Egiho mily denicek

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Koupelnová skříňka je vůbec velechytrá věc. Poněvadž Ťapince se nepozdávalo původní zrcadlo jenom s malou poličkou, ze které jí pořád padaly věci (inu, gramlavý pracky), zakoupili jsme skříňku. Takovou větší, aby se do ní toho Ťapince hodně vlezlo.

Pročež je teď při čištění zubů u člověka mé výšky třeba udělat krok vzad, ohnout se do pravého úhlu a krokem vpřed se zapasovat hlavou pod skříňku. Už se těším, až přijede na návštěvu PraPetra, ta má s našima koupelnovýma kreacema obecně špatné zkušenosti. Tohle bude prověrka bojem.

Děkujeme Kraťasovi, Marťanovi a částečně Iliczovi za pomoc. Zvláště Marťanovi za zapůjčení pily a hrubé síly a Jižíčkovi Kraťasovi za veškeré operace s pilou, jakož i jinými zločinnými nástroji. To on zase jo. On mně nechá zásadní práci s počítačem, já jemu s manuálními destrukčními činiteli. Vzpomínám si živě, jak se ve mně s Jožkou Kokoškou snažili jeden čas u "KamSeNaNásHrabete?" probudit alespoň elementární talent k podobným činnostem. Třeba provrtat zeď. Zepředu úhledná kulatá díra, zezadu vyvalenej kus omítky o průměru 30 cm. Pak zazvonil telefon se závadou někde jinde, já jim předal pytlik sádry a odporoučel se. Od těch dob mi to odmítli vůbec dávat do ruky. Po třech pokusech mi odmítli dát vrtačku byť jen do ruky.

V deset hodin večer se Ťapinka sbalila a odjela do ordinace do půl čtvrté do rána rodit císařským řezem psa.

Narozdíl od Komety včera Chomutov dneska příliš neunesl prohru a skončilo to hromadným vylučováním.

Nakonec i na pěsti došlo. Chomutovský obránce Marko Toivonen z nějakého popudu tahal Kamila Brabence za dres a chtěl si s ním cosi vyřizovat. Ten zdvořile odmítal. Poté se do toho vložil náš obránce Robert Kántor s tím, že si přece nenecháme bít útočníky. Zvlášť ne metrákovým Finem, o němž se holedbali chomutovští fanoušci na fóru, že: "Počkejte, až naserete Marka, ten jak sundá rukavice ..."

No, sundal. Sundal. Načež ho Kántor jednou ranou levým hákem poslal rozhodčímu do náruče a spořádaně s trestem 5 minut plus do konce utkání odkráčel do šaten, ačkoli byl těsně před nástupem do rvačky vyhlášen nejlepším hráčem utkání s tím, že si má přijít pro cenu.

Play-off první hokejové ligy pokračuje semifinálovou sérií, v našem případě HC Kometa Brno vs. KLH Chomutov.

Čili co asi ode mne můžete čekat, že? A to zpoždění, to je taky normálka. Seru se s fotkama do tří do rána a tak vůbec nějak nemám celou dobu na nic jinýho náladu.

Ve čtvrtek Kometa s Chomouty "rupla" 1:2 v prodloužení, Chomutovu nechytala brankářská jednička Lundell, nýbrž náhradní Hanuljak - a ten chytal jak drak. Klobouk dolů.

V průběhu doby si pak můžete všímat postupné změny vzezření hráčů. Každý tým má na play-off své rituály, který jim maj přinášet štěstí. Někde si barvěj palice (že pak vypadaj jako buzikomando), jinde mají namalovaný vlaječky na ksichtě, brněnští se třeba po dobu play-off neholí. Včetně trenérů a realizačního týmu. A vůbec všech okolo. Takto přišel i kdosi z redakce - nevím, z jakého popudu, možná zápal pro věc, možná lenost - s podobným nápadem, že budeme držet basu. Já osobně byl třeba pro. Částečně se cukala redaktorka Lucie. Nakonec přijala názor většiny. Prý si skutečně neholí nohy. Já bych řekl, že ani knír.

Stačilo na tom trochu zabrat a rázem to šlo. Přišel jsem znovu na poštu obrněn dvěma složkami papírů, abych záhy zjistil, že je to celý na pendrek a stačila by mi žádost pouze elektronicky vygenerovaná, neboť ostatní papíry už jsem tam jako osoba oprávněná pro sebe jako pro žadatele podal někdy před tím víc jak půl rokem. Jenže to ta stará perza včera nevěděla. Dneska to byla mladá svlečna, asi taky žádný mentální velezázrak, když pracuje u poštovských panáčků, ale aspoň příjemná a věci znalá.

Jenom se furt jak mantrou zaklínala na každý rejpnutí: "Ale to není naše chyba, to není naše chyba ...," jak kdybych jí tvrdil, že snad něco jejich chyba je (vyjma celé jejich existence).

Když už jsem byl tak v tom cestování a vzal si na to služební auto, zajel jsem si ještě v rámci výměnného obchodu nastavit cosi s certifikáty na melouchový ouřad na Vystrkov. Čímž jsem si to fikaně vyzkoušel a u nás to pak nemoh valně zpastit.

... rozhledna !! Nad Soběšicema. Pod Soběšicema. Tedy nad - na kopci čnícím nad úroveň Soběšic, pod - na jih od Soběšic. Pro neznalé: na jih od Soběšic znamená na mapě zakresleno pod Soběšicema. Pro ženský: ále, to máte jedno, zkrátka kdesi u Soběšic.

Já už o ní slyšel, nikdy jsem však neměl tu čest a nikdy jsem ji ještě tak nějak nehledal. Vida. A já mám KOPR a rozhledna na dosah.

A zase - tu ulic znám. Tady bydlela Babí Š., se kterou jsem kdysi u slepejšů koexistoval v kanclu. Já tam vlastně prapůvodně byl najatej na zavedení mzdového systému, aniž bych bejval byl tušil, cože to jaksi obnáší. Babí Š. věděla o počítači jenom to, že to je ta béžová piksla s obrazovkou, na kterou se práší v koutě. Já o mzdách toliko, že to je něco takovýho, co bych měl každej měsíc dostat - potažmo každý zaměstnanec. Já dokázal program nainstalovat a zjistit, nač se počítač ptá, Babí Š. vyšpekulovala, co mu odpovědět. Já věděl jak. A tak furt dokola.

Po několika měsících mé vstřícné výuky (kdy jsem ji i párkrát plácnul pravítkem přes ruku) byla schopna zadat výpočet prakticky bez asistence, za dobu její nepřítomnosti jsem byl jednou já schopen takřka samostatně vypracovat základní podklady pro výplaty.

Pak jsem tam seděl ještě nějakou dobu, než jsem si vybudoval vlastní kutloch o místnost vedle a za Babí Š. chodíval jenom na kafe a na uzávěrku.

Měřila s bídou metr šedesát. Pročež kdykoli potřebovala otevřít/zavřít okno (myslím fyzické, spojnice vnitřku a vnějšku budovy, nikoli Windows, bavíme se o počítačích 80286 a s většinou programů v DOSu), nechal jsem ji jízlivě vylézt na parapet s odůvodněním, že je přece stará sokolka, tak to má v malíku. Když jsem si to jen myslel, bylo to v pořádku, pokud jsem mínil nahlas, honila mne s mokrou utěrkou po kanceláři. A utíkejte v nudli o šírce tří metrů před švihem mokrým hadrem.

Koho tak asi můžete potkat v jinak liduprázdné zasněžené ulici, když se tam jednou za dvanáct let dostanete?

Takže s Babí Š. jsem se domluvil, že se někdy stavím na kafe, a vesele jsem se šel podívat na rozhlednu.

Hezká rozhledna. Možná ten výhled na Soběšice trochu podcenili, že jim tam do něj už rostou stromy. To se tak u rozhleden občas stává, když se šetří materiálem, že z nich za nějakou chvíli není nic moc vidět. Jenom si tam příště budu muset vylézt jednak s pořádným foťákem, za druhé až bude rozumnější počasí a bude odtam něco taky pořádně vidět.

Na druhou stranu - tak se pozná inteligentní zařízení. Taky dovedu sáhodlouze povídat, proč se mi do něčeho nechce.

Čas nadešel a zabezpečení systému jest třeba. Škoda, že vůbec nevím, kde jsem v tom skončil.

