Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Srpen 2010

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Úterý, 31.08.2010 ... Úterní porce hokeje ...

Stojíme si tak s kolegou Kocórem na střídačce a v pohodě si fotíme hokej. Švih - puk těsně po rozehrávce mezi náma na brněnskou střídačku. Opakováné vhazování, jedna hokejka, druhá hokejka: mrrrd, druhej, třicet čísel mezi náma. Jsou dneska nějak v ráži.

Obránce Mojža cestou ke střídačce vypadá zádumčivě. Jenom u mantinelu zvedne jedno obočí: "Sorry."

Slušnost k brněnskému hokeji odjakživa patřila.

Kometa dostala od Pardubic na prdel 2:3.

Ivan Huml ... když u toho chrápe, nelze se divit, že zakopne (nebo dokonce aj uklouzne).

Sasu Hovi a velmi mrzký nepříjemný padáček.

Snímek nazvaný "Napětí na střídačce" či takňák podobně inteligentně. Podle vočí bych to tipoval na Tomáše Pospíšila na takovejch bratru 85%.
Více foto ze zápasu pochopitelně zde ...

Pondělí, 30.08.2010 ... Spammeři, sprejeři ...

... křesťaňi, síťaři, jakož i jiní pancharti.

To by jeden neřekl, kdo všechno a jak dokáže dneska sprejeřit a spammovat ...

Spam prostý nástěnkový. Nicméně pro panelák nově přidělený šlápota oplývá geniálním jménem.
Doposud vedl v odpovědích na "Jak se jmenuješ, chlapečku?" bratranec spolužáka Putňocha blahé paměti: Tomáš Putna.
Nepovím bych řekl, že o půl délky předbíhá.

Neděle, 29.08.2010 ... Úředníci a domácí práce ...

Zdravotní stav žaloudku se mi notně zlepšil. Pročež jsem sežral čtvrt pečeného kuřete s kořením. Chvíli vyčkal a když to se mnou nic neudělalo, mohl jsem se věnovat dalšímu ...

Tak kupříkladu jsem si vyluxoval v pracovně. Tam stále ještě nelze pustit robotického Slíďáka, neboť by mi sežral šroubky, drátky a jiný důležitý příruční materiál ložený po podlaze. Inu, ne, že bych na tom s ručním vysavačem byl extra jinak ...

Naráz se ozvalo "lup" a jeden akumulátor 2700 mAh původně dlící vedle nabíječky zmizel. Huh.

Štandopéde jsem vyp lux, vykostil z něj pytlik a jal se v něm šťourat nad odpadkovým košem v chuchvalcích chlupů. Až jsem vybral z pytlika srst středně velkého žlutého psa, pytlik byl prázdný, akumulátor nikde, ještě jednou jsem prohrabal odpadkový koš, taky nic, teprve notným protřesením aparátu jsem došel k poznání, že zůstal v hadici. A já tím zasral půl kuchyně (a náležitě uklidil, aby Ťapinka nepoznala).

Měl jsem cestu kamsi po městě, při kteréžto příležitosti jsem si mj. zajel ke Glóbusu na autogramiádu Komety. Neměl jsem tam nic na práci, jen jsem si hezky zezadu oběhl hráče a vybral si od nich podepsané kartičky jakožto vzorek práce.

Někteří výsledek nakonec i pochválili.

Vysloveně skepticky se tvářil jenom brankář Jirka Trvaj, hérečka, kterej se šel (asi jsem zmiňoval) při focení přečesat a pak přišel ještě jednou. Zuby jsem mu vybělil, jedno voko jsem mu musel v editoru pootevřít, aby je měl aspoň přibližně stejně, beztak mu to furt není recht.

No a, pochopitelně, Jirka Dopita. Prej: "Vypadáme jako úředníci." Hm. Podíval jsem se na svoje kanady, výsadkářské kapsáče, maskáčová bunda ála Wehrmacht ... mávl jsem rukou a pokračoval dál. Mám mu vysvětlovat, jak vypadají úředníci?

Volně pohozený balkón na Milénce. Konečně na ně došlo (ne na geronty sabotující výměnu, Bába Trpaslice a Dědek Zamykač,
ale na balkóny jako takové.) Třeba se konečně podaří tam vybudovat nové. Za takovejch pět šest let ...

Sobota, 28.08.2010 ... My máme se tu bídně ...

... jedeme do Vídně, skrz dráty se proštípáme, snad nás přijmou vlídně.

Kterak tedy praví stará nostalgická píseň od Tří Sester. Taková byla vize, až na tu pasáž o těch drátech, pochopitelně. Co s drátama při tymdle Šengenu taky, že? Ačkoli třeba jinak čmoudomilní Žabožrouti se právě nedávno nasrali a ženou kempující Cikány aus. Šengen nešengen. Zajímavý přístup.

No, vize, jak už jsem říkal, byla pěkná, alespoň do pátečního hlubokého večera. Časně ráno naopak vstoupila v platnost i ta strofa s oním "bídně".

Střídavě jsem na hajzlu seděl a klečel, nebudu zabíhat do podrobností, ale mám pocit, že jistou epizodní roli v tom hrál ten žlutý meloun, jenž byl ještě i ráno pozorovatelný i pouhým okem. Po asi půlhodině vyprazdňování útrob všemi tělesnými otvory (taky se musíte vysmrkat, když se poblejete?) jsem se uvedl do stavu, kdy jsem byl aspoň schopný vydat se na cestu.

Jo, Vídeň, co ve Vídni? Nic zásadního, prostě se navštíviti s brůdrem. Jen tak. Nějak se domlouváme přinejmenším od začátku léta a furt nám to ne a ne vyjít. Zas jsem to kvůli drobné a zanedbatelné žaludeční nevolnosti nechtěl rušit a odkládat, poněvadž vozit mu k Vánocům zároveň i dárky k červnovým narozeninám by bylo mírně trapné. Dobře, dost už o tom blití, ačkoli možná se k němu ještě okrajově vrátím ...

Za Brnem jsem vzal stopaře. Mladého pouličního muzikuse, který jel na vejlet do Benátek. Z Tallinnu. Možná proto, poněvadž byl Estonec. Jako mladý mluvil spíš anglicky než rusky. Škoda, anglicky jsem se za poslední rok při marockých anabázích namluvil celkem dost, k ruštině by to byla lepší příležitost ke konverzaci. Stejně jsme do ní občas sklouzli, zvlášť při líčení historek z naší cesty Pobaltím s Ťapinkou.

