EGIHO
DENÍK
Únor 2012
Únor 2012
|
EGIHO
DENÍK
Únor 2012 |
***
Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené
stránky !!! ***
(Více informací zde ...)
Středa, 29.02.2012 ... Dva měsíce příprav na deset minut ...
Že mi plandá vejfuk, to už jsem tady, myslím, zmiňoval. Nebo ne? Jak jsem jel tak kdysi (snad už v prosinci) a při zpomalení po sjezdu z dálnice si říkám, co je to za pekelnej kravál? Jasný, vleču vejfuk po zemi. Jestli to za jízdy bylo doprovázený i rejem jisker, to bohužel nevím.
Byla docela kosa, dva dny jsem s klidem jezdil s vejfukem přivázaným gumicukem. Pak jsem se teda stavil v AutoĎASu, kde sice neměli čas, ale vyrazil jsem z nich kus drátu a provizorně to přivázal.
A pak se tam stavil ještě dvakrát nebo třikrát ... nebyl čas, byl obsazenej zvedák, nebyl mechanik. Nebo obšírnější variace na téma:
"A máte ten vejfuk?"
"Já? Snad vy, ne?"
"No, kdybyste si ho koupil sám ... víte, my jsme mysleli, že ho dneska koupíme, ale oni nemaj otevřeno tak dlouho, měli v autodílech jenom do tří ..." (dlužno podotknout, že mne do autoservisu pozvali na třetí, ačkoli jsem mohl kdykoli).
A tak furt pryč s nima prostě.
Tady při té poslední eskapádě jsem si to nechal znova přitáhnout drátem, znova jsem se ujišťoval, že přesně ví, co mají koupit. Že až se řekne "včíl", přijedu, bude tam ležet koncovej díl vejfuku (už to má taky zas za sebou) a spona na upevnění. Přijedu, vyměněj.
A co myslíte?
Na dnešek to domlouvala původně Ťapinka s panem Dobráčkem, oni maj takový ještě užší vztahy, neboť ona mu píchá všechny zvířata, ona potřebuje něco se světlama drobnýho, já ten vejfuk. Přece vijou, co maj všecko nakoupit, že? Jasný, paní doktorko, víme. Všecko víme. I mně ještě pan Dobráček volal, závazně jsme se domluvili "po třetí" (plus mínus nějakej cyklus semaforu).
15:10 stojíme v AutoĎASu. Pan Dobráček se chytá za hlavu: "Já jsem teď poslal posledního mechanika na odtah, kdybyste přijeli o chvilku dřív ..."
Začínám už i nadávat.
"Ale jo, to uděláme, já si od vás půjčím malej techničák, tam je kód motoru, ono na tyhle Astry je těch výfuků celá řada typů, já to hned zajedu koupit ..."
Hm, se už ani nedivím. Nadávám, ale nedivím se. V pět musím bezpodmínečně proboha odjet, 18:10 začíná hokej, první zápas předkola play-off, taky musím někde zaparkovat poblíž Ronda, pardon, poblíž Kojot Arény.
Jo, jo, jo. To stihnem. Usadí nás do patra, zamkne hlavní vchod, aby tam nelezli jiní zákazníci ...
O půl čtvrté, tzn. po dvaceti minutách, strčí hlavu do dveří: "Tak já jedu ..."
Znáte ten vtip s tou želvičkou? "Já se koukám ..."
Nechá nás teda v prázdným servisu a jede pro vejfuk.
Vrátí se jeden mechanik, druhej mechanik s odtahovkou.
V pět, kdy už mám malej kyblik, kopu do stolu a do židlí, půjčuju si od Ťapinky drobný na autobus a domlouvám, že mne po hokeji vyzvedne a doveze pro auto do AutoĎASu, přijede vítězoslavně pan Dobráček s vejfukem. Moc typů mu nabízeli, tenhle měli jakejsi o stovku či co dražší, ale dobře, že měl ten kód toho motoru.
Šmarjá panno, ale proto jsem tam byl skoro před měsícem. Proto jsem se, kurva, ptal, jestli ví přesně a nezvratně, co mají koupit. Když chtěl kód motoru, proč si do piči orašplované neřekl v poledne do telefonu? Bych mu ho nadiktoval. Co je mi furt do hajzlu po tom? Dva měsíce !! Dva měsíce to řešíme, takovou pičovinu.
Jo, a samozřejmě přichází automechanici ke slovu. Tady je to pičovsky udělaný, tohle je pičovsky udělaný ...
To je další takovej jejich folklór. Cokoli je udělaný podle nich zkurveně. Potíž je v tom, že až na jednu výjimku to dělali všechno voni.
Jmenovitě vejfuk. Já to sem nevyjmenovávám všechno, to jsou drobný provozní problémy, třeba co rok. Měnili jeden díl vejfuku. Jindy zas měnili ten druhej díl vejfuku. Pak se záhy ty dva díly rozpadly od sebe. Píčovali zas. Přitom to šlompácky spojil kdo? Oni. Upadlo mi to z toho zavěšení. Přijedu, maník kurvuje: "To znám, to je jasný, to bude shnilý jako svině." Cože? Tohle jste měnili. Tohle jste taky měnili. Tou sponou, co upadla, co je shnilá jako svině, jste to tam přidělávali vy. A vy osobně jste na tom měnil zadní tlumiče před měsícem, hned vedle té spony, to chcete jako říct, že za to můžu já? Že já jsem na to čuměl jak lofas?
Vážně by se z nich jeden prostě posral.
V tomto duchu jim tam přitom i držím krátkou nesouvislou přednášku. Já už se tam cejtím vpodstatě jako domácí, proto nás tam třeba taky nechaj samotný v budově. S tímhle pokecám vždycky o zbraních, s tímhle o Opelech, s tímhle o fotografování. Ale proč bych měl jako zákazník poslouchat furt píčování ... na jejich vlastní práci?
Jsou to chaoti a neudržej myšlenku.
Shrnuto: závada vznikne v prosinci. Za prosinec, leden a únor je navštívím cca třikrát, abychom se domluvili nakonec na dnešek. Jsme domluveni po 15. hodině. Přijedeme v 15:10. Sedíme tam do 17:00, než přijede pan Dobráček s vejfukem, v 17:10 započne oprava, v 17:20 je hotová, 17:25 odjíždím s vyvalenejma vočima směr hokej (naštěstí jsem chytil nádherný parkovací místo). Mám já tohle zapotřebí? Já je furt můžu jenom doporučit, protože nakonec vždycky všechno udělaj (a to rozpadnutí dvou smontovaných částí roury byla spíš výjimka, to se stát může). Ale bude to ochotnej ještě někdo poslouchat?
První zápas předkola play-off: Kometa vs. Kladno ... 5:2.
Neustoupit ani o píď.
Jinak by se též dalo říct, že Kladenští s Romanem Eratem vymetli.
Jan Švrček a Martin Látal - tělocvičný prvek zvaný trakař.
Efektní a dle pravidel absolutně čistý hit Tomáše Svobody ... na Tomáše Malce.
Spoluhráče.
(Ostatní
foto ze zápasu zde ...)
Úterý, 28.02.2012 ... Egi - rozvoz stravy seniorům ...
Jelikož jsem opožděný (myslím tím časový skluz v rámci dne, lojzové), stavuji se na něco na zub a odpolední kafé "U Šušňa" až kdysi v pozdní odpůledne. Hospodář Káďa jest zkrušen, neboť se mu zatoulala manželka. No, to by až tak nevadilo, dokonce má lehké povědomí, kde se zhruba nachází (u doktora), ale chybí mu. Tedy jako pracovní síla.
Věc se má tak: Krom jiného má pan Káďa drobný každodenní kontrakt na dodej teplých jídel (obědy a večeře) do nepříliš vzdáleného malého pečovatelského zařízení, jež je skutečně tak malé rozsahem, že se jim nevyplatí držet vlastní kuchyň a její personál. Pročež pracují v symbióze - on jim denně dvakrát doveze přepravky s jídlem pro klienty, oni mu za to nepřemrštěně zaplatí.
