Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Červen 2011

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Čtvrtek, 30.06.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Padla ...

No, tak si říct nedali. Chtějí to? Mají to mít.

Oficiálně jsem tedy v zaměstnání ke 30.06. skončil, alespoň pro nejbližší dobu. A tak co? To už jsem jednou zažil, vlastně dvakrát. Ne to, že by mne mafíčci odněkud vyštípali, ale konec ukončení pracovní smlouvy k poslednímu červnu. Ono to takhle před prázdninama není vůbec tak špatný (notabene v tomto případě, kdy snad ani česká justice nedokáže zkurvit to, aby mi nakonec museli ještě rozmarné léto zaplatit).

Kupodivu se mi podařilo získat i svůj počítač, velkoryse jsem byl připuštěn do své pracovny, pročež jsem v tom provedl čistku (byste neřekli, kolik drobného soukromého balastu se vám tam za deset let nahromadí v archivech), zazálohoval si některé kompromitující materiály a důkazy, nechal tam služební věci, sbalil si dvě bedny osobních krámů a šel si po svým.

Není to zase asi taková tragédie, když se mi při loučení rozbrečela ani ne polovina kolegyň.

Nicméně tak otlapkaný a oblíbaný jsem nikdy z práce domů nedošel. Budu muset srát mafíky a nechávat se za to vyhazovat častěji.

No a prázdniny teda před náma, je na čase sbalit fotobrášňu a klíče od Pičoslavi ...

Středa, 29.06.2011

Úterý, 28.06.2011 ... Allora s Rosou vám to udělají ...

V rámci toho, jak ještě dovybírávám zas jakousi další a další a další dovolenou, okupují mne jeden půlden tety Allora s Rosou, jež si vyvzpomněly na několik jakýchs takýchs portrétních a poloportrétních snímků (inu, Photoshop je mocná zbraň, ale ani ten není všelék).

Jo, a nač že?

Prý na nějakou novou reklamní kampaň, snad "Uděláme vám to s úsměvem" či co.

Inu, ehm ...

Pondělí, 27.06.2011

Neděle, 26.06.2011

Ťapinčin původně sic nezamýšlený, o to avšak zajímavější hospodářský výtěžek.
Palačinky do přespříštích Vánoc ...
... a BIO jak sviňa, pyčo.

Sobota, 25.06.2011

Pátek, 24.06.2011 ... Inšpekce v Pičoslavi ...

Jako pokaždé, když si pořídíme novou zajímavou hračku, necháme po nějakém čase (např. na vychytání zásadních much, obrazných pokud možno) shlédnout rodiče Ťapouše.

Stejně tak i chudou chaloupku.

Zajímavý moment například je, když, zatímco já vesele chrápu, tatík Ťapík mózuje po dvoře a natolik upřeně pozoruje všechny možné kůlny, dílny, přístavky a jiná účelová zařízení, až mu hrubým výpočtem dojde, že v jedné z technických budoviček musí být ještě najisto skrytý prostor. Sklepoudírna je vyšší zvenku, než kam by mohlo být lze dohlédnout zevnitř.

Načež se akčně pohrouží do křoví za grilem, aby tam vynašel schody a opravdu "půdičku" se zásobou dřeva.

Vida. Mne doposud tahle varianta ani v nejmenším nenapadla (stejně notabene jako lézt tam do toho roští a žungle).

Tak viděli Ťapouši chaloupku a my máme další půdičku a dřevo. Che.

Čtvrtek, 23.06.2011 ... Ženská logika, ženská šikovnost ...

"Ééé, ííí, uauá ...," verbálně komentuji svoje chytání pana Balance s plechem buchet konfrontovaným s nápojovou přihrádkou v lednici.

"Co kvílíš?" vysloužil jsem si udivené Ťapinčino pozvednuté obočí.

"Neboj, já to neshodím, nejsu ty."

"No, jen aby."

"Jen aby nejsu. Vidíš, neshodil jsem. Ale já jsem viděl v tom koši zase tu skleničku. Rozbitou. Rozbitou TU skleničku," vzpomněl jsem si, že jsem zapomněl vyčítat.

Copak sklenička, obecně ji vem čert, stejně piju akorát z vodovodu a to tak, že v přímém přenosu: čuňou naraženou na baterii.

Ale to byla TA sklenička, TA, jež měla kalibrační rysku na 2 dcl i 3 dcl, jedna z mých obětavých pomocnic ve fotografii.

"No co co? Vysávala jsem."

"Ťapi?"

"Máš vysávat ty !!" tohle prostě umí jenom ženská, převádět takto vinu na druhé.

"Ťapi ?!?!"

Prostě některým to přijde očividně poměrně normální, že se při vysávání rozbíjejí skleničky. Vám snad ne?

Středa, 22.06.2011

To by jeden neřekl, co potká cestou do hospody na golfík ...
... třeba trolejbus na Milence ...
... ač tato není osazena dráty ...

Nicméně povedenej model. I s označením linky. Zde na fotce i s modelářem.

Úterý, 21.06.2011

Pondělí, 20.06.2011

Neděle, 19.06.2011

Kýčovitá scéna z malebné Hané ... zaměřování GPS souřadnic pro geocache ...

Sobota, 18.06.2011

Poměrně pozitivní stránka chalupničení.

Pátek, 17.06.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Sendeme se u mléna (08.06.2011) ...

