Egiho mily denicek

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Samozřejmě tím myslím pracovní životnost a Tasemnici s velkým. Další Tasemnici. Já už totiž na óřadě pamatuju jednu, o které vy nemůžete vědět, neb to byla jenom krátká epizoda (cca půl roku?) a tenkráte jsem si ještě nevedl deníček ni zápisníček či jiný bonzovací nástroj. Ta tehdejší nastoupila, dala po předchozích hokuspokusech óřad trocha do rychtyku, přijala mne ... a zmizela. Raději se odešla živit pyrotechnickým průzkumem, neb jí to přišlo jako mnohonásobně bezpečnější. Kecám - šla dělat velechytrou na jakousi fuckultu. Pravda - než by se srala s náma.

Tak se zrodila Tasemnice nynější, či nyní lépe řečeno dosavadní, jež byla na místo delegována z byvšího místa vedoucí finančního odporu.

Ouřad pod její taktovkou vcelku prosperoval v rámci možností. Nic nebylo neřešitelné a z jakéhokoliv průšvihu se dalo vybruslit.

Nad svým mančaftem držela Tasemnice ochrannou ruku, i ty nejneschopnější (začasté třeba k mému vzteku) nechala dodejchat do důchodu na nějakém místě, kde prakticky nemohli nic moc poškodit. Nebylo-li zbytí a bylo-li se třeba obzvláštního úkazu zbavit, s pocitem dobře vykonané práce jej s vynikajícím doporučením katapultovala na Magorát nebo Kraj, ať se tam s ním taky potěší. Jestli už někdo dostal padáka jako takového, musel se o to setsakramentsky zasloužit. A i tak obvykle vyměkla a třeba místo paragrafu za chlast mu velkoryse podstrčila dohodu.

Co se mne týče, razila heslo "my mu nerozumíme, ale my mu věříme". Já si vždycky vyčenichal, co mi hoří za prdelí, rámcově ji informoval o postupu a pak přišel až nahlásit splnění úkolu. Ostatním zvenčí říkala: "Já tomu nehovím, mne s tím nezatěžujte, já na to mám pana Egiho, obraťte se na něj." Případně: "On si vás shodí se schodů sám," když šlo o nějakého obzvláště vlezlého dýlera.

Pohlavkovala mne, když se ještě mylně domnívala, že moje příchody do práce jí stojí za nějaké pozastavení. Následně na to rezignovala, moji vizi přijala za svou a oba jsme byli spokojeni.

O ututlání a zmírnění následků několika škandálů třebas tady s deníčkem, kdy proti mne brojili potrefení ingósti v peticích, to se snad nemusím ani zmiňovat.

Na druhou stranu si nepamatuju, že by kdokoliv na Tasemnici za ty roky zkusil učinit nějakou vědomou a záměrnou levárnu.

Takto to šlo, jestli dobře počítám, bratru osm let. Poslední roky už byla Tasemnice v důchodovém věku, ale platila jakási per huba domluva, že to tam dotáhne do konce volebního období, pak děj se vůle Boží. Oni se chytnou s Velkým Šéfem Kvakinem a Malejma Šéfama Dolejzalem a Jůhelákem za ruce a tanečním krokem půjdou spolu do prdele. S výslovným dodatkem, že kdyby to s ní bylo k nevydržení, ať si Kvakin najde lepčí tasemnici a v klídečku u kafíčka se domluvěj, kdy Tasemnice vycouvá.

To by nemuselo bejt až tak na závadu, spousta velkejch šéfů píchá svoje sextretářky, polovina je vlastně od toho přímo má. Ostatně i v rámci ouřadu mám občas, jak chytnu ty drby při špacírování se šroubovákem a instalačníma CD po budově vždycky všude z první vlny, mám takovej dojem, že tam poslední dobou šuká kameň cihlu. Což je taky zcela obyčejný jev a při částečném postupném omlazení personálu mi to nepřijde až tak divné. Kolega z odboru A práší kožich kolegyni z odboru B, pracovně spolu nemají nic společného, jestli spolu obcují po pracovní době nebo místo oběda, po tom je každýmu hovno. Však pamatuju i z jiných zaměstnání, kdy servisní technik mizel s asistentkou na nákupy do města, přičemž pak chodily pokuty za divně se kymácející firemní pickup zaparkovaný na lesní cestě za zákazem vjezdu. Nebo třeba ve vztahu k zákazníkům, kdy kolegu plemeníka bylo třeba používat pouze jako řidiče a týlové zabezpečení, neb jej nebylo možno pustit k práci, an měl z místních zaměstnankyň odkrvený mozek. Zcela běžné a nikdo se nad tím moc nepozastavuje.

Takto si před časem Kvakin usmyslel, že Číča bude nýčko jeho osobní asistentkou. Vypracoval na toto téma obsáhlý elaborát, nechal si posvětit volenými orgány lidosprávy, na základě jejich pokynů bylo Tasemnici (coby ředitelce ouřadu) uloženo zřídit místo asistentky a převést Číču na něj. Což se i stalo. Až teprve později se zjistilo, že taková asistentka má dle tabulek o třídu nižší plat, než odborná referentka sekretariátu, čímž se Číča stala historicky první v české státní správě, která si vyšukala snížení platu. (Nicméně pro klid v soubudoví jí bylo kompenzováno do původní výše osobním ohodnocením - opět ruka Tasemnice).

U Číči se začaly projevovat jakési klimakterické pochody, kdy nejenže dělá Kvakinovi matraci a poskoka (tento ji za to odměňuje třeba parfémy ukradenými z tomboly před plesem ouřadu), ještě mu s nadšením chodí bonzovat třebas každý drobný překlep v ouředních lejstrech, zvláště pak u mladších kolegyň s hezčíma kozama. Pomlouvá. A sere všechny okolo. Většina lidí už odmítala i pít kávu v jedné místnosti s ní. Přičemž se pak Kvakin ještě podivoval nad špatným kolektivem, kdy s Číčou nikdo nechce kamarádit. Do telefonu se představuje jako: "Sekretariát velkýho šéfa." Jeden z mála jsem byl já, kdo si do ní rejpne, že není žádnej sekretariát velkýho šéfa, že tady je sekretariát ouřadu, o čemž vypovídá organizační schéma, že tedy maximálně by se mohla přestavovat jako "Sekretariát ouřadu, u telefonu hulibrčka velkýho šéfa." Čímž se zase můžu šplhat na čelní místa v pelotonu na Kvakinově kill-listu. Ačkoli mám pocit, že ty mladé prsaté kolegyně se mi už ztratily za horizontem.

Do toho Tasemnice odmítla několikrát na zasedáních volených lidosprávných orgánů krejt Kvakinovy křivárny a na přímý dotaz, zda je to právně v pořádku, odpověděla po pravdě, že není.

