Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Duben 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Čtvrtek, 28.04.2005 ... Trocha kombinatoriky ...

Kolegovi Liškovi Podšitýmu se kdysi v úterý vodporoučel v domácím počítaču větráček na chladiču procesoru. Dneska jsem si trochu přispal, do chabejch asi devíti nebo štvrt na deset, abychsem se ani pak nemusel honit a přitom to nevypadalo zasejc blbě, sjel jsem rovnou z domu do vobchodu pro pár pracovních věcí a přitom mu tam větrák zakoupil. Větráček na procesór, tichej, rozměr 8 cm, na tom přece nejni co zkazit, no ne?

No jo. No je. Větráček je sice unifikovanej, rozměr a rozteč děr stejná, ale délka té ďoury se může lišit. Jak bych to popsal - některý maj plošku nahóře a plošku dóle, v každé sólo dírku a stačí na to krátkej šroufek. Tendle má tunýlek po celé šířce ventilátorku. Zkrátka je potřeba šroubek přes tři cenťáky. Von tam měl ten první, já koupil ten druhej. A to mi to eště maník ukazoval na monitóru, ale z čelního pohledu to přes stůl nepoznáte. Američan by se soudil, západoevropan reklamoval, Cajzl problém vyřeší. Možnosti jsou v zásadě tři - sehnat delší šróbky. Nebo bafnout pilku na železo, seříznout ten tunýlek a použít původní šroubky kratší. A nebo sehnat delší šróbky a kdyby to šlo ňák ztuha, až pak bafnout pilku na železo, seříznout ten tunýlek a použít původní šroubky delší. Asi tak.

Večer se měl u mne doma stavit kolega Kraťas. Eště lamentoval, že se potáhne až kdesi z Moskytova šalinou, anžto má auto v servisu. Aj já jsem hodlal dát auto do servisu, od doby, co mi Ťapinka hnula nápravou, blbě se s tím jezdilo, klepalo kolo a sem tam to zatáčelo, aniž bych hejbal volantem. Pro jízdu kupříkladu po dálnici nevhodné. A do Plzně, kterou Ťapina vyhrožuje na víkend, vede právě dálnice. Mrzuté.

Tedy umístil jsem Všiváčka do svého oblíbeného zločinného AutoĎasu, těm se tam ovšem navalilo nějak víc práce a prej by to mohlo bejt tak za tři hodinky. No, to tam tak budu čučet, to zrovna. Šéfik eště dumal, jestli někdo z mechaniků nebydlí poblíž, že by mi to večer dovez. Klídek, čífe, tuhle eventualitu si nechám na nějakou urgentnější záležitost. Tak se holt povozím MěHroDem, mám toho za tento tejden asi eště málo, a vyzvednu draka zejtra, no neposere se to.

Ale, nápad, Kraťas pracuje za rohem od AutoĎasu ...

Nejdřív ale ty šroufky. Naproti autoservisu je Baumax, ráj kutilů, od sbíječek po hřebíky nebo jak. Tam že zakoupím Liškovi Podšitýmu šroubky (nebo přesněji vruty, je třeba to zavrutat do hliníkovýho chladiče) na ten ventilátorek.

A ouha - vzal jsem sebou větřáček a jeden ten původní kraťounkej ksindl jako vzor. Vrhnul jsem se k regálu se spojovacím materiálem volným i krabičkovaným a pytlíčkovaným.

Postupným poměřováním z různejch bedniček jsem zdravým odhadem dospěl ke šroufku klustýmu číslo 4. Asi milimetry, vím já? Zkrátka mi přišel tak nějak stejnej. A délka? 30 málo, 40 moc. U té třicítky čučela jenom špičička, tím bych přitáh tak pendrek, ze čtyřicítky čouhal zase celej centimetr, takhle pětatřicet kdyby bylo ... Tam vám maj bedniček, no fíha - 4 x 20, 4 x 25, 4 x 30 ... 4 x 40, 4 x 45 ... Od všech jinejch tlouštěk pětatřicítku délku maj, vod téhle né. Kurva drát. Teda měli by - krabičku padesáti kusů za sedumdesát vočí. Jo, moc prima, což vo to, Liška Podšitej by to zatáh, ale co já pak se čtyřiceti šesti zbylejma šroubkama? A jakej byl Baumax, vše pro kutily? He? Zmrdi.

Tak nic, vezmem 4 x 40 a budem šroubovákem točit a točit a točit, až to ten cenťák prorveme.

Hledal jsem, poměřoval a skotačil kolem regálu dobré čtvrt hodiny. Skončilo to tím, že jsem vzal čtyři šroubečky, dal je do pytlíčku, zadal do pristroje typový číslo a množství, vyjel mi papírek a u pokladny jsem zaplatil horentní 2,- Kč. Ani nepamatuju, kdy bych při nějakým nákupu platil dvoukorunou. Možná někdy předminulej měsíc, když jsem někde prochlastal zapalovač a musel jsem si v trafice koupit sirky. Zajímavej nákup.

Stavil jsem se za Kraťasem v práci, dal mu doklady od Všivejše, klíče že maj v servisu a že vo něm ví, dal jsem mu nějaký prachy (nakonec to stálo necelý pětikilo) a jal se z Moskytova kodrcat s třema přestupama domů. Ale všichni byli spokojení - auto v servisu zbytečně netrčí, já ho mám a Kraťas měl pohodlnější cestu. Na kombinace jsem mistr.

Středa, 27.04.2005 ... Něco jako vejlet ...

Tak jsem měl dnes volno. Tím myslím pouze fakt, že jsem nebyl pracovat na ouřadě. Konečně se mi podařilo vybrat si ten jeden den, jak jsem byl minulej měsíc si nechat pustit žilou a přitom normálně v hokně. Krvavý odložený volno, tak by se to dalo nazvat.

Šlo vpodstatě o nenáročnou věc - odvézt máti a její bejvalou spolužačku Štryclu, bo jak se menuje, kamsi před Ostravu, do Klimkovic, na nějakou rehabilitaci. Vobě jsou kyborgyně, každá je sešroubovaná sice jinak, ale v zásadě mají shodné tělesné doplňky - z Poldi Steel Kladno. No co, věk na základní repas maj, když mluvím o spolužačce, nutno si uvědomit, že pod známkama na vysvědčení měly razítko "Protektorat Böhmen und Mähren".

Hned první nápad jsem jim musel zavrhnout, chudinkám, jelikož tam měly bejt do poledne, zatoužily vyjet v 6:30. Zeptal jsem se máti, jestli jim jako nejeblo? Já vstávat před šestou, abych pak kolem osmé čučel v Ostravě? To je snad fór, ne? Dyk je to chabejch dvěstě kiláků. Uvolil jsem se na osmou, že v půl deváté možná se vydáme na cestu, to aby zas neměly malej kyblik, že jim něco uteče, beztak jsme tam byli se svinským předstihem.

To zas byla cesta jako pes. Že nebudou držet hubu, to mi bylo jasný hned ze startu. Sakra, už kdysi jsem dostal vod PraPetry samolepku "Prosíme, nemluvte za jízdy s řidičem", dodneška ji nemám na skle nalepenou. Nedohrabal jsem se k tomu, abych to vostřih jenom na obligátní "Nemluvte za jízdy". Posadil jsem je vobě dozadu, ať si špitaj, já si pustím rádio a snad se mi povede je přeřvat. Prdlajs leda. Máti bych zpražil natotata, cizí spolužačku, která mne vidí asi poprvé, to si netroufnu, aby máti před vostatníma slepicema nepomluvila. Tak jsem to zkoušel takticky - přitopit dva stupínky volume na rádiu. Přidaly pár decibelů i ony. Rádio, báby, rádio, báby. To jsem vzdal, jelikož se mi reproduktory ve dveřích postupně pokoušely prorvat skrz plech ven a odkutálet se někam do bezpečí do pangejtu, kde by je nemusely poslouchat. Ne, takhle by to nešlo, za Volomoucem jsem znal chorobopisy Štrycliné famílije do třetího kolena a všech bejvalejch kolegů vod obou ze všech zaměstnání, a že jich ale za život měly, fluktuantky. Šel jsem na to politicky - vysvětlil jsem jim, že spolu maj bejt několik dní, když všechny drby vyvalej hned po cestě, budou na sebe zbytek doby mlčky přiblble civět a nebudou si mít co říct. A i kdyby se ještě nějakej zbytek našel, stejně můžou maximálně gestikulovat, páč si za zbytek cesty vyřvou hlasivky. Sklaply. Jsem taktní stratég.

Rozhod jsem se to vzít přes Libavou, přes Potštát a Odry, částečně bejvalej výcvikovej prostor, sice panelovka, ale únosná, dodneška tam jezdí docela málo lidí, dá se to tam mastit na plnej knedlik prakticky tahem a hlavně se člověk vyhne tomu rozbombardovanýmu tankodromu u Hranic, navíc není potřeba se motat přes kraj Ostravy. Sjel jsem u Velkýho Újezda z dálnice a - ouha - kolona, tady dva fízli, támhle v křižovatce dva fízli, jakýsi auta tam narafičený, ale nezdálo se, že by byly v sobě. Taky ti policajti nevypadali, že by dopravu řídili, spíš to připomínalo, jako by nacvičovali mazurku na školní ples. Co je to za blbost zas?

Když něco nevíš, zeptej se příslušníka SNB, učili nás vždycky na základní škole. Vylez jsem z auta a šel to vosondovat:

"Zdrávas, panáčci, co se to tady děje a hlavně jak dlouho se to eště dít bude?"

"Rekonstrukce dopravní nehody, minimálně půl hodiny ještě."

A kurva. To je zase radosti. Rekonstrukce dopravní nehody, to chápu, že je to někdy v některých případech potřeba udělat. Ale proč zrovna o půl desáté ráno? A hlavně - proč zrovna o půl desáté, když tama potřebuju po několika letech projet já?

Jak jsem se blížil zpátky, z vozidla přede mnou vykouk řidič a uctivě povídá:

"Zdar vole, co se to tady, do piči, děje? A kam se sereš ty?"

No jo, Egi všude známé má. Todlenc byl Rambo, jeden takovej nepravidelnej návštěvník hospody na golfíku. Stručně jsem mu nastínil situaci a nechal ho tam čumákovat, on na sviňu potřeboval tu křižovatku projet rovně kamsi do lesa, já se se skřípěním zubů s babicema votočil a mazal na ty Hranice. Ale co, můžu bejt rád, furt lepší než třeba takovej Bruntál.

Živej náklad jsem vpořádku vo půl jedenácté dovez a vyložil, máti mi nabalila ještě štrůdl a jakýsi rohlíky se salámem, co připravila na cestu, ta si fakt musela připadat, jako by jela na Aljašku. Rozloučil jsem se, sežral rohlíky na parkovišťu, štrůdl odložil na doma, ten se v autě nezkazí, a jal se sumírovat následující program.

Su v Ostravě, tak co? Jasná věc, však už jsem se dopředu ohlásil, četař GaPa v záloze si i volno kvůli mně vzal a rotný Yankee v záloze šichtu bulne dřív. Fajne.

Nejdřív jsem tedy vyžral GaPovy. Manžetka aj kvůli mně navařila jak pro regiment. Salát jsem už nemoh. Já vůl neměl žrát ty rohlíky. Vlastně jsem poprvé viděl po těch letech GaPovy vodlitky a manžetku, s tou jsem teda už mluvil jednou mezi dveřma, když jsem neplánovaně skončil na služební cestě v Ostravě dřív, avšak nesetkal jsem se tehdá s úspěchem, anžto GaPa byl ten den neplánovaně na služební cestě v Brně. To jsou paradoxy. Jo, nadlábli jsme se, poklábosili, chvílu se pomotali po bytě a jeli vyzvednout Yankeeho do fabriky. Co už s GaPem, s tím máme novinky probraný šup šup, s tím se vidím co chvíla, toho jsem tak maximálně s velkou pravděpodobností nalákal na prázdniny na Ukrajinu, ale Yankeeho jsem neviděl pár roků.

Yankee se vyvalil z brány a hupky dupky do hospůdky. Tak jsme například zvěděli, kterak nyní jezdí na služební cesty do USA, anžto Washingtonu a Portlandu v centru pomalu kolabuje doprava, pročež si objednali od ostravskýho dopravního podniku šaliny, že je jako znovu zavedou a pokusej se do nich nahnat hamburgerožrouty. Si myslí, že si pomůžou, hehe. Avšak na druhou stranu - kompletuje-li jim to tam Yankee osobně, mám zato, že minimálně po technické stránce to bude jezdit do soudnýho dne.

Jo, pokusili jsme se navrhnout několik termínů na nějakej víkend ku páchání společných nepravostí a alotrií, uvidíme eště, co na to svobodník FruFru, t.č. už jako já vyřazen z evidence. Domluvíme. Však GaPa jede v pátek do Brna, to je zase souhra jako svině, půl roku nic a naráz dvakrát v jednom tejdnu, tedy s GaPem dáme v pátek zase spicha a možná aj ten FruFru se pokusí z těch jeho Kotěhůlek nebo HavlBrodu či které to prdele dovalit. Se něco vymyslí.

Zpátky už jsem dojel bez větších příhod, nepočítám-li dvě menší průtrže mračen, tmu, kousek mlhy a jedno takřka natlačení kamionem na svodidla, to se dá všechno považovat za malichernosti, hlavně, když mi v autě nikdo nekdákal. Než tam ty dvě budu muset vyzvedávat, nutno nalepit onu nálepku. Nebo vykoumat, kterak k temu rádiu připíchnout sluchátka. Či ukutit zvukotěsnou přepážku. Jinak jim rači pošlu prachy na taxíka a najdu si nějakou příjemnější zábavu - třeba rodit ježky.

Úterý, 26.04.2005 ... Moje problémy na vaši hlavu ...

Od rána jsem reinstaloval Velkýmu Šéfovi Kvakinovi počítač. Už mne ukecal (Kvakin, né počítač), musel jsem uznat, že některý jeho držkopády (počítače, né Kvakina) už nejsou samy sebou ani samy Kvakinem. Dobrá, při troše dobré vůle by se to na něj svést dalo, však to byl právě on, kdo furt brouzdal po pornu a různejch obskurních stránkách, vždycky si všelijakejma broukama zasviní systém až k nepoužitelnu a pak bečí. Já mu to odčervím a cyklus se opakuje. Počítač zdědil po bejvalým Malým Šéfovi Chlípným Kokešovi, to byl další takovej prasák. Nikoli prasák, co se porna týče, porno je v zásadě dobrá a inspirativní věc, sám mám obsáhlou sbírku, ale nesmí bejt uživatel tupan a zasrat si tím mašinu. No, jednoduše, M$ Windows High-Tech 98 už čtyři roky takovýhodle zacházení nevydejchaly, lehly, ani se nehly.

Nejdřív zazálohovat. Dokumenty, mail, fotky, nastavení. Se ví, že sám zálohoval zas leda prd, poslední backup tam měl z nějakýho úžasnýho 23.11.2003, a to asi když mu to eště Žufi (můj bejvalej poskok blahé paměti) nastavoval. A hlavně ta pracovní plocha - Kvakin dovedl zlozvyk tupých uživatelů k dokonalosti - nestačí mu mít zaplácanou celou plochu dokumentama, on je musí mít na vrstvy. Posbírám všechny ikonky a šoupnu je někam do nějaké složky. Pod nima jsou další. A tak furt dokola. Mazec.

Udělal jsem na to sólo složku - "Odklad z plochy" jsem ji pojmenoval. Když se mi podařilo všechny tam přešoupat, uspokojeně jsem pokejval hlavou, disk přeformátoval a jal se instalovat. Ovšem aniž bych si tu složku někam zkopíroval. Aha? A kurva. Takže záchrannou utilitku a dvouhodinovej nerovnej souboj s molochem. Mno, nakonec jsem našel cosi, co mi připadalo povědomý. Tak jsem mu to tam zkopíroval a uvidíme. Třeba to bude aspoň část. No měl to mít hezky uklizený jako každej průměrnej heterosexuální běloch, pak by se mu to nestalo. Pche.

Vesele jsem se s tím bavil až do pozdního podvečera. Ještě jsem mu furiantsky přidal něco paměti, co mi paradoxně zbyla jako jedinej použitelnej díl po vyhořelým Jůhelákovým počítaču, jakýsi levný reprobedničky, po nichž furt bažil, odnes jsem mu to do kanclu a napsal mu tam vzkaz, ať si to užije, že já mám zejtra dovolenou. Pokud se vše zadařilo, budu za kinga. Jestli jsem něco zanedbal, tak to zejtra Tasemnice se sextretářkama pěkně slíznou, hehe.

To po mně ještě toužili od Fandy z pičérie, těm zas haproval mail, telekomunisti jim tam vyměnili jakýsi dráty, ale mail furt nic.

Už bylo kolem šesté večer, furt jsem seděl u Kvakina v kanclu, a to jsem se původně viděl ve tři odpoledne doma, ach jo. Jsem si naběh s Kvakinovejma dokumentama zase. K čemu to takovej troglodyt (rozuměj volený zástupce lidu) potřebuje? Na pendrek.

