Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Květen 2008

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Sobota, 31.05.2008 ... Ehm, ale zúčastnit se ...

Jelikož hodláme se pohybovat kolem přehrady prakticky celý den kvůli závodu dračích lodí a následnému ohňostroji, béřu krom svých i společné věci: klíče od auta, doklady, peníze, fotoaparát s celým příslušenstvím, stativ.

Ťapinka má na dobrovolnou starost jedinou věc - iniciativně pro všechny upekla buchtu.

Hádejte, co zůstalo doma?

Pravda, měl jsem ve fotoaparátu ještě čtvrteční ohňostroj, který jsem nestihl dosud zpracovat. Pročež jsem si vzal druhou paměťovou kartu - z té jsem postahoval a uložil veškerá data, tušil jsem, že budu fotit samotné závody, další ohňostroj, v neděli pak zase jedno utkání v házené, bude potřeba volná kapacita ...

Vzal jsem fotoaparát, kartu přeformátoval ...

Jenom mi v tom jaksi chyběl ten krok, kdy bych ony dvě karty mezi sebou prohodil.

Což jsem ovšem zjistil až hrubo večer.

Inu, jsem kokotí hlava.

Skóre na blbost - 1:1.

"Nejlepší, nejlepší, jsou Plovoucí slepejší ... a spol." pobrukuju si celou dobu tréninků za poslední měsíc. To basové "a spol." jsem si tam schválně přidal, aby se na mne nezapomnělo.

Jde samozřejmě jen o heslo a motto, nikoli o jakési konstatování faktu.

Jelikož soutěžíme v turnaji "firemních posádek" (tzn. firmy a různá společenství) v závodech na 200 metrů, těžko se můžeme navzdory veškeré přípravě srovnávat. Je něco jiného, když se z dvousethlavé "mladé a dynamické" firmy vybere dvacítka nadšených, zdravých a sportem namakaných frikulínů, na druhou stranu my si slepejše nemůžeme vybírat, bereme, co je (a nevidí). Z angažovanejch slepejšů je ještě čtvrtina nějak i tělesně řízlejch. Části zdatnejch nevyhovoval termín. A Marťan si radš rozsekal hnátu. I všelijaké ty průvodkyně a lektorky ze slepejšcentra a podobné existence - zpravidla jde o hustoalternativní dívčiny rachitické konstituce. Ti čtyři slepejši zdatní a čtyři "aspolové" jakž takž použitelní to nevytrhnou. Malověrně se počítám do té mezimnožiny v šedé zóně, anžto nejsem ani slepejš, ani použitelný "aspol". Ale znáte to, jak to hlásal onen baron s tím vítězením a účastněním ...

Ano, Hanka Bubu - šéfová vzdělávacího slepejšcentra - přislíbila za každou loď, kterou porazíme, každému z posádky pivo-limo na účet podniku. Jenomže, jakkoli si někteří představovali solidní opici (tedy draka z utržených alkoholických nápojů, nikoli Hanku Bubu), spíš bych to viděl rýsovat se tak, že přeci jenom ona je už dlouhou dobu pragmatická ekonomka a podobné rozmařilosti slibuje pouze v případě, kdy ví s pravděpodobností hraničící s jistotou, že se příliš přes kapsu neplácne.

Při první kvalifikační rozjížďce se o zpestření postaral ještě i startér, který nepočkal, až se naše loď srovná. Rovnáme, rovnáme a najednou výstřel. Jo, když ho většina posádky nevidí a v poslední dráze ani neslyší ...

Pravda, pokud není posádka připravena, údajně má startérovi dát bubeník jakýsi signál, snad rukou. Jenže to by ho za prvé musel i ten bubeník slyšet, za druhé by to bubeníkovi musel taky při briefingu někdo říct.

Druhá rozjížďka byla mnohem lepší. I tak jsme byli poslední s časem 1:02, ale už tak nějak lépe poslední. Ztráceli jsme 4 nebo 5 sekund na zbytek pelotonu. I tak to oproti té první zmaštěné bylo o šest vteřin zlepšení.

Bohužel si svůj vtípek startér zopakoval i při poslední - finálové - jízdě. Pak nic nepomohlo předchozí hecování, kterak do toho dát všechno a jak je možno si ruce klidně prakticky strhnout, neb je už do večera nebudeme potřebovat.

Podle některých snímků to může chvílemi i vypadat, že vedeme. Ehm, není tomu tak. Jakkoli se třeba Ťapinka a kapitánka Alice snažej (naproti tomu si všimněte Caneova tradičního stoického klidu) ...

Odtud pocházela i následná rozmrzelost celého týmu - že budeme poslední, s tím jsem třeba já vcelku počítal, že se Bubu neplácne přes kapsu a nalejvat se budem muset za svoje, to už chápala soudná část docela správně. Jenomže pořád - výsledný čas 1:03 i s promeškaným startem. Pro vnitřní uspokojení jsme mohli, kdyby startér nebyl piča, být aspoň pod minutu. Když prohrát, tak s grácií. Nemuseli jsme bejt až tak za čuráky. Jenže startér piča byl, s čímž nelze nic dělat.

Je pravdou a jakousi útěchou, že jako poslední jsme opět sklidili největší potlesk za snahu od veškerých soupeřů, jestli mohu hodnotit, tak i větší než první tři posádky. Plovoucí slepejši se rvali skvěle.

A obdrželi jsme jakožto cenu útěchy po černém tričku se zlatým drakem a malými logy sponzorů. Černých triček není nikdy dost.

Zralí zcela poprávu akorát tak na cenu útěchy. Ale stejně jsou Plovoucí slepejší nejlepší ...

Ve světle pozdějších událostí, kdy tričko ovšem nepřežilo první praní, bych volil jistou opatrnost při obchodování s firmami jako Klimatex nebo ČP Invest, chm.

PraPetra se asi na stará kolena stává slušnou návštěvou. Původně se do Brna a okolí ohlásila na pouhých pět nocí (nikoli takřka dva týdny, jak bylo jejím ještě nedávným zvykem), z čehož ještě jednu noc hodlala spát kdesi jinde. Ona tedy hodlala putovat více a nocovat na povícero místech, jenže ostatní na ni postupně učinili dlouhé nosy.

A když jí ze dne na den padlo i to jediné ubytování mimo naši noclehárnu, vyhlásila ústup a zarezervovala si na tři dny jakýsi bungalov přímo na Pryglu, aby nám nebyla na obtíž a abych ji neroztrh jak hada.

Dlužno podotknout, že její obavy byly značně neoprávněné - jestli čtyři nebo pět nocí, z toho už bych se neposral, hlavně, když to letos už nebude opakovat na dýl jak na víkend. Takto jsem jí to i tlumočil.

Nicméně PraPetra trvala spořádaně na svém. Taky dobře. A to ještě třeba zmínit, že do jejího "apartmánu" vedly schody !!

Avšak zase na ohňostroj už byla při nás a vysedávala s námi v putyce u Dra Loužičky.

Sedíme si hezky spořádaně u branky, popíjíme, povídáme, pozorujeme okolní provoz ...

Chodci chodí, kojomrdi jezdí, auta jezdí taktéž zcela samozřejmě, neb jde o silnici. Zrovna tady žlutá Felicie kombi se chystá odbočovat na parkoviště u Dra Loužičky, tedy jde o odbočování vlevo, přibrzdí si, dává přednost protijedoucím vozidlům, musí až zastavit ...

A najednou rána, poněvadž jeden zdivočelý pumpičkář nepochopil ustanovení o dodržení bezpečné vzdálenosti, bicykl zastavil o Felicii a sám pokračoval skrz okno u pátých dveří do zavazadlového prostoru.

Následně byl odlapen řidičem, ošetřen (kvůli festivalu) všudypřítomnými záchranáři a předán Policii za účelem popotahování. Hehe.

