Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Srpen 2007

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Čtvrtek, 30.08.2007 ... Spěchej pomalu ...

Viděl jsem to pověstné světlo na konci tunelu ...

Vlastně dvě světla ...

Na zadním konci tunelu ...

Dvě modrá světla na zadním konci tunelu ...

Dobrá, abych to neprotahoval - když máte v silničním tunelu kvůli údržbě svedený provoz jen do jednoho pruhu, rychlost omezenou na 40 km/h a před sebou kolonu poslušně se touto rychlostí sunoucí, je docela smutnej příběh chytit za sebou blikající sanitku.

Inu, spěchej pomalu.

Pro Howadoora - ano, ty dotazníky na transfuzce pořád mají.

Středa, 29.08.2007 ... Marťanova finta ...

"To je najednou kosa," medituje u báru na golfíku Slepejš Marťan, an má na sobě pouze kraťasy a tričko, přičemž laškovně kyne ke mně s Ťapinkou: "Já to vidím tak, že mne jeden z vás bude muset autem odvízt domů, abych nezmrzl."

"Co se týče tvýho vidění, je to jako vždy špatný," vysvětluju mu zeširoka. "Ale víš, co dělají bezdomovci, aby nezmrzli, když je kosa?"

"Ne, co?"

"Jezděj šalinou."

Úterý, 28.08.2007 ... FIAT a ti druzí ...

Já jak teď chodím kouřit na ten balkón ...

Asi takhle ...

Soused Vyhlídka si nedávno koupil nové staré auto, neboť to staré staré auto mu vypovědělo poslušnost, pročež bylo za trest posláno na vrakoviště. Nechceš jezdit, povezeš se. Pche.

Svého času jsme nad tímto jeho životním krokem meditovali u kávy (při nějaké drobné opravě jeho počítače), ukazoval jsem mu nabídku internetových autobazarů a jen tak ryze orientačně koukal po aktuálních cenách ojetin. Nejsem nikterak erudovaný v tomto směru, snad jen kam moje znalost sahá - zapřísahal jsem jej, ať nehledí v prvé řadě na cenu, aby si nekoupil třeba byť levné, ale kupříkladu francouzské auto nebo podobný drek, že horších křápů už je hodně málo.

Tedy Soused Vyhlídka nelenil a zakoupil sobě italské auto.

Asi jsem měl blíže specifikovat tu pasáž o těch horších křápech.

(I když ještě hůř je na tom Dědek Zamykač, který ve zhruba téže době nechal též sešrotovat svoji Schade Hundertzwanzig, letos v létě maj asi nějakou vysokou úmrtnost, tento sobě zakoupil rumunské auto.)

Nevím, nějak neznám nikoho, kdo by s danými kuriozitami byl plně spokojen, ba naopak mám ten pocit, že pro výrobky automobilek ze zemí, kde žerou šneky, žaby a makaróny, že pro ty je hranice jejich dojezdu nejbližší desítková rovnoběžka. Znám několik lidí, kteří by o tom mohli ságy vyprávět. Stejně tak ovšem uznávám, že alespoň dle mých informací nemá Soused Vyhlídka ambice na výpravy ke "kulatým" rovnoběžkám.

Nicméně je ze svého nového starého italského auta nepokrytě nadšen, z internetu si tiskne příručky pro údržbu (aby pak mohl záhy zjistit, že polovina kapitol začíná slovy "V autorizovaném servisu ..."). To zase zavdává mnoho roztodivných příležitostí, jak si může vesele dokurvit počítač nebo vyplácat barvu z tiskárny, aby mne pak mohl postavit před další pikantní závadu ... kruh se uzavírá.

Jo, ale s tím kouřením ...

Když takhle člověk nebafá doma (protože při těch pár cigaretách mu to nestojí za to), to pak ten člověk vidí věcí ...

Třeba Souseda Vyhlídku parkovat ...

Chápu, je to asi zvláštní pocit, že mu po třiceti letech motor vrčí z opačného konce auta.

Přijede na prázdné parkoviště a couvá k plotu. Couvá, couvá. Zastaví, zatáhne brzdu, vystoupí, jde zkontrolovat vzdálenost. Nad dvěma metry pokýve hlavou, nasedne, chcípne mu motor. Nastartuje. Couvne. Zabrzdí. Vystoupí. Jde se podívat. Chcípne mu motor. Nastartuje. Couvne. Jde se podívat.

Jelikož má krásně zaparkováno, pokrčí rameny, vyjede z parkoviště a obloukem se zařadí do řady podél ulice. Pod úhlem 15° křivě, metr od zábradlí, na dvě podívání a dvě chcípnutí.

Ale mně se pak bude ščuřit, když se jdu podívat, jak vyjede jiný auto, když mám po obou stranách 20 cm.

Pondělí, 27.08.2007 ... Nehas, co tě nepálí ...

Tak vám mne zase popad takovej záchvat ...

To se tak občas přihodí, když se člověk dozví o nějaké krizové situaci. Třeba vonehdá, jak se Prahajzli v roce 2002 koupali, to jsem měl až cukání se tam stavit pomoct jim s kýblováním sraček ze sklepů. Pak mi stačilo se podívat na ouřadě na frontu asociálů na sociálce a pak na ty stejný ksichty u oběda, jak do sebe za zkasírovaný peníz lámou v poledne velký panáky, docela mne to pustilo. Když si živíme armádu nezaměstnanejch, daj se na to vesele zmobilizovat, naložit do antonů a hybaj na nucený práce, kvůli tomu se nemusím přece já dívat na ksichty jakejchsi Cajzlů, no ne?

Obecně si stačí sednout chvíli do kouta, ony mne zas takový choutky přejdou.

Třeba teďkom ...

Jak už od pátku nebo od kdy choděj ty zprávy o těch vohníčkách v tem Řecku, že jako katastrofa a tak ...

Já bych ty pičovský noviny fakt měl přestat číst. Zas mne chytlo cukání. Nejdřív přes den trochu, pak v noci trochu víc.

Byl jsem nějakej přespanej, eště skoro úplněk, v ložnici hic jak u vopic, tak jsem si tak dumal ...

Dovolené mám tři prdele, kdybych se tak sebral a namířil si to do Řecka coby jakejsi dobrovolník, tak na tejden, co by se stalo? V zásadě dost prd. Šéfová Tasemnice by udělala kotrmelec nazad, že v tom aspoň ten tejden umořím. Půl počítačové sítě ouřadu mi shoří, ať vytáhnu paty teď a nebo později, za to může Murphyho zákon a nějakej takovejhle hurávýběr dovolené to nikterak neovlivní.

