Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Červenec 2008

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Čtvrtek, 01.01.2009 ... Předsevzetí ...

Dobrá, obraťme naruby a pokusme se přes jeho letitou platnost popřít moudro rádia Jerevan a s nezlomným optimismem vyjděme z tvrzení, že "Hůř už bylo".

Po těch kotrmelcích posledního roku a posledního půlroku zvlášť mne už opravdu nenapadá, co by mne ještě mohlo nasrat. Ačkoli - to mne nenapadalo před rokem taky. No jo. Ale já se nebojím vlka nic a hrdě to zkusím. Pudově. Buď to pude, nebo to nepude.

Dal jsem si předsevzetí, že nadcházející víkend (02.-04.01.2009) zahrnu ještě do loňska, pokusím se doplnit klíčové zážitky a od nového roku (tzn. od pondělka pátého ledna) začít nanovo. Jsem si řek, že si povedu zápisník (když už ne fakt deník), tak to by bylo, aby nebylo. Neříkám, že opravdu stihnu každodenní zápisek, navíc mi chybí jakási ta dřívější lehkost, ale zase jsem si odpočinul a vymyslel několikero inovací. Asi dvě.

Jestli se na to nevyseru, budete zírat. Možná. No, spíš ne. Ale prostě tak.

Jo, a abych nezapomněl:

Středa, 31.12.2008 ... Silvestr a šipky ...

Neboť jsem se včera nachladil jako kráva, hned od začátku jsem pro tento den zavrhl jakoukoliv "outdoor" aktivitu.

A naordinovali jsme si společnými silami klidného (někteří by možná řekli až nudného, ne tak my) Silvestra.

Nejdramatičtější událostí dne tak měla být hra v šipky.

Ano, Ťapinka obdržela jakožto úplatek od kterési farmaceutické firmy "elektronické šipky", tedy elektronický terč na pověšení na zeď a šipky obyčejné, házecí, s umělohmotným a přiměřeně špidlatým hrotem.

Zbývalo jen vyvrtat dvě díry do panelu (ku radosti Staré Jandovky, avšak na Silvestra je třeba s nějakým hlukem počítat, že?) a terč zavěsit.

Dvakrát měř, jednou řež ...

Měřil jsem opravdu dvakrát. Horní vrut má být 193 cm od podlahy, spodní 40 cm pod ním. To je přece jasných 143.

Pročež jsem dvakrát měřil, třikrát vrtal.

Nicméně šipky visí a pár centimetrů pod terčem máme jeden vrut navíc na pověšení něčeho, čemu by ovšem nevadil zásah zbloudilou šipkou.

Večer se přidal ještě Marťan a hráli, pili, hodovali ...

A konečně tenhle zasranej rok v piči.

Úterý, 30.12.2008 ... Unavená PraPetra a kouzlo ovoce ...

Přijela z Prahééé PraPetra. Na Silvestra. Snad už poslední pohroma tohoto roku.

Původně jsem od Ťapinky dostal za úkol PraPetru pod nějakou průhlednou záminkou vylákat na procházku s psama a tam ji utahat, aby neměla cukání jít s námi večer na nákup.

Já se snažil. Vopravdu.

Pět kilometrů přes rybníčky a zahrádkovou kolonií, netrénovaný to může považovat i za kopcovitý terén. Já to chodím svižnou chůzí cca 55 minut. S PraPetrou jsme to šli dvě hodiny. Vina se dá přičítat jednak tomu, že se ona zadírala v každém stoupání, ovšem stejně tak faktu, že jsme dělali píčoviny s psama a já si to ke všemu fotil. Navýšení času připadá na vrub těmto dvěma faktorům zhruba půl na půl.

Výsledkem bylo, že u focení západu slunce (viz PéeFka výše) jsem ve finále tak vymrzl, že jsme přišli domů a já vytuhnul na gauči místo unavené PraPetry.

Navíc - ta si nákup nedá ujít, ani kdyby měla smrt na jazyku. Tak jest. To je zase její oblíbená turistická činnost.

Mimo jiné si PraPetra v Glóbusu zakoupila Pickwick ovocný čaj brusinko/malinový.

Tedy, čaj ... no ... čaj ...

Bylo to v regále u čajů. Ono tam není tak úplně jasně napsáno, že by to měl být čaj. Tím méně pak ovocný, už vůbec ne brusinkový a malinový.

Správně se to jmenuje "Kouzlo ovoce - Brusinky s malinami".

Kdesi z boku je poznámka, že se jedná (opravdu) o čaj ovocný - aromatizovaný.

Přičemž tento se skládá z následujícího:

- ibišek
- jablko
- jablečná drť
- aroma
- kořen lékořice
- šípek
- a ... voilá ... 6,2% malin a brusinek.

(Přičemž pod dvěma separátními položkami "jablko" a "jablečná drť" si představím česky řečeno "fakt kurevská většina jablek".)

To může být nakonec ještě ráda, jak byli soudruzi od Pickwicku štědří. Kontroloval jsem doma zatoulané podobné "kouzlo" Meruňka/Jogurt, přičemž tam je od obého (sušené kousky meruněk a sušený jogurt) shodně po 1%.

Síla "Kouzla ovoce" tedy spočívá v tom, že tam prakticky žádné na obalu uvedené ovoce není.

Středa, 24.12.2008 ... Vánoční dárek ...

Od Ťapinky jsem dostal k Vánocům (ano, vymrčel si a přesně specifikoval) vynikající dar. Digitronové hodiny. Tedy přesněji řečeno jejich stavebnici.

Prý jsem byl jak malej harant - sebral jsem si zpod stromečku hračku a zalezl si s ní do svého pokoje, hehe.

Víte, co jsou to digitrony, ne? Elektronky, který mají jakoby "v sobě" za sebou naskládaný jednotlivý číslice, přičemž se vždycky "nažhaví" jenom ta jedna patřičná. Ve starejch stolních počítacích strojích to kdysi bejvalo kupříkladu.

Já si vzpomínám, jak někdy v osmdesátých letech jsme si z toho ještě se spolužákem Butrusem na základní škole dělali srandu - že kdyby Rusáci vyráběli digitálky, tak jedině z digitronů. Pche. Tak já jsem si je stavěl právě teď.

Výtečné. Tři večery mne prakticky nebylo.

40 rezistorů, 30 tranzistorů, 8 integrovaných obvodů po šestnácti nožičkách. Hrst kondíků a ještě další herberk. A samozřejmě čtyři digitrony po 13 vývodech, to je pak teprve ten správný ježek v kleci.

Hodiny hodinují. Prej trafopájkou lze velmi snadno spálit krystal, chachachááá.

Hodiny hodinují, ale ...

Nesvítí mi trojka u digitronu zobrazujícího desítky minut (takže např. mezi 15:30 až 15:39 je na třetí pozici tma, 15:_0 až 15:_9).

Nedostane se mu ani žhavicího napětí kolem těch cca 160 V (tzn. podle schématu mezi anodou a K3 elektronky E2).

Přičemž ovšem například - mezi anodou E2 a emitorem T14 to napětí je. Nebo mezi anodou E2 a bází nebo emitorem T11. Elektronka samotná jeví se v pořádku, když na tu K3 přivedu to napětí třeba měřákem z některýho toho tranzistóru, trojka se rozsvítí. IC5 a IC6 jsem zkoušel vyměnit mezi sebou s výsledkem stále konstantním.

A včíl - kde může být chyba? Co třeba takový Paranoik nebo jiný elektronický mág? Dokáže někdo poradit?

(Teda né, že bych bez jedné trojky nemohl žít, kouzelně to ukazuje i těch zbývajících 50 minut a po těch deset si tu jednu číslici domyslím. Ale prostě mne to tak nějak sere a je to až za hranicí mých znalostí.)

Noc, 20.-21.12.2008 ... Průměrný počet psů ...

Zpravidla máme dva psy. Všeobecně známá věc. A když už ne absolutně, tak alespoň průměrně.

Něco jako tuhle v noci, kdy jsem měl hodinu psa pouze jednoho, naproti tomu jinou hodinu psy tři. Čili právě průměrně stále ty dva.

O půl jedné ráno z 20. na 21.12.2008 jsem šel, jako každý den, venčit naše šakecy. Jako obvykle. A zaběh se mi Anďo. To se taky stane. Tentokrát ho musím částečně omluvit, nebylo to tak, že by nabral stopu, přestal poslouchat a byl v prdeli, spíš se do čehosi jakože "začetl" a šel dál a dál a naráz mi zmizel z dohledu dřív, než jsem na něj stačil zavolat. No, prima. Kosa jako sviň a ještě pochcávalo.

Tak jsem tam tak bloumal směrem, kterým si to předtím špacíroval (jakoby za Vaculíkovu, ulici nad náma), a zkoušel na něj povolávat. A prd, velebnosti. Taky v jednu ráno nemůžete uprostřed sídliště vyřvávat jak na lesy. Ani u Milénové, kde jsme dřív bydleli, se nepotloukal, že by se spletl. Vrátil jsem se k parkovišti u školy, odkud se původně ode mne odpoutal a odešel.

Načež jsem uslyšel štěkot směrem od Brožíkové, to je zase ulice pod náma, jednak blok a jednak takový ty čtyřpatrový kostky. Okdud jde štěkot, tam je pes. Ovšem může tam být psů i více, ba je takové štěkání může i přivolávat. Mášu, bytovou povalečku, jež už jevila částečnou nevoli nad nečekanou délkou procházky, jsem si radši připnul a šel jsem se tam podívat. Byl tam avšak pouze jeden pes. Či psice. Vlčanda jakási bezprizorná. Tak jsem ji zaplašil, ať si jde po svým, nemám zájem, aby se nevrlá Mášule po ní ohradila a byla z toho ještě nějaká mela.

Mášu jsem odvedl domů a šel se znovu podívat po tom trotlovi - nový okruh: škola, Milénova, Vaculíkova, to celé ještě jednou. Pak jsem ho našel. Opravdu celou dobu za Vaculíkovou, na opačném konci. Ten se ke mně připlížil, spíš vyjeveně, nežli provinile. Skutečně šlo z jeho strany asi o omyl. Měl takový výraz jako: "Jé, páneček mne našel, já su tak ščastné."

Jenže cestou domů jsem pořád slyšel, jak u jednoho z těch červenejch baráčků vyštěkává ta vlčanda. To už mi přišlo divný, víc jak hodinu, už bylo po půl druhé.

Tedy jsem bóchnul domů i Andyho a zase se šel mrknout, oč tam kráčí, jak tam může čokl řvát takovou dobu tak hlasitě pod voknama, aniž by si ho někdo všimnul?

Vlčanda hned ke mně, s hrozným štěkotem, ale ne takový to: "Sežeru tě, sežeru tě," ale s vrtěním ocasem a se štěkáním ve smyslu: "Všimni si mne, všimni si mne, dělej něco."

To se lehce řekne (zaštěká), hůře ovšem provede.

Co mám dělat? Ve dvě ráno burcovat barák, do kterýho se evidentně furt dobejvala? Kdyby tam přece patřila, už by ji někdo zaregistroval. A co teda? Vzít ji domů a jít se poptat ráno? Taky nepřicházelo v úvahu, z toho by sice nemusel, ale klidně mohl bejt pěknej Saigon.

Psice se nechala hladit, drbat, poslouchala částečně základní povely, každopádně se nehodlala vzdalovat, tlapala po mně packama a sem tam odběhla ke vchodu a zkoušela tam škrabat na sklo. Obojek se známkou neměla, ale měla krásně čistou srst a vypadala velice přítulná a udržovaná. Rozhodně nebyla na ulici nějakou dlouhou dobu.

Po zhodnocení všech pro a proti jsem zavolal polopolicajty. Ti se nechali slyšet, že normálka, že pošlou odchytáře, jestli bych byl tak hodnej a počkal tam po tu dobu, než přijedou z Komína. Ale jo, sice už jsem byl vymrzlej jak sobolí hovno, ale počkám. Co taky jinýho? Já si psici vzít domů nemůžu a obíhat ráno s nějakejma inzerátama by mi přišlo taky možná ne stoprocentně účinné. Když ji tam nechám, může odběhnout a něco ji někde přejede, ztratí se úplně nebo si její blafání a sápání se po člověku někdo špatně vyloží a ještě jí něco udělá. A kde ji bude shánět majitel, pokud ji hledat bude? V prvé řadě asi v útulku, ne? A kdyby, nedejbože, ne, taková přítulná potvora určitě najde adoptivní páníčky. I kdybych nakrásně vylepil po kandelábrech nějaké inzeráty, nelze zaručit, že čubka se jenom někde něčím nesplašila, nevyrazila kamsi nazdařbůh a nedobejvá se teď do domu, kterej jí náhodou přijde povědomej. Cesta nejmenšího odporu.

Ještě tam šla od nějakého nočního spoje jakási slečna. Chvíli tam se mnou klábosila, prý tam bydlí už několik let, ale nikdy tam podobnýho skorovlčáka (byla čímsi trochu mixlá, ta psice, né ta slečna) neviděla. Čili to podpořilo moji teorii, že hund je tam víceméně omylem.

Jenom jsem si celou dobu říkal, že chudinka psice, taková hodná a milá a - jak jsem slyšel o té "odchytové jednotce" - oni na ni snad půjdou s tou tyčí s drátěným okem na konci ...

Zase mejlka.

Pravda, trvalo to asi čtyřicet minut, ale přišla polopolicajtka (tam se nedá až k budově dojet autem), ruce v kapsách, oproštěna od nějakých velkolepých dramat.

Vlčanda, samosebou, se štěkotem k ní, hned na zadní a tlapkama na uniformu.

Polopolicajtka ji jemně klepla přes packy a povídá: "Jéžiš, neblbni, holka, netlapej po mně, no seš blbá?", přičemž ji začala hladit a ptát se mne, jak jsem ji našel, jestli fakt nemám ponětí, komu by mohla patřit atd. Já jí to podrobně vylíčil (předtím jsem mluvil s nějakým operačním), ona sáhla do kapsy, vytáhla obojek, se slovy: "Tak jo, tak si vem tadyhle parádu a půjdem někam do tepla," nasadila pse obojek, připnula si ji na vodítko. Nechala mne podepsat předtištěnej formulář, že předávám 1 ks psa a že tento skutečně není mým majetkem. A šli jsme si každej po svým.

Takže lážo plážo, na kamarádsko, žádný tyče, žádný voka ...

Hned ráno (kolem poledního) jsem se díval na web MP, byla tam, potfora.

No není pěkná?

Zmizela druhej den z nabídky.

Na telefonický dotaz jsem zvěděl, že si ji vyzved majitel. Prý "tam" (někde u majitele) byla nějaká oslava (nevyrozuměl jsem, jestli s jeho účastí nebo v okolí) a jakýsi opilec mu ji snad omylem odved s sebou. A asi si to pak rozmyslel a nechal ji před vchodem, řekl bych.

Divné, podrovnosti ovšem neznám, ale aspoň, že majitel o ni jeví alespoň jakýsi zájem.

Na Vánoce byla tedy už čubka doma se svejma. Aspoň jedna historka se šťastným koncem.

A jsem rád, že taky alespoň něco u ozbrojené pěsti Magorátu funguje.

Pátek až pátek, 12.-19.12.2008 ... Topený Vyhlídka a pohřeb ...

Většinu (alespoň pracovní část) týdne jsem zařizoval máti pohřeb.

Ono - i když se snažíte se na takovouto eventualitu rok jaksi připravit a víte, že v dohledné době je to stejně nevyhnutelné, beztak vás to zaskočí a nemile překvapí. A to nemluvím o té vnitřní části věci, že?

To, že se máti trefila ještě do mých narozenin, to bylo, jak mínila PraPetra, tím, že: "Máti měla vždycky smysl pro pointu."

Jinak jsem ale sehnal na doporučení sestřenice Jardy pohřební službu, která vlastně drtivou většinu věcí zařídila sama. Těm musím zatleskat.

Jediný den, kdy jsem se mohl vyspat, byl čtvtek.

Ve čtvrtek ráno po desáté mi volá z práce sextretářka Číča, že mne nerada ruší při dovolené, ale že sousedovi Vyhlídkovi pravděpodobně kape na karbid. Aha? A co ona s tím a co já s tím?

Věc se měla tak - Vyhlídkovi začala hrnout stropem voda. Neboť můj byt nad Vyhlídkem momentálně obývá můj milovaný nájemník Ilicz, na kterého však Vyhlídka nemá telefon, zkoušel Vyhlídka volat mne. Avšak se nedovolal, neboť bylo 9:56. V době dovolené (když ovšem jsem v Brně a jsem domluven, že budu aspoň formálně na příjmu) to mívám zaonačeno tak, že mám na noc vypnuté zvonění telefonů, které se ovšem samočinně "probudí" v 10:00. Což Vyhlídka ovšem nemohl tušit.

Někde našel moji starou pracovní vizitku, kterou jsem mu kdysi dal, a pokusil se požádat sextretariát, jestli se se mnou nedokáží spojit.

Číča zkusila - a obratem uspěla, neboť v danou chvíli bylo již 10:04. Kurva.

Já Vyhlídku nevytopil 12 let (když k němu teklo stropem, bylo to z vyšších pater), Ilicz to dokáže za dva měsíce. Taky umění.

Vyhrabal jsem se z postele, zavolal a zevrubně informoval Ilicze, ten se vyřítil z práce málem už s hadrem v ruce a mazal domů vytírat. Já se tam na to boží nadělení přiloudal záhy podívat taky, tedy tak, aby na mne už pokud možno nezbyla žádná mokrá práce.

Soused Vyhlídka nám za to všechno uvařil kávu.

Ale to jsem odbočil - ten pohřeb, pátek, 19.12.2008 ...

Jenže co zas o něm říct? Normální pohřeb, no. Bejt to můj (a moct si to já předem zorganizovat), udělal bych z toho trochu estrádu.

Takhle to byla ryze slušná a tichá záležitost.

Docela mne překvapila i solidní účast - i lidí, u kterých bych zrovna neřekl, že přijdou.

Možná tím, že máti byla fakt fajn. Jo, sice občas dokázala člověka solidně vytočit, ale obecně si nějak nepamatuju, že by někoho nějak extrémně nasrala.

Třeba u sebe vím o lidech, kteří mi prostě nemůžou přijít na jméno. U máti si nikoho, s kým by byla nějak na kordy, nevybavuju.

Ten poslední rok byl vyloženě hnusnej (ačkoli se, pochopitelně, dala najít veselejší z kontextu vytržená epizoda), teď už bude mít snad pokoj.

Ještě po pohřbu jsme si šli chvíli sednout s nejbližší rodinou do hospody na oběd.

Ťapinka se o mne nějak otřela nebo co, chvíli mi pak šátrala po boku saka (já říkám, že mít na sobě kvádro vždycky znamená problémy), načež s uspokojením kvitovala, že aspoň máti na pohřeb nemám na opasku pistoli, kterou tam obvykle nosím.

