Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Červenec 2010

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Sobota, 31.07.2010 ... Lužnice den osmý ... Stará Papírna - Bechyně (a zase Tábor) ...

... aneb "Chodci, při jízdě vlaku přejděte na druhou stranu"

"A máme tu krásné ráno," jak kdysi pravila jakási ultranablblá reklama. Pro mne ráno o to krásnější, že je skoro poledne.

Holandský kemp má ještě jednu specialitu, touž jsouť snídaně.

"Breakfest," povídám.

"Breakfest? Now?" mírně udiveně se táže obstarší paní Holanďanka za pultíkem.

"Breakfest. Now." dím spokojeně.

V danou chvíli je 12:00 a situace mi asi ne nadarmo zábleskem připomíná film "Volný pád". Paní je naštěstí (pro ni) jen ryze vykulená a nepouští se do sporu, netřeba tedy eskalovat situaci, tahat samopal UZI a ptát se, zdali již slyšela úsloví, že zákazník má vždycky pravdu.

Na snídaně mají nabídkový lístek. Na lístku je vyfotografováno vše, co lze k snídani obdržet, na customerovi je, aby si jednotlivé ingredience nakombinoval a nakomponoval. Ha - vejce natvrdo. Geniální věc. Jak už jsme tejden v povětří, ani byste neřekli, jakou chuť může mít člobrd na vobyčejný vajco natvrdo. Béřu tedy dvě vejce natvrdo, polívku, syrakus, čtyři housky, máslo, tak něco. Decentka.

Jak později zjišťuju, nebyl jsem zdaleka sám, koho přesně ta věc ohledně vajíček napadla. Nicméně díky své kombinaci jsem poměrně vyhrál, neboť mi byly vejce přiloženy k houskám, navíc jsem měl pod miskou s polívkou talířek, který se dal použít jako operační plocha pro klepání a loupání.

K PraPetře přišel maník s takovou tou teflonovou chňapkou a tři vejce jí lakonicky vykulil na ubrus. Ilicz, jenž si je chtěl odnést ke stanu, je obdržel do trička.

A Caneovi slečna vložila dvě natvrdo vařená vejce ještě poměrně horká do ruky s našpuleným rtem a úslužným: "Your eggs, please."

Holandsko mne začíná zajímat.

Ještě než se odkolíbáme zpět ke stanům, přichází vodák a z útržku hovoru zaslechnu cosi o rozšvihnuté noze. Když zjistí jazykové dispozice restauračního zařízení, přechází na zvučnou angličtinu: "Nemáte nějakou dezinfekci? Our child is kaput."

Bouráme ležení, balíme, nakládáme věci. PraPetra se raduje, jak to večer bylo letos naposled, co stavěla naše stany. Dneska už prej ani omylem. Večer nám vyhází věci na louku a můžem bejt rádi, pokud nepojede rovnou domů. Stavění nic. Aleš Kozlík Mazlík špacíruje po kempu se svým takřka týden máčeným a notně zapařeným péřovým polštářkem. Až neomylně zamíří k přepadu jezu na náhonu. Tím, jak moc nevidí, většinu doby vypadá, jako by se rozhlížel, zda ho nikdo nevidí. Tentokrát to podle všeho vypadá, že to myslí vážně. Podle všeho chce ten polštář nepozorovaně pod jez zahodit. Omyl, šel si ho jenom přeprat, následně si jej přivázal zpět do lodi a obalil tradičně pláštěnkou. Nesmrtelnej.

K naší velké lítosti se s námi loučí doprovodný chodec a cyklista Vlastík, anžto byl odvolán z dovolené do práce. Vsedá na bicykl, jede ještě požnout pár geocachí a pak rovnou na vlak a do prdele. Škoda ho. Nicméně my ostatní pokračujeme. Usedáme do lodí a jedem ...

Zoncna rumpluje, pohoda vládne, máme to s bídou nějakejch deset kiláků do Bechyně, pak už finýto, endešlůs, kaňéc filmá.

Pravda, první zastávku volíme hned v Dobronicích u jezu. Původní zámysl byl něco pojíst (převážně ti, kteří narozdíl ode mne snídali hned ráno) a jít se podívat nahoru na zříceninu. No, nápad dobrej ...

"Objednejte mi kafe, dyk víte, extra silnýho turka," žádám ostatní a s Petrem jdeme na most pokochat se pohledem a sejmout nějaký ty panorámata.

Jídla nosí na etapy. Tomu by se jeden až tak nedivil. Tu jedno, tam jedno. Po třiceti minutách Ilicz urguje řízek. Prý už se dělá. Po dalších patnácti opět urguje řízek. Stále je "in progress". Osobně mám zato, že řízek připravovaný hodinu by měl zpívat a nebo recitovat básně.

Jo, a to kafe ... taky: čekám, čekám, čekám. Objednávali jste mi ho vůbec? Jo, objednávali. Hmm. Čekám. Schválně se dívám do foťáku digiťáku na čas záznamu posledního snímku. Kafe dostávám přesně za 57 minut. Úžasné. Kafe barvy čaje. Hodně řídkého čaje. Chuti? Žádné. Prostě žádné.

"To kafe si laskavě vemte zpátky a nalejte si ho třeba do bot."

Nosatá servírka jenom cosi nesrozumitelného kuňkne.

"A poděkujte šéfkuchaři. Protože za padesát sedm minut vyprodukovat ale takovouhle sračku, to už vyžaduje extra talent."

"Hmm."

Pokrčí rameny, piča, a jde i s kafem do prdele. Ne, že by ji zajímalo, co se mi na něm zdá v nepořádku, ne že by ji vůbec zajímala nějaká stížnost. (To kafe platím, zas tolik elánu na hádání s nosálem ála Petra Paroubková nemám). Ty hospody, co jsem vyjmenovával, kde kdeco neměli, to byla jen taková sranda. Jednoho to udiví, to jo, ale nakonec jsme se obvykle najedli nebo napili aspoň něčeho. Todle ovšem dokáže nasrat. Jestli pojedete někdo na Lužnici, kolem Lužnice, kolem Lužnice kolem, jen do Dobronic nebo prostě do kvadrantu blíže Dobronic, rozhodně se vyvarujte hospody a penzionu "U jezu". Tam by to zasloužilo liskat po hubách už od rohu budovy. Ludráci.

Převážíme lodě na protější břeh, koníčkujeme jez a zbytek cesty do Bechyně prakticky soulodíme, či se jiným způsobem flákáme. Není kam se hnát, kilometrovníky podél řeky signalizují dostatek času (v kombinaci s hodinkami, pochopitelně, šutr s číslem vás o čase jinak nepoučí). Sluníčko, teplíčko, pohoda, jak má na řece bejt.

Za půldenní etapu jsou rázem zapomenuta veškerá příkoří uplynulého tejdne.

Fakt, nekecám. Žádná námaha, jenom takový plácání ve slunečních paprscích. Kdeže průtrže mračen, zima jaxviňa, vítr, namožené svaly, déšť a jiné hovadné škaredosti jsou.

Obzvláště Leňule si užívá. Nejdřív leží vyvalená na přední sedačce a sluní si kozenky, později se usadí na úplné zádi lodě a šmrdlá nohama ve vodě.

Loňská plavba končila tak, že tehdy byla Léňa na vodě poprvé (nebo přinejmenším s náma). A jak na potvoru se celou dobu pořádně nevykoupala. Marťan, její loňský kormidelník (a letošní hrdý držitel otevřené zlomeniny), se obětoval a při přistání těsně před posledním vytažením lodí na břeh se s Lenkou prostě převrátil. Křest.

Letos teda Leňule už zdaleka poprvé na vodě není ... ale když vona si vo to prostě říkala. V klidu jsem si odložil brejle a tričko a prostě se na ni vrhl. Přeskočil jsem jednu loď a ... původně jsem chtěl tarzanoidním skokem ji tam prostě strhnout, nakonec, aby se nepraštila do hlavy jsem ji tam prostě silou mocnou, leč opatrně, spustil. A skočil za ní. Aby neřekla. Z vody to moc nesleduju, ale pod podobnou záminkou tam byl nahnán ještě Aleš, letošní vodní panic, a Strakapoud, taky asi aby mu to nebylo líto. Trochu zádrhel byl v tom, že tím nechali opuštěnou loď, na kterou se potom nemohli vydrápat zpátky. Když to tak sčítám, buď mi něco uteklo, nebo obecnou estrádou způsobenou námi se tomu vyvlíkla Danka. Petr ne, ten se koupal letos dostkrát, měřeno počtem utopených krabiček cigaret.

Za mostem nad jezem na místě smluveném s panem půjčovníkem taháme lodě z vasru aus.

Ten most: to je pověstný most Duha, klenutý, hromsky vysoký, nahoře vede silnice i železnice. K tomu se ještě dostanu. Ale já ho mám vyfocený jen ze strany, jak jsme přijížděli, proti slunku dost, tak si tak dumám, jak to vyfotit ještě odtud, když už máme lodě venku a háčci je umejvaj před vrácením. Od mlejna to nejde, za tím vybíhá takovej ostroh, ale taky to není pořádně vidět. Naštěstí se tam motá další parta:

"Hele, pučte mi jednu loď s kormidelníkem," dím a vysvětluju, co bych si asi tak představoval. Já si sednu na háček, dojedem doprostřed řeky nad jez, já budu fotit a jejich kormidelník bude držet plavidlo, abychom nezřachli z jezu důle. Poté, co je přešel prvotní údiv, souhlasí. Jak řekli, tak udělali.

Kemp má bejt asi dva kilometry od Bechyně dál po proudu. V Bechyni přímo není nic. Takže od místa, kde se nacházíme, to může bejt dobrý tři. Cane jde zjišťovat vlaky, my se šouráme ke konci města. To je potřeba napřed vylézt na kopec jako prase, pak zase se schodů až dolů k řece. Schodiště dlouhé, prudké. Mezitím podává zprávu PraPetra, že kemp není. Prostě není. Netanjahu. Fuč. Nějací lidi tam táboří nadivoko, ale v provozu to prostě není.

Takhle to bylo na té Berounce. Já měl mapu, kde kemp nebyl, v Caneově skoro stejném průvodci kemp byl. Jediný rozdíl tkvěl v tom, že já měl brožurku posledního vydání z kartografie, Cane v akci z Tesca. Z roku 2001. Ještě byl ochoten se se mnou hádat, že ten kemp tam prostě musí bejt. Aj majiteli podle kontaktů volal, jenže chlap už dávno kemp neprovozoval, prodával jabka nebo co. Kemp? Kdepak kemp, povodeň v roce 2002 ho spláchla, hoši. Cane měl prostě předpotopní mapu. Doslovně. Tentokrát máme poslední vydání oba, nicméně kemp je taky od nějaké větší vody zrušenej. Hrom do Šokartu. A to jsem vždycky tvrdil, že vodácký průvodce je to jediný, co téhle zpropadené firmě jde. Ale jo, prostě ojedinělý exces.

Tak co? Jeden kemp jsme míjeli. Dva kilometry proti proudu. Neb jsme už na konci obce prakticky, tak od nás tři. Dva kiláky proti proudu a pak přívozem na protější břeh. Bude-li přívoz. Cedule tam byla, ale nikdo nezaručí, že přívozník nebude takhle večír už někde našrot.

Chvíli se dohadujeme, ještě zvídáme od místních, jestli se nedá fakt zalágrovat někde přímo v Bechyni. Třeba jestli tam není někdo, kdo by za menší obolus nechal nás na jednu noc přespat na zahradě. Kdyby tam měl kadibudku, víc snad nepotřebujem. Ale žádná taková služba tam není. Kdosi to prej dělával, už nedělá. Jedině penzion. Ne, že bychom na něj neměli, ale nakonec mne napadá: hele, pojeďme vlakem zpátky do Tábora. Co vy na to? Stejně zejtra přes Tábor musíme jet. Tam kemp je, hospoda taky, už to tam známe, dyť je to jedno, jestli tendle kus cesty pojedem dneska nebo zejtra.

Odsouhlaseno, přijato.

Vydáváme se zpátky k nádraží, cestou sbíráme Petra s Iliczem, kteří si ve volné chvíli vyběhli schody nahoru, vybrat si z bankomatu prachy. Sbíráme je na jejich cestě zpátky, pod schodama. Aby si je mohli dát ještě jednou hezky. Cheche.

Na nádraží už čeká Úžasnej Milan, manžel od Šavly. Takto je totiž dopředu domluveno, že vezme všechny Žďárandy a odveze je už večer domů.

Ještě nám předtím udělá společné skupinové foto.

Dramatické loučení. Jo, bylo to s nima fajn (a to jen tak nepochlebuju s tím, že bysme je příští rok potřebovali zas, fakt to bylo dobrý).

Ťapinka jede s PraPetrou jako navigátorka. Samozřejmě, víte, co je po cestě mezi Bechyní a Táborem krabiček?

Ještě před odjezdem vlaku se peláším podívat na most Duha.

Jak už jsem nakous: má špecialitu, že nahoře vede silnice i železniční trať. Železniční trať po té silnici. Je to vlastně Křižíkova první elektrifikovaná dráha Rakouska-Uherska, z Tábora do Bechyně. Obrovské stoupání, aby Křižík dokázal, že elektřina dokáže pohánět lokomotivu i v takovýchto podmínkách. Zkušební jízda 01.06.1903, v řádném provozu ještě v červnu toho roku, od roku 1928 po dokončení právě toho mostu protažena až do města.

V praxi to vypadá tak, že koleje vedou jedním jízdním pruhem. U něj je semafor. Když jede vlak z města, mají auta vcelku logicky stop, neboť proti vlaku je pustit nelze. Ale při cestě do města prostě projede vlak a auta jedou týmž pruhem hezky pomalu za ním. Až si toho všimne Evropská Únie, ta se z toho posere. Na začátku mostu je značka nerovnosti s upřesněním: "Podélná nerovnost - žlábek kolejnice 350m". A jelikož jedoucí souprava zasahuje až nad chodník na jedné straně, je na mostě ještě cedule: "Chodci, při jízdě vlaku přejděte na druhou stranu".

Měl jsem to tak prefíkaně načasovaný, že vlak měl vlastně, aby nás moh odvézt do Tábora, nejprve z toho Tábora taky přijet. Takže jsem ho na mostě akorát čapnul.

Ve vlaku je pak náš ústupový manévr vyhodnocen jako geniální strategický tah. Jsem captainem Canem chválen před nastoupenou (přinejmenším v kupé sedící) jednotkou.

Proběhneme napříč přes půlku Tábora a jsme u kempu. U kempu je hospoda "U Boučků". Zvenčí to vypadá jako dost odpudivá čtyřka podle bejvalé stupnice. Zevnitř je dojem o něco málo lepší. Možná jako trochu lepší čtyřka. Hospodský - potetovaná obstarožní gorila nevábného kriminálního vzezření - taktéž příliš důvěry nebudí. Ale ...

Zas to má to ono pověstné "ale". Oni už tam někteří z nás byli a velmi si pochvalovali.

Prý jestli mají něco k jídlu? Když je deset hodin? Jo, možná to chvilku zabere, páč je tam teď sám, ale vynasnaží se. Moc mu to neulehčujeme, to je pravda. Každej si vymejšlí prakticky něco jinýho. Sem tam se snažíme trochu přizpůsobit aspoň třeba v přílohách, ale i to nám jde dost bledě. Zkrátka jak rozjívení parchanti. Tady by se nedalo moc divit, kdyby nám dal na výběr ze dvou tří jídel a jinak na nás hodil krajc vajc. Kdepak. Cokoli si kdo vymyslel, to taky dostal. Včetně třeba fóršpajzu - Gothaje s octem a cibulí. A to byly všelijaký nápady kdečeho s kdečím. Zajel do kuchyně a makal jak motorová myš. Jo - a ceny opravdu toho typu, jakejm se říká lidové. Ukrutný.

Takže to máte tak jako vždycky: hogo fogo hospoda a jedně se tam vytočíte. A pak přijdete do takovéhle skutečně nepříliš vábně vypadající putyky, kde vrchní vypadá, že při náznaku problémů by vás jak mjr. Terazky "oknom vyházal a eště vo vzduchu aj do riti nakopal", kde se nažerete za nemnoho korun k prasknutí. A poněkolikáté zdůrazňuju: ten chlap je super. Od kempu na Suchomelovým vostrově jenom přes most. Zkuste.

Jak PraPetra slíbila, tak udělala - za svitu baterek si sami postavíme stany a jdem spát.

Dobronice. Zřícenina hezká, hospoda "U jezu" pěkně na hovno ...

Most Duha v Bechyni, Křižíkova železnice, pozor - vlak na silnici ...

Pátek, 30.07.2010 ... Lužnice den sedmý ... Tábor - Stará Papírna ...

... aneb "Kozlík má totiž tu průkazku"

Páteční dopoledne věnujeme prohlídce Tábora (s velkým, prohlížet tábor, v němž jsme spali a který máme prohlídnutý už od včerejška, to připadá jako mrhání i nám).

PraPetra háže za hlavu včerejší lamenty nad chaotickým táborským dopravním značením, jednosměrkami, uzavírkami, jakož dalšími protivenstvími, vydává se hodinu před ostatními do města s Canem coby navigátorem (tím pravým) autem. Ono totiž do centra od řeky vede trochu moc schodů.

Zbytek jde pěšky. Nejprve tedy na blízkou věž Kotnov. Tam uprostřed schodiště potkáváme PraPetru s Canem. Idealista na chvostu výpravy (třeba já) by se (mylně) domníval, že s mocným náskokem a motorizovaným přesunem již mají vyhlídku do kraje za sebou a sestupují. No, ne. Z jejich řeči chápu, že čas doposud strávili prohlídkou podzemí. Nicméně jsme už jen třetinu vnitřních schodišť pod ochozem, není třeba ani předjíždět.

Druhou epizodou by měla být návštěva táborského podzemí. Loudavým tempem slezeme z věže, projdeme se uličkami, v 10:35 zakupujeme vstupenky na prohlídkový okruh na jedenáctou hodinu. Ještě musíme vysvětlit bystrému personálu, že nikoli, pokud jsme skupinová výprava, opravdu nepůjdou dva z nás až za další půlhodinu. Vejde-li se do sklepa N lidí (typicky třicet), vejde se i N+2. V 10:55 se s mocným odfukováním dovalí PraPetra. "Vy jdete do podzemí? A už máte vstupenky? A už nejsou? Ale to já jsem chtěla takýýý." Aha, tak tu hodinu a něco fóra v podzemí nebyli. Dávám PraPetře svoji vstupenku, aby byl klid ve výpravě a aby se tato (PraPetra, nikoli vstupenka) mohla v podzemních chodbách dle líčení ostatních několikrát zašprajcovat a dosyta si užít svých návalů klaustrofobie.

