Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Červenec 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Neděle, 31.07.2005 ... Už jsme tu ...

... z výletu.

Ztráty minimální - krom kompletní expediční garderóby hlavního ideového pachatele výpravy snad jen pár šrámů, odřenin, modřin a jedna rozvinutá psychóza. Jinak fajn.

Hádanka pro zvídavé:

Jez před Zlatou Korunou - najdi Egiho a Ťapinku :o))

Neděle, 25.07.2005 ... Plus pár dní vokolo ...

Mám dovolenou, koupu se (ač jako vždy nerad) a vůbec vyvádím rozličné zvrhlé kousky.

Asi jako vždy.

Čtvrtek, 21.07.2005 ... Módní okénko ...

Na včerejší vodáckou poradu dorazil Pepé ještě plešatější než obvykle a i opožděný Marťan (opožděný ve smyslu časovém, nikoli jako imbecil, ačkoli ...) přišel sestřižen na centimetrového ježečka, oholen a vůbec vypadal jako batole. Notně otylé, ale přece jenom batole.

Dnes se za mnou do práce stavil Kraťas, též ještě se zkráceným semišem na hlavě a vytáh se s novejma slunečníma brejlema, tedy pukovkama. Že v nich vypadá jak hajzlová mucha Puk ze Včelky Máji.

I já, zblblý propagandou, jsem nelenil a jal se utrácet za všelijaká vylepšení a úpravy svého zevnějšku i zvnitřku.

Proti slunku už mám klobouk, Kraťas má pukovky, Pepému a Marťanovi je slunko fuk, ti viděj prakticky kulový tak jak tak, eště aby si clonili. Já mám holt ten klobouk. Teď ještě

Za 280,- Kč jsem si koupil krásnou plombu na šestku vlevo nahoře, ale to mne stále nějak neuspokojovalo, kdybych měl zlatej zub vepředu, moh bych tím oslňovat protijedoucí lodě, pokud by se ovšem našel ichtyl, který by pádloval proti proudu. Čemuž moc nevěřím. Zvlášť na jezech. A beztak ten zlatej zub nemám. Z odvrtané půlky zubu, následně zacementované a přeúžasně zaplombované, kdesi u konce horní čelisti, z toho si prsaté háčkyně od konkurenčních výprav na prdel nekecnou.

Pročež jsem se sprostě polopoopičil a nechal se zastřihnout, na čtyři milimetry, ale jelikož jsem tvor veskrze konzervativní, nechal jsem se zastřihnout pouze dole (tím myslím dole na hlavě, tedy fousy, pitomci).

Vlasy mi nevaděj. Dyť mám klobouk.

Tedy mám i protisluneční clonu, jakož i zástřih, navíc plombu coby kapitán.

Beztak mám ale furt vtíravej a neodbytnej pocit, když to tak sleduju, že budem něco jako společnost "Ugly people" na výletě.

Středa, 20.07.2005 ... Bude opět derviš? ...

Už to zase začíná, a to jsme nevytáhli paty z baráku. Poslední porada před vodní expedicí.

Dvanáct lidí.

Z toho čtyři jsme ještě neviděli, od dvou aspoň prachy, za dva zbylý (či jejich prachy) mi ručí Marťan. Za to, že to sou "špica lidi" ručí také Marťan.

Marťan se místo porady odjel koupat do Čalova.

Ťapina tkví v LunchCrowně.

Zuzulka šla s kámoškou shánět džob.

Pipušu alias Petru má Kraťas nasyslenou patrně v šupleti ve stole, coby kormidelník vcelku logicky tvrdí, že vyjednávání za jejich loď řídí on.

Lahváček zdrh předčasně, Marťan z Čalova se velkopansky dokejval do hospody v devět večer.

Snad jenom (kromě mne) Pepé a Kraťas nezklamali a zúčastnili se porady celé, anžto, jak jsem již předeslal, konala se v hospodě a oni měli žížeň. Moje kecy museli přetrpět.

Suma sumárum - ze dvanácti účastníků, tedy šesti kompletních posádek, sešli se všehovšudy čtyři kormidelníci (velkoryse počítám i toho pozdě přišedšího Marťana) a háček Lahváček.

Částečně je to výhodnější - my se usnesli, ostatním bude prostě sděleno. Úplně do detailu vzato: já řek, ostatní neprotestovali moc, tím bylo rozhodnuto a zbytku nezbývá, než akceptovat diktát. Jak říkal náš třídní na gymplu: "Aby to bylo jednoduchý a zároveň demokratický, tak se domluvíme tak, jak já to nařídím."

V mnohém má tedy tento systém velení své klady a půvaby, ovšem s takovejma kandidátama je to vobčas vo nerva.

Úterý, 19.07.2005 ... Bouře na úřadě ...

Leh mi zas v práci server, ale jak !!

Se ví, že zas byla jakou dobu půlka čtvrti (včetně ouřadu) bez proudu, to se pozná jednoduše, kolegyň Fišta má v kanclu vedle mýho serverovýho kutlochu radiobudíka. Když se jí zresetuje i ten a po ránu něžně bliká (budík, nikoli Fišta), hned vím, odkud vane vítr či oný jiný živel.

V tomto případě měl incident tedy prapůvod ve vodě.

Záložní zdroj ráno vyžvejknutej a server tuhej jako biftek, eště na mně zkoušel takový ty "CMOS checksum errory" a "Mirror status - Out of Sync" a vůbec samý pikošky. Zprovoznil jsem to tak napůl, aby ouředníci mohli přes den makat, ale zároveň měli pifku, jak se to všecko vleče jak smrad. A vo půl druhé jsem je vyhnal všecky včetně Velkýho Šéfa Kvakina, toho menovitě, dvakrát sem mu to musel eště zvopakovat, tukan nemá ve zvyku počítač jinak vypínat. Všecky jsem vypudil z budovy a jal se spravovat, nýčko jsem servéru nakázal, ať se přes noc zotaví a dá si data dohromady, ináč bude zle. Když jsem vodcházel, svítila kontrolka vod disku jak věčný světýlko a snažil se. Ale moc přesvědčivě beztak nepůsobil. Uvidíme. Nerovný souboj s molochem.

Jinak psina - do zasedačky nateklo, tam stála voda, mimo jiné nateklo i do tamějšího počítača, co je tam vodstrčenej jenom na zápisy z rad a porad a podobný ftákoviny, to ostatně čert vem (ten počítač, ačkoli vlastně i ty rady a porady), to je beztak jakejsi obstarožní a už patrně i vodepsanej střep, kterej mi akorát bylo líto vyhodit. Takovejch si z vyřazenejch dílů poskládam aj vosum.