Pravda, byl mírně udiven, že znám třeba město Kunda, kde má shodou okolností příbuzné. Však tam byl prý nedávno na týden. Ještě lepší výraz měl, když jsem mu prozradil, "čto znáčit nazvaňje góroda na čéšskom jazyké." Což byl třeba ten citát z okřídlené historky. Čto znáčit jsem musel ovšem vysvětlit po plynulém přechodu do angličtiny, neboť nemám ánung, jak se kunda řekne rusky. To nás soudružky ve škole neučily. Nicméně moje interní kritérium cestovatelských kvalit ("Kdo nejel do Kundy na nákladním vlaku, neví, co je cestování.") vstřebal a vypadalo to, že přemýšlí, jak si tuto zkoušku zaonačit.

Škoda, jak mi bylo blbě, jen jsem mu přidal pár rad na cestu po Vídni, přes zbytek Rakouska a na Benátky, moh jsem ho požádat, aby mi poslal čumkartu (když vy to, lemplové, tak ojebáváte) a krátký report. Takhle jsem ho jen vysadil na parkovišti, které bylo u Südbahnhofu, když tam ještě byl Südbahnhof, já jel šalinou, on si nechal vysvětlit cestu do centra a prý se projde.

S Petrem jsme se sešli u Opery a zapadli do naší už takřka tradiční kavárny opodál na Ringu jak Němci do krytu.

V kteréžto jsme setrvali po několik následujících hodin.

Vlastně nešlo opravdu o nic důležitého. Všehovšudy jsem pro něj měl jeden papír na podpis kvůli bytu, ačkoli jsem jej jako držitel univerzální plné moci, coby správce rodinného portfolia nemovitostí, mohl klidně podepsat sám. Jen že jsem tam měl tu cestu tak příhodně naplánovanou.

Jinak jsme jen klábosili, pili kávu (oba) s kýblama mlíka (někteří) a kouřili (ti ostatní).

Teprve v pozdním odpoledni, aby nám nezavřeli, jsme se vykejvali na výstavu obrazů. Na výstavu severokorejských obrazů "Květiny pro Kim Il Sunga" (což bylo později používané jméno Kim Ir Sena, to jsem ani netušil). To je ta výstavka, jak s ní měla Vídeň tu patálii, neboť si dovolili uvést výstavu bez patřičného vysvětlujícího komentáře, že komunistická propaganda je špatná, přičemž tohle je právě ona. Kdyby to někdo netušil. Snad demonstrace všelijakých jihokorejsko-rakouských spolků tam byly. Ne, my jsme od Rakouska-Uherska fakt prostě lautr stejní. Málem se z toho Rakušáci posrali némlich stejně, jak Cajzli z "Třiceti zemanů majora Případa" a z Mein Kampfu od toho rakouskýho čalouníka.

Vynikající. Opravdu. Českej bolševik byl žabař. Obrázky jako:

Jitro (v Pchjongjangu)	Modré nebe
Milovaný vůdce nám ukázal cestu ke krásným zítřkům	My jsme ty nejšťastnější děti na světě
Cesta do práce	Cesta do školy

Svítání (nebo Soumrak, teď nevím).

Dále pak "Generále, jste blízko frontové linie" (dí regulovčice nažehlenému Kimovi v jeepu), "Milovaný generál dohlíží na stravu armády" (Kim zadumaně čučí usměvavým vojclům do hrnce), "Den, kdy k nám přijel vůdce" (pionýrka zametá sníh na zápraží venkovského stavení - Kim je buď vevnitř nebo ještě za plotem), osmdesát dalších obrazů oslavujících oba velké Kimy a šťastné pionýry a pracující. Plus plakáty upozorňující na probíhající boj s imperialisty, blížící se vítězství pracujícího lidu, blížící se severokorejskou variantu spartakiády a blížící se prověrky fyzické připravenosti obyvatelstva. Masakr.

(Obrázky pokradené kdovíkde po webu, neboť tam byl přísný zákaz fotografování a vopičáci to tuze hlídali.)

Posléze jsme ještě na dalších pár hodin zaokupovali další kavárnu, já pozřel kus jablečného závinu neboli apflštrůdlu, jak praví latiník (neboť to bylo sladký a šťavnatý, tak mi to trochu uklidnilo žaludek).

A mohl jsem vyrazit posléze zpátky ku Brnu.

Ťapinka jakožto stále ještě zánovní koště mi, beruška, připravila rohlíky na cestu, se šumčičkou, abych nestrádal a nemusel žrát hnusy fialové u benzínek, nasoukal jsem do sebe dietně dva v Poysdorfu, kdy už jsem viděl hlady semafór dvojmo, zbytek přišel vniveč. Ach jo.

Nicméně kultůra za deset bodů, nekecám.

Pátek, 27.08.2010

Čtvrtek, 26.08.2010

Středa, 25.08.2010

Úterý, 24.08.2010

Jedna z posledních akvizic Komety, druhý z úřadujících mistrů světa - Marek Kvapil.
Jinak Kometa vs. Zlín - 4:1. Více foto zde ...

Pondělí, 23.08.2010

Neděle, 22.08.2010 ... Na odjezd nutno se vyspat ...

Jako vždy jsem renegát. Tedy jako vždy, pokud se jedná o spaní.

Kategoricky zavrhuju možnost jet s ostatníma někdy v deset z Heřmanova Městce. Už včera mne budili v takovouto nekřesťanskou hodinu, totéž opakovat dneska? To, kurva, ani omylem ...

Vstávám ve čtvrt na dvanáct a - přinejmenším z osazenstva srazu - nevidím ani čapu. Když vařím kávičku, sic slyším nějaké kročeje. Ale nezřím ni živáčka. Až před odchodem projdou kolem houbaři. Horší je, že není ani správce. Vracím se k chatkám, nechávám klíček tam. Jak zkoumám na ostatních, není jediný.

Seběhnu krpálem do Žlebských Chvalovic, narvu švestky ve stromořadí, jako loni, poklábosím s jakýmsi jiným výletníkem, jenž má ze vsi stejnou cestu. Vsednu na orchestrion a jedu do Brna.

V Čáslavi alespoň opravili kafomat. Brablenci z něj nepadaj.

Bez jakýchkoliv událostí dojedu domů. Zajdu na golfík. A vy mi ostatně taky ...

Sobota, 21.08.2010 ... Čutec, Lumír i jiné hovadiny ...