Pátek, 30.05.2008 ... Metodika ...

Poslední trénink před závodem dračích lodí ...

"A nezapomínejte nikdy na metodiku," káže nám náš trenér a kormidelník v jedné osobě Dušan, "horní ruka natažená nahoru, spodní ruka drží pádlo takřka u listu. Celý záběr se odehrává podél boku lodi, skoro těsně. A důležitý je ten náklon dopředu, část práce tak obstarají záda. A vytočit se při tom předklonu v pase, abyste se pro tu vodu natáhli co nejdál. Opakujte si to ještě večer doma, vyzkoušejte si to před zrcadlem ..."

Velmi převratná metoda s tím zrcadlem, zvláště pro posádku složenou z větší části z nevidomých.

Čtvrtek, 29.05.2008 ... Stav veverek opět N-1 ...

K Těžkému Paranoikovi nám domů přibyla ještě i PraPetra - ano, ohňostroje.

Její prvním počinem bylo rafinované hubení veverek ...

Na balkóně veverka. Však o tom už jsem se několikrát rozepisoval: po balkóně v pátém patře paneláku nám vesele skotačí veverky. Po alkoholických mejdanech mohou mít ubytované návštěvy pocity nikoli nepodobné deliriu tremens. Veverky si schovávají ořechy do pytlíku na kolíky, zahrabávají do muškátů. Posledním jejich zlotřilým počinem bylo, když Ťapince jednu pelargónii uhryzly. Ovšem, neměla jim tam kdysi dělat krmítko a takto si je sem nalákat.

PraPetra konečně též viděla veverku. Veverka si skotačila po zábradlí, natřásala se a dělala na PraPetru hloupé opičky. Veverky jsou nezřídka velmi exhibicionistické.

Ještě si i PraPetra vyrazila pro fotoaparát, aby mohla veverku sejmout (myšleno vyfotografovat).

Veverka trpělivě čekala a pózovala ...

... přesně do chvíle, kdy byla PraPetra s fotoaparátem cca dva metry od balkónových dveří ...

... pak přilétla poštolka a milou veverku si odnesla coby zpestření večeře.

Středa, 28.05.2008 ... Všiváček goes to Nejdek ...

Ve směru od Prahé přicestoval pan Václav alias Těžký Paranoik, aby ode mne zakoupil motorové vozidlo - Všiváčka.

Ne, nejsem taková svině, abych si pořídil nové staré auto a staré staré auto střelil kamarádovi jako skoro nové a ještě na tom vyrejžoval.

Ale Paranoik, když jsem tady projevil pohnutku, že "Všiváček pude z domu", sám se toho chytil a začal plány kout.

Přičemž dobře z deníčku věděl o všech neduzích, chybách a "vlastnostech". I o těch marginálních, o kterých mi nepřišlo vůbec zajímavé se byť jen tady zmiňovat, o všech jsem ho informoval. Ostatně vozidlo několikráte viděl, ba jím byl i vezen. Všechno marné - prý ho chce a chce a chce. Dočista se v něm zhlédl. Má jednoho známého na vrakovišti, druhého asi nějakého joudu s autoservisem ve stodole. Ti si s tím můžou hrát prakticky neomezenou dobu a za levný peníz. Kde nepomůže vrakoviště, tam se narve piksla kytu. Jakkoli je můj AutoĎAS finančně nenáročný, takhle mu to vyjde ještě přijatelněji a narozdíl ode mne není Paranoik asi tlačen do mobility úplně permanentní. Zkrátka - kdo chce kam ... znáte to.

Cena? Hmm. Uvažoval jsem, že bych zkusil navrhnout v inzerátu kolem 20 kKč. Se domnívám, že za tuhle cenu by se moh kupec najít. Když jde o kamaráda ... Patnáct? Hovno, má to dálniční známku. Tak šestnáct !!!

Budou se laskaví čtenáři možná divit, ale i auto za 16.000 se dá kupovat na splátky. Tedy přesněji se budou divit ti, kteří neznají Těžkého Paranoika. Nebo ještě jinak pojato - on by ještě počkal v garáži (Všiváček, nikoli Paranoik), znám ty stavy, kdy člověk prostě nemá ani těch šestnáct litrů při ruce v šupleti, ale když on se tuze třásl (Paranoik, nikoli Všiváček), aby mu ho někdo snad nevyfoukl. Nebo aby s ním už už moh drandit. Inu tak.

Přiznám se, že tankovat už mne ani nenapadlo a hrdě jsem Václavovi předal auto se svítícím hladovým okem. S plnou nádrží by se musela totiž radikálně navýšit i cena.

Úterý, 27.05.2008 ... Děkovné maily ...

... tisíce spokojených čtenářů.

Přišel mi potěšující mail od toho echt ruského kontingentu z Ořechova.

Bohužel mi sem ten mišung latinky a azbuky nejde vložit jako text, pročež jsem to musel sejmout jako obrázek.

Jenom snad - klucí rusácký, jak, kurva, "Eži"?

Pondělí, 26.05.2008 ... Budiž světlo ...

Kolikrát já jsem se nasakroval vždycky večer, když jsem lovil něco z kufru auta. Pokud to nebyl jediný předmět olbřímích rozměrů, dokázal se schovat často velmi důsledně. Několikrát i následovaly vtipné etudy a variace na témata jako: "Couvání pod lucernu" či "Do kufru s baterkou".

Ke svému velkému údivu jsem po pěti letech (nebo když připočtu i služební, tak po dobrejch deseti) zjistil, že Škoda Felicia Kombi má v zavazadlovém prostoru světlo.

Na vypínač.

Asi jsem do něj čímsi drbnul a rozsvítil ho.

Pak jsem se v garáži jak malej kluk do toho kufru chodil dívat, jak hezky se v něm svítí.

Skoro by mi až přišlo líto, že to auto dost pravděpodobně ve středu prodávám.

Sobota až neděle, 24.-25.05.2008 ... Retro ...

Exkolegyně Mlhuna od zločinné firmy "KamSeNaNásHrabete?" uspořádala pro nás, bývalé kolegy, tradiční (jako každé cca 4 roky) výsadek na jejich chatu kdesi v jakési prdeli za Tišnovem.

Jak na sviňu ten jedinej víkend, kdy Ťapinka měla už půl roku hlášenou akci se Ženama-In zase kajsi jinde.

Ne, že by mne to nějak ovlivnilo, ale tak hezky jsem si moh celej víkend vlčit doma ...

Nicméně Ťapinka si vzala mého Oslíka (vozidlo lidské silniční) a já jejího Skrčka (psí ofrout).

A jeli jsme si každý po svém.

Na Mlhunovic chatě byla tentokrát skoro až nuda. Ano, účast hojná, samí lepší členové. Ovšem nikde krev, žádný vyhřeznutý mozek, ani jeden klasický podřezaný Pitrýsek. Spíš jako takový klub doochodců.

Poznatky:

- Bejvalá firemní haranťata stále v živých barvách vzpomínají, kterak mi byla vždy na výjezdních školeních uvrhnuta na krk a jak jsem jim tenkrát pořádal bojové hry (viz o strom roztržené obočí Kraťasovy dcérky Míšana). Těmto bejvalým firemním haranťatům se blíží maturita, jiná ji mají už i za sebou. Dodnes jsou z mých nočních her traumatizována. Úspěch.

- Je od Mlhuny vrcholně trapné se mne ráno ptát, jestli se mi na rohož v chatě nepočůral některý z pejsků. Zvláště, když hned vedle mokrého fleku spí Klustej Vašek, jenž předtím vypil soudek piva a cca půl litru zelené. Jen by mne zajímalo, kam zmizely ty kousky sekané, které tam prokazatelně plovaly ve čtyři ráno, kdy jsem vyhlásil ústup před Vaškovým chrápáním na verandu. V tom bych možná spatřoval angažmá pejsků (prasata) nebo taktní obětavý úklid pana Starého Mlhuňáka.

