Egiho mily denicek

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Jako poslední srpnový den (ač se k němu vracím až na začátku října, neb mám furt sekeru a nemůžu se z ní zaboha vymatlat) bych provedl krátké zhodnocení úvodního období od zavedení "licenčních čumkartových poplatků". Jak říkám - hovořím pouze o dvou prvních měsících, jinak, jak už jsem uvedl, je akce časově neomezena a má se snad naopak rozrůstat. A taky to nehodlám rozpitvávat periodicky, snad maximálně vás občas zjebat nebo trochu pošťouchnout. Jen tedy ta první zkušenost ...

Více slovy: Vypadá to, že to laskaví čtenáři (někteří po menším nátlaku) pochopili. Prázdniny byly opravdu strategický tah.

Samozřejmě se hned zpočátku strhla taková menší smršť, kdy si to kdekdo vyzkoušel hned teď včíl, posléze se tok poněkud logicky rozředil. Tedy logicky poněkud rozředil.

Za prázdniny to dělalo čtyřicet nebo padesát kusů (nemám odděleno tlustou čárou). Mohlo bejt víc, mohlo bejt míň. To nehodnotím, jen prostě konstatuju počet.

Některé nepodepsané. Nebo podepsané nečitelně. Nebo sice věrným čtenářem, o kterém jsem avšak nikdy neslyšel. Nebo nepřečtu prakticky celý (poměrně obsáhlý) text, odesílatele podle klikyháku neztotožním, nicméně závěrečný výraz "πčovina" je z celé stati nejsrozumitelnější. Pozvání na pravidelnou čundrcountryopečbuřtsongovou akci do jakési hospody. V jakési díře po granátu kdesi v severních Čechách. Uprostřed týdne. To se vám to zve, když víte, že hned tak nepřijedu. Ale já mám paměť jako svině.

Od literární žroutky, která by strašně ráda někomu psala a konečně našla někoho, kdo ji s tím nepošle do prdele. Z příležitostných klubových akcí. Ze zahraničí i z domova. Někteří zakoupí pohlednici, i vypíšou, ale pak nedokáží sehnat známku a pošlou až z domova. Nezřídka z Brna. Ti nejextrémnější z Lesné. Mno, což sice není až tak stoprocentně ono, ale zaplaťpánbůh za ty dary - vlastně na druhou stranu to mají i jako zpestření.

Překvapivě i od některých dvou nebo tří, jež se halasně hlásili k "se ti na to můžu vysrat", přičemž část z nich pro jistotu neváhala mne o svém zámyslu zpravit ještě emailem či po ICQ.

Nějaká relikvie vyhrabaná kdovíkde a poslaná jen tak z domu. Nebo nějaká relikvie vyhrabaná kdovíkde na druhém konci Evropy a z toho druhého konce Evropy taky poslaná.

Od dodavatelky v práci, jíž jsem se o svém záměru jen zmínil u pracovního oběda, načež ta se hrdě do akce Z připojila, aniž by o existenci těchto stránek měla hlubší tušení, než prostě že existují.

"Kombajny", kteří furt někde mózujou a posílaj a posílaj. Přinejmenším dva takoví cestovatelé. Ale jmenovat či zveřejňovat žebříčky nechci, stejně cenný je každý kus a od každého. Prohlídnu každý, přečtu (je-li co), založím. Bez obav (čímž chci říct nemějte strach, že by některý vniveč přišel; ne že bych bez obav zakládal, ačkoli to samozřejmě taky).

Nebo naopak odstrašující příklad (když nejmenuju předchozí, i tohohle jednou jenom v ústraní kopnu do prdele), který ani to jedno pivo za pohled a známku neobětuje, ale uškubne v práci na nástěnce velikonoční přání a hrdě a drze mi ho donese. Ne, tak tohle fakt není to zamýšlené. Ale při týdenní odmlce je první, kdo píčuje, že nemá co číst.

Prozatím díky a jen tak dál a houšť a ... prostě přeju hezký den a zase někdy napište :o))

Jak jsem indi-vindi na sraz sportovních redakcí dorazil, tak jsem i odrazil. Ostatní zase chytla křeč být co nejdřív doma, nechali se odvézt kýmsi na vlak do Heřmanova Městce. Kvůli čemuž vstávali v osm ráno. Pfff.

Já se probudil hezky v poledne, chvíli u kávy poklábosil s redaktory sparťany a kláštercoohřáky, v klídku se sbalil a šel přes kopec Krkanka, jak to bylo vlastně už kousek na ten vrchol, ukrutným padákem dolů do Žlebských Chvalovic a na vlak do Ronova nad Doubravou. Jestli to bylo pět kilometrů a hodinka pohodlné chůze? Cestou jsem se napásl švestek a, jak to ve zvyku nemívám, narval i do ešusu pro Ťapinku.

V klídku jsem si motoráčkem šukafonem, šnelcukem z Čáslavi a courákem z Tišnova dojel hezky až na Lesnou.

Cestou domů z golfu pak potkám Ilicze, an kráčí taktéž z víkendu ku domovu, v jeho případě z parkoviště.

Dohromady vypadá jak pračlověk. To asi ten luk. A zbytek buď jako návnada na lov nebo úlovek. Nebo železná rezerva. Jen klíče od auta v ruce ho dělí od Kromaňonce či Neandrtálce.

Fakt luk, kočku a půl melounu v igelitce (tedy v igelitce půl melounu, nikoliv luk a kočku, luk a kočku mimo igelitku, kočku v přepravce, luk volně v ruce mimo přepravku; půl melounem chci říct půl melounu jako půl melounu, nikoliv půl mega Kč jak koloťuk expremiér Gross od strejdy Vika).

On posléze tvrdí, že nešlo o půl melounu, nýbrž o půlkulatý květináč s trávou, což je sice docela dobře možné, i chápu, že o krmení kočky trávou pro její zažívání (té kočky, nikoli té trávy, kočka z trávy tráví) jsem už slyšel, avšak že by někdo tahal kočce na víkend kakáč s trávou (spolu s lukem), to jsem taky ještě neviděl.

Na kraji Čáslavi: zdálky to vypadá jako soukromý hřbitov na zahradě, lidi jsou dneska ve svých úchylkách neuvěřitelně vynalézaví ...

... zblízka se pak jedná pravděpodobně o výrobnu železničních kilometrovníků (zde je třeba ocenit zkostnatělost ČD resp. SŽDC, neboť šutr morgoš do sběrny neodtáhne). Mít na dvoře les kilometrovníkových patníků mi nepřijde ani o moc méně úchylné než ten hřbitov.

Ale ne, abych nepředbíhal. První polovina byla pracovní. Sraz veškerých dostupných a přítomných redaktórů a jiných podvratných živlů v jídelně spolu s vedením velkowebové firmy, krátká rekapitulace a probírka několika problémů. Z nichž některé mne zajímaly a týkaly se i nás, jiné mne nezajímaly a netýkaly se i nás. Po plynulém přechodu k těm druhým mám takový nejasný pocit, že jsem sice napjatě poslouchal, ale pár desítek minut nemohu tvrdit s naprostou určitostí, o čem se mluvilo.

Kardinální problém byl, že jsem si zapomněl koupit kafe a nahoře na hoře žádné nikde nebylo. Až po oné technické části jel jeden chlapík kamsi do městečka a kdesi u benzínky pytlik koupil.

Fakt fotbal - hrát - my - tedy i já. Měl jsem takňák zato, že se z toho vyzuju. A ono prdprd. Neumím? Prej nevadí.

