Egiho mily denicek

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Volby v jurisdikci našeho ouřadu proběhly zcela hladce, dokonce jsme zcela výjimečně nebyli ani v televizi - jako kupříkladu onehdá s tím občanem, jenž se přišoural k volbám, tloukl holí komisi do stolu a křičel, že je mu upíráno volební právo. Zatímco komis se mu pokoušela taktně sdělit, že když je prostě jednou mrtvý, tak je mrtvý a volit nemůže. Tak to tentokrát né. Což ovšem není naše zásluha, nýbrž Centrálního Registru Obyvatel. Nebo možná toho voliče, jenž šel do sebe a uvedl se do stavu odpovídajícího databázi. Vím já?

Technika ani neskřípla. Bylo nás tentokrát pět - já, moje tříčlenná ptačí letka a přibyvší Fiškus.

Fiškus měl tu nevýhodu, že se nemohl zúčastnit karbanické seance, neboť hra zvaná Kočka je dimenzovaná na čtyři hráče. Kdo pozdě chodí, sám si sám. Jednu chvíli jsem byl velkorysý a na pár partií ho pustil, jinak se věnoval online pokeru a byl taky spokojen. A moh si dřív zdrhnout s bráchem na nějaký koncert či co.

I navzdory všem inovacím a dezorganizacím ze strany Pyjavice (zařiďte si to, jak chcete, ale nesmí to být tak, jak to vždycky fungovalo) se nám podařilo bez význačnějšího škobrtnutí - pokud měl okrsek problém a musel jim pomáhat namísto informatika člen jiné komise, to už není můj problém. Když nemám být informován, kde mi ptáci a Fiškus lítají, tak prostě nebudu. Se nerozbečím.

Ba i uživetelky zapisovatelky a uživatelé zapisovatelé byli jacísi vzorní. To už holt taky není ta stará garda retarda.

Co stálo za vidění byl ksicht ovarové hlavy Paroubka, když spolu se svým nosálem ohlašoval rezignaci. Nosál je na tom vůbec špatně - podle průzkumů to vypadalo, že snad (nedejbože) bude paní premiérová, ne-li rovnou paní prezidentová. A teď je zas škaredá nula a má doma tlustého slizoňe se sexy mozkem.

Paroubek si možná nevšiml nebo mu jeho kumpáni neřekli, že ten jásot při jeho projevech, že to je jen ta placená klaka.

Prý: "Prohráli obyčejní lidé." Tak jestli ti "obyčejní lidé" znamená voliči takovéhle pakáže, jsem v každém případě rád, že patřím mezi ty neobyčejné.

Tendlencten "obyčejný člověk" je právě něco takovýho, jako "obyčejný prací prášek". Nikdo ho, ksindla, nedokáže přesně určit, splývá s plejádou ostatních. A škodí. Podle výsledků testů je to většinou ten největší šmejd.

Fabiak ku včerejším fotografiím dí, že: "Clonu máš kurevsky divnou, ale jako celek je to bez kouře."

Mno, ono to možná nebude až tak tou clonou, jako třeba tím, že kouř šel podle všech předpokladů na něj, že?

Avšak má jasno v tom, že buď používám veskrze špatnou clonu, případně při úpravách občas trochu víc vytáhnu jas. Což nepopírám.

"Máš to stejně nafocené, ale s nižší clonou to máš přepálené, všimni si toho," objasňuje mi do detailu, neboť on používá clonu správnou a ty dokreslující bílé mrdky kdesi dole přepálené nemá, kdežto u mne vzaly zasvé při úpravách do koukatelna. No, nemá. Nicméně s oním "máš to stejně nafocené" bysem možná byl na jeho místě poněkud opatrnější:

Pro ty, kteří by to ze srovnání z těch dvou stejných fotek nepochopili - Fabiakova je ta technicky dokonalejší :o))

Ještě jedna taková chmurná historka ...

