EGIHO
DENÍK
Červenec 2011 |
***
Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené
stránky !!! ***
(Více informací zde ...)
Neděle, 31.07.2011
Vodkaz nafurtSobota, 30.07.2011 ... Úprkem úprk ...
Prší. Brzo ráno, později ráno, brzo dopoledne. Furt. S přibývajícím časem se mění pouze déšť v mrholení a zase zpátky. Kurevská práce.
Před sebou máme jeden z nejhezčích úseků, ale vytrvalé chcaní shůry a zima lezavá to trochu kalí. Jo, už předtím zapršelo, vody bude poměrně snesitelně, nebude to vodní turistika. Ale jaksi nám cosi furt našeptává, že aj tak to bude trochu za piču stát.
Ještě ráno si jdu koupit tabák. Už na uvítanou na mne trafikant zhlíží jak kakabus, když se pídím po tabáku, páč si nejsem jistej, jestli něco takovýho v čemsi jako zděné unimobuňce s ohromným nápisem SUVENÝRY a malým Cigarety, tabák vůbec mají. Ještě si na vyžádání promnu balíček u ucha, nemělo by to vydávat skřípavej zvuk sušenýho sena ...
"Co je?"
"Nic, jenom zkouším, jestli není vyschlej. Víte jak, někdy se stane, že někde dlouho leží ..."
"Cóóó? Jakejsi přivandrovalec MNE bude obviňovat? Já že mám starej tabák?"
Fakt. Tam se pakunda zubí na každým nároží. Pičusa jsem z něčeho obviňoval? Zkoušel jsem. Ptal se, ve vší slušnosti jsem mu odpověděl. Nedělal bych takový věci, kdybych nekoupil několikrát už jakejsi troud i v renomovanejch a známejch trafikách. A vůbec to nemusí bejt tím, že to leží až v té prodejně. Ale jak kdybych mu, zmrdovi, ukradl vláček ... Tam v těch končinách to bít a bít už někde od Havlajzova Brodu. Lulani. Co Cajzl, to hajzl.
No, tak ještě chvílu zevlujeme v pláštěnkách, že jedenáctá rozhodne. Rozhodla. Chčije furt. Co naplat? Balíme a musíme. Holaj holaj, Pičovice volaj.
Ještě jedna úprava v posádkách - už od začátku výpravy Janinó kategoricky tvrdí, že tento úsek rozhodně vynechá, neboť to příliš zavání koupáním v oné fujfuj říční vodě, původkyni všech ekzémů, svrabů a neštovic. Stejně tak Ťapinka míní celou dobu, že teda fajn, Le(d)ničku z Tejnca do Pičovic dáme mámě Marušce a ona pojede se mnou (Ťapinka, ne máma Maruška). Byť jsou mezi námi i tací (za všechny bych jmenoval kupříkladu Ťapinku), kteří svých holedbání vzhledem ku počasí trpce litují, sliby nelze zvrátit v chyby. Ťapinka se pláští pončem s kamuflážním potiskem vz. 95 a jedem.
Jez Kaňov se dá jet vcelku dobře propustí, akorát hezky zalejvá. Krásně nabereme každej půl lodi vody. O kus dál u Krhanic se v kamenným poli cvaknou Cane se Strakim. Na Strakapoudovi už zase visí cáry pláštěnky, shora mokrá, uvnitř zapařenej Strakáč, zbytky nouzového prezervativu mu fungují jako větrovka.
U Kamennýho Přívozu si v tuze smrdutém kiosku dáváme něco na zahřátí - kafe, grogy, svařáky.
A u téhož Kamenného Přívozu je pak jez, protrženej, s takovým divným tvarem se špicí vybíhající proti proudu. Tam jsem jel minule na singlu. Ukazujem s Ťapinkou, jak se to má jet. Tedy jak by se to mělo jet, kdyby se nám to povedlo. Nevím, o kterej šutr jsme tam zavadili, pecka zprava, pecka zleva, naráz plavem. Trochu se pomlátíme o šutry, ale zastavujem v tišině. Ostatní si berou z naší ukázky poučení a necvaknou se. Taky dobrý. Jen barel nám uplaval, tentokrát zaplať pán Bůh za Ilicze a jeho pomocichtivost.
Všechny ty Žampachy a Medníky a další krásy okolí už míjíme (nevím, jak kdo, já teda určitě) se skřípěním zubů ti ještě otrlejší, s jektáním ti s chabější tělesnou konstitucí. Nevím, jak to kdo má, ale mne po půl dni v dešti a zimě začne z pádlování děsně bolet levé rameno. To už su nasranej jak čert.
Konečně Pičovice. Pozvracíme vyčištěné lodě (laskavý čtenář snad chápe tento literární obrat) a volíme, co se bude dále díti.
Plánů bylo hned několikero.
Kupříkladu svého času jsme osnovali variantu, že na poslední noc se přemístíme do Borku k Marťanovejm kamarádům Zubejdě a Jirkovi na chatu. To (naštěstí) padlo už relativně dříve. Jsou někde pryč. Pak tedy že přespíme normálka v kempu v Pičovicích. Dokonce Vlastík s Ťapinkou že domluví sraz s nějakým svým známým kačerem. Jenže i tahle možnost vypadá nějak dost zoufale.
Bleskurychlý průzkum veřejného mínění hovoří jasně - odjebať sa ztadialto, a to tak, že kurva fofrem.
Stany máme mokré a věci navlhlé už od minulé noci, my jsme promočení a zmrzlí, kemp je navíc jedna velká bažina. A nevypadá to, že by se chtělo během dvou tří až dvanácti hodin vypršet.
Otázkou je, jak se všichni všude přesunout.
S autem do Brna je to jasný - pět míst. Oproti cestě tam přibyl Ilicz a Marťan. Ale zase se nepočítalo moc s Canem, ten stále zvažoval, že zůstane v Práglu, na každý pád že je samostatná jednotka a nějak se o sebe postará. I když jede do Brna, tak se vypraví s Marťanem, na jehož zmrzačenku jim vyjde cesta levně a nenáročně. Přidá se k nim Chlastík s kolem, jenž odmítá vymoženosti typu nosiče na auto a cestuje s kolem buď po ose vlastní, nebo po ose hromadné dopravy. Doprovodí do Práglu Těžkého Paranoika a pomůžou mu, neb tento je neustále chabrus na záda, avšak má největší objem nespojitých krámů, dopravit tento herberk na Florenc, odkud může tento volně pokračovat do KarloVarlí (Paranoik, nikoli herberk, ačkoli vlastně i ten, leč Paranoik jest u toho ten hlavní, herberk až pohlavní). Mají to časově napnuté, ale snad to zvládnou.
Žďárandy jsou samostatná jednotka, nás zbývá těch pět. Vypadá to jako ideál vší logistiky.
Ždímáme se u hajzlů a přehazujeme vybavení z báglu do báglu, z auta do auta, mezi sebou navzájem a tak všelijak třikrát dokola.
Vyprovázíme vlakáče. Autoposádky se ještě přesouvají na žrádlo do putyky. Dobré, poměrně. Akorát, až si budete někdy stěžovat, že někde mají obsluhu, jež si vás nevšímá, zkuste se stavit v hospodě U Dolejších v Pičovicích - tam vám dva motáci furt čumí do huby. Ale jak. Zas až přehnaní zevleři. Ale dobrý, nechme bejt.
Chcačky nechcačky musím oproti svým zvykům udělat malou odbočku (malá odbočka přes několik odstavců není proti mým zvykům, avšak její motiv):
Jestli minule (tzn. předloni na Ohři) byla Janinó k nesnesení, zralá na liskanec přes celou hubu každou čtvrthodinu a vůbec ještě dva dny a byla by to její záhuba, tady si píčuje taky celej tejden, ale ze všeho nejvíc to vypadá, že ryze formálně a místy se do toho musí poměrně značně nutit, vše proto jen, aby zachovala dekórum. Ne, vážně, Janičku brát.
Ale kdo mne ze Žďárand překvapil nejvíce, byla Hébička. Jasný, taky by už mohla bejt zvyklá, když už v půl roce věku byla na vodě druhou sezónu, že? Nutno podotknout, že loni byla ovšem ještě jaksi integrální neoddělenou součástí Šavly. Nemyslel jsem si patrně nikdy, že něco takovýho řeknu, či nedejbože napíšu, ale: zlatej vodlitek. Jasný, mimino si občas zabrečí. Některý půl dne, některý tři čtvrtě. Hebička tak dvě až pět minut za den. Spokojená jak sysel. V autě, ve stanu, déšť, mokro, všecko fuk. Hlavně, že je kolem živo a že se něco děje. Jestli jsem něco nečekal, tak to bylo tohle.
Dobrá, tak aby nám nezpychly, nechám je v literárnu odjet do Žďáru.
My jedem taky. Musíme natankovat. A auto Oslík je po týdenním Paranoikově táboření uvnitř zralé tak na dezinfekci a dezinsekci. Zkouším to prozatím přerazit smrďostromečkem. Možná jsem měl zůstat u osvědčených typů a neexperimentovat s druhy jako "Vodní meloun". Jsem kokotí hlava zkrátka. Tedy míříme po D1 ku Brnu v zatuchlině, Paranoikovině a strašně hnusném smradu ze stromečku. Psza kréw.
Stavujem se na kávu, palačinky a zmrzlinový pohár (už nám as okřály hnidy) v mé hospodě v Humpolci. To je asi ten bod zlomu, odkdy si mne tam pamatují. Takovej cirkus tam, vyjma před týdnem, dlouho neměli.
Kontaktuju telefonicky Canea a zvídám: on s Marťanem sedí ve vlaku. S Paranoikem to zvládli tak, že se skamarádili v lokálce s nějakým dobrovolníkem, jemuž hodili na krk Paranoikův mrďas, Paranoika samotného, ukázali ku Florenci a vydali povel "marš". Pěkné. Kdo ostrouhal, byl Vlastík. České Dráhy rezignovaly na "rozšířenou dopravu spoluzavazadel, především jízdních kol", udělaly na Chlastíka dlouhej nos a nechaly ho v Práglu. Možná k půlnoci prej ho vezme s bicyklem nějakej šnelcuk (dle následných zpráv dojel Vlastík někdy příští den po poledni, holt Časem Dojedeš).
Odkládáme doma Strakiho, přičemž po letech neurčitého mlžení konečně zjišťuji, kde že on to má konkrétně hnízdo. Bude se záhy hodit pro hlídání psů.
A ještě Ilicze a Daňku a pak domů, vykoupat, odvšivit ... a spát.
To zas bylo cosi ...
Marťanova oblíbená pozice, tzv. "sud na sudu". Hezky uprostřed
ležení, aby měl všechno pod kontrolou.
A co nejvíc překážel. Déšť, plískanice nebo zemětřesení nehrají pražádnou roli.
Strakapoud vlhký (Dendrocopos humidulus).
Kdyby se chtělo někomu jakože fakt na záchod, měl by asi smůlu.
Naštěstí se nikdo takový v kempu nevyskytl. Možná proto, poněvadž se v něm nevyskytl
prostě nikdo (krom převlékajících se a zdrhajících vodáků).
Pátek, 29.07.2011 ... Trpící okončetiny ...
Blížíme se do finále, pomalu, ale nezadržitelně.
Dneska projíždíme Čerčany. Na to jsme se těšili obzvlášť.
Jedna z líhní pakund. Restaurace Paluba, "Vodáci, jsme tu pro vás". Přesně ta, jak tam byla PraPetra s Pepém napřed, když jsme přišli ostatní vodáci, pro které tam jsou, tak jsme museli s psama na verandu, což by nebyl problém, kdyby baba zpičená neměla problém s tím, že Pepé s PraPetrou chcou za náma, ó jéjé, když si vezmou účtenku a jdou ven, to jí v tom zas dělají zmatek, a ještě Mátoha požaduje pevnou židli, neb má empiricky ověřeno, že zahradní plasťáky pod ní prochází destrukcí? Nenene, solidní židle se přenášet na verandu nesmí a basta. Tak jsme šli do prdele. "A co mám teď dělat s těma objednanejma jídlama?" kvílí ficka pakunda. "Jo, paní, to už není náš problém, ale dobrou chuť," a byli jsme v řiti. Takhle ňák to tenkrát bylo.
Až jsme si plánovali, že se tam schválně zastavíme a zeptáme: "Dobrý den, pamatujete si, jak jste nás před těma bratru pěti rokama nasrali?"
A voni by dělali takový: "Né. Tady? My? Vás? Nasrali? Nemožno. Ne-mož-no. Nic takovýho si zhola nepamatujeme."
