Egiho mily denicek

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Jak jste možná pochopili - skoro dva tejdny teď byly takový "holaj duša", pořád někde v povětří, vítěz soutěže "furt f prdeli".

Zhusta, když už jsem stihl něco vyprodukovat, neměl jsem pak ani čas odpovídat na vaše výlevy a komentáře, zkrátka jsem byl tak trochu naladěn na jinou strunu.

O víkendu jsem leda tak se pomuchloval s něco fotkama, ale hlavně musel jsem podělat práci, která mi doteď stála a musí bejt v krátkým čase hotová. Pak se můj přístup k deníčku (hádám tak v pondělí) spraví, na jistou omezenou dobu (tedy do středy), než zas zmizím na pár dní kdesi.

"Chápu. Budeme mít K VEČEŘI jahody a hrášek. Ale co bude podstatou té vlastní večeře?"

"Jako eště něco? Nóóó, můžeš si něco koupit v hospodě u Dra. Loužičky."

Spím ve dne doopravdy. Spím ve dne, ačkoli jsem v daný čas vzhůru. V noci čumákuju u počítače. Nebo jdu spát a stejně se mi zdá, že jsem vzhůru.

Celej den mne trápí větry, flatuluji. Laicky a s mírnou nadsázkou řečeno - seru jak zjednanej. Pochopitelně hovořím pouze o plynech. Avšak co jsem sežral, netuším. Podle mýho to byly samý dobrý věci. Chápu, že je to informace, bez které by se laskavý čtenář milerád obešel, ale je třeba k dokreslení zbytku dne.

Odpoledne se domlouváme na hovňostroj tak šikovně, že nakonec jedem v šesti lidech třema autama.

Předohňostrojnou dešťovou přeháňku trávíme v hospodě u Doktora Loužičky, jak jim tam loni vytek septik do putyky. Nicméně ceníme si protekce a možnosti vyhrazeného sezení uvnitř.

Místo incidentů se septikem mne tam píchne do pracky vosa. A to aniž bych jí něco dělal. Přinejmenším do té doby. To se ví, když si už začala, víceméně jsem ji zadupal a zahladil do prkna v podlaze. Spíš více, než méně. To má za to, kurva jedna.

Přeháňka se před ohňostrojem mění v solidní slejvák. Pročež jsem nic nevyfotil. Z toho jsem vyrost, abych v takovým slejváku masturboval s foťákem. Navíc foukalo od vody, deštník bych musel mít snad před objektivem, což by byl sice zajímavý kreativní počin - snůška snímků vnitřní strany deštníku, ale bojím se, že coby prezentace ohňostroje by to nebylo až tak ono.

Ke všemu za náma stojej stejný smažky, co dva dny předtím. Strašné projevy mdlého intelektu. Na těch je jasně vidět, kam vede nadměrná konzumace i měkkých drog. Nebo jsou to možná piče vod přírody. Nebo obojí.

Auto mi na parkovišťu posral nějakej snad kondor, večer si čuba Máša posrala chlupy na zadních nohách.

Vlastně pak už jsme ze závodů dračích lodí vyrazili přímo na ohňostroj, a sice na Kozí Horku. Teda kromě těch, kteří zapomněli doma stativ a museli se otočit ještě na Lesné a zpět. Ano, jsem kokot.

A v neděli? V neděli leda tak prd. Regenerovali jsme se spaním, maximálně tak na golfu. Nic, co by mělo stát za zmínku.

A ještě ke všemu nás organizátoři požádali, jestli by se nenašla dobrá a vochotná duša, co by přišla "o něco dřív" vypomoct s organizací. A my? My jak ty vovce, že prej jo. Závody ve dvanáct, to byla ještě řeč o výpomoci kolem desáté. Pak se začalo ozývat cosi o deváté, osmé a dokonce snad půl osmé. Což jsem, zcela samozřejmě, zavrh hned a obratem, před devátou obvykle nechodím ani do práce. Kdepak, když už, tak výpomoc od devíti v sobotu je nejzasší mez mé dobročinnosti.

Z naší tlupy se nás tam sešlo na devátou šest - já, Ťapinka, Bača a Marťan jako ti echt výpomocníci, PraPetra vyzbrojená mým foťákem coby fotograf, plus Váva jako děfče pro všechno. Ty dvě posledně jmenované tam s náma taky strašily vod toho božího rána, aby se později nemusely trmácet šalinou a - nedej Bože - pěšky.

My čtyři nafasovali slušivá služební žlutá trička (co tak krásně přitahují různé moskyty, pižmouky a jiné šmejdy) a byli uvrženi do procesu - Ťapi, Marťan a Bača jako protikuřácká (v areálu se nekouřilo) a odpadková četa. V praxi to vypadalo tak, že Ťapinka vyhledávala svým ostřížím zrakem odpadky a kuřáky a nechávala je s udáním jejich souřadnic likvidovat Bačou a Marťanem. Ostatně vždycky jsem tvrdil, že poslat něco hledat slepýho je docela blbost.

Já byl nuceně nasazen ku pokladně u brány, coby jakýsi svého druhu bodyguard dvou tam přítomných mladých pipek. Do ničeho se moc nesrat, ale koukat, aby na ně někdo nebyl hustej.

Skutečnost byla taková, že jsme stejně museli pustit bez placení relativně kohokoliv, kdo byl schopen si vymyslet alespoň přiměřenou výmluvu. Těžko se budu handrkovat s několika stovkami různých soutěžících, když jim náramky prokazující účast v soutěži rozdávají až uvnitř. Povětšinou stačilo, když byl schopen plácnout alespoň jakýsi název týmu. Členové domovského klubu Lodních Sportů svoji příslušnost nemají taky napsanou na čele, dále pak jachtaři, různí více či méně důležití donašeči, podržtaškové a pučmidráti, čičmundové od pontonu ohňostrůjného, fotografové, novináři. Asi nejzajímavější výmluva byla: "Já sem du spravit hajzl." A vymlouvejte mu to, když má montérky a hasák.

Zbytek byl nemilosrdně zkasírován, ač někteří dokázali kvůli dvacetikoruně vstupného vymýšlet ukrutné úhybné a průnikové manévry, přičemž nejvynalézavější byly - ó jak překvapivé - matky s ďýýýtě (ďýýýtě je nesklonné). Podotýkám, že ďýýýtě nebyly zpoplatněny. Avšak asi je to takové matčí laktační povyražení.

To jsme zas nafasovali další trička od TyfloCentra s výstižným znakem týmu, vlastně jsem si v mezičasech furt převlíkal žlutý "služební" za bílý závodní. Vojáci ví, co jest to "barevná hudba".

Nejvíc na rozpacích byl chudák komentátor, když hlásil: "... a v páté dráze tým Plovoucí ..." se zajíknul, jak kdyby nevěděl, jestli to fakt může přečíst, "... Plovoucí Slepejši? A spol?"

Pak se rychle dostal do tempa, přelouskal poznámku, že jde o tým složený převážně ze zrakově postiženejch, že jim má jako publikum držet palce (no aby ne), Plovoucí Slepejši i s aspolama naskákali do lodi a s bojovým pokřikem cosi ve smyslu: "Nejlepší, nejlepší, jsou Plovoucí Slepejší," se vydali vstříc světlým zítřkům, či aspoň přinejmenším startovním blokům.

Nevím přesně, jestli jsme měli jinou loď než při tréninku, nebo jestli bubenice Alice už byla tak unavená, my vzadu jsme ten barabán pořádně neslyšeli, do toho ještě na nás křičela kormidelnice, v rytmu, ačkoli v jiným rytmu než buben, prostě psina. Do toho vám eště mlátí do svejch bubínků na okolních čtyřech lodích a vůbec je to strašnej bordel. Nutno připočítat, že s naší synchronizací to nikdy nebylo až tak valný. Z boku ta naše řada pádel prej vypadala jak křivka na osciloskopu.

To se takhle najede do startovního bloku, tam na plovoucí brance leží maník, chytne loď za prdel, takhle si tam nalapají všechny, opodál na pontónu pod stříškou stojí další chlap, kterej zařve megafónem na nejvzdálenější posádku, jestli ho jako slyšej? Když ti zamávaj pádlama, že slyšej, chlap pokejve hlavou, ohlásí: "Do deseti vteřin start!" Načež všichni natáhnou pádla a čekaj, až se čičmunda domluví s pistolí a přemluví ji k výstřelu. Obvykle to do těch desíti vteřin stihne.

Následně zas za mocného šrumce začnou všichni zabírat jako o život, přičemž se snažej bejt nejrychlejší. Dlužno podotknout, že pro ty slabší může být demotivující pohled, jak se jim ostatní vzdalují. Což ovšem pro většinu naší posádky nehrálo žádnou roli, hehe.

V první i v druhé - semifinálové - rozjížďce jsme byli suverénně poslední. Tak to ma byt, kazeň je to hlavni. Né, že bysme se nesnažili, ale přece jenom takovej výběr namakanejch slepejšů není a je nutno brát, co se hlásí. A se smyslem pro rytmus některejch jedinců a jejich snažením moc nečeřit vodu rukama to připomínalo okřídlené Bobšovo: "Že nevidí, to by až tak nevadilo. Že neslyší, to je blbý. Ale že nepádluje, to mě fakt sere."