Tak Ťapinka zjistila, že mám mimo jiné i podpažní pouzdro.

Pátek, 12.12.2008 ... 35 ...

Nehledě na ostatní neblahé události, které nebylo možno tak docela přesně očekávat, uspořádala mi Ťapinka v pátek 12.12. relativně velkolepou oslavu pětatřicátých narozenin.

Já se vlastně tak potloukal po městě, zrovna jsem zevloval kolem kostela v Židenicích, abych tam zpravil máti bratrance o jejím úmrtí (je tam coby kněz a jiný kontakt jsem na něj neměl), pak jsem zavolal Ťapince, že asi pomalu mířím domů.

"Cože? Úúž? Nikdy nechodíš takhle brzo. Běž hezky ještě někam."

No, trochu zaobaleněji. Ale vylíčila mi, že pro mne cosi připravuje, pokud tedy mám náladu, a jestli bych nenašel ještě hodinku nějakou činnost, kterou bych se zabavil?

Pozval jsem se tedy na kávu k Pinďovi a Jutřénce (můj bývalý vedoucí z fotokroužku a později z oddílu a jeho manželka), neboť Jutřénka má narozeniny ten samý den, jako já. Pouze +40.

Když jsem pak nějak k šesté opravdu přišel domů, vidím už od dveří v obejváku na křesle rozvaleného Kraťase.

"Sis, vole, spletl den?"

Původně jsme měli domluvenou společnou vycházku s psama v neděli. A von byl pátek. Ale to se taky tak může stát, že má Jižíček cestu vokolo a pozve se na kávu nikoli místo neděle, nýbrž ještě k tomu.

Nikoliv. Ani tak, ani tak.

Kromě Kraťase trůnili v pokoji na gaučích ještě Ilicz a Marťan. A bylo mi sděleno, že to není ještě zdaleka všechno.

Ťapinka totiž rozestřela za poslední měsíc a půl (!!) svoje intriky v přísném utajení a sezvala dále Spojku, Vlastíka, Canea, Pepého a Jeho Hrušku a vůbec celou tady tu partu vokolo, přičemž několik lidí se ještě omluvilo, že z rozličných důvodů nemohou. A stihla zorganizovat obrovský nákup, vyrobit salámo-sýrový dort a tak vůbec.

Velkolepé.

Jediný, kdo o ničem nevěděl a zíral jak trotl s otevřenou hubou, jsem byl já.

Děkuji, děkuji, děkuji všem zúčastněným.

Středa, 20.08.2008 plus mínus dva týdny ... Svatba (souhrnné dokončení) a kuchání Ťapinky ...

Ve vyprávění jsem skončil někde v momentě, kdy Ťapinka tejden a půl před svatbou zežloutla a nechala se internovat na infekčním oddělení nemocnice v Bohunicích. Že to podezření na žloutenky typu A, B nebo E.

Což znamenalo několik různých věcí.

Kupříkladu celá slavná svatba se tak ocitla v přímém ohrožení. Jenže jen a právě v ohrožení. Nedalo se přijít a říct - helejte, vážení, svatba se pro teď ruší. Zase toho bylo rozjednaného už povícero a spousta lidí se na tu bžundu (nevím proč) těšila a udělala si kvůli tomu volno. A Ťapinka furt věděla leda hrubé hovno: je to žloutenka? Není to žloutenka?

Za další jsem musel na testy obratem i já. A přímo se vznášely i nad širším okolím.

Některé typy se přenáší třeba jen jakousi fekální cestou (jak později experimentálně na vlastní kůži zjistil pan Groula), jiné však vesele i infikovanými tělesnými tekutinami.

Takže prd víte. Nelze asi předpokládat, že bych se kupříkladu já líbal se Slepejšem Marťanem, ani že bychom ve skupině toho širšího okolí souložili vzájemně (byť v různých časech) tak křížem, že bychom promořili vše okolo. Avšak jestli by chytila Ťapinka hepatitidu A v kadibudce (bez určení pohlaví) v kempu na Vltavě, nelze vyloučit, že by ji tam mohl obdržet i jiný šťastlivec. Že bychom si v tom holomraze, jenž panoval onoho předposledního červencového týdne, každý po každé kradmé návštěvě "toalet" utíkali do řeky umýt ruce, toho si nějak nejsem pamětliv. Nebo u žloutenky typu B - přenos pomocí slin. Když jste s někým prakticky měsíc v dennodenním kontaktu, jako třeba my s Marťanem, kdy společně cestujete, po soulodí koluje jedna flaška s pitím, při stěhování taky člověk se tu a tam bez gumových rukavic podělí o oplatek, to by také mohlo být ouvej.

Konkrétně Marťan z toho měl asi největší strach. Kampak na nás se žloutenkama. Ale vize, jak by nemohl rok chlastat, to pro něj bylo horší než sen s Freddym Kruegerem.

Podezření na žloutenky typu A a B se u Ťapinky i u mne podařilo vyvrátit obratem asi v pondělí. To bylo už lepší. Stále ovšem zůstával ve hře typ E, na nějž se v Brně dělají testy jen v pátek.

Dalším úskalím bylo, že tímto Ťapinčiným vtipným tahem jsem přišel do situace, kdy jsem měl na krku práci, psy, zařizování kolem svatby a dva rozstěhované byty. Ťapinku v nemocnici na jednom okraji Brna, máti na jiném. Dvě práce, taky každou jinde. A navrch mi Ťapinka, která se zatím válela v separé pokoji s barevnou televizí na mince (a ještě si drze nechávala nosit drobné), naložila svůj služební telefon, abych přijímal hovory a vysvětloval, že paní doktorka neordinuje, neboť pro nemoc zavřeno.

V práci jsem si naordinoval na každý den půl dne dovolené, objížděl ty jednotlivé pohromy a jako hasič stříkal tam, kde momentálně nejvíc hořelo. Ležérně jsem tak dokázal po Brně najezdit za den přes 80 kilometrů.

Ke všemu si Ťapinka na mne dovolila i pyskovat (znamení, že jí okřály hnidy), že nemám ani kravatu.

Jo, nemám. Kurva. Nemám.

Jen na konkrétní svatbu jsem výhradně zařídil já: veškeré papírování, oddávajícího, parník, hospodu, kapelu, fotografa (dokonce nadvakrát). Společně jsme proti všem tradicím vybrali Ťapinčiny svatební šaty a prstýnky. Ona si pak vybavila: kytku (pro sebe) a účes (pro sebe). Ze společných záležitostí objednala cukroví a pak si odešla hajnout do nemocnice. A pak píčuje nad mou kravatou? A už jsem ji držel pod krkem a následně návštěvu raději rychle ukončil, aby nedošlo i na pár předsvatebních facek.

Jakmile jsem za asi dva dny trochu vychladnul, i pro tu pitomou kravatu jsem se vydal, když jí ta moje stará s elektrickou šňůrou a zásuvkou néni dost recht. Že prej má jako ladit k jejím šatům.

Což se lehko řekne, ovšem to by musely mít šaty nějakou konstantní barvu, namísto měňavé "zašlé mosazi" (píčovina), tedy aby nevypadaly pod každým světlem jinak - ve škále od zlaté až do brčálově zelené.

Jo, pracuju sice pro hadrnictví s řetězcem butiků. Ale tohle byl zas takovej úkol ...

Nakonec jsem posbíral na jedné pobočce hadrnictví několikero košil a kravat, ve vedlejším kvelbu OP Prostějov si oproti záloze též něco připůjčil a pochodoval s celým tím herberkem po nákupním centru a zkoumal, jak to vypadá pod tou kterou zářivkou, žárovkou či na denním světle. Nakonec jsem z loajality k mému Hadrnictví s.r.o. naznal, že by nebylo dobře, abych vypadal jak hňup v jejich sortimentu, pročež jsem košili a kravatu zakoupil u toho OP Prostějov. To jsou ti, co nám kdysi znárodnili fabriku. Taky paradox. Kravata s proužkama bílejma, zlatejma a hnědejma, košile prý "šampáňová". Tzn. taková praštěná vyblitě žlutá.

Horší část rozhodování nastala ve středu nebo ve čtvrtek, kdy bylo potřeba říct závazné slovo. Bude se teda estráda konat nebo nebude?

Ťapinka pobytem v nemocnici trochu vybledla a vypadalo to, že v dohledné době by skapat neměla. Dost možná to vůbec žádná žloutenka nakonec nebude. Nebo bude, ale mohli by ji propustit a mohla by se připravené show zúčastnit, přičemž namísto pečeného prasete by jela na sucharech a čaji. A nebo to žloutenka je, v nemocnici si ji nechaj.

Vyhlásil jsem pokračování akce. 2:1 pro konání. Buď to bude i s nevěstou, nebo zkrátka bez ní. My ostatní si v takovém případě uděláme aspoň mejdan a celý jebnutý sňatek si potom odbudeme někdy příležitostně ve vší tichosti a skromnosti.

V pátek se ukázalo, že to žádná žloutenka není. Celá nevolnost, teplota a asijské rysy byly způsobeny pravděpodobně kamínkem ucpaným žlučovodem. Což samozřejmě nelze říci s jistotou, neboť to nenapadlo nikoho za týden v nemocnici zkoumat. Každopádně žloutenku nemá Ťapinka, netiká ve mně a i Marťan může po další rok vesele lemtat pivo.

V pondělí odpoledne (dva dny před svatbou) mi odřek oddávající - Velkej Šéf Kvakin. Ale ten, jak se do toho nadšeně hrnul, to už jsem tušil nějakou levárnu, to už tak u ODS bejvá. Tak jsem moudře pokejval hlavou a zaktivizoval spícího agenta, kterýho jsem měl připravenýho v záloze v pohotovosti - Malýho Šéfa Dolejzala. Von je sice asociální demokrad, takže taky žádný terno, ale aspoň se s ním dá na něco závazně domluvit.

Stěhování i přípravy se nám podařilo do středečního rána dohnat ke zdárnému konci.

Jak jsem několik týdnů pokládal koberce, tahal bedny krámů, plné skříně po bytě tam a zpátky, pekelně těžký gauč, trezorovou skříň na zbraně o váze přes 100 kg ...

... tak jsem se ve středu ráno ohnul se třema nicotnejma krabičkama cukroví ...

... a už se nenarovnal.

Hele, líčil jsem tady vůbec tu svoji jednu z nejoblíbenějších historek, jak jsme asi druhý nebo třetí den na vojně vypisovali ten dotazník?

"Napisejte - za a) slobodny, za b) ženaty."

"Pane četaři, vojín Eger, dovolte mi promluvit."

"Eger, co zase mate?"

"Jsem rozvedený."

"??? ... Tak stě slobodny."

"To ne, to je diametrálně odlišnej rodinnej stav."

"Dia...co? Eger, kurva, co to zase melete? Prece kvuli vam nebudeme zavadět c)čko. Si napisejte za a) jako slobodny, rozvedeny do zavorky."

Paradoxně jsme tentýž dotazník (možná omylem) vypisovali na konci přijímače znovu, tentokrát už to ovšem místo VD četaře Sembola řídil kapitán Komper, zástupce náčelníka štábu. A ten taky, diktoval, diktoval, až došel k pasáži: a) svobodný, b) ženatý.

To jsem se jenom tak otočil, kouknul na Sembiho, ten se naklonil a povídá:

"Pan kapitan, mame tu jednego rozvedenego. Čo s nim buděme robiť?"

Kápo se zhluboka nadechl, přimhouřil oči, na chvíli se zamyslel a očividně zvažoval ála Terazky ... človek je človek a jako s takým treba s ním rátať. Tiež je možné ho odbachnúť. Žial, iba keď je vojna.

Nakonec to vyřešil šalamounsky: "Ať si napíše za a) jako svobodný, rrrozvedený do závorrrky."

A můžu za to asi já, že jsem byl za sedm let zpětně (jak jsem později kontroloval v záznamech na štábu) jedinej rozvedenej záklaďák u praporu, ne?

Fajn, takže když si to spočítám: uhoněnej su za poslední dobu jak pes, nevyspanej, přijela PraPetra (Ťapince za svědkyň), drží mne heksnšůs a ještě se mám ženit. No jo, to zas bude den.

Já před polednem vyzved na nádraží brůdra Petra. Ten tady nebyl, jestli dobře počítám, takovejch 27 let. Přijeli Ťapouši. A doharcoval i Kraťas, můj svědek.

Na druhou hodinu jsme byli objednaní u nás na ouřadě, kam jsme vyrazili jenom v redukované sestavě - já, Ťapinka, PraPetra, Kraťas a drahý brůdr Petr, neboť toho jsme neměli kam odložit, přičemž nechávat ho s Ťapouši rovnat cukroví, to by bylo přímým ohrožením. Pro to cukroví.

Já nevím - líčil jsem, jaký jsme měli přesně plán? Poslal jsem do piči tu babu v Bystrcu a domluvil jsem u nás na ouřadě, že nás voddá Malej Šéf Dolejzal (ačkoli původně se do toho sral Kvakin), tam, přímo na ouřadě, takhle hezky zčerstva vodpoledne, pak se přesuneme piánko na čtvrtou na parníček i s Dolejzalem a s matrikářkou Laťkou, kde to celý sjedem ještě jednou pro široké a daleké publikum. Voni vo tom většinou vědět nebudou (ač jistá část ano), každopádně se tohle bude považovat za ten rozhodující okamžik a tu šou pro lidi. Proto třeba s náma na ouřad nešli ani Ťapouši.

Šéfová Tasemnice si kvůli tomu dokonce uklidila i v kanceláři, abysme to měli se vším komfortem.

Pozdvižení pro místní slepičárnu jako svině.

Jsme se tam tak sešli, přišel Malej Šéf Dolejzal, chvílu zaníceně hovořil, načež zjistil, že to nikoho valně nezajímá, přešel tedy rovnou k otázce, zda si beru zde přítomnou. Chtěl jsem se ujistit, jestli tomu správně rozumím:

"Ééé, tohle je ta poslední chvíle, kdy se můžu vycukat?"

Na ránu loktem pod žebra jsem ovšem zareagoval, že když je to podáno takhle mile, tak že tedy ano.

V klidu jsme si nechali sextretářkou Číčou uvařit kávu, poseděli, pokúřili, převzali svatební dary, blahopřání i prachy. Otočili jsme se doma, naložili Ťapouše a cukroví, cukroví vyklopili u hospody u Kotvy u pana Lumíka, nechali si tam operativně připravené jedno auto.

A přesunuli jsme se k přístavišti, kde už na nás čekal parník Dallas ...

... a houf svatebčanů ...

... na tomto místě musím podotknout, že takový shluk takhle divných lidí, to jsem dlouho neviděl. Sebekriticky musím uznat, že (například narozdíl od Ťapinky) jsem této kohortě vévodil. Inu, jako vždy, když se nechám nahecovat do společenského obleku: byl jsem eroticky přitažlivý pro ženy. Vypadal jsem jak šulin.

Zde přítomná Gazela byla opět jednohlasně (jedním hlasem, přičemž její to nebyl) zvolena do funkce "psí držky". Dostala psy a držela.

Mohli jsme se nalodit a odrazit od břehu.

Základní zjištění - na příští svatbu, bude-li opět na nějakém mobilním prostředku, je nutno obhlédnout si tento i osobně, ne prostě vzít největší, jaký tam dle svých materiálů mají. Neboť ani jejich (DPmB) největší prostředek nezaručuje, že se tam na vejšku nezašprajcuju. Kdo dokázal vymyslet parník s výškou spodní paluby 190 cm, to musel být extra kokot. S největší pravděpodobností inžinýr.

Krátce po vyplutí nás Malej Šéf Dolejzal ještě jednou oddal. Své rádobyvtipné poznámky po jeho dotazu na "zdepřítomnou" jsem omezil na jednu formální otázku, zda musím vlastními slovy, nebo jestli jsou nějaké možnosti. Prej vlastními slovy.

Beztak to nebylo vzadu pořádně slyšet. Podle vyprávění ostatních účastníků odtam (především z levoboku) nebylo ani pořádně vidět. To je tak, když si někdo vezme za svědkyni PraPetru.

Tím se ovšem moje dlouholetá přítulkyně Ťapinka proměnila na moji novou manželku Ťapinku.

Zbytek plavby nám všichni kondolovali a fotograf nás aranžoval do různých nesmyslných póz a fotografoval, aby si vydělal na chléb náš (jeho) vezdejší. Jinak to bylo jako vyhlídková jízda až prakticky ke hradu Veveří. Nejhezčí výhled byl v momentě, kdy jsme pluli kolem putyky a tam se na rožni motalo prase.

Přistáli jsme přímo U Kotvy, tzn. u hospody pana Lumíka. A u prasete. Na tom rožni, tím nemyslím nějakého spolumajitele. To místo se taky jmenuje U Kotvy. A zastávka parníku se narozdíl od toho všeho jmenuje paradoxně U Kotvy.

Pro příště je třeba také něčím při fotografování při vystupování zakrýt tu reklamu se řvavým nápisem "Odčerpání splaškových vod, jímek, septiků a žump."

Ještě nějakou dobu bylo třeba dělat kašpary fotografovi. S rodinou, bez rodiny, hledíme si do očí, hledíme si ... no, já bych si nejradši hleděl prasete. Až při přebírání hotových snímků jsem u jednoho zbystřil a ptal se pana fotografa, co tím chtěl jako básník říct? Jakási nicneříkající fotka, já zády, Ťapinka se drápe do (metr vysokýho) kopce (to vím, zapíchly se jí tam podpatky a nemohla se hnout), ale že by to byl jakože výběr profesionální práce?

"A to já si náhodou pamatuju velice dobře. Tam jste totiž nevěstě nechtěl pomoct do toho brdku, vymlouval jste se na bolavý záda a povídal jste: 'Emancipace, pyčo, emancipace'."

No, asi jo. Nezapomeňte, že mne celou tu dobu držel ten houser. Já se fakt kroutil jak žoužel. A von si pak přijde ještě s požadavkem, že mám vzít nevěstku do náruče. Kurva fix. A držet a držet a ještě z jinýho úhlu ... Copak vo to, držet, to už bylo dobrý. Zvednout, u toho jsem málem vysral ježka. A to jsem si to pár dní předtím ještě vlastně ve vobejváku nacvičoval. Beztak jsem si s těma zádama hl právě při tom nácviku a né že né.

S mírným údivem jsem konstatoval, že se mi začínají rozpadat boty. Už při vystupování z parníku jsem pozoroval na špičkách menší žraloky, při fotografování větší žraloky, následně mi upadla celá jedna podrážka. Přitom to nebyly boty do dřevěnýho penálu ani vod pingponga, nýbrž normální, slušňácké. Asi jim to několikaleté skladování jaksi neudělalo dobře. Inu jsem je tam mrdnul přímo do popelnice a děkoval svojí prozřetelnosti, že jsem si v autě nechal běžné křusky vod Bati. A na později pak "civilní" vohoz.

