EGIHO
DENÍK
Květen 2006 |
***
Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené
stránky !!! ***
(Více informací zde ...)
Středa, 31.05.2006 ... Výmluva ...
Fotil jsem stehno, fotil jsem ohňostroj, dvakrát jsem komunikoval s policajty a dvakrát se záchranáři.
Jenomže skrz volby dělám prakticky dvanáctky, takže teď jdu, holenkové, spát a všechno si to nechám na zejtra.
Vodkaz nafurtÚterý, 30.05.2006 ... Po čem řidiči touží ...
Řidiči odjakživa milují zpestření pro udržení bdělosti, trénování postřehu a odolnosti nervové soustavy. Já nejinak. Zbožňuji D1. Dopravní kontroly. Sebevražedné chodce, neoznačené výkopy, v noci pak vesnické cyklisty model "Stealth". Křižovatky řízené policisty, strážníky a jinými orgány.
Dlouhou dobu jsem bludně měl zato, že "top level" tvoří odkudsi se v dopravní špičce vprostřed frekventované křižovatky vynořivší blikající a houkající sanitka. Předpokládal jsem mylně, že toto máloco může trumfnout.
Může.
Odkudsi se v dopravní špičce vprostřed frekventované křižovatky vynořivší blikající a houkající SANITKY DVĚ. Ze dvou různých směrů. Které spolu, pochopitelně, nemají nic společného a ani o sobě vzájemně neví.
Člověk si tak poklimbává cestou do práce, poslouchá rádio, šine se lážo plážo vpřed v ranním ruchu. Zaslechne houkačku. Natáhne ruku (ten člověk, né ta houkačka), ztlumí rádio, velmi znatelně přibrzdí a rozhlíží se jako pilot Spitfiru, odkud to jde. Támhle je, mrška, bliká jako o život (možná v tomto případě i doslovně), řítí se po kolejích středem silnice proti našemu modelovému řidiči. Náš člověk ještě zpomalí a zkoumá chování vozidla RZP - znamení o změně směru nedává, ani manévrem nenaznačuje odbočování, zjevně si hodlá vynutit pouze preventivně (beztak je zelená) své právo přednosti v jízdě a pokračovat křižovatkou ve svém rovném směru. Náš řidič si oddechne, že ji nijak neohrožuje ani neomezuje, na tachometru má s bídou dvacet, se zdravotnickým vozem se každým okamžikem mine ...
Když mi pak proletí druhá stejná z boku metr před čumákem a prosviští křižovatkou napříč taktéž metr nebo dva za prdelí té první, jsou rázem všichni plně vzhůru, rázem stojí celý provoz na fleku do vzdálenosti dvou bloků, řidiči po sobě nechápavě koukají a dost značnou dobu jim trvá, než se zase nějak naskládají do souvislých řad a pomalu a trhaně se rozjedou každý po svém.
Vodkaz nafurtPondělí, 29.05.2006 ... Cestujte ekologicky ...
Nic tak nepobaví, jako několik spřažených gagů za jeden den.
Slečna vystupuje ze šaliny a spiklenecky povídá čekajícím na refýži: "Pozor, jsou tam revizoři."
Pročež to dva slabší jedinci vzdávají. Ne tak já, který mám šalinkartu. Já se vesele hrnu směle vpřed, co je mi po revizorech? Ať si kontrolují, jen kdyby u toho nepůsobili takovej kravál. Drží v kleštích (bohužel pouze obrazně) postarší ženštinu, jež kvílí:
"O tom já se s váma nebudu bavit. Rozumíte? O tom já se s váma nebudu bavit."
Netuším, o čem že se to s nimi nebude bavit, ale odvážil bych se tipnout si na téma - s velkou pravděpodobností půjde o jízdenky.
"Pani, my se s váma taky nebavíme. My vám nařizujeme. Když neposlechnete, naříděj jiní," dostatečně důrazně (tzn. nahlas) dí výběrčí.
Tak to bejvá.
Ticho tam teda asi nebude.
Ale i ten randál by se dal přežít, kdyby ...
Kdyby neseděl v přední části dvojvozu houmles a nevyluzoval odér znepoužitelňující první polovinu tramvaje - toho se asi zalekli i hrdinní revizoři - a kdyby v zadní polovině nesmrděl chlap sice o poznání méně, jenom přes tři sedadla, bohužel přes ta jediná tři volná sedadla.
Úplně na zadní plošině žvejká housku nějakej manuál, slintá u toho ...
Na to, že jedu z oběda, se mi dělá docela slušně zase šoufl.
Možná by Dopravní Podnik moh ustanovit novou funkci jakýchsi vyplacečů (a na ni případně převést stávající revizory). Přijde takový vyplaceč do prostředku, zkontroluje, zda jsou houmles, uječená baba, smrdící dědek a žvýkající hejrupák na svých místech, a každému ostatnímu cestujícímu vyplatí padesát korun ...
Vždyť přece cestovat hromadnými prostředky je potřeba. I v Bruselu to dneska říkali. Velký bilbórdy si na to vytiskli. Že prej žádný plejtvání.
A taky Český Dráhy, mhmm ...
Ty posledně jmenovaný prej vylepšej svoje slevy. Teda budou sice poněkud dražší, ale zato s čipovou kartou. Teda prostým součtem takhle okatě dražší nebudou, ale zrušej roční zákaznický karty, budou tříletý, za trojnásobek ceny. Pokud zrovna rok uprostřed nechci nikam jezdit, zatáhnu to stejně.
Ale co brečet, na ježdění svejma milovanejma vláčkama už jsem beztak prakticky rezignoval, snad možná o dovolené se tak rozšoupnu, když mám spoustu času, nějaký prachy navíc a čundrovní oblečení, můžu si to obvykle dovolit.
Jinak mi můžou dráhy vlízt na hrb.
To je jak s tou slevou SONE+. Pro dva dospělý a až tří haranty. Haleluja. Co pes? Furt nic. Opakuju znova, že je to protežování chovatelů dětí oproti chovatelům psů. A aby se do mne zas nějakej Joeda s psofobií nepustil - myslím to čistě ekonomicky. Za normálních okolností cáluje pes stejně jako děcko - a to velkoryse pomíjím detaily, jako že harant pak líce po vagónu jak urvanej, řve, skáče po sedačkách a vůbec všelijak obtěžuje, kdežto čokl sedí pod sedadlem, na špagátě a s náhubkem. Tak proč nemůže cestovat pes na slevu SONE+? Půlka jako půlka. Ne?
Avšak co se budu rozčilovat - mám jet někam s Ťapinou a dvóma psékama? Tak jedem autem. A že se souběžně se silnicí po glajzách šine poloprázdnej vlak, to mi může bejt egal. Mohly mít dráhy sto šedesát korun. Ale i taková Benzina potřebuje z něčeho žít.
Korunu tomu nasadilo, když jsem si zkoušel najít na dohlednou dobu vlak do Práglu, na pracovní den, dopoledne, né moc brzo, tak, abych tam byl nějak kolem půl jedenácté, dejme tomu.
Stručně:
Na šestou nevstávám, to je bezpředmětný. Rychlík s průměrnou rychlostí 72 km/h si dám ujít. Snad možná řešením by byl jeden spoj EC - před osmou z Brna, o půl jedenácté v Praze. A stojí jenom dvojnásobek toho, co žlutej autobus. Mno, pokud by měl kuřák ... a pokud by teda nebyla kdesi výluka a nebylo u něj (aspoň zaplaťpánbůh předem) napsaný 40 až 80 minut zpoždění.
Vrcholnej vtip se IDOSu podařil, když mne chtěl poslat v 8:29 do Olomouce, že tam jako přesednu na PinduLínou (i když vezmu za prokázanou fantastickou úvahu, že skutečně pojede), pak tradá a před půl druhou odpoledne jsem v Holešovicích. Skvělý spoj. A to jen za 520,- KáČé, ba dokonce možná jen za 474,-, pokud bych si předem koupil za šest kil tu novou slevovou kartu.
Laškovné.
No nic, začlo pršet, jdu na ohňostroj.
Mno, tak až příště budu chtít jít na ohňostroj v dešťu a po chřipce, kopněte mne někdo do prdele.
Dvě hodiny jsme tam s Bačou a s Marťanem mokli jak kokoti, spolu se zanedbatelnejma dalšíma pár lidma. Sto tisíc, to není žádná účast.
Španělsko, hmm ...
Možná kdyby v tom slejváku si připravili nějakou "light" verzi hymny ...
Ale hovňostroj to moh bejt nádhernej, opravdu paráda. Kdyby teda se tam nedržel ten kouř jak v trychtýři. Škoda toho.
Zvlášť ti zavlhlí a zapaření potom znovu v šalině ...
Nic lepšího z toho nevymáčknu.
A moknul jsem tam beztak jen kvůli vám, drahým čtenářům.
Pátek až neděle, 26.-28.05.2006 ... Zavirováno ...
Z celýho víkendu na mne nejimpozantnějším dojmem zapůsobila chřipka. Tedy ne, že bych si takový dojmy vybíral a nějak je extra vyhledával, ale když už přišla ...
Nějakej ten virus bo jakej bacil na mne sed.
Už v pátek po poledni jsem si párkrát odkašlal a vysmrkal se asi třikrát nad limit (limit jednou ráno a jednou v poledne nad teplou polívkou, znáte to taky?). Pak mne začalo škrábat v krku, pobolívat v krku, bolet v krku. A přišlo mi tak nějak celkově šoufl.
V noci se mi docela blbě i spalo, jak už to bejvá, když se jeden dusí. A pokud se nedusí při vědomí, usne a zdá se mu, že se dusí. Moc parádní číslo. Plnou hubu jakýhosi slizu, přičemž jsem si ovšem zapomněl vzít na noční stolek kapesníky. Pročež jsem vždycky vstal, zašel si flusnout do hajzlu, řek si, že už to bude jako dobrý, a ty kapesníky si zase nevzal. Za dvě hodiny jsem šel na hajzl prskat znova. Skvělé.
Ba dokonce mne choroba zmohla tak, až jsem si v sobotu ráno i změřil teplotu - úžasných 37,1 stupňů Celestýna. To je na tom to zákeřný - dle vnitřního pocitu jsem se cejtil kolem čtyřiceti.
Vopravdu humus. Sobotu jsem proležel, ani jsem na vohňostroj nešel. No jo, no jo, fotky (aspoň moje) nebudou, ale já si přece nevyvalím bok.
Ještě ke všemu se - jako doplnění - Ťapinka vzdula. Počla se nadýmat v sobotu a kulminovala v neděli. Zatímco mně pomocí důsledného klidu na lůžku (či aspoň na gauči ve vojenskejch teplákách) viróza v neděli opadla - hlavně dík čtyřem pozřeným tabletkám Paralenu, Ťapinka se kroutí jak žoužel, drží se za střeva a flatuluje.
Hvězdné duo.
Tak jsem si to asi vyžral za tu zimu, kdy jsem to vokejval a všechny chřipkový i ptakochřipkový epidemie vesele ignoroval.
P.S.: Fabiak s krátkým mi nabídl, že sem můžu dát odkaz na jeho fotky ze sobotního švédského ohňostroje ... Velkorysé.
Vodkaz nafurtČtvrtek, 25.05.2006 ... Zlatý voči ...