Svého času před rokem a něco byl s velkou pompou spuštěn systém CzechPOINT (typicky český název), velké camradlo páně Langera. Takové trochu šidítko na občany. Ale jaksi to funguje a možná z toho někdy něco bude.

Za náš ouřad jsem do toho navezl dva kolegy, jednoho jako hlavního, druhou jako pohlavní v době nepřítomnosti hlavního. Za nima choděj vobčani, ti dva jim tisknou jakési úžasné výpisy, občani s radostí cálují a ti dva získali pojistku do jisté míry nepostradatelnosti. Zvlášť ten maník to vzal ohromně zodpovědně za svůj úkol a až na drobné excesy o nich prakticky neslyším.

Donedávna to fungovalo (a ještě tento týden funguje) na jméno a heslo. Ačkoli už kdysi loni v květnu nějakou chytrou hlavu napadlo, že by bylo dobré přihlašovat se certifikátem (triviálně řečeno tzv. "elektronickým podpisem") pro zvýšení zabezpečení. Proti tomu nic nelze namítat. Ovšem monopol na toto získala Česká Pošta, která se zhostila úkolu s nasazením sobě vlastním.

Pro každé místo v CzechPOINTu dodala dva komplety. To jest možnost vystavit si pro každého dvojici patřičných certifikátů a hlavně každému z těch dvou tzv. "token", nebudu podrobně popisovat, je to takový sráč, vypadá to jak flashka, do toho se certifikát nahraje a tím se pak přihlašuje. Kdo nemá token, nepřihlásí se. Kdo jej i má a nezná k němu PIN, nepříhlásí se taky. Plus ještě samozřejmě to jméno a heslo, to zůstává. Potud v pořádku.

Další sráče se prý dají přiobjednat. Jenom prostě ... momentálně nejsou k dispozici. Česká Pošta. Kdo by to byl řekl, že?

Inu - nechal jsem certifikovat běžné hej-rup-ouředníky a já se na to po zralé úvaze asi po měsíci vysral a pustil to prozatím z hlavy. Funguje to zatím i bez toho, tak co? Pro druhej ouřad, pro Vystrkov, tam je jenom jedna uživatelka - paní Božka, tam jsem nechal ocertifikovat ji i sebe coby zase admina.

Token došel za další měsíc někdy začátkem prázdnin, sral jsem na to dál. Válka nervů.

Teď se fakt čas nachýlil a CzechPOINTi vyhrožují, že od prvního března bez tokenu ani prd.

A jelikož jsem si vybavit nedokázal, vypravil jsem se na certifikační autoritu pošty, aby mi řekli. Oni to přece musej vidět, ne? No - ne.

"Já to taky nevím. Snad si pamatujete, jestli jste si žádost o certifikát generoval nebo ne?" (proneseno stylem TU žádost o TEN certifikát, božský certifikát od pošty, sen každého vypočítavého technika)

Paní byla asi tak trochu piča blbá. To jsem zas narazil na dílo. Nevím, kurva, nevím. Kdybych věděl, tak se neptám. Takových certifikátů zkurvených mám osobně asi šest, od různých takových spolků, pro přístup do všelijakých takových kokotských softwarů. Některé z toho dvojmo, ojediněle i trojmo. Plus prokousat se samostatně formulářem (myšleno webovým formulářem) na prodloužení certifikátu je nad síly běžného úředníka, pročež jsem žádostí o různé certifikáty za poslední dva měsíce generoval asi osm. Opravdu hovno vím, co bylo před půl rokem.

Jsem šel radš do prdele jen s nezbytnými pár nadávkami, protože už mi zase jaksi cukala ruka.

V kanclu jsem si pak sedl, postahoval všechny metodické pokyny, žádosti o certifikáty si vygeneroval (ať už na tento ouřad poprvé nebo znovu), však záleží na tom, s čím tam přijdu. A jsem kromě osoby certifikované taky osoba oprávněná, takže si k tomu i vytisknu průvodní papíry a sám si je podepíšu ("podepíši si sám, od toho jsem náčelník", jak říkával jeden podplukovník na vojně). Udělám to od začátku a baba ať se s tím popasuje. Nebo si počkám na jinej pultík, je s nima domluva sice divná obvykle, ale vždycky aspoň nějaká.

Na druhou stranu: třikrát sláva - jiná zločinecká buňka České Pošty mi dokázala už za šest dní (čtyři pracovní) dodat balíček. Z Plzně. Poštovné jen sto padesát korun. Takového štěstí ...

V balíčku - předřadný odpor k ventilátoru topení do auta. Budě sa vetrať.

A neboť jsem byl na takovouto eventualitu připraven, sám jsem se pustil hrdě a hrdinně do výměny.

Dobrá, já chápu, že je kvůli přístupu potřeba demontovat stěrače, obložení a těsnění předního skla, další těsnění, jakýsi bazmek z plastu přes půl motoru a ještě filtr vzduchu. I tomu, že u toho člověk musí pořád jak debil otvírat a zavírat kapotu, aby se vždy dostal na patřičné místo: zvenčí, zevnitř, zvenčí, zevnitř ...

Nechci ani polemizovat, proč, když je to údajně jen dvojice odporových drátů, tam místo takového bloku za mnoho set korun není na svorkovnici obyčejný výkonový odpor za pětku. To už by člověk asi chtěl moc.

Ale proč, kurva, když je tam všude prostoru jako svině, proč musel nějaký veleduch vymyslet zrovna takovouhle pablbovinu?

Normální člověk, když je tam opravdu místa a místa, by někam nechal namontovat blok přístupný, držící na dvou šroubech, kvádrovitého tvaru. Prostě jako přišroubovaná krabička. Svazek drátů s konektorem tam, druhý svazek drátů s konektorem ven. Nebo naopak - dráty a konektory osazené na podložce, na to nacvaknutá krabička s protikusy a zajištěná šroubky.

To je potřeba vyprodukovat udělátor držící na pacce a šroubu kdesi hluboko uvnitř prostoru pro samotný ventilátor. Ksindl uprostřed zalomený. Jeden svazek drátů vede spořádaně s konektorem, druhá dvojice sólových vodičů se noří odkudsi z útrob zpod tohoto velevynálezu a drží svorkami na volných plíšcích. Dostat ven ten původní ještě šlo. Zpátky na to potřebujete cca pět rukou - u jednoho člověka, neboť dva si k tomu nemají kam stoupnout. Jednou to tlačíte dovnitř, druhou si ovšem přidržujete ty dva pitomé drátky, abyste si je tam neskřípli. Jenže dvěma prsty třetí ruky musíte být pod tím a odtlačovat příliš těsný plast, čtvrtou rukou se ukazováčkem snažíte nacpat konec do jakéhosi úchytu, což ovšem prudce kontrastuje s tou rukou třetí. Plus samozřejmě jednou musíte držet směr při té defloraci. Při tom všem počítám, že nářadí jste si raději někam odložili.

Pravdu měl čtenář botanik (tedy znalec Aster) Dalibor, jenž proklamoval, že u toho hravě zdvojnásobím svůj hodinový příděl kurev a pičí. Možná jsem i ztrojnásobil.

Která šulinova hlava tohle vymyslela, ten by si to zasloužil nacpat do prdele. A připojit napájení.

Nicméně jsem zvítězil a větrák si tiše přede na všechny tři rychlosti. Tedy on si na výmolu i jaksi zadrnčí (to od poslední opravy v AutoĎASu), ale na to už se můžu vykašlat. Jestli se mi přesype půl krámů v kufru a pod sedadlama, nebo k tomu ještě klepne ve větráčku, to už podle mého nehraje až takovou roli. Hlavně ovšem nepíská.

Poučení pro příště: na hodinu a půl trvající opravu na sněhu si vzít alespoň teplé ponožky.

Včera běžky, dneska na kafe. Na kafe do Vídně. Tedy na vídeňskou kávu. Což neplést s tou sračkou, které se říká "vídeňská káva" v Česku. Jel jsem do Vídně na vídeňské normální presso. Grosser Brauner, mňam. Je to tuze dobré ... tedy na to, že je to jenom to presso.

Potřeboval jsem cosi s brůdrem dohovořit, ne, že bych si jel jen tak. Zase - ne, že bych na to neměl nebo nějak z principu zavrhoval možnost jet jen tak na kavku nějakých chabých sto padesát kiláků, i dál už jsem za tím účelem byl, ale rozhodně bych kvůli tomu nevstával v devět v neděli, dá rozum, ne? To znám teda i dobré kavárny v Brně, kde dělaj i "turka" a dá se tam jít po Zákrutě.

