Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Červen 2012

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Sobota, 30.06.2012

Jakkoli to znalým může přijít neuvěřitelné, Marťan se opravdu podílí na sběru zahradních plodů.
Tzn. vykonává práci více, než o ní mluví. Pravda, lov na rybíz má založen spíše na haptické stránce vjemů,
nicméně to nijak neubírá na faktu, že po dvou hodinách činnosti jest v bedničce jisté množství sklizených bobulí.

Pátek, 29.06.2012 ... Pepého výroční Garden party ...

Čtvrtek, 28.06.2012 ... Atentát ...

Minule Harpagon Spojka nalil březí Ťapince černej škopek místo Kofoly, čímž spáchal atentát na její dítě Alíka. Když byl odhalen (Spojka, ne Alík), polil si tím pivem hlavu ... kdepak, kecám, fingoval sypání si hlavy popelem, černý pivo recykloval Pivoukovi a Ťapině dal v rámci reklamace Kofolu.

Dneska pro změnu mne chtěla zavraždit Spojkova máti, když mi dala rohlík s integrovaným neoloupaným párkem.

To už zkoušela jednou PraPetra, tenkráte zaměstnaná u zákazníka slovutné firmy "KamSeNaNásHrabete?", když nám, mně a Kraťasovi, jakožto ubohým vykořisťovaným pracovníkům připravila midnájt piknyk, nakoupila ve večerce komponenty a do baget nainstalovala neoloupané párky. Málem jsem se udávil a naslintal jim do jedné klávesnice. Ano, vím, PraPetro, že si příště máme nasrat, tos říkala už tenkrát.

Asi vod té doby párky v pečivu zkoumám.

Tak dneska vod mamky takovej atentát.

Prej ho pečlivě vybírala, na mé zvednuté obočí se snaží toto přiznání maskovat, že aby nebyl rohlík třeba prasklý. Hm hm.

O zábavu se nám tento večer starají Pivouk a Pomalej. Ryzí náhodou jsem z náhlého popudu s sebou dotáhl na golf Gazelu. Pomalej Aleš poté, co na prášky na hlavu vypije několik piv a čtvrt litru vodky, zkouší sbalit Gazelu na medové řeči o její přitažlivosti, což v součtu s jeho navýše takřka slepotou dává dohromady zajímavý mix. Do těchto promluv vstupuje Pivouk, seč mu E.T. (takový ten mluvící aparátek, Pivouk nemá hlasivky) stačí. Přidává dobré rady, že by si Gazela neměla holit frndu, neboť by si on jinak odřel jazyk. Souvislost, jak by asi měl vejít Pivoukův jazyk v interakci s Gazelinou frndou, zůstává obestřena tajemstvím. Pivouk se avšak cítí být taktéž v roli svůdníka, neboť vypil s Pomalým zbytek oné lahve podřadné vodky. Tedy takto plamenně hovoří proti moderním dámským hygienickým návykům, než mu (zaplaťpánbůh) v mluvicím robertkovi dojdou baterie.

Jakmile Pivouk už k tématu nemá co říct (nebo přesněji nemá čím říct) a Pomalýmu se prášky na schizofrenii konečně zcela rozpustí v ethanolu, odporoučí se oba mimo realitu v asi pětiminutovém intervalu.

Poučný podvečer.

Hákla nám to v Kometě starší (služebně) Verunka berunka.
Sice vobčas votravná jak svítiplyn, ale když si zvyknete (a zvyknout se prej dá i na šibenicu, nevím, nezkoušel jsem),
dá se s ní vydržet a pracovat. No, holt si vochočíme tu novější.

Středa, 27.06.2012 ... Straka strace vlkem ...

Tak nám premiér Nečas dal kopny ministrovi spravedlnosti Pospíšilovi. A všici z teho auf.

Jedna modrá straka klovla takovou trochu "light" modrou straku. Vobouch není žádná škoda. Se spravedlností je to jak s Kilimandžárem. Taky nemáme ministra pro Kilimandžáro. Piču máme, ne že spravedlnost, nevím, nač by měla teda mít vlastního ministra. A pak že straka strace oči nevyklove, che.

Klovnutá modrá straka se nechala slyšet, že za dobu jeho řízení justice (bacha, furt nende o spravedlnost) se "... průměrná délka soudního řízení ... v letech 2009-2011 podařilo zkrátit o dva měsíce na 305 dní." To si asi jakože robí kozy nebo co. Nebo su zas jako dycky nadprůměr?

Když to už už vypadalo, že se oud hecne a UŽ po roce se začne zabejvat mojí neplatnostní výpovědi, zrovna včera nebo v pondělí mi přišel dopejsek, že leda tak nasrat. Že si mám eště čtvrt roku (necelýho čtvrt roku, můžu bejt hepy) počkat. Začátkem září. Možná. A proč? Protože Bažinama na mne extra najatá právnička (ano děti, za vaše peníze), má ... ne, ne lepru nebo rakovinu, má dovolenou.

Takže průměrně je délka řízení 305 dní a fertig, jo? Já su na třistapětašedesáti plus mínus tejden a budu čekat eště do podzimka? A to sme eště nezačali? Ať mi to ten zmrd přinde říct do vočí, že to je jako úspěch, kurva.

A eště se mne jeden občanský aktivista pokoušel nalákat na zejtřek, že jako demoška. Záchrana demokracie vyzdvihováním smyšlených zásluh light modré straky a dehonestováním zlé modré straky, která má špatné úmysly či co. To jsem jako spadnul z jahody? Mrtvej ODSák, dobrej ODSák (pro sichr zalejt betonem a zakopat čtyři metry hluboko). Navíc mám bejt tou dobou v hospodě. A nakonec se podle zákona nesmí chodit na demonstrace se zbraněma. Už teď serou na to, že se nesmí demonstrovat třeba sto metrů od Ústavního oudu, tak až to přeroste v demonstrace se zbraněma, ať mi daj vědět.

Úterý, 26.06.2012 ... Profesorská beseda ...

Když jsme měsíc a půl zpátky měli po dvaceti letech sraz s gymplem, byl jsem rád, že jsem viděl (ano, po těch dvaceti letech) pana třídního profesora. Jeho "Aby to bylo jednoduché a zároveň demokratické, tak se domluvíme tak, jak já to nařídím!" jest jednou z mých hlavních životních inspirací pro vedení týmu, skupiny, rodiny apod.

Mezi řečí jsme se bavili o fotografování, především neboť jsem tam jak tróbelín pobíhal furt s foťákem. Prý se mu dávno již odporoučela Praktica od soudruhů z NDR, s níž drahná léta fotografoval. Slíbil jsem mu, že po Vltavě se mu na to třeba podívám. Jestli je oprava v servízu moc drahá, poptám se u nějakého nadšence, třeba ten můj teď už oblíbený automechanik-fotograf prý jednoho má. Ostatně právě proto, že tady mám taky dvě vadný Prakticy, které by v dohledné době stály za šroubováček snad. Jenomže po Vltavě jsem byl marod, tak jsem to ještě odložil, slíbil jsem, že zavolám včera ...

"A Michale, jak pojedeš, autem? Jo, tak poslouchej, za Tišnovem zahneš ..."

Kurva, slyšel jsem dobře? Za čímže? Fakt neříkal za Lužánkama? Za Tišnovem ?!?

Ano, vyplynulo z další navigace. Co jsem to zase slíbil? Ale jo, ani ne stokilometrovej vejlet dohromady, proč ne? Dobrá, příště budu chytřejší a budu se ptát napřed. Nějak jsem se nepídil po tom, jestli se náhodou neodstěhoval na důchod na chalupu, no. Byl bych to spřáhnul s nějakou třeba výpravou, až Ťapinka vyprodukuje Alika ... Ale jednou jsme se tak domluvili, beztak jsem to kvůli moribundu už odkládal. Tak se projedu. Malebnej kraj, znám to tam z čundrů.

Takže jsem měl odpolední vyjížďku. Za Tišnov, zahnout, horedole a kdesi v lesi.

Pánes profesóres si postupem desetiletí upravil chaloupku, ze čtrnáctého století původně, jak jsem zvěděl, ku trvalému bydlení, pročež úderem doochodového výměru od doochodového ouřadu vzal kramle ze Štatlu a basta. Hm, když tak počítám ty roky, jak mi je vyjmenovával, napřesrok abych začal upravovat Pičoslav.

Jo, aj k tomu foťáku jsme se dostali. Každopádně zlobí clona v objektivu, jak je na tom závěrka, to se uvidí. Sbalil jsem to do žebradla a tak nějak piánko, za měsíc nebo půl roku, že se na to nechám někoho mrknout. Kdyby to bylo za rozumnej peníz.