Naproti hospodě U Šušňa bejvala autobusová zastávka. Pravdou je, že nepamatuju, že by tam býval kdy jezdil nějaký autobus. Možná nějaká náhradní doprava, tak dva dny, každých pět let. Zastávka zhola zbytečná, dalo by se říct. Jenže to není tak docela pravda.

Byla tam i taková ta prosklená boudička a sedával tam místní bezdomovec, po okolí zvaný Bezďa.

On vždycky půl dne se prochází po ulicích, půl dne sedával v tom přístřešku a koukal na projíždějící šaliny.

Nedělá kolem sebe nepořádek, nikoho neotravuje, nic nechce. Sedí a hledí.

Místní si ho do jisté míry hýčkali - z nedaleké pekárny mu dávali snídaně a případně nějaké zbylé pečivo, Petr od Šušňa sem tam taky jídlo, někdy drobné. Stejně tak i z okolních provozoven.

Najednou je boudička pryč. Ono lze pochopit, že nemá smysl udržovat nepoužívaný mobiliář, díky demontáži budníku vznikla dvě další parkovací místa, jichž se v okolí svinsky nedostává.

Jenom Bezďa teď nemá kde sedět. Seděl na schodu do jakéhosi vchodu, ale tam překážel. A asi to taky nebylo nic pohodlného. Tak sedává na rantlu u samoobsluhy. Když je déšť tak na něj prší.

Domů si ho brát nebudu, ale do té nepoužívané čekárny prostě jaksi patřil.

Ministerstvo pro squattery mlčí ...

"Přivítejte mistra světa" bylo téma krátké změny vpašované do dříve stanoveného programu přehradního festivalu, mezi hudební produkci a ohňostroj byl vmísen Petr Hubáček, brněnský rodák, nýčko hráč Komety Brno.

Hned po práci jsem sjel na Kozí Horku a zaparkoval u pohostinství Dra Loužičky. Potupákem jsem se pozvracel zpět k Přístavišti a prokličkoval až ku hlavnímu pódiu. Abych pak štandopéde uháněl zase jinam - neboť Hubátor byl přivezen člunem. Těžko by se prokousával skrz ty lidi s autem, to je pravda.

A abych pak následně zjistil, že oproti mejm informacím je tam ještě kolega Kocór. Pročež jsme se nakonec dohókali tak, že on vyprodukuje fotky, já je namlátím do článku a napíšu k tomu nějakých vysvětlujících pár řádků ...

Měl jsem aspoň příležitost ve volné chvíli před celou tou estrádou Hubasovi poblahopřát soukromě a říct mu, že jsem mu extra fandil - jak vždycky s takovou směsí humoru a ironie říkal, že vlastně nikdy nic pořádnýho nevyhrál, že byl vždycky druhej. Že ho to třeba potěší.

Druhý klad byl, že jsem si tam dal v klidu kafe s Fabiakem, s Démonem a spol.

Ovšem pak jsem musel zase mazat ťapťap po svejch na Kozinu, neboť tam jezdí MěHroD semo tamo ob dvě hodiny, mít takovýho štěstí, abych se svezl za den dvakrát, to jsem moh rovnou vsadit Sportku. Počítal jsem, že to je dál, nějak jsem si to neuměl dost dobře odhadnout. Reálně jsem tam byl za 20 nebo 25 minut, přičemž jsem se rozhodně nezadejchal.

Tam už jsme se pak sešli s Marťanem, Canem, PraPetrou, Mámou PraPetrou, psékem Úzkostí, Spolehlivým Marcelem a jeho fotografickou frakcí.

Fabiaka s krátkým jsem lákal, aby se k nám přidal, nicméně stál pevně na svém a zůstal na Dopravním Podniku, fotit svoje kouřovky. Inu, budiž mu přáno.

Připozastavil se v Brně cestou od nějakýho mléna stréček Nimra, takto právník, nikoli odsouzený (ačkoli to nemusí mít k sobě tak daleko).