Volá mi kolega Liška Podšitej, tomu se zas odporoučel počítač domácí. Liška Podšitej pláče a lká, jelikož mu jeho babinec skáče po hlavě, kterási ta samička má napsat jakousi ročníkovou práci (takže asi některá dcéra, manžetka nevypadá na študentku a čuba taky těžko), počítač se vypíná. Zapne - vypne. Zapne - vypne. A prej mu mám pomoct, nebo ho umlátijou.

Ach jo, že se jim to nepodělá někdy taky třeba v nějakej rozumnější čas? Jasně, z logiky věci vyplývá, že když mládě finišuje s kterousi tou školní pitchovinou už tejden a maká na tom v jednom kuse, bude počítač asi náchylnější k poruchám, než když je čtrnáct dní vypnutej, to dá rozum. Ale proč zrovna dneska?

Vymínil jsem si od Lišky Podšitýho dopravu. Vyzvedne mne na ouřadě a pak mne hezky povozí po městě, do pičérie a domů, já netušil takovouhle pakárnu a hrdě jsem ráno vyrazil MěHroDem. Prej jo.

Přišel jsem, viděl jsem. Zapnul jsem. Fungovalo. V prvé řadě jsem kýženou rozpracovanou ročníkovou práci prdnul na disketu. To jako pro sichr. Minutu po tom se počítač vypnul. Zapnul - vypnul. Aha. A co na to BIOS? Prej teplota procesoru 72°C a jakýsi kecy vo "death temperature". Vcelku logické, uvážím-li, že umřel větrák na chladiči. Nu vot, ničevó, sousedi maj počítač, harantě má disketu, nechť si to zajde k nim dopsat. Jak prosté, milý Watsone. Bednu jsem sbalil pod klepeto, v sedm večer už těžko budu ventilátorek někde shánět, to počká na čtvrtek.

Liška Podšitej mě převez. Do té pičérie jako. Taky jednoduchá závada - telekomárům blbly dráty, pročež jim nedocházely maily s objednávkama. Jenže vono se to dožadovalo nějakýho hesla, chlapci si s tím trochu pohráli, výsledek byl ten, že telekomáři sic dráty předrátovali, leč hesla už byly dojebaný a maily nechodily dál. Moc fajn.

"A jaký je tam heslo?"

"To víš snad ty, ne?"

Prima. Tradiční. To můžete desetkrát uživatelovi vtloukat do hlavy, že heslo si má pamatovat, můžete mu ho napsat nebo vytisknout nějakou tu registrační stránku. Nebo se na to můžete taky vysrat. Vyjde to úplně nastejno. Nepamatuje si, ichtyl, nic a jestli vyhodí z celýho domu nebo provozovny jedinej papírek, tak je to ten s tím heslem. Připadám si jak chodící databanka na heslo. S takovejma trubelíkama si jich musím pamatovat několik set.

"Tady bude 'ptakopysk' a tuhle tuším 'ondatra', řek bych. Nebo nějaká jiná potvora. Nebo navopak."

Bingo, na chabej čtvrtej pokus.

"Tak, pošta sem nám chodí, tedy nestát, nelelkovat, připravit jednu Quattro Formaggi s česnekem do krabice, já zatím zkusím, jak nám choděj maily ven."

Chodily taky. Maj prodlevy, svině. Jeden takovej testovací mail jde přesně tak dlouho, jak se připravuje pizza. Měli by se naučit nějaký rychlejší pečení, třeba jim to aj ty emajly zrychlí, hehe.

To se řekne, že se furt nacpávám pizzou a vozím se cizíma autama, co? Né, že by mi to bylo až tak proti srsti obecně, ale dneska bych fakt radš chodil pěšky, žvejkal suchou brzdu a hrál si s fotkama z Ořechova. A je to den vode dne horší. Ach jo.

Pondělí, 25.04.2005 ... Zas nic ...

Zas zoufale nic nestíhám a tenhle tejden to asi moc lepší nebude.

Abyste neřekli, že na to kašlu úplně, tak pro ilustraci, s čím si hraju, když už mám teda trochu času (cca od půl jedenácté večer):

Co nepotká běžný šalinář každej den?	Jaký zákazníky nemaj denně ani u Mekdonalda?	Poslední místo, kam bych se jako harant koukal.	A záhadný krapet strojený úsměv. Uhodne někdo proč?

Neděle, 24.04.2005 ... Krátká Ťapinka ...

... či přesněji krátká návštěva u Ťapinky v Lanškróně.

Po páteční až sobotní akci na bitvě jsem se otočil u Libora aka Nepejše, fofrově mu přešteloval počítač tak, aby fungoval (ten počítač, nikoli Nepejš) a přemejšlel, co s načatým večerem. To se tak říká, ve skutečnosti už jsem měl rozhodnuto, aspoň na ten zbytek víkendu vyrazit za Ťapinkou do Landes Krone, kde ona dlí v pracovním procesu, potěšit ji, by si tam nepřipadala odstrčená.

"Přijet musíš," pravila ona odstrčená, "neboť mám pro tebe domácí tlačenku."

Věru silné lákadlo. Ani jsem se radš neptal, kde to schrastila, to jim zas někde zaplatili v naturáliích a Ťapince bylo blbý říct, že vona to nežere. Stejně tak v její hamižnosti jí následně bylo líto to vyhodit. Od vyhazování potravin jsem doma já, Ťapinka si o víkendu vždycky nakoupí, neodveze, já to sežrat ani při svým apetýtu nezvládnu.

Jo, abych zas nevodbočil:

"A co takhle ocet a cibuli, máš taky?"

"Cibuli jo, vocet nee."

"Hmm, tak ho kup."

"Ses zbláznil, ne? Kvůli dvoum plátkům tlačenky budu kupovat litr vocta? Co já s nim pak tady?"

"No dobře," uvolil jsem se, "vona i tlačenka mezi dvouma chlebama je dobrá. Tak já teda přijedu."

Přijel, tlačenku vyfasoval hned mezi dveřma a po dosednutí ke stolu obratem sežral. Vopravdu se povedla.

"Jé hele," pravila Ťapinka při uklízení talíře, "já tady mám ten vocet. Aha, já jsem ho koupila na barvení vajec. Takže tobě ho k tlačence nekoupím a na vobarvení čtyř vajíček na dekoraci celej litr jo. A pak na to eště zapomenu. To budu zas v deníčku za trubku, co?"

Měla pravdu.

Jinak jsem se tam veskrze akorát tak povaloval a žral jak Prajz.

Dočista mimochodem jsem jí i ten novej furt zlobící počítač opravil. Taky věc jak na sviňu, deset mašin poskládám do práce, všecko v rychtiku. Deseti známejm, némlich totéž, tedy pokud mezi nima není Fišák vod EFXka, to je další takový dítě štěstěny. Ale za normálních okolností většina toho, co dám do kupy, vesměs i funguje. Do té doby, než něco potřebuju pro sebe, to je jedna reklamace za druhou, nebo nedej bože pro Ťapinku, jež si to ještě potřebuje vodvízt do LunchCrowna. Základní deska už vyreklamovaná, kompík furt blbnul, sice fungoval, ale se zapínáním to bylo takový chabější. Po několika rozborkách a sborkách jsem víceméně metodou pokus-omyl přišel na chybu v paměti. Svinstvo, při těchto symptomech bych tipoval na cokoli jinýho. No nic, půjčil jsem jí tam prozatím jinou, tuhle proklepneme a případně zase reklamujeme.

Víkend byl fajn.

Pátek až sobota, 22.-23.04.2005 ... Bitva o Ořechov ...

Byl jsem zasejc na Bitvě o Ořechov. O tom pojednám v obšírném samostatném zpravodajství. Já vím, to nedopsaný Slovensko furt, ale zase bitvu musím upřednostnit, reportáž bude, a to ještě velmi záhy, přece jen, když si mne tam vykrmovali jakožto válečného reportéra, nemůžu si to věky věků syslit doma na disku, začnu na tom dělat přes tejden, jen co se tím megakvantem prohrabu.

Zatím aspoň tři náhodně vybrané jakž takž reprezentativní snímky na ukázku ...

Pár střípků ze zákulisí:

V pátek odpoledne jela kolona historických vozidel obou válečných stran z Ořechova do Brna a následně po okolních obcích. Za jízdy po čtyřproudovce od Modřic nás pomalu předjíždělo vozidlo České televize a kameraman z okýnka snímal kolonu odzadu.

Vedle mne sedící důstojník SS vytřeštil voči a pravil:

"Jestli mě uvidí fotr v televizi, tak mě zabije, že jsem nebyl ve škole."

Němci měli kvůli uvědomělým útlocitným povahám z řad diváků aspoň do města přelepené hákové kříže a znaky SS, ale pro všechny případy před odchodem od Hlavního nádraží směrem k náměstí Svobody dostalo se jim upozornění:

"Chlapi, když budete potřebovat někomu něco ukázat, zvedejte pro jistotu jenom levou ruku, aby nedošlo k nějaké mejlce."

A do třetice dobrej nechtěnej žduch se povedl starostovi obce Hajany. Po nějakým menším pietním aktu u pomníčku a drobné veselici se rozloučil slovy:

"Tak hodně štěstí v zítřejším boji," a potřásl rukou vedle stojícímu ... veliteli Wehrmachtu.

Čtvrtek, 21.04.2005 ... Egiho tamagoči ...

Ráno v neuvěřitelnejch 8:15 hodin:

"Dobrý ráno, tady kolega Havlajs, nevím, kde jste, ale pro jistotu bych vám chtěl nahlásit, esi vám to eště nikdo neříkal, že je zase nějakej problém se serverama."

"Jo, jsem na parkovišťu ...."

"To je bezvadný, tak se na to, prosím vás, koukněte."

"Moment, té radosti z hlasu můžete trochu ubrat, já su na parkovišťu, ale zatím eště na Lesné před domem. Nezavěšujte se, jsem tam za čtvrt hodinky."

Dovopravdy, vo půl deváté jsem byl v práci, a to jsem musel ještě několikrát zastavovat, jak mi volali další hyperaktivci, "Servry, vim, hned se na to kouknu", dokonce i šéfová Tasemnice, tedy asi vážně šlo o problém.

No baže, voba hlavní servery zase vypnutý. Jenomže jak to? Počítače u mne v kanclu normálně fungovaly. Sice mám kancelář v jiné části soubudoví, ale mohl by bejt výpadek jenom v jedné budově? Se mi zdá, že to je celý na jedné lajně, co se šaliny týče. Divný, ukrutně divný. Kdyby tam měl poblíž někdo aspoň třeba radiobudík, co se strká do zásuvky, to by se dalo poznat, jestli vypli proud. No, on ho tam někdo má, konkrétně kolegyň Fišta, ale ta se za celej tejden od víkendovýho výpadku nedostala k tomu, aby si ho znova seřídila, takže vím zase prdlajs.

Chm, to je radosti. Buď to opravdu byl zas ňákej špás ze strany energetiků. Nebo se mi zbláznil záložní zdroj, řek si, že némlich teď se zkrátka nepracuje, servery vypnul a pak se tvářil jakoby von nic. Pokud by si vtípek párkrát zvopáknul, to by se dalo vysledovat a fofrově vyřešit - jednoduše ten střep vyvézt na skládku a koupit novej. Prdel ať si dělá z plastelíny a ne ze mne.

A nebo je ještě jedna - velmi nemilá - možnost, a sice ta, že mi celá síť prostě pomalu přechází do režimu "Tamagoči".

To znám, se systémama typu "Tamagoči" jsem se už setkal a nejde zpravidla o nic milýho.

Funguje to jako normální tamagoči - každý ráno to zapnout, nakrmit, co dvě hodiny si s tím pohrát, jedním vokem na to furt dohlížet a vono si to furt vymejšlí a furt vymejšlí. Nakonec to přes všechnu péči chcípne celý, musí se to vyhodit a koupit nový, aby se cyklus mohl opakovat. Kurva.

Strávil jsem takovouto laborací neplánovaně hned po ránu další "plodnou" hodinku, pročež jsem zbytek dne zas kmital jak idiot, abych stihl odpoledne po dvou měsících pořádnej sraz s kámou Nepejšem, jelikož od doby, co jsme se neviděli, otevřel Harpagon Spojka na golfíku, měli jsme aspoň náplň činnosti. Nemusíme furt jenom vysedávat po hospodách, můžem po nich vysedávat a u toho sportovat.

No, že jsem se, blbec honil. A proč? Aby mi moh Nepejš natrhnout prdel. Teda obrazně. V golfíku. Nepejš. Mně. Mně prosím. Skóretem 42:44, on si utvořil osobní rekord, já to hrál jak ponocnej. To jsme se zas potkali dva jak u Kolína. Však na to byl taky náležitě pyšnej, ačkoli mne ubezpečoval, že už se takový faux pas nebude opakovat.

A pak že mne nejde porazit, hehe. Kdyby Fabiák slevil ze svejch tradičních sedmasedmdesáti a natrefil na podobnej termín, i on by to patrně dokázal.

Tfuj, to byl ale hnusnej den :o)

Středa, 20.04.2005 ... Dnes mimo provoz ...

Nestíhám ani sledovat zaznamenáníhodné události, to je svinstvo.

Omlouvám se.

Připomínám, aby mi někdo třeba nevyčet, že o tom nevěděl - o víkendu je opět výročí bitvy o Ořechov. V pátek spanilá projížďka kolony vojenských vozidel Brnem, v sobotu v Ořechově vlastní bitva. Pokud máte čas, rozhodně je taková bitevní ukázka plodnější, než čtení přiblblých stránek uštvaného sociopata.

P.S.: A když jsme už u těch výhledových akcí, tak z dlouhodobější perspektivy stojí za vědění, že Ukrajina na prázdniny zrušila pro EU víza (tedy navztek euroskeptikům i pro nás). Pročež budem s Piercem se dva tejdny koncem srpna povalovat kdesi v lesi mezi Mukačevem a Koločavou a pokuřovat chutné ukrajinské "Sigareti Prima", kterým sami úkáčka říkaj "Těrmonukleárnyje".

Není ještě nějakej odvážlivec (přinejmenším na ten les u Mukačeva, když už ne na těrmonukleárnyje)?

Úterý, 19.04.2005 ... Skandální reklama ...

Pravila mi máti má, že nemám na webu v deníčku neustále dělati si legraci z Ťapinky, neboť čtenář může nabýt mylného dojmu, že mám doma slepici, a následně se mi pro mé chovatelské zaměření posmívat. Máti nepochopila. Já si na Ťapinčiny zhusta chaotické a chaotizující počiny stěžuji a shovívavý čtenář mne má litovat, nikoli si ze mne tropit šprťouchlata.

Takto pokusil jsem se to vysvětlit i máti, ovšem nesetkal jsem se s úspěchem. Ne teda, že by si to vysvětlit nedala, nýbrž už hltala další díl "Rodinného ouda" či jak se ona zhovadilost jmenuje. Právě se kterási ta pitcha měla dozvědět jakousi velmi cennou informaci, kdo jezdí v jakýmsi autě. Chápu-li to správně, je ona (seriálová hrdinka, nikoli moje máti) pohozenec, dle SPZ hledá rodiče pravé, neboť doposud znala jen rodiče levé, anžto podstrčené. Inteligentní a ženy jednadvacátého století hodná metóda - běhat po štatlu a čumět po autech. Průměrnej heterosexuální běloch by se pídil na dopravním inspektorátě. Pokud budu předjímat, vozidlo i tak najde, načež zví, že jde o další seriálovou postavu a po dramatické zápletce zjistí, že ji právě pigluje vlastní bruder. Incest. V hlavním vysílacím čase, no hnus.

Ne, že bych to masochisticky vyhledával, ba dokonce mne i máti varovala, že se mám stavit dřív, neboť "Rodinné oudy" budou a ona bude čučet a nebude se mi moct věnovat. Nestih jsem to dřív. Kdyby s čímsi nepotřebovala pomoct, vysral bych se na to a přišel jindy, už jsem tenhle měsíc televizi viděl (schválně můžete hádat, co to bylo).

Zaobíral jsem se sundáváním potřebných věcí se skříně, kam máma kyborg nedošáhne a s repasovanou nohou nevyskočí, opravou rozrejpaného počítače (jak si BFU dokáže změnit šablonu ve Wordu, to fakt netušim), do toho hejkala televize a tam ta grupensexová sebranka a v pauzách mi ještě máti stihla vysvětlovat, who is who. Aniž bych o to stál a aniž bych si to pamatoval dýl, jak do konce věty.