Mně tady v těch doháňkách (stahování deficitu, neplést s oháňkami a nemíchat do toho tak nechca třeba vedení ouřadu) vypadl jeden velmi pikantní den, čili lépe řečeno jsem měl poznámkový papírek špatně zařazený ...

Měl jsem stání.

Né, volové, nemluvím o erekci.

Konalo se další kolo mléna (pro mimobrněnské - soudu). Pořád jde o to prapůvodní kočkování o Pyjavicí mně "simsalabim - odebraný" osobní příplatek někdy z loňského března. Jak oni tvrdí, že já jsem byl zloun a notorický pozděchodič a vůbec univerzální porušovatel pracovních povinností, přičemž to je jakýsi jakože důvod k jednostranné změně smlouvy a "odebrání" měsíčního osobního příplatku. Což jest pitomost, samosebou.

Znovu připomínám - ušila Pyjavice, dle právničky Irmy bez právničky Irmy (buehehehááhááá), právnička Irma odmítá dělat úřadu právničku, pročež proti mně byla najatá externí advokátní kancelář, svého času poskytující právní rady Radostnému Ovanu, odsouzenému komplici odsouzeného exVelkého exŠéfa Kvakina.

Doposud se nevyřešilo vpodstatě nic. Mgr od právníků mafíků se snaží pouze vykreslit mne jakožto diverzanta, jenž místo práce činil si holubník, pročež si nezaslouží (asi) prachy, které má napsané ve smlouvě (já čili diverzant, nikoli Mgr). Zahrnul soudkyně svojí láskou, pozorností, přehršlí směrnic, s nimiž jsem nebyl (ačkoli to zákon výslovně přikazuje) seznámen, a mým milým deníčkem.

Co já s tím?

Prý, jestli máme nějakého svědka.

Kde vzít asi tak svědka, který by dokázal s jistotou říct, že to celé je pičovina?

Jedinej, kdo mne tak napad, že by k tomu moh něco říct, byla Hejkal, svého času naše mzdová cifršpiónka. Ta může potvrdit, že změna platového výměru (tedy smlouvy) probíhala v minulosti výhradně za souhlasu obou stran, byť byl třeba můj souhlas vyjádřen ústně (obligátním "Hmm") nebo konkludentně (kejvnul, poškrábal se v uchu a když nepřišlo nic horšího, dál se tím odmítl zabývat). Dále pak v inkriminovanou dobu měla kancelář naproti mně (a věčně rozglábený dvéře), pročež by mohla mít přehled, zda mne tam někdy třeba Pyjavice hledala, pokud tvrdí, že prováděla osobní kontrolu mé přítomnosti na pracovišti (jednom z mnoha).

Tak také jest.

Hejkal soudu barvitě líčí, kterak mi vždy všechno fungovalo a nikdo se mnou neměl vážnější problém, co se docházky týče, ačkoli jsem věren své počítačosíťoidní směrnici v době dřívější měl posunutý režim. Kdykoli věděli, kde mne hledat, když potřebovali, byl jsem obratem při ruce. Neví nic o tom, že by mne Pyjavice někdy hledala v kmenové kanceláři a tázala se po okolí v rámci svých prověrek přítomnosti. A tak furt dokola. Upřímný, v kolektivu oblíben. Upřímný do té míry, že se to může některým vyžírkám a kryptorudým kryptohlavám zajídat. V kolektivu oblíben, nicméně pro sebe si nechává raději historky, jak mne na moji oblíbenou repliku "To vy, babičko, už tady nebudete" takřka vždy, když se mne ptala na nějaký termín, chtěla mrskat mokrou utěrkou (neboť mokrá utěrka se v ouřadní kuchyňce nachází zpravidla častěji, než devítiocasá kočka).

Dalo by se říct, že se to i hezky poslouchá, ačkoli se nebráním ani Mgrovu vybarvování mne jako démona, pokud si uvědomím, jaké morální velikány supluje a zastupuje. Ti ať si mne klidně mají za hajzla, to jsem jenom rád.

Avšak už je toho poměrně možná dost, ne? To už tam takovým kočkováním "je to parchant - je to anděl" trávíme druhé dopoledne, přičemž jsem ještě u té prvotní erekce, ehm, tedy u prvního stání ani nebyl.

Jak tam tak Mgr opakovaně machruje s mým deníčkem a předčítá úryvky jak na recitační soutěži, pomalu mne hlad a chuť na cigáro dohání k projevu drobné iniciativy ...

Požádám o slovo a ptám se Hejkala:

"Paní T., máte třeba ponětí, jak se v mých báchorkách jmenuje postava vámi zčásti a volně inspirovaná?"

"Vím."

"Podělte se se soudem."

"Hejkal."

"A teď, ryze hypoteticky samozřejmě, protože Hejkal je moje oblíbená literární figura a reálně bych si o ní nic takového nepomyslel, ale skutečně jen teoreticky - kdybych si napsal, že Hejkal je úplně pitomá, blbá, no vyhryz, vylízaná až na morek ... myslíte, že je to nezvratný fakt, přesný popis reality a tím pádem vaše psychiatrická diagnóza, kterou lze použít jako nevyvratitelný klíčový důkaz u soudu?"

Pak je třeba chvíli přerušit diktování zápisu a počkat, až se tribunál přestane smát. Hm.