- Když jsem šulin, netrefím odbočku a uspořádám si po okolních lesích "Rallye Tišnovské léto", může se i stát, že Ťapince vrátím auto od bahna až na střeše. Aniž bych přitom za jízdy opustil tradiční polohu koly dolů. K mému štěstí nutno přičíst, že moje auto Ťapince zase posral kondor.

Pátek, 23.05.2008 ... Co dělá hokejový fotograf v létě?

Už je to tu zase - hovňostroje. Ou jéééé ...

Šel jsem fotit ten první odpalovanej z Denisovejch sadů. Bejvalej Fabiak vymyslel opět relativně přijatelné místo kdesi u pátého nástupiště hlavního nádraží, ačkoli na můj objektiv to místy bylo příliš blízko. Ale dobré, jakkoliv z toho mohli bejt přespolní vyvalení, on ten ohňostroj stál jako vždy za piču (ta ohněstrůjná skupina Tyjátrum Pyroboli nebo jak), takže se z nějaké extra kompozice až tak nestřílí. Dobré místo.

Jenom tam zrovna měli mejdan brněnskej primeros a kohorta jeho asociálních demokradů, prej ti VIP.

U jakési brány se ke mně shlukli dva jacísi strejci od pořadatelské služby a dva policajti a hned na mne bandurskou: "Kam jdete?"

Já nezúčastněně až znuděně: "Ááále, prej mám fotit ohňostroj ..."

... a šup jim pod nos kartu "PRESS".

Tedy kartu "PRESS - HC Kometa Brno". Něčím se hokejový fotograf v létě taky živit musí, ne?

Baže kdo by to taky studovat potmě kus od nejbližší lampy.

Pokynuli mi rukou do areálu a ještě mi i zamávali.

Pche ...

Petrov hodinku před ohňostrojem ...

Že jsem při následné krátké procházce městem potkal MilanaK a Pifa jako každý rok, to netřeba zdůrazňovat.

Další dva známé kdesi v ulici.

A pak u pódia jakýchsi komediantů na Zelňáku "ložisko" sedmi nebo osmi lidí na prostoru cca 7x2 metry.

Fabiaka s jeho přítulkou nepočítám, s těma jsem šel od začátku.

Fotogalerie z ohňostroje - ZDE ...

Středa, 21.05.2008 ... Tuton ...

Nějak dnes zase v hospodě na golfíku přišel na přetřes časopis "Ábíčko", čili "ABC mladých techniků a přírodovědců".

Neprozřetelně jsem prozradil, že mám ve sklepě nasyslíno (část ze svého mládí, část ještě starší po bruderovi).

Bodejť bych to vyhodil, tam byly přece úžasné články (když si jeden odmyslí ty úvodníky SSM). Však jak jsem onehdá před pár roky cestou přes Dačice nakázal výpravě vyhledat tamější pomník kostky cukru, o jehož existenci jsem četl v ABC někdy dalších dvacet let zpátky. Taková Váva je z toho vydřená ještě dneska.

A v neposlední řadě třeba komiksy. Zvlášť ty se sci-fi tematikou: "Pod paprsky zářícího", "Vzpoura mozků", "Galaxia" ...

Ťapinka prý ani netušila (pche, kdybych si měl dělat něco ze všeho, co Ťapinka netuší, měl bych hlavu už jak vodojem v Kokotovicích). Věděla o Čtyřlístkách, o Ábíčkách ne. A ani o "Sedmičkách pionýrů", co mám v garáži. Tam byly třeba zase velkolepé sovětské sci-fi povídky.

Pročež jsem se ještě večer pohroužil do útrob sklepa a natahal několik svázaných ročníků a několik komiksových speciálů nahoru. Ať se Ťapinka pokochá.

Proto jsem se ptal, jestli někomu něco říká fráze: "Tuton líný".

Fakt ne? Jenom spolužákům? To je divný ...

Tři roky po sobě vycházela v ABC komiksová trilogie "Pod paprsky zářícího". To ještě v sedmdesátých letech (tzn. za brudera - já to mám až jako souhrnné vydání v letním speciálu z roku 1985). Šlo o to, že astronauti kdesi objevili planetu, na které byl život sestávající z humanoidních bytostí na úrovni pravěku. Tito kosmičtí výzkumníci těmto "pralidem" - vybranému kmeni - postupně seslali napřed robota a později i dvojici astronautů, kteří byli považováni za bohy.

S první částí se váže historka ... Tam figurují krom jiných bytostí ještě i jakési zaostalé čtyřruké opice - Ušatci. A ve zhruba stejnou dobu, kdy vyšlo toto souhrnné vydání, nakukala babička spolužákovi (tehdejšímu, tzn. ze základky) Butrusovi, že při spaní v přírodě mu škvor vleze do ucha a "kusadly" na prdeli mu procvakne ušní bubínek. Ještě snad na přelomu osmé třídy a střední školy se při jakémsi kratším pobytu kdesi pod stany do jedné do rána okolím rozléhaly rány sekyrou o podsadu - Butrus vraždil "ušatce".

Nicméně zpět ke kreslenému seriálu: vývojem několika generací se i Ušatci patrně přiměřeně polidštili a vyvinuli, utvořili další z primitivních kmenů (Bug-ové) na planetě a dokonce kvůli jakémusi nebezpečí se spřáhli s protežovaným kmenem Gron-c-chů a spřátelených Ron-o-tů. Jen ty čtyři ruce jim zůstaly. Též domestikovali jakási zvířata na bázi snad hrochů nebo nosorožců(?) - tutony.

A jsme doma. U mne funguje podmíněný reflex - jakmile někdo řekne "Ábíčko", mně se vybaví následující obrázek:

Ar-Getovi, synovi náčelníka Bug-ů, se šprajcuje tuton. Hvízd mu jednu výchovnou ...

Odtud pak i kladná odezva spolužáků z gymnázia. Tam jest to pochopitelné, neboť na spolužáka Koubka (do té doby fádně přezdívaného Kubista) sedělo dík jeho příslovečné bystrosti a intelektuální rychlosti rčení "tuton líný" zcela přesně. Možná k tomu přispěla i jeho robustní a jakoby "neohrabaná" (což však bylo, pokud se dobře pamatuji, jen zdání) postava. Nebo ten výraz obličeje. Někdy vám ukážu jeho fotku.

Já měl sice za to, že poprvé s později obecně rozšířeným označením nepřišel Helba, ale Uďa, a ne za pochodu, nýbrž v lavici, na věci to ovšem nic nemění - od té doby byl bývalý Kubista zkrátka Tuton a nikdo mu to už neodpáral. On se o to tedy nikdo ani nesnažil. Včetně Tutona.

Ale opravdu mne udivuje, že pominu-li tohoto Tutona, nikdo nezná tutona ...

Ještě pondělí, 19.05.2008 ... Odhalen ...

Další trénink dračích lodí. Nějak se mi do toho dneska nechtělo. Když se nechce, to je horší, než když se nemůže.

Až jsem si vykoledoval upozornění od kormidelníka-trenéra, že zabírám nějak šejdrem, daleko od lodi a vůbec levě.

Jak von to, krysa, hned poznal, že to ojebávám?

Pondělí, 19.05.2008 ... Nekrmit ...

"Chcete si maminku nakrmit?" táže se zdravotní sestra v nemocnici.

Eeh? To jsme v zoo, nebo jak?

Ale ne, myšleno je to v dobrém - třeba s máti na pokoji jsou další babči dvě. Jedna je vesměs inertní, občas za ní někdo přijde, ale neprojevuje se babka ani návštěva. Zato ta druhá, u té se střídají dvě dcery, taktéž prakticky denně, jejich náplň návštěvy připomíná autoservis. Ne AutoĎAS, ale vopravdovej. Furt babku obskakují, čímsi otírají, natírají, mažou. Cpou do ní kašoidní jídlo a nápoje pod tlakem. Zajímavé, ale tak na čumendu.

