Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Květen 2011

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Úterý, 31.05.2011 ... Ten pravý veget ...

Třetí den tradičního vltavského úseku - prokličkovat Krumlovem přes všechny tamější jezy, pak až to Zlaté Koruny. Ilicz na špici, já na kormidle, sluníčko, pohoda jako svině. Někdo se sem tam na jezíku cvakne, ač to díky nižší vodě vyžaduje i jisté umění. A to skáčeme i třeba pod kostelem zahrazenou druhou propustí (u levého břehu retardérka, u pravého dvoumetrový žůžo skok).

Večer se zatáhne a sprchne, to je na hodinku dřímo-dřímo-dřímotěnky, večer se vyčasí na posezení, leje pak pořádně v noci.

Vpodstatě ideál.

Zajímavý byl jeden moment při hovoru s piškotama (tuším, že velmi podobný se odehrál už loni), kdy si složili fragmenty hovorů a rozhovorů a kterýsi z těch mladších vypálil značně udivenou otázku: "Počkej, Egi ... to jako chceš říct, žes chodil s naší paní ředitelkou do třídy?"

Když to tak člověk hodnotí, je to pro ně pro některé dost neuchopitelná skutečnost.

My je drezúrujem už od prvního dne, že voda je voda, na vodě si všichni tykají a jsou si vpodstatě homo homini parťákem (jo, jednomu takovýmu kloučkovi, kterej testoval, kam až může bejt drzej, jsem za rohem tiše vysvětlil, že mu taky z pozice staršího a silnějšího můžu vrazit takovou, že se mu uši sjedou k jedné straně; od toho momentu s ním nebyl nejmenší zádrhel).

Jasný, trochu v jiné pozici jsou učitelé, s těma si netykají děcka ani na vodě. A instruktor je sice kámoš, ale musí se poslouchat. Jenže tohle? I ten Marcel je sice Marcel, též spolužák ode mne i paní ředitelky, ale taky tatík od Páji, vpodstatě stejně starýho jako holota frekventantská. Ale nějakej Egi ... žádná funkce, prostě zátěž autobusu, poponese lodě, pomůže s dopumpováním, pomůže se stavěním stanů, snaží se neprudit, maximálně tak opatrně dělá chytrýho, když je někdo na něco levej ... a vono že spolužák od paní ředitelky. Přičemž to vypadá ze všeho nejvíc, jako by některejm historicky poprvé došlo, že dokonce i paní ředitelka chodila do nějaké školy (tudíž může oplývat i spolužáky), že je někde sériově nevyráběj nebo nepěstují.

Zajímavá sonda do piškotovy duše. Fakt.

Jsem si tuhle fotku prdnul sebestředně na FejsBůk, přičemž mi ji Komety šéfredaktor Čé okomentoval slovy: "To nemůžeš nikdy přežít!". Vůl.

Musel jsem Čéovi doložit, že to zcela laxně skáčou i třináctiletý koťata (ač zde na snímku 16-17 Terů a Barů),
přičemž v pohodě pro srandu na deblu, ne na nudu na singlu jak já.
Sportovní redaktoři (ostatní, kromě mne) jsou strašní zbabělcí.

Pápá Krumlovu.

Pondělí, 30.05.2011 ... Ilicz má Egiho na háku ...

Dle hormonogramu usedáme s Iliczem do lodi opačně.

To né teda jako, že bychom seděli obrácení na sedačkách a couvali (což v případě kánoe, byť nafukovací, není možná až takový rozdíl), nýbrž Ilicz se pro dnešní den stává kormidelníkem a já háčkem. Ilicz se svojí novou funkcí patřičně holedbá. Několik set metrů, možná i bídné kilometry. Postupně mlkne. Uvadá. Za Zátoní už pak hlasitě protestuje, že teda neví, jestli to vydrží celej den, že já moc pádluju a on musí moc řídit. Silečky chabé. (viz památná historka s panem Bačou: "Čábes, co furt přetáčíš tu loď?" "Já pádluju do foroty.")

Reálně prý to je asi tím, jak jako starý kormidelník - ano, špice je moje ne příliš časté místo - zabírám trochu obloukem a pořádnou silou. Zvyk. Dvacet let na kormidle proti s bídou pěti šesti epizodním dnům na háčku udělá s grifem své. Nechávám však Ilicze vydřít. Chtěl na kormidlo? Tak tam je. Žádný střídání v půlce etapy. Do vody plácám dva ze tří záběrů ryze formálně, spořádaně to tahám podél lodi a snažím se o "přitáhni/vodsaď" výpomoc. Pohoda na řece.

U papíren Větřní v retardérce zase nacvičujeme proplouvání šlajsnou na vestách - nácvik nedobrovolného opuštění lodi v proudu de facto.

Definitivně bere zasvé i předsevzetí, že nebudu moc fotit. Jenom tak, do kapsy, do deníčku. Jóó, piču leda.

Pak už skála a šlajsna u Papócha, kemp v Krumlově a vycházka do města.

Poznatek - fanklubačky se profilují až na úroveň oněch pověstných opiček na oné pověstné gumě: čím rychleji někde zahnete kramle, tím rychleji pak přiletí, když vás vyčenichaj.

Končí to až epizodama typu: "Já bych si šla koupit zmrzlinu. Egi, půjdeš se mnou?" Tam už pak nechápavě vrtí hlavou i pedagog: "Děvče, to už bys možná mohla zvládnout sama. K čemu na to zase potřebuješ Egiho?"

Jo, a když jsem hovořil o té pohodovce na řece ...

Jestli potkáme semo tamo lodičku, dvě, to je celý. Žádný kvanta lidí, žádný zácpy u jezů. Klid, ticho, prázdno. Zčásti je to termínem na přelomu května a června, kdy je to na pivodáky moc brzo, druhak jsme vyplouvali z Vyšáku trochu netradičně v neděli, tedy byli pryč i ti, kteří třeba začínali o víkendu. V kempu v Krumlově, kde je normálně hlava na hlavě a stany na třech terénních terasách, tam jsme my a úhrnem čtyři další stany. Dobře, tak je po ránu zavřenej kiosek. No a? Koblejžky dodají a kafe máme vlastní (Ilicz chodí po kempu se svým chrr-chrrr kafemlejnkem, zatímco na Egiho se piškoti chodí dívat, jak kafe nezřídka nejen vypije, ale i uvaří, aniž by u toho vylezl ze spacáku).

Takhle jsem Vltavu ještě, přiznám se, nezažil. A moc se mi to líbí.

Ranní káva, výjimečně mimo spacák :o)

Větřní, retardérka.

U Papouščí skály. Tady se třeba svého času Pepé dokázal zrasit.

Neděle, 29.05.2011 ... Zavltavíme ...

Opakování loňské kratochvíle - jedna cvičná Vltava s jednou cvičnou školní výpravou.

Věc se měla takto: spolužačka malá Káča narozdíl od mnoha jiných nezavrhla po mrzkých zkušenostech učitelský stav, nýbrž se dala na dráhu kolaborace. Čímž se vyprofilovala až v samostatnou úču, posléze dokonce paní šiditelku. Jak jsem vyrozuměl, byla dokonce na jejich základní škole (kde tedy nyní učí a řediteluje, avšak dost pravděpodobně ji v dřevních dobách i navštěvovala za účelem sebevzdělávání) hlavní hybatelkou organizace vodáckého kursu pro starší holotu.

Coby povinnou zátěž autobusu v první řadě před několika lety zlanařila Marčélla Heideláka s jeho vodlitkem Pájou. Ať si hoši užijí. Ten zas, neboť se stále nedostávalo zaplnění sedadel, nalákal minulého roku mne. Prima akce, to zas jo. Jediné, co mi trochu kalilo odpočinkový režim, byl fakt: "Ty sis nevzal vlastního háčka? Žádnej problém ..." a šup, už jsem seděl v lodi s instruktorkou Hankou. To by nebylo ještě až to nejhorší, kdyby na instruktorce (potažmo pak instruktorské lodi) nespočívala ona instruktáž. Demonstrace vybočení z proudu do tišiny. A z tišiny do proudu. A třicet metrů proti proudu a ještě jednou. Dohromady šestkrát. S instruktorem Ronem to nebylo o nic lepší. Také chtěl instruovat.

Poučen tímto neblahým vývojem jsem se tedy otázal, zda si mám vlastního háčka nějakého ulovit? Byť háčků je zpravidla menší dostatek, než kormidelníků (ať už díky jejich kvalitám, či obézním postavám - bečku sádla prostě musíte vrazit dozadu a doufat, že to udrží jenom svojí vahou, byť jest jinak třeba kopyto). Prej nechť lovím. A tak jsem přichýlil ještě pana Ilicze. Dobře, není to sličná prsatá blondýna, ale s pádlem to umí, když bude vepředu, nebudu ho muset poslouchat. A dovede zabrat. A nezapleštil jsem ho roky, vydržím to čtyři dny taky. Překonal jsem Iliczovy obavy, že on na háka neumí (naučí se, je to kurs) a že váží prý 90 kg (dobrá, ať tu dvacetikilovou kovadlinu nechá doma). Ba jsem velkoryse přijal návrh střídání po dnech. Taky můžu být za panďuláka na špici. Pro tu srandu.