No však co už? Já pochopil už předtím, proč máme jet finálovou rozjížďku následně jako první - to bylo pro ty, co byli v součtu úvodních dvou jízd na 15. až 19. místě.

V mezičase jsem se opět odebral opruzovat na bránu, poflakovat se kolem dívčin a dávat na ně pozor. Občas jsem odběhl tu něco vyřídit, tam něco zajistit, onde cosi zaonačit. A to jsem bral taky nesmírně zodpovědně, neboť to bylo nesmírné povyražení.

Tedy přesně do chvíle, než se tam domotala jakási limuzína a kdovíjakej šulin se mne snažil nasrat:

"Vím já? Jsou dvoje, jedny má správcová areálu, druhý ostraha pontonu. Záleží na tom, oč kráčí."

Aha? Tak to, kurva, moment. Vod toho já tady nejsem, když sebou mám házet, tak výhradně z mojí vlastní dobré nálady, nikoli kvůli jakýmusi velkohubýmu hulibrkovi, tím méně pak kvůli primerosovi, nedej bože eště asociálnímu demokratovi a bejvalýmu koloťukovi, co sedí v černým Superbu nebo jaké kraksně jak puchejř, čumí do novin a vlastně se tam jel jenom vyfotit a srát lidi. To, kurva, ani omylem ...

V tomto smyslu - v mírně zkrácené verzi - jsem se hulibrkovi k tomu i vyjádřil ("Se z toho mám jako posrat nebo co?"). Ale jistě, zařídím, to zas né, že né, jak by řekl soudruh Jakeš, ale když to tak rekapituluju, byla to asi jediná cesta pro klíče, kterou jsem neběžel. Ba naopak jsem i pár vlídných slov s okolostojícími a známými prohodil.

Když jsme u těch známejch - jako jeden z diváků zjevil se tam spolužák Chlastík, náš tým svým skandováním mocně podpořit. A jak jsme se tam chvíli tak pocourávali, zkoušel počítat, kolik zase známejch potkám. Nevím, do kolika umí Chlastík počítat, nicméně přešlo ho to, tuším, ještě v jednociferném spektru. Škoda. Za ten den jich bylo jen asi patnáct.

Znovu sehnat slepejše do houfu, vyměnit jim bílé hole za pádla, dodrncat s tím jedním na vozejku dolů k molu.

Vůbec se prý podařilo diváky vybičovat k silnému halasnému povzbuzování outsiderů (tedy nás), nemalý podíl na tom měla snad i Váva, ta by taky vykecala z jalové krávy tele. Škoda, že jediné místo, kde to nebylo slyšet, bylo za jízdy na lodi. Ale z vyprávění nás to rozhodně potěšilo.

"Do deseti vteřin start," pak rána, buben, křik bubenice, křik kormidelnice, já se taky ze zadní sedačky přidal, abych vyplnil hluchá místa a aby si každý demokraticky mohl vybrat ze tří rytmů, kterých se chytí. Pokud vůbec.

Ale abych si nedělal furt jenom prdel, náhodou - byli jsme sice poslední, ale jenom o dvě vteřiny. Což na minutový časy néni zas tak moc. Pche.

A jak já jsem zcela správně předpokládal, ocenění dostali ti na prvním místě, na druhém, na třetím ... a my. Na posledním. Cena útěchy a diplom pro zrakáče. I s přepisem nejdůležitější pasáže do Braillova písma (jen jeden z úplně nevidomých, Aleš, tam měl napsáno místo "slepejš" "slepíš" s dlouhým měkkým, takovejdle překlep musí dostat zrovna ten, kdo si to jako první přečte, hehe).

A znovu největší a nejhalasnější potlesk od publika a i od soupeřů. Znova jsem si vzpomněl na "Orla" Eddieho Edwardse, skokana na lyžích z Calgary '88. Taky padesát metrů za předposledním, taky miláček davů. Dyť to znáte, to heslo barona De Coubertaina ... Zkrátka tým dělal co mohl, za to se mu dostalo patřičného uznání. Tak.

Ještě jsem se chvíli vrátil na tu svoji oblíbenou bránu, avšak kolem šesté večerní už z toho dívčinkám docela solidně hrabalo, jenže zatím nepřišla změna pokynů, že by se se vstupným třeba mělo přestat nebo tak něco. Omluvily se, že už tam sedí deset hodin (což jsem jim ani trochu nezáviděl), pomoh jsem jim spočítat finance a nechaly se vystřídat. Dvě za jednu. Která musela během půl hodiny taky pryč.

Takže mne tam nechaly i s pokladnou a zbytkem lístků, aniž by mi to někdo nějak oficiálně předal, a co hůř - nikdo si to ode mne nechtěl převzít.

Se to nezdá, ale po dvaceti korunách se při pár návštěvnících dá nasbírat skoro deset tisíc.

A co já tam s nima? A já vůl, místo abych to šel prohnat břuchem nebo prolejt hrdlem, či místo abych to prostě hodil do křa a šel do prdele, jsem tam jak jeliman pobíhal a eště to třikrát přepočítával s ženštinou, co měla vstupenky na starosti. Mimochodem - doteď nechápu, jak při vstupenkách jen a pouze za dvacet korun může vzniknout 11,- Kč přebytek.

Von ten čtvrtek ve skutečnosti nebyl takovej: nic, nic, nic a pak hovňostroj, to byla jen taková zkratka kdysi o půl třetí ráno, kdy jsem už byl rád, že jsem rád.

Ve čtvrtky obvykle mívám tzv. "psí hlídku". V pondělí a úterý si béře Ťapinka pséky do ordinace, ve středu si je vezme s sebou nebo nechá doma dle toho, jak má na odpoledne naplánované operace, v pátek má obecně většinou krátký den a postará se o ně taky. Jenom čtvrtky - to má Ťapi hned po práci angličtinu, pročež já mám pséky na starost a na povel. Obvykle doma, pouze v případě, kdy to opravdu nemám možnost stihnout, vezme si Ťapinka čokly do ordinace a já si je musím zavčasu přebrat.

Tedy zpravidla si ráno vezmu auto, odpoledne pak sjedu před šestou do Židenic, tam Ťapince nechám svého Všiváčka (lidské auto) a převezmu si pséky a Skrčka (psí vozidlo).

Nakonec to vůbec nebylo potřeba, mohl jsem to naaranžovat i jinak a psiska nechat doma. A moh jsem si tím ušetřit spoustu problémů.

Přijedu už časně odpoledne, prohodím auto bez psů za auto se psama, dojedu před dům, vymotám čokly z pásů, zamknu vozidlo, ještě se od vchodu do domu otočím, abych se přesvědčil, že stojím přiměřeně rovně a že jsem nechal dostatečnou mezeru tomu vedle ...

... přičemž si všimnu, že Skrček nemá přední značku (tedy RZ, dříve SPZ).

Prima. Já si nebyl vědom, že by mi byla bejvala upadla. Ťapinka připustila, že sice svého času slyšela jakési plechové zadrnčení za jízdy, avšak zdaleka si nebyla jista, kdy a v jaké situaci to bylo. A nikdo z nás už vůbec neměl ponětí, kdy tam ta značka byla naposledy. Já šel u ordinace k autu zezadu a chodit se koukat na předek mne ani nenapadlo. Stejně tak Ťapinka - ve čtvrtek ráno parkovala autem kamsi do křoví. U ordinace odcházela směrem vzad. Ještě vezla jakéhosi ptáka do Bystrce, do záchranné stanice. To jí jakési dvě babičky donesly ptáče ještě neopeřené, že ho někde našly, že to bude dozajista jakýsi vzácný a ohrožený dravec. Co taky poznat z neopeřeného ptáčete? To ani Ťapinka nevěděla. Tak ho odvezla na tu záchranku, z ftáka se vyklubal holub, nicméně prej byli záchranáři šťastní i z holuba. Budiž jim přáno. Na každý pád v obou případech nešla Ťapinka kolem auta zepředu.

Čert ví, kde zmizela. Moh ji někdo šlohnout, stejně tak mohla upadnout při nějakém i nepostřehnutelném drncnutí při parkování, kdosi jí do toho moh nacouvat.

Zkusil jsem cvičně zavolat na místní obvodní fízlárnu, jenom se formálně zeptat, jestli je to potřeba nějak hlásit nebo co. Vysloveně prej ne, ale zrovna v poslední době je údajně oblíbená nová zábava - někde ukrást přední značku, dát ji na jiné auto a zajet si s ní na benzínku natankovat. Pochopitelně bez placení. Sice stěží by někdo donutil Ťapinku takto vzniklou škodu zaplatit, měla by s tím však popotahování a vopruz. Taktéž se prý, pokud se po značce oficiálně "vyhlásí pátrání", snáze dohledá v případě nálezu a odevzdání.