"Víte co? Nezlobte se na mne, ale tady argumentace nějakejma takovejma pohádkama, to mi přijde, jako by se Petr Bezruč tady u soudu domáhal vyměření důchodu za to, že sto roků v šachtě žil, sto roků kopal uhlí. Zhruba stejně závazný spis."

Ještě tak nějak v té pasáži podotýkám, že - inteligentní vědí - pro dynamický spád historek je občas zajímavý moment sice třeba v tom konkrétním případě zrovna nekecat, ale nějakou okrajovou část pravdy zamlčet. Dynamicita jak bejk. Zrovna jak Mgr tam vyzdvihoval někde poznámku, jak haha jsem si přišel na půl devátou, zrovna jsem se v kanclu srazil s Pyjavicí. Jenže to bylo už v době, kdy jsem její pazdrátovize akceptoval, natruc dělal všechno v pracovní době a chodil na osmou. Jó, že jsem do kanclu přišel až o půl, když tam zrovna "prováděla prověrku docházky" (reálně tam zevlovala, jestli její budoucí spoluzloděj pučmidrát Fiškus už má novou pohodlnou židli), to je věc druhá, to jsem někde asi lemploval po baráku, zrovna tohle bylo, pokud se nepletu, od majetkovníku. A já až taková piča nejsu, abych si to tam napsal jakože "nevědomky", když jsem věděl, že mi to tam Pyjavice (notabene v pracovní době) sjíždí, ne? Takže to se tady můžem trumfovat smyšlénkama.

Stejně tak (a tady jsem si nebyl jist, jestli zrovna tohle datum zaznělo v Mgrových plamenech plamenných) ta historka, jak jsem si přinesl do práce USB tuner a koukal na hokej, což by mělo býti další zásadní porušení pracovních povinností ... Jestli třeba pan Mgr ví, kolik může mít průměrný ajeťák, ehm, promiňte, ajťák, na jednom stole naráz zapojených počítačů a monitorů? A v kanceláři jako takové? A jestli třeba ví, proč jsem hokejový fotograf? Třeba proto, že se neumím jenom tak dívat na hokej a nic u toho nedělat.

(Pauza pro smích na stolici súdní.)

Že bychom se tedy mohli vrátit k tématu - ve smlouvě mám částku, kterou jsem měl dostat. A nedostal. Mgr zatím vyprodukoval pouze štos mých tlachů a mektů, plus doložil několikero směrnic mnou nepodepsaných, byť zákon písemné seznámení zaměstnance zaměstnavateli ukládá, takže jsou to důkazy sice hezké, ale jednak opět irelevantní, za druhé beztak v můj prospěch. "Ono to vypadá, jako bych ho přeplatil, ale to není pravda, že, pane magistře?"

Mgr chvílema vypadá, že se rozbrečí.

Dál jsem upadl opět do své letargie a nechal to zase na Nimrovi a Pracičce (tentokrát jsem je tam měl f plný palbě). Jenom, když bylo poděkováno Hejkalovi a byla odeslána si sednout, musela být zkorigována do židlořadí pro plénum, bo ač jsme zvyklí sdílet stůl i ... no dobře, tak lože ne, ale stůl, kopírku, fofrkonev, tak já jsem žalující strana popotahující statutární město, Hejkal je pouhá svědkyně, tak nechť si plave do hlediště.

Neboť tedy zatím hovoří všechno jen a pouze a výhradně v můj prospěch, je třeba dát Mgrovi ještě další (a pak možná další a další a další) šanci, jednání odročeno ... tramtadadááá, na půlku září. Pecka, co?

Nicméně to nijak nebrání právničce Irmě, aby krmila vo(s)leným zástupcům lidosprávy uši rozprávkama o tom, jak je vše na dobré cestě a má to v rukou krajně schopný legislativec. Se ví, von prachy (vaše prachy, milí poplatníci) dostane, ač tam bude zdržovat ještě další rok. Mně v tom kačáky lítaj a od toho se odvíjí další a další. No, nevyvalíme si bok, ne? Langsam, aber sicher.

Mně osobně to přišlo jako na bídu a zataženou ruční brzdu české justice poměrně úspěšné dopoledne.

Třeba to něčím vyvážit.

Hele, kdy vás naposledy posral pták?

Jasný, mně dneska, ale předtím ani už nepamatuju. Dvacet let? Ani ty fógli už nésó, co bévali.

A málem mi spadl na hlavu obraz.

Moc hezký.

"Pusinky," dím sexuálně harašivě obstarožním kolegyním ve dveřích od kuchyňky, "já se tady na chvílu zavřu a budu se obnažovat ..."

... ano, drobný omyl, ta postava zády k nám ve dveřích nebyl kolega Buchťa, jenž je na podobné přízemní vtipy uvyklý, ale co už ... on to občan rozdejchal.

Jsem si ten posraný rukáv musel trochu promnout pod vodovodem, no ...

Čtvrtek, 16.06.2011

Středa, 15.06.2011

Pridružená výroba na golfu ...

A výsledek střetnutí neozbrojeného Harpagona Spojky s ozbrojeným lupičem.
(Pozn.: Vlevo na snímku není ozbrojený lupič, ač vypadá dostatečně odpudivě.)

Úterý, 14.06.2011

Pondělí, 13.06.2011

Nuda, kurva, ale taková nuda ...

Neděle, 12.06.2011

Marťan a jeho velkolepý pracovní ochranný úbor.
Zajímavé by bylo pozorovat, kdyby na tu práci skutečně došlo.
Nicméně ochranný úbor zjevně Marťana před prací ochránil.