Poté budil veřejné pohoršení na parkovišti na Lesné, kde se převlékal z právnických montérek (šólna a šlajfka) do oblečení pro normální lidi, z trenýrek mu vypadl šourek a dělal bim-bam-bim-bam. No co, však ony ty dvě dámy v tom autě beztak zajímalo právě to, parkovat tam evidentně nechtěly.

Spořádal druhou večeři u nás. Sežere jak malej cirkus. (Dlužno podotknout, že právníci jsou vyžírkové od přirození, nicméně Nimra je ta výjimka, které je ještě stále nabízeno, bo je kamarád.)

Vždycky ho rádi vidíme. Z celého Nimry jsou nejpůvabnější koncová světla.

"Horší než do oka drátem je setkání s advokátem", ztotožňuje se sebekriticky Nimra s Ivo Jahelkou.

Jde-li o poetické a hudební ztvárnění vzdahu člověka a advokáta, držím se Taxmenů a jejich: "... na právníka vytáh ráži pětačtyřicet".

Finišuju se skládáním dvou "zakázkových" počítačů, tentokrát pro sóseda Vyhlídku. To bylo limitováno tentokrát ryze programem hokejového šampionátu. Neboť Češi se propracovali až do finále (tzn. od 20:30), vyhradil jsem na Vyhlídku odpoledne a celé strávil u něj přetahováním ze staré mašiny do nové.

U obou, Vyhlídky i paní Božky z Vystrkova, mám ještě resty, které je potřeba dodělat nějak záhy po volbách, ale to největší mám z krku, hrát si mohou.

Finále Česko-Rusko už asi taky nemá valný smysl rozebírat. Jednou Rusáky někdo porazit musel. Naši si to vyžrali od Norů a těch druhejch bambulů (Švýcarsko nebo kdo to byl?), Rusi na to dojeli ve finále.

Schovávání stříbrných medailí od Rusáků už byla jenom špička trapnosti.

Když si příště trenér Bykov odpustí velkohubé kecy, možná jim to půjde líp. Nebo nebudou vypadat jak trotli, když se to nepovede.

To snad ani nemá smysl popisovat, takovej nervák jsem zažil naposledy snad při semifinále v Naganu. Hned záhy o tom bylo napsáno dost a dost. U mne jde o nejlepší shlédnutý televizní pořad za posledních pět šest let určitě.

Komentátor Robert Záruba pomalu spěje k metám, jaké doteď okupoval Gabo Zelenay: "Dopředu postupuje Huráček ... promiňte ... dopředu postupují Hubáček a Voráček."

Rachůnkovo vyrovnání sedm a půl sekundy před koncem řádné hrací doby, to je zlatý fond klíčových hokejových momentů. Stejně jako následné Zárubovo: "Rachna Kachna, to to letělo."

Vydařený je moment při opakovaném záběru zpoza branky, jak se při té Rachnově Kachnově bombě Klepiš za brankou klidí do bezpečí, kdyby Kachna náhodou netrefil.

A nájezdy jsou pak samostatná kapitola ("Lukáš Kašpar zase vytáhl svůj klenot ... Roztáhni mi nohy a já tam dám kotouč ...").

Pokud chcete extra pro pobavení, tak zajímavý je záznam, kde finský komentátor Antero Mertaranta prodělává Zárubovský kolaps, ačkoli Česko právě nedávno vyřadilo Finsko: http://www.youtube.com/watch?v=R7_YGFsp0Wo (čas zhruba od třetí minuty Rachna Kachna a od páté nájezdy).

A v neposlední řadě (to mne asi pobavilo nejvíc a pouštěl jsem si to mnohokrát a mnohokrát) z téže finské televize s komentářem švédským, (nevím, jestli pro švédskou minoritu ve Finsku nebo co), kde komentátor při buly v čase 59:45 klidně oznamuje, že teda jakože Švédsko postupuje do toho finále (na to jeden nemusí rozumět švédsky). Pak dle mého trumfne Zárubu i Mertarantu. Stejně tak při samostatných nájezdech. A skvěle mu jdou česká jména. Jenže tohle video mi zmizelo a nemůžu ho nikde najít. Svinská práce.