Důležité je - budeme kompletní posádka. Do ničeho se nebudeme míchat. Jo, pomoct přenést lodě, tu a tam někomu s dofouknutím helfnout, přidrž, podej. Muži pro těžší práce. Ináč se budem kochat přírodou, sebevzdělávat, pilovat si vodáckou techniku. Ha ha ha.

Přeskočím fádní epizody jako vstávání v šest hodin (po třech hodinách spánku). Setkání se známými tvářemi učitelů Jardy a Sandry, Marčélla s Pájou, dále pak Báry, Terky a Davida, těch už v pozici ex-záklaďáků (a zrovna tyhle tři jsem si i jménem pamatoval, neobvyklé). Já před Třespíčem hodil tokající žlůvu, částečně mne probudilo možná to zakufrování s autobusem blíže Telče, jinak jsem byl tuhej až za Budweis.

S ohromným zpožděním jsme dali dohromady lodě, rozdělily se posádky a byl proveden, pravda poněkud obšírnější, vodácký rychlokurs.

V pokročilém odpoledni jsme mohli vyplout.

Na trase Vyšší Brod - Boršov zpravidla kvalitu rychlokursu prověří po devíti stech metrech první jez.

Nám ovšem naše přesvědčení o mužích pro těžší práce vydrželo s bídou 300 nebo 400 metrů. Když to nende, tak to nende. Dvě kočenky se tam motaly na lodi pořád dokolečka dokola a kupředu se pohybovaly pouze vlivem proudu. Rozuzlení? Ilicz na kormidlo druhé lodi, po jednom kotěti na hák. Elementary, dear Watson.

Ne nafurt, samozřejmě, jsou tam piškoti od toho, aby se něco naučili, taky jsme si je nechali jen někam k Veverkám. Jakmile zvládly základní záběr pádlem, byly sesazeny zpátky. Ať se tuží.

Vedlejší efekt: tímto se nám etablovalo hard-core jakéhosi našeho fanklubu, který potom vyprofiloval až na vcelku stabilní smečku slečen 13-15, ojediněle i 16 nebo 17 let. Hmm, pěkný.

Večerní výslech v kempu v Rožmberku: Žena - máš? Pes - máš? Les - máš? Fejsbůk - máš?

Vodácký rychlokurs.

Rožmberk a výprava kličkující na voleji před rožmberským jezem.

Marcel s Pavlíkem neohroženě se hroužící do pěny rožmberské šlajsny.

Sobota, 28.05.2011 ... Opička na gumě bez gumy ...

(Na chvíli zveřejněný, poté dočasně vypnutý a nyní zase vrácený zápisek ...)

Onoho času kdysi na podzim přišla teta PraPetra s nápadem na akci. V akci. Ve slevě. Nechci slevu zadarmo. Jak je něco ve slevě, musí to PraPetra mít, ať to stojí, co to stojí.

Prý adrenalin. Kienova houpačka, kyvadlo, čili pendl. Znáte bungee-jumping? Jak vás přivážou za prdel (či jiný tělesný orgán) na takovej gumicuk a hópnete kamsi důle? Tak tohle je něco podobnýho, akorát to néni na gumě, ale na klasickým laně. To byste si samozřejmě zlomili hřbet, kdybyste skočili po palici rovnou dolů. To lano je uvázaný excentricky, kus od vás, bokem. Takže jak valíte dolů, začne vás táhnout do strany, čímž součtem těch sil přejdete s nějakým mrzkým 2G přetížením do kývavého pohybu. Volný pád, pak zhup. A na konci zhoupnutí chvilkovej stav beztíže. Pak se tam eště chvílu kévete jak perpentykl.

Jo a to celý na takovým srandamostku, prej Žďákovskej most, chabejch padesát metrů nad přehradou.

Padesát metrů dolů a PraPetra, pro kterou byl zatím největší životní adrenalin sejít se schodů, skrz něž bylo vidět? Jo, tak na to bysme jako byli zvědaví. Ale prej jo, prej se i s Ťapinkou domluvila. S Ťapinkou? S tou, která tvrdošíjně odmítá otevřít oči i na větším (dobře, tak dvacetimetrovým, ale přece) řetízkáči? Hohó, tak na to se podívám dvakrát. A taktéž Ilicz, Daňka a Marťan. A Harpagon Spojka, kterej ovšem pak nemohl nechat hospodu napospas synovi veleduchovi Otíkovi, takže se nezúčastnil.

Drobná komplikace hned ze startu ...

PraPetra ověřovala, zda hompačka je v provozu i pro hrochy. Prej je. Tedy byla v momentě dotazu, kdy razili metodiku, že po dohoupání člověk slanil (či byl spuštěn) až k vodě, přesazen do člunu a odvezen na břeh či co. Proces změnili a zjednodušili. Teď tam mají naviják, který frekventanta vytáhne zpátky nahoru na most. V čemž je ta potíž - garance do metráku. Možná takovejch sto pět, sto deset s přivřením všech očí všech okolo. Ale Marťanových 130 kg? Ani omylem. A PraPetra? Jakbysmet. Dokonce byl vytříděn i PraPetří nový manžel Jahoda vulgo Zemní Medvěd.

Takže první na holení pan Ilicz. To oni člověka ještě vystrčí na takovou plošinku, postaví ho do záklonu a za ním zavřou dvířka. Prej aby někde nezachytil. Pravda, pro PraPetru nebo Marťana by to byl zároveň startovací impuls. Iliczovi ještě třikrát (jako ostatně vše tento den) říkám, ať se snaží otočit na mne nebo aspoň skákat rovně. Mno, jenom třikrát. Pročež Iliczovi chvíli stál, pak naznal, že se mu nohy klepou moc, tak radši skočil. Čelem k lesu, k Egimu zády. Tak má sérii pěkných fotografií prdele.

Danka - ta na nic nečekala. Zeptala se, jestli jako už, instruktor řekl, že jo, že nad tím nemá moc rozmejšlet, tak Daňka nerozmejšlela a prostě hópla.

Ťapinka pravila kategorické "Ne". Že to není na ni. Ona se odmítá přiblížit k zábradlí, natožpak na plošinku za zavřený dvířka. Prej je stoprocentně přesvědčená, že tohle nepůjde. Tak to nemá smysl lámat, to dá rozum.

No a tak jsem byl na řadě já. Celou cestu jsme se ujišťovali navzájem: "Bojíš se?" Zajímavé, jak jsme pravdomluvná skupinka. Každej odpovídal: "Bojim." Tedy když jsem stál nahoře našněrovanej do kombinovaného úvazku, jestli mi něco přišlo jako nepříliš chytrej nápad, tak je to tahle aktivita. No ale ... Kejvl jsem na to, tak co už? Dělal jsem už horší věci. Takže se odrazit a z plnejch plic si hezky zařvat. To jsem měl pocit, že k tomu tak nějak patří.

Jo, bezva. Jestli mi někde zatrnulo, tak až v tom beztížném momentu při první amplitudě zhoupnutí. To je takovej nezvyklej stav.

Nechal jsem se vytáhnout nahoru. Ještě chvíli jsme nechali Ťapinku uvažovat, s díky odmítla. Ono se s tím tak napůl počítalo ostatně, byť Mátoha tvrdila kategoricky něco jiného (a Ťapinka prý s tímhle výsledkem počítala stoprocentně a celou dobu, potvora).

Ilicz? Prej mu to stačilo. Danka? Taky spokojená.

Tak přece to nenecháme propadnout? A kdo z naší skupinky je jedinej takovej magor, že si to dá teda ještě jednou?

Je to zajímavý, ale podruhý jsem se před odrazem rozmejšlel dýl než poprvé. Možná proto, že už mne z toho sedáku bolely koule odpředtím (a nakonec jsem chodil tak trochu jakoby po námořnicku, jak kačenka).

Ale jo. Fakt dobrý to bylo. Podívat se padesát metrů dolů a hópnót tam, musí si člověk vsugerovat jakési falešné odhodlání. Nebo být ducha mdlého. Nebo obojí. Ovšem kdo nemáte co dělat, zkuste to, špatná zábava to néni.

Pár sebestředných fotek takhle o půl druhé ráno (s vizí vstávání v šest):

Takovej srandovní mostek. Kdysi byl prej nejvyšší jednoobloukovej v Evropě či co, už ani to není pravda, pche.

Egiho "Vzhůru dolů".

Jo, tohle už byl pak ten nejlepší moment. Hlavně pevně viset.

No a jelikož nám jeden voucher jaksi přebyl, kdo z naší party je takovej magor, aby si to dal ještě jednou?

Ano, správně. Jedinej takovej vůl je pan Egi.

Západ Slunka za Orlíkem.

Pátek, 27.05.2011

Čtvrtek, 26.05.2011

Středa, 25.05.2011 ... Památný den ...

... první případ v životě, kdy, pokud se neplete, Egi reklamoval příliš SILNÉ kafe.

No, ne možná až tak docela reklamoval. Vypil, vpodstatě docela i se dalo, ale přece jenom požádal Otíka, že je sice hrozně hodný a hrozně přející, ale že bychom přeci jenom mohli zůstat v poměru lógr:voda u oblíbeného a již naučeného poměru 1:2, namísto tohoto 3:2.