Už už to vypadalo, že se dostanu ke slovu a budu moct vypadnout, z obrazovky se ozval lesbický hlásek: "A po přestávce utrpení pokračuje" či jak, což předznamenávalo reklamu. Jasně, exaktně vzato se lesbický hlásek neozval z obrazovky, ale z reproduktorů televize, to dá rozum, to ví z fyziky nižších ročníků střední školy každej až na retardy a manuály, retardy to v blbšůlce neučej a popravdě jim to může bejt dost putna, jak to maj hejrupáci na učňáku, to netuším, ale řek bych, že by si toho mohli přičinlivě všimnout sami. Minimálně elektrikáři. To se jen tak říká, že se z obrazovky něco ozývá, ve skutečnosti, kdyby se z obrazovky něco ozývalo, znamenalo by to spíš problém technického rázu. O hlasatelích se to říkávalo, že promlouvají k socialistickému národu z obrazovky. Hlasatel, to bejval takovej předchůdce dnešních moderátorů, neuměl sic přiblblé grimasy a nevtipné vtipy, avšak povětšinou mu bylo rozumět a jeho projev měl hlavu a patu, možná proto, že mu jej připravoval někdo jinej, avšak onoho připravovatele nemohli ho pustit do vysílání, třeba proto, že se obličejem hodil spíš do rozhlasu. Nastčili líbivého maňáska, kterej uměl zřetelně číst. Dodneška takoví hlasatelé v některých státních televizích přetrvávají, očividně aniž by si povšimli, že dělaj práci ku hovnu. Či aniž by si toho povšimli jejich nadřízení. Normální člověk si to přečte v programu, případně v titulcích. Když mám v televizním programu napsáno: "20.00 - Franta z Horní Dolní", vím, že když budu daný kanál sledovat od 20:00, uvidím film "Franta z Horní Dolní". Ten pak mimochodem obvykle začíná titulkem "Blablablabla uvádí - Franta z Horní Dolní", nezřídka totéž ještě zopakuje v rámci znělky neurčitý záhrobní hlas, to kdyby někdo (jako já) tištěný program neměl a na teletextu či na internetu se mu to nechtělo hledat. Lze předpokládat, že takovýto film bude o Frantovi z Horní Dolní, nezřídka to bývá i v onom tištěném či onakém jiném programu i pod čarou napsáno. To mi tam nemusí ještě mektat duplicitně nějaká maškara, že je právě dvacet hodin a uvidíme film "Franta z Horní Dolní". Pak může ČT bečet, že nemá love, cheche. Naštěstí se našel někdo prozíravý a údajně byli hlasatelé v rámci rozpočtových škrtů vyhodnoceni jako nejslabší a v nejbližším kole dostanou padáka. Kdesi jsem to čet.

Jo, s tou přestávkou. Už jsem chtěl pronést nějakou závěrečnou řeč, jako kdy se zase stavím, nechť se máti má má, možná ještě i něco chytrého, každopádně se pak sebrat a vymajznout. Přece jenom druhá půlka první půlky dnešního pokračování seriálu mi stačila na několik dalších týdnů. Nebylo to minule ve čtvrtek? Nebo je to každodenní jako zprávy? Snad s výjimkou Štědrýho Dne? No potěš.

Tak tedy přestávka - máti jak když hrábne do vosího hnízda. Jaká přestávka? Co to má znamenat? Jestli prej vidim, co to zase je? Přece v programu je jasně napsáno, že vod tehdy do tehdy jsou "Rodinné oudy" a vo žádnejch přestávkách tam néni ani zmínka.

"Mami, dám ti hádanku. Víš, za jaký peníze se takovýhle slátaniny točí?"

"No - za naše. Co každej měsíc platím v inkasu."

"Za naše? Za moje rozhodně ne, hehe, ale v tomto smyslu ani za tvoje. Za tvoje sice jo, ale za ty, co utratíš, zblblá propagandou, v obchodě, když si koupíš ty trotloviny, jež inzerujou právě tyhle reklamy. Tohle je soukromá televize."

"Není, soukromý jsou přece jenom Nova a Prima."

"No však, dyť zíráš na Primu."

"Kdepak. To není na Primě."

"Tak jsem asi debil."

"To nepopírám ... aha, víš, že máš pravdu? Ono je to na Primě. Ale stejně by to mohli dát jako ucelenej blok na začátek nebo na konec a napsat to do toho programu, né s tím přerušovat seriál."

"To bych řekl, že by ta reklama trochu ztratila efekt."

"Vždyť se na to stejně nikdo nedívá."

"To neříkej nahlas, zadavatelé reklamy si myslej, že jo. Chceš Oudy? Chceš. Tak hezky čum na reklamy a pak si mazej pěkně něco koupit, no hele, zrovna ty potřebuješ novou Fabii. Nebo je můžeš prásknout do těch Vobčanskejch Vočí nebo jak, hehe, to by si Nova na Primě smlsla. Eště můžeš žalovat vydavatele té televizní předpovědi, že tisknou bludy, obludy, a mystifikují diváky. Napiš to ocucmanovi."

Dalo to ještě chvíli práce a vysvětlování, ale fantazie, máti po deseti letech pochopila princip fungování soukromých televizí. Přinejmenším pro nejbližší půlhodinu. Minimálně se tak tvářila. Za dva tejdny se bude divit zas. Ach jo.

Zaplaťpánbůh za reklamy. Jinak bych se ani nedostal domů nebo bych se musel vyplížit bez rozloučení. Kdepak, reklamy jsou věc užitečná. Když už teda na nějakej celej film koukám, u první reklamy si uvařím kýbl kafe a u těch dalších z něho chodím chcát.

Pondělí, 18.04.2005 ... Egi míní, energetik mění ...

Inu, žil jsem po ránu s představou, kterak usednu v práci, uvařím sobě kávu a budu se věnovat po většinu dne své oblíbené činnosti - tzv. "monitoringu systémů". I od včerejška rozečtenou další knihu od McBaina jsem si vzal. Systém běží - technik leží. Neviděl jsem nic, co by mne mělo za velkou činnost potkat. Jednu drobnou opravu SW si mailem vyžádat, doinstalovat tam druhou takovou trotlovinu, obojí tak na čtvrt hodinky s bídou. Mám slíbený prachy na repas pěti PC plus nějaký drobnosti, už minulej tejden jsem nad tím trochu dumal, přes víkend jsem si do objednávky něco naklikal, ještě to u ranního kafe jednou zkontroluju a odešlu, jestli dostanu smysluplnou odpověď, maximálně si odpoledne udělám vejlet do vobchodu. Pokud se teda něco nevysere ...

Takto jsem si to maloval. Vzbuzen jsem byl hned prvním z té mé buzící smečky, radiobuzíkem, který moudře začal promlouvat, že fízlové si opět hodlají hráti na Kryšoty, kontrolovat lékárničky, měřit rychlost na čtyřproudé výpadovce deset metrů před koncem obce, pokutovat jízdu na červenou u zaseknutého semaforu a v civilu žduchat z refýží důchodce-provokatéry na přechody, jestli je nějaký zlotřilý řidič třeba nepřejede. Aha, vono je vosumnáctýho, to zas nemaj na vejplaty. Mluvčí hlavního fízla Bublifuka se nechala slyšet, že informaci nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit, kurva, tak k čemu tam sedí? Čili fízlové se chystaj do akce, jenom ani oni sami nevědí, kdy to bude. Moderátor špekuloval, že, když se ta žoužel z ministerstva tak vykrucovala, asi to bude vode dneška, přičemž velkoryse opomněl docela pravděpodobnou variantu, že baba je prostě blbá a ví lautr hovno už od přirození. Nebude to tak žhavý, vodpoledne jsem šel přes město a viděl kyklistu, an se prodírá davem po pěší zóně, jíž ještě předchází několikero zákazů vjezdu, dvě hluchavky tam stály a čučely na něho, div mu eště nerazily cestu. Kdepak, Kryšot pro dnešek nula.

Aj tak jsem vyrazil MěHroDem, ale to jen z toho důvodu, že jsem se dík těm zprávám záhadně probudil jaksi brzo, navíc poprchalo, já mám na autě vzadu místo stěrače roztěrač, byl jsem shnilej řídit a neměl jsem pro odpoledne taktéž nic důležitýho v plánu, když už jsem si, blbec, koupil roční šalinkartu, musím to nějak zužitkovat, no ne?

Pozor, změna. V 7:52 telefon. Do šaliny. A jak já nerad v hromadným dobytčáku telefonuju. Jenže zas mi bylo blbý to úplně zaťápnout, buď je to nějakej idiot a ten si to pak slízne, nebo se fakt něco děje a pak je slušnost si to aspoň poslechnout. Sextretářka Oloušek.

"Hmm?"

"Ahoj, prosímtě, tady byl nějakej průšvih s proudem, nějak nefungujou počítače a vůbec je to celý špatný."

"Hmm."

"Můžeš se sem nějak rozumně dostat? Nespíš ještě?"

"Su v šalině, budu tam za deset minut."

Takhle se vyřizují hovory. Nemít během deseti minut eště dvě opáčka vod jinejch lidí, moh bych i machrovat, jakej su ke spolucestujícím ohleduplnej slušňák. Tak to musí bejt extratřídní průser. Co se na tom ouřadě děje? No nic, v obligátních 8:02 jsem byl v práci a moh se pídit.

Situace - během víkendu v celé čtvrti opakovaně vypnuli proud. Hoši z JihoMoravské Energetiky (či jak se to zločinné spiknutí dneska menuje) se s tím neserou, jak je všeobecně dobře známo. Vypnout na půl hoďky, zapnout, několik mocných pulzů, vypnout, zapnout a tak eště párkrát dokola. To pochopitelně nevydejchaly ani se záložním zdrojem moje servery, většina počítačů na ouřadě tedy fungovala, jenom tak nějak každej na vlastní pěst. Ach tak.

Zprovoznit servery, počkat, až se zvetí po výpadku, cvičně v mezičase decentně zkartáčovat Mirajze, řidiče, bezpečáka a údržbáře v jedné osobě, kdy už mi zařídí spravení bezpečnostního devítibodovýho zámku na oplechovanejch dveřích serverovny, když si odemknu a něco tam dělám, že to chci následně i zamknout, a pak už jenom řešit následky.

Třeba:

"Mail mi chodí, ale nejde mi program na evidenci ..."

"Restartujte. Počítač jste zapnula dřív, než jsem nahodil server, evidence je na serveru a váš počítač k němu néni přihlášenej."

Nebo:

"Maily mi choděj, na internet vidím, ale píše mi to, že neexistuje soubor na disku L: ..."

"Restartujte. Počítač jste zapnul dřív, než jsem nahodil server, váš disk L: je na serveru a váš počítač k němu néni přihlášenej."

Nebo zase další:

"Všechno funguje, ale netisknu ..."

"Restartujte počítač s tiskárnou. Počítač s tiskárnou jste zapnula dřív, než jsem nahodil server, tiskárnu řídí server a ten počítač k němu néni přihlášenej."

Či zas kolega Malej Šéf Jůhelák:

"Mi ten počítač zase něco dělá ..." (a jéje, to jsem narazil na případa, co to bude tentokrát?)

"A to? Moh byste to nějak konkretizovat?"

"Kouří."

"Aha. Restart ... moment, cože dělá?"

"No, teď už vlastně nic. Vyvalil se z něj oblak dýmu, čpavýho, chemickýho ..."

"A sakra, jde to vypnout?"

"To se vypnulo samo, i lampičku mi to zhaslo, teď už to ba naopak nejde zapnout, proto vám volám."

No prima, to jsem ještě potřeboval. Kdo ví, do jakýho stavu se ATX zdroj dostal během těch víkendovejch laborací s proudem, to asi vzplál takříkajíc jasným plamenem, dle prvního soudu to vypadá, že to má za sebou natuty zdroj a až to vodevřu, pak se uvidí. Richtik, u Jůheláka v kanclu menší mlha, což by nebylo až tak divný, má tam obvykle nahuleno skoro jako já, ale tohle fakt smdělo jak spálený dráty a elektronika, charakteristickej puch. K většímu obveselení zúčastněných tímto tahem ještě vyrazil jistič zase ve dvou patrech, čímž jsem si s některejma uživatelama moh kolečko zopakovat, prd vím, co byla příčina a co důsledek. Každopádně jsem Jůhelákovi počítač šluknul, že se do něj kouknu a dám mu vědět, on by prý potřeboval poslat jeden důležitej mail, co tam má uloženej. No, pokáď pude jenom vo zdroj, je to sranda na patnást minut i s vařením kafe. Může se preventivně modlit a dumat, kdy si lokální poštu a dokumenty naposled zálohoval (se ví, nikdy, tu ikonku "Zálohování" asi myslel, že tam má pro okrasu, aby nebylo na té straně monitóru tak prázdno). Kouknu, zjistím, zavolám.

Zdrojů mám s vodpuštěním tři prdele. Vyměnil - nic. A jo. Základní deska? Zrovna dvě takový se mi tam válí i s paměťama a procesórama jako náhradní díly pro podobný příležitosti. Jednu tam cvičně vrazím a - zas nic. Teda jo, kontrolky, pípnutí, rožnul se monitór, detekuje disky ... klikyháky a zmaty. Ajta? Tak co ten disk? Aha, disk nám ani nebzíkne, ten se vůbec neroztočí. Hehe.

"Tak mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou, kterou chcete slyšet dřív?"

"A jéje, tak tradičně asi tu dobrou."

"Už jsem diagnostikoval závadu a znám rozsah škod."

"A ta špatná?"

"Ta s tím úzce souvisí - shořelo to sakumprásk celý. S tím, že byste v dohledné době posílal nějaký maily, s tím rači moc nepočítejte."

Fajn, to jsem zrovna potřeboval. Slíbil jsem Malýmu Šéfovi Jůhelákovi, že se vynasnažím mu dát rovnou novej pajšl do mašiny, von je jinak coby uživatel ne moc votravnej, docela snesitelnej a příjemnej, neprudí a dokáže nafér říct, když sic má problém, ale jeho vyřešení nijak extra nespěchá. Jo, nějak to zavonačím, jenom ať to neříká moc nahlas Velkýmu Šéfovi Kvakinovi, teho by rovnou mrdlo, ten furt bečí, že má počítač pomalej, a přitom se bude muset spokojit s obstarožním vyřazeným paměťovým trámečkem a bedničkama, aby moh poslouchat v práci CéDéčka a nesral se do lidí.

Zavonačím, ale jak? Z finanční Leňule jsem vyžvejk pětasedmdesát litrů, přešvihávat se mi to nechce, to by se cukala příště. Tedy redukovat. Jeden z těch repásků si hodlám nasyslit a notně vyšperkovat k sobě do testovacího a zálohovacího stroje, kdepak, tam neslevím. Furt něco cpu do kolegů a sám se tam pak vztekám u pětistovky pentia. Na to nešáhnu. Ale tomuhle stačí integrovaná grafika, tomuhle taky, tadyten má myš vlastně zánovní, kašlu na floppy mechaniky, ty starý eště fungují a kdyžtak jich pár v bedně mám, škrt, škrt, škrt a naráz máme z pěti počítačů šest plus bedničky pro Kvakina. Mně nová vypalovačka zůstala a dva velký disky taky. A ve finančním limitu. No fantazie. Teď jenom doufám, že jsem nějakej stěžejní díl nevynechal.

Sjet pro to všechno do obchodu, sakra, trochu jsem to přecenil, krátká hra na téma jak dostat ten čurbes plus tři monitory do služebního Zelenýho Draka, chvíle zápolení, násilí, logistika, úspěch.

Jako perlička - při nakládání jsem zastavil na zákazu stání. Což by tak nevadilo, pokud by se jednalo o naložení tzv. neprodlené. Avšak můžu já za to, že jsem nesourodým heterogenním herberkem zacyklil všechny dva skladníky na dobré půl hodiny? To už zastavení hraničilo se stáním, řek bych. Jen jsem pokukoval, co má přede mnou znamenat to policejní auto a za mnou policejní motorka? Elementary, dear Watson, fízli si zajeli v pracovní době nakoupit, aby si doma mohli hrát nelegálně zkopírované hry. A pak že Kryšot, haha.

Čili tímhle jsem se, ani nevím jak, dokázal bavit až do pozdního odpoledne, přičemž jsem byl uhnanej jak kůň. Zejtra mne s tím čeká další pokračování, ten instantní polotovar nějak narvat do bedny minimálně pro toho Jůheláka a pokusit se to přinutit k práci.

Ach jo.

Z McBaina nebude v pracovní době zase nic.

Sobota až neděle, 16.-17.04.2005 ... Hlášení a předpověď ...

Po dobu mojí služby se během zbytku víkendu nic zvláštního nestalo.

Až z toho mám neblahej pocit, že se v dohledné době stane.

Beru McBaina, jdu si číst.

Pátek, 15.04.2005 ... Ministr, oblékání a ženská logika na víkend ...

Přispal jsem si hezky do půl desáté, přiloudal se do práce, obratem jsem dones kolegyni Fiště fotky ze včerejška na schválení. Namísto rozplývání se na mne spustila i s tou druhou, s Číčou:

"Jak seš to voblečenej, votrapo?" (No jak bych byl, stejně jako včera.) "Má sem přijet ministr, přinejmenším bejvalej, to nikdo neví, jestli furt ministr jako je nebo jako není, ale ty vypadáš něco mezi vágusem, náckem, hašišákem a partyzánem. Dočista jako informatik. Se nestydíš? My musíme bejt celý nažehlený, abysme oku lahodily."