Ve volných chvílích (například na úkor spisování tadydlenc pitchovin) věnuju se poslední tejden kutání počítačů pro některé z mých milých platících zákazníků - jmenovitě nyní pro paní Božku z Vystrkova a pro souseda Vyhlídku z Milénky.

Trošku jsem se na tom zasekal, i mistr tesař si někdy utne, objednal jsem ne zcela vhodnou základní desku, musel jsem to vyměnit, nicméně doladil jsem, zvítězil jsem. Teď už to jenom rozvézt, zapojit, oživit ...

Dnes jsem využil předvolební pracovní návštěvy na melouchu na Vystrkově, pročež jsem se později nakvartýroval k paní Božce, jejího manžela se synem Pepou (automobilní rota, ZPR VA) nechal provrtat zeď, natáhnout kabel od routeru (ano, už jsem jim osadil dům dvěma počítači dříve), pustil jsem se do vybalování, zapojování, oživování, doinstalování drobností, konfigurace. Necháme přes volby uležet, drobnosti posléze dopilujeme, nač si paní Božka vzpomene a co jí bude srdce žádat. Při té příležitosti jsem jim sežral večeři pro tři osoby a vypil měsíční zásobu kávy.

Tam si mne aspoň vážej a jsou rádi, když mne vidí. A ne jak nekteří škaredáci a fujtajbláci.

Paní Božka mi za odpoledne: sepsala dohodu za ouřad k proplacení posledních několika návštěv, nechala mi požadovanou diškreci za montáž domácího PC, poživatiny spořádané už jsem zmiňoval, přibalila mi na cestu dvě platíčka vajec domácích tuze dobrých ...

Dlím v poloze "HK" na gauči a koukám na hokej, čtvrtfinále Česko-Finsko (jež ČR reprezentace záhy vyhraje, to ovšem v daný moment ještě není zhola jisté).

"Potřebovala bych takovou tu rozdvojku na USB porty," dí opatrně Ťapinka. V přestávce, pochopitelně, jinak bych ji hnal svinským krokem i s portama. Teda bez nich.

"Že už se mi tam nevlezou všechny kábly a zařízení a musím kvůli tomu lozit pod stůl."

Aniž bych se pohnul z gauče, natáhnu ruku na opěradlo a podám Ťapince krabičku ... s USB hubem. Obyčajným.

Mám jí snad vysvětlovat, že jsem ho včera nebo předevčírem dostal jako reklamní? Že jsem ho tam jenom tak pohodil, neboť jsem pro něj zatím neviděl žádné využití? Kdo to u nás zná, jak jsem mnohokrát opakoval - jsme mistři v "zatím dávání něčeho někam", obzvláště můj gauč je takové příruční skladiště, na jeho širokém opěradle lze nalézt: několik (běžně cca pět) knih, hromádku časopisů, hromádku korespondence (co netřeba platit, pohlednice od čtenářů a tak), mapu, průměrně dva operativní fotoaparáty, expozimetr, občas taktickou svítilnu, štůsek vyžehlených triček (u nichž se teprve rozhodne, zda má smysl je uklízet do skříně, nebo je zařadit rovnou do spotřeby), ledvinku ... a třeba USB hub. To, co jsem zatím ještě nikam neuklidil (nebo zatím nedal někam jinam), případně to, co můžu v dohledné době potřebovat.

To byl zrovna takovej prezent ten hub - vyhodit to je člověku líto, alespoň vyhodit to hned, zpravidla to dám do některé skříňky technické, pokud se to hodí mně nebo někomu poblíž, šáhnu a vytáhnu ... mnozí se s tím už setkali. Taková Kachně by o: "Egi, kdybys ryzí náhodou někdy někde dokázal sehnat mikroprocesor Pentium 233 MMX" mohlo vyprávět.