Tak se jmenoval dnešní vohňostroj na Pryglu, první soutěžní. No fakt, "Zlaté oči". Česko, Barrandov.
Abych to stih, zredukoval jsem práci na takový ani ne dvě hodinky. Když odpočtu oběd ... hmm, moc jsem tomu nedal.
Pravda, pak ještě jakejsi melouch na tom mým druhým ouřadě na Vystrkově, hospoda s Kamsenanáshrabeťákama, stihli jsme se tam pohádat s nepříčetně líným a pitomým pinglem a s Ťapinkou jsme dali menší večeři radš v McDonaldu. To je přece jenom fástfůd a s tým lemplem U Pandura bysme taky mohli bejt hlady. Už víme, kam příště zase nepůjdeme.
Fabiak s krátkým a s Arankou už byli na přehradě na Sokálu kolem osmé, zabrali místo na molu (jako první), my s Ťapinou je následovali k půl deváté.
Že se na nás pak nabalili slepejši, s tím se počítalo. S těma jsme měli sraz.
Ale že tam u stánku s pivem odchytím třeba i takovýho Canea z Xka, to jsem netušil. Pravda, kde jinde ho taky hledat ...
Zkrátka ovšem nejlepší místo na sraz - ohňostroje. Pokud jste někoho nějakej ten rok neviděli, dite na Prygl. Sice tam sem tam bejvá kolem stovky tisíc lidí, ale toho vašeho člověka tam sichr potkáte. Aspoň u mne to tak funguje. Nebo je to něčím jiným?
Vodkaz nafurtStředa, 24.05.2006 ... A tak ...
Volby se blíží ...
Kamarádka serevírka Gazela má třicetiny, vydra stará ...
Slepejš Marťan se stává zádumčivým ...
Nuda, co?
Chápu, že Česká Televize musí produkovat alespoň nějaké pořady. Někteří jí za to i platí, z těch se pak rekrutují i tací, co ony pořady sledují. Nepopírám, že já to nejsem.
Třeba na ČT 2 mi existence pořadu Kosmopolis zůstala dodnes utajena, popravdě, nepřipadám si nijak ochuzen.
Dobře, věřím, že když najdou Kavky takové kavky, co jim na to dávají prachy, produkují i Kosmopolis.
Třeba dnešní úvodní pojednání o buznách.
A dokonce i pochopím, když tam udělají reklamu panu Kombajnovi, an je takový gay-agitátor.
Proč ale při náhledu na jeho "stránky rozervaného českého homosexuála" (cca mezi 12. a 13. minutou) musí být nejvýraznější a nejbarevnější fotka ausgerechnet moje (eště dvojsmyslně s doutníkem), tomu vopravdu nerozumím.
Jestli se po mně budou pídit bukvice v tramvaji, bude tady rozervanej někdo dovopravdy ...
Vodkaz nafurtÚterý, 23.05.2006 ... Jarní romance ...
Jaro. Romantika. Slunko, teplo, déšť, kosa, v rychlém sledu.
Jarní únava.
Listí, bejlí, pupence.
Květy. Květenství. Hlávka, okolík, lata, jehněda, klas.
Včeličky a jiné bodavé a kousavé bestie.
A především pyl a osypaní opuchlí alergici. Tržby v lékárnách. Zyrtec na dračku. DRath si mne ruce, výrobce papírových kapesníků se chechtá.
Zajímavé, nikdy jsem si dřív nevšiml, jak urputně ta žlutá pylová sračka, sviňa, drží po helvítsku na předním skle.
Vodkaz nafurtPondělí, 22.05.2006 ... Volat či nevolat? Obojí špatně ...
Jedu do práce. Zvoní mi v kapse telefon. Volá mi šéfová, což ovšem zvím až za nějakou chvíli, do kapsy si nevidím a individuální zvonění nemám (třeba v MP3 nahraný: "Volá ti šéfová, nezvedej, proboha nezvedej."). Beztak by to ani tak v hluku ulice nebylo rozpoznatelný, zkrátka cejtím, že se mi telefón vrtí v kapse, a jenom čuchám nějakou podobnou křivárnu. Kdo jinej by taky prudil před devátou.
Dilema. Nezvednu, budu za lumpa, kterej eště chrápe. Zvednu ... hmm, jednak se to nesmí při řízení, za druhý pustím řidítka a hodím tlamu. Se ví, že to celý bylo na motocyklu aka Green Hornetu. Taky blbý, dávat ruku z plynu při průjezdu křižovatkou, odbočování, do kopce. Blbej model tak jak tak.
Výhoda jednostopů - za křižovatkou jsem najel na chodník, vymáčk spojku, vytáh pristroj. Samo, šéfová, teď už jsem to viděl jasně na displeji. Dobrá, touž rukou jsem ještě zvládnul zvednout hledí přilby, přijmout hovor a přepnout na hlasitej příposlech, jestli bych jako něco neslyšel. No - neslyšel.
Prej su samá ruka, samá noha. To mi od mládí všici tvrdili. Dodneška jsem tomu věřil. Jenomže v tu chvílu se mi ruk a noh ňák přestalo dostávat. Levou rukou držím spojku, pravou nohou stojím na brzdě. Na sundání helmy mám eště pravou ruku, ale tam zas držím ten blbej telefón. Jedině bych si uvolnil i levou ruku, jenže to bych musel vyřadit, tzn. použít levou nohu, o kterou se avšak opírám. To bych musel teda se opřít o pravou nohu, kterou ovšem brzdím. Takže leda chytit přední brzdu, ale to je zas ta pravá ruka s tím telefónem. Patová situace.
Zahuhňal jsem cosi o momentu, típnul hovor jak vajgla, zabezpečil vozidlo proti posunutí (a hlavně pádu na držku nebo zpátky do silnice), odmaskoval se z toho blembáku a zavolal zpátky.
Prej se přihnal jakejsi zbloudilej telekomunista zkontrolovat špeciální telefonní linky na volby. Bez pozvání, bez ohlášení. Si už dělaj prdel? To jsme tam my pro Telecom nebo oni pro nás? Kdo komu platí? Chvíli jsem koketoval s myšlenkou nakázat šéfové, ať ho shodí se schodů, hajzla. To ona by asi zase ráda. Ale pak jsem podle principu subordinace naznal, že to je moje práce, pravil nadřízené, ať ho tam chvilku podusí, že su za dvouma rohama a na ouřadě su do pěti minut, že si ho zabiju sám.
Se ví, že zdrh, srabík. Chvílu tam prej zmateně pobíhal a hledal konce těch linek, pak ke svému překvapení zjistil, že datová linka vede kamsi do počítače (jak divné, že?), konstatoval, že je vše v pořádku a vyšuměl mi před nosem do ztracena. Eště u toho prej píčoval, že všechny podobný ouřady musí stihnout objet za dopoledne. A to je čí problém? Můj? Pochopitelně druhá, hlasová linka, byla tuhá jak biftek. Ta si ani nepípla.
Udělal jsem menší průvan na Telecomu, až jsem se dožádal pana Frajtříka, takovýho eště z té bídy nejnormálnějšího z těch jejich elementů, zjebal je všecky na tři doby a zakázal jim, aby nám tam posílali kohokoli jinýho krom Frajtříka, neb už jich mám plný zuby. Zvlášť ať si dohledaj, co to tam bylo ráno za lulana, a tomu udělaj do osobní karty velkou červenou poznámku, že náš ouřad née, neboť mu tam hrozí fyzické nebezpečí. Se ví, já si cvičím několik let poctivě Frajtříka, kterej už umí zavolat půl hodiny předem, abych se stih dostavit i z postele, a voni mi to budou takhle sabotovat?
Mimochodem - co jsem se domohl toho pravýho, linka do patnácti minut fungovala.
Jinak se mi podařilo pouze dohnat jednu kolegyni k hysterickému výstupu, aniž bych to měl původně v úmyslu. Divné. Maj před volbama asi nějaký pocuchaný nervy.
Vyšívá se na akci "Paradesantní Slepejš" a "Létající hospodář".
A jak stárnu, těžknou mi asi oudy nebo co, nebo bych zas potřeboval silnější brejle, zkrátka při projíždění středem dvouřadé kolony jsem škrtnul jakési dodávce zrcátkem o zrcátko, nic, žádná destrukce, jenom takový brnknutí, ani jedno se ani nepohlo. Ale to se mi už dlouho nestalo.
A událost posledních dní? Kterak exposlanec Macek vyliskal ministrovi DRáthovi?
Jenom dneska co tím bylo popsanejch novinovejch stran, pche.
A co má jako bejt? Trochu ozvláštnění a zpestření nudy. Dyť vod doby, kdy nafackoval Wagner Grulichovi, to by se jeden z těch nudnejch rypáků ukousal.
Dobrá, tak mezi slušnejma lidma se daj záležitosti řešit jinak, ale to je právě vono - mezi slušnejma. A pokáď jeden (ač sám bigamista) se sere v tisku druhýmu do staré, aniž by tento moh se operativně bránit, nesmí se pak divit, že mu jedna výchovná přiletí. Jo, je Macek třeba aj teatrální komediant, ale na asociálního demokrata může mít takovej mazáckej lepanec výchovnější účinek než cokoli jinýho.
Ale chuj s nima s vobouma, ve skutečnosti je to opravdu jenom takové pobavení publika a vytržení z letargie, ale poslal mi pan Joe40 odkaz na kýmsi operativně sestavený remake klipu Dandejse Landejse:
http://video.google.com/videoplay?docid=8598986536777958036&q=rath (nutno se zvukem, samozřejmě)
Ačkoli (namátkou) v takové ruské Státní Dumě, v některejch jihoamerickejch a asijskejch parlamentech jsou jiní zápasníci a bitkaři, u tohohle jsem se po delší době málem posral.
Vodkaz nafurtSobota až neděle, 20.-21.05.2006 ... Velká pranice ...
V pátek přijel takovej strejda s dodávkou a přivez nám novou pračku. Oni to asi v obchoďáku vzali vážně, ty moje proklamace připsaný k objednávce, že v pátek potřebuju prát, tak ať sebou koukaj hodit. Asi by to nebylo tak strašný, eště nějakej jeden dva tejdny bysme to vydrželi, aniž bysme chodili špinaví, zvlášť já mám hader víc, než leckterá ženská (a furt se na mně nic ne a ne rozpadnout), jenže ty stohy toho špinavýho už se musely přelejzat málem s lanem a cepínem. Když je, kapitalisty, jeden trochu procvičí, nic tím určitě nezkazí.
Čili plán na víkend byl jasnej - Ťapinka někde nasává s vobludama (spoluveterinářkama), já mám na krku psy a prádlo. Férový.
Pračku usadit na její místo. Vešla se. Takže ji zas povyvláčet, vytahat transportní pojistky, připojit hadice a elektrický šlauchy. Naboxovat ji mezi vanu a topení ještě jednou. Naštudovat manuál a tradá ...
První cyklus se musí pustit naprázdno a furt na to dohlížet, jestli tím nevyplavím souseda Vyhlídku hned ze startu. Ale nevyplavil jsem. To si ten aparát očividně nechá na někdy neplánovaně jako překvápko.
Eště dvě další pračky jsem se na to chodil průběžně koukat, ta odtoková hadice je tam tak divně narafičená ... Leč drží.