Tento model ovšem vyžaduje jeho osobní přístup, čili osobný výsadek z putyky směrem k seniorskému zařízení. Vzhledem k již pověstné návštěvnosti jeho pohostinství (kdy všemi mazanými reorganizačními kroky prakticky eliminoval případné hosty) to nebývá problém. Když tam není nikdo, zkrátka zamče a odjede. Pokud jsem tam já (nebo podobný jeden známý pacient), nechá mne uvnitř; kdyby zabloudila nějaký koloušek dovnitř, nabulíkuju mu, že vedoucí si jen odskočil, hned přijde (je to cesta opravdu na deset minut tam i zpět). A když se dostaví nával, řekněme dva až tři lidé z ulice, zaskočí na tu chvilku zrovna ta manželka. Která ovšem dnes dlí u mastičkáře. A zrovna jsou tam dva návštěvníci, dokonce si již i objednali - dvakrát malé pivo. A ještě čekají dalšího jednoho nebo dva. Prekérní situace. Jak odvézt gábl důchodcům a nepřijít o případný lukrativní kšeft?
Přemýšlím, jak mu pomoct.
Možnosti se nabízejí veskrze dvě: buď mu ohlídat hospodu. Ač, když nad tím tak přemýšlím, jsem pivo reálně točil naposled na praseti někdy počátkem tisíciletí, na natočení malého nápoje bych si i troufl. Ba i Kofoly. Ale co kdyby se rozšoupli a chtěli třeba čaj? Ne, že bych se necítil na jeho přípravu. Ale nevím, kde má poschovávané jaké ingredience.
Schůdná je spíše druhá varianta: nechám si vysvětlit cestu, nechám Káďu naložit přepravky s večeří, převezmu klíče a doklady od jeho vozidla a zkrátka jim to tam zavezu.
Jelikož jde o takřka fungl nové SUV (a v přepravkách je mj. polévka), jedu s tím jak s hnojem (ač polévku jsem měl taky a jde opravdu jen o obrazné přirovnání).
Pečovatelky sedí na schodech v průjezdu, jsou viditelně potěšeny, že mne vidí (tedy nejde jim ani tak o mne, jako o známé vozidlo, jež z jejich zkušenosti obsahuje patřičné pokrmy), neboť prý už dumaly, kde se velkošéfkuchař zabrzdil, jestli nemají dědouškům začít mazat chleby. Spíš šlo o takové rétorické cvičení, on sice jezdí zpravidla tak o čtvrt hodiny dřív, ale i já mám před podáváním stravy ještě půl hodiny fóra.
Tedy takovýmto empatickým počinem jsem zachránil stěžejní kontrakt celého hostince. Jak by řekl pan Groula: takovej jsem já.
Pondělí, 27.02.2012 ... Žít Brno ...
Neděle, 26.02.2012 ... Prolnutí geocachingu a hokeje ...
Na předjarním sluníčku jsem chtěl obohatit započaté páteční dílo o pár dalších záběrů ze sektoru mezi Majlontem a Šimicama, plán vzal poměrně rychle zasvé ve sněhové bouři (Mezitím jsem si stihl na traťovém úbočí drobně pošramotit ruku, jak může bejt kurva poslední keř zrovna šípek? A proč si vrazím trn jmenovitě mezi ukazovák a prostředník?). Pokračování teda až příště.
Při následném sušení v hospodě před hokejem vyvolává Ťapinka: dneska by prej bylo žůžové, kdyby se mi podařilo vyfotit rozhodčího Hradila s píšťalkou během první třetiny. Důležitá je ta píšťalka, to je trévlbag. A hlavně v té první třetině, von tam potem nebude. Dark všecko ví, všecko zná, vo všeckým mne zpraví.
Heh?
To se jako budou střídat rozhodčí? Nějaká novinka, ne? A co to mlela s píšťalkou a s tím bugem?
Jasný, vím, co je travelbug. Kačeři hledaj píčoviny. To je jako starej známej fakt. Geocacher ide, nande krabičku. Je-li krabička větší, jsou v ní kokotiny všelijaké. Panďuláci z kindervajíček, suvenýry kdejaké, zkrátka herberk. Von si kačer něco veme, něco tam zas dá, tak si to jako vyměňujou. (Speciální případ byla třeba keška zvící barelu na výměnu knih.) A v tom jsou ještě další spejšijality, geocoiny a travelbugy, čili stopovatelné prvky, které cestují po světě, tak se to všelijak zaznamenává, načež vlastník zvaný owner se nad tou mapou uspokojuje (původně jsem myslel jakože vnitřně, ale raději to nechám otevřené).
Co s tym ale kua rozhodčí?
Dark věděl leda tak kulový. Dark se teprve jakože měl dozvědět. S částečným vysvětlením přišel tiskař Roman.
Věc se má cirka takto: jako jeden bug koluje po světě píšťalka. Rozhodcovská. Padesát nebo kolik let stará. Kdysi na ni snad jakýsi rozhodčí kdesi cosi dul, kanadský geocacher ji dal takto označenou do oběhu, že by bylo jako hezké, kdyby se povedly dvě věci. Za prvé, aby píšťalka prošla Anglií, jakožto zemí původu. A za druhé - jestli by na ni nějaký rozhodčí zase nepískal při nějakém zápase. Je to celkem jedno, třeba Kotěhůlky vs. Horní Dolní. Čtyři roky píšťalka traveluje, čtyři roky na to všichni serou. Až ji dostal do ruky český kačer Kapsa (obecně známý, známý Ťapinky, Chlastíka, Darka, zkrátka všech) a začaly se dít věci. Jednak na ni už opravdu odpískal jeden jeho známý fotbalový rozhodčí jakejsi okresní superbowl, druhak přes syna od toho Romana, co se na Kometě stará o náš žurnálisty, se dohodl s jedním z hlavních rozhodčích dnešního zápasu, Reném Hradilem, že ten na ni aspoň třetinu či její část odpíská (pak si vezme asi přece jenom svoji, na kterou je zvyklý).
A my s Darkem (2x fotograf, z čehož 1 ks geocacher a 1 ks geokibic) to máme pro kačery zdokumentovat.
Voilá. Úkol hodný mého génia.
Začneme statikou. Co nezmůže osobní kouzlo, zmůže osobní drzost; tedy při příchodu rozhodčích, jejich rozcvičování a rozbruslování se prostě vykloním přes mantinel a střídám šermování ukazováčkem a "krčení upažené paže" směrem k rozhodčímu Hradilovi, jako ve smyslu: "Ty, ty, pocém, pocém ...".
Ten se chvíli diví, při kroužení kol dokola ledové plochy tázavě zvedá obočí a šťouchá se palcem do hrudi: "To jako já?" Asi nezvyklý, aby jej o předzápasový briefing žádali ausgerechnet fotografové, kteří jsou za normálních okolností nejnenápadnější myši, navzdory svým tenisákově žlutým vestičkám.
Mocně kývu hlavou a furt máchám tou haksnou: "Jasný, jasný, pocém, pocém ...".
"Poslouchejte," dím, když u nás se sprchou sněhu od bruslí zaparkuje, "kolegové geokačeři nám hlásili cosi o jakési špeciální píšťalce, pochlubíte se?"
Pochlubí, se ví, že pochlubí. Tak si jej párkrát cvaknem, píščalku, píščalku se ščítkem, píščalku se ščítkem a rozhodčím a stadionem a tak.
Blbý je pak v průběhu zápasu, že jak jsou tam ti hlavní dva, jeden se drží zpravidla spíš kolem středního pásma, druhý vymetá rohy a sleduje za brankou. A pan René Hradil byl tentokrát ten druhý, spíš častěji "na odvratu", aspoň v době, kdy jsme se mohli věnovat jemu. Nicméně nastal okamžik "O" v "o"smé minutě, kdy za podmetení Leoše Čermáka bylo nařízeno trestné střílení. A co čučí rozhodčímu Hradilovi z ruky? Štítek od travelbugu, chachá.
Normálně si do galerií nefušujeme. Zápas fotil Dark, já mu jen obejdoval a kryl prdel, kdyby něco. To už musí bejt superluxus fotka, aby ji jeden cpal druhému do jeho galérky, ono to míchat a řadit je docela vopruz, to děláme skutečně jenom ve výjimečných případech. Což je ale právě co? Což je ale právě tenhle. Normální zevl vidí rozhodčího signalizujícího penaltový nájezd, geokačer ví své.
Takže ke své řádce funkcí geokibic-radista, geokibic-zdravotník, geokibic-polní elektronik a geokibic-lezecký instruktor si můžu klidně přidat další nášivku: geokibic-extraligový fotograf. Což jsem byl sice doposud taky oboje, ale bez vzájemné vazby. Che.
Pan Kapsa o tom dokonce napsal i obšírný pěkný článek.