Stavil jsem se tedy (namísto abych se věnoval práci, kterou jsem měl připravenou) na tu místní policajtárnu. Blbější termín už si jeden taky nemoh vybrat - ohňostroje na krku, tři prdele jakejchsi prezidentů rozlezlejch po Brně, všecko, co mělo u kliftonů ruce a nohy, bylo ve službě a rozstrkaný po městě.

Musel jsem si půl hodinky počkat, pak se mne ujal takovej docela snesitelnej poliš, vyptal se mne na pár podrobností.

"Ani ne. Tak padesát na padesát, stejně tak ji moh někdo šluknout, jako mohla upadnout sama. Zkrátka tam svýho času - kterej nedokážem nikdo s naprostou jistotou specifikovat - byla, teď jsem s tím přijel a značka tam není."

"Ano," ty kluku pitomá, když ti právě povídám, že jsem s ním právě přijel, "podle potřeby, občas, nejčastěji právě ve čtvrtky, kdy si vyzvedávám psy. No nemám já pech?"

Ještě pár takových velechytrých otázek, zapsal si do notýsku, pak si to odešel přepsat do počítače, přičemž mne zanechal v čekárně. To je asi taková nová praktika, aby občan nebyl zbytečně stresovanej konfrontací s policejním stykem s klávesnicí. Ten můj na tom byl vcelku dobře, pletl si jen interpunkční znaménka a v datech dělal zásadně čárky.

Podepsal jsem mu elaborát: "... podávající vysvětlení předmětné vozidlo též využívá, zpravidla ve čtvrtek ..." a šel jsem si konečně po svejch.

Na ohňostroj jsem se vypravil se Spolehlivým Marcelem, tento se nenechal zviklat ve svém přesvědčení neudělat za rok víc jak patnáct zbytečných kroků, pročež nás dovezl svým Jeepem až ku Sokoláku.

Tam jsme se srazili s exFabiakem, nechali se ožrat od moskytů, nafotili ohňostroj a šli si zas po svejch.

A Marcel se nedal zviklat, aby, když už má toho ofrouta, to vzal přes pole a hravě objel celou kolonu.

Hned od rána mne nadhání Váva, že prý by též přijela na některý víkend do Brna, s jejím laskavým svolením si můžu i vybrat - buď tento, nebo příští. A prý: "Jak jsme o tom minulej tejden mluvili ...".

Vymluvit si to patrně nenechá, tak to ať radši přijede hned, radši mít dvě katastrofy pod jednou střechou spřáhnuté a potom už navěky (aspoň měsíc) klid.

Se ví, to vona by PraPetra koncem tejdne vypadla a nakvindovala by se nám sem jako Váva?

Ťapinka nelenila a "neprodleně" si nafasovala na Magorátě (jen tři hodiny čekání) nový značky.

Váva nekecala, nevyhrožovala jen tak planě, fakt přijela ... ó Bóže, ó Bóže ...

Že moje kolegyně strašej ze spaní mne, to bych eště pochopil. Že i někoho jinýho, kdo je navíc zná jenom zprostředkovaně a jen ty mírnější epizody, to jsem ani netušil ...

Jenže jsem se dal nějak uchlácholit chválou odborného instruktora a kormidelníka vůči mé osobě. Však co by nechválili, když jsem tam jeden z mála, kterej to už někdy držel v ruce a zároveň vod nich může vodkoukat ňákej grif.

"Chlapi, my tady máme eště jednu partu a chybí jim tak tři lidi, nešel by jim někdo pomoct? Tak na patnáct, možná dvacet minut?"

Další víc jak třičtvrtěhodina - čili dohromady hodina a půl, navíc s bandou očividně o dvě kategorie výkonnější. Dobrá, aspoň jsem viděl, jak to má vypadat dovopravdy. Jenom su moc ukrutně zvědavej, jestli zejtra zvednu ruce.

Nějak je to s tou poštou pořád jedna-jedna. Jedna prudce negativní zkušenost, jedna milá a pozitivní. Což mi za poslední dobu přijde mnohem lepší, než dříve, kdy byl cyklus negativní-negativní-negativní-negativní. Dokonce se teď v té poslední době dá i odhadnout, kdy to bude jak velkej průser či naopak.

Minule ten balík prolitej jakýmsi svinstvem (naštěstí šlo z potřísněných částí umejt jen tak vlažnou vodou), tentokrát ...

No, naznal jsem, že nadešel čas na drátěnou spoušť alias drátové dálkové ovládání neboli drátovku či drátěnku. Zkrátka cosi na drátě, čím se spouští foťák. Tenhle je zas o kousek těžší a na stativu jsem velmi lehce při spouštění prstem každej druhej třetí snímek rozklep.

Do tří dnů? Německá firma, ačkoli s českým distribučním skladem? A posílat to Českou Poštou? Fakt do tří dnů? Hahahahahaha.

Nicméně jsem si drátěnku objednal, v noci ze soboty na neděli, asi o půl jedné ráno.

Pondělí, 9:37 - zpráva: objednávka zkontrolována a připravena k odeslání.

Dneska jsem měl cestu přes nějaké nákupy, když jsem se vracel na ouřad, zajel jsem si těch pár ulic vyhodit nějaký věci doma.

A zrovna jsem natrapíroval poštovskýho panáčka, jak tady zírá do zaparkované dodávky a přehrabuje si pytel.

Vytáhl správnou zásilku - takovou hubenou vobálku, přesně tak na drátěnou spoušť - a šoural se čučet na zvonky.

"Dobrej den, nehledáte náhodou pana E.? Se zásilkou od jakési skopčácké GmbH z Zittau nebo z Hrádku nad Nisou? Za sedumset pade?"

"To jsem totiž já a ten krám jsem si vobjednal. A čekám na to jak na smilování bóži. Teda né, že bych čekal celou dobu tady před barákem, ale když jsem vás viděl se v tom drápat, počkal jsem, co z vás vyleze."

Pak jsem na něj ještě chvíli pěl ódy zakončené výhrůžným: "... a napíšu si vás do deníčku."

Dlouho jsem neviděl tak vyvalenýho listonoše. Nechápu, co ho na tom tak mohlo udivit?

Simvás, následující dny - minimálně do neděle, ale i v menší míře přes celej příští tejden budu hodně špatně stíhat deníčky a jiné zhovadilosti.

Budete se dozvídat alespoň klíčové záležitosti snad plus mínus den, ale mějte zkrátka občas strpení a nepiďte se po příliš detailním a květnatém popisu událostí v těchto dvou týdnech.

Pár větších pracovních záležitostí jsem vyřídil minulý týden, zbylo mi tam nechutné množství drobných odpudivých triviálních restů. Ono pověstné "tisíckrát nic".

"Já bych potřebovala vyměnit urgentně toner v tiskárně," hlásí mi mzdová cifršpiónka Hejkal. "Už mi to uprostřed dělá bílej pruh," významně mává cárem papíru od dveří. I přes celou místnost vidím, že má pravdu. Ta místnost není zas tak velká.

Tvářím se neutrálně, možná trochu udiveně. Zvažuju pro a proti ... Pro je, že baba dá pokoj, proti fakt, že tonerové cartridge mám kdesi ve skladě v suterénu.

Dočtu si článek. Dohovořím s pár lidmi na ICQ, s několika dalšími na XChatu. Jako bonus si dám půl hrnku odpolední kávy a druhou povolenou dnešní cigaretu.

Pak jdu teda vyměnit ten toner. Mzdy mají vždycky vysokou prioritu, schválně si toho sami u vás v práci všimněte.

Ani ne půl hodiny od nahlášení požadavku. Tiskárna tiskne, kontrastně, stejnoměrně, ostře, zkrátka jako s novou tonerovou patronou.

Mám jí snad vysvětlovat, že je to dneska první jakž takž smysluplná věc, kterou jsem takto - v 15:00 - udělal?

Resty jsem si aspoň sepsal na papírek a položil na klávesnici. Třeba se mi do nich bude zejtra chtít.

Víte, co je to "dračí loď"? Vypadá to jako dlouhá pramice, dvacet lidí s pádlama, kormidelník, bubeník ...

A teď si představte na místě těch dvaceti galejníků zrakáče a s nima spřátelený existence.

Příští sobotu odpoledne je na Pryglu závod těchto lodí, v rámci dobročinnosti dostali slepejši jeden šíf zapůjčenej a poskládali říznutí půl na půl s vidícíma kumpánama jednu posádku (nechci machrovat, ale opět můj lakonický název pro tým - "Plovoucí slepejši" - se ujal naprostou převahou hlasů).

To je jak s tím golfem včera - někdo musí dobrovolně převzít to místo posledního, důležitý je, aby se u toho pobavil. Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Idea barona De Coubertaina má cosi do sebe.

Tedy další trénink ve středu, pak v pátek a nakonec velkej Titanik v sobotu.

Do té doby je třeba získat grif. A kupříkladu taktéž vysvětlit erudovaným sportovkyním, jež nás mají metodicky vést, že jejich snaha je pěkná, ale ukazovat přes celou loď od pozice bubeníka až na druhou lavici odzadu, to jde jenom těm, kteří přišli bez bílé baldy.