Další čtyři už jsem na to hodil vosram, ať si to maká samo. Však je to samočinná pračka. Automatická. Tak nad ní nebudu stát jak debil, no ne? Taky nemám rád, když mi někdo v jednom kuse čumí přes rameno.
Ačkoli musím dát za pravdu Bobšovi, kterej, když si kdysi svýho času pořídil první pračku poté, co několik let tahal prádlo přes půl Brna k rodičům na vyprání, tenkrát tvrdil, že je to lepší, než televize. Však jo. Mne už to asi nebralo až tak moc, jelikož jsme už jednu pračku měli, než se ta odporoučela předminulej tejden do praččího nebe, bohužel s vrchním plněním, takže do ní nebylo vidět, ale co si pamatuju, taky jsem tenkrát chodil poslouchat za dveře to slastný vrnění. Takže jsem se poctivě kouknul na první dva pořady a šel jsem se věnovat něčemu užitečnějšímu.
Naproti tomu Ťapinka po návratu vytahala další špinavý prádlo, nechala si vysvětlit postup (že já fakt nebyl učitel), usadila se před pračku pod umejvadlo a zírala. Jenom jsem čekal, kdy mi poručí, abych jí přines chipsy.
Takže fajn, to máme už spravenej hajzl, kolečko u židle a novou pračku. Teď eště vyzvednout z reklamace fofrkonev, nechat vyměnit hadici u myčky a zasklít ty dveře od kuchyně, případně možná vyměnit máti to světlo, co se mi rozletělo v prackách.
Mimochodem - taky jsem celou poslední dobu sledoval hokej.
Často to bylo takový rozpačitý, některý výkony excelentní, některý debakly, ale ať si říká kdo chce, co chce (a že zase petrolíni budou rozumbradovat, jako po volympiádě), stříbrný medajle jsou skvělej úspěch.
Vodkaz nafurtPátek, 19.05.2006 ... Mimoděčné oblafnutí hrdinné policie ...
Přijel se na dnešní ohňostroj podívat pan Pierce z Práglu a kamarádka Evunďulík z Tábora. Ta tedy přijela do Brna prodat auto paní z Ostravy - nepátrejte po podrobnostech, je to složité a pro další vyprávění irelevantní. Holt ženský.
Každopádně jsem Pierce a Evunďulíka naložil do auta a jeli jsme se podívat na ten hovňostroj - pod Petrovem, z Denisovejch sadů.
Měl jsem vyhlídnutý místečko s dobrým výhledem a dobrou pozicí na focení.
Vono na Petrov a při troše dobré vůle i na Špilas je skvělý místo od benzínky - Shellky - u Zvonařky, to zas né, že né. Fabiak mne tam lákal, jenže já už odtam fotil snad dvakrát - jednou přímo odtam, podruhé přímo ze střechy autobusáku. Jsem si řek, že udělám změnu, a vyhlíd jsem si právě takovej hezkej flek ...
Posunovací a málo používaná kusá "uhelná" kolej na seřazovacím nádraží, kousek za tou velkou točnou pro lokomotivy. Jsem tam v průběhu odpoledne tak špacíroval a vočumoval, vetřel jsem se tam a chytil si nejdřív low-level ajznboňáka, pak i nějakýho místního sekčního šéfa nebo mistra či co to bylo. Prej bych jim tam ani nijak nevadil, ty koleje používaj skutečně sporadicky a jenom na vagónu s uhlím a nějak na delší dobu (rozhodně dnešní večer tutově) s nima nemaj žádný plány. Jenom by snad o tom měl vědět někdo na nádraží ... ať mu to přesně popíšu, uhelná kolej, čtvrtý hradlo.
V dopravní kanceláři byl takovej nepříjemnej chytrolín, ten hned začal kokrhat: "Po mně nic takovýho nechtějte, já vám nic takovýho nedovolím, dovolit nemůžu a vůbec." Oponoval jsem, že tamten první mi tvrdil, že právě on mi to povolit může. Tak trochu zmírnil, že to sice může, ale když mne něco přejede, bude mít průser on, ačkoli uznal, že nevypadám, že bych se neuměl rozhlídnout a případně se vrhal pod vlak (a to jsem mu ani nelíčil své mladické historky z cestování na náklaďácích). Nakonec takňák smířlivě dodal, že on mi nic výslovně povolovat nebude, jestli tam chcu jít, ať si tam jdu na vlastní nebezpečí, a pokud mne nikdo nevyhodí, ať si odtam spánembohem třeba fotím. Což mi přišlo jako splnění účelu - uvědomil jsem ho o tom a na jiný nebezpečí, než na svoje, bych tam asi stejně těžko mohl jít. Tož tak. Klasickej vohnoutí ajznboňáckej alibista.
Čili jsem chtěl s autem zaparkovat co nejblíž, to jest na Křídlovické.
Jenomže tam už to měli zas všude obšancovaný policajti, až jsem se divil, že to neuzavřeli sakumprásk celý jako zónu až někam po Pohořelice. Když jsem se tam vochomejtal vodpoledne, byla tam značka někde právě u toho výjezdu z Křídlovické na Nový Sady, přenosná, zatím sklopená. Jenomže na večer si fízlové donesli druhou, tu postavili spolu s hlídkou přímo na křižovatku k Rondu, blikali majáčkama a hnali lidi po okruhu dál. Jo, prima.
Tak jsem si počkal v křižovatce v odbočovacím pruhu, koukal jsem na tu police-girl, jak na mne mává tím světelným robertkem, a až přestaly jezdit auta v protisměru, stáh jsem okýnko a opět slušně a velemoudře se otázal:
"To je moc fajn, a poradíte mi, jak se teď asi tak dostanu na Křídlovickou?"
Moc chytrá otázka, jak mi došlo později, vzhledem k tomu, že oni tam byli právě pro to, abych se na Křídlovickou nedostal. Leč policajtka překvapivě pojala řešení:
"Vy potřebujete na Křídlovickou? Tak pojeďte ..."
No vida. Prakticky omyl, asi jsem v ní, aniž bych to měl původně v úmyslu, vyvolal dojem, že tam jakože bydlím nebo tak něco. Ovšem pro mne to účel splnilo. Co nezmůže osobní kouzlo, zmůže osobní drzost.
Čili jsme si pohodlně zaparkovali prakticky vedle viaduktu.
A nejdřív, že se půjdem podívat za Fabiakem s BamBlbým a Kuhlym k Shellce, jelikož Pierce se s nima chtěl taky vidět a aspoň pozdravit. A když už jsme tam byli, tak jsme tam taky zůstali.
No tak nic, no.
Mimochodem, jako fotograf jsem tam byl první, bylo něco kolem půl desáté. Další byl starej známej MilanK se svým kámošem, pak se dobloumal ten Fabiak a BamBlbý, Kuhly s rodinkou, nehledě k tomu, že jsem přímo u pumpy potkal kamaráda od Bobeše zase s partou jeho známejch. Pravda, toho jsem viděl jednou, ale nějak si mne pamatoval a hlásil se ke mně. A to su takovej tuctovej a nevýstřední typ. Takže, když připočtu Pierce a Evunďulíka, který jsem si vzal rovnou s sebou, prakticky jsem tam znal asi tak polovinu očumovatelů a fotografů. Brno je hrozná dědina.
Jo,
a eště ty fotky, o kterejch porád mluvím ...
Čtvrtek, 18.05.2006 ... Jenom já jsem letadlo ...
Prováděli jsme s externím programátorem Radkem od dodavatelské firmy nějaké úpravy v klíčovém systému ouřadu. Tedy prováděl on, já mu vařil kafe, blbě kibicoval a činil si z něj špumprnágle. V tom se nesmírně vyžívám (ač přiměřeně), neboť není to tak dávno, kdy jsem já byl na druhé straně pomyslné barikády a takto onanoval u zákazníků. Teď jsem holt za odběratele.
Posléze jsem šel cosi vyřídit za DrDol a její partou, přičemž jsem se na schodech srazil s kolegyní Laťkou, co sedí ve dveřích hned naproti mně. Tato děla, že je zrovna na odchodu, že musí kdesi kamsi, ale že když mne vidí, napadá ji, že neukončila na svém počítači onen klíčový systém, jestli to nezpůsobí nějakej problém? Vcelku popravdě jsem odpověděl, že teď už ani tak ne, ale když jsme tak u toho, činí-li jí obzvláštní problém pochopit, že při opuštění pracoviště má ukončit všechny sdílené systémy, při déledobějším uvést i počítač do klidového stavu, či jej případně rovnou vypnout? Laťka na to cosik mektala, jen jsem jí mírně diktátorským gestem pokynul, ať pokračuje v krasojízdě, neprovokuje a neriskuje tak vážnější střet.
Načež jsem vešel do dveří k DrDol a její partě, stále ještě vrtě hlavou, mezi zubama jsem si cedil cosi ve smyslu, že: "S některejma je tady řeč fakt jak s debilama."
DrDol jako správná matriarchální vedoucí samice se toho hned chytla a okamžitě se postavila do defenzívy, že oni tam nejsou žádní debilové.
Snažil jsem se ji uklidnit, helejte, tentokrát vůbec nekráčí o vás, čímž jsem záležitost považoval za dostatečně objasněnou a hodlal přejít k věci, pro kterou jsem tam lez.
Jenže DrDol získala vděčné téma, děla, že si všimla, že takto hovořím o ostatních častěji (po šesti letech obzvláštní bystrost) a že se to podle ní nesluší, abych o kolezích říkal, že jsou to debilové. A mně taky nikdo neříká, že jsem debil, tak ať si takové výrazy schovám pro své kamarády. A to by ke mně mohli mít také výhrady - třeba zrovna včera jsem konkrétně jim tam cosi nechal jenom tak pohozený jak psovi. To už stálo za zamyšlení a hlubší rozbor.
Takže za prvé jsem vysvětlil DrDol včerejšek. Když už dělám jejich práci za ně, nemohou očekávat, že bych u toho ještě tančil hula-hula. V daném případě šlo o tisk seznamů voličů pro roznos volebních lístků. To mi tak jaksi spadlo za krk, vesměs jsem se s tím už smířil, že je to operace nad jejich mozkovou kapacitu a dělám to raději sám, než bych si potom lámal hlavu nad opravou průseru, kdybych to nechal na nich a ony to zmastily (o čemž jsem skálopevně přesvědčen). Beru to prostě jako fakt, o volbách vím dostatečně dopředu, s několika hodinami generování a tisku těchto sestav počítám, ba jim to poslední roky už ani nepředhazuji a polykám možné jízlivé poznámky.
Avšak bývalo dobrým zvykem, že kupříkladu jejich kolegyně Chlastička (v současnosti už v důchodu) byla použitelná alespoň na krmení tiskárny papírama a odebírání a kompletaci výtisků. Teď s tou inovovanou skvadrou? Ani hovno. S každým obměněným "pracovníkem" ještě lemplovitější. Sedí a jak dyliny blbě čumí, pokud se vůbec uráčí bejt v ouřední den na pracovišti. Se jich mám prosit? Ano, původně jsem jim to tam chtěl nechat jen tak na hromadě, jak mi to postupně vyflusala tiskárna. Jenže to by mne hanba fackovala za takový výstup. Čili jsem to rozdělil na jednotlivé volební okrsky, z přehnutých A4 na to vyrobil zádržné složky, popsal a vyrovnal do komínku. A ano, ten štos 1500 srovnaných, utříděných a popsaných výtisků jsem jim tam nechal ležet jako psovi, ač netuším, k čemu by psovi mohly být pohozené volební seznamy. Na druhou stranu, při takovém přístupu, těžko ode mne očekávat, že bych celý balík popadl a s nadšením s ním běžel do vedlejší budovy do zasedačky, předat ho důchodkám-brigádnicím k dalšímu zpracování. A to ještě koketuji s tím, že jim příště vážně místo tisku naseru.