Ještě těsně před odchodem fotografa se přiřítil kapitán parníku (po břehu ve Felicii) s tím, že nám zapomněl dát pamětní list. Aha, já vím, o tom byla řeč vlastně už při objednávání, ale jako nepodstatnou maličkost jsem to úspěšně pustil z hlavy. A on nám ho měl předat už na parníku, jenomže tam po vysílačkách řešili nějakou mimořádnou událost, tudíž na to zapomněl. Že se tuze omlouvá, zde je ono lejstro, přeje nám vše nejlepší a zase musí jít.

Už nevím přesně kdo, ale kdosi to glosoval ve smyslu: "No, vole, za to, žes jel letos sociálkou s bídou třikrát, mít děkovnej glejt vod Dopravního podniku, to je docela hustý."

Pak jsme zasedli ke stolům a dál už moc nevím, co k tomu říct.

Skoro jsme sežrali jedno prase a mnoho kilogramů cukroví. Pivo, limo, káva, Chito, Kofola. Čaj, rum, bum.

Výslovně jsme předem zavrhli jakékoli svatební dary. Co bysme taky po takovejch letech mohli potřebovat? Dobře, sem tam někdo přitáhl nějakou maličkost (konkrétně rotný Yankee v záloze mi rval kufřík se sadou nářadí už na lodi, nicméně jak se pak kufřík hodil ke zbytku stěhování, che), avšak obecně jsme vybírali pouze prachy na dva konkrétní svatební dary:

- samočinný vysavač Roomba zvaný "Slíďák" (Ťapinčin dar)
- samonabíjecí kulovnice CZ 858 Tactical ráže 7,62x39 (můj dar).

Na obojí se hravě dostalo.

K tanci a poslechu hráli Kaskadéři. Kdo jinej taky, že? Něco mezi najatou kapelou a hosty. Hosté najatí jako kapela. Nebo tak něco.

Já nevím, to by momentálně bylo asi tak všechno.

Pak co? Chvíli jsme se jen tak plácali od ničeho k ničemu, Ťapinka si vyřídila papírování (tuším 29 míst a institucí) a oba jsme doháněli resty nabrané za poslední týdny. (Ovšem představovat se novým jménem, to uměla hned druhý den. To asi musela dlouho cvičit, hydra.)

Jednou se mi podařilo skočit si z létadla (už jsem zmiňoval).

A místo svatební cesty jsme si zajeli podívat se na hokej do Vídně, kde v přípravném utkání dostala Kometa od Vienna Capitals opět na prdel.

Ťapinka si druhý zářijový týden nechala vyšetřit žlučník a objednala se na operaci někdy na říjen ...

... aby se následující noci (tuším ze středy na čtvrtek) začala kroutit jak žoužel, vzbudila mne ve dvě nebo ve tři ráno a nechala se odvézt do nemocnice. Aspoň jsem si zase jednou po čase vyzkoušel stav "krajní nouze" a měl možnost se regulérně projet nočním Brnem stokilometrovou rychlostí a místy (pokud bylo vidět do stran) i na červenou.

V nemocnici si Ťapinku samozřejmě hned nechali.

Pročež jsem vyfasoval opět Ťapinčin služební mobil a mrtvého psa.

Totiž si vzpomněla, že má v ordinaci utraceného krysaříka. Co s ním? Ano, zvládnu chodit opět týden s jejím služebním telefonem, dokážu jí napsat na ordinaci, že pro nemoc se neordinuje, pche, já už zvládnu i drobnější rady chovatelům, fundovaně je poslat do pr..., ehm, na pracoviště specializované, ba jsem i léky chronickým pacientům hravě vydával (Caninzulín pro cukrovkáře, Enap pro kardiaky, všecko mám v merku). Ale honit eště s krabicí od bot s mrtvým psem uvnitř nějakýho čičmundu z kafilerie, to fakt teda né.

Pročež jsem milého mrtvého krysaříka čapnul i s krabicí a strčil ho doma do mražáku, ať si na Ťapinku hezky počká.

Jo, mám pocit, že jsem ji tam vez ve čtvrtek nad ránem. Ve čtvrtek a v pátek dumali, že jí nechají ten pajšel uklidnit a pošlou ji domů, když má tu operaci stejně domluvenou, pak zase né, že si ji tam nechaj rovnou a fiknou ju takhle hezky z jedné vody. A taky jo. V úterý už byla Ťapinka bez žlučníku. Domů ji pustili v pátek.

Dovedete si představit, co to znamenalo pro mne zase, že?

Následující týden se měla zastavit pro dokumentaci na oddělení a nechat si na ambulanci vytahat stehy. Lejstra převzala hravě, pak nakoukla na ambulanci, naznala, že je tam jednak moc lidí, druhak ona má jenom pětikilo a voni by zase píčovali, kdyby měla pětistovkou platit julínkovné. Tak se sebrala, odjela k sobě do práce do ordinace a stehy si tam vytahala sama. Inu, Ťapinka.

Pátek, 12.12.2008 ... Pětatřicáté narozeniny ...

To by býval mohl být veskrze i vcelku příjemný den.

Pokud by mne neprobudil hned ráno telefon z nemocnice, že máti se ještě ke včerejším problémům obnovilo krvácení do mozku a přes veškerou snahu dnes v 6:45 umřela.

Středa a čtvrtek, 10.-11.12.2008 ... Dar od drahých kolegyň ...

Neboť mám záhy oplývat, jako ostatně každý rok, narozeninami, letos nota bene polokulatými, naznaly i moje drahé kolegyně, že by bylo vhodno věnovat mi v upomínku nějaký interesantní dar.

Původně tím chtěly pověřit kolegyni Fištu, která má v podobných záležitostech, jakožto úřednice pro styk s občany, letitou praxi a kvalifikaci (pravděpodobně jedinou, ještě mizernou).

Jo, to znám. S největší pravděpodobností bych obdržel:

- vázičku broušenou (nač, když jsem nedávno doma objevil jednu s vybroušeným "ZKL - 10x mistr ČSSR v ledním hokeji"?)
- obrázek (patlála, patlála, paprťála, žbrluch) od nějaké lokálně známé umělkyně (lokálně známé v rozsahu tří ulic)
- nebo ručně vyřezávanou sošku od nějakých negrů kdesi z Burundi (jednu takovou píčovinu z minula jsem při stěhování po pěti letech s ulehčením vyhodil).

Toho si naštěstí i kolegyně byly vědomy, pročež daly hlavy dohromady a přišly s návrhem, ať sobě něco podobného upomínkového zakoupím sám, ony mi to zabalí a slavnostně předají.

Cestou z oběda ve středu jsem navštívil armyshop a po návratu ležérně pohodil kolegyni Číči na stůl taktickou vestu ...

Druhý den ve čtvrtek při menším posezení jsem se pak rozplýval nad jejich úžasným vkusem, kterak ocením jejich velkolepý dar při sportovní činnosti, fotografických výpravách i jako oděvní doplněk do práce, neb dle kodexu státního úředníka mám chodit elegantně a účelně oblečen. Co může být elegantnějšího a účelnějšího, než černá barva? Vesta v kombinaci s černým tričkem a černými výsadkářskými kapsáči ...

Dále jsem ocenil, kterak přesně trefily právě barvu, velikost (plynule nastavitelné ve všech osách) a v neposlední řadě jsem opěl i integrované všité vnitřní pistolové pouzdro.

Výtečné.

Máti se zase zhoršil zdravotní stav. Celkové oslabení, vrátil se jí zánět na plicích, při dnešní návštěvě už ale nevypadala vůbec dobře.

Zvlášť s dechem měla evidentní potíže, jak ležela na zádech a kašlala, zase jí cosi stékalo do krku a měl jsem takový pocit, že to funguje jako uzavřený kruh.

Zkusil jsem se popídit po lékaři.

Prý je tam už pouze doktorka na noční službu, však přijde na vizitu a uvidí.

Tedy jsem se, pořád ještě slušně, otázal, zda je to přehnaný požadavek a příliš velké násilí na paní doktorku, kdyby se přišla podívat třeba dřív, pokud se jí jedna pacientka plus mínus dusí. Sestra chvíli váhala, nakonec mne požádala o strpení a lékařku opravdu sehnala. Vpodstatě etuda na téma "Zda by se pan doktor Zajíček přišel podívat, kdyby se na ošetřovně začalo zničehožnic střílet."

Doktorka se mi snažila vysvětlit, že máti stav je vážný. Není nad informovanost rodinných příslušníků. Obšírně mi vylíčit to, co vidím na první pohled, to taky vyžaduje jistou dávku umění. A že ano, má tekutinu na plicích, ale na odsávání nebo přeložení na internu ještě zase málo.

To věřím. Nicméně jsem pí. doktorku seznámil s faktem, že hlavně já o tom vím, tedy by bylo milé máti věnovat jistou přiměřenou pozornost, byť by to pro ni při noční, jindy klidné, službě mělo znamenat jisté nepohodlí. Neprudím a nepeskuju je rozhodně celou dobu zbytečně, ovšem tento stav se mi pranic nelíbí. Nepočítám nijak příliš s tím, že by v půlce ledna vyskočila z postele (máti, ne ta doktorka) a na jaře jsme si šli spolu zahrát fotbal, ale že úkolem tamějšího personálu je zhruba tolik, aby netrpěla žádnou větší stálou bolestí a pokud možno se jim tam potupně bez pomoci neudusila.

Čili pevně věřím, že si to aspoň trochu vzala k srdci.

Úterý, 09.12.2008 ... Jen stručná ekonomická otázka ...

Já do těch makroekonomických záležitostí zas až tak moc nevidím.

Ale ten benzín za 24, to je ta celosvětová krize?

A proč krize?

Mně se náhodou taková krize docela líbí.

Kdysi nedávno ... Pistolník Marťan a Amazonka Ťapinka ...

Mi ta neděle připomněla ještě jednu až jednu a půl historky z nedávné doby, neboť totiž opět střelecké.

Cca tři tejdny zpátky se nám konečně podařilo domluvit na střílení s Marťanem. Už dlouhou dobu jsme o tom mluvili a nemohli furt najít vhodnej termín.

On si to Marťan chtěl někdy vyzkoušet. Víte jak - veskrze hovno vidí, nikdo mu kvér do ruky zatím nedal. U odvodu ho seznali vojenské služby neschopným poté, co ho požádali, aby jim přečetl něco na tabuli, přičemž nejen, že neviděl tabuli, ale ani toho plukovníka od té komis.

Šlepci sice maj ve slepejšcentru na Chaloupkové "laserovou střelnici", tedy jako takovej trenažér. To je vykostěná CZ 75 se zabudovaným laserem v hlavni. Je to zhruba shodně těžký s echtovní zbraní, můžete s tím střílet v jedno- i dvoučinném režimu, prostě cvakání naprázdno to imituje dobře. Tím laserem míříte na terč, kterej to snímá. Jak se blížíte ke středu, začne to vydávat pištivej tón. Tím vyšší, čím víc jste uprostřed. Až máte pocit, že míříte na úplnej střed, stisknete spoušť, pokusíte se to přitom nestrhnout, k terči připojený noutbuk vám zaznamená zásah. A nakonec spočítá bodové hodnocení.

Fajn simulátor. Jednou jsem se tam s ním docela taky hezky vyblbnul. Ale vono to furt není. Neládují se do toho patrony, odpadá manipulace se zásobníky. Nedělá to "bum". Nekope to do ruky a nesmrdí to spáleným střelným prachem.

Nebo jak (a to je ta půlhistorka) jsem byl taky asi před tejdnem u Bobše a Al-Roury kvůli čemusi. Bobši maj takovej ten vehement, "herní konzole" se tomu snad říká. K tomu je připojenej jakejsi sráč, velmi mlhavě a vzdáleně to připomíná pištol, tím míříte na obrazovku televize a jakoby střílíte nějaký potvory. Nebo spíš tím míříte někam nad televizi a cukáním ruky do stran honíte po obrazovce jakejsi zaměřovací terčík. Jo, taky hezký. Bobeš to tam kosil po tuctech. Já občas nějakého toho škaredáka taky trefil, aj celou první tlupu jsem zmasakroval, pak mně dycky sežrali (virtuálně virtuální škaredáci, ne reálně Bobši - škaredáci).

Na dotaz, jestli to v rámci fair-play můžu zkusit svojí, na kterou jsem zvyklej, jsem dostal kategoricky zamítavou odpověď. Pche. To se to pak vyhrává.

Jo, ale k tomu Marťanovi. Ten, že by to tuze rád někdy zkusil také tou "plnotučnou". A teď jsme se konečně zaktivizovali.

Abychom se nebáli vlka nic, obohatili jsme skupinku.

Další v pořadí byla Ťapinka. Taky dílo.

Ťapinka má ke zbraním takový odtažitý a respektuplný vztah. Ne strach, ne odpor. Zkrátka tvrdí, že si dokáže ublížit podstatně mírumilovnějšími předměty. Což mohu potvrdit. A ač se domnívám, že nějaký elegantní Glock třídy subcompact by jí na opasku či v kabelce tuze slušel, nechce o tom (prozatím) ani slyšet. Na to prý má mne. To je ostatně taky pravda.

Nicméně už delší dobu přikyvovala, že si taky klidně párkrát zkusí střelit. Na místě k tomu určeném (střelnice), po odborné instruktáži (mé), pod dohledem (mým). A když nebude jediná, kdo to má poprvé v ruce, neb má důvodnou obavu, že to bude držet jako prase kost. Tedy teď nastala ta vhodná příležitost - když může Marťan, to by se zas Ťapinka nedala zahanbit.

Pročež jsem pobral 9 mm pistoli, pušku, nějaké krmivo do obojího. Přibrali jsme pana Ilicze, aby nás byl rozumný počet, objednali si dva střelecké boxy v Triggeru na Kotlandě a šli.

Ilicz nic zvláštního, ten už evidentně zbraň někdy v rukou držel a střílel, ten si prostě vzal kvér a pálil si podle svého.

Ťapinka si troufla pro poprvé zatím jenom na pistoli, ovšem sázela to tam jak Amazonka. Moc pěkné. I několik desítek, jedna přesně uprostřed kruhu. Pěkné.

Snad jenom ...

Jo, to se tak někdy stane, že se vám odrazí ze zbraně vyhozená nábojnice a někde se vám obtiskne. Zpravidla po několika tisících výstřelech to potká každého - za brejle, do výstřihu, za límec. To je hned. Jenom Ťapince se to zase musí podařit hnedka napoprvé - jedna žhavá hilzna jí spadla za ochranné brejle a Ťapinka má pod vokem vypálenej drsňáckej šlic. Vypadá děsně sexy.

A Marťan?

Tomu jsme sice museli dát velký terč ("nekrytě ležící figura s kruhy") na pět metrů (nejnižší možná vzdálenost) a občas ještě poradit ("trochu nahoru, tak, teď trochu doprava, ještě, dobrý, a včíl pal"). S takovouto drobnou úlevou a malou dopomocí, ale při poslední sérii tam měl z pěti ran dvě desítky. Schválně si ten terč schoval. Ještě jsme mu radili, ať ho vezme šéfové Bubu, že už je včíl ten ostrozrak a chce přidat. A ona mu zcela jistě přidá. Práci.

Nebo by s tím moh jít na sociálku, tam by mu sebrali zmrzačenku. A na vojenskou správu? Radši ani nemyslet ...

Neděle, 07.12.2008 ... Závody, odměny, soutěže a poklady ...

Po čase jsem se zúčastnil střeleckých závodů. No, po čase ...

Jestli se nepletu, tak na výsledkové listině těch posledních bylo ještě napsáno "Svazarm".

A velkoryse jsem přešel i fakt, že danou disciplínu jako takovou - IPSC puška - jsem vlastně nikdy nestřílel. Ne jakože závody, prostě nikdy. Možná se tomu tak nějak blížily teď za poslední dobu asi dvoje kondiční střelby, ale opravdu jenom náznakově. Ovšem a co? Mladý voják, hotový kouzelník. Přinejhorším toho posledního někdo dělat musí, no ne? A nejlepší trénink je závod.

V propozicích byl ještě jeden špek - prý mikulášské pojetí. Kdo nebude mít alespoň nějaký atribut masky některého z těch tří vopičáků, má 10 sekund penalizaci na každé stage (pro největší zoufalce byl posléze akceptován i Santa Klaus). Přičemž mně zrovna loni došel čertovský kamuflážní krém M-97. I zakoupil jsem několikero výkresů, Ťapince nakázal prikupit vatu a lepidlo a v sobotu večer jsem si hravě vyrobil imitaci vousů svatého Mikuláše. Ještě jsem uvažoval nad tou papachou (jak se to jmenuje? mitra?) a za tím účelem jsem měl připraven papír pro sichr velikosti A1, pak mi došlo, že by mi to asi blbě pasovalo přes sluchátka. Kanady, maskáče, samopal a bílý plnovous - polní Mikuláš.

Nakonec se situace vykrystalizovala úplně jinak - maníkovi zbyl jeden ten prefabrikovaný mikulášský kulich (neb si prozíravě vzal hen tu mitru a k ní čertovské rohy), nakonec mne nahecoval, na sílu jsme to na sluchátka narvali a lepicí páskou přichytili. Což byl prozíravý tah, neb jsem to nějak podcenil s lepidlem a fousy se mi (možná i vlivem chladu) po nedlouhém čase rozpadly. Jenom vatu jsem flusal ještě do odpoledne.

Ba dokonce jsem v neděli vstal kolem sedmé. Tak akční nejsem ani do práce. Jenže když 8:00 až 8:45 jsem měl být (a taky byl) v Tišnově na "prezentaci" závodníků. Kdo takto suterénně používá cizí termity, tomu se to jednou vrátí jako buzerant.

Já vlastně už jednou na střelnici v Tišnově byl, když jsem si byl kvér vyzkoušet před nákupem. Docela se mi tam líbilo, i dobrá parta mi tam připadla. A z ostatních taky pár ksichtů znám.

Oč vlastně jde? Pro ty úplně neznalé dva příklady situací:

Stoupnu si na startovní čáru a v ruce mám vidle a pytel s "uhlím" (prázné patrony z broukovnice). Pušku mám kdesi za rohem na stole. Na signál časomíry musím doběhnout asi deset metrů ke zdi (nelisknout sebou na blátě jako někteří, ani si neprošpikovat vidlema nohu), tam vidle a pytel odložit, doběhnout ke stolu, lapnout kvér, natáhnout, odjistit a střelit pět terčů na vzdálenost cca 15 metrů, každý po dvou ranách. Oběhnout stůl za další čáru (zas za dodržení jakýchsi bezpečnostních pravidel) a ty terče pokropit ještě jednou stejným způsobem.

