Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Srpen 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Středa, 31.08.2005 ... Vyvoslení a Velkej Brádr ...

To je jasný, že mne to taky zasáhlo, už ve vlaku jsem vo tom čet - neřehtejte se, koupil jsem si v Přerově v pondělí v noci "Nedělní Blesk", jelikož to bylo jediné čtivo, jež se tam v danou hodinu dalo sehnat. Onen denní paradox (pondělí hrubo večer a Nedělní Blesk) si vysvětluju tím, že to beztak nikdo jinej nekupuje. Tak v temto obšťastníku o všech realityšou obšírně psali, či přinejmenším vo jedné a druhá že bude. Nebo takňák.

Dneska je toho plný zpravodajství, blblogy a vůbec všecko, jak to tak po informacích lačnej hromadně hltám. To je zas ukrutnej vynález, tydle šou. Všici se k tomu vyjadřujou, hodnotí, kladně, záporně, vůůůbec to nesledují, no jak u blbejch.

Asi bych neměl zůstat pozadu, neboť - kdo chvíli stál, již stojí opodál. Jenže furt vo tem vím lautr hovno.

U máti jsem zahlíd asi dvě minuty. Ta to taky "nemůže ani vidět, to ti je tak pitomej pořad". Přičemž to hltala dál a dále, až jsem ji musel podloudně vyslat pro kafe a zmocnit se ovladače, bych moh televizor alespoň na čas mé návštěvy vyřadit z provozu. Buď bude tam, kurňa, huhňat televiza nebo já. Vyvoslení, nevyvoslení, brádr, nebrádr.

Zblblej propagandou, ani nevím, co mne to napadlo, jsem takhle ve tři ráno (po "sjetí" většiny pro mne zajímavejch zpravodajskejch serverů) mimoděk kliknul na ikonku "TV" od mé ilegální a neregistrované televizní karty. Né, že bysem vod toho v tudle dobu něco čekal, to ani nebyl nijak extra rozumovej popud, v takovým případě bych se třeba podíval do programu, snad jenom abych se přesvědčil, zda ten šajsdrek eště porád funguje?

No - ne. Noční vysílání pro ženy. Zrnění. Na všech stanicích, i na těch, co by teoreticky měly mít celonoční provoz. Aha? A to jako proč?

Prosté. Od doby malování eště porád nemám zapojenej kábl vod antény, přičemž kdy my jsme to malovali? Mám pocit, že tak v červnu. A jak tak koukám na to klubo drátů vedle stolu, tak dlouhá snad realityšou nebude, abych ten šlauch zapojit stihnul. Takže z tohodle nebude zase nic. Asi budu dál za ignoranta. Ach jo.

Jo, s tou televizí ...

Zahlíd jsem upoutávku. Asi v televizi, ačkoli netuším, kde by to mohlo bejt. Ve vlaku z Ukrajiny těžko, v hospodě na golfu? Tam televizor je, ale mám pocit, že slouží akorát tak Pivoukovi, Šóšímu a MéďoBéďovi jako podstavec pod škopky. Snad u té máti předtím, jak jsem tam byl na návštěvě, v těch několika málo minutách, než jsem ten vergl típnul jak vajgla ...

Ale popořadě.

Byl jsem u holiče. Dopad jsem jak ten pověstnej sedlák u toho pověstnýho Chlumce, to jsem zase kolegyni Milasce sežral hada, prej tam pracuje její zručná dcéra, ať to tam někdy vyzkouším. To jsem si zase naběh. S mým ksichtem si nijak extra nepotrpím na nějakou tu estetiku, ale co se údržby vlasů a vousů - mých vlasů a vousů - týče, taktně řečeno - už jsem zaznamenal přesvědčivější výsledky. Netaktně rečeno - vypadám zas jak idiot.

Přemejšlel jsem, že nějak sám sebe odměním. Mám přece tu dovolenou, tak bych si měl vymyslet nějakou typickou letní zábavnou činnost. Aha, dyk já viděl tu upoutávku ...

A tak jsem jako typickou letní zábavnou činnost šel na hokej. Koukat na hokej, abych nevznikla ňáká mejlka. V upoutávce se totiž pravilo, že se v Brně hraje nějakej ukrutně zajímavej zápas. Víc jsem si nepamatoval. Ale jelikož jsem na Kometě nebyl dobrejch dvacet let, proč to nezkusit?

Stejnej nápad mělo dalších údajně 926 platících diváků, já byl ten devítistejdvacátejsedmej, neplatící. Nikdo po mně žádný prachy nechtěl, žádnej pořadatel, pokladna nikde. Chvíli jsem tam zevloval u vchodu, hledal někoho, komu bych moh jakýsi vstupný vnutit, ale zas se pídit nějak houževnatě? Mám přece tu dovolenou. Prošel jsem chodbu tam a zpátky, nikde nikdo nic, tak jsem se na placení vysral a šel si sednout na tribunu.

Taky jsem si zjistil, oč tedy vlastně přesně kráčí. Šlo o jakési přátelské utkání, takto zněl propagandistický titulek, ač v reálu o tom furt plný trestný lavice nijak nesvědčily. Jo, to jsem ještě nezmínil - ke svému úžasu jsem zjistil, že Kometa opět hraje jakousi tu první ligu, jenomže to je taková ta asi třetí první liga, vono je těch prvních lig víc. Je první liga, pak je eště prvnější liga a nějaká dočista nejprvnější liga. Jak při inflaci - akorát posunuli desetinnou čárku.

Ale s tím přátelským utkáním ...

HC Kometa Brno proti Klagenfurt AC, což je nějakej ukrutněmnohonásobnej ligovej mistr - z Rakouska. Čili to vypadalo na pěknou švandu, rakouskej hokej a rakouskej přístup k hokeji je odborné veřejnosti notoricky znám, zvláště potom Klagenfurt jakožto díra po granátu kdesi u italských hranic, to musí být hokejová bašta jako hrom.

Avšak Kometa nezklamala. Sice trapně už na začátku po první třetině vedla 3:1, ovšem potom se naši hoši začali snažit a po mocné řeži ve zbývajících dvou částech dokázali s vypětím všech sil přeci jenom tradičně prohrát 4:5. I s Klagenfurtem, hehe.

Čili je to stará dobrá Kometa. Jak jsem bez ní mohl těch dvacet let žít? Vypadá to, že tam zajdu častěji ...

Přinejmenším si na takovém hokeji procvičíte s fotoaparátem "střelbu na pohyblivý cíl".

Úterý, 30.08.2005 ... Laškování s hadovkou ...

Se tak jeden vrátí vodkáďsi a v lednici akorát zima. Ach jo.

Na voběd jsem si drze zašel do hospody a cestou zpátky jal se vyloupit Cradefourt a trochu mu odlehčit od skladových zásob krmiva.

"Ten vokurek nemáte zváženej."

"No - nemám. Já měl pocit, že to je na kusy."

"Kdepak, to je na váhu."

"Tak to se vomlouvám, tam bylo napsaný 'Vokurek - Zmijovka' nebo co a měl jsem pocit, že tam je cosi vo kusech. Ale dost dobře je možný, že ta pasáž vo těch kusech byla vo ceduli vedle. Jak byl každej vokurek sólo zabalenej, tak jsem jeden sebral a šel."

"Napsaný tam bylo 'Okurka - Hadovka' a pak pasáž o váze. To vím jistě."

"Se nehádám, nýbrž vomlouvám. Nemůžu vám ho tady radš, místo nějakýho honění a dovažování, nechat?" přece jenom za mnou už další paní nervózně začínala přešlapovat.

"To můžete, ale to budete bez vokurku."

"Ajaj, tak to si asi něco udělám."

"Tak vážný to je?"

"Se ví, něco si udělám. Udělám si salát místo vokurku třeba tady z těch rajčat."

To jsem za účelem šprýmu pochopitelně přeháněl, ani v nejmenším jsem neměl v úmyslu dělat z vokurka salát, nýbrž jsem jej hodlal sežrat jenom tak. Maximálně ho vybalit z teho prezervativu. Sežral jsem rajčata, taky jenom tak. Ale to abych nepředbíhal.

Podupávání babky zákaznice za mnou začínalo nabírat na síle, přece jenom sokolím okem (za pár dioptriemi) zkušené letáko-supermarketové matadorky vyhodnotila mne s ani ne zcela plným košíkem výhradně poživatin jakožto nejkratší frontu a moje laškování s pokladní, s vokurkem a červenejma koulema se jí přestávalo zamlouvat, tohle nečekala.