Tolik tahle konkrétní záležitost.
A teď k těm debilům, když už jsme to tak hezky nakousli ...
Neuvědomuji si jediný případ, kdy bych se já v práci jako debil projevoval. Snažím se pracovat bez chyb, protože by tyto mohly mít fatální následky pro celkový chod ouřadu. I když už se mi nějaká ta botička povede, jsem schopen si z toho vzít ponaučení a příště se podobných věcí vyvarovat.
Naproti tomu - pokud někdo za šest let nepochopí, kdy má ukončit kterou aplikaci (ať už obecně při opuštění pracoviště nebo na konkrétní vyžádání např. kvůli servisu), není to jistě známka zářné geniality. Opakuji jim to při každé vhodné příležitosti ústně, mailem při aktualizaci minimálně jednou měsíčně, písemně to mají v interní směrnici. Výsledek? Vždy se najde několik jedinců, kteří to dokáží nepochopit.
Osobně jsem měl vždy za to, že toto je projev duševní nedostatečnosti.
Jako příklad - i slabomyslný vojín D. obvykle dokázal pochopit holé věty, nepříliš komplikovaně věty rozvité a jednoduchá souvětí typu:
- "Zastav."
- "Jdi tři kroky dopředu."
- "Vytři podlahu."
- ale i komplikovanosti jako: "Na povel 'Plyn' si nasaď plynovou masku,"
nebo: "Když uslyšíš 'Dělostřelecký útok', zalehni a kryj si hlavu".
Takto si to někdy napoprvé, maximálně však napodruhé či napotřetí dokázal vštípit a při dělostřeleckém útoku se skládal do oraniště jako zednickej metr.
A že to byl nějaký intelektuál - šest tříd obecné školy a na přijímači jsme jej v devatenácti letech učili jíst příborem. Dodneška netuším, kolik promile moh mít ten mastičkář, kterej takovýdle íkvéčko poslal koncem devadesátejch let do armády.
Samozřejmě se od něj nedaly čekat větší zázraky.
"Vojin D., kaj ste bol?"
"Pane četaži, sem byl u nadporučíka Ježíška."
"D., dejte si tři kolečka."
Tomu se říká, že se trest míjí účinkem. Vysvětlovat mu, že ten malej - náčelník štábu - je sice nadporučík, ale ve skutečnosti se mu Ježíšek jenom říká, zatímco on se diverzně jmenuje Černý? A že je to sice pravda, že mu tak říkaj celý kasárna, ale obvykle v ústraní, jakožto pomluvu, každopádně se to neječí přes půlku nástupiště pod oknem dvou rot? No nic, vojín D. ochotně a poslušně vyrazil v plné ústroji na svou štreku tří čtyřsetmetrových koleček kolem buzerplacu, ale, chudák, absolutně neměl ponětí, za co vlastně běží. A dost možná to při své prostoduchosti ani nebral jako trest, nýbrž součást výcviku. Tož tak.
Ale to jsem odbočil, to jenom proto, že při tom svém proslovu jsem vojína D. zmínil. Hovořil jsem o něm vlastně z toho důvodu, že i takový vědátor, jakým byl D., jednoduché pokyny dokázal vstřebat a obvykle si je i zapamatovat. A s větším či menším úspěchem se jimi i řídit. Sice to nemohu nijak exaktně doložit nějakým jeho testem IQ, ale do pásma lehké debility bych ho odhadl.
Oklikou se vrátím zpět - jestliže někdo za šest let (tzn. odhadem tak padesátkrát zopakováno) nedokáže uložit a zpracovat informaci: "Při opuštění pracoviště ukonči programy", je co? Je na tom hůř, jak vojín D. Tedy debil. Nasichr. To za prvé.
Je jich kolem víc než dost. A neplatí mi ouřad zas tolik, abych kvůli tomu musel lhát a fakt, že debilové jsou, jim zamlčovat. To za druhé.
A s těmi přáteli, pro které si podobné tituly mám schovat? Do těch ať se nikdo nesere. Mám spoustu takovýchto debilů mezi známými a kolegy, avšak tyto obvykle neřadím mezi přátele a kamarády. S debilem se nebratřím víc, než mi ukládá zákoník práce.
Po takovéto plodné desetiminutové rozpravě jsem s DrDol a její partou dvěma větami vyřídil původní důvod mé návštěvy a odporoučel se.
Vlastně bych to dost možná i přešel, je to jeden z nikoli sice každodenních, ale zase nikterak převratných konfliktíků. Avšak dokud jsem to měl v paměti, naznal jsem, že si to přeci jen poznamenám, kdyby přišla večer při spisování deníčku bída.
I usedl jsem k mailu, ve zkratce si záležitost poznačil a odeslal. Tedy domníval jsem se, že jsem si stručnou poznámku odeslal domů.
Jenomže ...
Jenomže jsem nějak v roztržitosti do pole pro adresu napsal jenom "egi". Což M$ Utlouk Exprase do toho vnesl jako vždy svoji zvrácenou invenci, věc vyhodnotil tak, že adresa je nekompletní, pro můj klid mi má ulehčit práci a zbytek adresy samočinně dohledat. A svého času, než jsem mu to zatrh, uložil si do vnitřního adresáře několik adres, ze kterých mi postupem doby přišla veledůležitá, digitálně podepsaná pošta.
M$ Utlouk Exprase v těchto adresách (já je nikdy nesmazal, dodneška mi tam nevadily) zatápal, našel nejbližší, dosadil a odeslal. Konkrétně registrátorovi internetových domén našeho ouřadu. Ano, k neúplnému "egi" byl z uložených adres dle Microsoftí logiky nejblíže "registrátor".
Pročež se u registrátora mohli pokochat následující zprávou:
Komu: registrator@aaa.bb
Od: eger@ccc.dd
Datum: 18. května 2006 10:45
Předmět: K zapamatování
DEBILOVÉ !!
--
Z toho důvodu jsem pak strávil ještě nějakou dobu sepisováním druhého - omluvného - mailu s vysvětlením jako: jéžišmarjá, to nepatřilo vám, prosím promiňte a v žádném případě nevztahujte na sebe, šlo o poznámku směrovanou do domácí mailové schránky k mimopracovnímu článku o mentálně postižených.
Odpověď mi žádná nepřišla. Možná se tam ještě válej po zemi.
No nejsu já debil?
Vodkaz nafurtStředa, 17.05.2006 ... Omyl definice fotografa skrze fotoaparát ...
Z logiky věci vyplývá, že každý fotograf (minimálně činný fotograf) by měl mít fotoaparát.
Fotoaparátem se pořizují fotografie, jež jsou fotografovým výrobkem, tedy výstupem z procesu fotografova fotografování. Fotograf bez fotoaparátu může sic existovat, avšak je to pak fotograf - přinejmenším dočasně - nečinný, občasný či příležitostný. Něco jako spící agent.
Taková skupina je však zanedbatelná. Zkrátka fotograf, který nemá fotoaparát, není momentálně fotografem, jelikož nemůže pořizovat fotografie.
Berme to tedy tak, že fotograf má fotoaparát.
Klíčové však je, že definice neplatí opačně, že totiž každý, kdo má fotoaparát, NENÍ automaticky fotograf.
Je to držitel fotoaparátu, v lepším případě fotoamatér. Též se dá říci rádobyfotograf či pejorativněji takyfotograf.
Fotografa činí fotografem až fotografování, tedy pořizování fotografií, přičemž fotografie je fotografický záznam reality.
Takto jsem to dnes například vysvětloval kolegyni Fiště, nezodpovědné redaktorce z ouřadu.
Pokud mi pošle snímek s prosbou, jestli bych ten barák na titulní stranu ouředního obšťastníku nemoh narovnat, že takhle šejdrem nejde ani věž v Pise, natož pak panelák na sídlišti v Brně, a že jí to takhle poslal (najatý a hlavně k mému podivu zaplacený) FOTOGRAF, pak je někde něco špatně.
P.S.: "Křivé komín v Majlontě" je, pochopitelně, něco krapet jinýho ...
Vodkaz nafurtÚterý, 16.05.2006 ... Jsem zas vyučoval ...
První pán na holení byl Pivouk - jedna taková ta divná existence z golfíku.
Pivouk zakoupil sobě počítač. To asi jako další level - co mu zákeřní mastičkáři šlohli hlasivky, musel se naučit aspoň psát, nejprve rukou, do notýsku, né každej dovede odezírat jeho (ještě notně slangovou) mluvu ze rtů a gest (či spíše poskakování a tělocvičných úkonů). A asi se mu to zalíbilo, neboť už se učí psát jedním prstem na klávesnici. Zatím bez diakritiky a výhradně malejma písmenkama, ale i to je pokrok.
Nepochopil jsem, k čemu takovýmu Pivoukovi počítač. Prej ty dývídýčka a ten internet. A že ho to mám naučit. Jakože celý. Moc fajn prácička.
Specifikace PC - stál dvacet tisíc. Hmm.
Jenže Pivouk se se svojí výukovou vizí dokázal připomínat už od časnýho jara, navíc (pokaždé) s počtem vypitých piv (tzn. k deseti, ještě než dojde na golf) se vzrůstající tendencí. To to radš nějaký dvě hodinky jednou za měsíc překlepu a moudro utrousím, než to celou sezónu poslouchat. Či odpozorovávat.
Aj proto, že Pivouček je v jádru děsně hodnej člověk, vždy ochotnej taky ostatním nezištně pomoci. Druhá věc je, že pokud tito ostatní podlehnou jeho propagandě, nedají na dobrý rady a Pivouk je ku pomoci skutečně připuštěn, nezřídka tato končí větší či menší katastrofou. Obvykle spíše větší. A nezřídka rovná se vždy. Ale von to dycky myslí ukrutně dobře.
Pročež jsem se mu dnes snažil vysvětlit operace s pravým myšítkem, konkrétně přejmenování složky a její přesun na patřičné místo.
Jestli to pochopil, netuším.
Vyžvejkanej jak tři dny starej Orbit jsem po dvou hodinách vyklidil bojiště s odůvodněním, že mu to už zhruba jde a že to by uměl každej, dělat něco furt dokola, aby na něj jeden furt dohlížel. Bez dozoru - to je umění.
Druhej takovej byl přítel Tomíno. Ten si zas zamanul naučit se dělat webový stránky. Naučit se ode mne. Snad jako kdybych já je uměl vytvářet? Nebo co?
Ten je o poznání nadanější, avšak také zvídavější a zvědavější.
Tři další hodiny jsem se trápil s vysvětlováním absolutních a relativních odkazů, s tabulkama, obrázkama, texturama a i jinejma chujovinama.
Jak já kdysi moh bejt lektor?
A kde já na takový klienty a frekventanty chodím? Já je snad přitahuju?
Vodkaz nafurtPondělí, 15.05.2006 ... Kolečko versus žárovka - 1:1 ...