Pokuřuju nejprve na lavičce, přichází ke mně jedna ta dívčinka z pokladny:

"Vy nemáte lístek na jedenáctou?" Oni jsou tam takoví trochu pomalejší, zase maj pamatováka.

"Už ne. Jsem ho radš nechal kamarádce, než ji po zbytek tejdne poslouchat, že neviděla starej sklep."

Něco si vyfotím, podojím tankomat vo ňáký prachy, vcucne mne antikvariát, pročež zakoupím jednu knihu od Jaroslava Velinského vulgo Kapitána Kida, sežeru kvapem jakýsi oběd.

Ve 12:00 jsme měli mít závazný sraz v kempu. 12:10 přicházím jako třetí. I ostatní později docházejí, avšak když zjišťují, že půlka lidí stále chybí, zase se rozlejzají do rozličných zákoutí bližšího i vzdálenějšího okolí.

Vyplouváme ve 13:50.

Denní etapa z Tábora do kempu Na Staré Papírně před Dobronicemi je za dobrého počasí velmi pěkná a příjemná. Dvacet kiláků jako nic. Což se nám při našem štěstí, pochopitelně, na hony vyhnulo.

Ještě na konci tábora jsou dva jezy (Veselý a Pokorný), oba sjízdné po spádové desce. První lépe v singlu, druhý klidně v deblu, ač to háčka možná zase decentně osprchuje. Pak provalený jízek Na Papírně (ono tam těch papíren bejvávalo asi povícero), spíš takových několik větších vln a delší peřej. Následovat měl zbytek jezu Benešův mlýn, vpodstatě stejný, ale ten je v mocné rekonstrukci, tam je potřeba naplout k propusti, zabrzdit, vyskočit na stěnu a po ní seběhnout a skoníčkovat loď přes jakousi kaskádu dolů. Při obhlídce tam Petr zůstal a naváděl lodě, s jejich že sjede Cane. Cane si při brodění zpět ke břehu inovativně kecne do vody. Žehrá.

Dává se do deště. Pár kapek malých, pak hodně kapek větších. Pikujeme štandopéde do výletní hospody Harrachovka, kterou jako by nám pro tuto příležitost do cesty přímo postavili. Čaj, grog, svařák, utopenec. Déšť zčásti ustává. Usedneme do lodí, jakmile se dostatečně vzdálíme od teplé suché hospody, začne chcanec jak z prokoplé bečky.

Přesně v těch místech, kde je liják nejvýživnější, je taky nejvýživnější jez: zase rozbouraný jez U Kvěchova mlýna - Dražice.

Na přenášení dost humus. Šedesát metrů před jezem vytahat lodě do blátivé stráně, odtáhnout ještě třicet metrů za jez. Kluzká slizká cestička a ještě přes skalní výběžek. To se na to tak vysrat. Normálně se to dá s trochou šikovnosti sjet kdesi prostředkem po šutrech, za tohoto stavu vody jako lepší volba vypadá dlouhý řvoucí jazyk kousek k levému břehu. Vzít to jeho středem a pak šikmo doprava, zhruba kopírovat jeho tvar, aby se člobrd nerozplesk o skálu. Když se pod to postaví jeden s házečkou pro sichr, aby případný plaváček nevzal dráhu až do Hamburku, mohlo by to klapnout.

Jdu to zkusit a ukázat ostatním, našim i druhé partě, která taktéž okouní a čeká, jestli to jako přežiju nebo co bude. Jde to. Fakt na singlu, trefit se do středu, držet tvar té proudnice. Několik hodně vysokých vln a pak už mám co dělat, abych v tišině za stromama zašlajfoval (a pokud možno se u toho nepřevrátil).

Ve finále se ukazuje, že jsme klasičtí tři, kteří si na to troufnou - já, Ilicz a Cane. Když si dáme každej dvě lodě (já už jenom jednu), ušetříme tím strašnou spoustu námahy.

"Já bych to jel jako kousek blíž sem, jako blíž k tomu trsu trávy tajdlenc," praví Ilicz při své první rundě. A jak praví, tak i dělá. Pročež spolu máme na kontě už druhé použití házečky (on ve vodě, já s tym špagátem na břehu). Jak jsem ho brzdil, musel jsem při napnutí lana udělat dva poskoky do vody, než jsem se lépe zapřel. Toho využil Petr a obětavě skočil do řeky rybičku, aby mi pomohl. Pročež ždímá další (už nepočítanou) krabičku cigaret.

Zbytek už bez úhony.

Další jez Matouškovský mlýn - Dražice koníčkujeme, výhodou je, že Petr může po pás do vody, neboť cigára má stejně vyplavená a trencle mokré.

A přichází druhá půlka, otravný asi 10 km úsek. Střídavě prší neprší, později déšť spíš ustává, ale jsme stejně mokří. Hospoda v mapě není hospoda v reálném terénu, možná to byl ten bejvalej pionýrskej tábor. U další country hospody pak ani už nestavíme, slunko jde k západu, pícháme do vody jak roboti, nadáváme, tuším, veskrze všichni.

Na jednom mostě potkáváme Vlastíka. Tedy on na mostě, my pod mostem. To zrovna, tuším, zase začíná pršet, pak zas přestává, fakt čert aby to vzal.

Konečně. Konečně doplouváme do kempu Na Staré Papírně.

Strategický tah byl, když PraPetra někde cestou objevila v nějaké díře po granátu pičérii. Že nám koupí pizzu. Předatlovala do KTZ (někdy mylně nazývané SMS) víceméně (místy více, místy méně) stručný výtah z jídelního lístku, my si naobjednávali. Potud výtečný plán. Méně strategický tah byl, když pro piči vyrazila autem se všema našima věcma. Tedy kemp, my mokří, zmrzlí jak drozdi, bez možnosti se usušit nebo převléct.

Jo, kemp. Kemp holandský. Kemp plný Holanďanů, provozovaný Holanďany, s holandskými pipkami za barem. Co Holanďan, to globetrotter (neplest s globetrottel). Ale jo, s nima to obecně jde. Fetoše nechaj doma fókat hašiš, ti, co vyrážej takdle na cesty, s těma je, co jsem měl zatím možnost zjistit, velice dobrá domluva. Povětšinou.

Pravda, občas při vší snaze spolupráce zaskřípe, jako když kupříkladu za barem je s dvěma nizozemskými pipušami jeden Čech, deset lidí vysvětluje, že chtějí svařák, on jim vysvětluje, že těch deset lidí chce svařák, tedy do té míry, jak jsou ony schopny pochopit ... pročež místo svařáku všichni dostávají teplé červené víno. Fakt. Akorát vohřátýho červa. No hnus. S Canem jsme se zeleným čajem asi docela vyhráli.

PraPetra dováží pizzy a suché oblečení. To je radosti v chudé chaloupce. Nefalšované a neředěné blaho.

Večer parkujeme znova v té holandské hospodě.

Cane provádí průběžné vyúčtování. Zatím to vždycky probíhalo tak, že se sečetlo všechno dohromady a vydělilo počtem lidí. Někdo na tom něco málo vydělal (neb někdy jsou do společných účtů zakomponovány třeba nocleny našich psů), někdo něco málo prodělal (zvlášť v případě držitelů ZTP/P, když jim bylo napočteno jízdné). Ale to by se organizátor z toho musel omrdat, kdyby to měl počítat celé takhle do detailu po hospodských účtenkách. Prostě se to bralo takhle. Ačkoli naši slepejši jsou vcelku samostatní a, až na loňského Aleše, který nevidí vůbec, potřebují pomoct málokdy, přece jen občas s nějakým detailem ano. Jednou má slevu student, jednou někdo jinej, tuhle je velitel výpravy zadarmo, někde nepočítaj cosi a kdesi něco jinýho. Možná tak tomu zrakáčovi občas někdo koupí pivo nebo něco.

To jsme ještě ovšem do letoška s sebou neměli Kozlíka Mazlíka.

Ten bere dělení rovným dílem jako ukrutné příkoří. A počíná mumlat a lamentovat nad nespravedlností světa. On má totiž tu průkazku. Průkazka opravňuje ke čtvrtinovému jízdnému. Průvodce neplatí nic. Podle Aleše by bylo krajně pěkné, kdyby to celé Cane přepočítal - odečetl jízdné, Alešovi napočítal čtvrtinové, zbytek jízdného včetně průvodce vydělil počtem osob mínus Žďárandy (jež měly dopravu po vlastní ose), to připočetl těm ostatním mínus Žďárandy. Když on má tu průkazku ...

Cane po dvaceti minutách má dost a jde přepočítávat. Však je arciinžinýr.

Nicméně to je pořád málo. Aleš snuje plány, jak lépe a radostněji zařídit nákupy jízdenek do budoucna. On má tu průkazku. On teda koupí tu jízdenku pro sebe a průvodce. Navrhujeme velkoryse, ať koupí klidně všechny a pak se s ostatními vyúčtuje. To už zase prý ne. On má tu průkazku. On teda koupí tu jízdenku pro sebe a průvodce. Někdo jiný (patrně Cane) koupí pro zbylých X osob, připočte Alešova průvodce, cenu jízdenky pro X vydělí počtem X+1. Tím totiž ušetříme strašně moc procent. Počítá. Tři varianty. Podle úhlu pohledu. A Aleš s tím sere a sere a sere. A mumlá a mumlá a mumlá.

Asi za hodinu se mu už snažím vysvětlit: "Hele, Alešu, možná by bylo fajn, kdybys nám o tom povídal až na nádraží. To jest pozítří. Vidíš tady nějakej vlak? Nevidíš. Tak už nech jízdenky jízdenkama."

Aleš se obrátí na druhou stranu k Ťapince, Chlastíkovi a spol a mumle dál.

"Ne, ani tady žádnej vlak není."

Kozlík Mazlík je ukřivděn, že tak pramálo nadšeni jsme jeho půlnoční nápaditostí ohledně pozítřejšího nákupu jízdenek. No jo, no. Když von je takovej zabržděnej.

Jak jdu takhle v průběhu večera na záchod, z pánských sprch se vynoří společně Ilicz s Dankou. Ilicz na mne vyvalí voči a zamekotá: "Když vona neměla zubní pastu, tak si přišla půjčit."

Líčím později u stolu, jak Ilicz Danku zachránil před zubním kazem.

"Hele, Egi, kdybys tady ty sprchy viděl," dí Ilicz správně předpokládaje, že mne taková věc ani ve snu nenapadla, "zjistil bys, že jsou naprosto nepoužitelný."

Přeberte si, jak chcete.

Tábor, to je město Žižky ...

Leňule a Maruška, koníčkování kaskádového jezu u Benešova mlejna ...

Čtvrtek, 29.07.2010 ... Lužnice den šestý ... Roudná - Tábor ...

... aneb "Kvíz pod jezem"

Ráno moudřejší večera, ráno počasí moudřejší večera. Je příjemně, je teplo, povětšinou i sluníčko. Válíme se na karimatkách i karitaťkách a nahříváme si cemra. Pro mimobrněnské - ne, opravdu to není pohlavní úd.

Tedy skoro všichni, vyjma Ťapinky, která si od Plastíka zapůjčila bicykl a vydala se pro tu geokokotinu k meteostanici, páč by jinak měla zkaženej tejden.

Slabou hodinu poté, co vyplujeme, začne ještě před Planou nad Lužnicí chcat. Ale, kurva, jak tentokrát zas.

Do cesty se nám záhy postavila hospoda kdesi před Sezimovým Ústím, zapadli jsme do ní jak Němci do krytu. Petr v mezičase rozmočil další cigarety.

Venku je takový boží dopuščení, že i divoké kachny rezignují na svoji plachost a jdou se schovat do putyky, či lépe řečeno alespoň pod slunečníky na opuštěné zahrádce.

Popíjíme svařáky, kafe, čaje, grogy, čekáme, až liják přejde. Támhle už se to trhá.

Zásadní pro další plavbu je vyhnout se kempu Soukeník u Sezimova Ústí, o tom kolují legendy. Kdybyste měli zdechnout hlady a žízňou, tak tam radši nechoďte. Tam zdechnete tak jak tak, ještě vás u toho naserou. Nehodláme pokoušet osud.

Do Tábora už je to vpodstatě kousek. Všechny jezy jdou bez problémů koníčkovat, dva poslední (Přibík a Suchomel) i sjet. Vlastně na celém tom našem úseku není asi jedinej jez s pořádnou sportovní šlajsnou, ale ty lepší se dají jet po desce, když nejsou zrovna sucha. Což rozhodně nejsou.

Strakapoud už pronikl do tajů kormidlování natolik, že loď ovládá prakticky v plném rozsahu, jezy si jezdí jako starý datel.

Pouze u toho posledního, kde už vidíme nad konstrukcí pátrací balón PraPetřina oranžového trička se slintající příšerou (vypodobněnou na přední části, nikoli uvnitř) a Vlastíka skotačit s ní (s PraPetrou, nikoli se slintající příšerou), tam je třeba takový složitější manévr: ustrašeného háčka vysadit na pravém břehu. Tam je ovšem černo, místní táborský Bronx, sjet po snížené spádové desce vlevo, pro háčka si dopádlovat, nemají-li vám ho urožnit a sežrat Cikáni, zase na pravý břeh a i s háčkem se převézt znovu na levý břeh koryta, na Suchomelův ostrov. Kemp je vlastně na tom ostrově. Někteří jeli v singlu, někteří, co už to chtěli mít z krku, v deblu, já dvakrát, z toho jednou zase s Kozlíkem Mazlíkem, aniž bychom měli kteroukoli z našich lodí, chvíli jsme se nemohli dopočítat lidí. Jak v té hádance o tom vlkovi, koze a zelí, jak se pořád převážej tam a zpátky na pramičce.

Jinak nic. Tohle byl takový, dalo by se říct, skoro odpočinkový den. Někteří se rozlejzají po putykách do města, někteří zůstáváme u kiosku v kempu, chabý sortiment, ale tím pomalejší obsluha (nicméně aspoň jsou tam příjemní).

Alles gute.

Jedu cestou na Tábor, přes pár údolí, přes pár hor, těším se, že uvidím zas konečně město Tábor.

Ilicz si neohroženě s mocným balancem prohlíží dramatický jez před sebou.
Možná proto, aby nedopadl, jak je jeho zvykem ...
... hubou do vody.

Zde se živlem neohroženě bojuje pan Strakapoud (Strakapoud je to v té šprcce, živel to bílý zpěněný venku).
Na body vyhrává pan Strakapoud.

Středa, 28.07.2010 ... Lužnice den pátý ... Veselí n. Luž. - Roudná ...

... aneb "Rozložený Vlastík"

V 10:10 mne budí hlasy. Hlasy hovoří o tom, že se půjde do muzea. Jen diskutují, zda se půjde do muzea teď hned včíl, nebo až potom. Po čem, to je mi záhadou. Vlastík s Ťapinkou jsou dávno někde za krabičkama, není nikdo, kdo by mi dovnitř stanu tlumočil. Já jsem ovšem rád, že se se mnou jaksi nepočítá. Asi jsem se tvářil pramálo nadšeně na muzeum. Možná jsem i trochu vyhrožoval. Mám klid.

Počkám, až hlasy utichnou, dělám si kávu, pokuřuju, tahám kapesní rádio a poslouchám předpovědi počasí. Podle jakýchsi lokálních šmrksů jsou možné ojedinělé přeháňky v pozdním odpoledni, dle veřejnoprávního z výpalného provozovaného Radiožurnálu jsou možné ojedinělé přeháňky v brzkém podvečeru.

Když už se tak povaluji, vyšmátrám ještě nouzový telefon a volám pučmidráta Fiškuse, abych se tomuto vysmál, kterak on se lopotí (haha, ironie, ale bejt tam musí) v práci, kdežto já ležím v chladnu, hnusném počasí a vlhkém stanu kdesi v Cajzlově, kde mne ani do muzea nevzali. Fiškus zkoumá na internetu předpovědi počasí asi tři, všechny se shodují v tom, že v našem sektoru by nemělo pršet vůbec.

Jakmile zavěsím, začne krápat. Kurva.

Ještě však před polednem se počasí trochu umoudří. Balíme, tahám z batohu náhradní čepici kšiltovku, hokejovou od Asociace Rozhodčích Ledního Hokeje, tu, již jsem si nechával zhruba před týdnem spravovat u ševce. Ano, vím, zní to divně, ale máte to níže popsáno. Tedy to, že jsem si ji nechával spravovat u ševce. Nepředpokládám, že by divně znělo, že tahám čepici z batohu. Zvlášť, když mi můj letitý klobouk včera uplaval, voda ho vzala, voli ji vypili.

Vyplouváme od soutoku Nežárky opět s Lužnicí. Stavíme u jezu Fousek v Dráchově, zase "smrťák" s pomníčky na břehu, koníčkujeme, domlouváme se, že na oběd zajdeme až v Soběslavi ve vhodné hospodě.

Připlujeme do Soběslavi. Mineme hospodu u kempu na začátku. Mineme další hospodu přímo u vody, vodáckou, s tabulí o teplých jídlech apod. Zastavujeme až u jezu na konci Soběslavi (prý abychom nestavěli dvakrát), ostatně kvůli němu dřeme jak Bulhaři už dva kilometry, voda dík němu stojí, vítr fouká do protivky, vlny. Kdyby člověk na chvíli přestal pádlovat, začne couvat. U jezu vytahujeme lodě na břeh. Opodál je hospoda, ve které ovšem nemají jídlo. Možná tak utopence nebo nakládaný hermoš. Jestli místní utopenci budí takovou důvěru, jako budova a lokál, není důvěra na místě.

O pár ulic výše by měla být hospoda U Mrtvoly. Je. S cedulí, že v sobotu se zde griluje. Dnes nic. Ani utopenec.

Ve finále se táhneme kilometr kamsi do prdele, kde je hernobar kdesi na terase výměníku. Nicméně tam mají jídlo (kromě brambor) a vstřícnou servírku. Po udání souřadnic přijíždí za námi i PraPetra na jídlo. Úskalí je v tom, že nahoru vedou vnější točité kovové schody. Průhledné. Nahoru to ještě jde, když PraPetra zavře oči. Osobně si dávám na občerstvení dva kompletní obědy, kapustové karboše. Zrovna onehdá jsem na ně, jakkoli to může znít perverzně, měl chuť. Porce jsou skutečně vydatné, ze dvou jsem plně nasycen i já. Že krájím karbanátek střenkou příborového nože a držím jej za "ostří", na to dojdu prozíravě už v půlce prvního talíře.

S odchodem se nakonec vypořádá i PraPetra, jež se schodů dolů musí couvat. Nevidí-li si přes břuch na nohy, kouká-li metr a půl před sebe a tam je ještě průhledná konstrukce, je to pro ni fatální kombinace.

Konečně se dostáváme na jeden velmi pohodlně sjízdný jez - u Špačkova mlýna. Lépe v jednom, aby to tak necákalo, ale možno i v deblu. Ne všichni si troufají, ačkoli skutečně o nic nejde, ne všichni chtějí být našplíchnutí. Já si to jedu dvakrát. Poprvé bez ztráty kytičky, podruhé s Alešem, který zatížil špici, ale také fungoval jako vlnolam. Mokrý je on. Tedy nyní.