K její velké radosti jsem konečně pustil vokurek z ruky a ukrutných stodvacetosm korun za ten zbytek zaplatil. K její velké nelibosti - kartou.

Avšak získal jsem takto potraviny o objemu víceméně (ani nevím, jestli spíš více nebo spíš méně) mi zaručujícím přežití do následujícího dne.

Do pondělka, 29.08.2005 ... Ruty šuty ...

... Ukrajina, Donbas, ruty šuty Ukrajina mááááá ...

Jsem takhle měl dovolenou a nestydatě se flákal v zemi, kde zítra znamená už včera.

Vrátil jsem se krapet předčasně, leč v dovolenkování hodlám pokračovat, přece jenom už jsem v práci kvůli tomu jakousi bumážku vypsal.

Čtvrtek, 18.08.2005 ... Nákup ošacení ...

Pierce naznal, že na Uhrainu jest maskáčů skutečně zapotřebí. Asi proto, kdybych tam dělal extrémní vostudu, aby moh dělat nenápadnýho a tvářit se, že tam vlastně není. Potíž spatřoval jenom v tom, že starý maskáče se mu už před časem rozpadly, to torzo někde beztak prošustroval a teď skuhral:

"Jsou ukrutně drahý, moc věcí jsem už kupoval, pas jsem vyřizoval. Pojištění jsem si musel platit, né jako ty, vyžírka, abych to dostal za krev zadarmo. A taky času moc nemám ..."

"Tak si kup aspoň 'šedesátky', tradiční jehličnatý, ty jsou docela levný ..."

"No jo, ale ty u nás na vsi nemaj," pomlouval Prahu.

"Kecy, v každým armyshopu jich maj plnej regál."

"Jenomže eště furt nemám ten čas, achich, achich ..."

"Kurva, to je zas řeč jak rozprávka, a to ti je mám, hňupe, snad koupit já?"

To jsem netušil, že tohle je kýžená votázka, ke které celej hovor směřoval. No dobrá, co bych pro kamaráda neudělal. Ovšem jak? Tetě Alloře jsem už kupoval maskáčovej mantl na paintball, nikoli na dlouhodobý pohodlný čundrovní nošení, ale tam jsem prostě vzal nějakej skoro jako na sebe, rukávy že si založí a když bude vypadat jak vágus, že to nebude nijak moc vadit, vlastně jí to bude ke zbytku šatníku i pasovat. Eště tak kdysi koupit Ťapince noční košilku k Vánocům, to snad, na prodavaččin dotaz jaký má Ťapinka kozy dokážu relativně přesně vysypat specifikaci rukama - asi tak takovýdle, nedávno jsem jí i bombarďáky nakupoval, tam jsem si, připouštím, vzal jedny jako etalon, né že bych měl malý ruce a nedokázal jima naznačit její prdel, ale přeci jenom noční košula může bejt volnější, tady je třeba trocha přesnosti. Piercovy míry v ruce avšak takňák nemám, řekl bych. Předlohu taky žádnou. I zažádal jsem jej, ať mi pošle aspoň svoje ctěné rozměry.

Obvod pasu - 110
Délka nohavic - 105
Délka rukávů - 80
Obvod hrudníku - 110

Prej. Všechno "cca", plus mínus. Dobrá. Co já vím o nějakejch takovejch mírách? Teď, když na to koukám zpětně, přijde mi to jako přerostlá améba. "Asimetrickej" - asi metr na výšku, asi metr na šířku, asi metrák váží. Ale v dané chvíli mi to neřeklo naprosto nic. Z emajlu jsem si to vopsal na papírek a cestou z voběda hupky dupky do armyšopu.

"Brej den, tak jsem tu zas, dneska bych potřeboval maskáče, šedesátky, gatě a blůzu, ovšem pro kámoša."

"A víte, jak je kámoš velikej?"

"Jasně, tady to mám přesně sepsaný na papírku. Vobvod pasu sto deset. Délka nohavic sto pět."

"Počkejte, to von má asi dost, ehm, atypickou postavu, ne? Sto deset kolem pasu, to je asi nejširší, co tady vůbec mám, ale ty mají nohavice sto dvacet sedm a víc."

"Jenže von mi píše sto pět."

"To pak nemůže mít kolem pasu sto deset. Taková žádná univerzální velikost není."

"Není?"

"Chachá, pane, s takovou postavou by moh tak do cirkusu, né do armády. No schválně si tyhle zkuste."

Uznávám, že Pierce je postavička vhodná do cirkusu a v armádě mu u odvodu s ulehčením řekli, že jim bude nesmírným potěšením, když bude škodit někde jinde, avšak Quasimoda bych z něho hned nedělal. Zkusil jsem. Voblík jsem si nabízený kalhoty 110 / 127. Voblík jsem si nabízený kalhoty 110 / 127 přes džíny, přes vopasek s třema brašničkama, zaroloval si to shora pod ten řemen, udělal jsem krok ... a málem jsem hodil tlamu do regálu, jelikož jsem si nevšiml, že nohavice mám přetažený přes šlapky až po palce. Aha? To je fakt ňáký velký.

Jak von to, trotl, měřil? Dyk je vo pár pohlavků menší, tak vo půl hlavy, řekl bych, možná vo něco silnější, ale zas ani né tak jak Bobeš, a to toho posledních pár tejdnů považuju skoro za hubenýho, vod doby, kdy do jeho džínů nenarval na vodě Pepé svou pivní vaničku. Hmm.

Poděkoval jsem prozatím, že tu špecifikaci eště prověřím a stavím se později.

Při následném telefonickém hovoru jsem zjistil zhruba postup - Pierce nevoplývá krejčovským metrem ani metrem sviňovacím, pročež uchopil dvaceticentimetrové pravítko, rozprostřel jedny kalhoty, změřil půlku šířky, toto zaokrouhlil a prohlásil za poloměr. Dle složité rovnice s Ludolfovým číslem a Piercovou mutací došel k jakémusi číslu, jež ještě upravil náhodnou konstantou. Vyšlo mu tak 110 cm.

Zbytek už svým bystrým okem pouze zhodnotil, přikládáním pasu vzorových kalhot k rukávům zjistil koeficient a rozdíl spočítal palcem. Svým palcem. Jak každé dítě ví, správný palec měří 2.54 cm. Tím dospěl k oněm přesvědčivým výsledkům - vzorová kombinace gorily a chobotnice.

Nakonec jsme se shodli - koupím to jako na sebe s šířkovou rezervou a vono se nějako uvidí.

Blůza mi na délku sedí přesně, na šířku je volnější. Dle svejch pavoučích ruk soudím, že v tem Pierce bude vypadat jak hastroš, ale co už, rukávy se daj zahnout. Kalhoty jsou též fajn - mně jsou nohavice o něco delší (tedy hádám u něj 25 cm přesah) , avšak v pase mám též rezervu tak akorát na Pierce. Mně se tam vejde mezi břuch a lem gatí krabička cigaret. Krabička cigaret naštorc. To by mu mohlo sedět a to je nejdůležitější rozměr.

Já su tak šikovnej ...

Středa, 17.08.2005 ... Mám zas skluz ...

Ale mám aspoň vomluvu.

Jedu si takhle do práce, autem, na Kotlářské v tom kopci havárka. Nic dramatickýho, v pravým pruhu červená krátká Felda a do ní zezadu nabořenej taky červenej Favorit. Jó, co neubrzdíš - neukecáš. Jenom koukám - krátkou červenou Felicii má kolega Milda čili Vorm, eště aby to tak nakonec byl von.

A?

A richtik, že jo. Vočumuje tam docela zkormouceně, kufr zarovnanej se zadníma sedadlama, baba s Favem zrušenej komplet čumák, ale nevypadá to, že by se někomu něco vážnýho stalo.

Tak zastavím, esli nechcou s něčím píchnout? Vormík povídá, že už jsou na cestě cajti, tak volám šéfové - co jsem viděl, že Milda tam má nakřáplý auto, tak že tam počkám až se to s fízlama sepíše, pomůžu mu to žduchnout někam aspoň na parkoviště a nějak to zabezpečit a vezmu ho pak na ouřad, ať se po tom všem eště nemusí trmácet trolejbusem a šalinou. Jasně prej, to se rozumí, šéfová bere na vědomí.

Čímž jsem to pro danou chvíli považoval za vyřešený.