Sobota, 11.06.2011

Pátek, 10.06.2011 ... Poslední petarda vzplála ...

... dejme se ke Gazele ...

Poslední letošní ohňostroj, grand finále, Špéna čili Špilberk. Klasika. To už mám zmáknutý, na to už mám tradiční fotografické stanoviště v činžáku na Poříčí, kde bydlí Gazela. Na Poříčí dítě křičí, Egi z chodby fotí ...

Bejvá to obvykle tak po celý ohněstrůjný festival, že sice tady bejvá ulágrovaná PraPetra, nezřídka i s dalším příslušenstvím, jakož i jiní elementálové, avšak já si jich snažím všímat pouze v míře omezené - dělejte si, co chcete, hlavně mi dejte pokoj. A při závěrečném hovňostroji už zpravidla tuplem nemám náladu nikoho z oněch elementálů ani vidět. Zvyčejně si sedím hodinku dvě v šeru chodby Gazelina domu, odfotím, možná se stavím za tetou Světlankou, takto Gazely spolubydlící, na kafe. Tak to má byť, bo tak je to spravne.

Letos trochu jinak. Když sáhnu mimo množinu elementálů, jsem ochoten udělat i ústupek.

Domluvil jsem se s Bárou a Terkou, dvěma staršími frekventantkami vltavské vodácké výpravy. Někde vpodvečer cournem (myšleno nenáročná procházka, nemá nic společného se slovem coura), pak si buď půjdou po svým, nebo se se mnou podívají na ohňostroj. Můžou mi podržet ... sem tam nějaké vybavení ... stativ, drátěnku, baterku, při těch montážích si občas připadám jak stonožka. Nebo spíš storučka.

Při zevlování budovou v práci z nedostatku jiné činnosti vyzvídá kolegyně Fišta:

"Na ohňostroj - jdeš?"

"Jo, jako dycky. Od kámošky z baráku budu fotit. Dyť víš, jak tam bydlí i ten tvůj známej."

"Aha. Tak od kámošky, jo? S kámoškou?"

"Jo. Ale ne s kámoškou. Od té si jenom půjčím klíče od domu a od bytu, na to nemusím s sebou tahat zrovna ji, ta bude v práci."

"Takže sám?"

"Nó, to né ..."

"S paní doktorkou?"

"Ale né, Ťapinka na to sere dneska, musím sáhnout do jinejch zdrojů ..."

"S Lucinkou?"

"S Lucinkou? To né, eště úplně dočista jiný, dvě, takový ..."

"Aha, cizí dům, cizí byt, dočista jiný ženský? To už si děláš prdel, ne?"

Hm - nedělám. Proč bych měl? Fiš má odjakživa značně hypertrofovanou představivost. Není nad to jí ji trochu podráždit (tu představivost).

Ostatně jsem si na obdobné náhledy mohl už i zvyknout. Když vyzvedávám u odpolední kávy klíče od Gazely, zvím nejen informaci, kde mám zásobu nealko piva, nenačatý balíček kávy a pišingry (kdyby spolubydlící Světlanka nebyla doma), fofrkonev a hrnky najdu v kuchyni, nechť se obsloužím. Když se zmíním o doprovodu, přihodí Gazela i nabídku čistě povlečené postele v ložnici. Na druhou stranu - péče téměř dojemná, hehe.

Nicméně mne ještě o poznání více zaujala historka ...

Pán známý od Fišty už tam nebydlí. Byt prodal. Gazela zrovna v týdnu potkala ty nové majitele, pročež se jala jim vysvětlovat, aby se případně nelekli cizího člověka v domě, že její kamarád tam chodívá fotit ohňostroj ...

"Ale my víme, nám to pan P. při prodeji bytu říkal. Že sem chodí nějakej pán fotit a má tady vydržený a vystátý jakoby zvykový právo, že my se máme dívat z kuchyně. Jasný, bez problémů."

Hezké, takže vpodstatě Egi jako věcné (věčné) břemeno. Při prodeji nemovitostí se uvádí výhrada, že jeden večer v roce nemůžete používat společnou chodbu, poněvadž odtam Egi fotí. To jsem taky ještě nežral, cheché. Bezvadný. Přebírám tedy ty klíče a jdu užívat svého zvykového práva. Hi.

A richtik, koho potkám cestou od Gazely? PraPetru se Zemním Medvědem a s Marťanem, ani se plouží od potupáku Gazele hospodu vyžrati.

Lamenty: kdesi měli bejt, je tam buď horko, nebo není vidět, nebo cosi jinýho jaksi nefunguje, nerozumím tomu. Na každý pád: fakt by se nevešli ke Gazele, jak jim celé roky vysvětluju? Ne. A jako správná svině, než oni urazí těch sto padesát metrů, volám ještě jednou Gazele, kterou nabádám, aby ji ani náhodou nenapadlo podlehnout nějakému nátlaku a citovému vydírání.

Jak ukáže potom pozdější realita: jednak nevešli. To je neoddiskutovatelný fakt. Nakonec si Terýska a Barýska beru s sebou fakt i na ten ohňostroj. Obě padesát kilo každá i s botama. S těma dvěma nám stačí jedno dvoukřídlé okno s bídou metr široké. Jedno křídlo já, stativ a foťák, druhé ty dvě cácorky. Vzhledem k jejich výškovému poměru mohou stát v zákrytu za sebou, přičemž mají obě dobrý výhled. Představit si tohle s PraPetrou, Marťanem a Zemním Medvědem? Buehehééé.