Ono o chvíli později se dává zase ostatně do deště. Ty rosničkáři jsou ale takový kurvy, že by se jeden z toho omrdal. Sousloví: "Támhle už se to trhá," jakkoli může být v daný moment pravdivé, se dostává na index zakázaných rčení. Ano, támhle už se to trhá, ale to zpravidla znamená, že tadydlenc leje eště víc a víc.

Cestou velkoryse povoluju Ťapince jednu geopičovinu dostupnou deset metrů od vody na hompacím mostě. Abych ji měl na dohled (Ťapinku, nikoli geopičovinu). Druhé u meteostanice před Roudnou se dobrovolně vzdává, prý si tam zajde z kempu s Chlastíkem.

Ke kempu se musí v pravý moment odbočit do slepého ramene, lodi vytahat a odnést sto metrů mezi chatami po břehu. Nicméně kemp je vcelku prima. Natolik, že i já se jdu takhle uprostřed týdne sprchovat.

Večer kousek vedle u ohníčku sedí jacísi kempoví doochodci, jeden se holedbá potomkem: "Já se nechci chlubit," chlubí se, "ale počkej, až přijede můj syn, to uvidíš - on je ředitel, ale to je normální člověk jak blbec."

Škoda, že jsme tam nemohli čekat taky. To bych docela rád viděl i já.

Prší. Sedíme v putyce.

Ťapinka má trauma, neboť k meteostanici je to ve finále tři kilometry, prší a ona krabičku nalezenou nemá. Jéžiš, kdyby to tak zastavilo války ve světě nebo tak něco.

Večer jdu venčit psy, Vlastík míří ke stanu (našemu): "Doufám, že se tam zatím stihnu rozložit."

Jdeme spát, ve stanu máme rozloženého Vlastíka.

Dočista to vypadá, jako by šla PraPetra DO schodů. Skutečnost je prostá, PraPetra jde SE schodů.

Jedna sebestředná sebechlubná - Egi s ledovým klidem brázdí rozbouřené vody. Chachá. Johoho.

Úterý, 27.07.2010 ... Lužnice den čtvrtý ... Jemčina - Veselí n. Luž. ...

... aneb "Ilicz jede."

A máme tu krásné ráno ...

Zoncna rumpluje jak voteklá. Kávujeme a motáme se kolem ležení. Žďárandy se táží, proč jim říkám "škrabky". Přičemž od 09:30 sedí na sbalených batožinách. Proč asi, že?

Aleš diskutuje se svým kormidelníkem Strakapoudem. Aleše i přes flák karimatky přivázaný k sedačce tlačí tato do prdele. Nezvyk, zhýčkaná řiť. Aleš vytahuje z krosny péřový (!!) polštářek s povlečením s trpaslíčkama (stejný jsem měl jako malej harant) a ptá se, zda by to nebyla blbost, přivázat si ho k sedačce. Strakapoud si není jistý, ale ze své pozice míní, že to blbostí přinejmenším zavání. Pročež jde Aleš za mnou. Já mu říkám, že to blbost je. Sprchne, cákne voda na jezu, peří už neusuší. Postupně se ještě dožaduje pochopení u Canea, Petra a Ilicze. Všichni svorně jeho zlepšovák označí za debilovinu. Aleš si jde přivázat péřový polštářek do lodi.

PraPetra zjišťuje, že má měkké kolečko. Levé zadní. Ušlo z neznámého důvodu. Netřeba zoufat, PraPetra má pumpičku. Žel Bohu, nemá k ní též šlaušek. Rezervu orezlou, taktéž poloprázdnou, nebudící důvěru. PraPetra je Motoristka s velkým "M". Jeden ochotný kempař zapůjčuje kompresůrek, daří se nám vyhnat tlak v pneumatice až pod půldruhé atmosféry, na dojetí nekam do civilizace se vší opatrností (to jako s veškerou opatrností, nikoli s opatrností vši dětské, která je docela pitomá, jak jsem zjistil kdysi ve třetí třídě, kdy jsem chytil vši od Martina Hubálka, od té doby zvaného Všivák, který bohužel před několika lety umřel) by to mohlo stačit. Nejlépe, když navštíví pneuservis, aby zjistili, zda šlo o jednorázovou indispozici nebo problém trvalejšího charakteru, abychom podobnou kratochvíli nemuseli opakovat každé ráno.

Snímek jezu, kdy táhneme kánoe k vodě, pochází z 11:59.

Hezky si jedem, tramtadáda. Skoro hodinu, než přijde čas na oběd. Z břehu na nás kývá cedule zvoucí na jídlo, pivo, limo, čaj, rum, bum. Malá hospůdka udělaná z chaty, vevnitř paní, na tabuli napsány uzeným plněné knedlíky, kynuté knedlíky s borůvkama, guláš s houskovým knedlíkem.

"Výborně, tak my bysme prosili čtyřikrát ty plněné knedlíky."

"Mám už jenom dvoje."

"No nevadí, tak ty dvoje. A tím pádem pak sedmkrát ty borůvkové."

"Dobře, hned to bude."

Paní po chvíli přijde:

"Já mám ty borůvkové už jenom čtvery."

"Tak dejte čtvery. A těm ostatním ten guláš s tím houskovým knedlíkem."

"Už ho mám jenom s chlebem."

"No dobrá, nedá se nic dělat, tak s chlebem."

Když jsme to takhle hezky usmlouvali, požerákujeme. Dlužno podotknout, že ty borůvkové byly výtečné. Nějaký asi místní druh: knedlíky plné, takové kynuté tenisáky, ty borůvky nahoře. Ve stejné konzistenci, jak bývají uvnitř. A hustohustou vrstvou. Výtečné.

Po nás přiráží další menší skupinka chlapů, ti už dostávají jenom výškrab guláše rozředěný na tři porce, bez přílohy. Vyžrali jsme hospodu.

Paní občerstvovníková s takovým nefalšovaným údivem kroutí hlavou:

"To je hrozný, člověk od rána vaří, vy v jedenáct začnete jezdit a naráz je to všechno pryč." Je právě 13:20.

Ještě se z legrace ptáme, jestli nemáme zajít odmontovat a přinést tu ceduli s tou pasáží o jídle. Prý dobrý nápad, zajde to pro dnešek překrýt.

To, mám ten pocit, charakterizuje služby na celé Lužnici.

Každá řeka má svoje. Vltava je komerční. Všichni to ví a podle toho jednají. Hospody a občerstvovny dobře zásobené, dobře zorganizované, návaly vodáků a pivodáků, nicméně celá ta mašinérie šlape. Ať děláte, co děláte, tohle tam prostě funguje. Na Sázavě mi přišlo, že jsou po hospodách nasraní, že jim tam někdo leze. Postavil si hospodu u Sázavy, ale chodili mu tam lidi. Nějaký ty Čerčany, restaurace Paluba a jejich "vodáci, jsme tu pro vás". Vykurvená banda zasraná. Loni na Ohři očividně nikdo nepočítal s tím, že by u řeky mohli bejt vodáci. Nebo jakýkoli tůristi. Většinou "se to nějak udělalo", vyjma takových tragédií, jako tábořiště vodáckého centra v Lokti. Prostě jsme se svezli s místníma.

Na Lužnici se odpradávna očividně s vodákama počítá. Vodáci jsou vítáni. Pro vodáky je všude spousta speciálních zařízení. Jenom jsou pak zhusta všichni převelice překvapeni, když ti vodáci fakt přijdou. Oni je rádi viděj, to zas jo, ale nějak mi to přijde, jak kdyby na ně nevěřili, dokud je neviděj na vlastní voči. Což bejvá často pozdě na to plnit špajz. Ale jsou tam veskrze příjemní a snaživí, když už nic (až na tu Majdalenu teda).

Jak si tak po dobrém obědě plujem dál, dává se do deště. Napřed mírného, později vydatného. Chčije jako kráva.

Aleš má sice měkko pod zadkem, avšak nemá pláštěnku. Sedí na mokrém peří a pěstuje si vlka.

V největším slejváku přijíždíme k jezu Metel. Další na přenášení. Jet se dá, šlajsnou, za mírně vyššího stavu vody, třeba na raftu. Jenže to nesmíte dopadnout jako my kdysi, když jsme štrejchli stěnu šlajsny, stáhl nás jez přes korunu a z toho hnusnýho lomeňáku už jsme se nedostali. Dva kluci (ze tří), Čúta s Bobem, tam tehdy zařvali. Blbej jez. Ostatně v kiosku sedí pořád ten stejnej chlapík, kterej tehdy volal hasiče, když jsem se vyplácal z vody a zjistil, že ty dva nemůžu najít. To je taky bezva v takové situaci, když máte poblíž kiosek a v něm chlapa bez telefonu a bez noh. Inu tak.

Teď furt leje, pod přístřeškem namačkaní cyklisti.

"Mělo by se střídat, pumpičkáři raus," zkouším to do davu. Nic. Tak si dáváme čaje a takový ty věci a déšť nám je ohromnejma kapkama chladí.

Jak na chvílu přestane, oklepem se, Petr si ještě dokoupí cigarety, pokračujeme v plavbě. Znova leje. Ach jo.

V jednom místě je zas padenej strom. Ale takovým způsobem, že se přes něj dá v jednom místě projet. Což, tuším, Maruška s Lenkou udělají na první ostrou, jenom se mihnou, drncnou o kmen a jsou pryč. Vzápětí se tam Šavly postaví napříč. A my a Strakapoudi už nemáme kam. Na Ilicze a Canea se dá ještě zařvat, ať zabrzdí opodál. My už se ovšem zmítáme zapletení do větví, přičemž proud nás neomylně táhne ke stromu. Straki s Alešem se odtam dostávají, já, jak dlouho držím vykloněnej z lodi, chytám křeč do nohy. Pročež je mi nutno opustit ne příliš dobrovolně plavidlo. Natolik dobrovolně, že vím, že jinak ho převrátím, nicméně s nadšením pramalým. V pláštěnce v řece bojuju s proudem a s stromem. Pane Bože, čemus to zas dal pádlo do ruky?

Následuje jez Hamr. Přistáváme. Petr, trochu nepochopitelně, vystupuje do vody. Neodhadl břeh. Neboť nemá žádné vodotěsné pouzdro a nechce se mu dávat cigarety do barelu, má 18 mokrých cigaret v před hodinou nové krabičce. A zapalovač.

Ťapinka si jde najít (prý 300 metrů) jednu geokrabičku.

Ilicz kouká na jez a dumá, že by si ho sjel.

Proč ne? Chvíli hodnotíme. Jez je označený jako nebezpečný. Sice ne smrťák, ale přece jen nepříjemný. Vejvar se zpětným proudem dole, šutry tamtéž. Ale když se mu chce ... Jet se to dá. Je víc vody, takže tam není hrana. Když pojede na singlu, podaří se mu nepřevrátit a bude mít rychlost, měl by to projet. V opačném případě se asi trochu potluče vo ty grymle dole. Zas tak, aby ho stáhl válec, tak zlý to není. Na každej pád ať jede u břehu, já si tam na něj počíhám s házečkou. Kdyby něco.

Ilicz jede. Ilicz krásně sedí a jede. Koruna jezu. Ilicz už tak moc krásně nesedí. Ilicz už vůbec nesedí. Chytil vodu do lodi, převrátil se. A nadále přesně podle předpokladu - plastová kánoe drží kurs, nenechá se strhnout zpátky, to je ta lepší varianta. Že jsou tam šutry a prachbídná možnost zastavení, to je horší část hry. Takže mám první veskrze ostrou příležitost použít házečku. Ještě nejde o kejhák, není to úplně nouzové použití, ale lepší ho zašlajfovat dřív, aby se nám dole moc nepomlátil.

Ťapinka je svých 300 metrů pryč skoro půl hodiny. Spíláme jí a obratem jí sdělujeme, že tímto končí její geopíčení za cesty. Aby ona si skotačila na krabičkách a zbylých jedenáct lidí stálo třicet minut v dešti jak čuráci, to nemáme zapotřebí. Nasrat. A rozmazat.

Před Veselím nad Lužnicí konečně jakž takž přestává pršet.

V kempu nás vítá PraPetra. Tentokrát bez pláče, výčitek, spílání a nadávání a tragédií antických rozměrů, zato však s temným lakonickým konstatováním, že nám na dopoledne domluvila muzeum s promítáním. Čehosi. Muzeum čehosi s promítáním čehosi. To je jak v armádě - za včerejší komunikační nedorozumění může výhradně Cane, odskáče trest však celá jednotka.

Hospody ve Veselí jsou dvojího druhu. Jedny mají místo. Druhé mají jídlo.

Procházíme skrz naskrz celé město, abychom po několika oklikách skončili v hotelu přímo u kempu. Tam mají aktuálně i místo i jídlo.

Jenom svařáky mají jenom dva. Jako dvě porce, dva hrnéčky. Neboť koření mají jenom v předpřipravenejch pytlíkách. Sice bychom mohli skočit do ještě otevřeného supermarketu pro skořici a hřebíček, ale nakonec to vzdáváme. Mají pizzu. Jenom se jim pletou čísla podle lístku a názvy. Cane, jenž si objednává pizzu číslo osm jménem quattro o tom dokáže diskutovat několik drahných minut. Na karamelový pohár jim chybí jen několik nepodstatných ingrediencí. Karamelová zmrzlina a karamel. Ale vcelku se dá říct, že mají nadpoloviční většinu nabídky. Aspoň tak.

Mezitím dorazivší Vlastík se diví: "Vy jste zmokli? Já se celej den potil."

"Vlastíku, byl to opravdu pot, co po tobě teklo proudem?"

Prý ano. Pročež jde Vlastík spát opět k nám do stanu. Zapařenec.

Ilicz jede jez. Tedy na tomto snímku zatím ještě pořád jede ...

Pondělí, 26.07.2010 ... Lužnice den třetí ... Majdalena - Jemčina ...

... aneb "Nezvěstní."

Trochu se na alespoň přechodnou dobu vyčasilo. Přinejmenším nechčije. Žádnej extra hic, ale snesitelně.

Jako vždy - od božího rána uvažujeme o tom, že bychom měli balit a někam jet. Rozjímáme. Teoretizujeme. Přerod do praxe nastává k polednímu. Takoví prostě jsme a těžko nás to odnaučovat.

Dneska při nástupu do lodi z trochu prudšího hlinitého (a na vlhku klouzavého) břehu si na prdel kecne Ťapinka. Na prdel, kterou má ovšem ve vodě. Ilicz kroutí oči v sloup, přidržuje jí loď a vysvětluje, jak má nastoupit, aby se zase nezráchala. Posléze Ilicz uchopí svoji loď a kecne si prdelí do vody pro změnu on. Já vám nevím, jak voni to ty lidi dělaj.

Konečně jedeme, no hurá.

První etapa jsou povětšinou stejné meandry jako včera pod Suchdolem. Klikatá řeka, zatáčky chvílema až ke 360°, proplouvání úzkýma průlezama mezi vrbičkama a napadanejma stromama. Paráda, pokud se tedy člověk nenapíchne na tu vrbu.

Zase se i nám zhruba dvakrát nebo třikrát povede (nepočítám záměrné zaparkování ve vrbičkách k tomu určených kvůlivá fotografování), ve všech případech proto, poněvadž nám nějaký debil (jednou cizí, dvakrát vlastní) zatarasil jedinou možnou cestu, zastavit nebylo kde, uhnout nebylo kam. Pak už nenaděláte nic a visíte v roští.

Při jedné takovéto kolizi přicházím o svůj památeční maskáčový vodácký klobouček. Kýho výra. Napasovali jsme se (nevím už kvůli komu, kdo si tam blbě najel před náma) do vrbičky bokem, větev záludná mi klobouk shodila, tento do vody upadl, spodní proud ho vzal. To jsem zíral, jak rychle dokáže zmizet. Tam by se mi nechtělo se drápat z vody. Ještě notnou dobu propátrávám okolí pádlem, lovím pod vodou, jestli se někde nezachytil. Ani ono pověstné Ň. Taková škoda. A to jsem zrovna v červnu na Vltavě dumal, kolik let už ho vlastně mám, jak je vybledlý a od původního tvaru značně odlišný, vlastně už taková spíš hučička, že by mi pomalu i líto přišlo, kdyby mi někde uplaval. No, tak teď to mám. Sbohem klobouku, bylo mi s tebou fajn.

Dostáváme se k Rozvodí, kde se koryto dělí - lze pokračovat ve stejném duchu Starou řekou, pravda, nebývá až tak úplně pravidlem, aby měla vprostřed léta dostatek vody pro plavbu, jako je tomu nyní. Ale my se kloníme spíš k Nové řece. Dalších dvacet kilometrů meandrů by i na náš nepříliš vybíravý vkus mohlo být i moc. Nová řeka je umělé koryto z náčrtu páně Krčína, regulující důmyslným sytémem vodu v místních rybnících. Vlastně prokopaná Lužnice až do Nežárky, s touto se spojí a o dalších pětadvacet kiláků dále se vleje zpět do Lužnice.

Jedem tedy Novou řeku. To je vpodstatě dálnice. Dlouhé rovné úseky mezi loukama, lesama, rybníkama. Teče to tak nějak trochu, žádnej kvapík, žádný galeje.

Kvůli Ťapinčině geopíčovině zastavujeme a dáváme pauzu u pomníku Emy Destinové v místech, kde chytávala ryby. Docela by mne zajímalo, kolik jich asi tak chytla. Na můj vkus chytat ryby patnáct metrů od řeky je docela náročný výkon.

Máme smluveno s motospojkou PraPetrou, že se stavíme na jídlo v hospodě Koliba nedaleko tábořiště u Mláky. Dáme jí echo, ona tam za námi dojede, aby nebyla hlady. Na smluvený signál však dává na vědomí, že se jí nechce, opatří si v kempu něco z vlastního lovu. Nuž dobrá.

Koliba je velice vyvedená. Oproti zpiči Majdalenské putyce tam mají převážně všechno, co stojí v nabídce. I ten svařák - než se s tím počítat a rozlejvat, donesou rovnou kotlík. Masa na grilu na různý způsob. Jenom to trochu dýl trvá, před náma dorazila ještě jedna početnější vodácká výprava, tedy maj co dělat s třiceti (ne-li čtyřiceti) jídlama naráz. Snaží se ale uspokojit aspoň po částech, abychom moc neskuhrali. Tak tam trávíme příjemně ke dvěma hodinkám i s dopitím a pokusy o zvednutí se.

Následně je zapotřebí vrátit se k řece, nastrkat lodě do vody, převézt na druhý břeh, opět vytáhnout a přenést kolem jezu Starý Hamr. Tam by si jeden tak čuňu rozbil, kdyby to zkoušel jet.