Jinak jsme ovšem u kávy a pišingru od paní profesorové proklábosili přes dvě hodiny čistýho času. To je na tom to nejzajímavější. Velice příjemnej pokec. A když to tak počítám, vlastně jsem s ním neměl nikdy příležitost takto pohovořit a dozvědět se tolik podrobností o jeho a jejich rodinném životě. Když už mi nemusí na popudy ředitele Veverky nadělovat trojky z chování (a je k dispozici ta káva a onen pišingr), jest to velmi příjemná a družná atmosféra.

Ostatně kdo jste si s třídním kdy měli možnost pár hodin jen tak pokecat? Ne ve škole, ne o škole? Já vlastně i se souškou ze základky se vídám občas až teď poslední roky, kdy k nim semo tamo zabrousím podrbat počítač na ovárku (ta mi dávala z chování jenom dvojky).

A prý se mám zas stavit, s foťákem nebo bez, jak budu mít cestu okolo.

Tedy staré známé: "... a když tam jedu čundrem, dám o sobě vědět ...".

Vopravdu podvečer, kterej mne potěšil, věřte si nebo ne.

Otázka mým kačerům - je tohle ta kurvárna, co nám na jaře u tych snajprů chyběla?

A ještě navečer jsem se stihl stavit do kavárny na končící výstavku fotek žab Spolehlivýho Marcela. Ten má totiž to štěstí, že mu každá žába hned pózuje.

Fakt jsem za den stihl ukrutnou spoustu naplánovanejch věcí, a sice jednu lepčí než druhou. A možná mne ani nikdo nijak významně nenasral.

Pondělí, 25.06.2012

Neděle, 24.06.2012

Sobota, 23.06.2012

Když vám skopičí manželka v devátém měsíci těhotenství a jde vám už na nerva,
má jenom nedostatek podnětů.
Najděte jí nějakou rozumnou zábavu ...

Pátek, 22.06.2012 ... Mejdlo v lesi ...

Razím na Lhotu fotit hašišům mejdan, tedy první z dvou ve dvou týdnech. Tohle je ještě ta veřejnější varianta - taneční mecheché s místní populární skupinou TipTop-Q. Takto mohu s mírnou nostalgií vzpomínat na lidové zábavy obyvatelstva na Klatovsku, s tamějšími kapelami jako "Hrc Prc - soubor s mručením omezeným" nebo případně "Brenda Volšová".

A když říkám "razím", číslo jednotné, znamená to, že sám, Ťapinka sice dorazí, ale až zejtra. V tuto dobu ji za sebou tahám jak vlečňák, jak kačera na provázku, znáte takovýho toho, co jezdí na tom malým skejtu a dělá takový to bumbumbum, ne? Jenomže teď si vzpomněla jít eště večír ukázat felčarom Alika, takže esli si vzpomene zrovna klopit pacholíka, má smolíka. Logistika nuda je, to sice áno, ale nejvýhodnější metóda jest jet já sám, jásám, veřejnou dopravou, Ťapina dojede zejtra s čoklama. Ona by se potupákem trmácela s břuchom blbě (tvrdí ona), já s psékama taky, večer bych se o ně nemoh postarat ... pročež já jedu vláčkem kolejáčkem a autobusama, ona dojede zejtra šajzekárem. Né, že bysme zchudli, ale jezdit, aniž bychom cokoli stěhovali, dvouma autama, to i mně přijde zcestné.

Takže jo, dobrý mejdlo. Od osmi do čtyř do rána na zastřešeném mejdaništi nad Lhotou, ve vší počestnosti, až na pár jedinců ponechaných v lese, několik odnesených, a pak teda na tu dvojici která za rozbřesku upadla na návsi vedle kapličky na trávník a jala se obcovat. Okrajové ztráty.

TipTop-Q (vzadu) a jejich parta (vpředu). Jo, ušlo by ...	Haná. Jo, ušlo by ...

Čtvrtek, 21.06.2012 ... Počítaný cyklismus ...

Předevčírem jsem si v diskusi od kamaráda a spolupracovníka, jinak až na pár defektů poměrně normálního kamaráda a spolupracovníka, vykoledoval několik velmi nelichotivých poznámek, neboť jsem se zastal článku páně Jakla, tedy "kandidáta na šulinovu pěnu" dle terminologie onoho jinak až na pár defektů poměrně normálního kamaráda a spolupracovníka. Článek se týká již v několika případech prověřené DEvitalizace center menších měst, pročež jsem byl viněn, že chci jezdit autem na Staromák, to je však vedlejší dějová linie, jako hlavní kámen úrazu se ukázala moje poznámka, že "Cyklostezky, cyklopruhy a podobné zhovadilosti jsou známá bolest." Ouha. Rázem jsem se v očích půlky Fejcbůku vyprofiloval v morální odpad a motofašistu. Závěrem mi bylo kázáno, že: "... si zkus představit, že existuje i jiná skupina lidí než militantní automobilisté ...".

Proč tak laju na cyklopruhy a cyklostezky?

Nemám nic proti cyklostezce, je-li zbudována za přiměřené náklady, smysluplná (tzn. se po ní zpravidla dá dostat odněkud někam) a neohrožuje-li a příliš neomezuje-li motoristy jakožto stěžejní uživatele pozemních komunikací. Jenže to hledejte, kurva ...

Bylo mi argumentováno bakalářskou prací studentky Fakulty sociálních studií, Katedry environmentálních studií (brrrr), kde tato slečna studentka, dnes už na základě tohoto elaborátu dokonce bakalářka, srovnává cyklistickou dopravu mj. v závislosti na vybudované cyklistické infrastruktuře v městech Brno a Štýrský Hradec (latiník by řekl Graz). Srovnání má jeden drobný háček. Jestli se nepletu a paměť mne neklame příliš, pak Graz a jeho zásadní obytné části leží v údolí, v nepříliš zvlněném terénu. Bakalářka sice okrajově zmiňuje zakutáno v textu a nepříliš ochotně "kopcovitost" města Brna, závěr je však poměrně nesmlouvavý: v Brně lidi nejezděj na kole, bo nemaj dostatek cyklistických tras. Piča, aby mne čert vzal. Už vidím ty hejrupáky, jak se seberou, jéje, dyž máme hen ty cyklostezky, tak to my budem jezdit do práce raději na environmentálních kolech. A pojedou z Líšně, Kokotovic, Kameňáku a od nás z Lesné na bicyklech. A pak hezky domů do kopca. Jasný. V hejnech úplně. Jenom ty cyklostezky na to mít, že?

Jinej příklad - poslední dva tejdny sleduju cyklopruh v ulici Rybníček. Jak je tam finančák. V ulici kopali kanalizaci nebo kýho čerta. Udělali novej povrch vozovky. A metr ho ukrojili a udělali protisměrnej pruh pro cyklisty. Takže motorista se plouží za zády zaparkovaných aut hezky natěsno, aby byl snadno přehlédnutelný pro vycouvávající z parkoviště, hlavně, že máme pruh, ve kterým můžou jezdit cyklisti do protivky (ačkoli tam není co k vidění a o 150 metrů blíže k městu je jednosměrka opačným směrem, tedy týmž, jako cyklopruh). Kdo jede od města, může to vzít rovnou tamtudy, těch pár zoufalců od Řečkovic by si klidně mohlo zajet, když jsou takoví sportovci. Mohlo by, ale nezajedou si. A proč? Protože tam, kurva, žádní cyklisti nejezdí, do prdele zasranýho !!!

Chápete to? Nač takovou kokotinu nějakej šulin vymyslel, když pumpičky ani nenapadne se tamtudy vozit? Jak je rozkopaná Pionýrská, jezdím tamtudy vpodstatě denně. Nikdy jsem tam neviděl ani ventilka. Až snad včera nebo kdy - v pruhu pro cyklisty jel v protisměru (jak to mají cyklisti povolený) ... tramtadááá ... skejťák. Pochopíte todle? Jaká monstrpiča tohle mohla vydumat?

Ale todle furt eště není ten zdaleka největší nářez.

Při pátrání po tom Rybníčku, pravda je, že jsem se po pár minutách ničeho nedopídil, tak jsem se v zájmu zachování duševního zdraví na to zase vysral, ale mimo jiné jsem objevil třeba video, které dokumentuje, jaké příkoří je činěno cyklistům, když jim zlé zlé město, zlý zlý kraj a zlý zlý stát nehodlá přetnout jednu z tepen (myšleno dopravních tepen, ačkoli myšlenka přetínání tepen cykloaktivistům ... ále, nechme to na později) a vybudovat jim tam přejezd:

křížení cyklostezky a silnice I/42, ulice Hladíkova, Brno

Chvíli jsem se díval, nasral se. Díval se ještě jednou, nasral se zas. A nakonec jsem se nasral definitivně a to video si rozebral a rozpočítal ... Rozkouskoval jsem si to do několika bloků, kdy se vždy podaří svatému ventilkovi dosáhnout protějšího břehu:

Nepočítal jsem motocyklisty, chodce, bruslaře a jiné elementály, nerozlišoval jsem mezi osobáky, náklaďáky, dodávkami s dvěma sedadly nebo s osmi. Stejně tak jsem se mohl o nějakou jednotku někde utnout, není to třikrát ověřované. Ale pro statistický podklad by to mělo stačit. Uvažuju prostě auto pro jednu až čtyři osoby (minimální a maximální zaplnění), autobus jeden až čtyřicet šest (pouze 45 míst k sezení a tečka).