"Pokud je ministr značně krátkozraký a nebudete se kolem něj vometat nějak moc blízko, třeba to splní účel. Možná když ještě cudně sklopíte hlavy nebo si k němu stoupnete zády. Rouška by snad pomohla. Já su voblečenej jako vždy pracovně, za chvílu se budu válet pod stolem a tahat tam jakýsi dráty, vo žádným ministrovi nic nevím a i kdybych věděl, beztak na to seru. Nehodlám s ním vcházet v žádnou interakci a on se mnou jistě, doufám, také ne. Jak se mi včera hodila bunda vojenského typu, když jsem lezl po střeše, kde pěkně fučelo, a pro tebe, blbko, fotil jakousi barabiznu, čímž se dostávám k jádru věci ..."

Během onoho projevu jsem vrazil CD do mechaniky, spustil vobrázkovej prohlížeč a donutil je tak z blbejch keců přejít k rozplývání nad mnou pořízenými záběry.

Tím jsem celýho ministra pustil vesele z hlavy.

Pche, ešče ústrojní předpis nám tam vydaj, ne? Jo, ouředníci (a i v jiných firmách zaměstnanci) by prej měli chodit krapet slušně voháknutí, jenže záleží na jejich postavení. Čím větší a nepotřebnější blb, tím naleštěnější vohoz. Se vzrůstající odborností klesá formálnost oděvu. Velkej Šéf Kvakin proto chodí v kvádru. Též ouřednice z přestupkové komise vídám obvykle v kostýmcích. Architekti už nosej polokošile a obstarožní pohodlný svetry. No a já, ehm, však jsem to už líčil.

Fakt je to léty prověřený. Pamatuju dokonce inštalaci vod bejvalé firmy, kde nechali vykázat všechny naše kravaťáky z areálu, tamější šéf našemu vobchodnímu ředitelovi neřek jinak než "Slizoň Prolhaná", i cosi o zákazu vstupu jsem zaslech. Zato akceptovali mne a kolegu, jeden ve vorvanejch riflích, vytahaným svetru skoro po kolena, zarostlej jak Rumcajs, v polorozpadlejch teniskách a s věčným žvárem v rypáku, druhej v kovbojskejch botách, s vlasama skoro po prdel a v oldshatterhandovské kožené bundě s třásněma na rukávech (můžete hádat, kterej jsem byl já). Odborníci. Hehe.

Kdepak, kampak na mne s voblíkáním. Slušňáckou košili jsem měl kvůlivá pracovnímu výkonu za posledních deset let tak třikrát, kravatu dvakrát, sako taky nějak tak. A to už musel bejt ňákej extra průser. Oděv k práci musí bejt pohodlnej, nikdy nevím, kde budu ležet, plazit se pod nábytkem, kdy budu sedět znenadání celej den v autě nebo se naopak proti předpokladům houpat celej den v židli v přetopené kanceláři nebo naopak jektat zubama v místnosti s na 14° C zaseknutou klimatizací. Pročež nosím džíny (původně zlatokopecké pracovní kalhoty), v případě nálady nebo extrémně důležité schůzky jsem ochoten přejít na černé. V létě plátěný kalhoty vod vietkongů nebo džíny ušmiklý podle toho, kde původně měly díru. Trička či polokošile dle počasí či momentálního rozpoložení. Divné svetry, bundy, obuv. Prostě tak. Jak mi to zrovna vyhovuje a co po ránu poloprobuzenej nahmátnu ve skříni. Nevidím důvod ke změně. Ani kvůli ministrovi.

To jsem se s tou interakcí ovšem trochu splet.

Měl jsem domluvenej oběd se Slepejšem Marťanem, kterej se pohyboval v končinách našeho ouřadu. Minuta nebo dvě mi chyběly. Kurva. Už jsem zevloval na zastávce a dokonce i viděl přijíždějící šalinu, když se zjevil Malej Šéf Jůhelák a pravil mi, že zrovna teď mne hledali ministrovi poskoci a noshledi, jestli bych se prej nemoh vrátit na chvílu, že je ohromný štěstí, když mne takto potkal. No, jak pro koho. Ach jo.

Prozaické - zmrdíci a hulibrkové tučňákoidního typu (černý kvádro, kravata a vzhled diskotékové bukvice), takto odborní poradci z jakési zmrdiagentury, jež panu ministrovi zajišťují servis a organizaci na jeho spanilých výpravách (obojí za peníze z eráru), začali a také skončili se svou odborností na Windows XP, které však u nás na sextretariátu marně hledali. Těžko chtít z flašky tisknout dokument ve Win98, nevzít si s sebou driver a neumět ho na webu najít. Jo, hlavně, že má každej takovej mamrdek ohromně důležitej noutbuk. Hehe. Pomíjím velkoryse fakt, že, když jsou za to placení, mohli si vytištěný materiály vzít s sebou, né to chtít tisknout až huráakčně u nás a nechat si půlku poslat ještě faxem, jelikož to ze svejch noutbuků nebyli schopní vyrazit.

Nu vot, ničevó, pozvracel jsem se na sextretariát, vytisk jim pseudodůležité elaboráty, vyměnil takovou tu černící sračku ve faxu, pronesl kratší nesouvislej projev ve smyslu ... no, radš to nebudu reprodukovat, a oběd s Marťanem jsem musel zrušit, jelikož tento musel zpátky do práce (ten Marťan, né ten oběd).

Doteď vidím ušatou lebku páně ministra, jak udiveně vykukuje z pracovny Velkého Šéfa Kvakina. Nevím, proč v některejch týpcích vzbuzuju takovej údiv. Zvlášť tento by moh bejt zvyklej, pokud je jeho syn ten, kterej myslím, měl by bejt podobně divnej jako já.

Večer přijela Ťapinka s psama. Dokonce jsem předtím stihl uvést byt po svém čtrnáctidenním blahodárném působení do jakž takž použitelného stavu.

"Tu mikinu chceš vyprat?" (nechal jsem jí minulej víkend v Lanškróně mikinu, aby mi ji tentokrát přivezla)

"Ne, proč? Ta je čistá."

"Teď už ani tak ne, vezla jsem ji se špinavým prádlem. Tak proč jsi mi ji tam nechával?"

"Abych se s ní nemusel vláčet od vlaku. Tos ji, trdlo, nemohla dát do jiné tašky?"

"Ses zbláznil? Eště mikinu do jiné tašky? Stačí, že ti táhnu ten spacák." (letní fórovej spacák jsem měl přes zimu v Lanškróně, abych tam měl v čem nocovat) "Víš, jak jsem se s ním navztekala?"

"A to jako zase proč? Jak se dá navztekat s takovým spacákem?"

"No než jsem ho dostala do té tašky, pak se mi tam kvůli tomu málem nevlezlo to prádlo."

"Aha, a všimla sis, že ten spacák je v sólo obalu se špagátkem, aby se dal nést na rameni a nemusel se do žádné tašky cpát?"

"Vidíš, to mne nenapadlo ..."

Ťapinka se sebekriticky sama ze sebe svalila smíchy.

Obratem Ťapinka nacpala část prádla do pračky, ani se neptejte, čím vším a jak moc se dokáže taková veterinářka za dva tejdny zasvinit. Obvykle stráví obsluhou pračky nemalou část víkendu. Já se proto snažím si svoje věci vyprat přes tejden, aby měla všechno volný a mohla se realizovat. Jen když mi zbyde nějaká jednotlivá věc, někdy jí to vpašuju do některé várky, pokud je ještě místo.

Navíc to má i výhodu - od té doby, co Ťapinka pracuje a co si takto perem zvlášť, zůstává mé prádlo aspoň přiměřeně v konstantních barvách, nepodléhá jejím aproximačním metodám. Su ochotnej nechat jedny modré džíny v koši na špinavé prádlo tak dlouho, až k nim přibydou druhé, dvě modrá trička a modrá košile. Pak to vyperu pohromadě. Stejně tak černé separuju, maskáče a zelené, bílé.

Ťapinka, ač stále zdůrazňuje, že narozdíl ode mne je žena a rozeznává i odstíny barev jako "vanilková", "azurová aqua" a kdoví jaké pitchoviny, při praní používá pouze jedno třídící kritérium - světlé versus tmavé. Takto narve do pračky tři trička bílá, dvě žlutá, tři bleděmodrá. Po několika opakováních je výsledkem osm triček světle zelených v různých stupních sytosti.

"Hele, myslíš si, že naplníš jednu pračku jenom čistě bílým?"

"To nevím, proč?"

"Že, kdyby ti zbylo místo, mohla bys mi k tomu přihodit to bílý tričko 'OK System'."

"A jak ho poznám?"

"Je bílý a má malej nápis 'OK System'."

"A co je na něm tak extra?"

"Že je bílý."

Ťapinka už opět ležela a zajíkala se smíchy. Sama nad sebou? Nebo nevím, co je tak směšnýho na tom, že mi jedno tričko přežilo bez změny barvy už půl roku?

Večer ještě se kdesi otočila autem, když se vracela, já zrovna cosi kutil u dveří u balkónu, zaslech jsem charakteristickej zvuk motoru jejího Skrčka.

"A kdybys viděl, jak jsem teď krásně zaparkovala ..."

"Já to viděl."

"No - a?"

"Při čtvrtým pokusu mne to přestalo bavit."

"Náhodou, tam bylo strašně málo místa a já chtěla ještě uhnout tomu vedle, kdyby byl obézní, aby se tam vlezl, tak jsem pak málem lezla okýnkem ven ..."

Podotýkám, že na každé straně měla skoro metr místa.

A to jsem jí, prosím, zrovna včera přeposílal od Fabiáka odkaz na reklamu na centrum.cz. Nevím, v televizi jsem to neviděl. Čím to asi bude? Ale málem jsem si u toho včera cvrk. A dneska taky. Chraň pánbůh, aby byla ještě blondýna ...

Čtvrtek, 14.04.2005 ... Zrcadlo, střecha, voják a had, jak se to rýmuje? ...

Jak jsem říkal, nocoval jsem u Mische, jelikož jsme do noci trotlovali s jeho počítačem, dá-li se tomu tak říct. Nocoval se říct dá, trotlovali se říct taky dá, tím počítačem si nejsu tak jistej.

Já vím, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, praví lidové moudro. Transformoval bych to na lemtání kafe nebo na zabrání postele - koho jsi z vlastního pelechu vystrnadil na gauč, tomu brloh nekritizuj. Ale přece by si Misch, když už si zve pánské návštěvy ... Stop. To zní zasejc nějak divně. Moh by si Miš, kdyš u něj vobčas nocujou kámoši, pořídit aspoň normální zrcadlo. Ručník jsem vyfasoval, na nějaký čištění zubů kváču, ale nedávno jsem to obšírně vysvětloval - učesat se zkrátka musím, kdyby se dělo nevím co, nějaká moje deviace asi. A mít zrcadlo jenom na svou lebku - tedy ve výši své lebky, v nepříliš vysoké výši své lebky a dimenzovaný pouze na vlastní střih typu semiš, to může jenom sebestřednej egoista nebo zhovadilej cynik. To celý přidělaný na dveřích, který nejdou otevřít, aby se nebohá návštěva mohla učesat v předsíni, za dveřma uvnitř koupelny mít narafičenou pračku tak šikovně, aby se tato nebohá návštěva u nízko položeného zrcadla nemohla nahrbit a poskládat, to je taky dobrá fligna. Tfuj, to jsem se hned po ránu nadřel, jsem to měl místo rozcvičky vzor hadí muž.

Argumentovat zrcadlem ve výtahu, to mi přijde takový jako trochu pozdě.

Eště teď nadskakuju, když si na to vzpomenu. Herdek, já mám ešče klíče v kapse, nemám mu to jít vyhodit do luftu? Třeba i s ním?

Kolegyň Fišta, naše ouřednice pro styk a nezodpovědná redaktorka ouřadovýho plátku, vyvzpomněla si, že by do onoho obšťastníku kvalitní fotku místního kostela. K jakýmusi článku, jenž bude v příštím čísle. Fotku opravdu aspoň přiměřenou, což není možno svěřit běžnému ouřednímu "fotografovi", an jest blb. Z něho padaj fotky typu ryze amatérského, pokud se to tak dá nazvat. Horší amatér. Zkrátka každej, kdo má fotoaparát, může tímto fotografovat. Nikoli však každý, kdo fotografuje, jest obratem i fotografem. Tam je takovej kvalitativní skok.

Jo, aha, kostel. Kostel (relativně novej a s moderním dýzajnem) stojí mezi panelákama, avšak oproti nim na menším brdku. Z chodníku se vyfotit nedá. Jednak je vejš, též jsou tam stromy, pokud si chce člověk poodejít, zarazí se o barák. Prakticky jediná možnost je z jednoho toho domu ze střechy, tak, aby tam byl kostel z čelního pohledu a tak nějak přiměřeně takřka celej.

Zeptal jsem se jakési babice, ana právě z domu vycházela, maj-li tam kohosi coby správce. Maj-li, jméno daj-li? Mala, dala. A zamčela mi před rypákem. Asi jsem jí přišel zločinnej. Ostatně já bych sám sobě zabouch taky. A zašpéroval bych si před nosem na dva západy, aj řeťaz bych na dvéře pověsil.

Takže druhej pokus - vyzvonil jsem správcovou, tato (též starší paní) si romanticky seběhla čtyři patra, otevřela a tázala se po důvodu mého prudění. V kratším nesouvislém proslovu jsem jí objasnil, že já jsem takto z ouřadu a mám vyfotit kostel, to celý z jejich střechy a jestli by mi tam nenarafičila žebř. Taky koukala docela divně. Nestává se asi tak často, aby státní ouředníci běhali po světě ve skinheadské bundě MA-1 "Bomber", v maskáčovým tričku kamuflážního vzoru "metro", s ohromně divným až podezřelým ksichtem a aby se tito dožadovali přístupu na střechu činžáku pod záminkou focení kostela, to celé údajně pro blaho vobčanů.

Podruhý za těch čtyři a půl roku jsem zamachroval se "služebním průkazem", což jest taková škartička, jichž si středně šikovný uživatel s barevnou tiskárnou vyrobí v textovým editoru pět za čtvrthodinu. Pro informaci - poprvé jsem tasil průkaz, když mne kdysi jakejsi novej pinkrtón nechtěl pustit v neouřední den na Magorát. Nicméně - spráfcová to sežrala i s navijákem, do domu mne pustila, manžela zaúkolovala zaháknutím žebříku k poklopu.

A já lozil po střeše, fotil si kostel, dokonce jsem z nich vyrazil i příslib, že pokud budou potřeba, půjčí mi i soukromé fotky z doby, kdy se ta potvora stavěla.

Mám prostě fajn džob.

Ještě jsem kvůli čemusi musel vodpoledne na Vystrkov, to je ten druhej ouřad kdesi v lesi za Brnem, co jim vobčas s něčím pomáhám, jak je tam ta hodná paní N. Budu jí říkat Božka. Nevím proč, ale prostě mi to tam tak nějak sedí.

Jo, tak paní Božce jsem ponastavoval v počítaču, co bylo potřeba, tak jsem se tam v tom rejpal, chvílu si to hrkalo samo a pracovalo, paní Božka mi líčila, jak se tam maj na tom koncu světa, kde komu jak dupou králící, kdo koho tam pigluje a tak. Drby. Jo, a taky žehrala, že to má blbý s vobědama, do hospody se jí nechce chodit na jídlo a co na takové dědině má dělat? Tak požírá chleba se salámem. Mohla by si zajít domů, leč tam by si musela uvařit sama, to by taky nebyla žádná výhra.

To by mi tak mohlo, po zkušenostech od "Kamsenanáshrabete, s.r.o." bych se na to pěkně vyprd. Což vo to, tam jsme se flákali furt po nějakejch stravovacích provozech, jídla bylo habaděj, vždycky jsme jako servisáci vyfasovali desátek, ale tak nějak na jedno brdo. Sic měli v jídelníčku čočku na kyselo, jenomže nám z protekce udělali biftek. Po tejdnu to jednoho začne docela srát. Snídaně v motorestu, k vobědu bifťour a večeře v MekDrajvu zas na dálnici. S malejma vobměnama furt dokola. Ble.

Tak jsem to paní Božce vysvětloval, že si teď při odpočinku ve státní správě dopřávám a chodím každej den na gábl, koprovka, křenová majda, kus prasete se zelím, to je moje.

"Paradoxně, nebudete mi to věřit, nejlíp jsem se stravoval tu přechodnou dobu, co jsem si hrál na vojáky. Všici na to skuhraj, ale my jsme byli sice záklaďáci, ale spadali jsme pod lampiónskou školu, vařili nám civilní kuchaři a to bylo žůžo. A to měl voják rozkazem uloženou povinnost si třikrát denně tu stravu odebrat, to jsem se nenechal dvakrát přemlouvat."