Nevšim jsem si, že by tam pacientky nějak strádaly - průběžně totéž, co ty návštěvy u babky u okna, dělají i sestry. Umejvání, převlékání, krmení, napájení, obracení ... až dojde sestra nebo sanitářka na konec chodby, začne zase od začátku.

Graficky se zakresluje do denního výkazu mj. objem do pacientů natlačené krmě, čárkuje se počet vypitých dvojdecových butylek. A v tabulce maj zpracovanej rozpis po dvou hodinách, jak maj ležet na levým/pravým boku, zádech nebo snad břuchu. Přičemž do toho ještě vnáší nepravidelnost jakási hypertechnická matrace, která si samočinně podle jakéhosi algoritmu přifukuje a ufukuje různé kanály, čímž pacientem ještě trochu nepravidelně hemží. Mazec.

Ale zpět k tomu žrádlu ...

Stravní dávku tam mají snad vypočtenou (všechny tři zmiňované jedou na mixovanej blivajz), přičemž sestra vyznačí, kolik se jí do které bábrdle podařilo natlačit.

Na otázku, jestli se podobné kratochvíle chci účastnit, odpovídám, že ne.

Od toho tam já nejsem.

Znovu: ano, jsou tam i návštěvy, kterým to působí jakési perverzní potěšení. Mně ne. Jo, pokud si máti řekne (či lépe řečeno odpoví kladně na jasnou otázku), nafutruju ji třeba jogurtem. Nebo jí přidržím flanděru a naleju do volátka džus. Bo jí to chutná a má z toho radost. Když řekne, že teď nechce, nechám jí to tam na později. Čímž mé možnosti a pečovatelské sklony zhruba končí. Nijak se v tom nevidím a cejtím, že na to jaksi nemám buňky.

Ještě i rozumím tomu, že sestře, když narazí na nějakého takového dobrovolníka, že jí ubyde práce. To je pak samozřejmě ráda.

Ovšem já nechodím do nemocnice na návštěvy ani proto, abych činil potěšení sestrám.

Chcete si maminku nakrmit? Jo, to víš, že jo. A co příště? Chcete si maminku přebalit? Převázat? Zrentgenovat? Intubovat? Operovat?

Kontrolní otázka ...

Říká vám něco výraz/úsloví: "Tuton líný ..."?

Čtvrtek, 15.05.2008 ... Další brněnská fotonostalgie ...

Bylo hezky, měl jsem zase "pochodový" (neplést s "pohodový") den (práce, přepis auta, práce, jednání, práce, nemocnice, práce), pročež jsem si vzal zase papundeklovou krabici a fotopapíry ...

Při fotografování nemocnice "U Miloušů" mne natrapíroval kolega, kterak tam klečím na chodníku a urputně hypnotizuji škatuli.

Tak vyjeveného jsem ho ještě neviděl.

Což byl ovšem i důvod do půlnoci stihnout negativy usušit a udělat z nich kontaktní kopie, abych to řidičovi Kájovi mohl demonstrovat, že to opravdu funguje. Údajně to taky četl v ABC mladých techniků a přírodovědců, jenom tomu nevěřil. Prý si též vyrobí bedničku ...

Moravská zemská knihovna.	Nároží kdesi v Žabinách.
Nemocnice U Miloušů.	Večerní nábřeží na Poříčí.

Úterý, 13.05.2008 ... Příští zastávka Polní ...

Převezli mi máti do další nemocnice - tentokrát na LDN oddělení k "Miloušům", tedy Nemocnice Milosrdných Bratří.

Že jako rehabilitace.

Tam obratem zjistili, že má máti sice drobné, leč nepříjemné otlaky a počínající proleženiny na patách. Hmm, předchozí Vojenská nemocnice ... Hlavně, že jsem se tam několikrát na toto ptal a že taková doktorka Šalé byla, piča, chytrá jak rádio.

Ačkoli to byla neurologie a jejich účelem bylo zachránit máti kejhák.

Tady vypadají, že o ležících pacientech něco vědí a že si na to dávají pozor. Kromě rozpisu podle hodin, odkdy dokdy ležel pacient v jaké poloze (a ve stanovených intervalech chodí sanitářky a babičky a dědečky různě obrací), mají samočinně nafukovací matrace, kde aparát zase podle jakéhosi algoritmu připouští a upouští vzduch z jednotlivých komor a tak pacienta alespoň částečně převaluje.

Větší legrace nastala obratem, neboť kokoti z VN jaksi opomněli poznamenat do dokumentace, že máti měla po celou dobu sice lehce, ale přece jenom přikurtovanou tu ruku, kterou může hýbat. Slabě, tak, aby ji to neškrtilo a nebyla zase přivázaná fest, ale aby s ní nemohla šmátrat moc do výšky. U Miloušů máti uložili a nechali být, tato nelenila a vytáhla si šlauch z nosa, tedy přesněji sondu, která jí vedla skrz nos až do žaludku a kterou byla vyživována.

Nicméně už ve Vojenské byla schopna částečně jíst pudink a podobné srajdamajdy, pročež tady ji zkrátka krmí mixovanou stravou a po ftákách.

A jde to a né, že né.

Jen mne trochu děsí, že Nemocnice U Miloušů je poblíž tramvajové zastávky Polní. Příští zastávka Celní (to jsem poslouchal čtyři roky na gymplu). Následuje zastávka Krematorium ...

Pondělí, 12.05.2008 ... Budu otcem ...

Jak jsem už onehdá nastínil, kolegyně Fišta se byla podívat v Africe, konkrétně v Keni, na tu bájnou sexuální vybavenost domorodých černochů. Dle jejích slov se převelice těšila, jak bude obcovat s obrovskými negry s nadměrně dlouhými péry.

O výsledku svého bádání v tomto směru trapně mlčí.

Avšak už z průběhu cesty nás nezapomněla informovat (služebním!) mailem, kterak jsou tam na tom všichni bídně, chudí, nevzdělaní, ubozí. Jinak že by tam bylo dočista krásně. No, nic není zkrátka perfektní.

Ve finále přišla s převratným nápadem - adoptujeme si černouška. Tedy ne já a ona a černouška domů. Ale rozeslala (opět služebním!) mailem velmi emotivní a obsáhlý plán, kterak založíme na pracovišti černouškomilnou cca desetičlennou skupinu a společně si zakoupíme jednoho černouška pomocí finty zvané "adopce na dálku". To se vybere jeden konkrétní a tomu pak "adoptivní rodiče" (nebo v tomto případě skupina) hradí vzdělání. Kolektiv Brigády socialistické práce převzal patronát nad kubánským, ehm, africkým pionýrem ...

Fišta ve svém plánování pracovala nesmírně konspirativně, neb zprávu rozeslala všem vytipovaným příjemcům (pokud to rovnou nebylo všem zaměstnancům) ve skryté kopii, což zdůvodňovala tím, že nechce na nikoho naléhat, ale že vybrala ty, o nichž se domnívala, že mají dobré srdce, což se pozná podle toho, že mají třeba psa. Už vím, jak jsem se na jejím spamlistu octnul já. Nicméně že v plánovací fázi zatím nepotřebujeme znát svoje identity navzájem, abychom pak nehleděli úkosem na toho, kdo jí na špek neskočí. Později nám, tedy těm, kteří se nechají nahecovat, ona jakožto koordinátorka uspořádá schůzku, celé to bude dále organizovat a zašťiťovat a samozřejmě také dokladovat, aby si někdo nemyslel, že si z toho buď Fišťáci udělali vejvar, případně že černouška skutečně adoptovali, píchli a udělali si vejvar z něho.