Takže:

V propagandistickém klipu se nám objevilo 17 cyklistů celkem.

Z toho 10, tedy 59% spáchalo dopravní přestupek (jízda po chodníku; nějakým nedáním znamení o změně směru jízdy třeba, tím se vůbec netrápím).

Rovněž 10 cyklistů se za sledovanou dobu šesti a půl minuty dostalo na druhou stranu pozemní komunikace.

Za stejnou dobu jsem napočítal 325 aut a 7 autobusů, což může být jakýkoliv přepravený počet osob mezi 332 a 1615. Na deset cyklistů křížem !!! Podle stínů a oblečení chodců jde o vlahý letní podvečer.

Požadují, jak jsem se jinde dočetl, světly řízený přejezd pro cyklisty (neřízený existuje samozřejmě taky, ale na ten všichni serou, což cyklisté ví). Pod klipem si stěžují, že nejbližší světelně řízený přechod je 10 minut pěšky. Lžou. Světelně řízený přechod je cca 150 metrů na obě strany, tzn. 300 metrů tam i zpět. 350 možná, ať nežeru, při každém měření mám trochu jinou odchylku. Pěšky do čtyř minut. Nehledě k tomu, že si mohou vyčíhnout příhodnou mezeru, nasednout (ale na vozovce !!) na šlapohyb, k přechodu si dojet, transformovat se v chodce, přejít, vrátit se stejným postupem. Uznávám, nepohodlné, ale ať neblbnou svou propagandou lidi.

Dobrá, co s tím?

Uděláme přejezd pro cyklisty a vždycky zastavíme kvůli každému cyklistovi stovku motoristů?

Zase: nutno připustit, že se jim to nepřejíždí nejlíp. Psychologicky. I když zrovna nic nejede, není to třeba milé. Šourat botky třista metrů, taky posraným zeleným navrch.

Dopřejeme jim přejezd řízený světly? Ale teda jak? Zahlédl jsem návrh: na fázi se zelenou nikoli na té hlavní, na Křenové, nýbrž na výjezdu z bočních ulic. To by dalo smysl. Odtam vyjede maximálně takových 10-20 aut, když si ještě jednou zastaví ... no, jásat nebudou, ale když to není na průběžné ulici, on se nikdo neposere. Ale teď zas: na každou fázi? Takže i v zimě, v plískanici, v noci, kdy v celém Brně nevyleze jediná helmička? Nebo na tlačítko spražené s tou fází? Takže, když si to cykloun špatně vypočítá, bude tam stát třeba dvě minuty, zatímco teď přejel typicky kolem půl minuty? A budou to respektovat? To je hlavní otázka. Zatím jich hrubo nadpoloviční většina na nějaké dopravní předpisy sere, mamrdi.

No a proč dneska?

Původně jsem myslel, že jsem to viděl u tohoto křížení cyklostezky a silnice. Pak jsem pohledal a našel, že je to o jedno křížení dál, s ulicí Hladíkovou, to už je velký městský okruh, ještě silnější kafe. Vypravil jsem se tam podívat ... a fakt ...

Pro cyklošlapálisty je to stejně PoZeN jako ten minulý příklad. Přejezd není. Ale ...

U ústí cyklostezky k silnici je stezka pro cyklisty dopravní značkou ukončena s dodatkovou tabulkou: "Cyklisté, veďte kolo! Použijte přechod Hladíkova-Tržní 200 m".

A teď otázka pro zvídavé ...

Kolik si myslíte, že jich tento příkaz respektuje? Půlka? Čtvrtina?

Ani jeden !!!

Ba ani tu část o tom vedení kola, že by přešli pěšky. Nic, nula bodov.

Zevlil jsem tam 12 minut, za tu dobu jsem napočítal 12 cyklistů.

2 odjeli rovnou po bližším chodníku pryč (ale nevrátili se po přejetí u přechodu, pokračovali kamsi do Tramtárie).

10 jich přejelo na druhou stranu. Z nich další 2 zahnuli na chodník a odjeli rovněž kamsi do hajzlu.

Z těch 4 odbočujících na chodník, tentokrát se to dalo spočítat, nedal znamení o změně směru jízdy ani jediný.

100% alespoň jeden přestupek, 33% dva a více přestupků !!!

Částečně by se dalo odpustit těm, kteří přijížděli jakoby směrem od Černovic a Komárova, protože tam "někdo" (a jistě to byl znuděný pejskař, rozhodně zcela jistě ne vyšinutý pumpičkářský samozvaný mstitel) zčásti dodatkovou tabulku ukládající tuto nepříjemnou povinnost znečitelnil sprejem.

		Tady by to šikovná špajchna uhádala na nečitelnost. Schválně, kdo se nám tady asi tak vystříkal?

Takže ještě jednou ...

Ne, nejásám nad cyklisty. Ale toleruju je. Památná je historka, kdy se Vlastík, notorický cyklouš, ošklíbal nad mými dehonestujícími projevy jako "silniční vši" a podobně, dokud jsem jej jednou nepustil z vedlejší na kruhový objezd, ať tam chudák nemusí stát u křižovatky ... aniž bych měl ponětí, že je to zrovna on. Prostě jsem zhodnotil provoz a cyklistovi mávnul, ať jede, proplete se pomalu jedoucími auty a spánembohem, šťastnou cestu, ventilku ...

Nemám nic proti mravným cyklistům, kteří jezdí při kraji vozovky (a ne jak ty kundy cestou na Hanou před horizontem tři vedle sebe), na kole s řádným vybavením, za snížené viditelnosti osvětlení. A mávají ručičkama, když chcou zahejbat.

Nevadí mi, když mne podjíždí zleva zprava nebo se proplejtaj cikcak při stání, případně při jízdě krokem.

Snažím se těmto nepůsobit příkoří, objíždět je velkým obloukem a natolik zřetelně, aby to viděli i jiní řidiči.

Moc dobře si uvědomuju, že cyklista je měkoučký a křehký a v konfrontaci s tunovým Opelem Astra z roku 1993, poctivá kovářská práce, nebude ten porouchanější zrovna můj ohnívák Oslík.

Ale ať už jdou, kurva, do prdele s takovejma nápadama, že by měli bejt nějak preferovaní na silnicích (v počtech 10:1000 proti motoristům), zvlášť v případě, že motorista na ty silnice platí silniční daně, dálniční daně, spotřební daně, ekologické daně, další berně a poplatky v různých registracích, povinných prověrkách a dalších pakárnách, přičemž na vizuál nadpoloviční většina cyklistů neplatila ještě nikdy žádné daně a neumí se chovat, dobytci. Doplněk třeba jo. V Brně jako priorita nepoužitelné.

Jezdí po chodníku, kojomrdi. Nedodržují přímé příkazy značek ani elementární dopravní pravidla (v pozorování videa a v mém pozorování dohromady 76% přestupníků). Když už cyklostezku mají, stejně se vždycky najde jeden lulin, kterej musí, pičus, jet po silnici. Dovedete si představit, že bych to autem střihnul jenom tak kiláček po cyklostezce, protožé ... mi to v danou chvíli přišlo prostě výhodnější? Kurva, to by se posrali z toho.

Jestli je vyžadování dodržování předpisů i po odřených šourcích, jak říká pan D-Fens, příznakem militantního automobilismu, pak jsem asi ten militant.

A hlavně, pak aspoň můžu říkat, že platí ono obecné: mrtvej aktivista - dobrej aktivista.

To víte, že jo. Sesednout a vést kolo, když to přikazuje jenom dopravní značka ...

Středa, 20.06.2012

Hic aj Japoncom ...

Nostalgia á-la Harpagon Spojka ...

Úterý, 19.06.2012

To se nám to zevlí po brókách na lókách a po podvečerních viaduktoch, dyž je nám neska vosumnáct ...

Pondělí, 18.06.2012

Neděle, 17.06.2012 ... Pepé a kozy ...

"Máš pěkný kozy," povídám na farmě v Pičoslavi Le Kamile a podávám jí fotoaparát. Čímž, samozřejmě nechtěně, upoutám pozornost veškerého t.č. osobenstva na celém statku.