A my bysme řekli: "Ale my jo," a šli bysme zas do prdele.
Nakonec projevujem za a) lenost, za b) pak jistou velkorysost, nevím, co v nás převážilo. Prostě jsme se na chudáky vysrali.
Daňka, študovaná historička (či jaké pavědy (neplést pavědu s pakundou) vyznavačka), touží zříti románský kostolík v Poříčí nad Sázavou. Zastavujem, bejlím zarostlý kostel okukujem. Psék Anďák se mi vysere demonstrativně na návsi, aby všici viděli, jakej je šikovnej, seberu po něm jeho výtvor a marně hledám v Poříčí popelnici, chodím tam s hovnem po dědině jak El Kokotéro, no masakr.
V Nespekách dáváme už odzkoušenou hospodu a poměrně nelitujeme, srazujem se tamtéž s doprovodnými kačery-cyklisty Ťapinkou a Chlastíkem, ti nedali na dobré rady stran držkové polívky a litují.
Pod jezem v Nespekách mi uklouzne noha a zaklíní se mezi dva šutry, když stojím bokem na proud. Ve snaze nohu vymanit balancuju, proud mne bere z boku, nakonec se zajímavým způsobem pootáčím a velmi žertovným stylem si do té vody kecnu. Smějí se ti, co to viděli. Smál bych se taky, kdybych neměl na paměti, že to taky mohla odnést holeň v půli přes hranu toho grymlu. Takhle mi to odnesl v půli jenom nehet na palci u levé nohy, to zas bude radosti v chudé chaloupce, až to bude dorůstat.
Prší, a to tak, že na pláštěnky.
Pod jezem u Jawy je konečně kemp v Týnci nad Sázavou.
Taháme lodě, vylejváme. Ilicz ve svém tradičním záchvatu hyperaktivního pomáhání mi přetočí loď v náručí a hodí mi ji plnou vahou na ruku. Debil. Dobré na něm je, že když mu takovou pomoc oplatíte sprškou pičí a čuráků (verbálně, ne, že byste to po něm házeli), ani se nediví. Chjo.
Jediné pozitivum je večerní pizzerie u BiSporťácké půjčovny. Sice čtrnáct či kolik pič jim zabere drahnou dobu, ale to se dá pochopit, do břucha se nakonec dostane patřičná dávka, nelze tomu moc co vytýkat.
Ilicz strká psa opět po suché spádové desce jezu, on na to má letos spadeno.
Románský kostel v Poříčí. To musíte vidět. Zvlášť cestu v mokrých sandálech
přes celé Poříčí
a následné hledání popelnice s hovnem v ruce (jež máte vy, nikoli ta popelnice)
znovu přes celé Poříčí,
to jistě vše fajnšmekr ocení.
Ilicz demonstruje, jak se navléká vodácký protivodní prezervativ.
Čtvrtek, 28.07.2011 ... Tupí bez kokotů ...
Někteří se vydávají po ránu na průzkum Sázavského kláštera. Ne tak já. Já si jdu k nedaleké benzínce koupit noviny a válím se v ležení. Hlídám.
Ještě před pozdnějším vyplutím se Cane, pyšný na své nové návyky, jde koupat do řeky. Netuší, kolikrát za den na nás sprchne.
Je tak střídavo: chvíli na plavky, chvíli na pláštěnku.
Jez Pyčočely (někdy mylně v mapách nazývaný Pyskočely) je takřka na suchu. Šoupat se po kartáčích.
Projíždíme naše oblíbené Hvězdonice a pojdíždíme dálnici D1. Před Hvězdonicemi je slunečno. V Hvězdonicích začne do slunka krápat. Během půl kilometru k jezu se zatáhne, následně pak začne lejt. Zpičený Hvězdonice.
Na tom jezu tam vidíme zajímavou a doposud nepoznanou epizodu z vodáckých dovedností, na jakou zatím nepřišli ani Cane se Strakapoudem: koníčkování jezu bez koníčkovací šňůry. Dvě ženštiny si žduchnou kánoi po jezu a hrozně se diví, když jim pod ním začne odplouvat v dál. Možná je to jen klamavý výsledek petrochemického průmyslu, ale ani jedna z nich nebyla blond (soudě podle vlasů, originál jsem neměl možnost prozkoumat). Jaňule, která se normálně vody říční štítí, má pro ni jen slova pohrdání, snaží se kontakt s ní minimalizovat a otřásá se po každé kapce na pokožce, neb vydává ji za zdroj a prapůvod všech ekzémů, v okamžiku, kdy těm dvěma trubkám loď ujela, jako první skočila do vody a cákavým stylem Bay-Watch jim běžela na pomoc plavidlo chytat.
Je to relativně krátká (kol 15 km) a odpočinková etapa, i proto to ranní mózování po Sázavě.
Končíme už ve Zlenicích. Tam je normální kemp. V tom my ovšem nejsme.
Paranoik vybral tábořiště jiné (je to označováno jako "říční lázně", jsou tam i převlékací kabinky, koupe se asi v té řece po kolena, jinak to nechápu), ačkoli na dohled - na protějším břehu. Bez mostu. S přívozem. Nicméně večer asi jaksi bez přívozníka. Prý mu tam naproti činili jakési příkoří, nemohl autem najet na místo, kde chtěl vyložit bagáž, nelíbily se mu tam sprchy, byla tam špatná hospoda. Na další pídění po detailech už pak odpovídá pouze všeobjímajícím tajemným: "Sou tam kokoti." Fajn. Zde si, pravda, najet může. Přes brod jakéhosi přítoku, pravda, mým autem. To se to najíždí přes betonový žlab. Sprchy jsou tady přes den tři, přes noc jedna. Hospoda zavírá snad v šest večer. Ale asi tady nejsou kokoti. Není tady nikdo. Hehe.
Na téma vztahu Těžkého Paranoika ke kokotům padne několik Iliczových tradičně nevtipných vtipů, Paranoik má podoteky k nevtipnosti Iliczových vtipů, načež Ilicz spáchá proti všem svým obyčejům na Paranoika vtip tak vtipný, že Paranoik není dvě hodiny ale vůbec veselý. A tak se tady zkrátka máme.
A dorazil Marťan se za náma podívat. To bylo radosti v chudé chaloupce (neboli v říčních lázních).
Obecně by tady nebylo snad špatně. Než hodila putyka tvrdó kliku, něco jsme štandopéde snědli, napili se, přibyvší alkoholik Marťan zavelel kryptoalkoholikovi Caneovi natankovat pivo do "bombic" (PET-butylek). Avšak večeře je večeře, do hospody/pičérie do Pyšel to máme romantické čtyři kilometry. Fájn. Naproti sice měli hospodu s mývalem (v ohrádce, ne na grilu), ale "Sou tam kokoti". Tady je to čtyři kilometry bez mývala a kokotů, zato jsou tam tupí.
Těžký Paranoik, slyšavši o jídle, přestal trucovat a šel též, zakázali jsme pouštět je s Iliczem na kontaktní vzdálenost.
Kámen úrazu v pičérii - samotná pičérie. Mají vyjmenované v jídelním lístku piči, mají vyjmenované nadstandardní ingredience. Dávám si tradičně Quattro Formaggi s česnekem. Ťapinka Quattro Stagione s olivama. U čtvrté piči se pikolík začne stavět na zadní, že když bude "každá pizza takhle jiná, tak to on to asi kuchař nezvládne". Načež zjistí, že beztak má těsto jenom na pět pič. Hrozný údiv, že do pizzerie přijdou lidi a chtějí pizzu. Jenže co chcete přímo mezi Hvězdonicema a Čerčanama, když se notabene ještě majitel jmenuje fakt Tupý? Nomen omen?
Kupodivu, když se mu to pečlivě napsalo, on to kuchař zvládl i s našima vejmyslama. Všech pět pič pro dvanáct nebo kolik lidí. Gratulujeme a tleskáme.
Paranoik vypije své tři vídeňské kávy (cca 36 cukrů HB), pohádá se s Marťanem a jde zase trucovat do auta. Marťan s Canem si žehlí máslo na hlavě (jo, zní to divně, ale když už to mám napsaný?), po návratu z hospody ho tahají z auta a do dvou do rána ho usmiřují napájením z butylek. Což se snad podařilo a ponorkové erekce jsou zažehnány.
Moje vypůjčená háček Le(d)nička.
Hvězdonice, most, D1, začátek deště, dravci na sklech a jeden ozajstný.
Janinó hrdinně zachránila dvěma velechytrým mickám loď, načež se přepnula do
tradičního nenouzového režimu
a snaží se po špičkách dobalancovat k vlastní lodi s Máruškou, by ni krůpěj
ni na paleček té fujfuj vody nenabrala
(ač je do půlky stehen mokrá (odspodu myšleno, volové)).
Středa, 27.07.2011 ... Laláček, Hajnej Hruška a aj jiná neřádstva ...
Ráno mi chcípne foťák, přičemž mi týž prodejce potvrzuje, že nový mám připravený k odběru. Ne, to není takový fofr, ač uznávám, že teď mi často dělá fototechnika (a to začasté i v souvislosti s vodou) jisté drobné dílčí problémy.
Abych to nějak vysvětlil ...
Z digiťáků jsem prozatím odrovnal tři. Jeden se do této historky nepočítá, byť to bylo před nějakými těma pěti lety právě tady na Sázavě, zrovna pár kilometrů odtud (Olympus Camedia C-2100 UltraZoom blahé paměti, nad kterým se mi otřepala mokrá čubka Máša).
To už jsem měl Olympus Camedia C-750 UltraZoom, koupený v obchodě u pana Tondy alias Bela5 čili familierně Belína, známého z XChatu blahé paměti (dokud to byl ten původní, co už nebyl pak původní, původní zkrachoval, ten OEM XChat funguje dodnes, no, je to šroubovaný, uznávám). Zkrátka tajdlenctu potvoru, co tu mám teď, jsem kdysi koupil od Belína. A ten mi po ránu zdechl. Akumulátory že jako už ne-e, já se je pokoušel přesvědčit ještě na jeden snímeček a aparát mi asi zkolaboval přímo při zápisu na kartu, čímž ji uvedl do nečitelného stavu i s fotkama z předchozích dní. Noutbukisti Ilicz a Těžký Paranoik, jež si nedají pičítačování vymluvit ani na vodě, zkouší kartu odzálohovat, bez valného úspěchu, tuším. S jinou kartou a novými bateriemi půjčenými od Chlastíka to funguje dál (a stará karta až na jednu či dvě fotky zachráněna po návratu doma, che). Takže se stávajícím foťákem improvizace. Jo, a mám ho s sebou proto, poněvadž jsem dva tejdny zpátky na čundru s Bajů utopil jednoho Lumíxa.
Nedosti na tom, pečlivý zevl si jistě zde z deníčku pamatuje, jak mi v Auschwitzu na jaře zhebnula zrcadlovka. Tam se cena za opravu šplhala kamsi ku nebesům, pročež jsem pravil "nasrat" a než nechávat opravit foťák za prakticky cenu nového shodného, rozhodl jsem se přitlačit na pilu a koupit o dvě řady vyšší.
Shodou okolností mi to nejlevněji vyšlo upět u Tondy. Objednal jsem před odjezdem, prý má jeden rezervovaný, ono sehnat jenom tělo bez nějakých výhodných "kitů" (neb objektivy mi zůstaly funkční a skvělé), to taky není až tak jednoduché vždycky. Tak dnes ráno mi Tony podává informaci, že můj objednaný Canon EOS 7D má už u sebe.
"Toníne, seš beruška. Hlídej, braň vlastním tělem a kdyby ti modrý z nebe slibovali, nedej. Kousej. Poslouchej, čove, eště jeden problém, udělej pro mne ještě službičku," počítám dny a hodiny po návratu. "Vykosti z teho nabíječku a akec a dej to nabít. Já se přiřítím v pondělí, lapnu foťák a mažu s ním hned fotit na hokej."
Prej jo. To jsou ty správné dodavatelsko-odběratelské vztahy.
Jinak mi volá ještě Davy od eSporťáků a poprvé zaznívá spojení ve třech slovech jednoduše vyjádřitelné jako: "Možná ... práce ..."
Což mi na dlouhou dobu poslouží jako dráždidlo na Ťapinku, neboť ono třetí slovo (ano, opravdu jsou výše pro dramatičnost pouze dvě) znělo "Poprad".
Jinak nahážeme věci do aut, zbylé do lodí, silniční piráty zas do aut, silniční vši na kola a říční vši znovu do lodí ...