Jo, a že ještě nechce citově vydírat, ale nechť si laskavě uvědomíme, že v případě těch deseti dobrovolníků vychází měsíční částka na jednoho podílníka na nějakých 50-60 Kč, což je tak s bídou cena jednoho oběda v putyce v okolí ouřadu.

Mno ...

Jak bych to jenom řekl?

Každý svého štěstí strojvůdcem.

Chápu, že je na tom africké obyvatelstvo převážně bídně. Ale co já jako s tím? Můžu jim za to snad já?

Celkově to dělá dojem, že tamější čerňoši jenom kopulují, plodí a natahují ručičky po další a další pomoci. Ani virus HIV je nedokáže kosit rychleji, než se oni stíhají rozšukávat. K tomu nutno připočíst oblíbené kratochvíle typu vzájemného vyvražďování. Z důvěryhodného pramene vím, kterak se v některých lokalitách dá na tržišti koupit klon AK-47 kolem naší pětistovky a granát v přepočtu za 18,- Kč. I tak jsou populačním růstem pořád v plusu.

Kolik už do nich bylo nalifrováno za dlouhá desetiletí různých humanitárních pomocí? Žrádlo sežrali, za prachy koupili kvéry a chtějí zas. A furt šukají.

Přitom - co jim vlastně chybí? Nerostným bohatstvím prošpikovaný kontinent, celé spektrum klimatických podmínek, prakticky nevyčerpatelná zásoba pracovní síly, tedy za předpokladu, že by tato síla byla pracovat ochotna.

Zrovna nedávno probíhalo vyhodnocení jednoho zajímavého projektu ...

Podíleli se na něm, tuším, Holanďané a Britové a v jedné z hlavních rolí jihočeští rybníkáři. Ti přišli na to, že v kterési lokalitě kolem Keni, Ugandy a Tanzanie se dají vcelku úspěšně pěstovat ryby. Stačí vybudovat rybníčky, ve kterých se při periodických záplavách zachytí voda, tam se vysadí definované druhy ryb. Což může skýtat utěšený zdroj obživy (ať už přímou spotřebou nebo přeneseně prodejem) pro široké okolí. Tak to aspoň vypadalo ještě dva roky zpátky.

Výsledek po dalším roce?

Dokud nad nimi (bílí) rybníkáří stáli a za práci pro ně samotné jim platili z fondů pomoci od EU, černí vcelku ochotně makali a nápadem se zdáli nadšeni. Jenže jakmile byli ponecháni napospas sami své "píli", prodali negři svěřené nářadí, rybníky nechali zarůst rákosím a dál je to přestalo zajímat. Inu, tak ...

Ne, fakt mi není šestnáct a obrázky nafouknutých černoušků mi spaní nezkazí.

Z tohoto úhlu pohledu je mi i ten zmiňovaný oběd U Šušňa milejší, než celá Afrika.

Na druhou stranu - někdy by člověk měl možná udělat výjimku.

Žrádlo bych jim neposílal, volné prachy taky ne. Tato myšlenka s onou "adopcí" je pojata tak, že vybrané prachy jdou konkrétně a jmenovitě na vzdělání vytipovaného jedince. Dostane je přímo škola, rozhodně ne rodina. Tedy neskončí v břuchu početného příbuzenstva.

Pokud se tímto podaří uplatit alespoň jednoho, který dokáže dosáhnout jistého vzdělání a v ideálním případě působit na své soukmenovce tak, aby makali na svém a nesrali se do Evropy, možná to stojí za pokus.

A ostatně v něčem měla Fišta pravdu - padesát korun měsíčně vystřílím na jeden terč za několik sekund. Tolik mne stojí cigarety (dnes už jen) na tři dny, jedna cesta autem na obšírnější nákup, DVD z časopisu nebo hrst součástek, které si můžu vypreparovat z nějakého vraku starého rádia. Zkrátka zanedbatelná suma, kterou mohu obětovat.

Pročež jsem na nápad Fiště kývl.

Přinejhorším omezím střílení o jeden zásobník měsíčně, případně si budu nosit vlastní terče, abych je nemusel platit. Ostatně si je mohu zhotovit ze zaslané fotky vyvoleného černouška.

Neděle, 11.05.2008 ... Virtuální strýček ...

Mám strejdu. Tedy strejdů mám několik. Pokud čítám pouze ty přímé, disponuju třema.

Ani s jedním se nestýkám.

Se strejdou Bobem proto, že je mrtvý. Stréc Pavel z Holomóca je křupan a ožrala a navíc s náma nemluví, neboť jsme nebyli babce na pohřbu (bodejť, když jsme se o pohřbu dozvěděli dva dny po něm).

A pak eště strejda Jurka ...

S tím se dlouho máti s tetou Alenou nebavily, to je takovej jejich zvyk tohoto tria (máti, Alena a Jurka) - vždycky se pohádají a pak dva s jedním nemluví. Třeba patnáct let. Pak zjistí, že už dávno zapomněli na podstatu sporu, udobří se, začnou se stýkat a pohádají se zase v jiné konfiguraci a rozložení sil.

Zkrátka to s touhle famílií už lepší nebude a já se s nějakým napravováním asi nepřetrhnu.

Ale jak se mi tenkrát začátkem února máti zaběhla (byla odlovena RZP a internována v šaškecu), zavolal jsem mj. i strejdovi Jurkovi, kdyby se u něj vyptávali fízli, aby z toho nebyl až tak vyvalenej.

On to následně vzal velmi zodpovědně za své, pravidelně aspoň jednou za čtrnáct dní chodí za máti na návštěvu do nemocnice, já se za ním jednou stavil doma.

Při té příležitosti jsem mu slíbil dodat nějaké fotky. Ona mu je měla dát máti, syslila je doma asi tři roky, ale stále se k tomu nemohla dohrabat s odůvodněním, že ho nebude otravovat nadvakrát, že mu dá fotky, až najde jakousi lampičku na hřbitov. Lampičku, kterou já jsem nikdy neviděl, tzn. která je ztracená něco málo přes třicet let. Inu tak.

Co je máti po nemocnicích, fotky pro Jurku jsem u ní uzmul a redislokoval je k nám, že přeci jen já budu mít přes Bohunice třeba cestu dřív. Dokonce i do auta jsem si je dal, abych je strejdovi Jurkovi při první vhodné cestě doručil.

A tato situace měla nastat právě teď v neděli.

Vraceli jsme se z Plzně, pročež jsme se s Jurkou domluvili, že mu je hodím. Zavoláme si a domluvíme přesné souřadnice - buď bude na chalupě na Lhotce nebo doma v Bohunicích. Jedno je kilometr vedle dálnice, Bohunice jsou přímo na jedné z možných tras skrz Brno.

Ťapinka celou dobu tvrdí, že beztak žádnej strejda Jurka neexistuje, že je to jenom takový šméčko, něco jako virtuální člen rodiny. Všichni o něm slyšeli, nikdo ho neviděl.

Těšil jsem se, jak jí vytřu zrak.

Strejda Jurka nebyl ani na Lhotce, ani doma. A nebral telefon.

Fotky mám stále v autě. Ťapinka trvá na svém, potutelně se šklebí a v okamžiku, kdy mi Jurka v neděli večer volal, že se omlouvá, že nakonec byli kdesi jinde a zapomněl si doma telefon, jenom shovívavě kývala hlavou.

Sobota až neděle, 10.-11.05.2008 ... U Ťapoušů ...

Po delším čase jsme byli u Ťapoušů v Plzni. Tedy ve dvou - Ťapinka tam byla v mezidobí i sama.

Copak návštěva, u Ťapoušů je dobře (psst, voni to tady čtou), ba jsem i ocenil jejich televizní mánii, neboť bylo možno se podívat i na hokej.

Co mne ovšem zajímá: jestli jsem se skutečně zapomněl a opravdu to sektorové měření v Praze projel tak rychle, jak se mi zdálo.