Pochopitelně, vím přesně, jak by to dopadlo - obsadili by ještě další jedno nebo dvě patra. Přičemž já mám vystáté pouhé jedno. A příští rok by jich tam bylo patnáct. A já bych šel žebrotou. Nelze nevzpomenout na poměrně tristní stav ve velkorestauraci u Dra Loužičky, kde původně platilo pravidlo, že vnitřní trakt slouží pro štamgasty z okolních zahrádek, plus pro Egiho a jeho přivedené kamarády. Letos jsem se tam měl problém vejít, díky hojné účasti PraPetří famílije, Medvědí famílije, jejich společných kamarádů a společných kamarádů jejich famílijí. Kdepak. Další prst nepodám. Nejsu debil. Pche.

Dobrá procházka, putyka, ve které jim zamrzlo potrubí od Kofoly, večer pak výtečné pofocení.

Cestou pryč že zazvoníme na Světlanku, jenom jako pozdravit.

A prej ať jdeme na to kafé. A taky to pivo, že tam mám v lednici. A co by s tím asi Světlana s Gazelou dělaly? Barů a Terů se ošívají, že to je jako blbý a kdesi a cosi ...

Světlanka hledí na nás střídavě jak při tenisovým zápase, načež se svým velkolepým přízvukem praví: "Eki, maš neska nejake stydlive cholki."

Nevím proč, ale dneska mi fakt všichni přijdou jak navedení ...

Nicméně káva a pišingr se nakonec konají. Tak. Po dobrém focení dobrá Jihlavanka (to furt mluvím o tom kafi).

Čtvrtek, 09.06.2011 ... Nebožtíci, kam se podíváš ...

Pamětníci a deníčkoví veteráni možná vzpomenou, jak mi zhruba před rokem či dvěma začala umírat tetička. Na teoretické bázi zatím ovšem (odhlédnu od svých oblíbených cynických frází a zcela upřímně poznamenám - zaplaťpánbůh).

Zničehožnic si vyvzpomněla, že když umře, jelikož je teď na řadě, bude potřebovat hrob. Hrob mám já. Ve správě. Hrob prarodičů (tedy tety Aleny rodičů), který jsem sice nikdy nepoznal, ale zdědil jsem je i s hrobní smlouvou (neplést s nějakou záhrobní smlouvou). A že až Alena prdne do hlíny, na což se právě akutně chystá, dle svých slov, chtěla by tam bejti pohřbená. Nejlépe, kdybych na ni hrob přepsal, neboť, jak mne zná, jistojistě ví, že umře přesně v době, kdy já budu někde nedostupnej na nějaké žůžo-dobrodrůžo výpravě. A kde by mne potom sháněla? Hezký. Jenže z tohoto sourozeneckého tria existuje ještě stréc Jurka, kterýho jsem se otázal na shodnou záležitost: kde chce býti zakopán, až zesne. A on? Tamtéž. Situace zcela obdobná.

Problém je jedině v tom, že nebožtíky nemůžete do jednoho hrobu (není-li válka a není-li to hrob hloubený buldozerem) lifrovat pod tlakem a v rychlém sledu. Nevím přesně kolik, ale několik snad let tam musí být prodleva. No a jak já to tedy mám teď udělat, aby se mi teta se strýcem jakožto nebožtíci nepoprali?

Uzavřel jsem s nimi gentlemanskou dohodu: nebudu na nikoho nic přepisovat, aby si mí drazí zesnulí (ač zatím živí) nezáviděli. Oni by se o to dokázali i pohádat. Zařídíme něco jako předběžnou plnou moc. Oběma. A pak si můžou dát závod. Kdo umře dřív, ten vyhraje tohle hrobové místo. Ten druhej se holt bude muset spokojit s tím, že mu najdem jiný. Kdo pozdě chodí ...

Moje snaha toho času ztroskotala na tom, že stréc Jurka slíbil, že se ozve: před prázdninama nebo během nich. Já teď fakt nevím, kdy to bylo. Loni nebo předloni. Nicméně teta Alena byla ukolébána zdáním, že je to "in progress", a pro danou chvíli akutní starost s umíráním pustila z hlavy.

No a teď jsem si na to jakožto nezvedený synovec jaksi vzpomněl, sedím v práci v exilu v zasedačce, nemám krom očumování praktikantky Lucie co dělat, číst se mi nechce ... zavolal jsem na hřbitovní správu.

A vlídné paní jsem vylíčil celý problém včetně jeho geneze. Kterak Egi k hrobečku přišel, koho všeho jest třeba do něj šoupnout. Výhledově, samozřejmě. Zatím to nespěchá, dokud někdo z jmenovaných nepřejde od slov k činům.

Vlídná paní dušeně prskala do sluchátka, pak se počala omlouvat, nechť se nezlobím, že je to trapné smát se v takovéto situaci ... že ona se rozhodně nesměje nebohým umírajícím, ale jen a pouze mému líčení ... a motala se do toho, až jsem ji musel od tohoto tématu odvést ...