Možná definitivně si podřízla pod sebou větev, když Číču, aby na ni nemusela celé volby koukat ve volebním štábu, vypakovala kamsi do komise dělat zapisovatelku, jako ostatně každého jiného řadového ingósta. To Číča nesla velmi nelibě. Tam jsem s ní měl mimochodem taky další výstup, kdy se mi začala zvědavě hrabat v papírech (seznamy členů volebních komisí) a mumlat cosi o tom, že potřebuje cosi zkontrolovat. Načež jsem jí papíry sebral a oznámil jí, že "jako obyčejná ficka zapisovatelka může kontrolovat maximálně, jestli má dost špičatou tužku, do zbytku se nemá co srát a má pouze jako cvičená opice poslouchat pokyny DrDol a jejího volebního štábu a mne jako informatika." Což Číča vydejchávala dobrou hodinu.

Souvislost je jenom spekulace, ale přesně v tu dobu přišel Velkej Šéf Kvakin s pokynem pro Tasemnici, ať ona na svoje místo vypíše výběrové řízení. Velkej šéf vůči tasemnici nemá mnoho pravomocí, tohle je bohužel jedna z nich. Avšak pokud by s ní byl nespokojen, podle původní dohody by se to dalo udělat v klidu, navíc mnohem slušněji.

Chvíli se to potácelo od ničeho k ničemu. Do výběrové komise se Kvakinovi diverzně vnutila Právnička Irma s tím, že dle jakýhosi snad metodickýho předpisu tam kromě Kvakinovejch kejvalů musí sedět jeden státní ouředník, což je třeba zrovna ona. Žádnou velkou čáru přes rozpočet mu ale zase udělat nemohla. Malej Šéf Dolejzal jde taky o své vůli do prdele šéfovat jakémusi lazaretu a Malej Šéf Jůhelák sám nic moc nezmůže. Ani oni o tom dopředu nevěděli, to byla skutečně čistě Kvakinova iniciativa.

Trochu se nad tím celým pozastavovala stranická buňka Kvakinovy rodné ODS, kde ho mají taky rádi jak osinu v prdeli. Nakonec i ti však naznali, že bude jako v šachu lépe obětovat jednu Tasemnici, jen když pak po čtyřech tazích vezme i Kvakina čert.

To je možná jeden z hlavních paradoxů celého příběhu - Kvakin má být vyškrábán na jedno z čelních míst kandidátky v podzimních parlamentních volbách a delegován coby poslanec do Práglu. Neboť obec už po všech ohledech rozmrdal dost, takto elegantně naboural i pohodu na ouřadě, což nesmí bejt, v Práglu nebude moct škodit přímo svejm domácím, avšak ti toho na něho vědí dost, aby kejval podle stranické linie a nestal se z něj nějakej rebel, kterej by hlasoval podle nějakého svého stupidního svědomí. Což je v Kvakinově případě jen taková nadsázka samozřejmě. A i jako bigamista se tam bude docela vyjímat, neb v počtu bigamistů ODS o jednoho momentálně prohrává.

Výběrové řízení proběhlo. Obálky proti veškerým běžným obvyklým i předepsaným postupům musela z Kvakinova rozhodnutí přebírat přímo Číča. Jako aby Tasemnice nevěděla. Přičemž tato si samozřejmě může v počítači sjet seznam veškeré obíhající pošty na celém ouřadě. Ale asi měl Kvakin strach, aby si to večer nad párou nerozlepovala a nečetla (funguje vůbec na samolepicí obálky pára?).

Zjistili jsme, kdo je Kvakinova favoritka - bývalá vedoucí jednoho oddělení buď na ouřadě našeho typu v centru nebo na Magorátě. Já si to nepamatuju. Jen ti, kteří přišli odtam, mají v živé paměti, jak byla propuštěna pro kromobyčejnou neschopnost, načež celý odbor týden slavil, že se jí konečně zbavili. Zkoušela se takto vetřít na několik ouřadů, kde za poslední dobu hledali nové tasemnice, všude si však zjistili patřičné informace a s poděkováním za laskavou nabídku hodili její materiály do skartovačky. A co hůř pro mezilidské vztahy - něco přes čtyřicet, blond, pořádné kozy a o polovinu míň vystřílená puška než Číča. To bude veselo.

Situace se trochu zkomplikovala, neboť výběrové řízení na tasemnici ouřadu musí posvětit Velkej Tasemník z Magorátu. Kvakin to bral svým osobitým stylem: "Formalita, to s 'Pavlem' sfoukneme prakticky za pochodu," načež 'Pavel' mu to smetl se stolu s podotknutím, že takto se nevypisuje výběrové řízení ani na uklízečku, a nařídil opakování celé legrace. Přičemž se ještě vztekla 'Pavlova' právnička, že když je tam Kvakin objednanej na audienci, co tam má, kurva, za sebe co posílat s nějakejma materiálama jakou asistentku? Co to má bejt - asistentka?

Pročež Kvakin přilezl za Tasemnicí, jestli by tam nechtěla ještě chvíli vytrvat do ukončení opakování výběrového řízení? Prej - překlenovací můstek? S čímž ho Tasemnice poslala velkoryse do prdele, že tejden bude doma, pak odjíždí s vnukama na chalupu do Beskyd, může se mu o prázdninách vysrat na to, aby mu dělala nějaký překlenovací můstky. Konečně léto, ona bude sedět v práci a dělat takovýmu křivákovi můstek, ne? Chachá ...

Čímž si to Kvakin jistě užije, neboť podle zákona, není-li jmenován tasemník či tasemnice, vykonává jeho práci velkej šéf.

Já si naštěstí ještě za staré Tasemnice shodou okolností nasyslil zásobu techniky, se kterou si přes prázdniny vystačím.

Letní porada hokejové redakce v házenkářské hospodě.
Taky vpodstatě jenom soukromá poznámka a nic, co by vás mohlo nebo mělo zajímat.
Zvlášť šéfredaktor Mar Tin mi kladl na srdce: "Žádné výstupy z tohoto jednání."

Nechápu, co všecky furt pudí k tomu, nechat si v hospodě do žrádla rvát nějakou lebedu. A co na tom vidí ti kuchaři? Hnus. Ke slanýmu kuřecímu zapečenýmu se sejrem vám naserou kyselý zelí, jeden lopuch salátu a kus mrkve. Nejlíp, když vám do toho nateče sračka z řepy. Do nových brambor s máslem. To jsou asi nejradši. Debili.

Obvykle to odmítám celý. Třeba U Šušňa, kam chodím na obědy, už ví, že "Egimu bez bejlí". Nedovolili by si mi něco takovýho přinýst. A když je něco přímo integrální součástí pokrmu, příkladně čevapčiči s cibulí, na tu cibuli se přijdou zeptat. Pro sichr.

Když už jsem ve velmi dobrém rozmaru, otážu se, jestli je v dané hospodě také takové zvrhlé móresy držej, pokud ano, nechám si "oblohu" přinýst zvlášť.

"Hmm, no jo, ale ... minule jste nechal akorát řepu a řepa tam dneska není. Zvládnete to?"

