Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Duben 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pátek, 30.04.2004

Byl jsem vytažen, nikoli tedy z klobouku či jiné kouzelnické propriety, nýbrž z domu, a to večer, na Monte Bů na ohňostroj. Prej Česko šlus, konečná, finýto, vodteďka sme Evropa a basta fidli. Což je třeba náležitě oslaviti. Ostatně, co se taky v Česku neslaví, že? Čím větší pitchovina, tím víc se zglgat, dlužno podotknout, že tohle zas tak velkej humbuk nebyl, aspoň v Brně, tedy šlo patrně o věc snad krapet seriózní.

Původně jsem nechtěl jít vůbec nikam, nakonec jsem však byl nahecován Fabiákem a Issagou, beze mne to údajně nejde a kdesi a cosi a keců jak u vopic blech. Tak jsem udělal kompromis, šel jsem, ale nevzal si foťák. Tak. Taky nemusím fotit každou fíkovinu. Zato, alébrž jsem byl vytažen zprostřed válení na gauči a sledování hokeje, vyhrabal jsem doma hen oný bazmek, co připojíte jedním koncem do telefónu a druhej si vrazíte do uší, jo, handsfree se to asi jmenuje, že na tom jde poslouchat i rádio, pokud to telefon umí. Poslouchal jsem ten hokej do konce - kterak oni nedomrlí Němci, co se jim říká Rakušané, dostali od nás klepec. Sice jenom 2:0, ale to z toho důvodu, anžto měli brankáře Diviše a útočníka Vaňka, to se jim to pak hraje.

Ohňostroj a oslava, hmm, ohňostroj byl takovej nedomrlej, takový barevný pšouky, na tu každoroční šňůru to nemělo. A eště do toho tam tajtrlíkovali všelijací pitomci na pódiu plus další kvantum pod pódiem (naše skupinka postávala v uctivé vzdálenosti). Ožhratí či nafetovaní byli asi všichni. Obzvlášť pikantní bylo vystoupení skupiny "Čankišou", jež mezi přítomnými intoxikovanými jedinci vzbudilo nesmírný ohlas. Boha, to jsou skřeky. To nemůže produkovat člověk se zdravým rozumem, ač chápu, že se to všelijakým opilcům a vyhulencům může líbit, těm taky vázne artikulace, tedy si mohou pobrukovat s "kapelou". Hnus. Hlavní hýkal této obskurní kumpanie ještě na závěr drze pravil: "Nashledanou", no, to zrovna, to uhodl, blbec.

Sešlo se nás, tedy partičky z Xka, docela dost, elita, jelita, výkvět. Namátkou - já, Fabiák, Issaga, D.aemon, Burt, X.ko, Lioness, Bumble-Bee a PetaLuz, aha, to nejni namátka, nýbrž všichni, každopádně to byla dobrá sestava na následnou návštěvu nějaké krčmy. Ostatně to byl dost možná pravý účel, Evropská Únie a ohňostroj, to byla jenom záminka.

Hezky po evropsku jsme sjeli posilovým busem do města, evropsky doběhli jinej, kterej byl ukrutně plnej a eště nám zavřel před nosem, což byla evropská fligna, jelikož za ním jel jinej, též evropskej a dočista prázdnej. Tím jsme se dohrnuli do eurohospody Ke Kolečkovi, bychme zjistili, že tam nebyla ani evropská noha a oni po evropsku pro neúčast zavíraj už v jednu ráno, což je ovšem naprosto neevropské, když my máme žížeň. Párkrát takhle zavřete voličům hospodu před rypákem a nedivte se, že euroskeptici maj žně.

Naštěstí náš tým zahrnoval onoho Burta s oným X.kem, kteří coby správní hospodští povaleči a flamendři vyšli na schody před krčmou, naslinili prst, zvedli do výše a pravili, že za rohem je další bar, načež nabrali směr k nedalekému hampejzu čili bordelu alias nevěstinci. Jak evropské. Ostatně se později při pohledu zblízka ukázalo, že pod bordelem je ukryt skutečně bar kurevprostý, leč kvality mizerné. Jsme asi měli jít do toho hampýzu. No co už.

V báru byla pouze serevírka, jakejsi šéf a jeho několik kumpánů, jinak ani čapa, zato kravál z ampliónu jak na Matějské. Hnus. Odporné. A to nebylo všechno, ten kravál.

Přiloudala se ona servírní šmudla, zeptat se, co si kdo dá. Tož jsme si objednali. Ponechám laskavě stranou, že na požadavek "kafe a Mattonku" mi přinesla kafe pressovaný a Bonaquu (jak se to skloňuje?), avšak rozhodli jsme se vyzkoušet, jestli by třeba se nedal ten vopičí řev z hudbostroje nějak legálně vyřadit z provozu. Pravda, mám na to už dlouho vykoumanou metódu, jenom mi stále chybí ta kapesní sešívačka, navíc jsme si řekli, že budeme za slušňáky. Delegovali jsme tuším Fabiáka a D.aemona, nechť vyjednají, Fabiák je asertivní a slizkej jak žoužel, však fušuje do politiky, a D.aemon zas vypadá, že kdyby Fabovi chtěl někdo oponovat, přetrhne ho vejpůl (toho oponenta, né Faba).

"Chtěli jsme se zeptat, jestli by se nedala ta hudba trochu ztišit, abychom se nemuseli tak přeřvávat?"

"Já se zeptám, já su tady na to malá funkce," děla ona číšnic.

Zeptala se a přiloudala zpátky.

"No, ono se to nedá, ono je to ňáký pokažený, ono kdyby se to ztlumilo, tak to chcípne úplně."

"Což by vcelku splnilo účel."

"Možná byste si mohli sednout tadyhle vedle, tam není reproduktor."

"A vlezem se tam?"

"Inu to já nevím."

Boha jeho, to byla ale pizda.

Fabiák se zašel podívat, pochopitelně přišel s tím, že nevlezli. Je-li nás devět, ke stolečku pro čtyři se vejdem těžko, to dá rozum. Zkoušel jsem navrhnout, že je nás tam přece dost zručných techniků, reprobedna je připojena do svorkovnice čili čokolády, nebyl by až takový problém ten jeden nesmysl dočasně vyřadit z provozu a při odchodu zase uvést do původního stavu, ani tento návrh však nebyl personálem odsouhlasen.

Raději jsme se rozhodli, že dopijeme, zaplatíme a změníme lokál.

Vůbec se ta ohava tvářila kysele, líná byla jak veš a nepříjemnost z ní jen čišela. A to si snad ještě myslela, kdovíjaké služby nám neposkytuje nebo co. Platím:

"Kafe, tedy to presso, a ta Mattonka, co byla vlastně Bonaqua."

"Pětačtyřicet korun."

Podal jsem jí tisícovku, neměl jsem nic drobnějšího. Začala mi vracet.

"Tady padesát, to je do sta, a čtyřista je pět set a pětset je tisíc."

Jí asi jeblo, ne? Neříkal jsem nic o dýšku či zaokrouhlování. Tak jsem si počkal. Pochopila, po chvíli, ale pochopila. S velkým fňukáním vylovila pět korun a doplatila. Kunda škaredá, shnilá je jak veš, nepříjemná jak vopičí prdel a eště by mě chtěla vokrást. A to se prosím ještě Lioness naivně zeptala, jestli to dělám schválně? To se ví.

A na závěr zas pravila ta unda: "Nashledanou." Já nevím, jak můžou ti lidi bejt tak naivní.

Za trest jsem jim tam šlohnul reklamu, teda né nějakej neónovej obrovskej panel, ale měli tam volně pohozený časopisy, Lioness začala jedním listovat, beztak jsme se přes tu rádobyhudbu neslyšeli navzájem, tak si aspoň četla, mne tam upoutala jedna reklama v tem časáku, tak jsem jim stránku vyškub. A maj to. Teď díky tomu vím, jakou vodovodní baterii a od které firmy si mám koupit, ano, to je to, co mi celej život chybělo. Ale můžu-li radit, tomu pajzlu pod bordelem Alibaba se vyhněte, reklamu už tam v časopise nemaj, tak není nejmenší důvod tam lézt, pokud se ovšem nechcete nasrat.

Šli jsme do jiného báru, kde to bylo rozhodně o poznání lepší.

Domů jsem přišel o půl páté, spící Ťapince dal první europusu, lehnul a byl jsem tuhej jak biftek.

Čtvrtek, 29.04.2004

Musel jsem se stavit do baňky, odkud mi pořád psali, že tam mám připravenou novou platební kartu, s čípkem, superhyperbezpečnou, jedním slovem - geniální. Jestli prej bysem si ji nechtěl do třicátýho vyzvednout. Původně jsem nic takovýho neměl v úmyslu, ale jak mi od nich přišel už třetí dopis, zašel jsem cestou z práce na kus řeči:

"Brej den, nevím, jestli jsem z teho křápu u dveří vymáčk správnej papírek s pořadovým číslem, to jste vy, co mi furt píšete, že se mám dovalit pro čipovou kartu?"

"Ano, to jste tady správně, hihi, tedy nepsala jsem vám samozřejmě přímo já ..."

"Co je v tom za křivárnu?"

"Eh? Prosím?"

"Jak mi někdo něco takhle tuze vnucuje, čuchám podraz."

"I kdepak, bezpečnost vyšší, poplatky stejné, co více si přát?"

Kartu jsem si pochopitelně převzal, něco vo tom vím, sice při každé platbě musíte do zblbnutí zadávat PINa, ale něco málo posichrovanější by to mělo bejt. Jak zvýšej poplatky, půjdu té brejlaté osobně utrhnout koule.

Beztak cejtím ňákou levárnu.

Večer jsem dal klasického podvečerního šlofíka na gauči. Probudila mě Ťapina, která se přivalila z ordinace a začla dělat děsnej bugr, že musí okamžitě najít úbor a cvičky, jelikož má bejt obratem v hula-hop.

"... a k večeři si něco najdi."

"Hmm. Je tady aspoň ňáký pečivo?"

"Pečivo? Kde by se vzalo?"

"Ťapinka by ho koupila."

"Tss, a kdy tak asi? Udělej si hostinec." (alias dehydratovaný pokrm od Maggi, minutku)

"No, jsem se jenom zeptal."

"A můžeš něco udělat aji mně."

A zmizela.

Rekapitulace - Ťapinka ze mne předevčírem vyloudila prachy, prej na drobný nákupy. Pročež jsem se tak naivně ptal, jestli se třeba ňákej neuskutečnil. Kdyby řekla, koupil bych brzdu cestou. Říct nemohla, protože půl dne musela zevlovat na Ženě-In, to známe, jinej důvod neznám, proč by byl od desíti do dvou odpoledne zapnutej počítač.

Ale na dehydratovanejch flekách v zásadě není nic špatnýho. Udělal, sežral.

Ťapince taky něco udělám.

Naseru jí a jdu do hospody.

Večerní hovor s Ťapinkou, navrátivší se z érobiku:

"Když já bych na to cvičení potřebovala asi lepší boty."

"Máš si vybrat lepší sport."

"Na každej sport bych potřebovala lepší boty než plátěný tenisky od Ťamanů za dvě kila."

"Omyl, na takový karate nepotřebuješ žádný tenisky."

"U karate zas nezhubnu."

"To si jenom myslíš, když tě někdo šikovně kopne do držky a čtrnáct dní nebudeš moct jíst, to pak teprv uvidíš. Když se nad tím tak zamejšlím, koneckonců do držky tě můžu kopnout já tady na fleku a máš to s okamžitým účinkem."

Nechtěla. Ale diskusi ohledně nákupu nových bot to obdivuhodně rychle ukončilo. Budu si to muset zapamatovat pro časy příští:

"Chcu boty."

"Kopnu tě do držky."

Famózní.

Určitě by se to dalo aplikovat i na jiné požadavky.

Středa, 28.04.2004

Jsem to tušil už jakmile jsem vypínal počítač, že se vstáváním to nebude nijak extra žhavý. A taky ne. Ačkoli dle mého skromného soudu 9:07 zase není tak špatnej čas na vstávání.

Celej den jsem byl jak praštěnej po tlamě. Zachoval jsem se jako prostý živočich, omezil jsem aktivitu na minimum a udržoval jen nezbytné funkce, funkce tělesné i funkce mně svěřených systémů. Čili standard - až na pár výjimek jsem všechny poslal do prdele a bylo:

"Hele, nemoh by ses tady stavit, mně to netiskne tabulku."

"Vůbec?"

"No, něco jo, ale jak tam mám ty spojený buňky jako nadpis ..."

"Nemáš mít spojený buňky jako nadpis. Jsem ti říkal, ať neděláš takový ptákoviny, že to pak může zlobit."

"Ale je to divný, když to vytisknu zmenšený, tak to tam je. Na plnou velikost to tam není."

"Tak co si stěžuješ vlastně?"

"Že je to malý."

"Si to běž zvětšit na kopírku. Příště si rozmyslíš takový trotloviny se spojováním buněk."

"Ale zvětšený to vypadá hnusně, to má bejt oficiální dokument na výběrový řízení. A to začíná za pět minut."

"Nevím o tom, že by dokumenty k výběrovýmu řízení měly splňovat nějakej estetickej dojem. Hlavní je vypovídací hodnota, ne? Druhak určitě o výběrovým řízení víš aspoň měsíc, měl sis to vytisknout s předstihem. A jestli je to za pět minut, tak už abys k té kopírce vyrazil, páč teď na tebe nemám čas ani náladu. Příště si rozmyslíš spojovat buňky."

Votravní lidi.

Na závěr se stavil Žufi se svojí přítulkyní Blárp, pochlubit se, jak urputně pracuje (ten Žufi, né že by mi přived ukázat pracovnici Blárp), donést jakejsi papír mzdové oučetní Hejkalovi a zkásnout mě o pár CD. O pár svých CD s mým obsahem.

Dovalil jsem se domů a lehnul, ani se nehnul. Měl jsem akorát hodinku čas, abych se trochu prospal.

Hodinu na prospání. Za tu hodinu totiž začínal hokej, a to jsem si letos vytknul cíl, že jej budu sledovat pro pobavení a odreagování. První komická estrádní čísla Česka s Lotyšskem a Kazachstánem, to už máme za sebou, dnes přišlo na paškál utkání Česko - Německo.

No, Německo, to je taky těžký říct, když tam mají čtyři naturalizovaný Čechy, takoví kolaboranti, landsmanšaft, a to zmiňuju jenom ty, co i česky před zápasem do kamery hovořili. Fakt, když slyšíte, že útočí Tomáš Martinec, Jan Benda, Martin Reichel a Daniel Kunce, rodák ze Šumperka, asi by vás těžko napadlo, že máte propadat panice, jelikož sice útočí pěkně, ale přes svá jména proti naší brance.

Rozhodčí byl taky nějakej sociopat, kterej nemá kolem sebe rád moc lidí, vyhazoval je preventivně z obou tlup, tak, aby jich co nejvíc sedělo na trestné lavici a on měl co možná největší klid. Chvílama zajímavé.

A navíc zpestřené zasvěcenými cancy komentátorů, kteří komentovali sic usilovně, ale chvílema to vypadalo, jako že jinej zápas.

"Znovu se bude vylučovat, hlavní rozhodčí ukazuje na Straku, ano, a Kaberle skutečně dostal dvě minuty." (za co, chudák?)

"Dvořák drží puk. Němci drží Dvořáka." (to je mu ten puk děsně platnej).

"A na trestné lavici už sedí německý obránce Renz, který bránil našim útočníkům v kombinaci." (dodneška jsem mylně myslel, že je to obráncovým posláním)

"To byla krásná akce, kvůli takovému hokeji stojí za to mít takovou halu, jako má Praha. Vlastně ji má celá Česká republika." (obzvlášt pikantózní výlev).

Tož ze začátku to vypadalo dobře, Češi dali gól a vedli, jenomže ten německej brankář, Müller, ten chytal jak drak. Na závěr ho to naštěstí přestalo bavit, změnil taktiku a začal ty góly pouštět, čili jsme slavně vyhráli 5:1, ovšem byl dobrej.

K dovršení komediality dotlačili v druhé přestávce za stavu 1:1 k mikrofónu hráče Prospala, střelce první naší branky, by divákům sdělil, co si myslí o dosavadním a budoucím průběhu hry. To je taková oblíbená scénka, která nemůže chybět, vrcholoví hokejisté (jako i mnozí jiní sportovci) jsou pověstní svojí pronikavou inteligencí a jazykovou obratností, tedy se střelec Škoula zamyslel, načež národu u obrazovek vyjevil, že je potřeba jako takhle hrát, hlavně dopředu, ale nezapomínat ani na obranu, a pokud možno dát soupeřovi ještě pár branek, pokud možno více, než on nám.

Převratné.

Asi se jednou pokusím o doslovnej přepis.

Úterý, 27.04.2004

Su zas unavenej jak kráva. Se není čemu divit, že jo, když dělám takový divný věci. Třeba to, že dopíšu deníček, a místo abych šel spát, spustím si ICQ, bych se kouknul, kdo je zrovna online. A on je zrovna online Rob aka Bobeš a snaží se rozchoditi takovou tu funkci na pendrek, jež RSS slove. Cypovina jak hrom, ale blblogéři z ní prožívaj sériový orgasmy, jak si vás vyhlídnou, hučej do vás jak piliňáky, dokud si to nepořídíte taky, aby si mohli vaše úžasné stránky číst z jakési přitroublé čtečky teho bazmeku. Fuj. Jsou líní si projít pár stránek ze skladiště "oblíbených", natož si to pak pamatovat.

Sám jsem se s tím jebal nedávno. Allora do mne klavírovala, Denta na mne poštvala, Pierce se angažoval. To jsou ti majoritní. Několik lidí se ještě zmínilo, že RSS - dobrá věc (úchylná myšlenka), měl bysem si to prej pořídit. Allora jenom kafrala, Dent mi hodil aspoň příklad, Pierce se mi pokusil udělat vzor. Ani jedno mi nebylo ku ničemu, maximálně bych viděl, jak to má vypadat na úplně jinejch podmínkách. A abych se eště víc nasral.

Nakonec jsem zkombinoval od obou pánů něco, proštudoval o tom milión špecifikací, celý to napůl předělal a ono to funguje. Je to na kulový, ale působí to jinejm blaho. Jsme rádi, kamarádi, že máte radost.

A tohle moje zápolení mne pro včerejší noc pasovalo do role odbordelníka, jelikož Bobš si mimo jiné naběh na jednu z podobnejch trotlovin jako já. Přičemž to měl eště ozvláštněný, kdysi si kdesi šluknul jakejsi redakční systém, ve kterým to zas vypadá ouplně jinak, generuje mu to PHP a nevyzná se v tom ani prase. Pročež jsem se do věci pochopitelně vložil já a začal dělat chytrolína, snažil se mu vnutit pár mouder, hele, Bobeš, takhle to má vypadat:

<?php echo "<?xml version=\"1.0\" encoding=\"Windows-1250\"?".">\n"; ?>

zatímco ty tam máš řádek:

<?php echo "<?xml version=\"1.0\"?"." encoding=\"Windows-1250\">\n"; ?>

tedy to máš dočista blbě a šlapat to nemůže. Nakonec jsme viribus unitis zvítězili, ale ty výrazy, co ze mne fičely, to si nepřejte slyšet.

Šel jsem spát o půl druhé.

Popad mne jakejsi záchvat velkodušnosti v práci. Chtěl jsem bejt zas za hrdinu. Vzpomínáte, jakej průser byl ohledně vypisování oučetních papírů a následně jak proti mně sepisovali petice? Někdy koncem ledna?

Tak jsem si řek, že to tak nenechám. Podívám se tomu jejich nablblýmu systému na zoubek. Nemůžu apriori odmítat něco a bojovat proti něčemu, co jsem v životě nezkusil. Vidím zbytečnej formulář u někoho v ruce, pošlu ho do prdele (toho s tou rukou, formulář sám vám tam nepude). Ne. Rozhod jsem se jim to jednou vypsat, jako pokus. Druhá věc je, že su splašenec a měl jsem v tom prachy.