Nebo - v cílovém prostoru je pět dvojic terčů, některé označené černými rohy, některé bílými křídly. A několik špalků zavěšených na špagátku. Rozhodčí má plechovku a dvojbarevnou černo-bílou placičku. Zaštěrchá, položí. Na signál si plechovku odkryju a podle barvy na placičce teprve vím, na co vlastně budu střílet (černá - čertovské terče, bílá - andílkovské). Přesunu se k první zástěně s oknem, skrz které z kleku musím trefit špalek velikosti plechovky od piva na 15 metrů tak, aby se viditelně rozhoupal. Teprve potom se přesouvám k druhému oknu, odkud už ve stoje pálím na určené terče, za žádných okolností (neb za velké penalizace) nesmím trefit ty druhé.

Ve výsledku jde o kombinaci času a přesnosti. V prvém případě se i na té krátké vzdálenosti běhu (a to bývají i delší) dokážete (zvlášť při napětí) zadýchat, či sebou lisknout a pak se hrabat na nohy. Kdo střílí moc rychle, může zase chybovat v přesnosti. Ten druhý příklad je úplně exemplární. Někdo vybičovaný tíhou okamžiku nebyl schopen trefit ten špalek. Viděl jsem i 7 nebo 8 ran. Jiný ho trefí napoprvé (třeba já) a na zbytek terčů si s časovou rezervou střílí lá-la v pohodičce. Extrémně pochodující nervy předvedl na jiných situacích velmi schopný maník, který sic trefil špalek napoprve, avšak jakmile stanul v druhém okně, čučel na deset terču a nevěděl, nač má pálit, neb si zapomněl na úvod odkrýt tu nabarvenou deštičku. A prostě tak.

Jak už jsem říkal - nic jsem neočekával, žádné ambice jsem neměl. Důležité mi přišlo zúčastnit se. S tím, že cokoliv od předposledního místa bych považoval už za úspěch.

17. místo z 28 lidí v kategorii mne pouze mile překvapilo. I když odečtu ty, kterým selhala zbraň (což je ostatně taky jeho problém, že má nespolehlivý křáp), případně několik kousků rozhodčích, jež svůj vlastní závod nedokončili, anebo jen tak blbli či vymrzlí stříleli pánubohu do oken, pořád ještě za mnou zůstávalo několik lidí, kteří absolvovali celý závod a, ač znalí, na tom byli prokazatelně hůř než já.

Tedy jsem jako každý obdržel flašku růžového vína jako odpustek pro Ťapinku a bylo po závodech.

Nicméně den ještě nekončil.

Měl jsem v Tišnově domluvený sraz s Plastíkem. Plastík je poslední dobou to, co třeba pan Groula blahé paměti. Geokačer. S GPS pristrojem se honí po čertech a ďáblech a vyhledává podle GPS souřadnic úžasné (jinými postiženými) ukryté poklady.

Za odpoledne si sám indi-vindi oběhl několik skrýší složitějších, na podvečer si nechal dva kousky na Květnici. Květnice - kopec jaxviňa nad Tišnovem. Naposledy jsem na Květnici byl, ehm, s Plastíkem - zhruba v tu dobu co na těch posledních střeleckých závodech, tedy ještě za Svazarmu. Plus mínus dva tři roky.

Soumrak padal, ledva jsme vycházeli. Já si původně hodlal taky ráno vzít baterku, ale pak jsem nechtěl Ťapince znovu štrachat v ložnici, po zralé úvaze jsem se na to vysral.

Pročež jsem si znovu ověřil zásadní fakt, že drápat se v noci podrostem, se samopalem na zádech, v přírodní rezervaci, mimo značené cesty, že je to docela kokotina. Obzvláště při hledání nějakých úžasňáckých "pokladů". Kdyby na nás hajnej přišel, asi by přinejmenším píčoval. Ano, už jsem se kdysi drápal v noci podrostem se samopalem na zádech, ale tam zas nebyla ta rezervace, ni hajnej.

Plastík si svoje dvě cache (krom těch odpoledních) našel a byl též s vývojem neděle tuze spokojen.

Ba jedna z nich byla u barytových štol, kde jsem byl také už kdysi s pionýrským oddílem (a pětadvacet let si lámal hlavu, kudy se tam vlastně šlo). Tam jsem poprvé viděl na stropě štoly chrnícího netopejra. A mimochodem - teď v neděli zase.

Vynikající den.

Cestou zpátky jsem na kraji Tišnova, kus od prvního pouličního kandelábru, našel jakousi minci. Jde na ní přečíst cosi jako "6 grošů". Inu poklad. A aj bez GPS. Jestli se mi ji povede očistit, prozkoumám blíže.

Sobota a neděle, 22.-23.11.2008 ... Kometa, Kometa a ručník ...

V sobotu (už několikátou sobotu v řadě) jsem nedbaje narozenin své nové manželky Ťapinky fotil zase Kometu. Tedy jako hokej.

Nějak mi to tak vychází, většinu října jsem se ulejval, teď má zase nárok lajdat po světě kolega Dark.

Abych odčinil své hříchy, kývnul jsem na nedělní výlet do termálů do Györu.

Koupání a lenošení vcelku bez dramatičtějších událostí, ba naopak až na to ranní vstávání a dopolední počasí vcelku povedené a velmi příjemné.

Cestou zpět se vytasila Gazela s nápadem, že je třeba navštívit nějaké místní a lokální tržiště (např. Tesco) a zakoupit pro pozdější konzumaci některé z místních národních poživatin: kořalku, tokajské a uzeniny.

Velkoryse pomíjím fakt, že se Ťapinka (i s vozidlem a posádkou) dokázala na těch chabých 35 kilometrech opět dvakrát ztratit. Své zde totiž možná sehrál fakt, že její otylý navigátor-radista Slepejš Marťan (pravda, spíš radista, než navigátor; hmm, no, vlastně radista ...) žehral do vysílačky, že jej svou stálou věcnou konverzací rušíme od jídla. Pak pro jistotu s rukama plnýma žrádla dvakrát upustil vysílačku na zem, pro mne nepochopitelným způsobem si takto dokázal přeladit kanál a dokonce si jej tam zamčít, aby nás mohl následně obvinit, že jsme jim nehlásili cestu.

Nicméně na parkovišti u obchoďáku jsme se nakonec sešli. Tedy sjeli. Né tak jakože sjeli, ale dovopravdy normálně sjeli.

V sektoru klobásek jsme sáhli po některých Gazelou již odzkoušených typech, já namátkou vybral ještě jeden salám. Víceméně tak odhadem: spíš menší, takovej ten "bílej", s maďarskou trikolórou, bez mezinárodně srozumitelných výhrůžných nápisů (což nevím, jestli jsem udělal až tak dobře). Že dáme test. Nemusíme furt žrát kuřecí šunku a Vysočinu z Kostelce, že?

Až u pokladny si Ťapinka všimla, že jsem, byť nevědomky, zcela samozřejmě a podvědomě vybral salám "Kometa".

A ještě jedna věc ...

V malým krámku u vchodu prodávali ručníky s vyšitými jmény: Ferenz, Ístván, Miklós ...

Vždycky jsem takové ty "jmenovité" věci považoval za stupidní. Mít ručníky či cokoliv jiného (přívěsky na klíče, hrníčky, trencle, kdovíjakou píčovinu) s vyšitým či natištěným jménem třeba. Nebo v koupelně všelijaké veselé piktogramy na kelímcích na kloktání (ačkoli takový šajsdrek beztak nepoužíváme). I svůj kartáček si poznám. Nepotřebuju mít ani popsané Oral - Anál. Vím, ne?

Ale zkrátka občas ...

A tak mám velkolepý ručník s vyšitým "Mihály".

Úterý, 18.11.2008 ... Šukající rukavice ...

Namrzlo. Námraza na autech po ránu. Na to jsem se těšil celej rok. Kurva.

Takže škrabku na okna a jak motorová myš ...

Zároveň jsem i přezbrojil: uschoval jsem bundu časně-podzimní (replika Wehrmacht) a sáhl po bundě pozdněji-podzimní (ta, co prostě od začátku vypadá jak z armádního výprodeje). Dle mé chabé paměti se v jejích kapsách měly nacházet rukavice podzimní, tedy pletené, khaki, vz. 60.

Jenže ouha - sáhnu do kapsy ... a ... a nic. Aha? Dobrej fór takhle po ránu.

Prohrabal jsem toho nemálo. Skříň, tři skříňky, jeden noční stolek, dva 150-litrové pytle hadrů směsných, doposud neutříděných. Držel jsem v ruce ledacos. Rukavice cca šestery, šátky, šály, povlečení. Kulichy, trička, lékařské pláště. Utěrky, ubrusy, jégrovky. A moskytiéru. Ta mi přišla jako velmi ironicky nastrčená na dobře viditelné místo. Jenom ty praštěný zelený rukavice nic.

Až jsem na sebe hodil bundu jen tak, s myšlénkou, že sáhnu po některých z těch jiných rukavic, jež už však mezitím zmizely zase v útrobách olbřímích pytlů ...

... a natrapíroval jsem obě původně poptávané rukavice, leč v jedné kapse. V té, co byla při zavěšení na ramínku hlouběji v útrobách skříně. Svinská práce.

Jo. Tak paměť mám dobrou - přijdu domů, sundám rukavice, vrazím do kapsy. Až potřebuju jinou (teplejší nebo lehčí) bundu, vezmu i s patřičně teplejšími rukavicemi (nebo naopak bez nich). K zelené bundě patřej zelený, k modré ... logicky černý.

Ale jak se dostaly dvě do jedné kapsy? Jsem debil a dal jsem je tam tak já? Nebo "někomu" třeba upadla moje bunda z věšáku? A vypadla jedna nepříliš dbale uložená rukavice? A ten "někdo" ji dal do kapsy, kam "myslel", že patří?

Anebo zcela prozaicky - bylo jim tam smutno každé samotné, rukavice jsou párové výrobky, tak se šly pářit?

Pondělí až středa, 10.-12.11.2008 ... Kostlivec v hlubinách Matrixu ...

Jak už jsem říkal - pohoda, vánek ...

Za poslední dobu se nám podařilo konečně se finálně přestěhovat, dokonce jsem si vzal minulý týden pár dní volno, při němž jsem stihl mimo jiné vyskládat část banánových krabic natolik, že zmizela bariéra z předsíně. Předtím to vypadalo zhruba tak, že z krabicových komínů byla vprostřed vstupní místnosti retardační zatáčka. Ať jste šli v rámci bytu odkudkoli kamkoli, vždycky jste museli touhle šikanou. Teď už se dají některé směry brát napřímo.

Máti máme teda hezky v sanatoriu, kde je o ni postaráno, my s Ťapinkou okupujeme její byt a hradíme tamější náklady, do původního bytu jsme si nakvindovali nájemníka - starého známého pana Ilicze s jeho přítulkyní Lill. To taky zabralo nějaký čas. Teď už tam z našeho harampádí zbývá jen kokon (nikoli kokot) ložního prádla a někdy do budoucna vyklizení sklepa. O další věc je tedy postaráno a ta může fungovat jakýmsi samospádem.

Jenom smlouvu. Smlouvu by to s Iliczem chtělo.

To je tak na mne ... fuj, vopruz. Papírování. Ble.

Doteď jsme to snad k oboustranné spokojenosti brali tak, že nejdřív musí mít kde spát, kde si uvařit, kde se umejt. Jenže lejstro musí bejt, to i já v tomto případě uznávám.

Pojali jsme několik mustrů, ostatně Ilicz je ostřílený nájemní a podnájemní harcovník, společnými silami přizpůsobili na konkrétní situaci, dohledali platné případné paragrafy.

Poslední, co zbývalo, byl paradoxně jeden drobný údaj odkazující na mé vlastnictví bytu: identifikace zápisu v Katastru nemovitostí. Číslo listu vlastnictví.

Což o to, z KN jsem svého času líbezbrýf dostal, tam to přesně píšou, jenomže kde je taková bumážka asi tak teď? Buď ještě v některé skupině krabic nevybalených, nebo už ve stavu vybaleném, avšak neutříděném. "Zatím někam dáno."

Chachá - však od čeho máme moderní technologie? Vždyť do takového rejstříku se lze dnes podívat i online.

Přitáh jsem si takhle v pondělí židli k počítači, otevřel prohlížeč, nalistoval "Nahlížení do katastru nemovitostí". Navolil správné katastrofální území, číslo popisné, číslo bytové jednotky. Jasně, můj byteček, moje jméno, ono požadované číslo listu.

Dole docela malá poznámečka:

Omezení vlastnického práva: Název - Nařízení exekuce.

Tak? Hehe, nějaká chybička se jim tam asi vloudila, ne?

Pravda, že ve mně i hrklo. Nelenil jsem, zavolal na Katastrální úřad. Co oni na to? Jak může takový překlep vzniknout?

Prej nejde ani tak o překlep. Prý je proti mně fakt vedena exekuce, že jsem asi někdy nezaplatil pokutu jako černý pasažér v MHD. Jo, cha, já a v MHD a pokutu, jo? Donedávna jsem měl ryze formálně šalinkartu, reálně jsem jezdil tak s bídou na oběd dvě zastávky. Možná kdysi tak čtyři roky zpátky, že jsem platil těch 30 Kč, když jsem si šalinkartu zapomněl doma. Letos jsem jel MěHroDem s bídou pětkrát (pokud nepočítám za účelem svatby pronajatý parník), obvykle z autoservisu nebo zpátky do něj pro auto. To si kupuju jízdenky kusové. Ba dokonce mne jednou i revizor kontroloval, zrovna tenkrát, kdy mne řidič zmrdal jak psa, že po něm chci jízdenku, aniž bych měl tušení, kolik vlastně stojí a jakou chci (tedy jaké v současné době vůbec existují).

"Jo, pane, ale to se bavíme o rozmezí let zhruba 1997-2000."

Ha, to mi docela sklaplo.

Paní mi ještě dala číslo na patřičného exekutora, ať mu zavolám a domluvím se. Zavolal jsem. Domluvil se. Domluvil se, že se pro papíři zastavím hned v úterý. Radši.

Zastavil jsem se, obdržel jsem.

A takto jsem zvěděl, že po mně exekutor chce takřka 12.000. Jo, dvanáct tisíc. Slovy.

Figurovaly tam roky 2000 a 2001, co je co jsem nechápal, to prý můžu zjistit u soudu.

Kamž jsem se hned obratem vypravil.

Jenže zase ouha.

Do budovy soudu nesmíte se zbraní. To dá rozum, takto je to i v zákoně. Na slušných soudech existují avšak trezorky, kam vám má Justiční stráž možnost takovou pištol uschovat. Ne už tak v Brně na Městském Oudu.

Už na dveřích maj lejstro, že Justíci odebírají a uschovávají pouze zbraně malicherné, tedy nože, boxery apod. Možná teleskopický obuch by taky sežrali. Střelné zbraně né-e, to snad jedině oblastní oddělení PČR nedaleko na Běhounské. Podepsán jakýsi Kiš. Snad JUDr. Místopředseda čehosi. A jéje, srážka s JUDrem. Svlečna Justička se mi jestě snažila jakože vyjít vstříc:

"A to tady nemáte třeba auto, že byste si to nechal v něm?"

Svlečna Justička byla patrně veselá kopa.

Přitom tam mají ještě vybíjecí box a dva roky zpátky prej zbraně normálně uschovávali. Kiš ví ...

Nicméně když už jsem tam byl ... zkusím tu policajtárnu, co voni na to ...

V jedněch dveřích fízlárny na mne čuměla jakási dvě čerstvě popubescentní telátka ženského pohlaví (což na nich byla asi stěžejní kvalifikace), po chvíli přemítání soudila, že to jedině ze strany Svoboďáku v hlavním vchodu, ony jsou pohlavní (vždyť to říkám).

V tom hlavním vchodu maj teda policajti tu novou-úžasnou-recepci-pomáhat-chránit, co se jima furt chluběj. Baže aby ne, každej pultík za několik milionů. Taky je to jejich největší počin za posledních několik let.

Za pultíkem zas jakási nevábná ženská - nee, kdepak, nedělaj. Nikdy o tom neslyšeli. Proč by měli přebírat a uschovávat nějaké zbraně? Že jsou Policie? Jo, to jsou. A co to s tím má společného? Ještě tam s ní místo nějaké kloudné práce evidentně flirtoval jakýsi znuděný fízl (v civilu, ale jasnej od pohledu). "Fakt to mají na tom soudě napsaný? Tak lžou."

Jasně. Problém je v tom, že já to nikdy nepotřeboval, čili si taky piču pamatuju, jak to v tom zákoně je. Vím, uschovat kvér může Policie ČR, v budově soudu Justiční stráž a ve vojenských objektech Vojenská policie. Jenomže nemám tucha, jestli taky musí.

Inu což, cestou zpátky na parkoviště jsem se jenom zastavil znovu na vchodu toho Městského Oudu, abych svlečně Justičce zvěstoval oficiální policejní názor - Kiš je lhář. JUDr.

Další pokus jsem učinil ve středu, kdy jsem na soud už pronikl, neb jsem byl "holej". Teda až na několik nožů - konkrétně zavíráček a multifunkční kleště mj. se dvěma podobnými nožíky. To jest třeba odevzdat oproti formuláři. Pak už jen vytahat z kapes tři telefony, peněženku, cigártašku, dvoje klíče, dvě baterky, dvě propisky ... projít dedektórem, ve třetím patře se dozvědět, že patřičný elaborát dlí na spisovně na Rooseveltově, oproti podpisu vyzvednout nožíky a celé si to zopakovat o tři bloky baráků vedle.

Spisku jsem se nakonec dopídil.

Ano, černý pasažér jsem byl asi opravdu já. Ba i stránku z revizorova bonzbločku tam měli - s mým podpisem a číslem pasu. Maj pravdu, předsedo, občanku jsem toho času několik let nevedl. Toho času, tedy konkrétně 27.03.2000. Jo jo. Osm a půl roku zpátky. A že ještě jeden papír, připomínka od soudu, že nebudu-li platiti, bude mi ustřižen. 03.01.2001.

Vím, vím. Přesně dvě období, kdy jsem dvakrát v rychlém sledu měnil práci, všeho nad hlavu, úspěšně se mi podařilo "odložit" obojí. Ani bych neřekl, že bych to záměrně nechával nějak "vyhnít". Vůbec o tom nemám potuchy.

Šest a půl roku se nedělo nic. Žádná upomínka, žádný kontakt.

Pak se excitoval jakýsi advokát (Mgr. Adametz) DPmB a koncem září 2007 poslal svůj elaborát na soud. Čímž začala a skončila jeho úloha. Ten požaduje 3500.