Hned ráno mi volal pan pračkář (neplést s prasečkářem), že pračka jest definitivně v kopru. Soudruzi s Whirlpoolu patrně někde udělali chybu a nepočítali s faktem, že v pračce se pere ve vodě a tato nezřídka obývá koupelnu. Z kteréhož důvodu zateklo do elektroniky. To mělo vpodstatě dva následky:
1) zatečením do elektroniky
shořel motor
2) zkratem shořelého motoru se vypálila zavlhlá elektronika.
Chytře vymyšleno.
Pročež jsem se vybavil sviňovacím metrem a nějakou dobu odpoledne obcházel několikero pračkoprodejen a spřátelených kvelbů, bych si poměřil různé produkty - nové pračky, abych je pak přes internet mohl koupit jinde.
Dost blbá věc - jsem limitován vanou, kterou nějaký ichtyl postavil tak chytře, že mezi ní a stoupačkami od topení je všehovšudy 61 (v nejširším) až 60,5 cm (v nejužším místě). Z toho plyne buď pračka s předním plněním, avšak o šířce maximálně 59 cm (úplně v nejhorším 59,5), pak musím doufat, že tato se nedá na pochod jako Tatramatky blahé paměti, nebude bušit do rour a geronti v baráku mne neukamenují. Druhá varianta by byla zase horní plnění, ale ... zas to tam čučí do prostoru jak pitomý a navíc tomu zateče do elektroniky atakdále atakdále.
Nakonec vyhrála tato sviň, to jen pro informaci, kecy si nechte na koledu. Je to bráno ryze podle určujících parametrů, sám vím hovno, jak se s tím tam popasuju, nepotřebuji eště přitroublé rady typu: "Ale my máme takovou a makovou a jsme s ní spokojení." (Fabiak s krátkým si to už odbyl, ostatní běžte do prdele rovnou.)
V momentální chvíli už je pračka objednaná a zaplacená. Su zvědav.
Když jsem byl tak v ráži, sjel jsem při jedné cestě do OBI - tak matně jsem tam vytušil žárovky pro máti a kolečko k židli.
Causa žárovky - nějak jsem minule jí vybral blbý úsporky, jednak až moc úsporný (krom toho, že nežerou proud, tak ani pořádně nesvítí), druhak i to chabý světlo bylo takový - hmm, záhrobní. Nutno připustit, že od té doby, jsou to cca dva měsíce, jsem si u máti v kuchyni nebo v koupelně vždycky připadal jak v hororu. Nebo na Gestapu, jak ty horečnaté stavy po výsleších s jedovatým světlem u stropu barvitě popisoval Julda Fulda. Skutečnej hnus.
Žárovky, to byla jednoduchá záležitost - z regálu jsem vybral od každé jednu a šel si je nechat vyzkoušet, vzal jsem ty, který měly nejteplejší barvu světla v poměru k ceně (logicky - donýst máti "úsporný" žárovky á 369,- Kč, ta by se patrně vyvrátila).
Horší to bylo s kolečkem.
Kolečko se v OBI nakupuje zhruba takto: nejdřív najdete regál. Z něj vyhmátnete po paměti nejpodobnější kolečko, se kterým se odeberete mezi dva opodál zevlující členy personálu. Vyrušíte je z hovoru a s omluvným: "Hmh, promiňte, můžu si to tady porovnat se vzorem?" jim na pultíku začnete rozkládat batoh, třepat jim se šustěním pytlikem se vzorovým kolečkem ve výhledu, prostě upoutáte jejich pozornost.
Kolečko je přesně ono, akorát ten čudl, co z něj trčí a strká se do židle, ten je nějakej užší.
"Jo, pane, vy máte desítku, todle je vosmička."
"A kde máte takový desítky?"
"To my, obávám se, nemáme."
"A co děláte, pokud přijde zákazník a chce kolečko s šulínkem desítkou?"
"No, huh, hm, brbly brbly ... jo, už vím. Redukce. To je k tomu potřeba redukce. Ale to máte drahý, ta stojí dalších padesát korun."
"Mno, furt mi kolečko za šedesát s redukcí za padesát přijde levnější než celá židle. Odkud se berou takové redukce?"
"No, támhle za tím třetím regálem, druhou uličkou, první odbočkou doleva, pak druhou doprava, ve třetí polici odspodu, čtvrtá přihrádka. Nebo nějak tak. Plus mínus tři řady. Já vám to radši přinesu."
A jak věděl, že zrovna to je od něj očekáváno?
Náhodou kecal. Redukce nestály padesát, nýbrž padesát pět korun, avšak nebyla v krabičce za pětapadesát pouhá jedna, nýbrž dvě. Tedy s klidem i kdyby se mi ještě jedno kolečko polámalo, zkrátka dojdu, koupím to se šulínkem osmičkou a můžu hnedle z fleku repasovat. No nekupte to.
Taky že ano. Vybalil, vyměnil. Oprava na dvě minuty. I s cestou od gauče ke židli a zpět. Na OBI nedám dopustit. Zatím.
Máti jsem i žárovky vyměnil.
Jenom se mi tedy při tomto rozletěl kryt světla v koupelně, sotva jsem na něj hráb, a sice na cca tisíc střepů. Schválně píšu "cca", přesně jich totiž bylo 1356. Všude. Tak.
Ale žárovky svítí a ruku jsem si pořezal jenom trochu.
Jen škrábnutí tak na formální flastřík, především pak proto, bych si krvou neumazal kalhoty nebo tričko, když pořád nemáme tu pračku.
Vodkaz nafurtPátek až neděle, 12.-14.05.2006 ... Plus mínus ...
Pátek:
Pracovní doba 11:00 až 14:00 (pochopitelně s pauzou na oběd), to by se mi líbilo častěji. Pravda, předtím práce do tří do rána a následně melouchy do dvou do rána, to už se mi líbí o poznání méně.
Sobota:
Vyspal jsem se. Pod pohrůžkou fyzického násilí jsem zakázal Ťapince mne budit.
Odnes jsem na vyprání k máti prádlo - jako nostalgie dobré. Před mnoha lety jsem to dělával normálně. Brr.
Vyklepli jsme Kachně a Zadka v golfíku.
Celkově oddychový den. Však jsem si včera naddělal.
Neděle:
Upravil jsem Ťapince její/můj úžasný veterinární program.
"Zásadní chyba - to netřídí lidi podle abecedy."
"No, netřídí. To není chyba, to je vlastnost." (Skvělý argument bejvalýho šéfa Lesejka)
"Ale to by mělo třídit podle abecedy."
"Tak neznělo zadání. Třídí to podle 'id', čili podle primárního indexu."
"A tobě to přijde logický?"
"Mně jo, ačkoli uznávám, že já su programátor."
"Tak koukej ty tvoje vlastnosti nějak odstranit."
Pročež jsem půl dne odstraňoval "vlastnosti".
Spravil jsem hajzl.
Upadlo mi kolečko od židle.
Kurva.
Bonus:
Dodělal jsem
poslední galerii
z Ořechova:
Čtvrtek, 11.05.2006 ... Jak slečna líznout nedala ...
Mojmírovo náměstí. Dvouproudá vozovka. Semafory. Červená.
Vpravo dodávka odbočující doprava, vlevo osobák odbočující doleva. Já s Green Hornetem samozřejmě mezi nima. Kouzlo malých motocyklů. Přece nebudu kdesi vzadu stát ve frontě jak cyp. Aby zas nějakej petrolín neměl hemzy - já samozřejmě předjížděl zprava to vozidlo vlevo odbočující doleva, neboť dávalo znamení o změně směru jízdy vlevo a já neměl sebemenších pochyb o jeho dalším pohybu.
V osobáku na místě spolujezdce slečna, stažený okýnko, krmí se zmrzlinou. V dodávce řidič, stažený okýnko, mlsně pozoruje. Předpokládám, že zmrzlinu, neboť hlavou kopíruje pohyby kornoutku asi jako čokl, dyž mu mácháte piškotem před šňupákem.
Slečna: "Já bych vám dala líznout," předpokládám, že je řeč o té zmrzlině a ne o orálním sexu, "ale když já k vám nedošáhnu." Tak jo, asi fakt půjde o zmrzlinu.
Zved jsem si hledí přilby - jednak mi byl hic, tam ta červená trvá dost dlouho, druhak abych zapad do party, když už nemám to vokýnko.
"Promiňte, že se do toho pletu, ale já bych to tady kolegovi i podal."
Nedala. Zmrzlinu. Asi měla strach, že bych si líznul i já a na ni by zbylo málo.
A taky se rozsvítila na semaforu zelená. Zas tak dlouho to netrvá. Druhá slečna zařadila jedničku a i s první slečnou a její zmrzlinou odbočily. Vlevo. Dodávka s mlsným řidičem vpravo.
Tak jsem jel taky do prdele, co tam budu okounět bez slečny a bez zmrzliny uprostřed vozovky na zelenou u semaforu ...
Vodkaz nafurtStředa, 10.05.2006 ... O poctivosti a biblická přirovnání ...
U oběda:
"Chtěl jste platit?"
"No, chtěl, to je takový nadnesený slovo ..."
"Dobrá, máte pravdu, na vašem chtění až tak nesejde," ta servírka se učí fakt rychle. "Za kolik to máte? Hmm, hmm, šedesát dva."
"Nee, šedesát sedm," to vím, dyť to platím prakticky každej den. Dvaašede je to obyč, sedmašede s knedlama extra.
"A jo, vy jste měl ty knedlíky navíc zas, máte pravdu, šedesát sedm. Děkuju."
Já su fakt tááák poctivej.
A hlavně mi jako obohacení na cizí úkor pro dnešek postačilo, jak jsem do kafomatu na Magorátě ráno narval desetikorunu, ten ji zhodnotil slovy displeje "Kredit Kč 20", následně mi vypliv žbrundu a třináct korun zpátky. Tak s tím se dohadovat nebudu. Bych tam byl asi za trotla, kdybych hučel do automatu.
Doma je to jak deset ran na Egypt - jsme zhruba v polovině.
Rekapituluji: hajzl vachrlatej, myčka vachrlatá, pračka v hajzlu, fofrkonev už druhej tejden na reklamaci.
Jelikož se to Ťapince patrně zdálo málo (hle - rým), pro sichr dneska vysklila dveře od kuchyně.
Dle jejího podání: ONO bylo špatně zavřený vokno v kuchyni, ONO se otevřelo, ON díky tomu vznikl průvan, ONY ty dvéře bouchly a ONO se sklo vysypalo.
Vzato od důsledku zpět k příčinám - to docela možná NĚKDO to okno špatně zavřel.
Tak vidíte, že se ty dvě varianty popisu události neliší.
Ťapinka je toho názoru, že zlo se má opácet dobrým. Z toho důvodu mám nastavit druhou tvář a koupit jí tiskárnu do ordinace.
Vodkaz nafurtÚterý, 09.05.2006 ... Neperem neperem ...
Přišel takovej strejda opravář a z pračky po kratším nerovném boji vyprostil mírně zatuchlé od neděle naložené ložní prádlo. Mírně zatuchlé v tomto případě znamená, že po otevření dvířek mi sice ještě nešlo naproti, ale zase spát bych v něm nechtěl. Bude třeba ještě jednou přeprat.
Což vzhledem k současnému odporoučení se motoru odkládá se na později.