Potřeboval jsem totiž minulou středu něco nakoupit:

- mikrotužkové AAA baterie do baterky, abysem si moh posvítit, když se vrtám v nějakým počítaču pod stolem

- tupouny do telefonu

Pomíjím velkoryse onen fakt s těma tupounama. To byla historka už kdysi, jak přišel novej Velkej Šéf Kvakin, prolhal se až na danou pozici, zblbnul voliče a ti mu sežrali hada. Nejdřív vyházel babám na sextretariátu z kuchyňky popelníky, nebude se tam kouřit. Ony na oplátku vyhodily z kuchyňky jeho, poněvadž tam nemá co hledat. Až bude chtít kafe, ať si zavolá, jsou tam od toho, aby mu ho přinesly. Popelníky si nastěhovaly nový a je pokoj v tomto ohledu.

Pak Kvakin, když tady neprorazil, napřel pozornost jinam. Bude se šetřit. Služebníma mobilníma telefounama se dle výpisů provolá moc peněz. Tedy si všichni pořídí předplacený karty a dostanou limit. Nafasují, či spíš si koupí, patřičnej obnos tupounů na měsíc a basta. Čili se za stejný provolaný peníze vyřídí půlka věcí a kontrolovat to nejde už vůbec. Kvakinův patent.

Tak.

V normální firmě by to probíhalo asi tak:

- zavolal bych strážkyni pokladny a řek: "Hele, potřebuju baterky za devětašedesát vočí, můžu?" a vona by řekla: "Tak si to kup". Koupil bych, dones bych paragon, šéfová by mi ho podepsala. Dostal bych prachy a podepsal výdajovej doklad. Maximálně, když už by to moc chtěli, vypsali by si k tomu finančníci nějakej eště zúčtovací doklad a přinesli by mi ho na podpis.

- babizna, co má na starost telefouny, by na začátku měsíce přišla, pohodila každýmu nositeli služebního founu na stůl patřičný tupouny, nechala si to podepsat a zase táhla do řiti.

Tak by to probíhalo, znovu zdůrazňuji, v normální firmě.

Na našem ouřadě to nejde takhle snadno.

Na telefouny je směrnice, která praví, kolik si může kterej ingóst se služebním mobilem za měsíc prokecat.

Jdu, koupím tupouny.

Dostanu paragón na tupouny v úhrnné hodnotě 600,- Kč.

I jdu za Jaruš na pokladnu. Ta moudře pokývá hlavou a oznámí mi, že ano, vlastně mi stačí vypsat jenom formulář "Poukaz výdajový", ale musím tak učinit na sextretariátu, kde se za úsek tasemnice zapisují do knihy.

Přijdu na sextretariát, nafasuju "Poukaz výdajový". Tam uvedu, že jsem z úseku tasemnice a svoje jméno. Dále popíšu nakoupený materiál, tedy "Mobilní telefon - Kupóny - 04/2004"

Pod to je třeba napsat částku částkou a slovy částku slovy.

Najdu správnou knihu a do ní napíšu na nový řádek, že já, tedy pan Egi, jsem si koupil "Mobilní telefon - Kupóny - 04/2004", částku (pouze numericky) a podpis. Touto operací získám pořadové číslo dokumentu, každý řádek je číslovaný.

Tedy se vrátím k formuláři a číslo řádku napíšu jakožto číslo poukazu výdajového. Podepíšu se coby "Odpovědný pracovník". Paragón nalepím z druhé strany.

Jdu za tasemnicí, ta mi podepíše poukaz výdajový z přední strany jakožto "Příkazce operace" a ještě z rubu, že viděla teho paragóna.

Následně mi šéfová finančního odporu stvrdí další řádek - "Podpis správce rozpočtu".

Už mám všechny nezbytné podpisy a vydám se za Jaruš na pokladnu. Ta uchopí bloček "Dokladů výdajových" (pozor, neplést, doteď to byl "Poukaz výdajový", tohle je úplně jiný papírek na vyplacení z pokladny). I na něj napíše, že pan Egi si koupil "Mobilní telefon - Kupóny - 04/2004", v hodnotě 600,- Kč (částka číslem i slovy), to celé oba podepíšeme a ona mi navalí love.

Podotýkám, že dle zdravého rozumu jde u celé transakce o práci pokladní, tedy Jaruš. Mimochodem, ta babizna, o níž jsem se zmiňoval v souvislosti s onou "Běžnou firmou", babizna, jež by distribuovala na začátku měsíce příděl, byla by to se vší pravděpodobností tatáž, co má na starosti telefony. V našem případě Jaruš.

Tak. Tohle byl příklad s tupounama. Znovu zdůrazňuji, na ty telefouny je směrnice, která stanoví, že lidé si budou toto kupovat měsíčně.

S AAA bateriemi je jiná potíž. Jde o jednorázový nákup.

Čili zavolám na finančku a zeptám se, zda si můžu koupit AAA baterie za 69 kachlí. Ano, prý můžu.

Tedy najdu formulář "Požadavkový list nákupu v hotovosti", na který napíšu, kterak pan Egi potřebuje koupiti "AAA baterie" v předběžné ceně "69,- Kč". Pochopitelně se podepíšu, tentokráte jako "Osoba požadující nákup v hotovosti".

Načež nazuju tretry a proběhnu se. Nikoli kolem budovy, aby mi z toho už nejeblo, tak daleko ještě nejsme, nejdřív musím s oním "Požadavkovým listem nákupu v hotovosti" za tasemnicí, která mi stvrdí podpisem kolonku "Potvrzení prověření připravované operace a úplnosti podkladů v rozsahu dle zákona č. 320/2001 Sb. o finanční kontrole v platném znění - Příkazce operace". Totéž mi parafuje Jaruš z kasy.

Avšak to celé závisí na tom, zda si to hlavní finanční správkyň nerozmyslela, ještě stále mi chce uštědřiti 69,- Kč a signuje mi tentýž tlach do chlívečku "Správce rozpočtu".

Jakmile se mi podaří shromáždit všechny tři podpisy, mám napůl vyhráno.

Koupím si baterie. Dostanu paragón s popisem zboží "AAA baterie" a částkou "69,- Kč".

A pak už je to jednoduché. Jenom si zopakuju tu stejnou triviální věc, co u těch kupounů.

Geniální.

Zkusil jsem si to, projevil jsem dobrou vůli. Štěstí, že jsem nepotřeboval třeba zálohu. Na to je další bumážka. Nebo třeba písemnou objednávku, to nejen, že musíte mít objednávku, ale ještě sepsat do patřičných kolonek na patřičné blankety požadavek na vystavení objednávky. A ještě jich tam koluje asi devět, rozličných, o nichž nemám nejmenší potuchy, co jimi chtěl básník a správce rozpočtu vyjádřiti.

Jaruš jsem na férovku řekl, ať se mne s tím už nepokouší nasrat. Kecy o nedostatku času nechť si nechá na koledu, neboť by její časový harmonogram mohl velmi lehce přijít na přetřes na nějaké poradě, dost možná by bylo nutno přehodnotit, nakolik je pro pokladní důležitý přístup k internetu. Jo jo, statistiky v rukou správce sítě jsou kurevská zbraň. Jenom musím popřemejšlet, jak vysledovat a zdokumentovat, kolik času tráví hraním her implementovaných ve Windows.

Šéfové jsem oznámil, že tohle teda nepůjde. Nákupy v hotovosti jsem eliminoval, co můžu, nakupuju na fakturu. Nic tak urgentního se už nemůže najít, aby mě to donutilo toto znovu absolvovat. Když něco nepůjde na fakturu s výdejem zboží předem, zkrátka to nějakej ten tejden počká. Baterie do kapesní svítilny? Vždyť já nepotřebuju nikomu nic spravovat za provozu vleže pod stolem, mimochodem na to ani nemám pracovní oděv. Odpojím, odnesu. Spravím na světle. Přinesu. Zapojím. Má jít materiál na projednávání během deseti minut? A kdo to ojebal? Kdopak si ho nepřipravil včas? Telefonovat? K čemu? Já jsem nejradši, když s nikým nemluvím, co je mi po tom, zda dvacet tisíc pod náš ouřad spadajících občanů bude volit nebo ne? Ona přiměřená diktatura má taky něco do sebe, furt lepší, než vypisovat tyhle křupanoviny.

Nemluvím ani o tom, že jsem ty podpisy všechny patřičné sháněl tři dny, po které mi v tom viselo sedm kil, musel jsem si ve čtvrtek vyzvednout prachy z tankomatu, páč jsem neměl ani na večeři.

Nasrat. Never more.

A je po půl druhé ráno. A jdu spát. To se mám.

Pondělí, 26.04.2004

Zdravotnictví je prej v krizi. Nemůžou léčit pacienty, nemaj prachy, s lidma je to všelijaký.

Já su v krizi taky. Nemůžu léčit kolegům počítače, jelikož mi sebrali poskoka inžinýra Žufiho, s těma prachama je to též všelijaký.

Vím si však rady, stejně jako naše zdravotnictví se snažím svoje ouřednické pacienty a jiné bacilonosiče odnaučit, aby mi strkali svůj čenich do dveří dřív, než vyzkouší všechny dostupné metody samoléčby. Pro dnešek jsem jim dramaticky omezil přísun podpory (myšleno IT podpory).

Nejdřív to na mne zkusily babice důchodky brigádnice, kterým jsem minulou snad středu do zasedačky nastrkal počítač, by mohly občanům říkat, jestli jsou svéprávní a počítá se s nima na volby. V pátek jsem jim ukázal, jak počítač zapnout. Do pondělka to zapomněly. Volaly. Poslal jsem je do prdele. Šly brečet na sextretariát, jestli by sextretářka Milaska nemohla nějak na mne zapůsobit, bych jim přišel znovu vysvětlit. Poslat do prdele jsem je nemoh, poniváč prefíkaně zahly kramle, musel bych jim do zasedačky telefónovat, což bez telefónu v oné zasedačce jde blbě. I zvedl jsem se a šel je poslat do prdele osobně.

Kolegyni Číči jsem spravil nastavení tisku. To vokecat nešlo.

Mzdovou oučetní Hejkala jsem dobře procvičil v restartování počítače.

"Běžte a restartujte ten křáp."

Pauza.

"Furt to nefunguje."

"Restartovala jste to?"

"Já jsem se pokoušela ..."

"Restartovala jste to?"

"No já jsem to chtěla ..."

"Chtěla, ale nerestartovala. Běžte a restartujte ten křáp."

Pauza.

"Mně to furt nefunguje."

"Restartovala jste to?"

"Já jsem jenom potřebovala vytisknout ten formulář ..."

"Restartovala jste to?"

"To přece nemůže bejt takovej problém s jedním papírem ..."

"Restartovala jste to?"

"Já jsem myslela ..."

"A je to tady. Běžte a restartujte ten křáp. A opovažte se mi ještě volat dřív, než ho, kurvafix, fakt restartujete."

Buď ho konečně restartovala, nebo se holt neopovážila. Všichni maj ukrutně dlouhý vedení, ale furt vám budou vnucovat, že mysleli. Kdyby mysleli, nedopadá to takhle.

Jelikož jsem se této metody držel docela pevně, získal jsem spoustu času. Udělal jsem důležitou práci, pak jsem si půjčil vozidlo a vyrazil na přenos dat z Magorátu. Pro přenos dat stále používáme onu pověstnou kabelovou metodu - vezmu cédéčko do kabele a jdu. V tomto případě tedy jedu.

Kardinální chyba, chtít parkovat před Magorátem v poledne ouředního dne. No co, založil jsem druhou brázdu, že si počkám, až někdo vypadne. Trochu trapas nastal, když totéž napadlo hlídku Městských ocasníků. Měli smůlu, byli druzí. Chvílu koukali, jestli neznervózním a nevypadnu. Páč tam však stejně jako já neměli co zavazet, ani mne nenapadlo nervóznět, nechal jsem je vydusit, nakonec vyměkli a vzali dráhu. Po pár minutách jsem se dočkal, sice jsem stál tak trochu ne úplně elegantně, to kolo v silnici nebylo tak docela košer a ten úhel třiceti stupňů při stání rovnoběžném taktéž ne, ale co už, byl jsem tam na otočku.

Otočku jsem si trochu protáhnul a projel se na oběd. Odměna.

A zbytku volného času jsem aktivně využil k sepisování pižďuchovin ohledně sobotní bitvy, což se mi do konce pracovní doby takřka podařilo, jenom kdyby mě furt někdo nerušil.

http://www.egicz.cz/ostatni/bitvaoorechov2004

Večír jsem měl v plánu se povalovat na gauči a ilegálně, tedy neplaceně, koukat na hokej, na skvělé utkání Česko - Kazachstán. To se mi podařilo. Jenom jsem si ze začátku myslel, jestli se náhodou nedívám na nějakej trénink, dle hokejovejch pravidel mají hrát dvě mužstva proti sobě, nikoli jedno proti bandě figurantů. První třetina skončila 5:0, pak však Kazaši pochopili princip hry a bylo to o něco zajímavější. Aspoň už se pořád nenechávali vylučovat. Dokonce to zašlo tak daleko, že rozhodčí měl dlouhou chvílu, vyházel cvičně několik našich, pak zas jednoho stepního soupeře a kdyby mu byl dán prostor, vyházel by jich asi všeckých a šel na škopek. No co, byla prča.

Celkovej výsledek 7:0 mi připomněl hokejové vložky pana Chocha a jejich dokonalého hokejového týmu, už jsem na to kápnul, maj kazašskou školu ...

Neděle, 25.04.2004

"Vstávej, máme jet s máti na ten hřbitov a na nákup."

"No jo."

"Tak vstávej."

"Dyť vstávám."

"Nevstáváš. Ležíš."

"Rovnám si nohy."

"Nejlíp si je narovnáš vestoje."

To je den, člověka vyspat nenechaj. A eště se chtěj prát? Podle té postavičky, co mi přistála koleny mezi lopatkama, to tak vypadalo. Ťapinka fakt zas chtěla bitku. Kolenní mandl zad po ránu není nic moc příjemnýho. A ještě se kasala, že takhle ji neshodím, vona to totiž vodkoukala vod psice, pche.

Existuje jeden ze základních sebeobranných prvků - jestliže vás někdo drží, škrtí či jinak fixuje zezadu, nesoustřeďte se na jeho ruce, to je k ničemu. Nejúčinnější je ukročit stranou a pěstí nebo malíkovou hranou dlaně ho uhodit do koulí. Má to jeden háček - útočník musí ty koule mít, neplatí to tedy na ženy a na eunuchy. Ťapinka tutáč žádný koule nemá, o tom něco vím.

Musel jsem zvolit jinou metodu. Přes rameno pěstí do obličeje, hlavou do obličeje nebo loktem na hrudní koš, to mi přišlo moc drastické. Existuje jemnější způsob, ne tolik likvidační. To pokrčíte ruce jako nosič melounů, vychýlíte je dozadu a útočníka pěkně cvaknete pěstmi z obou stran naráz do žeber. Není potřeba ani moc silou, zabolí to krátce intenzivně, on vás pustí a pak už mu můžete třebas urazit palici nebo prostě jen vstát z postele, jako dneska ráno já.

Nechal jsem Ťapinku meditovat o domácím násilí a šel se domluvit s máti. Nic složitého, je 11:10, ve 12:00 bude připravená, my ji vyzvednem autem a jedem na ten krchov a posléze nakoupit.

Za oněch padesát minut jsem stihl já:

- vypít kafe
- vykouřit tři cigarety
- chvíli si hrát na kytaru
- umýt se
- obléct se
- najít doklady
- dojet od nás ty dvě ulice k máti

Máti se skoro stihla obléct. Vyrazili jsme ani ne s desetiminutovým zpožděním.

Nic víc se extra nedělo, žádný vzrůšo, žádný estrády. Snad jenom máti si neuvědomila, že u postranního vchodu na hřbitov neprodávaj kytky každej den, zvlášť ne v nevýznamnou a obyčejnou neděli odpoledne a za deště. Pročež jsme se s Ťapinou romanticky proběhli přes celej hřbitov pro jakýsi bejlí. Koupili jsme ho od koktavé báby, lebeda jako lebeda, oslovila nás první, radši jsme ho rovnou od ní vzali, poněvadž se nám nechtělo čekat, až dokončí větu, abysme jí řekli, že se podíváme eště jinde.

"Tototo to je trtrtrvalka, to se nenenemusí zazazalejvat, jájájá tototo ..."

"Dík, dvakrát, dvakrát po padesáti, tady máte stovku."

"Děděděkuju, tototo jste dododobře vyvybrali, proproprotože tototo ..."

Zbytek jsme si už nestihli vyslechnout.

Zpátky z obchodu řídila Ťapinka. I včera z bitvy vlastně. Dělá evidentní pokroky, kupříkladu se už nedopouští těžkých přestupků, nýbrž jen lehkých, jako jízda přes plnou čáru, jízda přes plnou čáru se zebrou, změna jízdního pruhu bez blinkru a pohledu do zrcátka a jiné detaily. Krásně to ilustroval dědek vyjíždějící z vedlejší silnice - povyjel, aby měl rozhled do křižovatky, v onom rozhledu uzřel Ťapinku, zařadil zpátečku a fofrem couvnul.

Né, fakt dobrý. Včera například zvěděla, že když má na silnici v daným pruhu šipku doleva a na sloupu v daným pruhu šipku doleva, básník a čároboys tím chtěli s velkou pravděpodobností říci, že jest třeba z tohoto pruhu jet doleva, tedy v tomto pruhu začít odbočování vlevo a taktéž v tomto pruhu ho dokončit. Famózní. Dneska neudělala vlastně vůbec žádnej průser, jedna zablokovaná křižovatka skrze chcípnutí, to je trivialita. A když to dvakrát chcípne na parkovišti, to už nestojí ani za řeč.

Sobota, 24.04.2004

Jak se někdo může ženit nebo vdávat, nemyslím obecně, to už tak lidi dělávaj takovýdle divný věci, ale v takovejhle blbej termín? Se naráz vzprčili Pitrýsci, Ondra a Kamila, že do roka a do dna jest třeba se vdávati a ženiti. Rok a den počítali dle této logiky od loňska. A přitom jde zrovna o toho Ondru, kterej na Růžovic svatbě dělal, jak von nic, kdepák, to je dočista pitomej nápad, von si tam vůbec nepřišel vočíhnout, jak to chodí, von si přišel architektůru prohlídnout. Chachá, to mu zrovna tak sežerem.

Mno jo, jenomže mluvím o termínu. Tukana by nenapadlo se sňatkovat v den výroční rekonstrukce bitvy o Ořechov, to dá rozum. Zvlášť eště v prakticky némlich stejnou hodinu. Nu vot, ničevó, vo svatbě vím měsíc, vo bitvě rok, co si zaslouží víc pozornosti? U blízkýho příbuznýho bych udělal výjimku, na to su dostatečně škodolibej, ale Kamilu znám jenom proto, že až po mojem odchodu nastoupila ke "Kam se na nás hrabete?" a já s nima furt eště chodím do hospody, Ondru znám jen díky tomu, že s Kamí toto, ehm, no, chodí. Chodil. Teď už je s ňou ženatej. Dobře jim tak. Nedali si říct. Ani fakt, že kvůli rozvodu se vstává o půl osmé ráno, je neodradil. Nechť si to užijí, každý svého štěstí strůjcem, o neštěstí platí totéž, já jedu na bitvu. Tak.

Beztak mi je dvouma fotkama hezky zatepla naprášil kolega "Daliborko moj drahý", vidím, že jsem o nic převratnýho nepřišel. Jsem už tuhle estrádu jednou zažil i na vlastní kůži, co polezu na cizí (svatbu, né kůži)?

Na bitvě bylo o mnoho líp. Oč jde, to je notoricky známá věc, udělám z toho fotogalerii. Vím, to už slibuju u několika věcí, ale asi na to dočasně začnu využívat hluchý místa v pracovní době, chvilkama, bo jinak bych se z těch nedodělků nevyhrabal, mám jich rozdělanejch asi šest.

Tentokrát jsme s Ťapinou jeli na rekonstrukci bitvy motorizovaně, a to až na tu vlastní, bez vzpomínky u pomníku a tak. Potřeboval jsem se trochu vyspat. Sic bylo hnusně, chvílama déšť, vítr, kosa, ale eště pořád únosno.