Pročež jsem Ťapinku zkrátka nechal s vodevřenou hubou a s USB hubou v ruce a otočil se zpátky ke čtvrtfinále hokejového šampionátu na obrazovce ...

Dnes od Božího rána probíhá tzv. "plošná zkouška", tedy kratochvíle statistiků, jež se rozlezou jak červi z pověstného songu ze seriálu o mjr. Zemanovi, obsadí všechny dostupné obecní ouřady, připojí si tam svoje noutbuky do sítě elektrické i špecifické počítačové štatistické a celý den si s nimi hrají na volby. Simulace, emulace, evoluce, poluce a ovulace. Něco jako rotný Yankee v záloze, jenž chodil ke mně na štáb do kanceláře v osobním volnu cvičit se na simulátoru nádraží v Bohumíně. Aby nevyšel ze cviku. Taky to vydával za neméně důležitou činnost. Simulant. Při reálných volbách statistikům bagrista někde u Třebové škubne šlauch a jací byli i se zkouškama, hehe. Ale tvařme se, že to jakýsi význam má.

Jakožto technická první pomoc a ochotný a vstřícný kávovar jsem ku ruce. Jde vpodstatě o "prdelné", sedím tam, čekám. Jestli sedím v práci nebo U Šušňa v hospodě, dyk to vyjde nastejno, v práci možná levnějc.

Do takovejch čtyř jsem ještě instaloval nějaké aktualizace, nová data, záplaty a kýho čerta do všemožných systémů, ve čtyři jsem se přepnul do režimu "monitoring systému", připojil znovu USB TV tuner do počítače a naladil hokej. Tedy naladíno jsem měl už od omylpyjády, jen naklikat patřičný kanál.

Takto dozírám na chod plošné zkoušky a zároveň sleduju velkolepé utkání, kterak Česko, jež se nechalo porazit Norskem či Švýcarskem, umí vyprášit kožíšky Kanadě.

V první přestávce jdu opět za paní inžinýrkou statističkou (byvším) Lososovým Květem, podívat se, jestli něco nepotřebuje. Nepotřebuje. Taky sedí, čeká na pokyny z ústředí, listuje si přinesenými tiskovinami. Prohrábnu jí hromádku (o těch tiskovinách je řeč). Brněnský Metropolitan. Hmm. Nad tím se dobře čistí kanady. Na sušení fotek je to na hovno, blbě to saje vodu. To radš leták z Kauflandu. Kaufland zas není dobrej na nic jinýho krom těch letáků savejch.

Tak koukám do Metropolitanu. Taková jako povědomá fotka, řekl bych. To jsem něco podobného i fotil.

Pěkné. Jenom mi přijde zajímavé, že sice se nám to občas válí ve vchodu a soused - domovní důvěrník - Chudina to musí vláčet do sběru, občas (asi třikrát v historii) si to i prolistuju, ale o jejich redakci jsem v životě neslyšel. Na zpravodajství jsme s Darkem poskytli takový "generální pardon", ať si se souhlasem (jestli jej vůbec měli) sekretariátu vezmou, co chtěj - s uvedením autora. Tohle je taky eště zpravodajství, nebo už reklamní plátek, na kterým Magorát lópe krupicu? Že by, když už je to s měsíčním zpožděním (ne třeba přes noc do druhého dne po zápase) a jenom jako tahák, aby si to někdo aspoň prolistoval, aspoň formálně řekli? Nebo aspoň poděkovali?

To bych chtěl asi moc. Ve dne lhal, v noci krad, sociální demokrat. Asociálně demokradický primeros, asociálně demokradický Magorát, asociálně demokradická tamější redakce. Jak jinak?

Jdu se dodívat na druhou třetinu, poté vyexpedovat paní statističku a štandopéde po dvou kolech k Šušňovi na třetinu třetí. Tak. Tak mi to stejně levněji nevyšlo.

Pročež jdu fotit jakousi reklamní akci "Grilmánie s Globusem" s účastí stánku Komety, kde se (pravda, jenom jako propagačka a mimo oficiální soutěž) činí obranné trio Pavel Mojžíš, Radim Ostrčil a Tomáš "Houdini" Houdek (umí otočit kus sekané nadhozem) a útočník Jarda Svoboda.