"Jo, to syn mi tvrdil něco podobnýho. On byl tady v Brně, v Židenickejch kasárnách."

"Moment, v Židenicích? Tam já jsem byl taky. Tak vidíte, že vám nekecám."

"No jo, svět je malej, Brno zvlášť, vono už je to dýl, těžko říct, jak to tam mají teď."

"Jak dýl? Kolik může bejt vašemu synátorovi?"

"Osmadvacet. On tam byl tak před sedmi rokama. Já si vzpomínám, jaký zmatky měli s přísahou, jak to mělo být na náměstí, nakonec kdesi v těch kasárnách na Šumavské, já jsem se tam byla podívat ..."

"Hej, počkejte, počkejte, zmatky s přísahou? Jak on se jmenuje křestním jménem?"

"No, Josef."

"Pepa N.?" jenom jsem vyvalil voči. Jak ho charakterizovat? Měl takovou trochu křivou hubu, co si vybavuju, na to se jeho máti asi ptát nebudu, "Helejte, nebyl von tam jako řidič? Automobilní rota? Pepa N., hnědá dodávka, dokonce rozvážel stravu, jestli se nepletu?"

"Ježiš, jak to víte?"

"Páč to nastupoval se mnou, říjen 97, s tou přísahou to bylo tak, že jsme měli to mít ke státnímu svátku na náměstí Svobody, že jo, jenže von se tam zřítil vnitřek jakýhosi baráku, přišel statik, koukal na to a jak slyšel vo tom, že tam má za dva dny pochodovat osm rot, jenom se temně zasmál a celou slavnostní přísahu jedním škrtem pera zrušil, že by ta barabizna spadla eště celá. Jo, proto jsme to měli na buzeráku na Šumáku. Já se dorvu."

"Ale jak víte, že jezdil s tou dodávkou?"

"Páč na takový fíkoviny mám paměť jako bejk. Já totiž seděl na štábu na plánování provozu a ty jízdy jsem mu rozepisoval, cheche."

Tak jsem vyřídil Pepovi pozdrav, že někdy se musíme srazit a zajít na kafe bo tak něco.

Paní Božka z toho byla tak vedle, že musela na záchod. Já se zabral zatím do práce zas, zadumal se a přestal věnovat trochu pozornost okolí. Vona tam byla ešče jakási paní inžinýrka ze stavebního ouřadu, co jim tam jezděj jak komedoši, jenom ta maringotka jim chybí, tedy externisti, jelikož Vystrkov si se svejma třema stama vobyvatel asi nemůže živit plnotučnej aparát. Proto jim tam taky dojíždím i já.

Ženský se bavily, já je nějak neposlouchal, jenom jsem zachytil, jak paní Božka líčí, že kdesi se cosi hejbalo, že to moh bejt klíďo had, paní inžinýrka jí zase tvrdila, že kdepak, to bude asi krysí vocásek. Krysy? Že ať ju nestraší, to že by paní Božce eště chybělo. Vo čem to ty dvě tlachaj? Nějaký zahradní chatky obydlený hlodavcema a plazama? Nebo se snad některé nastěhovaly krysy do domu a ta druhá jí radí, jak je vyhubit?

Kdepak, prozaičtější. Byly pořád duchem eště na ouřadě. Paní Božka, jak si šla cvrknout, koukala tam na nějakej odpadovej kanálek v podlaze, kde koukalo cosi jako těsnění, jenže těsnění se obvykle nehejbe. Byla z toho celá vyděšená, leč paní inžinýrka hrdinně pravila, že teda vona taky nýčko musí, tak se na to koukne. Hady vona ráda, pokáď to bude had, tak si s ním poradí. Ječet začne v případě, že tam bude krysa. Fajn, že bych z každé užofky se hned kácel, to zrovna né, ale že bych se s nima nějak extra kamarádil, to teda taky tydýt. Neřvu, nejančím, nevomdlívám, ale taky si nestěžuju, pokud s takovou plazivou potforou nemusím vcházet ve zbytečnou interakci. Zato jsem slíbil, že jak uslyším jekot, neklamnou známku toho, že jde o krysu, vložím se do věci a krysu si vezmu na starost zase já. To abych vypadal jako geroj. Beztak to bude fakt to těsnění, který se zahemžilo v průvanu, a v tom šeru se paní Božka jenom lekla.

I prd, velebnosti. Paní inžinýrka odkvačila lulat a vítězoslavně se vrátila - se slepejšem v ruce. Teďko nemyslím slepejšem někoho z mejch nevidomejch kámošů, ale slepejša dovopravdickýho, takovou tu klustou žoužel, co vypadá jak had, ale je to ve skutečnosti prej ještěrka bez noh.

No dyk to řikám furt, mám fajn džob. Lozím po střechách a fotím kostely, dohaduju se s domovnicama, mám za tím účelem i služební průkaz, teď eště dojíždím na druhou ouřadovou filiálku kamsi na kotáry do lesa, kde se jim v budově hemžej hadi a mám pocit, že při důsledným pátrání by se aj ta krysa našla.

Příště si najdu něco klidnějšího. Pudu dělat třeba pyrotechnika.

Středa, 13.04.2005 ... Třináctýho, a jo ...

To se mi to machruje s datumama, když mi někdo práskne, kolikátýho je. Škoda, že jsem se to dozvěděl až v poledne. Říct mi to ráno nebo eště líp včera odpoledne, zalez bych do pelechu, vobložil se peřinama a pod polštář si dal pištol. No, to radš ne, při mým dnešním štěstí bysem si tak ustřelil palici.

Říkám, začalo to včera vodpoledne, nenápadně, plíživě. Krapet jsem uklidil v té garáži, ani za zmínku mi to nestálo, a to jsem, prosím, i zamet. Ale situace jako vždy graduje. Vono takový zametání v garáži, to néni nějaká lecjaká věc. Vono se u toho práší. A to je zrovna to játro pudla. Se mi asi naprášilo do ucha. Nějakej bordel, malý věci, byl jsem zasviněnej celej, nějaký ucho, předpokládal jsem, mne už nemůže rozhodit. Jo, to byl další vomyl. Večer jsem ten vomyl vomyl a ... a nic. Vomyl nepustil. Tedy měl jsem špinavý ucho, to néni zas až tak přesný. Já si to tím mytím hezky upěchoval, udusal a naráz jsem na pravý ucho slyšel lautr hovno. No a co, co bych taky poslouchal takdle v noci? Do rána to třeba přejde. Jenom jsem se pokusil si vsugerovat, že nad ránem se mám přetočit na pravej bok, abych tím slyšícím levým uchem ležel nahóru, kdyby to čiročirou náhodou nepřešlo.

Čiročirou náhodou to nepřešlo. Ovšem ležel jsem na pravým boku, aspoň to mi vyšlo. Tedy jsem se i vzbudil, chvílu si kroutil uchem pravým hluchým, špejchal do něj špejlí, nakonec jsem se na to krajcvajcnul a šel do práce. Teda jel. Autem. Moc dobrá věc, když slyšíte, že někde houká sanitka, a naprosto nemáte možnost lokalizovat, z kterýho směru. Jsem pro sichr zastavil, ten sanitní pilot se mi přehnal metr před čumákem. Ajta, tak takdle by to nešlo. Doteď to vypadalo jako prdel, včíl mne smích začal přecházet.

Za volantem - na draka. Diagnostikovat závadu, která se projevuje pípáním, to s hluchým jedním uchem jde. Blbě, ale jde. Ale s jedním člověkem telefonovat a přitom se ohledně toho telefonátu simultánně domlouvat s druhým, to de taky dost na levačku. Si to představte - máte funkční jenom jedno ucho, na něm připlácnutej telefón, pak slyšíte člobrda v telefónu. Ten, co stojí u vás, ten do toho začne kafrat, toho na drátě musíte vymomentovat, poslechout toho "lajf", zas pokročit v telefonním rozhovoru, poslat to dál a zas vodložit sluchátko, abyste slyšeli, co vám ten druhej vodpověděl.

Tak dost. Čas na čistku. Doslovně. Vyrazil jsem za roh do lékárny a koupil propriety.

Metody čištění jsou v zásadě dvě - mechanická a chemická. Mechanickou jsem vzdal hned, vatou na špejli už jsem to zkoušel, nezabralo, možná jako doplněk k chémii. Šmirgl, rašpli a vocelovej kartáč, to jsem zavrh též, nejsu žádnej kyborg. Čili cesta ku čištění chemická, ty znám též dvě: prolejt danou věc benzínem a prolejt danou věc lihem. Lejt si do ucha benzín mi přišlo jako docela pitomost, vybral jsem tedy líh, líh zakoupil, kapátko k němu. Zásobu špejlí s vatičkama jsem si pro sichr vzal z domu, tušil jsem, že ještě bude problém.

Kolegyň Laťku jsem instruoval v tom smyslu, že mne vůbec jako nevidí, že tam pro nikoho nejsem, zašpéroval jsem se v kanclu a započal s léčbou. Nakapat líh do ucha, zaštěrchat, vylejt, prošťourat. Nalejt tam teho sajrajtu víc. Hlavu na bok. Předklonit, zaklonit. Zmáčknout. Utřít, nechat odkapat na kapesník. Zas tampón. A furt hovno výsledek. Kurva, jak já byl už vzteklej. Až už jsem si na ucho vyplejtval půl flaštičky lihu a furt nula nula nic, došlo mi, že se samoléčbou jsem tentokrát nepochodil, ať si Hemerojdová (bo jak se ta sviň na ministerstvu teď menuje) plácá jak je libo, já musím k ušákovi. Potupné, muset k felčarovi hned v dubnu. Zas - budu mít pro letošek snad voddoktorováno. Jenže kam? Normální felcharka mne tak kopne do holeně, ta mi s uchem pomůže jak mrtvýmu zimník, z té vyrazím leda tak dech, v lepším případě recepis k tomu špecialistovi. To si tam můžu rovnou zajít sám. Jenom nějakýho znat. Psza kréw, to mi čerti dlužili.

No ešče že mám ten intérnet. Hledej - polikliniky Brno - co nejblíž. Našli, moji rádcové, přímo Bílej Dům, ORL, telefonát, srdceryvné líčení zážitků a amatérská diagnóza, sestra se vymlouvala na poradu, já fňukal a kvílel, sestra měkla, to zakončené kýženou větou: "Tak se stavte hned, za jak dlouho tady můžete bejt?" Slíbil jsem čtvrt hodiny, snad to ani tolik nebylo. Tam z pacientů ani čapa, no bodejť, už dávno neměli ordinovat, nýbrž se měli radit.

Doktor - menoval se nějak ukrutně akčně, jako MUDr. Dezert, ne, MUDr. Dezorient, to taky ne, a jo, MUDr. Dezort, ten mi kouknul trychtýřkem do ucha. Do levýho, zdravýho. Podruhý jsem zvopakoval, že neslyším na pravý, uklidnil mne, že jenom potřebuje vzor, jak to má vypadat. No, doufal jsem, že mluví vo konkrétním modelu a ucho obecně už někdy viděl. Asi jo, pak to šlo jak na drátkách, žel doslovně. Vzal drát a vrazil mi ho do toho hluchýho ucha. Pak eště pinzetu. Tampón a k temu ten trychrýřek. Už už jsem začínal bejt zvědavej, jestli si tam nevleze celej, chvílu lovil a vytáh cosi, co prohlížel lupou a diagnostikoval, že jde o ňákou špónu. Fakt - tělísko patrně kovové. No kde jsem k tomu přišel, to je mi záhadou. Leč ucho se cizímu tělísku patrně kovovému celej den urputně bránilo a produkovalo ňáký svoje vnitroušní svinstva, čiže tělísko fuč, já slyšel furt pendrek.

"Mhm, propláchnem  ...," děl MUDr. a vytáh stříkačku. Velkou. Dalo by se říct i obrovskou.

"Jo, to znám, tendle aparát, pane doktor, hele, nemoh byste mi napřed dorazit to ucho a betónovou injekcí si jít vyztužit barák až pak?"

"Snad se nebojíte?"

"No, to ani ne, jen jsem si dodneška nepřipadal jako kůň. A todle mi evidentně přijde jak na koňa."

"Není to nic zlýho, uvidíte, bude se vám to líbit," vmísila se do toho sestra a jedním mocným grifem mne zamáčkla do židle. Do kovové židle. Na rameno mi dala jakousi vaničku a na krk hadr z radiátoru. Jo jo, líbí se mi to už teď. "Vydržej to malý děti, vydržíte i vy, držte, včíl ..." velela dál. Držela, tedy mne, já držel, páč ona mne držela, doktor stříkal. Furt teda mluvím vo tom vyplachování ucha, aby nevznikla mejlka. Takhle zblízka jsem mořskej příboj eště neslyšel.

Co bych nevydržel, dobrá, řekněme to taktně - z dlouhé chvíle bych podobnou zábavu nevyhledával. Ale jinak to šlo. Až na to, že jsem pak zas na to původně nemocný ucho slyšel líp. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych moh poprosit vo takovou důkladnou očistu i pro to druhý. Zavrh jsem. Přece jenom, když mi podali prst, neurvu jim celou ruku, že jo? Navíc ta stříkačka ...

Velkej Šéf Kvakin, dle předpokladu, vychlad. Měl jsem s ním nějaký jednání, po včerejších problémech s mailem ani neštěk, nebo teda štěk, ale jenom okrajově. Jako by mu to s mírným zdržením došlo, kterak se věci mají.

Na oplátku jsem mu slíbil paměťovej trámeček, když je ten Velkej Šéf, ať má taky šéfovsky rychlej počítač. Celeron 600 MHz nevokecám, ale trocha paměti mu to drobet zrychlí, von bude rád, paměťovejch modulů se mi pár v kanclu válí na hromádce bordelu pod stolem. Ještě bedničky by chtěl. Aha. Ty žádný volný nemám, ale koupím, slíbil jsem.

Na to konto jsem šel a z finanční šéfové Leňule vyrazil pětasedmdesát litrů na nákupy drobností. Bedničky pro Kvakina, pár počítačů, nějakej monitor a dva disky pro mne. Cheche.

V hospodě se slepejšama byla nezvykle silná účast - kromě hardcore, tedy mne, Bači, Pepého, Pepého Staré Manželky Marušky a Marťana přišel Misch, ten se poslední dobou stává také stálicí, po delší době Tetka Králička a Její Poslední Manžel Jirka, ti měli asi strach mi přijít dva měsíce na oči, páč si na dva tejdny pučili nějaký DVD, pak taky Divnej David a ke všemu Kachně s přítulem jako bonus. To nic, to jenom tak pro informaci. Však jsme se taky nemohli vejít ke stolu. S hrošíkem Marťanem žádnej div.

Dobrej gag, až se to tam trochu vyprázdnilo, předved Misch - měl jsem nějaké (obvyklé) hloupé poznámky, on povstal, pravil, že se s námi loučí a když jsme na něj takoví, tak odchází. Přičemž fakticky si šel jenom k odložené bundě pro cigára.

"Kam deš?" dožadoval se vysvětlení Marťan, "Co tak brzo? Přítulkyně Žábi tě snad nehoní, ne?"

"Jste na mne zlí a já na vás nemám náladu."

"Ale to byla sranda vod Egiho, toho nesmíš brát vážně."

Misch se usmál a omluvně mu ukázal krabičku cigaret, že si jako z něj dělal psinu.

"Tak kam deš?" furt se tázal Marťan. "Poseď eště chvílu a dej si eště jedno."

Misch furt mával tou krabičkou jak na prvního máje. Nebejt to von, řek bych, že jak idiot.

"Máváš hezky, kdyby Marťan viděl, tak to i ocení," povídám. "Von je rád, že jakž takž registruje tvůj obrys," zkusil jsem napovědět.

"A jo, sorry," zarazil se Miš, "Já jsem si to neuvědomil, já jsem si dělal prdel s tím odcházením, šel jsem si jenom pro cigára."

"Tys někam šel?" začalo to zajímat Baču.

"Hergot," přidal se i Pepé, "von tady někdo někam šel? Mně se taky nic neřekne ..."

No, však nám říkali už na základní škole, že ze slepejch si nemáme dělat srandu. Já bych dodal - klíďo dělat, ale musíte vědět jak.

Miš si pochopitelně dal ještě nejedno, až v deset ho napadlo, že potřebuje eště cosi nainstalovat doma. Vím, však jsem s tím tak do osmi hodin počítal. Při osmým jeho pivu už ani tak ne. Slib je slib.

Sedím u Mišakowa, ten už je tuhej jak biftek. Program má nainštalovanej. Přepustil mi vlastní postel a sám chrápe na gauči. Dobře mu tak.

Úterý, 12.04.2005 ... Kvakin a jeho slabé nervy ...

V klidu jsem si přispal do osmi, hodil konečně svoje auto, Všiváčka, na přezutí do pneuservisu a lážo plážo šel na školení. Kdepak bych se ráno zabejval Velkým Šéfem Kvakinem. Porád dělá velkýho znalce výpočetní techniky, však on si ten počítač dokáže zapojit.