Většinu soboty, krom plamenných proslovů na téma sportovních reportáží, zabírá - neméně tradiční - fotbalový turnaj.

Díky oslabení naší výpravy nedáváme tentokrát dohromady kompaktní celek, spojujeme se s redakcí Ústí nad Labem, pročež vytváříme hvězdnou sestavu FC Brněnští Lvi. Danek zpod Egerbergu (tedy Klášterce nad Ohří) lze být brán jako hostování.

Opakovaný vtip sice nebývá vtipem, ale pokud je spojen s víceméně (spíš více, než méně) úspěšnou strategií, byla by blbost jej nepoužít. Mám tedy opět výslovně nakázáno ponechat si kanady a je mi vymezena funkce libero. Ne, není to nic od medicíny. Jsem postaven patřičný kus před brankáře Zajdu, jakmile se dostanu do styku s míčem, mým úkolem jest ho kopnout do prdele (míč, nikoli Zajíca). Což svědomitě plním.

Ba v křížovém rozpisu se najde i utkání, kde vítězíme 3:0, přičemž všechny góly do branky soupeře jsme dali opravdu my (tedy ne já, pochopitelně, já jsem libero, hlavní slovo ve vstřelených gólech měli snad Čé a Čenda). Co se gólů jako takových týče, mám několikrát po svých obraných zákrocích solidně nakročeno, pozorný Zajíc však všechny tyto mé příležitosti spolehlivě likviduje. Ostatně je to tristní - vlastní gól dáváme jediný, a sice Danek. Ostatně při tom hvězdném shorapopsaném utkání spal. Možná to má jakousi souvislost.

Není asi s podivem, že protihráči se mi úzkostlivě vyhýbají. Příslušnice ženské frakce této ligy zastaví dva metry přede mnou, opustí míč se slovy: "Do tohodle já nendu." Publikum rozebírá můj ledový klid. Abych nedal důvod k nějakým hlubším rozborům naší metodiky, vyndávám aspoň ruce z kapes.

Podaří se mi dát i dvě hlavičky, a sice obě dle zadání - jednu kamsi daleko mimo hrací pole, druhou při odkopu od branky soupeře zpět přes celé hřiště a všechny hráče k jejich brankáři. Večer si šlehnu Ibalgin a neblahé důsledky těchto dvou zákroků přejdou. Výška dobrá, ještě dopilovat na to grif.

Stejně tak se mi již takřka daří vhazování. Poučen loňskou eskapádou á-la handgranát vhazuji oběma rukama, pročež nejsme penalizováni odebráním meruny. Mírný rozpor učiním pouze v momentě, kdy zachytím míč hozený Zajícem a provedu vhazování po autu ještě jednou. Mi neřekli, že se podle těchto pravidel může zapojit i brankář. Egiho double.

Přes všechnu snahu za celý turnaj nezraním nikoho z protihráčů. Okrajové pošlapání nohou vojenskou obuví se týká výhradně spoluhráčů.

Jestli se mi něco povedlo, pak to byl zcela ukázkový hod tai-otoshi. Ani jsem nevěděl, že jej stále tak dobře umím. A žlutá karta není žádná tragédie.

Ač jsem původně uvažoval, že, jde-li ve fotbale mj. o karban, vezmu si na příští utkání karty vlastní a barevnou kartu rozhodčímu přebiju kulovým spodkem.

Celkově končíme pátí z osmi týmů, což je o tři příčky nad umístěním, jež jsme si vytknuli za cíl. Bohužel v cenách není opět vypsána kategorie za umělecký dojem ani komediální stránku věci. To jediné nás může krušit.

Konečně se mohu přezout do tenisek.

Večer se vydávám na ještě jednu krátkou vycházku s PMR vysílačkami toliko na cesty kolem Zbyslavce.

Známý hlas je Barry Nová Paka na portablu kdesi na kopci Zvičina (61 km), s tím jsem mluvil už loni.

A na úplný závěr, kdy už se pomalu odebírám zpátky k večeři, podaří se mi navázat spojení s Lumírem Litoměřice, taktéž na portablu na kopci Homolka až kdesi u Litvínova a Horního Jiřetína. S tím jsem měl relaci už v červenci ze Sněžky. Měřeno později na mapě - dává mi to pěkných 167 kilometrů, což při deklarovaném dosahu PMR v rozmezí 1-3 km je docela pěkný výsledek. Asi můj dosavadní osobní rekord.

Večer, krom vyhlášení výsledků turnaje, v hodnocení celoroční práce získáváme kromě několika individuálních cen (Čé a Čenda) jako Kometa pěkné druhé místo v žebříčku redakcí. Dá se při troše fantazie a dobré vůle považovat i za úspěch.

Pátek, 20.08.2010 ... Roklí vzhůru ku Zbyslavci ...

Tento víkend se koná tam, co loni, tzn. ve Zlatých horách blíže Zbyslavce, sraz sportovních redakcí. Ta kratochvíle, kdy bychom se měli poznat s našimi parťáky z redakcí jiných sportovních (převážně hokejových) klubů. Nás, fotografů, se to týká jen okrajově, ale třeba psavci spolupracují dost průběžně a přitom se třeba začasté nikdy neviděli. Moderně by se tomu dalo říct lehčí týmbyldynk.

Oproti předchozím rokům je akce o týden posunuta na předposlední srpnový víkend namísto posledního. Což eliminuje některé, kteří ze zkušenosti počítali s víkendem posledním, kupříkladu takový Dark, jeden z mých fotografických parťáků, jede místo toho na neméně tradiční geokačerskou akci na Medlov. Jako loni. Vlastně vzato do důsledku - oni tam s Chlastíkem jedou s mojí novou manželkou Ťapinkou, zatímco já mám držet dobré jméno fotografické sekce redakce. To je úroveň. Další, kdo vynechává je redaktorka Hromi, stejný důvod, Poky je kdesi v piči a nejede ani třetí fotograf Kocór, ani nevím proč. Asi je shnilé.

Největší alkáči, studenti, jakož i jiní zašíváci vyrážejí už v pátek dopoledne.

Ani já odpoledník však nejsem ochuzen, ke mně se letos přidává náš psavec Čé. Jednak se večír pozvracel letecky kdesi z Pyrenejského poloostrova, druhak si musí vyzvednout kačáky v rachotě, třeťak má patrně v živé paměti své loňské ántré, kdy si pamatuje v pátek nástup do vlaku, zelenou na semaforu, zelenou v láhvi ... a pak až mlhavě sobotní dopoledne a žaludeční nevolnost. Nicméně všichni si pamatují Čéa.