Úterý, 24.05.2011

Pondělí, 23.05.2011 ... Nákupní tip ...

Pokud byste náhodou byli v IKEA, beztak neměli to, co potřebujete, ale třeba jste si mezi regálama vzpomněli (neb jste na cestě z autoservisu po výměně oleje), že už dávno jste chtěli pořídit nějakou starou deku do auta, když si k tomu potřebujete lehnout či klenout a neválet se ve špíně ...

Pak vězte, že nejlevnější hadr, vyrobenej z odpadních materiálů, vhodnej na vyválení v kaluži, ve šmíru a v olejových skvrnách, u kterýho vám nebude vadit, když ho potom obratem vyhodíte, se jmenuje Irma ...

Neděle, 22.05.2011 ... Po práci - dorazí čumeráci ...

Na druhou část víkendu (od soboty odpoledne, kdy byla stěžejní část práce hotová) dorazily mocné posily - Ilicz s Dankou a dovezli nám Ťapinku.

Aby nás na ničeho nedělání byl poměrný dostatek.

Sedět, žrát, grilovat. A z nudy formálně sjet ještě i těch několik málo krát několik málo metrů uprostřed stavení.

Událo se ještě něco?

Zatímco část mužské části (myslím tím výpravy, ne třeba orgán) pracuje jak části mužských částí, víly věnce vily a u toho vyly. Pravda, vyly, kdežto věnec vily pouze jeden, a to tak, že putovní. A divný. Jako víly.

V návalu pracovitosti se nám podařilo zprovoznit i druhou, elektrickou sekačku, ponechanou původními majiteli.
Na vnitřní dvorek ideální nástroj.
Na snímku jako vždy: Egi fotí, Ilicz pracuje a Marťan "pomáhá".

Sobota, 21.05.2011 ... Úderník mezi termity ...

Vím, že je to poněkud fádní a fotograficky monotematické. Ale my s tím zázračili opravdu hodinku a půl v pátek, následně pak asi čtyři v sobotu. Hektar jak sviňa.

Marťan se projevil jako jakýsi divný druh rasisty: když popravuje všechno a veškeré roští, tvrdošíjně nechává naživu všechny žlutý. Pampelišky a kdejaký další jedovatý bejlí tenisákové barvy.

Chvílu jsem se zamyslel a říkám si: "Kurva, to jde z nějaké divné strany, ne?"

Marťan kosí u souseda, lítaj tam drny jak krávy. To bych chtěl vidět, co by dělal, El Kokotéro, s traktůrkem. To by byl schopnej se zastavit až vo kapličku.

Nakonec jsme vymysleli metodu: já mu vždycky obsekl několik krát několik metrů metrovým pásem, nakázal vocaď pocaď a pak jenom dirigoval - eště dva kroky vpředu, kus doleva, vem celej ten pás znova.

Pravdou je, že vzdor Marťanovým proklamacím já jsem sekl dvojnásobek doby co on.

A pak si stěžuje, že v postelích darovaných kolegou Buchťou ho pokousaly štěnice. Piču leda. Nemá místo práce ležet v mraveništi.

Pátek, 20.05.2011 ... Sekáč Marťan ...

Chalupaření. Jo, to jsou věci. A jelikož jsem letos pořád ve fázi průzkumu, jsou to takřka objevné expedice.

Stručně shrnu již uvedené. K čórtovo hrádu přináleží zahrada. Poměrně nemalá, řečeno s velkou dávkou taktu. Na zahradu sere pes. Doslovně. Proto jsem zahradu jakožto příslušenství požadoval, no, trochu menší být mohla, uznávám. Zkrátka vykopnu pséky na zahradu a "serte, holoto". Přece s nima eště nebudu chodit na procházky? Kolem dědiny? To samozřejmě můžu, ale jenom, když bych šel tak jak tak.

Zahrada ovšem potřebuje údržbu. I psovi se sere nepříliš pohodlně, když ho pampelišky píchaj do voka. A tráva šimrá mezi ušima. No, jorkšíři jsou asi zvyklí, ale prostě kosit je třeba. Občas aspoň. Netřeba anglický pažit, ale požít aspoň tak formálně, aby nebyla žungle. Slovo dalo slovo a ze slov vykrystalizovalo, že žít bude Marťan. Tedy ne, že by byl až zas takový dobroděj čaroděj. Avšak zahrada posestává nejen z trávy k nasrání a na sraní, ale i z mnoha stromů ovocných. A řekne-li se ovoce, Marťanovi se vybaví destilační kolona. To je jak Pavlovův čokl. Řeknete "švestka" a Marťanovi kanou sliny.

Jako jo, něco asi sežerem, ale jabka z deseti stromů do sebe nepchám, to ať se nikdo nezlobí.

Marťan poseče. Bude-li poseklo, bude vidno spadáno. Marťan posbírá, nabečkuje, zkapalní. To už má jasně nalajnovaný.

Do jednoho sudu švestky, do druhýho všechno vostatní. Švestky vypije, ostatní pod názvem "Hanácká tajemná" prodá Pražákom. Ti z toho udělaj kotrmelec.

Nyní však konečně se nachýlila doba pro tu první a méně příjemnou část. Legraci až po práci. Včíl sekat.

Marťan celou zimu spřádal plány, že nejlepší za tímto účelem by bylo pořídit traktůrek. Nebo aspoň "pořádnej křoviňák". Ale traktůrek lepší. Já mu kontroval s tím, že je tam kosa. Vstane za kurvopění, vyhrne si rukávy a za dvě dopoledne to musí mít. Kosou to neumí prej. Takhle pořádnej křoviňák, nebo traktůrek ...

No, naučit se to asi s kosou bude muset tak jak tak, ale jako startovní level jsem koupil ten již nedávno zmiňovaný "pořádnej křoviňák".

A to se zas Marťan kroutí a syčí jak zmije klikatá: takovej velkej křoviňák? To von asi nebude umět. To von měl dycky jenom tu malou strunovou sekačku, do ruky.

Chachá, chlapče, už ti leju benzín, pojedeš jak motorová myš.

Jak mám kvůli výšce popruhy takřka na dorazy výškově, roztáhl jsem popruhy na dorazy i šířkově, Marťana zakšíroval a marš, žíznivá kreatúro. Che.

Samozřejmě se při práci poctivě střídáme v můj neprospěch. Ale Marťana jsem kdysi jednou pověřil, aby mne vyfotografoval,
pročež jsem získal ucelenou sbírku záběrů všeho okolo. Kromě mne. Takže z této pracovní epizody jsou už raději jenom snímky Marťana.

Čtvrtek, 19.05.2011

Středa, 18.05.2011

Daňka, golf, chabé světlo, mocný švih.
Zajímavé je, že mezikozí se jí prakticky nehejbe.

Úterý, 17.05.2011

Pondělí, 16.05.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Další převratný úkol ...

Teď jsem si dal začátkem července ještě chvíli voraz a jakožto hrdě nezaměstnanej jdu dohánět tajdlencten skluz.

Všechno podstatné z oněch dob už jsem beztak vykecal, tak se pokusím co možná telegraficky ...

Po návratu z nařízené dovolené mne očekávaly dvě zásadní věci:

Za prvé převratný úkol od právničky Irmy: Úprava a zalištování kabeláže. Termín: další dva týdny.

Což znamená stručně řečeno koupit několikero lišt a narvat do nich ty dráty, které po velechytrém stěhování (ano, část sousední budovy je už půl roku prázdná) vedou někde prostředkem místnosti. Aby se o to někdo nezabil nebo to odněkáď nevyškubl.

Ono by to teda chtělo udělat víc věcí možná - třeba nachytat dráty vedoucí podél stěn do nějakých lišt. To má několik úskalí. První je kulatej barák. Znám, když se tak zamejšlím, tři kulaté nebo zkrátka do oblouku zahnuté budovy v Brně: "Rohlík" čili velení Vojenské Akademie (či jak dneska), školicí středisko spořitelny pod Lesnou a óřad Bažiny. Ve všech jsem s tím měl tu čest, ve všech to stálo za hovno. Z toho Bažiny jsou úplně a dočista kulatej haus s malým poloměrem. Namlaťte si rovnou lištu na kulatou zeď, schválně. Kdosi (pučmidrát Fiškus? nevím) už to tady zjevně zkoušel a výsledek je víc než tristní. I když lištu napružíte, dekl vám z ní stejně odskočí. A hlavně - to je práce údržbáře. Jasně si vzpomínám, jak Fiškus s hrdým čelem šel vrtat Hejkalovi lištu pod okno a navrtal 220 voltíků, až mu lítaly blesky ze zdi a upálil vrták, vrták. Tak to nejsu sebevrah. Jo, kdyby byla dobrá nálada a nehrozilo, že když to zkurvím, budu mít ještě další pakárnu, klidně bych se do toho pustil (exkolegové Kraťas a Jožka Kokoška od KamSeNaNásHrabete by mohli o mých eskapádách s příklepovou vrtačkou vyprávět ságy, stejně jako o svém zapravování mých omylů). Takhle nasrat. Příklepová vrtačka není v pracovních prostředcích správce sítě.