"No dobře, tak tady mám aspoň nějaký normální tenisky a snad kraťasy ..."

"Kdepák, jen si nech ty kanady a maskáče, budeš obránce. Poziční. Libero. Stoper."

Po prezenci se zrodilo osm papírových, sedm reálně nastoupivších týmů (jeden obsahoval pouhého jednoho hráče a všechny zápasy kontumačně prohrál). Většinou šlo o mix několika různých skupin, právě pouze Kometa měla jako jediná kompaktní mančaft s pouhým jedním hostujícím čičmundou z Dukly Jihlava, neb naší sličné redaktorce Hromi bylo šoufl. Ale zase jsme měli alespoň jednoho hráče na střídání. Ba dokonce jeden z nás, Zajda, přiznal, že to kdysi i občas hrával. A tento se taky často pohybuje kolem házené. Pročež byl vstrčen do branky, aby ten debakl nebyl zas až tak velký.

Šlo o historický zlom. Na předchozích srazech prý za několik let Kometa dokázala vstřelit úhrnem jedinou branku, tentokrát jsme jich dali hned několik, přičemž na tomto místě hovořím o těch do brány soupeřů. Jestli se nepletu, zvítězit se nám nepodařilo snad nikdy, ale série remíz nás katapultovala až do semifinále a odtam (díky prohře) do boje o třetí místo. Ostatní - ti pod námi v tabulce - se vymlátili sami mezi sebou.

Stál jsem kousek před brankou a nikam se nehonil, nýbrž pouze mařil průniky protivníků. Jestliže se jeden nebo dva utrhli, ozvalo se z našich předsunutých řad: "Egi! Pryč!" Načež jsem odvětil: "Provedu," rozběhl se, uzmul míč a kopnul ho někam do prdele. Do lesa, za chatky, kamkoliv. Zkrátka to mrdnul kamkoliv do hajzlu. Libero, no. Tak.

Zase - když říkám "uzmul míč", myslím tím tu situaci, kdy útočník prchá směrem na Zajdu v naší bráně, ale před ním stojím já v kanadách. Ten si zhusta dává velký pozor, aby nešel do střetu moc čelem (nebo nohama). Přidám-li syčivé: "Na tohle vůbec nemysli," slabší nátury se zaleknou. A běží-li nátura silnější, jednou či dvakrát mi pomohlo z půl metru mu prostě neartikulovaně mocným hlasem vší silou zařvat do ksichtu. Zhruba od třetího zápasu jsem se často do míče trefil i na první pokus.

Jednou mne, omylem, poslali hodit aut. Tak jsem merunu uchopil a mrdnul jim ju tam jak handgranát. A prej špatně.

"A to nemůžete říct dopředu? Já to viděl naposledy v televizi v roce 1982. Jak mám takový věci vědět, volové?"

Od té chvíle už jsem nebyl od své úlohy rozptylován zbytečnostmi. Útok ve složení Poky, Čenda, Tom Čé, MarTin, duklák Jirka a těleso Dark (on vypadá jak méďa, ale když se dá do pohybu, měli protihráči jistý problém ho zastavit bez brzdicího lana jak na letadlové lodi) se staral o předek (dokonce jednou dva góly za jedno utkání, nevídané). Tak jsme se prokousávali turnajem až do semifinále, kde nás těsně porazila spojená redakce Sparta+Slavia.

A nakonec jsme podlehli v boji o třetí místo (a skončili tak čtvrtí) Liberci a spol., což bylo tím smutnější, že jsme v tomto zápase jeden gól přímo dali a na dva další přihráli, pročež jsme prohráli 3:0.

I tak to ovšem byl historický výkon a umístění redakce Komety a můj největší fotbalový zážitek za několik posledních desítek let.

V podvečer mi byl přihrán do cesty Roj. Takovej chlap s foťákem a s noutbukem. Co já vím, co je to za Roje? Asi taky dělá pro nějakou tudlenctu partu. Pamatoval jsem si jich s bídou deset, tenhle mezi ně za sobotu ještě nepatřil. Až mnohem mnohem později jsem zjistil, že je to TEN Roj, co si občas vyměnil pár slov v komentářích s Arthurem Dentem u něj na webu (když tento ještě kdy kde jaké komentáře pěstoval). Díky tomu jsem věděl, že má Roj i jakýsi "blogísek", ba svého času jsem si od něj sem tam cosi (pravda, obvykle v návaznosti na Denta) přečet. Česko je holt dědina.

Jo, teda s tím Rojem ... se prý chtěl vypravit k vysílači na kopec a zkusit si tam udělat i pár fotek, jen se mu nechtělo samotnému. A já den před tím machroval, že jsem tam byl. A že bych tam šel klidně znova. Lépe řečeno - to už jsme byli na náhorní rovině, na ten vrchol k vysílači to bylo kousek a do kopečka už zanedbatelně. Prostě jen kilák a půl, aby nám nebylo smutno, tak ve dvou, nebudeme se bát opruzené řitě nic. Jak řekli, tak udělali. K vysílači se došourali, pár fotek udělali. Strom včerejší jsem Rojovi ukázal, západ slunka se přesně opakoval. No velkolepé. Já marně chvíli křičel do vysílačky, nakonec jsem ji strčil do kapsy a šli jsme zase do prdele.

Ačkoli jsem se ještě zastavil na poli nad Zbyslavcem (sídlo naší základny), odkud byly vidět kopce kdesi na horizontu, Roj poznal dle svého soudu zcela jasně Sněžku.

Vytáhl jsem vysílačku a během několika vteřin jsem hovořil s panem "Barry Nová Paka", t.č. na portablu ve Vysokém nad Jizerou. Tedy opravdu spojení od Čáslavi do Krkonoš.

Jedno z mých nejdelších spojení. Aspoň jsem Barrymu Nová Paka připsal nějaké body do PMR Cupu.

Foto Špindlák (ano, i vedle toho už jsem stál na stadionu v Ústí, ačkoli jinak se známe jen z diskuzních fór) - www.fotokraus.cz.
Kompletní jeho galerie z fotbalu: http://www.fotokraus.cz/090829-esports/page00019.htm a tam okolo.

Já s vysílačkou kdesi v lesi u vysílača na kopci Krkanka v Železných horách.
Foto Roj - jeho fotografický kanál: http://www.flickr.com/photos/roj_czech

K padesátce sportovních webů spravuje jedna firma. Ta má vlastně na starost i nás jako redaktory (psavce, tabulkáře a fotografy). Neboť jednotlivé redakce mezi sebou často spolupracují a lidé se vzájemně znají jenom virtuálně, je prý záhodno jim jednou za rok uspořádat sraz. Aby se viděli. Hm. Osobně už jsem musel spolupracovat s dostatečným kvantem lidí, které jsem nikdy neviděl, přičemž mám u mnoha z nich dodnes pocit, že jsem o nic zásadního nepřišel.

Ostatní vyrazili už nějak hrubo dopředu kolem poledne, já kvůli mizernému ovzduší na ouřadě nechtěl zdrhat nijak předčasně, jel jsem o vlak nebo o dva později. Sám, v klidu. Do Čáslavi, kde mají tu špecialitu, že jim tam vedou dvě železniční trati, pročež mají taky dvě nádraží. Sice nedaleko, ale dvě. Po jakési veledlouhé lávce se tam jde. A odtam šukafonem do Třemošnice. A na kopec do Zbyslavce do bejvalýho pionýrskýho tábora ROH.