Nebo že by ne?

Na sextretariátu jsem o školení hovořil, sextretářky Olouška a Milasku jsem instruoval v tom smyslu, že "su celej den v hajzlu", když mi bude někdo volat, má smůlu, budu mít i zvonění vypnutý. Pokud by někdo extrémně po mně toužil, nechť mi pošle trapáckou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS). Halasně se ohrazovaly, že prý nejsou blbé.

Nebo že by jo?

Po prvním bloku vzdělávání, samý nezáživný věci jako sítě, maily, protokoly, servery a firewally, měl jsem na každým telefonu dobrejch osm až deset zmeškanejch hovorů. Zprávu, pochopitelně, ani jednu. Většina hovorů přes ústřednu, pak nějakej plebs, ale asi dva pokusy i od šéfové, Tasemnice. Tak to musí bejt něco velkýho, když i Tasemnice osobně vyhrabala někde mobil ... To už by si zasloužilo asi i zavolat zpátky, když už mám ten služební telefon.

Prej co jsem mu zas proved? Jako Kvakinovi? Líce tam jak splašená drezína, jebe každýho na potkání a řve jak píchnutá bachyně, že mu nejde počítač. Jestli v tom náhodou nemám prsty?

Pravda, myšlenka pěkná, záměr hodný osobnosti mého rozměru, bohužel v tom nejedu. Naopak jsem se snažil mu to včera vypilovat, aby mu to, co má, fungovalo. Že tam nebyl a nemoh jsem to odzkoušet přímo na místě, za to nemůžu. Nejsu šaman, abych byl na dvou místech naráz. Zejtra mu budu věnovat prioritní péči. Ba dokonce v polední pauze, kdyby zbyla čtvrthodinka, moh bych se tam otočit. Nešlo mi tak o Kvakina, jenom ať nemrdá nevinný kvůli své neschopnosti, kterou se, aniž by mi to nějak vadilo, pokouší svést na mne.

Co tomu ten trotl moh zas provést? Počítám, že si tam ten počítač přivlekl a zapojil, zas ku jeho cti budiž řečeno, že až takovej idiot není, že by si nevšim, že mu chybí piksla pod stolem. Tak bych to tipoval na síťovej šlauch. Ten moh vynechat. On jako pan velkopodnikatel s modemem ...

Prozaičtější. Opravdu jsem se tam zastavil, školeníčko školení bylo za rohem od ouřadu a po obědě zbyla chvilka, Kvakina jsem potkal hned na schodech, se ví, že na mne okamžitě spustil na mne orální výlev - asi takto, buď mu prý půjde počítač, nebo půjdu já. Hmm, kam by takovej počítač chodil? Ale co mu konkrétně nefunguje nebo proč tak jančí? To, co vždycky - jeho soukromá schránka na Email.CZ.

Ježišmarjá, on si to, megablb, fakt nedá vysvětlit? Email.cz obvykle nefunguje, častěji leží na tlamě než by podával nějakou práci. Jenže po tem celým je mi tak akorát hovno. Chodí mu ouřadový maily? Chodí. Vidí na internet bez restrikcí, jak si vybrečel? Vidí. Co je mi, kurva, po jeho schránce? Že je na to zvyklej (= cokoli jinýho mu činí nebetyčné problémy), po tom je mi draka. Pokud leží Email na držce, nic s tím nenadělám. Jestli jenom sabotuje spojení mezi Emailem a naším providerem, taktéž - však si providera vybral Kvakin.

Perlička - dokonce si i našel řešení: mám ho "vyjmout ze sítě". Nu vot, to tu ještě nebylo. Pak si bude ty maily asi nosit v ešusu.

Hahá, mám takovej pocit, že s Kvakinem bude tento tejden eště veselo ...

Pondělí, 11.04.2005 ... Kvakinova stáj ...

Většinu pracovního dne jsem Velkýmu Šéfovi Kvakinovi čistil počítač. Nikoli tedy hadrem a okenou, nýbrž on si tam nasyslil za poslední dobu docela hezkou stáj trojskejch koní a kdovíjaké havěti. Oni ti Šemíci (se) mu tam řehtali a kopali mezi sebou, na vlastní práci počítači už nějako nezbejval čas. Tak to dopadá, když si nějakej chlípník z pozice moci ředitele zeměkoule vybrečí privilegia na Internet. Socan, modrej nebo pobožnej, jak jde vo kurvy, je to stejná písnička. Kdepak, na iDnesu takovou Alexu nechytil.

Akce plánovaná dlouho (od čtvrtka) dopředu, dnes jsem měl jedinej jakž takž volnej den, zejtra sedím celej den na jakýmsi školení. V deset, po poradě vedení, vetřel jsem se ke Kvakinovi a šluknul mu PC s tím, že se budu snažit během dneška to dodělat. Když slíbíš, vždycky potěšíš.

"Jasně," zněla odpověď, "nijak extra to nespěchá."

A aj kdyby, tak jako co? Já jsem si kromě sbírky pornohavěti nasral na plochu 160 souborů o úhrnné velikosti stodevadesát mega? A na ty všechny jsem si poctivě udělal zástupce na panelu? Plus pár obskurních nezahubitelných nelegálních programů? Ten eště bude bečet, že už námořní mapu Atlantiku nemá, no jéje, pro Velkýho Šéfa malýho ouřadu náramně důležitá věc. Beztak to zas šlohnul od nějakýho dalšího lempla z té jejich partaje. Kdepak, chtěl čistku, má ji mít.

Ve dvě se, panáček, začal pídit, jestli už s tím nebudu hotovej? Prej tuze nutně potřebuje si poslat mail. Jo, zlatý voči, odpolední dávku porna chtěl, vidím do něho jak do studánky.

Ani nevím, co jsem mu odpověděl, jestli: "Aha," nebo dokonce chápavé: "Hmm".

Jestli "poslal mail", to netuším, ale v okamžiku, kdy jsem si s tím v 16:40 dohrál, byl už Kvakin dávno v Mexiku. Já to řikám furt - není nad starý odzkoušený řešení. Asi si šel koupit pornočasopis.

Nechal jsem mu PC stát za dveřma se vzkazem, že pokud bude chtít ranní dávku "posílání mailů", nechť si počítač iniciativně zapojí. Já se vzdělávám.

Kampak na mne Kvakini ...

Měl jsem libý záměr - hodlal jsem v podvečer vyfotit si jeden kostel v Kéniku v takové super rozbombardované ulici a následně se odporoučet na Lesnou, kde jsem měl v úmyslu zajet do garáže a trochu tam uklidit. Jest tam několik beden neznámého obsahu, pro něž není kde uskladnit pneumatiky. Neznámým obsahem nemyslím nějaké toxické látky, leč matně tam tuším například třicet let staré časopisy a podobně. Sedmičky Pionýrů eště po bráchovi. Sedmičky Pionýrů schovám, ostatní herberk vyhrnu na skládku.

Budoucí čas je na místě.

Kostel v rozbombardované ulici mne nezdržel. Ten jsem si vyfotil, ale nutno přiznat, že po bližším ohledání je to tak do archivu, néni na něm zblízka zas nic až tak zajímavýho. To už zajímavější byl jakejsi divnej chlap, co se mi při nějakým pokusu přimotal do cesty.

Jo, pak jsem si koupil párky k večeři a pořád ještě mířil do garáže.

Přesně do okamžiku, než jsem potkal na ulici spolužáka Butruse, kterýho jsem pořádně neviděl, hmm, dobrejch čtrnáct let.

Hodina a půl klábosení před domem, na garáž nedošlo. Zejtra druhej pokus - tedy o garáž. S Butrusem se domluvíme na pořádnýho spicha někdy na příští nebo přespříští tejden.

Divnej chlap. Asi na něm není nic zajímavýho, však jsem taky v těch místech jenom zkoušel nastavení aparátu, nefotil jsem jakýhosi divnýho dědka, ale přijde mi takovej nějakej, hmm, prostě fotogenickej. Zaznamenáníhodnej. Akční.

Neděle, 10.04.2005 ... Úhel pohledu ...

Je jaro. Krása. Oteplení. Někdy sluníčko. Jindy jarní deštíček. Pravda, pokud zase deštíčkuje celej víkend v Lanškróně, nejni moc vo co stát, ale pořád to beru jako romantiku.

Raší svěže zelená tráva. Opět v LunchCrowně to na loukách vypadá krásně, jarní zeleň na úrodné hlíně, černozem se to, tuším, jmenuje.

Člověka to až nadchne.

Přesně do té doby, než Ťapinka v pátek ztratí v té svěží zelené travičce na úrodné černozemi špeciální rozdvojkový černozelený vodítko.

Jelikož ztráta proběhla v pátek a hledání až po celovíkendovým deštíčku v neděli, vodítko jsme pochopitelně nenašli. Nechci nikoho obviňovat, ale beztak ho už nějakej lačnej lemplovskej Lanškrouňan lapil. Zmrdi vesnický nenažraný. Furt tam jenom chčije, pendrek k vidění v širým okolí a i vodítko volně pohozený na louce vám ukradnou. Ksindl. Verbež. Eště si u toho promočíte a zaserete tenisky.

Kobercovej nálet na celej LunchCrown.

Stokrát můžu machrovat, že nechápu lidi, co si do vlaku nekoupí místenku.

Inu, když jsem kokotí hlava zapomnětlivá, dobře mi tak.

Stál jsem celou cestu ze Svitav až do Brna.

Sobota, 09.04.2005 ... Relativita hodnot ...

Už jsem se zmiňoval, že do Landes Krone jsem našíboval gauč, abych měl při víkendových návštěvách na čem spát. Dobře, budu věřit Ťapince, že nepřibírá, ale já už su holt na to tísnění se s milovanou na jedné úzké a krátké posteli asi starej.

Psové samozřejmě naznali, že když se gauč rozloží, je tak nízkej, že se ani při nejlepší vůli nedá považovat za plnohodnotnou postel, spíš se to podobá spaní ve stanu nebo tak. Do plnotučné postele, samo sebou, nesměj. Na gauč prej, podle nich, jo. No co, ať si to s pánečkem užijou. Každej čokl z jedné strany, však je to zas širší, tak se vejdem.

Mášena mne posunula výše na svém hodnotovém žebříčku. Lze poznat tak, že k ránu vrčí na všechny, kteří se ke mně přiblíží, tedy jak na Anďáka, to není divu, Andítko je takovej hodnej moula, co místo aby se jednou nakrk a Mášuši natrh prdel, nechá si všechno líbit, ale ona vrčí i na paničku. Sedí u mne a hlídá.

Tím jsem stoupnul někam na úroveň piškotu nebo tenisáku.

Neznalí se můžou nad takovým srovnáním ošklíbat, ale víte, volové, jakej poklad pro toho čokla znamená tenisák?

Pátek, 08.04.2005 ... Kategorizace sebevrahů ...

Bejt veřejností, zdrhám. Chlapákům v servisu se podařilo zprovoznit mi Simsóna. Úžasnej maslostroj. Nejen, že jezdí, to dělal jakž takž vždycky, (staro)nově i brzdí, bliká, svítí, to vše dle mých pokynů, nikoli samovolně. Fantazie.

Z Lesné kamsi doprostřed Židenic za necelejch deset minut, auta stojí, Simsón jede. Dokonce jsem musel i zpomalovat, a to je na dané trase povolená šedesátka, považte. Jó, to se to proplejtá dopravní zácpou s takovým mrňavým bastardíkem. A když jsem našel parkovací místo necelý dva metry na délku, úchvatnej "motocykl" prostě zvedl a místo složitýho manévrování (s autem bych byl rovnou vodpískanej) ho k vobrubníku jednoduše zanesl, oživil jsem si tak všechny pozitivní stránky věci. Až nenadále zaprší, oživím si i ty negativní, já vím.

Jel jsem na víkend za Ťapinkou do Lanškrouna. Je už jakž takž teplo, pravda, sem tam poprchalo, ale nemrzne, nechumelí, jaro jest tu. Proto jsem zvolil vlak. Ekonomicky to oproti autu až tak výhodné není, přece jenom Ťapinka mne musí vyzvednout v České Třebové nebo ve Svitavách, pak mne v neděli vrátit tamtéž, kousek ke kousku a najede dobrejch sto kilometrů, když k tomu připočtu cenu vlaku, cenová výhoda se jaksi povážlivě rozplývá. Kvůli padesátikoruně nebo dvěma takhle šaškovat ... Ale zase ta romantika.

A to jsem si ještě směrem tam namíříl écéčkem. Moh jsem jet dřív vobyč rychlíkem, to bych se ale musel docela honit, později fičí jakejsi expres, to už je ale zase dost pozdě. No co, nebudeme lakotní, pustíme chlup (příplatek), svezem se vlakem "vyšší kvality", ha ha.

Zrovna jsem si při té příležitosti vyřídil "Kartu Z" zas na rok, ono přes prázdniny se to asi užije. Karta Z, jízdenka EC, a aj místenku do kuřáku, když je u toho EC vlastně v ceně. Jak prosté a jednoduché. Aha, pardon, já zapomněl, s kým mám co do činění, mé oblíbené ČD Centrum, takže místenku do nekuřáku stornovat a druhej pokus, voilá, opravdu do kuřáku.

V kupé sedí chlap a zároveň se mnou se tam štelujou dvě dívčiny. Študentky nějaké humanitní pavědy dle vzezření. Možná socioložky. Taková trochu už tradice.

"A hele, on je to kuřák, to jsem si nevšimla v tom spěchu ..."

Bystřím.

"... ale třeba tady nikdo kouřit nebude ..."

Vytahuju a demonstrativně pokládám na stoleček krabičku cigaret.

"... v nejhorším se přesuneme jinam ..."

Přihazuju zapalovač.

Záhy přichází ščíplíščica, ještě si okatě stěžuju, jakouže peripetii jsem měl s vystavením místenky do kuřáckého kupé. Následně vytahuju cigaretu a labužnicky si s ní před zapálením pohrávám, čímž děvám dávám šanci k ústupu. Zdrhaj. Bez blbých komentářů, tiše se zvednou a jdou do hajzlu. Tak jsem se možná splet. Třeba byly ošklivé od nějaké nemoci. Študentka - socioložka by se ještě chtěla hádat.

V Blansku vlak, ač nestaví, značně přibržďuje a šine si to takřka krokem. Na nástupišti zastávky Blansko-město postávají lidi s otrávenýma ksichtama. Pokuřují a zjevně nadávají.

A policajti a hasiči. Jas se vlak pomalu sune, odkrývá se situace jak na orloji.

Policejní fotograf, ten se pozná podle fotoaparátu v ruce a nápisu "Policie" na zádech.

Cosi modrýho.

Modrej pytel mezi kolejema a pod ním jasně viditelnej obrys postavy. Zas tak pomalu, abych si všim, nakolik byl obrys kompletní, ten vlak nejel. Ale i tak.

A ještě kousek dál směrem ku Třebové stojí ten rychlík, co jsem původně koketoval s myšlenkou s ním jet. Úplně vepředu mašinfíra a vykládá něco dalšímu fízlovi.

Aha. Sebevrah.

Je vcelku jedno, jestli pod ten vlak lehnul či skočil, či zda jen přebíhal koleje. Sebevrah je to tak jak tak. Zvlášť v Blansku-městě, tam už vlak přejel optimistů, jež věřili, že stihnou přeběhnout, pche. Pletu se, nebo je tam dokonce pro chodce podchod? Koho v Blansku-městě sejme mašina, je prostě sebevrah a basta. Jediná možná omluviluva by mohla bejt, kdyby tam spad z perónu, a to ještě nějakou nešťastnou náhodou.

Jsem moh zbytek cesty aspoň přemítat o sebevrazích a jejich kategorizaci - nehodnotím bolestivost či náročnost toho kterého provedení, ani sám fakt patologičnosti sebevraždy, pouze pohled okolí.

Sebevrah - posel: obvykle se poleje hořlavinou a na dostatečně zalidněném a viditelném místě zapálí. Demonstrativně. V zásadě jeho problém. Snad kromě Jana Palacha a částečně Jana Zajíce nemají valný význam. Těm prvním se skutečně povedlo upoutat pozornost a cosi ukázat a vyjádřit. Nyní již okoukané a demonstrovat tímto za zlepšení životních podmínek arktických velryb v deštných pralesech jest volovina. Nenadchnou, nenaserou.

Sebevrah - vyhazovač: exotické, známé nejčastěji z Blízkého a Středního Východu, z Ruska a z New Yorku. Když někoho omrzí život, dá si ručník na hlavu, chvíli vyje k Alláhovi, sežene si trhavinu nebo letadlo a vyhodí do luftu sebe plus to, co je v dosahu - kavárna, škola, divadlo, mrakodrap. Někteří toto počínání lživě maskují zajištěním si jakýchsi prebend u Alláha v záhrobí. Zvlášť zavrženíhodné, našemu teritoriu se zaplaťpánbůh zatím vyhýbá.