Jez v Ledečku. Minule jsem to jel, pokud vím, dvakrát, nějak i s nějakým koupáním to snad jednou bylo spojeno. Nejsem si úplně jistý. Ale je to jez provalený, já sázím na tu zpěněnější pravou část, jen mne tam trochu mrzí ty asi dvě větší vlny, které mohou znamenat hlubší díru (lepší varianta) nebo větší šutr (horší varianta).
"Háčku," pravím zadumaně k Leňuli, "bojíš se?"
"Nebojím. Nebojím, neboť vím, že mám nejschopnějšího kormidelníka."
"Hmm ... Háčku, nevadí ti, že nejschopnějšímu kormidelníkovi cvaká u prdele, že by mohl štípat šestku drát?"
Tentokrát Ilicz s Dankou jedou stejnou cestou, jakou jsme se usnesli, něco vody, jinak fajn. Excelenci hodí coby kormidelník Cane, jenž v rámci ozvláštnění rozhodne se to vzít po spádové desce, na jejíž hraně ovšem beznadějně uvízne. Vystoupí a jme se postrkovat loď se sedícím panem Strakatopoudem, aby ji dostal do oné labilní polohy, kdy pak stačí maličký šťouch pro rozjetí. Se svým arciinžinýrským výpočtem se o pár milimetrů netrefil a se svojí příslovečnou hbitostí stojí jako pyj na spádové desce s pádlem v ruce, přičemž pan Straki sjíždí jez na singlu, ovšem v pozici na háčku. Su sice starej říční pes, ale mám pocit, že tohle jsem taky ještě neviděl. Ač mi tajemné chuchvalce vodní tříště stále hloubí vrásky, jedeme stejnou trasou jako Ilicz, dostaneme dva kopance od nevelkejch šutrů a největší újmu utrpím, když si pomocí dvou svých levých rukou nahrnu mocným záběrem pádla plnou dávku vody do klína. Inu, alfa-vůl.
"Prosím vás, proč se ta hospoda jmenuje 'U dvou teplejch'?" ... "Nevím, ale zeptám se manželky - Karlééé ..."
Tenhle hloupý vtip mi tane na mysli v občerstvení "U dvou Čochtanů" v Samopších. A tamtéž je asi taky ta svazácká základna, odkud jsme kdysi vyjížděli na LTŠ, když jsem byl na vodě zcela a dočista poprvé.
Teď nevím, jestli jsem si nepřehodil dny a netahám králíky (historky) z klobouku předčasně, ale mám pocit, že to bylo dneska někde na trase ...
Blížíme se k Hvězdonicům. To už je poznat na místním obyvatelstvu. Jak jedete po Sázavě, zvyšuje se koncentrace pakund, přičemž v takových Čerčanech a Hvězdonicích už tvoří pakundy prakticky 100% domorodého i lufťáckého obyvatelstva. Vyzkoušeno. Asi tam mají pakundy líheň.
Právě v Hvězdonicích jsme měli minule takovej výstup s jednou dámou. Že si hodíme lodi na břeh a přes lávku si přejdem naproti do hospody. Jenže klustá dáma z chajdy opodál začala mít hemzy, že tam nemůžeme ty lodě dávat (na pruh trávy mezi řekou a veřejnou cestou), neboť tam ona se chodí se spratkem koupat. My že oukej, že si je teda dáme pár metrů vedle. Ona zase, že tam se chodí se spratkem koupat. Tak fajn, když se tady chodí se spratkem koupat a tady se taky chodí se spratkem koupat (asi jak je snese proud), tak si je hodíme pár metrů na druhou stranu. A vona zas, že tam se taky chodí se spratkem koupat, všude se chodí se spratkem koupat ...
Já pak nevím přesně, o čem šla řeč, jenom matně si vzpomínám, že jsem k ní držel delší vypjatý proslov ...
"Hele, co jsem jí to vlastně všechno řek?"
"Ále, normálka, jako dycky ... že je piča a tak."
Na hospodu jsme tenkrát rezignovali, což jsme nakonec asi i dobře udělali, poněvadž naše tehdejší doprovodná PraPetra se tam vydala na individuální průzkum a zjistila, že hospoda je pouze pro místní. Asi na občanku nebo co. Hvězdonice, no ...
Ale zpět do letoška ...
Jak říkám - mám pocit, že to bylo v téhle denní etapě. Zase pár chat u vody a na jednom plotě cha-cha-cha žertovná cedule, jakou v Práglu označují ulice. Že jako ulice Miroslava Hrušky. Nebo nějakýho takovýho Hrušky. Milana. Možná třeba Jiřího. Každopádně Hrušky.
"Co to maj na tom plotě napsanýho?" ptá se kdosi.
"Vím já? Asi že u Hajnýho Hrušky," odpovídám dle známé písničky, aby řeč nestála.
Nicméně v tu chvíli po zahradě zase začne střečkovat dědek:
"Já ti dám hajnýho, chuligáne ..." vřeští za náma jakési invektivy.
"Pane," táže se se zájmem Ilicz, "nemáte vy nějakou rodinu v Hvězdonicích?"
V šumu pádel zaniká jeho odpověď. Ale stojí tam s otevřenou hubou, ještě když mizíme v zátočině. Pičus. Asi ten Hruška byl von. Copak to vím? Byl to tak strašně blbej vtip, že by musel tak křečovat? Fakt jsem ho, hňupa, neměl v úmyslu nasrat. Holt Hvězdonice a Čerčany na dosah, Ilicz to má za deset bodů.
Pro dnešek nás ale už čeká jenom jez Budín ... upravená sportovní propust, ještě se zpomalovacíma kartáčema na spodku nově, tam je to jenom takový ššš-ššš. Pohoda.
A pak jez pod klášterem v Sázavě.
Ano, onen pověstný Laláček. Jak jsem svého času pravil: "To je v pohodě, to je jenom takovej laláček ...", načež projelo dvacet lodí a zmizelo v dál, my se tam nádherně přeskládali v lodích tak, že nikdo nejel s tím, s kým byl zvyklej, všichni jsme se vyváleli buď přímo ve šlajsně nebo se omleli o šutry pod jezem, chcala z nás krev, dalších třicet lodí projelo, zhouplo se a zmizelo opět na dalším toku. Pozadí, osoby a obsazení se můžete dočíst třeba zde ... (hledejte "laláček")
Tak tentokrát nás nic takového nepotkává. Laláček je ještě laláčkovitější, upravený do menšího spádu a bez takového skoku na začátku, na spodku zase retardační kartáče. Ššš-ššš.
A kilák rovně a kemp a fertig.
Prodnešek mírňoučce sebestředně, z cyklu "3x s Le(d)ničkou"
Ledečko - korejtkem mezi šutrama.
A taktéž retardovanej Laláček v Sázavě (hovořím o jezu).
Úterý, 26.07.2011 ... Nenáročně ...
Dneska míchání posádkami. Je to jeden ze dvou dnů, kdy jede Ťapinka mně na háku namísto bicyklu, Le(d)ničku schramstla Máruška a čímž pádem má Janinó oddechový den a veze se s doprovodnou Šavlou a doprovodnou Hébičkou.
Poměrně pohoda, nevzpomínám si na žádné větší protivenství. Rutina.
Stavujem se na kafe U Čerta a po singlech kodrcáme kterýsi z jezů po poškozené spádové desce (a smějeme se blbečkům, kteří si mysleli, že s raftem to vezmou zahrazenou šlajsnou přes 2 cm vody).
Úskalí přichází až v Českém Šternberku. Oběd? Dobrá. Prosím vás - na konci Šternberku je hospoda Mlýnská šalanda. Člověk bez nejmenší újmy vydrží bez jídla klidně týden. Taková bída na vás nepřijde, abyste tam museli chodit. Na to se rovnou vyserte. Pokud si někdo objedná pokrm XY a druhý "to samé", jeden by dedukoval, že ona dvojice obdrží jídla dvě. No, ne v pičošalandě. Nebyl jedinec, kterýmu by nepřinesli něco míň nebo něco špatně. Míry 3, 4 a 5 deci je nad jejich chápání. A ještě čumí jak čuráci. Ne, to je fakt na liskanec. Chápu, blížíme se k Čerčanům a k Hvězdonicím, ale tohle bylo fakt předčasný.
Naproti tomu lágrujeme v kempu Kuchelník, kde už nás čeká žďárský doprovodný babinec, Paranoik a postavené stany. Hospoda skromná, ale jídlo ještě nějaké je, čisto, úpravno, i já se pod dojmem okamžiku jdu dokonce i osprchovat. Fajn.
Šternberk a Čórtův hrád. Jestli jste se nenajedli až sem, serte na to a jděte
na žrádlo až někde v Ratajích nebo u Kuchelníka.
Pondělí, 25.07.2011 ... Fototeorie a hierarchie smečky ...
Hned na konci kempu Horka je jez. S poměrně vysokejma stěnama. Jet se to asi moc nedá. Šlo by, ale velký skok, vody málo, tak na rozbití čuně o stěnu zatarasené šlajsny. Všichni lodě přenáší, zpravidla je smýkají až z kempu. No jsme snad trubelíci? Vymýšlím mocný zlepšovák - koňadra je krátká, milá Lízo, ale když se její konec uváže k pádlu, vznikne takové pěkné vodítko. Lodička jede jak hafík, tedy pokud byste náhodou zkoušeli hafíka spouštět šlajsnou (nedoporučuje se).
Na oběd zastavujem ve Zruči. Šavlou vyhlídnutá hospoda sice daleko a s lokálem menší ratejny, ale dobrá. Ostatně vodáků je tam jak sraček, tak to má asi něco do sebe.
Když se vracíme k mostu, kde jsme nechali lodě, vidíme, že je tam ještě jedna halda nafukovaček - Pálavy a Baraky. Na slunku, který chvílama vylejzá, ovšem v těch chvílích pěkně šajní. A už pěkně našpónovaný ty lodě. Jasný, když odcházeli, byl buď stín a nedošlo jim to, nebo se zdrželi a slunko se posunulo moc. Přenášíme jim je pod most a vypadnuvší věci házíme pod kupu plavidel. Tu partu poté potkáváme až asi za tři dny, celou dobu jim to hlavou vrtalo, kdo jim to takhle přeskládal, cheche. Ale děkují.
Potíž s mojí háčkem Le(d)ničkou je pouze v momentě, kdy jí přijde cokoli v okolí jako veselé, načež usoudí, že je na místě smích. Zatímco jiný/-á háček se usměje pod fousy (třeba Danka nebo Strakapoud) a při tom pokračuje v pádlování, Leňule se chláme tím způsobem, že odklopí půl hlavy jako Muf ze "Studia kamarád", pročež horní půlkou hlavy zírá do nebe namísto řeky a veškerá činnost pádlem jde tedy bokem. Pamatujete vůbec Mufa aspoň ti starší? Muf a Harry Šoumen a jejich písnička s oduševnělým: "Trrr-digy-dagy, muf-muf."
Flákáme se, já fotím. Mám s sebou kromě starého digitálního ultrazoomu ještě tradičně starou klasickou Viliji (ne až tak rozdílnou od loňské Smeny 8M), jež mi poslala kamarádka redaktorka Věrka, Věrka ze Šumperka.
Ilicz při té příležitosti rozvíjí nějaké své obšírné teorie ohledně klasické fotografie, aniž by kdy přišel k pořádnému styku. Tedy s filmem a chemií tím mám na mysli. Černobílý kinofilm viděl s bídou při studentské brigádě v supermarketu, pokud se tam tak pozdě vůbec ještě prodávaly (teď už to, zmrdi, nemají pochopitelně vůbec). Nicméně přesně ví, že je nutné vyvolávat negativ v roztocích připravených z destilované vody, nikdy jinak. Tatínek vedl fotokroužek, pročež je Ilicz vzdělán.
Inu ...
Skutečně začasté rádobyodborníci vedou dalekosáhlé diskuse, jestli je nutná voda destilovaná nebo postačí demineralizovaná, případně jakou roli hraje teplotní posun vývojky o půl stupně Celsia. Matador je nad to povznesen. Se mám zbláznit? Mám starej foťák z Běloruské SSR, v něm čínskej kinofilm za 35 Kč i s dopravou ze Singapuru. Expozici přesně stanovuju tak, že se podívám na slunko, pak na objekt. A řeknu si: hm, tak to by mohla bejt clona tak 8 a čas bysem viděl na 1/60. Při zpracování natočím vodu z vodovodu, nechám na lince odstát na pokojovou teplotu, naředím homeopatický roztok Rodinalu 1:100 a vyvolávám. Jestli slyším kuchyňskou minutku, mám i zhruba jakýsi čas vypozorovaný. Když ne, ono se to o 20% neposere. Jasný, když jsem na začátku měsíce experimentoval s dvoustupňovým převyvoláváním a chtěl jsem solidnější výsledky, taky jsem jednou použil destilku asi. Nebo na nějakou "fajnovou" práci. Ale normálně? Šak co? Když to má nějakou chybu, aspoň je to zajímavější (kdežto takyodborník používá ty svoje sračičky, digitální aparátky, načež pak hodiny diskutuje o tom, proč to dopadlo stejně tak bídně). Takže jo, destilovaná nebo demineralizovaná voda se občas může, ale obecně na ni staří mazáci kašlou.