To ani asi pilka na železo, ale dobrá, ty na přilepení na koberec můžu udělat, tím nic nepokazím a darmo se se zločineckou tlupou hádat. Jak jsem později naměřil, vyšlo to na pět kusů po metru až metru a půl. Pár metrů zrcadlové oboustranné pásky. A pár stahovacích elektrikářských pásků, ty svazky někde kolem zdí troch učesat, kde jsou komplikovanější případy. To je třeba si důsledně rozvrhnout, abych ke konci lhůty nestrádal.

Což znamená zhruba týden zevlovat a zase nesmět na nic sáhnout (leda když kolegové moc brečí, tak jim ryze ilegálně pomoct), druhej tejden o tom začneme pomalu uvažovat.

Druhý však zásadní objev byl, že mi do mého exilu nasadili praktikantku. Lucii prej. Hm.

"A ta provedla co? Zač sedí?" táží se ti, jimž o tom referuju.

Těžko říct takhle na první popud, oč kráčí. Může to být záměrné zpříjemnění mého pracovního vyhnanství, protože je aspoň s čím si povídat a hlavně na co koukat. Výhledy a panoramata. To zase jo. A nebo na druhou stranu - další verze rafinovaného mučení. Ještě se musím rozhodnout.

Neděle, 15.05.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Píšťalka na konec pololetí (22.-23.06.2011) ...

Nehodlám dát tento týden Velkýmu Šéfovi Šlapadlovi pokoj, logicky. Jestli mi ten příští končí výpovědní lhůta, bylo by dobrý, aby se rozkejval k závaznýmu slovu. Snaží se, ukrejvá se, ale když je polapen (středa, 22.06. odpoledne), místo kejvání se furt kroutí. Ale vpodstatě asi už vím, na čem jsem. Nedá se to reprodukovat celé, ale stěžejní fragmenty si zhruba pamatuju.

On se furt svíjí, že nemůže Irmě přikázat, aby výpověď stáhla. Co kdyby se to obrátilo proti němu prý?

"Však po vás nikdo nechce, abyste jí přikazoval. Ale třeba dobrou radu by od vás akceptovat mohla, ne? Hrubo přes sto tisíc škodu způsobila, tak by mohla vašim radám naslouchat. Páč v opačném případě by na základě toho mohla být taky štandopéde vyměněna, což?"

"Vy pořád argumentujete škodou ..."

"Samozřejmě argumentuju. Když někdo vystřílí čtvrt mega na moji demontáž bez viditelného výsledku, je to škoda, ne?"

"Nemůžete přece třeba váš plat považovat za škodu. Nebo to je jako špatně, že jste dostal plat?"

"To samozřejmě není. To je vaše povinnost, znovu připomínám, že ještě třetinu z toho z vás budu muset vymlátit soudně, a to vás bude stát další peníze. Ale su zvyklej za plat odvádět práci, což mi Irma teď zakazuje a znemožňuje. Takže, když budu mluvit jen o posledních třech měsících, úřad měl devadesát tisíc, nemá devadesát tisíc. Ale nemá za ně ani odvedenou odpovídající práci. Tak je to škoda nebo není?"

Ne, on to prostě nechápe.

Ještě se vracíme s Gézou Šlapkou k tomu, jak svého času přemýšlel, jestli by nešel udělat nějaký barter. Že kdybych z něčeho třeba ustoupil ... Na přímý dotaz opravdu prý mínil, že bych se vzdal sedmdesáti tisíc neprávem zadržovaných. Jen tak. Tak dobře, já jsem poukázal na zločince, tak si sedmdesát tyček nechte, hlavně, když tady budu moct velkoryse zůstat. Veselá to myšlenka.

Ale v současné době na nějaký neoficiální tlak, žádost o přehodnocení, prý už nemá ani politickou podporu v rámci koalice.

Aha?

Vypadá to jako politikova slovní vata, ale přeložíte-li to ze zmrdštiny, dává to poměrně jasné sdělení: fajn, takže po krku mi jde ODS. Malá Šéfová Cecilka Mařenková, ta je možná natolik prostá, že cítí jako křivdu, že jsem jí odstřelil kamarádku. A ani se svými Oligofreniky, s.r.o., mi s Pyjavicí nedokázali vymyslet trestnej čin. Křivda, pyčo. U Malýho Šéfa JuldyFuldy to je o hodně jednodušší - su nebezpečnej. Neřízená střela, tak to opakovaně říkal. Spolupracovalo by se s ním asi fajn, ale kdyby mu člověk dovolil vyžírat zdroje a pouštět desátky kamarádíčkům z AutoCuntů a podobně. Pomlčí. Když jim to vyjde, AutoCunti a Oligofrenici z Návsi budou mít pré. Když se mi podaří jim to natřít, Fulda s Cecilkou pokrčí rameny a řeknou: Jo, to my nic, to jedině Šlapadlo. Plus stranická mušketýrská idea. Možná.

Zkrátka viribus unitis - jsou lidi, který jednoduše nenapadne prostě přestat krást a vyhryzávat, zkusit se zasadit o spravedlnost a vytřískat body na tom. Blbečci, kteří je budou volit, ti se najdou stejně. Tak proč, že?

Ptám se tedy Šlapadla, co očekává ode mne dál? Jaký postoj? Že je mi to poměrně líto, ale v takovém případě já musím pokračovat v obraně. A zase se o nás bude třeba psát, Bažiny, ouřad, ale tentokrát i jmenovitě Irma a i on ...

"Mně je to blbý, protože jsem proti vám jít nechtěl. Kdybyste byli soudní, třeba by se s váma spolupracovalo dobře. Zvlášť vám osobně jsem po nějakou dobu i docela věřil ..."

"To do toho nemůžete tahat, to nejde nějak někomu věřit ...," skáče mi do řeči.

"No, však ono mne to taky během čtrnácti dnů přešlo," beru si slovo zpátky a neurčitě narážím na ani tady nezveřejněnou historku, o které on neví, že já vím. Kde jsem ho přeřadil hezky zpátky do chlívku asociální demokrad. "Ale pak jsem spoléhal na to, že dáte aspoň na zdravej rozum a na ty prachy, na který dneska slyší každej ..."

Jenže on co? On nedá. Nejtransparentnější řešení je soudní řešení.

"Pravda holt něco stojí."

Další zásadní myšlenka. To by mohlo voliče zajímat. Ale nebude. Socanské už tuplem ne. A Šlapadlo to ví. (Ačkoli "jejich" mafik, kterej spolupracuje na likvidaci bijce modrostrak, ten by za jistých okolností podezřelej stranickému grémiu být mohl, hehe.)

"Hele, ta výpověď - četl jste to teda už vůbec?"

Nečetl. To není jeho práce a není to v jeho zorném poli. Ač je na to tázán televizí a novinami, on si to ani nepřečte. Namísto pěti minut studia vyhodíme pár desítek až stovek tisíc s pokrčením rameny: Pravda něco stojí.

To by stálo opravdu za zaznamenání a připomenutí před volbama, tohle jsem dlouho nežral.

Prostě neprorazím. Jedině Irma.

I což. Chci definitivní odpověď? Jdu za Irmou. Jinde se totiž nedoptám. Já s ní o tom vlastně pořádně zatím nemluvil. Jednou kvůli těm dovoleným. Jinak jsme si snad akorát dopisovali. Je čas na přímou otázku ...

"Nemůžu odvolat. Když jsem jenom jako 'v.z.', tak ..."

"Moment, ale seš vézet v plným rozsahu. Přijímáš, propouštíš, řídíš."

"Ale zastupující nemůže měnit rozhodnutí toho původního nadřízenýho. To se nedělá."

"Chápu, to se nedělá za normálních okolností. Ale oficiálně tomu nic nebrání. Jasně, když bude třeba Leňule jako vedoucí odporu nemocná, nebude Taška měnit její dřívější rozhodnutí. Ale tady se nebavíme o běžné pracovní nepřítomnosti - dovolená nebo neschopenka. Ty zastupuješ ve funkci za obviněného zločince."

Nemůže, nemůže. Co kdyby náhodou Pyjavici osvobodili? Hrome, to je důvěra v naši justici. Ale jedním dechem mi dodává, že já se na soud obrátit mám.

"A je ti jasný, že s takovou snůškou pitomostí nemáte moc šancí na úspěch?"

"Ty, já jsem to popravdě ani nečetla. To narychlo sepsala Pyjavice, to byla celý výhradně její věc."

Moment - nečetla? A když jsem proti tomu podával stížnost a ona mi odepisovala, že na výpovědi trvá, tak ji ani nečetla? To je taky zajímavý vědět.

Nicméně se dostáváme mezi delší řečí ještě k jednomu bodu:

"Snad to bude rychlý, na druhou stranu, tím větší king pak případně budeš." (Tuším, že to takto formulovala. Jasně, já budu king za peníze poplatníků.)

"Na to spolíhám taky, záleží, jaký zdržovací taktiky zvolí zase vaši mafíci ..."

"Ono zase kdyby to trvalo dlouho, aby se nepřišlo na to, že tady třeba stačí jeden ajťák, to by bylo blbý ..." (Jeden by skoro věřil, jak by ji to mrzelo.)

"Stačí? Ty asi nemáš moc velkou představu, co všechno je tady v hajzlu, že? Že jede setrvačností to, co jsem dělal já a co ještě Fiškus nedokázal pokurvit? Že lidi přichází o data, že odbory XY jsou na hranici práceschopnosti, rozvoj žádnej, to, co mělo bejt dávno hotový, že na to nebylo eště šáhnutý? Fakt stačí?"