Provedení bitvy bylo taktéž dobré. Ono toho na tom moc nevymyslíte, postaví se imitace vesnice, do toho se nažene parta dobrovolníků jakožto nacistů, jim nakopou prdel Kozáci, pak Němci podniknou protiútok, vyženou je zas do rža, nakonec se Rudá armáda i s rumunskejma kumpánama vzchopí, vystřízliví a vypráská Skopčáky definitivně. Tam nejde moc lavírovat nebo je nechat kdo z koho, néni to soutěž, ale rekonstrukce, možná by bylo zajímavý je jednou nechat zkusit to naostro, ale to už by byla jiná akce, historicky to skončilo takdlenc, tedy je potřeba se toho držet. Jde o provedení, a to bylo tuze fajnové, od loňska, kdy jsem tam byl poprvé, víc lidí, víc techniky, větší kravál. Paráda. Organizátoři se vytáhli.

Zpracuju, publikuju. Pár fotek pro ukázku:

Pátek, 23.04.2004

Napadla mne věc - budu se koukat na hokej, když už je to veliký mistrovství. Nejsu nijak zavilej sportovec - teoretik, ale na dobrej hokej sem tam mrknu, dobrej, to znamená právě mistrovství světa, olympiáda nebo jiný mecheche těch, co to aspoň trochu uměj. Nebudu čumět na RH Kotěhůlky vs. HC Horní Dolní, to mne ani nehne.

Jakejmasi divnejma mozkovejma pochodama, byl jsem nějak naměkko, navíc o tom na internetu psali, došel jsem k nápadu, že bych moh České Televizi třebas i zaplatit, když jejich produkci hodlám konzumovati. Takovej su já, nerad něco dostávám jenom tak zadarmo, aby za to ostatní museli platit.

Televizor nemám, vyjma těch dvou, co používám jako podstavec pod skříň, a toho, jenž se mi válí ve sklepě. Ten je super, je to ČB TV Merkur, poctivá kovářská práce z Továrny Elektronických Starožitností, Ležáků a Aušusů, občas stále ještě funguje, jeho problém tkví ovšem v něčem jiném - mám ho půjčenej. Půjčenej od OC MVTS (Oblastní Centrum Mládežnického VědeckoTechnického Sdružení) blahé paměti. Je to vlastně bejvalej svazáckej majetek, na kterej platilo kýsi hrůzný embargo, prodat se to nesmělo, vyhodit se to nesmělo, zlikvidovat se to nesmělo. ÓCéčko byl takovej klub, dály se tam různé nepřístojnosti okolo počítačů i jiné, celej ten cirkus řídil Pinďa, můj tehdejší spolupracovník z oddílu, jenže město se rozhodlo klub finančně nepodpořit, naopak se Magorátu zalíbila budova, že tam udělaj novej soud. Klub nedostal prachy, nýbrž kopanec do prdele, tedy příkaz vyklidit prostory. S technikou se udělal krátkej proces - co šlo, nabídlo se Technickému muzeu k bezplatné trvalé zápůjčce, ti byli šťastní jak blechy, z počítačů třídy PMD-85 a jinejch skvělejch strojů brali všechno, jak smrt, naběhli tam maníci a odtáhli tak půlku klubu, šuplíky převraceli a skříňky se součástkama si vysypávali do popsanejch pytlíčků. Tak nějak bych si představoval důslednost FBI. Zbytek se zašpéroval do jakýhosi kumbálu na Cyrilské, v jednom z brněnskejch ghett, s nadějí, že to tam Cikáni rozkradou. Tak. A mně televizor zůstal za nehtama, půjčenej ho mám, nemám ho komu vrátit, vyhodit bysem ho neměl, tedy leží ve sklepě a já pořád doufám, kterak ho taktéž ňákej vykradač sklepů odnese. Vykradači sklepů se našemu vchodu vyhejbaj. Kurvy.

Televizor v pravém slova smyslu tedy nevlastním, při troše dobré vůle, zápasu s operačním systémem a různými drivery dokážu vyloudit jakejs takejs příjem televizního signálu z grafické karty ATI All-In-Wonder.

I měl jsem v onen pátek chvílu času v práci, všichni důležití lidi na školení, nedůležití zjistili, kterak důležití lidi jsou na školení, nedělal nikdo nic, kdo nic nedělá, nic nepokazí a pak nemůže chtít po správci sítě, aby onu nenastalou závadu žehlil, dá rozum. Usmyslel jsem si, že si konečně přečtu zákon o televizních poplatcích, jak se to s ním vlastně má, jestli voni by třebas nechtěli, abych jim platil i za tu grafickou kartu (chtěli by), což z principu odmítám, případně jestli se nedá zaplatit třeba jednorázový poplatek, za dobu, po kterou ČT záměrně sleduju.

Výsledek - ohromné. Jedním slovem ohromné.

Ten zákon v podobě, v jaké ještě platí dneska, ten je geniální. Takovou komedaj, to jsem dlouho nežral. Čet jste to někdo? (Kdyžtak to v DOCu máte tady.)

Kupříkladu musíte platit za každý zařízení, jež umožňuje příjem televizního signálu. Ačkoli si přístroj uzpůsobíte k jiné činnosti. Bezva. Pakliže umožňuje příjem i rozhlasového, pak musíte platit i za rozhlas. Po celou dobu, co přístoj máte. Tyhle poplatky spravuje Česká pošta, další takovej moloch, největší a výhradní zaměstnavatel mentálně postižených. Náleží jim za to zákonem stanovená odměna. Pochopitelně to celé jde k dobru České televizi a Českému rozhlasu, tedy jejich tvůrčím štábům, na pořady pro věřící, menšiny, intelektuály a jinou havěť. Nasrat, soudruzi, nasrat, říkával jeden úžasně geniální písničkář.

Jestli to chápu dobře a převedu si to třebas na kávovary, znamená to asi toliko: Koupíte si kávovar (nebo jiné zařízení umožňující vaření kafe, lihovej vařič a ešus kupříkladu). Od té chvíle jste povinni do zblbnutí platit státním producentům kávy, která se sice nedá chlastat, ale holt je to tak v zákoně. Celej život pijete Jihlavanku, leč státu zaplatíte za nějakej hnus jako třeba Segafredo. Ovšem nemálo na tom, on se v tom udělátoru dá vařit i čaj. Polívka. Grog. Tedy si vezmete složenku a platíte ještě státním výrobcům nejnepitelnějších a nejnepožívatelnějších čajů, polívek a rumu. Po celou životnost přístroje. I když si ho přebudujete na květináč, do zásobníku vody si napícháte potos a fialky a konvičkou to zalejváte. Máte kávovar, plaťte. Avšak né třeba bankovním převodem, výhradně přes Českou poštu. Možná bankovním převodem České poště. Těm přece náleží odměna. Zaplatit jednorázově, když chcete vyjmout kytky a jednou za čtvrt roku si v kávovaru uvařit kafe? Nelze. Přece jste povinni platit furt.

Kdepak. Z toho nebude nic. Záměrně. Programově. Ať si tohle moje doznání nějakej mamrd z nějakýho buzeračního orgánu vyčenichá. Zavřou mne? Chachá, aspoň si budu mít co psát do deníčku. Nedíval se na ČT, neposlouchal ČRo, nasral jim s placením jejich vysílacích experimentů, zavřeli ho. Jéje, já se na to vlastně začínám těšit.

Co je na tom tak těžkýho, udělat v tom trochu pořádek? Občas zkouknu nějakej film na Nově nebo Primě, přes internet mám naladěný Rádio Valc, v klasickejch přijímačích (stolních, v telefonu, USB disku) poslouchám tak maximálně Rádio Petrov, snad v Plzni Karolínu. Proč si nezakódují své nablblé vysílání ČT a koukatelné a poslouchatelné stanice nepustí k lizu? Nebo ať si to platí rovnou ze státního rozpočtu, když je to tak důležitý.

Nic to nemění na faktu, že jim přece jenom naseru. Zaplatit patnáct dní sledování ČT2 nelze. Kdo chce moc, nemá nic.

K tomu všemu jsem dospěl přes jednu pracovní dobu.

A na závěr přišla kolegyň Ťápina (neplést s Ťapinou), kterážto mne obvinila, že hovno dělám. Paradoxně v okamžiku, kdy chtěla vytisknout obal na CD, čili i tak jsem dělal furt víc, než ona. Ona čuměla, já tisknul. Tak kdo je větší úderník?

Čtvrtek, 22.04.2004 - Všivejš pod drobnohledem

Koupil jsem nedávno auto. Pojmenoval jsem ho Všiváček, jelikož tehdá mělo eSPéZetku začínající na VSI (Vsetín, volové, né na vesnici). Potud relativně známé události.

Jenže žádný hogo fogo nová kára, nýbrž ťuknutej (ač opravenej) ojeťák. Tedy mne čekala pochopitelně v brzké době legrace zvaná "technická kontrola vozidla". Se ví, že jsem si nechal střepíka hned prohlídnout v nezávislým zločinným autoservisu, však jsem si s nima taky užil srandy kopec, spravili jsme, co potřeba spravit bylo, nějaký mušky nechali na potom (tedy na teď) a jezdilo se, tralala. Až do úterka.

V úterý se čas nachýlil, nevypadalo to, že bych měl kraksníka potřebovat, i přivez jsem ho opět do autoservisu. Páč su od přírody málomluvnej, dal jsem maníkovi klíče a podrobně mu popsal:

"Seštelovat, ať nekucká, víc táhne, míň řve a chlastá, vypíglovat a vrátit s novou červenou nálepkou. Ať to moc nestojí."

Beztak o tom pendrek vím, nemůžu dělat moc chytrýho. Mám takovou představu, co by vozidlo mělo asi tak dělat:

- jet, když jet má
- nejet, když jet nemá
- když už jet, tak přibližně tam, kam chce řidič
- svítit potmě
- při brždění svítit vo něco víc
- do zatáček svítit-nesvítit-svítit-nesvítit.

No jo, taky podle nich potřebuju funkční hydrokorektor, to je náramně důležitá věc, kdybych náhodou někdy definitivně zcvoknul, naložil do kufru tunu cementu, abych si moh sklopit světla, jasná věc. A novou lékárničku, bez té vás z STK vyhodí. Pičovina.

Dnes jsem si Všivejše vyzvedl, pochopitelně z vlastní iniciativy, když mi pan autoservis tvrdil, že až to bude hotový, zavolaj, po předchozích zkušenostech s jejich telefonistickejma dovednostma jsem se jenom usmíval.

Prošlo, navíc míň řve, nekucká a víc táhne. A ta spotřeba, na tu se budu muset podívat ...

Podíval jsem se hned. K sakru, to snad ukazuje nějak blbě, ne? Tankoval jsem v Plzni, už budu muset zas? Dyť by tam eště mělo něco bejt.

Jo a taky - kde jsem to všude byl? Tolik jsem od posledního tankování nemohl najet, fakt jsem jel jenom z té Plzně, pak do práce a do toho servisu. Hmm, divný.

V úterý jsem jim to předával, v přehrávači byla kazeta Folk Teamu, teď jsou tam Nezmaři.

A že bych si dobrovolně naladil Rádio Kiss?

Jsem snad jel náměsíčnej nebo co?

Nebo technik na té STK dlouho čekal, vypálil čtvrt nádrže benzínu a aby se nenudil, poslouchal rádio?

Až pak mi to došlo - von ten trotl říkal, že na to maj známý kteří nehleděj na úplný kokoťárny. Sice nevím, proč teda hleděli na nějakej hydrokorektor a lékárničku, ale asi třeba nekontrolovali brzdy, vím já, co je opravdicky důležitý?

Jenže mi, mamrd, neřekl, že ty známý mají v Kunštátě na Moravě.

Fakt mi z toho servisu jednou hrábne.

No dobře, tak abych furt jenom nenadával - mé dva úžasné přídavné dálkové světlomety prošly bez mrknutí oka. Schválně, až mne někde v noci potkáte, zkuste si na mne výhrůžně zablikat. Nebo, lépe řečeno, zkuste to, co si pod pojmem "výhrůžné blikání" přestavujete. Já vám na oplátku ukážu, jak se to má dělat.

Středa, 21.04.2004

To jsem se poslední dva dny zasejc rozkecal vo fíkovinách, no jéje. Už toho zas na nějakou dobu nechám, se ví. Má to bejt deníček, nikoli úvažníček, že jo.

Na dnešek byla plánovaná hodinová stávka státních zaměstnanců. Né, to nepíšu vo politice, to je na vysvětlenou. Že prej se ouřady otevřou až v devět, ačkoli ouředníci tam budou dřepět už vod vosmi, stávkovat za vyšší platy a dělat na vobčany za zašpérovanejma prosklenejma dveřma drzé vopičky, že teď se nemaká, přijďte, až dostávkujem. Velkoryse pomíjím fakt, že i já jsem (k mé velké nelibosti) zařazením vlastně taktéž ingóst, ať to beru tak jak tak, nasral bych jim do bot. Přidal bych jenom sobě.

Beztak jsem přišel před devátou, ani jsem na to nemusel mít stávku. Kde nic, tu nic, žádný transparenty a referenti mávající pěstma, hesla, megafóny a amplióny, nic takovýho. Asi je to přestalo bavit a skončili dřív, než jsem se dokutálel. Pravda, pak se tam špacíroval jeden divnej vobčan s transparentem, ale to se nepočítá, jelikož to je místní prudič a transparentuje tam skoro furt, tedy pokud zrovna nepíše petice.

Po obědě jsem se stavil za tasemnicí a takto k ní hovořil:

"Zdravíčko, šéfová, koukám, já jsem ráno nějak zas prochrápal tu stávku."

"Jednou tě beztak zabiju."

"No né, moment, nevíte, co chcu říct. Jsem chtěl navrhnout, že se k věci postavím čelem a doženu to individuálně, půjdu o hodinu dřív dom, to bude můj protest, snad chápete, že moje zařazení má jistá specifika."

"Zabiju tě tak jak tak, ale máš smůlu, my jsme nestávkovali."

"Ajta, dostanem přidáno?"

"Ne, nemáme vodbory. Sis nevšim?"

"Čeho? Že se nestávkovalo? A podle čeho jsem to měl asi tak zjistit? Všici dělaj stejný kulový jak dycky."

A to už mne s řevem hnala aus. Mám to ale život, ani politickou akci si nemůžu zorganizovat.

Beztak jsem tam trčel do sedmi do večera, tak co.

Jen cestou z oběda jsem se musel eště stavit u EFXka, no jo, furt mi eště nedali pokoj. Ale občas platí. Já tam totiž byl už v pondělí večer, to Projektantovi Ševelícímu Milanovi haproval počítač, tak jsem mu ho vopravil a potichoučku se vypařil, by mne nezblejsk šéf Bóďa nebo untršéf Béďa. By si zas chtěli povídat a na to jsem v pondělí neměl náladu.

A richtyk, samože mi untršéf Béďa volal už cestou dom:

"Zdar, kde tě ruším?"

"Zrovna du dom od vás."

"Tys byl u nás?"

"Když du od vás, tak asi jo."

"Ses měl stavit."

"A ty bys něco potřeboval, to známe, povídali, že mu hráli."

"Když já bych potřeboval ..."

"Vidíš? Už je to tady. Eštěže jsem se nestavil."

"... blbe. Potřeboval bych posunout počítač a budu na to asi potřebovat delší kábly, můžeš se na to přijít podívat?"

"Co na tom uvidím? Maximálně to, že potřebuješ delší kábly. Pošlu tě je koupit. Není jednodušší si je jít koupit rovnou? Nemám nic proti lehkým výdělkům, ale jsem myslel, kdovíjak jste chudá firma."

"Já tomu nerozumím, dyť to víš ..."

"Vim."

"... blbe, chcu říct, ať se na to přijdeš mrknout."

Ach jo. Ale no tak dobrá. Tak jsme se domluvili na dnešek, stavím se tam cestou z oběda. A sliby se mají držet prej nejenom vo Vánocách, šel jsem z voběda a stavil jsem se u EFXka za untršéfem Béďou.

"Co teda máš?"

"No, já si chcu ten počítač šoupnout semhle, monitor tadydle a tohle takhle, budu teda potřebovat delší kábl, minimálně síťovej."

Sehnul jsem se za stůl a rozmotal čtyřmetrovou rezervu:

"Mno, musím tě zklamat, nebudeš. Ten šlauch jsem ti sem dával já a má tááákovýhodle fóra, to došáhne až ke dveřím."

"Aha. Chm. Tak vlastně co? Jenom prodlužovačku s jezevčíkem." (tak se říká takové té dlouhé moczásuvce)

Sehnul jsem se za stůl a vylovil prodlužovačku s jezevčíkem.

"Abych řek pravdu, máš tady i prodlužovačku s jezevčíkem. Sám jsem ti ho sem kupoval."

"Tak to je dobrý, tak to já vlastně žádný šlauchy potřebovat nebudu, firma ušetří, já si to, až budu mít čas, přesunu. Dík ti moc, já věděl, že je na tebe spoleh."

"Nemáš zač, máte to za dvě kila a zdar."

Tuze fajne.

Bonus - jeden děsně dobře zadumanej vopičák z plzeňské ZOO.

Úterý, 20.04.2004

Jsem se, jak koukám, včera zas pustil do politiky a to jsem neměl dělat. Ale když už jsem to udělal, tak bych v tom troška pokročil, aby nedošlo k ňákej mejlce.

Pro ujasnění - nemám v zásadě rád násilí. Ovšem s jednou výjimkou - násilí proti jakémukoliv agresorovi. Nemusím mít s každým ausgerechnet stejnej názor na všechny záležitosti, ani s tím nepočítám. Dokud o tom chce mluvit a hledat řešení, budiž. Obvykle u větších sporů bejvá kompromis krapet nepříjemnej pro vobě strany, kdyby ne, nebyl by to žádnej kompromis. Změna nastává, jak na mne někdo šáhne, pak si koleduje přinejmenším o důkaz, že vyražený zuby se polámanejma rukama blbě sbíraj.

A tak to platí i obecně. Vždycky je spousta možností. Co Slovensko? Chtělo samostatnost? Dostalo ji? Tak. Nebylo potřeba se s nima střílet, ne? Pravda, eště mohli navalit válečný reparace, co jsme za ně, jako za fašistickej stát zatáhli, ale koneckonců prachy vzal čert, ať si jdou. Jak se maj teď, to je jejich svobodná vůle.

Opravte mne, jestli se pletu, ale s Izraelem a Palestinou to bylo ňák tak, že Židi dostávali věky věků na prdel, tehdejší OSN si po válce řekla, že už toho měli dost, a vykázala jim samostatnej stát. Trochu to byl problém, voni se tam mydlili celou dobu, jelikož z tej voblasti pocházeli vobojí, ale OSN řekla jasně - když se nemůžete domluvit, tak vocamcáď pocamcáď bude Izrael a tadyhle ten flek, to bude Palestina. Jestli si vod toho slibovali zvýšení členských příspěvků bo co, to už je vcelku buřt. A jak řekli, tak se nestalo. Arabáči všech zemí, spojte se a davaj na Židy. Palestinci z Izraelskýho území vzali preventivně kramle a poflakujou se tam dodneška, aniž by o ně někde extra stáli. Jedinej rozdíl oproti Cikánům je, že k tomu mají zbraně, tedy k horšímu. Zas nechcou sociální dávky, beztak by jim je nikdo nedal. Si vyberte.

Okolní arabský státy pravily, že kdepak Izrael, tady nic takovýho nejni, co je nám do ňákejch canců páprdů z OSN. Pro zajímavost, jsou to titíž, co dneska ječí jak na lesy - jak nakopat prdel Saddámovi bez schválení OSN? To se přece nesmí.

Izraelci taky nebyli tehdá žádní svatoušci, jak se nasrali, uměli jim hezky zatnout tipec. Ovšem nejlepší sranda nastala, když se vždycky jednou za čas ručníkáři dali na pochod, že Židy naženou do móřa. Přičemž ti druzí jmenovaní si řekli “dosť bolo“ a šeredně jim nakopali prdel. Dle selské logiky vcelku po právu. Vzali svoje Uziny a hnali Arabáče aus. Jako bonus si při tom - jakožto napadení a následní vítězové - uzmuli preventivně kus území coby předmostí, to se vždycky z obrannýho hlediska hodí.