Sebevrah - mstitel: pokud ho okolí dostatečně dlouho sere, nenajde v sobě dostatek energie, aby se prostě přestěhoval. Namísto toho opatří sobě brokovnici, jde do školy (obvykle se jedná o studenta), cvičně postřílí pár jemu nejodpornějších spolužáků a učitelů, následně se zašpéruje ve sborovně a ustřelí si palici. Pro školský úřad výdaje navíc na vymalování půlky budovy. Výjimku tvoří jakýsi případ tuším ze Švýcarska, kde maník "vyčistil" místní státní úředníky. Netvrdím, že by si to spousta našich pedagogů a státních úředníků nezasloužila také, ale opět - v naší oblasti se sebevrazi - mstitelé omezují většinou na rodinné čistky.

Sebevrah - slušňák: když už na něj přijde nutkání, jde a tiše se zhompne alias hodí si mašlu někde v odlehlém cípu lesa. Případně na půdě, leč to nechá dopis na rozloučenou, aby byl nalezen zavčasu, dřív, než se začne rozkládat a zamoří okolí. Taktéž do této kategorie spadají nezřídka různí práškožrouti a plynotraviči, pokud tito před činem mají tolik duchapřítomnosti, že odpojí zvonek. Krajním typem může být jedinec, jenž si brokovnicí ustřelí palici doma v obejváku, pravda, pěkně tím nakrkne pozůstalé, kteří musí vymalovat a seškrábat zbytky jeho chorého mozku ze stropu, lustru a hodin po babičce, v tomto případě to lze částečně ospravedlnit - počet takto nasratých je zanedbatelně malý, nezřídka k tomu ještě zdědí dům. Možná ještě topiči. Dobrá, prohledávat půl přehrady a hledat chlapa s šutrem na krku je pro policejní potápěče asi docela vopruz, ale zas jsou za to placení, tak si nemusí až tak stěžovat. Pokud jim mezitím přijde něco důležitějšího na práci, utopenec počká, ten nikam nespěchá.

No a pak Sebevrah - nasírač. Konkrétně případ různejch skokanů pod vlaky a podobně. Nezpůsobí žádnou extra škodu, pár jeho fragmentů rozprostřených po kolejišti a nápravách soupravy lehce odstraní první deštík a průjezd mycím tunelem, nezraní nebo nezabije nikoho navíc, snad se možná pár lidí krapet potluče při prudkém brždění, vcelku malichernost. Ale proč si, kurva, každej vybere ausgerechnet rychlík, nejlépe mezinárodní? Vím to - nasrat třista cestujících. Tak je to. Náklaďák sice jede pomaleji, ale takovej sebevrah má svejch padesát vagónů s uhlím, traverzama a betonovejma překladama jistejch. Né, to von si, matlák, musí skočit pod šnelcuk, a to eště nejlíp na frekventovaném přejezdu, aby aj motoristi si to užili. Tfuj.

Závěr: Dyž už pášete sebevraždu (třeba ze čtení přiblblejch webovejch stránek) - snažte se tím aspoň nenasrat okolí. Těch, co přišli v České Třebové naproti někomu k vlaku a pak jenom smutně zírali na příjezdovou tabuli s nápisem "R976 - zpoždění 120 minut", těch mi bylo líto.

Poznámka: jsem si nebyl jistej, jestli šlo fakt o skokana, oproti pohřbu papeže a vládní krizi to byla asi zanedbatelná událost, na žádném zpravodajském serveru jsem o tom nenašel zmínku. Až teď, jo, byla to skokanka.

(Další postřeh - pokud chcete, aby se o vás, když už je po vás, aspoň napsala krátká zmínka v novinách, pašte sebevraždu v okurkové sezóně.)

Čtvrtek, 07.04.2005 ... Reflex, televize a senzační odhalení ...

Sakra, já bych spal, jsem si s tím novým tajemným bazmekem neměl hrát do jedné do rána ...

Přečet jsem si senza článek v Reflexu. Normálně gultůru a podobné nablblé plky přeskakuju, pokud jsou ovšem na vyhrazeným místě. Tenhle se jim patrně omylem zamotal kamsi doprostřed a já blbec se do toho začet.

V podstatě šlo o to, že Daniel Landa je fašoun, nácek a svoloč, kterou nebudeme v Evropskej úniji trpět. Něco jako dřív třídní nepřítel. I ta rétorika a metódy důkazování oného vypadaly tak nějak socialisticky, hezky po bolševicku. Kterak na něj všelicí nýmandi stříhaj potupná videa a vůbec by ho nejradš viděli v Gulagu.

Nejhorší průser byl asi v tom, že si Landa lajznul přezpívat nějaký Krylovy písničky, udělat z toho jakejsi mejdan a vona mu to vodvysílala ČT2. No děs běs. Dokonce mu Česká Televize (tam bych hledal zakutanou tu pravou verbež) z toho pomohla udělat DVD a CD, který von teď prodává, a má to proším zadarmo, zadarmo. A vostatním nic grátis nedali, zmrdi. Přičemž ČT má bejt médijum veřejnoprávní a ČT2 jen pro tu správnou a schválenou kultůru. To už jsem se málem posral.

Asi tak - co se huby týče, poslouchám převážně country a příbuzné obory, jednoduše "zrádný bendža", jak to souhrnně nazývá pan Bobeš a dělá se mu z toho šoufl (ze zrádných bendž, nikoli ze samotného nazývání, z takového barbarství se dělá šoufl mně, ačkoli o tom nematlám do Reflexu). Country a spol. je dejme tomu 60%. Pak můžu taky klasiku, všelijaký ty Mózarty, Bétoveny a Šopény, též Béďu Smetanojc přežvejknu. Většinou nevim, kdo napsal konkrétně který to fidlání, ale docela se mi to líbí. A pak zbytek dobré hudby. Lupnu něco Radůzy (mimochodem Bobšovy ex-švagrové), klíďo Naďu Urbánkovou, snesu semo tamo Lucii Bílou a kdoví co ještě. Semo tamo dejme tomu i Landu. Přinejmenším má text hlavu, patu, nějakej prostředek a základní melodii, což se o většině "umělců" říct moc nedá. Dobrá, v tej skupině Oslík nebo Orlík či jak se to kdysi menovalo, to byla docela fíkovina, trapas a extrém, to se nedá upřít. Vomílat furt do zblbnutí, že je někdo Čech, lemtá pivo, má holou palici a je proto správnej borec, to už samotnýmu Landovi evidentně došlo jako slabota. Dle jeho posledních projevů to vypadá, že dostal krapet rozum.

Jsem eurooptimista. Ano, furt. Přiměřenej. Důvěřuj, prověřuj, tak nějak se to říká. Proč krapet nezredukovat hranice, neplatit společnou měnou a nemít jednotný zákony, klíčový normy a třeba aj armádu? Jenže zase trocha toho přiměřenýho národního cítění taky néni tak úplně k zahození, ač uznávám, že z historického hlediska nám bylo obvykle dost na pendrek. Pokud je to v přiměřené míře a umí si z toho člověk vybrat ...

Ale takováhle hysterie? Když může ČT2 vysílat pořady pro Cikány a podobný zhovadilosti, proč ne třeba koncert Landy, ježišmarja? Nekoukám na to tak jak tak, koncert jsem slyšel ze záznamu u Ťapoušů z CD a docela se mi ta interpretace líbila, mimochodem Denta-Kryla zrovna můžu v nezřízené míře, zajímalo by mne, kdo z těch dnešních chytrolínů znal drtivou většinu jeho tvorby ještě z notně pískající a rušené Svobodné Evropy?

No mazec. Jo, a voni tomu Landovi snad za to dali nebo naopak těsně nedali jakousi cenu, prase aby se v tom vyznalo.

K věci už konečně - nejvíc mne pobavil jakejsi Jan Čechtický ze (snad skupiny) Ohm Square: "Kdybych byl nominován, nešel bych tam ani náhodou, jestli je to na playback, nebo komerční, je mi úplně u prdele, ale takovejhle pán ... a ty lidi, který se tvářej jako nějakej cech, ho zvolej!"

Cejtím z toho dobře závist? A proboha, Jan Čechtický, to je zase kdo? Přišel jsem vo něco, že takovýho trotla neznám? Našel jsem obšírnou informaci:

Narozen v roce 1970, začínal počátkem devadesátých let v kapele Sebastians, dnes figuruje jako Jan 2 v respektované elektronické skupině Ohm Square, která vydala dvě alba. Kromě Ohm Square skládá i sólově pod různými pseudonymy (Vindaloo, Dentist), produkuje, remixuje, skládá scénickou hudbu, je příležitostným DJem a hercem (Šeptej, Knoflíkáři, Anděl Exit).

Můžu zodpovědně prohlásit, že Kryla znám velmi dobře, o Landovi mám průběžně jakés takés ponětí, ale o téhle nule jsem nikdy neslyšel. A jo, vydal dvě alba. Považte. Tak to bude šoubyznysovej king. Bohužel na webu slibované "další info" se nekonalo, anžto si pan Jan patrně zapomněl zaplatit doménu. Nebo mu zkrachoval i producent. Osud.

Leč přání mu splním: "Jedinej, kdo nechci, aby nás poslouchal, jsou lidi, který maj' v diskografii Daniela Landu."

K popukání. Budiž přáno. Poslouchat tedy nebudu. Dočista mi to rve žíly.

Fakt su divnej, nebo jsou švihlý takovýhle tlachy od jakýhosi zneuznanýho ochotníka?

Fuj, to jsem si zase naběh. Nechtělo se mi to vlízt do scanneru, pro posouzení si ten Reflex musíte koupit či jinak získat.

Abych furt jenom nemachroval, že televizi nesleduju vůbec, dneska jsem navštívil dle plánu máti, opomněla mi při domlouvání sdělit, že bude čučet na seriál. To je její voblíbenej voblbovák, "Rodinná pouta", podíval jsem se teď do programu, abych to zas nezmastil, ten název.

To je skoro stejně skvělá kokotina, jako Kobra 11. A dokonce jsem to měl i s čímsi, co by se dalo přirovnat ke komentáři pro nevidomé - máť měla nezměrnou touhu mi objasňovat, co je která postava zač.

Jakási pipka drží v ruce rozevřenou knihu. Na knize je napsáno:

František Rubeš
Pohádky ze staré sklárny

(doufám, že jsem to nesplet).

Pipka se táže, co že je to za knihu. Koukne na přebal a zví, že jde o Pohádky ze staré sklárny. Načež při pídění po autorovi, musí pracně listovat, aby až na šestej pokus našla informaci, že knihu napsal František Rubeš, což je její otec, jenž autorství před rodinou zatlouk.

"Tahle je hrozně sympatická, taková milá a hrozně inteligentní," dí máti.

"Inteligentní? Mně přijde jako dyslektička."

"Proč?"

"No, když si pracně přečte ausgerechnet druhej řádek a pak musí tak namáhavě hledat kdesi to, co stálo hned nad tím."

"Ale to nemůžeš tak brát. Vona letí tady na toho, ten je taky děsně sympatickej."

"Počkej, ale před několika tejdnama tenhle píchal jakousi úplně jinou a chytil vod ní kapelníka, jestli si dobře pamatuju."

"Jak to zase mluvíš? A hele, tenhle žije s touhle, ale tajně miluje tuto."

"Mami, mně to fakt až tak nezajímá, z těch útržků, co vždycky vidím, mi připadá, že tam šuká každej s každym."

"Tam nešuká nikdo. Viděls tam někoho šukat?"

"Neviděl, protože to by nemohli vysílat ve vosum hodin. Ale furt dokola vo tom mluvěj, tak snad všichni lžou? Si to jenom vymejšlej? To je ale blbej seriál, plnej prolhanejch lidí."

"Blbej seš tady akorát ty. A vůbec, přestaň kecat ..."

"Sama sis začla."

"... a běž se mi podívat na tu pračku."

Šel jsem se dívat na pračku. Porád lepší, než televize. Měl bych si nastavit do telefonu periodickou upomínku - ve čtvrtek nechodit k máti. Jinak na to zase za pár tejdnů zapomenu a budu nucenej sledovat další díl. Ale zas budu furt ve vobraze.

Pro neznalé - toto jest trojřadý hřeben (barvy rozličné):

Pro (teď už znalé) případné zájemce - šlo o drogerii na rohu ulic Jana Uhra a Čápkovy. Sic vykoupil jsem tři z krabice, leč chlap se dušoval, že tutově má ve skladu ještě. Cena 12,- Kč.

To jsou furt nějaký intérnety, chaty, čety, maily, daj-li medaili. Každej touží po komunikaci. ICQ, další inštantní mesendžry, dokonce aj telefónovat se přes ty počítače dá.

Do toho má každej mobilní telefon, ale to né zas, aby telefonoval, to si do toho každý vemeno furt čudliká textový zprávy.

Paradox jak z "Tenkrát na západě" - když má psát, mluví, když má mluvit, píše.

To je ten důvod, proč jsem si koupil onu tajemnou novou hračku.

Nová hračka - vysílačka.

Jinak též občanská radiostanice, CB, síbíčko. Taktéž budu komunikovat.

Jenomže jako s foťákama - po třech digitálech jsem šel do zastavárny a koupil si za stovku Ljubitel 166-B na svitkovej film. Místo GPS používám pořád papírovou mapu a orientaci podle značek, slunka, buzoly, i na lišejník někdy dojde. Poznámky si píšu na papír a su spokojenej jak sviň.

Všechny shorauvedený komunikační kanály samozřejmě znám, většinu aji používám, jako správce sítě to musím umět konfigurovat a kdesi a cosi. Serou mne ale víc a víc. Takhle jsem přišel ke čtyřiceti kanálům navíc. Hned, šmahem. Kdepak internety a mobily, pche, jak padne operátor nebo provider, všichni se můžou vzteknout. A když to používá každej matlák, je čas na pomalu zapomenutý technologie. Nechte si puboše na chatu, já budu teďka v éteru. Hehe.

A proč jsem s tím dělal takový tajnosti? Jednak aby byla nějaká psina. Však jste byli napnutí jak malý gatě, a né, že né, jak by řekl soudruh Jakeš, né, že né.

Druhak jsem nevěděl, jak to dopadne, jestli mi to vzplane celý plamenem pekelným nebo mi to bude fungovat nebo zkrátka co a jak. Jo, kdyby bylo jasný, že mi to shoří (či rovnou shořelo), to by byla jiná. Pokud předpokládám, že mi něco jednoduše blafne a je po tom, podělím se. Maximálně jsem pak za hvězdu, když se mi to navzdor předpokladům povede zachránit. Pokud něco mám opravit a vono mi to shoří pod rypákem, dokážu přiznat, že jsem vůl. Ale musím vo tom mít nějakej ánung.

Vo tomdle jsem sám věděl dovopravdy kulový.

Leč zadařilo se.

S jakýmsi chlapem jsme do noci klábosili, dneska jenom naslouchám.

Středa, 06.04.2005 ... Nákup a Pepého rozhodnutí ...

Je výhodné nahlásit dopředu, že dopoledne musím na Magorát. Jen tak, bez bližší specifikace. To se to pak ráno spí. Přispat si do desíti, však jsem tam potřeboval jenom na otočku. Chlubit se tím nebudem, ne?

Pak už ovšem k obědu akorát Bóbika a makat a makat jak barevnej až do pozdního odpoledne. Tedy do čtyř, kdy si přišel Žufi (můj bejvalej poskok, dneska se tomu řiká asistent) pro filmy. Též jsem se ještě jednou musel otočit ve městě pro nějaký součástky.

Před podvečerní hospodou se slepejšama zašel jsem si koupit rohlíky a Tatranku, abych měl něco teďkom ke svačině a taky něco na večeři. Jen tak jsem vplul do sámošky, lapnul požadované a dral se k pokladně:

"Rohlíků máte?"

"Pět."

"Pět rohlíků, Tatranka," (už jsem jenom čekal, kdy dodá 'ó, pán je labužník'), "a tohle je co?" ukázala pokladní na můj pytlik. Teda jako na pytlík, co jsem měl zmuchlanej v ruce.

"Ach toto," rozbalil jsem jí sáček před vočima, aby bylo dovnitř vidět, "tohle bohužel není z vašeho sortimentu, ač se tato svorkovnice, paradoxně, zove též čokoláda."

Baba zakroutila vočama, následně celou hlavou, řekla si vo třináct korun a přestal jsem ji zajímat. Co taky už se zákazníkem, kterej má banánky v pytliku v sámošce, že jo?

A hele, vedle drogerie, taková ta klasická, malej krámek. Sakra, to jsem si v těch superhypermegagigamarketech už několikrát říkal, že v nějaké malé drogerii se budu muset po něčem povohlídnout. Ale co to, híml, bylo? Třeba mne to trkne, když vlezu dovnitř.

"Dobrý den, co byste potřeboval?"

"To právě nevim," přiznal jsem popravdě. Už jsem zas vypadal jak magor. Vylíčil jsem prodavačovi svoji pohnutku a čekal proslov o idiotech, kdepak, náš zákazník, náš pán, tedy jal se pána motivovat.