"Outsourcovat se dá přinejhorším všechno."

"Jasan, když bude průser, nebo když vám mezitím zloděja Fiškusa obviní a odsouděj taky."

"Co?"

"Vyčkej času. Možná ano, možná ne. Hlavně si v takovým případě zas nezvite ty dyliny Oliny od Cecilky."

"Od koho?"

"Od Mařenkové. Ty pologramoty z té vesnice ..."

"O tom mně ani nemluv, to byla zase věc Pyjavice, tu akci jsem dodneška nepochopila ..."

Ajaj? Taky nepochopila? Tak na základě čeho mi teda brání tolik měsíců v práci? Já doteď myslel, že je to pořád tím, že jsem považován za zlého hackera. Byť se ukázalo, že jsem se nedopustil ničeho protizákonného, byť nikdo nedokázal doložit, co jsem tedy měl provést. Ale přičítal jsem to aspoň dobrozdání Oligofreniků, sro. Irma nic neví a nechápe? Ale vybírá prachy z ouřadu, strká mi je jako plat, přičemž mi brání za ně vykonávat činnost? Pěkně, moc pěkně.

No nic. Podtrženo a sečteno:

Jeden se vymlouvá na druhýho, dělat nechce nikdo nic. Výpověď nikdo nečetl, přesto na ní všichni trvají. Všichni mi jakože drží palce, pokud budu mít nerva na to se s nima handrkovat (a to já zase budu), klidně to zaplatí (z veřejných financí, pochopitelně).

Tak jsem se nasral a tento set prostě zahodil.

Dobrá.

Egi vs. mafie - aktuální skóre 1:1.

Přičemž Egi vede na body, v příští části hry má podání a výhodu.

Když nic, zbavil jsem kolegy Pyjavice a tím ouřad jedné ze zásadních škodných. To mi přinejmenším při soudu Božím musí bejt přičteno k dobru.

Prostě příští týden končím a udělám si prázdniny, ano, opět za peníze daňového poplatníka, opět na účet ouřadu a na vrub Irmy. Dám si nerva do pořádku a urobím si rozmarné léto, jakkoli budu muset sáhnout do rezerv. Nepočítám, že bych s momentální chronickou únavou po dobu července a srpna byl pro nějakou firmu přínosem. Pak se uvidí.

Uznávám, že žitná pole jsou všude okolo. Leč vzpomínám na obřadný hlas desátníka B. a jeho: "Předávám vám vaši osobní zbraň, samopal vzor 58, číslo M50570. Zbraň je zajištěna a nenabita." Flinty do žita nepatří.

Flintu opírám o strom, ulehám na mez a kochám se výhledem na žito. Slunečno.

Den poté ve čtvrtek (23.06.) se konečně vrhám na práci tohoto měsíce stanovenou právničkou Irmou: vypsání formulářů návrhů na vyřazení staré techniky.

Přeloženo do češtiny: vezmu stránku z druhé půlky dubna. A tu jednu A4 rozepíšu do dvou tabulek. Snažím se o čitelné písmo, pročež mi měsíční úkol zabere celých 16 minut !!!

Když spočítám čistý čas a čistý plat (snížený o zadržené osobko), vychází mi to na krásných něco přes 1000 Kč/min.

Což je přibližně třicetinásobek momentálně démonizovaného platu ocucmana ajznbónu Fejka.

To jsou věci.

Kdyby mi našli něco ještě tak na dvě hodinky ...

Stejně tak dnes vychází studie, kolik doochodců by nasytily korupční prostředky, kdyby se za rok sečetly a nasypaly do penzijního systému namísto do kapes Kvakinů, Radostných Ovanů, jakož i jiné pakáže (nejen z ODS).

U mne je to poměrně jasné, byť nejde zrovna o bakšiš.

Na můj odstřel už Šlapadlo s Mařenkovou a s Pyjavicí/Irmou stihli vypotřebovat roční kompletní prostředky na obživu dvou doochodců, přičemž právě hubí hlady třetího.

Sobota, 14.05.2011

Na snímku vpravo druhý využitelný darovaný odpad do Píčoslavi. Tím hovořím o gauči, ne o pupkinovi vyvaleném na něm.
Dar kolegyně Ťápiny (neplést s Ťapinou). K čemuž přináleží ještě dvě křesla, ta však až příště.
Ne, opravdu se ani při nejlepší vůli gauč a dvě křesla do jednoho kombíka nevejdou.

Pátek, 13.05.2011

Čtvrtek, 12.05.2011 ... Allora, Osvětim, Březinka ...

... jakož i jiné morové rány.

Kterak jsem s paní tetou Allorou navštívil spřátelené Polsko, fotoaparát mi nepřežil návštěvu táborů Auschwitz a Birkenau, avšak hubenou náplastí mi byl alespoň truskavkový nálešník, to už jsem psal v sekci separátní a k tomu určené.

Ráčej si přečíst onde.

Doplňuji jen pro úplnost.

Středa, 11.05.2011 ... Jen krátký jazykový kvíz ...

Nedávno jsme o tom diskutovali (a ti, co byli přitom na golfíku, nechť se zdrží hlasování) ...

Kolik a jakých znáte významů pro slovo "POPÍK"?

Směrový ukazatel vprostřed křižovatky.

Úterý, 10.05.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Zpět do budoucnosti (24.05.2011 a 20.06.2011) ...

Provedu zase jeden takový časoosý veletoč. Pokud by měl laskavý čtenář pocit, že mu přeskočilo, případně že mně přeskočilo, první není rozhodně pravdou, druhé tím méně. Skutečnost je taková, že přeskakovat budu já.

Jelikož v době prvního nadpisového datumu zas a stále čerpám dovolenou nařízenou právničkou Irmou v rozporu se zákoníkem práce (§217 a "oprávněné zájmy zaměstnance", neboť nelze mezi mé oprávněné zájmy počítat nutnost vystřílet si jak chuj dovolenou, kdykoli si kdejaká piča zamane), přenesu se v líčení na několik skoků do budoucnosti. Přičemž, neboť dopisuji stále se zpožděním měsíce a něco a furt to lemrouch ne a ne stáhnout, dostaneme se ode dneška (druhý datum z posledních dvou v nadpisu) do minulosti nedávnější, ba dokonce i do přítomnosti.

Pakliže ze shorauvedeného něčemu nerozumíte, není mi naprosto zřejmé, jak by to mohlo nastat.

Já se prostě ještě tento týden z Irmina výmyslu povinně rekreuji, abych z toho pokud možno neměl vůbec nic. Další rafinovaný pokus o deptání.

Pak se avšak musím vrátit do zaměstnání. Nikoli, abych mohl pracovat, to právnička Irma nemůže dopustit. Chodit do zaměstnání a pokud možno na nic nesahat, hlavně se nikomu z chobotnice neplést do cesty.

Pomalu se mi to zajídá, pročež takhle v úterý 24.05. vidím Velkýho Šéfa Šlapadlo, jak zevluje na sextretariátě mezi dveřma. Než však udělám otočku na schodech, zmerčí mne a zmizí v útrobách kanceláře. Leč netuší, že se jdu poslušně zapsat do knihy docházky, aby moje drahá nadřízená kupříkladu věděla, že v poledne se obědvá a po poledni se z oběda zvrací. Ehm. Tedy vrací. Ona Irma to prostě potřebuje písemně podložit. Tedy se pod takovouto mazanou záminkou ocitám až v ochranném pásmu, odkud vidím Šlapadlo zalezlé za vrátky a po očku vykukující pouze.

"Co je? Vy se přede mnou schováváte?"

"Já? Ne. Ne ne. Chcete se mnou mluvit? Já tady sice něco, huh, ehm, todle, mám teď, ale kdybyste potřeboval, že byste počkal ...".

"No, pokud jde o mne, JÁ s VÁMA až tak mluvit nepotřebuju ...".

Proč a o čem bych měl s ním chtít mluvit já? On má mluvit. Jeho Stoupa mi dělá pakáreň, jeho Stoupa bude bit, avšak hana jeho Stoupy padne na jeho hlavu a jeho stranu asociálně demokradickou. Chuja je mně po tym, ne? Markýz Géza je na tahu, on ať se snaží a neklepe se jak děcko před bubákem za dveřma.

Dlužno ocenit, že už za několik hodin sebral odvahu a přišoural se do mého exilu. Nicméně, jak by jeden očekával jakési řešení, přišel se spoustou otázek a s pramálo pochopitelným až ofenzivním naladěním.

Mezi řečí se bez bližší konkretizace otázal, zda jsem já ochoten z něčeho slevit a ustoupit. Přičemž se tvářil udiveně až snad i dotčeně, když zvěděl pouze kategorické: "Ne."

Na toto se nechal slyšet, že je to ode mne sobecký postoj.

Kurva, tak to jsem ještě nežral. Jeho Irma je podle toho všeho asi etalon empatie a filantropie nebo co, ne? Šlapadlův hlavní argument: ona jenom zastupuje. No jasně, do piče, zastupuje, ale v plném rozsahu. Když podám proti výpovědi protest a Irma mi pak později napíše, že na výpovědi trvá, pak na ní trvá ona a nikdo jiný. Je to její boj a Gézova neschopnost si ji usměrnit.