Kdesi kousek za Hamrem podplouváme padlý strom. Větev shodí čepici tentokrát Strakapoudovi. Jenže to není to, co v meandrech a vrbičkách. Čepice spadne do vody, Straki s Alešem se smýknou kolem ní. Jenže za nima jsme my, čepici na hladině vidíme, upřeně sledujeme ... kurva, jakou já od té větve dostal bombu do čela. Eště štěstí, že už nemám klobouk. Tfuj. Avšak čepici jsme Strakimu zachránili. Strakapoud už v zásadě pronikl do tajů řízení lodi v takřka plném rozsahu, ano, sem tam to úplně nevyjde, ale z větší části loď mu jede tam, kam on chce, aniž by musel korekce přikazovat háčkovi. Teď ale oba pádlují kupředu levá pravá, zpátky ni záběr.

"Straki, chceš tu čepicu?"

"Děkuji velice, domnívám se, že bezprostředně teď ji nepotřebuji," vece Mgr. Strakapoud, PhD., aniž by snížil tempo.

S takovým materiálem jeďte na vodu.

Řeka trochu zrychluje, což už je tak akorát, ta dnešní část byla docela dlouhá. Nová řeka se vlévá do Nežárky, tam se proud zase uklidňuje, protože se pomalu blížíme k jezu (a tím pádem i ke kempu) v Jemčině.

Konečně jsme tam.

Z terasy kiosku na nás cosi značně blbého povykuje PraPetra. Příliš nechápeme souvislosti.

Ty se dozvídáme postupně po částech až na břehu, kdy nám předvádí efektní a oku nezúčastněného diváka bezpochyby lahodící echt hysterák. "Bééé, bůůů, já vás viděla mrtvý, nestojím vám ani za jednu esemeskůůů ...," hýká bez úvodu. Do toho montuje cosi o tady hospodě, o tamté hospodě, o hladu, křečích, sama je v křeči ... Střípky bychom měli, ale kompletní obraz z toho furt ne a ne poskládat.

V době, kdy se mi ji podaří našťouchat za budovu sprch a hajzlů a donutit k několika minutám dýchání zhluboka, plyne na povrch, že:

1) Ne, nemrzí ji, že s náma nebyla v hospodě (jak to zpočátku vypadalo). Souřadnice znala a dobrovolně se účasti zřekla.
2) Nicméně Cane jí udal odhadovanou dobu doplavby od hospody, aniž by do toho započítal dvě hodiny v ní.
3) Aniž by tento údaj později korigoval.
4) Aniž by měl zapnutý telefon v barelu.
5) Ostatní vodácké skupinky nás neviděly.
6) Ty, které nás viděly, viděly nás ráno před sebou, později ne, ovšem nebyly si vědomy, že by nás kde míjely.
7) Na stejné lodi ze stejné půjčovny připluli dva Ukrajinci zločineckého vzezření (prostě vypadali jako Ukrajinci).

Jediné, co by tomu chybělo k dokonalosti, aby ke kempu připlul můj nezaměnitelný kloubouček a houpal se na hladině poblíž mola. To už by PraPetře hráli.

Cane se dekuje. Nikoli však, že by zahájil prostý úprk, zachovává dekórum a přes ovčí a kozí pastvinu se drápe kamsi do luk, kde rve místní lebedu, aby pak s touto "kytkou lučního kvítí" na kolenou Mátohu odprosil.

Masakr.

Slabší jedinci (či jedinkyně) se jdou sprchovat, silnější (jako třeba v poslední době čistotný Cane) se koupou v řece. Nejsilnější se na to můžou vysrat.

Jdeme do hospody, jdeme spát.

Výsledek Caneovy organizace a komunikačních dovedností. Cane škemrá o slitování ...

Neděle, 25.07.2010 ... Lužnice den druhý ... Suchdol n. Luž. - Majdalena ...

... aneb "Raketový nástup (některých)"

Neděle mám rád. Neděle, kdy se nedělá. Aspoň nijak moc honem, moc brzo, moc moc a tak nějak.

Tahle by to relativně splňovala. Dnes začínáme svoji týdenní plavbu po Lužnici. Tedy - asi. Lodě nám mají přivézt z půjčovny v poledne. V jednu má dojet doprovodná PraPetra. Nebo ve dvě? Zkrátka takňák. K pozdějšímu. Vstáváme v pozdním ránu k deváté (tedy jak kdo - hujerky od Žďáru a Strakapoud mózujó po kempu od půl vosmý, rekordmani jako Cane zařezávají do půl jedenácté), vaříme kávu, povalujeme se kolem ležení. Tu a tam se někdo zvedne a povalování u stanu zamění za povalování u kiosku. Neděle. Slunečno.

PraPetra průběžně hlásí - že už uvažuje o tom, že pojede. Za chvíli pojede. Nakoupí a pojede. Má nakoupeno a už pojede. Už jede. To se zhruba kryje s dovozem těch lodí. No prostě normálka. Žádná křeč. Heč.

Okolo poledního jsme všichni napružení u stanů na značkách, že budem skládat ty lodě. Cane s Petrem už od 11:40 stepují u vjezdu, aby něco nepropásli. Když přijede čičmunda s náklaďákem, zrovna se jim tam přitrapíruje Ťapinka s Chlastíkem zvracející se z dopolední geoprocházky. Všechno ve čtyřech složí, drobné věci (do objemu 120litrových barelů) donesou. Tak zas nic. Petr ještě reklamuje dvě nabízené lodě, ležérně je šoupne chlapíkovi zpět na korbu a vybere si jiné.

V počínajícím dopoledni přijíždí PraPetra a rozvrací svůj námi poctivě budovaný image. Pro ty, kteří ji neznají, jsme vypracovali přesný obraz - přijede filajová Porva (tzn. Schade Forman), vyřítí se satelit, začne všechny otlapkávat a některé i olizovat, přičemž bude halasit na všechny strany: "Ahojkýýý." Bohužel, obešlo se to s fádním "Nazdar" a bez "Ahojkýýý."

Zatáhlo se.

Hrubo před třetí máme sbalíno (včetně Kozlíka Aleše, jenž se střídavě zabaluje a vybaluje od božího rána), můžeme ke strojům. Coby manager provázků vytahuju "špigótek bílý pičovský nanicovatý" alias "motouz potravinářský", přivážeme nařezané kusy karimatek na sedačky, aby to netlačilo do řití, můžeme nasednout a plout.

Můžeme.

Věc má avšak háček. Vlastně háčky dva. Když uvážím, že jeden háček je háček, jsou háčky už tři. U jednoho plavidla je totiž jeden háček háček, druhý háček kormidelník.

Zatímco některé lodi už vyplouvají, u té, jež nevyplouvá, vyplouvá na povrch klíčová a doposud poněkud zanedbaná informace, že Strakapoud nikdy neseděl v kánoi na kormidle, Aleš nikdy neseděl v kánoi, na kormidle, na háčku ani jinde. Možná seděli. Pokud, tak dávno tomu již. Na rybníku. Možná. S bídou.

Oba dva tedy prodělávají klasický "Kenyho (resp. Egiho) vodácký rychlokurs", takto dopředu, takto dozadu, doleva, doprava, háček furt dopředu, kormidelník uvidí, pak se uvidí, no šak uvidíte. Straki usedne do lodi na místo kormidelníka, zkusí si pár předváděných grifů. Načež se Aleš vrhne do plavidla tak vehementně, až oba toto plavidlo opět opustí. Drobný zádrhel bych spatřoval v tom, že v daný moment byla kánoe již poněkud nestrategicky umístěna v řece.

Poté, co je vytažena z vody loď Iliczova a s Iliczovou pomocí následně loď páně Strakapouda, vylito, vymyto, Straki s Kozlíkem Mazlíkem jsou usazeni nanovo, tentokrát prozměnu prakticky na souši, a vrženi proudu vstříc až v poloze seďmo. Jistota je kulomet.

Tak jedeme, no.

Proplétáme se meandry, kličkumeme mezi stromy stojícími i ležícími. Občas se někdo zamotá do vrbiček. I třeba já s Ťapinkou, v polovině případů neúmyslně. Ono se dá zamotat do vrbiček i zhola úmyslně, pravda, jsem asi jediný, kdo této eventuality využívá. To se zavěsí na příhodnou nikoli moc košatou vrbičku háček jako háček (úkon známý též pod názvem "Ťapi, drž") a fotografuje se. Plujeme a užíváme si. Prší jenom docela málo a občasně.

U jezu Pilař, jednoho z nejznámějších lužnických (a potažmo českých vůbec) "smrťáků" nahážeme lodi na břehu do křoví a jdeme do nedaleké hospody na něco ku jídlu. Tedy - ostatní naháží lodi na břehu do křoví a jdou do nedaleké hospody na něco ku jídlu. Já spustím loď pod jezem na vodu, převezu Ťapinku na protější břeh, trpělivě počkám zaháknutý v rákosí, než ona si najde jednu geopičovinu, převezu Ťapinku na protější břeh (důvtipnější pochopí, že ano, jsem na tom břehu, kde jsem před chvílí začal), znovu vydřu loď na tentokrát hezky vysoký břeh, hodím ji také do křoví, vezmu Ťapinku, navzdory vší logice ji nehodím také do křoví, nýbrž ji uchopímza ruku a jdeme taktéž do nedaleké hospody na něco ku jídlu.

Hospoda vpodstatě příjemná. Z dvanácti objednaných jídel spletli nebo zapomněli asi tři a při placení nebylo potřeba opravovat účet u víc jak šesti lidí. Ale jinak snesitelno. Teplo, sucho, jedlo.

Strakapoud ještě do večera zápolí s řízením lodi a ne a ne získat ten správný rozmach, silák Kozlík ho při každém větším záběru přetočí. Naopak tak Strakapoud používá metodu tzv. "řízení háčkem", kdy se prakticky nenamáhá a jenom udílí pokyny: zaber, nepádluj, kontra. Háček táhne loď a z větší části i řídí podle povelů. Taky dobrý.

Před večerem doplouváme do Majdaleny, tam už nás čeká PraPetra i nahrubo postavená konstrukce stanů. Vida, nezapomněla to, holka naše zlatá.

Neboť se dává opět do dýšča, béřeme i PraPetru, zhrdáme kioskem s otevřenou terasou a jdeme do hospody na hlavní silnici v Majdaleně. Mno ...

Putyka takřka plná. U jednoho stolu pro dobrých osm deset lidí (s třema židlema), což je zhruba náš právě dorazivší hlavní voj, sedí sám ožralý šachista Standa, Lojza, Laďa nebo podobného zkrátka jména. Asi fakt ten Standa, tak mu, tuším, říkali. Tento jde však prakticky právě do prdele, po chvíli shánění a snášení židlí ze zbytku lokálu máme jakés takés místo, když se nebudeme moc rozpřahovat loktama.

Jímáme se v prvé řadě vyhánění zimy:

"Horkou brusinku," požaduje kdosi zimomřivě teplý nápoj na nápojovém lístku.

"Nemáme. Zkuste si vybrat něco jiného."

"Horkou višeň?"

"Nemáme."

Nemají nic z kategorie "Horké XY". Nemají svařák. Nemají čaj černý, čaj zelený. Takto se postupně dostáváme z honosných dvanácti řádků odstavce "Teplé nápoje" na dva: je-li vám zima, můžete si dát ovocný čaj nebo grog.

Velmi podobně jsou na tom s jídlem. Největší zásobu mají "Nemáme". To by mohli servírovat aj s nášupem. Nakonec kdesi vyhrabou několik porcí od dvou nebo tří druhů jídel.

Přitom vypadají, že mají furt napilno, ačkoli nic moc nečiní, špacírují s jedním pivem sem a tam. Kdyby namísto chaotického běhání od ničeho k ničemu přes den nakoupili a večer přebytečnou energii věnovali vaření, udělali by líp.

Postupně přichází chvost výpravy, ti už musí k sousednímu stolu s rohovou lavicí (strategicky jsme při příchodu nechali prázdné a šlohli odtam osiřelé dvě židle, aby na naše zbytky zbylo), Cane nějak mezi dveřmi neprozřetelně přiznal ožralému šachistovi Standovi, že je též šachistou, pročež byl vyzván na partii, na několik dalších partií, až dal ožralému šachistovi Standovi takovou sadu, že ten se z toho aj pochcal. No, možná ne z toho.

Dobrá, aspoň tam dovnitř neteklo. Ale skoro.

Strakapoud s Alešem před vyplutím, resp. před prvním pokusem o vyplutí.
(Foto PraPetra)

Ťapinka šmátrající v barelu alias bajka o lišce a džbánu.

Sobota, 24.07.2010 ... Lužnice den první ... Brno - Suchdol n. Luž. ...

... aneb "Padá strom, přej si něco."

Tak teda je sobota, jedeme na tu vodu.

Větší skupina z Brna a okolí (6 ks Brno, 2 ks Rousínov a spol., doprovodný cyklista Vlastík taktéž Brno, psi 2 ks Brno jakbysmet), žďárská sekce - čtyřhlavý babinec - se přidá až na místě. Na místě, tzn. v Suchdole nad Lužnicí.

Doprovodná řidička doprovodného vozidla PraPetra přijede až nazítří.

Což jí ovšem nebrání být už od čtvrtka v křeči.

PraPetra pojala pro tentokrát vizi, že na nás spadne strom. Přičemž nás ve stanech zabije, nejspíš všechny, ne-li něco horšího. V jižních Čechách dle jejího kanálu mají být prudké deště, prudké větry, v důsledku toho padat stromy. Ještě se u mne ujišťuje, zda jde skutečně o tzv. "jižní Čechy". Ano, jde. PraPetra hysterčí. Snažím se ji klidnit, že stromy padají obecně málo, na stany ještě míň, za tři roky zabije padající strom jednoho stanaře, což je pro padající stromy žalostná bilance, spočteme-li, kolik takovýchto vandráků ve stanech nocuje. Nicméně se zamyslíme nad postavením stanů "mimo dosah padajících stromů", jak doslovně svého času pravila příručka pro HVLPT.

Nejsem si jist, nakolik PraPetru tento můj obšírný telefonický proslov ukonejšil, nicméně od té chvíle prudí se svými katastrofickými scénáři převážně Ťapinku a Canea.

Neboť vlak má jet v 11:20 z Brna, "rychlík" na České Budějovice a Plzeň (ano, zase už TEN rychlík, který jede oněch závratných 50 km/h, tentokráte ještě závlekem přes HavlBrod), máme smluvený sraz na 10:45, abychom měli dostatek času.

Nepamatuju si zcela přesně, kdo byl na místě u mapy včas. Já s Ťapinkou, v krátkém pořadí se vyskytl Vlastík, Strakapoud a cosi vlasatého brejlatého s lennonkami na nose, což se nám představilo jako Petr.

"Ty seš Caneův novej Ichtyl?"

Prej jo. Ten minulej byl divnej, tenhle je eště divnější. Ten se k nám bude taky hodit.

Doráží Aleš. Né tamten Aleš, ale zase jinej Aleš. Taktéž z řad slepejšů a ZTPáků. Aleš jako Aleš. Pracovně též Kozlík Mazlík.

Již v 10:56 dobíhá svým svižným tempem od tramvaje (škarohlíd by označil coby rychlost pohybu paraplegického hlemýždě) Cane, hlavní organizátor. Což lze mj. poznat podle kapitánské čepice. Kapitánská čepice se pozná mj. podle vyšité kotvy a nápisu "Captain". V druhé řadě podle toho, že je pod ní naražený Cane. Záleží na úhlu pohledu, zda se díváte na Canea nebo na čepici.

Něco málo po jedenácté peloton uzavírá Ilicz s Dankou.

Strakapoud si vzpomíná, že zapomněl pláštěnku. Jednu ze svých rezervních mu slibuji.

Můžeme jet. A taky jedeme. Kromě zanedbatelné epizody, kdy čubička Máša žoviálně kousla štíplístka do nohy, prakticky bez vážnějších událostí. Jen těm, jež byli tak hloupí a nevypnuli si mobilní telefony, vypisuje průběžné zpravodajství PraPetra, kolik stromů v posledních hodinách v jižních Čechách spadlo a kolik vodáků v kempech vybilo.

V Jihlavě dvacet minut čekáme a dáváme přednost protijedoucímu šnelcuku (já tomu fakt nerozumím - když dělaj ty jízdní řády: oni neví, kolik mají kde kolejí?). Přes veškerou snahu ČD stíháme i přestup ve Veselí nad Lužnicí, osobákem do Suchdola. Córák tam trpně čeká, neboť by mu bylo asi blbý odjet bez pasažérů, jež se všichni nalézají ve zpožděných "rychlících". Na poměry železnic nevídaná logika. To už jedem nastojáka s partou přiopilých tydýtů a ještě přiopilejších šlapálistů na chodbičce motoráčku.

Cestou se střídají pásma prší X neprší X prší X neprší, aby se v Suchdole a širokém okolí situace ustálila na bodu "prší". Po necelých šesti hodinách jsme na místě, 240 km od Brna. Vivat ajznbón.

U nádraží nás čeká SUV řízené Šavly bráchou Mártym, mírně přetížené sestavou Šavla, Pavla, maminóó Maruška a Le(d)nička. Sestru Janču nechali pro letošek raději doma, dokud ji ta puberta nepustí. Přidáváme jim část naší bagáže a uzavíráme sázky, zda žabožroutský povoz zkolabuje ještě před šraňky nebo až za nimi. Kupodivu dojel i takto naložený až ke kempu, tedy takřka třičtvrtě kilometru.

Cane jako Captain jde vyjednat ubytování. Vystojí takřka celou frontu captainů, aby se z této dva captainy před okénkem vymanil a šel zpátky se nás zeptat, jestli nemá někdo nějakou studentskou slevu. Je s několika zanedbatelnými nadávkami nahnán opět do fronty.

Zatímco nám stále mží na záda, stavíme stany.

Caneovi výslovně zakazujeme při podávání telefonického reportu PraPetře této sdělit, že nejlepší plácek byl přímo v lesíku, pročež spíme mezi padesátiletými borovicemi a smrky. Nevím proč, ale mně celou dobu už od čtvrtka zní v uších písnička:

... litaju stromy,
padaju domy,
nešlape elektrika.

My ale ležime u Lužnice,
podobni postavam z učebnice,
vesely voči, červeny lice,
vichřice nevichřice.

Vlastík už s omluvami pouze ryze formálního charakteru zabírá (z jeho pohledu) nadbytečné volné místo v našem stanu Husky Bizon 4, čímž jej přeřazuje z kategorie "napůl volný taneční parket" do pásma "relativně solidně nadrclá plachetka". No mám ho vyhodit? Na to ho znám už moc dlouho, abych ho vyhnal na déšť, vichr, slotu a padající stromy.