Nejlíp bouřka zapracovala na hajzlu vedle té zasedačky (a nad mou "serverovnou"), stěžovala si šéfová - Tasemnice. VIP hajzl u sextretariátu. Tam šplouchá voda kdesi ve stropě, žárovka svítí jak na Dušičky, vyloudí světlo s bídou jak 15 W, k tomu všemu eště mrká jak stroboskop.

Poradil jsem Tasemnici, ať si tam přenesou kazeťák, že si tam můžou udělat diskošku. Vyjádřila se o mně nelichotivě. Asi se svou postavou disko nerada.

Pondělí, 18.07.2005 ... Tetanus a klobouk ...

Musel jsem zase na kontrolu s tou fikanou držkou, teď nemyslím žádnou svoji kolegyni či známou, jde řeč o návštěvě lékaře, zadumaně mi hledícího na jizvu na tváři po svém předchozím působení. Pred dokaď to zas nevoteče, tak nemám ani chodit. Se ví, já taky nechcu, aby mi lidi nosili ukázat fungující počítače.

Včera, jak byl hic jak u vopic, chvílu jsem se večer převaloval v posteli a právě nad tímdle dumal - kvůli takové prkotině jsem se naběhal po felčarech víc, než za posledních pět let se vším dohromady. To mně eště možná pošlou na to kožní se zprávou, ať už se tam nestaraj, že mám hubu zatím v richtiku, přinejmenším ten celej spisek budu muset vodnýst svojí vobvodní mastičkářce, jéje, to bude zase keců, že bych měl vobčas zajít (čímž nemyslím chcípnout). Prevence prej. Hmm.

Už minule na mně jela jakýsi zmaty, že mám dobrejch třináct let pauzu ve vočkování proti tetanu, to jsem si tam byl pro jakýsi potvrzení, ale byl jsem jaksi nachlazenej, pročež mě hned nevopíchala, ale dala se ukonejšit slibem, že se někdy určo na to zastavím. Hehe, to určitě. Sebral jsem potvrzení, s léčením nachlazení ji poslal do prdele a zmizel. No, to už budou taky tak dva roky. Nebo jenom rok? Vím já? Tedy vočkování protitetanový čtrnáct patnáct let v kýblu. Né že bych to ňák extra potřeboval, ačkoli ...

Ačkoli-li si vzpomenu na Pepého, kterak on si loni na Vltavě zmasil haksnu, možná by to něco takovýho chtělo. Pro všechny případy, tedy pro případ, že by se onen případ případně týkal mne. Nohou vo šutr, to je hned. Jenže doktorka békala cosi vo teď už dvou injekcách, dá se to vůbec za tejden stihnout?

Zase ačkoli - jistej nápad jsem dostal.

"Pane doktore," tázal jsem se dnes chirurga, "můžu se vás na něco zeptat jako chlap chlapa? Hele, neděste se hned a vy, sestři, taky nikam mizet nemusíte, dle novýho brannýho zákona se to tejká i vás - co se to fasuje za divnou injekci při nástupu na vojnu?"

To bylo tak - první den hned při nástupu nás po jakejchsi skupinkách zavedli na ošetřovnu. Tam stál četař - lapiduch a na každýho vybaf:

"Méno !"

Dotyčnej, zmatenej z toho vláčení pytlů s výstrojí a z celýho toho humbuku kolem vůbec, cosi zablekotal, lapiduch ukázal na postel a zavelel:

"Prdel !"

Při troše chápavosti se dalo i vydedukovat, že se má nováček položit a obnažit hýžď. Tu se probral z letargie a koukání z vokna plukovník MUDr. Paralen, popad stříkačku a zarazil nešťastníkovi beze slova vysvětlení do zadku injekci. Ne-li dvě. To už vážně nevím. Lapiduch počkal, až si onen opíchanej obleče gatě, podal mu jakejsi indikační papírek s lakonickým:

"Pochcat !"

Načež, když se s pomočeným zabarveným papírkem vrátil, četař pokejval hlavou a zahučel:

"Vypadni ! Další !"

Dodneška nevím, co jsme to, do prdele, do prdele dostali. Tedy se tážu odborníka, kterej by o tom moh vědět, co že se to fasuje za tu divnou injekci při nástupu na vojnu?"

"Co by? Tetanovka."

Aha. Tedy jsem zdvořile poděkoval a zdejchnul se. Tetanovka. Takže to je jasný - houby čtrnáct nebo patnáct let, kdepak, to je jak jsem byl eště na dorostovým, když jsem si rozmašíroval kolena při nešikovným vystupování z vlaku. Z jedoucího. Z jedoucího nákladního vlaku, abych nebyl za trotla, kterej neumí vylízt z Hungárky.

To akorát ta moja vošetřující mátoha netuší, že jsem na nějaké vojně jistej čas vůbec pobyl a 01.10.1997 protitetanovou injekc dostal. Žádnej kvalt, mám eště dva roky času. Prima, nemusím se nijak honit. Ale moh bych si to aspoň zapamatovat.

Žádnej kvalt, říkám to furt - a díky této tříminutové konverzaci jsem přišel do práce před desátou. Taky dobrý. Však jsem akorát restartoval jeden server, vyměnil dvě tonerový kazety, zašel na voběd a na nákup, přečet si maily a vyrazil na KPM. Kdo by v tom vodpoledním hicu seděl v kanclu?

Při nákupní štrece koupil jsem si především dvě věci - pytlik a klobouk.

Ano, vím to, po takovémto lakonickém konstatování mi už dnes dva lidi řekli, že mi definitivně jeblo.

Kdepak.

Pytlik lodní, ono se to jmenuje sic "lodní pytel 8 l", leč při onom objemu (z názvu možná nepochopitelných 8 l) je to spíš takovej srandovní pytlik. Akorát na mapu, foťák, cigára, prachy plus sedm litrů dalších zbytečností.

A klobouk, jo, klobouk. Na řízení. Avšak nikoli motorového vozidla, by se ze mne stal "pan klobouk" s platem vajec za zadním sklem, nýbrž na řízení lodi.