Stejně jako loni jedeme nejprve do Čáslavi, přičemž Čé, pamětliv právě loňska a s vizí Lovětínské rokle před námi, jede toliko v desítkách v plechu. Já se těším, jak si v nádražním kiosku v Čáslavi dám kafé.

"Chlapci, to je špatný," hovoří paní v bufiku, "mně se pokazila konvice. Leda zkuste automat u pokladny."

"A co pípa, pani, pípa, ta se vám nepokazila?" triumfuje Čé.

Nepokazila. Zato se jim pokazily i ty kafomaty ve výdejně jízdenek. Aditivují kávu mravencema, jak hovoří cedule. "Mravenci v kávě." Zajímavé technické zdůvodnění. Raději nezkoumám.

Dojíždíme šukafonem do Třemošnice, dokonce se stejným žoviálním ščíplístkem, co jej znám už z loňska. Jeho: "Dobrý den, celý den," je nezapomenutelné. Tak ostatně takové lokálky fungují, často předem víte, co můžete očekávat.

Stoupáme Lovětínskou roklí nahoru. Čé navzdory mým opakovaným pokynům, ať si vezme nějakou solidní obuv, jde v nízkých sportovních srandabotičkách. Snad kopačkách dokonce. S takovejma těma frikulínkskejma švindlponožkama. Počátek dobrý. Cestou potkáváme dvojici pumpičkářů s bicykly přes rameno. Maně vzpomínám na toho ichtyla, jenž vlekl kolo po stupačkách v údolí Velkého Bieleho potoka s tím, že vraj kamarát mu to nahovoril. Inu, kdo chce kam, ten nechť si vleče kolo kaňonem přes polomy.

Následuje louka a pole, Čé nabírá do bot osiny, traviny, kraviny. Hlíny, slíny, sliny. Plže, mlže, hlavonožce. Inu, kdo chce kam ... Já vám nevím, kde ti lidi na ty nápady furt choděj.

Zastavujeme se na výhledu na Krkance, což jest onen kopec jako sviň. A pak ještě na cestě s dalekým výhledem mezi Krkankou a Zbyslavcem.

Chvíli zázračím s vysílačkami PMR, žel s chabým výsledkem. Solidně pohovořím pouze s VIXem z Polabiny, takto v Pardubicích (hubených 20 km). Ten mj. jásá, že jsme právě v kraji jeho mládí. Sám bydlel v Třemošnici. Přičemž paradoxně celé ty roky na Krkance nebyl. Táže se nás na rokli, zdali je pravda, že po vichřici před několika lety z toho nechávají udělat prales. Takáme. Přidáváme historku o šlapálistech. VIX z Polabiny jest pobaven. Kdo by taky nebyl, že?

Docházíme do rekreačního areálu u Zbyslavce, bývalý pionýrský tábor, přidáváme se k ostatním. Na kuchyň se doboucháváme přesně dvě vteřiny poté, co knírač kuchař uvnitř zhasnul (hovořím o osvětlení interiéru). Dostáváme pozdní odloženou večeři a nic nám nechybí.

Vesele se pro zbytek večera družíme.

Pivo, limo. Káva, Chito, Kofola. Čaj, rum, bum.

Čtvrtek, 19.08.2010

Středa, 18.08.2010 ... Karta, Šóš bez D a postavení Márovi ...

Vypravil jsem se vyzvednouti si nově vydanou kartu ČD (Čekej&Doufej) "NechciSlevuZadarmo", neb původní skončila platnost. Nějakou dobu jsem ji nepotřeboval. Ale nadcházející víkend mám se harcovat opět do Železných hor s velkou pravděpodobností sám, přičemž sám se těžko mohu vydávat za skupinu a požadovat skupinovou slevu. Mno, mohu, avšak za skupinu pravděpodobně také zaplatím. Což sic za slevu dokáží vydávat různé hypermarkety jakož i jiní podvodníci, nicméně mně po absolvování páté třídy základní školy dojde, že platit 75% za dvě osoby jest kokotina.

O cestě jsem věděl už s notným předstihem, o kartu "NechciSlevuZadarmo" jsem si zavčasu zažádal, ba dočasnou i několikráte na vodě a podobně využil (místenka při cestě z Tábora např.). Finální kartu k vyzvednutí jsem si naordinoval přichystat na nádraží Kénik, neboť to by mi při některé cestě mohlo dělat menší problémy se tam zastavit, než například na nádraží Hlavním, případně jiném pohlavním. Kénik mám asi tak nejvíc na trase. Jsem si myslel ...

A myslet, jak známo, myslet znamená hovno vědět, jak hlásával na přijímači při našich nejapných výmluvách vždy pan podporučík.

Pochopitelně v uvedeném rozmezí od 03. do 10.08. (či takňák) jsem se tam nedostal, ani kdybych se býval byl posral.

Na webu ajznbónu jsem se dočetl, že navzdory písání na dočasném cancouru je karta ve zvolené stanici připravena tři měsíce. První pokus jsem učinil včera, bohužel někdy v devět večer cestou z Howadooří návštěvy. Karta možná připravena byla. To jsem avšak nezvěděl, neb nepřipravena byla obsluha pokladny. Tvrdá klika, šlo by s mírnou nadsázkou říct, jakkoli okénko u pokladní přepážky žádnou kliku nemá.

Dnes jsem hned cestou z óřadu vyzvedl Marťana s kriplkárou a cestou do hospody na golfík sjel jsem ještě jednou na nádraží Krávovo Pole.

Měl bych přijít, mocnou silou uhodit pěstí do okénka a zařvat hromovým hlasem: "Dej sem kartu. Kriste Pane, odpusť hříchy hříšnici, hnedle medle smrt tě ovane, nedáš-li mi kartici."

Měl bych, měl bych. Jenže mne popadl můj záchvat slušnosti. To je taková porucha, jíž se už léta vzdor marnému boji ne a ne zbavit.

"Dobrý den, měl bych tady mít připravenou k vydání InKartu," dím paní za okýnkem. Když se nad tím zpětně zamýšlím, doufám, že v zájmu zachování tělesné integrity Babice von Bahnhof mají okýnka aspoň neprůstřelná. "V tom termínu tajdlenc napsaným jsem se sem nedostal, ale na vašem webu jsem se dočetl, že tady má ležet tři měsíce," dodávám na vysvětlenou a podstrkuju jí kartu dočasnou, tzn. jízdenku potištěnou psaním, že vlastně nejde o jízdenku, nýbrž právě o onu dočasnou kartu. Takto jsem poučen, že karta "ostrá" mi bude vydána právě proti tomuto cancourku a průkazu občanskému. Ano, mohl jsem si nadbytečnou informaci odpustit, ale kdo to má vědět? Třeba by jí to mohlo usnadnit pátrání, kupříkladu má dvě různé přihrádky: "Karty připravené k vydání v čase uvedeném" a "Karty, kvůli nimž se laxní cestující nehodlal přerazit".