Co by, do piče, asi tak chtěl? Z čeho já mám jako slevovat? Já několikrát navrhoval smír (nehovořím o výpovědi, ale o všech těch levotách předtím). Navalit prachy, proplatit mého právníka, písemně negovat výmysly Irmy a smyšlenky Pyjavice neblahé paměti a písemně uznat pochybení a porušení smlouvy a zákona ze strany ouřadu (lze celé na jednom papíře). Co ode mne Velkej asi tak očekává? Že řeknu:

"Jéje, tak dobře, pojďme se teda domluvit. Já vám odpustím těch šedesát tisíc a právníka si taky zatáhnu sám. Sice se mi rozbil foťák a já nemám na novej, protože účet se mi tenčí, ale pro klid vaší strany a vlády jsem připraven se obětovat."? (říkám 60, páč se bavím teprve o květnu, teď v červnu už mi úřad visí 70.000 !!!). To asi nemyslí moc vážně, ne?

Nebo mi to teda doplaťte, ale jen tak. Klidně mi nechte všechny ty lži těch dvou kreatur v osobní složce, abych pak vypadal jako delikvent, kterej byl jednou velkoryse vzat na milost. Nemusíte to zdůvodňovat. Já mám sice něco ve smlouvě, ale z toho se nestřílí, prostě mi vždycky prachy dáte nebo nedáte, jak bude nálada a momentální situace. Na nějakej Zákoník práce se můžem rovnou už vysrat.

Já su fakt takovej sobec ... Přitom jsem si připadal, že po nich nechcu tak moc. Nepožaduju (zatím) žádné odškodné, žádné navyšování, žádné omluvy. Nic, co by mi prostě jen a jen nenáleželo. Nicméně nehodlám Šlapadlo nijak testovat a loudit z něj, co by mi asi tak mohl nabídnout. Prostě ne a basta fidli. Buď takhle, nebo to (doufám) budou mít ještě mnohem horší.

A nejpikantnější v celé diskusi je, že když narazíme na téma výpovědi, on zcela bezelstně odpoví: "Já to ani nečetl." Jako by to bylo pod jeho rozlišovací úroveň nebo tak něco. Samozřejmě, stále ještě platí, že on osobně s tím nemůže nic dělat. Leč řídí to jeho přímá podřízená. Kterou on sice nemůže v tomto bodě ovlivnit. Ale pokud nebude poslouchat a bude páchat nepravosti, je na čase udělat test její tělesné integrity v konfrontaci se schody. Odpovědnost padá stále na jeho hlavu. No jo, ale když von si to ani nečetl ... byť se o tom píše v novinách, byť je na to vyslýchán televizí. Přijde vám to normální? Nebo to hraje?

Ale dal jsem mu další měsíc času, aniž bych do něj nebo do Irmy nějak vehementně vandroval.

Leč výpovědní doba se mi chýlí ke konci. Možná by bylo dobré vědět, na čem jsem. Pokud se mne osobně týče, nijak nezastírám, že si klidně udělám prázdniny. Nepředpokládám, že by se mi tak rychle podařilo najít dostatečně kvalitní práci. Rezervy sice zapláčí, ale však on mi to ouřad doplatí. Technicky není možné, aby ta výpověď před soudem obstála. Pět lží a jedna polopravda, to je poměrně hubené zdůvodnění. Odůvodnit výpověď tím, že jsem šel na akutní stomatologické ošetření bez povolení vedoucí (Irmy), která byla už přes hodinu na obědě s Pyjavicí, v zákonem nařízené přestávce, to je dostatečně blbej nápad, aby ani před českou justicí nemohl obstát.

Ale tak by mne to z principu zajímalo ... síť jede ještě samospádem a proti všemu Fiškusovu snažení se mu ji ještě nepodařilo zcela paralyzovat. Že některé věci měly být uvedeny už notnou dobu do souladu s požadavky zákona? To není momentálně moje odpovědnost (ačkoli v případě, že Šlapadlo využije dalších a dalších mnou nabízených šancí, budu to stejně spravovat já). Že možná síť zůstane úplně bez správce? Chm. Ale pořád se ještě jedná o to, jestli teda jako jo, nebo teda jako kobercovej nálet.

Přičemž jsem spočetl takovým hrubým odhadem spotřebované prostředky Pyjavice, právničky Irmy a Malé Šéfové Mařenkové na pokusy o moji likvidaci ...

A dneska (tzn. pondělí 20.06.) jsem se zase cestou z oběda postavil Šlapadlu do veřejí:

"Tak co? Furt nic? Žádnej posun?"

"Nóó ... ehm ... zatím ... jako ... asi ne."

"Ale čas letí. Čtvrt milionu škoda, čtvrt mega v piči a posun žádnej?"

"Čtvrt milionu?"

"Samozřejmě. Plat člověka, kterýmu zakazujete pracovat ..."

"Aha, váš plat? Jo, vlastně, duben, květen ..."

"Ne, správně to zní: únor, březen, duben, květen, červen. Prozatím. To máte sto padesát tisíc plus mínus. Nehraje roli, že třetinu z vás budu muset zas vymlátit soudně. Padesát litrů Pyjavišška, sto tisíc přímá škoda vaše Irmišška. Šestnáct tisíc defraudace Pyjavišška, devětadvacet smyšlené prověrky Mánišška. To jste hned na dvoustech tácech. A vaši mafíci právníci už si taky ukousli, což je potřeba přičíst na vrub Irmiššce. Kolik? Dvacet? Třicet? Padesát? To mi stejně neřeknete, co? Tak si to holt budu muset asi vyžádat přes 106ku, co?"

"No, heh, hmuh ... to asi jo."

"Vyžádám. Žádnej problém."

"Ale co já mám asi tak dělat?"

"Problém není 'co dělat', ale hlavně už něco dělat ..."

Načež jsem se beze slova otočil a nechal ho sledovat můj zbytkový obraz v už prázdném rámování futer.

Co má dělat? No asi si nejlíp zase stoupnout před kameru a blekotat, že se snaží ochránit peníze. Za zády mu klape zubama jeho Stoupa Irma, jejíž přímou vinou je ouřad lehčí o kolik? Dobře, trochu jsem to nadsadil, když se s Pyjavicí šábnou o můj plat do půlky dubna a od ní, tak na Irmu zbejvá 75.000, u mafíků právníků ještě nevím (leč zjistím), držme se při těch třiceti. To je sto litrů, jak když vyšije. Avšak jsem zase zapomněl započítat povinné odvody zaměstnavatele a proplacení bakšiše pro mého Strejčka Nimru. Co by ještě chtěl? Jaký podnět, aby si Irmu buď ale štandopéde zkrotil, alebo vyměnil (s pořádným rozmachem, ty jedny s ní vyražené dveře klidně zaplatím)?

Čtvrt milionu v čudu, a to jsme se ještě nezačali pořádně soudit. To se pak teprv prohnou. A to je jenom a pouze vendeta Pyjavice, Irmy a Mařenky (očividně s tichým souhlasem JuldyFuldy a především Šlapadla) proti mně.

A mne se Velkej Šéf ptá, co má dělat? Asi jsem fakt jedinej, koho to sere, nebo co.

Žaba je nicméně opravdu z května, kdy v rámci dovolené pracuju na Vystrkově.
Tam mne maj rádi.
Žaba teda né. Ta avšak není z Vystrkova, ta je cestou kdesi v lesi a nepříjemně po mně loupala okem.

Pondělí, 09.05.2011

Pellicova, novinová dlaždice. Poměrně známá věc, ačkoli dodneška nevím, kde se vzala
(byť nová manželka Ťapinka s tím nedávno luštila jednu píčovinu snad).
Ačkoli jsem touhle ulicí chodil svého času poměrně často (nová manželka Ťapinka promine trochu nostalgie),
ba poněkolikrát jsem ten novinový plátek i luštil (a za těch dvacet let si to pitchu pamatuju).
Takhle při pondělku mám za rohem sraz s jednou takovou pirátskou protikorupční skupinkou,
v té hospodě pod Špilberkem, jak tam mají to extrémně hnusné kafe a extrémně pitomou obsluhu
(a já to, kokot, věděl a dal se zviklat, že se to třeba za posledních deset let změnilo; hovno leda).

Neděle, 08.05.2011

Sobota, 07.05.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě na okraj, žungle všude vůkol ...

"Já měla tchyni, to byla zlatá ženská. Každej den metla dvůr. Ale co dovedli komunisti? Ti dovedli jenom ničit, lidi ubíjet, zavírat a popravovat. Jinýho nic nedovedli. Jsem nad tím zničená, pane redaktore. Do takovýhle žungle, jak se říká, helfr, se má člověk nastěhovat po čtyřiatřiceti letech?"

Takto se kdysi v publicistickém pořadu počátkem devadesátých let rozčilovala stařenka, jíž stát vracel náležitě zdecimovaný statek, odkud je coby kulaky v padesátých vyhnali. Pamatuju si to poměrně přesně, kolega to měl natočeno na videu (pro mladší - ano, za nás se VHS systém používal poměrně běžně). Měl to před nějakým oblíbeným filmem a teatrální výstup staronové statkářky byl pro nás něco jako Věra Pohlová, důchodkyně. Ty důchodky na to mají asi pech.