Kurva, já se z těch živejch snů jednou poseru ...

Se ví, že se mi to celý zdálo. Jenomže já byl skálopevně přesvědčenej vo tom, že jsem do tý práce fakt jel a s tou šéfovou mluvil.

Vcelku mne i udivilo a skoro i naštvalo, když jsem o půl jedenácté vstával, že to byl jenom sen a já nemám údernou historku do deníčku.

Dík takovýmu zpoždění celej den nestíhám a lítám jak urvanej vagón.

Jenom Milda Vorm se prej bude delší dobu Kotlářské vyhejbat. To už není sen, to mi fakt říkal, když jsem mu to líčil ...

Úterý, 16.08.2005 ... Dobrá strategie ...

Slíbil jsem ve slabé chvilce panu White Dogovi půjčit jakejsi disk, jemu jeden chcípnul, mně se v práci válel docela podobnej, (snad) vyřazenej, každopádně funkční, možná je nějak zkombinovat, data by se dala zachránit. Neuvědomil jsem či mi v plném rozsahu nedošel jeden zásadní fakt - Dog bydlí rozhodně dál, než běžný netrénovaný Egi harddiskem dohodí, tedy by bylo záhodno využít služeb největšího zaměstnavatele mentálně retardovaných. Do důsledku - někdo by to musel k těm dylinám na poštu vodnýst. Ajaj.

Drahá Dráha na podatelně už vod začátku tejdne bečela, že tiskárna jí tvrdí cos o nedostatku inkoustu. To znám, to je taková prolhaná tiskárna, vona drahá Dráha dycky naříká, avšak oný šajsdrek eště dva tejdny tiskne. Stěžuje si, skuhrá, ale nakonec ten inkoust dycky eště někde naštěrchá. Netřeba se obvykle vzrušovat, drahou Dráhu polituju a konstatuju, že vedu její požadavek v patrnosti. Čímž epizodu pro nejbližší dobu uzavřu.

Dneska přijela svlečna Eržika (neplést se stejnojmennou hospodou) od dodavatele tonerů. Svlečna Eržika mi vysypala obsah zavazadlového prostoru jedné Fóbie Kombi do skladu, já jí tam nahrnul prázdný piksle a mohli jsme se věnovat hodinku něčemu příjemnějšímu - ale né, čuňáci, nemůžu taky sexovat s každou dodavatelkou. Byla zvědavá na fotky a krátkou rekapitulaci zážitků z Vltavy, to už je takovej fakt, že obecně (ač mylně) platím ve svém okolí za jakéhosi dobrodruha, většina kolegů si také ráda nechá ve volné chvíli fotky předvést (můj web maj na ouřadě zaraženej), obdivně hýkají a provolávají hesla o mé cestovatelské velikosti. Tím uspokojí své adrenalinové choutky a jedou do Chorvatska.

Stejně tak svlečna Eržika - po shlédnutí fotografií postaviček topících se pod jezy a vyslechnutí Lahváčkovy anabáze od nalodění ku blázinci konstatovala tři věci: že to muselo bejt ukrutně skvělý a že se mnou tutově nikdy nikam nepojede, obzvláště ne na vodu, jelikož jsem sebevrah. Pche.

Po obědě, kam jsem se ještě svlečnou Eržikou nechal drze jejich služebním automobilem dovézt, uchopil jsem jednu nově dodanou cartridge do tiskárny a vpašoval ji na podatelnu drahé Dráze, do rezervy, až jí to chcípne, už si to možná vymění sama a já nebudu muset šoupat znovu botky, přičemž jsem k ní pronesl delší nesouvislou řeč o tom, jak vzorně o ni pečuji, jak je její práce nesmírně důležitá a jakou má pro mne starost o podatelnu vysokou prioritu.

Načež jsem jí jakožto protislužbu za onu dojemnou péči vnutil třičtvrtěkilovej balíček pro White Doga a nechal ji ho (ten balíček, nikoli Doga) odvláčet na poštu. Prosté.

Po obědě se stavil též pan cestovatel Howadoor a přinesl mi peníze. K mé velké lítosti si stejný obnos v jiné měně také odnesl, tudíž jsem na tom nic tak moc nevydělal. Pro přesnost - přinesl mi ukrajinské peníze a odnesl si české.

Mezi řečí konstatoval, že dle toho, co se dočetl na webu, je nakonec rád, že jel na Ukrajinu, a sice beze mne, jeho jediné štěstí je, že nejel se mnou na vodu, ostatně si ještě velmi dobře rozmyslí, zda se mnou někdy někam pojede či mne ke svojí výpravě přizve. Prý jsem likvidátor. Evidentně už zapomněl, jak jsem s ním v Tatrách málem chcípnul.

Utvrzuje mne to v tom, že budu muset zlepšit svoji pověst.

Jenže jak, když to ostatní sabotují?

O to víc mi připadá divnej pan Pierce, že se se mnou na tu Ukrajinu tak hrne. Rekapitulace - posledně s náma v Rumunsku si zranil nohu, ač jsem mu na místě sehnal s vypětím všech jazykových a i jiných dovedností místní úzkoprofilové zboží - "bandaj elastic" (měli ho až na třetí pokus ve "farmacie veterinara"), nepomohlo, s kulháním tedy zamířil na vlak, odjížděl dřív, na nádraží ho ještě před zakoupením jízdenky okradli, v Bukurešti sháněl na ambasádě náhradní doklady a rodičové mu skládali přes Ministerstvo zahraničních věcí prachy na cestu.

A tento člověk tvrdí, že "se mnou kdykoli, kamkoli". Jestli von taky nebude nějakej divnej.

Tak jak tak bude veselo:

Egi (11:42 PM) :
http://www.meteo.com.ua/
primo jejich oficialni rosnickari

piErcE (11:42 PM) :
zkus mi to prelozit do latinky

Dle toho soudím, že mu budu překládat (či aspoň "přečítat") sakumprásk všecko každou nablblou cedulí počínaje a etiketou na pivní flašce konče. Aspoň se nebudem nudit, po tejdnu na sebe koukat jak trotli a nemít si co říct, hehe. Postačí nám kupříkladu jízdní řád.

Chtěl jsem dneska dorazit ty fotky z Vltavy, psaní je doražený už vod včerejška. Chtěl jsem, jenže jsem us.

"Us", to je takový pěkný sloveso, skoro jako Pepého voblíbený "hl".

Vytuh jsem na gauču rypákem v McBainovi (myslím tím v knize, pochopitelně). Já su s tím chrápáním už nesmrtelnej.

Tak je mám sic už připravený, ale doplácám je na web tak s bídou možná zejtra. Beztak není už voč stát, do zblbnutí se vopakující hospodský fotky, postávání na břehu, už taková voddychovka spíš pro zúčastněné, ačkoli ...

Pondělí, 15.08.2005 ... IV. Odboj ...

Hrabal jsem se onehdá na webovejch stránkách jedné organizace gayů a lesbiček, proč, to je momentálně irelevantní.

Jelikož jsem následně měl na práci jakousi obšírnější instalaci, seděl jsem, tupě zíral do monitoru se zobrazením procentuálního průběhu operace a uvažoval nad abstraktní stránkou věci.

Pokud se dá tahle skupina považovat za menšinu, a to se z jistého pohledu dá, lze říct, že jsou mi v zásadě sympatičtí. Třeba jako filatelisté nebo vegetariáni. Každá parta je nějak švihlá, každá má svoje specifika, jinej pohled na jistou část věcí. Mezi všemi těmito náhodně vzpomenutými mám přátele a známé, přičemž vlastně ani o mnoha nevím, jestli jsou teplí nebo sbírají známky, dokud to nepřijde na přetřes, nepřijde mi nutné to či ono zjišťovat, nedávám každému na potkání osobnostní dotazník, logicky. Ve svých orientacích a zálibách oni mají svůj přístup, já svůj. Kamarád filatelista asi taky stěží pochopí, jak můžu obálky se vzácnými exempláři (aniž bych o jejich vzácnosti věděl) laxně škubat vejpůl a lifrovat do koše. Též žeru vepřový, to obvykle kamarádi vegetariáni věděj, chroupou mrkev a litují mne, kterak jsem ochuzen o zážitek z kedlubnových výpečků. Dokud se mne někdo nesnaží vnutit svůj pohled na věc, jsme schopni spolu vesele koexistovat - pokud vím, musel jsem krapet "umravňovat" pouze jednoho nápadníka, tehdejší jeho opilost ho omlouvá a zachránila mu přední zuby.