Co dál? Na prácu by se tam určitě něco našlo, cokoliv. Když dostanu vhodnej nástroj, vysekat nějaký křáky umím. To umí každej. Držet nějakou hadici, nosit v kýblu vodu, kopat příkop, házet písek. Přinýst něco vodněkud sem nebo vodnýst vocaď tam. Ošetřit nějaký drobný zranění. A nebo pro mne za mne chodit třeba profíkům pro svačiny. Nemusí bejt každej ten hero, co tahá nemluvňata a nemohoucí stařenky z hořících chatrčí, to s klidem přenechám jinejm. Podrž, podej, a když nejseš tázán, tak se do ničeho neser. Taky lze a taky je třeba.

A v neposlední řadě by se z toho dala v nestřežené chvíli vymlátit nějaká veselá historka.

Mno, tedy kastastrofu bysme měli, záměr taky. Teď co s tím?

Slavná Česká republika a velkolepé MZV se teprve v pondělí (možná) budou radit, jestli a jak se mají situací zabejvat. Řeci žádaj vo pomoc vod pátku, Skopčáci, Norci a kdovíjaká všechna eště pakáž už tam vesele skotačej s hasičákama, zatímco Česko se bude velkodušně radit. Směšné. Inu, státní ouředníci, já to znám, já jich mám (ačkoli low-level) v práci plnej barák. Tudy cesta pro kooperaci nepovede, to je pro vostudu.

Jedině na vlastní pěst. S někým nebo sám.

Dokážu se dopravit na přiměřené vlastní náklady tam, na místě se o něco ku žrádlu postarat, ve finále se nějak doplácat zpátky. Ale jak?

Vlakem je to dost na hovno, dva dny cesty, to by bylo s křížkem po funuse či přinejmenším po požáru. Autem némlich to samý, navíc přes jakýsi Rumunska a Buhlarska, to je eště vo průser. To zbejvá jedině létadlo, kde je ovšem dost blbej nápad shánět jakousi dopravu ze dne na den. Jó, takhle za čtrnáct dní ...

Řecká ambasáda neví nic. Sice si mé nabídky cení, už se pár takových prý ozvalo, ale nějak nemají moc co mi navrhnout. Dle všeho jsou rádi, že ví, kolik je hodin. O mnohém vypovídá i fakt, že nemají ani webový stránky, na kterých by mohli kloudnou informaci (měli-li by nějakou) zveřejnit. Nakonec mne paní odkazuje na hasiče.

Hasiči hovno hasí, jak se praví ve známé povídce. Ti se - už po zveřejnění velkolepého záměru MZV - omezují na plnění komuniké ministerstva, tedy poslat jeden vrtulník s bambi-vakem. Nad ničím dalším z vlastní iniciativy zatím neuvažují.

Takový ty erudovaný a na místním trhu etablovaný party jako "Člověci v tísni" a tak, ti tvrdošíjně mlčí, dle všeho si hrají s černouškama kdesi v Namibii na školu. Hmm.

Zkouším ještě jednu záchytnou možnost. Ono tam totiž letí z Prahéé létadlo, docela rozumnej spoj, před půlnocí z Práglu, nad ránem v Aténách. Ovšem spoj Českých aerolinií, dvanáct tisíc jedna cesta. Jako vtip dobrý. Tak zas tak daleko moje dobročinnost nesahá, dvanáct tyček jenom za cestu tam, to odporuje těm mým tezím o té zmiňované přiměřenosti. "Moderní letecká společnost", "Výhodné letecké spojení". Kdybych si dal tu práci, určitě bych na jejich webu našel i zmínku o flexibilitě.

Místo by bylo, když se ještě v pokročilou denní dobu na let daly provádět rezervace. Pročež zkouším zavolat na ČSA, jestli by se z nich nedalo vyrazit něco rozumnějšího. Když ne gratis, což by se asi dost cukali, tak nějakou levnější třídu, nějakej režijní lupeň, něco pod pultíkem, jestli už se po tom někdo třeba nepídíl, mimořádná situace a tak. Prokousal jsem se až na jakýsi óbrobchodní oddělení, kde ženština nad tím skutečně chvíli i dumala, načež naznala, že asi těžko. A zvlášť určitě ne takhle nahonem. Zítra nebo snad dokonce dneska? To by se asi realizovalo prý velmi těžko. Zkouším podotknout, že hoří. Dle zamyšleného tónu to vypadá, že výraz už někde slyšela, ale až tak příliš nechápe, co si pod tím pojmem má představit.

A tak já se na to můžu taky vysrat.

Slavná Česká republika se zmotá s bídou na jeden vrtulník tři dny po žádosti vo pomoc, k podobným účelům vykrmovaný neziskovky si někde honí vašky, ze samotné ambasády nevypadne kloudný slovo. Aerolinky tam pošlou předražený poloprázdný letadlo tůristů. To by si zas třeba mohly říct vo nějaký státní subvence. Zpravodajský servery ještě půl dne (než je na to kdosi upozorní) vesele pod článkama vo požárech zobrazují reklamu na opalovací krém, coby důležitou položku na cestu do Řecka.

A já se mám honit?

Říkám - když mne občas chytne takovej pičovskej nápad, je nejlepší to rozchodit.

Vono to zas nebude tak žhavý.

Jenom furt nevím, co budu dělat s tou dovolenou.

Sobota a neděle, 25.-26.08.2007 ...

Sedím, hledím, jím a spím. Což mi docela vyhovuje.

Pátek, 24.08.2007 ... Repete ...

Jakkoli se to může zdát zvláštní, hned v pátek následovalo další hokejové utkání, konkrétně tedy Kometa versus HK Dukla Trenčín - což je zas slovenská extraliga, tedy taková ta prvnější první liga.

Dle toho dostala Kometa relativně obratem sadu 1:4, dekórum nezachránili ani v momentě, kdy jim Dukla velkoryse nabídla možnost vyspravit si reputaci v samostatných nájezdech, i tady to Kometa udržela na krásných 1:3.

Přinejmenším se odmlžilo, avšak díky tomu bylo vidět i to, co zůstávalo den předtím milosrdně skryto. Žlutí nahrávali žlutejm, modří nahrávali taky žlutejm ... Stará dobrá Kometa, hehe.

V okamžiku, kdy už deset minut z poslední třetiny normální hrací doby trval stav 1:4, kdesi dvě řady za mnou zalkal nešťastný fanoušek:

"Aspoň ať to daj na 2:4 ..."

Což docela správně vyhodnotil jeho soused:

"Ty vole, ty seš dobře nenáročnej divák."

Nicméně i takto nenáročný divák měl smůlu. Těším se na Vienna Capitals.

Čtvrtek, 23.08.2007 ... Parné léto - čas na hokej ...