"Já? Kozy? Vodkaď znáš moje kozy?"

"No, samo, jednu bílou a jednu hnědou," snažím se to vylepšit, ale podle ještě o stupeň udivenějších výrazů mám takové pocity, že jsem to až tak docela nespravil.

"Počkej, ona má jednu kozu bílou a jednu hnědou?" vkládají se do hovoru už nepokrytě i ostatní okolosedící.

"Na těch fotkách přece ..."

"Na fotkách? Moje kozy?" hrozí se pro změnu Le Kamila.

Jéžiš, naděláte.

Le Kamila mi dala na opravu fotoaparát. Abych ho kdyžtak dal v Brně do servisu, kdyby to šlo třeba do tisícovky spravit. Starý Olympus, ale fotilo by to, kdyby to fotilo. Prý jí spadnul na zem.

Ještě mi tedy vysvětlovala: "Však slyšíš, jak v tom štěrchá, a tadyhlenc ta baterka je taková zaražená, zamáčknutá ... ani ty poslední fotky z toho stažený nemám ...".

Tedy jsem ještě před servízem zkusil do útrob fotoaparátu pohroužit háček a šroubovák a ten plíšek, kontakt, pod jednou z tužkových baterií, který byl nárazem zalisovaný a zachycený o osičku, jsem prostě narovnal. Fungovalo.

Takto vracím Le Kamile fotoaparát opravený a chci tím původním proslovem objasnit, že aparát nejenže funguje, ale zobrazuje i ty poslední fotografie předtím pořízené. Koně, psi, kozy, jiné zvířectvo. Já vám nevím, co na tom všichni furt máte k nepochopení ...

Jestliže se tedy takto triviálně a plytce vysvětlilo nedorozumění, opadá zájem, krom Pepého, jehož kozy Le Kamily z oblasti zvířectva zajímají možná více, než ty, které by zajímaly všechny ostatní doposud. Pepé s Jeho Hruškou si totiž dojeli na návštěvu urvat pár třešní. Pročež si Pepé svojí urputností vykoleduje prohlídku a exkurs celé farmy, Hatátitly, kozy, ovec (Hruška: "A tam ta hnědá koza, proč nejde za ostatníma?" "Protože je to ovce.") a tři prdele králíků.

Pepé v zoologickém nebi.

Pepé zblízka prohlíží a hladí kozy Le Kamily.

Zajac, pyčo. Nu pagadi.

Sobota, 16.06.2012 ... Fanošovy fototouhy ...

"Potřebuju, abys ně vyfotíl maló, bude mět rok," pravil mi Ovčák Fanóš. Hmh.

Jo, jsme doma. Už jsem mu mladšího vodlitka jednou fotil, na přání, že jako na památku. Dneska má mít narozeniny, takže nějaký takový ty estrády s těma dortíčkama, svíčičkama a pičovinkama. Do rodinného jakože albíčka. Slyšel jsem, že slavilo poměrně úspěch.

He, kdyby tak albíčka, minulejma fotkama v dřevěných rámečkách má obouchaný celý zdi v pokoju.

Pročež jest zapotřebí zopakovat - s dortíkem, s dortíkem a sestřičkou, s dortíkem a maminkou a tatínkem, s dortíkem a sestřičkou a jakýmsi dočista dalším šklíbákem, posléze ještě dočista další šklíbák s rodičmama na rodinné návštěvě u Fanóša. To jsou tedy první narozeniny. Za rok budou druhý. Kolika let se tak dožívá potomstvo chovatelů hospodářských zvířat?

A to vím o dalších rodinnejch fotkách dalších známejch na začtrnáct dní. A slyšel jsem ještě o jedné rodině, která by třeba taky ráda ... Nepočítám dvě hasičské akce v příštích dvou tejdnech.

No a včíl mně řeknite - nemám já se nakonec vysrat na nějaký práce a zaměstnání a nemám si tam zařídit regulérní ateliér? Foto Egi, Lhota 1?

Pátek, 15.06.2012

Čtvrtek, 14.06.2012 ... Zapomenuté přání ...

"Zdar ty stará vystřílená puško ...," začínám své hahaha žertovné telefonické přání kolegyni Ťápině (neplést s Ťapinou), která sice slaví průběžně, ale padesátinami oplývá právě a jmenovitě dneska.

Vyslechnu si něco píčování a několikero lamentů na adresu svého vychování. Klasika.

Za hodinku telefon. Ťápina (neplést s Ťapinou).

"Ty, jak žes mi to řekl? Jaká puška?"

"Stará, vystřílená."

"Jo. Já to tady chcu známejm povyprávět, jaký seš hovado, a nemůžu si vzpomenout." (ne, nebudu jí vykládat, že skleróza je právě průvodní jev té staroby) "Kdybych tě takovejch let tak nemilovala, musela bych tě zabit. Pá."

Prima.

Záměr nebo pomsta šíleného pouličního votunéra?

Středa, 13.06.2012

Poprvé vidím Marťana s dioptrickou (v jeho případě tedy třicetidioptrickou) korekcí.
Lidově - s brejlama.
Doufám, že takový šoky do palice nebudu muset absolvovat častěji.

Úterý, 12.06.2012 ... Dva Sokoli dva ...

Napsal mi před časem zcela neznámý čtenář pan Fibi, že jest poctivým zevlem a čumerákem zde, pročež mj. vstřebal moji zálibu v obstarožnějších fotoaparátech. A že má doma jeden přebytečný Sokol 2. Využití pro něj žádné, na prodej nerentabilní, do sběrného dvora škoda. Nechce Egi?

"Bomba. To je bomba," dím.

"Dobrá, Sokolík ti letí, očekávej poštovského panďuláčka s krabicí od mixéru. Nelekni se. Je v ní ta bomba. Teda Sokol."

Poštovský panáček zvoní asi o den později ...

"Pan Egi?"

"Ne, zazvonil jste na Egiho, přišel vám otevřít Užumbura asi."

"Mám pro vás balíček."

"Balíček?" Sokolík to nebude, to je nějak brzo. Přišla nějaká plomba, rekomando. Nebo že by jo?

"Krabice od mixéru?"

"Já nevím, od čeho je to krabice." Těžké, když má v ruce krabici s nápisem 'mixér'.

"Aha, tak fakt. To je bomba. V tom je bomba. Supér. Chcete nějakej doklad, že jsem opravdu Egi?"

"Ne, ne, to je bez dokladu ..." podává mi krabici od mixéru o poznání opatrněji, než ji držel prve. Přitom tam asi ani není napsáno, že jde o optiku. Divné.

"Tak podepsat něco?" zvídám, zatímco postilion couvá se schodů.

"Ne, kdepak, to je jenom tak do ruky, bez dokladu, bez podpisu ..." a pádí pryč.

Řekl jsem něco špatně?

Ona tohle je tedy už včerejší historka, ale jaksi mi sedí k dnešnímu snímku, kdy jsem se k tomu dohrabal.

Z krabice od mixéru se vyklubaly tedy Sokoly dva dva. Dva kusy Sokolů dva. Jeden po poločasu rozpadu, druhej eště nevypadá, že to má úplně za sebou. Takto se tedy chová správný čtenář. Budu si ho muset proklepnout (Sokola, nikoli Fibiho). A počká si asi chvíli na svoji příležitost (Sokol, nikoli Fibi). Každopádně mu děkuji (Fibimu, nikoli Sokolovi). A co máte ve skříňkách vy?

Jinak dneska mne vyvolala kolegyně Ťápina (neplést s Ťapinou). Prý počíná slavit padesátiny, v čemž hodlá pokračovat po několik dalších týdnů. Nechť tedy nepíčuji a obratem přijdu na jakési pečené maso.

Už pár hodin odpoledne mi nebylo až tak docela dobře. Jako by mne poškrabávalo v krku. A posmrkoval jsem.

Cestou se mi udělalo echt šoufl, což i zdepřítomní kolegové stavebníci a kolegyně stavebnice dedukovali z toho, že jsem sežral nanicovatý kousek vepře, jedno kuřecí křidýlko, malé kafé. A měl jsem se ku odpotácení se pryč. Takto prý vypadám zpravidla, mám-li smrť smrťoucí na jazyku.

Došel jsem domů a odchcípnul jsem.

Chytil mne jakýsi přeukrutný moribundus.

Vím, to mi Ilicz ve stanu nakašlal.

Pondělí, 11.06.2012

Neděle, 10.06.2012

Když říkám, že počítače a tydlencty internety jsou na chudé chaloupce nežádoucí, nemůže se mi pak stát, abych se brzo ráno sbalil (no, to se MNĚ stát nemůže sichr) a vypadl, načež abych se pak od Slavkova vracel pro zapomenutý noutbuk, na němž jsem exhiboval Ťapince fotografie. Nicméně PraPetra alespoň takto získala další cenné ujeté kilometry v oblasti Hané.