Poslední dobou dali Židi už Palestincům vcelku voraz, samosprávu a takový ty serepetičky, aby to měli jako do startu, že třeba už dostali krapet rozum a dalo by se s nima nějak definitivně domluvit. Poďte, ocasníci, tady si sednem ke kafi a domluvíme, jak se teda vo tu poušť šábnem, ať se furt nemydlíme po glocnách.

Vcelku by se to i ujalo, nebejt právě takovejch partiček jako je Hamás a Hizballáh. To jsou právě ti, co furt vysíraj s nějakejma bombama na nožičkách a proklamujou, kterak z dohody nebude ničevó. Pokaváď by si vyhazovali do luftu jenom svoje restaurace, dopravní prostředky, nemocnice a jiné mrzké chýše, asi by to nikoho moc nesralo, však co už je taky komu po tem, jak si kdo doma tráví volnej čas, že jo? Jenomže to vono by právě prej nemělo ten správnej efekt, není nic lepšího, než sebrat na ulici v palestiským lágru pologramotnýho vrtáka, naklavírovat mu do štrycle, že takdle to Alláh holt chce, trochu ho vomotat dynamitovejma patronama a poslat ho šupito presto štandopéde do židovskej osady. To je ten kámen úrazu, pak se divte, že to Izraeli nevoní a takovýdle týpky berou rovnou raketama u huby.

Černej humor je, jak se do toho furt motaj ty náboženství. Kupříkladu takoví Židi si kdysi přibili jednoho Jéžu na prkno a maj to na talířu dodneška. Jenomže dík tomu se zas srotili ti vostatní, kteří si říkali „církev svatá“, hodili si patent na pravdu a kdo si dovolil mít jinej názor, tomu udělali táboráček. Pod nohama. Ručníkáři, ti jsou ouplně mimóza. To je jak s těma křesťanama, jak se naučili takřka všichni jakeš takeš číst, přeslabikovali si ten jejich posvátnej pamflet, načež zjistili, že jim někdo rve šeredný klíny do palice, že vo nějakým upalování a křižáckejch výpravách tam néni žádnej podrobnej manuál. A stejně to bude s těma musulmanama. Fakt se v Koránu o vyhazování civilních objektů do povětří a vraždění nevěřících psů nic nepíše. Pokáď temu někdo nevěří, ať si ho koupí, v Levnejch knihách ho maj asi za kilo. Bohu-Alláhu-žel, furt maj dostatečnou tlupu primitivů, kteří si daj nakukat ledacos.

Dokonce už jsem slyšel i názor, asi dost zcestnej, ale přesto zajímavej, že ti vomrďáci, kteří naprali letadlama do těch barabizen v Americe, jestli voni neměli takovou představu, že tam fakt je skovanej celej světovej vobchod, když se to menuje WTC. Shodí barák a je po psím obchodu. No, je to dost přitažený za vlasy, navíc prej to byli kluci študovaní a s částí pilotního průkazu - kromě vzletu a přistání to měli zmáknutý. Zas když vidím ty inžinýry na našich vejškách a vím, jaký íkvéčka si můžou dělat piloťák, viď Pierci, i bych tomu pomalu věřil.

Se pak nemůže nikdo divit, jak to v tomdle světě vypadá.

Jo, obhajuju v tomdle směru politiku USA. Nejsu nějakej nekritickej fanoušek, ale ...

Je to divná móda si vždycky najít nějakýho vyfabulovanýho démona a toho proklínat, až mi jdou od prdele pšouky. To se to posmívá Američanům, jací jsou to primitivní, retardovaní, obézní hamburgerožrouti. A co? S tím obecným národním intelektem bych zrovna dvakrát nemachroval, přinutit naše Cikány z Chánova zúčastnit se výzkumu, dopadnem taky bledě. Si vemte, co jim tam leze za verbež, ono takovejch pár miliónků negramotnejch česačů jablek z Mexika, uprchlickejch povalečů z Haiti a podřadnejch umejvačů podlah a rovnačů regálů z Česka jim moc bodů nepřidá. Čím větší nula, tím rychlej do Ameriky pádí.

Cpou se do zblbnutí hamburgerama a colou? No a? Cpou se tím voni nebo my? Chcípnu snad na kardiovaskulární poruchu, jelikož si Mr. Brown z Texasu dal o jeden Big Mac navíc?

Že je jejich nejgrandióznější zábavou čumět na nablblý seriály v televizi? Ať si, kurva, čumí, když je to baví. Co je mi po tom? A zrovínka Cajzli by je tak rádi poučovali, hehe. Kdo asi zvolil toho prťavýho srandovního křiváka, majitele první soukromé komerční televize u nás, za senátora? Vrazi z Wall Streetu? Sionistická klika? Marťani? Jasně, pošlem jim Šálu Dostála, Knížáka a Méďu Péďu Opočenskýho, ti je poučí, co to je gultůra. A my se jich aspoň zbavíme, cheche.

Co maj všecky tydle donekonečna omílaný sračky do činění se zahraniční a vojenskou politikou USA, vážně nechápu.

Mám takovej matnej pocit, co si pamatuju z učebnic dějepisu, že Amerika byla vždycky jediná, která dostála svejm mezinárodním závazkům a byť jen očekáváním.

Nakopali prdel Saddámovi. Jo. Dobře mu tak. To je zrovna to, vo čem mluvím. Kdyby seděl doma na řiti a maximálně si tam vyvražďoval svoje Kurdy, až tak hrr by na něho nikdo nebyl. Snad kvůli těm Kurdům a šíitům, to tak v perspektivě pár let by se jím někdo začal zaobírat, ale von, manták, se musí srát kamsi do Kuvajtu. Vodtam dostal vojenskej vyhazov s podmínkou, že když bude hodnej, možná mu ani neurazej kebuli. Jenomže von si z rezolucí RB OSN dělal prdel a vyhrožoval. A teď se všichni diví, jéje, militaristi, zlí, zlí Američani, strejčkovi Saddámovi zakroutili kulema. Proč proboha?

Francouzi, ti v tom měli jasno, dokuď sedí v Iráku, nechme ho bejt, třeba bude hodnej. Pamatujete? Totéž říkali o Hitlerovi. I s Anglánama. Dáme mu i Československo, to von bude určitě náramně spokojenej. Kdyby vo tom mohli rozhodovat, přiklepli by i Mussolinimu Habeš a Hirohitovi Havaj. Na to se jich naštěstí nikdo neptal. Dali Československo. Těm prvním to došlo v okamžiku, kdy koukali, že německé panzergruppen obědvají na parkovišti pod Eiffelovkou a mrzké zbytky šnekomilů zdrhaj přes Marseille za Kanál. Anglány s horším sluchem vzbudilo až bombardování Londýna.

Kdyby byli Američani nějací chrapouni, klíďo mohli v klídečku Japoncům sestřelovat ty jejich srandovní plátěný letadýlka a jinak čekat na pobřeží, jestli nějakýho magora nenapadne přijet s nějakou lodičkou k jejich břehům. Nikdo by jim nemoh říct ani ono pověstné „Ň“. Že osvobodili lvím podílem Afriku a Asii, ustřelili Hirohitovi pod prdelí půl Japonska dvouma ranama a hnali Skopčáky durch Berlín až do Plzně, to mi přijde jako vcelku jejich dobrá vůle.

Korea. Tam taky šli jako součást OSN.

O pomoc žádal původně Vietnam. Že to dopadlo na plichtu nebo eště hůř pro Státy, to jim nezávidím.

Mezitím stihli postavit na nohy Evropu po válce. Kdo to tady zkurvil? Oni?

A tak dál až po Kuvajt, Somálsko a Jugoslávii. Aha, bombardovali Jugoslávii. A co by tak asi kdo dělal? Pravidlo válečnejch konfliktů - zlikvidovat nepříteli infrastrukturu a podlomit morálku. Jo, pár civilních obětí vzalo zasvé. Osud. Koneckonců, buď volili Miloševiče přímo, nebo s ním koexistovali. Zdrhnout měli času dost. Na tak masivní útok to byla zanedbatelná hrstka. Navíc - dělat živej štít na strategickým mostě, kterej čeká bombardování, to mi přijde jako vcelku praštěná idea. Co asi by následovalo, kdyby Vencovi Klausů v Práglu hrklo v bedně a poslal pár vojenskejch jednotek vyčistit Ostravsko od Šlonzáků? Dobrá, musela by to bejt jiná armáda, ale jako hypotetická možnost? Asi by nikdo nesypal cukrem Brdy, že ne? Spíš bych to viděl na bombardování Kódlovej lávky a Hradčana. To se tak dělá diktátorům (s tím Vaškem je to opravdu, ale opravdu jen názornej příklad).

V zásadě nejsu rasista. Jsem tolerantní. Cítím se jako zastánce demokracie a plurality náboženství a kultur. Dokud ...

Dokud si každej tu svou rasu a kulturu pěstuje hezky u sebe doma, případně se s ní nesere do mne. Co je mi po muslimech? Já tvrdím, že jsem víceméně (někdy více a někdy méně) věřící, převážně pak křesťan, církevně bezpartijní. Ale proč by tady nemohli postavit kupříkladu na Svoboďáku místo té divné díry třeba budku Alláhovi? Ať si ji maj. Dokonce ať i pro svoji věc agitují a osvětují, coby ne? Však poslechnout si cizí názory ještě nikomu neublížilo. Můžu poslouchat, polemizovat, nebo třeba taky neposlouchat. To všechno jde. Přesně do té chvíle, než si nějakej magor zamane, že ho ostatní poslouchat musí. Teprve pak je zle. A pak se proti takovýmu podvraťákovi chcačky nechcačky musí zakročit silou. Tvrdě. Neúprosně. Protože jsou tady lidi, kteří chtěj mít tu možnost výběru.

A vůbec, jsem se zase rozkecal vo píčovinách ...

Mimochodem, všiml si někdo, jaký je dneska krásný datum?

Dva - nula - nula - čtyři - dva - nula - nula - čtyři :o)

Pondělí, 19.04.2004

Si tak vždycky říkám, jak přestanu kupovat noviny na ranní cesty do práce, přestanu číst zpravodajský servery a tak vůbec, že se beztak jenom naseru vždycky. A pak se zčistajasna objeví den jako ten dnešní.

No jestli by z toho jeden nepukl smíchy.

Fakt, plný noviny humoru.

Naši novináři propuštění v Iráku. V Iráku byli zajati. Jinak by nemohli bejt propuštění, možná tak z pracovního poměru, ale to by jim asi řekli doma a nikam by je neposílali. Jo, to byli ti naši geniální novináři, co si usmysleli přejet povstaleckou frontovou linii taxíkem, anžto jim to momentálně asi přišlo jako dobrej nápad. Kejhák jim zachránil pověstnej fakt, že Česká republika je sice spojenec NATO a jinejch imperialistickejch zlořádů, leč takovej, co jim slouží k obveselení. V momentě vojenského útoku na Irák pošle nemocnici do Kuvajtu a tak.

Druhou perličkou byla ze všech stran omílaná nehoda Cyrdy "Hurvajsa" Svobody. Pan ministr se po operaci postavil, panu ministrovi se po operaci postavil, pan ministr papal, stolici měl pravidelnou. Až dojemné. Vytrácí se krapet fakt, že panu ministrovi rozčísl v autě pěšinku řidič - fízl, kterej jel nepřiměřenou rychlostí. To tak fízli dělaj.

Za třetí se hodnotila fízlácká dopravní akce Kristovanoho 007, kdy fízlové údajně buzerovali zase řidiče, jelikož se jim zdálo, že tito jezdí nepřiměřenou rychlostí. Pokud můžu hovořit za sebe, moc jim nevěřím. Spíš si celou akci vysnili, vyfabulovali, sami seděli někde v teple a modlili se, aby jich pár jako minule někdo nepozabíjel. Sám jsem neviděl, vyjma několika nehod, ani bílou čepici.

Kopli do prdele Máňu "Budulínka" Součkovou. Dodneška se o tom mluví a špekuluje. A Socánek Špidla a jeho čtyřicet loupežníků prej má namále, že díky repasu vnitřností ministra Svobody třeba taky potáhnou dík klíčovýmu zákonu a jeho neschválení konečně k čertu.

Největší pecka byla ovšem z mezinárodních zpráv. Tak nám zabili Rantisího.

To byl takovej krátkodobej vůdce hnutí Hamás. V Izraeli, aby bylo jasno. Jak slyším "hnutí", taky mám hnutí, ale tidle hoši jsou pěkní vometáci. Dobře tak, že izraelskou armádu přestalo bavit plejtvat obrovský peníze na výcvik na střelbu do nějakejch umělejch cílů, když onakejch vomrdáků maj plnou Palestinu.

Nebyl to první případ, jeho předchůdce, ubohého chromého zapšklého starce, šajcha Jasína, sestřelili z kriplkáry ani né před měsícem. No, vypadá to, že se z toho stane nějaká nová soutěž, to by byl byznys pro televizi, "Reality show - byl jsem vůdcem Hamásu víc jak den". Prej už maj novýho, ale toho radši tutlaj, aby se dožil aspoň inaugurace, pakliže si teroristi na něco podobnýho potrpí.

Se to mělo asi tak - velkej vůdce Abdal Rantisí si to frčel s gorilama ve svým fáru. To se ukázalo v době helikoptér jako blbej trik, přihasil si to izraelskej vrtulník, prásk, prásk, dvě rakety a bylo po gorilách. Abdal měl namále. Převezli ho do špitálu a von, chudinka, skápnul. No, aspoň je mučedník, Alláhovi blíž. Dá se říct, že měl sice žhavej nástup, ale raketovej konec kariéry. Vůbec se celej ten post jeví jako žhavej džob. Panda Součková neletěla takovým fofrem, a to si, pěkně prosím, stěžovala, že vyhazov přišel jako blesk z nebe. Pche. Má velký voči. Hurvajs Svoboda pak taky může mudrovat, jestli se jejich ťukanci na dálnici v porovnáním s tímhle dá říkat vůbec nehoda při výkonu úřední funkce. Nebo Špidlajs, ten by též neměl s tím nablblým zákonem používat slovní spojení "horké chvilky", cheche.

Po pitvě (Abdala Rantisího) je každý generálem. Nejvíc, jestli jsem to pochopil správně, řval pan Javier Solana, že to je blbý, takhle to nejde, to jsou prej popravy bez soudu. I prdlajs. Pan Javier asi spad z višně. Izrael udělal dobře z několika důvodů. Jednak tomu hoši z Hamásu říkaj "svatá válka" a podobnejma vzletnejma názvama. Čili se zachovali jako ve válce a odbachli vrchního velitele, ono se to tak ve válce dělá. Zatnout típec velení a je chvílu pokoj. Druhak nebyl moc reálnej předpoklad, že by se pan Rantisí hodlal dostaviti k jakýmusi soudu. Údajně ani obsílky s modrým pruhem nepřebíral a v místě trvalého bydliště se prý nezdržoval, no bodejť, řídil svatou válku, tak co by trčel doma? O tom my, v Česku, narozdíl od pana Solany něco víme. Takovej fotr jednoho bolševickýho poslance, pověstnej mučitel StB, ten nepřišel k soudu deset let a drze si nakonec zhebnul doma, aspoň že tak, ale nemůžete brát všem tu jejich srandu, ono je to určitě zábavnější rozložit nepřítele na prvočinitele pomocí raket z vrtulníku, než doufat, že už konečně skape a bude po fiasku.

Vlastně jsem ani netušil, že pan Javier je Francouz, ti vedou takový řeči, to maj z té jejich stravy, kdybych žral žaby a šneky, taky bych blekotal nesmysly. Nebo je to Španěl? To jsou ti, co zdrhli z Iráku, že jo? A vůbec, jaký popravy bez soudu? Měli pro něho nachystanou sanitku, že kdyby to třeba vomylem rozdejchal, sešijou ho a popraví až potom.

Voni Židi se s tím, jak je vidět, nepaplou, tedy dobře dělají. Slíbili Palestincům stažení z pásma Gazy. Ti jim poděkovali bombovým útokem. Kdo je naved? Hamás, aspoň se k tomu hrdě hlásili. Pác a je po jednom hamásovi. Co je na tom nepochopitelnýho?

Ale co už, člověka to aspoň pobaví, když z toho vidí fotoreportáže, jak "Palestinské ženy a děti truchlí" nad zabitým šéfteroristou, kterej poulí jedno (zbylý) voko z katafalku. Inu, palestinské ženy a děti si vybraly špatnýho favorita. Dobře mu tak. Si začal.

Pseudohumanisti budou mít žně, zlej zlej Izrael, utlačovaná Palestina bojující za nezávislost. Střet kultur. Jo, tomu poslednímu bych věřil. Židovskej stát jedná. Pác, bombovej útok na restauraci. Izrael nabízí. Bum ho, autobus rozloženej v okruhu desítek metrů. Šaron stahuje vojáky. Mrd, hraniční přechod v troskách. To je střet kultur. To není boj za nezávislost, partyzánská válka má trochu jiný pravidla, tam se napadají vojenské, politické a strategické průmyslové a dopravní objekty.

Taky bych se střetl s kulturou, která by mi odpálila autobus MěHroDu pod prdelí, v případě šaliny by mi stačila jedna před náma na glajzách cestou do práce, zvlášť když už je 8:05 jako dneska, ale zas - kdy bych si pak četl takovýhle srandy?

A papež pravil, že na teroristy musíme láskou. Láska versus plastická trhavina? To je buď střet kultur jako svině, nebo má svatej votec nějaký krapet zkreslený představy, on asi nebyl ani na vojně.

Pátek - Neděle, 16. - 18.04.2004 - Sklerotickej kocúr a aj iná plzeňská špecifiká ...

Byli jsme v Plzni, oddychovej víkend. V Plzni maj totiž spoustu zajímavejch věcí, třeba pívovár, ulici, která se jmenuje Americká, což je asi výpadovka na Ameriku. Taky tam maj vyhlídkovou vežu na kostele, obehnanou pletivem, aby z ní nemohli skákati sebevrazi. Dík pletivu z ní není nic pořádnýho vidět. Sebevrazi musej šoupat botky až na nádraží lehnout si na glajze. Původně měli mít věže dvě, ale v pívováru konšelové proglgali prachy. Měli by dvě obehnaný pletivem. Sebevrahům by to vyšlo nastejno, těch patnáct metrů od jedné veže ke druhé už by je nevytrhlo. Jelikož tam maj to pletivo, ušetřili jsme hromadu peněz a na vežu jsme nelezli, beztak jsme tam byli, když byla eště veža holá.

Důležitá věc na Plzni je obyvatelstvo. Kromě spousty Cikánů, turistů a jinejch asociálních živlů tam žijí i živly sociální, namátkou znám tři. Joea coby známýho z XChatu a Ťapouše (2 ks), což jsou Ťapinini rodičové, za nimaž jsme tam na ten víkend byli. Eště mají kocúra, ale ten zas spadá do té kategorie první.

Prej jsou kočky chytrý. Pche. Ten jejich má sklerózu jak z praku, jiní musej chlastat, aby zapomněli, tenhle to má zadarmo. Je totiž divokej, drápavej a kousavej. Měli jsme nepsanou dohodu (beztak neumí číst) - on mě kousne nebo drápne, já ho majznu polštářem. Dlouho si to pamatoval, stačilo přijet, strčit mu polštář pod rypák a zasyčet: "Hele, kocourku, co mám, já jsem ten zlej strejda." Vyjasněno. Tentokrát to zčistajasna zapomněl.

V pátek jsme se jenom tak poflakovali, hráli karty (jsem vyhrál) a i jinak lenošili, pak jdem spát, nad ránem přijde kocour, vyskočí mi k nohám a ťaf mne do odkopaného palce. Odkopanej palec zabolel. V tu chvíli se změnil v odkopnutýho i sám kocúr. Kočky, chytrý, chachá, koho by napadlo jít přímo proti té noze, že jo. To se o tom sáhodlouze rozepisuju, ale ve skutečnosti to byla otázka maximálně vteřinová:

Ťaf.