Konec srpna, nadešel opět čas na nějakou tu typicky letní činnost. Třeba na hokej. Tedy na sledování hokeje. Snad ne, že bych se měl honit já? Zespoda led, nahoře hic jak u vopic, i kdybych to uměl, ani by mne to nenapadlo.

Ale jak jsem zjistil, už se tak poznenáhlu hrají různá přípravná utkání různých lig, či přinejmenším 1. hokejové ligy, což je ta druhá první liga, neboť existuje ještě prvnější liga než první.

Tak právě v této druhé první lize hostila brněnská Kometa soupeře podobného kalibru, a sice EC KAC Klagenfurt. Což byl svého času mistr ligy, jenže před čtyřmi roky (v sedmdesátých letech byla i Kometa mistrem ČSSR), a to ještě rakouské ligy, což s jejich pověstným vřelým přístupem k hokeji dává smělé srovnání právě s naší druhou první ligou.

A opravdu, časy se mění, dva nebo tři roky zpátky jsem na vlastní voči viděl, jak Kometa dostala výklep i od Klagenfurtu, tentokrát tomu bylo naopak, Kometa vyhrála 2:1. A to i navzdory objektivním potížím, kdy nad ledem se držela mlha a chvílemi hráli hráči vesměs poslepu, jen hlavy jim z oparu koukaly ven a diváci usuzovali, kde je zrovna puk, jen podle toho, kam se všichni ti strašáci v tom bílým mlíku hnali. A to i navzdory jedné velmi vydařené všeobecné bitce, která mužstva zredukovala cca o tři kusy na obou stranách. A dokonce navzdory rozhodčímu, kterej dělal všechno proto, aby to fakt nešlo. Možná taky jenom neviděl skrz mlhu, neb pískal úplný pičoviny na obě strany.

Jen tak pro ilustraci - tenhle velkolepý chvat ocenitelný v judu na jasný ippon je jasný faul "držení protihráče" ...

... jen tedy pro informaci - dle rozhodčího ten modrej drží čevenýho.

Rozkrytý hříšník následně u mantinelu zpytuje svědomí. Jen nezasvěcený by možná řekl, že je otřesen tím, jak s ním hráč Klagenfurtu jebnul z výšky na led.

Zbytek fotek se mi hlavně dík psímu mlžnému oparu vůbec nepoved, se na to radš ani nedívejte.

Středa, 22.08.2007 ... Cvičební úbor ...

Dobrá, tak jsem naznal, že pro příště si budu důsledně na běhání brát za tím účelem připravené nenápadné, nevýstřední až fádní tričko.

Ono se jeví jako úsporný počin, když mám jakési tričko na sobě, které má jít už do prádla k vyprání, že se v něm ještě proběhnu a zbytečně nešpiním další.

Nicméně okolí na to může občas reagovat mírně rozpačitě ...

Třeba pro kondiční běh může se jevit z některých úhlů pohledu mírně zavádějící moje oblíbené tričko (ač už značně omšelé a rozpadávající se) s nápisem na zádech ...

Pondělí a úterý, 20.-21.08.2007 ... Dyť jsou prázdniny ...

Mám naordinovaný odpočinek v práci. Tedy ne, že bych si přímo válel koule, to jenom chvílema a epizodně, sice vesele běžně pracuju, ale po tom víkendu mi všechno přijde jako odpočinek.

Hlavně dokonce i vstávání před osmou.

Neuvěřitelné.

Neděle, 19.08.2007 ... Kdo chce kam ...

Kromě toho, že vyspávám do půl třetí odpoledne, trávím většinu dne opravama.

Tak třeba rozborka a sborka karburátoru od Zelenýho Sršně.

Nebo pokus o opravu samonavíjecího vodítka, který přeškubl Anďák, tedy 10 kg Andítko přervalo dvoumilimetrový ocelový lanko na čtyřicetikilovýho psa. Pche. Trhač.

Výsledek rozpačitý - motor se mi sice na Green Hornetu už nedusí a motocykl jede, ale nad plovákem jsem nezvítězil, takže mi z karbecu za jízdy chčije benzín na nohu. Pro běžný provoz nevhodné. Zelená Sršeň asi potřebovat servis.

A vodítko odvíjí, leč nenavíjí. Anďák bude chodit nakrátko u nohy na fixním. Kdo chce kam ...

Pátek a sobota, 17.-18.08.2007 ... Vzhůru dolů ...

Plán - seskok(y) v Hranicích.

Osoby a obsazení - já (dva už absolvované seskoky), dále pak Ilicz, JoeHlav a jeho přítulkyně MonThérka, všichni poprvé. Plus Honzík, instruktor, pro úplnost: seskoků 1300+.

Z koho čeho? Tentokrát pro změnu z L-60 Brigadýr.

Tolik úvod do problematiky.

Odpoledne krátce před třetí, kdy máme plánovaný sraz u nás před domem, mi volá Honzík, že už nakládá padák do auta a pomalu vyráží. Jen tiše spoléhám na to, že nenakládá padák třeba v Humpolci.

Ale nikoliv, ve tři je u nás, přistupujeme já s Iliczem a Honzík nás veze směr Hranice. JoeHlav a MonThérka se dopravují po vlastní ose, scházíme se až na místě.

MonThérka uvidí letadlo, schoulí obličej JoeHlavovi do jeho mužné hrudi a zakňourá: "Pojeďme dóóómůůů."

Hmm.

Pravda, letoun nevypadá nijak robustně a ta trapná historka ze začátku týdne taky moc klidu nepřidá, ovšem údajně prcek fakt létá a člověka může uklidnit ten padák na zádech. Ba naopak - nikdo po nás nechce, abychom byli v létadle ještě při přistání.

Chvíli se učíme nasucho na zemi z "Brigoše" vyskakovat či vpodstatě spíš vystupovat, opakujeme si cvičně parakotouly, což konkrétně mně jde jak tomu pověstnýmu psovi ta pověstná pastva, ale jeden nikdy neví.

Na střídačku s těmato kratochvílema sledujeme průběžné přezkušování frekventantů místní paraškoly, kdy je tak každý třetí nebo čtvrtý nemilosrdně vytříděn a odeslán ještě k opakování.

Načež dochází řada na nás, zkoušející instruktorka Majka jenom tak nakrčí nos:

"Aha, vy jste ti od Honzy? To zas bude formalita ..."

Přičemž při vlastním aktu (zkoušecím aktu) vypadá, že chvílema i poklimbává, maximálně se tak excituje a chválí. Není to poprvé, co jsem se setkal s takovouto reakcí, vono po tom Honzíkovi asi cosi bude.

Jenže černé mraky se valí nad letiště blíž a blíž a dává se do deště, který nevypadá, že by měl v dohledné době přestat. Pro pátek je odpískáno, stavíme narychlo stany a jdeme do hospody pozřít cosi k večeři a spát.