Dlužno podotknout, že začasté pro obveselení ostatních sám popichuji svého háčka Le(d)ničku stylem: "Ale dost kecání, Mufe zaber, nebo uvidíš to trrr-digy-dagy." A vím, že pak budu zabírat jak kokot já, neb Leni odklopí hlavu a z práce nebude pro nejbližší minuty nic.
Jestliže však se přidává při nějakém takovém experimentu i Daňka, Ilicz vece: "Egi, nedemineralizuj mi háčka." To se pak stává jedním z okřídlených rčení expedice. Odteď už člověk není línej nebo zabržděnej, už je demineralizovanej.
Užíváme si nenáročný jez u Střechova a docela piánkově si to míříme až do Kácova ke Kouzelníkovi.
Tady dlužno poznamenat ještě jednu epizodu, kterou jsem nakousl vlastně už včera ...
Pan Ilicz jako mladý a neklidný neustále koumá a experimentuje, jestli bych mu náhodou nepřepustil svoji pozici alfa-samce. Znáte hierarchii smečky, ne? Je alfa-samec, některým privilegiím se těší alfa-samice, pak jsou ti ostatní. Zatímco staří psi jsou s tím smíření a vpodstatě jim fakt, že nad sebou mají agilního, průbojného, průzkumného a ochranářského jedince vyhovuje, plní si svoje úkoly a nepíčují, někteří z jinochů se snaží zaujmout a vrhají se až do sebevražedných akcí. Takto jsem loni dvakrát lovil Ilicze na házečku. Zaujal. Ale furt holt někde mezi betou a gamou, společně s Canem, řekl bych.
Takto si v touze po vydobytí ostruh (zatímco já pozuzuji jako "na piču, přenést") Ilicz na začátku Kácova zamíří jako hrdobec na jez, aby za přepadovou hranou zjistil, že tam není voda.
U Kouzelníka mají ochočené divoké kačeny a oproti předchozí návštěvě znatelný pokles nadšení. Sice ano, ráno pečivo mají, ale jeden se domnívá, že rezervovat koblejžky lze, zatímco druhý lojza to kategoricky popírá. Úpadek.
Jdeme radši do hospody do městečka. Po skupinkách.
Těžký Paranoik si neustále vymiňuje ke každému čaji nebo vídeňské kávě deset až šestnáct cukrů, neboť si musí připravit "nasycený roztok, hihihihi", jak vždy neopomene podotknout, přičemž se domnívá, že smějí-li se ostatní, smějí se s ním.
Neděle, 24.07.2011 ... Protivenství, kam se podíváš ...
Přebíráme lodě, starým mazáckým způsobem si přivazujeme podprdelníky z nařezaných Tesco karimatek (na nic jiného se nehodí), balíme bagáž, odesíláme dopředu (není slušné říkat do prdele) doprovodná vozidla, odesíláme na individuální trasu (není slušné říkat do prdele) doprovodné cyklokačery.
Nic nám nechybí, můžeme vyplout.
Dávám si bedlivý pozor, abych si co možná nejdéle udržel suché boty. Já nevím jak kdo, ale já mám prostě rád suché sandály, není-li mi nezbytno, do vody se přespříliš nehrnu. Zvláště, pokud máme před sebou tradičně co do délky nejvražednější etapu hned první den. To je jedna z takových našich tradic.
Druhá taková tradice ovšem velí, že Cane se Strakapoudem se musí bez zjevné příčiny "udělat" (hovořím ve vodácké terminologii, tzn. převrátit loď i se sebou do proudu, nejde o nějaké jejich úchylné sexuální vystoupení) na prvním půl kilometru. Nechápu to, nechápe to nikdo, nechápou to ani oni (ačkoli u nich dvou vědátorů se tomu nelze zas až tak divit).
Byť vedoucím výpravy jest oficiálně a organizačně Cane, stále jsem mnoha považován za alfa-samce. No, přinejhorším i jeden je dost. A dost se jinak dá říct taky mnoho, ne?
Alfa-samec tedy přebírá záchranářské práce a tahá vedoucímu výpravy loď z proudu, jakož i vedoucího výpravy. Tím ovšem jde vniveč veškerá možná a dostupná suchost mých bot. Kurva fix. Dalších pětadvacet nebo kolik kiláků nohy v mokrejch sandálech. Tfí.
V Ledči koníčkujeme takovej zapeklitej jez a soustavou korejtek se na koňadrách pokoušíme provláčet lodě skrz boční přepad (pro Romana - klidně si mysli, že strkám loď ptákem). Na druhém břehu vidíme podivnou křepčící postavičku s kočárkem, ana nám jakousi zvlčilou verzí signalizuje hospodu. Šavla. Kdo jinej? Šavla dobrý, hospoda dobrý, při opětném naloďování mne do ruky píchne vosa zákeřně usazená na mém pádle. Opuchnu. Kurva fix.
Táhnem se až do Horky, cestou nás čeká legendami opředená Budčická šlajsna.
"Retardační šlajsna u Budčic se řadí k výkvětu sázavských šlajsen. Není širší než delší pádlo a její dno je perforováno betonovými výčnělky, o které se voda rozbíjí v šikmých vlnách. Na rozdíl od obyčejných šlajsen může zde vodák bez obtíží převrátit loď už nahoře. Pokud se pak v letu šlajsnou neumlátí o betonové výčnělky, setká se v závěru retardérky s vysokým zabalákem, který se třese touhou dovršit dílo zkázy."
Takto barvitě hovoří základní vodácká literatura, jakož i o dalších detailech zde možných spatřit, kupříkladu uplavaný rudý břichouš (chce-li čtenář zvědět více od konkurence, nechť nalistuje "Vyprávění osmé").
Stav vody a počasí vylučuje nějaké monstrózní zabaláky, rudé břichouše i ženštiny v koupacích čepicích, nic dalšího se však zevrubnému popisu nedá vytknout.
Budu to tahat? Nasrat. Vysadím Le(d)ničku a dám to na singlu s odlehčenou špicí, abych se nešprajcnul mezi ty betonový přepážky. Ovšem nechám se jaksi hloupě unést romantikou, sedím v lodi ležérně (nestranný erudovaný pozorovatel by řekl "jak debil"), pročež v okamžiku, kdy se mi špice přehoupne přes bariéru a já skočím ten nanicovatý ani ne metrový skok, drncne to jako svině a já po ještě několika schodech vyjíždím ze šlajsny sice ve vůči hladině správně situované lodi, ovšem sedící na dně. Hlasitě rozhlašuji, že jsem jim právě předvedl, jaký posez je pro sjíždění Budčické šlajsny krajně nevhodný. Ani jsem příliš nepředpokládal, že by mi to někdo věřil.
Že se při vší snaze do lodi vždycky nacáká aspoň menší kalužinka, která se přelévá do nejníže položeného (tzn. nejvíce zatíženého) místa, to pochopí asi každý.
Podtrženo a sečteno: mám od rána nohy v mokru, napíchnutou ruku od zhůvěřilé vosy, jakož i mokrou prdel. To je první den plavby. No fakt - mám já tohle zapotřebí?
Kdesi v Ledči. Foceno nakousnutou rukou od vosy.
Budčická šlajsna za šera. Temná postava je koníkující Cane.
Sobota, 23.07.2011 ... Směle do toho, infarkt na krku ...
Teď podniknu pokus o stručnou
rekapitulaci osob a obsazení letošní sázavské výpravy. Pokud se jako mistr tesař
někde utnu, jsem nepochyben, že mne někdo vypíč..., ehm, zkoriguje v
komentářích.
Samozřejmě se lidé přidávali a odhlašovali, jak už to tak různí vyvrhelové dělávají. Finální podoba byla ... a pak už zase nebyla. Na poslední chvíli se cukla Marušce nějaká její další ženština, pročež jsme sháněli jednoho dopočťáka, nesehnali, nakonec jsme zrušili jednu loď a Ťapinku. Ťapinka nebyla nenáchylná vizi, že tedy nepojede na lodi, nýbrž bude doprovodnou Ťapinkou doprovodného cyklisty Vlastíka, spolu budou mózovat na kolech po okolí a sbírat geopíčoviny. Čímž se mi uvolnilo místo v lodi, kamž jsem si anektoval Le(d)ničku.
Nebo prostě popořadě.
Stabilní posádky: Cane (hlavní organizátor) a Strakapoud, dále pak Ilicz a jeho Daňka.
Volní elementálové: Tři žďárandy z Maruščiny stáje (hm, o jednom dítěti čili potomkovi se dá žertovně a s nadsázkou říci "pitomek"; jak je to ale u dvou? raději to nebudu riskovat), čili Maruška a dcérenky Janička a Lenička. A já. Neb se cukla parťačka Marušce, byla ona ten, kdo ostrouhá, a já ten, kdo tahá sirku jako první. No, ne sirku. Jmenovitě: "Ty pudeš." Vybral jsem si po předchozích kladných zkušenostech Leňuli, Maruška se tedy zpárovala se zbývající Janinó.
O dvou psékách ve člunu nemluvě.
To máme lodi.
Dále doprovodný cyklista Vlastík a doprovodného cyklisty doprovodná cyklistka Ťapinka. Kačeři.
Doprovodný řidič hlavního doprovodného vozidla Těžký Paranoik.
A doprovodná řidička pohlavního doprovodného vozidla Šavla. Plus doprovodný vodlitek doprovodné řidičky pohlavního doprovodného vozidla (dobře, Šavly kindoš) Hébička nebo jak. Évička. Nebo možná jakkoliv jinak.
Stále ještě jsou vodáci v přesile, byť už nám připadá na každou loď jeden rozvraceč na suchu.
A teď ještě aby to bylo jednodušší: Ilicz jede z Prahéé s kolegou, přičemž přiberou Těžkého Paranoika, neboť doprovodné vozidlo je můj Oslík, jímž pojedeme z Brna. Vlastík jede na kole po vlastní ose. Žďárská sekce jakbysmet (po vlastní ose, nikoli na kole). Na mne zbývá Ťapinka i s kolem, Cane, Strakapoud a Danka.
Pročež se ve stanovený termín sejdeme na parkovišti u Tesca. Ono to scházení není tak složité, Ťapinku a Danku jsem přivezl já, Strakatopoud je tvor spolehlivý a nedaleko bydlící. Půl hodinky si počkáme na zpožděného Canea. Dalších dvacet minut vyčkáme, než si u místního pingponga koupí tenisky do lodi. Můžeme vyrazit.
Kousek za Brnem nás oblažuje Ilicz KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) v tom smyslu, že s Paranoikem už jsou na místě a že spí v hospodě na lavici (Paranoik s nemocnými zády, nikoli Ilicz).
Stavujem se v Humpolci v mé poslední dobou oblíbené dálniční hospodě na kafé. Chci jet cestou A, přehlédnu značku. Ťapinka mi vytrvale laje a posílá mne - ne, do prdele ne - cestou B, podle její GPS. Ještě při takové hádce špatně odbočím a musím poslouchat tuze stupidní řeči. Pročež jí odeberu GPS. Ona mi sebere klíče. Zajímavý jev - patrně se domnívá, že stejně dobře se dá řídit bez klíčů v zapalování jako bez GPS pyskujícího spolujezdce. Končíme menší rvačkou. Dovolená naplno. Můžem si to dovolit, neboť já s sebou nemám zbraně, jakož ani Ťapinka s sebou nemá svoji zásobu jedů. Po zbytek cesty vybírám ještě další a další mapy, které kouzlí Cane z různých tajuplných (raději se nepídím) míst.
V kempu pod Stvořidly se setkáváme s Iliczem a Paranoikem, stavíme stany, později doráží Chlastík (jakože přijíždí, ne že by štěkal na kemp).
Vpodvečer uzavírají tuto denní etapu dorazivší Žďárandy, seznamujeme se s Hébičkou a sázíme se, koho z toho děcka mrdne jako prvního. Hluboce jsme se mýlili.
V noci kosa jako svině.