Je zhruba tak večer, sedm hodin, zbejvá už jenom zajít do hospody něco sežrat (ani si ještě neumíme vážit faktu, že je nám dáno, co je psáno), provést jakýsi mimovolný teambuilding, kterým je Petr adoptován do party a jsou pokříženi ti, jež se prozatím mezi sebou neznali, chvilku pookounět a jít spát.

Já se vomlouvám za takovou vojebávku, ale buď jsme seděli ve vlaku nebo v hospodě, nebo chcalo, nebo byla tma.
Já měl celou dobu foťák v batohu a víc fotek než votlemenou spokojenou Ťapinku po večeři ze soboty prostě vopravdu nemám.

Pátek, 23.07.2010

Čtvrtek, 22.07.2010 ... Chromí mlsouni ...

Stáleotravující a nepřestávající telefonické průzkumy a nabídky jdou, stále ještě, z valné části mimo mne. Tedy soudím podle toho, že druzí s tím mají jinakší problémy. Mne prudí tak občas, sem tam, někdo. Taky proto, že čas od času vletím na pobočku Kyslíků a udělám tam scénu, že si nepřeju, aby mi vyvolávali a vnucovali mi kokotiny, oni, ani jejich zavšivení partneři. I banky už jsem to odnaučil.

Pokud se taková ludra už najde, zpravidla odpovídám stylem: "Nechci chytrou půjčku, hloupou půjčku, vůbec žádnou půjčku." Případně na nabídky slev poarthurodentovsku: "Díky, já mám peněz dost, já si vybírám."

Nemám-li náladu být natolik zdvořilý, stačí na obligátní: "... měl byste chvíli čas na malý monitorovaný rozhovor?" krátké: "Ne." a zavěsit.

Pokud to teda není zrovna v poledne ...

"Dobrý den, tady je XY z firmy ABC DE, provádíme průzkum trhu, dočista malý, měl byste minutu čas na pár otázek?"

"Do prdele, kundy zvyjebený, to vás nenapadne nic lepčího než srat zrovna u oběda, piče jakýsi zasraný?" povídám žoviálně s plnou hubou.

Tú-tú-tú-tú ...

No vida, a jde to ještě krasojazyčněji, jde to i bez těch tanečků okolo. Člověku pak hned líp chutná.

Naposled jsem se stavil za Tukem (Marťanem) do špitálu, než o víkendu pojedeme na vodu. Při této příležitosti jsem mu vzal takové ty polomáčené piškoty s želém (to je strašnej tvar slova) a eště cosi, co nevezme zasvé v takovejch hicech hned obratem.

Nějak sedíme a klábosíme, načež maníka na levé posteli začne honit mlsná. Prej by si tááák něco dal.

"To néni problém," dím, "ti klidně skočím do kantýny, Lazare. Co by to mělo bejt? A kdo všechno něco chce?"

"No, kdybys byl tak hodnej a šel tam, jestli bys mi nevzal noviny?" ozejvá se pravá postel. "Blesk třeba."

"Počkej, tak noviny a Blesk? Nebo noviny nebo Blesk?"

Prej Blesk. Jenom. Bez novin. No dobře.

"Já ti mám strašnou chuť na takový ty polomáčený piškoty," kňourá znovu levá postel. "Hmm, takový jahodový, kdyby byly třeba. Nebo klidně jiný. A kafe, klidně z automatu, ale to se ti asi nebude chtít, co?"

"Co by se mi nechtělo, kafe, přinejhorším z automatu. Polomáčený piškoty a Blesk, oukej."

To von to totiž ani neviděl, že jsem jedny (ovšem meruňkový) Marťanovi přinesl. Si dovedu představit, jaký to je - mít na něco ukrutnou chuť a nemoct si tam dojít. S hrdým čelem jsem vyrazil pro pikšóty, Blesk a kafe. Jenomže kantýna v Úrazovce, no, hmm ... S bídou tam měli ten Blesk, a to už to tam nějakej pišišvor vázal do balíků, že to nikdo nechce (jinak se nelze moc divit), že to odešle zpět vydavateli. Tak jsem mu z fasciklu ještě jeden vytáh, čím jsem mu rozhodil remitendní seznamy přes tři tabulky. Tím jsem ale taky skončil.

Kafe do kemílku? Ha ha. Polomáčený piškoty? Pche.

No dobrá, tak zkusím nějaký potraviny okolo, zrovna minule, jak jsem šel, jsem viděl v posledním bloku Bratislavské ulice večerku.

Avšak ve večerce mají taky prd - tedy polomáčeného mají barsco, ale jen ty blbé piškoty ne. Chvíli koketuju i s myšlénkou šluknout Marťanovi ty jeho - však on taky énec viděl, co jsem mu to dotlačil. Seberu mu piškoty, dám je čičmundovi na levé posteli, Marťanovi tam podstrčím něco jiného, taky dobrého, v podobném balíčku. A řeknu, že měli jenom hen zrovna tyhle meruňkový. Nebo ne? Dobře, tak ne, no ...

Tímto se výprava za piškoty přesouvá z pouhého mrzkého nákupu v souboj vůle a špatně zásobených kvelbů. Schválně jdu až do IBC (taková zmrdí líheň, avšak mimo jiné s malým kvelbem), leje ze mne jak z vola, pětatřicet ve stínu, asfalt se prohýbá pod nohama, muchy chcípou za letu. A vida, v malým kvelbu v IBC piškoty polomáčené maj. Hulaláá. A zrovna jahodový.

Kdyby jenom nebylo takový vedro, kurva, to je spíš na zmrzlinu, než na piškoty a kafe ...

No, co by chlapci řekli na zmrzlinu? Jenže jak jim ji dotransportovat z IBC, když je venku takdle? Vezmu čtyři nanuky, donesu jim leda tak slazenou smetanu do toho kafe. Tou cuckládou si to můžou zamíchat. To je blbost, na to musím jinak ... v té kantýně maj fakt lautr hovno, ale v té večerce, tam byl mražák a solidně nadupanej, mrknem se, čím.

Pročež jsem k piškotům a Blesku (a cestou pak vydojeného kafe z automatu) přibral ve vietnamské večerce od ukrajinské prodavačky pro každýho ruskou zmrzlinu. Na svůj účet. Jak by řek pan Groula: Takovej jsem já.

Marťan má nicméně zajímavé výhledy z okna nemocničního pokoje. Jako ironie působí, že se s prošroubovanou nohou nemůže moc chodit kochat. A i kdyby mohl, dost prd tam se svým ostrozrakem uvidí. Ale aspoň to okno tam maj. Okno a hic a víc už nic. Což je ale zase furt ta lepší varianta. Na patologii je chládek ... no dobře, já toho filozofování radš nechám.

Středa, 21.07.2010 ... Bude pršet, bude chcát ...

... pojedeme na Lužnici.

Poslušně hlásím, že jsem opět zde - pozvraceli jsme se z Lužnice relativně v pořádku a v přibližně stejném počtu, jako jsme odjeli (pravda, už v neděli 01.08.2010, psáno aktuálně 04.08.2010, neboť předchozí dva večery jsem strávil ve fotokoupelně). Můžu co možná štandopéde dohánět tejden a půl zápisků zas. Chjo.

Tuto středu, o níž je zmínka v nadpise, proběhla finální porada v poradně (na golfíku), byl jsem definitivně stvrzen do funkce managera koňader, šňůr, provázků a špagátů a hubitele cukršpagátu a jiného neřádstva. Probrali jsme nevalně vyhlížející báchorky rosničkářů. Byl stanoven sraz, přičemž byly uzavřeny sázky, kdo přijde pozdě (Cane, hlavní organizátor).

No, to zas bude ...

Kterýsi zvídavec jevil zájem zvědět, jak to v reálu vypadá, když můj pučmidrát Fiškus celý den sedí
a kouká mi svojí půlhlavou (tou horní) nad úroveň monitoru jako hjoch z bažiny.
Tak takdle:

Úterý, 20.07.2010

Kyborg Marťan á-la Forrest Gump ...

Pondělí, 19.07.2010

Neděle, 18.07.2010 ... Do Brna, do sucha ...

Mňo, moc príma noc, jenom co je pravda ...

Já mokrej, nohy mokrý (ty jenom zdůrazňuju, jinak jsou samozřejmě mojí integrální součástí), stan postavenej na podmáčené louce a shora slejvák jak mrcha. Bezva.

A i tomu stanu Coleman Nevada je přece jenom už deset let, tedy, když stojí v kaluži a shora leje průtrž, i dovnitř jako kombinace vzlínání, páry a lijáku občas kápne. No, neuschnul jsem. Víte jak: Žádné plevy, samé zrno, my jsme hoši z Dvojky Brno ... to je ale blbý zdůvodnění pro takovej masochismus.

Vstal jsem před desátou (a to jsem nebyl ani poslední), sbalil mokrej herberk, do posledního suchého igelitu přebalil techniku. Prošel jsem si ještě jednou tábořiště, rozloučil se, s kým jsem se znal, a pomalu jsem se vydal na Slavonice.

To je takovejch osm kiláků po silnici, bylo před jedenáctou, vlak jede v 11:05, ten už nestihnu, pak ve 13:05, to by mohlo klapnout zcela. Já si vlastně ani nedal kafe, že uvidím cestou. Buď dojdu do Slavonic a dám si tam někde v hospodě, možná něco stopnu, tím spíš se tam u kafe vypleštím, nebo se mi nebude až tak chtít, sednu někde cestou podle času a kafe si uvařím. Huba mi šla šejdrem, to jo.

Jenomže ...

Vyšel jsem na silnici, zahnul na Slavonice. Ušel jsem chabejch 200 metrů, jelo auto, mávnul jsem, chlapík zastavil. Chalupář nebo kdo, jel do Slavonic, jestli tam dokáže koupit něco k snědku. A že jestli jedu na nádraží, že mne tam hodí.

"Však to má volant, kola, motor, benzín máme taky. Žádnej problém."

Ačkoli je to zas pár stovek metrů, s mnoha díky jsem přijal. Hospodu oželím, kafe počká, tím větší chuť na něj pak budu mít. Jo, nevadilo by mi dvě hodinky si posedět v suchu a číst, ale to můžu i v tom vlaku ostatně, ne? Mně opravdu stačilo toho hloupýho půl kiláku od křižovatky od Stálkova na rozcestí u nádraží. Pak to vyšlo naprosto přesně - ještě jsem stihl rychlou cigaretu a minutu před ojezdem jsem seděl ve vlaku v 11:05.

Jsem rád, že takoví řidiči ještě pořád jsou. Zase - patřičně jsem to okomentoval a poděkoval.

Zpoždění jsme nabrali už na té lokálce ze Slavonic do Kostelce, tam přípoj naštěstí tak tak vyšel, v Jihlavě jsme se zasekli a dávali přednost protijedoucímu vlaku, ale v HavlBrodě zase šnelcuky v obou směrech na córák vod Cerekve počkaly, tedy navzdory veškerému protivenství Českých Drah jsem byl překvapivě něco po čtvrté doma.

Jo, dva dny, jak se říká, aj s bajonetem v prdeli ...

Ale nevěřili byste, jakou radost vám občas dokážou udělat suchý ponožky.

Ťapinka byla v sobotu s Vlastíkem u Dalešické přehrady za krabičkama. Smrděj nám psi, neboť se v něčem vyváleli, pročež je Ťapinka vykoupala v zátoce se zdechlejma rybama. Ťapinka sama už stihla jakž takž vyčuchnout. Zmokli taky. Ťapince zvlhla GPSka a je po ní (po GPSce, nikoli po Ťapince). Tedy možná dá chvíli aspoň částečný pokoj, než si nasyslí many na novou.

Sobota, 17.07.2010 ... Na místo činu ...

Ze schránky vypadlo běloskvoucí zvadlo ... na výroční oheň skautského střediska (dříve pionýrské skupiny) Dvojky Brno. Při příležitosti devadesátého výročí založení (bez ohledu na čtyři oscilace mezi Skautem a Pionýrem).

To byla ta skupina, jak jsem tam chodil jako harantě. Vpodstatě jsem se tam dostal tak, že jsem začal u Svazarmu závodně střílet. A tahle ZO Svazarmu byla provázaná právě se skupinou. Kdo chtěl střílet, musel tam i do Pionýra. Neptejte se, proč to tak bylo. Prostě to tak bylo. Dlužno podotknout, že jsem nelitoval. Pionýr při základní škole se tak plácal vod ničeho k ničemu a byl to takovej ten echt vopruz, jenže já to přičítal jako děcko neschopnosti té konkrétní organizace. Ejhle, existuje i smysluplnej Pionýr, vida. Až s postupujícím věkem mi pak docházelo, že to asi néni tak úplně ten model, po kterým by soudruzi lačnili. Ale jednou za rok jsme si jako úlitbu vzali ty srandovní modrý košile, dál se do nás pak nikdo nesral. Socialistickej brainwashing se pouze vykazoval, pokud vůbec. Oslovení "soudruhu vedoucí" pamatuju úhrnem suma sumárum jednou, když přijela na tábor kontrola z jakýhosi vejboru (jsem byl u toho, neboť jsem měl denní hlídku na bráně, abych neškodil v kuchyni). I tak se Rejpal tvářil, jak kdyby ho právě vytáh z pětilitrovky vokurek.

Pravda byla, že skupiny při školách měly tzv. "skupiny v místě bydliště" (ač třeba na druhém konci města) ve značné nelibosti, neboť narozdíl od nich dokázaly pro parchantíky fakt něco udělat. A kvalitní členy jim tyhle "výběrovky" odčerpaly. A do takovejch oddílů jsme pak chodili rádi. Když se tomu říká Pionýr, tak je to holt Pionýr. Že se některejm věcem jinak říká a jinak se jeví, to chápal už i malej kuliferda.

Jinak tam vládla docela železná disciplína, ovšem podaná nám takovým stylem, že jsme ji přijali za svoji, aniž bychom se nad tím nějak pozastavili. Když vedoucí oznámil, že něco bude tak a tak, neexistovalo, aby to bylo jinak. Přišel, řekl, odešel. My udělali.

On to byl vpodstatě polovojenskej režim. Však z dospěláků to tam byl samej paragán a jinej kovboj, podle toho vypadaly i tábory. Fyzická stránka věci - rozcvička několik set metrů běh, čtvrt hodiny poctivýho cvičení, běh zpátky, polití studenou vodou. Místo skákání v pytlích a přes švihadlo, což byly klasické sportovní disciplíny na táborech ROH jsme měli opičí dráhu - šplh, zavěšená lávka, plížení, přeskok bariéry, proskok oknem. Třeba já to nesl skoro až nelibě, už tehdy jsem sázel povětšinou na intelektuální a dovednostní disciplíny a body honil s větším nadšením v "odborkách" (sady testů na znalosti a dovednosti) jako spojař, fotograf, střelec. Ale klasika: nechtěla jsem, musela jsem.

Jak avšak teď v sobotu večer kdosi trefně podotkl - když jsme pak přišli na vojnu a některé slabší kusy po prvních rozcvičkách chodily se schodů pozpátku, páč nemohly ohnout nohy, případně rovnou kolabovaly a byly odnášeny na ošetřovny, nám přišlo, že zatím je to dobrý, zatím děláme samý dočista normální věci.

Jako perlička - na táborech nebyly povoleny sladkosti. Doteď nevím, proč. Jestli ze zdravotních důvodů, nebo abysme za sebou netrousili papírky, nezáviděli si bonbony mezi sebou? Čert ví. Prostě se to tak řeklo, tak to bylo a fertig. Takhle to fungovalo.

Jo, ale dost exkursu do historie ...

Prej, že ten táborák ...

Tak jsem se holt sebral a jel. Přes HavlBrod a Jihlavu do Slavonic.

Páč jsem měl dost času, vydal jsem se pěšky pořádnou oklikou. Prošel jsem si přes vesničku Maříž, kde se vyrábí známá keramika, či kde si návštěvníci hospod při té příležitosti vyrábí známou keramiku. Zastavil jsem se v hospodě na kafe, žádnou keramiku jsem nevyrobil. Poté na Trojmezí alias Dreiländerstein, takovej trojstrannej šutr, kde se historicky potkávaly Čechy, Morava a Rakousko.

A dál že si vylezu na kopec Čihadlo, 699 m.n.m. Já furt nevím, jestli tady byla ta PéeSácká hláska, nebo eště mezi Čihadlem a táborem, tam je takovej eště jeden kopec. Každopádně jsme byli pod bdělým dozorem psohlavců, tábor tři kilometry od rakouských hranic. Prostě vylezu na to Čihadlo a zkusím si zase zazázračit s PMR radiostaničkou, ačkoliv tam cloněj ještě jiný kopce. Zkrátka uvidím.

Viděl jsem.

Dusno bylo, podle rosničkářů mohla večer přijít bouřka. Večer, kurva, ne v pět odpoledne.

Vzal jsem vysílačku, vyzkoušel jeden kanál, druhej, třetí ... MRD! Rana jak sviňa, blesk 700 metrů vode mne. Kua kua.

Jedna kapka, druhá, třetí ... fofrem jsem poschovával všechno vlhkocitlivé (vysílačka, foťák), navlík na sebe pláštěnku, druhou starou přes batoh. A to už chcalo jako kráva. Za asi tři minuty jsem došel o kus níž zpátky na asfaltku. Chtěl jsem si vytáhnout ještě maskáče z kanad, aby mi po látce nestékala voda do bot. V okamžiku, kdy jsem si všiml, že stojím nad kotníky ve vodě a musím se tím brodit kdoví kam, naznal jsem, že nohavice jsou v tuto chvíli zanedbatelná drobnost. Po pár stech metrech jsem měl v botách asi tak, jako když si nalejete teplou vodu do gumáků a pak se do nich obujete. Čvacht, čvacht.

Mívali jsme tehdy takový heslo nebo "bojový pokřik": "Žádné plevy, samé zrno, my jsme hoši z Dvojky Brno ...". Snad jsem dokázal sám sebe přesvědčit, že to furt platí. Hlavně mi nic jiného v danej moment nezbejvalo. Ale funguje to, dokážete sami sebe nahecovat, že vám ty plný kanady vody a kalhoty mokrý do půli stehen vlastně až zas tolik nevadí, hehe.

Ono to vede povětšinou s kopce, vypadl jsem na silnici. Zastavilo u mne auto, jestli prej nechci svézt? S velkým poděkováním jsem odmítl, že su mokrej jak myš už, to by snad ani nevadilo, voda uschne, mokrej ale čistej, avšak já zas po dvou stech metrech odbočoval dál na lesní cestu. Ale chlapíkovi jsem zdůraznil, že je to od něj velice fajn. Třeba vzal někoho jinýho dál.

Ne, že bych si to až tak do detailu pamatoval, ale z mapy jsem měl načteno, že u bunkru pohraničního opevnění mám odbočit prudce doleva. Ne malej "řopík", ale kterejsi z těch bunkrů větších. Zkrátka bunkr jak kráva, když stojíte tři metry od něho na cestě. Tak mi chlístalo do ksichtu zepředu a tak jsem měl zamžený brejle zevnitř, že jsem ho prostě neviděl. Přešel jsem si o půl kiláku a pak se tam motal jak vítr v bedně.