Ráno nás budí Honzík v 6:15. To jsem nevstával takhle brzo, ani nepamatuju. A jemu to zas projde, aniž bych ho já nebo někdo jiný inzultoval. Neuvěřitelné. Nějaký fluidum asi vyzařuje nebo co. Alespoň mu vehementně negujeme nápad s rozcvičkou.

Hranický letišťátko má jednu drobnou nevýhodu - nemá žádnou hospodu, bar nebo nic podobnýho, zas takový bivakovací vybavení jsme si netáhli, pročež volíme motorizovanou loupeživou výpravu k čerpací stanici na ranní kafe aspoň z automatu.

Svítí sluníčko, vítr v mezích začátečnické normy, rozešel se i ranní drobný opar. Vládne dobrá nálada.

Terka se přes noc evidentně mentálně zocelila, zato Joe se, zdá se, začíná stávat zádumčivým.

Přesouváme se poklusem (abychom ze žertu udělali Honzíkovi radost a nasimulovali mu tu opožděnou rozcvičku) na plánovanou doskokovou plochu na druhý konec letiště.

Vytýčuje se komunikační kříž, napínají se balicí "stoly", kontrolují padáky, výškoměry, příslušenství.

Z hangáru se batolí Brigadýr ...

Ustrojení.

Nemůžu si pomoct, ten padákovej postroj mi přijde nějakej malej. Chápu, trochu jiný typ padáku, sice studentský, ale zkrátka menší. Pro jistotu se ptám, jestli jsou v tom batohu voba dva. Dyk je to s bídou poloviční než minule. Zato je mnohem příjemnější přilba, digitální výškoměr ...

Ráz na ráz, já s Iliczem (a nezbytným Honzíkem) jdeme hned do druhého letu.

Naskládat do "Brigoša" a letíme.

Vono je v tom místa fakt jak ve Felicii, jedna sedačka pro pilota, my tři sedíme na jakýchsi matračkách, docela těsno. Ke zvláštnímu pocitu přispívá i fakt, že to nemá dveře. Nemá to dveře u sedátka číslo 1. Nemá to dveře u sedátka číslo 1, na kterým sedím já, neboť mám skákat první. A tak sedím v průvanu a držím se madla (normální kožený madlo jak v šalině), abych v zatáčce nevypadl. Jo, ten padák na zádech je příjemná věc.

"Ty, Honzí, ale todle snad není sto metrů?" ptám se mírně nejistě v první zatáčce při stoupání.

"No není, proč by mělo bejt?"

"Mno, že mám na výškoměru už stovku."

"To není možný, dyť byl vynulovanej."

"Já vím, že byl vynulovanej, taky jsem si to kontroloval. A kurva, vono je tady napsaný FT, tý vole, feety, stopy, my to máme ve fítech, no to se poseru ..."

"No tak vidíš, si to přepočítáš, hmm, to je snad jasný, sto stop je třista metrů ..."

"Ježiš brzdi, snad navopak, ne? Sto metrů - třista stop. Co?"

"A nebo. Však zkrátka uvidíš, voko není piča, voko vidí."

Aha. Voko vidí. To tak možná jeho voko, moje rozhodně ne, když převody jednotek nedokážem rozlousknout ani v letadle, jak mi to půjde, až pofičím dolů po vlastní ose? Dobře, pokud je moje úvaha správná, mění se klíčové výšky pro přistávací manévr ze 300-200-100 metrů na 900-600-300 FT. Což se dá snad zapamatovat. Honzík má pravdu, bez zpestření by to nebylo vono, jenom kdyby se to zpestřování týkalo někoho jinýho.

"Tak se připrav," dí Honzík. Tady je docela dobře slyšet. Což mne nijak extra neuklidňuje.

"A věříš, že se mi ani nijak moc nechce?"

"Věřím. Tak se připrav." Miláček.

Poslední zatáčka, pilot rovná směr a stahuje plyn až na takový "pot-pot-pot-pot", jenom tichý bublání motoru, letadélko na hranici spadnu-nespadnu.

Chce nebo nechce, přehazuju nohu ven na stupačku, mírně povstávám ... a vykračuju ... a letím ...

Ruce nadrilovaným způsobem na ramenou, propadám se zase už do nekonečné hloubky, sice už nejsem zdaleka tak vydivočenej jak poprvé, ale furt je to ještě nezvyk. Nahlas si odeřvávám potřebné tři vteřiny. Buď má tenhle padák o krapet pomalejší otvírání, nebo jsem možná v počítání trochu přidal ...

"Stodvacetjedna, stodvacetdva, stodvacettři ... a půl ... no proto."

Uf. Visím. Vizuálně kontroluju vrchlík, rozmotávám závity, odbržďuju, natahuju třikrát šňůry kvůli napumpování. Kopu nohama, když mne vysílačka žádá o takovéto potvrzení komunikace. Koukám kolem sebe, vidím kdesi nad sebou letadlo, až později se objevuje další padák a pak ještě jeden, dost daleko ode mne, takže už je zase pohoda, teď mám tak 300 metrů (pardon, 1000 stop) sám pro sebe.

A toho se musí využít. Pozemní kontrolu jsem poprosil, ať mne, jelikož nejsem první seskok, nechají nahoře trochu na volno, případně mne korigují až níž při přistávání. Tak mi tedy dávají volnost. Ještě si znovu vyzkouším ovládání trochu živějšího padáku, fakt je o půlku menší, ale dle mýho laickýho soudu taky krásně manévrovatelnej, následně tahám foťák a dělám pár snímků. Letím se podívat kus směrem na Hranice a pak zase šupem zpátky.

Ten čas prostě letí v luftě úplně jinak. Pár otáček, 900 FT, už se musím směrovat po větru. Jelikož je užší prostor pode mnou, prakticky vynechávám (i na radu ze země) další rovnou část bokem na vítr a točím rovnou proti, přibržďuju a pomalu klesám, dva tři metry (vizuálně) nad zemí dotahuju naplno. Trochu hbitější přistání - sice málo švunk na parakotoul, ale zas moc na to, abych to ustál. Žádný náraz, možná mne vrchlík trochu vyvedl z rovnováhy, prostě jsem si tak srandovně kecnul na všechny čtyři. Ale až na mírně zkaženej estetickej dojem všechno v pohodě, nádhera.

Pouštím jednu řídičku, smotávám šňůry, hrnu padák do náruče a mažu pryč, neb se motám na kraji dráhy, abych nepřekážel. Míjím Ilicze, který dosedl chvíli po mně a houževnatě se pere drahnou dobu s padákem. Snad až do minut. Z radosti z přežití asi tu pasáž o puštění jedné řídičky a stahování druhé zapomněl.