Na liskanec to je, to každopádně. Uznávám, měli tam zastupující kuchařku (což servírka hlásila dopředu) a taky už se nějakej ten pátek známe. Ačkoli to neznamená, že si ji nemůžu vzít stranou a kopnout ji do prdele, ne?

Jinak abychom pořád jenom nemazali po večerech karty, naučili jsme Ťapouše šipky na stará kolena. Ne, to není sytém hry, házeli jsme pochopitelně 301 nebo 501. Myslím tím jejich stará kolena, ačkoli já už se taky nemám co vytahovat.

A tohle tam tak sedělo na Jana Uhra v zahrádce za plotem. Než jsme se stihli cestou zpátky usnést,
jestli to lapneme a odsmejkáme někam do záchranné stanice, očividně to uletělo.

Ťapinka klopí oči v sloup, když je to jako vždy - přišourá se pikolík (dobře, já to vím, nejmladší z bratrů Kalvodů) s jídelníma lístkama a povídá postupně k jednomu po druhým:

(To nic, to jsem byl ještě taky na jakési autogramiádě Komety u kasína se podívat, jenže jsem tam neměl moc co dělat,
pozdravil jsem se s dvouma maníkama z redakce, chvílu s nima poklábosil, sežral klobásu a šel zas do prdele.)

Oslava Pepého a Jeho Hrušky narozenin alias "gardenparty". Party jsou ty škopky na stole, garden ten karfiól vokolo.
Ano, jde o tu chatičku, kterou jsme loni nebo kdy rozřezali na prvočinitele a Pepé si ji stloukl do prodloužené podoby.
Jde o Pepého celoživotní stavitelské dílo.
Též mi Pepé kázal přinést kytaru a hrát, což od něj, jako od učitele hudby, byla pěkná sviňárna.

Sobota, 20.06.2009 ... Morava na kozím měchu ...
(a okolní dny - od čtvrtka do pondělka)

S tím nápadem příšel Marťan už někdy na jaře, ba i jakousi dojemnou legendu si k němu vymyslel. Že letos nebudou závody dračích lodí. Tedy budou, ale ne na Pryglu, kterej je vypuštěnej. Budou kdesi v Jedovnicích, kamžto by bylo příliš složité smýkat celý tým "Plovoucí slepejši", aby se některý někde nezaběh. Pročež závody dračích lodí se letos budou bez nás muset obejít, posledního jim pro obveselení budou muset dělat nějací jiní nešťastníci. Avšak pro slepejše vodomilné je v rámci jejich vzdělávacího centra třeba vymyslet náhradní program.

Náhradní program měl spočívat v jednodenním splutí cca 20 km Moravy, z Bzence do Hodonína. Prej "Za meandry řeky Moravy".

A takto na nás Marťan nastoupil - celou partu začal mocně lámat, že potřebuje zadáky na kánoe. Jenom tak jeden den, na tu sobotu, každý kormidelník dostane svého svěřeného zrakáče v různém stupni ~~rozkla...~~, ehm, postižení, lážo plážo si sjedem ten kus po voleji, tam přiděleného háčka pokud možno nepoškozeného zase odevzdáme, tím naše úloha končí. V Hodecu je jakési polokempové centrum, kde se přespí, večer buřty, pivo-limo, bujaré a nevázané veselí. A abychom nemuseli ráno vstávat, ještě asi pojedeme už v pátek navečer, tím nám odpadnou ranní stresy a chvátání.

Lodě nafukovací, půjčené. Je třeba je tam nějak dostat. Též osazenstvo je třeba tam nějak dostat. A taky zpátky. Což o zpátky, zpátky se pojede v tu neděli, ale tam až v tu sobotu, čili vstát ráno v šest nebo v sedm. Takže řídit budu já, Ťapinka, Cane a Hanka aka Bubu, takto ředitelka slepejšcentra. Vezmeme pochopitelně každý své vozidlo.

Hmm, z toho by jeden už tak urvanej nebyl. Ale furt by se to dalo ještě překousnout.

Lodě dostat do Bzence nejlépe na vleku. Samozřejmě za mým autem. Zároveň s bagáží. Vlek vypůjčit, následně vrátit. V mezičase s hlavní organizátorkou Terkou objet půjčovny, lodě vyzvednout, odsmýkat do centra, vyložit, zaparkovat vozejk do garáže, ráno ho vyzvednout, zas to celé naložit, všechny rozstrkat do těch aut.

Zhruba tak to obvykle vypadá, když organizuju vodáckou výpravu já. Tohohle většinu oddřu. Tentokrát to organizovala Tereza. Ta mi udělila pokyny, oddřel jsem to taky. Spravedlnost.

Opravdu a docela. Přijel jsem do města, auto zcela v pořádku. Zaparkoval jsem. Odešel na hodinu. Přišel zpátky, nastartoval, rozjel se ... a auto se začalo chovat jako kočár. Při každé sebemenší nerovnosti se rozhoupalo opravdu jako dostavník, nekoordinované kývání do všech stran. Dojel jsem se domluvit pár ulic do té půjčovny vozejků, kde mám známé, kouknul zezadu ... utržené tlumiče se na mne zubily volně kinklajíc se ve vzduchu. Blbej nápad. A to, pěkně prosím, aniž bych přeskočil obrubník, nějak razantně najel na kanál nebo něco takového. Fakt. Nechápu.

S vypleštěnejma vočama jsem se s tím lážo plážo třicítkou doploužil do AutoĎASu. Ošívali se, škrábali se na bradách, prej se uvidí. Ale já jim v takovejchto případech věřím. Jak jde o upínání pásů, kontrolku kýho šlaka nebo větráček, to se k tomu maj jak lačnej k sraní a musí je člověk dupat, stát nad nima, prskat, pak jim to ještě hodit na hlavu a na závěr to stejně reklamovat a nechat udělat znova. Operace na týden, strašnejch nervů a hádek. Jo, a ještě u toho pokurví něco jinýho. To dá rozum. Při takovýchto fatálních závadách jsou ale obvykle rychlí jak myšlénka, moc nedržkují, opraví, rychle, dobře a s trochou snahy i přiměřeně levně. Závazně to neslíbí, ale udělají (narozdíl od těch drobných případů, kdy svatosvatě odpřísáhnou a neudělají).

Nicméně spoléhat se na to zcela nedalo. Když nové tlumiče na Opel Astra téhle řady v Brně prostě nebudou, můžou si AutoĎASáci třeba v prdeli prst zlámat, nenadělaj zhola nic. Proto jsme začali vymejšlet katastrofické scénáře. Zajistili dvě náhradní vozidla - od Kraťase a Poděsky. Jeden kombík Schade a jeden malý potrat. S tím, že vozejk by se kdyžtak připřáh za Ťapinu. Buď by se s tím ale sofort naučila jezdit (v případě Kraťasova), nebo bych já jel s jejím, ona s půjčeným (v případě Poděsčina). Ještě byla jistá nejistá varianta využít jako řidiče Ilicze, pokud by si tento od oněch neblahých zkušeností ze zimy nechtěl zopakovat ten trik s břízou.