Protiotvírací pojistka vzala při tomto úkonu zasvé, její oprava by prý v případě zájmu vyšla asi na pětikilo. No, to zrovna. Dost mne tam srala i tak. Vždycky jsem někde cestou něco utrousil, pustil praní, pak utroušené našel a stál jak lulan s třema fuseklema u pračky s přerušeným programem a čekal, až mne ten bazmek pustí dovnitř. A v případě jejího zlikvidování bych měl platit eště za znovuoživení? Mám pocit, že si strejc opravář dovolil hodně blbej fór.
Beztak jsem už místama přemejšlel, jak ten pojistkovej udělátor zlikvidovat svépomocí.
Takto se jeden problém vyřešil sám.
Nicméně možná jsem se do toho pustit měl. Sice pračkám až tak moc nerozumím, ale mám pocit, že bych přišel i na levnější metody zničení jakési pojistky ve dvířkách, než je při té příležitosti souběžné spálení a následné převíjení motoru.
Vodkaz nafurtZbytek víkendu, 06.-08.05.2006 ... A to by byl konec kladů ...
Ještě v sobotu po návratu z akce "Hopsa hejsa z letadýlka" jsme zašli na golfík, kde jsem - zcela netradičně - vyhrál. Před Ťapinkou, Marťanem i Kombajnem, jež mne následovali v tomto pořadí. Zvláště Kombajn byl mírně konsternován, že i slepej hraje líp než on. Se ví, i ponocnej by hrál líp ...
A dále už jen samá negativa a životní nejistoty ...
Když su většinu zbylýho prodlouženýho víkendu uvázanej u počítača k tvorbě Ťapinčinýho veterinárního programu (hurá, už mám aspoň jakous takous funkční verzi), to bych ještě pochopil.
Když však začne v jeden den protékat hajzl, praskne (naštěstí odtoková) hadic vod myčky a shoří motor pračce i s dvěma sadama povlečení uvnitř (uvnitř pračky, nikoli přímo v motoru), to je sakra pech. A pro objasnění to ta pračka zhebla tak dokonale, že ani pojistka nepustila dvířka a k prádlu bez destrukce celého přístroje nebylo možno se vloupat. Na destrukci celého přístroje jsem si netrouf.
V hajzlu (tedy v nádržce) jsem se porejpal, teče střídavě oblačno. Hadic jsem vomotal havarijní páskou, skoro neteče.
Ale zkusili jste si někdo o prodlouženým víkendu - v neděli - sehnat opraváře praček?
Vodkaz nafurtSobota, 06.05.2006 ... Ještě jednou - obsáhleji - k té sobotě ...
... aneb Egiho parašutistická geneze.
Jsem si tak nějak říkal už delší dobu, že by to chtělo nějaký zpestření. Cožpak vo to, ono se pořád něco děje, ale to je tak do zblbnutí dokola: práce, doma, počítače, počasí, auto, motocykl, sem tam čundr - všichni mne všude serou a chystaj mi různý nástrahy, ale v zásadě jedna středně velká nuda.
Poslední dobou to funguje následovně - ona zpestření v různejch formách mi nemalou měrou chystaj přátelé slepejši. To si dycky nějakej šlepec zamane, stanoví si svůj "velikej a celoživotní sen", tento je mi předestřen jako výzva čili čelenž a na mně potom je, abych vykoumesoval realizaci. Takhle to bylo s akcí "Slepejš vodní", takhle to bylo s akcí "Slepejš motorový". A teď prej nastal čas na operaci s krycím názvem "Slepejš paradesantní". Dost možná jsem jim nahrál i já svým teoretizováním a jen se toho někdo chyt. Dneska už je to jedno. Ale to je tak vždycky - oni si vymyslej nějakou skopičinu, do níž mne uvrtaj, já se to musím naučit a pak jim poskytovat metodické vedení.
Já už svýho času s myšlenkou na parašutismus koketoval, dokonce jsem se jednou i do kursu přihlásil, jenže pak kvůli nedostatku času jsem toho zase musel nechat, všehovšudy jsem se dozvěděl částečně popis padáku a několikero organizačních záležitostí. Naštěstí jsem se tehdá zdekoval dřív, než jsem stihl něco zaplatit. To by mne bylo nasralo i víc.
Do třetice mi vrtala hlavou historka, kterak si na jakési akci od "Kamsenanáshrabete?" Ondra Pitrýsek přefík žílu, já mu dělal v rámci první pomoci tlakovej obvaz a kdosi se mne ptal, kde že jsem se takovou věc naučil. Popravdě jsem odvětil, že na to mám kurs. "No jo, pičo, ty máš taky na všechno kurs," děl dotyčný (nevím, snad to byl Miminko Majkl nebo Mára Špagin, to je pro teď už irelevantní). Jsem se bránil, že to né, že třeba na padák kurs žádnej nemám, tedy aspoň doposud, ale že s tím hodlám ostatně taky něco udělat.
Tak jak tak jsem si stanovil skákání s padákem jako jednu ze stěžejních priorit pro letošní jaro, ač slepejši se toho přenáramně chytli a byli by mne hnali do letadla ještě v mrazech. Žádný takový. Ale na úrovni teoretických úvah jsem na tom skutečně pracoval někdy od listopadu.
Přičemž jednoho hnusného zimního dne při každoměsíční cestě od holiče potkal jsem kdesi v kavárně pana starého známého Kombajna. Už ani nevím, jak na to došla řeč a kdo si s tím začal, každopádně Kombajn při zmínce o padáku se zachyt drápkem a prý by to on taky někdy rád zkusil. Tehdy jsem (dle něj) vypustil osudovou větu: "A co ti brání?" a následně mu rozmetal všechny chabé výmluvy. Fajn, tak to už bysme byli dva. Bude nás víc, nebude nám krušno nic.
Pídil jsem se po informacích na internetu a dokonce jsem s brněnským paraklubem navázal předběžnou a nezávaznou mailovou komunikaci, pak však přispěchala na pomoc Kachně s tím, že nejlepší je mít svýho privátního instruktora, přičemž ona jednoho zná, neboť pod jeho metodickým vedením byla taktéž školena.
Dalo by se říct, že nám všechno hrálo do ruky, neboť postupem konverzace jsme se prokousali i k faktu, že instruktora Honzu znám i já, že bydlíval na Lesné a že je to můj skorospolužák ze základky. Nevím, proč mě cosi pudí furt mu říkat Honzíku, když je o rok nebo dva starší a i v parašutismu je ten erudovanější, kterýmu bychom měli vzdávat tu povinnou úctu. Každopádně se stal naším instruktorem Honzík, cca pětatřicet let.
Zadání znělo jasně - základní výcvik a samostatný seskok. Tandem je pro děcka. To umí každej, nechat se někde přivázat jak mončičák, nechat to někoho voddřít a jenom se kochat. A i v případě, že se začne ve dveřích letadla cukat, je s ním prostě vyskočeno. Přece mu zaplacený prachy nebudou vracet. Kdepak, když si mám nabít čenich, tak sám. Proto i nerad jezdím jako spolujezdec třeba na motorce, na lodi musím okupovat kormidlo, zkrátka ovládat ten konkrétní pekelný stroj, na němž momentálně závisí můj kejhák.
Čas "Č" nastal někdy začátkem nebo v půlce dubna, kdy se mírně oteplilo.
Sdělil jsem šéfové, že pracovat můžu kdykoli, ale právě pro nejbližší tejdny je před volbama nutno si otužit tělo i ducha sportem. Načež mne šéfová chválila a snad mne dávala i líným kolegům za příklad, tedy přesně do doby, než jsem začal mluvit o letadle a padáku. Pak už jenom lakonicky konstatovala, že jak se před těma volbama zabiju, přijde mi eště dát pár facek. Což jsem ovšem absolutně neměl v úmyslu - né to s těma fackama, ale zabíjet se jsem se nehodlal.
Ano, zasvěcení o tom věděli, pár chytřejších (zdravím pana Těžkého Paranoika) se dovtípilo, jinak jsem s tím jako s jednou z mála záležitostí až tak nemachroval, jelikož zasvěceně hovořit dokážu pouze o věcech, o kterých vím alespoň pověstné zblo. Což nebyl tento případ. Tak jsem byl hezky zticha a tutlal si to pod pokličkou jako překvápko. Nemusím taky vykecat dycky všecko.
Ale ano, přiznávám - kvůli tomuhle jsem byl na EKG, proto jsem sháněl lyžařský brejle, ano, tohle bylo to instruktážní video, jež jsme sledovali s Kombajnem u Honzy doma. A proto jsem posledních několik týdnů nic pořádně nestíhal a všechno zbytné odkládal na později.
Jednou až dvakrát tejdně teoretická a tréninková část na letišti na Slatině a do zblbnutí a do preciznosti pilovat těch několik málo nezbytných úkonů.
Ono to moc jinak asi ani nejde. Vyskočit z letadla (potažmo z trenažéru - z trupu vraku na špalkách) tak, abych si o dvéře neurazil palici, někde se něčím nezachytil nebo prostě nezpůsobil nějakou katastrofu na palubě. Doskočit z výšky asi dvou metrů (což odpovídá dopadu na padáku), aniž by si jeden polámal hnáty. Seznámit se se základama řízení a přistávání a popsat si a na videu ukázat všechny možné závady na padáku.
Odhodit hlavní a otevřít záložní padák v případě problému, velmi důležitá věc, pilovat do zpitomění. Relativně triviální záležitost, vytrhnout jedno lanko pravou rukou, jedno levou, v tomto pořadí a cca s vteřinovou prodlevou. Ač v praxi se s tím asi těžko setkáme - sám Honza odhazoval hlavní padák z 1200 nebo 1300 seskoků úhrnem jednou. Ale čert nikdy nespí. Právě proto to musí člověku přejít do krve jako nic jinýho, neboť vezmete-li v úvahu, že jakožto začátečníci to máme z kilometrové výšky k zemi cca třicet až čtyřicet sekund (a to je jen hrubý odhad), není skutečně v případě závady čas na hrdinství ani na skopičiny.
Tak jsme se bavili až do soboty, kdy po čase "Č" nastal den "D" a místo "M" čili Prostějov. Na rozdíl od brněnskýho letiště je tam mnohem větší klid, nevede prostředkem silnice, je stejný místo startu jako dopadu a vůbec - takhle nám bylo nakázáno a šmitec.
I jsem kvůli tomu byl schopen a ochoten vstávat ráno v šest. Už podruhý takovej nekřesťanskej sobotní ranní čas v tomto roce.
Sestava - já, Kombajn, Ťapinka (fotografka), Marťan (kameraman a vočumoválista, aby věděl, do čeho jde), Honza a Tomáš (další ač už trochu pokročilejší žák).
V Prostějově jsme si nejprv absolvovali přezkoušení od staršího instruktora Jirky, dostali a všelijak si poupravili výstroj, padáky, vysílačky, ještě několik poučení a dobrých rad a už jsme byli pomalu naháněni do letadla Antonov AN-2.
Dlužno podotknout, že ani já a ani Kombajn jsme vlastně ještě pořádně nikdy v letadle neseděli. Nějak nebyl důvod ani příležitost. Na druhou stranu je jistě milé nastupovat poprvé do letadla s padákem, rozhodně dodá víc důvěry, než nějaká plovací vesta pod sedadlem.