Nicméně, neboť jsem historku před časem imitoval Ťapince, je to pro ni dnes vítaná záminka hrát si na mráz. Běhat mi po zádech. A vykřikovat u toho: "Vstávej, máš venku žungli."

Čímž mne vybízí ku vybalení, sestavení a oživení křovinořezu a úpravě okrasných částí zahrady.

Pravdu s žunglí pochopitelně má. Ostatně proto jsem přeukrutný křovinořez i kupoval.

Já se na takovou kratochvíli avšak velmi těším. Pročež vybaluji křovinořez z krabice. V příkrém rozporu s jakousi nablblou reklamou, která nabádá, že pokud si nekoupíte zahradní techniku od jakýchsi masturbantů, nedostanete se ani večer do putyky, chvíli koukám do návodu, dotahuji cca dva šrouby. Leju benzín a sekám jak motorová myš. V poledne už zápolím s přední zahradou, to mám za sebou už cvičný dvůr. Tiž, kdo mne znají, asi chápou, že je to zhruba hodinku po brzké ranní kávě.

Práce jest mi zábavou, neboť má jistý destrukční nádech. Já i za tábornických časů se účastnil raději bourací skupiny, než stavěcí čety (ačkoli i na té jsem xkrát pobýval a otročil, jen jsem neměl takový elán a zápal). Trochu od toho brní ruce, ale jinak úžasný zařízení, tendlencten křoviňák, jak praví ostřílení rutinéři. To se to bude udržovat. No jéje.

Budu ale opravdu muset vymyslet nějaký sofistikovanější transport bioodpadu, případně sofistikovanější jeho skladování. Už jsem o tom asi i hovořil: tahat kolečka s trávou po schodech je poměrně pičovina.

Od božího rána mi chodí ohlasy na celostránkový rozhovor v Junge Fronte Heute. Říkat veskrze pozitivní by bylo poměrně nadnesené, neboť jsou pozitivní absolutně. Liší se jenom tím, zda se čtenáři líbí, nebo zda dokáže čtenářku rozplakat (doslovně, nekecám).

Dlužno pochválit kočenku ze žurnálu, neboť se velmi velmi vytáhla. Ano, lze najít asi tři čtyři drobné chybičky, ale ty je třeba přičíst špatnému přepisu z poznámek. Jinak nic, co by šlo vytknout. Fakt perfektní.

Jediné, nad čím si vždycky drobně skřípnu zubama, je ten titulek (a ona to není první taková zmínka): "Šikanovaný úředník ...". Za prvé - nejsem úředník. A nikdy jsem zařazením nebyl. Byť jsem měl i razítko, používané však tak na razítkování dodacích listů (třeba od tonerů, jež pak Pyjavice tak vtipně zužitkovala). I řidič je zařazen jako úředník, neboť má v popisu práce mj. i oblast BOZP. Správce sítě ne. Ale to je ta menší věc. Mně spíš tam furt nesedí to vyzdvihování té šikany. Ano, šikanování ze strany Pyjavice, Irmy a očividně i vedení to je. Neoddiskutovatelně. Ale pod pojmem "šikanovaný" si představím exempláře, jaký jsem viděl třeba v armádě (ne u našeho útvaru). Ti končili na Hollywoodu jako jediní opravdoví tamější vojenští pacienti. Možná tak kolegyně, co zobou růžové tabletky. Zkrátka někoho, komu tím šikanováním vznikne nějaká újma a většinou mu působí úzkostné stavy, deprese. Já do této fáze zatím nedospěl. Ale chápu, že pro nezasvěceného čtenáře je to titulek dobrý, tak si obrousím chrup oním skřipem a zase mne to přejde.

Poměrně blbé je, že mi o tom spousta lidí píše a posléze i volá, já jsem přitom asi jedinej, kterej to ještě nečetl, tím minulým odstavcem poněkud předbíhám. Jo, vím o tom dopředu (však mne kvůli tomu nahonem včera pan Ottík fotil), mám zakoupení posichrovaný u jedné mílované kolegyně. Jenže su napnutej jak malý gatě. Co s tym?

Má přijet na nocleh potulný cyklogeokačer Chlastík. To je mi na houby. Ten už je někde v cizích (kupříkladu Zlínských, tedy nikoli Jihomoravských) krajích. I tak by mi dodal propocený plátek. Plastík nebrat.

Nicméně se v rámci garanční kontroly pozvala na návštěvu i realitní velkomakléřka Allora pod záminkou, že hodlá ukázat naši chudou chaloupku Bobšovi, svému manželovi a spoluřediteli (kanceláře, nikoli rodiny). To by mohlo bejt ono pro dovoz denního tisku. Tedy úkoluji - dovez noviny a něco na gril. Ta druhá část už nemá nic společného s mafíky z Bažin, nýbrž s mojí neschopností, jak neumím ještě tu chalupářskou pohostinnost plánovat. Jo, přijeďte si, ale jsou tady tak Tatranky a kafé. Se polepším do budoucna. Možná. Ačkoli model - máme tu gril, něco si dovezte (a sežerte, a né že nám toho tady eště kus necháte, jak Bobšoalloří parta), to taky není tak špatná varianta. Podumnu.

Tedy Allora s Bobešem, s novinama a klobáskama opravdu přijeli, v neposlední řadě doplnění o vodlitka Pácu. Díky čemuž jsem byl málem osočen z nějakého kladného vztahu ke kindošům, neboť, toužila-li Páca zahnout kramle na zahradu a rvát tam jakýsi bejlí, šel jsem s ní. Omyl lze poměrně jasně vysvětlit: lepší hráti si s jedním piškotem na zahradě, než dělat blbečka čtyřem ostatním u grilu. Sociopat volil kvantitativně menší zlo. Byla-li by holota též vícečetná, volil bych dospěláky (a jednoho z nich vyhnal jako dozor, che). A zase v druhém plánu: jest třeba dohlédnout na Pácu a její rvaní kytek. Poleví-li, pobídnu. Tím méně práce pro křovinořez na později zbyde.

Ano, celkově by se dalo charakterizovat jako poměrně vydařená sobota.

Duch byl docela zticha a Alloře se neukázal, z čehož má trauma dodnes. Ten duch.

Pátek, 06.05.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Srážka s fotoreportérem ...

V průběhu týdne jsem měl takový obšírnější hovor se sličnou svlečnou ze žurnálu. Říká se "jako ze žurnálu", což v době elektronických médií postrádá na aktuálnosti. Tahle byla ze žurnálu přímo. Měla blok, tužku a spoustu otázek. Moc pěkně jsme si popovídali.

Bída došla na Kozáka. Z poznámek z povídání si slečna sestavila rozhovor a pojala nápad jej vkusně doplnit mojí fotografií (hovořím o grafickém vkusu, pochopitelně). A šlohnutí z webu jí bylo jaksi proti srsti i se souhlasem subjektu. Pošle si za mnou fotografku. Nu což? Já jsem její kladný hrdina, proč bych jí tedy nevyšel vstříc? Hodláme se odjeti rodinně prací rekreovati na latifundie do Píčoslavi. Ale předtím času habakuk. Nechť dojde.

Avšak fotografka nedochází, neboť jí do toho něco přichází, chvíli přeskládává kalendářové puzzle, až nakonec kapituluje a míní, že na domluvený sraz za mnou zašle kolegu. A co? Nechť dojde.

Tak se přihazuje, že na sraz na Moraváku za mnou přichází pan Otto. Pan fotograf, který vždycky stojí vedle mne mezi střídačkami na Kometě. A my se mu vždycky potají smějeme, že neumí fotit (párkrát mu nevyšel klíčovej záběr, zatímco třem dalším jo, no; jinak prima chlapík). A prý: "To seš vole jako ty, ten rebel?"

Místy je to pomalu až trapné - všechny furt takhle znát.

"No jo, no. Vona si ta vaša kočenka nedala říct. Tak co? Vyfoť mne tady u toho zloděje bidetů a po piči s tym, ne?" ukazuju na už několikrát zmiňovanou sochu na náměstí.

Ottíkovi se to kupodivu na první popud jeví jako dobrý nápad. Jak já řekl, on udělal.

Možná je to dáno taky tím, že jde o sochu "Spravedlnosti", což jsem u tohoto exekutora zabavujícího nápojový automat sice už četl, leč v návalu hahaha žertovných asociací dávno již zapomněl.

Pročež jsem zabrán padesátkrát v osmi pozicích ze tří stran opršeného nosiče rubikových kostek. Pan Otto je spokojen. A ostatně já následně taky. Budu mu muset nenápadně doporučit, že portréty, to jest jeho doména. Tím by se mohlo uvolnit jedno místo ve fotosektoru na hokeji, che.

"Díky, Otti, jestli je to všechno, mažu si koupit křovinořez."

"Křovinořez? Co s ním budeš dělat?"

"Řezat křoviny," dím a se vzpomínkou na památnou scénu z filmu Rambo III se loučím a pádím pro silný stroj do OBI.

Ivanovice na Hané. Za rohem od Píčoslavi.
Odtud mám půl famílije.