Vono je to těžký, dyž blbě vidim. Kormidelník má sice k dispozici háčka, kteréhožto může za případnou kolizi se šutrem zkartáčovat, ale jistota je kulomet, jak říkával pan podporučík, já mám na háku Ťapinu. Přeci jen se radš kouknu taky. Zkartáčovat ju můžu tak jak tak. Preventivně. Jebáním člověk roste. Dybych měl kontaktní čočky, vemu si sluneční brejle, ty si přivážu špagátkem k palici a po žížalkách. Takdle mám přivázaný dioptry. Eště mám na ně takový ty klipsoidní nasazovací sluneční (proč se tomu říká sluneční, když jsou to vlastně protisluneční?), já jim říkám "pukovky", páč v nich vypadám jak ta hajzlová mucha Puk ze Včelky Máji, to mi je může taky spláchnout první jez, pokáď se bude Ťapinka zas kochat. Možná eště tak koupit jednorázový brejle protisluneční vod pingpongů a přidrátovat si je k těm běžnejm a následně celej komplex k hlavě, i to už mám vyzkoušený. Ale to se mi zas nechce.

Takže nic takovýho. Koupil jsem si proti slunku klobouk. A sice klobouk expediční kamuflážního vzoru woodland.

Je to holt paradox jako sviň. Na vojně (a obecně celou dobu) jsem nenáviděl jakýkoli pokrývky hlavy, dycky vylézt z budovy a nasoukat si na škebli nějakou hučku, čepku, baret, v zimě dokonce beranici, tedy v onom období, kdy náčelník štábu rozhod, že je prostě zima. Brr. To už mi asi tak nejmilejší přišel ten vocelovej blembák. Dodneška vod takovejch patnácti let si maximálně na čundru ve vánici nasadím pletenýho kulicha ze srolovaný (není pravidlem) URNA kukly.

A teď klobouk. Co by člověk pro trochu toho sportu neobětoval?

No, aspoň budu eroticky přitažlivý pro kolemplující vodačky. Vypadám jak šulin.

Na každýho jednou dojde. Dnes jsem absolvoval silniční kontrolu. A to mne naposledy kontrolovali ani né před rokem, buzerace, ač uznávám, že posledně jsem si to těma mazáckejma kolečkama kolem kruhovýho objezdu uprostřed noci vykoledoval sám ...

Neděle, 17.07.2005 ... Houby ...

Ještě v sobotu večer jsme šli na houby a našli jsme houby. Teda jako vopravdu. Vopravdu houby. Né houby ve smyslu houby, ale houby ve smyslu houby.

Taky z toho nejste moudří? Když se to takdle napíše, vypadá to divně.

Ale fakt houby - babky (dědky né, toho jsme měli akorát jednoho z autostopu), poddubáky (pod modřínem), klouzky a ještě pár hub hřibovitého vzezření. Mimo to čtyři malé pýchavky.

Dohromady asi na půl baťůžku.

Díkyvá tomu Ťapinka dnes uklohnila smaženici a jinak se nic zajímavého nestalo.

Sobota, 16.07.2005 ... Lanškrounský autostop ...

Říkám to furt - pan Huhla a jiní místní patrioté prominou - Lanškroun a okolí je divnej kraj.

Tak třeba tam podle Ťapinky žije statisticky nepřirozeně moc blonďáků. Z genetickýho hlediska je to divný. Může to bejt nějaká árijská enkláva (či jsem slyšel cosi o okupaci Švédy kdysi v historii), nebo se tam prostě šukaj tak moc navzájem, až jsou z toho takoví trochu ... ehm, no, svérázní.

Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Svitavy, Litomyšl. A Česká Třebová - ajznboňáckej ráj. Krásnej článek o České Třebové vyšel svýho času v Reflexu, doslova o "zředění intelektu" vlivem železnice tam psali. Malebná příroda, vesničky, těchdle pět měst, či co to je. Ale takňák tam chcíp pes.

Mou teorii potvrzuje i fakt, že ani stopaři se tam nehrnou. Fakt, nejen že si toho všímám teď, co tam jezdívám za Ťapinou na víkendy, ale když to beru zpětně z dob, kdy jsem tama jezdil na servis do Pardubic, Hradce a okolí, kde nic, tu nic. Snad ve Vysokým Mýtě, tam byla nějaká vyšší dívčí (tuším ekonomka) a jakejsi vojenskej útvar, tedy tam stopovalo vcelku dost dívčin a vojáků, ale jinak nic. Nula bodov. U silnice ani noha. A tím pádem ani ruka.

Divné.

Za těch spoustu víkendů, co jsem tam teď jel, krom nějakýho popokodrcnutí ze vsi do vsi jakýhosi klučiny vzal jsem za celou dobu dvě stopařky (víc jich nebylo, tedy nebylo z čeho brát):

- první kdysi před časem - jel jsem rovnou z jakési "bojové" akce, buď z bitvy o Ořechov nebo z nějakýho paintballu, v maskáčích, kanady hozený pod sedadlem. Babu jsem bral na výpadovce z Brna. Chvílu mlčela, čučela z okna. Pak v pauze mezi písničkama z rádia se zeptala, odkud jedu. Pravila, že to je ohromně zajímavé ... a už hubu nezavřela. Rezignovaně jsem vypnul rádio a poslouchal. Všelijakýma zmatama se prokousala a jala se mi vysvětlovat, že ona pamatuje z vyprávění svého otce osvobození okolí Třebové, tam to osvobodili totiž ustašovci, otec byl u toho, když pak byli odsunutí. Ti ustašovci. Taky tam nějaký popravili. A otec tomu velel a málem také kohosi popravil. A všechny ty války dneska ve světě, to je kvůli tomu. Zvlášť v Iráku, tam taky infiltrovali ustašovci. A naše armáda by se měla stydět za jejich osud a taky jsou ve vládě. Všude. Možná to není patrný, ale ona to ví. Všude samej ustašovec. No mazec.
(Pro neznalé - "ustašovci" byli chorvatští nacionalisté - cosi jako fašisté - za II. světové války.)

- druhou divnou stopařku jsem bral minule či předminule. Z jedoucího auta vypadala jako nějaká bledá neduživá Cikora či divně voháknutá mírně vyšinutá osoba. Dle bližšího zkoumání inklinovala spíš k tomu druhému. Jakejsi hábit ze spousty vzájemně posešívanejch hadříků, avšak vcelku čistej a při bližším pohledu i systematicky konstruovanej. Ale divnej. Vopravdu. Místo naložení - Lipůvka. Tadle zas před Letovicema začala hledat pozitivní energii. Tím nemyslím v zavazadle, nýbrž chtěla se mnou konzultovat možné zdroje. Kde lze pozitivní energii nalézt a co s ní podniknout. Za Svitavama se odhalila - tedy verbálně - je totiž břišní tanečnice a říká si Fatima. Žije životním stylem břišních tanečnic. Jaký styl to je a co to obnáší, to jsem raději už nezkoumal.