Nicméně mám takový pocit, že když už nic, nemuseli bychom se aspoň potopit.

"Když vony ty boty na tobě vypadaj tak jaksi nepatřičně," pravila mi Ťapinka, když jsem si vzal nové sportovní boty vyzkoušet nejprve na golf. "Copak vo to, vony jsou pěkný, hodně pěkný, jenom zkrátka je to přesně ten typ, jakej ty by sis nikdy v životě nekoupil."

He he. Popravdě? No - nekoupil. Jak však lze říct - když už je mám, docela se mi líběj. A hned večer jsem si to vyzkoušel naostro při běhu a - jakkoli to nerad přiznávám - možná se v nich běhá líp, než v "obuvi sportovní vševojskové", a to už je co říct.

Mimochodem - s časem už 12:52 se kvapem blížím k té metě, kdy se budu potkávat ve dveřích, nebo nejdřív přijdu, chvíli tu budem dva a až pak si ten jeden půjde zaběhat.

Diplomaticky řečeno - štěstí pro mne, že jsme s sebou vzali Honzíka, mého milovaného parainstruktora, neb díky němu (který to nehrál patnáct let) jsem aspoň nebyl poslední.

Nediplomaticky řečeno - natrhla mi prdel Ťapinka a i hlavně Marťan, ano, ten Marťan, který nedávno skuhral s výsledky na konci pelotonu, že se dožaduje přepočtového koeficientu pro postižené. Tak ten Marťan to mívá každou druhou hru pod čtyřicet.

K desáté mi volá sextretářka Číča, že prý Velkej Šéf Kvakin potřebuje cosi nascannovat a odeslat, třístránkovej materiál.

Což je politováníhodná záležitost, neboť jsem takříkajíc "mimo scanner". Trávím dopoledne opět na Peachovatelské Službě a snažím se tam zprovoznit takovou malou interní počítačovou síťku. Jediné, co opravdu nehodlám, je běžet kamsi do prdele tři ulice nascannovat Kvakinovi tři stránky, jakkoli by to při troše fantazie mohlo i figurovat v jeho zvrácených představách. To, kurva, ani omylem ...

Nicméně slibuji svoji účast na ouřadě kolem dvanácté, to bych na to mohl patřičných pár minut vyšetřit.

Přicházím v poledne, čeká na mne už programátor Radek od jedné dodavatelské firmy, jakési úpravy v jednom z klíčových systémů.

Nuže se s Radkem pouštíme do práce na oněch úpravách v jednom z klíčových systémů.

Kol třičtvrtě na jednu se Číča znovu rozvzpomíná - Kvakin prý už přišel, chce scannovat.

"Hmm, to je osud. Neměl tak dlouho obědvat, já si kvůli jeho lejstrům nevyvalím bok. A hlavně - teď nepřerušíme práci, když mám vyházený všechny lidi ze systému, třeba podatelna potřebuje ještě udělat poštu, pročež Kvakin musí zase počkat, až na něj dojde řada. Jednou v poledne z fronty vystoupil, teď musí zas na konec."

"On má náhled, já mám scanner. Finální verze zní - do půl hodinky, možná."

"Nóóó, pokuď ti to tvoje srdéčko nějak oblaží ... a nestačilo by, kdybys třeba s lejstrama šla se jen projít po chodbě a mně sem s nima lezla fakt až za půl hodiny?"

Prej ne. Donesla mi je hned. A ke všemu to eště byly lejstra ne, kurva, státní správy nebo samosprávy, ale jejich zločinné místní buňky partaje. Kvakin si opravdu plete asi funkci šéfa nanicovatýho ouřadu obvodního významu s postem ředitele zeměkoule. Ovšem neboť jsem ho už výchovně nechal vyhnít tři a půl hodinky a šlo opravdu o tři listy, přešel jsem velkoryse tuto maličkost bez povšimnutí.

Pravda, očekával jsem cosi jiného o rozměrech krabičky tak 20x30x15 cm, rozhodně ne škatuli metr na půl na třicet čísel na výšku. Sakra.

Já loni vyhrál cosi ve fotosoutěži na ARLH, došel mi finský hokejový reprezentační dres a měl jsem si za dva litry vybrat cosi v jejich ešopu. Jenže co? Tak možná sportovní tašku. Jinak mne absolutně nenapadá, co bych si počal s takovejma bruslema nebo pruhovaným rozhodcovským havelokem.

Až letos zase zjara jsem si vzpomněl a zkusil jim cvičně napsat, jak se to s tím má? Jestli je to jakože promlčený, novej účetní rok nebo tak něco, v klidu, moje blbost, se neposeru. Však co už.

Ozvali se štandopéde, že kdepak promlčený, na výhru nárok mám, vyřeší se mnou jeden z vysokých funkcionářů osobně.

Tak jo. S tím jsem se dohod, že mu pošlu svoje míry a váhy a on mi vybere nějaký sportovní vybavení dle svýho vědomí a svědomí.

A jak řekl, tak udělal. Proto ta obrovská škatule, v ní sportovní běžecké boty Botas, značková a mimořádně kvalitní tepláková souprava CCM, tričko, fanouškovskej českej dres a něco dalšího herberku.

Kdyby to kokoti na poště neprolili jakýmsi lepkavým sajrajtem, ale to bych už asi chtěl moc ...

Boty teda tak tak akorát a ke všemu bílý, ale to si člověk už nemůže moc vybírat.

A dres malej, čímž Ťapinka získala ukrutnou sportovní mikinu se státním znakem vpředu a nápisem "Jágr 68" na zádech. Budiž jí též přáno.

Ale jak říkam - až na ten dres perfektní a všechno pro mé účely použitelné. Rozhodně lepší, než bádat nad nějakým eshopem.

Popravdě - příště mne na spojení "Denisovy sady" + "Theatrum Pyroboli" už nikdo nedostane.

Ohňostroj levej, ruce levý, nezvyk na novej foťák, výsledek tuze hubený. Hmm.

Neb jsem za poslední tři dny odpracoval cca 34 hodin, a to už po odečtení ranních příchodů, naordinoval jsem si pro dnešek převážně od časného rána soukromé pochůzky, přičemž jsem v tomto smyslu instruoval Tasemnici. Pravda, po několika zmeškaných hovorech jsem ji musel kontaktovat ještě jednou a připomenout jí to.

Reálně jsem strávil v zaměstnání dnes dobu od 13. do 15. hodiny, to ještě spíše proto, že jsem neměl kam jinam na tu dobu jít.

Zjistil jsem a opět se ujistil, že za mé nepřítomnosti se vyřeší spousta problémů sama (tedy přinejmenším bez mojí účasti), přičemž s přibývajícími lety vzrůstá i vynalézavost uživatelů.

Takto byla dnes kupříkladu iniciativně odstraněna závada na PC u Velkého Šéfa Kvakina, který nejevil po ránu známky života (počítač, nikoli Kvakin).

Pochopitelně šlo o uklízečkou vyškubané dráty ze zadní strany počítače. A oni tu maškaru, co uklízí konkrétně na sextretariátu, nevyhoděj a nevyhoděj. No, když je to baví ...

Svoji ochotu odnesla jenom menší boulí, když se - při oboustranném lezení po čtyřech kolem PC (trochu jako nějaký šamanský obřad) - srazili s Kvakinem hlavami navzájem, jak se jeden na druhého pokoušeli podívat pod příčnou svislou deskou u stolu, jestli ten druhý na druhé straně na něco nepřišel.

Stav obličeje Velkého Šéfa Kvakina mi není znám, nicméně Číča je známa svojí tvrdohlavostí.

Obecně je však nutno konstatovat přínosnost jejich počínání a ocenit iniciativu. V příští lekci s Kvakinem probereme funkci tlačítka "Reset", ostatní to už v zásadě pochopili. Já si z nich fakt snad jednou ještě něco vychovám. Neuvěřitelné.

Já: "Su eště v práci a eště patrně dlouho budu. Na golf sice přijdu, ale absolutně nemám představu, kdy."

Harpagon Spojka provedl mocnou inovaci v sociálním zázemí své velkorestaurace.

Běžně bývaly dostupné dva normální klasické záchody - jeden pro muže, jeden pro ženy. Od dámského se vydával klíč a papír na příděl u baru, neboť dámy byly větší čuňata, tak aby byly pod dozorem, či aspoň měly takový pocit.

V okamžiku, kdy se blížila zavírací hodina (tedy cca hodinu před tou hodinou), zašpéroval Spojka hajzly a močit se chodilo za roh k tůjím. Místní zahrádkáři obdivovali, jak rostou. Pánové před tůje, dámy za tůje. Nedoporučovalo se dámám chodit zároveň s pány, tůje není nepropustná. Komu se chtělo něco jiného, měl zhusta smůlu.

Nyní po dvacetiletých zkušenostech Harpagon vyhodnotil klady a zápory a jedním šmahem vyřešil celou problematiku univerzálně, klíče, přístupová práva, odvětrávání, časový rozvrh ...