Soustava nádraží v Čáslavi. Soustava, ne šoustavá. No, ačkoli jak tam spolu souleží ...

Když říkám do kopce, myslím tím do kopce. V sousední vesnici měla bejt hospoda, kam se náš šéfredaktor MarTin holedbal, že v případě strádání je možno vyrazit. No, zaplaťpánbůh na to nedošlo. To by mohlo bejt celkem zajímavý drápat se z putyky nahoru.

Už podle mapy a v ní zakreslených hustých souřadnic jsem si říkal, že ten kopec má určitě sto metrů vejškovejch. No, neměl. Měl 220. Ty krávo. Ale zas se tam šlo takovou romantickou roklí a na kraji jakési osady rostly švestky.

Úplně nahoře u vysílače jsem si řekl, že je načase vysílat. I vylovil jsem z báglu vysílačku, PMR, takovýho toho sráča s deklarovaným dosahem 1-3 km. Už o tom tady byla řeč. A chvílu jsem tam pohýkával: "Výzva na kanále, výzva na kanále," až se mi přihlásil Myšák Žiželice. Snad radioamatér. Tak jsme chvíli splkli. Třicet kilometrů spojení, to by na pátek ušlo.

Došel jsem, pochopitelně, takřka za tmy a moji redaktoři se už rozmazávali. Ale to byl teprvá začátek ...

Pijavice předvedla další etudu ze svého repertoáru zásadních řídících postupů.

Přestavěla si nábytek v kanceláři. Tedy nechala si přestavět nábytek v kanceláři. A sem tam opravit i nějakou povrchovou vadu. Řidič Mirajz tahal stoly, Kvakinova ~~pích...~~ asistentka Číča se štětečkem bezbarvým lakem napravovala šrámy. To celé už v pátek tedy. Ale vím, proč o tom píšu až k pondělku. Abych nepředbíhal ...

On nikdo ani vážně nepočítal s tím, že bych se toho třeba účastnil. A to já taky ne. Jenom mi, jakmile jsem o tom slyšel, bylo jasné, že nemá šanci dosáhnout síťový kabel k počítači. Žádný problém. Já s tím počítal, jakmile skončili, zavolali mne, já z cívky odměřil, natáhl podél zdi, nacvaknul dvě koncovky, počítač opět huhlal do sítě.

Horší moment byl, že nedosáhl ani telefon. Ten tedy zůstal na skříňce pod oknem.

I začala naléhat (na mne), nechť seženu i kabel telefonní. Jelikož jsem měl stejně cestu do města, přislíbil jsem, že se pokusím. A pokusil. A nesehnal.

Ono asi takto - do telefonu vedl jakýsi šestižilový plochý kabel. Vím já proč? To je jakýsi ISDN telefon, ukrutně přechytralý. Zašel jsem v pátek do KARSu, kde takové krámy mívají, šestižilový neměli.

Takhle v pondělí jsem zavolal telefoňákovi, co se nám stará o ústřednu, odkud se takové šlauchy béřou? Prý jich mají několik kilometrů ve skladu. Ale nikdo to nechce. Proč vlastně? K tomuhle? Divný, k tomu by měl stačit čtyřžilový (kterých samozřejmě v KARSu měli plný regál). A vida, i k mému, stejnému, přístroji vede jenom čtyřdrátový. Proč tam je šesti? Asi někomu, kdo to tam instaloval, přebyl někde v krabici. Děkuji, mějte se.

Pěkné. V tomto smyslu jsem informoval Pijavici. S tím, že tam budu mít stejně cestu příležitostně v krátké době a opakovaně (asi dnes večer do fanshopu Komety něco zařídit a stejně tak zítra ráno na Magorát).

"Že bych se jako v poledne v pondělí sbalil a jel do centra města, nejlépe ještě šalinou, neb se tam přes den ale hodně blbě parkuje, navíc ještě když ani šalinkartu nemám? No, tak to mi nepřijde jako úplně nejlepší nápad."

Chtě nechtě tak musel řidič Mirajz sebrat saky paky a jet Pijavici pro telefonní kabel (a ano, když už ho dovezl, tak jsem prostě pět minut obětoval a zapojil jí ho, ať je od ní pokoj).

Ráno jsme se lehce nasnídali, sbalili, věci odložili do patřičného k tomu určeného stanu a vydali se "jen tak na chvílu odlovit pár krabek".

Přičemž "na chvílu" a "pár krabek" se zvrtlo jaksi na celý den a i s cestou do NMNM zpátky na vlak ke třiceti kilometrům.

Právě tady jsem se rozhodl, že geocaching bude nutno přeřadit z kategorie "Ťapinčina zábava mnou podporovaná a s mojí občasnou účastí a spoluprací" do skupiny "Ťapinčina zábava prostá". Já mám svoje, ona má svoje. Když o tom už v životě neuslyším, budu možná nejspokojenější.

Ale jo, mně nevadí ta vzdálenost, ačkoli mne pobolívala noha odřená včera z mokrejch bot, polovina míst by stála za návštěvu i tak. Polovina. Pasecká skála, bejvalá jakási rumunská kaplička (co už tam není), památná lípa, dalších ještě několik jen tak. A pár jich jednoduše vyškrtnout. Ale kdyby to byl člověk věděl a pořádně se na to připravil. Třeba se nenasnídal lehce, ale kupříkladu pořádně. Nebo si vzal do kapsy alespoň dvě Tatranky, které měl stejně v báglu, že?

"Ty máš hlad?" (udivené dotazy po patnácti kilometrech) "A proč jsi neřekl, že máš hlad?"

Piča, proč jsem asi u pozastavení nad každou míjenou hospodou hlasoval pro návštěvu? Kukuřicu hnusnou nezralou u cesty žeru asi proto, že mně chutná, ne? Hlásil jsem se o tu hospodu málo? Když řeknu, že bych tam šel, co je na tom málo? Co víc můžu asi tak dělat, když Ťapinka včera prožrala veškerou moji hotovost a ona se svojí peněženkou hlasuje pro další krabičky, krabičky, krabičky? Mám se s nima třema hádat?

Prostě se Ťapinka přehoupla do té výkonové kategorie "hamty, hamty, ať mám víc než tamty". Když to srovnám s Velikonocema, kdy jsme rámcově stanovili sektor, Ťapinka si poznačila všechny pičoviny v okolí, přičemž jsme pak udělali střední trasu: tady je jich nejvíc, k téhle si uděláme zacházku, pro tuhle si vylez, když se ti chce, já počkám v hospodě, ale na tyhle dvě už se vyserem, protože jsou daleko, byla by to velká zacházka a musíme si najít v klidu místo na spaní. Tentokrát vysrat se byť na jedinou krabičku? Ó, hrůzo. Že se kvůli ní musí dva kilometry po hnusné silnici tam do naprosto nezajímavé vesnice, dva kilometry po hnusné silnici zase dál? Se psama na šňůře, ať si rozpálenýho asfaltu hezky užijí? No a?

Jo, nakonec jsme se i do té hospody dostali. Chachá. Hostinec U Janečků v Kadově. Prej "Turisty vyhledávaná restaurace". Turisti budou asi tak trochu kokoti. Půl hodiny čekání jenom na polívku. A ti šťastlivci, kteří si objednali "smažený sýr", dostali smaženou rostlinnou náhražku. Smaženej sejr bez sejra. Já se poseru.