Teď jenom doufejme, že se to v Kanadě dozví ounr té fujarky a pochopí v plné šíři, že to néni úplná sranda. Že česká extraliga (vzhledem k reprezentačním výsledkům třeba) je jedna z nejkvalitnějších hokejových soutěží a kupříkladu Kometa je (loňské výsledky) na čtrnáctém místě v návštěvnosti v Evropě.
Jinak si Kometa se Zlínem vcelku poradila a vyhrála 4:1. To ušlo.
Moje galérka z hokeje i s detaily píščalky zde, Ivošákova s mými vstupy pak tady.
Z odpoledne:
Každý máme nějaký grif na umývání předního skla.
René Hradil před zápasem.
Trestné střílení v osmé minutě. Travelbug v dlani.
Sobota, 25.02.2012 ... Krmení kačerů, Čtyřlístek a hon na fíru ...
Vydala pokyn Ťapinka, že se chci zúčastnit odlovu hustomultigeopičoviny. Krmítka prej. Ona si koupila ten novej mixér, co mixuje ty přebytečné voříšky (myšleno plody, nikoli psy), aniž by u toho shořel, přičemž kdesi za Soběšicema je multigeokeška, kategorie 1-10 km, spočívající v krmení ptáčků do krmítek. Tedy namixovat zbylé ořechy a jít sypat.
Tedy původně jsem to měl za obrovštější akci. Předpokládal jsem tak něco blízkého pochodu smrti, velká skupina, Plastíci a jiní elementálové, já jakožto geokibic, jehož zase nějaká klíčová dovednost bude třeba ocenit.
Nic takového. Komorní a rodinná vycházka. Inu, taky dobře. A taky dobře je, že se po mně nic nechtělo. A ještě úplně ze všeho nejdobřejší bylo, že 1-10 km se v reálu ukázalo jako dva s bídou, možná spíš něco přes jeden. Kdež očekávaných patnáct zastávek. Čtyři krmítka? Asi. Jako venčení psů dobrý.
Cestou zpátky jsme se stavili na nákupu. A v sekci denního a týdenního tisku (kam si choděj otrlí sociálové číst jak do knihovny) jsem si zakoupil Čtyřlístek. Fakt. Normálka Čtyřlístek. Chtělo by se napsat, že po víc jak dvaceti letech. Což jest ovšem blbost, neboť vím zcela nezvratně, že jeden jsem si koupil loni nebo předloni cestou z hokeje, když jsme zamrzli kdesi na dálnici.
Ono to mělo eště jeden podtext ... sice nekupuju, ale určitě aspoň jednou za dva roky se mi nějakej výtisk do ruky namane. Pročež vím, že patrně už z nedostatku invence autorů tam maj zkrátka jednoho univerzálního záporáka, takovej Fifinky profesor Moriarty. A Ťapinka kývla, "kup si teda Čtyřlístek, broučku", neboť se do nějaké geomysterky založené na komiksových znalostech potřebovala dozvědět, jak se tento záporný hrdina jmenuje. Že to tam třeba bude napsaný. Bylo.
Mňo ...
Nevím, jestli to přinde nějak jenom mně, ale jaksi mi to už nepasuje. Dyž tam všici lícó jak šulini vod čerta k ďáblovi, Pinda honí záporáka kolem Ajfelofky, Bóbik o stránku dál skotačí u BigBenu a Mypšulín to všecko koordinuje přes FejsBůk, čučí do počítača a zevlí, co mu ti zbylí dva kokoti posílaj vyfocený mobilem, tak mi to přijde jaksi chmurný.
Jo, vynálezy do jisté míry moderní tam byly vždycky (pomíjím ty, které si Mypšulín sestrojil sám a jimi přivodil fiasko celé zápletce), fotoaparát, snad aj magneťák. Nicméně ne skoro jako ústřední motivy.
Nevím. Divný to je.
Ale co, chuj s tym. Příště si do Pičoslavi vezmu ty svoje oblíbený z minulýho století a po piči.
Načež mi to prostě ne a ne a nedalo, musel jsem si večer vzít foťák (film je bohužel furt v něm) a vyběhnout si dolů ke kolejím vyfotit si toho mašinfíru.
Čímž jsem se prošel asi dvojnásob, jak na odpolední geokačerské výpravě.
Samozřejmě měl zpoždění ten první z těch vlaků, sedmiminutové míjení se smrsklo na dvě minuty necelý, musel jsem přebíhat přes koleje. Darebák jeden. Co mi tu běháte po trati? My nejsme potrati, my jsme od SNB.
Pátek, 24.02.2012 ... Šraubec, Majlont, mašinky ...
Jak jsem byl onehdá s Bajů na vymrzlou otočku v Dolních Loučkách, co čert nechtěl, už jsem si zase vyhlídl flek. A to z vlaku. Mne už to zaujalo pomnohokrát, to zas né že né, ale až nějak teď (a že jsem tamtudy toho najezdil) jsem si dal jaksi koliksi dohromady. Asi dvě a dvě.
Třeba jsem si nikdy nevšiml, že v Obřanech je jakejsi kostel. Hned u trati. Křivolaký uličky u něj. Most, lávka, tunel, koleje. Následuje seřazovací nádraží v Majlontě, u teho křivé komín, spousta traťových a industriálních objektů, těch kolejí hotovej Bábylon. Dokonce jsem zjistil podle ortofotomapy, že jedna kusá kolej vede až přímo vedle zdi autoparku židenickejch kasáren, mezi tím viaduktem a autoparkem. A takhle v tom můžete pokračovat vod teho Šraubeca (pro mimobrněnské - Obřan, pokud to mimo Šalingrad nekemu neco řekne) až tak po Zábrdovice.
Jasný, Ťapinka se holedbá, že oni, geokačeři, to mají všecko prolezený, všechno znaj, všude byli. Kešky tam maj. Všady. Ale fotku laminátky, brejlovca nebo ceckáča pod lampou? He? Piču má leda tak.
Má to několik dílčích úskalí. Jednak to chce opakované návštěvy, kvůli světlu a atmosféře. Napřed jsem čekal, jestli drobet nasněží. To jsem ani nakonec nestih. Tam hraje roli, že jinak to vypadá ve dne, jinak v noci, možná za mlhy, za soumraku. Při opakovaných cestách si všimnete, člověk, co to má ve voku, si ledacos domyslí. Dále je potřeba se tam zas nemotat moc urputně a nedráždit PUDry vod ajznbónu. A taky ta trasa má tak čtyři kilometry.
Jo, a ještě jsem si všiml jedné věci potom v Brně na Lesné (vlakové zastávce), když jsem vystupoval - jak to vypadá, dyž za tmy čučí strojvůdce z mašiny. To by mohlo bejt zajímavý na černobílým. Výhoda je, že von čučet musí a píčovat nemůže, cheche.
Dneska jsem se poprvé vypravil od teho Šraubeca po Majlont, vlastně po tu lávku nad seřazovacím nádražím, a rozhlížel se. Zabředl jsem do zahrádkové kolonie, kde jsem ovšem zase našel další zajímavej výhled na kostel s tratí a v pracovní dny tam jezdí vlaky co deset patnáct minut.
Pak jsem si to střihnul tunelem. Takovým dočista krátkým, kolik to může mít, podle měření prej 66 metrů, jeden výklenek uprostřed. Pro sichr jsem šel, jakmile projel po té koleji vlak. Mám v živé paměti, jak nás kdysi před dvaceti rokama nenapadlo nic lepšího s panem Šurdou, než jít tunelem u Dolních Louček (shodou okolností), ten má hrubo přes půl kilometru (tunel u Louček, ne Šurda), navíc je eště do zatáčky, vidět je tam leda piču. A potkali jsme tam dva vlaky naráz. Pekelný.
Další zajímavá shoda okolností je, že jak jsem pár fotek jako nástřel prdnul z dneška na FejcBůk, ozval se mi pan Šurda, že by tam šel někdy fotit vláčky se mnou (přičemž jsem u něj takové spády nikdy nepozoroval). Snad ze mne nakonec bude šotouš nebo co? Ale ne, jde fakt jenom o tu atmosféru, než vůbec ty konkrétní vozidla, spinkající mašinky a takový vůbec výjevy. Přičemž při tom ještě pořád testuju ten film Ilford P4.