Sobota, 09.06.2012 ... S Medvědem a PraPetrou na Hrád ...

Jsem se tolikero zabral do líčení příkoří způsobeného okolnostmi při a těsně po ukončení vltavské expedice, že jsem úplně zapomněl na jakési nadčasové zhodnocení. Ono nedošlo na více věcí, například na závěrečné skupinové foto ani. V lijáku jsme to odpískali a do vrabců jakoby střelili, mocný rozprch a fertig.

Takže?

Takže akce jako vždy vyvedená, přeukrutná. Stává se to pomalu tradičkou a jedním z milníků v roce (stejně jako dejme tomu Ořechov nebo podzimní Slovensko). Děkuji obzvláště pak paní šiditelce Káči za pozvání na letošní ročník. Budu-li osloven ještě někdy v budoucnu, rád vezmu místo v autobusu.

No, v sobotu nad ránem po ohňostroji a ošéfování návratu klíčů k právoplatné držitelce tetě Gazele, jakož i návrat tety Gazely i s klíči domů, jsem se vrátil domů. Zní to šroubovaně? Chuj s tym.

Řeklo by se, že jsem byl doma očekáván Ťapinkou, PraPetrou, Zemním Medvědem a pséky. Reálně všichni chrněli jak beliny a měli mne patřičně na háku, ledva oněm psékům jsem stál za pozvednutí hlavy, tlapek, ostatních psích kusů a pak i celých psů do vzduchu při radostných vítacích výskocích. Fakt mám pocit, že občas jsou to jediní, kdo je nadšenej, když přijdu domů. Pokusím-li se o objektivní pohled z druhé strany, taky bych se vysral na ty, co lajdají domů nad ránem.

PraPetra a Zemní Medvěd vytušili příležitost a na zbytek ohňostrůjného festivalu se nakýblovali k Ťapince už někdy od středy, jakmile jsem prakticky vytáhl paty.

Avšak záměr byl odvézti je ještě do Pičoslavi na chudou chaloupku. Tím neohromím nijak zásadně, PraPetří klan má taktéž letní sídlo v krásné vísce PolibSi, nicméně to jaksi dlouhodobě bylo v plánu. Já se můžu aspoň regenerovat a lízat si šrámy, byť jsem žádné zásadní tentokrát asi ani neutrpěl.

S cynickým úšklebkem pak mohu jenom sledovat, kolik jedna taková chajdaloupečka nicotná dokáže přichystat jedné nebohé PraPetře různých úskalí. Například už při příjezdu - od silnice ke stavení je to do kopce. Všude alergeny (až několik desítek druhů - pyly, býlí, stopy plísně, údajně i vlhko), lezavý a létající hmyz, nadále umí být vedro, případně zima. Na horní zahradu vede příliš úzké a vysoké schodiště (zvící prvního patra), do klíčové části horní zahrady pak další svah (zvící dalšího patra). Pletu se, nebo na tu zahradu vůbec nedošli?

Mezi sporé klady pak lze zahrnout maximálně tak rozmanité způsoby přípravy pokrmů včetně outdoorových variant a možnost elegantně odseparovat notorického chrápouna Méďu do extra pokoje.

Úhrnem asi nic, oč by takové PraPetry stály příliš často opakovaně. Tak.

Pátek, 08.06.2012 ... Piškotí voda, den 4., Zlatá Koruna - Boršov ...

Ráno prší. Jak by svého času popsal pan Bobeš (volně parafrázováno) - Prší. Prší míň. Prší víc. Prší furt. Egi se drápe ze stanu a nadšeně povídá: "To je dneska ale krásně, měli bychom někam plout." (Ačkoli Egi se, bezvýsledně, pokouší přeci jenom prověřit instruktora Vaška, jestli by nerozhodla tak jedenáctá. Jakmile je vetováno, s ranní kávou se dostavuje klasický otravný optimismus.)

Zkrátka a dobře poprchá nám do balení. Některá ve víře chabější robátka skutečně nevěří, že na plavbu dojde. Hloupé je to, že jakmile zabalíme a stočíme zrak na kánoe, pršet přestane. No, dobrá, budu zcela upřímnej: nijak dvakrát mne ten konec deště taky nenasral.

Ze Zlaté Koruny do Boršova je to sice trochu delší úsek, ale zato to teče o to víc. Jede to poměrně svižně a rychle.

Zhruba v půlce by měla bejt zastávka. Loučka. Na loučce maringotka. U maringotky přístřešek. Pod přístřeškem pícka. Na pícce placky. Leč není tomu tak. Loučka je, maringotka je, nikdo tam.

Nebojte se, placky nezmizely. Už skoro od kempu lemují řeku sem tam cedule, že placky přemístěny necelou hodinku plavby dál. Prej U Vodníka. Maj tam takovýho zelenýho panďuláka přibitýho na špalku. Placky jsou. Slaný, sladký, pro masochisty i kombinace, tuším, česnek plus povidla.

Když jednou brzdíme a srážíme peloton do houfu na vizuální kontakt, opět se projevuje už zmíněné. Dva Hormóni se nechávají unášet proudem a nevypadá to, že by je řeka sama od sebe zastavila. I táže se v moderním pojetí pedagogiky instruktor:

"Víš, jak jsme říkali, že před naši loď nemáte jezdit?"

"Jo jo."

"Fajn, co kdybyste teda třeba přistáli u břehu?"

"Hm."

Ale furt nic. Chce to jasný povel: "Seš debil? Zastav u břehu. Pochopils? Vokamžitě." No vida, to je řeč, které rozumí a obratem (doslova) se podle ní i zařídí.

To stejné pak v posledním úseku ...

Ilicz se chvíli zamyslí: "Hele, proč Hormón nemá vestu?" ale řešení takticky nechává na mně.

"Kde máš vestu?"

"Já, no, tady, ona se toto, já hm ..."

"Obleč si ji!!" ani nemusím dávno už zařvat. Obléká. Prostě stačí vydat povel. Ne diskutovat, zkrátka rozkazovací způsob. Edukace až potom: "Chápu, že ti to přijde těžký k pochopení, ale na výrazu 'celou dobu oblečenou a zapnutou vestu' zas není nic až tak složitýho." V tu chvíli koukám, že druhej Hormón na téže lodi ji má zcela rozepnutou.

"Je na tom i tobě něco nesrozumitelnýho? Na té pasáži o zapínání?"

"No, když ono, hm, todle ..."

"Zapni si vestu!!"

A je vyřešeno. Pak že to nejde, s pupikama.

Pak už jen přenést nesjízdný (tentokrát opravdu) jez v Boršově, minout Poslední Štaci a na dvoře hospody vytáhnout lodě a čistit a čistit a čistit.

Dokonce i časově to vypadá relativně přijatelně. Naložíme, autobus jede, řidič ho žene jak drak. Až ...

Až někam k Želetavě ... kde to chcípne v půlce kopce. Bod zlomu.

Ona tedy ne, že by nám nafta přímo jako došla. Jak jsem vyrozuměl z hovoru, bylo jí tam tak málo, že při náklonu v tak prudkém hangu se nedostala z nádrže do motoru v tom sklonu. Takže sedíme pod stromem u silnice a čekáme hodinku, až nějací kamarádi z Třespíče nám dovezou kanystr nebo dva nafty. Mezitím se zatahuje. A poprchá. A blíž a blíž k Brnu lepší a lepší slejvák.

U příjezdu v Modřicích nás čeká v tom lijáku výběr těch loňskejch koťat. Že jako uvítací vejbor. Romantika jako svině.

Ilicz mne popoveze k AutoĎASu. Tam samozřejmě zavřená brána. Tak volám. Technik tam je, ale mocně se podivuje, že po něm chci auto. A to jako teď? V devět hodin? Zkuste to zítra. Vysvětluju mu, že ano, teď v devět hodin chci auto, u kterýho jsem měl domluvený převzetí kdykoli v průběhu večera, i s akcentovanou možností "klidně v devět nebo i v deset". On ani nemá fakturu a ani neví, kolik by to mohlo stát. Já vím, kolik to má stát. Ještě chvílu se kroutí jak zmija, dyž ju bacite klackem, pak musí volat šéfovi, při asi čtvrtém hovoru to vzdává: "Tak si asi holt přijeďte." Sedím celou dobu s Iliczem v autě před bránou.

Připadne vám pak divné, když přijdu ke Gazele do baráku a pár desítek minut před ohňostrojem zjistím, že mi přímo ve výhledu stojí jeřáb?

No a co? Chuj s tym. Na to nemám nerva. Bude holt hovňostroj aj s industriálem.

Plavba.