... umístil toalety ke křoví společně a natrvalo a vznikly tak první stabilní záchody typu "Tůj-Tůj".

Ráno si tak koukám z vokna a povídám si, že to je počasí akorát na motocykl.

Avšak meteorolozi vyhrožovali deštěm. Zase jednou jsem jim skočil na propagandu a usedl raději do auta s tím, že jak, kurva, nezačne chcát, půjdu dát nějakému rosničkářovi na čuňu.

Beztak je to, sakra, fajn džob, takový předpovídání počasí. Meteorológ kouká do zpráv, co mu posílaj ti hlídači majáků a meteostanic, vobrázky z družic a balónů, nákresy a schémata, co mu choděj z různejch stran. Když chčije v Rakousku, Německu, v Polsku i na Slovensku, to je pak asi těžká dedukce. Dyž jde kosa jako svině vod Anglie, pres Žabožroutii až po Helmutov, těžko asi se vyhne nám, co? Takovej meteorológ do teho chvílu čumí, pak plácne něco, co by z těch náčrtků napadlo asi i blbýho a vono to buď vyjde nebo ne. Sem tam si taky příroda postaví hlavu a zachová se podle svýho a né podle pitomejch údajů z pozorovatelen.

Takovou zodpovědnost bych chtěl mít aspoň v důchodu, jak maj tihle v práci.

Zapršelo bohužel přesně ve chvíli, kdy mi skotačili technici na Peachovatelské Službě po střeše a snažili se nabouchat tam novou anténu a šlauch od ní zakutat skrz zeď do budovy.

Šmarjá, co já bych dal třeba za nějakého nudného a nezáživného teroristu.

Uznávám, leitmotiv zpráv posledních dní je sice tragédie, ale zas už to hraničí se stavy, kdy se bojím otevřít konzervu, aby na mne nevyskočil MTOK, tedy "Malý Týraný Ondra z Kuřimi" či který jiný retard z té jejich bohaté rodinné sbírky.

Jsem byl nějak neočekávaně vyhnán za kultůrou a pozvracel jsem se tuze pozdě, pročež jsem ani zápisek nevyprodukoval ...

Byl jsem účasten na promítání filmu, a sice na pozvání přímo od pana producenta a jeho žínky. Přičemž pod pojmem "žínka" rozumím archaický výraz pro ženu či zákonitou manželku, nikoli ten froté hadr na omejvání přirození vlažnó vodó.

Zkrátka Ťapinka se zná s paní producentovou, šlo o jakejsi barter snad za veterinární moudra, na pozadí se mne neptejte (na pozadí obchodu tedy, na pozadí Ťapinky či paní producentové už vůbec ne).

A když říkám "na promítání filmu" místo "v kině", myslím tím opravdu promítání filmu, starýho poctivýho 16 mm celuloidovýho, z promítačky, žádnej nablblej multiplex, hezky poctivě v putyce na bílej hadr místo plátna.

Vona to totiž byla taková ta hustohustě alternativní záležitost "... a bude hůř" podle stejnojmenné knihy Jana Pelce o máničkách, hašišácích, bufeťácích a vůbec podobnejch ztroskotancích a parazitech, vzletně se tomu říká "underground". Prej je to taky jakási svébytná kultůra. Já na to ještě nepřišel. Podle mejch mrzkejch přízemních měřítek má kultůra jaksi obohacovat. Ať sebepitomější. Obohacení od fetošů a smažek jsem nějak nepřišel na kloub.

Obecně prej celej slavnej ándrgraund byl taky protikomunistickej vodboj, tedy jedinci tak vylití či vysmažení, že nemohli bejt bolševikovi nikterak k užitku. Jen jde o to, jestli to měl bejt záměr konzumace drog nebo spíš důsledek. Já bych to tipoval na "bé je správně".

To je ovšem jenom můj náhled na stav, kdy se - dodneška - někteří paodborníci snaží dělat z každé party čichačů toluenu kulturní a osvětové těleso a div ne druhé Mašíny.

Jakkoli tohle "hnutí" abuzérů psychotropních látek není zrovna moje favorizovaná partička, knihu jsem přečet vcelku se zájmem. Copak o to, čtu i o hovadnějších protagonistech, rozhodně ani pánové typu Hitler nebo Stalin nejsou pro mne morální vzory, přesto pojednání o nich zabírá mi nejedno místo v knihovničce. A i tihle fetoši jsou neodmazatelnou součástí společnosti. Bohužel. Preto je treba s nimi rátať, keď už ích nemožme odbachnúť.

Kniha je velkolepá a syrově realistická. A psaná přímo z prostředí ándrgraundu pojatým velmi vytříbeným jazykem - na jedné stránce se dají počítat piče, kurvy a čuráci občas i v řádu desítek.

Pokud tuhle linii chce dodržet filmové zpracování, pak je pojato naprosto stoprocentně - už zmiňovaná ČB šestnáctka film z klasické promítačky, po putykách, klubech a festivalech. Distribuce do "normálních" kin a na nosičích není v nejbližším výhledu plánována. Na dnešní dobu velkolepý počin.

Přičemž řemeslně je pojato dokonale - syrová kamera, depresívní prostředí snad kdesi v prostředí severočeských dolů a elektráren, žádné triky, žádná píčovská morální poslání. Vezmu-li v potaz námět, pak zpracování nelze prakticky nic moc vytknout.

Pravda, samozřejmě to zase přitahuje z větší části i patřičné publikum, pročež, když jsem si tak vybavil ty dredové líhně drobné fauny na každé druhé nebo třetí palici, nějakou dobu jsem večer přemýšlel, zda to nevzít Orthosanem preventivně.

Vzpomněl si Pepé, že potřebuje od nás, kamarádů, jenom takovou drobnou výpomoc na zahrádce. Má na zahrádce chatičku. U chatičky verandičku. Verandičku potřebuje rozšířit a zabouchat prknama, čímž sice přijde o verandičku, ale mohutně si tím rozšíří chatičku.

Výpomoc spočívala v popošoupnutí jedné té stěny verandičky. Co to může bejt za hokna? Snad sranda na chvilku, ve třech lidech není za hodinu co řešit, no ne? V tom nás Pepé utvrzoval. Vlastně jde o popostrčení pár prkýnek asi o metr a půl.

Poprvé nám to mohlo dojít, když jsme zjistili, že si Pepé na popošoupnutí pár prkýnek dal dohromady osm lidí - Pepé, Jeho Stará Manželka MáHruška, syn Mára, Lahváček, Tetka Králička a Její Poslední Manžel Jirka, nakonec pak Marťan a já.

A ne - nebylo to lala sranda trivialitka na půl hodinky či hodinku, byly to perné galeje na pět hodin, kdy jsme makali jak barevní.

Odříznout térpapír, přeřezat vzpěry, vybouchat prkna, odšroubovat šrouby, nabouchat provizorní vzpěry, celý to poponýst, držet, aby to někomu nespadlo na palici, vyrobit nosný trámy, vzpěry, výztuhy, namlátit na patřičná místa ... a to celý Pepého skvělým nářadím (viz poslední snímek).

(foto především Lahváček, menší část pak Marťan)

Ponaučení:

1) Naposled jsem takhle (nebo aspoň skoro takhle) makal před cca deseti rokama na výjezdním školení, kdy jsem kopal jámu na zasazení stromu. Do roku 2017 nechci manuální práci ani vidět.

2) Dát se do stavebních úprav s partou slepejšů, to taky není žádná výhra. Ochotnejch a silnejch držáků všude spousta, na práci, na kterou je potřeba vidět, obvykle zbejvaj dva až tři lidi. Ostatní drží. To je pak člověk hendikepovanej tím, že vidí, mezi těma hendikepovanejma, kteří jsou normálně kdykoli jindy hendikepovaní proto, že nevidí. Kurva.

3) Už vím, jak se cítí občas fotografovaný objekt, když dře jak debil a někdo kolem něho furt skotačí s objektivem. Už to nikdy dělat nebudu. Už nebudu dřít jak debil, budu jen skotačit s objektivem.

4) Stavět provizorní konstrukci chajdy den před rosničkářama hlášenou vichřicí, to taky s časovým odstupem nemusí bejt příliš plodná práce. Avšak to ukáže až zejtřek.

Když vám do golfu s Ťapinkou, Marťanem a Lotusem zaprší, není to nikterak dramatický problém, neboť na takové alternativy máme vybavení. Přesněji Harpagon má vybavení, ale my o něm víme a dokážeme si o něj říct, především jako první.

Takto jsem se chopil stěrky (pravda, já osobně asi poprvé za posledních dvacet let), vodu z drah vyhonil, svůj osobní rekord následně sobě vylepšil.

Takovejch 32, to už je docela slušnej výsledek. Jenom tam nemusela po dešti bejt ta pauza, kdy jsme ztratili koncentraci a já, blbec, dal pitomej labyrint za neuvěřitelný 4 - normálně jedničkovou dráhu. Kurva.