Inu, uvidíme, jestli Zadkovi přijde fotečka ...

Středa až pátek, 07.-09.05.2008 ... Nemoc a pokročilé konstrukce ...

Na dračích lodích jsem se kromě namožených rukou ještě nachladil.

Ještě mám pocit, že kvetou ve velkém jakési sračky, snad cosi z jehličnanů nebo co, takový to, co se opakuje vždycky jednou za několik let. Díky několika letům injekcí mám alergii už jen slabou až zanedbatelnou, ale když jsou pylem neprůhledná okna od auta a sytě žluté skvrny pylu i na kalužích, dokáže se i takováto okrajová alergie přihlásit. Zkrátka nemůžu dejchat.

Čtvrtek a pátek, tzn. svátek a jeden den dovolené, se válím doma a snažím se to nějak prošťouchnout.

Ve volných chvílích dodělávám elektronické výrobky.

Zakoupil jsem za tím účelem lupínkovou pilku.

Kdysi cca začátkem páté třídy ZŠ jsem koketoval s jakýmsi železničním modelářstvím. Asi týden. Zkusmo jsem právě lupínkovou pilkou učinil řez o délce cca 10 cm do překližky, při němž jsem zlámal odhadem 4 až 5 pilkových lupínků. Pak jsem se přihlásil raději do fotokroužku. Tímto až do nynějška skončila moje interakce nejenom se železničním modelářstvím, ale především s lupínkovou pilkou.

Dnes?

Do připravené umělohmotné krabice jsem vyřezal několikero děr, aniž by nástroj utrpěl. Tomu se říká samosebezdokonalení.

Když tak koukám na ten zadeklovanej zesáček, s plachetkou ze starého trička přes reproduktor, s čudlikem na potenciometru, se zabudovaným transformátorem, napevno uchyceným spínačem a dvěma banánkovými zdířkami (no jo, tak jedna je o půl centimetru vedle, ale je to zadní strana, tak co už), pomalu mi dochází, že takto do konce jsem asi nikdy žádný přístroj nedodělal. Možná bzučák do krabičky od mejdla. Jinak to končilo v papundeklových krabičkách, případně jen stažené zavařovací gumou, někdy ani to ne. Zkrátka - rádio: tišťák na stole, o kus dál pod stojánkem na tužky anténa, repráček na topení a baterie volně se ginglající vedle šuplete.

Já su na starý kolena ale tááák úžasně šikovnej ...

Pondělí, 05.05.2008 ... Dračí lodě reloaded ...

Hmm, dračí lodě, neříkal jsem loni cosi v tom smyslu, že něco takového už nikdy? Moment, si to musím dohledat ...

No, výslovně napsaný to v deníčku nemám, ale přinejmenším jsem si to určitě myslel. A taky jsem myslel, že je to jenom jednorázová akce - slepejši dostali půjčit loď, aby si to zkusili. Přece jim to nebudou půjčovat furt, ne?

Jenže myslet znamená hovno vědět, jak říkával náš pan podporučík.

Rok se s rokem sešel a úúúž je to tu zas.

"Nejlepší, nejlepší, jsou plovoucí slepejší. Hip hop hurá."

Osádka vzletně nazvaná "Plovoucí slepejši a spol.". Já s Ťapinkou jsme ten "a spol".

Jen jsem se snažil podotknout, ať, proboha, když je čas na rozmyšlenou a není to taková fofrzáležitost, ať se Marťan coby první lodní důstojník hluboce zamyslí a pokusí se eliminovat ty největší lazary. Asi nepochopil tak docela, co to znamená "eliminovat". Pokud se domníval, že jde o cosi typu "sehnat jich ještě víc", pak na něj musím pro příště jinak. Myšleno obecně. Příště už žádné dračí lodě nebudou, to je jediná jasná věc - neboť bude vypuštěný a vybagrovaný Prygl.

I teď se zatím ještě trénuje na řece pod Jundrovem, k velké radosti tamějších zahrádkářů.

Namoh jsem si ruce tak, že jsem musel několik minut počkat, než jsem byl schopen točit volantem. A to mám v novém Oslíkovi posilovač řízení.

Říct někdejším galejníkům, že jednou se tím budou bavit lidi dobrovolně, asi by se tvářili velmi nejapně.

Ponaučení pro následující trénink - kromě kalhot, trička, ponožek a bot vzít si i suché trencle.

Neděle, 04.05.2008 ... Zesilovač ...

Nejen, že jsem po návratu z Prahééé si trochu odpočinul a zašel zase za máti do špitálu, ale ještě jsem si ve volné chvíli v sobotu večer (či už právě v neděli nad ránem) stihl ke svému novému úžasnému rádiu zkonstruovat zesilovač. Nic moc, zatím pořád jen na pokusy malý pitomeček s MBA810.

Přesně s tímhle broukem už jsme pracovali v elektrokroužku v osmdesátých letech.

Jelikož doufám a tuším, že mi toto hraní si s jednoduchou elektronikou vydrží zase na pár týdnů, zahájil jsem výběr starých rádií od kolegů a známých. Chápu, je to debilovina, rozebrat staré rádio, použít z něj pět součástek a za přikoupení třiceti dalších poskládat rádio jiné, mnohem horší, než bylo to původní. Kouzlo tkví v tom, že se specializuju na rozborky rádií nefunkčních, občas už v různých stádiích rozkladu.

Feritové antény, ladicí kondenzátory, spousta užitečných střev.

Paradoxně z kolegů mi první vrak přinesla (či lépe řečeno rovnou při dotazu vylovila ze skříně) kolegyně DrDol, druhé pak Zdechnička. Obě donedávna moje "favoritky" a "vzorové uživatelky". Na jejich obhajobu - nehledě na rádia - podotýkám, že poslední dobou jsou vcelku jako uživatelky mravné, na každém pracovišti získaly minimálně jednu "uživatelku mírně poučenou", takže největší pičoviny si řeší samy, ba dokonce jsou skoro až přítulné. Fakt proti nim třeba za letošek nemůžu říct křivýho slova.

Takhle jsem si dodělal zesilovač a pošilhával po nějakým reproduktorku na vyzkoušení. Rádio od DrDol - to je zrovna vono, oválnej repráček tak 8x12 cm. A eště by to chtělo 12 V trafíčko, ale kde vzít? Že by? No fakt - stačilo povolit další čtyři šroubky a ucvaknout dva přebytečný drátky - a bylo tam. Chachá ...

Zesilovač zesiluje.

Ťapinka na mne furt čučí jak na vraha.

A jinak začalo MS v hokeji, jéje, to zas nic neudělám.

Pátek a sobota, 02.-03.05.2008 ... Létající PraPetra ...

Ono už to tu jednou kdysi na podzim bylo ve stádiu nepovedeného pokusu, tak jenom ve stručnosti uvedu hlavní fakta:

PraPetra pracuje u jednoho zákazníka mé bývalé domovské firmy "KamSeNaNásHrabete?". Tak jsme se taky seznámili. Ovšem s krátkou přetržkou tam PraPetra dělá dodnes, ačkoli už na asi šestém odlišném pracovišti. Nicméně je to pořád jedna organizace.

Onehdá měli jakousi firemní glgačku. Při té příležitosti si při nostalgické notě jejich ředitel vzpomněl, jak to tenkrát s náma pekla až na těsné hranici loajality k vlastnímu zaměstnavateli. Na druhou stranu to byl i přínos pro vývoj SW, kdy PraPetra si vzala iniciativně dovolenou (!), dojela do Brna, nakvindovala se na firmu, zasedla k programátorům (či jim zasedla dveře ven) a donutila je během několika dní překopat polovinu aplikací podle jejich požadavků.

Tedy ředitel zaslzel (alkohol dělá s lidma divy) a tázal se, jestli má o nás má nějaké zprávy, jestli ta "stará garda" ještě vůbec žije?