Jo, ale proč o tom vůbec povídám?

Teďka takhle v sobotu rozhodla se Ťapinka zajet do hypermarkétu do Svitav, by zakoupila ona sobě plavky, což nezakoupila, pročež jsme se projeli padesát kilometrů jenom tak. Není každej den posvícení, nejsou každej den ve Svitavách plavky.

Ale z kraje Svitav do centra brali jsme stopaře. Dědek stál ve stínu lípy s nataženou rukou. Směrem k městu stál. Inu což, děda má berle, očividně se mu blbě chodí, potřebuje někam do "centra". Vono ve Svitavách je centrum všude a nikde, roztahaný je to jako kostky ve školce, jestli má ta díra na délku snad sedm kilometrů? Domek, nic, nic, nic, tři domy, nic, křižovatka, takhle sedm kiláků a pak značka oznamující konec obce. Jo, několik supermarketů a benzínek. Toť vše.

Čili dědovi jsem zastavil, on že potřebuje na nákup, do Billy. Kde je ve Svitavách taková Billa? Znám Hypernóvu, Aral a za tím je tuším Lidl. Ale Billa? Že na světelné křižovatce (ano, co vím, je tam opravdu jen jedna) ho mám vyhodit, ten zbytek už nějak došmatle. Kam by šmatlal? Jestli to nejni až v Litomyšlu, tak ho tam hodíme, ten kousek už nás nezabije, to jsem ještě nevěděl, že odjedeme bez plavek.

"Inu, to víte, nohy mi neslouží, špatně se mi chodí, děkuju vám mnohokrát. Kdyby se tak nový nohy někde dávaly."

"Není zač, když máme stejnou cestu, rozhodně nám to neublíží vás svézt. A to takhle chodíte na nákup vždycky - stopem? Kde tam bydlíte?"

"Když vám to řeknu, budete se mi smát, ale nemám se zač stydět. Bydlím v azylovým domě, jsem vlastně bezdomovec."

A následoval delší nesouvislej monolog o životním osudu, kterak sestra prodala společnej dům a s prachama se zdejchla, on spal dva měsíce (naštěstí v létě) na papundeklu kdesi u bytovky pod schodama, když začla bouřka, zašil se kdesi jinde. Až mu někdo poradil ten azylovej dům, teď tam má vlastní pokoj, křeslo a svoji malou barevnou televizi, čili je na sebe v podstatě hrdej a nestěžuje si, jelikož za život poznal, že může bejt i hůř.

Připadal jsem si vopravdu jak Mirek Dušín. Dědek byl coby pasažér vcelku příjemnej, ale tak nějak zapadal do místní stopařské šablony: jebnutá baba s ustašovcama, břišní tanečnice s pozitivní energií a bezdomovec. Nikdo jinej se tam nežene.

Hledal jsem dědu ještě cestou zpátky, jestli už se belhá směrem k "domovu", schválně jsem to zase vzal až na ten kruháč k Bille, ale nebyl tam. Buď se někde zdržel, nebo už ho někdo vzal.

Když předtím vystupoval, pravil, že se za nás večer pomodlí.

Dobře, dá se to brát, jako že to není až takový terno, ale zase vzato kolem a kolem - je to asi víc, než by řidič od stopaře čekal. Už jsem dostal od stopaře kafe, rohlík s paštikou, od jakýhosi jinýho při pauze na parkovišti cigáro a snad sem tam nějakej pišingr, když bylo stopařovi blbý ládovat se mi před vočima a nenabídnout. To všechno si ale můžu koupit u první čerpací stanice. Že by se za mne stopař modlil, to nepamatuju - možná tak za sebe, když jsem jel trochu "sportovněji" a von byl rád, že to přežil.

Tedy dědek byl dá se říct velkorysej. Ostatně dal na revanš všechno, co moh, kvůli hmotnejm statkům stopýše nevozím, nejsu taxíkář, a von beztak žádný neměl.

Vlastně bych ho i docela rád eště někdy svezl.

Pátek, 15.07.2005 ... PraPetřino proroctví ...

Jedu takhle na Lanškrón
Škodou Felicia Kombi
a zvoní mi telefón ...

... a dál se mi to nějak nerýmuje. Podstatné ovšem je to, že skutečně jedu takhle na Lanškrón Škodou Felicia Kombi, prozpěvuju si s rádiem, telefón mi opravdu zvoní. Pamětliv nařízení o nedržení komunikačního zařízení za jízdy překračuju předpis jenom trošku, abych se podíval, kdo mi to vyzvání do mé idylky, a obratem ho umlčel.

PraPetra. Jo, to bude zasejc asi něco ukrutně důležitýho, tůdle. Málo jsem si jí asi užil o dovolené, co? Kdepak, žádný komunikování za jízdy, žádný ani zastavování, típ ho a ... hlad. Při pomyšlení na PraPetru dostal jsem normální, sprostej, regulérní a sžíravej hlad. Zrovna jsem minul odbočku na Boskovice, aha, tady na kopečku jsou Sebranice, hned vlevo motorest, kdysi tady mívali vynikající ledvinky na cibulce, blinkr, brzda, parkoviště, anexe druhýho stolu vpravo od dveří, anšlus, okupace.

Ledvinky nemaj. Ale krůtí játra a srdíčka, to celý taktéž na cibulce, stopadesátka gramáž, k tomu ňáký bejlí a vokurek, mňam, to by se mi tak líbilo, jenom tu rejži dvojitou, prosil bych, a k pití akorát bublavou vodu, ať mi to nekazí chuť. Však jsem taky obědval před ukrutnejma pěti hodinama. To už je čas na malou sváču.

Co mohla chtít ta PraPetra? No, ale co, ta už je vyučená, když jsem jí hovor odmít, ví, že se má ozvat později.

Ovšem doba na zaparkování a objednání krmení byla přesně totožná s dobou na PraPetřino načudlikání KTZ (někdy mylně a chybně nazývané SMS):

"Mela jsem moc hnusnej sen. Davej pozor na dlouhy levotocivy zatacky."

PraPetřina vize? Cosi jako věštba? To vona takhle má takový předpovědi (že se eště nepochlubila?), nebo se jenom před spaním přežrala tučnýho?