Na co jsem se celou dobu aspoň těšil, byl Harusův kopec. Jé, jak já se těšil. V plánu byl. Já tam byl naposled bratru před patnácti lety, uvidím, jak to tam vypadá dneska (a v létě obecně). Tam si aspoň sednu na čtvrt půl hodinky s vysílačkou, když už se tady musím potácet, a zkusím, jestli z takovýho hangu nechytnu po delší době nějaké rozumné dálkové spojení.

Tedy přesněji řečeno ... Majda zahla kramle už dřív. Vlastík už tam měl krabičku najitou dřív. Já viděl, že já nemám šanci to s mým už zpět nafasovaným báglem stihnout. Jen Ťapinka si to střihla. Samozřejmě, když mokrý stan táhnu já a pséky si taky nechám. Zas tak - mně nevadí, že je ten bágl těžší. Nijak zvlášť. Ale zdrhat s ním do kopce a pak na nádraží, to prostě nejde. S tím můžete jít, prakticky vytrvale, ale nevyběhnete za hodinku Harusák a ještě zpátky. Když je to poslední večerní vlak. A z Nového Města pak už nic nejede. Vůbec nic. Prakticky jediná možnost byla dostat se domů aspoň jeden. Kdyby průser, doma auto. A letět na ten kopec, abych tam neměl ani tu čtvrthodinu na vysílačku?

Ťapinka doběhla k vlaku dvě minuty před odjezdem. A ještě si honila triko (tedy poté, co si jej vyždímala). Pominu-li velkoryse fakt, že dva dny byla z toho vedle.

Začátek dobrý (teda až na to vstávání ráno). Dojeli jsme do Novýho Města na Moravě a tam přibrali ještě Vlastíkovu kamarádku Majdu nebo jak. Já si vyloudil kafe z kafomatu a sedl si před nádraží, hlídal jim baťohy a oni si šli najít jakousi tu pičovinu. Jednu nebo dvě. Možná tři. Spíš dvě. Ke třetí přizvali mne.

Ono se to nepíše na ten jejich praštěnej web, ale snad se nikdo neposere, když to napráskám tady. Vpodstatě jde o to, že si kačer vyluští šifrou přeukrutnou, že má jít někam (jako na souřadnicemi určené místo "M", ne do prdele, ač to by moh taky), tam si s sebou vzít rádio či sluchátka k mobilnímu telefonu (má-li telefon, který kromě telefonování a již zlidovělému vypisování pičovských KTZ slouží i k poslouchání rádia). Tam naladí patřičnou frekvenci a poslouchá ... vrčení. Víte, jak to je - smíte si sestrojit pro laboratorní účely malý FM vysílač s nicotným výkonem a dosahem pár metrů. Tak, aby nerušil rádio obyčejným posluchačům. Čili to byl právě on. Hezky si tam vrčel. Při troše dobré vůle se v tom drnčení dá postřehnout morseovka. Ale právě pekelně rychlá. Nekonečná smyčka. A voni prej si s tím neporaděj. Co já?

Stoupnul jsem si na patřičnej vobrubník a poslouchal ... a poslouchal a poslouchal. Musel jsem si nasadit obě sluchátka, aby mne nerušil zvuk. A pak i zavřít voči, abych neviděl ty tři, jak kolem mne chodí jak mlsní psi a nebo se kejvaj jak starej Brůna. A poslouchal. Desetkrát dokola. Dvacetkrát. Třicetkrát. Vždycky zachytil jeden znak, při dalším cyklu spočítal, kolikátej je. Nebo naopak. A tak furt dokola. Pět minut? Deset?

Odposlechl, vyluštil. Předal. Kačeři načudlíkali do pristrojů, šli a na první pokus vytáhli z patřičného místa patřičnou krabici. Nutno podotknout - taktéž velmi interesantní, ale to už si pro jistotu nechám pro sebe.

Jak jsem později vyrozuměl od jiných - slabší nátury to po desítkách minut vzdaly, ty silnější ze slabších nátur volaly radioamatérům a dávaly jim to poslouchat.

Jak by řek Roman aus München - ano, člověk vydrezůrovaný z Pionýra Rejpalem, Šroubkem a Zajícem to dá dohromady. A já měl snad i jednu z pionýrských odbornosti "Spojař" nebo jak. Takhle rychlej pípák jsem ale nechytal v životě, to přiznám upřímně.

Pláštěnky, i tak jsme byli záhy od stehen dolů, kam pláštěnky nedošáhnou, mokří. A rukávy. Když vám kousek rukávu leze z pláštěnky, nevěřili byste, jak rychle ta voda dokáže vzlínat. A když vám ještě zatéká ne úplně těsnící kapucí ...

Takto jsme asi za hodinu došli k Medlovu, kde byla srazová základna u rybeca v areálu na konci prázdnin už opuštěného pionýrského tábora.

Vlastík si objednal meruňkové knedlíky s tvarohem. Donesli mu je. V okamžiku, kdy zapích vidličku, ukrojil první sousto a labužnicky nesl do huby, vyřítil se s vytřeštěným výrazem číšník z kuchyně s řevem:

Normální člověk by zahodil vidličku jak kousnutej hadem. Ne tak Vlastík, který se na lahodné sousto jen udiveně podíval a opáčil:

"Když, úúú, jééé, já se, uh, hm, ufff, já se vám hrozně omlouvám," pravil pikolík, "ale tady paní vám na to omylem místo tvarohu dala balkánský sýr. Ona," ukázal na babu popadající dech a opírající se o pípu, "ona vám dá novou opravenou porci."

A s tím prostě Vlastíkovi čajznul talíř a vyškub vidličku (nevíte, proč furt píšu "vydličku"?) z ruky. Škoda, ani ochutnat to nestihl. Mohla to být zajímavá harmonie chutí. Zvláště pro Vlastíka, který se svého času živil Zlatými oplatky lískooříškovými s tvrdým Eidamem.

Setkali se s Darkem (mým kolegou fotografem z Komety) a s jednou velkou tajemnou uznávanou geocacherskou kapacitou z řad státních úřednic. Jmenovat výjimečně nebudu. Kolegyně prostě.

Večer pak vyplnila přednáška Dra. Grygara. Fantastickej chlapík. Nakousnete téma a než dořeknete větu, má z rukávu vysypanou čtvrthodinovou odpověď (mj. vtipnou). Jako malej jsem jeho pořady žral. Neztratil nic ze svýho pomyslnýho šarmu, ba naopak možná získal.

Ba jsem měl dokonce i tu čest s ním při volné diskusi pak prohodit pár slov. Barvitě totiž krom jiného líčil, proč že před několika lety vědátoři vyškrtli Pluto ze seznamu planet. Jak tam pořád tušili gravitační anomálii, až v roce 1978 objevili Chárona, Plutův měsíc. Či spíš srovnatelnej gryml. Jakože dvojplaneta. Jenomže furt tam byla anomálie, která jako by ukazovala na další planetu. A von zase měsíc nebo jaká potvora motající se okolo. Anomálie. Zas kus skály. Pak další a další. A nakonec tam podobnejch šutráků objevili několik tisíc. Navíc to celý líce po divné dráze, prostě se to mezi vostatní spořádané planety nehodí. Kongres, papír, propiska ... a Pluto v piči.

Jelikož jsem to buď v Grygarově lavině informací nepostřehl, nebo to nějak zamluvil, potřeboval jsem zjistit, kdy se to celý odehrálo.