V pátek jsem se hezky projel sociálkou do práce, abych si měl možnost vychutnat hromadnou dopravu do nejmenších detailů. Dvacet minut v dopravní špičce neodjelo z konečné ani kolečko, aby následně první šalina posbírala pěknou hromadu lidí. Potkal jsem při tom ještě sousedku Božínkovou, takto manželku pana Božínka, řidiče MěHroDu. Srdnatě se snažila najít můj ztracený optimismus a vysvětlovat, že čuráci u toho podniku fakt nejsou dočista všichni. Dále jsem díky tomu zjistil, že 6 km cesta, kterou autem při nejhustším provozu dokážu zvládnout za cca 15 minut a na motorce za 13, může trvat zcela v pohodě i přes 50. Jak mne stojí i s mým tankem, který žere i trávu kolem silnice, dejme tomu 11,- Kč, existují lidé, kteří ji za ten trojnásobek času (dvojnásobek, kdyby šalina jela včas) absolvují za pouhých 22,- Kč. A ani jim na tom nepřijde nic divného. Začínám dávat za pravdu D-Fensovi, který tvrdí: "Nejsem tak bohatý, abych mohl jezdit veřejnou dopravou."

Aby mi někdy v půlce odpoledne, kdy už jsem si házel kostkou, jestli budu volat Kraťase nebo Poděsku, zavolali z AutoĎASu, že Oslík je hotov a připraven k expedici. Odvolal jsem ty dvě dobré duše. Kraťas akorát zamrčel, že na takovou trivialitu už beztak zapomněl, že je mu jedno, jestli auto bude stát přes víkend u práce nebo si jezdit po kraji. Jako bych prej přidal. A Poděska mi takto vyjevila, že to je dobře, když mám Oslíka, neboť ona hypla do nějakého stupidního chlapa, který nepochopil onu nedávno i zde přetřásanou pravdu, že ženská v potratu má vždycky přednost. Nicméně, až tu zas budou zevlovat, díky jim oběma za velkorysou nabídku.

Takto jsem mohl ještě jednou za dobrodiní zločinného podniku DPmB přejet celé město, vyzvednout si opravené auto a zajet do první půjčovny lodí. Zase jiný okraj Brna. Tam jsem se sešel a Marťanem a Terezou. Naložili jsme prvních šest lodí (Pálav a Barak alias kozích měchů, jak odpradávna říkají zlí jazykové a já), pádla, vesty, pumpy, přilby ... a nové tlumiče dostaly co proto. S tímto nákladem hvězdicově na opačný konec pro vozejk, tam to přeskládat. Na základnu. Vyložit. Do další půjčovny. Zbytek lodí. Na chaloupku. Vyložit. S vozejkem do garáže. Asi jako když si na mapu Brna nakreslíte pentagram. Padesát nebo šedesát kiláků, a to jsme ještě vlastně nikam ani nevyjeli.

Zajet pro vozejk, sjet do slepejšcentra, naložit. Jelikož hmotnost mastodonta za autem se blížila pomalu k půl tuně, dostal jsem (či si vymrčel) alespoň jako slabou útěchu právo prvního výběru - hubeného Ilicze plus tři nejštíhlejší dívčiny. Klusťochy ať si vozí, kdo chce.

Hned po vyjetí mi přestaly blinkat blinkry. Nu což, s patřičnou dávkou opatrnosti jsme jeli bez blinkrů. Sice jsem uvažoval o variantě dávat znamení z okýnka, posléze však zavrhl, protože jsem si dovedl představit, kolik okolních řidičů asi tak chápe vzhůru zalomenou ruku jako znamení o změně směru jízdy vpravo. Spíš by to považovali za nepěkné gesto a chtěli se určitě prát. Jen ať si na pojízdného jasně žlutého dinosaura daj majzla.

Zastavili jsme konvoj u motorestu a čekali. Z motorestu vyběhl motorestauratér a začal píčovat, že parkoviště je tam pro hosty motorestu. Právě ve chvíli, kdy jsme se rozhodovali, jestli k němu zajít na kafe. Bubu s Marťanem vyrazili na motorizovaný průzkum a vypadalo to, že se ztratili taky. Vrátili se skoro za půl hodiny, s bahnem i na střeše a na celém Marťanovi, neb zapadli. Cane stále nezvěstný. Abychom udělali motorestauratérovi dobře na šulina, šli jsme přece jenom na to kafe, že už nemáme moc co ztratit a těch dvacet minut nás nezabije. Motorest jsme avšak obratem překřtili na "U Bleska", protože tak scíplou lemru jsme dlouho nikdo z nás neviděl (teď nemluvím o zrakovém postižení půlky výpravy). Jelikož jsme mu obsadili půl hospody, mnohonásobně jsme překročili jeho obslužné kapacity, kdy dokázal všehovšudy přinést jedno kafe a jednu polívku naráz. Příjemná hodinka. Cane se hbitě našel.

Identifikoval jsem vadnou pojistku v blinkrech a vyměnil. Shořela zas. Někde nějakej šlus asi. Teď šlo jenom o to, jestli někam zateklo mně, nebo jestli to dělá vozejk.

Nalezli jsme na druhý pokus příjezd k vodě, kamž jsme se pak i obratem přesunuli a vyházeli proviant.

Ponechali většinu výpravy přípravám, nafukování lodí a krátkému PŠM (politické školení mužstva), odvezli většinu aut a bagáže do Hodonína, jedním vozidlem se pozvraceli.

Ze šlepců - háčkoidních pasažérů - se paradoxně vzhledem k počasí vycukal pouze jeden. Bylo obsáhle diskutováno (ještě před složením lodí), jak z toho ven? Jestli vzít jednoho nadpočetného kormidelníka k někomu na porcelán? Nakonec to rozhrábl Ilicz, jenž se vykasal, že si to sjede klíďo na singlu. Inu, každý svého štěstí strojvůdcem. Tak se mohlo tedy na deset lodí nalodit devatenáct osob. Jediný atyp v posádkách (frekventant háček a nahecovaný kormidelník) byl Marťan, který seděl na kormidle, jasně, jinak by se zapíchli špicou do dna, a na háčku měl jako voči Hanku Bubu, takto svoji ředitelku. Možná taky jediný případ, kdy mohl tvrdit nahlas, že ji má na háku.

S povděkem by se dalo kvitovat, že na půl dne přestalo takřka pršet, možná v jednu chvíli na nás spadlo pár kapek. Zůstala aspoň ta kosa. Kupříkladu já neváhal a vzal si šusťákovou bundu, kterou nosím na běžky. Dobrá, tak bez té teplé fleecové vložky, no. Klobouček ani ne tak proti slunku, který stejně nebylo, jako ze zvyku, na nohy teplé outdoorové ponožky a tenisky armydasky.

Vlastní plavba byla asi to nejjednodušší na celé akci, jakkoli to může znít s podivem. Zpočátku to ještě vcelku rozumně teklo, jak jsme se blížili k jezu v Hodoníně, tok ustával a zpomaloval. Polovinu doby jsme prosoulodili a občas rozpouštěli formaci jenom kvůli zdivočelým rybářům na březích. V druhé půlce, kde řeka tvoří státní hranici, už to bylo tak, že na pravém břehu skotačili rybáři čeští, na levém slovenští.