Žrádlo.

Hovňostroj na Špéně. Více zde ...

Čtvrtek, 07.06.2012 ... Piškotí voda, den 3., Krumlov - Zlatá Koruna ...

Ono nám to s tím Iliczem nakonec poměrně jde tak, jak jsme. Loni ještě chtěl střídat a po dni prohazovat pozice v lodi, jednou, pak bečel, že já moc zabírám, nakonec střídání odpískal. Já jsem tedy zadák, Ilicz zase zvládá ty "extended" háčkovací grify, které lze docenit při rychlých manévrech, pokud o jeho zámyslech mám dostatečně dopředu potuchy. Ba i velkorysé nabídky, aby si odřídil průjezd Krumlovem, odmítá. Ale jo, prostě to takhle je sehraný.

První větší prověrka je tradičně jez U Liry. Hezký dva zabaláčky. My si jako první najedeme k protějšímu břehu a zase dělám sekvenční snímky, jak všechny haranťata proletí vodní tříští, zkoupou svoje háčky, Cane a Strakapoud se zvrhnou ... zkrátka paráda. Sjedem jako poslední, okropíme Ilicza, ale až na patnáct čísel vody v lodi to, jako ostatně všichni kromě těch našich dvou expertů, ustojíme.

Následuje retardérka pod kostelem, přistátí u pravýho břehu a s dvouma vylosovanejma loděma skákání pravou zahrazenou propustí. Výtečná zábava. Cane se Strakapoudem si místo toho jdou radši do trafiky koupit noviny a vymlouvají se na informační nedostatečnost. S Iliczem si to zase singlujeme, spíš už tak ze cviku. Loni po shlédnutí tétéž fotografie mi tvrdil pan šéfredaktor Čé, že jest to hazard a nemohu takové kratochvíle přežít (asi tu moji fotku publikoval dle jeho názoru nějaký diverzant in memoriam). Pičovina. Skáčou to aj ty třináctiletý koťata. A v deblu.

Zmizel jez u Jelení lávky, ostatně zmizela i Jelení lávka. Celý jez se přestavuje, podél lana je třeba doručkovat ke kraji a přenést. Třeba to bude mít za čas, až to bude hotový, takovej švuňk jak před pár rokama eště. Kudy chodí Vepři ke hrádu? Asi po tom klustým mostě.

Za Krumlovem zastavujeme u kiosku zase na jídlo. Už loni tam byli dva pomalí strejci a jídlo nestálo za mnoho. Letos je tam jenom jeden hlemejžď a jídlo stojí lautr za hovno. Příště je třeba vhodnou manipulací vetovat a stavit se U Maríny nebo kdekoli prostě jinde. Humus. Jakmile mají všichni dojezeno a pomalu se trousí k lodím, Ilicz si donese horký svařák, načež předvádí znovu tu samou ublíženou taškařici, co včera.

Jelikož je tuze krásně, přiměřeně se povoluje uzda vodním bitvám. Mája, jedna z námi včera opečovávaných piškotek, projevuje nevděk a zcela cíleně zatáhne do roztržky i nás, když po nás cáká pádlem. To si za celý ty roky ještě nikdo nedovolil. Následuje exemplární trest a pokousání mojí ruky jejím háčkem Renatou, jež nechápe princip kolektivní (posádkové) viny.

Oproti zvýšeným průtokům na jiných jezech je Zlatá Koruna jako beránek, tam, kde to vždycky za podvečerního chladu ošplíchlo háčka od hlavy po koule, tam je jenom taková nanicovatá vlnka.

V kempu v Koruně rozbijeme ležení (to se tak říká, myšleno, že si postavíme ležení, ne, že bychom někomu dalšímu ležení rozbili), chvíli se zvetíme a jdeme na průzkum do dědiny, kouknout ke klášteru a tak. Taky fajn, já tam, popravdě, nikdy nebyl.

Nahoře ve vsi se odpoutá od kontingentu naše čtveřice. Tedy - odpoutáme se všichni čtyři, přičemž Cane stižený GPS se ztratí. Pod Strakapoudovým vedením jdeme do Canem nastíněné hospody, zkratkou dolů k vodě a po schodech zase zpátky, čímž si trasu sice prodloužíme o několik set vzdálenostních a několik desítek výškových metrů, nicméně už na dva telefonáty za necelých pět minut se nám dohledá i Cane, jenž šel cestou patřičnou a krátkou, avšak prostě Cane.

Jdeme na večeři do hospody. A to zase stojí za to. Cane už tam kdysi totiž byl na jedné z předchozích plaveb. Výtečné. Fakt jakože bez prdele. Třeba já jsem zvyklý si dát klidně i dvě jídla, tady si hraju na skromného a ke cmundě po kaplicku (jsmeť-liž za rohem od Kaplice) si přiobjednávám jenom bonusovou porci bramboráků, abych nestrádal. Zatímco ostatní se dojídají palačinkami nebo štrůdlem, já se pídím po doplňkových službách. Například: půjčuje-li restaurace růdlík, aby mne kamarádi odvezli do kempu. Kurva, já se tak přežral, že jsem nemoh vopravdu ani chodit. A asi hodinu vlastně ani dejchat.

Pak to jakýmsi trapným řízením osudu skončí zase s mojí kytarou u ohně a tak vůbec. V jedenáct nás všecky zahání prudký liják.

Středa, 06.06.2012 ... Piškotí voda, den 2., Rožmberk - Krumlov ...

Pokračujem v krasojízdě ...

Ranní činnost se ne až tak docela povedla, skoro třičtvrtěhodinový skluz v balení na mnoha frontách, dlužno podotknout, že ani my nebyli z těch nejhbitějších. Ba dokonce jsme možná byli jedni z posledních. Nicméně zatímco se panchartíci mordovali s loděma, jejich náskoky jsme ležérně dohnali.

Už včera jsme díky pozdnějšímu vyplutí skončili jenom v Rožmberku, dneska musíme nahnat o to víc (a až později někde u Všeměr koukám, jak jsme to hnali ten předloňskej rok - takhle daleko jsme se nedostali nikdy s dospělákama, když jsme byli ve Vyšáku od božího rána).

Zastavujeme se U Fíka na oběd.

Čerpáme u okýnka jídlo, pivo-limo, já třeba tuším, že po jídle mi přijde vhod dobrá ... no prostě kafe, přibírám si teda kafe. Usadíme se, najíme se. V okamžiku, kdy mají všichni dojedeno, Ilicz se zamyslí a praví: "To je dobrej nápad, já si dám taky kafe," a donese si vřelej hrnek přesně ve chvíli, kdy dvě třetiny už odchází k lodím. Pravda, lodě, Pálavy, byly vyhozené na břehu a z toho důvodu trochu upuštěné, je potřeba zase trochu dofouknout, pročež Ilicz stíhá uříceně doběhnout a dělit se se zbytkem výpravy o vize spařeného jazyka.

Postupně z pionýrů vykrystalizoval letošní hlouček asi šesti starších hormonálních štvanců. Zkráceně nazývaných (námi zkráceně nazývaných) Hormóni. Největší verbální svaly, nejprázdnější pohledy. Sice jedou spolu jak bukvice, nicméně mají utkvělou představu, jak celou dobu ohromují přítomné samičky kupříkladu tím, že je vyklápí do vody, a to třeba i v té včerejší kose. Pedagogická část výpravy to s nimi zkouší moderními didaktickými metodami, což je poměrně piču platné. Když už se před Větřním za náma zase ozývá cákání, je tam hloubka, na houby se tam tahají lodě na vylití a obecně není ta nejlepší ze všech myslitelných chvil, otočím se a drobátko mimo svoji subordinační pravomoc prostě zařvu:

"NECHTE TOHO!! HNED!!"

Nechali toho. Hned.

Ilicz na mne drahnou dobu udiveně patří a posléze se táže, co to jako bylo? Co by? No že takhle zařvat mne ještě asi v životě neslyšel. No a? Asi zatím nebylo potřeba, hehe. To bylo takzvané důrazné zavelení. Když jim něco vysvětlujete nebo otázkami se je snažíte dovést k tomu, co mají udělat, u Hormónů se to ryze míjí účinkem. Když bude někdo řvát v jednom kuse jak debil, bude za debila. Jestliže zařvete jednou (byť i za pár let), zpravidla vás všichni poslechnou. Jindy, není-li opravdu potřeba ono "hned" (ale stačí reakce až v řádu vteřin), zcela postačí nekompromisní příkaz. Zajímavý prostor pro experimenty.

Je o hodně líp, co se klimatických podmínek týče. Ale zas eště není takovej hic, navíc se za náma štosuje další výprava, pročež retardérku ve Větřní jenom normálně splouváme a pokračujeme dál, necákáme se tam na vestách a instruktoři neučí děcka plovat propustí se simulací vypadení z lodě. Trochu škoda, ale není každej rok posvícení.