Příště mám prej přijet pokud možno za nějakého normálního heterosexuálního počasí.

Dlouho se mi nestalo, že by mne doopravdicky bolelo za krkem, jak jsem byl nahrbenej nad volantem a naplesknutej až na předním skle v (chvílemi marné) snaze vidět skrz vánici aspoň něco. A to to ještě jakž takž šlo po Drasenhofen. Na české straně už byla silnice úplně v piči. Možná se na to silničáři vysrali, možná, abych jim nekřivdil, jenom za nějakým tím geologickým zlomem to sněžení zhoustlo. Fakt - už jsem viděl na jedné straně hranice teplo a slunečno, na druhé straně hnusno, kosa a déšť. Opakovaně. A nebo sněžení na české straně zhoustlo a silničáři se k tomu postavili vlažně a laxně. To je asi ta nejlepší možnost.

Z Vídně do Brna 70 km/h, přičemž jsem si připadal zas jak pirát silnic, protože jsem (pravda, jako jeden z mála, kdo se vůbec odvážili) všechny předjížděl.

Ale znáte to: to já si zase jenom tak zapíčuju, ve skutečnosti se mi to snad i líbilo.

Wién, pyčo. Aspoň jsem si vyfotil tendlencten kostolík. Na poněkolikáté. Normálnímu kompaktu se nevejde do záběru, su zvědavej, když si s sebou příště vezmu novýho Canóna. Tak jsem si pro tentokrát pohrál a poskládal si (ne dokonalé, ale dostačující) panorámátko.

Tentokrát all-inclusive, neboť jsem Ťapince například výslovně nakázal dodat termosku, kterou měla minule z mně nepochopitelných důvodů ulitou v práci.

Zopákli jsme si tu trasu z onehdá, kdy Ťapinka nedojela do cíle, neboť s horečkou v půlce trati lehla, ani se nehla. Dlužno podotknout ku její cti, že se alespoň pěšmo doploužila.

Čili do Tišnova, nechat se autem vyvézt do Debilína, odtam přes pole kolem Úsuší, po zelené značce nad Nelepeč a potom dlouhý pozvolný tříkilometrový sjezd zpátky do Tišnova. Když si fligňácky necháte auto u místního jakýhosi toho PíčusMarketu nebo rovnou přijedete vlakem (nádraží je za rohem), je to velice kvalitní počin. Pak to máte od konce trasy pod lesem u kruhového objezdu pár kroků zpátky na parkoviště nebo na nádr.

Ťapinka už šlape skvostně a urputně. Ba v některých případech, kdy se chci kochat, mi dýše na záda. Tím pádem jsou už i jisté etapy, kdy ji raději pouštím před sebe. Dopředu už jezdit umí, má silečky a vydrží. Částečně dovede i zatáčet, chvílemi se dokonce odváží odlehčit jednu nohu. Jenom tu techniku brždění ještě neovládla. Než si ji nechat skočit na záda, pustím ji dopředu. Obvykle, pokud není rovinka, kde to třením zastaví samo, nebo vhodný protisvah, vyvalí voči, vší silou alespoň přibrzdí a finální zastavení provede tradičně: řízeným pádem. Tedy pokud jí nestojím v cestě (čili pokud neuhnu pouze nedostatečně), ona mi nepřejede lyže, nekecne si na záda a nebouchne se o moji lyži do lokýtku. To je potom zastavení pádem neřízeným, jaksi mimovolně.

(Já si z toho robím kozy, ale znovu podotýkám - to je proti úplným začátkům zlepšení o několik set procent. A teď si vemte, jaký byly poslední dvě zimy.)

Z tohoto důvodu Ťapinka až tak docela ani neocenila ten závěrečný skopec. Což je smutné, poněvadž to je na tom celém to nejkrásnější.

Ba na závěr je tam sešup takovým úvozem hnusným úzkým prudkým. Normální člověk (Ťapinka nebo minule Vlastík) to jde už pěšky. Ne tak já. Posledně jsem tam udělal přemet - pád směrem na čumák, avšak dopad až na prdel. Tentokrát jsem to sjel bez škobrtnutí. Se musím pocamrat.

Čas od času si můj oblíbený hokejový tým zamane a přikoupí nějakého toho hráče. Případně některého nevyhovujícího pošle zase dále do oběhu. Možná jenom není ve formě, nesedí do momentální sestavy podle nastoleného stylu hry celého mančaftu, nebo ho snad koupili v nějakém "výhodném balíčku"? I mistr tesař si někdy utne a Lazary by za drahé peníze asi nikdo záměrně nekupoval. Z toho pak pramení takové ty historky, jak Kometa odsunula (zatím není prodaný, jen na hostování) Honzu Mikela do Olomouce, záhy přišlo utkání Kometa vs. Mora a vyloučený Mikel se marně dobýval na brněnskou trestnou lavici, jak byl léta zvyklý. Až trestoměřič musel otevřít vrátka a poradit mu: "Honzo, vedle." Prostě fluktuace. V profesionálním sportu se nad tím nedá asi moc pozastavovat.

Obvykle je jich v přestupovém termínu povícero. A stejně tak obvykle se jich podaří nahnat alespoň většinu do jednoho houfu a odfotit je společně. Jednoho opozdilce při nějaké příležitostné cestě.

Lubomír Korhoň. Prý velká hvězda pro první ligu (tedy pro tu druhou první ligu). Přišel. Onemocněl. Byl kamsi poslán. Zranění. Volno. V posilovně. Jinde v prdeli.

Nejen, že jsem ho v životě nedostal před objektiv, já ho neviděl ani ještě hrát. Ani si nejsem jist, jestli vůbec nějaký domácí zápas hrál. Neviděl jsem ho příležitostně na tréninku, nepotkal jsem ho na sekretariátu. Když měl zavolat, nezavolal.

Hodil jsem ondoně Korhoně přes palubu. Beztak žádnej Korhoň neexistuje. Virtuální hráč.

Aby to nebylo už trapné, poslala mi sexy sextretářka ze sextretariátu fotku z jakéhosi kompaktu: ejhle prý Korhoň. Že jako prozatímní.

Až teď na pátek se jí podařilo přinutit ke spolupráci jakéhosi chlapa, co tvrdil, že je Korhoň. Doklady ukázat zatvrzele odmítal. A ještě v rámci omluvy jako polehčující okolnost drze uváděl, že to mám jako profitní činnost. Takhle mne už dlouho nikdo nenasral. Ondoň.

Zase si převelice učeně dopisuju s Ministerstvem vnitra a Policejním prezidiem.

Jednu otázku zodpověděli sice obšírně, ale podle mého (či našeho - nás odborné veřejnosti, hehe) předpokladu. To se dalo pokývat jenom hlavou a uznat, že dobrá, budeme s nima mít po novele zákona chvíli strpení.

Nějakého veleducha napadlo, že na rozhodnutí (například povolení k nabytí do vlastnictví, držení a nošení zbraní) budou vyznačovat právní moc až po převzetí. Neboť prý podle Správního řádu to tak má být. Tvrdí oni. Že v den předání rozhodnutí ještě běží správní řízení a tudíž rozhodnutí platit nemůže. Potíž je jenom v tom, že ve Správním řádu se nic takového nepíše.

Správní řád povídá, že rozhodnutí nabývá právní moci, jestliže bylo oznámeno a nelze se proti němu odvolat.

Což znamená - přijdu, dostanu papír. Tím mi bylo rozhodnutí oznámeno. Na fleku se vzdám práva na odvolání. Tím pádem by rozhodnutí mělo být pravomocné. Klidně teď hned. Proč až příští den?

Ano, je tam takový jeden paragraf, že "Je-li v řízení více účastníků a všichni se vzdají práva na odvolání, nabývá rozhodnutí právní moci následující den poté, co tak učinil poslední z nich."

Prostý selský rozum mi říká, že není-li více účastníků, neaplikuje se tento paragraf a je třeba se řídit zbytkem, tento odstavec platí jenom skutečně pro těch více účastníků (v případech, kvůli kterým jsme byli ve při, je účastník vždy pouze a výhradně jeden).

Ne tak podle JUDrů. JUDři jsou toho názoru, že není-li více účastníků, přímo z tohoto konkrétního paragrafu vyplývá, že platí to samé. Inu, já bych jim tu povinnou matematiku (či aspoň logiku) na tu právnickou fuckultu opravdu vpašíroval.