Zpátky jsem si říkal, že se ještě zastavím na Lesné, zkusit si tam toho mašinfíru ulovit. Zrovna u nás se ty couráky většinou takřka křížej, či lépe řečeno - mají nějak asi sedmiminutový rozestup, což je přesně to, co člověk potřebuje.
Nevýhoda tohoto plánu byla, že jsem načapal jakéhosi mládežníka, jak mu definitivně zheblo auto uprostřed křižovatky, takže jsem mu pomáhal (já su takovej vůl vodedávna) to odtlačit. Přičemž, jakmile jsem se doplácal do prostoru Lesné, odjížděl z té dvojice akorát ten druhej vlak. A takhle večer čekat na další, to už se mi nechtělo. To nechám na jindy.
Ale jo, na první voťuk to jde. Pár odpolední a večerů mi to ale ještě sichr vezme.
Čtvrtek, 23.02.2012 ... Srovnávací test, nová kapitola ...
Byl jsem si vyzvednout ze správky svoje památeční "kostelové" kanady. Zas jsem ochodil podpatky až ke "žlábku", který tam ovšem není. Na vysvětlenou: kanady (armádní modely) mají na podpatku žlábek, kterýžto ve spojení s lyžemi s vázáním typu "Kandahár" z nich dělá mj. lyžařskou botu. Tyhle moje už mají několikátou kompletní podrážku pracovního typu, charakteristická rýha byla dávno takto demontována. Zkrátka ochodil jsem celou tu poslední vrstvu podpatku až po rysku, takzvaný "patník", což v tomto případě néni gryml u silnice, ale právě ten gumovej hajzl. Tak praví švec. Kdybych takto pokračoval, bylo by potřeba provést hlubší řez a vynaspravit povíce.
Pro informaci: šveccentrum v Bažinách u kapličky stále funguje ke všeobecné spokojenosti okolí, ačkoli, jak bylo zmíněno i tu v deníčku, velešikovný původní provozovatel cca před rokem v horním patře budovy uhořel. Převzali jeho kolegové.
Při té příležitosti jsem umístil Ťapince do správkárny její kozačky, u nichž ji, shodou okolností, cca předevčírem onen patník taktéž opustil.
Pravdou jest, že Ťapinka poslední dobou, přijde-li řeč na kanady, podezřele mlkne a zdržuje se blbých keců.
Nicméně považuji za vhodné (pro moje argumenty vhodné) explicitně uvést či zopakovat několik klíčových poznatků:
Středa, 22.02.2012
Úterý, 21.02.2012
Pondělí, 20.02.2012
Se občas může stát, pojmenujete-li si hospodu "Na blbým místě",
že vás někdo vezme za slovo.
(Furt jsem tam ještě nebyl, jednou se tam musím zajít podívat.)
Neděle, 19.02.2012
Sobota, 18.02.2012 ... Ostatky na Hrádě i v podhrádí ...
Trávíme víkend v Pičoslavi na chudé chaloupce. S Ťapinkou. Prej mi chtěla udělat radost, sedí, jektá zubama.
Ale ne, dobrý. Dobrý je za 3. Bouda vymrzlá jako svině, venku tepleji než vevnitř, zatímco na dvoře taje, uvnitř je v pátek hezky naakumulovaná nula. Ale na to máme grif - za nejtřeskutějších mrazů se to ohulí jak kamnama, tak elektrikou, v řádu desítek minut je snesitelně a nýčko v sobotu se dá už i pohybovat po obytné části v tričku, když člověk nemá nohy moc blízko u země. To jsem napsal blbost, že? Pohybovat se dá, v případě nepohybování se jest nutno zvednout nohy na gauč či protější křeslo.
Úskalí je jiné.
Před dvouma tejdnama, jak ty nejsvinštější klendry začaly, ještě nebyl barák prokřehlej durchmarš, tak voda tekla aspoň v koupelně z jednoho kohoutku. Teď už ani ono pověstné "Ň". Zamrzlý je to kdovíkde na trase v trubkách. Na pití, vaření a pro pséky máme studenou, na občasné zalití hajzlu nebo umytí (hahaha) najímanou zpod okapu z tajícího sněhu na střeše. Stejně tak na neděli na nádobí. Masakr. V rámci šetření se výjímečně smí močit na dvoře do okrasných dřevin. Tak.
Proč zrovna tento víkend?
Ostatky čili masopust, nebo jak to nazvat.
Nechápu do detailu genezi a smysl tohoto svátku, jest mi známa od loňska pouze realita - vybraní jedinci ze vsi se dle svých možností, sklonů a spádů nastrojí všelijak prapodivně, od karnevalových a divadelních maškar po civilní, leč pro venkovní pohyb atypické ustrojení, s kutálkou mašírují po vsi, kutálka vyhrává před každým barákem, za což "koledníci" obdrží kupříkladu žrádlo. A to nejen třeba platíčko chlebejků nebo pišingrů, nýbrž ob tři domy je nachystáno posezení s plným stolem v průjezdu, nezřídka i přímo v kuchyni či pokoji (na druhou stranu má Lhota zhruba tolik obyvatel, že když každý třetí dům vyšle do průvodu jednoho zástupce, zpravidla se do běžné světnice v hanáckých rozlehlých staveních hravě vejdou). Dále doprovází obšourávání nezměrné zásoby chlastu a nezřídka i příspěvek do kasičky k dobru generálního organizátora, takto dobrovolných hašišů. Zhruba od kapličky zpátky se budí veřejné pohoršení veřejným tancem (připočtěte už vypité půl vesnice).
Co s tím já?
Já tomu byl jaksi neplánovaně účasten už loni, přičemž v mezidobí jsem se nechca vyprofiloval u místních hašišů na fotografa. Z čehož plyne, že se mohu pohybovat v civilu (tzn. i bez buzivestičky PRESS-FOTO), dokumentuji lidový aspekt tohoto podniku, jakož i alkoholické excesy, vysvětluji místním puberťačkám, že na těch snímcích zkrátka budou taky, ať chtějí či nechtějí, budou-li avšak dělat tradiční dívčí "Nefoť mne, nefoť mne, budu vypadat blbě", pak ... budou vypadat blbě. Přičemž ovšem požívám všech výhod účastníka: jídlo veškerých variant a houževnatěji vnucované (on musí chudák pracovat), několikero kafí a vůbec samá pozitiva.
Ťapinku jsem po většinu doby ponechal ležet na gauči v teple bruchom hore (ona si včíl na onen břuch náramně potrpí). Nicméně průvod tradičně končí "pod Hrádem", jinak řečeno se vší logikou u č.p. 1, což je shodou okolností naše chudá chaloupka.
Pro tento moment byla i Ťapina vytažena jak králík ... z Hradu, aby si mohla vychutnat místní Czech-dech a pozdravit se s těmi, které předešlá odyssea ještě nezničila dočista (byly zaznamenány skluzy do pangejtu, jakož i řízené i neřízené předčasné ústupy a odnosy k hospodě). Strategická výhoda - většina zbylých se sice ještě drží při smyslech, ale do výrazu "groggy" jim příliš neschází. V rámci pohoštění tak lze již rezignovat na pokrmy a omezit se na domácí tutti-frutti špiritus, odborníky familiérně přezdívaný "Marťanovka". Ku cti Marťanovým, objektivně poměrně bídným, paličským pokusům budiž připočteno, že těch několik nešťastníků, jimž jsem panáka vtlačil (jeden hrdina si dal dokonce dvakrát), přiznává, že i v rámci dědiny už dnes pili i horší. Od oné cti dlužno odečíst, že jsme skutečně cca dvacáté či třicáté zastavení.
Závěr lze pak situovat do hospody na vyprošťovací guláš, případně dorážecí nápoje. Záleží na vkusu každého soudruha.
Akce vpravdě vydařená, teď ještě během tak týdne utřídit, probrat, upravit a publikovat patřičný díl z oněch cca 600 pořízených snímků (držel jsem se velmi zkrátka, když vyhážu nepodarky, pod dvě stovky se dostanu).
Vida, já si vlastně ani snad do životopisu nenapsal "Fotograf dobrovolných hašišů ze Lhoty u Pičoslavi"? Fatální nedostatek. Bez toho mne nikde nepřijmou.
Sofistikované lidově-umělecké masky.
Zde velící důstojník - má největší ... autoritu u přítomných maškar.
Přijde-li vám v paměti, že ve svého času populárním TV seriálu Sandokan stejnojmenný
hrdina kolil tygry,
buďte ubezpečeni, že nejde o žádnou multikulti, grínpís či jinou cenzuru.