Baba čučí.

"No tady máte napsaný do desátýho."

"Mám. To je to, co jsem nestihl. Ale měla by tu bejt tři měsíce."

"To je napsaný kde?"

"Na webu Českých Drah."

"Zajímavé. Ten je kde?"

"To je taková počítačová síť ... ále, to zabíháme do podrobností. Stručněji: Je tady ta karta?"

"To se musím podívat."

"Výtečné. Tedy byla-li byste tak laskava ..."

Byla by tak laskava. Odkvačí se pohrabat kamsi do zákulisí, vrátí se i s kartou. Chvíli si cosi šmrdlá v počítači, dám jí ještě OP, chce cosi podepsat ...

"Víte, mně pořád nejde do hlavy to s tím, jak jste říkal ... Web? Jak jste to povídal?"

"Paní, to je moc složitý. Já mám kartu, vy máte odškrtnutou jednu položku, však všichni spokojení, ne?"

Mlčeti zlato.

Před nádražní budovou právě příslušníci lustrují bezdéčka.

Jeden z nich je Šóší, bývalý zoufalec z putyky na golfu. Tedy zoufalcem z putyky na golfu byl alespoň v době, kdy měl ještě aspoň jakýs takýs domov. Hlasu rodiny však asi neporučil, přidal se ke svým bratrům a následoval je do jejich rodinného sídla a rodinné firmy: teplovodní šachta a dvoukolák se šrotem.

Zlí jazykové tvrdí, že po jeho bráších je vyhlášeno celostátní pátrání. V cikánském facebooku na webu PČR však uvedeni nejsou. Také policajti nejeví známky touhy je nakládat do antonu (notabene už vůbec ne do osobáku), nebude-li to bezpodmínečně nezbytné.

Ale kdoví, třeba se jen nepotkávají informace z nějaké interní policejní databáze s tím, co jim uvádí Šóšího bratři, neb Šóší se ke mně tuze má, třese mi rukou (nesmím si ji zapomenout umejt) a holedbá se, že je jediný z celé tlupy, jenž disponuje alespoň nějakými doklady.

I takhle končí pravidelní návštěvníci golfíku ...

Máme se nač těšit, evidentně.

Prozatím se však všichni z nás drží jakž takž dobrého bydla a do putyky k Harpagonovi chodíme s bídou obden. Třeba dneska tedy.

Při dnešním sportovním výkonu se MáraJelec (kamarád od Aleše Kozlíka) zadrhne na poslední osmnácté (či na předposlední, počítáme-li zkušeně i s nálevnou coby jamkou číslo 19) dráze.

Ne a ne si správně umístit míček na eternitový povrch. Vždy se mu kutálí pryč.

Po třech minutách už s vidinou chladnoucí kávy na baru se sehnu a míček mu tam zručně umístím.

"Pěkně jsi mi ho postavil, Egi. Pěkně. A pevně věřím, že jsi první a zároveň poslední chlap, kterýmu tuto větu říkám."

Čímž chtěl pravděpodobně sdělit, že namísto cvičení dorážek věnuje příští dva týdny tréninku ve stavění míčku.

Úterý, 17.08.2010 ... Bystrc s bedničkou II ...

Při druhé procházce zákoutími Bystrce s dírkovou ... ééé ... s dírkovou plechovkou jsem se už napevno domluvil s páně Howadoorem na využití jeho rodinné toalety coby fotografického zázemí.

Vypil jsem jim zásobu kávy na příští čtvrtletí.

Ba jsem při této příležitosti měl možnost shlédnout po mnoha letech Howadoořích literárních imaginací i Howadoorovu ženu Blabli, lajf. Přinejmenším jsem viděl osobu ženského pohlaví, o níž mi bylo řečeno, že jest toto Blable. Nepídil jsem se po dokumentaci. Éhm, já ani to pohlaví nijak hlouběji nezkoumal. Prostě mi bylo představeno Blable. Nicméně i přes důkazní nedostatky mne velmi těšilo.

Lepší část Bystrca ...

Horší část Bystrca ...

Pondělí, 16.08.2010

Neděle, 15.08.2010

Sobota, 14.08.2010

Pátek, 13.08.2010

Čtvrtek, 12.08.2010 ... Škaredáci reloaded ...

Bejvávaly časy, kdy jsem lední hokej mylně a laicky považoval za typicky zimní sport. Do doby, než jsem se jím začal hlouběji zabývat především skrz hledáček, to mi značně poopravilo mínění a doplnilo vědomosti. Chabá půlka srpna, hokejová příprava jede. Tadyhlenc ve čtvrtek bylo uchystáno třeba utkání Kometa vs. Slovan Bratislava, přičemž to byla už odveta, v Bratislavě Kometa "nakoupila" krásných 10:4.

První věc byla ale fotografování portrétek.

Doposud to byla vždycky huráakce, teď hned, bez přípravy, s vnášením invence od všech okolo. Tak to jsem letos zavrh. Chcete portrétky? Budete je mít. Ale ...

Kategoricky jsem odmítl fotit hráče po tréninku. A nenechám se k tomu zvohnout. Nebudu je pak odbarvovat z rudochů. A prosit některý, aby se šli ještě na půl hodinky vydejchat. Jestli fotit, tak před jakoukoliv fyzickou aktivitou.

Posbíral jsem všemožný odpad.

Za prvé jsem v armyshopu zakoupil vojenskou vložku do spacáku (prostěradlo neměli), konstantní světlejší (nikoli však křiklavá) zelená, jež půjde velmi snadno odmaskovat, odstranit a nahradit, čímkoli se mi zlíbí.

Spolehlivej Marcel mi třeba věnoval stará a jím už nepoužívaná světla - dva stavební halogeny á 500W. To už je trocha výkonu. Ovšem zase naprat je dvěma pětikilama rovnou, to by měli rysy řezané ještě ostřeji, než mají po věčných hokejových šarvátkách. Tedy jsem za prvé zakoupil dva stativy typu levný šajsdrek á 300,- Kč, chvíli se pokoušel sehnat patřičné matičky, nakonec jsem z toho vykostil ony šrouby s atypickým závitem, jež drží fotoaparát, dal tam normální M6, světla na to přišrouboval.