U balicích stolů shazujeme postroje, předáváme blembáky, s jízlivým poděkováním odevzdáváme výškoměry.

Zatím dokončují kontrolu ustrojení Joe a Tereza, momentálně zádumčiví už jeden jak druhá.

Obchází si nastartované letadlo ...

Nasedají ...

Stoupají, stoupají ...

Skáčou ...

Letí, letí ...

Prý navzdory předchozím mírně defétistickým náladám hópli přesně dle pokynů a ohromně statečně, dobrá, na zemi si taky gecli na prdel a hryzali prach, ale z toho se nestřílí.

Nadšení ze všech tří i s Iliczem srší a odkapává jim aj ušima. Což se nedivím, já srším taky, ale to "tenkrát poprvé" to je naprosto nezapomenutelná záležitost.

Osobně bych řekl, že ten Brigadýr je subjektivně snad i lepší než Andula. Když pilot má na starost jenom tři lidi, je tam jenom pro ně a podle toho se zařídí, přiškrtí chod motoru na minimum a div ve vzduchu nezastaví, je ta rychlost minimální, žádnej výskok do vichru, spíš takový vybatolení se jak z vlaku. Spíš naopak - žádnej velkej odraz, abyste se nejebli o křídlo. Taky vlastně sedíte přímo nad otevřeným prostorem bez dveří a detailně to pod křídlem sledujete celou dobu stoupání, pak už vás ta výška až tak ukrutně neohromí. Jednoduše na stupačku, eště chvilku postát a pak prostě vykročit a odejít.

Dále jsem zjistil, jak nám žabařům říkají ti pozemní návodčí. Prej "modýlek". Jednak to zmínil Honzík, druhak to tam jeden komusi demonstroval.

A vono fakt ... Maník vezme vysílačku a začne:

"Doleva, doleva, dobrá, teď trochu povol, ať nabereš rychlost, pěkně, to je ono, a doprava, doprava, otáčej doprava, výborně, srovnej, srovnej a přibrzdi, ještě trochu, ták, vynikající ..."

A modýlek poslušně lítá a lítá, aniž by třeba v té konkrétní situaci měl nějakou hlubší potuchu proč. Hehe.

Škoda, že nevyšlo víc skoků, že to pokazil ten páteční déšť. V sobotu už jsme tam nemohli zas clonit do nekonečna, místní tam měli ohromnou tlupu skokanů. No, však se to neposere. Stane se.

Podtrženo a sečteno - výborné. Fakt výborné. Hranice se mi líbily asi ještě o maloučko víc než Prostějov. Domácí atmosféra, výtečný (ač trochu srandovní) letadýlko, vynikající lidi.

Pohoda.

Pátek ráno, 17.08.2007 ... Zkoumání ...

7:25. Telefon. Neuvěřitelná drzost.

Volá mi parainstruktor Honzík, že opravdu nenašel záznam o mojí zdravotní prohlídce, pročež by bylo dobré, kdybych si ji stihl vyřídit znovu. Pravda, on už něco takového zkoušel v pondělí, jestli už jsem objednanej k felčarovi, ale když jsem prohlédl jeho lest s poukazem na to, že mám prohlídku ještě rok platnou, přislíbil, že se ji pokusí najít. No - a nenašel. Prej to není bezpodmínečný a v případě nutnosti "se to nějak udělá", logicky, záznam u té loňské musí bejt, ale zase je to dobrý mít s sebou, když už se má jeden zrakvit, tak aspoň podle směrnice V-Para-1.

Já vážně nevím, proč mám pro toho Honzíka jakousi slabost, že mu takovýdle fligny vždycky sežeru i s navijákem. Sice se prý (podle pozdějšího debriefingu) při vstávání vyjadřuji na jeho adresu značně nelichotivě (cosi ve smyslu, že toho malýho šmejda stejně jednou zabiju), ale ve skutečnosti se po příchodu do práce začínám snažit o kontakt s ošetřující lékařkou. To je změna oproti loňskému roku, kdy to musel bejt špeciál leteckej doktor.

Bohužel mi ranhojička nebere telefon.

K desáté naznávám, že by bylo načase vypravit se tam osobně. Tak nějak matně tuším, že se doktorka válí někde po dovolenejch a že na místě bude patrně napsáno, co si nebohý pacient má v takovéto situaci počít.

A richtik.

Na dveřích papír informující o dovolené se seznamem tří jiných zastupujících MUDrů či lépe řečeno MUDryň, podle jednotlivých termínů.

Kámen úrazu - na daný týden připadá MUDr. Hamižná, tedy ta, k níž jsem předtím shodou okolností patřil. Nikdy jsem z ní nedostal požadovaný výstup. To se na to můžu rovnou vysrat. Tudy cesta nepovede.

Zkouším další dva uvedené kontakty. První nemůže, nemá čas, nemá prostředky, nemá EKG, zastupovala před týdnem, nemá smlouvu s pojišťovnou a taky má moc práce. Aha, tak vono je to asi rozšířenější, to je přesně styl Hamižné.

Druhá je o poznání vstřícnější, sice se taky formálně chvíli kroutí jak žížala, nakonec ale naznává, že to zkusit můžem, když je to hrazená prohlídka, tak na pojišťovnu sere pes, ať přijdu (kamsi na Mendlák) a nějak že to snad sfouknem. No vida.

"Dobrej den, já jsem ten skokan zelený, co před chvílí volal."

"Aha, ten parašutista? Dobře, tak se posaďte, já si nejdřív vyplním vaše údaje. Takže pan Zelený ..."

Mno, musím jí to uvést na pravou míru, chvíli sedíme, klábosíme, diktuju personálie.

"Tak, a teď - co bych na vás měla asi tak prohlížet?"

"Mno, vy jste tady za odborníka. Já vám můžu říct jenom, co zkoumala minule ta předchozí."

"Zkuste."

"Nejdřív chtěla EKG, jestli nemám něco s hercnou. To už dneska není povinný a s hercnou nic nemám. Pak se tak mimoděk koukla, jestli mám po dvou rukách a nohách, což - jak vidíte - mám. Mám pocit, že mne vážila a měřila."

"Kolik vážíte a měříte?"

"Měřím 192 až 195, podle toho, kdo mne měří. Vážím něco mezi 70 a 75, fakt nevím, ale dneska asi spíš míň, eště jsem nebyl na obědě."

"Hmm. Dál?"

"Dál voči - to je jeden zásadní údaj. Mám mínus dvě dioptrie prosté na vobě voči. To tam radš hned napište, to tam bejt musí bez diskuse. A pak se mne eště ta minulá ptala, esli nemám padócnicu, což nemám, nebo esli nésu mešuge."