Tramtadadááá ... JUDr. Kiš. Aha, starej známej. Dle razítek to dostal na stůl 01.10.2007 a téhož dne vydal rozhodnutí a postoupil exekutorovi. Jo jo, jestli je někdo pomalej, tak to není naše justice. Kiš asi dobře ví, proč se bouchaček bojí jak čert kříža, che.

A zas ... od 01.10.2007 si syslí případ exekutor (Mgr. Homola). Výkon nula bodov. Žádný kontakt, žádný pokus o nějaké slušné vyřešení. To je to, co jsem si vyčenichal až sám. Ten chce 7700.

K tomu jakejsi soudní poplatek snad 540 korun.

A v neposlední řadě si na svých 211,- Kč přijde i Dopravní Podnik města Brna.

Suma sumárum - 11.877,50 Kč. Každému, co jeho jest.

Máti mi v úterý odvezli zase do nemocnice.

A zas si tři dny prozpěvuju střídavě dva oblíbené opečbuřtsongy: "Jsem černej pasažér" a "Na právníka vytáh ráži pětačtyřicet."

Pátek, 08.08.2008 ... Jak ze starýho vtipu ...

... od Pavla Kantorka nebo ze scénky se Šimkem a Sobotou.

Zase jedna vzpomínka z prázdnin, mám to tady v notýsku ...

Pro máti se podařilo poslední červencový týden zařídit přemístění do soukromého sanatoria do Řečkovic. Dlouho tam nevydržela. Už nějak po týdnu v neděli se jí zase přechodně zhoršil zdravotní stav a na palubě sanitky RZP vyrazila na okružní jízdu: nejdřív zpátky k Miloušům, okdud ji do Řečkovic přeložili. Tam pak naznali (vcelku oprávněně), že u nich byla jenom na jakési doléčení, spádově patří do Vojenské, taky tam mají její podrobnou dokumentaci. A tak ji ještě týž den převezli tam.

Šlo jen o jakousi - z pohledu na celkové události poslední doby - takřka banalitu, ve VN byla necelý týden a šupajdila zpátky do Řeček, kde dlí doteď (začátek listopadu).

Jen pak v pátek jsem tam musel ještě sjet od jakéhosi MUDra-nadporučíka vyzvednout jakési papíry, neb jsou tam kokoti (viz doktorka "Šála") a zapomněli jí to na cestu přibalit.

U zvonku na dvě přilehlá oddělení - Chirurgie B a Chirurgie C - stojí jakási paní a snaží se ten (velký, kontrastní a zřetelný) nápis zblízka přeluštit.

Když si všimne, že někdo stojí za ní, otočí se s otázkou:

"Prosím vás, tohleto, to je oční?"

Středa, 05.11.2008 ... Spam ...

Telefon. Kolem poledne.

"Dobrý den, volám od firmy XY, měl byste chvíli ..."

"Ne. Nemám chvíli. Navíc nechci bonus, paušál, kredit, chytrou půjčku, hloupou půjčku, vůbec žádnou půjčku, kreditní kartu, platební kartu. Nekoupím, neprodám. Všechno mám, kromě té chvíle. Nashledanou."

Další slovo jsem od telefonistky už neslyšel. Možná proto, že jsem zavěsil.

Dlouhé. Moc dlouhé. Zbytečně zdvořilé, ačkoli mi to takhle "po ránu" přišlo žoviální. Ale chce to zrychlit.

Odpoledne u benzínky nabízel zase nějakej zevler kreditní karty.

"Dobrý den, smím se vás na něco zeptat?"

"Ne."

Finýto.

Takřka výtečné.

Jenom eliminovat ten úvod. On se zeptá, jestli se může zeptat. Takže ačkoli odpovím záporně, on už se vlastně zeptal. Hajzl.

Jenže mne nenapadá, jak na to. Nebrat telefon s cizím číslem? A cizímu kravaťákovi jednu ubalit, sotva otevře hubu? Obojí je nezdvořilé. Co když jde telefonujícímu o život? (Dobrá, předstírejme, že telefonujícímu z cizího čísla jde o život a mne by to jakože mohlo zajímat.) Kravaťák mi třeba chce říct, že jsem zapomněl zabrzdit auto a ono mi teď couvá z kopečka do potoka. Nebo požádat o rozměnění na drobné do kafomatu. Otevře tlamu a ťaf - neřekne, nepožádá. Přičemž to by byl vomyl.

Jak tedy ještě více zkrátit jednání s orálními spammery? Má někdo nápad? Můj vzhled a nevraživý pohled už nezabírá.

Úterý, 28.10.2008 ... Strejda Jurka ...

Znovu a znovu: ne, fakt jsem nescípnul, ačkoli, popravdě, nemám k tomu nijak extra daleko.

To je furt něco.

Volby příprava přes týden, volby o víkendu, volby likvidace po víkendu - a pak ještě jednou. Pro velký úspěch zopakovat. U těch dalších už jsem nemusel bejt fyzicky přítomen, pročež jsem byl fyzicky přítomen v Plzni. Dostěhovávám, čili alespoň transportujeme krabice. Krabicemi znovu plníme nedávno už jakž takž prázdný byt. Ale do konce týdne to musí bejt, abych si moh nakvindovat do bejvalého bytu nájemníka (Ilicze) a aspoň jedné starosti se zbavit (snad).

Hadrníci mi sami od sebe vyplázli dva dlužné měsíce, čímž se dostali na historickou nulu v dluzích a ve zpoždění plateb. Mám pocit, že opravdu poprvé. To oni budou asi něco chtít.

O víkendu Groulí pochod do Berouna, následující dvě soboty fotím hokej - ačkoli to už mi připadá jako ty světlejší zítřky.

Pozitivní zpráva dne - Ťapinka s velkou pravděpodobností uvěřila v existenci strejdy Jurky a jeho rodinného křídla sestávajícího z tety a dvou sestřenic. Strýce a tetu jsem za poslední dobu už viděl (strejdu cca 3x a tetu 1x za deset let), sestřenice od roku cca 1994 poprvé. No jo, holt naše famílije.

Pondělí, 13.10.2008 ... Žebříček do domu, hool do ruky ...

Kefalín, keby sa na to pozrel súdruh minister Čepička ... ehm, tedy Žebříček ...

Budou volby, pročež už su zase v hajzlu a kromě sporadických výjimek, kdy stále stěhuju jeden byt do druhýho, trčím v práci. Například jako kokot opakuju státním úřednicím ovládání programu pro vyhodnocení voleb v okrskových volebních komisích. Je třeba všech 25 zapisovatelek pokaždé proškolit. Neboť je program pokaždé stejný. Naštěstí si je štosuji do skupinek, i tak jsem to opakoval už cca osmkrát, z toho několik cyklů s dramatickým nachlazením a bolestí v krku.

Též bude zima. Pročež objednal jsem nové zimní pneumatiky. Dvoje. Ne dvě, dvoje. To jako osm. Ne, že by byla až taková zima, ale na každé z rodinných aut jedny.

Neboť budou volby a trčím věčně v práci, zadal jsem dodací adresu do práce. Buď jsem tam já, v době oběda je tam aspoň třeba Tlustej Vratočuč Gauner. K Tlustýmu Vratočučovi Gaunerovi deponuju obálku s bakšišem pro donašeče pneumatik, buď převezmu přímo já, případně převezme (k jeho velké radosti a jistě se spoustou ochoty) osm ks pneumatik Gauner.

A neboť budou volby, usmyslel si ministr dopravy Žebříček, že náš ouřad poctí svojí návštěvou. Přiletí poklepat na nějaký základní kámen stavby, která se už půl roku čile staví. Teda půl roku ten náš konec (jinak je to v procesu už hrubo přes dva roky). Přiletí, to jako fakt éroplánem - mrdnout kladívkem do šutru. Inu, stranická knížka ODS se nezapře. Ale jinak je soudruh Žebříček tělem i duší socialistický pazdrát a prakticky každý jeho choromyslný výplod osciluje mezi socanem a bolševikem. V ODS je pouze nastrčený jako delegát. Cosi jako atašé. Ačkoli ony ty strany napříč spektrem v poslední době opravdu jaksi konvergují. Tím líp. Při nejbližším vhodném převratu je nebudeme muset třídit. Navzdory úpornému snažení s. Žebříčka se z dopravy ještě nestala hromadná vyvražďovačka, což lze přičítat snad jen tradiční české laxnosti (aneb "my jim na to stejně serem").

Jo, ale s tím Žebříčkem na ouřadě ...

Žebříček se prý přisere mrdat kladivem do grimlu. Nevím jistě (a dobře tomu radš tak), koho napadlo udělat z ouředníků kanonenfutter a nahnat je jako stafáž na páně Žebříčkovo mrdání. Fakt, povinně. Bez prdele. První máj hadr. Netuším proč, snad aby to na případných kompromitujících fotografiích vypadalo jako hlouček čumilů. Jako, že to vůbec někoho zajímalo, kterak Žebříček slavně "zahajoval" stavbu. Interně ze zosnování této kulišárny podezírám Velkého Šéfa Kvakina, neboť a) ODS a b) jako jediný z toho jevil nepokryté nadšení. Mezi ingósty zavládla chmurná nálada, neboť, pokud je mi známo, vyreklamovat se podařilo zatím jen jedné kolegyni, jež má již dlouho dopředu nahlášené a doložitelné důležité jednání. Ostatní sice hudrají, ale zítra úderem hodiny H budou na značkách, navíc prý slušně a vkusně oblečeni. Hehehééé.

Šéfové - Tasemnici - jsem striktně odmítl se jakékoli podobné komedie účastnit s odůvodněním, že mám důležitější a zajímavější věci na práci. Navíc na svojí oblíbené podzimní maskáčové bundě ála Wehrmacht nehodlám pro tento týden nic měnit. To, kurva, ani omylem ... A klidně doložím lékařské potvrzení, že se mi z toho hňupa dělá fyzicky špatně. Kupodivu to vypadalo, že se mnou Tasemnice i souhlasí. Třeba také proto, že po exhibici hodlá Žebříček ještě po nějakou dobu okupovat zasedací místnost. Zasedací místnost, jež je jinak už dva měsíce vyřazena z provozu a ve které jsou už po tu dobu rozloženy desítky tisíc (doslovně) materiálů k volbám. Za účelem učinění blaha Žebříčkova byla zasedačka alespoň zčásti zprovozněna, valná část materiálů odtam eliminována a rozstrkána do přilehlých kanceláří, mj. k Tasemnici. Aby to vypadalo, že nemáme prakticky co na práci.

Původně jsem chtěl vyhlásit strategický ústup na Magorát pro data a setrvat tam valnou část zítřejšího dopoledne. Nicméně z konceptu mne vyvedl Databázový Drtič, poněvadž tento bude mít poslední verzi dat pro volby připravenu pro kabelový přenos (CD do kabele) až někdy v odpoledních hodinách. Navíc je zítra plošná zatěžkávací zkouška Statistiky, což znamená, že bych se měl vyskytovat alespoň v perimetru ouřadu.

Pročež jsem stanovil finální plán - dopoledne budu na pracovišti k ruce paní inžinýrce ze Statistiky, a to až do příletu páně Žebříčka. Neb se dozajista musíme vhodným způsobem postarat o páně ministrovu bezpečnost, nejlépe bude, když budu na inkriminovanou dobu uzamknut ve své kanceláři. Zvenčí. To pro něj bude nejbezpečnější.

Později v průběhu dneška mi přišel milý mail z Mišelinky, že mi gumy odešly a zítra mi je spediční služba jistě ochotně přiveze na udanou adresu.

A kurva.

Po dotazu na depo - pochopitelně, v době Žebříčkovy exhibice.

Ano, jeden z nejimbecilnějších Žebříčkových populistických slintů byl hned ten z prvních, kdy po sérii ťukanců kdesi v centru Prahééé po prvním sněhovém poprašku (když silničáři měli ještě tradičně červen) chtěl vyhlašovat zimní gumy zákonem. To by se mu moje křeččí zásoba mohla líbit. Ale asi by to nebylo ono - i pro vjezd před budovu platí zítra přísný zákaz a pozastavuje se na tento den i platnost vydaných výjimek. Tak vzácná návštěva pračurák je.

Operátora z depa jsem uprosil na pozdní odpoledne, možná lépe na středu. I se základním vysvětlením ... "Ano, vím, kam myslíte, že by měl pan ministr jít. Já si to myslím také, bohužel, já si jej nepozval ..."

Následně mi volal můj dvorní dodavatel HW/SW. Že by mi mohli dopoledne přivézt počítače zapůjčený na volby. Hehe. A uskladnit je v zasedačce. Heheheee. Taky povídal cosi o prdelích.

Když se daří, tak se daří.

Jo, dodavatel HW/SW ... Už přes tejden mám objednanej novej foťák, akorát ten jeden můj požadovanej kit zrovna nemůžou sehnat.

"Hele, při vší úctě, tady na kopcu ho maj skladem. Se na to vyserte, já si ho zajdu koupit tam."

"To zní jako vyhrožování."

"Nezní. To JE vyhrožování."

Vyhrožování se stalo skutečností. Ne, opravdu nehodlám chodit další tejden s dvaceti papouchama v kapse.

Odmít jsem tedy počítačovýho šefa i s počítačema. Pak zkoušel ještě jeden návrh - prej jestli tam zejtra nebudu do pěti odpoledne. Řek jsem mu, že to nemám v úmyslu. I když si po obědě zajdu pro ta data, dýl jak do čtyř se s tím taky srát nehodlám. Hmm. Posteskl si a šel zavelet ke skládání náklaďáku. Prej to nemůže přes noc nechat na dvoře, bo by mu to Cikáni rozebrali. Až později jsem si vzpomněl na tu plošnou zkoušku, kterou jsem v daný moment zasklil jak dveře. Budu tam trčet klidně do sedmi do večera.

Už jsem ovšem neměl to srdce znovu volat a nechat to skladníky zase nakládat.

Jestli já se z toho všeho neposeru ...

P.S.: A jo, já to datum psal až nakonec ...

Týden kolem 01.-03.10.2008 ... Seznam s kretény ...

Zase se blížej volby. Pominu pro teď velkoryse fakt, že jde o volby do krajských zastupitelstev, která dodnes netuším, k čemu vlastně jsou. V životě jsem neviděl pojít něco kloudného z "kraje". I to, že, když tak sleduju politickou situaci, můžu se na veškerou tu pakáž osobně asi leda tak vysrat. Spíš mi jde o technickou stránku věci ...

Jako vždy mám na starost mj. za náš ouřad vygenerování a tisk seznamů voličů z úžasného celoměstského informačního systému. Ona to není až tak docela moje práce, ale hned v roce 2000 mi to nějak skončilo za krkem, já už se ani tak nešprajcuju, zas taková extra námaha to není, abych kvůli tomu extrémně skuhral. Béřu to jako nutné zlo, generuju a tisknu.

Tedy opět také jako vždy jsem si přenesl z Magorátu aktuální data kabelovou metodou (vezmu CéDéčko do kabele a idu), nakopíroval nová data ohlašovny trvalého pobytu, nechal přetřepat, přepočítat rozsah volebních okrsků a vyhodnotit, kdo oprávněným voličem je a kdo není. A jal jsem se tisknout první seznam pro roznos volebních lístků. Když jsem tak na to koukal vždycky po sto stranách, jestli třeba v tiskárně nedochází toner, upoutal mne jeden řádek ...

Prezidentka ...

Už jsem ji tady taky někdy zmiňoval. Baba, mešuge, která trpí utkvělou představou, že je prezidentkou republiky (občas i guvernérkou světa a OSN, ale to jen někdy, když jí dají slabší prášky). Ano, ta, která dokáže ve světlejší chvilce, kdy její elaboráty mají i hlavu a patu (aniž ovšem smysl), přijít s přípisem, že z jejího rozhodnutí bude starosta - Velkej Šéf Kvakin - popraven, nechá si potvrdit na podatelně kopii a s pocitem dobře vykonané práce zase jde domů dále úřadovat.

Prezidentka se tedy skví ve volebním seznamu (všiml jsem si jména, neb v jednom okrsku byla na první straně). A bez poznámky. Že tam je, na tom by nebylo nic divného, jsou tam - v tomhle elaborátu pro donašeče lístků - všichni, jež alespoň druhý den voleb dovrší osmnáct let věku. Ovšem někteří s poznámkou. "N" jako "nevolič". Kupříkladu cizinci, jež sice jsou starší osmnácti let a mají i trvalé bydliště na území MČ, nemají však občanství ČR a tedy v těchto volbách volit nemohou. Stejně tak by avšak měli mít "N" nesvéprávní, tedy zbavení způsobilosti k právním úkonům. Jak praví zákon - jejich volební právo je omezeno. A konkrétně o téhle vím natuty, že je zbavena způsobilosti. Co taky chtít, když běhá po ulici a zvěstuje, že zítra přijde genocida? Přičemž, samozřejmě, by ono genocidium bylo vykonáno na její pokyn, to dá rozum.

Copak o to, todle vem čert, když pakosti dostanou do schránek lístky, nic tak zlýho se neděje. Na to se až tak nehraje a obálka sem, obálka tam. Důležitý je, aby byli vyselektováni a vytříděni štandopéde nejlépe ven z volební místnosti, pokud by se tam dostavili.

Přičemž to je ten druhý problém - oni figurují i v tom "ostrém" seznamu, kde už nevoliči nemaj bejt uvedení vůbec. Jsou tam jen skutečně oprávnění voliči, přičemž, pokud přijde někdo třeba čerstvě přistěhovaný, může být na základě předložení OP dopsán a připočten. Aspoň ti cizinci tam třeba už nejsou. Taky to při jedněch volbách bylo tak, že tam nevoliči byli s poznámkou a od celkového počtu se odečítali. Jak to má být v tomto konkrétním případě, to suď Bůh, neboť zákon o volbách do krajských zastupitelstev se v tomto bodě ohledně seznamů voličů odvolává na jiný zákon (tuším o volbách do zastupitelstev obcí) na dva paragrafy, které zní: §10 Zrušen a §11 Zrušen. Hmm.

Nechal jsem si cvičně předhodit seznam několika jiných pakostů - jsou tam spolehlivě všichni.

Dlužno podotknout, že tentokrát to není chyba registru obyvatel. Všichni z nich mají v registru ohlašovny trvalého pobytu uvedeno zbavení svéprávnosti, dokonce se tento parametr přenese i do registru občanů dané městské části. Chyba je v tom vyhodnocení podprogramu, který vyzobává oprávněné voliče a řadí je do sestavy.

Jenže to nevysvětlíte.