Zajímavý jev - slyšet zpěv od vedlejšího ležení a poslouchat tak Pražáky a Plzeňáky, jak zpívají píseň v brněnským hantecu (no, oni se tak domnívají, hehe).
Samozřejmě jsem zapomněl podotknout, že kromě zásobníků k samopalu (ano, jsem
taková piča, že jsem mu pro ně v pátek ještě extra jel)
Těžký Paranoik tuze nutně potřeboval zakoupit mnoho dek z IKEA,
jakési chemické náčiní snad a kdovíco ještě. Vpodstatě jsme byli pojízdný Paranoikův
sklad zbytečností.
Pátek, 22.07.2011
Sbalit vodáckou výbavu. Zde např. koňadry.
Čtvrtek, 21.07.2011 ... Paranoikovo vnímání vhodného načasování ...
Jedeme v sobotu na vodu. Vodáci, doprovodní cyklisté, doprovodné matky s doprovodnými dětmi, doprovodné vozidlo a v něm doprovodný řidič. Ano, takhle napsané to vypadá, že zevlů máme víc, než vodáků. Není tomu v reálu skutečně ovšem až tak.
Doprovodný řidič doprovodného vozidla jest Těžký Paranoik.
Těžký Paranoik prý již tři měsíce marně shání čtyři třicetiranné zásobníky k Sa-58 (ano, že se jich všude válí tři či více prdelí, to jest všem ostatním známo).
Otázka pro chytré hlavy za padesát bodů: Kdy si po půl roce plánování a čtvrt roce shánění Těžký Paranoik vzpomene, že bych mu je mohl nejlépe na druhém konci Brna koupit a na Sázavu v sobotu přivézt?
Modří už vědí? Kdo tipuje čtvrtek 21:15, může si navýšit své bodové konto a postoupit do dalšího kola.
(Fakt, že v armyšopu, kde jich mají zpravidla tak bednu, jsem byl zrovna ve středu, ovšem přes den, ne uprostřed noci, ten velkoryse přecházím.)
Středa, 20.07.2011
Na golfíku
poslední plánovací schůzka frekventantů, doprovodných cyklistů,
zavržených jedinců i prostých čumeráků a kibiců před letní vodáckou výpravou:
(Úprava Canea do letní vodácké podoby, u hajzlu, tamtéž.)
Úterý, 19.07.2011
Vodkaz nafurtPondělí, 18.07.2011 ... Dobrůtky ...
Ano, ti, kdo u váhy na snímku z minulého týdne tipovali "foto", měli pravdu.
Mám těch dobrůtek avšak chabých deset kilo. Na druhou stranu mi zas třeba fenidon ještě pořád chybí. A možná trocha další jedné nebo dvou sraček, co jsem si vyhledal ve vývojkových recepturách ve svázané ČS Fotografii, ročník 1972, od kolegyně Mírky, ročník ještě o hodně starší (těch ročníků vyvázaných - Fotografie, ne Mírky - mám od ní bratru čtyřicet, poctivě od padesátejch do devadesátejch let). A trocha skla laboratorního mi chybí (to se zas od Mírky vracím k té chemii).
Ale to přijde, nebojte sa nič. Zatím mám ještě modernu v ledničce, na tohle se vrhnu hned pak záhy.
Neděle, 17.07.2011 ... I robot mne omrdá ...
Neboť Barů měla bejt do čtyř doma a cos podnikat se sestrou či čím, nepřipadalo příliš do úvahy vyspávání do popolední. Není každej den posvícení.
Mobilní telefon je opravdu
zlý pán, ale dobrý sluha. Jenom fakt nechápu, jak si někdo (byť v sedmnácti
letech) může nastavit jakýsi homosexuální
šmoulí song na telefonu jako buzík budík.
To jsme stan strhli nějak záhy po kafi a dali se na cestu k Oslavanům. Hic jak u vopic. Tam pouť, mejdan, šoukle a hompačky. To už musí jednoho bavit. A ještě tam kurva zrušili i tu cukrárnu na rohu.
Vida, to jsem si předsevzal, že musím příležitostně na Kometě ještě zprcat pana S., fotografa Deníku jihomoravských komunistů, že až zas pojede fotit pouť do takové prdele, nechť se laskavě z auta podívá u autobusovýho nádraží, jestli tam nesedí někdo známej třeba.
Autobus nás popovezl do Zastávky.
Koupili jsme si lístky na vlak.
Naházel jsem zbylý drobný do automatu a tento mi vymočil do kelímku špinavou teplou vodu. Piča drát.
"Tady provoz toho šmejdu asi nemá nikdo na starosti, co?" ptám se modré zmije ve vokýnku. "To se tady nikde asi nedá reklamovat?"
"No, asi ne. Jedině si zkuste zavolat na to číslo, co je tam napsaný."
Do prdele zasranýho, nejen, že mi to sežralo prachy a dalo teplej výplach trubek, eště budu kamsi volat, ne? A k čemu mi to tak asi bude? Když mi notabene za pět minut jede vlak?
Jsem radši nasraně otevřel dveře čekárny, se zadostiučiněním chrstnul tu sračku před nádraží a dveřma náležitě třísknul.
Pak jsem se ustrnul, otevřel je ještě jednou a podíval se, jestli tam fakt nikdo zrovna nešel. Nešel. Škoda.
Asi mi to chtělo připomenout ten pátek nebo co.
Nicméně ano, celkově vzato to byla akce nadmíru vydařená. A když to hodnotím zase s tím odstupem, kdy doháním skluz v deníčku přes dva měsíce, tyhle dva tejdny byly asi ta doba, kdy se Bajů transformovala z řadové kamarádky s občasnými setkáními do jednoho ze tří mých zásadních prázdninových parťáků (v kteréžto trio se řadí už maximálně Ťapinka a Marťan). Čili mám ji za prdelí div ne furt, ale považuju to za dobře. Pravda, má to i svá úskalí - ale k epizodě, jak spolčit Barunku s Marťanem a po dvou takto hyperlíných tvorech chtít pak nějakou činnost, k tomu se ještě dostanu.
Sobota, 16.07.2011 ... Hovada za stanem ...
Pilný čtenář má zajisté v paměti, kolikrát už jsem si tak stýskal, že mne na čundrech furt někdo budí. Ať je to, kdo je to. Nebožtík (z čundrovního hlediska) Bobeš sedí před stanem a mumlá si: "Palenie tytoniu powoduje raka". S Ťapinkou po ní začnou hépat psi, ona pak začne hépat po mně. Marčéllo se v mrazu v kempu tiše a taktně vyplíží ze stanu a jde si uvařit kafe na recepci a spořádaně si tam číst, pročež mne probudí, že tam není. Na hromadných výpravách je to dočista f piči.
Méně pilný čtenář nechť tuto svodku přijme jako holý fakt.
A včíl si dejte dohromady kompilaci se začátkem měsíce s tím, jaká je Bajů spáč.
Znáte takovej ten pocit ve stanu, když se probudí oba nocležníci současně? Jasný, asi se jeden pohnul dřív, ale to nezaregistrujete. Když spíte na tak malým prostoru, jako je Coleman Nevada, to prostě prvním pohledem zjistíte, že jste právě otevřeli oči oba. První charakteristickej pohled - je už vzhůru? Fajn, je. Druhej pohled, můj, na hodinky: kurva, půl jedné. Hehe. Třetí zas už oboustrannej, provinilej: zaspali jsme kvůli mně?
Ne, chvílu jsme se domlouvali, že za to fakt nemůže nikdo konkrétní. A druhým dechem - však se nic, absolutně nic neděje. O nic jsme nepřišli, nic v plánu nemáme.
Jasný, když chcete dojít někam pekelně daleko nebo něco stihnout, to je dobrý aspoň k té deváté se vyplazit ze spacáku. Ale my nic takovýho neměli v úmyslech. Vyspali jsme se? Vyspali. Vadilo? Nevadilo. Pche.
To je prostě boží plac, kde je absolutní klid. Pokud nejde někdo přímo tam, nemá jak se tam octnout. Sem tam se naproti kdesi kus ve dvou nebo třech chatách dějí nějaké chatařské události. Nebyla tam v tomhle termínu ani čapa. Velkolepé.
My se pak až někdy do středního odpoledne ještě povalovali na místě. Až snad mezi třetí a čtvrtou jsme se sbalili a vydali se na další krátkou pouť.
Nejdřív na Malou skálu (dodneška nevím, kterej vůl to takhle pojmenoval). Nádherná vyhlídka.
A pak směrem na Oslavany. Až tam je to asi necelejch dvanáct kiláků, ale nám stačilo mnohem míň. Jestli osm jsme ušli? Někam pod Novou Ves. Tam byl pionýrskej tábor (s nějakou praštěnou CTH z Harryho Trotla nebo co, kde zrovna nějaká vedoucí prcala parchanty, že "všichni mágové musej mít před večeří dlouhý rukávy") a jakejsi, nevím nakolik oficiální, kemp. A opodál se ozejval už nějakej rachot z nějakýho vesnickýho open-airu. Takže dost na piču.
Nechal jsem Báru chvílu u vody a švihl to tak volně hore kopcom, pak doprava a úzkou stezičkou zas doleva. Tak půl kiláku? Třičtvrtě? Možná. Našel jsem přijatelnej flek, vrátil se pro Barunku, dovedl ji tam. Za dvěma terénníma vlnama, za křovím, sto metrů od nejbližšího exempláře místní spleti cest, popadaný klacky v okolí. To pude.
My se ještě i tou cestou lajdali dost pomalu, pročež už se šeřilo, když jsme stan stavěli, ještě více, když jsem se pak vrátil s dvěma uspořádanejma otýpkama dříví.
Divný zvuky se začly ozejvat stranou od nás. Jakoby štěkání takový. A teď si vzpomenout, která mrcha to takovej randál produkuje? Srnec? Jelen? Divočák? Brtník? Sám sebe jsem usnesl, že divočák to nebude. Spíš ten srnec (až pak mi Gůgl prozradil, že snad i jelen může takhle štěkat nebo co). Abych vypadal jako mocný hero, zařval jsem tím směrem několik nadávek, spíš hlasitých, než obsahem nabitých. Mihlo se průsekem stádo tuze divných stínů. Hm, třeba to fakt nebyli divočáci. Vím já?
Na každý pád jsem odhrabal suché listí a svrchní vrstvu volné hlíny a pomalu připravil a rozdělal oheň. Ani kameny na obložení tam nebyly a takhle uprostřed lesa, to by po nás hajnej asi nechtěl ani pokutu, toho by mrdlo na fleku. Ale snad jsem to ošetřil dostatečně. Zatím, co vím, jsem nikdy les nezapálil, ani po tomto víkendu jsem nečetl o lesních požárech na Oslavansku. Tak co.
Znovu jsme pozřeli nějakého vuřta, zase jsme se jenom tak váleli na kožách z ufona a tiše vsedě či vleže civěli do ohně. Možná v klidu rozprávěli, chvílema.
Jelikož v neděli jsme vstávat měli o poznání dřív, usnesli jsme se k půlnoci, že necháme oheň pomalu dohořet a začnem uvažovat o spaní.
Jak skomíraly plameny, ožívaly zvuky v lese. Praskla větvička, cosi kdesi zahrabalo, zafunělo. Tlumené oddychování. Zvuk pochodujících kopytníků. Jelikož už byly v ohništi jenom žhavé uhlíky, neviděl jsem, co na to Bára, ale jsem si nezvratně jistej, že ještě před čtvrt hodinou polehávala od mého boku rozhodně o poznání dál. Tuty ne na kontakt, hehe.
Když se štěkot ozval zcela jasně pět metrů za stanem, zavelel jsem: "Bajů, ústup, do stanu."
Tedy ne, že bych věřil tomu, že vás stan ochrání před lesními duchy a silami pekelnými. Ale zcela pragmaticky: jestliže se loupe do spacáku a já stojím venku, musíme hovořit normálním hlasem, já u toho udělám sem tam krok, to ty mrchy vyplaší. A stan bestie vidí (byť už jsem četl historku, jak nějaká taková potvora komusi tropiko prošlápla). Ale se šudlením se do spacáku je spojen jistý šramot, pročež hovada daly pokoj.
A co si pamatuju, než jsem usnul, už se nevrátily.
Fakt asi poprvé, co nemám vůbec žádnou fotku. Ani žádný dokument ke dni, doklad,
starší fotku z tohoto prostoru, kterou bych sem dal jako ilustračku.
Přebývající, o které bych mohl říct: "Sice je to teda o dva dny jindy,
ale dočista skoro takhle to bylo." Nic.
Pátek, 15.07.2011 ... Tři rány Boží na Egiho ...