Policejní prezidium argumentuje tím, že oni mají od ministerstva výklad. Výklad jejich JUDrů právě tohle tvrdí. A jim byl tento výklad dodán a oni se jím proto budou nýčko řídit. V tomto smyslu mne jistý podplukovník písemně informoval. Zajímavé je, že já mám k ruce výklad od téhož ministerstva (sepsaný ovšem jiným JUDrem) a dva JUDry týmž ministerstvem školené, kteří podporují moje tvrzení a narozdíl od PČR a jejich JUDrů tvrdí pravý opak.

V zásadě se dá najít analogie v zákoně o provozu na pozemních komunikacích, například: "Je-li v blízkosti do 50 metrů přechod pro chodce nebo podchod, smí chodec použít k přecházení vozovky pouze tato místa."

Takže jako chodci bacha - policejní právník tomu rozumí tak, že: "A není-li, pak taky."

Čili: "Je sice v zákoně napsáno, že jedině, když je přechod míň jak 50 metrů, musíš si k němu pro účely přecházení dojít. Ale podle našeho výkladu si k němu musíš dojít tak jak tak, i kdyby byl osm kilometrů. Holoubku, když my to vyložíme, budeš přecházet po přechodu, ať je, kde je. Byť by se ti i původně vůbec nechtělo a na tvojí straně ulice se ti třeba i líbilo."

(Všem těm paragrafům zachovávám tady ducha a zásadní formulaci, jenom je trochu zjednodušuju, abych je nemusel poněkolikáté vyhledávat a kopírovat).

Jelikož mi to pořád nešlo na rozum (plus bylo potřeba opravit nějaký překlep), nelenil jsem a zpracovateli odpovědi - podplukovníkovi zavolal. Že to furt nechápu, jak může jejich výklad popírat zákon.

Dostalo se mi obšírné přednášky na téma, že jejich moudrá kniha výkladu je lepší než naše moudrá kniha výkladu, neboť jejich moudrá kniha výkladu stojí 1200 káčé, kdežto naše s bídou pět stovek. A JUDr., který napsal naši moudrou knihu výkladu, není jejich JUDry uznáván, ba pro něj mají jednoslovné výstižné názvy. Jen dedukuju, že "génius" to asi nebude. Moji JUDři naproti tomu se vyjadřují nelichotivě o jejich JUDrech. Podstatu problému to pořád neřeší. A opakovaně se podplukovník tázal, jestli jsem jeho odpověď vůbec nečetl? Přičemž odmítal uznat fakt, že četl, ale jsem z toho moudřejší tak na 50%. Chápu důsledek, chápu zdroj, nechápu princip. Půl hodiny.

"Ále, víte co, nechme to koneckonců už bejt, já to prdnu do PDFka, hodím to na fórum a právníkům a ať si láme hlavu zase někdo jinej."

"No, moment, počkejte, to zase nebylo tak myšleno, ta odpověď, jako veřejná ..."

"Jak to? Vy jste nečetl moji otázku? Na prvním řádku po pozdravu to bylo napsáno - žádám publikovatelnou odpověď ..."

"V čem? Vysvětloval jsem vám už před nějakou dobou, že ano, soukromá aktivita, pro odbornou veřejnost. Ptáte se, jestli jsem novinář. Pokud to hraje nějakou roli, můžu být. Sice jenom jakási zanedbatelná sportovní redakce, ovšem pokud vám to nějak pomůže?"

"Proč? Já vám jasně napsal, že chci zveřejnitelnou odpověď. Psal jsem vám, neboť s vaším ředitelem na toto téma byl rozhovor ve Střelecké Revui. Kopii jsem posílal na podatelnu MVČR. Odpověděli jste mi vy, s oficiální hlavičkou a úřední formou. Je ta odpověď snad chybná nebo nějak zavádějící?"

"Na co? Podepsal to, ne? Snad ví, co podepisuje." (ačkoli jsem si mimoděk vzpomněl na plukovníka Blakea z MASHe)

A tak ještě chvíli. Mám pocit, že jsem pana podplukovníka docela (čistě nechtěně) vykolejil. Inu nic.

Víte, jak to chodí v ozbrojených sborech: "Chytřejší, než váš podporučík, je už jedině váš nadporučík."

Aneb - když jsi provolal půl měsíčního paušálu s podplukovníkem a furt z toho nemáš kloudnou informaci, je načase volat plukovníka. Však co je mi z toho, že je to nejvyšší šarže a ředitel pro zbraně a střelivo v republice (mimochodem nástupce nechvalně proslulého a málem zavřeného plk. Kremla).

A co na to plukovník? Kvalitativní skok o tři délky. Za šest minut jsem se s poděkováním loučil. Pravda, nevysvětlil mi, proč výklad jejich JUDra postrádá jakoukoliv logiku. Ani proč na něm tedy lpí. Dohodil jim ho nějaký právní odbor (asi potřebovali utratit peníze za dražší knihy). Nicméně hovořil příjemně, přesně, odborně. Během pár vět dokázal vysvětlit celý kolegův myšlenkový pochod a objasnit jím navrhovaný mechanismus (utopený v souvětí přes několik řádků), jak sice se Správním řádem se budou držet svých zcestných idejí, ale s jistým úsilím se dá využít jiných paragrafů v zákoně o zbraních, aby se dosáhlo takřka téhož efektu. Byrokraticky složitěji, ale s méně návštěvami na policajtárně. Což je právě pro různé přespolní výhoda.

Copak já, který jezdí přes KomarHof k Hadrníkům, já se tam klidně stavím ob dvě odpoledne a na nějaký právní moci jim sere pes. Vlastně jsem se v celé aféře montoval do něčeho, po čem je mi úplný prd, jenom mne to zaujalo z takového toho hluboce lidského hlediska.

P.S.: Na fórum jsem z toho zpracoval el-aborát, tohle je podružná historka. Ne, Joe, opravdu ji tam nechci přidat. :o)

Zahrábnul jsem do různě rozstrkaných hromádek a vylovil finanční složku ještě narozeninových a vánočních darů (a přihráb hrstičku ze šuplíku).

Potřeboval jsem si spravit náladu, pročež jsem šel a koupil si pušku. Maló rajdu. S puškohledem a sportovní pažbou (tímto děkuji všem přispěvatelům, oni vědí).

Bude potřebovat ještě trochu seřídit ten kukr někde v dlouhém tunelu, ale jinak budem asi kamarádi.

(Jen pár prvních pokusů - 25 metrů, ve stoje, s oporou.)

Pravda, Ťapinka už má nejapné dotazy, jestli bych neměl plodit (tzn. odvést nějaký "rodinný výkon"), když si zase kupuju hračičky.

To zrovna. Ano, za jednu flintu jsem se s ní oženil, abych jako zachoval dekórum. To ovšem zdaleka neznamená, že za KAŽDOU flintu budu ze sebe dělat idiota.

O tom se můžem bavit, až budu opravdu potřebovat třeba tu broukovnici. A to si klidně nechám ohodnotit i snahu. Tohle byl dárek k narozeninám, na ten se žádné takové nápady nevztahují. Pffff.

Jdu večer trochu poštelovat exkolegyni (nyní důchodce) Milasce domácí počítač.

Mimo jiné si při té příležitosti uvědomuju, že by vlastně bylo možno doma zkusit nainstalovat Skype. S novým routerem by to i mohlo fungovat.

Ba jsem do toho i nechal nakrmit jakési prachy a hned cvičně ze Skypu zavolal bruderovi (neb jsem s ním stejně potřeboval hovořit). Volání do Rakouska na mobil za 20 centů za minutu, to, hádám, docela ujde.

Čili mi funguje už i Skype. Kdyby to někoho zajímalo. Rozhodně ale ne proto, aby mne furt někdo sral a chtěl se kdejakej píčus vyptávat, jak se mám.

Většinu doby se tak poflakuju od ničeho pořádnýho k ničemu pořádnýmu ...

Předělávám domácí síť a přes wifi připojuju Ťapinčin počítač k internetu, aby jí sloužil i ke komunikaci, práci a zábavě, nejen jako přehrávač Star Treku při tělovýchovné "jízdě" na darmošlapu.

Tímto veskrze končí s Ťapinkou náš společný život a přecházíme opět na komunikaci z pokoje do pokoje po ICQ.