Občas sice používám výrazy jako "bukvice" nebo "buzík" a podobné v pejorativním slova smyslu, spíš jako výraz pro zženštilost a "nechlapské" chování, zase jednak jako ustálené rčení většinové společnosti, druhak na základě osobních zkušeností s většinou jednotlivců - postavíte ho pod kopec, zadejchá se už při pohledu nahoru, dáte mu do ruky zbraň, první koho zraní, bude on sám. Opravdu jsem viděl, jak si gay dokáže fantasticky zkriplovat prst už při nabíjení vzduchovky, jiný si rozbije hlavu cvičným dřevěným mečem - při pouhém přenášení. Ketkovický kopec už přivedl ke kolapsu lidi dva - jednu velmi klus..., ehm, korpulentní kamarádku a jednoho velmi přihřátého kamaráda, tam je to tak padesát na padesát. Říkám - je to nadsázka a zevšeobecnění, přesně vím, kdo by se teď mohl ozvat. Moje oblíbené rčení: "Chovej se jako heterosexuální běloch" je zhruba to samé. Jednoduše - melírovanej, nagelovanej, městskej divnej týpek je zkrátka "diskofilní bukvice" a basta. Zdaleka nemusí být gay.

Též občas užiju obratu: "To je jak v židovské školce," nebo: "Lítal tam jak Žid v prázdným magacínu." Rozhodně pokud by mne někdo chtěl považovat za antisemitu, dám mu čuchnout Cyklonu-B. Už jsem tady kdysi rozpitvával, kterak Izraeli a Židům obecně v jejich snažení fandím, pokud bych si měl vybírat mezi Izraelci a tou ostatní svoločí tam kolem nich, tak pak to platí eště dvojnásob. Že bych tam musel ausgerechnet bydlet, to možná ani tak ne, na můj vkus trochu hic.

Znovu - každému co jeho jest. Dokud se tím nezačne nasírat i do mne - Žid, filatelista, vegetarián nebo bukvice, všecko fuk. A tohle jsou třeba namátkou skupiny, se kterými i sympatizuji, právě proto, že nemají expanzívní sklony. A zas to neznamená, že bych si z nich nemoh dělat psinu, jak ostatně činím dále.

Až se třeba homosexuálům obou pohlaví divím, že mezi nimi ještě nevykrystalizovalo nějaké militantní jádro. Doba dostatečně pokročila, co se tolerance týče, podporujeme tu každou myslitelnou i nemyslitelnou verbež, a přitom tu máme relativně silnou skupinu obyvatelstva, jimž upíráme část základních práv - tím narážím třeba na to věčně omílané registrované partnerství. Oukej, třeba bych se dle svého laického názoru nehrnul hned do nějakých adopcí dětí, to je třeba napřed vyzkoušet a své k tomu musí říct nejdřív odborníci - pediatrové, dětští psychologové a podobní exotové. Na to můj rozhled nestačí, tak se o to nebudu rvát. Ale běžný případ - je to prostě neoddiskutovatelný fakt, spousta těchto párů žije ve stabilních svazcích, "pouze" nemají nárok na to, co dvojice smíšená - heterosexuální: dědictví, důchod, informace o zdravotním stavu, společné půjčky a podobně. Jsou tu, platí si (pod taktovkou socanů pěkně rozežraný) státní aparát a ten aparát na ně co? Slušně řečeno na ně dělá leda tak dlouhý nos. Neslušně řečeno na ně sere.

Několik lidí - tedy konkrétně gayů - mi sice už řeklo, že se na nějaký registrovaný partnerství může tak krajc-vajc, ale zase je docela početná skupina těch, kteří by to uvítali. Jednoduše - proč jim to nedat? Zvlášť pokud tím nebude nikomu nic ubráno? A podle mého - žádný pokoutní podepisování nějakýho papírku kdesi za zavřenejma dveřma, pokud si to takovej pár bude přát, klidně klasickej obřad na radnici, dyk híml, říkám to zas - ti ouředníci jsou placení i z daní gayů a leseb, tak co si budou vymejšlet? Vím, o čem mluvím, sám na ouřadě pracuju. Kopat to do těch shnilejch prdelí leda tak. Kdybych měl bejt už hodně nepříjemnej, vůbec bych se nesral s nějakýma postojema katolické církve a jejich obecnému odporu k homosexuálům - oddávat, oddávat a oddávat. Kdo v našem státě platí církev? Ten stát. Kde na to ten stát bere peníze? He? A jsme u toho zas.

Dobrá, nijak se netajím názorem, že na tu svoji přehnanou toleranci jednou šeredně dojedeme. Scénářů může bejt několik - Cikáni se nám tu přemnožej jak morčata a sežerou nám všechny potravní zdroje. Ve větším měřítku to může vyprovokovat třeba taková Asie. Až se Číňani jednou do té Číny nevejdou, začnou přepadávat přes čínskou zeď ven, voprášej se a daj se na pochod, bude taky sranda. A to vobojí eště furt není nic proti ručníkářům ...

Jenže opětovně - tohle byly případy expanze nebo parazitismu.

Jak jsem tak nad tím přemejšlel, to je to, k čemu jsem vlastně chtěl dojít - dovedete si představit, jak by se gayové a lesbičky zradikalizovali, udělali státní převrat a vyhlásili diktaturu? Vím, byli by zákonitě sami proti sobě, následně by vyhynuli, jelikož by jim neměl kdo rodit malý homosexuálky, ale ta představa?

Růžový teror.

Zákaz heterosexuálních sňatků.

Stát opět vedený duem Stáňou a Vláďou, polibdírou a generálním teplajzníkem.

Na ulicích a v obytných blocích jsou zřizovány bukviční výbory.

Povinná četba znovu "Z Buzuluku do Prahy" a i druhý díl "S buzulukem do řiti". Pro vyšší ročníky "Romeo a Petr" a "Julie a Lucie".

Teplá voda pro všechny zdarma.

Zrušena pracovní neschopnost z důvodu zvýšené teploty.

Lukrativní práce v teplárnách, nepřátelé zřízení do mrazíren.

Podchlazení mimo zákon.

Zemědělec by nikoli oral, nýbrž anál.

Znárodnění koksáren, uhelných pánví, lihovarů a jiných zdrojů tepla.

Štvavá vysílačka Studená Evropa.

To by byl mazec. A co by to bylo za diktaturu, kdyby proti ní neexistoval odpor? Disidenti by se scházeli v bytech a listovali starými pornočasopisy, což ostatně disidentům nikdy nečinilo problémy. Prostý lid by se uchýlil souložit do katakomb, přistižení by ovšem byli exemplárně uvařeni v teplé vodě. Místo táborů nucených prací nucený pobyt v Karlových Varech. Přivazování k radiátoru na policejních služebnách pouze za odměnu.

A co odboj? Utábořili by se partyzáni opět v lesích, podnikali noční výpady, oplodňovali a partyzánky se nechávaly osouložit pod hrozbou namířenou zbraní? Mezi nájezdy na plenění homosexuální garnitury by pořádali heterosexuální skupinové orgie?

Vždycky tvrdím, že v případě ohrožení budu první, kdo se vzdá "oranžové knížky", tedy propouštěcího listu z vojska. Ale proti diktatuře tohoto typu bych šel radši do ilegality a domácího odboje místo zahraničních legií, přišlo by mi to, ehm, produktivnější? V lesích nad Fryšavou jsou ještě docela zachovalé zákopy ...

Víkend, 12.-14.08.2005 ... Obsazeno ...

Jako vždy - přijela Ťapinka, obsadila mi všechny zdroje - snad kromě finančních, to už si za poslední dobu trochu odvykla. Ale ten zbytek: čas, prostor, klid - všechno schlamstne jak černá díra. Nestačí ji obdarovat ke jmeninám, uvařit večeři (uznávám, že se mi až tak nepovedla, ehm, nebylo to ke žraní) plus několikero dalších domácích úkonů. Politovat ji za její anabázi se smrdutou čubkou - Mášucha se vyválela v mrtvé myši a Ťapinka už neměla čas ji v Lanškrouně koupat, proto cestovala s puch emitující psicí. V pátek kafe u máti, v neděli na golf. Sociální vyžití.

Kdepak, všechno málo.