Já durch mokrej, mapa durch mokrá, bezva.

Nakonec jsem správnou lesní cestu našel. Ještě pak odbočku z ní ... ano, nesměl jsem dojít až ke skaliskům po levé straně. Odbočky jsem prozkoumal tři. Ale trefil. Dvacet let není zas tak moc, když připočtu to počasí.

Jak jsem procházel přes spodní část tábořiště, pozdravil jsem se s několika děckama, koukal - prakticky nic se nezměnilo. Snad jenom ty stromky na dolním náměstíčku u kuchyně, co za nás byly s bídou po pás, z těch jsou dneska třicetileté smrky. Ináč fakt nic zásadního.

První, na koho jsem narazil v kuchyni, byl Gustav.

Jo, Gustav. Ten vedl právě střelecký oddíl, na táboře táborovou střelnici a lukostřelbu, učil nás rukodělné práce v improvizované táborové dílně. Už tehdy byl v těsně předdůchodovém věku. Vlastně to celé začalo pro mne tak, že máti pracovala s jeho ženou Lily, když už máti nevěděla, jak mne zabavit, abych přestal vyvádět alotria, upekly na mne tohle: poslaly mne za Gustavem, aby mi dal do ruky vzduchovku, že by mne to na nějakou dobu mohlo vytížit, pročež bych neměl pořád čas výhradně na lumpárny se spolužáky Butrusem, Putňochem a jinými delikventy. No, vyšlo jim to. Takže Gustav - kolik mu to proboha může bejt? Odpověď přišla později večer, když mu u ohně přáli k osmdesátinám. To máte docela prudkej kontrast oproti tomu, jak si představíte průměrného seniora tohoto věku. Špacíruje se po táboře, pomáhá, chrápe ve stanu, je spokojenej. Ale to je, hádal bych, celoživotní činností a přístupem. Nicméně prý už opravdu je v důchodu. Poslední dva roky.

Jo, potkal jsem ještě další známé i neznámé, o jiných slyšel, na některé vzpomněl. Ale jestli mám z něčeho radost echt a špeciál, tak z toho, že jmenovitě Gustavovi se takhle daří. A ne, není to jenom tím, že si na něj vzpomenu každý den, když si beru kvér z trezoru. Zkrátka mi i za těch pár let hodně dal, nejen výukou sportovních střeleckých (a okrajově i lukostřeleckých) činností, ale i celkovým právě tím svým přístupem. Jak zní motto Dvojky: "Kdo nezažil, nepochopí." Ale alespoň rámcově by to mohlo být, doufám, srozumitelné.

No nic, postavil jsem stan, zjistil, že mám mokrou jenom zanedbatelnou část věcí ve spodní kapse batohu, kam už mi stékala voda z okraje krycí plachty. Smutnější aspekt je, že v té kvantitativně zanedbatelné části byl spacák a náhradní ponožky. Hm.

Něco k jídlu a pomalu byl čas k tomu ohni. Na chvíli přestalo lejt. Oheň hořel.

Úvod, pro hosty představení současného vedení střediska a tábora, představení současných oddílů - zas jak celoročních, tak rozvržení na táboře. Pak už následoval tradiční kaleidoskop vzpomínek, vystoupení piškotů, písniček (z drtivé většiny starý fláky, asi se budu opakovat, ale byly to ty "ještě za nás", che).

Jeden z bodů bylo už i to nakousnuté uvedení Gustava do střediskové "síně slávy" u příležitosti jeho osmdesátin.

Mimochodem krátký test: "Schválně, přihlaste se, koho Gustav naučil z něčeho střílet."

Takový les rukou by potřebovali v parlamentu. Nehlásily se jenom děti ze školky a někteří (zpravidla čerstvě vyženění/vyvdaní) rodinní příslušníci. Prostě tak.

S kým jsem se v průběhu ohně dal do řeči, byl Zajíc. To byl pro změnu můj oddílovej vedoucí. Taky jsem měl příležitost teprve po dvaceti letech mu říct, že vlastně z jeho a Šroubkovy laskavé péče dodneška čerpám, beze srandy. A poděkovat.

A potkal jsem se tam s několikero lidma, který znám dočista odjinud a který bych tam nečekal.

Po skončení tady té oficiální části, někdy krátce po půlnoci, se ještě valná část hostů a vedoucích, kteří momentálně nebyli potřeba v táboře, přesunula do Stálkova na Sýpku, což je stabilní základna skupiny. Nějaké to kafe/pivo/limo a tak. Potíž byla, že jsem neměl ánung, kde se taková Sýpka nachází. Sice mi to bylo vysvětleno, ale i tak jsem se raději přidal cestou ke skupince, jež tam mířila.

Zase něco známých tváří ...

Sisi a Lipo, s těma jsem mluvil už na tábořišti. Rejpal, bejvalej skupinovej vedoucí, a Ája, další taková do party.

Nicméně se pak vykrystalizovala pod plachtou taková skupinka prakticky vrstevníků nebo skorovrstevníků: Oštěp, můj instruktor. Toho stejně jako Muléna jsem poznal celkem bez problémů, Balů a Paleček jsou nezapomenutelní, u Hrocha jsem musel naopak hodně tápat v paměti, než se mi rozsvítilo. Standa, bejvalej táborovej trubač, nýčko jakejsi fousatej strejda s divným čundráckým kloboukem. To se mi rozsvítilo, až na něj někdo promluvil. To vám naráz tak spojí, ja richtik, Staník, dyť jsem s ním jednou aj poklad běžel (páč byl po zlomenině nohy, tak že to bude akorát tak srovnaný). Jo, a Honza, abych to uzavřel ...

Honza, další z instruktorů, jo, ti nám to s Oštěpem dávali sežrat, che. Ale vidíte, zrovna na něj jsem onehdá vzpomínal, jak při prvním slaňování mne měl jistit, zatímco stál s rukama v kapsách a zabrán do družného hovoru s kýmsi opodál. Že se mu tam třepe piškot na skále? Malý věci. Tu scénku vidím před vočima jak dneska ... Jenže to je pětadvacet let, s dnešním obličejem se mi musel představit. No fakt, že jo, Honza ...

A ještě vsuvka: To, volové, asi nevíte, že mi tenkrát přezdívali Kudrnka. Vlastně, když jsem vyplňoval informace na webu (pokrok nezastavíš ani u skautů), že přijedu, taky jsem se zarazil a musel se sakra zamyslet. Ale pozor: to berte jenom pro ilustraci. Né, aby vás, čuráci, napadlo nejakýho hňupa, pokoušet se tohle oslovení oživit. Nevím, kterej darebák to tenkrát plácnul a mně to už zůstalo, ale sralo mne to už tehdy jak těžkej hřích. To už byl lepší ten Krysař, jak mi jednu dobu říkali ve škole pro moji chovatelskou náklonnost k hlodavcům. Takže bacha, dacani, neriskujte konflikt.

Jo, ale s tím Honzou:

"Kudrnka, jo? Aha, vzpomínám si. Akorát, já ti měl chvílu pocit, jestli nejseš jistej Egi ..."

To by se jeden taky posral.

A to by mohlo tak bejt pomalu všechno, co lze tak říct z faktů. Dojmy nepopíšete. Nebo jo, ale bylo by to na dlouhý lokte. A bez výraznějšího efektu. Můžu spíš tak jenom říct, že to bylo hodně fajn. Vpodstatě jsem byl u všech rád, že jsem je viděl. Hodně rád. A ti, co tam nebyli, třeba se ukážou zas za deset let. Kdo nezažil, nepochopí.

Staník, kterej tam byl autem a ještě v noci odjížděl, mne hodil zpátky k odbočce k táboru, ještě nebyly ani tři ráno, když jsem šel spát.

Pátek, 16.07.2010 ... Oprava čepice ...

Dostal jsem kdysi čepici. Kšiltovku. Od Asociace Rozhodčích Ledního Hokeje, za umístění v jakési fotosoutěži. Čépku s nápisem "Czech Hockey Team" či co. Takovou jinak docela vobyč, modrou.

Normálně čepice nenosím, ba je až nemám rád. Ještě tak kulicha v zimě, když sněží, aby mi pak z hlavy nekapalo do klávesnice. Nebo na čundru zimním. Případně v létě na vodě maskáčový klobouk prastarý. Přinejhorším v dešti, to jsem ochoten vzít na milost. Obecně v čepici jsem eroticky přitažlivý pro ženy - vypadám jak šulin.

To mne taky snad nejvíc sralo v armádě - furt něco na hlavě. Kšiltovku, jinou kšiltovku, baret. Přilbu ochrannou protistřepinovou. Vyjdete z budovy, nasadíte pokrývku hlavy, vlezete do budovy, sejmete pokrývku hlavy. Jak u debilů.

Ale tahle kšiltovka ...

Dobře, v té nevypadám jako moc velkej čurák, ale jako takovej menší čurák. Ale jako záložka na vodu nebo právě na venčení psů za deště by mohla být akceptovatelná.

První počin bohužel byl, že jsem z ní urval ten zapínací mechanismus vzadu. To jako neúmyslně. Byl nějakej fórovej.

Pročež jsem čepku na pár let odložil ad acta.

Vyhrabal jsem ji teď, když jsem hledal s předstihem pár propriet na vodu.

Uchopil jsem milou čepku a nechal si ji opravit.

Taky jsem drahnou dobu přemejšlel, kdo tam dokáže erudovaně namlátit lepší cvoček, případně to kouskem látky nebo koženky podložit. Víte? Taky víte prd, co? Ne, nedivte se, ale kdyby se to někdy někomu hodilo - nejlíp plátěnou čepici s kšiltem opraví ... švec.

Čtvrtek, 15.07.2010 ... Horko jak v peci ...

Vedra přetrvávají. Já si dokonce i včera několik plátěných košil s krátkým rukávem dokoupil. Zjistil jsem, že vlastně X let už chodím jenom v tričkách, letní košile nějak vzal čert, mol či jiný nekalý živel. Dopočítal jsem se k úhrnem jedné takové hula-hula. Což byl tristní počet. Vykoupil jsem pingponga a počet zněkolikanásobil. Přeci jenom je to na tydle hice možná příjemnější.

Dneska sedíme s Fiškusem v kanclu, naráz takovej hodně silnej pšouk a ohromnej sykot.

Průhledný chuchvalce plynu valící se z kuchyňky.

To nám tam bouchnul CO₂ hasičák.

Asi vedrem.

Pak to vemte někam k ohňu, ne?

Středa, 14.07.2010 ... Nový starý gramofón ...

Došla mi zásilka. Balík. Velkej jako kráva, těžkej jako kráva.

Nebudu napínat - gramofon.

Pro mladší ročníky: to je takovej starej CD player, kam se dá takový umělohmotný cédéčko, který se místo laserem snímá hřebíkem. Teda jehlou. Vyhledávání skladeb je takový, že vstanete, přindete k tomu, zvednete ten hřebík a vo kus ho na tom předpotopním CD posunete. Náhodné pořadí neexistuje.

"Dětem líčí babička, jak vypadala 'elpíčka' a co byl vlastně starý gramofon ..." (Michal Tučný).

Zas jsme o tom diskutovali s Marčéllem na Vltavě. V tomto případě za to ale nemůže krysa Marcel. Už jsem tady před nějakou dobou (loni?) psal: jeden gramofon jsem si zakoupil. Měl několik drobných vad: nehrál, když měl, hrál, když neměl. Přeskakovala přenoska a vrčelo to i ve "vypnutým" (stand-by) režimu. Po několika pokusech s reklamací jsem jim to hodil na hlavu, ať si to strčí do prdele.

Pokukoval jsem po jiným. Jeden jsem měl v merku, pak jsem na to pozapomněl nebo se k tomu nedostal.

Než jsem jel na Vltavu, montoval jsem ex-sósedovi Vyhlídkovi počítač. Sósed Vyhlídka tam měl leták z jakýhosi kvelbu. On si v tom hrozně rád listuje, znáte doochodce. Já si mu na to pokládám kafe. Ale tam vám byl gramofón, snad přesně takovej, jakej bysem hrozně chcel ...

Abych nekecal, cosi jsem si z toho opsal, podíval se na typovou řadu, jestli jsem si nakonec vybral ten z toho letáku nebo jinej z té série, to už nedokážu přesně říct. Každopádně zvítězil tenhle: Hyundai RTCC513RIP RETRO (aj z toho uvedenýho kvelbu - přece nepojedu do letákového hyperelektromarketu si ho koupit se slevou ještě dráž).

Není to žádná hitparáda, ale umí to to, co bych rád.

Tak za prvé to má vypínač, jakože fakt isostat šaltr, vypnout, zapnout. Né nějakej uspávač. Když se to vypne, je to zticha. Ne jak tam ten sráč. Přehrává to i šelakový desky rychlosti 78, pár jich tady mám. Je to z vopravdickýho dřeva (taky to má k osmi kilům). Má to kazetovou mechaniku. A rádio AM/FM s mechanickým laděním. Podsvícená rafička. CD jako bonus, MP3 a vstup/výstup na USB. A z těch všech zařízení (gramo, rádio, kazeta) to umí ripovat do MP3 na flashku.

Především to spustí přenosku až na desku, takže to hraje kontinuálně, i když má deska nějaký ten milimetr výkyv (zase srovnám s minulým - tam se ten spouštěcí mechanismus držel těsně pod ramínkem přenosky, takže díky každé nerovnosti přeskočila půlka skladby).

Chybu jsem na tom zatím nenašel.

Jo, negativa - nemá to ekvalizér. Ani výstup na externí zesilovač, jen sluchátkovej (lze použít). Ale prozatím vestavěný zesák a repráčky 2x3 W stačí na obejvák bohatě. Když budu potřebovat nějaký čárymáry, mělo by to jít na zesilovač z těch sluchátek. Nebo si to stáhnu do MP3 a pustím na věži.

Líbí se mi.

Jedna věc mi kalí radost - někde jsem promrdal některý desky, sakra. Zrovna ty, který bych teď chtěl. Několikero Krylů a Portu 1990. To jsem snad nemoh nikomu půjčit? Já mám dokonce pocit, že jsem je někde při stěhování viděl a budou velmi důmyslně zatím někam daný. Ale kam? U ostatních nejsou, celej kvartýr jsem taky prolezl. To bude zapeklitý.

A jak na sviňu - dva lidi, když mne viděli s krabicí, nezávisle na sobě mi pravili: "Ty máš gramofon? Sákra, já teď vyházel takovejch desek, že si to už nikdy nikdo nepustí ..."

Lidi jsou prostě hloupí.

Ještě jsem tomu nedal pokouřit nijak extra, ale mám takovej pocit, že přinejmenším vracet v zákonné lhůtě, že nesplňuje očekávání, ho nebudu. Mám pocit, že budeme kamarádi.

Kdybyste někdo neměl tip na dárek, který koupit rodině na Vánoce, tak tady ho máte.

Úterý, 13.07.2010

Pondělí, 12.07.2010

Neděle, 11.07.2010 ... Právník na provázku ...

Jednou z hlavních důvodů Nimrovy návštěvy (kromě ostatních: dovolená, vejlet, vyjídací okružní jízda po kamarádech) bylo to nedávno zmíněné slaňování. Nimra a jeho: "Já bysem taky chcel."

Co by ne?

Pobrali jsme propriety a vydali se opět na Švédův stůl.

Slaňování až na pár (tentokrát Nimrových) odřenin se obešlo bez zvláštních událostí.

Při prusíkování jsme na všeobecné doporučení, ehm, konkrétně jednoho inžinýra, navázali pro tentokrát kombinaci "Groulův lez". Setkalo se s úspěchem. Nebo tedy: já fakt nedokážu říct, jestli to mělo bejt jakože lepší. Mně je to takňák srdečně jedno. Opravdu. Trochu možná jo. Asi. Nimra byl spokojen s čímkoliv, do čeho jsem jej zašněroval, avšak Ťapinka si chválila. Tak to asi o něco lepčí bude.

Veskrze nejlepší byla ovšem dvojitá smyčka na nohy, páč jsem měl dost špagátku tentokrát. To je takovej můj uzel špeciál. A dobře v tom stojí (prusíkující lezecký frekventant).

Na tomto místě jsem ještě asi zapomněl podoktnout, že kromě jiných úchylek a charakterových vad (právník atp.) je Nimra mimo jiné geokačer.

Pročež mu Ťapinka v rámci Krasu (dyž už tam sme) vyhlédla několik geopíčovin.

Například v jeskyni s jeskynní říčkou.

Ťapinka si poctivě nazula sandály, aby se nenamočila.

A pro obveselení publika si do říčky sedla.

A prostě jak v normální rodinnou neděli.

Sobota, 10.07.2010 ... Ředkev, Nimra, maso, zlomenina ...

Ťapinka mi za mé duševní nepřítomnosti (tedy co jsem ještě chrápal) připravila a naložila maso do jakési srajdamajdy a tiše vyšuměla si za krabičkami.

Takhle si vstanu, ejhle, maso, šup s ním do trouby.

Moc dobré bylo. Až večer mi Ťap vyjevila, že původní určení marinády bylo na pánev. No a? Pečené bylo výtečné.

Zašel jsem se podívat za tím Marťanem do nemocnice ...

Marťan utrpěl otevřenou zlomeninu kdesi v oblasti kotníku. Jak von hovno vidí, občas někde havaruje. Na to je vcelku zvyklej a už si zpravidla ani moc nestěžuje. Možná proto taky tak chlastá, protože opilci mají obvykle štěstí a často se jim nic zásadního nestane. No dyť taky jo, tentokrát měl prej jenom tři piva, to je u něj na oblíznutí.

Křivě stoupnul na obrubník, jenž pořádně neviděl, a jak má ten metrák deset živé váhy, hezky si z výšky na nohu složenou pod sebou hačnul. Čímž mu kost opustila útroby nohy a šla se kouknout po okolí (ostatně štěstí, že si tím ještě neprošpikoval prdel).

Barvitě líčil, jak si sám volal záchranku, zatímco z nohy hustě a ve velkém menstruoval na chodník.

Ještě v noci ho operovali, teď (polo)sedí na JIP, nohu sešroubovanou aparátkem durch jak Forrest Gump, oboženou ledem. Kolem sebe monitory, alarmy, hadičky do něj, hadičky z něj, jakmile v horní baňce dojde tekutina a spodní se naplní, sestra vymění. Z něj vedou dráty k přístrojům. Jelikož mu odebírají elektróny, musí mu je taky nějak doplňovat. Marťan avšak tvrdí, že žádné elektrošoky necítí. Jen občas tak srandovně poskočí.

Hluboce jsem se zamyslel.