"Jen se podívejte, čeho by se to aspoň mělo týkat? Kosmetika ... ne? Prací a čisticí prostředky? Taky ne?"

"Fakt nevim, nechte mne přemejšlet."

"Však není žádnej spěch," pravda, byl jsem tam v krámě taky sám.

"Zubní kartáček nechcu, špejle do uší taky né. Hřeben ... jo, to je vono. Trojřadej hřeben. Vobyčejnej trojřadej hřeben. Máte?"

Kroutil se jak žoužel, prej ví, vo čem mluvím, ale nemá. Asi nemá. To jsou děsně voblíbený hřebeny, tydlencty trojřadý, já vím, taky proto ho chcu, hmm, kde by moh bejt, ještě tady v té krabici - jo. Je tu. Jeden zapadlej. A pod ním další dva. Kterej prej bych si vybral?

Všechny.

Super. Mám další tři trojřadý hřebený. Abyste mne neměli za idiota ještě víc - já se prostě ničím jiným pořádně neučešu, už s tímto to není žádný terno, ale aspoň jakejs takejs výsledek vyloudím. Přinejmenším je vidět, že jsem se snažil. A snaha se taky cení, ne? Všecko ostatní je křáp a šunt, v hypersuper maj jenom takový ty vobyčejný jednořadý pro polovlasý dědky, mnohozubatý kolem dokola pro ženský a maximálně tak eště leštěnku pro skiny. Trojřadej hřeben nic. Měl jsem dobrý čtyři, dodneška zbyl jedinej, kterej tahám jak kočka koťata, plus jeden čundrovní, jenže ten už vypadá, ehm, nevábně, když mi sem tam spadne třeba do bláta, vobčas na něj šlápnu a tak. A na vandr nějaká hygiena pro ten pocit je potřeba. Nemusím se tři dny mejt, čistit zuby, o manikúře a pedikúře ani neuvažuju, ale jak se ráno neučešu a nedám si kafe a cígo, néni se mnou žádná řeč. Tak teď mám nasyslený trojřadý hřebeny zas na několik let, domácí zůstane, kde je, čundrovní taky, v krosně, jeden do baťůžku pro sichr, když zas někde zmoknu, a aj na cestovní tašku dojde. Ještě mi zbyde rezerva. Můžu zas vesele ztrácet.

Se slepejšama se sešlo hardcore, tvrdý jádro, já, Pepé, Bača a Marťan, plus teda Misch, ten je už aspoň natvrdlej. Později přišla Pepého Stará Manželka Maruška.

Pepé si dal na starý kolena závazek - omezí pití. Maximálně na pět piv denně. Od oběda mu na celej večer zbejvaly už jenom tři. To su ukrutně zvědavej, jak dlouho mu to vydrží, což jsem mu taky obratem řek.

"Pche, podívej, jakou dobu už cucám to jedno pivo, jako důchodce."

"Ale Pepo, ty šeš důchodce," ozvalo se zhruba pětihlasně.

"Tak vidíte, jak mi to jde."

Jarní rytí zahrádky patrně rozhodne o Pepého předsevzetích.

Jinak ten včerejší zápisek neberte až tak vážně. Nevynucuju si chválu jakési blbé včely a už vůbec ji neberu vážně (tu vynucenou chválu, ačkoli včelu taky ne). Prostě jsem se nejdřív dlouho matlal s novou tajemnou hračkou, pak mne napadlo podívat se na "Pád třetí říše", což trvalo dýl, než jsem čekal (mimochodem skvělej film) a pak už se mi jednoduše nechtělo.

Ale jako záminka dobrý, ne?

A s tajemnou novou hračkou? Aj na ampérmetr dneska došlo ...

Úterý, 05.04.2005 ... Výtka ...

Vy nehodní čtenáři, tak nikdo mi včeličku nepochválil?

Za trest vám nepovím, proč tady celý večer zázračím s trafopájkou, voltmetrem, ohmmetrem a vůbec samými podobně úchvatnými pomůckami.

Klubko drátů bych málem zapomněl do výčtu zahrnout. A šroubovák a dva klíče desítky.

A vůbec.

Tak.

Pondělí, 04.04.2005 ... Opakování - matka moudrosti ...

Kolegyň Chlastička potřebovala novou verzi programu na evidenci kolchozníků. Už má pod palcem tři, o něž je nutno pečovat, hýčkat a do zblbnutí jim tisknout nová a nová osvědčení, neboť tito jsou odůvodněním Chlastiččina působení na ouřadě. Ve středu se mi v mojí pracovně podařilo najít přístupové heslo pro stažení patřičného upgrádu, ve čtvrtek a pátek jsem se k tomu ovšem nedostal. Dnes milá Chlastička na drátě:

"Dobrý den, vy jste na mne s tím programem zapomněl, nebo jste se na to, jak vy vždycky říkáte, vys...., ehm, chrchchrch, toto, no, vykašlal?"

Bystrá. Pak že je člověk nic nenaučí, státní ouředníky. Pche, jenom trpělivost to s nima chce. Pár let jim něco usilovně opakovat, vono se jim to zažije.

Paradox tkví v tom, že dneska jsem na to opravdu pouze zapomněl.

K večeru cestou od mentálně postižených jsem se zastavil pro cosi v hospodě na golfíku. Od soboty nulová změna, Pivouk a Šóší se nalejvaj jak pupenci v dubenci, Plešatej Vejťa sedí tam jak dycky, i Berlioz vypadal, že tam jednoduše zamrz. Jenom Méďa Béďa chyběl z místních opilců, ovšem nedělal bych z toho kovbojku a nehledal ho daleko. Proč by nemoh po tu dobu, co já vypil jednu Kofolu a převzal od pivotoče Harpagona Spojky požadované papíry, spokojeně klimbat na hajzlu?

Berlioz se snažil opít jakousi orovnátkovanou osmnáctku pod vidinou bujarého sexu. Šlo jim to náramně, tedy to opíjení, nikoli sex, prozatím. Ve chvíli, kdy mu začala děva zničehonic (a evidentně i potom nic) říkat "Robine", ač se menuje naprosto ináč, tento se začal kasat, že je "Robin Úd" a málem vyvalil dveře od hospody, jak se usilovně snažil trefit ven, sebral jsem se - překvapivě - a šel domů. Nevypadalo to, že by měla mít historka nějaké zajímavé pokračování, neboť "Robin Úd" se zaaretoval visem svislým přes zábradlí hlavou v živém plotu a bylo po fčelách.

S tím nalejváním pupenců a fčelama - od soboty stihly rozkvést pod golfíkem kočičky (takový to roští, nikoli savci), na ně se vrhly včely a ládovaly se, jak dyby celou zimu nežraly.

Sakra, dostal jsem z toho hlad. Jdu do ledničky na krůtí šnycl ...

Neděle, 03.04.2005 ... Co se mne dnes týče, ...

... já to můžu vzít stručně - já měl svinskej vegééét.

Svodka z tisku: Dle novin o víkendu umřel pan papež, nevypadalo to, že by mělo jít o apríla. To je špatná zpráva. Pak mám ještě horší. Kurvy s náma vyjebávaj vesele dál ...

Sobota, 02.04.2005 ... Čistota půl zdraví? ...

Brzo ráno, už v jednu odpoledne, po mně zase skáče Ťapinka a píchá do mne čímsi s jakýmsi nesouvislým projevem - od rána dře, teď údajně umejvá vokna, potřebuje jedno rozšroubovat. To cosi, čím do mne špejchá, je prosím šroubovák. A až vstanu, tak taky chce vyprat povlečení. Nějak mi nedocházel smysl a účel této informace - proboha, jestliže od rána dřela, tak v tom buď má pokračovat, nebo někam zalézt, a ne si hrát ausgerechnet s voknama. Ale když už ty vokna umejvá, ač to mám za zbytečnou práci, tak ať si je pro mne za mne rozšroubuje, co je mi ksakru po tom? A že hodlá stahovat povlečení tehdy, až vstanu, to je chvályhodné, avšak proč mne kvůli tomu, krucinál, budí?

Věc se měla takto - okno jsem jí měl rozšroubovat já, za tím účelem vstát, zatímco já budu šroubovat, ona vysvleče peřiny, abych já, ubohý, nemoh do nich již pro toto odpoledne více zalehnout. Psí život. Horší než psí. Pes se válí půl dne na křesle a nikdo mu ho nebere. A nepíchá do něj šroubovákem.

Vstal jsem, rozšrouboval okno, lehnul si na gauč. Pozoroval. Ťapinka ošudlila skla jakousi modrou vodičkou, která nápadně připomínala tu sračku na čištění monitorů (ta vodička, nikoli Ťapinka), jala se okno opět kompletovat. Se ví, že to šlo blbě, když má ten šroub vykvedlanej šlic.

"A že si na to nevemeš pořádnej šroubovák?"

"Dyť tobě to tímhle taky šlo."

"Jo, jenže já su silnější."

"A proč si myslíš, že jsem tě budila?"

"Protože seš sadistka. Vem si ňákej větší."

"Já jsem žádnej nenašla."

"Zkus v komoře, červenej kufřík s nářadím, tam, jak jsem minulej tejden uklízel ..."

Převalil jsem se na druhej bok a zapálil si ke kafi cigaretu. Když si chce hrát, ať si hraje. Dokud konkrétně umejvání oken nezačne vydávat za zásluhu, je to vpořádku. Beztak se zase zašpiní (vokna, nikoliv Ťapinka, ačkoli ...). No fakt, co komu vadí na špinavejch voknech? Dovnitř světlo jde. Pokud je světla málo, máme lustr. Údajně přes ně není vidět. No a? Dovnitř nikdo vidět nepotřebuje, zvlášť ne v pátým patře. A když chcu vidět, jak je venku, tak si to okno jednoduše otevřu. Teplotu u zavřenýho beztak nepoznám a proč bych jinak okouněl na ulic?

Jakmile už byla jednou u toho umejvání, rozhodla se Ťapinka umejt i Skrčka, auto. Ona se rozhodla, já měl konat. Když ona v životě s autem v myčce nébýlá a néví. Též že si přitom dotankuje plnou nádrž.

Řídit jsem musel já, jelikož Ťapinka by byla nervózní a navíc jsem za ten tejden, co jsme měli vozidla prohozený, měl seřízený sedadlo na sebe. To je totiž děsně složitej úkon, zmáčknout jednu páčku a hejbnout prdelí. Tak jsem byl nervózní zase já. Třeba když jsem chtěl jet k čerpací stanici nahoře, zatímco Ťap trvala na čerpačce dole. Kde ovšem nemají myčku, ačkoli ona myslela, že ji tam viděla. Myslela. Zas už.

Tak na druhej pokus - nahoru. Přijel jsem k benzínce, zastavil a podal Ťapince klíčky. Přece jí ještě nebudu tankovat, ne? Tam už býlá a ví. Tak ať se snaží.

"Učíte se?" přišla se podívat paní pokladní zevnitř.

"Né, né, to je moje auto."

"Já jsem si hned říkala, ženská že tankuje a chlap sedí vevnitř."

No a co? Třeba je chlap vožralej a kdyby z auta vylez, tak by upadl. Nebo reálněji - se mu nechce. A kdyby se fakt učila, tak co? To tam má toho chlapa, nepotřebuje eště zevlující babu. Opět jsem nepochopil smysl počínání. Asi nějaká ta ženská logika.

Obtěžoval jsem se až k placení, vybrat patřičnej program a k němu zakoupit správnej žeton na myčku.

Tam fronta jak bejk, všeci si zamanuli mít na jaře umytý auto. Ostatně taky bych měl se Všiváčkem toto absolvovat. Tedy jsme čekali a povídali ...

"Mi netvrď, že tobě to nikdo nikdy neukázal."

"No - ne. Tehdejší šéf Mlhoš mi řek, ať to auto taky jednou umeju, tak jsem sem zajel a umyl ho."

"Jen tak? To ses byl jako někoho zeptat?"

"Zeptat sichr ne. Dyť se na to podívej, co je na tom k nepochopení? Jedeš dovnitř, svítí zelený světlo. Až zhasne a rožne se červený, máš asi zastavit. Tadyhle je votvor na tu kartičku a tlačítko Start. Co bys na tom chtěla a dokázala nechápat?"

"No, já nevím, mně to přijde děsně složitý."

"Uznávám, to si už nepamatuju, ale možná jsem si tenkrát poprvé přečet tady ten návod přes půl zdi."

Na návodu přes půl zdi vobrovským písmem totiž píšou, že se má najet dovnitř, když svítí zelený světlo. Až zhasne, má člověk zastavit, vylézt ven, žetonovou kartičku hodit do patřičnýho (jedinýho) votvoru a zmáčknout tlačítko Start.

"No jo, teď se mi to čte, teď je čas, když čekáme, ale to si představ, že by tady nebyla ta fronta?"

Jsem divnej já, nebo je v tom argumentu něco imbec..., ehm, tak jako ryze ženskýho?

Konečně pozitivní věc za dnešek - Harpagon Spojka otevřel hospodu na golfíku, ač, dle stálého rozmístění stálého osazenstva, to vypadalo, že má otevřeno už notnou dobu. Popřípadě že tam Pivouk, Šóší, Méďa Béďa a ostatní divné postavičky sedí už od podzimu.

Ale je otevřeno. Tralala. Bude se po zbytek roku sportovat.

Pátek, 01.04.2005 ... Reklamace nuda je ...

Jak mi v Ťapinčině novém úžasném budoucím počítači minulej víkend odkráčela ta základní deska, vrhnul jsem ji hned v úterý na reklamaci (tu základní desku, kupodivu nikoli Ťapinku). S odůvodněním, že je to pro moji prioritní milenku, tedy věc docela spěchá, nechť si breburda na reklamacích neválí koule, nýbrž jedná sofort, ho o to velmi prosím a pokud bych mohl záležitost nějak uspíšit, přičemž jsem významně pošilhával po dveřích ředitele pobočky, že se přičiním dle svých sil a schopností. Ujistil mne, že udělá, co bude moct. Pravil jsem, že to bych právě nerad, protože když ho nechám dělat, co může, jde obvykle o měsíc, já bych to ocenil tak do konce týdne. Vzdychal, fňukal, ale slíbil. Pokud se závada prokáže a dodavatel pošle, no jo, no jo.

Sledoval jsem napjatě. Ve středu byly desky na centrále, ve čtvrtek v Brně. Ještě po příchodu ze včerejší hospody jsem o půlnoci viděl v jejich systému zeleně pomrkávající políčko, tedy reklamaci vyřízenou a připravenou k vyzvednutí. Napsal jsem borcovi, že je učiněnej beruška (jak by řekla teta Allora), že se pro to odpoledne zastavím. A šel jsem konečně spát.

Ranní mail:

Dobry den,

snazim se co nejvice. Jsem rad, ze vas to potesilo. Nevim,co presne ma za vyznam slovo beruska k me osobe, ale beru to jako kompliment :o)

Vysvětlil jsem mu, že to bere správně. Šlo o svého druhu kompliment, u ženské bych se nerozpakoval, ale sám musí uznat, že kdybych jemu býval byl napsal, že je "pusinka" nebo "miláček", mohl by to brát, ehm, no, řekněme mylně. Buď by o mé orientaci získal nepravdivě negativní dojem, či naopak (já ho po této stránce, zaplaťpánbůh, neznám) pozitivní, což by mohlo bejt ještě horší. Zkrátka - berušku je třeba v tomto kontextu vnímat jako kompliment bezpohlavní, drobnou chválu a přirovnání k tomu ňuňu-ťuťu broučkovi, kterýho lze však, pokud vás nasere, bez větších problémů zašlápnout jak vajgla. Asi tak.

Rozloučil jsem se s tím, že se snad, doufám, dlouho neuvidíme. Vůbec přitom nejde o žádný berušky, nýbrž o fakt, že prostě sedí na reklamacích.

Deska šlape. Zatím.

Už předtím jsem slíbil Mischovi, že když budu mít cestu pro tu desku, moh bych se stavit za ním v práci a vrátit mu jedno DVD, který už pro něj tahám notnou dobu a furt jsem se k tomu nemoh dohrabat.

Nechal mne s DVD, pablb, prokličkovat soustavou objížďěk a rozbitejch jednosměrek, aby hned vzápětí, co jsem zaparkoval u nich v práci na dvoře, vyrukoval s nápadem, že se večer staví na kafe.

To se budu muset porozhlídnout, jestli máme taky nějaký "Od Žida".

Ťapinka machrovala, kterak cestou z LunchCrowna nakoupí. I poslal jsem jí pomocí KTZ (někdy mylně nazývané SMS) pokyn:

"S tim nakupem - mj. kup neco malyho pro navstevu, vecer se mozna stavi Misch. Jinak pocitej, ze tu neni krom salamu vubec nic, ani maslo, vejce, syr, pecivo."

Pro bystré hlavy - hádejte, co koupila a co ne?