Abych neměl roupy, je třeba mne na mezidobí vyhnat ještě na rodinnou návštěvu k Ťapoušům do Plzně. Sic uznávám, že pod Ťapouší taktovkou je víkend přinejmenším na jídlo bohatý a na pohyb nenáročný, ale - tři hodiny cesta tam, tři hodiny cesta zpátky, to už máme šest hodin, hodinku si schrupnout po jídle, dvanáct hodin v noci (od půlnoci do poledne), to je devatenáct hodin, něco to jídlo a něco společenská konverzace a karty a ... a víkend v čudu a já nic neudělal.

Na druhou stranu je to docela příjemné.

A na třetí stranu - není na závadu Ťapince drobně pochlebovati, však ji taky uvidím až někdy v září ...

Čtvtek, 11.08.2005 ... Hovory s upíry ...

Dobrej nápad, chodit takdle na transfuzní stanici cvičně vo prázdninách, za slunka, ve čtvrtečních půl jedenácté dopoledne. Tam nebyla ani čapa. Suma sumárum tři jacísi zatoulaní dárci (tři i se mnou) a personál v hrubé přesile. Možná eště tak ráno se jim tam pár lidí sešlo, ale touhle dobou ... Sestry a doktorky si luštili křížovky, popíjely kafe, i pletací klubko a jehlice jsem tam tuším zahlíd. Tím nežehrám, že by se nějak flákaly, je jim přáno, bejt tam musí a každej má nárok na klidnější období, já se svým "monitoringem systémů" bych moh vyprávět. Zato pak ta dojemná péče, fakt, všichni v pohodičce, vychechtaní, hovorní, nebejt toho, že do vás píchaj jehlama, tak docela milá beseda.

"Pojďte si za mnou," dí pani v evidenci. "Změny nějaký máme? Ne? Telefon ten s tím 602 furt platí? Dobrá. A nějaká nepříjemnost? Klíště? Operace?"

"Nóóó, klíště nic, jenom před měsícem mi tady krapet něco řezali na ksichtě, ale nic vážnýho, je to přesně měsíc a i tuhle v dotazníku se ptáte jenom na čtyři tejdny, takže to už je beztak mimo limit."

"Zahojený to máte, to nic. A jinak? Anestézie ...?"

"Nóóó, taková docela maličká, zoubek vrtali, tři tejdny tomu ..."

"Lokálka? Tedy malá lokální? To nic. A to už je doufám všechno, ne? Nějakej úraz ..."

"Nóóó, naraženou nóžičkou vás asi zatěžovat nebudu, ne?"

"Moc?"

"Ani né, vodešel jsem po svejch."

"Co jste proboha dělal?"

"Snažil jsem se jet na lodi, vona to ta loď nepochopila, pod jezem se mi splašila pod prdelí a zdrhla. Střetnutí se šutrem. Šutr vyhrál."

"Tak teď už si snad dáte pokoj?"

"Nóóó, popravdě su tady dneska z ryze zištnejch důvodů, bezplatně sic, ale aby mi pojišťovna navalila grátis zdravotní pojištění na Ukrajinu."

"Si myslíte, že vám na Ukrajině bude k něčemu zdravotní pojištění? Užijte si to tam."

"Jasně, až vám příště budu psát do dotazníku 'Kósnutí rysem do prdele', tak budete vědět, že sem si to užil."

Na vodběrovým sále jedna ze sester polehává v takovým tom křesle, jak na něm normálně dojej ty pacienty, tedy dárce, nohy nahoře, veget. Mladá uklízečka vytírá podlahu.

"Hele, di s tym mopem vode mně."

"Proč?"

"U nás se říkalo, že jak tě někdo podmete, už se nevdáš."

"Ehm, fakt? A nechcete to preventivně setřít tady pode mnou?" ptám se.

Nechtěla, tím pádem jsem sice nedocílil imunity vůči manželství, ale upoutal jsem zas další sestru, ta přestala koukat z vokna a přiloudala se mrknout, jak mi to dneska teče.

"Vy bydlíte na Milénové?" to vyčetla z průvodky na stolečku, "To je bejvalá Hakenova, ne? A která půlka? Ta blíž u školy?"

"Jo, já bydlím skoro hned vedle školy, to je Milénova, ta druhá, vzdálenější, je Ibsenova."

"Vopravdu? Tam jsem chodila na základku, pravda, asi trochu dřív," vyvracet jí to nebudu, vona moje rodný číslo tam vidí napsaný, vetchá stařenka to není, ale vo nějakej ten pátek starší asi bude.

"Vidíte, já taky. Brno je děsná vesnica, že? Pamatujete soudružku učitelku Kočařovou?"

"Jasně, ta učila tělocvik a plavání."

"Jo, to je vona, tak tu jsem dneska málem přejel, zachránil ju jenom fakt, že se mi motá po ulici v obytné zóně, hehe."

"A soudružku Luzarovou, tu znáte?"

"No jéje, to byla má třídní, jsem byl její voblíbenec, nikomu jinýmu nikdy dvojku z chování nedala."

A tak. Dále jsem zvěděl, že bydlívala na Třískalové, teď se přestěhovala na Bieblovu, hned do vedlejšího výškáče, než bydlí bejvalá spolužačka Veronika čili Kuře.

Ohromná dědina.

Ještě při lemtání kafe z automatu jsem si tam vodchyt tu paní, co mi má na starost příjem, výdej a papírování:

"Díky, a pozdravujte dcéru a psa."

"Jak víte, že mám dceru a psa?"

"Dceru znám. Psa má dcéra vod nás."

Operativně ještě zašilhala do papírů, aby mohla naznat, že "to jsem já" a že "mne hned nepoznala", což je logické, jelikož jindy jí tam denně projdou i stovky lidí a mne viděla jednou, letmo, na ulici. Nevím, jestli ne i potmě.

Vona je to totiž matinka vod Ťulíka aka K.ate, vod té K.ate, co má vod nás čubičku Eimy z těch štěňat, kerý nám tehdá zavařili naši pséci, eště teď se potím, dyž si na ten psinec vzpomenu.

Jo, ale s tou matinkou, tak jsme si teda krásně poklábosili, když už jsem tam byl, vono je mi v zásadě jedno, jestli se při nalejvání si hlavy kafem vopírám vo zeď nebo u paní vo pultík, čili jsme K.ate hezky pomluvili a dozvěděl jsem se na ni spoustu drbů. To se dycky hodí. Ukrutně rád si povídám s rodičema vod kamarádů. Mimochodem - velice příjemná matinka.

Votočil jsem se v práci. Tlustej Vratočuč Gauner už nabíral, že by ke mně hovořil, leč šloh jsem mu klíče a utnul ho: "Hele, já tady dneska vlastně vůbec nejsu."

"Tak co tady děláš?"

"Zapomněl jsem si na víkend vypálit DVD. Též si musím přečíst mail, jestli mi nepíše nějaká milenka a zda už mi poslali ty filtry k foťáku, abych měl čím fotit na Ukrajině. Mezitím zajdu na voběd a to celý si napíšu jako přesčas. Salut."

Jak řekl, tak udělal. Jedinej, kdo mne stihl telefónem vyčenichat, byl kolega Liška Podšitej:

"Zdar, nemoh by ses mi ..."

"Nemoh. Já tady dneska vlastně vůbec nejsu."

"A co mám dělat?"

"Počkat na zejtřek, až přijdu," a telefon jsem zavěsil. Je to docela bezva, bejt v práci a přitom tam vlastně vůbec nebejt.

Natrh jsem v golfíku prdel voboum Péťům Hromádkojc a Branďulce vod Magorátů.

No jo, natrh, natrh, že voni se pohybovali v rozmezí vod jednašedesáti do čtyřiasedmdesáti dá rozum (skoro už tak leví jako Fabiak s krátkým), ale copak 42 je nějakej výsledek, kterej by mne moh těšit?

Středa, 10.08.2005 ... Chvála hamižnosti ...

Nikdo rozumnej nic nepíše (né, Fabiaku s krátkým, vo tobě řeč nende, mluvím vo rozumnejch), snad maximálně pan Chocho prezentuje svoji čtrnáct dní starou fotku v košili a kravatě. Sic také není rozumnej, ale ukázat se čas vod čásku jako debil, to čtenáře dycky potěší.

Du zas chrápat.

Já vím, že už su s tím votravnej, ale zejtra mířím zase cedit krev, tak abych sebou někde nesek. A abych byl votrlej, kdyby na mně zase jeli ňáký křivky s nějakejma medajlema. A vůbec, já spím rád.

Musím zejtra. Jindy se mi to nehodí.