Mám totiž v živé paměti, jak v nějaké první nebo druhé třídě jsme byli v Brně v planetáriu, kde nám podobnej hvězdológ zaníceně a s jistou dávkou dogmatičnosti líčil, že za Plutem se možná skrývá ještě desátá - hypotetická - planeta, pracovně nazvaná Transpluto. Charon byl objevenej sice už roku 1978, ale tenkrát ho opravdu považovali za pouhý měsíc, možná celej ten cirkus maximálně za dvojplanetu. Další začli houfně sledovat až snad na přelomu tisíciletí. A v roce 2006 to celý z toho seznamu planet vyhodili. Pročež tenkrát, dle tehdejších znalostí, dědek v planetáriu na Monte Bú patrně nekecal.

Nová Pijavice se nám ukazuje v těch nejlepších barvách. Konečně asi dojde na jistý zdroj situací z kategorie těch veselejších.

Úterkem počínaje za ní dochází až na několik hodin denně skupina dětí a jejich dětí. Neb je Pijavice ve 42 letech několikanásobnou babičkou a poprvé se okotila ještě před maturitou. Rodinka si chodí zkoumat, jakou má maminka/babička pěknou novou kancelář a jak pohodlně se tam sedí v křesílkách u konferenčního stolku určeného k poradám.

Kolega Liška Podšitej, neznalý situace, když viděl tu tlupu, mínil: "Ty vole, nespletli se? Sociálka je o patro níž." Inu tak.

Ještě paní Pijavice neví, kde je v budově hajzl, ale už má zcela jasno od úterka, že jí nebude stačit přidělený měsíční limit na telefon. Jak stará Tasemnice měla léta letoucí kredit 800,- Kč/měs., tahle už ví, že potřebuje přinejmenším dvojnásobek, aby mohla erudovaně ouřad řídit.

A hlavním úkolem nejbližších dnů je ... odstranění tónovacích fólií z oken. Jde o východní stranu budovy, kam se napírá to nepříjemné ostré ranní slunko, proto tam svého času byly fólie vylepeny (velkoryse lze pominout cenu snad v řádu tisíců). Litovali jsme Pijavici, že asi, nebohá, špatně vidí. Ve sdílné chvíli vysvětlila - fólie je třeba odstranit, aby jí v kanceláři dobře rostly kvítka.

Kupodivu se mi snad podařilo jí hned v to pondělí vysvětlit, že skutečně jsou tady lidé, kteří mohou cca 20-30% práce dělat, až v budově nikdo není a nehrabe se jim v datech uložených na serverech. Neboť jsou i tito placeni za pouhou jednu pracovní dobu, nemohou zároveň chodit v osm ráno a zároveň být do pozdnějšího odpoledne, případně do večera. Tedy kupříkladu já. Cvičně jsem v úterý přišel kolem čtvrt na deset a ve středu něco před devátou (a zapsal se příležitostně do knihy docházky), nicméně to vypadá, že alespoň tuto drobnou epizodu prozatím pochopila.

Odpoledne se hraje další "domácí" přípravné utkání, Kometa Brno proti Ocelářům z Třince. Vzhledem ke stále probíhající rekonstrukci Ronda to celé v Blansku.

Neb jest letos jakási nadúroda jakýchsi pitomých muchniček a stěrače už mi fungují spíš jako roztěrače, přinutil jsem se zastavit u benzínky a zakoupit stěrače nové.

"Protože si jdu koupit a vyměnit stěrače. Když mi umejete vokna, nepoznám, jestli nový stěrače stírají."

Vlastně bych jí nemusel nic vysvětlovat, to dá rozum, nechcu a basta. Ale chtěl jsem, aby věděla, že to není moje averze vůči její práci, aby nebyla zklamaná, že o její služby není zájem. Prostě se mi to jenom nehodilo. Vykráčel jsem z prodejny s novými stěrači, na místě vyměnil, ty staré před jejími zraky hodil do popelnice. Ošplíchnul skla, zkontroloval, že jsou skutečně setřená. Nastartoval, potlačil nutkání dát té dobré prsaté duši nějaké drobné i bez práce jen za snahu a ochotu a zkroušený výraz, rozsvítil, odbrzdil a odjel.

Svérázný hokejový styl Kamila Brabence.
Výsledek 1:4, tedy nakládačka pro Kometu, více foto zde ...

Osud (a Velkej Šéf Kvakin a Magorát města Brna) byl našemu malému ouřadu neskonale milostiv a ve své nekonečné dobrotě uštědřil nám novou Pijavici. Ano, přesně tu, již jejíž pověst předchází (když ji z konkurenčního ouřadu pro neschopnost vyhodili, celý odbor radostí týden chlastal).

Je-li normální tajemník ouřadu jmenován a je třeba nemocen, zastupuje ho jeho zástupce. V našem případě zástupička. Ovšem není-li funkce (dočasně nebo trvale) obsazena, přebírá jeho povinnosti a pravomoci ze zákona Velkej Šéf. Takto nám tedy Kvakin (ouřadu vůbec a nám coby plonkáčům nezařazeným do konkrétního odboru) přes prázdniny velel.

Problém způsobila kolegyně nezodpovědná redaktorka a úřednice pro styk Fišta.

Jednak měla jakousi "černou jízdu" služebním vozidlem. Tedy, černou jízdu ...

Nikdy se na to nijak nehrálo, nikdo to nijak nepřeháněl. Pravda, potřebuju-li si něco vyřídit služebákem ve městě, namyslím si k tomu ještě reálnou pracovní cestu a vezmu to při té příležitosti. Nebo prostě na férovku řeknu, že se mi nechce potupákem kamsi cosi urobit a nějak se to tam už napíše. Zvlášť v mým případě, kdy naopak většinu služebních věcí objíždím autem soukromým. Stejně tak Fišta - co chvíli onanuje i o víkendu v obřadní síni, tu pomáhá při svatbách, onde zařizuje vítání občánků, chodí blahopřát babičkám a dědečkům a tak. Půlku toho odjezdí svým potratem Fiat Uno. Nikdo by za deset kilometrů zeleným drakem nic neřekl, kdyby ...

... kdyby nebyla třeba blbá a nepsala tam konkrétní ulici, kdy tam a zpátky to nemůže být víc, než nějaké 4 km. A na tachometru čtrnáct. Buď napíšu vocaď pocaď, nebo tam jednoduše škrábnu "Brno-město" a ližte mi řiť. Nevím, kdo to zkoumal, každopádně bylo jí to výtýkáno a s výmluvama příliš přesvědčivě nepochodila.

A za další - nesla Kvakinovi měsíční výkaz docházky. Ten, pamětliv incidentu s jízdním příkazem, formálně se zeptal, jestli jí to sedí proti knize docházky. Jestli by ji jako nemoh trochu zase nasrat?

Fišta, piča, místo aby pravila: "Samozřejmě," a bez dalšího vysvětlování odešla, počala (ve smyslu začala, nikoli zabřezla) mektat jakési velkodušnosti, že "až na nějaké drobnosti", že v knize má víc, ve výkazu míň, jelikož má víc celkově, což ovšem není přesčas, který by jí nikdo beztak nezaplatil, ale jen tak pro dobro kolektivu ...

V tu chvíli to začalo Kvakina zajímat, vcelku logicky, on už je taková krysa. I uchopil (snad historicky poprvé za již druhé volební období) knihu docházky a jal se zkoumat.

Bohužel při tom došel mj. k překvapivému zjištění, že na úseku tajemnice existují i lidé, jež v knize za celou její existenci (tohoto konkrétního kusu, tedy cca pět let) vůbec nefigurují. Potažmo od nich ani neexistují měsíční souhrny. Přinejmenším jeden takový, že je. Ojoj.