Kolikrát už jsme si vyslechli spílání, že stále choděj volební lístky deset let mrtvé babičce? Taková situace může nějak vzniknout, pokud babča natáhne bačkory na nějakém atypickém místě (nevím konkrétní příklad, ale jaksi se to v ojedinělých případech stává). Třeba úmrtí v nemocnici se do centrálního registru dostane zcela spolehlivě. Z jakési jiné situace zkrátka ne. A rozezlení rodinní příslušníci se přiletěj vyřvat na místní ouřad. A co jako? My z naší pravomoci babku v CRO umrtvit nemůžem. Oni ví, že je bába maukez, my to už víme taky, nic s tím nenaděláme. Jo, můžeme dát Magorátu podnět k prošetření. Šetřit může z tohoto pohledu jenom Mágo a nahlásí to dál. Jenže to musí vyhysterčenej vobčan dojít na někoho, kdo si patřičné údaje má čas zapsat a je ochoten a oprávněn se tím dále zabývat. Což není např. Tlustej Vratočuč Gauner, Šofér Mirajz nebo některá ze sextretářek, kteří to obvykle chytnou jako první. Takovému kokoťákovi jde jen o to, aby seřval právě prvního, koho potká. Přičemž ten první si z toho hovno dělá a hovno s tím nadělá. Místo, aby šel kokoťák s úmrtním listem od babčajne na Magorát, vyřve se na nějakého nebožáka a ... při příštích volbách se přijde rozohnit zas. S dostatečným zápalem si s sebou vezme i reportéra z televizního kanálu.

To jsou malý věci a čert je vem.

S trochou odhodlání jsme ustáli i opačnej případ, kdy se k volbám došoural dědek, jenž byl dle našich análů dávno mrtvej, načež tento začal bušit holí komisi do stolku, že mu upíráme volební právo. I kvůli tomu jsme byli v televizi.

Když je u nějakého referenda moc nuda a vypadá to už, že se o nás tentokrát ani nebude hovořit ve zprávách, některý mamrd dá za plentu na zaškrtávání hlasů jenom obyčejnou tužku. A jsme v éteru natošup.

Prostě skoro vždycky - až na tu epizodu s tou tužkou nikdy vlastní vinou. Zkrátka jsme asi po ruce nebo co. Ty první příklady, to byly chyby v datech, která jsme dostali.

A tentokrát zas ti myšáci ... I to je věc Magorátem dodaného programu. Ale vysvětlujte to TV Hovna.

To jo, voni tam asi byli i vodjakživa. Do téhle sestavy se prej nehrabalo roky a roky. Jenže dřív takovej mešuge neměl vobčanku, takže připuštěn být tak jak tak nemohl. Maximálně to tak hnulo o nějakou setinu procenta s volební účastí. Na to, myslím, taky docela sere pes. Teď nějaká chytrá hlava vymyslela, že se všem pakostům vobčanky rozdaly, že jako aby mohli prokazovat svoji totožnost. Že co kdyby jako někoho zajímali. Hmm. Někde snad na druhé straně maj malou poznámku, že só na palicu.

Dobře, tak teď vidím ty experty v těch komisích, jak se budou každýmu dívat do vobčanky, jestli není vadnej. Ha ha. To je materiál, kterej je rád, že se sám dožije aktu sčítání. Když u toho ještě udrží moč a neslintá, bejvá obvykle delegován jako předseda komise. Tudy cesta taky nepovede.

Takže jsem móc žádostiv, jestli a případně jak dokážeme naše naše úředně uznané notorické blby a idioty ze seznamů eliminovat.

Doplnění:

Aha, jestli tomu dobře rozumím ...

Odhlédnu-li od faktu, že zákon o krajských volbách se odvolává na stálý seznam voličů vedený podle zrušeného zákona o komunálních volbách ...

Když vezmu za relevantní aktuální znění zákona o volbách komunálních, pak se mají tisknout finální seznamy s poznámkou o praštěnosti toho kterého voliče, čili v tomto případě vlastně nevoliče.

Dle závazné metodiky pro sčítání dle Statistického úřadu se ovšem tihle od celkového počtu voličů odečítat nemají, přičemž ovšem voliči nejsou a volit nesmí.

Takže znovu:

... jestli tomu dobře rozumím ... tak tomu už vůbec nerozumím.

Čtvrtek a pátek, 31.07.-01.08.2008 ... Prázdninové dírkobednění ...

Neb bylo nějakou dobu hezky, uchopil jsem dírkovou komoru do batohu a obálku fotopapírů a jal se ze sebe opět dělat blba s pikslou: u Hlavního nádraží, na mostě, na římse vně budovy ve čtvrtém patře Magorátu ...

Výsledky se i mně samotnýmu už občas začínají líbit, přičemž úspěšnost použitelných snímků se už pohybuje kolem 60-75%.

Hlavní nádraží	Královopolská strojírna
Vlaková zastávka Brno-Lesná	"Rohlík" alias velení Univerzity obrany
Kounicovy koleje	Malinovského náměstí a Mahenovo divadlo

Čtvrtek kdysi o prázdninách - Egi versus Phil Collins ...

Jak jsem říkal mnohokrát, donedávna jsem za etalon nejvyššího blba považoval státního úředníka.

Podle poměru jednotek:

1 blb = 1 státní úředník

Což o to, rovnice platí stále. Ale zjistil jsem, že existuje ještě vyšší jednotka. Od doby, kdy jsem začal melouchařit pro Hadrnictví s.r.o., všiml jsem si, že prodavačky z provozoven dokázaly státní úředníky hravě trumfnout.

1 prodavačka z butiku = 3,14 blba.

Byl jsem si na jedné prodejně pouze cosi vyzvednout. Dokonce, tuším, prachy pro mne. Mzda moje vezdejší odpočítaná rovnou z tržby určené pobočky. Spíš aby řeč nestála, abych jenom nepřišel, nesbalil love a nešel zas do prdele, jsem si tak veskrze formálně polohlasem mudroval: "Takže dámy, asi vlastně vy ani nic nepotřebujete, že jo, to byste se bejvaly byly ozvaly ..."

"Potřebujeme."

A kurva, že já nedržel hubu.

"Potřebujete?"

"Jo. Pane Eger, udělejte něco, prosím vás, ať nám tady furt nehraje ten Phil Collins ..."

Vrr vrr ... šrot šrot ... v hlavě to pracuje, ozubená kolečka skřípou a snaží se zapadnout. Phil Collins? Jakej, kurva, Phil Collins? Jo, vím, kdo je to Phil Collins, to vím i já jako kulturní barbar v hudebních oblastech kdekoli za hranicí opečbuřtsongů. Phil Collins je takovej pěvec populární. Přinejmenším tak před dvaceti lety. Ale co s ním maj společnýho ony a co s tím vším mám společnýho já? Aha, možná, jak jim tady něco huhňá z těch reproduktorů, při troše dobré vůle by to aj Phil Collins moh bejt. Toho už jsem si ostatně několikrát všimnul - počítač kromě evidence skladu a pokladny používají třeba i jako ozvučení prodejny. Baba přijde, spustí nějakej WinAmp nebo co, ono to hraje ... Ale proč by to teda hrát nemělo? Spustit to umí, tak vypnout taky. Zase TAK blbá není. To už by musela bejt policajt.

"Phil Collins? Ten co tady šmrdlá z repráku? To je von?"

"Jo."

"A co s ním? Hraje. Nemá? Nebo oč kráčí?"

"Hraje. Furt. Furt von, furt to samý."

"No a? Tak si pusťte něco jinýho, ne? Nějaký CéDéčko, nebo si dovalte něco v MP3kách."

"Neumíme ..."

A jo. Odtud vítr vane.

"Moment, moment. To chcete říct, že tady máte v MP3 všehovšudy jedno album Phila Collinsa, přičemž ho posloucháte furt dokolečka dokola?"

"Jo."

"Eeeh? A jak dlouho, proboha?"

"Dva roky. Dvanáct hodin denně. Včetně víkendů."

To už vyžaduje jisté zanícení.

Prázdniny a sňatek, part III. - Fotograf, Sokoban a žlutý voči ...

Kolem sňatku by byl tedy stav v první polovině srpna zhruba následující: máme termín, místo, parník, hospodu (a domluvené pečené prase v ní), kapelu, oddávajícího. Moje práce. Ťapinka šaty, já kvádro, prstýnky. Ťapinka zajistila cukroví (ač se později tuto položku ve snaze o zveličení zásluh snažila rozepisovat na cukroví prosté sežratelné, cukroví do bedniček odnositelné a dort jako sólo veličina, stále to bylo od jedné ženštiny kdesi za Brnem). Svědky Kraťase & PraPetru. Plus měla Ťapinka předdomluvené kadeření a pugét kdesi.

Chyběla nám moje košile a kravata (vyhodnoceno jako "lze sehnat kdykoli") a pak jedna ze stěžejních položek: fotograf.

Se řekne ... fotograf. Nejlepší fotograf v širokým dalekým okolí jsem samozřejmě já. Hehe. Dobře, tak ne nejlepčí, ale nejlíp a nejradši o tom umím mluvit, no. Zkrátka fotoaparát už jsem sem tam nějakej v ruce držel. Jenomže tentokrát bych měl bejt objekt. Čili na druhé straně objektivu. Hmm. Ne, že bych neměl vynikající výsledky v práci se samospouští, ale přeci jenom bych se asi trochu naběhal a nejsem si jist, jestli by to všechny bavilo - čekat tak dlouho, než se vyblbnu. Prase je prase.

Navíc i kdyby ano - právě v tomhle ohledu Ťapinka hlasitě protestovala. Prý by jednou měla ráda hezký fotky (to je to, o čem jsem mluvil - ty ženský jsou z těch svateb jak pitomý). A na těch mejch vypadá prý obvykle jak trubka. Mno, když pominu fakt, že fotografie je svým způsobem záznam reality ... prostě se snažím fotografovat akční a dynamické scény. Někomu to potom takhle vychází, no.

Dobrá, nejlepší fotograf z okolí (ehm - já) byl tímto vtipným tahem postaven mimo provoz. Většina ostatních jsou buď reportážní, nebo nějací umělečtí. Běžní lepší amatéři si netroufali. Chmurné.

Byl nám doporučen známý od Lucie, tedy kamarádky od Marťana. Prý nějaký Hermann. A kterej Hermann, paní Müllerová? Já už znám Hermanny dva (s různejma počtama "r" a "n" ve jméně), jeden je větší piča než druhej. S vobouma bych nechtěl mít nic společnýho.

S Hermannem jsme si dali sraz kdesi v putyce. Vypadal ... no, krapet alternativně, ale opravdu jen trochu. Jinak veskrze sympaťák. On se fotografováním přímo neživí, spíš to bere jako koníčka a sem tam službu pro pár známých, i v našem případě jakožto pro známé od známého od známé. Že má jako tu "možnost výběru" či jak. No - ať má, ne? V zásadě prý ano, přijde, nafotí. My ho za to nakrmíme a vůbec budeme opečovávat, plus zaplatíme. Sám neví kolik, ale určitě se nějak domluvíme, přinejmenším bude určitě levnější než profesionální fotograf.

Však já jsem říkal - nechcem taky zázraky. Ať má Ťapinka hezký fotky na vzpomínku. A když to bude aspoň okrajově známej člověk, ať se nám tam nemotá nějakej dočista cizí jouda, taky dobře. Co víc? Jasně, dal jsem taky příklad k dobru - znám člověka, kterej si říká "fotograf", mám pocit, že už jsem to tady i zmiňoval. Takovej element dokáže vyfotit nějakýho nejrychlejšího stepaře (nebo tanečníka čehosi?) na světě a dodat snímek fotky s titulkem: "Nejrychlejší nohy na světě" ... bez nohou. Jenomže to je obecně známý kokot a další takový snad už neexistuje. Když to bude o stupeň a více lepší, budeme určitě spokojeni.

Inu což? Říkal jsem Ťapince už před hospodou - na mne udělal ukrutně dobrej dojem. Že příjemnej maník a tak.

Ještě poslal odkaz na svoje ukázky fotek.

A následující den mail:

Dobrý den pane Egere,
trochu jsem se porozhlédl po internetu a zabrousil na Vaše stránky. Nelíbí se mi Váš pohled na práci ostatních a rozhodl jsem se vaši svatbu nefotit. Jak jsem říkal neživí mě to, a proto mám volnost výběru. Přeji Vám hodně štěstí do dalšího života.
Honza Hermann

Tož to bysme zasejc jako měli.

Nepochopil jsem to tak úplně doteďka.

Samozřejmě - kouknul jsem se do statistik přístupů (snad ještě o den později): Hermann mi dal navštívenku, takže podle domény služebního mailu jsem dokázal zjistit, že mi leze po stránkách intenzivně už dva dny, i po svém slavném "odmítacím prohlášení", ba i následující den. Avšak pozor - výhradně po té veřejné a dle mého neškodné části. Ťapinka i zaúkolovala svůj slepičí spolek z Ženy-In, aby zkusily najít, kde si tam nějak nevážím práce ostatních nebo takňák. Bez valného výsledku. Ano, chápu, tady v deníčku dokážu tepat kdekoho, ať už jde o nadsázku a vtip, či si to dotyčný zaslouží. Z čehož jsem si taky už občas vykoledoval u někoho nepříjemné postoje. Ale sem se Hermann vůbec nedostal !!

Se ví - poslal jsem mu velice slušný dotaz, jestli nedošlo k omylu, zda si jenom něco špatně nevykládá nebo oč prostě kráčí? Zda může specifikovat příklad, co se mu konkrétně nelíbí?

Už ani neodpověděl.

Zařadil jsem si tedy Hermanna - kamaráda od Lucie, kamarádky od Marťana - do kategorie "megačurák" a vysral se na něj, na zmrda. Opravdu jsem neměl čas a náladu se s takovým hňupem dohadovat, nedejbože se ho nějak snad doprošovat.

Obrátil jsem se na Ťapinkou nalezeného profesionálního fotografa (o tom v dalších dílech) a vše klaplo navýsost skvěle.

Důvod, proč jsme sháněli fotografa v řadách známých, byl možná zčásti finanční, ale především už jsem měl všeho dost. Nejen se svatbou, ale na všech frontách.

Celou dobu mám tu nemocnou máti. Furt. Teď už bezmála rok v kuse.

Naposled jsem snad zmiňoval, kdy byla tak nějak v květnu a červnu v LDN u Miloušů (po propuštění z vojenské nemocnice). Nevypadá to nijak nadějně a není prognóza na žádné zlepšení. Prostě kombinace demence a mozkové příhody většího rozsahu. Zůstává jako ležící pacient s potřebou čtyřiadvacetihodinové odborné péče. Klasika: částečné ochrnutí po mrtvici může člověk trochu nebo i zcela rozhejbat, pokud ovšem chápe, co se po něm chce. Což s zase s tím Alzheimerem jí nějak nedochází. A tak se tyhle dvě postižení doplňují a postupně krůček po krůčku prohlubují.

V LDN si ji ovšem nehodlali nechat na věky věků. Prý tam mají interní směrnici - maximálně 3 měsíce a dost. Pacienty, které se nepovede umístit domů nebo někam, kam rodina zařídí, dokáží rozstrkat do podobných zařízení mimo Brno. V případě máti třeba do Valtic. Zcela při ruce, že?

Zcela kategoricky jsem vyloučil možnost, že bych si máti nechal strčit domů, jakkoli je to proti všemu, co jsem vždycky chtěl.

Třeba kolegyně měla maminku, která nechodila, jezdila na kriplkáře, taky jí museli prakticky se vším pomáhat a starat se o ni. Ovšem té to aspoň myslelo. Chápala, co znamená: "Teď jdu na nákup, seď a počkej." Seděla a počkala. S máti bohužel takováto domluva není. Ach jo.

Nicméně i pokud bych se třeba vykašlal na práci a kdeco okolo, pod mojí laskavou taktovkou by máti měla asi prachbídnou životnost. Krmit mixovanou stravou, přebalovat, napájet vodou podle tabulek, převracet z boku na bok po zadaných intervalech, rvát práškama, zakrejvat, odkrejvat ... to všechno jsou jenom teoretické úvahy. Sebekriticky řečeno - tam s ní mají v některých momentech co dělat dvě školené sestry.

Podařilo se mi aspoň tedy sehnat sanatorium. Soukromé sanatorium kdesi v Řečkovicích, drahý je to jak kráva, ale odtama máti už nikdo vyhánět nebude a snažit se ji šibovat zas kamsi dál. Chápu a rozumím tomu - nemocnice není penzión, kde by se pacient mohl ulágrovat na neomezenou dobu, LDN v Brně taky ne. Tam pacienta dají trochu dohromady a pošlou ho služebním postupem někam dále.

Stihl jsem máti sice zažádat o nějaký speciální Domovy Duchů, ale tam je čekací doba taky jako bejk - zjednodušeně a odpudivě řečeno je tam seznam čekajících na to, až jim dostatek stávajících obyvatel vymře. Rok, dva, tři ... žádná míra.

Dobře, tady za to chtěj nemalý prachy, ale: taky mají díky tomu místo hned, že se jim tam nehrne každej. A když už někoho mají, tak ho, jak říkám, nebudou vyhánět, protože klient hezky pod dekou jest jejich obživa. Jak prosté.

Čili je máti furt při ruce. Možná je to jenom iluze, ale pořád mám takovej pocit, že třeba návštěvy na ni maj pozitivní vliv, ačkoli za pět minut už neví, že za ní někdo byl. Prostě si nenechám máti strčit kamsi do Valdic. Nebo Valtic. Nebo které prdele. No ne? Takhle jsem si vydechl a najel na cca obdenní režim návštěv. Chodit tam denně, to už by bylo opravdu nad moje síly. Občas to proloží třeba strejda Jurka (ten, co o něm Ťapinka tvrdí, že beztak žádnej Jurka neexistuje), občas její kamarádky. Navíc to považují jaksi za svoji morální povinnost, což je od nich rozhodně milé. Chtěl bych vidět, jak by se všichni hnali do Valtic. To zrovna.

Máti tedy koncem července převezli do sanatoria do Řečkovic, kde kromě týdenní pauzy na rychlé kolečko zas do Vojenské Nemocnice a zpět dlí doposud (psáno koncem září) a nějakou chvíli tam snad vydrží.

S tím ovšem úzce souvisí zase další problém: co s bytem?

Máti bydlela sama - dvě ulice od nás. Vlastně tedy tam, kde jsem vyrůstal.

Já se vlastně v osmnácti sebral a vypad z domu do jednopokojového bytu po babičce - o ulici níž, následně jsme (hlavní podíl máti) mi pak koupili byt dvoupokojový o tři ulice vejš. Tři mínus jedna rovná se dvě. Tedy ty dvě ulice.

Dokonce pak probíhaly úvahy, že by si to s náma máti vyměnila. Že by to měla levnější, teplejší (ten její je první patro nad sklepem a takovej hic jak u nás tam teda není) a samozřejmě s tím naším úžasným výhledem. Ačkoli zrovna jí tady udělali ten nový velký balkon a sama si před cca deseti lety nechala upgradovat kuchyň. Jenomže zase - kam by nacpala všechny svoje krámy, kterejch má plnej čtyřpokoják? A taky tenkrát nemohla chodit, to bylo před tím, než byla na operaci s kyčlí. A pak po operaci. Nutno uznat, že její ulice má třeba zastávku autobusu na své úrovni a k šalině a od ní to není až tak strašnej kopec. Možná tak že bychom prodali ten náš byt, jí koupili menší někde blíž zastávek ...