Budu potřebovat zdravotní pojištění na Ukrajinu, to vona ešče néni (a hádám dlouho nebude) ta Únije, je třeba mít zdravotní pojištění extra. No a přece jim to nebudu platit? Jako dárce krve mám to na měsíc grátis vod pojišťovny, jenže na to musím mít za letošek eště jeden vodběr. Už se k tomu přemlouvám fest dlouho, nechce se mi takovou dálku kamsi do Bohunic, furt špekuluju, esi tam nebudu mít nějakou cestu. A nemám a nemám.

Takhle mne to aspoň donutí. Vida, jaká je to někdy výhoda, dyž je člověk zdravě lakomej. Já dám místo prachů toxickou nikotinovou zatuchlou krev, tu nějakýmu nebohýmu vylosovanýmu pacientovi v lazaretu napumpujou do žil, ten následně bídně zhyne a stát ušetří za důchody. Pojišťovna dostane leda tak hovno, leč ač je v tom taky nevinně, vysolí mi pojištění zadara, dyž si někde rozbiju na Uhraině hubu, eště vycucnu jejich felčary a ti to zpátky mojí pojišťovně vosolí aj s úrokama.

Eště ke všemu si notně přispím a vošulím zaměstnavatele, ten je přesto povinen mi zaplatit, a to z peněz daňovejch poplatníků.

Docela fajn systém.

Úterý, 09.08.2005 ... Bukvice ve Vltavě ...

Po ukrutně dlouhé době jsem jel do práce šalinou. Né, že bych byl tak rozežranej a "sockou" nějak pohrdal, ale obvykle buď zaspím, a to o prázdninách tím spíš, v takovým případě vtrhnu před domem do auta a mám to nejrychlejší. Nebo když nezaspím a je teplo, mám na léto spravenýho toho Simsouna. A navíc teď poslední dobou bylo celý Brno rozkopaný jako sviň, všecek MěHroD jezdil kamsi dočista jinak, éh, darmo mluvit.

Tak jsem po čase neprozřetelně vstal nějak dřív a dojel hromádkou už na půl devátou.

To vstávání mi svinsky neudělalo dobře.

Pročež jsem o pěti odpoledne zase lehl. Na hodinku. Do půl deváté. Sakra, teď je půl třetí ráno a já su furt jak rybička.

No - asi to v dohledné době nebudu vopakovat.

Ty dva ichtylové z filmu "Snouborďáci" prej točej nějakej letní level na Vltavě, "Rafťáci" se to bude menovat. No esi sem to neříkal? Že eště budem na Vltavě a matláci se nám tam budou vometat, petrolíni? Kam je taky jinam pustit, aby si nerozbili hubu?

Vo tejden a něco jsme to minuli, aspoň tak. Prej se jim tam ten hlavnější - KoKotek - málem nachladil a dostal rýmičku, imbecil, hehe.

"Rafťák", kerej si neumí zjistit stav vody a počasí, to je jednoduše debil.

Ale schválně se na ten film budu muset podívat. Snouborďáky jsem shlídl víceméně z povinnosti, abych netvrdil o něčem, že je to volovina, bez důkazů. Na tohle začínám bejt zvědavej.

Zvlášť když jsem to prohnal gůglem a mimo jiné se dočet, že "... všichni kolem trnuli: těm dvěma se nesmí nic přihodit. Však je také na nejtěžším úseku pod Lipnem nahradí mistři divoké vody." Esli ti dva buzuluci potřebujou kaskadéry na raftu tam, kde to sjel slepej Pepé se slepým Lahváčkem na "vydře" a to eště s prstem v nose, tak to opět předznamenává veledílo české kinematografie.

Pondělí, 08.08.2005 ... Co je pro ženu horší než smrt ...

Máti eště koncem loňskýho roku vodebírala troje noviny, kvůli brůdrovi, vona mu dělala cosi jako rešeršérku. Že jako bude užitečná důchodka. Jelikož můj ctěný brůdr však pronikl do tajů internetu natolik, že je schopen sjet si denní zpravodajství sám, a máti to taky pekelně sralo, noviny vodhlásila.

To si aspoň myslela.

Dvoji to pochopili vcelku hbitě, dodali pár výtisků do Silvestra, možná aj rozlučkovej dopis poslali, že dyby zasejc chtěla, že budou jako rádi.

Né tak Mladá Fronta alias Mafra, a.s.

Máť ty výpovědi předplatnýho poslala jenom na koresponďáku, to by i přiměřeně tupé redakci mělo stačit (normálním když nepošlete další prachy, daj pokoj sami vod sebe. To bylo tehdy, jak z máti dělali kyborga, vona s čerstvě repasovanou nohou šmatlala a hopkala vo berle mrazilce na ledě jak ona příslovečná koza. Na poštu by se v žádným případku nedošourala a mne svejma skopičinama vytěžovala i tak dost, výjimečně rozumně jí nepřipadalo nutný mne honit eště víc.

Avšak jelikož je v takovejchdle věcech ukrutně poctivá až votravná, pro sichr zavolala do sídla tlupy MFD, jestli pozdrav dostali, aby nevznik ňákej renonc? Zatloukli. Nedostali. Čili jim to zvopákla eště jednou a kdyby na tom bylo lze něco nepochopit, do třetice jim to znova napsala na koresponďák. Dvakrát za sebou to ani mentálové z pošty nedokážou ztratit.

Inkriminovaný noviny jí chodily ještě v lednu, plus jako bonus zmrdi přihodili upomínku o zaplacení. Pověstná německá přesnost, hehe. I máti znovu telefonovala s obšírným vysvětlením, jež by se dalo shrnout výstižně tak, ať si to strčej do prdele. Regionální přílohou dovnitř. Nějak kolem přelomu ledna a února je to konečně přestalo bavit, tedy dodej periodika, nikoli však upomínky. Mamině jsem doporučil poslední telefonát, nechť jim kategoricky oznámí, že jsou kreténi a když si to zvoslili, ať si taky pro ty noviny přijdou. Fakt tam ta poslední hromádka ležela dobrýho čtvrt roku.

Dle všeho se zdálo, že jim to konečně došlo, máti si škrkli z análu a mělo by to bejt vyřešený.

Nebylo.

Minulej tejden jí došel líbezbríf vod vymáhací agentůry, ať štandopéde navalí dvě kila za dodanej tisk, sic bude zle. A to může bejt eště ráda, jelikož už včíl oné zmrdifirmě vznikly náklady devět stovek, tak to jí zatím neúčtujou, pokud teda bude šlapat brázdu a zaplatí. Podepsán zodpovědný pracovník - Ivana Šmidrová nebo tak nějak.

A to se máti už vztekla a zabejčila taky.

Přizvala mne k odborné konzultaci. To je moje. To si vzpomínám, jak jsem se svýho času dohadoval s další takovou vychcánkovskou grupou, dodneška se mi vodevírá kudla v kapse, jak slyším ty bukvice: "Vítejte u Oskara".

Sed jsem a napsal mail:

Milý zodpovědný pracovníku Šmidrová,

důrazně se ohrazuji proti upomínce, jež jste mi po vzájemných machinacích s firmou Mafra, a.s. zaslali.

Blablabla ... líčení situace a postupu ... blablabla ... chyba distributora.

Liknavý přístup Mafry, a.s. k abonentům je chronicky všeobecně znám ... blablabla ...

Věřím, že Vaše firma převzala tuto domnělou pohledávku v dobré víře, avšak jde o mystifikaci vzniklou chybnou a nedůslednou interpretací evidence relevantních telefonických hovorů a došlé pošty. Vraťte, prosím, tento zmatečný návrh zpět zadavateli, své ať již reálné či smyšlené nároky směrujte tamtéž.

Doufám, že toto byl poslední kontakt jak s vydavatelstvím Mafra, a.s., tak s Vaší firmou.

S pozdravem ...

Zjednodušeně - já se snažila je do prdele poslat, maj v tom bordel. Platit se nebude nic a nezkoušejte mne ještě jednou nasrat. Celý to bylo tuze pěkný a ukrutně vyšperkovaný, teď večer si to bohužel už nepamatuju. Ještě jsem tam chtěl připojit dovětek, že se s nima ráda spojí, pokáď se jejich zmrdifirma konvertuje v nějakou užitečnější obchodní společnost a místo sráčských elaborátů začne produkovat něco rozumnýho. Po zralé úvaze jsem to vynechal a škrknul aj tu Šmidrovou i se zodpovědným pracovníkem, přece jenom - sic bych se tím dozajista probojoval do dalšího levelu, ale to v tomto případě k mé lítosti není účelem této hry.