O hlavní zpestření, jestli to dobře počítám, a největší katastrofu, co se týče koupání, se postarala naše posádka. Já vyfasoval Ivu, takovou jednu taky divnou, co s náma občas v zimě též zajde do hospody. Potud v pořádku, neseděla na tom poprvé a navíc chtěla pořád pádlovat, ba dokonce to i uměla. V první třetině, kdy to ještě docela teklo, byly v jednom místě napadané větve. Já tam velkoryse dával přednost několika dalším lodím, motal se, couval, dohlížel na to, aby se patřičným průvlakem prosmýkli všichni. Čímž jsem si trochu snížil manévrovací rychlost, štrejchnul bokem o jednu větev a zaháknul se za ni tym blbým špagátem, co je podél boku nafukovačky. Vpodstatě jsem se tam i s lodí zavěsil. A jak to cuklo, zvědavá čubka Mášena mi přepadla přes příď. Pročež jsme byli poté, co jsem ji vylovil, jediní mokří.

U jezu jsme přenesli lodě do starého koryta, spluli až k náměstí, vytahali a odšmajdali pěšky těch cca 100 metrů na základnu.

Sjelo se pro to jedno u Bzence ponechané auto. Ostatní omývali lodě a ošetrovali jim šrámy.

A pak se Ťapinka začala tvářit strašně unaveně a zkroušeně a scíple, načež pravila památnou větu, již je třeba zapsat si do análu: "Na tom kormidle je to ale strašná makačka." To musím připomenout, až bude na vodě píčovat, že ona dře a kormidelník se fláká. Che.

Kdežto mně bylo nakázáno vytáhnout kytaru a se Zadkem drnkat a hloupě vyřvávat až asi do půl třetí do rána.

Jediné štěstí, že si nikdo nelajsnul mne vzbudit ráno před jedenáctou. To už by nepřežil v prvé řadě on, v druhé já.

Až při parkování vozejka, který jsme měli vracet až v pondělí nad ránem, jsem zjistil, že jsem od soboty, zpitomělý v šest ráno, nechal otevřenou garáž. Ne odemknutou, otevřenou. Dokořán. Naštěstí mi nikdo nic nešluknul.

Zbytek neděle jsme se všichni (tedy já, Ťapinka a psi) ploužili jak mátohy.

A v pondělí k dovršení všeho - v šest ráno vstávat (s pomocí Terezy na telefonu) a pozvracet vozejk. Až tam strejda s ohmmetrem zjistil, že šlus je ve vozejku, já znovu vyměnil pojistku v blinkrech a blinkám jako o život.

Čili: Bylo to pěkné. Budu-li ještě někdy požádán, abych se takovéto výpravy zúčastnil, mohu zodpovědně a s potěšením prohlásit, že mi bude velkou ctí ... se jim na to vysrat.

On totiž bývalý kolega - řidič - takto konvertoval a stal se z něj velkorestauratér.

Jenomže už delší dobu jsem nějak v centru nemoh narazit na kavárnu podle mého gusta. Všude maj buď televizi, nebo hnusný kafe, nebo jsou tam otravní lidi nebo vůbec něco.

Tady jsem si Vejťu vychoval a televizi mu zatrh, ještě jsem ani nemusel překročit práh. Prej dvě velký plazmy na zeď. V kavárně? Mu jeblo nebo co ...

Až budete někdy v centru potřebovat, zkuste to tady na Sukové: Kapitol Caffé. A jestli tam bude takovej svalnatej tříprstej metrouš za barem, můžete mu říct, že jdete na moje doporučení. Ále, nebo né, vy si tam pak vožerete držky ... radš dite na kafe a mne do toho netahejte.

Nic zvláštního, snad až na to, že jsem se nechal zlákat Iliczem, že ve dvou se to lépe běhá.

Načež jsem se s ním vydal po dvou kofolách a kafi, čili nejen, že mne uštval, ještě jsem se málem poblil.

Dal jsem se do "řeči" po ICQ se spolužákem Marčelem Heidelákem, kde jsem mj. zmínil historku s ředitelem naší bývalé školy.

Ptal se, jestli jsem se pochlubil coby absolvent (ano, samozřejmě) a zásobil ho údernými historkami historickými (asi ani tak moc ne, jen v míře přiměřené).

V první chvíli jsem zcela jasně a zřetelně před sebou v duchu uviděl profesorku Sůvovou. Jenže to byl jenom takový záblesk. Nazdar pionýrko - Sůvová. To je jasné. Ale co s tím? Na žádnou souvislost jsem nebyl schopen přijít, v kterémžto smyslu jsem Marčéla i několika zmateně se tvářícími smajlíky zpravil.

Objasnil, přičemž jsem onen náhled do minulosti zadatoval a rozšířil na období asi dvou hodin. A bylo zcela pochopeno.

Kterak jsem (tuším) ve druháku se vrátil do školy rovnou z čundru. Tedy myšleno první školní den. Taková hodně zašmodrchaná výprava. Až mi dojdou historky, připomeňte mi chmel a repatriaci z Německa, mám pocit, že to byla stejná výprava. Jo, a sklad ojetých pneumatik. To už budu taky vědět. Ale hlavně ten návrat - nějak jsem jednak nestihl časově, jaksi mi snad i nezbyly prachy, každopádně ne dostatek, flikoval jsem to stopem, vlakem částečně, figurovaly v tom i dva vlaky nákladní. Teď netuším, jestli je to ten stejný moment, kdy jsem před cestou do školy slézal z náklaďáku kdesi na nákladním průtahu, oprášil se od rzi (seděl jsem na nějakých traverzách) a šel se vzdělávat? Ale to mohl být kterýkoliv jiný drobný výlet.

Tady vím jistě, že jsem už nešel domů, protože jsem se do Brna dostal nějak za deset minut sedm nebo tak nějak pitomě. Nějak mi totiž snad skapaly hodinky a musel jsem se na čas vyptávat nebo koukat po okolí.

Došel jsem rovnou do školy. V maskáčích, v kanadách, s usárnou a mačetou na zádech a "survival" nožem s boxerem u pasu. Ten jsem pak asi i schoval. Ten nůž, ne ten pas.

U vchodu zevlovala jakási taková, mi přišlo, drobnější dívčina, asi na někoho čekala. Jak jsem byl v dobrém rozmaru, že jsem to stihl, žoviálně a velmi vtipně jsem se otázal: "Nazdar pionýrko, nevíš, kolik je hodin?"

Dál si pamatuju, že jsem musel nechat kanady v šatně a celej den tam bejt v ponožkách, čímž jsem se ještě lépe vyjímal mezi slavnostně oblečenými spolužáky. Můj takto brzký příchod avšak umožnil, že jsem zalezl ve třídě až dozadu, obsadil nejzadnější lavici, diagonálně přes celou třídu od učitelského stolku, kde jsem pak se spolusedícím Držkou alias Česílkem vydržel až do maturity. A pak, kterak se asi o hodinu později otevřely dveře ...