"Dobrý den, jdu na vás s takovým problémkem," dím v páteční odpoledne v drogérii. "Vona přítulkyně svýho času urvala ze stěny takovej držáček na zubní kartáčky ... jo, vona už je taková herdekbaba ... né, to eště není ten váš problém ... no a já jsem tady u vás koupil takovejdle bazmek. Je na tom napsaný 'Ceramic Bathroom Set', vidíte? Z toho bych já se svojí chabou znalostí jazyků dedukoval cosi o koupelně ..."

"Ano. Pro neznalé je to tady taky napsaný česky zezadu: 'Keramická koupelnová sada s nerezovou pumpičkou na mýdlo'. Chápu to teda tak, že by jeden předpokládal, že se to může dostat do styku s vodou, aspoň v mnoha koupelnách to tak bejvá."

"No prosím - všimněte si, že nijak neprskám a nečílím se a na takový drobnosti su zvyklej. Zrezly mi už i nerezový příbory v myčce. Já si koupit trpajzlíka, tak mi vyroste."

Mno, to je radosti, to mohla říct rovnou, že tam vona není vod problémů, teď abych to vysvětloval znova.

Naštěstí seznámila vedoucí s incidentem v hrubých obrysech už někde při pouti mezi regálama:

"Tak ukažte pumpičku rezavou," vedoucí je od toho, aby si všechno zkontrolovala osobně, co si jeden neudělá, to nemá, "no jo, je to rezavý."

"Copak tohle, to je sranda, ale když do toho nalejete zelený tekutý mejdlo a pak z toho teče hnědozrzavá sračka, byť s jablečnou vůní, to vám, paní, návštěvy čuměj."

"Mám, já jsem ho původně ani nechtěl, že co s drekem za sto padesát korun, když tomu něco bude, přijdu vám s tím rozbít výlohu. Ale slečna tady vaše kolegyně mne přesvědčila, tak jsem si ten lístek schoval. Hele, a nechcete mi zaplatit za to, že díky mé pečlivosti a uschování papírku jste ušetřili za novou výlohu?"

"Hele, nač hned takový silný gesta? Reklamace se daj řešit přece i jinak, ne? Výměna, oprava ..."

"Však to bych taky nechtěl, hehe. To jsem uvedl jenom jako příklad, co takhle oprava?"

"Ne ne, já vám vrátím ty peníze, tady si je laskavě už vemte, v gaga-tamtom, ne, z toho nebude nic, rozhodně nebudu spravovat žádnou vaši pumpičku kdesi v čemsi, co neumím ani vyslovit, natož pak abych chápala, co to vlastně znamená."

No tak ne, no. Vzal jsem prachy a vypadnul. Ale chtěl jsem na ně bejt hodnej, nikdo mi nemůže říct, že ne.

Přišel Milan - Databázový Drtič z Magorátu - a dones mi na DVD mnou dlouho sháněnýho Sandokana. Teho voriginál echt Sandokana, šest dílů, vod laškování a kočkování s rádžou Brůkem, přes epizodu s milostnou avantýrou s Marijánou až po průstřel Yanézova pajšlu.

Skvostné a dokonalé filmové veledílo, jakkoli prčoidně dnes působí. Dle současné terminologie - "kultovní seriál".

Kdo neměl tričko se Sandokanem, to byl totální vyděděnec a ztroskotanec, dneska by se řeklo lůzr.

Dneska, když jsem viděl první díl, vzpomněl jsem si na takovej fragment ... už nevím přesně, oč tehdá kráčelo, jestli jsme si snad na Sandokana hráli? Nebo jsme jenom tak čistě hypoteticky rozdělovali role, aniž by pak na realizaci a sekání hlav došlo? Každopádně mám ten pocit, že Boris, spolužák a kluk ze stejnýho baráku, se děsně cukal, páč nechtěl bejt Sambiliong (takovej ten tlustej kumpán vod Sandokana a Yaneze, jeden z těch hlavních), kterej, ač veskrze sympaťák, nebyl hubenej a nešplhal po palmách. Ovšem Boris byl jedinej supersádelník v dosahu a měl holt pech, nikdo jinej se na Sambilionga typově nehodil. Jenomže to je tak vše, co z toho dokážu v paměti rekonstruovat.

Nicméně všem jebalo ze Sandokana, babám obzvlášť, mně byl beztak sympatičtější Yanez.

Hele, a nevzpomíná si někdo, kdy to poprvé uváděla tehdejší ČST? Já bych to tipoval na rozmezí let 84-85, ale nijak extra jistej si nejsu. Mám tu závěrečnou znělku eště z tehdá nahranou, nepletu-li se, na kazetě Filips, to by moh bejt tak rok 1983, vod bráchy, dřív jsem ji tuty neměl a sušil jsem pysk na Emgetonech. A 1987 je pozdě, to si tak nějak vybavuju, že kohosi chytla jakási vopožděná Sandokánománie (repríza?) a my jsme z něho v tehdejší sedmé třídě měli děsnou prdel. Dokáže to někdo upřesnit, má na to třeba na konkrétní čas a událost vázanou vzpomínku?

Češi, kteří vyjma těch prvních tří zápasů hráli jako lazaři, stejně tak bratia Slováci, kteří sice vypadali, že ožijú, ale nakonec jsou v piči aj s velkolepou bandou Hossa, Demitra, Gáborík a Šatan (to je ten, co má na dresu napsaný Satan). A aj s Chárou a Uramem, mejma dvouma favoritama. Ach jo.

Když už po našich hovno, držel jsem v druhým plánu palec jim, páč pro ně furt mám jakousi slabost a vlastně ze všech barevnejch mám Slováky nejradši. Jenže mi to bylo platný jak mrtvýmu zimník.

Navíc jsem vstával dneska nějak ukrutně brzo (musel jsem si natáhnout čtyři budíky a PraPetru na telefonu), pak jsem po tom fiasku s hokejem se šel zas natáhnout, zaspal jsem, dočista jsem zasklil informaci, že je vlastně středa a měl bych jít do hospody, a to už je fakt na pováženou.

Svátečně mne Ťapinka vyklepla v golfu 38:39. Sakra. No, ovšem budiž jí přáno. Na utkání vedu pořád já, a to rozdílem minimálně jednoho řádu.

Vysvitlo sluníčko, jiný fotograf by jásal. Hmm, já tedy ne. Diametrálně se mi tak změnily světelné podmínky, zatímco předtím to chtělo čtyři minuty, teď to jde hrubo pod minutu (zdaleka tam neplatí přímá úměrnost), kvůli opravě snímku té šaliny jsem se svinsky čtyřikrát nebo pětkrát proběh čtyři ulice tam a zpátky. Šalináři už ze mne musej mít docela čurynu. Nakonec jsem došel k času 25 vteřin a i tak není výsledek až tak přesvědčivý. Zkusím to nascannovat na lepším scanneru v práci.

Arthur Dent se pozastavoval nad hlavním úskalím - výměna fotocitlivého materiálu, tedy jak se vyvarovat právě takovéhoto pobíhání domů do temné komory a zpátky.

No, v případě konečné šalin u domu je to vcelku ještě snesitelné. Jinak je třeba vymyslet buď nějaký ukrutně složitý mechanismus na výměnu tak, aby neproniklo světlo, nebo - dle mého - si rozmístit temné komory po městě. Třeba v práci už mám několik takovejch míst vytipovanejch, v pár spřátelených putykách taky.

Zkusil jsem to ještě jinak - třeba pod Lesnou je taková prodejna a servis aut. I já tam jednou nebo dvakrát Všiváčka měl. Tak jsem to při jednom z pokusů zkusil, bylo to už mezi pátou a šestou a kromě uklízečky tam zapomněli jenom jednoho maníka u prodeje nových vozidel ...

"Dobrý den, né, opravdu se na mne nemusíte tvářit tak rozjařeně, nejdu si koupit nové auto ..."

"Vím. Vím. Vím, že bych to měl vědět, a taky vím, proč. Podívejte se, když jsem tady měl naposledy auto na opravě, byl jsem tady na záchodě. A jestli se nepletu a jestli se něco nezměnilo, je tam světlo, které jde zhasnout, že?"

"No, jak kdy. Někdy tam bejvá taková ta pitomá fotobuňka a ta vám rožne, aniž byste to mohl ovlivnit."

"Jak pro koho. Heleďte, já na vás jdu s takovou prosbou. Dělám si pokusy s dírkovou komorou - todlencto je vona," zamával jsem mu bedničkou před nosem, "asi víte, jak taková věc funguje. Úskalí je v tom, že potřebuju po každé expozici vyměnit fotocitlivý materiál, což je potřeba dělat v absolutní tmě a pouze po hmatu."

"To se vám právě snažím vysvětlit, že to je dobře. Potřebuju si vyměnit tady v té piksli fotopapír a potřebuju na to absolutní tmu. A jestli mne paměť neklame, na vaší toaletě by tohle mohlo být k dispozici. Aby se mi tam nerozsvítilo samo od sebe, nebo aby mi tam nerožnul někdo zvenčí. Chápete? Fotopapíry potřebují prostě tmu."