Celý jsem to dvakrát vytisk a nechal máti podepsat, ať to těm dvoum partám fiškusů pošle i na papíře, preventivně jsem to hned poslal eště z jejího mailu.

Máti vypadala tuze bojovně a presvědčeně do té chvíle, než v televizním programu našla nějakej dokumentární pořad o exekutorech.

Teď má strach, že na ni přijde vymahač z UK(rajiny) a sebere jí televizor.

Což by s nejvyšší pravděpodobností nepřežila.

Jo, a dopsal jsem další den reportu Vltavy, fotky zejtra dopoledne ...

Víkend, 06.-07.08.2005 ... Letní spánek ...

Pche, zimní spánek, to umí každej, letní spánek, to je vono ...

V pátečním duchu jsem zredukoval i víkendový program.

V sobotu spát sice pouze do desíti, vyrazit za Ťapinkou do LunchCrowna, v Sebranicích si voběd dát s Bobšem, Allorou a teď už jejich vodlitkem ve společném vlastnictví manželů - Tygrem (nemohu pověřit, tohle trio dokáže být někde dokonce nejen včas, nýbrž i předčasně, přinejmenším u žrádla).

Čili následně dojet do Lanškrouna - dát si kafe. Podívat se na film. Hodit dvě hodiny šlofíčka (původně půl hodiny, ale Ťapinka měla urgentního pacienta). Zajít na večeři, podívat se na film a jít spát.

V neděli spát do poledne, dát si kafe a rovnou i oběd. Zdřímnout si do tří, vyvenčit psy, dát si kafe a odjet.

V Brně vyžrat máti (segeďák a deset knedlí), zajít na kofolu do hospody a pomalu mířím spát.

Tuze prima víkend.

Jo - vezl jsem stopaře, ze Svitav do Landes Krone. Dočista normálního. Že to koliduje s mojí teorií o Lanškróně a divnejch stopařích? Kdepak, jenom projížděl ...

Pátek, 05.08.2005 ... Programové škrty ...

Jelikož se můj víkendový program (v rátanie pátku) započal nebezpečně podobat telefonnímu seznamu (co do počtu všelijakých nezbytných úkonů), zadumal jsem se, přehodnotil a přistoupil k razantním škrtům.

Přijít do práce kolem osmé.

Škrrrrrt.

Přijít do práce v nějakou rozumnou dobu.

Škrrrrrt.

Přijít do práce před polednem. Rozumné.

Sedím v práci po jedenácté, rozespale koukám a čekám, až mí státní ouředníci konečně všichni vypadnou, abych udělal aspoň něco.

Aktualizuju tři systémy naráz, dva na jednom a jeden na druhým počítači. Houpu se v pololeže v židli, vezmu knihu, zjistím, že jsou tam písmenka, odložím knihu. Nemá mi kdo předčítat. Po zbytek aktualizace se škrábu v uchu a zírám do blba.

Ani na oběd jsem nešel, né že by mi to bylo blbý, to kdepak, ale pár hodin po probuzení prostě nemám hlad. Až někdy po třetí jsem zašel k pingpongům na nudle. Většinou si tam dávám kuřecí skunk-pao s nudlema. Zvyk. Už mě tam i znaj. Pročež jsem poprvé viděl Vietnamku, jak ji přešel smích. Kuřecí skunk-pao néni. Bude až tak za patnáct dvacet minut. Jedna protekční porce nejdřív za deset. Platím ho předem a dím, že počkám.

Zevluju durch výlohu ven a čekám. Od stolu se ke mně klátí opilec a praví, že bude válka. Souhlasím a jdu čekat radši ven, aby se nechtěl moc družit. Žel se družit chce a nese mi až ven pivo. Namítám, že to nepiju, ať si dá za mne. Přeju mu dobrou chuť a kynu směrem ke stolu s jeho jídlem, že se třeba chytí a vrátí se ke žvejkání. Což nehodlá a furt mi vnucuje ten škopek. Výmluvně mu ukazuju klíče vod auta, nereaguje, chrastím mu s nima před ksichtem, až na píchnutí klíčem vod zpátečky do nosu zabral.

"Na to sér, mně znají všichni policajti."

"To je jistě jejich klad."

"Mhům, dej si phííívo."

"Vopravdu né, dík, dej si za mne, vypadáš, že ti chutná."

"Tak jó."

Geniální manévr. Po chvíli mi vleče aspoň malou kofolu. To mu nedokážu ani během několika minut vymluvit.

Dokonce mne to začíná bavit. Při jídle konzumuje další dvě piva a postupně mi vyjevuje: že bude ta válka, že si vypěstoval rakovinu páč tady už nechce bejt (přitom ukazuje rukou někam do oblasti jater), ptá se, jestli mi není horko v plátěných kalhotách, on totiž dělal u nějaké bezpečnostní služby a to mu horko v kalhotách bylo, že si koupil počítač za osmnáct set, úplně novej, dokonalý dělo, jenom tomu nerozumí. Též četl knihu o Čingischánovi. Načež v náhlém osvícení jde poučovat vietnamský personál, že Čingischán je jejich vládce a on o něm četl knihu. Moc příjemnej člověk, ač bych soudil, že chvilkama trochu nadsazoval, přinejmenším se nezdálo reálné, že by přečetl celou knihu.

Jo, ale k těm škrtům v programu ...

Dopsat něco na web ... škrrrrrt ... spát ... odvézt máti na nákup a projít s ní obchod ... škrrrrrt ... odvézt máti na nákup a hodit si šlofíka na parkovišti ... vůbec cokoli večer dělat ... škrrrrrt ... jít do hospody ... jít zas spát.

Fajn.

Čtvrtek, 04.08.2005 ... U kolegyně v ložnici ...

... a ještě v pracovní době ...

"Hele, když už jedeš na ten Magorát, moh bys mě cestou odvézt ...?"

"Máš tam beztak kousek okolo cestu, myslíš, že bys mi prosím vyzvednul ve městě ...?"

"Jé, ty seš v práci autem? A jedeš odpoledne kolem našeho? Hodil bys mne domů?"

Klasika, kdo by kolegovi či kolegyni nepomoh, zvlášť když je to při cestě nebo jenom s minimální zajížďkou, že jo. Taky se naopak na revanš někdy nechám popovézt či si někoho někam pro něco pošlu (tím nepočítám obligátní posílání do prdele).

Ovšem co si dnes vymyslela kolegyň sextretářka Milaska, to je perla: Vzít si její klíče od bytu, cestou z Magorátu služebním autem to vzít kolem jejího domu, stavit se u ní doma, dojít do ložnice a najít tam mobil. Vona ho tam zapomněla, jak ho používá jako budíka, zejtra má volno a jede na chatu, ať má spojení se světem pro všechny případy, domů se vrací až v neděli, tak jestli prej bysem nebyl tak hodnej?

Čistě teoreticky by měl mobil ležet na posteli, ale možná, jak se tam v noci hemžila, tak třeba někam zapad, no pokud postel prolezu, přehrabu, převrátím a nenajdu (v ní ten telefon, nikoli tu postel), ať si na něj zavolám, von se mi někde vozve, však číslo mám.

"Já tě znám, nepořádku si zbytečně asi všímat nebudeš ..."

"Se ví, sám mám doma svůj, a lepší."

V zásadě nic těžkýho, nenápadně jsem zastavil před domem, odemknul si vchod, odemknul si byt, vlez do ložnice. Mobil se naštěstí zubil hned viditelně na polštářu, popad jsem ho, zamk klávesnicu, vrazil ho do kapsy (to už tam byl třetí), pozamykal v obráceným pořadí, klíče šoup do druhé kapsy (šestej svazek), nastartoval a se zakvílením gum, prudkým startem, v oblaku dýmu z vejfuku zas zmizel.

Ani né, že bych tak spěchal, ale nechtělo se mi tam zbytečně vokounět, jestli tam maj taky ňákou Bábu Rozvědku jak u nás, aby na mne eště nezavolala fízly.

To je taky nápad, svěřovat mi takový úkoly s mým zločineckým ksichtem ...

Středa, 03.08.2005 ... Nic moc ...