Takto PraPetra vyjevila, že stále minimálně se mnou kontakty udržuje, občas nás tu okupuje při svých milých návštěvách, jezdí s námi jako doprovodné vozidlo na vodu a vůbec - že zrovna onehdá třeba mne napadlo skákat z letadla, ona se na to jela podívat, při té příležitosti si zaplatila alespoň vyhlídkový let, to se jí ukrutně líbilo ... a sklouzla do sugestivního líčení svých leteckých zážitků.

Na to ředitel zavětřil, zastříhal ušima, zamyslel se a zeptal se jí, jestli podle jejího mínění je naprosto nezbytné, aby letadlo mělo motor? On má v šupleti poukaz na let větroněm. Dostal ho, hodil do té zásuvky a dál se tím nezabýval. Snad to ještě nepropadlo. Každopádně on do toho nesedne, neboť jakožto učeň to před čtyřiceti lety nýtoval (a že některé větroně klidně z té doby pochází), takže ví své. Na to on nervy nemá. Tak jestli by PraPetra třeba poukaz nechtěla?

Nebyl jsem u toho, ale dovedu si představit povaleného a (jako výraz nadšení) zalehnutého ředitele ... von je takovej hubenej, nanicovatej, ani metrák nemá ...

PraPetra tedy získala "letenku".

Na podzim jsem se na tu estrádu jel schválně podívat. Leč estráda se až tak nekonala. Nebylo počasí a drhla trochu komunikace, pročež jsme se jen romanticky projeli na letiště v Bubovicích, kde si PraPetra odzkoušela, že se do větroně Blaník opravdu za vynaložení jistého úsilí a s mírnou dopomocí vejde. Načež s pořádající agenturou dohodla, že jí platnost poukázky prodlouží do jara.

Což je právě teď.

Moc se mi to nehodilo, to je pravda. Však víte ... Ale zase PraPetra naléhala, že by bylo milé mít z toho i fotky, aneb jak pravila Ťapinka: "Seš, vole, jedinej člověk v republice, kterej umí fotit." My jsme se zrovna rozhodovali, jestli někam jet nebo nejet, Ťapinka byla ještě v pátek v práci, pak se jí nikam už moc nechtělo, taky to počasí na Moravě bylo nejisté (ač nakonec nepršelo), zas když pojedu za PraPetrou, vrátím se už v sobotu a v neděli budu moct jít za máti do špitálu ...

Podařilo se mi to zorganizovat v pátek asi v sedm večer.

Fikaná věc je mít stále připravený pohotovostní batoh, zkrátka jsem si objednal jízdenku, vzal bágl a fotobrašnu a mazal na vlak o půl deváté. Docela mile mne překvapily "Časem Dojedeš". V rámci jejich cenových úprav (rozuměj zdražení) v prosinci se jim jako úlitba veřejnosti vloudily do balíku opatření sem tam i ojedinělé pozitivní věci. Jízdenka eLiška pro držitele karty "Nechci slevu zadarmo" je už stará záležitost, ale nově se dá přímo v den jízdy (samozřejmě pokud jsou ještě dostupné) koupit tzv. "Šťastná eLiška", tedy jízdenka například Brno-Praha za 70,- Kč vlakem EuroCity. To už jde. Samozřejmě, platí jen do půlky června, pak se cena zvedá na 105. Leč i tak.

Dojel jsem v jedenáct večer do Práglu, byl nakrmen a ubytován v ložnici PraPetřích rodičů (neb tito, když jim dcera poletuje v povětří, raději staví kůlnu na chalupě), vcelku bez dalších událostí se šlo spát.

Ráno PraPetra ještě dotáhla svoji kamarádku a bývalou kolegyni (též znám) Evu, po telefonické konzultaci s letištěm jsme osedlali fialovou krávu Porvu a mohlo se jet.

Až na výpadovce si PraPetra vzpomněla, že nemá dálniční známku, pročež jsem byl jmenován do funkce navigátora, jak už to u mne v Práglu bejvá.

Kupodivu stále svítilo slunko i po dojezdu do Bubovic, kupodivu nepřišla žádná vichřice, žádná mimořádná událost na letišti, žádná jiná katastrofa, pokud nepočítám samotnou PraPetru.

To bylo skoro obratem - ujal se nás takový milý a sympatický strejda (obecně je na malých letištích velice vstřícné osazenstvo, jak jsem si už všimnul), místní dobrovolníci zrovna žduchali větroně z hangárů, došli jsme procházkou na začátek vzletové dráhy.

Tam se PraPetry ujal druhý takový strejc v montérkách a dederónském kloboučku, až časem ze situace vyplynulo, že je to zrovna pilot, který s ní poletí (a až úplně později, až byla PraPetra v luftě, že je to i jakýsi přeborník a mezinárodní instruktor).

PraPetře byl nasazen padák. Mno, ehm, zkuste si vzít krosnu a nasadit ji na nafouknutý airbag. A jak se pánové taktně snažili, aby PraPetře příliš neohmatávali prsa nebo zadek. Což se těžce realizuje, když má obojí všude. Oni možná nevěděli, že to je po vlastním letu druhý stěžejní cíl výpravy - nechat se dostatečně ochmatat. Předpis je předpis a padák muší bejt, ačkoli neměli dosáhnout takové výšky, aby v případě závady byl takový padák vůbec k něčemu, nehledě k faktu, že běžný padák je dimenzován hluboko pod PraPetry hmotnost. Prý to aspoň bude mít měkčí na sezení. Mno, že by PraPetra se svojí postavou potřebovala nějaké extra polstrování ...

Ale dost jízlivosti.

Zkrátka dostala padáka a za asistence několika osob byla i natlačena a poskládána do letounu. Tato epizoda trochu připomínala nasedání do kánoe - ona je spousta míst, kam se PraPetra vejde, jenom musí přijít na ten správný grif, jak se tam vejít. A hlavně tam nesmí bejt housenka, to se pak může začínat po deseti minutách nanovo. Uznávám, na tom letišti na zemi to bylo ještě i o něco jednodušší, například asistující nemuseli stát po pás ve vodě. Ale jo, vešla se a poskládala se i tak, aby na ničem nestála a o nic nedrhla. Padák má, sedí, zaklapnutý kryt.

Připřáhnuto lano, na druhém konci lana tažný vrtulový letoun ...

... červený praporek, mávnutí bílým praporkem ...

... a tradá. PraPetra letí.

Trochu takový hlavolam - jak nacpat těleso o objemu V do postroje konstruovaného na objem V/2? :o)	Strejda pilot.	Atrakce cpaní PraPetry do větroně, epizoda na pět minut.	Zase se jí něco přestává líbit, bych tak dle výrazu tipoval.
A máme tu další stížnost ... že by zase housenka?	Červená, bílá, start ...	Už se šine. Proč to má sovětské výsostné znaky, to netuším.	A letí. PraPetra letí.

My s Evou si zatím krátíme chvíli pozorováním jakési rozdováděné akrobatické skupinky Skopčáků.

Vrátili se o něco dříve proti předpokladu, ještě udělali kolečko nad námi, aby se na nás podívali pěkně shora, a už šli na přistání.

Dle následného líčení se proletěli nádherně nad Karlštejn, Ameriku, nad řeku Berounku (kde jsme se my ostatní cachtali na kánoích v létě). Pilot tvrdil, že pak chytil klesavý proud vzduchu a už do nějak moc nemohl nabrat do výšky. No, je taktní, věřme mu.

Vysedání z větroně bylo ještě o něco zajímavější, neboť původně mínili, že se jim tam PraPetra nějak šprajcla nebo vzdula, a až poté, co ji páčili ven v cca šesti lidech jako v pohádce o řepě, přišli na to, že jí zapomněli odepnout jeden popruh. To se pak nelze divit, že tam drží. Dlužno podotknout, že ona jim to celou dobu říkala.