Nebo to taky může bejt jenom první pokus, Sibýla či kněžna Líba taky musely nějak začínat, akorát se vo tom tak moc nemluví, lepší u Líby psát v pověstech vo Práglu velikém, jenž má taxikáře nejdražší pod hvězdama, než vo tom, že už v šesti letech předpověděla, že si chůva nabije kokos na schodech. To dovede každej harant, mimochodem, to zapomenutý vědro na tom schodišťu bylo náhodou. Kdepak, nemůže každej hned ze startu vidět veliké město, moře, kuře či stavení, armageddon, feminismus a jiné zhovadilosti.

No potěš, to je zase informace. Co s ní? Eště porád je tu možnost, že mi furt jenom voplácí ten bivak v Itálii u jezera (k tomu se taky dostanu), ale na to bych moc nesázel, hodit po mně půlkilovej chleba nebo šutr jak pěst, to jo, to jsem (tam) viděl, ale takdle blbě vtipkovat vona neumí. To musela myslet vážně.

Nebojím se věcí pozemskejch ani nadpozemskejch, podpozemskejch či jinozemskejch, ale zas na druhou stranu nejsu hazardér, abych dráždil chřestýše bosou nohou, zvláště v případě metafyzična. Extra nerad bych si někde nabil rypák, aby mohla pak PraPetra tvrdit: "Já jsem mu to říkala." Ne ne. To je moje věta. Žádný takový.

Však nikam nespěchám, hezky jako hlemejžď, tedy maximálně podle pravidel provozu na pozemních komunikacích a někdy eště aji míň. A hlavně koukat do levotočivejch zatáček, však mít jak ten šnek ty voči vysouvací, i bych je tam strčil napřed a rozhlíd se.

Tydlencty vize néni radno pokoušet a brát na lehkou váhu.

Žádnou zvláštní situaci jsem po zbytek cesty sic nezaznamenal, ovšem to může mít taky ten důvod, že jsem se vlík jak smrad a ta pověstná Tatra se štěrkem, Tatra nezná bratra, ta, co byla najetá v mým pruhu z levotočivé zatáčky v protisměru, ta se za ten čas hezky spořádaně vrátila do svýho proudu a potkal jsem ji zkrotlou jak beránka o pár kiláků jinde, aniž bych ji byl nějak zaregistroval.

A tak jsem dík PraPetřímu včasnýmu varování dojel šťastně a bezpečně. Tedy jí přinejmenším "Ď". Však poděkováním taky nic nepokazím.

Čtvrtek, 14.07.2005 ... Průvan na koule podporuje myšlení ...

Jsem si takhle tři dny v práci prakticky lenošil, tedy onen můj pověstný "monitoring systémů", de facto jsem se tam chodil jenom jenom tak víceméně podívat, tedy někdy více, ondy méně. Ne tak dneska - od jedenácti ... Aha, tak jinak. Poté, co jsem oběhl dvě dodavatelské firmy a vyzvedl tam nějakej herberk, plus se stavil k felčarovi, by se mi on podíval na držku (namazal jódem, jakousi mastičkou a přelepil) a pozval si mne zase na pondělí, přesně v jedenáct se mi povedlo dostaviti se na pracoviště na smluvenou schůzku.

Ta se trochu protáhla, přesně od 13:30 jsem měl naplánovaný upgrade jednoho informačního systému, ve 14:00 druhého, tak jsem popojížděl na své fantastické kožené managerské houpací židli od jednoho počítača ke druhýmu, až se mi kouřilo od koleček.

Až někdy hrubo po čtvrté odpoledne se mi podařilo zjistit, co se mi to vlastně celej den nelíbí - hergot, dyk já jsem zapomněl na voběd. Tak to se mi už parádně dlouho nestalo.

Musel jsem se snížit k tomu, že jsem si objednal dovoz jedné "kvatroformádžisčesnekem" od Fandy z pičérie, se ví, to dělám nerad, se jim připomínat, to si tak člověk koleduje zas vo ňákou práci. Naštěstí se zcela netradičně Fanny někde flákal a na telefonu seděl provozní Petr, což jest výhoda, poněvadž narozdíl od provozního Pavla Petr nemá doma počítač. A vychrlil jsem to na něj takovým fofrem, že si na žádnej problém nestačil vzpomenout. Uf.

Čili jsem si kolem páté romanticky posnídal a taktak dopracoval, abych se stih votočit eště u slepejše Bači.

Bačovi zlobí počítač a volá SOS, tedy Bača, nikoli počítač, ten si tiše havaruje a tváří se, že se ho to dál netýká, tedy pořád toho počítače a nikoli Bači, toho se to týká natolik, že volá SOS. Jasné?

Bača totiž intenzívně zpracovává digitální video - velkoryse pomíjím onen fakt, že je zrakově postižený. Inu, jak se říká, dokáží všechno, avšak něco jen s naší pomocí, vzletná myšlenka, k mé velké smůle jde v tomto případě o pomoc moji, to už se mi líbí o poznání míň. Bača zpracovává video dlouhou dobu, však podle toho je jeho PC taky konstruován: procesór snad ještě s třímístným číslem udávajícím frekvenci a 256 MB RAM. Na tom celým Window$ XP. Bača tomu říká "dělo", ačkoli mít dělo, který se ke střelbě startuje tak dlouho, jak ten jeho střep, to by toho dělostřelectvo moc nevybojovalo. A teď to (jako ten počítač, ne to dělostřelectvo) začalo mít ke všemu nějaký držky.

Spustí převod připravenýho projektu videa - error - málo paměti. Aha. Cvičně jsem mu tam pomazal nějaký viry (já su teď co do hygieny ukrutně vzdělanej vod toho věčnýho zevlování po doktorech) a vymlátil stáj pečlivě nasyslenejch trojskejch Šemíků, výsledek však tentýž - málo paměti. Tohle nám teda nezabralo. Ani to, ani ono, ani nic dalšího.

Následně držím k Bačovi delší nesouvislou přednášku na téma, že Wiňous Chcípéčka jsou rozežranej moloch, jeho čtvrt giga RAM si slupnou jenom tak na svoji režii a pokáď mu to doteď fungovalo, pak šlo spíš vo zázrak. Co počítač mohl, zoufale si odkládal na disk, jenomže mu tam něco nakynulo, čert ví co, do ženské, do melounu a do Window$ XP člověk nevidí, zkrátka si to usmyslelo a konečně to - očekávatelně - přelezlo magickou hranici a Baču to poslalo do prdele. Tedy si holt bude muset koupit za tisícovku další paměťovej trámeček a vono to zas nějakou dobu asi pude.

Vlastně jsme už tři, kdo mu to shodně tvrdí:

1) operační systém
2) program na zpracování videa
3) a teď ještě já.