A vlastní ptýlení? Fotografický deštník je prima věc. Jenže stojí víc peněz, než bych byl ochoten do Komety zase investovat. Ale takovej obyčejnej reklamní bílej ... Jenže obligátní: kde vzít a nekrást? Nebo klidně krást, ale kde? Cha, pan Miš pracuje přece v reklamce, ten na takové podloudníky musí mít kontakty. Se zbrklostí sobě vlastní to pojal velkým štýlem a namísto, aby mne nasměroval někam, kde by mi prodali mrzké dva kusy (ne bednu nebo paletu) nových ještě nepotištěných, zaangažoval se do toho natolik, že mi je sám kupoval, dovážel ... ba dokonce je bral natolik jako technický prostředek, že ačkoli je vyzvedával v dešti, radši zmoknul, než by mi je smočil.

Deštníky jsem soustavou gumiček upevnil k ovládacím pákám hlav stativů a bylo vymalováno. Nejprve jsem dělal pokusy s Ťapinkou v předsíni, posléze i v hokejové hale s Veronikou ze sekretariátu (obě bohužel oblečené, což je chmurné).

A už v průběhu léta jsme se shodli, že problém je jak s dresem, který bez chráničů na hokejistech docela pytloidně visí, přičemž při ořezu jsou tam všelijaké půlreklamy, sponzoři by se na to mohli tvářit skepticky, tak hodně velký šlápnutí vedle byl ten loňskej nápad s mikinou, kdy sice při celém "poprsí" měli hráči na hrudi hrdě nápis KOMETA, nicméně při užším výřezu pro spoustu účelů jim tam zůstalo s bídou OMET. Takhle košile nějaká solidní kdyby byla - sportovní verze košile nebo polokošile, bílá nebo modrá dle klubových barev, s logem nebo názvem klubu vyšitým na límečku ... Prý máme, zařídíme, zajistíme, děla Verča. Mno, příště budu radši trochu víc prověřovat, neboť důvěřovat se nevyplácí. Ano, košile pěkná, ale s připínacím límečkem, tedy nelze použít rozhalenku, neb pak pitomě odstává. Kdyby se límec na dva knoflíčky nepřipnul, zas by to vypadalo blbě. Jako nejmenší zlo by mohlo bejt zapnutý ke krku. Ideál to není, ale použít se to dá.

Veronika psala ještě jakési upřesnění čtvrteční organizace mně a panu Jeřábkovi, hlavnímu trenérovi. Já jim zase oběma odpovídal ještě s nějakým detailem, přičemž jsem, pamětliv loňského extempore s panem Jeřábkem a jeho vlasovou nedostatečností, s mírnou jízlivostí podotknul, že: "... z technické stránky si ještě hraju s přechodem mezi pozadím a vlasy. Pochopitelně jednodušší řešení je u těch, kteří mají vlasů málo, nejlépe žádné nebo takřka žádné (pan Jeřábek promine)."

To jsem si zase vyslechl:

"Poslouchejte, já jsem ten mail teda četl ..."

"Já vím, trenére, však jsem vám ho posílal."

Hehe.

Díky focení před zápasem, lapání hráčů ve dveřích a strkání je před světla a před objektiv, jsem měl aspoň zajištěno parkování vevnitř v ohrazeném prostoru, protože všechen ten herberk nemůžu tahat odkudsi dvě ulice. Je toho milion krámů.

A zase, jako vždy, jak s děckama: "Já si tu košilu nevezmu." "Já si to přece nezapnu až ke krku." A furt dokola. Největší protesty proti slušňácké košili: Jirka Dopita, starej pes, 42 let. Hérečka brankář Jirka Trvaj zkoukne na displeji, jde se přečesat a přijde ještě jednou. A ještě chce vybělit zuby (ano, je to jeden z těch, co zuby má, možná díky celoobličejové brankářské masce). Radek "Čudla" Dlouhý přijde ublízanej a trvá na tom, že tak vlasy normálně nosí. "Kurva, nenosíš. Dycky to byla moje noční můra, střapatej Dlouhán, každej vlas jinam, to je na zpracování na šlaka. A takhle vypadáš fakt divně." Chvíli mi taky zírá do displeje, pak zatřepe hlavou ... Konečně je to ten správnej "Čudla", přičemž si s tím snímkem budu moct hrát zas třičtvrtě hodiny.

Jak chodí spořádaně po třech čtyřech, jeden se fotí, ostatní se chystaj, jakmile přijde Petr Hubáček, kterýho je potřeba brát se zavřenou hubou, páč ještě pořád nemá ty zuby, jež nechal na MS na ledě v Mannheimu, stojí jich ve dveří patnáct a dělaj na něj vopičky ...

Obránce Radim Bičánek:

"To je dobrý, to už nech, však to je jenom na kostku před zápasem nebo při gólu, těch já tolik nedám ..."

"No, počky, to máš na celou sezónu, na web, na kartičky, do ročenky. A na kostce je to třeba i při vyloučení ..."

"Fakt? Hm, tak to vem ještě jednou, to tam budu asi často."

Tak s nima se všema holt ...

Vlastní zápas byl už jenom takový bonus. Za Bratislavu hraje dřívější brněnský obránce Robert Kántor, bratislavští fanoušci zase oslavují svého bývalého brankáře Sasu Hoviho, v dnešní době v dresu Komety. V 21. sekundě dává Jiří Dopita gól ... a to je na příští dvě hodiny všechno. Kometa se hojí po minulém debaklu aspoň 1:0.

Jouvejs, Tomáš Protivný Dávidem Skokanem nepříjemně nabraný ... no, ehm, nepříjemně nabraný :o))
Více foto ze zápasu zde ...

Středa, 11.08.2010

Úterý, 10.08.2010

Pondělí, 09.08.2010 ... U Démona na hajzlu ...

Motám se po Bystrcu s fotoaparátem, jmenovitě s poslední verzí dírkoplechovky od kávy.

Byv domluven s Howadoorem, že si mohu přijít k němu domů obměnit fotopapír mixle v piksle. Jenomže to howadoo není doma. Ni tak PanáČek, další obývatel této divné čtvrti. Vůbec - mi to přijde, že jsou tam z většiny jacísi prostě ne tak zcela normální. Tak to třetice volám Démonovi:

"Kde seš a co tam děláš?"