A pomalu návrat a kurs na přistání. To vpravo je moucha. Těch tam ale bylo, sviní.	Chytrej se veze, hloupí na něj dřou.	Dědek babku ... ale ona tam furt za cosi drží.	Hepy PraPetra. Strejda pilot není ufon, ta anténka je od letadla.

A to je v zásadě celé. PraPetra plná dojmů a ohromně spokojená, rozloučili jsme se s letištěm v Bubovicích, dojeli do Práglu, já se sbalil, koupil si "Šťastnou eLišku" a jakýmsi odpoledním šnelcukem odjel zpátky do Brna.

Vlastně vcelku pohoda.

Čtvrtek, 01.05.2008 (a několik dní poté) ... Mám auto ...

Teď už to můžu opět s jistou (a v tomto případě částečně i cílenou) dávkou zpoždění v klidu prásknout - koupil jsem si nové auto. Tedy nové staré auto.

Už jsem několikrát zmínil pokračující rozklad mého Všiváčka. On jede, když má jet, nejede, když nemá jet, jede rovně nebo do zatáčky, dle vůle řidiče. Tróbelka tróbí, světla svítěj, ostřikovače stříkají, stěrače stírají. To mi nemusíte hlásit, to vidím. Blinkry svítí-nesvítí-svítí-nesvítí. Tedy dělá zhruba všechno, co by dělat měl.

Jenom s odstupem hodnoceno (tím myslím i doslovně - z několika kroků): ty plechy už jaksi nejsou, co bejvaly. Modrá sice stále dominuje, ale zrz..., ehm, světlehnědá jí zdatně sekunduje a získává svůj prostor. A nějak nemám čas ani náladu se s tím srát. Bydlím na severním okraji Brna, jednu práci mám na západním, druhou na jižním a máti v nemocnici na východním. Přinejmenším si obvykle objedu za den takovou pomyslnou piču. Někdy i s tou čárkou uprostřed.

Potřebuju v tuhle dobu fakt bejt mobilní a jakákoliv zmínka o vynaloženém úsilí v množství větším než malém mne už prostě ubíjí.

Po několika zmínkách na různých úrovních se mne Kachně zničehožnic zeptalo: "Hele, a nechceš Pepého?"

Pepého? To jako našeho slepejše Pepého? Že by mne nosil?

Až posléze z nesourodého vyprávění vyšlo najevo, že Zadek, takto přítul od Kachněte, má už půl roku auto pracovní, kterému říká "Mezek Pepé" podle jakési snad pohádky. Auto pracovní - Opel Astra. Kombík. Pravda, postarší - z roku 1993, najeto přes 160.000 km, trochu obouchanej a ve správném úhlu proti slunci připomínající šarpeje, ale zase - koupil si to pro sebe, celou zimu do toho rval náhradní díly, načež nastoupil do nové práce a tam dostal služební. Živit auto služební a dvě soukromá by se jim nevyplatilo, volba na toho, kdo půjde z domu do dobrých rukou, padla na Mezka Pepého. Tož tak. Za třicet tisíc od kamarádů je to pro mne momentálně řešení svízelné situace stran mobility.

A doufám, že po laskavé Zadkově péči mi bude Oslík, jak jsem si ho operativně překřtil (poté, co Ťapinka zavrhla pojmenování Soplík), zase tak tři roky s nezbytnou údržbou v řádu stovek a maximálně tisícovek korun jezdit.

A tak jsem od Kachněcího Zadka koupil auto.

Zatím jede. Vcelku ucházejícně. Pravda, Radek tvrdil, že mu to nikdy nevychlastalo víc, jak 8 litrů benzínu na 100 km. Chachá, hned při prvním tankování jsem mu dokázal, že si umí říct i o deset. Ale z toho si nic nedělám, mně všechna auta žerou deset litrů na sto. Jo, na dálnici je to pěknejch sedm. To už zní mnohem líp.

Operativně jsem tomu nechal vyměnit olej, to už Radek nestihl, i tomu by se dala zvýšená spotřeba částečně přičítat, jakkoli je to jinak mojí neurotickou jízdou brzda-plyn.

Pochopitelně v AutoĎASu přišel malej technik Pinďa s převratnou novinkou, že je prasklé jedno zadní péro. Velkoryse jsem přešel fakt, že zas čuměl, kam neměl, že zadní péra jsou krapet jinde, než olejová vana. Ano, zadní péro je prasklé, avšak tak šikovně, že mu chybí půl závitu, ale dosedá celou plochou tak, jak by mělo. Čili, pokud v tom nebudu vozit šest pytlů cementu (což absolutně nemám v úmyslu), nemělo by mi to nějaký ten rok nijak vadit, a to i podle Pinďova zhodnocení. Pročež jsem milého Pinďu ubezpečil, že si jeho zájmu vážím, ale nechť laskavě napře svoji pozornost jiným směrem - ke skutečným závadám. V současné chvíli vím o dvou - píská mi větráček od ventilace a neostřikuje zadní ostřikovač. Ano, je to moje úchylná obsese - neustále ostřikovat a stírat zadní sklo, ale polibte mi prdel. Já zkrátka rád vidím dozadu. Tedy v tom případě, že nastane čas nějaké větší opravy nebo plánované údržby, ať si milý Pinďa připraví klubko bužírky a bude se tahat hadička hezky od motoru až dozadu k ostřikovači.

Nakonec to Pinďa diplomaticky zhodnotil tak, že je to rozhodně lepší, než "ta rezatá Felda" (hajzl, takhle mluvit o Všiváčkovi), při řeči o ceně dokonce i na půl huby přiznal, že je to "docela dobrej kauf". Ale hlavně svatosvatě slíbil, že nebude klopit oči v sloup, jenom moje vozidlo uvidí.

Jinak si opravdu alespoň prozatím nemůžu stěžovat. Oslík jede jak kuna.

Poznatek: na posilovač řízení se zvyká svinsky rychle. Po třech dnech jsem přesedl do služební Felicie a potřeboval vyjet z parkoviště. Ajajajaj, ta námaha.

Ještě jsem velmi záhy vypreparoval ze Všiváčka svoje oblíbené (tehdy) drahé rádio. A taky to z Oslíka, do Oslíka jsem namontoval to ze Všiváčka a do Všiváčka to úplně prapůvodní, co tam kdysi bejvávalo. A zlobilo. Za čtyři roky v komoře záhadně zlobit přestalo. Taky zajímavé. Jo, zloděj autorádií by ze mne nebyl, s touto trojvýměnou ve dvou vozidlech jsem se mrdal přes dvě hodiny. A ještě mi tam musel jako druhou část stěžejní opravy Pinďa prohodit dva dráty, neboť šlo o jiné zapojení a sice hrálo, leč po vypnutí vždycky zapomnělo pozici na CD/MP3. Zbylé rádio z Oslíka zdědila Ťapinka do svého Favoritu - Skrčka.

Stále se orientujete?

Ano, už jsem slyšel názory typu: "Normální dvoučlenná rodina přece nepotřebuje dvě auta." Dávám jim za pravdu. Nám v tuto chvíli plně vyhovují tři auta, hehe.

Třeba hned vzápětí si díky jednomu volnému vozidlu strčila Ťapinka svého Skrčka na pár dní na plánovanou opravu, aby s tím nemuseli spěchat. Však má čím jezdit, tak jakej kvalt, že? Che ...

Je pravda, že Všiváček půjde, doufám, do světa. Buď na dva roky na "doježdění", nebo si ho někdo nechá opravit a může s ním skotačit ještě dlouhou dobu. Nějaký vesnický autoservis si s tím třeba levně pohraje. Přece nedám auto do šrotu, když mu až na ty karosářské záležitosti nic vážného nechybí, ne?