"Dobře, pokusím se omezit informace a dotazy na nezbytné minimum: Můžu si u vás zajít na hajzl?"

Mohl jsem. No vida. A takhle to budu dělat. Ještě jsem si vymínil, že se můžu stavit ještě jednou nebo dvakrát, jenže pak se zvedl vítr a zas se zatáhlo, přestalo mne to bavit a zašel jsem jenom maníkovi ještě jednou poděkovat za ochotu. To aby mi byl i nadále nakloněn a mohl jsem jeho velkorysost s hajzlem využít i napříště.

No, asi to není poprvé, co mne popad rapl a proti moderním technologiím jsem se částečně šprajcnul.

Všichni jsou furt samý "ajsíkjů" a "skájp" a mejlujou si a kdoví co. My, co tyto a podobné technologie používáme už drahná léta, stejně jako mobilní telefon od roku 1997, nám se to věčný machrování, kdy připojení k internetu má už kdekterá dylina, nám se to může až zajídat.

Proto jsem si třeba před bratru dvouma rokama koupil a sestavil pro komunikaci CB vysílačku a párek PMR. A občas si vysílám, lovím všelijaká spojení, nebo jen tak poslouchám, o čem jde v éteru řeč. Však už jsem to tu párkrát zmiňoval.

Kde jsou ty časy, kdy fotografování (byť jen tak pro radost) bylo doménou pár jedinců. Běžná rodinka měla tak s bídou foťák Smenu, Viliu, sem tam se našel Flexaret nebo Ljubitel. Na jednom filmu dvoje Vánoce. A když jsem si půjčil v roce 98 nebo 99 služební digiťák, byla to hypersuper událost.

Při dnešních cenách a dostupnosti to má dneska každý kokot, díky levné konektivitě svými výplody zasírá Internet každý matlák a ještě má touhu dělat většinou chytrolína. Přičemž jediný režim, jenž používá je buď "Full-Auto" nebo kterýsi z těch "kreativních", jak to měl už kdysi aparát Corina - jeden pajdulák, tři pajduláci, kopeček. Takovej jeliman neví, co to dělá, proč to dělá, ani jak to dělá, ovšem cejtí potřebu o tom zasvěceně hovořit a snad i starý mazáky poučovat.

Ne, opravdu teď nemám na mysli nikoho konkrétního, aby se zas někdo nenašňup. Ale stačí se podívat kolem sebe, vsadím se, že každej takovejch hňupíků během dne kolem sebe tak pět až deset najdete.

To je řečnická otázka, já to samozřejmě vím, to bylo nějak v půlce devadesátejch let na OC MVTS (Oblastní Centrum Mládežnického VědeckoTechnického Sdružení), než se nám tam vypařila fotokomora. Doslova. V průběhu jarních prázdnin tam prasklo parovodní potrubí jakýsi, zvětšováky v prdeli, elektronika v prdeli, stoly a regály se daly srolovat a odnést v podpaží, sklo popadaný a porozbíjený. K rekontrukci a opravě už nedošlo, neb slavný brněnský Magorát nechal organizaci (coby pohrobka SSM) finančně vykrvácet a zlikvidovat.

Takže podtrženo a sečteno - sere se do toho každá piča, přičemž kvantita je na úkor kreativity a kvality.

Onehdá, když sem Evunďulík dostrkala pana Záškodníka, přišla řeč na jednu nostalgickou hračku. A s Jižíčkem Kraťasem na čundru znovu. A já už na to myslel dlouho, jen jsem se k tomu nemoh rozhoupat ...,

Koupit si za pár korun digiťák, nacvakat tři prdele nezajímavých a naprosto škaredých snímků a pár kliknutíma myši je šoupnout na web nebo do fotolabu, to je sice technicky podle posledních trendů, ale postrádá to ten znalostní a dovednostní element ...

Fotit pikslou od prášku na nádobí, plechovkou od kafe nebo krabicí od bot, to umím jenom já (plus zanedbatelných dalších pár set nebo tisíc lidí). Přičemž ovšem z fyziky a z chemie by to aspoň teoreticky měl umět každej. Ale prostě - neví, nezná, neumí, ne-u-mí !!

A chce-li umět i laskavý čtenář, rád se podělím, jednak si tím zamachruju zase já, druhak nejsem krkoun.

Existují různé sofistikované postupy, od vyřezávání z různých překližek až po užití vykuchaného a upraveného starého fotoaparátu. Moc náročné a nestylové. Opravdu vám postačí jakákoliv piksla.

Já trčel v pátek do hustého odpoledne v práci, cpal jsem nová data na server, přičemž jsem jen tak po očku sledoval monitor, ale v duchu jsem si mohl dumat a vymejšlet. A padla mi do oka jedna vhodná krabice - celou dobu jsem ji měl na očích, na stole, škatule od služebního telefonu.

Rozměry snad na každou stranu o centimetřík (možná ani ne) větší, než fotopapír 13x18. To už je pořádná plachetka, na které bude něco vidět. Vevnitř vylepeno matným tmavým papírem. Na šířku tak 7 cm. Zavírací. No nic lepšího jsem nemoh najít.

Nejdřív z kusu měkkého černého neprůsvitného plastu ze staré krabičky od pamětí vyříznout čtvereček cca 3 cm na každou stranu. A zhotovit dírku. Ta je klíčová. Podle vzorečku mi vyšlo, že bych měl mít dírku asi 0,38 mm. Se lehce řekne ... Poprosil jsem Ťapinku o sadu injekčních jehel, jestli tam nebude nějaká nulačtyřka. Ťapinka mi poctivě dosmýkala z ordinace od každé jehly jeden vzorek. Ale všecky takový bestie vyžraný ... nakonec jsem to provalil špendlíkem a zahladil 320kou šmirglpapírem. Půlmilimetrová tuha vod tužky neprojde, takže je to, tipuju, kolem těch 0,4 mm. Na pokusy uspokojivé.

Doprostřed přední strany krabice vyříznout čtvercový otvor 1x1 cm, ten překrýt touhle plastovou deštičkou tak, aby dírka byla uprostřed. Přilepit. Izolepou prozatím.

Z jiné plonkovní kartónové škatule (od jakési klávesnice) si vyříznout takovej rámeček, aby mi držel fotopapír při zadní stěně (pro fotopapír 13x18 aby byla uprostřed díra 12x17, jestli mi rozumíte). Ten jsem tam dovnitř chytil oboustrannou lepicí páskou za záhyby na širších krajích.

A ještě jsem si z té klávesnicové krabice udělal takový jako krytky. Rožky té krabičky od telefonu úplně nedoléhaly a pronikalo by tama světlo. Tak to přirazím pořádnejma deklama a chachá, jak nám to hezky těsní.

Frajeřinka je pak ještě kousek černýho plastu na izolační pásce, coby závěrka. Není to až tak nutný, ale přece jenom se s tím operuje líp, než to celou dobu držet palcem. Neb si musíte uvědomit, že kdesi v temné komoře to naládujete fotocitlivým materiálem a pak jdete teprve kamsi cosi fotit. Třeba ven na ulici, přes půl sídliště nebo kamkoliv do svého či i jiného města. Nemůžete to nechat otevřený furt. S přelepkou si špacírujete, někde bedničku postavíte, zaměříte, nachystáte, narafičíte - pak odlepíte ten "špunt", necháte exponovat, znovu přelepíte a šouráte se zpátky domů vyvolávat.

Tady nejsou žádný minilaby, žádný "pár kliknutí a průvodce udělá vše za vás". Nic takovýho. Hezky ručně, všechno po svým, chemicky ...

Na takovýhle experimenty stačí misky na žrádlo, co se v nich dává do mikrovlnky. Pořádnej rozměr. Tolik jich bohužel doma nemáme, a i kdyby, Ťapinka by mne zahlušila jak psa. Tři jsem musel koupit v OBI. Po padesátce.

Žárovka červená jakási. Prej "párty žárovka". Mně to přijde jak z bordelu, kdyby teda v bordelu používali žárovky 15 W. Dalších padesát.

Jasně, eště chemikálie a materiály, jenže to už je spotřeba a to nevokecáte.

Nejlevnější pozitivní (nebo univerzální) vývoku, litr. Třicet až čtyřicet korun. Ustalovač kyselý, taky balíček na rozmíchání v litru. Dalších třicet nebo čtyřicet, podle toho, jak hamižnej je vobchodník. Na nějaký přerušovače nevěřte, na to se můžete vysrat, do prostřední vaničky nalijete vodu a po piči.

Dobrý je si komoru nějak odseparovat od okolních vlivů, byť se to rodince nemusí líbit. Mně tam Ťapinka zatím rozsvítila pouze jednou, a to ještě jen s jedním nenaexponovaným papírem v ruce, zbytek jsem měl schovanej. Jinak bych už asi o Ťapince hovořil v minulém čase. Povolte si žárovku, nebo si dejte na dveře signalizační praporek.