V jaké situaci? Chápu, že v rámci naší kultury se k zesnulým chová jistý takt, na to mají na hřbitově jistě profesní školení (pokud nejsou melancholici od přirození). Nicméně já se stále bavím o nebožtících-teoreticích. A plně akceptuji, že to někomu může přijít veselé. Já se u toho sám již dosyta vynařehtal. Ať se dáma klidně chlámá, ale v koutku mysli nechť myslí: kterak z mého problému ven?

Pročež paní počala uvažovat. Konfrontovala své znalosti se svými směrnicemi, lejstry na druhém konci telefonní linky šustila, až naznala ...

Má-li někdo pronajatý hrob, aby do něj mohl býti pohřben někdo jiný, musí mít tento jiný vystavenu opravdu jakousi verzi "plné moci" - jmenuje se to nějak jako "Svolení k pohřbu" či jak. Ale už nikde ne nepíše, že by ten, jenž má vystaveno "Svolení k pohřbu" musel být nutně mrtvý. Definice kruhem neplatí. Sice se s tím ještě za svoji letitou praxi v pohřebnictví nesetkala (ano, tak naše famílije zpravidla funguje), ale není žádná překážka, abych se dostavil s osobními údaji obou potencionálních zesnulých a do karty k hrobu jsme jim založili Svolení oběma. Jako proforma faktura. Vystaveno ještě před čerpáním služeb.

No vida, a pak že to nejde, cheche ...

U nebožtíků ještě okrajově zůstanu po nějakou dobu ... provázejí mne celým dnem ...

Stavil jsem se za ex-kolegyní Milaskou. S počítačem jakási zase záchranná operace. Milaska jest ještě živa (aby si někdo nemyslel, že ji ubezdušil počítač v mojí laskavé správě), avšak doochodkyně ubohá bledá, pročež mi někdy moje servisní zásahy částečně či úplně platí v hmotných statcích - koprová omáčka či plněné papriky jsou standardní záloha, dále se pak zpravidla vidí dle rozsahu práce.

Tentokráte jsem coby odměnu za servis obdržel fotoaparát Čajka-II (s trochu vadnou závěrkou, nicméně to alespoň dělá kreativní fotografie, jak se ukáže později).

S nímž jsem hrdě přišel domů a pochlubil se PraPetře, zde dlící:

"Hm, tak jsem zase dostal jeden starej foťák, tentokrát od Milasky ..."

"A jéje. Kdo jí umřel?"

Přesně a trefně vystiženo. Ano, PraPetra ví, jaký je nejčastější zdroj mé sbírky. Ano, dvě krabice fotovýbavy po PraPetřiném dědečkovi hovoří za své. Bylo to skutečně po Milasčině tatínkovi.

(Ale aby to nevyznělo jako vydírání laskavých čtenářů - starý fotoaparát mi můžete darovat i za svého života, nemusíte skrz to hned umírat.)

Středa, 08.06.2011 ... Oheň a voda ...

Kolikrát já jsem si říkal, že nebudu jak El Kokotéro fotit hovňostroje v dešti? He?

Ale když jsem tentokrát už o tři přišel ...

Ohňostroj v dýmu, déšť to sráží dolů, ještě je to jeden z těch asi 10% případů, kdy mírný větřík ten nízký kouř sune směrem k nám na Kozí Horku. Kurva fix.

Kolem mne skotačí ... no dobře, tak ne zrovna šťastní lidé, ale nasraní jenom tak přiměřeně. Mají pláštěnky, deštníky, udržují se relativně v suchu, jak z reklamy na plínky. Já stojím u stativu jako onen pověstný hydrant, v předklonu, deštník nad foťákem, na záda mi prší, na prdel mi prší, že se na to nevyseru ...

No, nevyseru. Tentokrát ještě. Příště už fakt jo (stejně jak říkám tak bratru osm nebo kolik let).

Úterý, 07.06.2011 ... Encyklopedie á-la Rádio Jerevan ...

Občas se šourá po ouřadě šlápota s knihama. Takovej čičmunda, někde pohodí vzorek knih, že jako kdyby si to někdo chtěl objednat. A ono se jim to toleruje, poněvadž často se v nabídce vyskytují všelijaké kuchařky (knihy, nikoli živočichové), jakož i jiné podivnosti. Předpokládám, že to znají mnozí zaměstnanci kancelářských komplexů, zvláště pak silně feminizovaných kancelářských komplexů.

(Nicméně abych zase jenom nepomlouval - několikrát jsem sáhl také po nějaké knize, bez které bych sice žít mohl, ale když mi ji donesli za snesitelnou cenu až pod nos, tak co bych se omezoval?)

Tentokrát ovšem dotáhl přeukrutnou encyklopédii typu "kdo je kdo".

Z nudy jsem zalistoval ...

Radost by mohl mít třeba "Náča" Nadrchal, bývalý legendární brankář a do dnešních dob trenér brankářů Komety. Že je tak zásadní osoba, že je v encyklopedii uveden.

Horší je to třeba s Dominikem Haškem. V roce 2008 prý ukončil kariéru. Hm. A já mám jeho vlastnoruční fotky (jeho fotky pořízené mejma vlastníma rukama (ve vlastních rukou jsem držel samozřejmě fotoaparát)) někdy z jara 2010. Z Ronda. Nuž - dobrá, třeba už to potom nekontrolovali, on ukončoval tu kariéru tak nějak na několikrát, až se na ukončování nakonec vysral a chytá vesele dál.

Takovejch chybiček jsem našel několik. Tak u každé třetí osoby, na kterou jsem se podíval.