Pak už následuje jenom jez u Papouščí skály, což se, minimálně názvem, tuze líbí panu Strakapoudovi. No, té vody je fakt trochu víc, hezky to cáká, na převracení by to ale asi být nemuselo. Já si slezu dolů na šutry a fotím.

Jedna posádka jet nechce, skrečovali už Větřní, jednomu z nich není úplně dobře. Ilicz s přirozeností sobě vlastní jásá, že jim loď dolů sveze, dá si to na singlu. Naše loď pak zůstává jako poslední nahoře. Mám odfoceno, jdu k lodi. Ilicz nepřichází. Aha, to on sjel tam s tou a mně to taky nechal na singl, abych si užil. Fajn tedy.

Dvakrát šplouchnu a směřuji to ke břehu k ostatním. Až dole zvídám hořkou pravdu stran Ilicze (hořkou pro něho), kdy hrdobec sjel jez, ale natřásáním barevného péra a radostným hýkáním (to jsem ještě viděl při fotografování) se nechal proudem nasměrovat ku středu toku a už mu to nešlo dobře dostat k patřičnému břehu. Pojal proto nápad, že vystoupí a dokoníčkuje loď pěšky. Jak řekl, tak udělal ... a vrhnul se ze stabilní a nepřevrácené lodě rovnou do tůně, kde bylo po prsa vody (a to už jsem do piči nefotil, nýbrž šel ku našemu plavidlu, takováto jeho touha po komickém čísle mne nenapadla). Jak tomu rozumím z kusého vyprávění, zůstal na něm suchý pouze klobouček, který si z toho důvodu musel srazit do vody pádlem. Příště to chce videokameru.

Kotvíme v Krumlově ve Spolí, jdeme do města. Rozchod, kavárna.

Večer Hormóni, dlužno pochválit, ze včera nakradeného dřeva s Iliczovou dopomocí rozdělají oheň (Iliczova dopomoc při rozdělávání ohně, nikoli při včerejší čórce dřeva). Za celý večer se přežene několik drobnějších přeháněk.

Nastává paradoxní situace, kdy v momentě večerky jsou nám (aniž by k tomu byl jakýkoliv relevantní důvod) předáni paní učitelkou armádním způsobem svodek a počtů ("měli by bejt všichni tady, mimo dvě ve sprše, jeden na záchodě") předáni parchantíci s tím, že noční klid je na asi na nás nebo co ... kolega učitel se šel natáhnout, výslovný pokyn ho budit jsme nedostali ...

Chlapce odeženem od dívčích stanů, jednu dopánskéhostanuchtivou slečnu zaženeme do jejího stanu, jednomu Hormónovi třikrát vysvětlíme, že ó nikoli, nebude už zevlit venku a záminky se neuznávají. Kolega učitel iniciativně sám vyleze ze stanu a jde přebrat štafetu. V zásadě stačí počkat chvílu, než sklapnou. Jestli se chcou množit, ošéfujou si, až zapadnou všichni dospělí, případně si naříděj budíka. Celou noc je nikdo hlídat nebude a lze se jen spolehnout, že za noc nikdo nepubude ani nepřibude.

Úterý, 05.06.2012 ... Piškotí voda, den 1., Vyšák - Rožmberk ...

Celou dobu jsem včera dokola uvažoval a i mluvil o tom, že se musím balit. Reálně jako vždy - občas jsem na hromádku snesl nějaké ponožky, tu přihodil dvě trička. Reálná část balení přišla na pořad dne kolem desáté večer, shromáždil jsem veškerý proviant, aby v ložnici Ťapinka mohla spát, a skutečné balení probíhalo ostrůvkovitě někdy do tří do rána v předsíni a obýváku. Paradoxně jsem tentokrát snad nic nezapomněl - a tradičně zhruba dvě třetiny věcí vůbec nepotřeboval.

Ráno je odjezd plánovaný na 7:00 z Modřic. Dobré by bylo být tam aspoň chvíli předem, žáno? Jsem smluven s Iliczem, že vezme auto on (já ho mám v AutoĎASu a cestou zpátky mne tam Ilicz přistaví), v 6:15 mne naloží před domem. Postup je opět tradičně svolávací - v 5:45 ověřuje Strakapoud, že nespím já. Chvíli poté testuju já Canea, zdali nespí on. Zcela neuvěřitelně je už na cestě z města do Modřic. Jestli jsem to s tím hecováním, ať nespoléhá na druhý autobus, nýbrž nezhrdne prvním, možná trochu nepřehnal. Na závěr kolem šesté volám Iliczi a ujišťuju se, že 6:15 platí. Budu čekat před domem.

A čekám. Pod balkóny, neboť úplně venku prší.

V 6:20 začínám být mírně nervózní. V 6:25 opatrně znovu telefonuji Iliczovi.

"Jo jo, už jedu pro tebe ...," divné je, že v pozadí slyším jakoby echo koupelny. "Kolik máš bagáže?"

Domlouváme se, že když už teda jede, počkám na rohu. Pročež místo pod stříškou stojím jak kokot v dešti, dělám společnost poštovní schránce a začíná mne brát nerv.

V 6:36 se konečně přiřítí Ilicz s nezměrnou zásobou barvitých výmluv. Věnuji se navigování a raději to moc neposlouchám. Ilicz zrovna včera navrhoval za motivační píseň výpravy použít naše oblíbené "Pičo z ryby", momentálně to béře podle sloky: "padesát do kopce, devadesát přes obce, vyser se na chodce, těch je jako much". A ta babička už tam ležela.

6:56 jsme u autobusu v Modřicích. Jako sice poslední, ale nejsme chrti, no ni?

Naložit lodě v Bohunicích. Ronovi trvá papírování. Zapadneme do špatně zaházené díry už pod Kameňákem, třikrát to chcípne. První výkop se sabotující světelnou signalizací v Zastávce. Cestou se pobleje jedno dítě. Stavíme v Třebíči na vytření autobusu. Do kopce místy na jedničku a světly řízené výkopy přibývají. Za dvě hodiny jsme kdesi u Jihlavy. Prima.

Po průjezdu Budějovicemi řidič Tom konstatuje, že dál to nezná a nemá mapu. Nastává diskuse. Ilicz tahá GPS a snaží se sloučit funkce tohoto přístroje a řidiče. Pomalu se probírám z polospánku. Musíme se stavit pro jednoho instruktora Aleše ještě v Boršově, jak zvím.

"Boršov? Tak zpátky na hlavní a vo jeden sjezd z hlavní dál, tam doleva, protože vpravo je Včelná a vlevo Boršov," povídám.

Pět minut si hrají s GPS, abychom se vrátili na hlavní a sjeli o jeden sjezd z hlavní dál. A potom doleva do Boršova.

Nabíjecí kabel není nebo co, GPS ukazuje cosi kamsi, po další delší době se řidič opravdu dá přesvědčit, aby cestou z Boršova najel znovu na hlavní a jel furt rovně, přes Kaplici, na Dvořiště, kolem snu všech autobusáků (Nažidel), až těsně u hranic, jak tam budou kurvy, tak na horizontu doprava. Pravda je, že je počasí, že by prostitutku nevyhnal. Míjíme asi tři velmi odolné modely a až za odbočkou jednu kurvu tuze rozčilenou, ana háže kabelkou za odjíždějícím autem. Asi nějakej nedostatek v platbách nebo co. Jo, objížďku podjezdu jsem nevěděl ani já. K mojí cti přispělo štěstí, že to objet šlo. Provádím Toma až ke kempu ve Vyšším Brodě, tam zaparkuje a můžeme vykládat materiál. On mezitím našel mapu.

Do nafukování lodí nám poprchá, hlavně je furt kosa jaxviňa.

Žádný mazání s tím. Zadumám a obouvám armydasky (ty památeční z roku 1997, co se už snad deset let dušuju, že po téhle vodě už je určitě vyhodím), beru šusťákové kalhoty, tričko s dlouhým rukávem a větrovku, co nosím na běžky. A klobouček, of course. Aspoň déšť nakonec ustal, zima zůstala.

Zatímco hlavní část výpravy prodělává už vodácký rychlokurs (za nic na světě se nechytejte boku lodě, uděláte kyvadlo a zvrhnete se; a hlavně si nenechte uplavat pádlo, to držte za všech okolností, loď už nějak pak chytnete, vodák, kterej nemá pádlo, nemá nejmenší smysl, aby se vracel do lodě), lepíme ještě jednu trhlinu v jedné lodi.

No a tak si jedem.