Dlužno podotknout, že jim to nejde špatně. Chraň Pánbůh, aby ještě někdy předváděli při hokeji takové debakly jak začátkem uplynulé sezóny a obecenstvo na ně začalo pokřikovat: "Běžte radči grilovat." To snad už ne.

Nemám obecně nic zásadního proti focení PR akcí, kde dostanu dostatečnou porci žrádla do břucha. Což byl třeba konkrétně tento případ.

Zhruba stejně tak si mne předcházejí na házené, kterou jsem kolegovi-spoluredaktorovi Zajdovi vzal ještě odpoledne místo nepřítomného Darka.

Jaroslav Svoboda, Pavel Mojžíš, Tomáš Houdek a Radim Ostrčil. Více zde ...

Dost prachbídně, uznávám. Leda možná tak jako absolutní rým. "Aueršperk je na kopcu, Zubštejn je na kopcu, Pyšolec též na kopcu, dyja dyja dá." No, do poezie dosti na piču.

Fur leje a leje, takový počasí na kakáč, prej ta sopka nebo co. Nebo něco jinýho. Nebo to tak má bejt. Jak tuze nerad nadávám na počasí, už začínám aspoň tak naprázdno vodvírat hubu. Někam na víkend vypadnout se nehodí, v kaluži můžu ležet i doma. Tedy přesněji řečeno ve vaně. Beru zavděk třeba focením na neděli. Ale zas už mám roupy delší dobu, tak nakonec jdeme kamsi alespoň v sobotu.

Vážně nekecám - dobrovolně vstávám o víkendu před sedmou. Dětem se, pokud je je potřeba vyvláčet v takovouhle nekřesťanskou hodinu někam na mrzký pochod v hnusném počasí, těm haranťatům se slibuje třeba poklad na konci výpravy. Průhledná záminka. Mně se slibuje ... ehm, vlastně taky poklad. Nicméně musím podotknout, že celej ten špacír byl původně můj (uznávám, poněkud blbej) nápad. Sedáme s Ťapinkou na vláček couráček a jedem se projít mezi Bystřici nad Pernštejnem a Vír. V Tišnově přesedáme na spěšňák. Do vagónu plného skautů, jež mají kdesi kol Doubravníku nějakou svoji akci. Možná proto je jich vagón plný, jelikož ho mají extra objednaný. Což je sice na dveřích napsáno, ale nás nějak nenapadne takové věci číst. Ani se nijak nešprajcovali.

Ťapinka si usmyslela několikero geopitchovin cestou, spočitatelných na prstech, na prstech jedné ruky, aby mne to neodradilo moc, dali jsme si takovej vejšlap přes tři jmenované zříceniny. Tedy zřícenina jako fakt zřícenina je jenom Zubštejn, ty zbylé dva jsou takový to: kus zdi, sem tam šutr. Ale jo, procházka pěkná, bratru 17 km za tři hodiny chůze, šest hodin celkem (on ten Ťapinky šajsdrek to umí takhle aj rozlišit).

Zubštejn je ta romantická zřícenina, kde jsem onehdá spal sám, o půlnoci jsem tam došel, za úplňku. Sova mi tam houkala, psi ze vsi vyli. Jenom bezhlavej rytíř mi tam chyběl.

Teď se opravuje (zřícenina, né bezhlavej rytíř). Prej "zpřístupnění zříceniny pro tůristy". Financuje Evropská Unie. Mňo ... já měl zato, že přístupná byla doteď až dost. Pravda, trochu asi spravují i zdi, plus tam hlavně nabouchaj zábradlí, aby jim eurovobčané nepadali důle. Zajímavé, za EU prachy tam makají výhradně non-EU hejrupáci. To je asi ta podpora rozvojovým zemím.