Čut.

"Mňáááááá" - žuch.

Vyhrabal se zpod televizoru a šel si po svým. V průběhu dne jsem ho eště zedvakrát cvičně přizemnil polštářem, aby to nikdo neviděl, a koexistovali jsme spolu do konce víkendu, kromě toho, že mne jednou Ťapinka kocourem drápla, ale to se nedá považovat za jeho vinu. Vzala kocúra do náručí, někde na něm zmáčkla nějaký tlačítko, aby vysunul drápy, a hodila mi ho na ruku. Dostali záhlavec oba.

V soboru jsme se šli podívat do ZOO, tu maj taky v Plzni ohromnou, se spoustou výběhů a všelijakejch rybníčků, šimpáni se špacírujou mezi lidma, sem tam některý zvířata, co se nežerou navzájem, maj i pohromadě a tak.

Cestou jsme se stavili na oběd "U Hadí Vrány", to je taková hospoda, kde dobře vařej. Měli tam dvě změny - dřívější otevírací dobu a zrušený brambory.

"Bych si dal todlenc kuřecí se žampiónama."

"Ano, a přílohu?"

"Já nevím, mně by stačily obyčejný brambory."

"Vařené?"

"No jo, syrový ne."

"Vařené brambory bohužel nepodáváme."

"To neva, mi ukažte cestu, já si pro ně dojdu sám."

"Hi hi, ale my je vůbec nevaříme. Dáte si opečené?"

Vždycky jsem myslel, že i opečené brambory se nejdřív vaří. Mamina Ťapina, která má v práci cosi společnýho se stravováním, mi to vysvětlila - on je to možná přechodnej jev, ony nový brambory jsou eště tuze drahý a starý zas nejsou už nic moc, když se uvaří dopředu a nechaj stát, tak prej černaj. Mno, nevím nic o tom, že by někdo stál o odstáté brambory, já chtěl beztak čerstvě uvařené, ale co už, asi další volaaké plzeňské špecifikum.

V ZOO bylo pěkně. Eště se akorát zvířatům moc nechtělo kdesi trajdat, polehávaly a slunily se. Taky bych netrajdal, polehával a slunil se.

I ten klokan, kterej na mne tam kdysi vyvaloval kule, tentokrát jenom tak házel pololeh, drápal se na prdeli a nejevil známky přehnané aktivity. To bych taky rád.

A vlastně tak to šlo furt až do neděle.

To byl veget.

Po cestě zpátky jsem přišel na to, jak to funguje teď s kouřením na Pávově u benzínky. Tam vždycky dělali nejlepší kafe (klasický, turka) na štrece z Práglu, přímo u té čerpačky je takovej malej srandovní bar, tam se mohlo kouřit a bylo tam fajn. Naposledy, když jsme jeli z Plzně po Vánocích, všude cedule s přeškrkanejma cigárama a popelníky nikde. Mrzuté. Dál jsem nepátral, jelikož se mi nechtělo. Pak, jak jsme jeli s Laťkou ze školení z Práglu, za oné hrůzostrašné kalamity, to se tam zas už čudilo jak u Vesuvu. Minulej víkend přivez Bobeš zprávu, že už zas nic.

Když něco nevím, tak se zeptám.

"Co byste si dali?"

"Jedno presso a jedneho turka, a nerozmysleli jste si to eště s tím kouřením?"

"Na tom nejni, co rozmejšlet, tady se kouřilo vždycky a vždycky se kouřit bude."

"A co tady ty všecky vošklivý cedule?"

"To je jenom tak pro parádu."

Pikolík přede mne šoupnul popelník a vesele jsem si bafal pod ohromnou tabulí "Děkujeme, že u čerpacích stanic ÖMV nekouříte". No, není zač, to já rád.

Jelo se dobře, cesta trvala tři hodiny i s tou pauzou a vyzvednutím psů. Pozitivní.

No a jako takovou perličku na závěr si přitáhla v neděli v deset večer Ťapina na návštěvu vobludu (spolužákyň) PidiKláru. Prej si potřebuje (ta PidiKlára) cosi do školy napsat na počítači. To proto, že ve škole jsou divní. Aha. Oni jsou ve škole divní, to jí takhle řeknou: "Helejte, studentko PidiKláro, je nedělní poledne, tak mazejte si k Egimu napsat seminární práci, zejtra ráno ať ju máme na stole."

Nebo někdo něco podcenil?

Jdu radš spát, nebo mi z těch dvou tady jebne.

Čtvrtek, 15.04.2004

Byl jsem křivě nařčen, že místo práce študuju Groulovy pamflety a luštím jeho pravopisné chyby. Prdlajs. To je tím, že jsem se vyjádřil né tak ouplně přesně. Nejdřív jsem musel pracovat, tedy poslat hafo lidí do prdele, a pak až študovat, následkem čehož mi celej den zněl v ušách jeho výraz "Duben - buken". Začal jsem to používat i jako pozdrav.

Přišel jsem už v 8:05 a šel jsem se, blbec, hrdě ukázat na sextretariát, jakej su kluk vzornej. Debilovina. Číhaly na mne důchodky. Máme tam totiž dvě důchodky - brigádnice, který maj na starosti přípravu voleb. Organizačně spadaj pod DrDol a její partu, ty totiž neudělaj pořádně nic, tak si na to vzaly pomocnice na částečnej ouvazek, aby jich při tom nic bylo víc a nebály se vlka oného pověstného. DrDol odjela na dovolenou a domluvili jsme se na následujícím - od úterka je třeba zabezpečit tisk štítků na volební obálky, to se má tak, že na každou vobálku s volebníma lístkama se napleskne štítek s adresou, kam se maj ty lístky jít následně hodit do tej volební popelnice. Vobčani totiž chodí celej život k volbám na stejný místo, tak se jim to plete, vobčani jsou debilové. Jo, a kdyby mi zbylo nějak extra moc času, moh bych oněm důchodkám do zasedačky nalifrovat ňákej přebytečnej počítač, když přijde zbloudilej vobčan, že neví, kam má jít volit, přece jenom - má to pokaždý stejný a nově eště nalepený na vobálce, tak aby mohly kouknout do databáze ulic a říct mu.

Od úterka jsem čekal, kdy se přiloudaj skrzevá ty štítky. Nedělo se nic. Vzpomněly si na to dneska, jak jsem jim to ráno vlez na voči.

"My bysme lepily štítky, až bysme brečely."

"Si musíte vybrat - chcete spíš lepit nebo spíš brečet?"

"Spíš lepit."

"Tak lepte, co vám brání?"

"Nemáme ty štítky."

"No jo, to si je musíte nejdřív natisknout, následně je pak lepit."

"My je jako nemáme vůbec."

"Aha, tak koupit, poté natisknout, následně lepit."

"My jsme myslely, že byste nám je jako žašel třeba koupit."

"To jsem předpokládal. Musím vás ale ujistit, že jste myslely docela blbě. Nákup štítků mi nepřijde jako tak odborná činnost, abyste ji nezvládly bez mé pomoci, já mám dost pakárnu na finančce s rozebraným počítačem. Kupte si štítky, pak si je můžete potisknout a lepit. Kdyby u toho druhýho bodu nastal nějakej problém, já vám s tím pomůžu."

Bystře pochopily, že ze zaháčkování Egiho do nákupu štítků nebude nic, mocně zavzdychaly a jaly se shánět peníze coby zálohu, aby následně vyrazily na nákup.

Já si hrál s tím střepíkem na finančním odporu, co jsem včéra rozvrtal. Dodělal jsem to, pitomec, tak hbitě, že nejenom jsem nedostal žádný mimořádný prémie, ani tu mrzkou pochvalu. Psí věc.

Vo půl jedenáctý jsem si na báby vzpomněl, ale máv jsem nad tím rukou, asi už dle své přirozenosti o práci dostatečně dlouho mluvily, čímž považují pro dnešek za splněno, záchvat hyperaktivity je patrně přešel. Omyl. Před jedenáctou se přihnaly i s třema krabicema štítkovejch archů, že jdem na to, aspoň část, víc jich nesehnaly, tak pokračování estrády zejtra.

"A kde to máme tisknout?"

"Říkala vám DrDol, že bude volnej její kancl, tím pádem i počítač a výkonnou tiskárnu máte ve vedlejším kutlochu."

"Ale taky říkala něco o počítaču do zasedačky."

"To jsem taky zaslech, též cosi vo času bylo v té větě. Mno, navíc, bez tiskárny se vám to bude tisknout dost blbě, to jste si měly koupit eště fixky."

"My jsme myslely, že byste nám ju tam zatím jako přenesl."

"Hlavní problém bude v tom, že jste zase myslely. To je celá potíž. Že bych vám tam, ačkoli nemám onen čas, štandopéde jako nastěhoval počítač, jako si půjčil od DrDol tiskárnu, jako celou její partu prozatím přesměroval na jinou tiskárnu, a následně to jako celý pozvracel zpátky do původního stavu? Mi to přijde docela jako dost zbytečné práce."

"A nemohly bysme to tisknout třeba na sextretariátu?"

"To byste teda nemohly. Hned ze tří důvodů - asi tam na to nejsou nijak extra zvědaví, abyste jim tam dvě hodiny šaškovaly s tiskárnou, je to práce DrDol a její party, proč byste to měly tisknout tam? Za druhé je to práce DrDol a její party a tedy proč byste měly trápit jejich tiskárnu a spotřebovávat jejich toner? A za třetí tam mají tiskárnu vcelku novou, do které ještě doposaváď ten toner nemám rezervní, kdyby vám při tom došel."

"Aha. A nemoh byste nám to vytisknout vy?" - A už je to tady. Celou dobu jsem na to čekal, kdy to z nich vyleze.

"No - ne. Hned ze tří důvodů - jednak nevím, proč bych to dělal. Je to práce DrDol a její party, tedy i vaše, nikoli moje. Druhak na to nemám čas. A do třetice na to nemám náladu."

"Minule nám to ale tiskl pan Žufi."

"Omyl, ten na to ani nešáh, to bych s váma pěkně vyběh já osobně. Minule vám to tisknul jinej poskok, Mára, ten tady byl na odemykání a zamykání hřiště a tisk vašich štítků."

"Ale my nevíme, jestli to dokážeme."

"Máte to od Máry nachystaný, na každej volební vokrsek jeden soubor. Otevřete, spustíte tisk, nastavíte pro začátek pětadvacet kopií. Kliknete oukej. Zavřete. Další vokrsek. A tak furt dokola. Jestli na to nestačíte, pošlite si do ZOO pro šimpána, jestli by vám ho nepučili. Né nadarmo se celým názvem jmenuje šimpanz učenlivý, od třetího souboru by to zmáknul sám. Jenom nevím, jak byste zdůvodnily svoje další setrvávání zde."

To už duchny brigádnice viděly, že jde do tuhýho a že mne na to asi nezvohnou. Což jim ostatně mohlo bejt jasný vod začátku. Nevím, jestli tahaly sirky, házely korunou, nebo se prostě domluvily, nakonec ale zvolily jednu, která že půjde teda tisknout, když jinak nedám. A to já zase nedám.

Pak už zbejvalo jenom babu naučit dvojklik myšítkem, vkládat papíry do tiskárny, zavřít okno na obrazovce, počkat, až si dojde pro brejle, který si myslela, že nebude potřebovat, to celý (mimo těch brejlí) jí pětkrát zvopakovat.

Vysvětlit jí, že já skutečně nevím, kolik přináleží do kterýho vokrsku vobčanů. Též nevím, zda se nějak od posledních voleb nezměnily. Kurwafix, jak a hlavně proč bych to já měl vědět?

Pak už pracovala zcela samostatně.

A já toho měl akorát tak dost a šel si číst. Bohužel první ty Grouloviny, kde jsem pochytil to "duben - buken".

Středa, 14.04.2004

Přispal jsem si, zcela netradičně. Ale jenom trošku. Inu, Ťapina v čudeli na dva dny, Žufi v čudeli už dlouhodobě, kdo by mě taky budil?

Přihasil jsem si to do práce v devět (říkám, že jenom trošku jsem si přispal), koukám, ve vratibudce nikdo. Co to? A kde mám tak vzít klíče vod kanclu? Já su jedinej, kdo je tam nechává, ostatní si je nosej s sebou domů. Aspoň je nikde nepotratím a nezapomenu, to je výhoda, blbé je, když mi vratočuč někam zahne, jako kupříkladu dnes.

Eště jsem byl takovej rozespalej, jelikož jsem pak měl Ťapi vyzvedávat odpoledne po návratu z Práglu (teď už to vím, byl to Prágl), vzal jsem to do hokny Všiváčkem, musel jsem místo chrápání v šalině soustředit se na řízení, únava dolehla. Sed jsem si naproti vrátnici a aspoň si přečet kus novin. Pár minut sem, pár minut tam, nikdy nevíte, kdo se kde zašívá, jak se po něm začnete moc pídit, uděláte mu eště pakárnu.

Po chvíli se Tlustej Vratočuč Gauner přihnal, brblal, že takovej džob mu čerti dlužili, aby tam dohlížel na sociálce na sociální asociály, by nerozbili ouředníkům čuňu. To se tak dělá, v některých oblastech, zvlášť v cikánských ghettech, je fackování státních ouředníků vcelku oblíbenou kratochvílí, na některejch ouřadech mívaj na telefónech i nouzový tlačítko na fízlárnu. U nás je to krapet klidnější, přijde asociál, pošlem tam Tlustýho Vratočuče Gaunera na dohled. Když Gauner momentálně není, někoho jinýho. Též už jsem byl několikrát jedinej chlap v baráku, třeba v době dovolených, a musel jsem dělat dozorce, by někdo našim pipkám nevyliskal po tlamách.

Jo, teda Gauner se zjevil, brblal, zeptal se, jestli čekám dlouho a podal mi klíč od sklepa.

Dalo mi to ale přemejšlení, jestli mi ten klíč fakt patří a já su jenom rozespalej a pointu nechápu, nebo jestli von je z asociálů tak mimo, že hrábnul na špatnej věšáček. "Bé" bylo nakonec správně.

Uvařil jsem si kafe (sám) a následně začal konečně pracovat. Pracovat tak, že jsem paralyzoval celej ouřad. Všechno je dneska otázkou peněz, to je stará známá pravda. A já se pustil do reinstalace počítače, na kterým jsou prováděný všecky bankovní operace. Čímž jsem ouřad odšmikl od penězovodu. Pochopitelně jsem to za den nestihl, čili budu na tom muset zabrat eště zejtra, jinak můžou nastat vcelku tři varianty následného scénáře:

1) Se mi to nepovede a uvedu to do původního stavu. To by se mi ani krapet nezamlouvalo, neboť bych se s tím musel jebat časem fungl odznova. Nuda a hnus.

2) Se mi to povede. To tak nějak předpokládám. Budu možná pochválenej. Už na vojně jsem zjistil, že pochvala před nastoupeným útvarem není až takový terno. Též moc prozaické.

3) Se mi to nepovede vůbec. Vychcípaj nám sociální asociálové, anžto nedostanou svoje záchovné dávky, haranťata ve školkách a školách, páč zavřeme školní kuchyně, v neposlední řadě i státní ouředníci, anžto nedostanou plat. To by se mi vcelku zamlouvalo, nebejt já v té posledně jmenované tlupě taky.

4) Se mi to nepovede dlouhou dobu, budu kolem toho dělat krky a kožíšky, všelijak s tím zázračit, zápolit a zápasit. V okamžiku, kdy všichni budou lomit rukama, aby nedošlo na variantu číslo 3, slépky budou tahat psací stroje ze skříně, psát platební příkazy husím brkem, obouvat pohorky a vyrážet do banky po vlastní ose, nějak zázračně zvítězím. Všichni pochopí, jakej poklad ve mně mají a dostanu mimořádnou odměnu.

5) Se mi to povede fofrem převelikým, ale nikomu o tom neřeknu. Budu děsně achichat nad dávno funkčním, leč vtipně nenápadně umrtveným počítadlem, budu předstírat lopotu a naoko hluboce dumat. Ostatní si budou myslet, že jde o variantu číslo 4, tedy aby zabránili variantě 3, dojde na ty psací stroje, pohorky a husí brk. Pak se vymrštím, zařvu "Abrakadabra", ňák ten stroj načutnu a budu zase za hvězdu. Všichni pochopí, jakej poklad ve mně mají a dostanu mimořádnou odměnu. Též tím zaplácnu většinu pracovní doby, na blbé dotazy budu odpovídat: "Nemám čas, je velikej problém na finančním odporu", tedy budu mít relativní klid.

Jo jo, tak se mi to líbí. Zejtra nahodím mocnou "pětku" a můžete mne mít rádi.

Úterý, 13.04.2004 - Všichni Egiho opustili ...

Ťapinka odjela snad na jakousi přednášku o psech do Práglu. "Snad" říkám, jelikož z toho mlhavě tuším ten Prágl, a ani ten není nějak extra jistej. Též to mohl bejt třebas seminář o strakapoudech v Liberci, já vím jenom tolik, že je v čudeli, což mi sice přidělává starost o psy, zato však mi skýtá netušené možnosti ve vlčení, produkování bordelu doma a jistotu, že se o svoji večeři musím postarat sám. Nezřídka se musím o svoji večeři postarat sám, ale není v tom ten sichr.

V práci první den bez Žufiho, mého expirovaného civilněsloužícího poskoka. Achich achich. Kde je můj Žufi? Kde je mu konec?

Kafe si musím vařit sám.

Zvedat telefony blbých kolegů a odpovídat na jejich blbé dotazy.

To mi čerti dlužili.

Žufi, vrať se, vše odpuštěno.

Jak ten člověk dokázal s tak ledovým klidem s těma tukanama jednat?

Stará ohraná písnička, nahání mne Malej Šéf Adolf, zlobí mu počítač. Inu to je tím, jak si tam, chlívák, natahal různej bordel z pornoserverů, dialery, data minery, teď se mu havěť pere mezi sebou a na prácu počítaču nezbejvá čas. Tak jsem se mu to pokoušel vysvětlit.

Cože? On? Porno? Jemináčku, to přece ne. To se muselo "ono samo", prej přes Velikonoce.

No jo, von je zvolenej za ty pobožný, to vám nikdy neřeknou, že hlavní jejich kratochvílí je šukaní ministrantů. Přes víkend. Přes Velikonoce. Havěť sama do počítače vlezla. Do vypnutýho. Ano, pane kolego, už rozumím. Vůle Boží. XXX Dialer.

Jak je moh ten Žufi nezabít?

Dva tři takový případy a mám dost na celej tejden. Čili jsem měl vybráno ještě před dnešním polednem.

Všichni mne opustili.

Tak jsem se po obědě sebral, vzal si papíry domů a opustil je taky. Ať si to tam užijí.

A večer jsem šel do hospody za Xkařema a opustil jsem je taky záhy, nikoli však proto, že by měli blbé dotazy, nýbrž jsem musel za psama, když máme tu paničku v čudeli.

Aspoň si pohraju s částí těch slíbenejch fotek z víkendu.

Aspoň jsem se dokopal k tomu, abych si předělal stránku oblíbených odkazů, několik měsíců mi tam několik linků nefungovalo, některé jsem už drahnou dobu chtěl dopsat, jiné jsem drahnou dobu chtěl přepsat.

Hele, před chvílí jsem po ICQ kartáčoval tetu Alloru, že je votravná jak svítiplyn.

Dík tomu mne napadlo - pamatujete se ještě někdo, jak kdysi byla integrální součástí každých rozhlasových zpráv tuším na stanici Hvězda informace: "Tlak zemního plynu i svítiplynu na stupni číslo deset."?

Pondělí, 12.04.2004

Jsem se nějak přecenil s tím dopisováním.

Pondělí v realitě už bylo. Tady bude tak v úterý. Ale zas to možná doprovodím nějakejma fotkama.

Tak aspoň jedna včelička zatím ...

Jak nad tím teď tak přemejšlím, nemusel jsem dělat cavyky, moh jsem už těch pár řádečků dopsat rovnou včera. Ono toho zasejc tak moc nebylo.