"Odcházím z práce, jedu domů. Proč?"

"Domů kam?"

"Do Bástru."

"To je vynikající, to jsem vpodstatě právě chtěl slyšet. Hele, mám potřebu. Urgentní. Urgentní velkou potřebu. Potřebuju k tobě na hajzl."

"É?"

"Čemu konkrétně jsi neporozuměl?"

"Ničemu."

"Potřebuju k tobě na hajzl. Ne konat potřebu, potřeba je přímo ta moje přítomnost na tvým hajzlu. Máš samozřejmě světlotěsnej hajzl, vhodnej na výměnu fotocitlivýho materiálu, ne?"

"É-ee?"

"Víš co? Prostě přijeď, já na tebe počkám před barákem."

Vysvětlujte to nezasvěcenému Démonovi po telefonu.

Neděle, 08.08.2010

Ten Marťan už taky neví, co by si v té hospodě do toho břucha narval.
Pivo v žaludku mu přijde málo, bere to injekční cestou hezky na báru ...

Sobota, 07.08.2010

Pátek, 06.08.2010

Ále, to nic, to jsem jen kolegovi vysvětloval, jak funguje hloubka ostrosti ve vztahu k cloně.

Čtvrtek, 05.08.2010

Středa, 04.08.2010 ... Marťan mechanizovaný ...

Už jednou jsem tak bratru dva měsíce zpátky kupoval rajčata kdesi v supermarketu. Redislokoval patřičnou část do pytlíku a šel za kvalifikovaným vážičem.

"Ty rajčata jsou kulatý?"

"No, přiměřeně. Možná ne úplně, ale skoro by se to tak dalo říct."

Teprve poté jsem byl poučen, že rajčat jest vystaveno několik druhů, přinejmenším: "rajčata kulatá" a rajčata nějaká zcela jiná. Šišatá tam psáno nebylo. Od toho se odvíjí cena. Pročež jsem musel jít nakouknout, z které lódýnky jsem je do sáčku bagroval.

Dneska mi přišla chuť na zetři rajčata k svačině. V naší malé sámošce u óřadu váží ovoce a zeleninu u pultíku s uzeninama ...

"Jaký to jsou rajčata?"

"No, takový červený," snažím se, pamětliv minulé historky, vyhnout geometrické specifikaci, "ostatně je držíte v ruce právě."

"Ale tam jsou dvě bedny."

"No."

"Každý jiný. Tohle jsou ty dražší nebo levnější?"

"Vím já? Vidím rajčata, líběj se rajčata, beru rajčata."

"To budou asi ty levnější ..."

Neb jsem byl dalek toho, abych se pokoušel malosamoobslužníky okrást, zašel jsem se podívat na dvě sousedící bedničky. Bral jsem z pravé, neboť v levé mi přišly jako nějací ohníváci. Byly to ty dražší ...

Zatímco jsme se ráchali na vodě na Lužnici, byl Marťan i se svojí otevřenou (teď už nastrkanou zpátky dovnitř) zlomeninou propuštěn z nemocnice. Bylo mu demontováno bednění kolem nohy, odstraněny šrouby vedoucí skrz naskrz, přebytečné kusy zašity zpět pod kůži, noha mu byla ofixována sádrou a byl vyhnán ... no, na mráz ne, zkrátka byl vyhozen ze špitálu aus.

Od rodinné příslušnice pracující v pečovatelském zařízení pro seniory si zapůjčil jeden přebytečný invalidní vozejk a nyní drandí na něm.

Přičemž si vymrčuje, že je potřeba ho vozit autem ve středy do hospody na golfík. Ti invalidi by chtěli furt nějaký úlevy. Jak kdyby po Brně nejezdily kriplbusy.

Tedy byl Marťan s velkou slávou přivezen dnes Ťapinkou mým Oslíkem (ne, není tam čárka stylem "Ťapinkou, mým Oslíkem", jde opravdu o to, že jej Ťapinka přivezla mým Oslíkem, takto familierně přezdívaným vozidlem). Způsoben sběh lidu obdivující Marťanovu sádru i vůzek.

V průběhu odpoledne mne tak napadá, že já vlastně nikdy nezkoušel na vozejku jezdit. Ne, že bych po tom nějak prahnul, zvlášť ne pro trvalejší etapu, ale jenom jako zkouška by to nemuselo být k zahození. Jakou to má manévrovatelnost pro laika, jak se to řídí a jakou rychlost je schopen netrénovaný vyvinout.

Pročež Marťan je z kriplkáry obratem sesazen, přesazen na tvrdou plaňkovou židli a vozejk jde z ruky do ruky, přesněji řečeno zpod prdele pod prdel. Snaha je ovšem taková, aby ani při intenzitě probíhajících testů nešel zpod prdele do prdele.

Dokáží všechno, ale něco jen s vaší pomocí ...
Bariérový vjezd na hajzl s vyšším schodem, kde je potřeba zatáhnout ruční brzdy a invalidu zezadu načutnout,
aby dokázal z vozejka přestoupit do foyer u pisoáru.

Teta Piveta při hloubkových testech. Díky opět bariérovému přístupu jsou vozejkáři od baru odděleni mříží.

Piveta a vyšší akrobacie. Dovoz piva přidržovaného mickou.
Jestli to může za jistých okolností fungovat jako přísavka, nebylo hlouběji zkoumáno. Ani vizuálně.

Úterý, 03.08.2010

Pondělí, 02.08.2010

Letní Joštova, každoroční zpestření dopravy, obzvláště pro tůristy.

Neděle, 01.08.2010 ... Lužnice den devátý a poslední ... Tábor - Brno ...

... aneb "Bratře příslušníku ..."

Jak se pěje v jedné stupidní písničce: "A to je konec kupletu, sláva nazdar výletu." Také by to mohlo bejt: "A to je konec výletu, sláva nazdar kupletu." Nebo tak všelijak podobně. Ale to až odpůledne.

Ráno abysme byli tak před jedenáctou na nádraží. Daleko to není, blízko taky ne. Ráčíme vstát k deváté, posbírat saky, paky i vaky, natáhnót raky, vobót šneky ... dobrá, zabíhám do domovského dialektu, Prahajzli zase hovno ví, vo čem je válka a pro spád děje to má prachbídný význam. Jen poznámka - "vobót šneky" neznamená, že bych se plazil v trávě, lapal plže a nazouval jim botky armydasky.