A to je taky to místo, kde jsem měl mít ten poklad. Tam poblíž je jedna "keška" (tentokrát ne zkumavka nebo filmová krabička, nýbrž solidní barel), jež slouží geokačerům jakožto výměnná knihovna. Na to mne, knihomola, Ťapinka lákala. Tedy mi tam vyměnila jednu kvalitní dedektývku, kterou jsem měl doma dvakrát, za jinou dedektývku, kterou jsem ještě neměl vůbec. Odměna za trmácení a dělání čulibrka.

Zatoužil jsem jako vždy mít aspoň jednu svoji fotku za výpravu. Pročež jsem Ťapince na poslední zřícenině hradu Pyšolce podal fotoparát:

"Ťapi, vyfoť mne na Pyšolcu. Ale když říkám 'mne na Pyšolcu', myslím tím, že na výsledné fotce budu já a ..."

Ještě mám v živé paměti, jak jsem takto žadonil na jiné takové hromadě šutrů, dvakrát Ťapince demonstroval, třikrát se drápal přes příkop a lezl na zeď. Výsledek byl žalostný. Nicméně od doby, co měla Ťapinka nějakou dobu v držení jeden z mých starších digiťáků a po nějakou dobu má dokonce vlastní, značně pokročila v praxi a skutečně jsem se na jednom obrázku vyjímal já společně se zbytky Pyšolce (s celými zbytky Pyšolce, což, pravda, není nikterak mnoho).

Odlovili jsme poslední krabičku, skulili se dolů pod kopec do kýho Víru, vyčkali na autobus a jeli zase do prdele. Taky moc fajn - jede tam autobus v sobotu ve čtyři. Jenom ve čtyři. Když vám zahne kramle, máte opět tři hodiny na stejných patnáct kiláků (nemusíte zacházkou na Aueršperk) zpátky do Bystřice, odkud kolem sedmé jede poslední vlak. Dyž vám vezme dráhu aj ten, jste v hajzlu. Z půlky Vysočiny se zkrátka nedostanete a nedostanete. Tristní.

My bus stihli, přestoupili na vláček spěšňáček, tentokrát do správného vagónu, ten vyhrazený jsme nechali zase skautíkům z Doubravníku, dojeli jsme domů.

Takhle dopadají ti, co si nosí do hospod podvratně vlastní svačiny a nechávají je ležet na stole lizpičům na dosah.

Sedím, koukám na televizi. Těšil jsem se na to od února. To byl olympijský hokejový turnaj.

Vlastně už v neděli jsem se díval na zápas ČR-Francie. První zápas, první minuta, první gól. Petr Hubáček, Kometa Brno. První komentář na webu Komety Brno: "A sme bez Hubasa."

Zápas, jak už mnozí vědí, dopadl nakonec 6:2 ve prospěch Česka. Vypadá to pěkně. Dostat ovšem dva góly od Francouzů, to taky není žádná hitparáda. Zvláště kritizovaná je první útočná řada s Jágrem a Červenkou pospolu. Jágr separátně dobrý, o Jágrovi netřeba pochybovat, Červenka separátně dobrý, střelecká mašina extraligy (jediná jeho charakterová vada je, že je seshit, tedy ze Slavie, ble). Nicméně společně jim to volaako nende. Červajs místo po brankáři soupeře furt střílí po Jágrovi. Dycky o nahrávku víc ... a pak z toho díky tomu nic. Což je ovšem věc trenéra, aby tohle rozřešil.

Takhle při úterku si ovšem Češi nechali vyprášit kožíšky od Norska 2:3. Jágr dva góly, Červenka furt hraje tužku. Jeden z největších norských hokejových triumfů posledních let. Vlastně historicky první vítězství Norků nad Českou reprezentací.

Pročež jsem od dnešního večera zaregistroval úsloví: "Čumí na něho jak Červenka na Nora."