"A jste?"

"Nésu."

Tímto (a platbou 100,- Kč) úspěšně skončila má prohlídka. Druhá změna je, že už to neplatí na dva roky, nýbrž do důchodu, pokud nedojde ke změně zdravotního stavu.

Začíná mne svrbět u prdele. Což ovšem se zdravotním stavem má málo co do činění.

Čtvrtek, 16.08.2007 ... Egi nepojistitelný ...

Tak jsem po roce zavítal do České Pojišťovny. Můj oblíbený loňský produkt zrušen. Kurvy.

Zkusil jsem i několik dalších. Matně si vzpomínám, jak před mnoha lety, když jsem ještě měl televizi, furt dokola tam bejvala reklama - tu startuje raketoplán, tu nějaký závody, ukrutná stavba, k tomu titulek, že pojistila pojišťovna Alyjanc. I tam hovno.

Pak eště ČSOB, jakási Uni-cosi a dvě další, kterejch jména jsem radši zapomněl.

Nepochodil.

Obecně platí, že takovej slizoň pojišťovák, jak čuchá prachy, vítá vás, třepe vám rukou, usmívá se, nemít uši, má hubu kolem celé hlavy ...

... přesně do okamžiku, kdy začnete mluvit o padáku.

Středa, 15.08.2007 ... Potenciálně nevhodné ...

Nic konkrétního neříkali, to zas ne.

Ani že by se tvářili nějak výslovně divně. Ačkoli já se v mimice a v ksichtech těch jinejch ras zas tak do detailu nevyznám, zas tak daleko s tím multikulti eště nejsme.

Ale furt mám takovej pocit, že chodit v ruce s DVD s filmem Rambo do vietnamského bistra ...

... že by to mohlo bejt cosi podobnýho, jako na sraz svazu protifašistických bojovníků ...

... v uniformě Wehrmachtu.

Mezidobí ... Hluchá místa ...

V mezidobí - pátek, pondělí a úterý - se neděje nic moc extra.

Opakování parašutistické teorie.

Spojkovi z golfíku sekali zuby z huby. Stomatolozi teda. Aj tak si to dozajista zasloužil.

Od soboty do úterka se mi, bůhví proč, nechce běhat.

Však jsou prázdniny.

Neděle, 12.08.2007 ... Zhodnocení úspěchů ...

Ležíme doma, konzumujeme buchtu s ostružinami, zmrzlinu s ostružinami a palačinky s ostružinami. Možná zčásti proto, že krom ostružin je v ledničce už jenom zima.

Kladně hodnotím Ťapinčin nápad s ostružinami.

Ačkoli to připomíná (sběr lesních plodů a lov drobných živočichů) trochu Neandrtálce nebo Cikány na Spiši.

Ťapinka má ještě i svátek.

Pročež nad ní zvítězím v golfíku vyrovnáním svého rekordu - 32. To aby si zase moc nemyslela.

Sobota, 11.08.2007 ... Výprava kačerů a ostružinolovců ...

Není nad to si vyrazit takhle v sobotu s Ťapinkou na jednodenní vycházku do lesa.

Ona do Skutče, já na Devět skal.

To bylo tak - svého času jsme špacírovali kdesi kolem Ležáků, Leštinky, Skutče, přičemž Ťapinka si povšimla mnohého ostružiníkového houští v některých místech. Inu, pokud někdo špacíruje skrz ostružiní v kraťasech, všimne si nezřídka. Pročež si poznamenala do diáře - sem v půlce srpna na ostružiny.

A tak i udělala.

"Pojedu sama, bez tebe, v sobotu, to ty budeš stejně chrápat ...," rozvíjela své teorie.

"Hele, Vlastík - Ťapina f piči, pséci f piči, co dybyzme nekam vyrazili?" rozvinul jsem svoji alternativu na přítele Chlastíka.

A tak jo.

Nakonec jsem já (kokot) vstával v sedm ráno, zatímco Ťapinka ještě chrněla.

Plán byl avšak nadmíru složitý ...

Já s Chlastíkem zajeli jsme do Nového Města na Moravě, odkud jsme špacírovali až na Devět skal. Můj nápad byl vydrápat se někam na kopec, že bych si na něm zase pohrál s vysílačkou a pokusil se o nějaké dálkové spojení. Devět skal je nejvyšší kopec na Vysočině.

Vlastík zase propadl "geocachingu". To je taková zase vymejšlenost. Pristroj GPS, takovej ten udělátor, co se baví s jakousi družicí, tedy s několika družicama, čím víc, tím líp. V sobě má uloženou mapu. Člověk, co neumí číst v mapě, si koupí GPS, načudlíká do toho, kam se chce vybrat a křáp ho navádí. I je schopnej vzdorovat a s člověkem se pohádat, případně ho za trest poslat zkratkou. Kunda pristroj.

Ti, kdož toho nemají dost při normálních cestách, schovávaj všude možně po kanálech ve městě a po vykotlanejch pařezech v lese takový divný krabičky s nahodile sebraným herberkem, pak ostatním zvěstují souřadnice, kam škatuli zahrabali, a tito ostatní se po piksle pídí. Krabička se menuje "keš", hledač je "kačer". Něco jako pan Groula. Zkušený kačer. To je celý. Něco takovýho, jak jsem dělával harantům na táboře - já tomu říkal "boj o poklad", nezávislí pozorovatelé pak "pochod smrti". Nevím proč, víc, jak 80 km chamraď stejně nikdy neušla. Akorát neměli ten pristroj, ale jenom šifrovaný zprávy. Tož tak.

Čili jsme si určili nádhernou trasu:

Nový Město - Skihotel - Vlachovice (omylem) - Tři Studně - Medlov - Fryšava - Devět skal - Malínská skála - Mílovy.

Cca 25 km kopcovitým šutrovitým terénem, v bahně, dešti. Cestou kešovat, nahoře onanovat s vysílačkou. Moc skvělý nápady. Jak jsme staří ...

Ovšem protože hromadná doprava v sobotu (a na jaře, v létě, na podzim a v zimě) v dané lokalitě stojí za vyližprdel, dohodli jsme se s Ťapinkou, že ona cestou ze Skutče pojede skrz Nové Město, v Mílovech zastaví, vydá se nám naproti na Devět skal. Nemusí až tam, stačí kousek, třeba na tu Malínskou. Nebo Lisovskou, to je takňák mezi.

My s Vlastíkem teda "lovíme keše", u asi dvou jsem zapsaný jako pomocný "kačer", občas trošku zavlhnem (déšť), Vlastík, kterej svýho času chodil v kanadách snad i na hajzl, si na výpravu bere jakýsi pofidérní tenisky, pročež mokrý pole zdolává bosky, na Devíti skalách chytnu leda tak rýmu, na vysílačku jenom jakýsi paraglajdisty začátečníky naváděný instruktorem, přičemž těm není moc do konverzace.