Baču to ovšem nevzrušuje, Bača je názoru - Bača myslí (!!), že když to šlo předtím, musí to jít i teď. Navrhuju reinstalovat systém, pak by to nějakou dobu zase mohlo fungovat, než mu to zas schlamstne všechny systémový prostředky. Mi jeblo nebo co prej? Jestli vím, jaká je s tím práce? Nic se údajně reinstalovat nebude.

Bača se střídavě hompe a střídavě válí po "rehabilitačním míči" až se zaaretuje v poloze ležmo na koberci, vyvaluje pivní cíchu k nebi (či aspoň ke stropu), větrá si koule průvanem od okna a mudruje. Myslí !! To mi dělá furt, že myslí.

"Kdepak tisíc korun za paměť, tisíc korun je šedesát piv."

Jó, nezvratný argument. Z čehož plyne, že minimálně do konce léta Bača video patrně dozpracovával. Na zimu ho možná přejde tak ukrutná žízeň ...

Pak už jenom se stavit za máti, odnést Harpagonovi Spojkovi na golfík nějakou práci a Kraťasovi diagnostikovat jeden přinesenej počítač (platící zákazníci jsou děsná svoloč), čtyři hodiny práce do práce a teď je půl třetí ráno a já toho mám akorát tak dost.

Středa, 13.07.2005 ... Voda se kvapem blíží ...

Ne teda zas nějaká ta povodňová vlna nebo kýhosi tsunami, nýbrž vodácká výprava se slepejšama na Vltavu, takový repete loňskýho roku, až na některý drobný nyjánce, kterých se budeme snažit vyvarovat. Tak třeba Pepé, kterýho to vlastně celý byl nápad, že je jeho celoživotním snem sjet si nějakou řeku, pokud ten se zase uprostřed plavby zmrzačí, potřetí to kvůli němu vopakovat nebudem, to dá rozum.

Zmatek do toho vnáší - zcela netradičně - lidi. Podařilo se už eliminovat ty, co se vycukali v průběhu jara - všelijaký ženění, vdávání, změny práce, prasklý cévky v mozku a obecné strachy a nechuti, jako například z lodí, z vody, ze stanu, ze mne a z čehokoliv mimo velkoměsto či "velkoměsto". Ti už jsou mimo tuto hru, ani už nenadávám, nespílám, čert je buď už vzal nebo záhy vezme.

Zbylo dvanáct členů, tj. posádka pro šest lodí. Snad jenom slepýš Zbyněk vulgo Lahváček do toho vnáší oživení střídáním fází "jedu" / "nejedu", a to donedávna po týdnech, nyní po dnech a dneska večer v hospodě už po hodinách. Má ultimátum do zejtřka na závazný rozhodnutí a ...

... a na navalení prachů. Jo, takhle geniálně jsem to vymyslel.

Vybral jsem zálohy, plavidla na webu zarezervuju, zálohu zaplatím. V případě, že někdo vysrabí a hodí zpátečku bez nejlépe vlastního úmrtního listu v ruce (no, v případě dobrého rozmaru uznám i neschopenku s nějakou zhoubnou chorobou), půjčovna zálohu ve většině případů sic vrátí. Nikoli už tak my dotyčnému. Pokud by šlo o jednotlivce, použijeme jeho love na sehnání náhradníka do páru se zapůjčením lodi zdarma, tzn. uděláme někomu příjemnej "lástminyt". Mám pocit, že by se takový dal splašit i až přímo v kempu ve Vyšším Brodě. A jestliže by cukla celá posádka, jejich denáro jednoduše zrekvírujeme a použijeme pro vlastní obveselení, čili zhovadile prohýříme.

Jako plán velkolepé a přitom prosté. A taky mám teď u sebe svinskejch peněz.

(Snad jenom - pokud Lahváček ve svém rozpočítávadle dojde k výsledku "enyky, benyky, nejedu", musím zejtra začít shánět Pepému nějakou sličnou svlečnu na hák. Ale to bych možná plašil zbytečně.)

Úterý, 12.07.2005 ... Pomalé obrátky ...

Neustále se pokouším dostat do nějakého tempa, moderně se tomu říká jakejsi syndróm, laicky bych pravil, že su po dovolené shnilé. Já su shnilé i jindy, ale teď v létě obzvlášť.

Údržba - ostříhal jsem si nehty, nechal si ze sosáku vytáhnout drén (včera zavedený, to mi ho dlouho nenechali), konečně se mi podařilo jakž takž důsledně odrhnout si ksicht od krve. Ve volném čase si loupu přece jen v Itálii trochu přismahnutá ramena. Neuvěřitelně uklidňující činnost, takový invertovaný 3D puzzle.

V mezičase jsem i pobyl neuvěřitelné čtyři hodiny v práci, od jedenácti do tří, přičemž od půl druhé jsem tam byl prakticky sám a měl klid. Do toho samozřejmě počítám i polední pauzu, hodinovou, na oběd s Fabiakem s krátkým (to jde o jednu figurku a její vlastnost, nikoli o dva různé a už vůbec ne lidi).

Následkem čehož mi do oněch tří bryskně opět vyhládlo, pročež jsem musel k ping-pongům na ňudle.

Následkem čehož jsem přibral a musel jít sportovat - na golf s místními opilci Pivoukem a Méďou Béďou (podotýkám, že jsem výjímečně ani nevyhrál, ani neprohrál).

Následkem čehož jsem zas dostal hlad a musel jsem jít domů zkonzumovat zbytek meruněk, perníčků, džusu a i jiných dobrot.

Následkem čehož se mi chce opět spát, což je ostatně jedna z mých nejmilejších činností, jíž se jdu právě s radostí a za den největším elánem věnovat.

A tak ...

Pondělí, 11.07.2005 ... Indiánský náčelník Krvavá Tlama ...

Navzdory negativním očekáváním se v práci na ouřadě nic extra úžasného nedělo. Ploužilo se tam pár mátožných postav, jež se nestačily včas buď s podepsanou dovolenkou či s jinou trapnou výmluvou zdechnout, katastrofa žádná v dohledu, počítače počítaly, jako by tušily, že na ně přes kontrolní systémy koukám. Pročež jsem si dal kafe, povyprávěl pár veselých historek z dovolené (obzvláště tu o protokolu z pravé italské policejní stanice) a mohl se v klidu věnovat svým zdravotním problémům. Přece jen k tomu je primárně určena pracovní doba, nebudu si krempírováním kazit volno, že ano?