Cestou přes město k holiči mne na Čáře zahaltovala jedna taková ta agenturní šlápota, holčina, relativně pěkná, v tričku nějaké úžasně dobročinné organizace:

Pozdrav, vyvalená kukadla, vlnění ňader, úvod, jestli mám vteřinku čas: "... zabýváme se například monitoringem lidských práv a práv obecně, dodržováním povinností a nepřekračováním pravomocí Policií České republiky. Zajímáte se o takové věci?"

"Prakticky o to samé, možná ne všeobecně, ale jenom v jedné specifické rovině."

Pokračování zaražené mým mírně netrpělivým přešlápnutím: "... hledáme organizace i jednotlivce, kteří by se mohli podílet na našem financování ...".

"Jak říkám - zabývám se užším výřezem téhož. Jsem členem občanského sdružení na ochranu práv vlastníků a držitelů zbraní, v rámci odborných fór dohlížení na PČR zcela běžné, občasné zjišťování informací na Policejním prezidiu a na ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál atd. atd."

Ťapinčin svatební dar - vysavač Slíďák - si našel novou výmluvu, proč nepracovat.

Ťapinka má ve svojí pracovně prakticky černý koberec. Jelikož stejně jako já tam má stále ještě od stěhování (ano, skoro dva roky) rozestavených spoustu věcí "zatím někam daných" (jsme mistři v zatím dávání něčeho někam) a navíc práh z předsíně, vysávala si tam zatím jenom občas ručně.

Já jí říkal, že ten skoro černý koberec je ptákovina. Ano, vypadá to hezky. Ale je na tom vidět každý chlup - a že ze dvou psů jich je - a každé smítko. Ale zase: co by tam kdo hledal? Nikdo cizí tam nechodí, snad jen důvěrné návštěvy, které u nás přespávají, ty zase nebudou nějaký svinčík kritizovat. A vlastně ani pséci se tam necourávají až tak moc. Ani k ní, ani ke mně.

Jakmile zmizí zásadní část nepořádku - a ne, fakt to nemusí být souvislá vrstva nejlépe trojitá. Prostě jakmile přestane být na dohled v každém směru něco bílého, Slíďák pojme obavu.

Jeho senzory mu zahlásí, že pod ním je výhradně černá barva. Černá barva = díra.

Slíďák přestane sbírat, vyhlásí jakýsi panický režim a couvá. Couvá a couvá, protože díra je podle jeho mínění stále pod ním.

Tak se dostane až zády do rohu ke zdi. A tam stojí a klepe se hrůzou až do doby, než ho někdo sebere a odnese zpět do bezpečí nabíjecího boxu.

Velkej Šéf JůHelák při nějaké příležitosti, kdy potřebuju párkrát kliknout do jeho počítače, mírně nejistě podotýká:

"Jé, pane doktore, já asi vím, čím to je. Já jsem vám při výměně starého počítače za nový zapomněl přidělit a zapojit reproduktory."

To bude asi ten důvod, proč se mu takové věci mohou poslední dva roky ne tak úplně pozdávat. Ale von je fakt úžasnej beruška.

Tak o Bitvu o Ořechov jsem letos přišel ... moment, to zní, jako by to byl zásah nějaké vyšší moci, ne jako bych byl sám kokot. Dobrá, o Ořechov jsem se letos připravil.

Na tento víkend jsme se vybrali za Ťapoušama do Plzně, pročež jsme aspoň jen tak zašli špiznót na oslavy osvobození tamtéž.

Prohlédli jsme si německé ležení. Kupodivu jsem nikoho od Wehrmachtu ani od Waffen SS neznal.

To by bylo, abych byl třista kilometrů od domu v cizím městě a nikoho známého tam nepotkal.

Kontroluju telefonicky události na východní frontě, kde jsme strčili pséky na hlídání Alloře a Bobšovi, kteří se o ně sami hlásili. Zdali jim pséci nesežrali ďýýýtě Páťu?

"Počet psů dva, počet pokousaných lidí nula, počet brečících dětí jedno ..."

Načež honem dodávám, že stále mluvím o psovi. "Kynologickou placírku, jak říká Ťapinka."