Čtvrtek, 05.05.2011

Středa, 04.05.2011

Úterý, 03.05.2011

Pondělí, 02.05.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Je v tom hokej ...

Mám opět tu nucenou dovolenou. Právnička Irma zaúřadovala. Ona na výpovědi podstrčené mi Pyjavicí trvá, neboť při svém mrzutém právním povědomí se snad domnívá, že výpověď odůvodněná skupinou pěti smyšlének a jedné polopravdy by mohla obstát. Mne by zajímalo, jestli jí lze později dát k úhradě třeba můj plat, kdy mne nutí nepracovat. Má asi málo dluhů, to by ji mohlo potěšit. Velkej Šéf Šlapadlo jí to toleruje, namísto by jí utrhl šulina a vyrazil s ní dveře. "Nemohu být arbitrem" a "Snažíme se ochránit finanční prostředky" jsou jeho mantry. Pro ilustraci: škody už jdou do statisíců, nepletu-li se.

Když už tu nechtěnou dovolenou mám, nic mi asi příliš nebrání přijmout pozvání na výlet do Bratislavy, kam mne zve jedno takové uskupení kolem sportovních pisálků a organizátorů fair-play aktivit, neboť tohle je voda na jejich mlýny. Nejen ve sportu je člověk fair-play živ. Jenom na Bažinách fair-play pláče vkleče (či ječí v kleči) kdesi za kontejnery na komunální odpad. A jako vždy - ze skupinky jednoho znám z několika dílčích spoluprací, jednoho od dvojího krátkého vidění, zbytek vůbec. Dobrá.

Béřu Slepejša Marťana a mažeme před polednem směr Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj - širá vóda.

Na úpatí Bratislavy volám chlapákům, kde a jak se teda sejdem? Prý jsou kdesi v centru v hospodě. Srabím a kupuju mapu. Ke stadecu bych ještě i trefil, včera jsem se díval na internet, kde je ulica Taková-Maková nebo nějaká Podobná, to nemám ánung. Než dojedeme do centra, v hospodě už nejsou. Tak mám holt mapu Bratislavy. To se bude hodit.

Po menších telefonických konzultacích si dáváme sraz před hokejovou halou. I se nám nepříliš složitě podařilo doharcovat s jedním přítelem na telefonu a s jednou radou od náhodného kolemjdoucího. Pochopitelně první, koho před akreditačním centrem potkávám, je Švarckopf, kameraman, manžel od ex-kolegyně Mlhuny. On mi říká, že vlezu taky všude. Od něj to sedí.

Zásadní postupný cíl je oběd. Cestou sebou Marťan velmi efektně na prosednutým asfaltu liskne na tlamu. Takovýhle číslo jsem od něj ještě neviděl. On je poměrně zvyklej, že jak blbě vidí (a tahle konkávní vyboulenina byla s jeho zrakem model stealth, byť normálně vidící to ani neregistruje a nemá možnost na to ani upozornit), občas někde havaruje. Chlapáci ovšem Klusťocha neznalí, nezvyklí na to, aby jim spolujdoucí předváděl v praxi povel "k zemi" bez využití tlumení pádu rukama, od té chvíle vyhlašují akci "varujte Tuka" a upozorňují ho na každou překážku, klacíkem vod nanuka počínaje, třináctipatrovou budovou konče. Marťan je až na naraženou čuňu jako v bavlnce.

U oběda líčím život na Bažinách. Od příchodu Vyžírky z Kobylince, přes první delikty, padělaná diplomka, květy pro Irmu, společné prochlastání reprezentačních vinných zásob. Přes defraudaci, mafiánské advokátní kanceláře, fingované bezpečnostní kontroly firmy Oholmiho. Komplot a nekompetentnost ODS a (jak ukazuje čas) i ČSSD. Až po současnou šikanu, jak od (teď už bývalé) Pyjavice, tak po dnešního Irmíčka. Se nebudu opakovat, ale mám v tom už vcelku dobrou praxi - onehdá jsem to policajtovi popisoval přes pět hodin, pravda, ten to relativně podrobně zapisoval. Dnes to mám za něco přes dvě. Pod tři sichr.

Usnášíme se, že se pokusí zorganizovat další "podpůrnou palbu". Nebo jinak - oni chtějí a oni udělají, já tam nejsem od toho, abych rozhodoval, jestli ano nebo ne. Já zase jenom podávám informace. Pouze jim předávám utříděná fakta. Na mojí vůli nebo nevůli to až tak nezávisí. Tím je to sympatičtější. Každý kopanec do holeně mým pronásledovatelům dobrý. Nechme na později.

A pak se zvolna přesouváme podívat se na hokejový zápas ČR-Dánsko. Před halou dostávám plánek Bratislavy. Tak to už mám dva. Příště bych jenom doporučil posadit nějaké předsunuté hlídky na příjezdové cesty. Dostat mapu až na místě je poněkud kokotina.

Zajímavé - kdy já jsem vlastně naposledy viděl hokej bez foťáku? Jenom tak si zabékat? Víte, že si ani nepamatuju? Snad nějaký přípravák tak tři roky zpátky? Zajímavé ozvláštnění.

Máme ukrutně pěkná místa, dle mého soudu. Za brankou, co by za to jiní dali? Marťan odtam s kukrem vidí. Kolem chumel Čechů a jiných jejich přívrženců (například Slováků). Jenom asi dvě řady za náma se občas ozve kníknutí cca čtveřice jakýchsi kočenek: "Denmark, Denmark". To v nádechové pauze zbytku tribuny. Jak je obecenstvo nesehrané, občas dochází k hluchým místům. Ale zase stačí dva menší ostrůvky, co se shodnou, a dokáží rozeřvat celou halu (odzkoušeno). Jen občas při oslavách gólu někteří slovenští diváci žehrají, že toho moc nevidí, těm to zase nestojí za to skákat tam jak trotli. Dlužno podotknout, že při takovéto kanonádě je těch občasů poněkud více. Ale i s tím se smíří, ono jim nic moc nezbyde. Vedle nás sedí mládenci od Slovanu. Prý se přijedou podívat na přípravu do Brna.

Vlastní zápas? No, určitě tam byly letos i mnohem dramatičtější. Tohle místy připomíná exhibici. Dánové (při vší úctě k nim), zdá se mi, to tak berou a snaží se prohrát pokud možno se ctí a nedostat desítkovou kládu. Žádné přílišné jiskřící emoce, rvačky, drsné fauly. Prostě pohodové utkání. Výsledek 6:0 ve prospěch ČR o tom vypovídá poměrně přesvědčivě. Čtyři góly za tři minuty, ani jsem všechny málem nezaregistroval. Krása.

Slovenské organizaci šampionátu, mohu-li soudit podle jednoho navštíveného utkání, lze vytknout pramálo. Kapesní nožejk, kterej jsem zapomněl nechat v autě, vám uschovaj, můžete si běhat ven na cigáro turniketama dle libosti, stánky s občerstvením v hojném počtu a skoro bez front. Prima. Fakt se mi to líbilo.

Po utkání si ještě dáváme kafe a velmi velmi spokojení odjíždíme v podvečerních hodinách zpět domů.

U Malacek mají nějaké mutované chrousty nebo co. Není možný, aby vám každý takový nicotný zvířátko zasralo půl čelního skla.

Bratislavská obdoba "Tří čuráků". Dole hospoda, v ní oběd.

Komeťák všude bratry má.

Z ruky z kompaktu panorámátko. Zde výřez. Ráčej zvětšit.

Neděle, 01.05.2011 ... Inventární přírůstek ...

Lidi jsou dneska nemístně shnilí. To je až děs, běs, hrůza, tetované myši, jedovatí pavouci (jak říkává starý přítel starý Dark).

Ledva si kdos pořídí drobný rekreační objekt, chudou chaloupku, smečka zavětří a započne mu vnucovat veškeré zgarby jakožto prudce využitelný materiál. Samozřejmě s dovětky, že jinak by to odtáhli do ekodvora. Ale když by to onen kdos mohl tak nakrásno upotřebit ... Nač, kurva? Proč neupotřebijou ve velké většině sami? Rovná se - jsou líní jako prasata a hodit to někomu na krk jim přijde jednodušší, než s tím šoupat botky (či nedejbože valník!) do sběrného střediska.

Nutno pečlivě filtrovat. Vhodné jest vyžádat si podrobnou specifikaci a fotografii. Pak se lépe posílají do prdele.

Nicméně výjimky se najdou. Čest a práci jim.

Kupříkladu kolega Buchťa mi takto zatoužil redislokovat dvě postele přebytečné, s prostorem úložným, tuze málo užité (spíše zaprášené dlouhodobějším skladováním). Při vší úctě k Buchťově postavě se hravě pozná, že na těchto dvou kusech pramálo naspal, každopádně nikdy neobcoval. Vím, jak vypadá nábytek, v němž se pelešili hroši.

Pročež jsem aktivizoval přítele Marťana a postele jsme do Pičoslavi odsmýkali. Pro návštěvy (ač je mi s podivem, že se na to taky nevyseru).

Buchťa a Marťan: dík.

Zdivočelá zahrada.

Stěhováníchtivý Tuk.

Toť ono. Kdyby se někdo odhodlal na strašidelný čórtův hrád, aby věděl, z čeho ho budou bolet ráno záda.