Celou cestu nám zpestřuje společnost ohromných tlup kojomrdů (pardon, před Vlastíkem se musí říkat "cyklisté", neb on je taky z nich). Až budete chtít vyrazit někam do přírody, zjistěte si, zda v daném prostoru nemají kojomrdi mistrovství světa v orientačních závodech.

S Ťapinkou se sejdem na Lisovské skále, tato poté, co strávila valnou část dne v podřepu v ostružiní (Ťapinka, nikoli Lisovská skála), velmi s povděkem kvituje můj nápad poslat ji 200 metrů převýšení na dvou kilometrech nahoru, pak čtyři ještě trochu nahoru a pak to celý zpátky. Nicméně kyblik ostružin má v autě. Kterýmžto nás pak přiblíží zpátky do Brna. Za odměnu jí v motorestu kupujeme večeři.

Vcelku vydařená sobota.

Čtvrtek, 09.08.2007 ... Starý pes a staré kousky ...

Trochu neplánovaně jsem se dnes ocitl na střelnici, abych měl možnost zjistit, že střelba z brokovnice se - narozdíl od často tradované jízdy na kole - nezapomíná.

Jak kolo nemůžu i přes sporadické marné pokusy na starý kolena ani cejtit a slouží mi tak maximálně jako věšák na svršky určené k vyprání, nečiní mi zvláštní problém trefit brokovnicí 15 cm terč na 25 metrů, jakkoli jsem tendle kvér nedržel v ruce bratru patnáct let.

Paradoxně dopilovat budu muset pistoli, tam se mi dokonce jednou podařilo pistolový terč na deset metrů asi o centimetr minout.

Středa, 08.08.2007 ... Vzhůru dolů ...

Neb dle milovaného instruktora Honzíka čeká nás ve velmi dohledné době (tzn. ještě možná letos) sem tam nějaký ten seskok, absolvoval jsem s dalšími nešťastníky opakování nějaké té teorie.

Pro dnešek bylo na pořadu dne tzv. "Video mrtvého muže", tedy instruktážní video mj. od jednoho amerického parašutisty, který naskákal několik set seskoků na nuceně a simulovaně otevřených obou padácích, aby frekventanti viděli tuto závadu a podle definovaných postupů se ji naučili řešit. Posléze se ovšem zabil, neboť se mu - tentokrát neplánovaně - otevřely dva padáky.

Což jednoho ohromně a příjemně uklidní.

Úterý, 07.08.2007 ... BOZP v praxi ...

Šéfová Tasemnice vhodně zkombinovala moje móresy se svojí pravomocí a po obědě nás direktivně uchýlila do putyky na Prygl. Tedy na zahrádku hospody u Dra. Loužičky, pod ořešák, podívat se, jak se vede exsextretářce Milasce v důchodu. Za asistence Mirajze, služebního řidiče a referenta BOZP, jednak aby nás měl kdo odvézt, druhak - aby dohlédl, zda v pracovní době ve vysokých teplotách konzumujeme dostatek tekutin.

Tak to ma byt. Kazeň je to hlavni.

Mně se snad na tom ouřadě eště začne líbit.

Pondělí, 06.08.2007 ... Dírkobedna oprášena ...

Vzhledem k nové vlně horkého počasí a stálé absenci klimatizace v mé pracovně jsem po obědě zavrhl vyšší pracovní nasazení a určil si tzv. "pohotovost".

Což v praxi znamená, že jsem oprášil svůj dírkobednofotoaparát, v krátkých intervalech obsazoval hajzl na sextretariátu za účelem výměny fotocitlivého materiálu (prima temné místo, ač jsem byl tázán, jestli nemám sračku), odbíhal a zase s naexponovanými snímky přibíhal na hajzl měnit a na sextretariát se ptát, zda není něco nového. Ne, že by mne to zajímalo, ale abych zachoval dekórum.

Výsledky jsou již o něco málo přesvědčivější, nicméně stále ne dokonalé. Možná kdybych nebyl kokot, nepopletl si barvičky štítků na balíčcích fotopapírů a nevzal tedy omylem tvrdou gradaci s lesklým povrchem místo normální v matu, mohlo to bejt o stupínek lepčí. Ačkoli taky nemuselo, co já vím?

Avšak doma jsem obsadil opět koupelnu (to abych nakrk eště aj Ťapinku) a pohroužil se do vyvolávání, tentokrát i včetně pozitivů.

Jo, to se poddá. Eště pár takovejch výprav a mám to v malíku. Pak bysem moh urobit výstavku třebas, hehe.

Sobota a neděle, 04.-05.08.2007 ... Lemrouchově ...

Ťapinka v prdeli. Teda v Plzni.

Já bych si moh vlčit. Jenže tady mám pséky a úklid na krku.

Když vám budu povídat, že jsem i několik hodin žehlil (až mne zas rozbolely ty záda), nebudete mi to beztak nikdo věřit.

Tak radš neřeknu nic. Beztak není vo co stát.

Akorát nechápu ženský, který tvrdí, že k žehlení potřebujou televizi a telenovely jakýsi. Já si vystačil s Bachem. A Jarrem. A Landou a výběrem country a londýnskou filharmonií.

Nikoli, dámy, není třeba spouštět výlevy, že vy to máte furt a každej tejden. Kdepak. Málokterá z vás měří skoro dva metry.

Měl bych si vymyslet nějakou fíčuru, jak nějak sofistikovaně podložit žehlicí prkno tak, abych u něj nemusel stát v předklonu.

A nebo eště líp - příště se budu věnovat zase chlapskejm záležitostem, třeba si místo žehlení půjdu do garáže spravit motorku. Tak.

Marťan mi v nedělu na golfíku oplatil svůj středeční debakl - porazil mne. Ovšem skóre 50:52 ukazuje buď na oboustranný přetrénování, nebo na nějaký ukrutný erekce na Slunci.

Pátek, 03.08.2007 ... Druhý zářez na pažbě ...

"Pes zardousil veveřičku," dí Ťapinka.

"Počkej, ptal jsem se, co je novýho. A tohle mi přijde jako povědomej, několik let ohranej vtip. Nebo to jako další?"

Ano, historka se pozřením chcíplé veverky (kolemjdoucími důchodkami mylně indentifikované coby zardoušené), to už tu bylo před několika rokama (viz nějak 22.02.2003). No - a už je to tu zas.

"No, vona ta veverka byla už asi nějaká vadná," líčí průběh incidentu Ťapinka, "seděla uprostřed chodníku a trpělivě čekala, až k ní Anďo příde a křópne ju."