Jo, vida, armydasky, nějak jsem ve spádu děje opomněl epizodu, kdy Ilicz přišel o jednu botu lodní. Nevím jak - rozpadla se mu? Smekla a odplula do dáli? Prostě naráz seděl v trávě zadumaně a mudroval, zda jet poslední včerejší etapu bos. Stát by se mu nic nemělo, zkoupat se cestou z Dobronic (piča, eště teď su nasranej, když si vzpomenu na to kafe, zmrdi) do Bechyně, to už by jeden musel bejt značnej talent. Nebo bejt třeba Leňule, vyzývavě se vystavovat na špici lodi a potkat mne. Metodu jak se dá mne potkat, když se je se mnou už tejden a zrovna se je o dvě kánoe dál, velkoryse zanedbávám.

Nicméně známe případy, kdy nějaký Lojza (vlastním jménem Pepé) se na triviálním jezu vyvalil, "Boty, chytej boty", "Nemůžu, vole, chytám loď", šlápl na cosi, zarazil si do nohy cizí těleso, plavbu nedokončil, poněvadž byl zanícen. Noha zanícen, ne pro plavbu zanícen. Cizí těleso mu vyhnilo až za dva tejdny, přičemž jako bonus mu MUDři diagnostikovali pakostnici čili dnu (doteď nevím, co to je), protože o cizím tělese v útrobách nohy nevěděli a hádali, co by to tak mohlo bejt. Zkráceně: jezdit v lodi bez bot je pičovina.

Iliczovi jsem půjčil svoje památeční armydasky. Ocenil je v lodi, ocenil je na souši. I v oné kokotské putyce v Dobronicích. Při cestě půldruha kilometru od řeky na jižní okraj Bechyně, po zjištění, že kemp "Netanjahu", při cestě půldruha kilometru na severovýchodní okraj Bechyně ku nádraží, ve finále šórem přes půl Tábora vod nádru ke kempu (takřka 2 km) mne za moji velkorysost a předzásobenost výzbrojí a výstrojí navrhoval na blahořečení. Ano, jít to bosky, to by byl pěknej voser.

Mimochodem: hned takhle po ránu mi Ilicz armydasky vrací, jen ať mi zase nadále překážej v batohu, on už má suché boty vycasnované ze své bagáže. No jo, no.

Mažem přes město na nádraží v opačném gardu než včera. Chvála PraPetře, že po bechyňské peripetii zůstala (a ano, s Ťapinkou postavily ty stany, jak jsem jim u minulého zápisku mylně upřel), nevycukala se a neodjela už večer do Prahéé, jak měla původně cukání ("vyhážu vám to na louku a jedu do prdele"). Tedy máme opět bagáž vezenou a nemusíme se s tím smýkat sami.

Pro nás a pro PraPetru obzvláště tvoří zpestření jakýsi cyklo...cosi závod napříč Táborem, díky čemuž je PraPetřin oblíbený pekelný systém jednosměrek obohacen ještě o pekelnější systém uzavírek. Město je prošněrováno páskami vymezujícími závodní trať a důmyslným způsobem okolíkováno zákazy vjezdů, na což dozírají veškeré dostupné Policie včetně vojenské.

Mezi vším tím rumrajchem se proplétají dva čičmundové ve středověkých vohozech propagující jakousi á-la husitskou kultůrní akci, přičemž letáček vnucují i jednomu tamo zevlujícímu policajtovi se slovy: "Bratře příslušníku ...".

K nádraží se ve finále lze dostat i motorovým vozidlem pod bedlivým dozorem právě již zmíněné VP. Najet na parkoviště před budovou, opustit vyhrazeným koridorem. I idiot by to pochopil. Při čekání se potisící přesvědčujeme, že -li by něco pochopil i idiot, nepochopí to blonďatá piča, ana si vyšukala velké černé BMW. Svým výstupem nám zpříjemňuje čas. Vojenský policajt vysvětluje nadmíru trpělivě. Nakonec jí šeptá cosi do okýnka. Jak kunda vymajzla (ano, vyhrazeným koridorem), tipoval bych na výhrůžku zastřelením na místě pro výstrahu.

Béřeme od přijezdivší PraPetry naše zavazadla a loučíme se. Tímto prosím laskavé čtenáře, aby mi připomněli: kdyby mne někdo lámal, ať někam vezmu kytaru, která pak bude celej tejden zavazet v doprovodném vozidle, zatímco sestava místo posezení např. u ohně bude stále lemplovat po hospodách, nechť takového člena kopnu do prdele. S rozběhem.

Pojíždíme do Veselí nad Lužnicí, kde máme hodinu a půl čas na oběd v nádražce.

Ještě se tak škrábu na hlavě a dumám, zda by nebylo moudré zakoupit sobě místenky, přeci jenom - do Brna je cesta dlouhá, kdo nevěří, ten je trouba. Věří všichni kromě Aleše, jemuž přijde sedm pětek za čtyři hodiny sezení jako nehorázná drahota. On je ještě pořád zaseknut na té předvčerejší myšlénce: "Já mám tu průkazku ..."

Nápad se v praxi osvědčil, šnelcuk vod Plzně a Budějc není narvanej k prasknutí, ale v každým kupé sedí takoví tři čtyři lidi. V tom našem konkrétně tři. Zamáváme jim místenkou a ženem je aus. Lakotný Kozlík Aleš hřeší na naši převahu 7 místenek na 8 míst a sápe se k nám do kupé. Měli jsme tam jednoho z těch původních pasažérů podržet a Aleša nechat stát na chodbičce. Ale jsme velkorysí.

Cane mne podruhé za čtyřiadvacet hodin chválí před nastoupenou ... před celým coupé. Cane je poslední dobou nějaký chvályrozdavačný.

No a to už je fakt všechno. Do Brna se nič zvláštneho nestálo.

Další rok, další vodácká výprava za náma. Zhodnocení: támhle už se to trhá. Díky všem zúčastněným. Momentálně budu sice rád, když o jakékoli vodě pár tejdnů neuslyším, ale znáte to ... v dubnu už zas začne člověku cukat ...

Neboť jsem měl s sebou kromě starého digiťáku i ještě starší Smenu 8M, míchám večer vývojku, sedím na hajzlu navíjím negativ do tanku.

Tím si připravuju půdu pro zábavu na příští dva večery ...

Dobronice. Zřícenina hezká, hospoda "U jezu" pěkně na hovno ...

Most Duha v Bechyni, Křižíkova železnice, pozor - vlak na silnici ...