Ostatní se poctivě zapisují. Na druhou stranu nechápu ty čísílka - v sedm ráno tam podle knihy musí být docela solidní nával, přičemž by mne zajímalo, kde teda všichni jsou v ty tří nebo čtyři hodiny, když kniha značí plnej barák a reálně nikde ani čapa? No dobrá, ale zpět ke mně ...

Se ví, kdysi sextretářka Oloušek, dej jí Pámbu věčnou slávu, ta každý měsíc prudila: "Docházku, Mišíku, docházku." Já se tenkrát i písával. Tedy jsem otevřel vždy v takovém případě soubor OdprD.xls, vypsal, vytiskl, podepsal a Olouškovi donesl. Olouška však sklátila zlá choroba, dlouhodobě krempírovala, nakonec i umřela. Jelikož po mně nikdo docházku nechtěl, přestal jsem ji zpracovávat. A zjistil, že to funguje i bez toho. Vida. A jelikož z toho neplodím výkaz, eliminoval jsem postupem času i zapisování do knihy. Beztak už Tasemnici přestalo bavit mne pohlavkovat a vůbec všechny moje příchody veskrze přestaly zajímat.

Byla nám představena nová Pijavice (tedy nástupkyně Tasemnice) a na krátké poradě při té příležitosti nám bylo kladeno na srdce, že jest třeba se zapisovat do knihy příchodů a odchodů, a to i v případě, že opouštíme na delší dobu (než trafika nebo oběd) pracoviště. Nebo dát aspoň vědět na sextretariát. Jak jsem hbitě pochopil, všichni se od té doby hodlají při přerušení práce zapisovat. Já si z toho vybral ono "nebo dát vědět", což jsem zpravidla činil i dosud.

Avšak to vidím tak, že priorita číslo jedna bude pro nejbližší dobu evidence docházky a její měsíční sumarizace. Což dle mé vize znamená, abych se tam alespoň jednou za dva až tři dny zastavil a něco tam napsal. A soubor OdprD.xls vytáhl z archivu a pomyslně oprášil. Samozřejmě, dělá se to ledaskde a takřka všude, ale takový razantní zlom, to vypadá na začínající prudu.

Hajzl. Vykurvenej. Ten krám má zvuk jak stíhačka. Co je k tomu, zmrdy, pudí v sedm ráno?

... no, ona měla přijet už nějak večer, jenže jak je stará (a že je dost stará), tak je hloupoučká, inu, doktorka, nechala si na přestup u Českých Drah pouhých dvacet minut, pročež jí Pinda Líná ujela ...

... takže jsem ji vyzvedával až hrubo v noci v Kéniku na nádru. To je taky jedno z těch, co mají nezaměnitelnou atmosféru.

Shořel bazmek. Takový nanicovatý. Za dvě nebo tři stovky. Čímž jsem strávil plodně půl dne.

Náš skvělý ouřad má v rámci svojí vstřícnosti pro ovčany "VIP" tedy "Veřejné Internetové Pracoviště". Bývalý nepoužívaný kumbál, v něm tři staré, od jakési firmy vyřazené počítače. Ovčan přijde, sedne si a v duchu "svobodného přístupu k informacím" si může zdarma browzdat po internetu. Na což dozírá Tlustej Vratočuč Gauner, ten tam má podobný čtvrtý krám, v ďouře je kamera, obraz z kamery má Gauner na monitoru. Dlužno podotknout, že jsem počítal, že ztráta nějaké té myši nebo klávesnice mne nezabije, toho mám ze starejch mašin plný krabice, za několik let existence se mi neztratila ani od jednoho ani jediná. Jako bonus si může Gauner brouzdnout taky. Čehož hojně využívá, přeci nebude furt čumět na televizi. A furt sere s nějakejma připitomělejma dotazama, neb má pocit, že moje náplň zahrnuje podporu jeho kratochvíle. Tolik známá fakta.

Celý tento "okruh" má vlastní malý routřík, blafnul od něj napájecí zdroj. Adaptér. Takový to do zásuvky, jak to vypadá jako nabíječka.

Což jsem zjistil hned asi za půl hodiny, ledva jsem se vloupal do racku, zřel, že router nesvítí, vykostil adaptér z útrob. Našel voltmetr a ubezpečil se, že přinejmenším adaptér Netanjahu. Pak-li to nevodsralo celý, moh by stačit novej tenhle píčus.

Splašil jsem řidiče Mirajze, který zrovna jel někam s asistentkou Číčou na nákup do Makra. Pročež jsem ho zaúkoloval, nechť takový vehement koupí. To by tam mohli mít. Nebo v nějakým tom Datartu, Electroworldu nebo jakým velkoelektrohokynářství. Klidně ať koupí univerzál od rákosníků. Polaritu a koncovku uvítám stejné, není podmínkou (kdyžtak cvaknu a napájím). Poctivě prolezli všechno plus ještě asi dva navíc, neměli nikde. O čemž mne průběžně co dvacet minut informoval telefonem. Abych jó nic neudělal.

"Hele, Mirajz, tak se cestou zpátky stavte v AlfaCompu, máte to skoro při cestě, tam takovejhle jakejsi hajzl mají. V Brně skladem. Prostě jim to ukaž, voni budou vědět."

Mirajz přijel, bez adaptéru. Prej nemají. Nemají v sortimentu. Kurva, dyť jsem se na to díval.

Zas jsem jel okolo já, cestou k Šušňovi na oběd, to už jsem byl tak prozíravej, že jsem si i číslo zboží opsal.

Položil jsem mrtvý adaptér na pultík a zavelel: "Hen to. Už tady byl kolega. Prej nemáte. Máte. Esli váš systém nekecá, tak pod kódem 40380."

"Jak to, kurva, že to není von? Pět voltů, koncovka čtyři milimetry, plus uprostřed, mínus vokolo." (si nepamatuju z hlavy, ale takhle to, tuším, bylo)

"Nó, ale, víte ... vy to máte na dva ampéry, tenhle dává tři ampéry. Aby vám to neshořelo."

"Prosím vás, to je učivo fyziky pro základní školu. Dejte to sem a o mý ampéry se nestarejte."

A dycky jsem myslel, že v počítačovejch obchodech dělaj narozdíl od velkoprodejen smíšeného zboží alespoň napůl gramotní a příčetní lidi. Inu, omyl. Mám mu vysvětlovat, že to tam ten proud nerve pod tlakem, ale že je tam uvedenej proud maximální? A zařízení si, pochopitelně, odebere jen tolik těch jeho ampérů, kolik samo potřebuje?

A dostal jsem vyjádření od DrDol a její party, že žádnej poplatek za neoprávněný odtah vozidla se vracet nebude. Tedy takové je prozatím jejich stanovisko.

Že značka tam byla tejden dopředu. Po čemž je mi vcelku hovno. Mne zajímá stav, jakej je v ulici při příjezdu.

Že o kus dál v ulici stála další. To už je jak s blbcama. Když k ní dalších padesát metrů nedojedu, tak o ní prostě nevím, ne? Mne nezajímá, jaká značka je kde o kilometr dál. I kdybych ji viděl, platila by až od ní samotné, neboť tam nebyla dodatková tabulka vyznačující průběh.

Že auto, které z mého pohledu clonilo tu značku na začátku, bylo invalidního občana. A po tom je mi už úplně piču. A prej nelze zjistit, do jaké míry.