Všechno jde až nad očekávání dobře. Minule jsme vyfasovali dvě nejmenší koťata hned po třechstech metrech. Taky Cane se Strakim mají takovou zvláštní obsesi - vykotit se hned při nastupování, případně na prvním půlkilometru. A? A vono nic.

Rozhoduje to jez za Vyšákem. 900 metrů od nalodění.

Ano, fasujeme opět dvě nejmenší piškotky, tentokrát Áju a Máju, který se tam doteď navzdory snahám instruktorů motaly jak nudla v bandě a ten jez by samy nesjely. Přinejmenším ne bez větší újmy.

Kdo první pojede? Strakapoud s Canem. Staří mazáci, můžou jít příkladem. V zabaláku se chytnou bortů a převrátí se do vývařiště pod jezem. Strakapoud si nechá uplavat pádlo. Milé děti, tak teď jste viděly, jak se to dělat tedy nemá. Strakapoud stojí na ostrohu pod jezem, Cane (dlužno podotknout že s chyceným pádlem) kotví o pár desítek metrů po proudu a trpělivě čekají, až sjedou všichni ostatní (a vyloví se ty další čtyři cvaklé posádky). No, je té vody trošičku víc, hezky to tam hází. Upřímně těm zmáchanejm ani nezávidím.

U Veverek pauza. Narozdíl od loňska nám ale zase Ája a Mája zůstávají až do večera, protože se šlajsny v Rožmberku ještě bojí.

Všechny jezy nicméně my dvojí sjíždíme bez ztráty kytičky.

Největší blaho jsou večer teplý ponožky. Už může bejt jenom líp.

Pondělí, 04.06.2012 ... Rozdělit materiál a zmizet ...

Vltava, jo? Zejtra, jo? Pičo, to je humus venku ...

Tradiční Vltava s piškotama z Modřic. Na tom už není moc co vymejšlet. Byl jsem tentokráte poprošen, abych sehnal ještě nějaké další dopočťáky, ti parchantíci jsou dneska hrozně shnilí a/nebo bez peněz. Pročež jsem zaangažoval prověřené elementy: Canea a Strakapouda. Něco mají najeto, postarají se o sebe, nejsou to žádní zoufalci a labilové. Mrzí mne, že tam nebude z té loňské garnitury taková umělecká dua jako Terů+Barů, Gábi a malá Terka, ba ani Marcel s vodlitkem Pájou kvůli Pájovu úrazu nejedou. Na piču todle. No a já stejně jako loni s Iliczem.

Jo, s Iliczem ...

Ten si právě dneska vyvzpomněl, že dostal kašílek a rýmičku. Že prej má dilema. Dilema mu asi na třech řádcích (ála "To si robíš kozy?") úspěšně rozmlouvám. Asi to potřeboval slyšet ještě od někoho.

Koukám na meteoservery a přemejšlím, jak jebnutou žabu musí mít ten kterej rosničkář, když se předpovědi (a i aktuální stavy) liší až o desítky procent. Nakonec píšu panu Dentovi na jih, tážu se na aktuální teplotu (venku, ne jeho, ten žádnej kašílek nemá), on zprůměruje všechna měřící zařízení za všemi okny a plácne hodnotu. Dle té si vyberu dva servery, který se jí nejvíce blíží. Dle obou to stále stojí a bude stát za vyližprdel, ale aspoň to nejsou ty nejkatastrofičtější vize.

Odvezu Oslíka do AutoĎASu. Potřebuje vyměnit olej a opravit pár otravných závad. Jako že mi to olej chlašče, esli to z toho někde nechčije. Díru durch blatník u hrdla nádrže, na to taky dva roky nedošlo, dycky jsme to nějak zakecali, někde mi fičí výfukový zplodiny pod motorem a při zastavení vozidla třeba na semaforech mi to hezky nasává větrání a pouští mi to do kabiny. Sice odzkoušeno a dobře kvitováno nacisty, ale pro městský provoz hole nevhodné.

Takže umístím ohníváka v servis, ať si hrají, jak si hrají, hlavně, když nezlobí. Donekonečna opakuju, že to potřebuju v pátek, až se pozvracím z Vltavy. Jakkoli. Může to bejt ve čtyři, šest, osm, devět. Nemám tušení. Prý do osmi, ale to neznamená, že ne třeba o půl desáté. Moc proměnných v této rovnici. Prý ano. A i se domlouváme, že zavolám já. Natvrdo. Znám je, nezavolali by. Tedy opravovat. A tentokrát bez prdele. Od pondělního odpoledne do pátku neznamená v hrubých obrysech to, že se na to začnou dívat v pátek po obědě a ve čtyři budou lamentovat, že nejsou náhradní díly, jak jsme zažili v konkrétně stejné modelové situaci před dvouma rokama. Kuafix.

No a poslední úkol: rovnou si pro sichr dislokuju foťák a stativ ke Gazele. To přece jenom nechci nechávat byť na hlídaným dvoře AutoĎASu, s sebou to na vodu taky nepovláčím. Beru klíče od baráku a pak se v pátek uvidí.

Chybí mi něco?

Jo, to počasí. Od středy už by to nemusela bejt prej taková tragédie, úterý prověří. Ale co už, Vltavu aj s bajonetem v prdeli.

Neděle, 03.06.2012

Sobota, 02.06.2012

Hovňostroj na Pryglu. Více zde ...

Pátek, 01.06.2012 ... Cukr špeciál ...

Já jsem nějak u středy v onom ohňostrůjném shonu vyignoroval zcela zásadní historku ...

Svého času dva tejdny zpátky vyšla v tisku a na internetech zcela zásadní zpráva, že v Kauflandu prodávali komunistický cukr. Ne teda nějaké pozůstatky ze zapomenutého skladu, ale v krabičce, v níž měl být balený cukr s neutrálním označením "Cukr HB" nebo třeba "Kempinkový cukr" se ukrejvaly pytliky s logem KSČ(M).

Trapná historka.

Buď měli v balírně špatně seřízenou linku, která občas netrefila přesně, kde končí reklamní verze a kde už začínají krabice pro volný prodej, případně to nějaký vohnout přihodil jinam s tím, že třeba ušetří a možná si to nekoupí nikdo, koho by to moc vzalo za hercnu. Očividně koupil. Tiskoví mluvkové všech zainteresovaných si sypou popely na hlavy, sami sobě či navzájem, no zkrátka aféra jak kráva ...

Napadla mne myšlénka ...

To chcu !!

Já už několikrát hovořil o svých sběratelkách, dvě kolegyně, které se zhlédly ve sbírání balených cukrů (jestli s tím přišla ceckatá Hulina nebo jiná taková pacientka či co), snáším jim to z různých hospod a expedic a nutím do toho i okolí. Památnou epizodu z vlaku Casablanca - Márákéš, kde jsem si extra a halasně vyžádal dva cukry, abych po odjezdu pana čmouda s vozejkem získané dva cukry pečlivě uschoval a před zraky protisedících mírně konsternovaných jArabáků vypil iba holé kafé, to jsem už zmiňoval. Takže tohle může být počin hodný šampióna.

Neváhal jsem a napsal na zákaznickou linku Kauflandu. Zavolali. Dožádali informace. A prý se ozvou.

Taky fakt že jo.

Při velké kontrole palet s baleným cukrem se podařilo najít. Bohužel, převrátili všechny brněnské Kauflandy naruby a našli jenom jednu krabičku ... TOP09. V těch balírnách si z toho asi dělaj trochu piču. Ale co, komouš jako komouš.

Volal mi pan vedoucí patřičné hypersamoobsluhy, měl pro mne krabičku odloženou. Ono to pak trochu usnulo, jelikož byl na dovolené, já se mu ozval až po ní, až se pozvracel, domluvili jsme se na tu středu, kdy stejně pojedu na hovňostroj, že tam teda bude jenom jeho zástupička, ale on jí krabici komunistických TOP09 cukrů předá, tato mi ji vydá (vlastně asi odprodá, nějak jsem neřešil, že jestli to má jít na likvidaci, taky bych to nemusel možná platit, ani nevím, kolik takovej drek vlastně ve finále stál).

Tajuplně jsem tedy naložil Ťapinku a Marťana s tím, že musíme ještě do Kauflandu do Bohunic. Pro cukr. Konkrétní cukr, který nemají nikde jinde. Vysvětlím později. Netvářili se příliš chápavě, tedy tvářili se ještě méně chápavě, než jindy.

Takže ano. Cukr pro sběratelky mám. Ještě jsem tam cestou koupil nějakou prodlužovačku nebo co.

A ke všemu to byla moje historicky asi druhá nebo třetí návštěva Kauflandu, přičemž první, kdy mne ničím opravdu nenasrali.

Ono to asi chce nakráčet hned od vchodu k dispečerskému infopultíku a temně zahučet: "Zavolejte mi zástupkyni vedoucího ...".