Což je logické. Normální veverka zdrhne před čoklem na strom a odtam se mu drze vysmívá.

"Chudák veverka, vrahu," kárám čokla. Nevypadá, že by příliš chápal, o čem hovořím. A nebo - pokud ano, že by si toho z toho moc dělal.

"Samozřejmě se k tomu přichomejtla nezbytná kolemjdoucí babička, naštěstí se zdržela komentářů. Já jsem na Andyho zařvala, von ju teda pustil, vona vcelku hbitě dodejchala, blechy začaly opouštět loď, ehm, vlastně veverku. Tak jsem konstatovala smrt a pohřbila ju - zahrnula krtincem. Takže se můžem těšit, že Anďo bude mít eště ke všemu blechy."

Chudák veverka. Ale zas si takovouhle euthanasii zvolila sama.

Jinak mne napad velkolepej nápad - jako ostatně vždy.

Já jsem se vlastně nikdy nebyl podívat na hokej na výjezd. Tedy pokud brněnská Kometa hraje někde na hřišti soupeře. Čili abych figuroval na tribuně "Hosté".

Přičemž jsem zjistil, že začátkem září má Kometa v rámci přípravných zápasů dvě utkání s Vienna Capitals, nejdřív doma, pár dní nato pak ve Vídni. V pátek sedmýho. To jsem naznal, že by stálo za vejlet. Dobře, tak Třebíč, Prostějov nebo Olomouc jsou víc po ruce, ale zase furt lepčí, než třeba Chomutov, že? Vlastně je taková Vídeň eště furt za rohem.

Nadhodil jsem to mezi pár lidma a možná dáme nějakej menší kontingent dohromady.

A preventivně jsem napsal mail i brůdrovi Petrovi, jestli by nechtěl jít taky. Jenom by bylo potřeba si ujasnit, kde bude sedět - teoreticky by patřil do sektoru pro domácí, my jsme zas ti "Gäste", případně by si moh sednout přes uličku vod nás na pomezí těchto dvou pásem. Ale jestli ten vídeňskej mančaft tak nežere, jako že jsem v životě neslyšel, že by byl nějako extrémně zapálenej fanda, tak ať si sedí klidně s náma, ne?

Jenom zase - von sice hokej neprovázej takový bitky a násilnosti, co třeba fotbal, ale kdyby se brácha (coby 25 let prakticky takřka naturalizovanej Vídeňák) spletl ... Kdyby Vienna Capitals dali třeba (jakkoli se s tím samozřejmě nepočítá) gól ... Kdyby von se zapomněl a začal tleskat a jásat ... By se moc lehce mohlo stát, že by se zapomněl i někdo v okolí a nějakou by mu vlepil.

Todle budem muset vošéfovat, ale jinak nepředpokládám, že by nám něco extra bránilo.

Čtvrtek, 02.08.2007 ... Furt jak po dovolené ...

Stejně jako úterý - dodělávám resty, ve volném čase se snažím odpočívat, vlastně se zotavuju po dovolené na zotavenou. V zásadě bych potřeboval dovolenou, abych se moh vzpamatovat z té minulé.

Takový píchání osm dní po Berónce, to je taky fíkovina. Celý vodáctví bysem zakázal.

Ale přinejmenším už cítím ruce, přestávaj mne tak strašně bolet záda, sedím rovně místo vytočení 45° vlevo a už se se mnou nehoupe postel. Taky plus.

Středa, 01.08.2007 ... Rambo ...

V jakési té edici kterýhosi obskurního plátku vychází dneska DVD prvního dílu z trilogie Rambo. Nevím ani přesně, která z těch veleřad české žurnalistiky to je, Blesk nebo to druhý, nevím přesně, protože trafikantka si netroufla mi to ani k DVD nabídnout. Už si tam přece jenom nějakou dobu chodím kupovat tiskoviny a asi měla - notně správný - pocit, že bych si ji zpoza toho pultíku vytáh a šeredně si ji podal.

Jo, ale ten Rambo ...

První díl, "First Blood", zkrátka klasika.

Zajímavej je postoj běžnejch lidí k tomuto filmu - třeba já šel pak s DVDčkem v ruce na oběd, do té mé oblíbené putyky, pajzl někde až za koncem škály číslovatelnosti dle normy bejvalých RaJ, ovšem výčepní - znáte ten druh: je tam od dob uvedení do provozu, sice příjemná, ale na svou čtyřicítku notně omšelá, zkrátka ukázkovej typ dané "cenové skupiny" - ta tam stojí za pípou, nakukuje, ptá se:

"Co to máte? Rambo? Vy? Takovou blbost?"

"Blbost?" povídám, "vy jste to viděla?"

"Ne, vlastně ne ..."

Přičemž já si nemůžu pomoct, ale mně to přijde i s jistou hlubší myšlenkou a snesitelně propracovanou psychologickou stránkou (furt se bavím výhradně o prvním dílu). Střílení hodně, avšak mrtvejch ze záměru hlavního hrdiny poskrovnu, spíš jako "collateral damages". Podle mého skromného soudu jde spíš o vykreslení toho, kterak mrzký šerif v nudné díře na nepravého týpka pro svoji buzeraci narazil.

Navíc mi to solidně připomíná, co všechno jsme si jako trampíci zobli svýho času od bolševickejch a ještě pár let postbolševickejch esenbáků (mimochodem - jednomu se ukrutně nelíbil můj "Rambo"-nůž a byl z toho docela solidní konflikt, ale to už je jiná historka).

A když už jsme tak u toho a u Stallonea - stejnej postoj má spousta lidí (převážně těch, co film nikdy neviděli) i třeba k takovýmu Rockymu, přičemž je z jejich bohorovnosti nedokáže vyvést ani fakt, že první díl získal při snad deseti nominacích tři Oscary.

Mno, ale dost už o tom ...

Zkrátka já mám Ramba konečně na DVD, jsem tomu rád, ba dokonce až natolik, že mne jímá popud pustit si to hned v práci.

Avšak mám velké jednání a poradu s Tasemnicí a s Velkým Šéfem Kvakinem, pročež z mého plánu schází.

S bídou si stíhám v pracovní době dočíst pár desítek stran McBaina.

Poznámky pod čarou:

Nestih jsem si nakonece toho Ramba pustit ani do neděle. Kurva.

Jo, a pokud by se někomu zdálo, že mi tu v deníčku chybí úterý, tak je to jen jeho veskrze subjektivní pocit. Mně třeba nechybí vůbec.

Na golfíku jsem vyškolil Marťana 32:42, Ťapinka ztroskotala někde hrubo za padesátkou. Inu, nezadaří se dycky.