Má přijet Nimra, to bude zase průvan ve špajzu. Sežral jsem masa sice tak s bídou půlku, ale pro tři lidi na solidní večeři by to bylo možná málo. Pro dva lidi a Nimru jak když myš prdne do Atlantiku. Na to se jeden musí připravit a opatření zaujmout.

Navštívil jsem velkosamoobsluhu a přibral ještě takovou menší kýtu (tedy menší kousek kýty, chabo přes půl kila). Dopečeme. Možná experiment zrobíme.

Jak jsem si to štrádoval kolem regálu s bejlím pro erteple, zřel (zatím nikoli pozřel) jsem tamtéž ředkvičky.

Akce! Sleva! Z deseti korun na pět za svazeček. Se ví, horkem mírně ovadlé, kdo by to taky koupil za deset vočí? My, gurmáni, tvrdíme, že člověk jí i skrz oči. Naklást volně na chleba, přejde vás chuť, pokud byste tedy nějakou měli. Jo, je-li mi naservírován chléb se ředkvičkou, sním to. Avšak nevzpomínám si, že bych si to někdy vymrčel (nebo nedejbože sám připravil) jen tak sám od sebe. Ale jo, jde to, je-li ředkev čerstvá a vzhledná. Takhle možná na zahnání pořádného hladu - pokladete krajíc krájenou ředkví a přiklopíte druhým, abyste se na to nemuseli dívat.

Jasně, přece se to nevyhodí. Za sníženou cenu si to někdo koupí a vrazí to do něčeho, v čem to nebude dělat ostudu. Třébá, třébá ... no, zrovna mne nic tak dvakrát nenapadlo. Ředkvičková smaženice leda. Jenže já mám maso. Mísu masa. My se máme. Já bych mohl ředkev maximálně pod maso vrazit, to by mne zajímalo, jak by to chutnalo.

A takhle jsem si v krátkosti meditoval, zatímco jsem ládoval brambory do vozejka.

Až o tři kroky dál jsem se zarazil - a kurva, proč vlastně teda ne, když mne to tak hezky napadlo?

Přihodil jsem dva svazečky mírně povadlých ředkviček s tím, že je vrazím pod maso. A ještě šneci dostanou lupení. Když to zapijou vodou, ani jim to nepřinde.

Nimra skutečně přijel, zašli jsme se osvěžit na golfík za Harpagonem, i na sport došlo, jakmile se doloudala Ťapinka.

Ťapinka míní, že doma sobě udělá frappé, zatímco já budu klohnit maso na ředkvi.

Jediná drobná potíž tkví v tom, že doma nemáme takové to sušené kafe, toho vpodstatě druháka.

Ťapinka nelení a od Harpagona Spojky si vysomruje (no, já bych stejně řekl, že to bude jedna z položek na našem otevřeném účtu) dvě lžičky Nescafé do pytlíčku od čehosi. Pytlíček hrdě donese domů.

Najde dokonce i takový ten frappátor, nebo jak se ten šejkru podobnej sráč jmenuje. Vloží ingredience, onen sušený lógr, mlíko, nevím, co všechno ještě ...

... zaloví v kredencu ...

... uchopí dózu ...

... frappé osolí ...

... a za stálého třepání ...

Hustě jsem na dvě vrstvy nakladl do pekáče nakrájené ředkvičky ze dvou svazečků (nakonec to s nima nebylo tak zlý, vyloženě olezlá a vyhozená byla jenom jedna) a cibul, pokladl masem. Vokmínoval, vosolil.

Do jedenácti do noci pekl.

Dle mého názoru to bylo velmi povedené.

Přinejmenším jsme dopadli s ředkví lépe, než jiní experimentátoři ...

Zkuste.

Pátek, 09.07.2010 ... Lepší a lepší ...

Furt je vedro. Ne, to nenadávám, to jsem si už odvyk - nadávat velkohubě na počasí. Je červenec, tak je teplo. Dle mého by mohlo být míň a dýl, ale neposeru se.

V práci beztak celej půltýden není ani čapa pořádně. I Fiškus má pořád dovolenou a nekouká mu z mého pohledu půl hlavy nad monitorem jak hrochovi ve výběhu.

Přesně v okamžiku, kdy se vybičuju k vyšší aktivitě a potřebuju sekretářce Nešťastné vygenerovat na internetu žádost o certifikát, chcípne internet. Počkám.

Pět minut, deset. Zkusím restartovat rádio. Síťová rozhraní v serveru. Zavolám na hotline: pačemů inťérnet něrabótajet? Cosi se jim zapeklo v datovým centru. Vyděržaj, pioňér.

Pročež béřu knihu a závadu monitoruju. S obrácením každé sudé stránky klepnu zase pokus o znovuoživení síťového spojení. Asi padesátkrát bezvýsledně. Jo, tak by to mohlo bejt, sto stránek, to vychází.

Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že vodáckou výpravu s Marčéllem Heidelákem mi čert kázal. Ty Boříkovy lapálie jsou strašná bejkovina.

Jako zpestření mi volá Marťan, že nejede na vodu.

Neboť právě dlí v nemocnici s otevřenou zlomeninou kotníku.

Ten už taky neví, co by si vymyslel.

Zajímavý, tohodle takdle načančanýho baráku na Veveří jsem si taky nikdy nevšiml.

Čtvrtek, 08.07.2010 ... Harpagonovo výpočetní centrum ...

Harantě Veleduch Otík od Harpagona Spojky má noutbuk. Nově i druhé harantě Pitruna od Harpagona Spojky má noutbuk.

Spojkův stolní počítač je připojen k internetu. Spojka nakupuje u odborníků. Bohužel ne vždy. Pročež, doufaje, že ušetří a ojebe mne, pozval luliny z UPC, aby mu přisíťovali i Otíkův noutbuk. Lulini přinesli wifi router, připojili Otíkův noutbuk.

Po zakoupení Pitrunina noutbuku opět problém - přisíťovat. Vystřídala se na tom celá plejáda Otíkových i Pitruniných spolužáků. Bez výsledku. "Oni tomu ale rozumí." Samozřejmě, jelikož jich polovina vychodila blbšul..., ehm, tedy integrovanou školu, to je samej IT expert.

Přijdu, chvíli se pídím po hesle routeru. Jakési je na tom napsané zespodu, to to není. Z výroby nějaká klasika jako uživatel "admin" heslo "admin" (ev. heslo "1234") taky ne. Až po pár minutách zjišťuju, že tam není heslo žádné. Prostě žádné. Nula nula nic. UPC. Jak by řekl exkolega HyHin, Dalibôrko môj drahý: "To jsem ještě neviděl."

Inu, zkouknu konfiguraci, nic zajímavého či záludného tam nevidím. Hmm.

Vezmu Pitruny noutbuk a zadám do něj klíč pro wifi síť, ten, který je napsaný zespodu na routeru.

Funguje. Patnác minut je pryč, odcházím.

To máme další bratru měsíc na golfíku napsaný do položky "kredit".

Středa, 07.07.2010

Víc než dvouhodinová partie golfíku. Lidí jak sraček. Takovej už spíš menší turnaj.

Úterý, 06.07.2010 ... A je to ...

Den trávíme veskrze už jenom cestou domů.

Co stojí za zmínku - opět je to křížem krážem po vlastech českých:

Velká Úpa nám. - Svoboda nad Úpou (lokální bus)
Svoboda nad Úpou - Trutnov (córák orchestrion Viamont)
Trutnov - Hradec Králové (šnelcuk Sněžka)
Hradec Králové - Pardubice (córák)
Pardubice - Brno hl. n. (ÉCéčko Hungárka)

Dohromady skoro pět hodin zas, jeden autobus, jeden "alternativní" vláček, tři vlaky Časem Dojedeš.

Všechno včas. Možná minuta, přinejhorším dvě, jestli moc. Opravdu. To se mi nestalo, ani nepamatuju.

Pondělí, 05.07.2010 ... Grande finále ...

Chata Jelenka má i tu výhodu, že v případě polopenze není snídaně formou švédského stolu. Zarytí ólinkluzivisti možná ohrnou pysk, nicméně to, že vám servír snese několikero talířů se salámy, vejci, pomazánkami, pečivem a kdovíčím (což byste si, nenažranci, stejně nabagrovali), má cosi do sebe. Přinejmenším vám to nesežerou malí člověci a strýček, který je tetička. Jo, tady jsme se suma sumárum rozšoupli a nafutrovali fest.

Dneska už jsme, jak jsem předeslal, za bodem zlomu. Žádnou Sněžku už v cestě nemáme a vpodstatě sestupujeme. Kdykoli vylezeme sto metrů nahoru, jdeme vzápětí sto padesát dolů.

Cesta vede na Pomezní boudy, ale pozor - pak ještě přes Pomezní hřeben. Ale to už je zase tak: 150 metrů vzhůru a pak nás čeká plynule několik set dolů.

Uprostřed Pomezního hřebene je poslední - jedenáctá - indicie té celé megakrabičky. Lezete tři dny po horách, najdete jedenáct čísílek, abyste z toho konečně podle vzorce přes čtyři řádky vypočítali, kam že to máte, kurva, vlastně jít. Jo, tohle se dá už považovat za zajímavý.

Sedíme u cesty, počítáme. Počítá Ťapinka, počítám já. Výsledky se liší. Opravuji svoji chybu a moje výsledky souhlasí s Ťapinčinými. Ti dva kačáci si stanovují dle výpočtu souřadnice finální kešky a pokračujeme sulej ále dál a dále do dalekých krajů.

Staví se nám do cesty putyka zvaná Lysečínská bouda. Občerstvujeme se smažákem. Paní je tam sama, musí se jí zabimbat na zvonec, docela se na všechno načekat, ale zas účastníků v hospodě není moc a výsledek za to vcelku stojí (a zas tak hladoví, aby nám suchej komisárek zakalil mozek, nejsme).

Třista metrů po asfaltce nahoru od hospody docházíme k rozcestníku. Tam se povaluje skupinka pumpičkářů. Vypadá to jako siesta, jen se divím, proč si někteří lehají i s kolem. Já bych z něj nejdřív sesednul, být po mém.

Při bližším ohledání vychází najevo - jedna šlapálistka nezvládla složitý stroj a i s ním se poroučela k zemi. Při tomto sportovním vyžití došlo ke konfrontaci mezi jejím kotníkem a převodovým ozubeným kolem, přičemž kalená ocel na body suverénně zvítězila. Dívčina má v noze šlic do sedmice, šest čísel na délku, několik milimetrů do hloubky, hezky až na sval. Kolegové jí to prolívají vodou a poptávají náplast či obvaz.

Náplast mám. Zlí jazykové tvrdí, že kvůli kanadám, jež mi působí puchýře. Ano, tuším loni jsem jeden kvůli shrnuté ponožce měl. Prostě vždycky mám s sebou flastr v metráži. Ťapinka, jakožto jediná ve zdravovědě skutečně vzdělaná, odchází do nedalekého stínu nalejt psům vodu a rokovat s Vlastíkem nad GPS pristrojem. S takovým tím nakrčením nosejku, jako: "Todle zvládne aj můj zdravotní bratr." Nebo tak něco.

Z metrážového plátu odříznu několik kousků jenom toho "lepivýho", pár tahy nože vprostřed zúžím, elegantním skrutem vytvořím mašličky. Mašličkama stáhnu rozšklebenou ránu k sobě. A celé překryju delším kusem flastru i s poduškou. Pod kopec k hospodě s tím dojede, tam nemusí ani šlápnout, odtam už jí kamarádi zařídí transport na pohotovost na zašití, jak se už mezitím domlouvají. Mezitím mi děkují za odbornou pomoc.

"Odbornou? Co je na tom odbornýho? Jedinej odbornej je támhle moje nová manželka a očividně taková trivialita nestojí ani za zvednuté obočí."

"Tak jaktože to tak umíte?"

"Pionýr naučil. Armáda naučila. Nic na tom není."

Ale vopravdu - su fakt divnej, že umím zamašličkovat roztrženou nohu nebo onehdá Ondrovi Pitrýskovi zastavit fiklou žílu tlakovým obvazem? Já měl dycky zato, že to musí umět každej debil. Dyk se to učilo na základce při takovejch těch brannejch dnech. V branné výchově ve škole. Ve všech turistickejch oddílech snad jako zdravověda. O vojně ani nemluvím (ba tam se takovejma povrchovejma škrábnutíma na mašličky četař zdravotník snad ani nezabejval). Inu zpestření.

Geokibic: polní elektronik - zdravotník. Vždy jsem měl rád kumulované funkce.

Záhy následuje ta etapa, kdy jsem zase já usazen k cestě na torzo chabého pokusu o lavičku, Ťapinka s Plastíkem si jdou na cílové souřadnice vyzvednou finálku multikrabičky, kvůli níž to celé podnikáme. Ať si jdou, fotím si brouka, kytku a chytám lelky.

Účel výpravy splněn - cache Krkonoše Crossing zdolána, jedna polská jako bonus pro Ťapinku (těch několikero obyčejných cestou, to už je jenom kosmetika).

Sestupujeme do Dolní Malé Úpy, abychom se mohli záhy drápat zas přes stovku výškovejch do kopce jak kráva nad Velkou Úpu. Zatahuje se. I kapka spadne. Pak ještě jedna. A třetí. Taháme pláštěnky, aby se přesně v ten moment dalo do slejváku jako sviň. Po pár stech metrech se nám ovšem staví do cesty hospoda, kam odcházíme okapat a požrat, jako správní mastňáci, něco zmrzlinovejch pohárů. Pršet přestává, než pohár sežerem.

Ve Velké Úpě máme zase Vlastíkem zajištěný nocleh v takové chalupě - U Pekařů. Povlečení odpovídá počtu osob, tři ručníky půjčují vcelku ochotně. Zas po nás strejda chce přezůvky, nic takového, pochopitelně, nemáme. Půjčuje i ty.

Třikrát nám zopakuje, že ten FAB klíč na kroužku je od vchodu do budovy, abych vzápětí zjistil při cestě na kouřovou, že, ehm, není. Štěstí, že jsem šel sám a stačilo udělat "Hůů, hůů" do okna. Kdybychom šli všichni, museli bychom bouřit nějaké jiné spolubydlící. Povedený vtip. To asi za ty pantofle.

Večer jdu ještě kousek po cestě s psama. Andy jeví zájem o cosi vrtícího se v prachu u cesty. Krtek. Leží, hrabe, hrabe. Plácá se dokola kolem šutru. Asfaltem se špatně prohrabává. Uchopím milého krtka za vocas a zasadím ho pod kupku sena pět metrů od silnice. Třeba se tam ujme. Druhá záchrana za jeden den. Su fakt dobrej.

Takže jsme ušli, suma sumárum, prej podle Ťapinčiny GPS 57 kilometrů. Pěkné. Zásadní úkoly splněny, navíc jsme pěkně přismahnutí - obzvláště zezadu a fakt furt trochu zprava. Lejtka by člověk očekával namožený (což nejsou), ne červený (což jsou). To jsou věci.

Neděle, 04.07.2010 ... Vyvrcholení s pokračováním ...

Jak jsem již říkal u včerejška - s hahaha veselými rodinkami s malými člověky a se strýčkem, jenž byl vlastně tetička, nebyl nakonec žádný problém, žádné noční rodeo, pohoda.

Jenom byli opět u snídaně dřív než my. Naštěstí nesežrali všechno, kobylky. Minulou noc v kempu jsme museli vyorodovat třetí povlečení, tentokrát jsme si půjčovali ručníky, přičemž správce byl značně udiven z toho, že pro tři lidi bychom rádi tři. Když si neumí ovšem ani spočítat lidi v chatě a dodat odpovídající počet talířů, je to taková bojová hra. Ulov si svůj talířek, pak se ještě vynasnaž, aby ti na něj taky něco zbylo k jídlu. Maj to tam takhle zařízený.

Vyrazili jsme s hrdým čelem na Špindlerovu boudu a dál a dále pořád po tom Sudetském Šlaku, jenž se teď odklání od hranic asi půl kilometru do polského vnitrozemí.

U skupiny šutrů Słonecznik jest další geokrabička, tentokrát echt polská - Polákem založená a spravovaná a v Polsku ležící. Čímž má Ťapinka v tom jejich geokachním systému "anektovaný" další stát.

To je vůbec taková kulišárna - půl kiláku v Polsku, třista metrů od letiště v Bergamu, jeden Montmartre, nádraží v Bratislavě a cosi v Badenu při návětěvě u brůdra a taková Ťapinka má vybarvenou Evropu od Atlantiku po bejvalej CCCP a od Baltu k Jadranu a Středozemnímu móři. To je leváreň, co?

Zacházíme na Luční boudu a záhy stojíme před finálním šplhem na Sněžku.

Dlužno podotknout, že davy houstnou. Někteří se nechají vyvézt na Špindlerovku, ale ještě lépe na tu Luční, vylezou na Sněžku a jedou lanovkou dolů. Nebo naopak. Každopádně tenhle úsek je jak promenáda. Tomu ostatně odpovídají i typy: metrouš nebo buzík v sněhobílé košilce, bába s igelitkou, vyžilá kdysikrasavice v tričku s flitry a s takovejma těma bazénovejma pantoflema na nohách (přičemž si stěžuje, že se jí špatně jde). Tam byste se mohli tím cirkusem bavit půl dne.

Sněžka: závěrečný krátký, ale ostrý výstup. Skáčem od odpočívadla k odpočívadlu, neb na každém má snad být nějaká pičovina. Zas už trochu prskám, bo se mi to neřeklo. Ale přechází mne to docela kvapem.

Jakoby nic a jsme nahoře. Já tam zavláčím psy do stínu a hlídám batohy, Ťapinka s Vlastíkem slídí.

"Teď jsme na úplně nejvyšším místě, který je u nás v republice," vysvětluje tatínek pitomkovi.

"Nechcu vám do toho kecat, ale technicky vzato byste měli jít až za támhleten šutr, neboť momentálně jste dobrejch patnáct metrů v Polsku," hehehe.

Jakmile se mi ochladí psi a Ťapinka s Chlastíkem se přesouvají v honu na jinou krabku, já si odsednu až k tomu kamennému pyji u cestičky, vytáhnu vysílačku a zase se pokouším o dálková spojení.

Chvílemi si mne protější stanice předávají jako kolíka (štafetovýho): "Chce někdo ještě prohodit pár slov se Sněžkou?"

Loni jsem se na srazu sportovních redakcí z kopce Krkanka v Železných horách u Heřmanova Městce bavil s úpatím Krkonoš, tentokrát sedím v Krkonoších a na vlnách mám na třetím kanále Václava z Polabiny portable Heřmanův Městec a Františka Svinčany u Heřmanova Městce. Zas bratru 85 km. Nesmím zapomenout si vzít deníček a PMR staničku znovu na sraz, třeba s nima prohodím pár slov.

Pak se mi do toho přimotá chlapík (Patrik Bratislava) z Pražské boudy a diví se, že to má takový dosah. 7 km. Hehe.