Chtěl jsem na Oslavku už půl roku? Chtěl. Nevyšlo. Měl jsem to dokonce už naplánovaný na minulej nebo kterej víkend s Nimrou? Měl. Nevyšlo. Houser. Tak teď a nebo nikdy. Po Chvojnici a podél Oslavky dolů.
Ťapinka už má zas na pátek a sobotu cosi naplánovanýho. Ostatně jak slyší o Oslavce, vidí ty popsané logy geopíčovin, jak to tam maj už vyžraný a vysbíraný. A Chvojnice? Darmo vzpomínat, jak si hrála na satelit a zřítila se ze srázu ve stejnou hodinu, co raketoplán Columbia z vesmíru. Prostě se tváří skepticky. Nu což.
Beru batoh. Beru Barů. Idem. Igen.
(Kecy o tom, jak protáčím voči, poněvadž moje jakožemimoběžné plamenné řeči proti žůžovým tričínkům se zcela minuly účinkem, to si pro teď nechám od cesty. Že má v báglu i ty sněhobílé plátěné kalhoty, to mi mohlo bejt taky jasné.)
Štrádujem si to po Chvojárně dolů k Senoradskýmu mlejnu. Jak je už delší dobu hic, je v řece málo vody. Ono se to oproti značce dá v několika místech střihnout s tím, že se přebrodí řeka, dá-li se broděním označovat překročení toku, kde je s bídou po kotníky v nejhlubších tůních. Pročež se můžu uchýlit k ženijnímu kroku, který jsem taky nikdy s žádnou slečnou nedělal: než se zdržovat nějakým šněrováním Bářiných bot, je mnohem jednodušší, když já, kterýmu do kanad nenateče, přenesu oba bágly a v druhém kole prostě vezmu Barů a přenesu ji taky. Při její tělesné konstituci (lidově lapidárně zvané zagroškudla) je to nejefektivnější metoda.
Zaparkujem u Kantýny na kafe a kofolu. Přijde ke mně takovej chlapík a povídá: "Dobrý den, vy si mne možná nepamatujete ...". No, nepamatuju, nepamatuju, povědomej mi je, jako ostatně každej druhej. Asi se teda známe, když se tak hlásí, ale vodkaď? Z čundru né, to by neříkal "dobrý den". Stačí naťuknout (já bych na to za deset minut přišel taky, až by mi zapadla kolečka) - jasný, maník z reklamačního oddělení z Bohémky. Já tam teď nebyl moc často z reklamacema, toho minulýho bych poznal líp (jenže ten teď už přešel ke KamSeNaNásHrabete, zatímco tenhle včíl - v září - už vesele zařezává u Alfy; Šalingrad - to je prostě dědina). Takže si poklábosíme a já mám jenom další potvrzení toho, že kdybych se chtěl s nějakou zmijou někde zašívat natajno, tak se na to mám se svým profláklým ksichtem a seznamovací obsesí vysrat rovnou dopředu, he.
Doberem vodu u pumpy a jdem se ulágrovat na Colorado. Takovej srub trampskej, v úžasným místě za zátočinou pod Ketkovákem. Má to jedno úskalí - přístup. Variant je několikero:
1) Možno jít podél pole,
pak to v jednom místě švihnout skrz. A přebrodit. Oslavku, to už je jinej tok,
než Chvojnice. Teď by to mohlo být i po stehna.
2) Nebo tam vede taková skalní stezička. Jak pro kamzíky. Viditelná jen pro
znalce, místy šířka 20 cm, dvacet třicet metrů skály nad vodou, dvě nebo
tři suťová pole.
3) Ona tam teda vede i široká cesta, ale přes vesnici a tím asi s 5 km
zacházkou (následně se svažuje k řece a končí ve vodě u jedné skály, z druhé
strany není).
Dávám Bajů demokraticky vybrat, nic neskrývám, poměrně otevřeně líčím zápory všech variant. Volí skály. Tak jo.
Mám nějak vlhko na ruce. Se mi asi orosila PETflaška s vodou na krosně na boku. Jenže i když to otřu, cítím prostě kapky. Tak zjišťuju, že jsem s batohem asi někde cestou praštil, PETka praskla a čurůčkem mi tam teče voda. Upevním ji obráceně, i tak mi při každém kroku šplíchnou dvě kapky. Později hrubým odhadem docházím k poznatku, že na dva kilometry skal ty kroky vydají na víc jak půl litru. Ach jo.
Na mostě pod Ketkovákem zastavuju. Tam uděláme skupinové foto. Jasný, za půl dne mám už fotek bratru padesát - znáte to (a z Chvojnice se i tady na webu už jich tři prdele někde najdou): les, cesta, Barunka na svahu, zátiší se skálou, bodlák, motejl, Barunka na lávce, rozcestník. Běžné a neinvenční. No, že by skupinovka byla kór nápaditá, to taky ne. Ale na tomhle mostě už mám za tu spoustu let povícero fotek s různejma parťákama, uděláme i tentokrát.
Dám foťák na zábradlí a nastavím samospoušť. Je tam takovej nepříliš přesvědčivě usazenej. Ale to pude. Takovejch fotek už jsem dělal tisíc s aparátem zaaretovaným někde na zídce, rantlu, skále nebo čemsi jiným, z toho ve stu případech byl vachrlatej i víc. Přivazovat to snad nebudu, né? Jak by mi moh spadnout?
Ale ještě se směju: "Bajů, hlídej, kdyby mi ten krám spadl."
Stisknu spoušť, podívám se, jestli foťák drží, otočím se, udělám razantní krok směrem k Báře ... vidím vytřeštěný voči a takový to nasucho otvírání tlamičky. Si říkám: "Jasný, dělá si ze mne prdel ... ačkoli to hraje ale fakt přesvědčivě ...". No, a otočím se - a foťák v piči.
A co je pod mostem? Samozřejmě - mlýnskej náhon. Hezky hlubší a svižnější, než zbytek řeky. Kurva, kurva, kurva.
V tu ránu su fofrem ve vodě a procházím to padesát metrů tam a zpátky. Ani Ň, to dá rozum. Šmátrám pod kameny, prohmatávám dno nohama. Nula bodov. Pěkně, pičo, pěkně. Už nikdy se nebudu smát nijakým Mr. Hu, když jim cestou ku Berounu spadne do podobného potoka GPSka a upluje jim v dál.
Jasně, byl to kapesní Lumík. Žádná hitparáda, ale fotil dobře. Což o to, já ho kdysi kdesi dostal, nic mne nestál, tak nebudu plakat až tak moc. Na druhou stranu měl cenu tenkrát kolem pěti tisíc, dneska třeba tři a půl obdobnej, a já takovej budu muset zase snad koupit nebo co. A ještě v něm byly dva Eneloopy akumulátory. A dvougigová karta. A hlavně - všechny dnešní fotky. Věřte, že to je možná ta věc, která mne v danej okamžik sere nejvíc. A druhej nemám. Že bych si vzal zase jeden klasickej kinofilmovej, jó, to jsem si říkal - nebudu s tím tentokrát furt blbnout, žádnou Smenu, Viliju, Prakticu, Leicu nebo Flexaret. Nenáročná vycházka, projednou mi jeden fotoaparát stačí. Bezva. Takže dnešní fotky v náhonu, zejtřejší a pozejtřejší, ještě ani nevyfocený, taky. No co už jeden nabrečí, ne?
Tak jdem po těch skalách.
Bajů se kupodivu drží hrdinně a zachovává dekórum, sama si to zvolila. Ač to opravdu není cesta z nejjednodušších (byť kolapsů či úrazů pamatuju opravdu jen pár). Na nejvyšší vyhlídce pauzu, pak ještě skály dolů, suťové pole, kus té navazující svážnice a šikmo svahem. Statečně se dovleče až na místo, byť pak vidím na vlastní voči, co znamená, když se někomu podlamují kolena. Doslovně. Že má dost, to přiznává, ovšem ne stěžovacím tónem. A však co? Dneska se tady budeme už jenom válet, dřevo a oheň si beru na starost já, zítra a pozítří máme na dva dny dohromady dvanáct kilometrů a po vpodstatě pohodlných cestách.
Už nevím, po čem to šmátrám v horní kapse batohu, ale jisté je, že vytáhnu ruku a) pekelně slizkou, b) pekelně voňavou. Kunda sprchový gel. Do třetice po té flašce a tom foťáku asi. Se chtěl asi připomenout, že ho furt s sebou nosím a nikdy nepoužiju, pročež mi půl lahvičky žertovně vyslizlo do oné kapsy. Do oné kapsy s drobnostmi a jemnými důležitými nezbytnostmi: cigarety, rádio, baterka, akumulátory (zbylí dva sirotečci), zapalovač, bagr, lavinovka, hřeben, kapesníky, hajzlpapír, náplasti, léky apod. Ještě večer, když si čelovku za popruh přidržím zubama, flušu potom mydlinky. I kafe voní hezky, Jihlavanka-Adidas.
"Todle né, todle už fakt kurva né," sakruju zpola rezignovaně.
"Proč sis to nedal do igeliťáku aspoň?" táže se Bára.
"No proč, proč ... tuhle jedinou lahvičku nosím snad dva roky, vždycky držela dobře. Teda až doteď."
Bajů se ani nesměje. Jen kouká. Zamyšleně. Až asi po pěti minutách se jí na tváři rozzáří takový ten úsměv poznání a pronese s vyprsknutím zásadní moudro výpravy:
"Egi, ty seš ale takovej blbec !!!"
Můžu oponovat? Hovno můžu. Dobře mi tak. Někdy si to vyžrat musím.
No a nic dál už. Žádná další pohroma, úraz, katastrofa či jiná leváreň. Sedíme, požíráme buřty a čumíme do vohňa asi do půl třetí do rána. Romantika jako sviň. Nebejt té vody (a to bych ještě přežil), foťáku a sprcháče v hrnku na kafe, ba bych i připustil, že je to přesně ten typ oné čundrovní pohody, jaký mi zhruba od loňského října ve Slovenském Ráji chyběl.
Fotky najdete v mlýnském náhoně u Ketkovického mlýna.
Absolutně žádný jiný dokument ze dne zkrátka není k dispozici.
Čtvrtek, 14.07.2011
Nová hračka, ač přijde k využití asi až někdy k podzimu.
Ale nebojte se, uslyšíte.
Středa, 13.07.2011 ... Léto před námi ...
Zašel jsem si na pracovní úřad pro rozhřešení stran podpory.
Paní mi předala lejstro a s dlaní podepřenou bradou pravila, že práci pro mne žádnou nemá. Když si něco najdu sám, že to bude prima.
Že to je pro nýčko všechno a ať zase přijdu na další pohovor.
Dvanáctého.
Října.
Vitaj, léto.
Marťan Slávista. Ééé, teda ... sešívanej.
Polní lazaret na golfu. Není příliš mnoho činností, který by se tam ještě
nedělaly.
Úterý, 12.07.2011 ... F plný palbě ...
Notně dlouho jsem tiše i nahlas uvažoval, že bych měl zase přezkoušet výzbroj. Za poslední dobu jsem střílení moc nedal. Chuť by byla, ale elán k té sportovní verzi chyběl. Ale je potřeba se sám sobě si nahecovat a občas vyzkoušet, jak to šlape. O reálný výsledek - vyprázdnit půl zásobníku do panďuláka na pár kroků, o to strach nemám. Ale na delší vzdálenosti, funkce zbraní a tak. Stojí/leží mi to ve skříni, občas to přečísnu hadříkem, trochu opatlám olejem. Tak si ještě prostě bouchnout a podívat se na terč.
Hubou jsem takhle střílel už dobře dva měsíce.
No a zase ta Barunka ...
Že prej, až se teda konečně rozkejvu, jestli by mi nemohla u toho poasistovat, tedy především si to i vyzkoušet. No, nemohla, nemohla ... proč by jako nemohla, ne?
Jedinej problém - střelnice. Já bych si zašel švácnout do Triggeru a bylo by po piči. Tam je to hypersuper, jenomže tam se k tomu nedá nijak smysluplně lehnout. Na běžnej provozní test pro mne dobrý, pro holčinu s malorážkou nebo samopalem horší. Kde dál? Tady se odevzdávaj zbrojáky povinně hned u vchodu, hentuhle je to jenom klubovka, jinde moc lidí, zas ještě onde jenom brokovnice, další dvě zrušený, někde omezenej provoz, poněvadž zahrádkáři si koupili zahrádky vedle střelnice a teď si choděj stěžovat, že se na střelnici střílí. Tak kde, kurva?