Zdepřítomný medvěd (v němž se ovšem ještě fikaně ukrývá pán zvaný Kapr) se skolil
zcela transparentně sám,
uvedená variace Sandokana jej pouze přišlápla, a to původně ještě neúmyslně,
teprve až na měkko pod botou
a bližší ohledání teprve dodal patřičná vítězná gesta.
Závěr pouličního candrbálu pod čórtovo Hrádem. Dlužno podotknout, že, nepočítám-li
kapelu,
tedy asi 50% lidí na snímku, hlavní část pelotonu už se trousí směrem k
hospodě,
rozloženi na celou třistametrovou trasu, někteří i na prvočinitele.
Pátek, 17.02.2012
Čtvrtek, 16.02.2012 ... Milá babičko ...
Konečně jsem si donesl domů toho nového domácího mazlíčka, co jsem ti o něm tolik vyprávěl ...
Středa, 15.02.2012
Anďák se fakt vrací do mladejch let asi. Zvlášť, když mu "někdo" (Ťapinka,
aby zas nedošlo k mejlce)
nechá na povrchu pootevřeného koše obal od salámu Čurízo, že?
Řeči o tom, že jakej pán, takovej pes, to si nechte od cesty.
Ten zvětšovák u kontejnerů, to byla jenom ryzí výjimka.
Mimochodem - přemístit nejvyšší zbraňové pracoviště PČR přímo do centra Bronxu,
to musela taky vymyslet ale velká hlava ...
Úterý, 14.02.2012 ... Pošťák vždy zvoní jak debil ...
... o poštovních službách, vágusech, zbraních a vůbec o všem zajímavém za jedno chudé odpoledne.
Měl jsem na dnešek jasně stanoveny úkoly - Ťapince převzít od poštovského panáčka mixér. Ťapince vyvenčit její psy. Pověsit prádlo, vyklidit myčku, vyluxovat. Pomalu aby se člověk díval z profilu do zrcadla, jestli mu nerostou kozy. Chvílu nezaměstnanej, už takový příkoří ... leč popořádku ...
Ťapinka si objednala mixér. Několik takových zařízení už odpálila (mixérem drcení oříšků na vanilkové rohlíčky, čímž jsme získali roztavený mixér a vanilkové rohlíčky s příchutí hořícího plastu), jeden tady asi čtyřicetiletý po rodičce vykazuje už jisté známky opotřebení a značnou přehršel neznámých veličin ve funkcích (zjevně funguje, leč se příliš nedá odhadnout jak). Ťapinka si objednala nový mixér. Pročež když jsem onen nezaměstnaný, měl bych číhat doma na pošťáka, balík převzít, při kteréžto příležitosti (když stejně budu doma) bych mohl odpoledne vyvenčit pséky. Podobnou fintu vyzkoušela už včera, než přišla s převratnou informací, že akce "M" má být až dneska. Aby to čert vzal.
Znáte to všichni: poštovní služby jsou vpodstatě konstantní od roku 1815, kdy Andrew Jackson slavně vyhrál bitvu o New Orleans čtrnáct dní po konci války, neboť mu pošta nestihla dodat mírovou smlouvu.
Do čtyř do rána jsem se mrdal s fotkama z hokeje. Nějak se to vleklo, Kometa prohrála tentokrát až v prodloužení, marketingovejch sraček tam bylo okolo přehršel, parťák Dark kdesi v prdeli, že bychom se podělili. Následně mi to šlo jak onomu pověstnýmu psovi ona pověstná pastva ... no prostě pičou ke zdi.
Za takových okolností mi Ťapinka nechá otevřeno do ložnice, abych slyšel případný zvonek, čímž mi tedy do postele prosáknou psi. To zas oni umí, připlížit se a upelešit nenápadně, oni ví rozlišit, kdy po mně hépat (když dostanou za úkol mne o víkendu vzbudit) a kdy nehépat, abych je nedrapl za prdele a nevyrazil je aus. Nicméně dobře tak, pro ně jest to svátek, navíc pak v úsilí podpoří zvonek.
Například v těch zhruba deset hodin. Pošťačka už je za poslední půlrok zvyklá na mocný řev zevnitř ("Kdo bude štěkat, tomu tu zrzavou prdel nakopu."), stejně jak na můj ranní pomuchlaný zjev ("Jéje, já vás zase budím?"). Při tom všem se snažím oddělit obytnou část bytu od společné části domu, abych zabránil sežrání či ochlupacení listonošky, navíc mám vcelku již grif na to umně dveřmi maskovat ranní erekci.
Jo, jenže tohle je listonoška, co mne páčí z betle. Noší listy. Taky mi podává takovou srandovní obálku, normálka jak těch bratru 10x15, bublinkatá, nanicovatá. Kurva, v tom přece néni mixér?
Se ví, že není. To je moje fotografická redukce. Konečně jsem se díky jednomu panu fotografovi hecnul (při závistivém shlédnutí jeho výsledků) a přikoupil ještě takovou redukci za účelem prohazování objektivů z tohodle na tamtodle a tak vůbec. Jeho výsledků v makropižmoucích hned tak nedosáhnu, zčásti pak také proto, že vstávám, až šmejdi lítaj jak blbí, kdežto někteří si štrádují po lese, dokud hmyzáci eště pochrapujou, ale to čachrování s objektívy jsem měl stejně z jiných důvodů v plánu. Měl jsem na to už spadeno delší dobu, teprvá tento mne ponouknul.
Fajn, redukci máme, mixér nemáme, dospat se můžeme.
Kol poledního si vstanu, ještě si k jedné hodině leju do palice zbytek ranního kafé, zvonek. Odspodu. Pošťák s mixérem?
Neb nám nefunguje interkom, vyběhnu si hezky štandopéde rovnou ke vchodovým dveřím.
Hovno pošťák - jacísi drbani. Oni už tady byli jednou, nádech trochu do Cikána, vzhled prostě boveráka. Neidentifikovatelný takový ztroskotanec. "Svoz papíru", hlásí mi chlap a dere se do dveří, teda dral by se, kdybych byl ochoten mu uhnout. Jak říkám - už to zkoušeli. Máme tady domovníka, pana Chudinu, který se stará o reklamní letáky. Za tímto účelem nainstaloval dole ve foyer soustavu poliček a bedniček. Letáky distributoři (na celé ulici) nechávají v přihrádce venku, v našem případě je domovník vezme, rozloží po poličkách. Kdo o co stojí, to si nabídne (já třeba beru Kaufland, Globus, někdy Electroworld - nejlíp sají a nejlíp se na nich suší fotky). Přečtené pak hodí do bedniček. Expirované a bedničkové pan Chudina ekologicky zlikviduje. Co dělá se skromným výtěžkem, jest mi jedno - jestli tím obohacuje nějak zčásti vchod nebo si to za ten pořádek a vynaloženou námahu proleje hrdlem. Ganz egal.
Ještě se tady po ulici objevily jakési papírové přepravky od jakéhosi občanského sdružení, že na "darovaný papír". Před každýma vchodovýma dveřma. Venku. Od nás zmizely, někde jsou, nevím. Prý taky na charitu. I u nás jim tam někdo dával přečtené noviny, v jiných vchodech tam třeba háží právě ty letáky.
Tedy povídám odrancovi, že tady se nám stará o papírový sběr uvnitř domu pan domovník. O žádné svozové firmě nebyla řeč, nevidím žádný důvod pouštět je dovnitř.
"Ale my jsme firma." To už jsem slyšel minule taky.
"To je mi ale dočista jedno, to na věci nic nemění. Jaká firma, mimochodem?"
Jmenuje tu partu od těch papírových přepravek.
"To jste měli takový krabice tady venku, že?"
"Jo."
"Na to nepotřebujete dovnitř. Když si sem dáte krabici zas, budete ji tu mít. Co je vevnitř, to je ve správě domovníka. Domluvte se kdyžtak s ním."
"Já to řeknu šéfovi, ulice, číslo, už sem nikdy nepřijdeme ..."
"Vidíte, jak jsme se domluvili ..."
A zabouchnu bezdéčku (nebo co to je) před nosem. Zajímavý, když jsem šel pak venčit šakecy, ty krabice papundeklový před ostatníma barákama byly. Plný. Možná by se hodilo jim zavolat, jestli sem takový přičmoudlíky poslali.