Neboť jsem měl trochu času, přijel jsem si s předstihem, drze zaparkoval na Leitnerce a MěHroDem (snad už potřetí letos, podruhé za čtrnáct dní) se vydal do města, vyřídit něco k Hadrníkům a nechat si vyměnit baterku v mejch oblíbenejch hodinkách. A přitom Oslík čekal spořádaně na parkovišťu, až se pozvracím z hokeje, čili nebudu muset šmajdat kamsi do Tramtárie. Dobrej postup.

Když jsem za včerejšek vzpomněl primerose, dneska se Roman "Hokejová Hala" Onderka dostavil osobně. Dokonce že bude prý předávat cenu nejlepšímu hráči (tuším brankář hostí Žigárdy, co se sice nechal včera vystřídat a dneska dostal tři fíky, ale jiný by jich ze stejného utkání dostal jedenáct).

Fanoušci nelenili, připravili primerosovi bouřlivé přivítání. Povstali ze sedaček ... a navzdory moderátorově nadšení a snaze zachránit situaci ho vypískali.

Slibotechna Onderka předal panďuláka hráči a radši jako správný had zmizel zase kdesi v útrobách stadionu.

Jaroslav Koma, poslední posila Komety, zvyšuje minutu před koncem I. třetiny na 2:1 (ačkoli na snímku je, tuším, clonící Petr Haluza),
brankář Žigárdy se jenom bezmocně otáčí. Tak to má byt. Kazeň je to hlavni.

Dobře, abych nepředbíhal, tak je pro středu - mimo jiné je v plném proudu play-off 1. hokejové ligy. Což znamená podívanou. Chápu, jak pro koho. Mně se to třeba líbí. Ne, v prvních dvou domácích zápasech nefotím, fotit chtěl kolega Dark a já jsem jenom jako záloha. Dobře tak. To je pro tuto chvíli ideální stav.

Atrakce je beznadějně vyprodaná už mnoho dní předem, pročež se hledání parkovacího místa kolem Ronda podobá sněžnému motorizovanému houbaření. Jako dobrý vtip pak působí trapné výmluvy až výhrůžky primerose Onderky, že není možno postavit zimní stadion v původní lokalitě za Lulánkami, neboť tam prý nejsou parkovací místa a Únie by nám zakroutila pytlikem. Ha ha. Je mi úplně jedno, kde jaká hala bude a jestli s mamrdem Onderkou neb bez něj, ale takové žduchy ať si strčí do prdele laskavě. Když se tam najde parkování pro fotbalový stadion, najde se i pro hokejový. Tedy kdyby byl zájem. Plus všude kolem jsou čtyřproudé silnice, není takový problém na dobu význačné sportovní akce osadit vždy jeden pruh přenosnými značkami "Parkoviště" a postavit tam dědka v reflexní vestě. Šlo to za bolševika, pude to i za Únie.

Takto jsem zaparkoval až kdesi za bejvalým gymplem na Koněvce (dnes Vídeňská).

Ještě jsem málem nakouřil do jakéhosi šuldy ... Ochcáfka snad od O2 nebo jiného Telekomu, pražská SPZ. A nějaká přednost zprava? Pche. Ne, že by mi ji nechtěl dát, on se prostě vůbec nepodíval. Ovšem zaparkoval přímo jedno místo přede mnou. Chlapík vylez, tak mu tak víceméně dobromyslně povídám, ať se příště zkusí čučet taky doprava. Mne by to s Oslíkem asi ani tak nebolelo, možná bych z jeho pojistky dokonce mohl sjednotit barvu blatníků. Fakt jsem na něj nebyl ani trochu hnusnej, spíš jsem mu tak slušně doporučoval, než bych mu vyčítal nebo nadával. Stát se může. A chlap se zase omlouval asi třikrát ... načež hmátnul do auta s tou prahajzlovskou SPZ, vytáhl šálu "HC Kometa" a šli jsme víceméně spolu. Hehe.

Obzvláště se mi líbí situace, kdy jsme vyfasovali echt vstupní karty "Press" (tedy kdo chtěl, jiní dostali normální vstupenky), což znamená několik věcí. Jednak volný vstup, ten máme ovšem jako redakce i jindy zajištěný jinými způsoby. Ale tentokrát volný vstup přes sektor hostí. Jelikož olomouckých hostí je kolem dvou stovek, znamená to prakticky "volný průjezd", žádné zdržování u turniketů, žádná fronta, nic. Dobrá, neobnáší to rezervované místo na tribuně. Ale zase přístup do tiskové sekce. Znáte? Takové ty budníky pro hlasatele, reportéry, televizi a tak. Vybraná společnost. A vlastní sekuriťák u vchodu, což značí, že si zaberete budník, pověsíte bundu na ramínko, odložíte brášňu a koukáte na hokej.

Dobře, abych nekecal, já si u toho i fotím, neoficiálně, aby fanoušci měli radost. A kdyby bylo potřeba něco operativně - třeba ve středu mne požádal FanClub, jestli bych jim vyfotil adresně choreo. Co by ne?

Abyste neřekli, že vás hokej nezajímá (ačkoli co byste asi tak čekali, že?), uvádím ukázkové "foto dne" jen z doprovodné kultůrní vložky, ti zvědavější se mohou podívat na něco jenomtakproradostsnímků ze zápasu tady ...

A zase z toho všichni v prdeli. Pravda, i já jsem jel z práce domů (5 km) hodinu. Ačkoli to byl nejrychlejší způsob dopravy, neboť sociálka vyjma pár šalin hbitě raději zkolabovala. Ale mně se to líbilo, já smyky (které dokážu ovládat) docela rád. Pokud tedy nepotkám zblízka hňupa, který hodí taky smyk, ale neúmyslně.

Jenom ty dovednosti, ach jo. Ichtyl si myslí, že se rozjede do kopce na jedničku, bo má přece moderní auto. Hehe. Vrakoviště jsou plný takovýchdle optimistů. A pak celá kolona stojí jak lulani, čekají pět minut, než imbecilovi dojde, že takhle to nepojde, a než se klouzáním otočí do protisměru a odjede zpátky pod kopec na kafe, vyčkat na oblevu.

Jak praví přítel PanáČek: "Sednu a jedu. Jak běloch. Když to klouže aji na dvojku, tak máš snad, kurva, trojku, ne?"

Nechal jsem si převést byt do osobního vlastnictví. Ten horní - Milénovu. Někdy před víc jak rokem.

Mi bylo jasný, že jakmile něco mám, bude po mně Matrix chtít nějaký prachy. Ale nějak jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, měl jsem po většinu roku diametrálně odlišný starosti, tentokrát jsem - vcelku správně - předpokládal, že si (narozdíl od DPmB a exekutora) slušně řeknou.

Taky mi třetího prosince napsali, ať se laskavě došourám napráskat přiznání a navalit love. Že do patnácti dnů, jináč basama s fousama.

Pak zas ovšem nastala ta epizoda s máti, finanční úřad jsem měl sice furt v merku, ale jaksi jsem úspěšně zapomněl, že tam byla jakási lhůta.

Prostě jsem se tam došoural až dneska - Finančák Brno III - u Tří Čuráků.

Vyfasoval jsem dvě lejstra na dva roky v patře prvním a vydal se do patra čtrnáctého, kde mi prý poradí. Nebo, jak jsem spoléhal - opět docela úspěšně - mi vesměs nadiktují, co má bejt v které kolonce napísáno za tajné šifry.

Původně jsem chtěl bejt zase za vtipnýho a rozvinout pár teorií, že mám-li být vcelku sličnou svlečnou tahán za orgány, možná bych výběr trochu rozšířil ...

Nakonec jsem, protentokrát, naznal, že mám máslo na hlavě a budu radš jednou držet hubu.

Svlečna mi tužkou předepsala klíčové kolonky (doteď nevím, co to bylo a co co znamenalo), na mně zbyly jen ty obecné fíkoviny - jméno, příjmení a tak. Čili se mi podařilo heroicky vyplnit dva formuláře jenom na chabé tři pokusy, přičemž já přece nemůžu za to, že maj v adrese napřed obec, pak teprve ulici. No je to normální, toto?

Ještě večer, jak jsem tak jel (a znovu kolem toho "Brněnskýho Manhattanu"), kdesi jsem tam čučel pak na křižovatce na červenou.

Vím, že už su s tím trapnej, ale to budete poslouchat a číst ještě aspoň týden ...