Vyčerpali jsme dostupné způsoby metání, šťouchání a honění koulí různejch velikostí po různých površích, nezbylo, než vydávat za koule otylé členy týmu, jako kupříkladu Bobeše, Ťapinku a psy. Tedy všechny kromě mne, pochopitelně, já si takový kecy se svou postavou jak vystřiženou z reklamy na Mauthausen můžu dovolit. Jednoduše, řek jsem: "Vodteď jste koule, maršte, budu vás po lese honiti." To abychom zachovali ducha víkendu.

Což jsem také učinil. Jelikož jsme vstávali jak je naším zvykem, v poledne, na celodenní výpravu to nevypadalo. Celý den se v půlce blbě honí, to mám v praxi vyzkoušeno.

Ovšem Egi si vždycky poradí.

Egi vytáhne kupříkladu mapu "Okolí Brna - Západ". Zjistí, že je to skutečně západ. Nové mapy jsou na pendrek, vždycky tam není to, co byste chtěli. Egi mrští mapu zpátky, otevře skříňku a v archivních mapách zaloví. Vytáhne hrst salátových listů, mix trojího vydání "Okolí Brna - Západ" z rozmezí let 1982 až 1985. Egi vyháže ze štosu trojí přebytečný Tišnov, dvoje nadbytečné Střelice, najde to, co hledal. Lesnou, Soběšice a Útěchov, okolí bydliště. Je to prakticky za barákem, lze se tam dopravit MěHroDem. Dokonce si ani Rob nemusí kupovat jízdenku, však na moji roční může jet jeden dospělej člobrd navíc.

Vlastně jsme se nasáčkovali do busu plnýho gerontíků jedoucích na zahrádky či kam, v Soběšicích vystoupili a šli po červené značce. Kdysi to bývala naučná stezka, snad "Morávkův chodníček" se to jmenovalo, kdysi dávno bejval tam jistej pan Morávek, jenž lesníkem byl, chodit a zevlovat po lese ho neuspokojovalo, tak dumal, posléze kutal až vykutal chodníček. Tak zhruba.

Ono to na mapě je vzdušnou čarou asi kilometr, po onom chodníčku tak pět, v reálu se všema zákrutama, kličkama a smyčkama plus Egiho zkratkama to může bejt tak sedm. Šli jsme to asi dvě hodinky, lážo plážo tempíčkem, k tomu je nutno připočítat dobu, po kterou jsem neustále ležel hubou v roští a fotil si jakousi lebedu tam.

Vrátili jsme se domů, Bobeš se rozloučil a vodplul, vyzvednout svoji drahou ženu Překližku, která byla sic také v Brně, ale dočista jinde. S ní pak opustil rodnou hroudu a zmizel zase kdesi v tom jejich Kladně.

Konec velikonoční historie.

Ťapinka nakonec o samotě, v zamčeným bytě, za festovníma dveřma a při puštěným rádiu šeptem přiznala, že v kanadách se chodit jaksi dá, sic z toho prý nemá ten správný orgasmus. Já taky nemám z kanad orgasmus, stejně jako ze spousty jiných druhů obuvi. Vlastně si vůbec nepamatuji, že bych někdy si chozením v botách uhnal cokoli orgasmu podobnému. Jestliže Ťapinka od toho cosi takového čekala, budu asi muset znovu zhodnotit, s čím to vlastně žiju.

Neděle, 11.04.2004 - Jedem si vrhnout koule do Lednice

To je tak, víkend měl proběhnout ve znamení koulí a jejich pohybů. Mluvím o sportu, nikoli o sexuální úchylce. A ta Lednice je taky s velkým "L".

Vysvětlím.

Rob aka Bobeš, jenž u nás stále dlel na velikonoční návštěvě, dohodl se s tetou Allorou na metání koulí v dvojí způsob. Prý jde o dva tuze ušlechtilé sporty, při nichž poznáme my s Ťapinkou, jak se baví inteligenti (místo lezení kdesi v lesi), Rob pozná aspoň Alloru, jak po tom již dlouho touží, a Allora pozná Roba, ačkoli se tomu dlouho úpěnlivě vyhýbá.

Nuže dobrá, Alloří prsty byly také v plánu namočeny, ta vyčenichala kdesi v Lednici vhodný objekt, metání koulí uzpůsobený. Máme to tedy všichni nedaleko, rozhodně ne víc jak sedmdesát kilometrů, obojí jsme motorizováni, vzhůru, výš a výše pod sokolským praporem, co to blábolím, vzhůru na koule.

Ještě takhle nějak Ťapince na tom nějaké pozitivum a mocné lákadlo najít. Necháme Ťapinku řídit. Pročež pojedeme naším Všiváčkem.

Začal jsem tím, že jsem v poledne vstal, kouknul z okna a pravil, že prší.

Bobeš též vstal a pravil, že jsem idiot, ať už nechlastám, jelikož mám z toho haluze.

Připomenul jsem mu včerejšek, kdy chlastal jenom on s Bačou, zatímco já je aktivně rozvážel. Rob se zamyslel a pravil, že na mé funkci idiota to nic nemění. Ale šel se aspoň podívat z okna, vyčistil si brejle a ono fakt pršelo. Chvíli dumal, pak se zatvářil vítězoslavně a začal se chvástat, kterak dobře vytušil můj původní záměr hnát ho někam pod stan do deště. On, velký Robeš, on to vyhmátl a nápad mi zavrhnul. Dobře prý udělal. Vlastně dobře dělá, kdykoli zavrhne nějaký můj nápad. Dokonce si troufá tvrdit, že veškeré mé nápady jsou značně blbé. No, s jeho koulema to taky nevyhrajem, snažil jsem se mu oponovat, avšak ukázal dvě věci - jednak si poklepal významně na čelo (ač onen význam mi zůstal skryt), následně pak ukázal na dveře a vydal pokyn: "Marš do garáže pro Všiváčka". Tomu se nedalo odolat.

V garáži jsem ještě upravil zadní bezpečnostní pásy, přece jen, Ťapi bude řídit, Bobeš urputně na svém mrzkém životě lpí, vyzvedl ty dva, přepustil Ťapině místo za volantem, vysvětlil jí, jak se pouští stěrače, což je v dešti vcelku zajímavá funkce, a vzhůru do Lednice.

Ťapinka už úvodní fázi cesty zpestřovala perličkami:

"Ježišmarjá, tady je křižovatka, co mám dělat, kam mám jet?"

Já: "Doprava."

Bobeš: "Doprava."

Ťapinka: "To na mne nemůžete mluvit takhle oba najednou."

"Ale my ti říkáme to stejný."

"Seš nějakej chytrej."

Kromě toho, že jednou málem přeskočila obrubník a jednou tam narvala z pětky dvojku, což motor kvitoval hlasitým protestem, krom toho, že nechápala smysl dálničních značek (ojebali jí autoškolu), nevěděla, když jsme zastavili v Hustopečích na oběd, že "Vrátit se" znamená "Otočit se a pak jet popředu a tím pádem zpátky", vcelku to šlo. Aspoň nespáchala žádnou vyloženě nebezpečnou situaci, to se musí nechat.

Jenom snad ta bába ...

No jo ...

Ale to byla její chyba ...

Ve špatnou chvíli na špatném místě ...

Uznejte, že chodit po chodníku, když je na silnici kaluž a zpoza semaforu se řítí Ťapina za volantem, to by normálního člověka nenapadlo.

Bába si to šinula s deštníkem a myslela si, jak to má "vychytaný". Doslovně - on takový deštník slouží především jako lapač, chytač a odražeč kapek. Čili do osudového setkání byla navzdory dešti v relativním suchu. Ne tak už pak. Já jsem rád, že Ťapinka rozeznává aspoň většinu výstražných dopravních značek a jakž takž si občas všimne protisměru a okraje vozovky, ještě abych ji zatěžoval nějakým mrzkým ustanovením, kterak řidič nesmí ostatní účastníky silničního provozu obtěžovat rozstřikováním bláta, kaluží a pod.

Navíc taky předtím jsme jeli po obchvatu, snažil jsem se Ťap vysvětlit, že když je tam v tom úseku povolená osmdesátka, jejích 35 km/h by se při troše fantazie dalo charakterizovat jako bezdůvodně pomalá jízda, nemůžu za to, že jí to došlo až o tři křižovatky dál, kde byla sice už jenom šedesátka, Ťapi jela padesát, kaluž projela a bábu zkropila.

Přitom jsem si všimnul zajímavého jevu, on takový deštník nejen, že odráží vodu dopadající svrchu, on umí hezky odrážet i vodu, jež znenadání přijde zespodu. Jo jo. Babice se aspoň jednou pořádně umyla do posledního póru. Dvojstranné mytí. Měla vlastně luxus.

Však se Bobšo ze zadní sicny taky ozval s další radou začínající řidičce: "Ser na ňu, nezpomaluj, ať nevidí číslo, má sedět doma, baba, takhle se jí eště může zhoršit revma. No, teď už se jí asi zhoršilo."

Zbytek cesty proběhl bez větších událostí. Srazili jsme se s Allorou a jejím vodlitkem Tygrem, našli v Lednici slibované kulo-metné hřiště a jali se sportovat.

Bowling. Bowling už většina z nás hrála. Ne tak vyhrála, to může jenom jeden, v tomto případě já. Druhé půl hry vyhrál Rob, ale to nebyla celá, to se nepočítá.

Druhou atrakcí, již jsme si naplánovali, byl pétanque. To je taky taková hra. Spočívá zhruba z toho, že se hází kovové koule poblíž dřevěné koule, to celý v písku. Hrají to francouzští důchodci a děsně je to baví. Asi proto, že u toho mocně chlastaj víno. A protože Francouzi jsou od přirození divní. Žerou žáby a hrají pétanque, co po takovým národě můžete chtít?

On totiž Bobeš dostal svého času snad k narozeninám či k čemu pétanquovou soupravu osmikulnou. V životě by ho předtím dozajista ani nenapadlo tuto úžasnou hru zatoužit hrát. Ono by ho to, nebýt Allory a vlastnictví soupravy, se vší pravděpodobností nenapadlo ani teď. Leč soupravu už jednou vlastní a Allory taktéž je, tedy Bobš rozhodl všechny tyhle faktory smíchat a rozřešit. Zahrát si pétanque. No jéje.

Drobná chybička na kráse byla, že to z nás ještě nikdo nehrál, Allora to onehdá kdesi viděla, ostatní o tom jenom četli. No ano, měli jsme pravidla, dokonce dvoje byly v Bobšokulosadě přibaleny, trochu paradoxně každé jiné. Nechal jsem je to čtvrt hodiny študovat, načež jsem pravil, že dle mého je třeba jebnout toho dřevěnýho šulinka (ani u toho se nemohli shodnout, jak se vlastně jmenuje) kamsi do písku a pak po něm metat ty železný. Že to nějak zkusíme a ono to nějak dopadne.

Zkusili jsme a dopadlo, proti našim zvyklostem ani ne moc tragicky. Jenom nevíme, kdo vlastně vyhrál, jelikož se nám pomíchaly týmy. Původně byl tým mužů a tým žen, dvě dvojice, plus jeden apendix. Jak jsme se tak střídali, byl jsem chvíli žena, zatímco jsem metal koulema, dokonce jednu chvíli byly tuším v mužském týmu pouze Allora a Ťapinka. Avšak aspoň to díky tomu bylo zajímavější.

Pak už jsme se jenom stavili na jídlo a pozvraceli se domů (myslím tím vrátili - každý k sobě domů).

Cestou jsme se stavili ještě ve velkém Tescu koupit aspoň hlavní potřeby, jako chleba a tablety do myčky, plus potřeby pohlavní, tedy třeba moje ponožky. A nedělejte, že to zase někdo nechápe.

Zkrátka takovej fajn den. Ťapinka si zařídila a ohodila babu, Robeš metnul svoje koule, já z nich měl z obou psinu. Allora se také netvářila zklamaně. Allora je (dle její terminologie) megaberuška. A Tygr si přišel taky na své, jelikož jsem mu vlastně ještě v mezičase natrh prd..., ehm, triko ve šprtecu. Tak.

Sobota, 10.04.2004 - Šťouchání kulek po dráze a divná ryba po Bobším

Jak řekli, tak udělali. Nejdřív jsem se pěkně vyspinkal, to jsem potřeboval, vstávat "před Zákrutou". Stejně tak provedl i Rob. Chrápal, chrápal, pak vstal a přijel. Vypadá to napohled jednoduše, vstal, přijel, jenomže on přijel z Kladna. Tedy se jeho sestoupení když už ne z nebes, tak z "létajícího koberce" (jak hrdě tituluje svoje autí s vadnou geometrií), dá datovat do raného podvečera. Jo, to je ten správný výraz.

Přivalil se, pozdravil, nakopnul nám psa. Čubu. Dlužno poznamenat, že ho, sviňucha kousala do nohy a po očku sledovala, co říkáme tomu, jak hezky hlídá. Hezky hlídala, jo jo, pustí Bobše do obejváku a tam ho kouše do palce. A taky ji Rob varoval: "Kousneš mě, kopnu tě." Kous. Kop. Tím si vyříkali pravidla a po zbytek návštěvy byli tuze velcí kamarádi.

Dali jsme kafe a jelikož byla předtím jakási řeč o víkendu zasvěceném pohybu koulí, dali jsme se do první etapy - šprtání kulek po drahách, jinak též golfík. Zcela netradičně jsem vyhrál, ale to jen tak na okraj.

Harpagon Spojka, golfíku provozovatel, si Boba dokonce pamatoval. Přinejmenším věděl, že si dá pivo. Možná to není takový plus - vypadat jako alkoholik už od pohledu. Leč Bobeše to evidentně potěšilo, prý si to Spojka musí zafixovat, pročež mu to s tím pivem šel několikrát zopáknout.

Přišel večer, ochladilo se. Bobeš hodil myslivnu:

"Měli bysme něco udělat, půjdem třeba do hospody."

"Jsme v hospodě."

"Někoho vytáhnem z brlohu a půjdem s ním do jiné hospody."

To znělo rozumně. Proto pokračoval:

"Třeba slepejši, Bača s Pepém, mne dlouho pořádně neviděli."

"Čistě technicky vzato tě nikdy pořádně neviděli. Jsou nevidomí. Nebo aspoň slabozrací."

"Ale nebrání nám to vytáhnout je z brlohů a jít s nima do jiné hospody."

No, to nám nebránilo. Pepé ještě pořád nemá ten telefón, co onehdá utopil v závěji, volba padla jako první na Baču. Bača zklamal, alespoň se to tak v první moment jevilo. Prej je v Milonicích na chalupě s rodinou, do Brna do hospody to má krapet z ruky. O faktu, že dvacet kilometrů není žádný z ruky a před půlnocí může sedět s náma v krčmě, to odmítal nějak rozpitvávat.

Chachá, kampak na nás. Jak je to s tou horou a tím Mohamedem? My už jsme totiž starší a usedlejší pánové, vybavení motorovými vozidly. Jenže stále jsme tak mladí, abychom byli operativní. Zvlášť pokud jde o nějakou špatnost. Osedlali jsme Robův "létající koberec" (já osedlal, Bobeš glgal a Ťapince až tak prej nedůvěřoval, vlastně údajně poprvé seděl ve svém autě na zadním sedadle) a tradá do Milonic. Bača (v rámci možností) koukal jako vejr. Bačova manžetka Lída taky koukala, avšak vejra s tak nepříjemným pohledem aby pohledal. Nuže nic, Bača chvílu dělal Zagorku, že si jako dáme kafe a bábovku a příjemně si popovídáme u kamen, leč v očích mu svítily půllitry. Po deseti minutách ofuků naznal, že dosti bylo vykrucování, pravil: "Mámo, dej mi krejcary, musím do hospody, je to nutné," vyrazil z Lídy prachy a jelo se do Černé Hory.

Tam jsme našli dvě hospody. Tipovali jsme, že v pivováru by mohla bejt taková obyčejnější. Omyl. Na to, že ona slavná velkoobec leží kdesi kus od pořádné silnice, celá ďoura včetně samot má všehovšudy kolem dvou tisíc obyvatel, očekávat v hospodě pingla s utěrkou přes ruku, luminiscenční lampy a kuřácký koutek, to je vcelku, řekněme, zvláštní. Hogo fogo vidlákov.

Hodili jsme čelem vzad a přesun do vyzkoušené čtyřky uprostřed kopce. O poznání lepší. Klasická knajpa, do půlnoci, dle rozpisu na dveřích. Měli tam pivo limo, popelníky, navíc veliký akvárium se žlutejma rybama divného vzezření, které se Robovi tuze zalíbilo a ryby úspěšně napodoboval, však na to měl taky žlutý tričko.

Pravda, serevírka něco po čtvrt na dvanáct začala u volných stolů provokativně zvedat židle a kolem půl si nás přišla zkasírovat, ale co zas můžete chtít? Holt liška neměla dobrý hodinky a přišla dát dobrou noc předčasně. Koneckonců je to geniální, to zkusím na šéfovou, začít balit třičtvrtě hodiny před koncem pracovní doby.

Pátek, 09.04.2004 - Žufi je v Mexiku

Bída přišla na Egiho. Zas. Bída na Egiho chodí furt, pokaždý v jiné podobě.

Tentokrát šlo v principu o to, že sebrali Egimu jeho úžasného asistenta a poskoka Žufiho. No jo. Prej už dle branné povinnosti dosti sloužil, rok a půl je v nenávratnu, Egi bude muset zmobilizovat svoje síly a vařit si kafe sám. Ach jo, s ním špatně, bez něj ještě hůř.

Žufi tedy pravil, že si musí sbalit svých pár švestek, přitáhl si na to obrovskou sportovní tašku, již napěchoval po okraj. Ňáký veliký švestky asi. Též jsem ještě neviděl, aby si někdo ke švestkám dával smrduté pantofle. Inu, inžinýr. Beztak si tam část svojeho bordýlku ponechal, že si třeba přijde ještě někdy něco udělat.

Dobrá, tak bez blbejch keců - Žufi byl dobrej do party. Dodneška vzpomínám, jak mi od něj přišel první mail:

Jsem kamarád od Véry. Chtěl bych u vás bejt na civilce.

Podpis: Pokřivený cynický mentát.

Mail: svetlo_mrtvych_oci@kdesicosi....

Dalo to práci, ale podařilo se mi z něho vypěstovat skvělýho asistenta. Jako telefonní filtr fungoval naprosto spolehlivě, z otravných lidí ke mně propustil tak každýho osmýho, až mu došla invence. Též kafe se časem naučil vařit dobrý. V roznášení tonerů do věčně hladových tiskáren byl přímo excelentní. A i další věci uměl. A když se mu řeklo: "Přestaň tak blbě čumět a jdi domů," okamžitě přestal tak blbě čumět a šel domů. Výtečné. Takovýho už mít nebudu. A jak uměl posílat lidi do prdele. A hrát v pracovní době karty ...

Měli jsme jet vlastně už odpoledne někam na tuze dobrodružnou velikonoční výpravu. Ťapinka by si zkusila nové kanady. Jaro, sluníčko, deštíček, romantika.

Jenomže to celé uvázlo na nedostatku lidí. Ano, dalo by se jet pouze s Ťapinkou a jejíma novejma kanadama. Ovšem to bych se asi vrátil sám. Buď by zhebla na kanady nebo mou rukou. S lidma ovšem začal bejt problém. Když počítám jenom za poslední dobu, vymluvili se:

- Kate - simuluje frakturu nohy

- Péťa Hromádkojc - touží mít zubů plnou hubu a sjednal si přes svátky známou zubařku za tím účelem

- Dufalík - přiznal, že je trubka a na celou věc zapomněl, aspoň, že se nějak nevymlouvá

Nakonec začal sabotovat i Rob aka Bobeš, se mu celá věc jaksi nepozdávala, je upracovanej, je zima, má pršet. Proti dešti má sice stan, proti zimě lze použít spacák. Spacák však nestihl koupit, jelikož je ten upracovanej.

Výpravu jsme zrušili. Budeme se flákat. Robeš přijede do Brna a uděláme kulomet. Budem metat koule. Mezi tím flákáním.