Ta červená bordelová žárovka není přímo určená pro fotokomory samozřejmě, fotopapír se s ní až tak úplně rád asi nemá, při přímým zásahu ho osvítíte jako nic. Ale když jsem lampičku nasměroval k zemi a strčil to celý pod umyvadlo, vidět tam moc není, ale dostatečně na to, abych se nezabil a našmátral, co potřebuju (na té fotce je to notně nadsazené). I tak, pokud otvírám celý balíček fotopapírů, dělám to se zhasnutou lampou.

Na hovno je vám film. Snímat můžete rovnou na fotopapír. Sice to trvá delší dobu (řádově v minutách), ale je to nejdostupnější, můžete si s tím hrát pod červeným světlem (s filmem ne), dostanete negativní snímek rovnou na papíře. Z toho buď uděláte kontaktní kopii (připlácnete znovu na papír, zatížíte sklem, prosvítíte), nebo si to sejmete na scanneru a dál si hrajete v počítači. Prosté, účelné. Nejvhodnější jsou RC papíry, to je na jakýmsi švindlpapíru, nemusíte složitě leštit, připlácnete jenom na kachličky, nebo ještě jednodušeji položíte na noviny a necháte uschnout. Žádný moc sraní s tím.

1) Zhasnu, po hmatu rozbalím balíček papírů, vyndám jeden, balíček pečlivě uzavřu a odložím.

2) Dám papír do dírkové komory, k tomu už si můžu lehounce červeně přisvítit. Pečlivě zadekluju.

3) Jdu kamsi a exponuju. To už je na vyzkoušení. Když je po vyvolání papír bílej, chce to dýl. Když je úplně černej, musíte času ubrat. Mně se s tímhle modelem za tohodle počasí zataženýho osvědčily plus mínus čtyři minuty.

4) Vrátím se do komory, zarýgluju se tam, rožnu červený světlo. Vyndám fotopapír z "fotoaparátu" a vyvolávám. Teď bacha - nesmí se vám dostat především ustalovač do vývojky, pokud možno ani naopak. Proto jsou tam tři misky.

5) Vezmu papír, strčím do vývojky, "pinzetou" do toho ďobu, aby to bylo furt ponořený. Nechám minutu a půl až dvě. Bez diskuse. Přeexponovanej (černej) snímek stejně dřívějším vyndáním nezachráníte, na prokreslení je to potřeba.

6) Poté vezmu a přehodím do prostřední vaničky s vodou, pinzetu od vývojky odložím k vývojce !!

7) Vezmu pinzetu od ustalovače, tou lapím fotku z vody a plácnu do misky s ustalovačem. Zas do toho špejchám, abych to celý dostal pod hladinu.

8) Po cca minutě si můžete krátce posvítit tím červeným světlem na hotovej snímek zblízka, po třech minutách si můžete na chvilinku rožnout i velký světlo. Ale fakt na chvílu. Jenom tak, abyste ukojili netrpělivost.

9) Snímek v ustalovači obrátím obrázkem dolů, tak bude spíš ponořenej. Nechám deset minut. (Samozřejmě se vám můžou naštosovat a můžete jich v ustalovači mít naráz několik, jenom sem tam zamíchat a zakvedlat tím).

10) Po ustálení snímky hodím do umývadla plnýho vody a nechám půl hodiny prát s pomalým přítokem čurůčku studené vody.

Toť vše. Pak to vezmu a dám někam uschnout. V případě těch RC papírů fakt stačí položit na noviny (zadní stranou, ne vlastním obrázkem).

Pak máte v zásadě, jak už jsem říkal, dvě možnosti: buď si to nascannovat, v počítači upravit a poslat na zhotovení zvětšeniny třeba někam do fotolabu, nebo si uvedeným postupem (na další fotopapír, zatížit sklem, experimentálně prosvítit bílým světlem, znovu vyvolat) urobit kontaktní kopii.

Přiznám se, že sice sklo mám a papírů taky zásobu, ale ke kontaktům jsem se za ty dva dny ještě sám nedostal.

Nicméně oběma postupy získáte krásný pozitivní obrázek nezaměnitelných charakteristických rysů.

Ano, kromě obligátních rodinných rozepří a několika pěkných a zajímavých fotek za den však můžete získat i pár zážitků ...

Když takovému tramvajákovi řeknete, že si potřebujete vyfotit jeho šalinu, jestli vám s ní chvíli postojí ...

Načež vytáhnete jakousi prapodivnou bedničku, z kapsy stopky, krabici dáte na zídku a na šalinářa celou dobu významně mrkáte a ukazujete palcem, že dobrý, dobrý, eště stůj, ti lidi chvílu počkaj ...

Hned naproti přes silnici ve vchodě bydlí spolužák Butrus. Eště si tam drze pučím bedničku na letáky, tedy coby stativ. Pochopitelně, v tu ránu se odkudsi vyrojí Butrus, který míří domů ...

"Dyť jsi se mnou chodil do fotokroužku, tak snad víš něco o dírkové komoře. Snad jsme to i spolu podle Ábíčka zkoušeli."

To jsem si zas cosi vymyslel, to s těma cigaretama. Žvejkám jakýsi žvejkačky chuti nevalné, účinku tak možná psychologického, vcelku na hovno celý. Celej den nemyslím na nic jinýho než na žvejkačky a na cigára.

Nakonec jsem naordinoval jinej postup terapie - vůle a žvejkačky sice jo, ale hezky postupně. Pro začátek si dovolím tak jednu až tři cigarety denně. Později dolikviduju i tyhle. Odborníci sice tvrdí něco jinýho, ale mně to zatím na první pokus přijde rozumnější. Když to neklapne, zkusím to jinak.

Prohrát s Německem, to už vážně vyžaduje talent. Zatím to letos dokázalo tuším jenom Norsko a dneska Česko. Taky fajn.

Připravil jsem večeři, nacpal se, šlo na mne furt to spaní z hokeje, řek jsem si, že běháním se buď proberu nebo umrtvím, ani jsem se nijak neprobral, ani neumrtvil, jenom se mi udělalo málem šoufl z toho žrádla v žaludku, Ťapinka kvoká vokolo a jenom píčuje ...

"Já bych to tipoval tak, že Karel přišel na to, že jste předtím něco zkurvili a chtít po mně prachy by byla docela drzost a koleda koleda, ne?"

Nicméně zdůvodnění uznání reklamace jako "Spravoval to Karel" je kouzelné.

Šéfové jsem preventivně oznámil (nedbaje jejího kafe a cigarety), že si beru příští pondělí dovolenou. A taky ve středu.

Což by se mohlo leckomu jevit jako trapná a zaznamenání nehodná historka, tedy zvláště tomu leckomu, kdo v poslední době nezažil měsíční rekonstrukci výtahu v domě, kde v pátém patře přebývá.

Každopádně výtah byl kompletně předěláván podle moderního vzoru a my jak trotli šlapali cu-fus.

Ono to vlastně není až tak k zahození, cvičně si vyběhnout pár (desítek) schodů. Kdyby čuráci tady v baráku furt v rozporu s domovním řádem přes den nezamykali a ono "cvičně" nebylo kvůli návštěvě třeba čtyřikrát za hodinu.

Psékům to totálně rozhodilo orientaci, zvlášť čubička Máša zevlovala v každým patře u dveří vlevo od schodiště a koukala, jestli se jako neslitujem a neuznáme její zásluhy za dostatečné.

Místní geronti měli cestu pro noviny do schránky jako půldenní výpravu a na nákup ke Starýmu Růžičkovi ještě o ulici níž si někteří brali i bivakovací vybavení.

Zrovna jsem natrapíroval technika, který se pídil po testovacím dobrovolníkovi. Přičemž doposud mu stála za prdelí jen Bába Rozvědka, aby jí něco neušlo, avšak, jakmile slyšela o zkušební jízdě, snažila se i se svým metrákem a vzezřením integrální součásti schodiště dělat, že tam není.

"Pche, pane, já su mimo jiné parašutista, do pátýho, pikolíku, jedem," zavelel jsem a jelo se.

Pravda, výtah je tuze krásný, snad ani ne o moc menší a jen zhruba o třetinu pomalejší. Linou se z něj libé zvuky, jako by se do té šachty nemohl vejít. Ale to se určitě obrousí. Jen aby ne i s podlahou. Alespoň ne v okamžiku, kdy uvnitř budu já.

Takže i tuto nemilou životní epizodu máme za sebou. Ťapinka byla svého času první, kdo šel pěšky, já byl první, kdo se vez. Každý máme něco.

Abych ji ~~nasral~~, ehm, tedy motivoval, dal jsem si to cvičně za 36 a u toho naříkal, jak mi to dneska svinsky nejde.

V blízké trafice stále nehodlají akceptovat platby kartou, přičemž já měl v kapse tak s bídou poslední krabičku a půl cigaret a peněz sice dostatek, se kterými jsem měl avšak diametrálně odlišné plány, než je rvát nějakému nablblému trafikantovi.


30.05.2007 - Prygl (Portugalsko)	01.06.2007 - Špéna (Česko)