Ten ventilátor - měl jsem ho hezky na nejvyšší výkonovej stupeň (neb jinej nejede), seděl jsem, tupě zíral na semafor ... a jak jsem se tak nudil, nípal jsem do různejch ovládacích prvků na přístrojové desce. Zvlášť, když mi tak nesvítí ty ovladače toho fukaru, tak jsem do nich tak různě šťoural ... ale i jinam ...

Mimo jiné se vyhřívání zadního skla zapíná povytažením toho knoflíku od ventilátoru. A já jak tam drbal do kdečeho, zatahal jsem - nebejt dlouhé chvíle, ani by mne to nenapadlo - za vypínač od světel. A von poskočil. Jsem se až lek.

Jo, bylo mi to divný, že se dá vevnitř rožnout jenom otevřením dveří. Už když jsem to (za dne) kupoval od Kachněcího Zadka, tedy přesněji hned pak někdy večer, když se poprvé setmělo. Zkoušel jsem všechny čudlítka, zkoušel jsem i do toho světýlka všelijak šťourat, když to nemá vypínač jasně patrnej, jestli to třeba nepomůže nějak zatlačit? Nepomohlo. Aj jsem Zadkovi tehdy volal:

"Hele, prozraď mi, jak se tomu rožíná v kabině?"
"É, nó, to nejde."
"Nejde? Jako vůbec?"
"No - asi ne. To je takový blbý, ale fakt to rožínání na vypínač nemá."

Což mi nepřišlo jako zas tak ukrutná závada. Autu za třicet tisíc na světýlko v kabině nekoukej. Pomyslel jsem si něco o idiotech u Opelu, který ještě v roce 1993 nenapadlo dát tam separátní vypínač. Když to moh mít Žigul Drakouš ze začátku osmdesátejch let. Ale zase si to člověk nenechá rožnutý omylem a nevysvítí si přes noc baterku, že? Prostě jsem nad banalitou mávnul rukou a dál se tím nezabýval, ani na to nijak nežehral. Dobrá, soudruhům z NSR od Opelu jsem křivdil.

Jo, mohlo nás napadnout někoho podívat se do příčurky. Ale kdo by tam zase takovou fíčuru hledal? No viděl jste to někdo, že by se světýlko uprostřed stropu u zrcátka rozsvěcelo knoflíkem od světel, vlevo na kraji palubní desky, mezi dveřma a volantem?

To mi docela zvedlo náladu. Blikal jsem si jak malej kluk až na Lesnou. Rožnout - zhasnout. Rožnout - zhasnout. Hehehe.

Aj jsem Zadkovi zavolal a pochlubil se. Ten byl vyvalen jako krt. Prý už to takhle zkoumalo hodně známých na podobných autech. Láteří, nevědí. Zadek bude tuto klíčovou informaci prodávat za drobné posluhy.

(Samozřejmě se našel hned večer na ICQ jeden z milých čtenářů, který odtušil, že je to přece jasné - třeba Opel Vectra nebo co to má přeci zrovna tak. Nicméně podotknul, že na to sám také přišel investigativně po několika letech, až potřeboval ten spínač demontovat a vpašírovat do něj jakousi signalizaci rozsvícených potkávacích světel.)

Ťapinka zmizela v sobotu na celej den na výstavu psů s vobludama. Naše psy mi nechala na krku. (Pro neznalé: Vobludama se pochopitelně odjakživa myslí spolužačky.)

Dal jsem si kávu, zašel si zapálit. Něco přečetl, kouknu na hodinky, bylo chvíli po jedné, něco jsem ještě udělal a, protože bylo furt dost času, pustil jsem se do úpravy jakýchsi fotek kamsi. Celou tu dobu jsem vždycky letmo mrknul na ty hodinky - znáte to: takový to podívání, kdy si sice neuvědomíte přesně, kolik že to vlastně je, ale podle polohy ručiček jenom usoudíte, že je to "dobrej čas".

Vstanu ve 12:38. Půl hodinky kafe a takové té kosmetiky vokolo. Hodinku jsem určitě jenom tak zevloval po novinkách. A ta onanie s fotkama mi zabrala hodinu tutově taky. Plus nějaká režie. Že by bylo 13:07?!? Zkusil jsem se podívat na systémové hodiny na počítači (a pak pro ověření ještě na mobilní telefon a na jedny nástěnné). No richtik - 15:44. Tak takhle se věci mají.

A tak jsem zjistil, že mi skapaly hodinky. Tedy přesněji baterka. A žádnou náhradní tady nemám. Do žádných náhradní tady nemám. Natahovací netuším, kde jsou. A tak se vším.

To si, hodinky hloupé, takhle vymyslely už poněkolikáté. Nemohou si vyvzpomenout v týdnu, v neúřední den, kdy mám někdy i skoro volné odpoledne a beztak cestu někam do města? Né, to vony né. Hezky v sobotu odpoledne.

Jelikož su bez hodinek jak bez ruky a těm mojim normálním nestačí jenom tak vyměnit baterka, i kdybych ji nakrásně u nějakého VietConga koupil, tam se musí otestovat vodotěsnost a kdoví co ještě, stejně jsem měl s Ťapinkou a s vobludama sraz večer v hospodě, pročež jsem se projel kolem nádraží a u jednoho ping-ponga hodinky koupil. Hodinky dočasné, týdenní.

Taky jsem mu říkal, že požaduju, aby aspoň dva týdny šly, než mi v těch vodotěsných hodinář vymění baterii. Sám mi zdůrazňoval:

Cestou z hospody s vobludama jsem si vyzvedl Oslíka v servisu. Samozřejmě - ryze dle předpokladů.

Shořel ventilátor a záhy s sebou vzal i předřadný odpor. Předřadný odpor v AutoĎASu nemají, je jenom na objednávku, mohl by být za několik dní. Pracovních. A já budu asi chodit pěšky, ne?

Tak mám vyměněný ventilátor, který by po výměně i předřadného odporu třeba neměl pískat.

Daní za to je, že mi přestalo svítit podsvícení ovládacích prvků toho topení - jedna žárovička byla spálená už předtím, teď nesvítí ani ta druhá. Inu, AutoĎAS. Ačkoli to opravdu tak jak tak ovládám po hmatu, tím se teď zalamovat nebudu.

Předřadný odpor objednám od tamtoho maníka, až se vrátí z dovolené. Tohle buď už fakt zvládnu vyměnit sám, nebo se zase vzteknu a zajedu do AutoĎASa na otočku, i tak mi to vyjde levněji, než ten nový za bratru 1200.

Ťapinka chtěla zajet ještě při té příležitosti do IKEA, neb potřebuje koupit do kuchyně pracovní desku. Že zlikvidujeme starý a překážející stůl a podél půlky jedné stěny přijde deska. Ťapinka přesně ví a má vyhlédnuto.

Na místě se přišlo na to (či lépe řečeno já rozkryl), že má vyhlédnutou barvu či druh. Ovšem nemá nejmenší ponětí - jak má být deska široká, jak vysoko minimálně, jak vysoko maximálně. Nic. Nula bodov.

A nikoli, opravdu nebudu kupovat desku za mnoho set korun plus nerezové nohy á 300 Kč/kus jenom na základě jakéhosi: "Si myslím, že by se to tam mohlo vejít."

Odvez jsem toho Oslíka do slibovaného AutoĎASu, ať se na to přes víkend podívají.

Jsem tomu fakt nějak odvyk. Obecně není oč stát. Ale zase z Komárova prakticky z konečné až na Lesnou na konečnou, aspoň jsem se dostal na nějakou dobu ke čtení.

Když jsme tak u toho, poslal mi kolega fotograf Dark odkaz na ukázku, co všechno dovedou brněnští šalináři (mluvili jsme o tom ve středu v putyce).

Já vím, proč mne k tomuhle způsobu dopravy pomalu opustila důvěra i jakákoliv vřelost, když ty íkvéčka vidím.

Svého času jsem začal jenom tak ryze nenáročně pro mírné zlepšení kondice běhat. Což mne opustilo a šlo jaksi do vytracena loni začátkem srpna.

To bylo furt: Stěhování. Ťapinka v nemocnici. Svatba. Ťapinka v nemocnici. Stěhování. Tím vším se pořád jako nit vinula máti v nemocnici. To jsem běhal kolem toho všeho pořád víc, než by bylo záhodno. Nicméně na to normální běhání jsem pak už fakt neměl buňky ani sílu. Drápání v uchu v každé volné chvíli mi přišlo v danou dobu mnohem přínosnější.