Dojal mne však treba odstavec o Janu Kubišovi, u toho mi stačily poslední tři řádky: "... V kryptě pravoslavného kostela sv. Karla Boromejského v Praze se v boji s německou přesilou zastřelil."

No ...

Nezastřelil. A už vůbec ne v kryptě, že áno? O kryptu bojovali z výsadkářů Gabčík, Schwarz, Hrubý a Valčík. Kdežto trio Kubiš, Opálka a Bublík drželo hlídku na kůru, odkud hlídalo přístup do kostela zvenčí. Pokud se příliš nepletu: z těch tří dva - Opálka a Bublík - spáchali sebevraždu (byť Bublík zemřel až při převozu), Kubiš byl jediný, koho Němci dostali po těžkém zranění granátem jakž takž živého na pár chvil. Zemřel k jejich vzteku na ztrátu krve v lazaretu po několika desítkách minut, aniž přišel k vědomí.

Takže ani nezastřelil, ani v kryptě. Chm.

Nechci být hnidopich, ale mám prostě takový dojem, že obdobnou encyklopedii si zkrátka asi nekoupím.

Pondělí, 06.06.2011

Neděle, 05.06.2011

Sobota, 04.06.2011 ... Konečně jeden ohňostroj ...

Teď nevím, jestli jsem zmiňoval ...

Jak mi s Allorou v Auschwitzu umřela zrcadlovka, dlí na opravě. Smiloval se přítel Dark a půjčil mi prozatím na hraní své staré tělo (pro příliš hloubavé a homosexuály - stále hovořím o fotoaparátu).

Pročež tápu. Tápu ve tmě po zcela jinak rozložených čudlítkách a zapínám a vypínám funkce, o nichž jsem vůbec neměl ponětí, že existují. Možná ani výrobce by takovou kombinaci nedokázal definovat.

Pátek, 03.06.2011 ... Nová hračka na cestě ...

Ilustrační fotky ještě Terů a Barů z Vltavy přiřazené k dnešku reálně prochází historií posledních dní - foceno ve středu, převedeno do takovéto prazvláštní elektronické (nicméně zajímavá technologie, ne?) formy včera, dopilováno dneska.

Obecně se dá říct, že poslední dobou mne víc zajímají a mnohem více se těším na fotky z kinofilmové (případně středoformátové) "záložky", než z digiťáku. Asi kvůli tomu překvapení. Hm.

Ještě jednou připouštím jistou zajímavost této techniky, ale přece jenom mne tímto cosi popudilo k tomu, že jsem se konečně správně nasral a objednal si kinofilmový scanner včetně adaptéru na průběžný film. A po piči s tym.

Terez.

Barča.

Čtvrtek, 02.06.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - Pařilka Cecilka a klokan v civilu ...

Jest jistá zapeklitost s Malou Šéfovou Mařenkovou, ana slavila narozeniny. Dnes. Tak nějak v pracovní době.

A i našla se dobrá duše, která na tento fakt, jak si Mařenková vylejvá palici v radnici jak v zadnici, upozornila policii a jednu sličnou slečnu ze žurnálu. Že glgá namísto správy veřejného blaha. Což ohrožuje hladký průběh státní správy a samosprávy. Upřímně - ono to možná není až tak dramatické, dokud se něco nepřihodí, že? Těžko zrovna čekat povodeň. Ale kdyby jakákoli taková mimořádka nastala, blbě může krizovej plán řídit zástupce lidostprávy, kterej si dávkuje kořalku do palice od božího poledne, ne? Přinejmenším se to prostě nedělá.

Zcela logicky - špatné informace. Cecilku Mařenkovou mají všichni víceméně v prdeli (obrazně více, reálně asi méně, špatně by se přitom sedělo na kancelářské sesli), nicméně existovala vize, že tam chlastá i s právničkou Irmou. Což byla zcestná idea, neb Irma toho dne ... ehm, činila se kdesi na školení či co. Smutný příběh a nekvalitní zacílení.

Kočenka ze žurnálu se přiloudala podívat, jestli z toho něco bude. Nebylo. A proč? Protože chrabrá uniformovaná složka PČR udělá co, když přijme hlášení, že má ožralou řídící osobu státní instituce? Zavolá ožralé řídící osobě státní instituce a zeptá se, jestli je fakt ožralá. Hehe. (Tak jsem vyrozuměl, možná ve skutečnosti zavolali jenom sextretářkám nebo Gaunerovi.)

Cecilka lítala po ouřadě jak Žid v prázdným magacínu, smýkala žurnálistku za sebou a byla děsně rozlícená, co je to za bordel volat na ni švestky, když ona má narozeniny a chlastala jenom docela trochu.

A kdo je samozřejmě u toho za hajzla? He?

Já, pochopitelně.

A proč?

Protože já byl ten, kdo šel o půl dvanácté na oběd a koukal na Mařenkovou, jak tam vyvalená na sextretariátě rve panáky do palice. Neodpustil jsem si zvednuté obočí. To si modrá straka Mařenková, pamatuje velmi dobře, jelikož ví, jak celou tu jejich zločineckou tlupu mám tůze rád. Pročež soudí dle sebe a touto aplikovanou logikou soudí, že jsem týž, kdo na ni volá skrz to chlupatý ve tři odpoledne. Chronická laktace v kombinaci s chlastem je holt svinstvo ...

Nicméně krásná scéna při konfrontaci:

"Já samozřejmě vím, kdo to byl ..."