Sbíráme se a zahajujeme sestup. Jsme snad v půlce celé cesty, nejhorší máme za sebou. A to to vcelku nic moc nebylo. Jen při finálním padáku k chatě Jelenka, kde jsou do cesty vtlučené schody, Ťapinka opět mrmle, jde se schodů bokem a místy aj pozpátku. A to mi kdysi nevěřila, že takhle chodili někteří maníci po prvních rozcvičkách na vojně.

Chata Jelenka nás vítá. Stihli jsme to i s večeří. Celýmu tomu tam šéfuje mladej Vietnamec (ale bezvadně česky mluvící) nebo jaký to člobrd, velmi příjemný, ochotný. V porovnání s předchozími dvěma místy zmatkařskými noclehy suverénně celá Jelenka i s tímhle vedoucím boduje.

Venku žerou mochničky jako krávy. A tak vůbec tam není navečer oč stát. Západ pořádně vidět není, vysílačkou se dovolám, když už ne rovnou do prdele, tak nějakejm mrdnutejm rodičům, kteří PMRka používají jako chůvičku, zatímco sami někde chlastají, a hrozně se diví, že na osmi sdílených kanálech si povídají i jiní. Ani jsem je neposlal ovšem do prdele, ač by si to zasloužili.

Sedíme, jíme, pijeme, umejváme, jdeme spát. Ano, abychom dostáli Krkonošské tradici - na Vlastíka nezbylo prostěradlo.

Ještě že končí neděle a začíná ten víkend ...

Sobota, 03.07.2010 ... Na hřeben ...

Harrachov asi nepočítá s tím, že by lidé chtěli po ránu jíst. Kiosek v kempu - zamachlováno. Všecky hospody zašpérovaný. Ve dvě odpoledne otvírají. V poledne. V jedenáct. Ani kafe, kurva, nikde. Vařič s sebou nevlečeme tentokrát. Otevřeno maj prodejny suvenýrů. Poněkud pičovská obec.

Ťapinka s Chlastíkem se poohlížejí po svých krabičkách, aniž bych měl ponětí, kam mne to vláčí.

"Kde to je?"

"Tady doprava a pak mrhmlyhmbmblbu ..."

Což znamená tady doprava, pak třista metrů, přes dva ploty, doleva, skrz potok, pod skálu a na strom. To je to, co nejvíc nesnáším. Ne ten strom, ale tohle jednání. Už zase vrčím, nemám daleko ke kousání. Naštěstí se nám staví do cesty hospoda, sice taky tak napůl zavřená, ale na zahrádku možno sednout a alespoň nápoj možno obdržet. Po zkušenostech z Orlických hor s Kachnětem jsem na zlatokopy z podhůří připraven. Řeknu, že chci silné kafe, on mi naúčtuje dvojité, donese hruškovou vodu. Co já se budu s lemplama furt hádat? Dosypu si tam z vlastních zásob a fertig. Jenom bych rád jednou viděl, jak z toho hrnku doluje ten šestinásobek lógru, než tam narval. Ale jinak dobrý - po chvíli se přikolíbal druhej dědek, kuchař. Tedy jsme i posnídali (já s Ťapinkou, Vlastík už po ránu chroupal suché zrní).

Dál už je to lepší, přinejmenším vím, kam jdeme.

Mumlavské vodopády. Krabička cestou. Krabička u nich. Sednu ke škarpě, pohlídám pséky a batohy. Působím rozjívení zájezdu německých důchodkyň o francouzských holích, neb mám prý šéne hunde. Maximálně si pak skočím vodopád s houfem barevných čumeráků vyfotit.

Začíná - zatím nenáročné - stoupání na plácek zvaný Krakonošova Snídaně. Se snídaní to, jak je na Harrachovsku špatným zvykem, nemá nic společného. Je tam budka, prodejna turistických známek (zakupuje Vlastík) a pohlednic (zakupuji já). Uvnitř je stylový děd s plnovousem. Na dotaz, zda on je tedy ten Krakonoš, neb je tomu z toho večerníčku dost podobnej, jenom vyšedivělej, tvrdí, že ó nikoli, on je jen jeho nevlastní sestra. Ochotně zapózuje s berlou (krakonošovskou, nikoli francouzskou). Jeho posláním je prodávat ony známky a pohledy, plus sčítat kolemjdoucí turisty. Pořádek musí bejt.

Nastává horší část - výšlap na Voseckou boudu. Kopec jsem čekal horší, ale je hic jak u vopic. Nevím, jak z koho, ze mne leje jak z koňa. Vlečem se jak lemry. I tak předcházíme (předcházíme, nikoli si předcházíme) bicyklisty na horských bicyklech. Z těch leje ještě víc (z bicyklistů, nikoli z bicyklů). Postupně sesedají a smýkají bicykly za sebou. Zarytý pumpičkář Vlastík však stále chválí přednosti horských kol. Přijde mu to jako úžasný vynález.

Jak jsem již podotkl - až na ten hic to nebylo tak zlý, jak by se podle mapy dalo čekat.

Na Vosecké boudě nastává zlom. Vlastně nastávají zlomy dva. Popořadě ...

Nejdřív při hledání krabičky sebou liskne Ťapinka na rovné šikmé cestě. Podjede jí high-tech vibramová podrážka high-tech outdoorové trekové obuvi a vyhodí kopyta.

Zlom tkví v tom, že si při tomto pobaveníhodném manévru zmrší napájecí konektor GPSky. Ona už od něj byla krytka jednou nalomená, tentokrát jej vzala do pravého úhlu. Narovná a ... a nic. Napájecí bateriový blok v kapse přes napájecí konektor nenapájí. Neboť mají s Vlastíkem rozdělené předpřipravené údaje, už to mohl být krásný konec celé monstrózní hřebenové multikrabičky.

Usedám do stínu a jmu se vehement rozebrat a složit. Přesněji: rozebrat, srovnat kontakty a složit. A ejhle, pro tuto výpravu mám rázem nový souběh funkcí: "geokibic - polní elektronik". Hehe.

Druhá přelomová věc je, že jsme nad pásmem lesa. Slunko praží furt pryč sice, ale kosodřevinou profukuje svěží větřík. Hned je o kus líp.

Ačkoli cesta se ubírá nenápadně pořád nahoru vpodstatě ještě několik kilometrů (a dvě stovky metrů výškových), to už je mnohem lepší pochozeníčko. Odběhnem si k prameni Labe (krabička), mineme polskou meteostanici (co vypadá jak pivovar) nad sněžnými kotli, Ťapinka s Vlastíkem si odbíhají směrem na Labskou Boudu (krabička), já si hraju na hřebeni s vysílačkama.

To pořád hovoříme o nadmořské výšce aktuálně 1400-1500 m.n.m. - jdeme po červené značce, po hlavní krkonošské magistrále, která nese honosný český název "Cesta česko-polského přátelství". Polsky se, pochopitelně, o žádném přátelství nehovoří, v polských mapách je tatáž stezka s toutéž značkou uváděna jako "Główny Szlak Sudecki".

A pochopitelně v průběhu celé doby - když zrovna Ťapinka s Plastíkem neblbnou s píčovinama, zdržuju já s focením. Znáte to. Ale času dost. Jak se slunko stáčí od jihu od naší pravé strany dozadu, začínáme bejt mírně připálení. Řidiči mají zpravidla zřetelně opálenější levou ruku, my máme už k odpoledni prvního dne víc chycenou pravou. A hlavně lýtka. Jmenovitě u mne - lýtka jsou ta část, kterou si prakticky nikdy neopálím. Na čundrech mám obvykle sice třeba letní, ale dlouhé maskáče. Pak nemám nohy aspoň vorvaný. Ve městě v šortkách to tak taky nepřipaluje. A na vodě je to ta část nohy, již mám celou dobu (nebo mou snahou je mít ji celou dobu) v lodi. Zapalují se mi lejtka, jestli správně rozumím lidovému úsloví.

Ještě lízneme úbočí kopce Vysoké Kolo (opět polsky Wielki Szyszak, asi záleží na úhlu pohledu) a přes Dívčí kameny. Ťapinka při sestupu na zavřenou Petrovu boudu brble, bo namožené nóžičky. Seběhneme na boudu Moravskou a především její filiálku Novopackou. Tam máme domluvený nocleh. Abychom tam zjistili, že žádná odpovědná osoba není přítomna a musíme se pro ni vyběhnout zpět na Moravskou.

Obsluha není, zato je tam mnoho hahaha veselých rodinek s divnými malými člověky, kteří vypadají jako mnoho ďýýýtě (ďýýýtě je nesklonné). Všemu vévodí hermafrodit, jemuž malí člověci říkají "teto", ačkoli vypadá jako strýček. Když tak trochu předběhnu, nakonec se to nejedlo tak horké - i z malých člověků se nakonec vyklubaly ryze obyčejné děti. Zaplaťpánbůh.

Do třetice se vracíme na Moravskou boudu na večeři - když hahaha veselé rodinky s malými člověci a strýčkem tetičkou vyrazily záludně pět minut před námi, abychom si tak mohli na žrádlo čtyřicet minut počkat a kochat se panorámaty. Ale to je náš boj a o nic nám už pro zbytek večera ani nešlo. Kdo zaváhá, sice žere, ale trochu si počká, to je toho.

Bylo nějak kolem půl deváté, když jsme dojedli.

Ťapinka s Vlastíkem šli oddychovat, achichat a lízat si rány (nevím, jestli každý sobě nebo navzájem), já vzal fotobrašnu a vysílačku a vydal se znovu hore kopcom.

Vylezl jsem si zpátky těch dvěstě metrů (hovořím o výškových) na Dívčí kameny vyfotit si západ slunce.

Zatímco si tak obejduju u tych šutráků a čekám, jak to slunko líně leze dolů, hovořím po PMR vysílačce s Přeloučí, Novým Borem, slyším Kladno (ale nemám prostor si s ním promluvit) a Jičínskem. Bratru zas kolem 80 km. Na deklarovaný dosah rádia 1-3 km to ujde, ne?

Pak čas seběhnout dolů, vyčůrat, umejt a spát. Tedy ...

Máme to tak hezky rozdělený. Já mám kartáček, Ťapinka pastu, ale málo, společně repelent, Vlastík má opalovací krém. Taky málo. Mejdlo nenapadlo nikoho. Oni dva se umyli jenom vodou, já díky časovému odstupu našel ve sprše i zapomenutej sprchovej gel. Tedy jsem zase nejčistotnější, che.

Pátek, 02.07.2010 ... Je to ale legrace, všichni jedem do Tanvaldu ...

Jedeme do Kérkonoš, bo tak to ma byť, bo tak je to spravne.

Se zhruba tímto zdůvodněním přišli Ťapinka s Vlastíkem. V Kérkonošách je totiž píčovina (tedy geocache vulgo keška alias krabička). Ono je jich tam pochopitelně mnohem a mnohem víc, div ne pod každým šutrákem, ale ta jedna ... ta jedna je klíčová. Musí se kvůli ní jít padesát kilometrů tři dny po hřebeni přes Sněžku (říkají tomu terén obtížnosti 4 z 5 možných, kdežto slanění ze srandovního mostku, kde nemáte za hodinu co řešit, je čistá pětka, prostě to maj jaksi zašmodrchané), nicméně získáte za ni celý jeden bod. Jako za tu v Soběšicích v pangejtu. To už stojí za to, ne? Z toho pak samozřejmě logicky vyplývá, že je-li v Kérkonošách takováto krabička, musíme tam bejt i my: geokačer Vlastík, geokačena Ťapinka, já jako geokibic s proměnlivou specializací (fotograf, radista, řidič atp.) a geopsi.

Jakkoliv se to možná nezdá, jedním z limitujících faktorů jsou právě geopsi. S tyma našima se nedá, jak už jsem ostatně asi mnohokrát psal, chrápat jen tak kdesi v lesi pod širákem. Lehnete, zadřímnete. 1380 metrů daleko spadne šiška a haf-haf-haf, pséci letí ji zadávit. Přivoláte je zpátky, uklidníte, uložíte se. 937 metrů na druhou stranu kníkne drzý pták. Haf-haf-haf a ještě vrrrr, zase řev na půl polesí. Proto musíme i za takovéhoto skvostného počasí vozit kvůli psům stan. Tam to funguje odlišně - dokud se nic nekalého neděje v jejich teritoriu (2x2 metry), jsou spokojení, byť by za dvojitou plachtou právě začala menší občanská válka.

Jelikož podstatnou část Kérkonoš zabírá národní park, musej bejt pséci pokud možno na špagátě, což je avšak jen dobře. Za tímto účelem jsme zakoupili dvě desetimetrové stopovačky, aspoň nebudou lítat furt dokola jak debili. Neuženou se. A s tím spaním - ochranáři a jiní negativní elementové nepříliš libě nesou, když jim někdo stanuje v prvním pásmu národného parku. Což se dá při troše snahy pochopit. Co tak jsem vysledoval, nedělají obvykle kožíšky, když někde zatmíte, lehnete si přímo vedle cesty bez stanu, ráno vstanete a jdete do prde..., ehm, dál. To však s hundama (našima) nelze, pročež je nutno pojmout záležitost stylem "spořádaní tůristé zajisté" a zarezervovat si noclehy na horských chatách k tomu určených.

Každý chvilku tahá ... chataře za nohu, juhuhů, juhuhů.

Ťapinka domluvila kemp v Harrachově, Chlastík spaní jednu noc na hřebeni a poslední už dole pod kopcom, na mne zbyl zařídit nocleh z neděle na pondělí.

Spočítal jsem podle rozvržení trasy a jal se brejlit do mapy. V patřičném sektoru po zevrubném zkouknutí jsem našel, ovšem na polské straně, schronisko turystyczne Chatka Puchatka. Malá horská bouda, jak jsem vyrozuměl, dvě cimry po osmi či kolika postelích (ajajaj, pséci budou skákat po ostatních horalech?), kawa i herbatka a jinak vůbec samá pozitiva: mycie przy źródełku, zapierające dech w piersiach zachody słońca.

Ťapi, umeješ se při žrádélku a budeš mít prosluněný hajzl, hehe.

Jen o psech tam nic nepíšou. Stejně jim musím zavolat.

"Haló, haló, dzień dobry, prosím vás, my bysme potřebovali hentoto, no, nocleg. Z neděle na pondělí."

"Ile państva jest?"

"Trzy razy czlowiek, dva razy pies ..."

"Pies? Jaki pies?" ajajaj, já měl takový tušení.

"Pies. Maly. Nie dužy. Bardzo dobry. Voba teda takoví."

"Bardzo przepraszam, nie moge sie z psami do Chatki Puchatki."

A do piči. No jo, no. Dá to rozum, kdyby psi hépali tam po případnejch dalších nocležnících. Možná tam maj nával nebo co.

Inu, znovu jsem otevřel mapu a v blízkosti velmi velké (tedy vzdálenosti malé) a ještě přímo na trase jsem našel chatu Jelenku. Mnohonásobně dražší oproti polské holochatě, ale pes přímo v ceníku, což mi potvrzeno i na telefon a nocleh zarezervován. Chatku Puchatku ať si strčej do prdele. Komínem ven.

Tolik tedy k zákulisí a k tomu, co předcházelo ...

Jedem vlakem do Harrachova, odkud plánujeme začít. Tedy, vlakem ... samozřejmě vlakem. V autobuse nám bleje jeden pes. Někdy aj voba. A mne samotnýho autobus taky takňák sere. Nicméně nejde jenom tak si sednout do vlaku v Brně a jet si do Harrachova. To je potřeba:

Brno - Kolín
Kolín - Mladá Bolehlav
Mladá Bolehlav - Tanvald
Tanvald - Harrachov.

Odjezd 15:35. Kdo nemůže v 15:35, má po piči a do Harrachova se dneska už nedostane. Reálně z Brna EC Slovan vyjíždí v 15:46, což je přesně o dvě minuty větší zpoždění, než máme čas na přestup v Kolíně, tedy samosebou, pokud by se ten další šnelcuk zprčil a odjel načas. To se, stejně tak samosebou, nestane.

Ba naopak - zpoždění se stupňuje, zvláště poté, co cestou do Bolehlavi stojíme čtvrt hodiny uprostřed polí, neboť jsme málem dohnali jinou soupravu na stejné koleji.

A takto vystoupíme v Mladé Bolehlavi, rozhlížíme se po přípoji, jenž už tam dávno není.

Naštěstí se do soukolí ČD jakýmsi nedopatřením vloudil zdravý rozum, případně si vlaková četa všimla, že jet s prázdným vlakem do Tanvaldu je blbost. Kdo by jezdil do Tanvaldu? Dodneška jsem třeba vůbec neměl ponětí, kde takovej Tanvald leží. Do Tanvaldu jedou vpodvečer jenom ti, kteří aktuálně stojí v poli mezi Kolínem a Bolehlaví. Třeba my. Pročež nádražní amplión žoviálně sdělí:

"Upozorňujeme cestující, že rychlík číslo 1148 už odjel, ale čeká na přestup v Bakově nad Jizerou."

Takže naskákat zpět do vlaku, z nějž jsme právě vylezli, a popojet s ním ještě do Bakova nad Jizerou. Takový druhý Tanvald. Nicméně tam rychlík číslo 1148 opravdu čeká. Ano, stále a vytrvale tomu říkají "rychlík", ačkoli to jede průměrnou rychlostí 40 km/h. Zaplaťpánbůh, že už neexistuje rychlíkový příplatek. Tomu by se pak řeklo "chucpe".

Do Harrachova se ke sklonku dne skutečně dostaneme. Ba i do kempu dojdeme. Na recepci zamíříme. Tvrdá klika ...

Avšak na futrech (pro Prahajzly aj jiné Švédy - na zárubních) připíchnutý lístek: "Paní E., máte chatku číslo 30, klíč je u chatky."

Lístek si uloupnem a jdeme metodou pokus-omyl (při absenci plánku kempu) hledat za houstnoucího šera chatku číslo 30. Najdeme. Klíč je ve dveřích. Chatka s dvěma ložnicema, povlečením (ač si jedno Vlastík musí od náhodně obejdujícího personálu vyreklamovat navíc - spletli počet lidí a psů), záchodem a sprchou. Ujde to.

Večeříme buřta nebo fašírku v kiosku.

Na závěr ještě působíme trauma novému brigádníkovi v okénku, když naněkolikrát reklamujeme platbu - pokaždé nám dává řádově až o stovky korun víc. Mně při platbě 200 Kč bankovkou 130 útraty hrdě vrátí 170, po chvíli vysvětlování sice s velkými díky, ale aniž by vypadal, že tuto matematiku v plném rozsahu pochopil, bere si tu stovku, co mu náleží, zpátky. Aby vzápětí Vlastíkovi vrátil o 50 Kč víc.

Rozdavačný kraj asi. Nebo jim tam pokulhává školství. Vím já?

Čtvrtek, 01.07.2010