Nebyli jsme tam, pochopitelně, sami. Spolu s námi tam seděli ještě dva další začátečníci a několik už těch "svéprávných", pročež let probíhal asi tak, že tři maníci naznali, že teď je ta pravá doba, koukli na výškoměry, jestli jim ukazují všem stejně kolem osmi set metrů, první otevřel dveře, udělali hop, hop, hop, kdosi poblíž za nima zavřel a bylo nás o tři míň. Aha.
Jenže druhá štace - 1200 metrů - jsme byli my.
Musím uznat, že ten pocit v těch dveřích je nepopsatelnej. Já, kterej nikdy ničemu nedůvěřuje a všechno musí mít dvakrát posichrovaný, se naráz mám spolehnout na nějakej kus hadru a pár špagátů?
Ale to jsem si měl rozmyslet dřív, že jo? Takže první pokyn, stojím ve dveřích, jak jsme se to učili ...
Nedívat se dolů, koukat před sebe, předat výtažnou šňůru instruktorovi, nechat si celej ten batoh ještě jednou překontrolovat, zkřížit ruce, abych se někde nezamotal, chytit se za ramena, počkat na signál ... vztyčený palec ... odraz ...
Srdce v krku ...
Já se musel hodně nutit, abych si připomněl, jak si odpočítat tři vteřiny ...
Zhoupnutí. Rozmotat dva tři závity na popruzích a koukám nahoru, vrchlík vypadá funkčně, tahám za řídící šňůry, abych se ubezpečil, že jsou funkční i krajní kanály ...
A ve vysílačce slyším staršího instruktora Jirku z pozemní kontroly: "Zelená, zelená, vítám tě ve vzduchu, máš skvěle nafouknutý padák, drž řídící šňůry a v klidu si ho vyzkoušej ovládat."
V danou chvíli popravdě to nejmilejší, co jsem mohl slyšet.
"Zelená, zelená, toč o devadesát stupňů doprava, doprava, zelená doprava, výborně, bílá, bílá, doleva, levá, levá," to znamená, že i Kombajn s bílým padákem už je venku a Jirka ho navádí, "zelená, zelená, doprava, doprava, bílá, bílá, povol, povol ..."
Pravda, jednou mi musel jeden pokyn zopakovat čtyřikrát, protože jsem zrovna fotil. Sice mi říkali, že napoprvé nebudu mít na focení myšlenky, ale já měl. No co už, když mám ten foťák v kapse? Aspoň jeden snímeček ...
Jediná věc, kterou z nás nepochopil ani jeden - proč Jirka do vysílačky občas kromě "Zelená" a "Bílá" hlásí "Zelená dvě" a "Bílá eso"? Ale svorně jsme to považovali za nějakou hantýrku, snad volací znak, a souhlasně jsme to oba s Kombajnem ignorovali. Prostě jak se éterem mihla "Zelená" (a je jedno jestli dvě nebo kolik) nebo "Bílá" (eso, filek, všecko fuk), tahali jsme za špagáty dle pokynů. Čemu nerozumím, toho si nevšímám. A to jsem na ten vrchlík koukal, jestli z něj někde nevisí něco urvaného nebo zamotaného, přepočítával kanály a šňůry. Že je tam vyšitá hovadská dvojka (a u Kombajna logo "Esso") přes půl padáku, toho jsem si prostě nevšiml. Já nevěděl, že ji tam mám hledat.
Krásně nás takto Jirka naváděl přesně na místo, kde nás chtěl mít (ač jsem se jednu chvíli viděl v budově nebo na střeše některýho zaparkovanýho auta). Důležitý je mu věřit. Ale taky se mezitím řídit tím, co jsme se učili. Když mi udává směr, to neznamená, že nemám v patřičné chvíli i brzdit. Aspoň jsem si takto nekec na prdel jako pan Kombajn, hehe. Na jeho obranu nutno podotknout, že přes všechnu péči se chybička vloudila - zapomněli mu zkalibrovat (vynulovat) výškoměr.
Já dosed měkce, lehce, jako baletka. Vypustit vrchlík. Přitáhnout jednu řídičku. Smotat špagáty, sbalit plachtu do náručí. To už se ke mně seběhli Honza, Jirka i Tomáš (Honza byl dávno na zemi, ač vyskakoval z letadla až po nás), třásli mi rukou a pronášeli projevy, že mne jako vítají mezi parašutisty. Následně se odebrali přivítat na zem právě žuchajícího Kombajna, zatímco já se zmuchlaným plátnem v náručí upaloval k balicím stolům.
Ale jo, to by šlo, to se poddá. Ukrutně se mi to líbilo.
Zatím nešpekuluju nad tím, co s nově nabytou dovedností dál. Však ta dovednost taky stojí zatím jen tak za chabou zmínku, spíš se můžu chlubit pocity. Další skoky to bude chtít pilovat a pilovat, tak, abych tohle zvládl i bez pomoci v rádiu naprosto perfektně, následně můžu teprve dumat, co s tím podniknu.
Na co jsem zíral, jak někdo (ač několikanásobný mistr světa) dokáže ve skocích na přesnost přistání v kilometrové výšce vyskočit z letadla a na padáku přistát na vyznačený místo o velikosti pětikoruny.
Pro sobotu by to stačilo, pokračování příště, řekněme tak za měsíc. Takovej zážitek se musí taky trochu strávit.
Dali jsme s Kombajnem po vítězném doutníčku a brali se k domovu.
Až mi bylo líto Tomáše. Ten si ani neskočil, neboť se zvedl vítr a byly přerušené lety - s výhledem na zbytek dne (však taky pak snad někde nedaleko se i vichřice prohnala). Příště mu musíme na oplátku my dát přednost.
(Pár zápisků páně Kombajna - kupříkladu kterak díky tomu ku kanadám přišel - najdete na jeho webu za duben a květen)
Sobota, 06.05.2006 ... Dostal jsem padáka ...
Já říkal už před nějakou dobou, že se musím vrhnout na sport.
Jenže to není jen tak, najít takovej sport, u kterýho by se člověk moc nenamáhal a pokud možno nezapotil. Kupříkladu běhat někde kolem stadionu jak veverka v kruhu, to mne nikdy ani nenapadlo. Potřebuji sport nenáročný, takřka rekreační. Proto třeba občas koketuji s dráhovým golfem. Jenže to mi s postupujícím věkem přišlo jako dost málo. Ale kdo hledá, najde. Našel jsem, učil jsem, připravil jsem.
A dnes jsem si tedy zajel zasportovat, sport vyzkoušet, tělo i ducha sportem utužit.
Vlastně o nic nešlo. Navlík jsem na sebe nějaký krámy, sedl si na určený místo, na pokyn se nachystal a jenom tak srandovně si poskočil.
Což bylo ohodnoceno jako napoprvé docela solidní výkon, protože rozdíl mezi odrazem a doskokem činil 1200 metrů.
Na to konto se ke mně seběhli kolega sportovec a dva sportovní instuktoři, chválili mne a třásli mi rukou, neboť dle nich jsem tímto už také sportovec, a sice konkrétně PARAŠUTISTA.
Asi proto, že těch 1200 metrů bylo výškovejch ...
Vodkaz nafurtPátek, 05.05.2006 ... Hlavně moc nežvanit ...
Člověk se má prý vyjadřovat stručně. Proto zkusím pátek vystihnout nějak krátce a triviálně.
Dvěma slovy:
Lautr hovno.
Vodkaz nafurtČtvrtek, 04.05.2006 ... Sny, volby, dres, svíčka, šroubek ...
Já se vopravdu divim, že si eště na spaní krom trenclí a trika neberu pracovní rukavice.
No zas tak - do půl dvanácté jsem cosik testoval pro Statistiku, pak jsem napsal krátkej report a odeslal. Vyvenčil jsem pséky. Vyslík se a vo půlnoci vlez do vany. Než jsem stačil pustit sprchu, vzpomněl jsem si, že jsem zapomněl vypálit jedno CD.
To vona chtěla šéfová - Tasemnice - nějaký fotky. Já si to poznamenal do telefonu, ten mi to sic připomněl dle pokynu, jenže v době, kdy jsem v Blekfildu zápasil se zhynulým Zeleným Sršněm. Pročež jsem ho chcípnul (ten telefon, Sršeň byl v tu dobu už kaput) a celou záležitost ignoroval.
Blesklo mi to hlavou v té vaně. Vylez jsem, zapnul počítač a šel se teda finálně vosprchovat.
Poté jsem upek fotky, avšak mi došlo, že dyž už sme u těch fotek, tak Péťa Hromádkojc chtěl fotky z víkendu. Jo, ty, kerý tady eště furt nejsou. Co chtěl, chtít by moh, ale já mu je slíbil. A kde byly fotky z víkendu? Eště furt ve foťáku. Čili jsem loudil eště snímky z aparátu, balil, odesílal ... No, esli sem šel spat k jedné?
A ráno se mi zdálo, že mi Péťa Hromádkojc poslal potvrzující mail, maník ze Statistiky měl nějaký upřesnění k té noční zprávě a i šéfová mi psala, že CD je čitelný a fotky se líbily. Zas takovej barvitej sen, že jsem byl skálopevně přesvědčenej, že sedim v práci a tu poštu študuju. Aj sem u toho slyšel ty zvuky, jak mě šajsdrek upozorňuje na příchozí poštu.
Vstal jsem o půl deváté, a to jenom na Ťapinčinu přímluvu.
Se fakt těším, jak se jednou vzbudím s mozolama ...
Se blížej volby. Na ouřadě jsou důchodky-brigádnice už v plné polní, chystaj volební lístky, sepisujou komise a vůbec se tím tak nějak prokousávaj. Zkušený matadorky. Krom odborné práce (čudlíkání do počítača) se mi tomu zatím podařilo vyhejbat, především manuální složce, jako skládání náklaďáku právě těch volebních lístků a podobně.
Bohužel jsem byl dneska přistižen, či přesněji jsem se, kokot, zrovna rejpal na podatelně v ústředně, když měli přivézt nějaký kancelářský potřeby. Nějaký kancelářský potřeby o objemu jedné dodávky. A jelikož dva maníci od DrDol z její party byli kdesi v prdeli (odborné krytí - "místní šetření"), byl jsem požádán, zda bych - jakožto chlap - nepomoh.
Dlouhým klidem jsem se zas dal ukolejbat a nevyčíh hned, že v podání DrDol a její party otázka:
"Nepomohl byste nám s tím?"
znamená vlastně:
"A neudělal byste to za nás?"
Moc fajn, tahle rovnoprávnost. A kde byly feministky, když jsme jak matláci s kolegou Božským Šimím tahali ten herberk?
Nutno připočítat, že do toho vnesla svoji invenci ještě Drahá Dráha z podatelny a pod pojmem "33 balíků papírů" objednala "33 krabic papírů" (krát pět balíků, tzn. cca 82500 listů). Hehe, to su zvědavej, co s tím kdo bude dělat. A to tak eště nemám strach vo papíry, ty ingósti vesele spotřebujou, jenom esli to někdo vodtahá po volbách ze zasedačky zpátky do skladu. Já nemám v úmyslu na to šahat znova.