Zkrátka k tomu pak nikdy nedošlo.

Posléze třeba i chodit mohla, ale zas už, když to teď zpětně hodnotím, se nedokázala rozkejvat k nějaké systematické činnosti a úkolu tohoto kalibru. Možná už prapůvod toho onemocnění. Dlužno podotknout, že nás taky nic netlačilo. Jo, sneslo by to větší prostor, jenomže kde na to najít čas, že? Prostě to celé byla jenom taková kavárenská rovina úvah - vždy u máti u kafe.

Horší teď - máti byt půl roku prázdný, kam se choděj jenom zalejvat kytky. Copak to - důchod jí chodí na účet a druhou stranou inkasem zase odchází nájem. Takhle samospádem by to vesele mohlo fungovat ještě roky a roky.

Jenomže prachy chce třeba i sanatórium.

Zařídil jsem si tzv. "zvláštního příjemce důchodu", to jest systém, kdy mi sociální správa bude posílat její důchod přímo na můj účet a já jej budu distribuovat dál. Neboť máti není ve stavu, kdy by důchod mohla přebírat a jakkoli s ním disponovat. A měla by dostat příspěvek na péči - nejvyšší sazbu, nejvyšší bezmocnost. I to je v běhu řízení a vyplatí to zase mně a i zpětně, opět budu jako přestupní stanice. Jenom až se k tomu aparát rozkejve. Třičtvrtě roku, žádná míra. Nu což, rezervu zatím mám, tak to vydejchám.

Součet důchodu a příspěvku na péči je ovšem tak na to sanatorium. Aby si z toho máti ještě vydržovala prázdný byt, to už asi ne. A ani já nemám na to, abych platil dva byty.

Co teď s tím?

Jeden pronajmout.

Čili zcela prosté - jakkoli to může vypadat morbidně, zkrátka obsadíme máti byt. Neb je to jediné reálné řešení. Třebaže mne to až tak netěší.

Sestěhovat její alespoň elementární věci do našeho a někomu pronajmout její, to je ryzí utopie. Navíc já jako syn (plus teď s manželkou) můžu zcela legálně obývat její byt, těžko však pronajímat, že?

Na začátku srpna jsme na tom začali vyšívat. Starej dobrák Marťan se nám velkoryse nabídl, že nám pomůže. Jeho prej ukrutně baví stěhovat někoho odněkud někam. Šťastnej to člověk. Dobře mu tak, strávil na tom celou dovolenou.

Jednoduše lze zjistit, proč se máti nemohla sama ve čtyřpokojovém bytě hnout: takové nasyslené poklady, to by jeden pohledal.

Především vlna. Vlna - taková ta na pletení. Všude. To musela sbírat celej život. Jak se nad tím zamejšlím, opravdu ano - vždycky někde uviděla nějakou zajímavou vlnu, pročež usoudila, že by to bylo vhodné třeba na svetr ... a zakoupila. Mně upletla jeden svetr za posledních cca deset let. Jeden sobě. Plus ještě takřka stihla dokončit druhý pro sebe. Ano, začala ho plést původně tatíkovi, jenže když ten před dvanácti lety umřel, přeplétala ho sobě. Doteď není hotový. Ovšem vlny s rychlostí byť i jednoho svetru za deset let tady měla na cca 250 let. Opravdu všude. Ve skříni (v každé trochu), ve skříňkách. Za závěsem. V ložném prostoru gauče. V peřináči. Vlastně v několika.

A tak s několika dalšími komoditami - peřiny pro regiment, ručníky taktéž. Hadry, hadry, hadry ...

Něco se vytřídilo na upotřebení, zbytek (i s několika peřináči) skončil v ekodvoře. Ne, ze 30 let staré látky už nikdo šaty šít nebude.

To aby tady bylo vůbec k hnutí.

A pohovka jako součást obývákové stěny, kterou se chystala nechat odtam vyřezat a zlikvidovat už cca dvacet let. A další pohovka ve vedlejším pokoji.

Dále pak obměnit všechny koberce, neb některým pamětníkům bylo taky už 25-40 roků.

To byla zásadní práce prvních dvou týdnů. Všechny krámy (včetně skříní, skříněk i s jejich obsahy, všelijakých sedacích zařízení a stolů) z jednoho plného pokoje rozstrkat do ostatních plných pokojů, zlikvidovat koberec, položit pod Marťanovým metodickým vedením nový koberec a cyklus opakovat. Marťanovo metodické vedení spočívalo v tom, že přinesl speciální a unikátní nůž na koberce, načež jsem zjistil, že stejné mám asi tři doma. Pak nastínil, že je potřeba koberec položit a obřezat. Lehl si doprostřed a zatěžoval, aby se koberec nekrabatil.

Pomyslnou třešničkou na dortu byla předsíň do tvaru "L", ze které vedou devatery (číslicí psáno jako "9") dveře.

"Teď odnes ty šuplata z prostředního pokoje."

"Kam?"

"Třeba do zadního."

"V zadním jsou v pytlích ty vlny."

"Tak ukliď ty vlny."

"To nejde."

"Proč?"

"Protože patří do toho prostředního."

"No a?"

"Tam jsou vyskládaný ty šuplata."

Pamatujete si hru Sokoban?

Uprostřed stěhování a necelé dva týdny před svatbou (plánovanou na 20.08.2008) se Ťapince udělalo špatně.

Ve čtvrtek jenom tak šoufl, v pátek ji rozbolel břuch. V oblasti jater.

V sobotu dostala teplotu a bylo jí ještě hůř. A zežloutly jí voči.

Odvezl jsem ji na pohotovost, kde, neboť tam neměli patřičné papírky na rozbor chcaní, ochotně nadiktovala hodnoty, jež si iniciativně naměřila den předtím sama sobě v ordinaci.

Lékařka na pohotovosti ochotně a fundovaně určila další odborné vyšetření - infekční oddělení v nemocnici v Bohunicích.

A tak Ťapinka v sobotu 09.08.2008 zanechala příprav na svatbu, opustila dva rozstěhované byty ... a nechala se zavřít na infekční oddělení s urgentním podezřením na žloutenku.

Ano, bývala by to byla frajeřina zaznamenávat to celé v reálném čase. Ale začíná vám být jasné, proč to, kurva, prostě nešlo?

Prázdniny a sňatek, part II. ...

Kde jsem to přestal o té svatbě?

Jo, aha, už vím. S vidinou samopalu jsem Ťapince nakonec kejvnul. No jo, ony se v tom ty ženský strašně viděj - má jeden den na sobě ty "úplně úžasňácký" šaty, pugét, spoustu alespoň domněle obdivných pohledů a všichni to pak musej poslouchat dokolečka dokola po zbytek života. Sňatek - jeden z nejdůležitějších dní v životě ženy. Vlastní zrození i smrt by taktně přešla mlčením, maturita i promoce jsou prd, svatba, to je stěžejní téma. To už trumfne jenom narození ďýýýtě (to není špatný tvar, ďýýýtě je nesklonné). A pak pokaždé, když si ďýýýtě prdne. Ovšem před ďýýýtě je svatba nejvyšší dosavadní metou. Hm, možná by mne zajímalo, jak to nesou ty, co se nechají naprcat a zbouchnout za svobodna ...

Dobře, kejv jsem. Ještě letos, v roce 2008, z čehož logicky plyne, že 20.08.

Pravda, je to středa.

No a co? V sobotu se umí ženit/vdávat každej debil.

Zas to třeba odradí část zevlounů a čumeráků.

A jak logicky podotkl můj milovaný parainstruktor Honzík: Nač si kazit víkend?

Den bychom měli. A čas? Ano, logicky se nabízí 20:08. Což ovšem i nám by přišlo jako trochu pozdní hodina. Zas až tak styloví bejt asi nemusíme. Ráno je úplná blbost. Tak holt někdy kolem odpoledne. Co bysme tam taky čučeli kdovíjak dlouho?

A místo?

No, rozhodně ne nějakou obřadní síň. Ťapina zcela výjimečně dala na mne. Já už jednu takovou svatbu zažil. A bylo po tem docela dost prd. Vono bylo docela dost prd i po celým manželství. Ale každopádně svatba typu: kolona aut, natěšení svatebčané, vobřadka, imbecilní zastupitel, kterej nám familiérně mluví do duše o manželství, přičemž nás vidí poprvé, je sám třikrát rozvedenej a pro dnešek střízlivej spíš omylem. Házení réže a haha vtipnej chomout novomanželovi. Dále pak hospoda, rozbitej talířek, přípitek, stoly do T nebo U, knedlíčková polívka a svíčková, kazeťák nebo kutálka typu mca-ca-mca-ca, to nějak fakt néni nic, co by jednoho vzalo za hercnu.

Tak to už víme, jak ne. Teď ještě vyšpekulovat, jak ano ...

Jsou tací, co se nechávají oddávat v rozličných extrémních situacích. Na padáku, pod vodou, na raftu, někde v přírodě či na vysokém kopci. Zrovna jsem viděl svatbu na střelnici či v hokejové hale. Čili: s potápěním jsem koketoval z nás pouze já, a to ještě jen nějaké dva nebo tři roky ještě za dob Svazarmu. Na padák Ťapinku zatím nedostanu, bo ona by nehópla, přičemž ani u mne, s tehdejšími třemi seskoky, se to nedá považovat za celoživotní koníček. Kvér Ťapinka do ruky nevezme a i já se k nějak smysluplnému střílení vrátil po mnoha letech, hokejové čumilství je zase moje záliba. Nehledě k tomu, že když jde Ťapinka na hokej, tak "naši" prohrají. Z raftu by nám půlka obecenstva popadala do vody a zhynula smrťou smrťoucí, na kopec by nevylezli, daleko nedošli. Navíc, kdyby začlo chcát ... A dešťa a kosy jsme si na vodě letos už užili dost, k tomu se taky ještě vrátím.

Ťapinku napadla ZOO. Ona má ten kladný celoživotní vztah ke žvížátkám. Ba je i ráda řeže a píchá do nich injekce. Dlužno podotknout, že ani já proti většině žvížátek nic zásadního nemám. Ale zrovna ZOO? Kopec, lidi, smrad. Tamější kiosky a okolní hospody taky neslibují extra kulinářské zázraky na svatební hostinu. To nám tedy po chvíli přišlo taky jako pičovina.

Parník. Jo, parník. Mám ten pocit, že to první zmínila opět Ťapinka. Dobře, tak nebudeme pořádat žádnou svatbu extrémní nebo externí, pojmeme to jako záležitost nenáročně a oddechově romantickou.

Pronajmem si parník. V přírodě to jakž takž je, v dosahu taky, na vodě jakbysmet. Nepolezou nám tam žádní cizí debilové. Parník má dvě paluby. Když prší, má střechu. Když neprší, dá se z horní paluby kochat. Parník pluje a může i zakotvit. Kolem Pryglu je spousta hospod ...

Ahá, takhle tedy ...

My si totiž pronajmem parník. Na parníku si uspořádáme to áno-áno a takový ty kecy vokolo, načež se necháme vyhodit u hospody u pana Lumíra. Pan Lumír má hospodu přímo u jedné z parníkových zastávek, je to známý od Kachněte a od Miše, co s Kachnětem kdysi pekl, ba dokonce jsme tam jednou nebo dvakrát už i byli. Prima. Pan Lumír má u hospody malé pódium a velký gril. U pana Lumíra to všecko z parníku vyženem, ztrestáme jedno pečené prase a pár beček pivo-limo, k tanci a poslechu nám zadrnkaj Kaskadéři a půjdeme zase domů. Nenáročně a oddychově romantické. To je přesně ono. A komu se to nebude líbit, tak nám na příští svatbu už nemusí chodit.

Zcela nejmenší problém byl s Kaskadéry. Tam stačilo se kapelníkovi Davymu zmínit. Nám? Mně a Ťapině? Na svatbu? Bez problémů, kdykoli a kamkoli. Davy mi pořád nemůže zapomenout, jak jsem rozhlasový pořad s ním jako hostem ve studiu poslouchal na vojně u stolku dozorčího roty. Nejsem si jist, jestli jsem ještě navíc nevolal jako posluchač coby živý pozdrav. Na každý pád to Davy (bůhvíproč) považuje za jeden z milníků své hudební kariéry. Dále na jejich vystoupení (pravda, teď už řidčeji, avšak stále s nadšením) chodím už k patnácti rokům, několikrát jsem jim i nějakou akci fotil. A s Ťapinkou se taktéž znají, neb Ťapinka se Davymu stará o zdraví jeho psice. Zahrají. Cena? Svatební dar. Jenom, když bude co jíst a pít. Vynikající.

Bez problémů byla kupodivu i domluva s lodní dopravou DPmB. Ba naopak - ti už sice jedou na prachy, ale takovou vstřícnost a dojemnou péči jsem taky už nějakou dobu neviděl. Sedí tam jakási paní Spielmannová (snad to jméno nekurvím moc), nic pro ni není problém. To jako opravdu. Jestli budete někdo potřebovat soukromou jízdu parníkem v Brně na Pryglu, stačí zvednout telefon a pak se jednou zastavit podepsat papír. To jsem nečekal.

A pan Lumír ...

Pan Lumír nás, pravda, ze začátku zkoušel. Termín oukej, lidi oukej, pódium oukej, všechno v pohodě. Jenom to prase ...

Prej prase má moc kostí, že nás to vyjde zbytečně draho, jestli nechcem třeba krůtu? Já, že ne, že prase. A von, že krůta má větší výtěžnost, dle něj lepší maso, zkrátka krůta je hit této sezóny. Prase (tedy sele) s bídou 50% masa, krůta klidně 80%. Jemu že je to samozřejmě jedno. Je to naše rozhodnutí. Jenom, aby bylo prý dost a aby čumeráci neřvali hlady. Hmm, už jenom představa, že se tam bude motat na grilu jakejsi praštěnej pták, mne strašně brala za srdíčko. Nebo dva praštění ptáci. Proč ne rovnou tři vrány, ne? Avšak slíbil jsem, že se nad jeho návrhem zamyslíme.

Zamysleli. S kalkulačkou. Nepamatuju si to do detailu, ale nějak mi z toho vycházelo, že je mu vlastně vcelku jedno, jestli mi prodá dvě krůty za 12 tisíc (!!) nebo prase za stejnou cenu. Prase 50 kg, krůty po deseti. Z krůt, kdybychom je sežrali aj se špejlí, při nejlepší vůli 20 kilo, z prasete, i kdyby bylo katastrofálně kostlivé, přinejmenším 25. Spíš ke třiceti. Jenom holt s tím prasetem se pan Lumír víc nadře a bude se muset spokojit s marží 500%, namísto 900% u krůty, hehe.

Takto jsme instruovali i pana Lumíra - my chcem prase a basta. Stylové, zapadající do naší ideové linky, my prase prostě rádi. A je to naše svatba. Že bude někdo méně spokojen se třičtvrtě kilem vepřového oproti půl kilogramu krůtího, takové riziko klidně vezmem na sebe. Ať nás dotyčný klidně pomluví, pche.

Ale zase - tohle byl jediný rozpor. Nebo ani ne rozpor, pan Lumír to snad i myslel v dobrém jako alternativu. Prostě navrhl, my zavrhli. On pokýval hlavou nad prasetem a už to jenom kmitalo. Přičemž spoustu věcí jsme nechali zcela na něm - vy jste tady profík, určitě jste to už někdy zažil, navrhněte sám, zařiďte sám dle svého uvážení. A on navrhl, zařídil, udělal, připravil. Epizoda s krůtou je jen úsměvná historka.

Fakt: jestli s něčím nebyl ale vůbec žádný problém, pak to byl Dopravní Podnik, hospoda páně Lumíra a samozřejmě Kaskadéři.

Zcela v rozporu se všemi tradicemi jsme společnými silami koupili Ťapinčiny svatební šaty a snubní prstýnky. Šaty ... no ... ehm ...

Mně to připadalo jako zelená. Skoro khaki. Až jsem chtěl Ťapinku obdivovat, jak se mi snaží vlichotit. Potom ovšem se barva šatů začala tvářit jako zlatá - pod vedlejší zářivkou. Jindy zelenozlatá. Žlutá nebo leskle brčálová. Odborně "zašlá mosaz" (zas taková ženská fligna). Pod každým světlem zkrátka jiná. Měňavá.

Nicméně Ťapinka si šaty zakoupila. Pro nejbližší dobu jako svatební, do budoucna je může zcela stejně dobře užít jako tzv. večerní (aniž by mi bylo jasné, k čemu to). Považoval jsem je za velmi zdařilé. Tedy zpočátku.

A prstýnky ... inu v prvním zlatnictví měli jedny takové - zlaté, střídmé, ne moc lehké, ne moc těžké, ne úplně hladké, ale taky ne přeplácané. Zkrátka střední kroužek s jakémasi vyrytéma bazmekama.

Ťapinka si jako individuální úkol uložila dort a cukroví a pro sebe kytku.

A já kvádro mám z roku 1996, kdy mi umřel tatík. Jednou jsem ho měl na sobě - na tom pohřbu. Pravda, jakkoli jsem na vojně nepobyl dlouho, mám takový pocit, že tam se mi trochu hla postava, zkrátka třeba do jiného saka se od svého vyhození z armády nevlezu. Ale zkoušel jsem tenhle komplet, je mi dobře. Snad jenom košili dokoupit. Ty se mi taky nějak záhadně srazily. Rukávy mi nebyly nikdy, ale teď v nich nemůžu ani předpažit. Divné. A to jsem přitom třeba jakousi bílou košili ještě zcela jistě v roce 1999 měl na sobě. Aha, jenže byla s krátkým rukávem.

Ještě by to avšak chtělo nějakého toho dirigenta.

Jelikož plánujeme svatbu v obvodu městské části Bystrc, bylo by záhodno poptat se tam - dneska není problém uspořádat svatbu kdekoli, ale dle zákona vás musí oddávat někdo z tamějších zastupitelů, potažmo radních. A zařizuje se to snad na matrice v tom požadovaném místě.

Vypravil jsem se na ouřad v Bystrcu.

"Dobrej den, podívejte, pani, my bysme chtěli svatbu. Já a přítulkyně. Tady v rámci vaší městské části, konkrétně na parníku. A sice ve středu, 20.08.2008. Co je potřeba pro to udělat?"

"Pro obřady mimo obřadní síň máme pro toto čtvrtletí vypsané termíny ... aa-bb-cc." (zkrátka vyplivla jakýsi snad tři termíny, zcela odlišný od naší vize.)