Druhý nejjasnější a zcela zřejmý obraz mám v paměti opět ve vší živosti: profesorka Sůvová s třídním u tabule a já zavrtaný pod lavici.

(Mášenku panička píchla do prdele. Pročež Mášenka získala stejnou známku na stejný rok, jako má Anďák, kterého píchaj do prdele vždycky hned zkraje. Zbylý půlrok se tedy už při přidělování obojků nemůžu řídit rozdílnými visačkami, ale musím podle čísel. Velmi dobré ve ztemnělé předsíni.)

Neděle, 14.06.2009 ... Zbraně, zbraně, zbraně a první pomoc Cikánovi ...

Vstal jsem takhle v neděli v sedm hodin ráno (ano, kvůli práci bych to asi nedělal), sbalil miláššška (pro neznalé - svatební dar) a jel se podívat do Tišnova na závody.

Jestli tomu dobře rozumím, budu muset přidat v čase, protože zásahy jsem lepší už mít nemohl. Jak má každý terč pásma A, C a D (Alfa, Charlie a Delta, ano, chybí tam B, to je na jiném typu terčů), přičemž A je nejlepší a za C a D se počítá časová penalizace, měl jsem na jedné stagi Charlie-Alfa, double-Alfa, double-Alfa, double-Alfa ... a tak dále na dalších snad deseti terčích až ke zdi. Přičemž na této konkrétní jsem byl sedmý. A výsledky (nedejbože s rozpisem) nejsou na webu ani po čtrnácti dnech. Kurva život.

Při té příležitosti jsem zjistil, co vlastně dělá jeden známý, se kterým se průběžně potkávám na střelnicích a na takovýchto akcích. A od nějž jsem vlastně i tenhle kvér koupil (ve výhodném balíčku s několika tisíci náboji za normálních okolností dostačujícími na menší lokální občanskou válku).

Že je ředitelem něčeho, to jsem jaksi mimoděk vyrozuměl. Jeslti se nepletu, diktoval komusi v mé přítomnosti do telefonu cosi ohledně nějakého papíru: "... to napiš normálně na mne jako na ředitele, ona mi to sekretářka donese."

Až teď jsem se dozvěděl, že je ředitelem školy. Co školy, gymnázia. Ale to by mne ještě ani až tak neudivilo, kdyby nešlo o MOJE gymnázium.

Jenom se tak zabývám myšlénkou, co by se asi tak stalo, kdyby do tohohle ústavu vlezl nějakej takovej ten šílenej střelec. Jak by se mu to asi líbilo? Při vědomí, že P. neodkládá zbraň ani na hajzlu a šest ran z revolveru dokáže vystřílet kolem tří sekund, aniž by do deseti metrů minul cíl. No, kdybych chtěl, abych měl ďýýýtě v bezpečí, vím, na kterou školu bych ho přihlásil, che.

Posléze po závodech jsme si s Ťapinkou zopakovali vtípek z prosince (tehdy s Vlastíkem, propriety, lokalita a nezbytnost GPS zůstávají). Tedy jsme se srazili v Tišnově a vydrápali se na Květnici za účelem odlovení geocache nahoře u skály a druhé u barytových štol.

Původní záměr byl, že si ve štole vyfotím netopejra. Nebyl tam ani jeden, zrůdy svinský, pisklavý, ultrazvukový.

Samozřejmě včetně oné nemilé pasáže, kdy já mám s sebou kdovíkolik haraburdí, co nemůžu nechat v autě.

Já: výsadkářské kalhoty, kanady. Taktická vesta. V jejích sumkách zásobníky do samopalu. Na zádech futrál s tou flintou. Zbylá munice rozstrkaná po kapsách. Jako každý slušný člověk mám ve vnitřním pouzdru ve vestě pistoli s dalším zásobníkem. Úhrnem palebná síla běžného pěšího družstva. (Nepočítám tedy navigátorku a dva bojové psy.)

Proti nám dvojice. Šestnáct let, nicneříkající slečna a hustohustý uhrovitý šulínek v tričku "Born to Fight". Zrozen k boji. Eh.

Chvíli jsem zíral a dokonce jsem mu uhnul na silnici, aby mohli projít. A prokous jsem si málem u toho ret, jak jsem se držel, abych se začal řehtat, až zahnou za roh. Ťapinka celou dobu pozorovala, kam se koukám. Jak za ten roh zahli, málem se svalila.

Já už tam tu závěrečnou historku z odjezdu z Tišnova psal jako komentář, tak to sem jenom zkopíruju pro autentičnost ...

Z auta jsem cestou kousek od nádraží viděl ležet postavu na zemi, druhý chlap u něj jaksi bezradně postával. Dva další opodál a vypadalo to, že jdou pryč.

Chlap ležící na zemi byl podle všeho starší Cik..., ehm, ten, jehož národnost se tu česky nesmí vyslovit. Ten druhý, taky jakýsi snědší, ale netroufám si zařadit, líčil, že šel půl ulice za ním, když chlapík vepředu sebou seknul. Podložil mu bundou hlavu a domluvil se s těmi dvěma zbylými (nějaký maník jdoucí ke vlaku a paní v uniformě od ČD), aby zavolali sanitku, on sám neměl telefon. Ti opravdu stáli opodál a chlapík telefonoval, že jdou pryč to opravdu jen zprvu vypadalo.

Tedy zavolal pomoc a pečlivě vysvětlil, kde se nalézáme, mezitím ještě přišly další dvě paní ze sousedství, jedna už s nasazenýma gumovýma rukavicema a snad lékárničkou.

Chlap na zemi byl při vědomí a komunikoval, ačkoli mírně zmateně. Ale alkohol z něj netáhl. Říkal, že se mu udělalo špatně z vedra. Žádné viditelné zranění, žádná krev, paní s lékárničkou ji šla zase uklidit.

Jediné, čím jsem mohl ještě přispět, byla flaška vody, kterou jsem měl s sebou, dal jsem mu aspoň napít.

Sanitka přijela během několika (cca 5) minut, maníka si převzali, uložili vevnitř a začali se jím zabývat s měřením tlaku apod., nám poděkovali a šli jsme si po svém.

Chlap se dočkal pomoci, staralo se o něj asi šest lidí, nikdo ho neokradl, snad to nebude nic vážného.

To je jako vždy moje. Nacházet kolabující (a nebyl to první), mrtvoly (když ještě žijí), poskytovat první pomoc a zachraňovat kdekoho, od zaběhnutého čokla, přes Pitrýska s přeříznutou žílou až po Cikána v Tišnově.

Jistou výhodu geokačerství, případně soužití s geokačerem či geokačenou, má. Člověk se tak dostane do míst, který by ho ani nenapadly. Na druhou stranu, když by ho nenapadly, asi by tak o nic nepřišel.