Tady bych řekl, že lze s úspěchem využít parafrázi pravidla "In dubio pro reo", tedy "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (ač jsem nebyl obviněný, nýbrž postižený úřední zvůlí). To by DrDol jakožto JUDr mohla i už někdy slyšet. Já jsem si jistý, že pořádně vidět nebyla, oni neví, do jaké míry (tedy do nějaké patrně ano). Takže by mělo být dáno za pravdu mně.

Operují fotkou z čelního pohledu, kde je značka "pouze" za tenkým sloupkem od značky stálé. Jenže ani takto není značka platná, protože podle vyjádření dopraváckých kapacit o policie a polopolicie musí být značky viditelné 100% povrchu. Značka nemůže být zacloněna trochu, trochu víc nebo trochu míň a z viditelné plochy řidič kalkulovat, co tím červeným půlměsícem chtěl básník říci. Všechno nebo nic. Když není vidět částečně, je to, jako by tam nebyla vůbec.

Pojmy o umístění značky "včas a z dostatečné vzdálenosti viditelné" DrDol také příliš nepobírá, domnívá se, že jde o můj slohový obrat, nikoli o citaci z prováděcí vyhlášky k provozu na pozemních komunikacích. Inu, JUDr.

Dokonce jsem pokročil až tak daleko, že jsem provedl i pokus, čímž nevím, jestli jsem si trochu nenasral do hnízda. Jelikož z jejich snímků lze zjistit, kde přesně značka stála, vypůjčil jsem si otylého kolegu Makadama z referátu psích hoven (a dopravních značek při blokovém čištění) a postavil ho do místa, kde inkriminovaného dne stála zákazová značka. Jenže jsem tam neměl patřičně zaparkované to auto. Auto tam bylo, ale přinejmenším o půl metru až metr více vpředu.

Tohle auto stálo třicet centimetrů před čárou, z jejich "důkazního" snímku je jasně zřetelné, že tamto stálo za čárou. Dvacet čísel jistě, víc možná. Přesně to podle času nezjistíte ani třeba podle stínu, neboť onoho dne jednak slunko nesvítilo, za druhé tam dopoledne nesvítí nikdy. Není poznat poloha kol vůči zadní čáře za autem, ani o kolik mělo delší zadek.

Jo, a prej - když jsem šel pak od auta, tak jsem přece musel jít zezadu kolem té značky? No ... to asi jo. Ale nějak mne nenapadá rozumný důvod, proč by mne měla upoutat. Vy taky, když jdete jako chodci po ulici, ohlížíte se zpátky na značky, které míjíte? Jelikož bylo určitě k deváté, měl jsem jiné starosti.

Hlavní potíž je v tom, že se furt nemůžu dostat k tomu, abych jim znova napsal (a to je to se zpožděním deníčku už zase měsíc).

Pozval si mne Harpagon Spojka, že se mu v rámci připsání kreditu na otevřený účet v hospodě mám podívat na počítač.

Tedy ne, že bych po tom přímo prahnul, už jsem jich pěkných pár pěkně ošklivých (myšleno počítačů, nikoli Harpagonů, tedy v tomto případě je to tak myšleno, jinak samozřejmě ...) i viděl.

Není nad přátelské zápasy. Chtěl bych občas vidět ty nepřátelské.
Fotogalerie zde ...

Jen cestou s psékama jsme zašli nad Zaječí Horou kousek do lesa, kde Ťapinka při geokačení svého času našla pomníček. Tedy o pomníčku geokačeři vědí, mají ho jako zadání, Ťapinka geokačena našla geopičovinu u pomníčku, pročež zahořela touhou mi pomníček ukázat.

Pomníček hovoří o tom, kterak nějakou lepou děvu zlosyn proklál (nikoli proklel, proklál jako píchl, tedy nikoli opíchal, ačkoli ... no zkrátka zabil).

Nic dalšího se asi moc neví, tedy alespoň já nic dalšího nenašel. Kdyby se přihlásil nějaký investigativec ... ále, na počítání ryb na Gagarinové jste se taky vysrali. Tak to prostě zůstane zahaleno. Rouškou. Tajemství. Volové.

Groulovic rozšířená rodinka (tedy pan Groula, jeho rozšířená březí reálná samic Ivet a to celé obohaceno ještě o kibice a kvartýrmachra prsatou Marťu) se vypravila na dovolenou.

Fikaně se ulágrovali kdesi u Humpolce, takto v pupku republiky (to zní vzletně, ne? však to myslím geograficky, nikoli významově), odkud po zbytek doby podnikali loupeživé výpravy po širokém a dalekém okolí (do vzdálenosti 100+ km) za účelem vyžrání všech možných známých. I neznámých. Seč jim to kuriózními událostmi stižené vozidlo dovolilo.

Takto zavítali i k nám. My obratem zatáhli jsme je na golf, jak je naším (ne)dobrým zvykem. Neboť co už s nima taky, že?

A jest to tu. Začátek srpna - začátek hokejové sezóny. Ale fakt jsem si jako malej a blbej kdysi naivně myslel, že lední hokej se hraje jaksi převážně v zimě.

Letošní příprava byla zpestřena tím, že v Brně se opravuje hala Rondo, pročež Kometa hrála domácí zápasy venku. Ovšem ne přímo u soupeře, ale na půjčených stadionech po jižní Moravě. Tak kupříkladu tento Kometa Brno vs. HK 36 Skalica, kde Kometa byla coby domácí, se hrál v Hodoníně.

Vida, já vlastně celej život asi nebyl pořádně v Hodoníně. Co bych taky dělal v Hodoníně, že? Možná jsem projížděl, ale že bych se cíleně vypravil do Hodonína, to mne nikdy jaksi upřímně nenapadlo. A teď jsem se tam dostal shodou okolností hned dvakrát za dva měsíce - nejprv se slepejšama na vodě v červnu, potom dneska.

Ještě jsem měl v Hodecu chvílu fóra, zašel jsem si na kafe, chvíli sedl a četl v kavárně (natolik jsem byl prozíravý, že jsem si vzal knihu). Před odchodem na stadion, že se zajdu přepudrovat.

Se šlo po pár schůdcích dolů, tam byly záchody, bokem od schodiště "WC Sně-ŽENKY" a přímo proti schodům "WC Tuli-PÁNI".

Nehodnotím vtipnost nápisů, ale přece jenom je to možná lepší než fádní "Hajzl".

"Já z těch schodů četl WC TUPANI a divil jsem se, odkud mne můžete znát."

Nemáš, chlapče, nemáš ...
Konečný stav 5:3 pro "domácí", fotogalerie zde ...

Potřeboval jsem cosi zaplatit. Potřeboval jsem cosi zaplatit platební kartou. Potřeboval jsem cosi zaplatit přes internet platební kartou. Potřeboval jsem cosi zaplatit přes internet jednou konkrétní platební kartou od jednoho konkrétního účtu.

Avšak vytáhnu onu jednu konkrétní platební kartu od onoho jednoho konkrétního účtu ... a ejhle, karta propadlá. Nu což? Ona takhle propadne zhruba každé dva roky, toť nic. Prostě se cestou zastavím v bance, tam už jistě leží připravená nová. To už všechno známe. Ostatně stejně mám ještě dovolenou a bohapustě se flákám, co bych se nestavil do banky?