Ale další položky - pro volební komise 25 motouzů (to je ale krásný slovo, takovej motouz) menších, pro vyvázání balíků připravenejch lístků 4 ks motouzů větších. Drahá Dráha pod tím rozumí:
- 25x cukršpagát zvící slabšího
lodního lana o délce 250 metrů
- 4x tentýž slizhnus na snad několikakilometrové cívce.
Vhodné použití - těma velkejma po spojařským štýlu ovinout celej volební obvod a z těch krátkejch natahat cestičky z ouřadu až k volebním místnostem. Navigační systém. Jinak je to tak na hovno.
Jo, u těch hoven - bejvá dobrým zvykem do každé volební komise dát s kancelářskejma potřebama i hajzlpapír, kdyby se z toho někdo posral. Drahá Dráha to pojala zas ve velkým (asi ví něco, co my ne) a objednala pro pětadvacet komisí sto rolí. Vezmu-li, že taková komis má v průměru vosum členů, nezaskočí je ani pořádná sračka.
Mno skvostné.
A to je furt eště začátek.
Omylem jsem vyhrál.
Svýho času jsem víceméně (spíš více, než méně) náhodou zjistil, že existuje jakási fotosoutěž na stránkách Asociace Rozhodčích Ledního Hokeje. Pětiměsíční soutěž. O čemž jsem se dozvěděl dva dny před koncem.
Avšak jsem nelenil a poslal jim - spíš pro pobavení - zedva snímky. Zvlášť ten druhej bych se, brát to vážně, styděl pustit z ruky: rozmazaný, špatně exponovaný, no vošklivý. Jak říkám - pro zasmání. Nějakej zmrd hodil na led flašku s Colou, vobsluha stadionu zas někde chrápala, inu se musel sudí chopit lopaty a uklidit to sám. A to to ani nebyl pověstnej pan rozhodčí Smeták, kterýho tak jako tak tribuna občas upozorňuje, že "Smeták patří k lopatě".
A?
A právě za ten vošklivej a "do počtu" (ten rozhodčí s lopatou) jsem získal ukrutné druhé místo.
Tedy voriginál finskej reprezentační hokejovej dres.
Tak mám holt finskej dres. Musím se s tím naučit žít. Ale jako letní expediční horní triko s dlouhým rukávem je takovej dres dobrej.
Zážitek z pošty (z převzetí balíčku s dresem) nebudu rozpitvávat. Snad dvakrát jsem je pochválil, to by prej na dalších pár let mělo stačit. Třičtvrtě hodiny, fronta přes celou halu, naštěstí přede mnou stál takovej sympatickej týpek, se kterým jsme začali situaci nejprve glosovat, posléze fandit slečně za vokýnkem, aplausem odměňovat každýho vobslouženýho adresáta, podařilo se nám udělat si roztleskávačky ze dvou důchodek za náma a přinutit půl fronty ke skandování: "Hop, hop, hop, kdo neskáče nedostane balík." S tím hošanem bych se tam chtěl potkat častěji.Sic postižená za přepážkou byla rudá až za ušama, po dvaceti minutách jí přišla poštmistrová na pomoc (že ji to taky napadlo), avšak jsme tím uvolnili emoce a nikdo tam nikomu nedal po držce a děvy za ostatníma okýnkama se nepokrytě lochčily.
Jo, a Zelená Sršeň už zase létá.
Jsem se objednal do servisu, páč se mi s tím nechtělo hrát a metodou pokus-omyl zjišťovat, která asi z pěti možnejch závad to vopravdu je.
Shodli jsme se, že svíčka je hodně nepravděpodobná (čistá a jiskru dává), ale za pokus to stojí.
Maník vzal klíč, vyměnil svíčku a jelo jak drak.
Oprava - pětačtyřicet korun a mávnutí rukou. Tedy za cenu svíčky. A prej: "Přijďte zas."
Se ví, že jsem odpověděl: "Nestrašte."
Ale že v případě problémů přijdu, určitě tam.
A to měl možnost zachovat se jak v tom vtipu ...
... jak přitáhne ten chlap auto na laně do servisu, že mu chcíplo a nejede.
Technik na to koukne a povídá: "Jasná věc, šéfe, Opel Astra, najeto sto tisíc, to vony dělávaj, helejte ..."
Vodevře kapotu, veme šroubovák, votočí jedním šroubkem. Auto v richtiku.
"Tisíc korun."
Chlap pokrčí rameny, že: "To máte pěkný ceny, no ale co už? Dáte mi na to aspoň paragon?"
Technik vezme paragonovej bloček, tužku a píše:
- otočení šroubkem -
1,- Kč
- vědět kterým - 999,- ........... :o))
Středa, 03.05.2006 ... Ach ty moje motoristické historky ...
Furt jenom problémy, násery a špeky. Vod rána božího. Po celej den.
A to mi večer eště chcíp Zelenej Sršeň.
Ráno jsem zaspal, nechal se Ťapinou odvézt ke garáži, celé dvě ulice, bych moh ku práci vyrazit střelhbitě na jednostopovi. Vlastně mne na tom pekelném stroji viděla na ulici poprvé, a pohled to byl údajně opravdu legrační. Megera.
Semo tamo poslední dny začal Simsoun po zahřátí kuckat, ale vždycky to obratem vydejchal. Dneska cestou do práce už jsem byl rád, že poslední etapa je s kopce. Do první hospody odpoledne dojel. Do druhé hospody dojel. Ale dejchavičně.
Slepejši si ze mne eště dělali srandu, že pudu dom pěšky. Bača si to i nafilmoval, prej poslední jízda.
No, sebekriticky nutno připustit, že měli málem pravdu.
My jsme s Ťapinou taky rodinka - do hospody každej zvlášť, jedna autem, druhej na motorce, dáme si každej jednu Kofolu, necháme to zaplatit Marťana a hybaj zase dom. Tedy přesněji na golf (třetí hospoda v mým případě).
Vyrazil jsem ze slepejší putyky mocným tryskem (jasně, vychladlej motor), pak zas cukání, do kopce od stadionu už přískokem vpřed a u kasáren v Blekfildu došel a pošel.
Tam mne míjela (to se ví, když už jsem stál) Ťapinka, snad jsem i zlomyslný úšklebek zahlíd.
Nuže nic, sázel jsem na zasranej karburátor, přetlačil jsem Sršňa přes glajze a jal se demontovat.
Do kasáren se trousící budoucí lampióni na mne koukali se skupinovými smíšenými pocity - v každé skupince někdo soucitně (patrně motocyklisti), jiní pobaveně (pěchota). A to můžu bejt rád, svýho času tam bejvala vojenská střední škola, to bych si vyslech blbejch keců.
I tak je to nevděk - na vojně jsem pracoval na plánování provozu tankové a automobilní techniky právě pro tydle Rychlý Šípy. Kolikrát jsem zapíral funkční vozidla, plukovníkům utrhával od huby, majory posílal na MHD, jenom aby si tadydle rychlošípáci mohli vyjet do výcvikovýho prostoru a hrát si na vojáky - zakopávání (tedy zakopat sebe, nikoli zakopnout), zrychlené přesuny, nácvik použití prostředků proti zbraním hromadného ničení, pro ty pokročilejší kombinace všeho naráz coby lahůdka. A dneska mi před jejich barákama chcípne prskolet a voni eště blbě čuměj? Nasral bych jim místo dobroty.
Vyčištění karburátoru pomohlo tak akorát spíš v tom smyslu, že mi zatím vychlád motor. Avšak na Lesnou jsem to díky tomu dotáh a dokuckal až do druhýho patra v garáži (zbejvajících sedm vytlačil).
Než jsem se doplácal na golfík, Ťapinka už zas čuměla jak žaba z kyšky. Jasně, to vona si při tédle příležitosti vzpomněla na to ředění pohonnejch směsí. Pff.
No nic, srát se s tím nebudu, pude do servisu a basta (Simson, nikoli Ťapinka). Z toho už jsem vyrost, abych vehikl rozebíral na prvočinitele a eliminační metodou hledal, která z asi čtyř možnejch příčin způsobuje závadu.
Ach jo. Jak já to dělám? Ale beztak je to ohromná romantika ...
Vodkaz nafurtÚterý (odpolední část), 02.05.2006 ... Úkol hodný Egiho ducha ...
Oko ztratíš ve chvíli, když pracuješ bez brýlí ... dí stará proletářská moudrost.
Tedy to je jenom motto pro ilustraci, rozhodně to neznamená, že bych měl v úmyslu pracovat bez brýlí, ba dokonce z práce obecně nebejvám nikterak odvázán.
Avšak potřeboval jsem brejle. Sehnat. Krycí. Přes půl ksichtu a s dioptrickejma vespod.
Paintballové špeciály jsou moc drahé.
V mém oblíbeném armyshopu prodavač na dotaz po taktických brýlích pouze omluvně vrtěl hlavou.
Lyžařské?
Geniální nápad. Přesně hodný mého ducha.
Zkusili jste si někdy sehnat v plném jaru lyžařský brejle? By jeden neřek, jak je to v dnešní době hojnosti a konzumu píčovskej nápad.
Všelijaký ty xxx-markety, to jsem radš ani nezkoušel. Tam teď tak plavky nebo kolečkový brusle. Obojí pro ochranu zraku docela na hovno.
A i specializovaný vobchody s lyžařskejma potřebama (a že jsem jich v zimě skrz běžky vobšláp) přezbrojují na léto na cyklovybavení. No fakt - dokonce i pod Lesnou je u silnice poutač: "Prodej a servis lyží - seřízení zdarma". Tedy v zimě. Teď tam mají: "Prodej a servis skůtrů - seřízení zdarma".
Kurva.
No ještěže máme - my, vzdělanci - spolužáky, či přesněji pro tento případ spolužačku Évičku, vášnivou lyžařku. Kromě tohoto neduhu (a drobných faktů jako láska k Francii a programátorské vzdělání) je docela normální, ale hlavně zásobena lyžařskejmi brejlemi všech možných typů a velikostí. Třeba jedny takový šlukla manželovi ...
No vida, a mám i lyžařský brejle. He.
Pro ty, které by to mohlo zajímat, dodělal jsem další valnou část letošní "Bitvy o Ořechov" ...
Vodkaz nafurtNo jo, no ...
Blbě jsem to propočítal a k deníčku za pátek až pondělí se nedokopal.
Dílem jsem to jednoduše nestihl, rovnakým dílem se mi nechtělo. Ale ukrutně. Až zoufale. Obé.
Pokud vás to zajímá, prosím o strpení ...
Test na úterní ráno
Jsi předvídavý řidič? Umíš z vnějších znaků odhadnout patologické chování ostatních? Schválně:
1) Kdo zastaví přesně vedle tebe u semaforu v levém pruhu, ač tento má hranici vyznačenou o metr a půl zpátky, a pak čumí jak piča? Kdo tím zablokuje v křižovatce odbočující trolejbus, čímž vtipně zapikoluje křižovatku, odmítá couvnout na svoji čáru a ještě tupě krákorá?
a) chlap
b) šimpanz
c) ženská
2) Jaké má zbarvení?
a) bruneta
b) zrzka
c) blondýna
3) V kterém vehiklu sedí?
a) Škoda Felicia
b) Tatra 613
c) Citroën C4
4) Copak má napsáno na RZ (to jsou ty dokurvené bývalé SPZ):
a) B
b) C
c) A
5) Kampak jede takhle po ránu?
a) k zubaři
b) do motorestu
c) na Právnickou fakultu