Pak byla zase zima. Sníh, mráz, led. Pak jsem byl zase přes dva tejdny jakési scíplé.

Tak jsem vzal tepláky a tenisky a vyrazil - že si to pro rozehřátí dám zase kolem Startu, benzínky a zpátky, jenom jedno kolečko. Je to zase o to dál.

To bych nikdy neřekl, do jakýho kopca je to na tu Milénovu, když to máte běžet - zvlášť jako začátek. A nebo su už zase taková lemra.

Ke všemu jsem potkal Škaredáka (jednoho ze štamgastů na golfíku), jak se šine do Dukátu, takto do zimní hospody. Takovej údiv jsem u něho asi ještě neviděl.

Na základě včerejší porady jsem si dneska konečně vyzvedl vstupní "Press" kartu na stadion, pročež nebudu při play-off muset onanovat někde u turniketů. Služebním vchodem a do nedávno zřízené tiskové sekce - a nebo když budu fotit oficiální report, pak rovnou samozřejmě ke střídačkám. Což má cosi do sebe.

Jinak jsem si iniciativně na poště vypátral balík s ventilátorem do auta. Jo, to je story tohoto (a možná nejen tohoto) týdne.

Přičemž jsem zjistil důvod opoždění - v zápalu boje jsem prodávajícímu napsal ze zvyku adresu na Milénovu.

Ba jsem se pustil i do opravy. Už s předstihem jsem si na to vytiskl příčurku. Podle ní by to měla být relativně hračka.

A opravdu. Poté, co jsem demontoval stěrače, obložení čelního skla, vykostil filtr vzduchu a vloupal se do útrob ventilační jednotky, zjistil jsem ... že se na to můžu leda tak vysrat.

Už několikátej den oproti naplánovaným úlohám se zase seru s takovou věcí zatracenou otravnou ...

Na sextretariátě zhebnula kopírka. Teda eště dýše, ale je vidět, že to už jsou komatické stavy. Ostatně má nárok. Ta byla koupená někdy před sedmi lety, jestli se moc nepletu, ještě stará poctivá analogová, už repasovaná. To je pekelně rychlej stroj, padesát kopií za minutu, na tom se množí takřka polovina materiálů na úřadě. S tříděním, sešíváním, oboustranný vstup, oboustranný výstup, několik podavačů a zásobníků. Taková hyper super mrcha (samozřejmě odpovídající době).

No jo, no. Strká se to do zásuvky, má to displej, jakousi klávesničku ... to tomu bude rozumět Egi. Jak jinak? Ostatně se divím, že takovou dobu vzdoruju a ještě mi z téhle kategorie nehodili za krk zabezpečovací (tam jsem jenom privilegovaný uživatel) a protipožární (tomu jsem se zatím zuby nehty ubránil, vlastně ten asi nemá ani ten displej) systémy.

A novou - tedy jako fakt novou. Ne repas, ne "staženou ze zápůjčky". Novou. Úplně.

Kde vzít? Všechny kopírky nám zatím dodává Ládíček Kopíráček. Takovej čičmunda, dřív jako zaměstnanec jakési firmy, teď jako živnostník. Docela fajn maník, svéráz národního reprotechnika, dokonce jsme už párkrát něco kutili i jaksi mimo pracovní záležitosti. Což je ovšem takovej ten kamarádšoft pocházející ze spolupráce, nikoli spolupráce pocházející z kamarádšoftu. Tak Ládíčka se poptat, ale na druhou stranu se zeptat ještě taky jinde, abysme věděli, jestli se nedá z někoho vyrazit něco lepšího a jestli nás Ládíček moc nešponuje. Není to žádné výběrové řízení, ale aspoň takový průzkum bojem.

Takovejch firem je, mám ten pocit, v každé garáži šest nebo sedm. Kam se podíváte, tam je to samý copy-něco, repro-něco, případně copy-repro-něco. A taky print-něco a copy-print-něco. Sám mám takovejch nabídek plný jedno šuple. Zkusil jsem napsat té poslední firmě, co se při Invexu připomněla. Dodávají mj. reprotechniku Magorátu, tam jsem se na ně taky informoval, zadal jsem podmínky a samozřejmě podotknul, že se popídím nejenom u nich. To stejné Ládíčkovi Kopíráčkovi. Ten brečel jak želva, že jsme jeho velmi oblíbení zákazníci a že by to jako zakázku tuze potřeboval. A to je dobře, aspoň se bude snažit.

V zásadě jsem po obojich chtěl kopírku (digitální, tedy i síťovou tiskárnu), s rychlostí těch 40 nebo 50 kopií za minutu plus mínus něco. Těch 50 je až nadsazených a pošlo to minule spíš z nabídky - teď máme tuhle ojetinu. Chcete ji? Čtyřicítka nebo o fous nižší jim musí stačit. Nějaké to třídění a sešívání, tři až čtyři šuplata, možnost budoucího přikoupení faxového modulu. A variantu černobílou i barevnou.

Barevnou jsme poté při posuzování zavrhli. Co si vzpomínám, byla na ouřadě za posledního půl roku vytištěna jedna stránka barevně - ksichtky pro mne a moji ptačí letku na volby.

Odbočím - Teď nevím, jestli jsem v tom loňském souhrnném zpravodajství zmiňoval, jaké se mi podařilo poskládat konečně trio "asistentů"? Že pánové Strakapoud a Cane jsou vlastními jmény Papoušek a Skřivánek, to už jsem tady kdysi na půl huby prásknul. Tentokrát nemoh tuším Fabiák s krátkým, tak jsem na uvolněné místo šel prostě už podle diáře podle jmen. Ex-kolega Stehlík nechtěl, druhý v pořadí byl Misch, takto občanským jménem Kafka. Lepší skupina symfoniků než naši zametači. Skřivánek, Papoušek a Kafka. "Egi, nende nám tiskárna, pošli nám sem nekerého teho ftáka." Velkolepé.

Jo, takže jediná stránka byla ti naši rypáci na připnutí na triko. S fotkou, barevnou. I to by se obešlo černobíle. Ale takto to hezky vypadá.

Mám to v merku, protože jsem barevné inkousty zavrhl už před několika lety a nikdo zkrátka nemá jak tisknout barevně. Když potřebuje, tak si řekne mně. Ba dokonce mám od prosince na to koupenou novou barevnou laserovou tiskárnu (to se budou tisknout mapy na čundry, hehe), ještě jsem ji nevytáhnul ze sklepa a nevybalil.

Tedy barevnou ne. Se ví - kdyby byla, to by se to tiskly materiály barevně. Bez toho, aby se ingóst musel střetnout s nerudným Egim. A to by to pak ouřad platil jak barevnej. Kdepak.

A jak jsme tak koukali do těch nabídnutých variant - Ládíček Kopíráček přišel s rychlostí sice 35 kopií za minutu, ale o čtyřicet tisíc levněji než konkurenční velkofirma se čtyřicetistránkovou. Ať jsem to počítal a snažil se přijít u té konkurence na nějakou výhodu a obezličku, nepovedlo se.

Pravda, musel jsem pak vysvětlit po telefonu tomu obchodníkovi od té druhé firmy, proč nechceme od nich. Samozřejmě bych se na něj moh vysrat a stručně mu napsat do mailu prosté konstatování, ale byli slušní a příjemní, pročež jsem to překousnul a zavolal.

"Jéé, hmm, nóóó ... mrzuté. Když ten jejich stroj, to je modelová řada, co už je tak pět let na trhu."
"Ale to nám vcelku nevadí, že? Nám jde hlavně o nový kus, když má řada za tu dobu vychytané mouchy, je to spíš k dobru."
" Ale když ta jeho má těch 35, nepomohlo by, kdybych zkusil zkalkulovat třeba tu naši se 33 kopiema za minutu?"
"No, víte, asi ani ne. To už pak není žádná hra, když znáte cílová kritéria. A to už je zas o něco míň. Pak bych řekl výsledek jemu, on by zase přišel s nějakou 28 kopií za minutu, zase levněji, nakonec bysme si to opisovali sami a zadarmo, to asi néni dobrej nápad."

Taky se mu to moc nelíbilo a byl takovej slyšitelně posmutnělej. Já takový telefonáty nemám moc rád.

Ale su docela potěšenej, že to potáhneme s Ládíčkem dál. Vlastně s ním nikdy nebyla nějaká nespokojenost a vždycky se všechny problémy vyřešily k úplné spokojenosti.