Dík zrušené výpravě jsme aspoň s Ťap mohli jít večer do hospody, kde Žufi organizoval mocnou rozlučkovou párty za účelem oslavy konce jeho civilní služby. Že jako s přítulkyní Blárp a kámou Strakapoudem oslaví, kterak bude mít ode mne pokoj. A já že přijdu, by si nemyslel, že tak hned, a by pro něj přechod do "světa bez Egiho" nebyl tak dramatický.

Podařilo se mi zaspat. To jsou věci. Sotva vytáhl paty z ouřadu, už zaspávám, a to i večer do krčmy.

No co co? Tak jsme přišli o chvíli později, no.

Rozloučili jsme se důstojně a jak se patří. Egi si dal do trumpety.

Fakt.

Hlavou.

Nevím, co je to za blbou módu, věšet takový harampádí a veteš po hospodách na zeď.

Čtvrtek, 08.04.2004 - Allora mi nastřelila prdel

Každej máme něco. Skoro každej. Někdo má a někdo nemá.

Ťapinka má kupříkladu státnici. Z koní. Udělanou. Já mám podlitinu na stehně. Ze sražené krve. Dodělanou. Allora a spol mají zážitky. Z mé podlitiny. Nadělaný. Bobeš nemá spacák. Z obchodu. Podělanej.

Ťapince se chce spát. Mně se chce spát. Alloře se dozajista chce taky spát. Co se chce Robovi, to věru netuším, ale bude to beztak zas nějaká zhovadilost. Spíš tak matně tuším, co se mu nechce. Jenže to jenom právě tuším, protože mezi věcmama, který se mu nechcou, je to, že se mu nechce zavolat mi a sdělit, co se mu teda definitivně chce a co se mu definitivně nechce.

Vím, že to vypadá jako pindy bez souvislosti, ale mějte trpělivost. Souvislost to má. Hlubokou. Napíšu o tom. Hluboce. Zítra. Nebo pozítří. A pokud ani jedno z toho, tak nejpozději v pondělí nebo úterý.

Se věci měly tak - události nabraly pekelně rychlý spád, čtvrtek jsem nestihl dopsat hned nějak v limitu, pátek se mi ukrutně nechtělo a pak jsme měli návštěvu, dny se navíc tak nějak slévaly, že jsem si udělal velikonoce, protáhl si to a teď matně lovím v paměti a přemejšlím, co se to kdy vlastně dělo.

Čili tedy znovu čtvrtek, 08.04.2004

Kromě Ťapistátnice byl hlavní událostí dne paintball.

Ony kořeny dnešního vražedného boje sahají hluboko do minulosti. Vždycky, když nám chyběl ňákej člobrd do počtu a zkoušeli jsme na toho někoho zlanařit, několikero slabších povah, než aby se vrhly po hlavě rovnou do víru boje, všelijak se vykrucovaly: "Hele, když já nevím, já jsem to ještě nikdy nezkoušel, až tam nebudete někdy takoví profíci." Což je sice na duši hřejivé, když mne někdo považuje za kéhos profíka, tehdá to však náš problém s absencí člobrda neřešilo. Začal jsem si takovéto vymlouvače zapisovat.

Korunu tomu dala teta Allora, která při jednom památném sezení v hospodě (to jak si u mne zapomněla foťák a já jí ho vracel), která se pro věc nadchla, pravila lakonicky: "Zařiď," a pak už se jenom v nepravidelných intervalech vyptávala, co že je s tím paitballem, by mne mohla střeliti do řiti.

Takovému milému vábení se nedá odolat. Zařídil jsem. A to právě na dnešek, do krytého, na Václavskou.

Seběhli a sjeli (myšlena doprava, nikoli fet) se mí zapsaní začátečníci zblízka i zdáli. Dal jsem vědět dostatečně dopředu, málokomu to dělalo nějaký extra problém, akorát Newa-Keemu a Grynymu došly peníze. Lákali jsme je, ať se zúčastní tak jak tak, pozice živého terče je sice trochu nevděčná, ale budou u toho. Též by se dali zakomponovat do příběhu "Muž na útěku". Ten může mít dokonce dvě varianty rozuzlení:

- útěk, lov, zastřelení na útěku

- útěk, dopadení, poprava.

Nezviklal jsem je. Jsou to měkkejši.

Slezlo se nás deset. Allora dotáhla nerozlučnou kamarádku Rosu. Rosa si s sebou vzala své dva chlapy. A navíc, jako bonus, pod nějakou průhlednou záminkou Allora nalákala Introverta. Já si přived Pierce, Dufalíka, Nepejše a Ráďu Ftáka.

Nejvíc bojechtivé a krvelačné byly obě zúčastněné dámy. Se v nich asi ozvaly jakés to pudy bo co. Rozhodli jsme se je aspoň rozdělit. Zvlášť poté, co nedbaly našich protestů, že to by jim feministky za takovou nezaslouženou výhodu pěkně natrhly přinejmenším triko, že výhoda ve zbraních není fér a kdesi a cosi. Se ví, že si vybrečely poloautomaty. Tak aspoň každá do jedné party.

A hurá na to.

Nejdřív klasická vlajková. Dva týmy, dvě základny, na každé vlajka. Cílem je ukořistit tu protější. Žádný moc zalamování s tím, šlo hlavně o hru, prostě systém "oživlých mrtvol", kdo je zasaženej, jde na minutu zpátky na svoji základnu a pak klíďo píďo pokračuje.

Akční a dynamické. Zvlášť Rosa se do toho nějak vžila, pálila po všem, co se hejbalo, jelikož mrtvoly se musely hejbat směrem ke své základně, občas to schytaly i tak. Na druhé straně Allora totéž. To je tak, chlapi plánují strategii, počítají ztráty, kombinují pozice. Ženská se neptá a střílí. Štěstí měl ten, kdo se nestal obětí jejich "přátelské palby" (se netlemte, to je skutečnej vojenskej termín).

Co můžu říct za sebe, tak chudák Světlo alias Introvert, ten to ode mne schytal šeredným způsobem. Platí takové jakési pravidýlko, že když máte někoho přímo před laufem a je to možný, řeknete mu něco jako: "Seš mrtvej," on to většinou uzná a jde si po svým, než ho osolit zblízka. Jenže já si v zápalu boje nemoh na tu kouzelnou formuli vzpomenout. Tak jsem ho oroštoval z metru mezi krovky, chuďátko.

Pak jsme se vykašlali na systém úplně a dali si tzv. death-match, což je vzletný termín pro situaci, kdy to perete do všeho, co dejchá. Allora mne nastřelila do prdele a byla spokojená.

Uprostřed té vřavy mě napadlo si nafotit pár snímečků. Jak se tam tak poflakuju s fotoaparátem a v jednom kuse řvu jak na lesy: "Foto, nestřílet, reportér, nestřílet", vyběhne zpoza bedny Dufalík, nastřelí mi haxnu a povídá: "A jak mám, kurwa, vědět, že seš ňákej fotograf?" Pak odešel, mrmlaje si: "Chm, krutá smrt válečného reportéra, pche."

Však mu to pak Rosa se semiautomatem taky spočítala.

Nakonec jsme akci náležitě zhodnotili v hospodě. Dle všeho se líbila, což jsem rád, jelikož jsem na organizaci měl jakejsi ten podíl. Krátce řečeno - bojovali i u večeře, já tě tam sejmul, chachá, kdo byl ten s tou žlutou maskou, jak tam po mně střílel a přikoval mne za tu bednu, jéje, a tak. Allora dokonce dumala, jak využít dřevěného obložení jakožto krytu, pohybovat se od záchoda ke stolu přískoky a v jakým pořadí ty jedlíky odstřelovat.

Zde pár foteček z paintballového šílenství ...

Středa, 07.04.2004

Volá mi šéfová. V devět ráno. Do postele, pochopitelně. "Kde jsi? Ty zas chrápeš? Já tě jednou roztrhnu jak hada. A kde je ten druhej pošuk? Dovolenou? Kdo mu ji podepsal? Já. Aha, ano, samozřejmě. Zabiju vás oba. Velkýmu Šéfovi Kvakinovi se rozbil počítač, tuze nutně potřebuje pracovat. Tak já mu nakukám, že někde něco zařizuješ a že za půl hodinky dorazíš, roztrhnu tě až pak."

Vida, jak šéfová umí hezky mlžit.

Dojel jsem za necelé třičtvrtě hodinky, Velkýmu Šéfovi Kvakinovi zmáčknul tlačítko "Reset" a na trhání už beztak nedošlo.

Předevčírem jsem inštaloval na sextretariátu novou tiskárnu, až dneska jsem po tom uklízel bordel, polystyrenový výplně, různý papíry, instalační CD, manuály. Při tom jsem vzal do ruky igelitovej pytlík rozměru asi 50 x 50 cm, ve kterým byl zabalenej podavač papírů.

Teprv teď jsem si všiml, co je na něm namalovanýho:

Pro ty, kteří by to nepochopili, jde o varování ve smyslu: "Když si nasadíte tento pytel na hlavu, nestahujte si ho aspoň pod bradou. Též přetahovat jej batolatům přes palici nemusí prospívat jejich zdravému vývoji."

Inu, americkej výrobek.

Událost dne - byli jsme Ťapince koupit boty. Nikoli však ňáký lodičky či jiný cypatý škrpále, k tomu bych se nesnížil, abych u toho asistoval, šli jsme zakoupit kanady, konkrétně vzor 60, takový ty s manžetou navrchu, devadesátky v tak malejch číslech se blbě shání.

Dovedete si to představit? Ťapina a kanady. Cheche. To byly vždycky diskuse:

"Mám puchejřek."

"Máš mít kanady."

"Smrděj mi nóžičky." (fakt jí z těch předchozích bot šel puch jak vod ropuch)

"Máš mít kanady."

"Jauva, jauva, zvrtla jsem si kotník."

"Máš mít kanady."

"Nateklo mi do bot vrchem."

"Máš mít kanady."

A tak to bylo furt. A nedala si říct a nedala. Prej jsou moc těžký, moc vysoký, moc festovní, moc vojenský. Ano, ke všem jejich účelům měla nějakou výhradu. Plus navíc by se prej dostatečně neopálila, jak bude v létě chodit v kraťasech. Však čert jí taky kázal, v kraťasech chodit. Ale ona se prej přehřejvá.

"Hele, vo kanadách už nechci slyšet ani Ň. Dej si to na seznam zakázanejch slov."

"Miláčku, nemám žádnej seznam zakázanejch slov."

"Fakt ne?"

"Nee."

"Tak si ho založ a nahóru napiš kanady."

Rozpadly se nám boty oběma - Ťapině hypersuper ultramegagiga GoreTexky za kurva moc peněz, po čtyřech letech jakéhos takéhos občasného nošení. Mně minulé kanady nafasované 02.10.1997, používané hodně intenzivně. Já si už koupil nový na podzim, teď došlo na Ťap. Špízovala do různejch katalógů, načež došla k přesvědčení: "Šmarjá, já si budu asi fakt muset koupit ty kanady, GoreTexky jsou teď děsně drahý, aspoň na dočasnou dobu."

Chechty chechty. Zas došlo na má slova.

Cestou z oběda jsem kouknul do armyshopu, uviděl, udal čas a souřadnice. To zase byla estráda. V obchodě se ještě krotila, ale doma při další zkoušce, to jsem si vyslechl litanie:

"Vony jsou fakt hrozně těžký."

"Miláčku, to je účel."

"A vysoký."

"Miláčku, to je účel."

"A takový festovní."

"Miláčku, to je účel."

"A vypadaj tak odporně vojensky."

"Miláčku, to je účel."

"Musíš mít taky na všechno nějakou blbou odpověď."

"Zatím jsem si vystačil s jednou. Co bys probůh ještě chtěla?"

"Taky se to ukrutně dlouho zavazuje, brrrr."

"Však je zavazuješ jednou za den. Ráno obuješ, večer vyzuješ. Jak dlouho ti to šněrování trvá, minutu?"

"Ale když mě to nebaví."

"Nikoho to nebaví. Aspoň jsem neviděl jedince, kterej by ze zavazování bot, a to jakejchkoliv, prožíval orgasmus."

"Vždyť se v tom nedá chodit."

"Ubezpečuju tě, že dá. Milióny člověků, co měli šulina, metr padesát, teda vzrůst metr padesát, a dovršenejch osmnáct let, všichni v tom chodit dokázali. I běhat se v tom dá, dokonce s plnou polní, což je v tvým případě dvojnásobek hmotnosti. Skoro."

"A to to nikomu nepřišlo divný?"

"Hmm, nikdo si nestěžoval. Mno, možná vojín Honza Procházka alias Žanek Špacír čili Johnny Walker, ten vyfasoval fungláky před zrychleným přesunem, pak na ošetřovně simuloval krvavý puchejře, ale jinak snad ani ne."

"Puchejře? Krvavý? To mi říkáš až teď, když mám kanady doma?"

"Ses dřív neptala."

"Nechci krvavý puchejře. Ani kanady jsem nechtěla. Já bych nejradši chodila naboso, zlehounka našlapovala, splývala s přírodou, tančila v mechu jako víla."

"Nestačí ti érobik?"

"A pak je tu taky ten problém s tím opalováním ..."

Ach jo. Mám to ale psí život.

Úterý, 06.04.2004

V dnešní době jsou nejdůležitější informace. Bez nich je člověk paf. Ale vlastně - bez nich je dobře, to by se dalo taky říct, když mi shoří barák, su celkem spokojenej člověk, přesně do chvíle, kdy se to dozvím. Potíž je mít zpožděné nebo nepřesné informace, to je pak teprv zádrhel.

Umřel mi strejda Bob. Smutné. Fajn maník to byl. Byl nemocnej, to už se tak stane, s tím se musí člověk smířit. Se nedá nic dělat. To je ta tragičtější část faktu.

Od mé máti jsem se to dozvěděl v neděli po telefonu, ona se to taky dozvěděla po telefonu, krátce předtím. Prý mi posílala zprávu. Že mi nedošla, tomu se v případě mé mámy ani nedivím. Čili v neděli jsem zvěděl, že strejda umřel. Včera večer to doplnila o malou informaci - zítra v devět ráno má pohřeb. Od včerejška zítra je dneska. Aha. Tak to je ten časový skluz v předávání. Jenom máti litovala, že se tam nedostane, taky se to dozvěděla pozdě, ačkoli o několik dní přede mnou. Ona musí ráno k felčarovi a já beztak dozajista nemám čas takhle nahonem. Nezbylo mi, než souhlasit. Na dnešek jsem měl na celej den naplánovanejch tuze moc věcí, přesnej harmonogram. Dokonce bych snad i musel do práce přijít včas.

Nakonec se mi to v hlavě rozleželo, ještě štěstí, že existují ty mobilní telefóny, zburcoval jsem ještě večer půlku ouřadu, vytahal kolegy z hospod, z vany, z postele, všem časový horizonty pozpřeházel, zreorganizoval a zařídil to tak, že by se to zmáknout dalo. Máti zajde k ranhojičovi (proč se mu vlastně tak říká, když vám bere krev a vlastně vám jehlou ránu způsobí?), já osedlám vozidlo Všiváčka, vyzvednu ji před poliklinikou a tradá na funus.

Což se taky stalo. V devět jsme byli u krematoria. Na hřbitově. Taky tam byla spousta cizích lidí. Což je částečně ten kámen úrazu - voni to fakt byli cizí lidi. Dočista. Taky podle soupisky mančaftu na dveřích obřadní síně tam momentálně dlel ňákej komplet jinej nebožtík. Strejda tam byl sice taky napísanej, ale o pár řádků níž, s časem startu 10:30.

Aha, informační šum. To je ono. Tak nějak mi to přišlo typické, že v naší rodině se ani nedokážem domluvit, kdo bude mít kdy pohřeb. Jak si někdo dokáže splést 09:00 a 10:30, to je záhada. Ale už to asi nezjistíme. Beztak je to divný, přijdu někam pozdě, je to špatně. Přijdu dřív, je to špatně zas. Ale co už? Situaci bylo nutno řešit.

Já jsem nemohl znova všem všechno odříct. Napadlo mne, že bysem tam máti nechal, sjel do práce vyřídit aspoň to nejnutnější a na tu půl jedenáctou se vrátil. Co by tam zase dělala? Sedět dvě hodiny v krematoriu, to by byl docela blbej nápad. Na procházku s bolavou nohou taky nemůže. Nechat ji sedět v autě na parkovišti, to je též volovina, stejně tak jako se nahánět někde po kavárnách, to bych asi zase nestihl. Domů a zpátky už vůbec ne.

Usnesli jsme se, že prezenčku máme podepsanou, tím pádem splněno. Byli jsme na místě "v dobré víře" ve správný čas. Že správný nebyl, za to kupříkladu já nemůžu. Navíc šlo, vzletně řečeno, o to, doprovodit strejdu na jeho poslední cestě. No, jestli nás tam viděl, tak se řeže smíchy ještě teď.

Geniální. Teď už zbývalo jenom dotransportovat máti domů, by nemusela s berlou mrazilkou šmajdat MěHroDem. Vlastně jsme ušetřili čas, sice jsme mohli cvičně okounět u cizího zesnulého, aby se neřeklo, ale to by bylo jak v tom Holzmannovi: "Zrovna tuhle jsem ji musel upozornit, že brečí sice hezky, ale na špatným hrobě." Však se ten čas hodil. Máti si usmyslela, že když už je to taková mizérie, aspoň si koupí cestou salát. To jí zabralo přesně čtvrt hodiny. Čili časová osa šul-nul.

Dovezl jsem ji až před barák, jelikož potřebuje s tou holí jakejsi rozmach při vystupování, pravil jsem: "Seď, já ti ještě couvnu", chtěl jsem zacouvat na plácek mezi autama, kde bylo víc místa. Zařadil jsem zpátečku. Rozjel jsem se. Dozadu. Mámina začala otvírat dveře. Stihl jsem jenom zařvat cosi jako: "Kurvafixseďaanisenehni," čímž jsem ji na sedadle přimrazil uprostřed pohybu. Tím jsem zachránil dveře před urváním o sousední vozidlo, možná i její ruku. Kdo zná bezruké bývalé válečkáře z dolů, ví, o čem mluvím. Jenže máti byla jiného mínění, začala mi nadávat:

"Jak to mluvíš? Co na mě křičíš? Vlastně pořád na mne jenom křičíš."

"Jsem ti to říkal předtím normálně a bylo mi to pendrek platný."

"To jsem neslyšela."

"Což je právě ta chyba."

Se spoustou kleteb na mou hlavu vystoupila. Jak měla plný ruce, pravil jsem, zase už normálně: "Dobrý, já za tebou ty dveře zavřu." Hmm, příště budu asi zase radši křičet. Si tu ruku, kterou natahuju po dveřích, nenechám přerazit.

Paradoxně odpoledne stihla jednu kolegyň nevolnost, prej, když mám v práci auto, jestli bych nebyl tak hodnej a nehodil ji dom, je jí vážně šoufl. Nebo klíďo píďo rovnou do krematoria. Pche. Hodnej bysem byl. Hodil. Ale domů se jelo, já jí dám, krematorium, tam už jsem dneska jednou byl, si měla vzpomenout na blivno ráno, to bych ji vzal při cestě, aspoň by to splnilo účel.

Odpoledne mi volal Pepé, jestli nechci vzít kytaru a přijít si zadrnkat na slepejšpárty do "Tržálu". Zas to jaksi přeložili, dělaj v tom větší a větší bordel. V danou chvíli jsem to naprosto neměl v úmyslu, měl jsem jít s bandou z Xka do hospody ke Kolečkovi, pročež jsem chuďátko Pepého ošklivě odbyl. Si taky vždycky vzpomene volat v pravou chvíli. Za jízdy telefonovat nesmím. Pokusil jsem se zastavit, ale stát na trojnásobným zákazu zastavení, to je taky blbej nápad.

S Ťapinkou jsme nakoupili, pak jsem opět zapnul své kombinační uvažování a řešení se naskytlo. Tržál a Kolečko jsou kousek od sebe, Ťap se beztak potřebuje učit, auto mám před domem. Popad jsem kytaru a zmizel - nejdřív za slepejšama, pak za Xkařema.