Ťapinka mi hlásí, že obdržela avízo, že pošťák se přiřítí s mixérem v rozmezí druhé a čtvrté. Jestli prej budu doma? No jo, ale co ti psi? Bude čtvrt na dvě, já pak potřebuju taky do města ... Fajn, uděláme to takhle: já zajdu s čoklama teď hned včíl, v rozmezí 14:00 až 16:00 budu doma. Ať to mixéronošovi vyřídí. Ani o minutu dřív, ani o minutu později. Tak.
Vrátím se se zlobivcama domů, 13:55, odepnu je z vodítka, sundám bundu, zvonek ... zase zespodu, takže se otočím jak na obrtlíku a jdu zas dolů ...
Pošťák, nebo spíš kurýr. Ťapinka nespecifikovala, jestli to bude pošťák opravdu od pošty, nebo pošťák coby doručovací donašeč jakýkoliv. No fajn, sice o pět minut před termínem, ale zas lepčí, než pět minut po. Jenomže von mně zase cpe jakejsi takovej srandovní balíček, obálka, zas bublinkatá, tentokrát tak do A4, ale furt tápu v paměti a snažím se představit si něco, co by se mohlo zvát mixérem, přičemž by se to vlezlo do takovýhodle pytliku. To néni ani na ruční šlehač ...
"Poslyšte, to nevypadá jako mixér, co?"
"Jo, to já, pane, nevím, co to je ..."
"A jste to vy, co manželce volal?"
"Ne ne, já jsem nikomu nevolal."
Aha, tak to bude eště zas jinej. Jasně, je na tym napsaný cosi-cosi, pak GEO, pak zase kdesi-cosi, nakonec FASHION. Ťapinka po ICQ soudí, že to bude vysoutěžené geokačerské tričko.
Zvažuju, jestli se pustit do luxování. Zapnu vysavač, neuslyším zvonek, ne? Upřímně - v tomto bodě této hry už by mne to poměrně i nasralo. Takže strategicky vyčkám. Přilajdá-li se mixéronoš zavčasu, možná se do toho pustím. Jinak to prostě nechám na jindy. Mi to ostatně žíly neutrhne.
A fakt, kolem třetí se skutečně dostaví ten správný pošťák, se správným balíkem (tedy odhad na krabici by tak mohl při troše dobré vůle sedět).
Vysavačem jsem nakonec tak s bídou pošmrdlal dostupné části předsíně. No, eště jednou bych si to zopakoval, rozhodně ...
Při těch běhacích epizodách mne dneska napadla jedna taková právní záludnost.
V předchozím líčení jsem to drobně přešel, ale skutečnost u donašeče s tričkem vypadala do detailu vzato asi tak, že jsem odepnul pséky z vodítka, sundal bundu. Zazvonil zvonec, vyběhl jsem na chodbu, uvědomil si, že mi čučí z kalhot z pouzdra půl pistole, vrátil jsem se těch pár kroků, hodil si přes sebe zase bundu, abych snad nepobouřil outlocit nějakého pacifisty (ač si nejsem vědom, že by takový lidský odpad u nás v domě bydlel), teprve pak se vydal dolů.
Nošení zbraně musí bejt skryté. Ovšem otázka - je tohle skutečně nošení? Ve společné části domu?
Já už to zpracoval na odborné fórum, ale spíš bych zamířil na zdejší právníky (pan Ň. a spol.) nebo na nafóranelezoucí střelce.
Jak to je?
Pro laiky zkusím stručně vysvětlit.
Se zbraní existují dvě varianty: držení a nošení.
Pomíjím transport od někud někam ve futrálu, to pro tuto chvíli není relevantní.
"Držení" je stav, kdy máte "zbraň nebo střelivo uvnitř bytových nebo provozních prostor nebo uvnitř zřetelně ohraničených nemovitostí se souhlasem vlastníka nebo nájemce uvedených prostor nebo nemovitostí." Pak je to prostě držení, i když ji máte nabitou, skrytou, neskrytou, v ruce, na krku, pro mne za mne třeba odjištěnou a pověšenou za karabinku na ucho. Furt držení. Na to nepotřebujete žádné spejšl povolení, nemusíte ji mít hlavně skrytou. V rámci domu, bytu, nebo třeba i zahrady. A nebo klidně v práci se souhlasem vlastníka či nájemce budovy. Pořád držení (ačkoli ji technicky na opasku nosíte, ale není to to "nošení", o němž se hovoří v zákoně). Je to srozumitelné?
A pak je "nošení" zbraně, což znamená "mít zbraň nebo střelivo u sebe" v jiných situacích, než v tom předchozím popsaném bodě. To už musí být nošení skryté (nesmí vám čučet kus pištole), musí na to být další řádek ve zbrojním průkazu (ačkoli nárokový, dát vám to musej). Pak můžete se zbraní vpodstatě kamkoliv, až na zákonem vyjmenované výjimky.
Ale teď mi řekněte:
Co v případě právě těch společných prostor domu? Když jsem vlastníkem bytu a vlastníkem poměrného podílu společných částí domu? A dokonce i podílu na pozemcích pod domem? Pro zjednodušení (ono se to počítá strašně složitě z celé ulice včetně obvodových zdí, ale) lze říct, že máme v domě 16 bytů, tedy jsem přímo jakože vlastníkem 1/16 chodby, výtahu, kočárkárny, sklepních prostor.
Můžu tedy se svým souhlasem držet (čili v režimu držení mít třeba neskrytě v opaskovém pouzdru) zbraň v těchto společných prostorách?
Pro informaci - opravdu jde jen o vlastníka a jeho souhlas, nehraje v tom roli žádný přístup veřejnosti či cokoliv jiného.
Zákon hovoří o vlastníkovi. Ne o tom, že bych musel mít souhlas všech vlastníků, nadpoloviční většiny vlastníků atp.
V tomto duchu mne totiž napadá - co když máte třeba dům, jehož jistou část vlastní někdo jiný? Třeba prateta, která ovšem žije v Austrálii v buši, mimo dosah civilizace?
Nebo jiný model: jeden známý onehdá po svém biologickém otci zdědil část domu. V domě bydlí další rodina a truchlící pozůstalí po jeho otci. On tam snad v životě nebyl (možná na tom pohřbu), o existenci této jakože rodiny měl pouze mlhavou představu. Nehodlá se s nimi nijak stýkat, nijak tam jezdit, o čemkoli se s nimi bavit. Možná už to na ně převedl a nějak jim to přenechal, ale kdyby ne ... Má kus domu, ten jim třeba ani oficiálně nepronajme, prostě mávne rukou a nechá to bejt. Ať si tam jsou. Co teď? Bydlí tam zbylých pět spoluvlastníků, ale tenhle pan známý "Zet" je jinde. Kdyby byl nutný souhlas všech vlastníků, znamenalo by to, že by tam nikdo z nich nemohl být třeba policajt, sportovec nebo myslivec, poněvadž by tam nesměl držet zbraň bez souhlasu pana Z?
Mně z toho pořád vychází, že chodby jsem vlastník, ačkoli třeba jenom její části. Budu-li s tím souhlasit, můžu tam držet (tedy třeba neskrytě nosit) zbraň.
Nejde mi o to, že bych něco takového dělat chtěl. Šmejdy se sběrem vyhodím i bez toho, aby mi výhrůžně trčely kolťáky zpoza řemeňa.
Jen mne zajímá čistě právní aspekt.
A na zbraňovém inšpektorátě, ač tam asi zítra půjdu, se pochopitelně ptát nechci - oni sice naše fóra monitorují (byť jejich živitelé, jsme pro ně taky potenciální pachatelé), ale pokud bychom se vyptávali moc, mohlo by to taky znamenat, že se oni budou moc starat.
Má na tohle někdo, kdo k tomu má co říct, nějaký smysluplný názor?
Zasvěcení jedinci pochopí.
Ostatní to berte třeba jako Fejcbůkovku nebo nedostatek jiných podnětů.
Pondělí, 13.02.2012
Kometa
vs. Slavia - 3:4pp
(ano, Kometa prostě
nesmí po první třetině vyhrávat 3:0)
Tomáš Pospíšil - donedávna hráč Komety a nyní velký oblíbenec brněnského publika.
Říct při rozhovoru o brněnských fanoušcích, že takovou zvěř by bylo potřeba
zavřít do klece,
inu, není z těch, na něž se tady bude ještě roky s láskou vzpomínat.