Našel jsem. Střelnice Drahany. Ha? Podle webu modré z nebe na počkání, i s vlastnoručním podpisem pánaboha do odpoledne. Podle telefonické domluvy to samé. Otvíračka taky na telefon, ceny mírné. Dozorovat si ji mohu sám, kvéry i náboje máme vlastní. Tak co? Tak si prostě uděláme vejlet, no.
Nabalil jsem dvě pušky a nějakou tu pistoli, doklady ke všemu a žebradlo nábojů a davaj na to.
Trochu jsem se tak zamyslel při odbočce ze silnice podél vojenského prostoru ke střelnici:
"Hele, Bajů, a fakt ti nepřijde divný, že jedeš se starším pánem s autem plným zbraní kamsi do lesa?"
"Ne-e. Dobrý." (Ostatně "dobrý" je prakticky univerzální odpověď na jakoukoliv otázku, včetně poměru vylučovacího.)
No, dobrá, dvojsmyslné vtípky máme vyčerpané, teď je potřeba se soustředit na záležitosti, kvůli kterým jsme sem přijeli. A s čerty nejsou žerty a na střelnici s legráckama vocamcaď pocamcaď.
Nicméně fakt že jo. Od obsluhy střelnice žádnej oční výtěr, žádný sliby-chyby. Poptám se po pár drobnostech nezbytných, půjčíme si jedny sluchátka, terče, přelepky, nějakou čabraku na lehnutí. Červený prapor na řídící věž a je to naše. Jenom naše. My si tam hráli asi dvě hodiny, za tu dobu tam přišel jeden chlap, podle všeho myslivec, vystřelil si čtyři rány, zkontroloval, kam mu to chodí, a šel zas do prdele. Což mám, pokud jsem někde se začátečníkem, asi tak nejradši.
Zase dlužno podotknout - Barunka poslouchá v tomto případě na slovo a všechny pokyny plní jako ... hmm, to je blbý, švýcarský hodinky žádný pokyny neplní, že? No, prostě precizně. Za celou dobu se neodchýlila od bezpečnostních pravidel ani o fous. (Ten jeden ne až tak zamýšlený výstřel - a to do palebného prostoru - lze považovat za detail.)
Takže vždycky: předvést zbraň, její funkci a obsluhu. Já si dám deset patnáct ran, položím Bajů krabičku nábojů a ... hraj si. Tedy: "Nabíjej. Připravena? Pal. Vybij, ukaž prázdnou." A tak furt dokola. Sem tam s drobnou korekcí - líp si to zapři, tu spoušť jenom špičkou prstu ... No, tak jsem za chytrýho zase. No a? Hehe.
Nejdřív teda malorážka, s puškohledem, jen tak cvičně na pětadvacet metrů, ležák. Papír trefi vždycky, terč v něm pak čím dál častěji, ke konci už převážně do černého, i střed se sem tam blýskne. To by šlo.
Pistole jenom tak aby se neřeklo. Tam mám i já jakýsi nezvyklý rozpal, to budu muset prozkoumat blíž jindy.
Ale hlavně - zlatý hřeb dne: Tactical. To je prostě hračka, která imponuje. To nevokecáte.
Panďulák (aka "nekrytě ležící figura") na padesát metrů a směle do toho. Dobrá, tak první dvě tři pětiranné série se Bajů trochu práší okolo terče a není moc potřeba chodit cokoli zalepovat. Ale když si to líp usadí do ramene - voilá, máme tady zase genocidu zelenejch papíráků. Rasýzmus. Vleže, vestoje. A zase vleže. A furt nemá dost. V posledním nástřelu to bylo vždycky do panďuláka, snad nějakých 10-10-9 a nějaký osmičky či co. Malá Slečna Jistá Rána, jak se jmenovala jedna skutečná legendární pistolnice a jedna literární příslušnice SNB v dedektývkách od Kapitána Kida.
Takže střelnice fakt udělala dojem (včetně toho "Slečna fakt střílela celý dvě hodiny, po ní ty dvě stovky musím chtít, ale vy mi dejte padesát korun, dvacku za terče a spánembohem." - to půjčení sluchátek jsem musel ještě znovu zdůrazňovat a další desetikorunu vnucovat). Počasí? Luxusní. Baru spokojenost na nejvyšší možnou míru.
Ještě mne cestou zpátky pojme takovej do jisté míry blbej nápad - máme bratru hodinku a půl času, jdem se ještě někde projít. Proč do jisté míry blbej? Páč všechny tyhle hračky není dobrá idea nechávat v autě. Takže kvéry přes rameno a že na špacír. No, tak to nebylo až tak docela vono. Kde chcete taky trajdat s takovým arzenálem? Jo, Bajů si vpodstatě anektovala miláššška, Tacticala, nejenom, že ho nese, ale při zastávce při sednutí se k němu origoš tulí. Tedy končíme tak, že se válíme na mezi, každej jednu flintu v polstrovaným futrálu za hlavou, pozorujem zajíce (fakt vočima, ne přes puškohled) a západ slunka. Furt si nejsu jistej, jestli to teda jakože romantika je nebo není, checht.
Ale jo, za pohodové prázdninové odpoledne se to zcela jistě počítat dá.
Fakt "Milášššek & Milášššek".
Ty ladné tvary prostě lahodí oku, svádí k hlazení a mazlení.
Není divu, že se do Tacticala i Bára zamilovala :o)
Pondělí, 11.07.2011
Vodkaz nafurtNeděle, 10.07.2011 ... Decyborgizace Marťana ...
Tuka nám zamachlovali zas do špitálu, kde jej rozřezali na části ...
... a vykostili z něj veškeré jeho ne-biologické součástky.
Jenom místo mozku z piva kostku mu nechali.
Sobota, 09.07.2011 ... Šórem ke Strašnýmu grimlu ...
Z plánovaného čundru díky mému heksnšůsu sešlo. Kurevská práce. Já se letos fakt solidně do nějakýho lesa nedostanu. To je ale tááák na piču ...
Avšak několikadenní mazání zad Viperodermem otrávilo housera natolik, že ustoupil a vystrkoval plochý zobák jenom sporadičtěji. Takže mám housera a dva kačery a jeden den. Co s tím? Tak aspoň na jednodenní vycházku za tyma jejich geopíčovinama, dyž teho nebude moc. Přiměřeně.
Tak jo. Jsme si vyrazili na Níhov, přes Vlkov a do Osové Bítýšky. On je to jeden z těch mých oblíbených krajů, ale věřte nebo ne - tomuhle placu jsem se vždycky jaksi vyhnul (nepočítám tu trapnou epizodu jedné noci před dvaceti lety, kdy nás cestou do Skleného nad Oslavou po nerovné honičce vyloučili z přepravy ve Vlkově, inu, ale jindy se nám ty kratší jízdenky zase mnohonásobně vyplatily).
Geopíčovin nebylo ani tak moc, ušlo to. Akorát kdyby nebyl bejval takovej hic. Ale to nenaříkám, lepší než slejvák.
Závěr byl u "Strašné skály", to je takovej název jako, přitom tahle néni ani až tak strašná. To taková "Sviní hora" u Králičáku, to je fakt svinskej kopec, tam to pochopím. Tady ten název má bejt jako strašnej, páč podle pověsti se tam kdysi scházeli kósci z jakési sekty a v jeskyni pěli pobožné písně. Jasan, víme, ne? Šukali tam. A nejací jezovíti nebo drábi nebo jaká to struktůra tehdejšího Matrixu jim tam dala na budku a zasypala je tam. Což mělo být jako to strašný. Prima. Hezkej flek. Takovej genius loci tam na vás dejchá.
Jináč květináč. Bítýška, hospoda, vlak, dom.
Cestou zpátky podávám ščíplístkovi celodenní síťovou jízdenku na dopravné pro dva psy. Těm to koupíte jednou a můžou se pak vozit do posrání. Ovšem je to na jedné nudli s našima jízdenkama tam. Prostě mu vrazím todle do ruky, že tam je půlka z toho psí, zbytek nám prodá.
"Ten spodek je pro pséky."
"Takže do Lesné?" (hned bych mu liskl za takový spojení)
"Jo."
A? A von pokejval hlavou, orazítkoval tu neplatnou a šel pali. Já vám na sebe ve svůj neprospěch napráskám jindy takovejch věcí ... Ale za prvé - než mi tohle došlo, byl f prdeli. A za druhé: to maj za ten náš noční pochod tenkrát, modří vobejdové.
Strejček Nimra jak z oldýz reklamy na Tatranky.
To roští jsem nestih voddělat, páč než bych rozhejbal housera, von by ten voplatek
sežral.
Mimochodem - ty čínský kinofilmy bez antihalační vrstvy někdy dělají na slunku
fakt zajímavý efekty.
Ťapinka v šerosvitu, kdesi nedaleko.
Egi a Strašná skála. Přitom je to jenom takovéch pár grimlů.
Ale furt máte takovej divnej pocit, jako by vás někdo z tych středověkéch hipíků
pozoroval ...
Pátek, 08.07.2011
Nimra při přeukrutném golfovém švihu.
Čtvrtek, 07.07.2011 ... Těžké úkoly statkáře ...
S Nimrou jsme se pováleli v Pičoslavi dosyta - on díky volnu a lenosti, já bolestí.
Vracíme se domů obtěžkáni několika různými košíky, přepravkami a kýbly různých druhů a barev angreštů, rybízů a jejich kříženců (dodneška jsem neměl nejmenší potuchy o existenci ovoce zvaného josta, tím méně pak o jeho přítomnosti na své zahradě). Pomalu se vtírá otázka - co s tím bude kdo kurva dělat?
Nimra si vytrvale už dopředu odmítá odebrat jakýkoliv podíl, neboť na jejich rodinné farmě mají takového svinstva sami dost.
Rozdáváme i náhodným kolemjdoucím. Tedy kupříkladu pokud kolem jde přes parkoviště například pan RinTinTin, skoro soused z vedlejšího vchodu:
"Týjo, co to táhnete? Hmm, to vypadá skvěle, dobrou chuť."
"Počkej - jak skvěle to vypadá? Žereš to?"
"No, občas, když je příležitost ..."
"Tady právě je. Vem si."
"Mám si nabídnout? Tak díky," a udíbne tři kuličky angreštu. Vůl.
Po delším licitování odchází s půl taškou plodin.
Stejně tak Nimra pracovně telefonuje s Pracičkou, pracovněprávní specialistkou a svojí kolegyní.
"Vole, zeptej se jí na rybíz. Nesce rybíz?"
Dobrá, tak to máme další krabičku, byť jakousi takovou žalostnou. Prý aby cestou neutrpělo nebo co.
No, těžké to má velkofarmář.
Středa, 06.07.2011 ... S Nimrou a houserem na latifundie ...
Objednal se na návštěvu strejček Nimra, můj rodinný přítel a právník, v tomto pořadí důležitosti funkcí. Na déledobější návštěvu. Prostě si u nás vorazí a vyžere nás. Takovej je von.
Vize je jasná - strejček Nimra chce shlédnout Pičoslav. Pročež se vypravíme na nějaký zedva dny do Pičoslavi, krom bohapustého válení tam můžeme třeba vorvat rybíz a angrešt, posléze se pozvracíme do Brna a následně ještě vypadneme někam na čundr, na nějaký dva třeba dny na Oslavku, protože tam se chci už drahně dlouhou dobu zase po čase vypravit. Na jaře jsem měl po čundrech hovno, jest zapotřebí dohnat.
Plán hezký.
Ta poměrně hloupější epizoda nastává, když Nimrovi vykládám batoh z auta a chytne mne heksnšůs.
Pamatujete?
Jak mne v den svatby, před třema rokama plus mínus měsíc a půl, chyt takovejdle houser? Jak jsem čtrnáct dní stěhoval a tahal metráky krámů, abych se pak ve svatební den ohnul s několika krabičkama cukroví a už se nenarovnal? Tak teď už chybí jenom ta svatba a to cukroví. Otvíral jsem kufr u auta. Hm.
Nechápu to a poměrně nezměrně mne to sere. Jestli se to bude opakovat každý tři roky, tak je to tak na zhompnutí rovnou.
Né, kecám, stačí se vždycky na ten měsíc předzásobit mastí z hadího jedu.
Nicméně mne heksnšůs zastihl nepěkně nepřipraveného. Bez masti, bez jedu. Kurva.
První etapa tedy probíhá tak, že starý zahrádkář a kolchozník starý Nimra sedí na štokrdleti v Pičoslavi a rve poživatiny z keříků, až liány lítají, zatímco já polovinu doby škubu v sedu divném parabolickém, jak hledám polohu, kdy by to nejmíň bolelo, druhou půlku zkrátka ležím a nechávám jej si pobyt a volno náležitě užít prací.