Dobře jsem udělal, obojí byl sraz výkvětu. V Tržálu byly dneska dokonce čtyři kytary. Sice to obvykle vypadalo, že taky ve čtyřech tóninách hrají čtyři skladby, ale chvilkama to nebylo tak hrozný.

Inu - Pepé má sluch. Hrál. Já mám zrak. Viděl jsem, co hraje Pepé, a hrál jsem podle něho. Ten třetí maník, ten měl znalosti. Hrál to, co si pamatoval, že by tam snad teoreticky mělo bejt. Akorát Zadek, ten měl tak pendrek. Vlastně ne, měl zápal pro věc, to se taky počítá.

No a U Kolečka, to už byla vyložená (j)elita. Klasika.

Pondělí, 05.04.2004

Ranní podotek:

Zdálo se mi, že jsem zaspal. S hrůzou jsem se vzbudil. No dobrá, ať nekecám, tak jsem se jenom vzbudil. Zjistil jsem, že včas. Zaspání byl jenom sen. S úlevou jsem usnul a zaspal. Ale co, příchod do práce 8:20, to nejni žádný zpoždění.

Teta Allora si nedávno stěžovala, kterak málo potkává dopraváky. To jo, když je nějaká jejich monstrózní akce, kupříkladu Kryštof 1 až 18, Kryštof 2003, 2004, 1984 a 1948, to se jich všude rojí jak škaredejch psů, blokují celej provoz, každýho staví opakovaně třikrát za cestu skrz dvě ulice, prudí a prudí. Nakonec jich ožralej řidič pár zabije a je zase nějakou dobu klídek. Jesli postává fízl u pangejtu, tak jedině ten atrapózní papírovej. Ti skuteční jsou zalezlí ve svých brlozích a třepou se prý strachy, aby je ministr vnitra s aprobací pomocného koloťuka zas nevyhnal do psoty a sloty.

Kdepak. Já dneska jednoho ze šaliny viděl. Dopraváka. Živýho. Dá rozum, že mrtvýho né, není konec Kryštofa. Patroloval. To znamená - pochodoval tam a zpátky a tvářil se zavile. Výhrůžně si poplácával plácačkou alias stavěcím terčíkem o stehno, nekompromisní, neúplatnej. Ztělesnění zákona. Dohlíží, nezbedného řidiče zastaví a na místě zpokutuje jak psa. Kdyby ten policajt takhle nezevloval uprostřed pěší zóny, bylo by to ještě impozantnější.

Takhle sice vypadal majestátně, jako třeba vlnolam. Vlnolam na poušti je blbost, že?

Když už jsme jinak u těch fízlů, takovouhle perlu se mi podařilo vyčenichat v dnešní Mladé Frontě, deníku ÚV SSM, pardon, Dnes. Nevím jak na koho, ale na mne to působí, že podle téhle formulace se pokoušeli vyvraždit navzájem. Ať to čtu, jak to čtu, dle všeho policistu postřelili a na dalšího najeli autem příslušníci zásahové jednotky. Asi taky zevlovali, kde neměli. Jak ten ráno.

Jinak se dneska nic vážnýho nedělo, zaplaťpánbůh za tyhle ňoumy.

Pátek - Neděle, 02. - 04.04.2004 - Zahřívací výprava

A už toho bylo tak akorát dost. Ze čtvrtka na pátek v noci jsem se ještě sráčkoval s čímsi do práce, s ouředním obšťastníkem na web. Nutno pochválit kolegyň Fištu, až na ňákej detail, kterej ani nezmastila ona, se jí povedlo blábol vyprodukovat včas a kvalitně. Beztak to chvílu práce znamenalo.

Ráno jsem byl tuhej jak biftek. Ani náznak vstávání. Žufi mě budil tydlifónem, poslal jsem ho kamsi, teda pracovat, kdyby mne někdo sháněl, ať si to užije. Svědomí mi nedalo, beztak jsem se tam zašel před polednem podívat, ale skutečně se jenom přesvědčit, jestli se to bez mé ctěné přítomnosti neposralo. Neposralo. Tím líp. Kdyby jo, asi bych pokrčil rameny a odkráčel taktéž. Vlastně eště jsem mzdové oučetní Hejkalovi tam dal novou verzi programu, na tom záležej vejplaty, mimo jiné i moje.

Vrátil jsem se domů, popad bágl a zase zmizel. Cestou jsem si v Kartografii koupil mapu a jel se podívat, jakpak je dnes u nás v lese. Rosničkáři tvrdili, že bude zataženo a pršet. Rosničkářům se nedá věřit. Bude hezky. Jsem si myslel.

Pár zádrhelů věc měla. Třeba mapu. Z Olešnice dle onoho divného náčrtku měla vést zelená značka. Nevedla. Vedla červená a žlutá, ovšem kamsi jinam. Naměřil jsem si zhruba směr a vydal se nejpravděpodobnější cestou. Samozřejmě, zelená značka tam byla, jenomže zamalovaná. Zrušená. Čili po zrušené značce jsem si vesele štrádoval do lesa.

Našel jsem si krásnej plácek, sevřenej do podkovy skálou a tam se válel. Od večera do rána, do poledne, do odpoledne. Nádherně tam bylo. Vlastně takhle - večer jsem našel plácek. Rozdělal ohýnek, seděl a čuměl. V jedenáct jsem zalezl. Co taky furt potmě dělat? Poprvé jsem se vzbudil v šest. Zataženo. A híml, meteorolozi nekecali. Zas jsem zalomil špónu. V deset bylo jasno. Jupí, kecali, já měl pravdu, já, já, já. Radostí jsem usnul. Bylo to tak bokem odstrčený od cesty, že tam nikoho ani nenapadlo šmajdat. Vzbudil jsem se v jednu. To jsem přesně potřeboval. Čtrnáct hodin spánku, aby mne nikdo nerušil.

Sluníčko svítilo jako prase, vydržel jsem se tam válet až někdy do půl čtvrté a dumat. O nesmrtelnosti chrousta, o tom, že když si kleknu na podmáčenou zem, mám mokrý kolena, i o jiných důležitých věcech. Klekal jsem si na zem, jelikož jsem si fotil u toho rozjímání kytičky a podobné zhovadilosti.

Až v to pozdní odpoledne jsem se vydal na cestu. No jéje, semo tamo už včera byla (krom těch přemalovaných a sloupaných) i zapomenutá ona zelená značka, po asi kilometru jsem ale došel k rozčučníku, pochopitelně se zelenou. Vedlo to dál, tam, kam jsem potřeboval, druhá šipka ukazovala mým směrem, že tam jako leží Olešnice, byla však barvou škrtnutá, že tam vlastně žádná Olešnice neleží. Avšak zelená značka nová vedla na druhou stranu, kam zas neukazovala žádná šipka. Asi tam nic nebylo.

Rozcestník jsem si zapomněl vyfotit. Vzpomněl jsem si na to asi po kilometru. Po kilometru lezení do kopce. Hmm, tak z toho nebude nic, vracet se nebudu, kdepak. Maximálně někoho, nějakého sběratele fotografií šipek (Kachně, čteš?) nahecuju, ať se tam zajede podívat.

Furt jsem nepotkal skoro ani živáčka. Jenom hned po vyjití z Olešnice kolem mne projel mladej křupík na motorce. Křupík je mladej křupan čili vesničan, takovej ten echt divného ražení. Křupíci mívají všelijaké obskurní stroje, ponejčastěji smontované s děsivou vynalézavostí z několika dalších. Rám z Čezety, motor z Jawy, vejfuk a jiná kosmetika ze smetiště. Až se bojí člověk domyslet, čeho by byli schopni v jaderném výzkumu. Dík za vesnické malotřídky. Takhle mají své úžasné máslostroje, by se poháněni směsí ředidla se stolním olejem mohli prohánět k lesu a zpátky. Tak tohohle jsem potkal v pátek, v sobotu, kousek za divným rozcestníkem, druhýho, s dítětem, jel dítěti ukázat, že za humny je les. A zpátky.

Prošel jsem vesničku a ponořil se zas mezi lesy a pole. Značka zmizela. Divná věc, podle mapy jdu přece dobře. No jo, asi zase překládka, tomu by i ty zas zamalované nasvědčovaly. A skutečně, několikrát jsem z nové cesty sešel, aniž by mi bylo jasno, kam mohla odbočit, potkal jsem tři vyškrábané značky, pak se zničehonic ta správná vynořila odkudsi z křoví, kde evidentně žádná cesta nebyla, aby mi záhy zase zmizela. Ta zelená byla nějaká veselá. Začal jsem ji ignorovat, šel podle slunka a mapy a byl jsem ve Víru coby dup. Ve Víru obci, nikoli ve víru událostí.

Co ve Víru? Večer na krku, no jo, já vím, neměl jsem se povalovat kdesi mezi skalama. Dobrej nápad - přespím na zřícenině. Stejně jsem tam chtěl dojít. Jeden a půl kilometru zřícenina hradu Pyšolec, o tři kiláky dál Zubštejn. Sice se už šeřilo, ale to může bejt tak hodinka cesty, ačkoli to má jít vcelku nahoru, soudě dle vrstevnic v mapě, tak možná o chvilku dýl, no. I prdlajs nahoru. Na Pyšolec kopec jak kráva. A to všechno jenom kvůli jedné zdi. Tak to ne, tady se mi nelíbí, jde se dál, na Zubštejn, čiže tři kilometry. Snad se ta cesta změní.

Cesta se vskutku změnila. Z kopce jak kráva se vyklubal kopec kurevskej. Kilák. Pak už jenom kopec normální. Uprostřed, někde u toho zlomu, tekl potůček. Dobrá věc, naberu si vodu. Sice mám jít ještě přes ves, ale už je skoro tma, kdo ví, kde bych hledal pumpu, nebo bych musel kohosi tahat z brlohu, ještě by na mne vzal vidle a navíc by tam měli slintavku jak v tom filmu. Si hezky naberu slintavku sám, z potůčku. Tak.

Přišel jsem na vrch normálního kopce. Vesnice. V krajním domku se svítilo. Chvíli jsem tam lelkoval u dalšího rozcestníku, snažil se vydolovat Tatranku. Přijel křupík - pozor, změna - v eMBéčku neurčité barvy (a nebylo to soumrakem), teda pokřtil jsem si to jako eMBéčko, ačkoli se na tom dala identifikovat dobrá polovina dílů jiné provenience. Asi nějakej místní boss. Zaskřehotal klaksonem. V ústrety mu vyběhla sličná děva. No jo, dobře jsem udělal, že jsem si tu vodu nabral, kdybych tam bouchal, buď by mi otevřela její macecha s černým kocourem na hrbu a s bradavicí na nose, nebo by mi sic otevřela ona děva sličná, já bych na ni vejral, přijel by křupík a probod by mne vidlema. Dle všeho je měl na zadním sedadle.

Radš jsem šel na ten Zubštejn. Pochopitelně do kopce kalibru neurčitého, něco mezi kurevským a jak kráva. Ale jo. Za tmy, leč našel jsem. Vždyť byl taky úplněk nebo skoro úplněk.

Původně jsem chtěl spát přímo na oné zřícenině, kdyby třeba fakt sprchlo, což se ukázalo jako docela blbej nápad. Zřícenina sestává obvykle ze šutrů, všude šutry, na zdech šutry, na zemi šutry, mezi tím šutry a po okolí šutry. Nic moc.

Radši jsem si ustlal opodál, u ohniště a pomníku, kde bejvávaly bolševický mejdany a akorát to nikdo nevyhodil do luftu, připravil si zase igelit pod sebe s možností bleskurychlého přikrytí shora, zalezl a odpočíval. Devět hodin večer. Ani oheň jsem nerozdělával. Pak jsem si uvědomil, že jsem krom oné Tatranky nevečeřel, zas jsem se vysápal a sežral půl čokolády. Noc, obrovskej měsíc, takřka úplněk, přes něho strašidelný mraky, zřícenina. Něco mi tam furt chybělo. Až začala houkat sova. Jo, to bylo ono. Spokojeně jsem usnul. Krom asi dvou probuzení, kdy se kolem mne hemžila místní jarem zpitomělá fauna už moc, jsem chrněl jako nemluvně.

Jelikož jsem byl vcelku vyspanej už ode dne minulého, ráno jsem se vzbudil už v šest. Sám od sebe. Opravdu. Zataženo. Vyšlo rosničkářům? Dal jsem si cigáro, sežral zbytek čokolády. Usnul. Do sedmi. To už jsem skutečně vstal. Jasno, slunečno. Rosničkáři utřeli, tralala, Egi měl zas pravdu.

Uvařil jsem si kafe, prolezl si zříceninu, chvílu čuměl po ptácích. V deset jsem se definitivně vydal pryč, namířil si to do Nedvědice, ačkoli s občasnejma pauzama na kytičky a podobné zlotřilosti, šel jsem si v klídku vycházkovým čili špacírovým krokem, jak to bylo včera furt nahóru, teď jsem šel celou dobu z kopce, až do Štěpánova jsem zas nepotkal živou duši. Ani mrtvou. Ani žádnou jinou.

Poslední kus měl bejt takovej nechutnej, devět kilometrů po silnici. Ble. Zkoušel jsem stopovat. Asi osm aut na třech kilometrech. Nic. Dal jsem si chvílu voraz, že vykuchám z útrob batohu něco na zakousnutí, jenom jsem ho shodil se zad, dosed na něj, že si nejdřív vydechnu, vyřítilo se ze zatáčky takový malý srandovní autíčko. Vsedě jsem natáhl ruku, malý srandovní autíčko zastavilo. Řídila jakási ženština. Povídám, taková formální otázka, jestli jede do Nedvědice, když se tam nikam jinam moc jet nedá? Jo, jede, a taky do Tišnova a do Brna, kam se mi to prej hodí? Vybral jsem si Brno. Bágl jsme hodili do kufru, děti i se psem na zadní sedadlo, já se nacpal dopředu a ve dvě jsem byl v Brně.

Dle mých propočtů jsem měl ještě sedět v Nedvědici na nádraží, ale přece ji nepošlu pryč.

Čtvrtek, 01.04.2004 - Obhajoba tukana a Pavoučí pantomima

Poučný dopis napísala mi knihovnice Alena, kamarádka Howadooří manžetky Blable, držitelka růžového hovně. Prý nemám hanět tukana, krásného ptáka, jehož název užívám s mírně pejorativním přídechem pro různá blbá individua. Tukan je prý pták tuze užitečný. Alena má jednoho doma, ten visí nade dveřma a při otevření zacinká. Otvírají se dveře pod ptákem, nikoli pták samotný.

http://www.fotoobchod.cz

To mne zaujalo. Netušil jsem, že fógl umí cinkat. Pídil jsem se po podrobnostech, jak se o něj stará, čím ho krmí, zda má složení krmiva vliv na tón cinkání, jako třeba u psů strava na lesk srsti?

Dostalo se mi vysvětlení, že tukana nekrmí, jelikož není živý. Mno, mít nade dveřma mrtvého ptáka ...

http://www.lapiduch.cz/foto

Až později upřesnila - pták není ani živý, ani mrtvý, aspoň ne v pravém slova smyslu. Né, né cosi jako zombie, tukan je zkrátka dřevěný, a to dřevěný od prvopočátku, od jeho stvoření, aspoň tohoto daného kusu. Cinká, poněvadž je doplněn soustavou železných cinkátek, necinká vlastní tukan, on slouží de facto jenom jako držák.

Leč i tak se mi nápad zalíbil. Odkud se berou tukani dřevění a cinkací? Aleně ho prý dala Blable. Tipuju, že mně Blable s tukanem tak leda nasere, ale když prý budu s někým kamarádit šestnáct a více let, třeba mě též jedním obdaří.

V prvním momentě mě napad Bobeš, beztak se má někdy teď v Brně stavovat, moh bych na něj jít přímo:

"Seš kamarád od třetí třídy? Naval tukana."

Jenomže von je Bobeš děsně hamižnej a všechno by popřel. Minimálně tu část o kamarádění. Třetí třídu by nevokecal. Ale i kdyby kamarádšoft připustil, beztak by to svedl na fakt, že ho poté za odměnu přeřadili do jiné, zvláštní, školy. Pod pojmem "zvláštní" si výjimečně nepředstavuju blbšůlku (jakkoli to u Roba zní pravděpodobně), nýbrž jakože z pohledu té doby zkrátka jinde umístěnou.

Chm, Bobeš teda nic, Netanjahu. U toho mi tukani nepokvetou. Ale kdo teda? Hmm, namátkou mě napadá Chlastík a Valdauf, těm pomalu zmiňovanej dobíhá limit. Už si chystáte ptáka?

Konečně otevřel Harpagon Spojka hospodu na golfíku. Taky bylo načase. A to jsme nemohli chybět, nikdo ze stálých kádrů nemohl chybět.

Probíraly se zimní události a tak. Z řady malicherností vyčníval jenom sám Spojka, kterej si nechal operovat střeva. Jenomže to dělá každou zimu, ačkoli tentokrát si to střihnul hned dvakrát. Jak mu je postupně zkracují, už jich musí mít sotva půlku. Brzo mu je ufiknou rovnou, eliminují mu je tak, že bude muset jíst vleže, aby jím to žrádlo rovnou nepropadávalo.

Exceloval a první místo za událost zimy získal Pivouk. Tomu felčaři zjistili rakovinu hrtanu bo co, pozvali si ho na potlach do špitálu, tam ho chvílu zkoumali, nakonec ho omámili narkózou a udělali mu mocnou díru do krku. Vyřízli mu celou rakovinu včetně přilehlýho okolí, ďůru mu tam pro všechny případy nechali, že by se mohla někdy hodit, kdo by se s tím zase řezal, a zašpuntovali mu to jenom takovým tím udělátorem.

K onomu okolí patřily třeba taky hlasivky. Pivouk tedy nemluví. Což o to, on toho chytrýho nikdy moc nenakecal, ale teďkom nemluví ani ty svoje blbiny. Akorát tím aparátkem tak jaksi syčí (když bude hodnej, za rok mu to upgradujou a bude vrčet), u toho rozhazuje rukama a snaží se vodvírat hubu tak zřetelně, aby se mu dalo odezírat ze rtů. Pravda, kolem desátýho piva je to už trochu horší.

Vrcholné číslo předvedl, když si vyvzpomněl komusi telefonovat. Eště to nemá tak zažitý, čili vylovil z kapsy telefon, zvolil číslo a teprve pak si uvědomil, že nemluví. Vyvalil voči, bylo na něm vidět, jak usilovně přemejšlí, což ostatně u něho taky nebejvalo až tak zvykem, nakonec vyhodnotil situaci a neomylně vrazil telefon do ruky mně jakožto jedinýmu střízlivýmu. Pivouk na mne sípal, gestikuloval a nonverbálně křivil hubu, já to tlumočil jakýmusi cizímu chlapovi a zase od cizího chlapa zpátky. Kdyby nedošlo na odborný termíny, docela by mi to i šlo. "Motorek" a "hydrauliku" jsem ještě odchytil, "hadičku" mi musel naznačit, jelikož jsem pořád slyšel "krabička" nebo "lavička", ovšem zcela odpískanej jsem byl u slova "vakuum". No bodejť, takovej výraz jsem od Pavúčika nikdy neslyšel ani když měl hlas. Vylovil štos papírků a tužku a začal to radši psát. Což se ukázalo jako výhoda, jelikož tak mohl komunikovat i s těma, kteří už byli ve stavu, kdy viděli dva němý Pavouky, a nestíhali sledovat, co jim kterej povídá.

Všichni ho litovali, chudáček malinkatej, co on si počne? Co by si počal, namítal jsem, objednat pivo si umí furt, naopak, kdyby se mu napadlo napasovat cigáro přímo do toho šlaušku, kterej mu vede z krku, ušetřil by jednu ruku, mohl by mít cigáro rovnou v trubce, v jedné ruce pivo a v druhé panáka.

Nebo ta výhoda s tím bločkem - nejenom, že se procvičí ve psaní a čtení, kteréžto činnosti (vyjma hospodských účtenek) taky doteď dost zanedbával, ale třeba ta jistota přítomnosti papíru v kapse. Já si hlasivkama v lese prdel nevytřu.