Neděle, 12.02.2012 ... Zas jednou pro velký úspěch ...
Jestli vám to přijde takové zkrácené a notně podobné, jakože včera:
- roští, krajinka, roští, krajinka, Ťapinka, Ťapinka, pes
a dneska
- roští, krajinka, roští, krajinka, Barunka, Barunka, vlak ...
má to zcela jednoduché rozuzlení: to je tak, když je člověk kokotí hlava. Chtěl jsem si vyzkoušet, co řekne takový film Ilford P4 na otevřenou krajinu a nějaký třeba aj uschlý bejlí se sněhem. A pak si tak v sobotu zalovím v batohu, vytáhnu Prakticu ... abych zjistil, že se smýkáme v mrazu jako svině kamsi do lesa, přičemž jsem si sice Prakticu vzal, ale jinou (liší se jedním cvočkem na futrálu, jedna má jeden, druhá má dva, z nichž je ovšem jeden upadlý), vadnou a především bez filmu Ilford P4. Piča su, no.
(Na druhý pokus z klasiky výsledek dobrý, možná se podělím, až to proženu scannerem. Nebo na fAIDSbooku. Nebo taky ne.)
Poznatek víkendu: Nenalítne vám v takové kose dvakrát ta stejná.
Sobota, 11.02.2012
Pátek, 10.02.2012 ... Bezodkladně po policajtsku ...
Zašel jsem si cvičně na policajtárnu, na přestěhovanej inšpektorát pro qéry, podat žádost o nákupní povolení (doslova: nabytí do vlastnictví, držení a nošení) na nového miláššška.
Říkám vždycky, a zkušenosti ostatních z jiných okresů to často potvrzují, že tohle je to policejní oddělení, kde jsou zpravidla nejmilejší, nejochotnější a nejpříjemnější policajtky. Ono taky aby ne, když tam chodí prakticky výhradně ozbrojení občané. Nastrčit tam nějakou kyselou píču, to by mohla bejt taky velmi rychle její poslední (nejen profesní) štace. Běžný držitel zbrojního průkazu je sice lustrován do třetího větvení rodiny, lékařsky zkoumán z mnoha úhlů a vůbec by měl být do morku kostí ažůr, ale to pořád nezaručí, že, postavit za pultík nějakou pakundu, rozmrzelému myslivci zrovna nemrdne v kuli a neprožene jí kebuli kulí.
Zrovna já jsem si na okresní zbraňové úřednice nemohl nikdy jaksi stěžovat, ba dokonce vpašoval jsem do jiného mailu nejvyššímu policejnímu pistolníkovi i pochvalnou zmínku na zdejší personál.
Trochu mne pak teda dneska rozmrzelo, když položím oranžovobílé lejstro a dozvím se, že "zkuste si zavolat za týden."
Jak, kurva, za týden?
Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Tak praví zákon zvaný Správní řád.
Chápu, že třeba kompletně nový noty se vlečou a neutečou. Tam si můžou fízli nasázet bonusové lhůty právě pro ono prověřování, kdy znám i případy, kdy se chodili vyptávat po sousedech po pověsti žadatele.
Ale nákupka?
Zlí jazykové tvrdí, že je to jistá záměrná forma obštrukce, třeba do druhého (nebo následujícího úředního) dne, aby se někdo nenasral, ještě týž den si nekoupil kvér a někoho, na koho má pifku, neodkrágloval (a přitom pravděpodobně nejde o to, že by si v povinné lhůtě nevyřídil zalaminovaný průkaz zbraně). Sice je to přitažené za vlasy, ale lze to pochopit ... avšak u toho, kdo si pořizuje první zbraň. Nechávat takto jakože ouřadně "vychladnout" žadatele, jenž už vlastní půl skříně hraššiššek, to mi přijde zhola zbytečné a (viz onen frustrovaný myslivec) možná až i kontraproduktivní. Nicméně akceptuji, že v Brně nikdy není přítomen "ten, co to může podepsat", asi policista ovládající psaní je dojíždějící, případně externista. Do druhého dne to ale pořád není týden.
Pro ještě snazší porozumění: je to nároková záležitost. Prakticky mne nenapadá žádná možnost a varianta, při které by mi mohlo být jakože nevyhověno. Požádám, dostanu (zbytečnost takového počínání lze možná zdůvodnit leda tak výše). Jedině bych ve formuláři udělal nějakou fatální chybu, od toho tam baba stojí, abychom to opravili. Zbroják drží v ruce, celou moji složku má v registračce. Podívá se do chytrého přístroje (jo, byl jsem svědkem, jak jedna radila, druhá ukazovala na monitor, třetí klikala myšou, ale snad se už naučily), jestli nemám na krku nějakej akutní průser ... ty parametry, co musím aktuálně splňovat, jsou asi tak tři nebo čtyři ... no a vytiskne papír, dá tam berana, najde toho, co se umí podepisovat ...
Pokud mají moc práce, jestli to třeba taky není tím, že tam každý kvůli každé pičovině musí dvakrát až třikrát. Prostá matematika by říkala, že tímto klidně dokáží ušetřit 50% času.
Zas nemusím bejt dycky za zlýho, nasertivního a vůbec odpudivýho (koneckonců pištole maj i ony) ...
Vznáším teda takovou decentní námitku, že by se mi to hodilo jaksi taksi dřív.
"Jak byste si ono 'dřív' představoval?"
"Zhruba tak ve středu, když už teda ne hned v pondělí."
Tak prej ať si zkusím zavolat ve středu. Že nezaručí, ale mohlo by to bejt. Kurva, jeden papír ... já jim snad přispěju na rychlejší tiskárnu. Nebo v té bedýnce popoženu toho permoníčka, co tam to písmenko po písmenku ručně matlá. Nebo co.
Ale jo, na tu bídu, když to ve středu bude, budu spokojenej. Neboť je to pifpafka od známýho od kamaráda, kterej nespěchá, bere moje slovo, že beru, neprodává to kvůli žhavé potřebě peněz. Klidně počká. Ale ne zas na věčnost.
Bezodkladně ale, do piči, naučme se jednat bezodkladně, když nám to ten zákon výslovně nařizuje.
Nehezké povolání pro dnešní den:
Inspektor OSA, zevlující po brněnských živnostenských provozovnách (hospoda,
prodejna obnošeného šatstva, zde pak obchůdek s bylinkami a čajem),
slídící po přístrojích, z nichž by mohli požadovat výpalné.
Čtvrtek, 09.02.2012 ... Máme drobný zádrhel, táhne nám na prdel ...
Moje stará známá bolest - černé džíny. Já na ně furt mám nějakej pech nebo co. Zas už jsou ty dva tři roky staré jakési jeté a kde vzít nové podle představ?
Už vlastně loni jsem se porozhlížel, letos zase, obojí s poměrně tristním výsledkem.
Co je, do piči, za problém vyrobit a prodávat zcela obyčejné černé džíny? Aby vypadaly jako nové (když jsou nové)? Až budu chtít vodraný, mám je ve skříni snad, ne? Na to nemusím chodit do obchodu. Aby to nebyly hen ty gumovky - sráč, streč nebo jak se to menuje. Aby neměly homosexuální kůl nášivky? Aby mi z nich nelezlo půl prdele (další homosexuální parametr)? A v neposlední řadě aby to nestálo půltřetího litru?
Když jsem svýho času žádný patřičný nenatrefil, vždycky jsem tak na rok dva vzal od réžožróta. Jak ten jeden můj oblíbenej pingpong se vždycky už ve dveřích (já ve dveřích, vietcong za pultem) chytal za hlavu: "Šélný, šélny, šésko šélny a félky, nemám, nyx." Jenže to už i Hanoj na to jaksi rezignovala nebo co.
Zkusil jsem onehdá takový ty "značkový" Vietnamce, nějaký to C.K. cosi nebo jak, tam sice měli, ale bylo to navrhovaný asi nějakým asijským oděvním inžinýrem nebo co. Já nevím jak kdo, ale já su prostě takovej konzervativní ... dyž mám šulina vepředu, očekával bych tam i rozepínání - a ne šoupnutý excentricky ke straně. Nebudu stát u pisoáru bokem. Chápu, že prodavačka musí hrát natvrdlou, když se jí zákazník ptá, jestli opravdu je správnej poměr vzdáleností mezi levým a pravým opaskovým poutkem a puntem zhruba 1:4, jestli s takovýmhle pseudovohozem jí nepřijde, že by jako trochu upadli z jahody. Tahle na mne přes veškerý můj takt a šarm nenápadně i detektiva obchoďákovýho zavolala, ať si mne přijde okouknout, asi že haním jejich zboží ... tak jsem se s detektivem Márou viděl mimo pořadí středečních hospod.