Abych s tím blbnul já, to už bych ten čas fakt musel srát v proužkách, navíc, jak už jsem říkal, já se takhle vyblbnul v Pionýru dost a dost a hledání přiblblých krabiček podle šifer a souřadnic mne v tuto chvíli neoslovuje (alespoň prozatím, zase neříkám, že se to jednou nemůže změnit). Ale jako geočumerák se občas rád přidám a zúčastním.

Takto Ťapinka dnes jen tak v rámci venčení psů zatouzila po odlovení krabičky vedle ulice Barvy. Souřadnice byly mocně šifrované - obrázek s 2x4 čtverečky. Bylo třeba vzít obrázek, otevřít v editoru, "kapátkem" zjistit kód barvy a z něj dešifrovat souřadnice. Čímž jsem mohl být i užitečný.

A touto výpravou jsem se třeba zase dostal i do prostoru, kde, ač celý život prakticky bydlím na Lesné, jsem ještě v daném sektoru nebyl. Kousek vejš jo, kousek níž taky, na tomhle kilometrovém úseku asi ne. Sídliště, hlavní silnice, ještě jedna ulice cihláků ... a hned za ní džungle jako svině. Pěkné.

Cestou zpátky jsem pak našel na ulici pohlednici, která mi připomněla, že bych vám mohl konečně sepsat ten můj hokuspokus a prosbu a úkol k vám, milým čtenářům. Kurva, zas pochlebuju ...

Vidíte, aspoň tuhle bych sem moh někdy nascannovat. Zkusím v dohledné době, jestli si vzpomenu ...

EDIT: Vzpomněl jsem si, neb jsem si škartičku vložil do knihy k monitoringu systémů coby záložku (kecám, na monitorování jsem dneska ještě ani nešáh, ale na scanner už jo, tak jsem to vzal z jedné vody) ...

Nejlepší je ten buřt v pravé části prvního levého snímku.
Rok původu se mi nepodařilo přesvědčivě identifikovat, ale podle těch údajů v rámečku na známku by to dost dobře mohly být roky 1980 nebo 1987. Ale taky nemusely. Ačkoli podle buřtíka a jeho stylových plavek mi to přijde vcelku na ten první pravděpodobné. Možná už v tu dobu fotka nějakou dobu z autorova archivu.

Nějak jsem se zamotal do restů a kdovíjakech patlákovin, cosi dodělat, cosi nedodělat, prostě jsme se nakonec usnesli, že - zase - nikam nepojedem, protože oba máme na práci to tisíckrát nic z té známé historky o onom oslovi, jenž z toho neslavně dopad.

Tak jsem se nasral, vzal si opucha aspoň na neděli a přihlásil se zase na střelecký závody. Tak.

Jelikož jsme s mojí letkou se skládáním počítačů po volbách končili někdy hrubo nad ránem (nějak kolem čtvrté snad), byli tam poslední a zamykali budouvu, a poněvadž byl ouřad v pondělí z těchto důvodů pro veřejnost uzavřen, prostě jsem takto fikaně získal den náhradního volna.

Čehož jsem využil k návštěvě holiče a několika knihkupectví, kde jsem utratil narozeninové dárkové poukázky od Gazely a Marťana, něco si přidal a uloupil takto 11 ks hodnotné beletrie ve skladbě:

Jsem si cestou domů jenom tak vzpomněl tady na ten dům a ty rybí čuně na něm.
Svého času jako parchanti jsme v rámci nějaké městské pionýrské hry měli jako jednu stage je spočítat.
Bohužel si už nepamatuju, kolik to tenkrát bylo.

Kdyby se vám někomu chtělo to zjistit, je to na Kobližné (než se na to zas začne vyptávat Cane) tendlencten barák vlevo s tím řeznictvím.
Možná zkušený geokačer by to dokázal zakomponovat do nějaké multicache.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Já vlastně ani pořádně nevím, jak to konkrétně dopadlo. A upřímně mne to v tuto chvíli ani až tak nezajímá. Já si v klidu a tichosti volil svoji SSO pro jejich odpor k Libanonské smlouvě a relativně vřelý vztah k držení zbraní v rukou zodpovědných občanů. Neb Libanonská smlouva může bejt zajímavá přesně v okamžiku, kdy budou v EU pro všechny a bez rozdílu platit smlouvy stávající, kdy bude prořezáno houští neidentifikovatalných bruselských ingóstů a vypráskány z legislativy všechny zcestné a nikomu prospěšné paskvily, pocházející z pera kohosi v šedé zóně neznáma. A ty zbraně ... aby třeba nějaké pitomce (Británie, Německo) nenapadlo přes Úniji vnucovat ostatním svoje hloupé móresy.

Vůbec k tomu byla zajímavá kampaň Lexu, kdy byly jednotlivým stranám položeny před volbami otázky stran zbraní, aby si mohli v tomto zainteresovaní voliči (cca 300.000), pokud by to pro ně mělo váhu, udělat obrázek. Někteří odpověděli, někteří neodpověděli, někteří odpověděli souhlasně, jiní nesouhlasně. Nejlepší byli jacísi ti "Evropská demokratická strana" (Hybášková a jiní Hujeři), za které svorně odpověděla jakási koordinátorka kampaně ve smyslu: "Teď nemáme čas, máme kampaň, odpovíme po volbách."

Redaktor nelenil a odpověď čtenářům takto tlumočil i s dovětkem, ať si tedy volební lístek EDS schovají a zabývají se jím také až po volbách.

Mno, moc se jim to nelíbilo. Prý není správné takovouto odpověď takto zveřejnit a prý požadují omluvu. Hehe. Bylo jim zcela po zásluze nasráno.

Bál jsem se, že k nedělnímu sčítání v deset večer se nedošouraj geronti. Došourali. Až na drobné výpadky.

Moje "Egiho letka" se též nesetkala s nijakým větším a zásadnějším problémem.

Ještě lze pochopit kolegyni Laťku matrikářku, která coby zapisovatelka u voleb nebyla, co já pamatuju. Posledních devět (fakt už to bude devět) let seděla na ouřadě a kousala si nehty. Neboť matrika musela být v provozu kvůli případnému ověření totožnosti všelikých sporných voličů. U voleb do EP žádní sporní voliči neexistují. Seznam je někdy dnem "D" uzavřen, kdo si neověřil s předstihem, jestli v něm je nebo není, má peška. Žádné dopisování na základě občanských průkazů a jiných zlotřilých dokumentů nepřipadá v úvahu. Pročež Laťka šupajdila do komise jak motorová myš. Tak tady jsem schopen přimhouřit oko, když nechala svoji komisi sbalit počítač (a patřičně zdemolovat krabice) vlastními silami. Ta dostala vyčiněno nejmíň. Ještě zkoušela pyskovat, že z ptáků chce příště někoho jiného, než Strakapouda, an bonzuje. Tak jsem jí přece jen vynadal, neb páně Strakapoudovo jednání se nezove bonzováním, nýbrž plněním příkazů ("když si to nějaký piče sbalí samy, napiš si to, označ a pokračuj v práci").