Tušíte správně, jde o onu záhadnou vyrážku na ksichtě, jež se mi o dovolené ještě rozrostla do takřka olbřímích rozměrů. Pokud vás to tedy zajímá ...

Nevím, co navrhnout, pokud vás to tedy nezajímá. Nebo máte-li slabší žaludky. Asi si jděte číst pro dnešek radš něco jiného. Ač podobných zvrhlostí a zvráceností je plný internet. Mám nápad - zajděte si do knihovny pro sbírku poezie.

Ale co blbnu, zas tak dramatický to nebylo ...

Zavítal jsem opět na polikliniku a usadil se v čekárně na chirurgii. Po asi deseti minutách vyploužila se směrem od okýnka evidence nějaká srandovní postavička v modrém hábitu:

"Dal jste už papírek?"

"Nee," přiznal jsem popravdě.

"Tak co tady děláte?"

"Neklepu a vyčkávám příchodu sestry, jak káže tamta tabulka."

"Sestra jsem já, tak mi dejte papírek."

Co chce za papírek? Nějaký prachy? Hned takhle ze startu? A kolik? Nebo kartičku pojištěnce? Tu mám zase plastikovou, já jí ji dám a vykoleduju si eště nějaký popotahování. Zkusím jí pro začátek vnutit tu zprávu, co mi dali minule, rozhodl jsem se. Kupodivu se s ní osoba spokojila.

"Počkejte, zavolám pana doktora."

To mi přišlo logické. Jednak doktor sám povídal, že mne chce vidět, druhak už jsem čekal iniciativně sám od sebe. A koho jiného by taky mohla volat? Ochranku? Zelináře? Třetího podtajemníka ministerstva financí?

Doktor se překvapivě obratem odkudsi vyrojil.

"Buon giorno, signor dottore."

"A jo, to jste vy, co jste byl v té Itálii, že ano?" študovanej člověk se nezapře. "Tak ukažte," jal se mi ještě na chodbě zkoumat rozvodí nosu, tváře a rtu. "Hmm, hmm, co jódová mastička? Měl jste ji s sebou? Mazal jste?"

"Popravdě jsem tomu moc nedal, takňák střídavě voblačno. V tom hicu si nechat stejkat po ksichtě jód mi nepřišlo jako úplně nejlepší nápad a výsledek občasného mazání mi taky nepřišel nijak oslnivej. Paradoxně největší slunko a pár dní u móře to trochu zlepšily, pak mi to zas voteklo eště víc. Tak jsem se na mazání mírně povykašlal."

"No jo, já to ani nepředpokládal, že by to mělo nějakej dramatickej účinek, to byl spíš takovej pokus," v záchvatu náhlé upřímnosti podřekl se Mengele. "Ale beztak to budeme muset votevřít, co takhle zejtra, že byste přišel?"

"Eh? Proč zejtra? Vo votvírání aspoň někteří z nás mluví celou dobu a měl jsem přijít dneska. Já bych to fiknul hned, ať mám čas na hojení, když zanedlouho jedu zas na tu Vltavu, brání tomu něco?"

"Myslíte? Ale jo, máte pravdu, sestři, odveďte ho," a neurčitě máchnul rukou ke dveřím s tajemným nápisem 'zákrokový šálek'. Aha, tady se asi před operací servíruje kafe? Joj, kdepak ty věci, když už tak lezu po poliklinice, moh bych si zajít eště pro silnější brejle, von to byl 'zákrokový sálek', taková jako kachlíkárna pro výslechy StB, uprostřed mučící lůžko a halogenový světlo do vobličeje.

"Tady se svlíkněte do spodního prádla," děla ona sestři (ta s tím papírkem, ta jódem posedlá vod minula má asi dovolenou) a počala si cosi hledat v regálu, nemoh jsem se zbavit pocitu, že má problém jenom s tím, kam posledně založila gumovou hadici.

"Možná jsem blbej, ale jak to myslíte - do prádla?"

"No sundejte si tu flanelovou košili, tričko a kalhoty, nechte si trenýrky a ponožky," konstatovala útrpně, avšak cením si toho, že konstatování, že jsem opravdu blbej, si nechala pro sebe. Dobrá, sic nechápu, proč si mám kvůli drobnému říznutí do tváře sundávat gaťata, ale zas jsem si nechtěl vykoledovat ještě jehly pod nehty jako bonus, navíc - asi to má nějakej terepeutickej účinek.

"Pojďte z této strany a položte se tady na lůžko. Říkám pojďte z této strany, tady máte schůdky," jéžiš, jak dybych si nedokázal lehnout na postel bez žebříku. No dobrá, voni jsou tam vodborníci, tedy jsem z lůžka zase slezl, vobešel si ho a uložil se ještě jednou.

Mezitím se opět dostavil hlavní operatér.

"Tak jak jsme na tom? Heleďte, já vám teď dám na vobličej takovoudle plachtu, nebojte se, já vám budu říkat, co budu dělat, a vy mi budete říkat, jak se cítíte."

S těmito slovy mi připlesk na ksicht zelený prostěradlo s docela malým vokýnkem akorát tak na ten pupenec, brblal cosi o jakési sterilitě, ale já dobře vím, že nechtěl, abych mu čuměl pod ruce, taky nemám rád, když mi při práci někdo zevluje přes rameno.

"Teď to umrtvíme, nelekněte se, píchne to."

"Jau jau," konstatoval jsem.

"Bolí?"

"Se ví, když do mne pícháte. Chtěl jste, abych vám říkal."

"Dobře, už by to mělo přejít, už tam máme Mezokain, teď byste neměl nic cítit, aspoň ne moc. Tak, skalpel, svorku, tady mi to, sestři, odsajte, tfuj, je to plný hnisu, já to říkal, ááá, už ho vidím, je tam aterom, jak jsem předpokládal. Aterom a pěkně zhnisanej. Máte tam aterom, víte?"

To už bylo zase na mne. Jo, aterom. Hmm. A předpokládal to. A to je dobře nebo špatně? Hnedka musí bejt každýmu jasný, co to takovej aterom je, to přece ví každej, voč kráčí. Mně to v danou chvíli ze všeho nejvíc připomínalo název nějaké řady procesorů, což je ovšem pochopitelně blbost. Sice by samovolné pučení mikročipů na obličeji bylo přinejmenším na nějakou Nobelovu cenu a mohlo by sloužit jako vítaný zdroj příjmů, ale moc pravděpodobný mi to nepřipadalo. Teďko už jsem si to naštudoval a vím, že s tím zarostlým fousem nebo zaraženým jebákem jsem nebyl tak daleko od pravdy.