Možná bych mohl podotknout, že jde o ČSOB. Dříve IPB, ještě dříve, když jsem si tam účet zakládal, byla to Banka Haná. Já je mám celkem rád a obvykle si nestěžuju a nenaříkám. Ale taky tam nelezu. Maximálně jednou za rok nebo za dva, přijdu, bafnu třeba takto kartu, zmizím. Co bych okouněl v bance? Pravda, letos už jsem tam byl tolikrát, jak za poslední čtyři roky ...

Tak za prvé - zrušili parkování na půl hodiny pro klienty zdarma. Nebo to prostě nějak přeonačili. Chm, to lze přežít, když tam klient nebude kvůli takové prkotině dýl, jak právě oné půl hodiny, že? Na dvou ze tří míst "vyhrazeno pro klienty" stojí firemní auta ČSOB. Když se později baby ptám, jak můžu jako klient přijít k jejich služebnímu vozidlu, kouká nechápavě. Povídám cosi o pičích, kouká ještě nechápavěji. Ale to bych předbíhal ...

Já sice chápu, že jsou prázdniny a z pěti přepážek jsou v provozu dvě. Ale proč se musím trefit do momentu, kdy si tam přijdou dva Slováci naráz zařídit studentské účty? Slovák, cizinec, student, eura. Deset minut, dvacet, třicet. Upadám do letargie. Což se mi stává osudným, neboť v momentě, kdy má jeden z nich vložit na účet minimální vklad 200 korun, zjišťuje, že má jenom 194. A než se stihnu probrat, lapit ho a těch šest korun mu prostě věnovat, jenom už aby šel do prdele, on projeví mimořádnou hbitost a už ve směnárenském okénku handluje s pokladníkem pět eur. Kurva.

Přepážková obsluhovatelka s útrpným pohledem jde vyhledat moji složku. Chvíli hrabe, vytáhne patřičný papír, zírá. Zírám taky. Pokyn ke zrušení automatické obnovy skutečně existuje, jen já ho vidím poprvé, jak ostatně ukazuje můj chybějící podpis.

Dle všeho se má situace tak: na jaře jsme s Ťapinkou zařizovali druhý účet jako rodinný. K němu jsou vydány dvě platební karty - pro každého z nás jedna. Plus jsem měl od banky ze setrvačnosti ještě kartu kreditní, za kterou jsem platil jakýsi poplatek. Neboť k účtu novému byla kreditní karta zdarma, mocnou operací, dvěma lejstry a třemi kliknutími myši jsme přiřadili již existující kreditní kartu k účtu novému. A baba vedená patrně záchvatem jakéhosi osvícení zřejmě naznala, že od účtu původního už asi nebudu chtít vůbec žádnou kartu. Pročež vydala pokyn k zastavení automatických obnov, jenom mne s tím opomněla seznámit a nechat si to ode mne odsouhlasit. Se ví, že bych ji s takovým pičovským nápadem do hajzlu poslal.

"Aha, ona to totiž kolegyně myslela, hmm, ona myslela ... no, já vlastně ani nevím, jak ona to myslela ..."

"Já to vím naprosto přesně, chyba je právě v tom, že myslela. Myslet znamená hovno vědět."

"Tak my vám to každopádně opravíme, já tam zadám tu kartu znova. A zdarma."

"To se snad rozumí samo sebou, že zdarma, ne? Jak jinak byste si představovala opravu vaší chyby? Že bych to ještě zaplatil? Už teď mne to stojí přes tisíc korun, když to budu muset zaplatit jinou kartou, na kterou je vyšší poplatek. Přičemž nepočítám parkovné tady vy tom ústavu ..."

Přijdu domů, tam dopis. Na máti jméno. ČSOB Pojišťovna. Dceřinná firma.

Od ČSOB Pojišťovny měla máti životní pojistku. Ne vysokou, jen tak na pohřeb plus mínus něco. Tak to prezentovala. Byl jsem tam uveden jako jediný příjemce. Máti umřela. Zařídil jsem jí pohřeb.

Posléze, jak jsem měl čas a cestu okolo, vzal jsem pojistnou smlouvu a navštívil ČSOB Pojišťovnu. Tam mi přidali chuchvalec dalších lejster ku vyplnění. Což jsem za dalších několik měsíců hbitě zařídil.

Krom několika (alespoň mně) nic neříkajících formulářů obsahoval štos mimo jiné:

- lékařskou zprávu, že máti umřela, že je mrtvá, že už tedy nežije a je dočista umřelá

- a z tohoto popudu požadavek na výplatu pojistného plnění z důvodu úmrtí.

Pojišťovna opět několik měsíců úřadovala, načež mi přišel dopis, že mi posílají peníze a tím považují záležitost za uzavřenou. To ještě neví, že já ne, neboť mne mírně zaráží šestitisícový rozdíl mezi částkou na smlouvě oproti dopisu a účtu. Záležitost se bude považovat za uzavřenou, až já řeknu. Ale to zase má čas. Příležitostně.

V něm přiložený jeden z oněch formulářů. Požadavek na zrušení smlouvy. A dopis.

"Vážená paní, dne 30.04.2009 jsme od Vás obdrželi písemný požadavek na ukončení pojistné smlouvy č. 123456789 bez udání důvodu. Vzhledem k tomu, že k dnešnímu dni v informačním systému ČSOB Pojišťovny, a.s. pojistnou smlouvu neevidujeme. Zasíláme Váš požadavek zpět na Vaši adresu."

Doslovně takto zmateně, co se vět a větné stavby týče. Asi tam trochu bumbali.

Takže podtrženo a sečteno - obdrží stoh dokumentů, který pojednává o tom, že máti umřela a bylo by od nich milé, kdyby vyplatili životní pojistku. Dají hlavy dohromady, pojistku (plus mínus) vyplatí. Čtvrt roku poté uchopí náhodně jedno z těch lejster, začtou se a zjistí, že mají smlouvu (již vyplacenou) zrušit. Neboť ovšem smlouva je již vyplacená a klient po smrti, smlouva v informačním systému již nefiguruje, pročež požadavek nelze provést. Tedy list s požadavkem zabalí do obálky a s průvodním dopisem pošlou onomu zemřelému klientovi, jemuž dva měsíce předtím vyplatili životní pojistku.

Ať to přemílám pořád dokola, stále nedovedu pochopit, co tím vlastně mysleli.

Ale jestli v celé ČSOB a přidružených kumpaniích sedí byť jenom pět nebo šest monstrpičí, tak dneska se na mně vyřádily všechny.


Těhotná Ivet si kvůli svému postižení nechává postavit a vůbec se dožaduje rozličných úlev.	Březí Ivet je pochopitelně ta zcela vlevo, stavečka míčků Marťa má ten břuch z piva.	Důležitý je správný sportovní postoj.

Březí Ivet je stále ta v těch kostkovaných kalhotách, i Ťapinka má ten břuch z piva.	Marťa. Styl odkoukaný od Grouly. Ano, od té doby označujeme úder "jebnout to úplně do prdele" jakožto "groulovinu".	Ač to může vypadat rozličně a i Groula má dioptrické brýle, ve skutečnosti hrající Marti nikam upřeně nehledí, nýbrž má zavřené oči a vychutnává si napajtlované špendlíky (taková ta peckovice).


Nádraží Čáslav.	Spojovací lávka veledlouhá. Neboť je spodek z roštů, znám i takové, co by už do Třemošnice neodjeli, neb by prostě po průhledném mostě nedokázali přejít na druhé nádraží. Pozdravuju PraPetru.	Taktéž nádraží Čáslav. Se šukafonem do Třemošnice.