"Aha. No. Hm. Dobře, ale my chceme sice mimo jakousi obřadní síň, ale v termínu jiném. Tedy se ptám, co je potřeba pro to udělat?"

"My máme termíny ..."

"Ano, už jste říkala a já to vcelku pochopil, jaké máte předem určené termíny. Potíž je v tom, že my chceme termín dočista jiný. Pročež se znovu ptám, jestli je to vůbec možné, co je potřeba pro to udělat, na koho se obrátit a tak všelijak. Jde to nebo to nejde? A co je k tomu potřeba?"

"My máme termíny ..."

"Dite do prdele !!!"

A ... a otočil jsem se a šel jsem do prdele já. Nebo bych ju musel si zpoza toho pultíku podat a na místě zabit. Mám dokonce takový nejasný pocit, že v tomto smyslu jsem ještě cestou ke dveřím uvažoval krapet nahlas. Mno, tak tudy cesta nepovede. Bude lépe, když už neuslyším ani slovo (od zdejší matrikářky). V zájmu zachování zdraví (zdejší matrikářky).

Začínám chápat, co mají někteří proti státním ouředníkům. Paradox je, že já sedím na prakticky stejném ouřadě. Až na výjimky jsem neviděl, že by se někdo snažil nějakého vobčana takto cílevědomě nasrat. Stejně tak když fušuju do ouřadů Aljaška nebo Vystrkov. Ani když jsem na jednom z nich byl cosi vyřizovat jako právě ten vobčan. Aniž by mne tam dotyční ingósti znali.

A ano - i v tem Bystrcu jsem měl jistým způsobem snad zaseknutej drápek a moh bych se dovolávat vděčnosti, nebo si to přes známosit nějak vydupat. Jenomže to by pak u vlastního aktu musela bejt tahle imbecilní baba, ona by otevřela hubu ... Ne, takhle fakt ne.

Hodil jsem přemysla a během velmi krátké doby zařídil variantu hyper-super: když já dělám na ouřadě, to by bylo, aby nebylo. My totiž atakujeme Velkýho Šéfa Kvakina. Velkej Šéf Kvakin zařídí. Ba dokonce se tvářil až nadšeně nad tou myšlénkou.

Celé to bude následovně: my se s Ťapinkou sebereme a namakáme v časném odpoledni k nám na ouřad. Jenom se svědkama. Tam k nám Velkej Šéf Kvakin velmi krátce a stručně prohovoří (někde, to je vcelku jedno, v Kvakinově kanclu nebo třeba v zasedačce), my mu to vodkejvem a matrikářce Laťce bumážku podepíšem. Aby bylo zákonu učiněno zadost. Bude to v rámci jeho volebního obvodu. Vlk, ehm, tedy zákon se nažere ... a koza zůstane celá pro repete. Drapnem Kvakina a Laťku a dosmejkáme je na parník, kde si to celý zvopáknem. Hahá, prosté, v jednoduchosti je síla. Jo, bude to vlastně už jenom šméčko na lidi, my už vlastně budem oddaní v tu chvíli, ale zase i pro nás to první bude jenom ojebávka a za to hlavní budem považovat až parník. Bezva.

Tak takhle to bylo namyšlené. Příště laskavým čtenářům objasním, jak to ve skutečnosti pokračovalo.

P.S.: Abych nezapomněl, i jakési zvadlo jsme společnými silami vyprodukovali:

Tejden cca 11.-17.09.2008 ... Já se mám ...

Mám vykostěnou Ťapinku ...

... mrtvého psa v lednici ...

... a též je dobré, když vám v autě funguje zapalovač, i pokud nemáte kompresor.

Ale fakt, já se k tomu dostanu, jen co začnu spát více než pouze příležitostně a přestanu jezdit po městě každý den kolem 80 km.

Středa, 10.09.2008 ... Čiň vobčanu dobře ...

Jak už jsem před lety zmiňoval, náš ouřad je k občanům vstřícný až tak, že jim vybudoval zdarma přístupnou internetovou kavárnu. Akorát bez toho kafé. Prostě kutloch, šeredný nevzhledný kutloch pod schody. Kdysi to bejval sklad, vyřazeného herberku, slabší povahy se tam bály chodit. Avšak nastěhovali jsme tam tři stoly, tři vyřazené počítače, připojili k internetu a tramtadá - občani, zde máte přístup k informacím. Plus do okolí budovy září wifi hotspot. Co bychom se nepodělili, že? Nějaký ten gigabajtík tamtudy denně proteče. V současné chvíli má ouřad už dostatečně rychlé připojení, aby nás to nijak nebrzdilo v práci či v "práci", beztak ingósti to na drek potřebujou. Zkrátka vobčan potřebuje informace z "mezinárodní veřejné datové sítě Internet", přijde, zdarma si tam sedne, samozřejmě když je místo, garantovanou má půl hodinku, po domluvě i dýl až prakticky libovolně dlouho, když tam nikdo další nestepuje za dveřma. Hojně využívají náhodní kolemjdoucí a různí sociálové.

Nade dveřma je pak kamera, takovej šunt, ale na to, aby Tlustej Vratočuč Gauner moh sledovat, jestli mu tam někdo nečmárá fixem po monitoru (stalo se) nebo nechce šluknout myš nebo klávesnici (nestalo se), na to to stačí. On beztak většinu doby nic nesleduje - má tam čtvrtej, "řídící" šajsdrekpočítač, browzdá si taky po netu a je spokojenej též. Kde jinde by se vratočuč tak měl, že?

Včera mi z vrátnice volal vobčan. Prej tam sedí obden nebo obdva, často tak dvě až tři hodiny. Někdy se jeví jako normální, jindy přijde třeba s nápadem, že by mu moh venku Gauner hlídat kolo. Dle jeho představ tam Gauner od toho je.

Právě včera mu zase asi došly prášky (vobčanovi, nikoli Gaunerovi), vyžádal si na mne spojení a tázal se, zda se nedomnívám, že kamera monitorující interiér místnosti nějako koliduje se zákonem na ochranu osobních údajů. Podotýkám, že kamera pouze pro přenos obrazu v reálném čase na páně Gaunerův monitor (když už vůbec), bez záznamu a ukládání a tím pádem bez nějakého nakládání s takovýmito záznamy. Takto jsem i vobčanovi odpověděl - nikoli, dle mého názoru nekoliduje. Má-li jiný názor, nechť mi laskavě vyjeví konkrétní formu střetu s konkrétní pasáží zákona (já vím prd, ale znít to mohlo přesvědčivě). Závěrem jsem mu poděkoval za iniciativu a považoval věc za ukončenou.

Né tak íkvéčko.

Dneska se přišoural zas a po nějakém čase u PC si tam začal rozkládat z předem připravených (patřičně nařezaných a poslepovaných) kusů papundeklových krabic jakési zástěny. Vpodstatě si tam budoval boudičku. Že prý si hodlá zobrazovat ze své mailové schránky velmi důvěrná data a my ho špehujeme (pomíjím fakt, že s tou kamerkou není při nejlepší vůli vidět na monitoru nic, snad kromě barvy většiny obrazovky).

Tlustej Vratočuč Gauner ho popad za prdel a vypral ho ven s odůvodněním, že jeho půlhodina právě vypršela, navíc porušuje provozní řád, neboť manipuluje s vybavením místnosti a svévolně mění její interiér. Nikoli, není sice napsáno, že by si takový myšák nemohl donést papundeklový příbytek, nicméně do v provozním řádu uvedených "obecných etických norem" patří i to, že si nikdo nebude stavět v budově ouřadu chambre séparé, byť z přineseného materiálu. Přinejmenším právě odteď.

Ale pakoš se furt nedal, nejdřív chtěl mluvit s Tasemnicí, pak k tomu zase přivolali mne. K mojí veliké radosti. Šmarjá, co je mi po tom? Funguje to? Funguje. Že je značná část obyvatelstva s IQ pod hranicí debility, za to já už přece nemůžu, ne?

Svorně jsme se snažili postižákovi vysvětlit, že když se mu naše směrnice a náš přístup nelíbí, nemusí tam chodit. Ať si jde do regulérní kavárny a postaví si tam třeba vigvam, když mu to tam budou tolerovat.

"A proč sem teda teď nemůžu?"

"Už jste tady byl půl hodiny. Navíc se vám tady nelíbilo."

"A kdy teda zase můžu přijít? To nestačí, když na chvíli odejdu a pak zas na půl hodiny přijdu?"

"Nestačí. Pro dnešek váš čas vypršel. Zkuste to zase zítra a předtím přehodnoťte svoje nápady, třeba najdeme společnou řeč."

"Ale jindy to nevadilo, když tady nikdo další nebyl a já tady byl dýl."

"Vidíte, tak dneska to třeba vadí. Navíc máte na dveřích jasně uvedeno: '... případně po domluvě i déle.', ale s vámi žádná kloudná domluva není."

Jeho závěr zněl, že zavolá policii, neboť mu omezujeme jeho osobní svobodu. Tedy jeho osobní svobodu v naší budově, což jaksi velkoryse opomněl zmínit.

Dobrá, ať si zavolá. To je taktéž obecně sbor retardů, ale ještě pořád jsou o level výše.

Pátek, 05.09.2008 ... Už nejsem modýlek ...

Cha cha, juhaha, tralala, já už nejsem modýlek ...

Už jsem byl vypuštěn z létadla bez vysílačky.

Pravda, to je taky možná ten důvod, proč jsem skončil 400 metrů v prdeli kdesi na kraji letiště za poslední boudou.

A ještě na mne milovaný parainstruktor Honzík žehral, proč že jsem nedopad aspoň tak, aby na mne bylo vidět. To je taky pedagóg. Chápu výtku k ne úplně ukázkově povedenému výskoku - učil mne nový způsob, stoupnout si na stupačku vně letadla a odskočit do boku, což jsem neprovedl úplně čistě, uznávám. Když já tam furt vidím tu výztuhu křídla a mám pocit, že se o to mrdnu do rypáka. Ale to se dopiluje. Na druhou stranu - přikyvoval a ukazoval palcem "vzhůru dolů".

Jenže s tím přistáním - bylo dole úplný bezvětří, pytel visel jak zdechlina. Já si po otevření padáku (a nezbytnejch úkonech) trochu pohrál, zaletěl si až na kraj města, pak se podívat nad fabriku za silnicí. Následně v pěti stech metrech jsem dle příčurky nabral kurs na přistání, dostal se nad kýžené místo, jenže to jsem se už ocitl v tom nízkým pásu bezvětří. Ať jsem dělal, co jsem dělal, furt jsem jenom klesal. Bez dopředného pohybu prakticky. 300, 200, 150 ...

Pak jsem rezignoval, natočil se proti směru, odkud foukal naposledy vítr (když ještě před hodinou foukal), a držel a držel.

Jenže vono to pak, sviňa, nabralo jakejsi švunk a už jsem mazal kamsi do hajzlu.

Poučen, že v této výšce už "nedělat žádné manévry, maximálně drobné korekce pro vyhnutí překážkám" jsem radš zvolil dopad šikmo za boudou, no. Vyhnul jsem se červenožluté koze vymezující okraj letiště (abych na ni nedosed au au obkročmo) a žuchnul sebou do trávy. Přičemž takový ukázkový parakotoul (šlo to díky bezvětří trochu svižněji) se mi při nácviku nikdy nepoved. Nahrnul jsem padák do náruče a běžel skrz kopřivy aspoň na viditelné místo zamávat, že jsem O.K.

Já bejt instruktorem, tak se pochválím. Ale zase jak říkal náš pan nadporučík: "Jebáním člověk roste."

Když už nic, vyzkoušel jsem si alespoň druhou parašutistickou disciplínu zvanou paraturistika.

Ale modýlek už nejsem. Jupííí ...

Kterési pondělí o prázdninách ...

Přijde mi mail z referátu křovisek a obecní lebedy - jestli, až budu mít čas, mohl bych jim vyměnit tonerovou patronu v tiskárně.

Inu - mohl ...

Dopíšu taky jeden mail, odešlu. Zamknu pracovnu. Sjedu výtahem do suterénu, odemknu sklad, ve skladu najdu patřičný toner. Zamknu sklad, vyjedu výtahem do prvního patra. Na referátu křovisek a obecní lebedy toner vyměním. Původní cartridge dám zpět do krabice, popíšu, že jde o toner prázdný, z referátu křovisek a obecní lebedy. Datum. Sjedu do suterénu, odemknu sklad, uložím škatuli do sektoru prázdných cartridgí. Zamknu sklad, vyjedu výtahem zpět k sobě do třetího patra. Odemknu kancelář, znaveně usednu k počítači, jak jsem jej zanechal ...

Přišel nový mail. Z prvního patra, z protější části chodby - od cifršpiónů.

Došel jim toner v tiskárně.

V průběhu dne volám Ťapince.

Ťapinka hovor nepřijímá, patrně má na stole pacienta.

Později mi posílá zhovadilou tázací KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) s prudce logickým dotazem: "Chtěls něco?"

Ne, kdepak.

Člověk (a obzvláště já) telefonuje nejraději v případě, že nic nechce, že chce do telefonu mlčet ...

Neudávejte časové údaje ...

Snad ještě, pominu-li samopal jako podmínku, proč a jak došlo k oněm neblahým událostem právě teď v létě?

Uznávám, měl jsem být ostražitější. A my, toho času rozvedení, už bychom na takové věci měli mít čuch. No, stalo se ...

Ženské jsou totiž v tomto případě jak navedené. Svatba je pro ně zcela nepochopitelně nejvyšší životní metou. Stočí-li se jakkoli banální hovor na sňatek, nesmí zaznít ŽÁDNÉ datum nebo určení času, v opačném případě to totiž pojmou jako závazný termín. A neštěstí je hotovo. Řeknete-li "v přespříští dekádě", prvního ledna 2020 ji máte na krku. Sichr.

Stejně tak u nás. Při běžném (devět let opakovaném teoretizování) typu: "Kdy si mne vezmeš? Chtělo by to nějaké zvláštní datum," nechal jsem se zviklat k oddalovacím technikám a (uznávám, nepovedenému) mlžení:

"Mno, velmi pěkné datum je třeba 20.08.2008. Ačkoli dalece příhodnější se mi jeví kupříkladu 20.09.2009, přičemž zcela nejlepší mi přijde 20.10.2010."

Slyšela pouze tu první pasáž. V tom okamžiku bylo prakticky rozhodnuto.

Jak už jsem uvedl - nikdy žádné datum nebo určení času, sic jste v prdeli. Při nevinném obratu "až naprší a uschne" začne ženská střečkovat po první nicotné přeháňce.

I když zase - při letošním extrémně suchém létě ...

Prázdniny - intro ...

Já už vlastně ani nevím, kdo s tím přišel první ...

Já? Nebo Ťapinka?

Určitě Ťapinka, ta o tom barvitě a zaníceně hovořila již po několik let (zruba osm ze společných devíti, možná osm a půl).

Ale v daném momentě jsem zase musel být hybatelem já ...

Zkrátka jsou pravděpodobné obě dvě varianty.

Já jsem jednoduše (prozatím) z ryze sportovních a zálibistických pohnutek zatoužil po samopalu. A Ťapinka naznala, že to je ta pravá chvíle mne konečně přimáčknout ke sňatku. Že se jako oženíme a vdáme a koupíme si samopal a budeme šťastně žít až do smrti (kterážto životní pasáž by se samopalem neměla mít nic společného).

Tedy: samopal si mohu koupit, pokud se s Ťapinkou ožením. Nebo jinak: pokud se s Ťapinkou ožením, mohu si koupit samopal.

To je učebnicový příklad té ženské logiky ...

Já si ho moh koupit samozřejmě i bez toho. Čet jsem ten předpis několikrát. Nikde v zákoně ani v přidružených podzákonných normách nestojí podmínka "Sňatek s Ťapinkou". Ale inu což.

Zkrátka: když se s Ťapinkou ožením, ona mi velkoryse dovolí, abych si za účelem svého rekreačního sportu, na svůj zbrojní průkaz, za své peníze a do svého bytu pořídil samopal. Prosté, milý Watsone.

Kejvnul jsem. Ty ženský se v tom strašně viděj a ono to asi k věci tak jaksi patří. My, rozvedení, o tom můžeme barvitě hovořit. A kdo by to taky další roky poslouchal, že?

Za ty roky jsem si na Ťapinku tak nějak už vesměs zvyknul, mám ji rád, po takové době ji přece nevyhodím na mráz, no ne? Zvlášť v létě. Holt si ji nechám. Lepší už to nebude a horší snad už taky ne. A kdyby, budu mít ten samopal.

Abych byl úplně přesný - samozřejmě nejde o "samopal" v pravém slova smyslu. Když se řekne samopal, to aspoň každý diletant ví zhruba, co to je - takový to, jak maj vojáci. To, co je v české armádě známo jako Sa-58, tedy "Samopal armádní vzor 58". On to popravdě není samopal, nýbrž útočná puška, neb to žere redukované puškové střelivo, kdežto samopaly jako takové jsou obvykle na náboje pistolové. Samopal (nebo takto útočná puška) se pozná podle toho, že dokáže střílet dávkou, tedy ta-ta-ta-ta a někdy i rychleji. Ovšem běžný smrtelník si (až na výjimky a právě výjimky PČR tuze nerada pouští) samopal koupit nemůže, poněvadž zbraň vojenská a ještě k tomu samočinná (to především). Několik výrobců v ČR pak produkuje Sa-58čky nevratně upravené, schválené a ověřené pro "civilní použití" (to zní krásně), to jest takové, které nestřílí dávkou, nýbrž po jednotlivých výstřelech. Co zmáčknutí spouště, to jedno bum. Dle zákona to tedy vypadá jako samopal (útočná puška), je to uděláno ze samopalu (útočné pušky), ale spoušťový mechanismus je předělán nevratně tak, aby z toho byla kulovnice samonabíjecí. A pro dokončení - nějaký imbecil se spletl při kategorizaci a místo "kulovnice samonabíjecí" do protokolu napsal "samonabíjecí puška".

Suma sumárum - já se s Ťapinkou ožením a za to si koupím samonabíjecí pušku CZ 858 Tactical.

(Pro jednoduchost to beztak s laskavým svolením laskavých čtenářů budu nadále nazývat samopal.)

Jako svatební dar. Však co už taky za svatební dary? Vlastně nic nepotřebujem. Co bychom potřebovali, to za ty roky už vcelku máme. Urobíme svatbu, uděláme mejdan, vyberem prachy a za to koupíme Tacticala jako svatební dar můj a robotický vysavač jako Ťapinčin. Kdyby mne Ťapinčin robotický vysavač moc sral, eliminuju ho samopalem. Konfrontace svatebních darů.

Tož tak.

Tato epizoda se následně stala jedním velkým hybatelem celých prázdnin, neboť takovýchto pakáren bude následovat více, časem vám dojde, proč jsem se tak odmlčel.