Avšak vzato kol dokola - na kancelářskou krysu a právníka k tomu mu jde sklizeň poměrně od ruky. A co mne nejvíce zaskakuje - bílej rybíz. Jak z jednoho takovýho nicotnýho ničemnýho keříku toho může bejt takovej ohromnej koš?
Úterý, 05.07.2011
Motiv snímku dne asi chápe polovina laskavých čtenářů.
Ale uhodne někdo, co se stavu komponenty týče - proč?
Pondělí, 04.07.2011 ... Ouřadové ozvěny ...
Jelikož mám být tedy jakože po nějakou dobu nezaměstnaný, a to rozhodně budu, poněvadž po té pakárně za poslední rok a půl a poslední půlrok soustavné kruhové palby proti mně si musím dát minimálně přes léto hlavu do pořádku, byť už jenom proto, že bych teď nebyl pro žádného zaměstnavatele pražádným přínosem, zkrátka abych učinil formalitám zadost, jdu se přihlásit na ouřad práce.
Zajímavá zkušenost. Pravda, já už nezaměstnaný byl. Vlastně vždycky o prázdninách, jednou jsem skončil ke konci školnímu roku ve školství, i podruhé mi to vyšlo nějak na 30.06. Asi holt takovej zvyk na rozmarné léto. Ale už si to celkem hovno pamatuju. Se stane po takovejch letech. Proto říkám - zajímavá zkušenost, neb nemám nejmenší ponětí, jak to probíhávalo tenkrát.
Vím, jak to probíhá teď. Vystojíte si skoro hodinovou frontu k informacím, aby vám tam řekli, kam máte jít - čárkují si na linkované papíry, kolik lidí do kterých dveří poslali. Rovnoměrně. Inu, taky systém, a kupodivu se zdá, že divnej, ale funkční.
Tam už se potom nahlásím milé paní, která kýve hlavou, když tak kouká do lejster, brumlá, že o tom četla v novinách. Že práci stejně žádnou nemají, ať se zatím poptávám sám a ať si za nějakej tejden a něco přijdu pro rozhodnutí o podpoře - samožrejmě počítané z té částky bez protiprávně zadrženého osobního příplatku. Ale lepší, než drátem do voka.
Každopádně obdivuju ostřílené matadory, kteří se po ouřadě pohybují s grácií a zjevnou znalostí chodu instituce.
To ještě teda stíhám i zdravotní pojišťovnu ...
"Mi dali na pracáku tenhle papír, abych vám oznámil, že jsem nezaměstnaný, ubohý, bledý ..."
"Jo, dejte to sem, už tady dneska jich bylo poměrně dost," což chápu, absolventi a všichni prázdninoví nežádoucí. "Já se omlouvám, ještě tak něco po poledni bych se třeba vašemu vtipu i zasmála ..."
"Vtipu? Že jsem nezaměstnaný ubohý bledý? To, paní, nebyl žádnej vtip, ale smutná a krušná realita, jež mne škrábe v duši jak nohy muší ..."
No, a má po předsevzetí, že se smát odpoledne nebude. Div nepustí tu bednu s hlášeníma nezaměstnaných ubohých bledých. A já furt nevím, co jsem měl asi tak říct tolik kór veselýho.
Hlavní ouřadová cifršpiónka Leňule mi dodala na opravu domácí počítač. Prej nějak jakože netanjahu.
"Co je to tady zas za krám?" nípe do počítače ve dveřích do mé pracovny (jako by jí po tom něco bylo, co mi tam překáží) Ťapinka špičkou pantofle.
"Počítač na opravu, od kolegyně."
"Od kolegyně? Dyť žádný nemáš ..."
Ťapinka za plnej počet bodů.
Neděle, 03.07.2011 ... Hašišský Czech-Dech ...
Podotýkám, že jsem stále s berunkou Barunkou v Pičoslavi ...
Včerejšek jsme bohapustě proflákali, že nemělo smysl se o tom ani nijak extra zmiňovat a rozepisovat.
Dnes má být druhá hasičská zábava, tzv. "výlet" (tedy sezvání družstev z okolních dědin), přes den a s dechovkou. Jako jedni z mála drží Lhoťané tradici - slavnostní nástup u hasičárny a defilé (čiže parádenmarš) skrz ves na mejdaniště.
13:30 nástup.
Včera jsme šli spát poměrně brzy, už dneska něco málo po jedné ráno, poněvadž se znám, že s trochou šikovnosti bych byl schopen i na tu půl druhou zaspat.
Šťoural, jenž si do detailu pamatuje všechny moje zápisky, by možná namítl: jak je to možné? Vždyť tam mám živého budíčka? Dokonce ulágrovaného v druhé polovině mojí postele? Kde je chyba?
Ano, to je právě to ...
Já si dodneška myslel, že jsem spáč k pohledání. V mém okolí na mne patrně nikdo nemá. Inu ...
Vstanu v deset. Měl jsem tak nařízeného budíka. Bajů ještě spí, nebudu ji budit, ne? Času dost. A ona žádnou povinnost nemá. Venku beztak leje jako svině. Dám si kafe, cigaretu. Je jedenáct, čtu si, když si jdu zase zapálit, na kapličce odbíjí poledne.
V jednu se prostě proplížím spacím pokojem, vezmu si bundu a jdu.
Defilé bylo kvůli vytrvalému dešti zrušeno, jakýsi nástup průběžně přijíždějících hostovských skupin je přímo na zastřešeném parketu v lese. Tak si vyfotím tohle, začátek zábavy, pár dalších prvků. Opět poklábosím s místními, vlídně posedím s Praskličany a Veronikou, Švábenští už se prý zajímají, jestli bych jim někdy nemohl něco vyfotit ...
"Bude se teď v nejbližší hodince dít něco převratného?" ptám se hlavního organizátora Zdeňka.
"Asi ne, volná zábava asi do půl páté, pak bude tombola."
"Tak já jdu zkotrolovat, jestli mi tam kamarádečka ještě žije."
No a jdu. A žije. Právě se plouží z koupelny. Je něco málo po 15. hodině. Tak to je ovšem nářez, není-liž pravda?
Jelikož se Barů do toho lijáku nechce a potřeba tam není, jdu ještě dofotit tu druhou půlku. Hasiči ve slavnostních uniformách s polobotkami mi nepokrytě a hlasitě závidí mé kanady. No, počasí moc nevyšlo, ale nějak to šlo holt.
Dofotit, sebrat, pobalit. Domů. Vydařenej víkend.
Sobota, 02.07.2011
Bára má jednu - na ženskou - ukrutně dobrou vlastnost.
Stačí říct: "Bajů, zůstaň" a ztuhne, ani se nehne.
Pro fotografa na testování učiněný poklad.
Pátek, 01.07.2011 ... Mejdan s hašiši ...
Jak jsem se nechca (či ne až tak chca) etabloval mj. jakožto fotograf místní buňky dobrovolných hašišů ve Lhotě, to už jsem vám, milí čtenářové, popisoval. Tak to bejvá. Ale inu což? Já jim nafotit jejich akce, oni mně kupříkladu v průběhu prázdnin zkontrolovat komíny, musíme si pomáhat.
A tak zněl i plán pro tento víkend - hasičská dvojakce: nejprve v pátek klasická zábava. To je s největší pravděpodobností ona "lidová zábava", na kterou pamatuje zákon o zbraních a zakazuje tam nosit kolty. Kurva. Jo, a pak v neděli tzv. "hasičský výlet". Nevím, jak jinde, ale tady po okolí pořádají vždycky hasičská uskupení výlety. Tedy ten, kdo pořádá, sedí ve své dědině, vejlet mají ti ostatní, co se tam všichni sjedou. Tak.
Ťapinka, nevím už proč, se na tuto vizi deštivého a studeného víkendu dívala veskrze skepticky. Prej má jinou zábavu, než zábavu, ať už rockovou v pátek, nebo czech-dech v neděli. Nasrat na to. Nemusí bejt u všeho. No jo, no.
Postupně mi odpadli i ostatní klíčoví poptávaní pacienti.
Ze známých postav a obsazení mi nakonec vykrystalizovala pouze divá Bára, jíž jsem tak položertem při nějakém nočním hovoru po ICQ navrhl, ať jede taky. A to vona že jo. A tak coby ne? Nebudeme se bát vlka nic.
"Tak já si teda beru berunku Barunku a jedu do Pičoslavi," hovořím s fotobrašnou přes rameno ke své zákonné manželce.
"Hmm, si to užijte. A teď neotravuj, já už jsem měla bejt dávno pryč," vece Ťapinka, skládá si lezecké vybavení a s Vlastíkem jdou kamsi šplhat.
Tak to má byť, kázeň je to hlavní.
Vyžádal jsem si od Zdeňka, hlavního organizátora, čas a souřadnice. Takže jsem měl příležitost kupříkladu zjistit, že kromě hřiště a koupaliště, nezbytných krom hospody a koloniálu to propriet každé řádné a kvalitní vsi, je v lese nad Lhotou ještě echt "mejdaniště". Zastřešený parket a účelová budova s výčepními okýnky. Fájn.
Nu což, sedíme si takhle s Barů u stolu strategické pozice, klábosíme, sledujeme cvrkot vůkol, já se vždycky jednou za čas zvednu a udělám klikatý průlet okolním děním, ozbrojen dvěma fotoaparáty. Krom digitální zrcadlovky (půjčené Ivošákovo staré tělo) jsem přibral ještě Prakticu na experiment, kdy ji naláduju 400 Ilford Panem, nicméně v těchto světelných podmínkách to exponuju jako ISO 1600 s vizí, jak s tím pak budu hodinu a čtvrt onanovat ve vývojnici v homeopatickém roztoku Rodinalu 1+100. Něčím se člověk bavit musí.
Na druhou stranu, uvažuju, je poměrně dobře, že mne tady ještě nikdo nezná až tak moc. Jasný, se sousedama, některejma z hašišskejch protagonistů nebo se známejma tvářema z hospody pohovořím, to zas jo ...
Dobrý je, jak jim třeba nejde na rozum:
"Hele, ta Bára, to je jako nějaká tvoje příbuzná? Dcera nebo tak?"
"Ne."
"Nebo vy spolu jako to ... nějak jako chodíte?"
"Ne, proč?"
Jen ať si namáhaj hlavy, hehe. Ostatně je to velmi vítaná příležitost si je vycvičit (a budoucí prázdniny mi k tomu ještě poskytnou dost příležitostí) ... jezdí se mnou spousta divných lidí různých pohlaví. Proč je s sebou vozím, to není starost sousedů. Nechť je prostě přijmou jako holý fakt a dál se nepídí. U některých je to tak nakonec i lepší. Pro ně (ty sousedy).
Jo, ale tak si říkám, že tady mám eště furt relativní klid ...
"Egííííí," prořízne noční tmu osvětlenou jen barovými bludičkami typický nadšený dámský ječák.
No, a je to v piči.
Ne, že bych teda Verunku z Prasklic, takto kamarádku od kamaráda Máry kamaráda Marťana, nerad viděl, ale zrovna se trefila do těch správných úvah. I s kontingentem prasklických parťáků. Ale zase každé zlo je k něčemu dobré - udělám z nich (Verů, Barů plus nějaké staré usedlice) takový diskusní kroužek a nikdo mi nebude vyčítat, když se budu vypařovat na fotoprůlety častěji. Checht.
Takže akce se poměrně zdařila. Nejhorší komentář jsem získal od hašiše Lukáše, zhruba ve znění: "Nó, takovýho sme tady zrovna potřebovali." Ale uznávám a pamatuju si - s bleskem s ukrutným směrným číslem si příště nechat odstup víc než metr.
Tip na závěr:
Potřebuje-li některý z laskavých čtenářů dostat sličnou mladou slečnu do svojí postele (a je problém laskavého čtenáře, za jakým účelem, já stále trvám na onom, co jsem vysvětloval - či negoval - sousedům), nechť jí něco málo po půlnoci ukáže na pět prázdných místností pro hosty a dá jí vybrat, kde ona chce spát.
Tedy poté, co jí jako hahaha vtipnou historku před čtrnácti dny povyprávěl, jak jeho nemovitost obývá duch.
Bajů a Pan Ilford.
Já si nemůžu pomoct, ale takovejhle "sametovej" nádech a vzhled snímku
z digiťáku prostě, kurva, nedostanu.
Hašiška Veronika z Prasklic a její kolega Marek, taktéž hašiš, taktéž z Prasklic.
Mejdaniště nad Lhotou. Jen pro ilustraci, víc by vás stejně nezajímalo.