Ťápina (neplést s Ťapinou) a Budulínek nehodlaly čekat, sebraly se a odešly z volební místnosti, aniž by vyčkaly předání PC. A nechaly technikovi na odnos i pytel s dokumenty. Od té doby se mi do konce června vyhejbaj. Radš.

A kolegyně Hrubka se zkrátka sbalila a vůbec se komisi nevrátila z ouřadu po odsouhlasení výsledků. Ta byla nejlepčí. A ještě v úterý, když jsem si vařil kafe, přišla mózovat, kdo jí to tam loupe perníček. Na moje zabručení: "Ááá, delikventi lezou z brlohů," začala děsně píčovat, prý že: "Takové výrazy bych si vyprošovala." Asi tím myslela ten brloh. Odtušil jsem, že "Delikventi si nemají co vyprošovat" a že jsou na ni všichni moc hodní. Kdyby bylo po mým, vůbec bych se s ní nebavil a rovnou za ní přišel se škodním protokolem.

Já tomu fakt nerozumím. Nepřijdou mi moje celé tři pokyny zas tak složité, aby to někdo dokázal nepochopit. Zvlášť po tolika letech a tolika opakováních furt toho stejnýho.

Můj nynější popelník na balkóně:
Ovocná směs Jablečno-rybízová "Rybíz", dříve marmeláda.
Tipoval bych to na pero EU.

Neprozřetelně jsem slíbil, že když mám beztak celej den zabitej kvůli práci a volbám, přičemž tam ovšem v sobotu půjdu jenom abychom si zahráli karty a vzbudili dojem zájmu a přítomnosti, přičemž nic dalšího zajímavýho nemám, že bych mohl taky odpoledne zas vyfotit jednu házenou (semifinále ligy národní házené).

Abych následně o den později zvěděl, že ve stejný termín bych moh bejt taky na mejdanu s ex-kolegy od "KamSeNaNásHrabete?" u Mlhuny na chatě.

Chápu, jsou to volby do evropskýho parlamentu, volí to celá Evropa naráz, v rozmezí víkendu dle národního zvyku, může se stát, že je třeba tomu dát nějakou štábní kultůru a výsledky vyprodukovat též najednou. Ani to sice nechápu tak zcela proč, jak by mohly třeba dříve zveřejněné výsledky Česka, takové Litvy nebo kdovíjaké prdele mocně ovlivnit hlasování kupříkladu takových Portugalců (či naopak), ale to už je jedno. Chtěj to tak, maj to mít.

Normální člověk by řekl, že tak se to prostě odvolí právě dle té národní zvyklosti (Česko obvykle pátek odpoledne a sobota dopoledne), výsledky se spočítají ... a pozdrží. A zveřejní až v požadovaných 22 hodin v neděli, jednotně pro všechny. Sčítání hlasů má na starost Statistickej ouřad. Na všech volebních obvodech mají svojeho člobrda. Speciální počítač. Vyhrazenou (teď už) ADSL linku. Zabezpečenou komunikaci. Zabezpečené svoje servery.

Kdyby si delegovali nějaké specialisty, kteří by seděli na databázi a nikoho k tomu do nedělního večera nepustili, nebylo by co řešit. Kdyby se výsledky proflákly, bylo by jasné, komu utrhnout šulina.

A výsledek nějakého okrsku, který by vyslepičil nějaký jouda z Horní Dolní, to nikoho valně nebere.

Ovšem kdepak, u nás je třeba volit v pátek a v sobotu, pak volební místnosti zapečetit a přijít všichni (jde o tisíce a tisíce členů komisí) znovu v neděli v deset večer počítat. Já sázel na 25% odpad gerontů z komisí, kteří se zkrátka v tu neděli nedošouraj (což jsem se pletl a společenské vyžití doochodců podcenil, až na okrajové ztráty v řádu jednotek kusů přišli takřka všichni). Tak jak tak mají desítky tisíc lidí v piči místo půlky rovnou celej víkend. Proč? Prej Únije. Hovno Únije. Nikdo nic takovýho nechtěl. Kdyby to bylo tak, jak říkám ...

Ale opravdu, na můj přímý dotaz, co je to za pičovinu, jsem zvěděl, že prej: "Dyž v Česku se všecko rozkecá ..."

Aspoň jsem mohl svoji ptačí letku svolat až na pátek na odpoledne. Pan Strakapoud měl ráno dokonce promoci, po zbytek dne z řádné práce volno a šel místo chlastání otročit k nám na ouřad, hehe.

Nicméně začali jsme až pozdě odpoledne, rozinstalovali počítače, skončili večer. A celou sobotu se nemělo pořádně co dít, pročež jsme měli celou sobotu na karty. A to ještě jenom ze zdvořilosti, abysme vypadali, že tam alespoň jsme přítomní a jak nás to hrozně zajímá.

Hezky jsem se večer sebral, zajel si do Stans Grilu cestou na hamburger, zavolal bruderovi a popřál mu k narozeninám a jel fotit ohňostroj.

Pakárna jako vždy. Všichni svorně jak jeden státní úředník či jedna státní úřednice nervy na pochodu, celej ouřad z teho na větvi. A to není všechno, ale k dalším událostem se teprve dostanu.

Já už za ta léta rezignoval, vím, jakej materiál mám k dispozici, nijak už se ani dramaticky nestavím na zadní a nešprajcuju a některé činnosti prostě udělám. Máme tradiční dvě babčajne důchodky brigádnice, jež chystají všechno kolem voleb, zbytek zastřešuje z větší části DrDol a její parta. Z čehož plyne, že takové odborné činnosti, jako třeba tisk voličských seznamů (otevřu program, zvolím tři položky ve třech menu, zadám číslo okrsku, vytisknu), to radši udělám já.

Jé, a nebo tisk štítků, které pak babčajne lepí na obálky pro roznos volebních lístků. Jakkoliv mi poslední dobou nekladou odpor, tak na druhou stranu nemůžu doufat, že by něco takového zvládly samostatně.

Otevřít textový editor, vytvořit list A4 štítků s dvěma řádky textu (číslo okrsku a místo volební místnosti), 3x8 štítků na arch, vydělit počet voličů v okrsku čtyřiadvaceti, patřičný počet poslat na tiskárnu. To celé pro 25 okrsků. Pche, co vytvořit, však to tam mají celou dobu uložené - snad ještě Žufi blahé paměti jim to kdysi dělal prapůvodně.

Notabene třeba letos, kdy byla zrušena jedna škola a tamější volební okrsky rozstrkány jinam. To už je úplně v prdeli. Najít, nahradit, vytisknout, uložit.

Jak říkám, nepyskuju, než je nějak nad běžnou normu poslouchat, sednu, pošlu na tiskárnu, jdu do prdele.

Vždyť i já jsem právě takto několika kliknutíma myši poslal 200 voličů do té zavřené budovy, che. Jak lumíky. Prostě jsem si jeden ten opravený soubor neuložil a při dotisku tam nechal starou verzi. Pff, malý věci, chuj s tym.