"Už ho mám, je to on, zanícenej aterom," jal se notovat si doktor, ač jedinej, kdo tam byl pro něco zanícenej, byl evidentně on sám. Zlatokop narazivší na pořádnou žílu nebo socan rozdávající peníze Cikánům nemoh by bejt víc nadšenej. Holt je dobře, pokud někoho jeho práce baví. Ten felčar je fakt boží.

"Bolí to?" ptal se ještě starostlivě, když jsem semo tamo syknul.

"Mno, extra příjemný to není, občas to docela zabolí, už jsem zažil příjemnější věci, ale zas na druhou stranu i mnohem horší," pokoušel jsem se specifikovat pocity. Laik by z toho nepochopil asi nic, jelikož tento celej proslov jsem huhňal s rozbolavělou hubou, přes hadr, půlku vobličeje jsem měl jaksi tak mimo provoz dík umrtvení a kolem uší mi zurčel a klokotal pramínek krve, k mojí smůle - mojí. Ale mastičkář tomu evidentně rozuměl, asi je na tom stejně jako zubař, taky má tím větší touhu si s váma povídat, čím větší vám udělá díru do huby a narve tam větší kvantum vercajku.

Na závěr mi tam zašil drén, připlác vobvaz a pozval si mne na zejtřek na kontrolu s obligátním: "Chci vás vidět."

Ještě mi nařídil obvaz nesundávat a ránu nějak moc nezkoumat, prej kvůli tomu drénu, aby nevypad. Ten musí odvádět ten hnis do toho obvazu, jak jsem z kázání pochopil.

"No ty teda vypadáš," pravil zpátky na ouřadě Tlustej Vratočuč Gauner.

"Taky nejste žádnej krasavec," odvětil jsem a pokusil jsem se vlastnímu vtipu zasmát, bohužel právě ve chvíli, kdy onen Mezokain přestával účinkovat, čímž jsem musel vyloudit - slušně řečeno - grimasu zračící rozporné pocity. Tedy jsem se zašklebil asi dost jako debil.

Teprve v kanceláři jsem našel jakési nepotřebné instalační CD a jal se zkoumat rozsah škod - ono totiž takové CD může nám, odborníkům, sloužit i jako zrcátko. Soudě dle velikosti polštářku na tváři byl na tom Joffrey de Peyrac asi hůř, ten musel mít ateromy aspoň tři. A jakej to byl ve filmu kladnej hrdina ...

Co horšího - díky užití onoho jakéhosi nepotřebného instalačního CD jsem zjistil, proč se po mně spolucestující v šalině otáčeli s takovým divným pohledem, to přece nemoh způsobit obvazovej polštářek na ksichtě. No bodejť - ač se mi sestra snažila tvář očistit všemožně a i já se jaksi laxně oplachoval, přece jenom mi zbyla půlka mordy docela vydatně od krve, něco jako vampýr po výročním rautu.

Pročež jsem se sebral, šluknul jsem na sextretariátu klíče od VIP WC, kde je pořádný osvětlení a ještě pořádnější zrcadlo, a zašil se tam provádět očistu. Tím jsem vyfouk klíče před nosem Velkýmu Šéfovi Kvakinovi, následkem čehož se tento málem posral, a to doslovně. V půlce mého omývání se mu podařilo vyzískat náhradní univerzální šperhák od Tlustýho Vratočuče Gaunera a Kvakin se kolem mne u umejvadla prořítil jak splašenej turbohlemejžď, voči vyvalený půl metru před sebou, div si neshodil brejle. Taky dobrej pohled, hehe.

Pak už byl akorát čas na polední pauzu a oběd, poté na siestu (tento výborný zvyk pochytil jsem v Itálii) a jelikož se mi pracovat ukrutně nechtělo, naordinoval jsem si po zbytek dne rekonvalescenci, tedy jsem se zdejchnul domů, cestou si zakoupil jako bolestné kilo meruňek, velký balení perníčků, párky, slunečnicovej chleba a několik litrů džusu a ledovýho čaje, čehož všehož většinu jsem do večera zkonzumoval. Příště zkusím takovou fajn žranici bez té epizody s tím řezáním ...

Neděle, 10.07.2005 ... Vize ...

Po návratu z dovolené mne čekal ve schránce (krom asi šesti dalších důležitých a šesti set spamů) mail od bejvalého kolegy - asistenta - civilního sluhy a poskoka - Žufiho. Ledva vytáhl jsem paty z ouřadu, už v tu ránu nic nefungovalo. Patrně hoši z JihoMoravské Energetiky (bo jak se to zločinné spolčení jmenuje dneska) se opět vytáhli a hráli si s drátkama jako malí.

Pročež byl obratem Žufi povolán ze zálohy (maj i civilkáři nějaký institut jako je záloha?), nýčko už nikoli jako poskok, nýbrž v roli externího specialisty a inžinýra, by on stiskl v serverovně dvě či tři tlačítka s nápisem "Power" a následně hrdě odkráčel s tím, že bude za toto žádat horentní odměnu.

Už se moc těším do práce.

Pátek - Neděle, 01.-10.07.2005 ... Dovolená ...

Jak mnozí důvtipnější drazí čtenářové již poznali, byli jsme na dovolené, a to ve slunné Itálii, v tak slunné, že tam byl hic jak u vopic. A taky Italové, Italky, móře, tůristi a na každým rohu, paradoxně, italská zmrzlina. Což nechápu.

Každopádně jsme tento špektákl obohatili o další tři lidi - tedy mne, přítulkyni Ťapinku a dále ještě o PraPetru, čili dobrovolnici, která se na tuto popra... výpravu přihlásila po útěku měkkejšů Mische a Žábi ze spárů cely smrti. Hodlal jsem agitovat ještě dál, leč nakonec jsem od tohoto záměru upustil - ač dle technického průkazu mělo vozidlo Všiváček skýtat ještě další dvě místa k sezení a svezení, při tělesné konstituci tety PraPetry a objemu herberku, jenž jsme ve vší rozežranosti vláčeli s sebou, bylo to tak akorát.

Ostatně v PraPetře jsme získali:

- dalšího podílníka na náklady na cestu
- občasného dobrovolníka a někdy i nátlakový nástroj na komunikaci s domorodci
- neutuchající a nevyčerpatelnou studnici veselých historek.

Napíšu víc. Já vím, to od loňska rozepsaný Slovensko a ten Ořechov, hmm, ale já to nějak zorganizuju.