Fakt potřebuju zcela nejobyčejnější, rovný, černý, přísně černý, bez pičovin okolo. Jo, akorát jakoby na větší břuch (to aby se mi za opasek vlezlo patřičné pouzdro). S tím problém by nebyl.
No prostě, kurva, není.
Nebo jo, je. Ale to jsem snad spadl z jahody, abych dal za nejobyčejnější z nejobyčejnějších (vpodstatě pracovních, div ne montérek) gatě dva a půl tisíce? Aj jsem takový našel, ale na tu cenu jsem musel namítnout, že mi stačí jedny, že nechci dvoje. Cena byla za jedny. Hm.
Jak to na nich bylo napsaný? Levi's, 501, 36/32. Klasickej model, na tom není co pokazit.
Rozumím, že kamennej vobchod potřebuje vyšší marži než éšop. Ale fakt o víc jak 100%? To to snad přinesli každej kus extra a pěšky, ne?
No ...
Dle mých zkušeností takový firmy jako Levi Strauss, H.I.S. nebo Wrangler držej míry stejně jako armáda s maskáčema a kanadama (když ne, hodíte jim to na hlavu). Obměřit ještě dvoje stávající, výhoda je mít sviňovací metr s jednou stupnicí v palcích (to zkoušení bylo už loni, nevěděl jsem, jestli si to pamatuju přesně).
Dobře, je třeba drobná nevýhoda, když se vám takový kalhoty válej kdesi na celnici. Dojdou vám filmy z Taiwanu, dojde film z Myšigenu, o džínách je poslední záznam z Floridy a pak se na dva tejdny ztratí z radaru. To je dostala do spárů Česká pošta a českej celní systém. Nicméně aj tak - počkalo to dva roky, tři tejdny už to vydrží. Cena: necelejch 1200 i s poštovným. A padnou jak ona pověstná prdel na onen pověstnej hrnec. Po piči s tym.
Takže černý vpodstatě slušňácký (na mne až až) džíny bysme jakože měli.
Máme-li černý vpodstatě slušňácký (na mne až až) džíny, můžeme se zúčastnit zase jednoho přijímacího pohovoru, aniž bysme museli v agentůře (která mne tam na dnešek ostatně poslala), byť popravdě, vysvětlovat, že zrovna jdeme za reportážní činností, pročež máme armádní kanady, džíny ošoupané a přes rameno fotobrášňu.
Tentokrát v mamutí mezinárodní firmě ani nechtěli nějaký krátký exkurs do angličtiny.
Tentokrát v mamutí mezinárodní firmě mne nechají rovnou si hodinu a půl anglicky (a občas rusky) povídat s rodilým ... Indem.
Středa, 08.02.2012
Úterý, 07.02.2012
Pondělí, 06.02.2012
Neděle, 05.02.2012
Sobota, 04.02.2012
Pátek, 03.02.2012 ... Internety na plný kule ...
Tydlencty čety a fejsbůky a internety, to je mor ...
To si takhle na přání nové manželky (svého času sbalené na chatu) zveřejním záměry stran Aliena, kterak se odměnit za utrpěná (a připravit na očekávaná) příkoří, hned vám do toho začne krafat nějakej Ilicz, což je vlastně též starý pard z nového klonu starého chatu, že na to dete úplně blbě. Ne na toho Aliena, ale na odměnné dozbrojování - nepříliš sklerotický čtenář vzpomene bratru tejden starý zápisek, kde jsem zaměřoval, že za výkon zakoupím sobě broukovnici, za finální produkt pištol. No a páně Iliczův kolega prodává právě onu pištol (zánovní, mírně ostřílenou, za snesitelnou cenu), po které už takovou dobu šilhám.
Čili jsem se cvičně smluvil s Iliczovým kolegou a dnes jsem se stavil si případného nového miláššška (pištol, ne Iliczův kolega) osahat.
Jo, když si napáskuju pět nábojů a na standardní terč na deset metrů dám na jedno zamíření vpodstatě rychlopalbou 8-9-9-10-10, to mi přijde s kvérem, který držím prvně v ruce, poměrně snesitelné.
To se asi skamarádíme.
Panu Bobšovi jsem cestou ze střelnice zavezl prehistorické Atari od kamarádky Zdeničky.
Přičemž jsem se trefil poměrně fikaně do narozeninové oslavy Bobšovy kolegyně Jitky. O narozeninách jsem věděl, o mejdanu ne. To jsou zas ty fejsbůky. Koupíte od nich jednu chudou chaloupku, máte tam nalezlej celej kancl velkomakléřů. Buehehe.
Nicméně jsem alespoň zčásti posnídal, neb jsem kvůli pištoli vstával v neuvěřitelných devět hodin, čili takhle k polednímu to na člověka dolehne.
Večer se stavil další letitý známý z prehistorického chatu, uživatelka Mruch.
To jsem totiž na tyhle fejcbůky dal včera ve 14:42 fotku darmošlapu. Kdysi si to koupila máti, že bude šlapat a hubnout a rozcvičovat churavý kloub. Posléze po nějakou dobu drandila na rotopédu Ťapinka, než přešla na bicykl opravdu s koly. Když odečtu tyhle dvakrát tři měsíce, pět šest let stál vehement v pokoji a věšelo se na něj prádlo na dosychání či připravené na drobnou opravu (kde se mi během půl roku až roku dokázaly nahromadit až tři černá trička, přičemž jsem kurvoval, že žádné provozuschopné nemám).
Včera před třetí dám inzerát, dneska se dovalí pan uživatelka Mruch s vizí, kterak bude hubnout a zlepšovat si kondici, vysype pár káčé, naloží darmošlap a jede do prdele. Soukromý odhad - za půl roku věší prádlo, za dva roky píše na fejcbůk, hehe.
Nicméně jsou to cesty páně eště neprozkoumaný - si vemte, že takovýho Mrucha znám přes dvanáct let, neviděl jsem ho osm let, tady nebyl nikdy. Ale kontakty pořád fungují. Další dnešní bod pro internety.
A zašpéroval jsem se v noci zase v koupelně.
Já jsem si od nějakýho čičmundy kdesi z Myšigenu (ano, 3:0 pro internety) objednal jednu pokusnou špulku "dohledového" filmu Ilford Surveillance 400 P4. To je takovej sráč, kterej se údajně cpe do šmírkamer a dopravních radarů, ponejvíce ve státech, který eště v soudních záležitostech jako důkaz tvrdě vyžadují namísto digitálního snímku jedno klasické políčko z kinofilmu.
Dle dostupných informací by to měl být vpodstatě klon taktéž Ilfordího HP5+, akorát na tenčí podložce z jinýho materiálu, aby se do toho radaru vešlo co nejvíc pokut (prej PET, pravda, je to elektrostatický jako svině a furt to chytá při zpracování prach, čistit a čistit a šudlit to antistatickou utěrkou div ne před každým políčkem).
Ona tomu končí expirační lhůta v létě (jak však naučilo Orwo - ono to ještě pár roků fotit bude), pročež mne 150 stop (tzn. asi 45 metrů, to jest asi 28 kinofilmů po metru šedesáti), vyšlo na tisícovku i s poštovným, takže jeden film, dejme tomu, 40 Kč. Což už je hodně zajímavá cena.
Ve středu jsem si pokusně namotal nějakej metřík do kazety a ...
... a dneska jsem zůstal s vodevřenou hubou.
"Osolil" jsem to místo jmenovité citlivosti 400 rovnou na 800, trochu dýl to vykoupal v samodomo vývojce a přijde mi, že je to přesně to, co jsem poslední dobou hledal. Přesně ten kontrast a přesně ta zrnitost, který jsem chtěl a který se mi líbí.
Jak už jsem psal na v tych jinejch kanálech - zamiloval jsem se. Na první našlápnutí.
Samozřejmě ne, že bych zanevřel na své čínské šajsdreky nebo všelijaké ty Fomapany a Ilford PANy. Každej má něco do sebe a svoje použití. Ale zase na první nástřel, stejně jako dopoledne, tohle hned řadím do portfolia svých oblíbených materiálů.
Čtvrtek, 02.02.2012
Středa, 01.02.2012