"Tak mi to řekněte."

"A to jako proč?"

"A proč byste mi to říct nechtěl?"

"Protože to je informace mezi kolegy, kteří si navzájem věří. Do kteréžto skupiny vy jaksi nepatříte."

Masakr a tuze velká psina. Cecilce to už nikdo nevymluví (ani to, že já bych na ni zavolal měšťáky a záchyt, když už by na věc přišlo, nicméně bych musel mít tuty ověřeno, že tam paří i s Irmou, neboť mám Mařenkovou taktéž v prdeli), já jsem za hajzla dost, tak můžu bejt eště za hajzla víc. Když fízly, tak fízly (nicméně je vidět, jak příkrý rozdíl může být mezi kriminálkou, s níž jsem jednal já, a jakýmisi šlápotami, jež by si ve vylízanosti mohli s nejedním činovníkem lidosprávy rukou obšírně potřásat). Inu, pro mne za mne ...

Pročež alespoň má Malá Šéfová Mařenková na zhruba týden postaráno o zábavu - může běhat po ouřadě a široširém okolí a všem vykládat, že je to nehoráznost od těch lidí dneska, upozorňovat na to, že v pracovní době chlastá. A přitom ona může, ona totiž nepracuje, ona vykonává funkci (skvostná formulace).

Ťapinka se poPraPetřila a na jakémsi slevopičoserveru objevila steak z klokana. Že to jest třeba ochutnat. No, nic proti, ačkoli funkce "nechci slevu zadarmo" jsou poslední dobou značně podezřelé. Ale budiž, chce klokana, bude mít klokana. Já to taky eště nežral ...

A tak jsme se vypravili do putyky za klokanem. (Fausto Coppi, roh Jana Uhra a Jiráskové, pozn. aut.)

Mno, hm, sleva, bylo toho, jak dyž myš prdne do Atlantiku, to jo. Ale tak nějak to šlo, no. Na jídlo dobrý, to jim zas nelze upřít. Extra hlad potom taky ne. Celkově bych řek dobrý. Dobrý je za tři.

Možná jedna drobná věc ...

Ano, nemluvím spisovně. Ba řekl bych, že často mluvím až obrhrouble. Cíleně. Často i necíleně. Ve větě správně umístěná piča vydá za dva další odstavce (máte-li potyčku se správou veřejných statků, tím spíš). S hrůzou jsem si nedávno uvědomil, že jako slovní vatu sem tam nadužívám slovo "prostě". Toho se budu muset zbavit.

Ale říct v jednom nepříliš složitém souvětí (souřadné, dvě věty, dohromady asi tak deset slov) úhrnem devětkrát "vole", to mi připadá jako známka ducha poněkud hodně mdlého.

Tedy - pokud mají kuchaře, případně kuchařova asistenta, kuchařova přítele nebo prostě jakéhosi takového čulibrka v kuchyni, takto význačného rétora, mohli by ho tam aspoň zavírat, aby nekazil hostům dojem z jídla.

Klokan ve slevě (myšleno cenově, ne tu srajdamajdu okolo).
Chuťově dobrý, cenově by vám měli pomalu připlatit, že na takovej ždibec se tam vůbec trmácíte.

Zlevněnej klokan a Ťapinka.
Zlevněnej klokan je to pod tím oranžovým na stole.
Ťapinka, plnocenná (zlí jazykové by řekli "za všechny prachy"), je to v tom oranžovým za stolem.
Hospoda mezi námi gurmány zvaná "U rétora".

Středa, 01.06.2011 ... Odvrácená strana ráje ...

Ilicz háže ... no dobrá, tak ne flintu do žita, ale pádlo na háček, rezignuje na pořadník a dělá tažný motůrek; řka, že se nebude srát s exotem, který zabírá moc silně a eště s kormidelnickým grifem. Vymlouvat mu to nebudu, jde nám to takhle bezva.

Je ovšem zataženo, vydrží to k maringotce s plackama, pak se přižene sice poměrně krátká, leč intenzívní přeháňka.

Kupodivu si děcka brblaj jenom dočista potichu, pročež dříve, než je popadne trudnomyslnost, snažím se jim didakticky objasnit: "Milá robátka, příroda nám právě ukazuje odvrácenou stránku vodáckého sportu. Jestli vás to nějak utěší, už i já mám mokro až v trenkách."

Nevím, jestli je moje vlhké koule nějak lépe naladily.

Naštěstí pak zas pršet přestalo, než se okolo toho stihla rozvinout nějaká diskuse.

Vytahat lodě na dvůr hospody, vymejt, vyčistit, převlíct se do suchýho a hurá do Brna.

Zodpovědně prohlašuju: výtečná parta děcek (o učitelskejch Jardovi a Sandře ani nemluvě), připočítám i instruktory, řidiče autobusu a ostatní "dopočťáky", jmenovitě pak Marčélla a Ilicze. A už jsem o tom mluvil - takhle jsem Vltavu prakticky bez lidí ještě nezažil. Osobně musím poděkovat paní ředitelce malé Káči a pokud to jenom trochu půjde, tak příště zas.

Už po dešti - volej před Boršovem.

Spořádaný a dobře vydrezúrovaný háček Ilicz šůruje loď.

A ze mne si dělali piškoti srandu, že jsem cestou tam po třech hodinách spánku dělal v autobuse tokající žlůvu. Hehe.