Skočil jsem se na půlhodinku podívat na demnoštraci, tak jako spíš udělat statistu do davu. Nějak jako takovej sympatizující mlčící jedinec. Extra nevěřím, že by to k čemu bylo. Buď je třeba spoléhat na hen tu demogracyji a podle toho to brát, nebo naopak se jednou za čas zdravě nasrat, vymlátit tu svoloč nahoře definitivně a začít znova. Národ se při takovým správně zmáklým převratu vyblbne a ti noví si pak dávaj aspoň nějakou dobu majzla, aby je nepotkalo to samý jak ty před nima. Slovem proti socanovi, na to ešče u nás nézme připravení.

No, statistu do davu, takovej větší hlouček tam byl, jakýsi auto s ampliónem a do něho nějakej demonštrativní matador hýkal cosi vo tom, že takhle teda né, soudruzi.

Že požadují vyšetření držkové na ČekBlekHeku či jak se to menovalo (haha), důraznou omluvu (haha) a záruku, že se to nebude vopakovat (hahahaha). Vo střílení socanů a bolševiků nic.

Taky tam ti fetoši a hašišáci povídali, že by jako neradi, aby je ňákej aparátčík šmahem kategorizoval jako smažky a narkoše. Tak jsem radš zas šel, aby se nepídili po mým názoru, ač to zjevně neměli v úmyslu. Já na to už ňák nésu.

Jo, dopsal jsem další epizodku z vody ...

Úterý, 02.08.2005 ... Nesvítí - nefunguje ...

Jestli mně jednou z něčeho jebne, tak z Telekomárů. Kurva, to zas byla epizoda ...

Máme na ouřadě čtyři ISDN linky (tedy vlastně vosum linek) spřažený do provolby. ISDN a eště provolba. Když mi jedna ISDNka nefunguje, nijak řádně to nepoznám, jenom můžou naráz telefonovat vo dva lidi míň - vono ve skutečnosti jich může bejt až dvanáct, musím připočítat dvě HTS a dvě GSM brány, ale to je tak jaksi nepodstatný. Hlavně ouřad platí za tolik a tolik linek, tak ať tolik a tolik linek taky funguje.

Při jakési skopičině včera po vobědě vlez jsem do skříně se zakončovacíma krabičkama těch ISDN, takzvanejma NT. Na jedné už delší dobu nesvítí kontrolka, to znamená, že je tuhá jak žádná druhá. A včera jsem si toho zasejc všim a jelikož jsem měl čas, zavolal jsem na univerzální bezplatnou linku Český Tele Čum, že to jako nahlásím jako poruchu.

Vozvala se mi plechová držka, přes soustavu jakejchsi stupidních reklam a nabídek jsem se během několika minut prokousal až na poruchy, vod tam mne to pinklo zpátky na začátek, bez zjevnýho důvodu. Tak ještě jednou. V tom samým bodě B už mne to nikam neodpálkovalo, upozornilo, že budu monitorován, že všichni operátoři jsou vytížení a hrozí jim přepracování, ať se nezavěšuju a čekám. Jak na čokla. Hudba. Dal jsem si telefon na hlasitej vodposlech, nebudu to sluchátko furt držet jak tukan. Po pěti minutách to začalo bejt votravný. Po deseti mne to začalo srát. Za čtvrt hodiny jsem se nakrk, sluchátko zase zvednul, s gustem s ním jebnul zpátky a šel na to jinak.

Napsal jsem jim to do webovýho formuláře pro hlášení poruch, tedy hned poté, co jim asi po půlhodině začaly fungovat stránky, barvitě jsem vylíčil, jak "eNTýčko" nesvítí, čili nefunguje.

Ještě k večeru mi volala baba, ptala se, co se děje? Já jí na to sdělil, že "eNTýčko" nesvítí, čili nefunguje, ona bez větších protestů si zamanula, že tam pošle "hoši", ať se na to podívaj. V zásadě to, co jsem prapůvodně chtěl. Mezi devátou a desátou, jestli může bejt? Ále jo, jenom ať mi tak půlhodinky až hodinku dopředu zavolaj, jestli jsem nebyl odvolán někam na jednání mimo budovu. To je taková moje fligna, když si nejsu jistej, esli nezaspím, jen ať si mne hezky vzbuděj. Baba to napsala do poznámky a rozloučila se.

V devět jsem byl dneska ležérně v práci, vosedlal jsem zase svýho Green Horneta (tedy Simsouna), lážo plážo jsem se dotlačil. Důchodka - brigádnic na podatelně mi sdělila, že kolem vosmé se tam motali nějací dva zmatení Telekomunisti, přišli, koukli, pokrčili ramenama a vodešli. Divné.

Ale nic se nedělo, vrtal jsem se mzdové oučetní Hejkalovi v jakejchsi statistickejch sestavách a až jsem na to skoro zapomněl.

O třičtvrtě na jedenáct telefon:

"Vopička, Český Tele Čum, dobrý den, já tady mám u vás hlášenou poruchu linky."

"Aha, to už je devět hodin? Dobře, tak ji máte hlášenou, kdy bude opravená?"

"No, hmm, ona ta linka funguje, já na ni volal."

"Ona ta linka nefunguje, nevíte, kam jste volal."

"Přece vím, kam jsem volal."

"Nevíte. Když vytočíte provolbu, nevíte, kam v tom řetízku čtyř ISDN tedy osmi linek spadnete. Zrovna tak u odchozích hovorů, ústředna si cestu vybere sama."

"A jak tedy poznáte, že ta linka nefunguje?"

"eNTýčko nesvítí - nefunguje."

"Mno, ono vždycky svítit nemusí. Někdy svítí, někdy nesvítí."

"Fajn, tak mně nesvítí už čtvrt roku a zjednodušeně řečeno chci, aby svítilo, je to aspoň přiměřeně jasné?"

"Mhm, tak já se na to přijedu podívat, změřím to, ale stejně to svítit nemusí."

"Svítit to musí. Mně to svítit musí. A basta."

Přijedu, prej. Já, trotl, už myslel, že stojí před budovou.

Přijel však už před čtvrt na dvanáct, nechal jsem ho deset minut počkat na vrátnici - teda netušil jsem, že tam stojí jak hydrant, měl jít rovnou k ústředně, netuším, proč na mne čekal - hrdě maník nakráčel k "eNTýčku", pohrdavě do něj vrazil jakejsi udělátor a ... nefungovalo.

Tedy kolečko do sklepa k rozvodům, to už začal bejt nervózní, drbal se na hlavě a nakonec šel hledat závadu někde po trase, což mu vydrželo bratru do půl druhé, než našel nějakej uklepnutej káblik někde v rozvaděči na ulici.

Pche, já mu dám že svítit nemusí.

Nesvítí - nefunguje. To by poznal i idiot.

Pondělí, 01.08.2005 ... Z dovolené ...

Hrdinná policie stereotypně zmasakrovala kdesi tlupu fetošů, paradoxně v asi jediným momentě, kdy se hašišáci chovali přiměřeně v mezích zákona. Blbej vodhad.

Všici jsou z toho auf, každej se k tomu vyjadřuje, zaujímá stanovisko, demonstruje (aspoň postoj).

Skoro víceméně aji já (budu se snažit, aby to bylo spíš méně než více).

Ku kulovému.

Ze všech mlh jsou zřetelně jasný dvě věci:

1. Fízlministr Bublifuk do prdele nepude
2. Primerosministr Pablbek z Bradavic do prdele taky nepude.

Maximálně se tak ustaví jakási parlamentní vyšetřovací komis, parlamentně vyšetří hovno a bude to fertig.

Ňáký demonstrace proti socanům jsou jak psí pšouk. Vyčkat do voleb a poslat celou tu kliku do hajzlu, horší už to snad za tu dobu nebude. A preventivně se dle svejch možností vozbrojit, kdyby přece jenom bylo.

Co já? Já jsem trčel v práci. Po dobu mojí nepřítomnosti se nic zváštního nestalo. Chtěl jsem využít času nějak smysluplně a třeba si plácat něco na web, jenže v kanclu bylo tak na zhebnutí, že jsem tam "monitoroval systémy" (= malátně pospával) seč to šlo a pak se odploužil zhebnout domů.

Dal jsem si závazek - než se zase zdejchnu někam do čudele čerpat nové tupanské zážitky, dopíšu a dodělám fotky ze všech těch rozepsaných akcí vod loňska. Teď už bez prdele - Slovensko, Ořechov, Itálie. Vltavu, nezlobte se, ale tu jsem upřednostnil, jak su ešče tak plné dojmů ...

První část popisu expedice je na světě ...