Blíží se (ba pro některé týmy už začalo) play-off první hokejové ligy, pročež začíná série redakčních porad. V poradně, ehm, teda v putyce.

Ostatně - jestli mám jít do hospody se slepejšama nebo s pisálkama od hokeje, dyť je to jedno, ne?

A nebo jinak - příště budu lobbovat za jinej den, abych moh jít do hospody se slepejšama AJ s redaktórama.

A jinak se ještě večer stavil Vlastík, neb je první středa v měsíci. Taková naše (zatím krátká) tradice z minulého roku, kdy jsme chodili střílet pistole po houkání sirén.

Výtečné. Včera jsem se domluvil s prodejcem náhradních dílů na auto, že mi pošle pouhý ventilátorek. Tam je úzce související součástka - předřadný odpor, který zajišťuje regulaci otáček na tři stupně intenzity. Ale ten mi fungoval - pískalo to na tři různé hlasitosti. Tedy že použiju ten stávající.

Taková vize a situace byla včera, když šel prodávající s větráčkem na poštu.

Dle všeho zadírající se ventilátorek šlusnul i ten odpor. Jede buď na plnej knedlik nebo vůbec. Kurva drát.

A jak jsem se hezky pootočil řídícímu střeleb Aldovi, neboť stál pár kroků za mnou, tak aby lépe viděl do výhozného okýnka pistole, že je prázdná ...

Dobře, tak pořád ještě ne nebezpečně a v žádném případě ani zdaleka za kritický úhel za palebnou čáru, ale aj tak jsem viděl, jak se mu ježí vlasy, aniž by nějaké pořádné měl.

Vůbec - tentokrát se všichni jevili jako experti a těch napomenutí si vykoledovali povícero.

Všichni (jak říkám - včetně mne) byli vůbec celej den jak jebnutí, jestli tím počasím?

Až jsem začal uvažovat, že bych se po nějakých pětadvaceti letech (nepočítám-li epizodní a neoficiální návštěvu kdesi v Uh. Brodě) vypravil na hvězdárnu.

Jen tak, pro ten pocit, že jsem se šel podívat dalekohledem na splašeného Lulina.

Akorát tam píšou, že pozorovatelný bude nejlépe v časných ranních hodinách. Přičemž na webu planetária beztak o tom nic nemají. Takže dost možná bude mít Lulin smůlu a my se na něj za trest nepodíváme.

Našel jsem na webu inzerenta, který prodává ojeté náhradní díly na Opel Astra, bych Oslíkovi zakoupil nový ventilátor topení. Za pět stovek plus poštovné. V takovém pekelném kraválu se moc sedět nedá, jezdit v zimě bez topení a odmlžování skel jest píčovina.

A za nový originál chtěj u oficiálních prodejců k pěti tisícům. Což jim asi, předpokládám, muselo hrábnout. Copak dám za jeden ventilátorek šestinu ceny auta?

To je jak se vším. Zlobil delší dobu, počítal jsem, že časem odejde do věčných ventilátorových lovišť. Přesto su z toho rozmrzelej. Kdybych nebyl ještě před tejdnem měnit olej a nehalekal v AutoĎASu, že je to fajn, že je uvidím až na jaře při technické kontrole. Kurva.

Kvůli pozůstalosti po máti jsem musel předběžně navštívit notáře (myslím tím opravdu študovaného právníka, nikoli alkoholika) a domluvit se s ním, co má zařizovat on a na čem se dohodneme s bruderem sami indi-vindi a přijdeme až s hotovým návrhem.

Z tohoto titulu jsem využil i služeb brněnského MěHroDu. Jak jsem tak z automatu (pro sichr, předem, abych zas neměl konflikt s řidičem, že nemám ánung, kolik takové lupeň stojí) loudil jízdenku, vzpomínal jsem na předvolební sliby asociálně demokradického primerose Romana "Hokejové Haly" Onderky, kterak za žádnou cenu nepřipustí zdražení jízdného. Hahaha.

Zrovna proběhla tiskem zpráva, že snad od dubna jdou ceny nahoru v některých případech takřka o 50%. Cheche.

Zase jednou po čase vyrazili jsme si nahřát stařecké (někdo doslovně, někdo pomyslně) kosti do Györu.

Pravda, původně jsme měli jet konvoj čtyř vozidel, nakonec zbyly tři. Poděska se holedbala, že vezme s sebou kolegyni s jejím "parchantem" (tentokrát doslovná citace) a její vlastní nabíječ pan Lotus to prý dostane rozkazem. Hehe.

Záhy se ukázalo, že Poděska asi doma netřímá opratě velení až tak docela, neboť ji Lotus s myšlénkou poslal do prdele rovnou. V sobotu ve třičtvrtě na jedenáct v noci mi vzducholoď napsala KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že ni ona, ni kolegyně, ni její parchant nikam nejedou, neboť ona (Poděska) stále píše jakousi seminární práci, kterou má mít v pondělí snad odevzdanou. Jiným zase tvrdila, že v úterý. Ale taky možná v pátek.

Nicméně šlo o samostatnou jednotku, pročež jsme je klidně bez vážnější újmy pustili ze zřetele.

Koupání v termálech je nejlepší při sněžení. To tvrdím celou dobu. Jen ta cesta v takovém případě stojí docela za piču.

Že jsou slovenští policajti úplně šílení, to vím delší dobu. Už jsem s nimi měl pár konfrontací. Ti jsou schopní stát s radarem v noci na dálničním přivaděči a fotit vás s bleskem do zrcátka. I když rychlost nepřekročíte. Kokoti. Ale tohle ...

Na (teď už bývalém) hraničním přechodu je zpomalení na 40 km/h a přejezd z pruhu do pruhu. Tam stojí huhulák. Echt snowman. Uniforma prosvítá jen v místech pod slabšími nánosy sněhu. A plácačku auf a rukou do odstavnýho pruhu.

"Dobrý deň, pán vodič, cestná kontrola. Vaše doklady a doklady od vozidla by som prosil," přitom po očku pošilhává, proč místo jednoho auta zastavily tři. "Kade idete?"
"Se vykoupat tady za roh do Györu," velkoryse přecházím fakt, že po tom je mu hovno. Přitom usilovně hledám doklady, které mu patří, přičemž neméně usilovně eliminuju z paklíku ty, které mu radš neukazovat.
"A tý ostatní, patria k vám?"
"Jo."
"Všetci Česi?"
"Jo."

Načež huhulák obejde předek auta, oklepe sníh z ruky, předloktím uniformy očistí nános břečky a soli z pravého horního rohu čelního skla a zkontroluje dálniční známku. Mazec.

Koupačka prima. Fakticky. Jak byla neděle a ještě tak svinsky hnusně, byla tam s bídou polovina lidí oproti běžnému stavu. Nádhera a paráda. Já vlastně ani za celou dobu nehodil šlofíka na lehátku a kromě nejzavilejších opilců jsme byli u báru na kafi všehovšudy jednou.

Podle nealko piva "Alkoholmentés világos sör" k obědu jsem zjistil, co to znamená ten pověstnej "világoš". Z fráze: "To bude / to uvidíš világoš."

Ťapinka míní, že český (nebo brněnský?) tvar pochází z: "To si vyjasníme."

S nákupy v místním Tescu jsme asi založili novou tradici. Lokální uzeniny a místní víno jsme jim proselektovali docela důkladně, přičemž salámy "Kométa" jsme vybrali asi až na jednu štangli všechny.

Jenom od posledního srazu u benzínky u Břeclavi se milovník Bačovy dcery Brdi dral kupředu, pročež si vykoledoval českou policejní kontrolu tentokrát on. Jenže to bral z parkoviště jinou cestou, my jej minuli a vysrali se na něj. Taky o nic nešlo, záhy nás hravě dojel.

Když říkám "skoro bez zvláštních událostí", chci jenom poznamenat, že tentokrát výpravu neodneslo Ťapinčino vozidlo (jako minule, kdy mu upadl vejfuk), nýbrž mně dlouhodobě popiskující větráček v topení začal pískat a vrčet intenzivně tak, že to dle všeho vypadá, že je definitivně po něm.

(Zde jenom pár fotek pro ty, které by - jak nepředpokládám - zajímaly moje záznamy ze skotačení hrochů a Ťapinčiny z bazénu vyvalené kozy ...)