Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Září 2007

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Intermezzo ... Říkanka ...

Já vím, je už tejden z října f prdeli (konkrétně neděle 07.10., či ještě lépe brzké ráno pondělí 08.10.) a já se ještě ani nedokopal k tomu, abych si tady založil novej měsíc.

Ale ...

Třeba dneska jsem si říkal, že už, určitě už na to aspoň šáhnu.

Ale ne.

Drží mne už od včerejška další z mých hlubokomyslných úvah, nemůžu se jí zbavit a nejde mi pořádně se soustředit na něco jiného.

Asi takhle:

Vzpomněl jsem si na jakousi pitomou dětskou říkanku (nebo snad rozpočítadlo?):

Závodnička pětka
porazila dědka.
Dědek sletěl do hnoje,
porazil tam kovboje.

Tak.

Mám pocit, že v některých modifikacích následovala ještě nějaká další důmyslná dramatická zápletka, ale ta byla jenom volitelná a rozhodně ne používaná ve všech recitačních případech. Též lze vysledovat variantu, kde se druhá část mění na "Dědek leží v nemocnici s mokrým hadrem na palici", což by sice dobře definovalo úroveň dnešního zdravotnictví, ale též je to jakýsi paskvil, jenž se dle mé znalosti přespříliš neujal.

Podržme se základní varianty a omezme se na dějovou osu "Závodnička - dědek - hnůj - kovboj".

A včíl - může mi někdo, kurva, vysvětlit, co tím chtěl (neznámý, či alespoň mně neznámý) básník říci?

Pro neznalé - závodnička jest přinejmenším v brněnské mutaci kindoší terminologie závodní vozidlo na bázi monopostu, čili něco jako soutěžní kára v závodech "ef-jedniček", svého času Formule 2, novější Formule 3000 apod. Pětka může znamenat s největší pravděpodobností startovní číslo, osobně jsem neslyšel o šampionátu Formule 5, též jako název výrobce by to bylo divné a mezi Ferrari a McLaren by se stáj "Pětka" vyjímala dosti zvláštně, a to i za předpokladu, že jsme žrali soudružkám učitelkám báchorky o letadélku "Káněti".

Nicméně - pokud by šlo čistě o lyriku a snahu narvat všechny kladné klukovské emoce a hrdiny (závodnička, kovboj) do čtyř veršů, zoufale mi tam přebejvá dědek a hnůj, naopak chybí indiáni a kosmická loď. To ne. Spíš to bude snaha o výpravnou epopej a popis heroických skutků, byť ve formě značně redukované.

Nicméně - kde se v parchantí hlavě vezme takový obrat, že "Závodnička pětka porazila dědka"? Co by dělal dědek na trati závodu monopostů?

Nebo - i pokud by se tam dědek přimotal, všichni známe takové ty zoufalé fanoušky, co běhají nazí po hřišti zamávat oblíbeným fotbalistům svým pérem, případně zoufalé ekologisty (dnes integrální součást PSP ČR), kteří se vrhali pod nohy závodním koním, ale i kdyby byl dědek z některé z těchto pomatených skupin, zas nerozumím tomu, kde se tam bere ten hnůj. Závodní dráhy jsou obvykle lemovány štěrkem, pískem, případně pevnými bariérami. Ale hnůj?

A co náš kovboj? Chápu, kovboj může úzce souviset s hnojem, cow-boy, chlapec od krav, ve své podstatě pastevec, zdráhám se použít termínu "pasák". Rozumím, kovboj se stará o krávy (pokud se v představách šklebáků zrovna někde neproducíruje s koltem a nestřílí padouchy), při chovu krav vzniká hnůj jako vedlejší produkt. Ale viděl někdo kravín třeba na Hungaroringu? V Silverstone? Nebo i v Brně na Masarykáču? Blbost, co? A že by se vozy F1 proháněly po prašných cestách mezi ranči kdesi v Iowě?

Prostě z toho nejsu moudrej a asi dneska ani neusnu.

Může mi to nějaký místní odborník na poezii vysvětlit?

Neděle, 30.09.2007 ... Účinný postup proti spamu ...

"To modrý rovnou vynechte."

Stojím na balkóně, pokuřuju, koukám na parkoviště, jak jakási babka obchází jednotlivý zaparkovaný auta a cpe jim lístečky za vokna. Ani né za stěrače, ale přímo k řidiči, zastrčit mezi stahovací vokýnko a těsnění. Nechápavě se rozhlíží ...

"Povídám, že tu modrou Feldu můžete rovnou vynechat, to ať vás ani nenapadne mi tam nějaký papírky strkat."

"Aha," konečně ji napadlo se podívat nahoru, "tak promiňte."

"Nic se nestalo, teda eště, protože jsem vás vokřik. Takže zatím není co promíjet. Nasral bych se, až bych tam tu hovadinu našel. Nevyžádaná reklama čili spam, to mne dokáže vždycky solidně vytočit."

"Vždyť nevíte, co tam je napsanýho."

"Nevím, ale hlavně vím, že - ať je to, co je to - ani v nejmenším mne to nezajímá. Nechci to vědět, nechci to číst, především to nechci mít zastrčený za vokýnkem."

Pokrčila rameny, cosi ještě zamumlala a ... sebrala se a odešla. Ne, že by přeskočila to jedno auto a věnovala se své činnosti dál. Prostě si strčila zbytek lístků ... do kapsy (uznávám, že TAM by to bylo efektnější, zvláště pak uprostřed ulice) a šla pali.

To se ví, že vím, co se tam napsanýho, páč bába iniciativní to eště každýmu nasrala do schránky (neb to byl podobnej bílej lísteček, šel jsem to ještě večer konfrontovat s jedním na parkoviště).

Prej balzám. Hehe. Z bylin. Hehehe. Mimořádně účinný. Já se poseru. Už vidím, jak řidiči jsou celí lační ráno přijít k autu, sebrat rosou zvlhlý lístek a hned bábě (kořenářka, čarodějnice nebo obojí) telefonovat, že by piksličku tuze chtěli, neb maj rypák plnej jebáků a na šulinovi vřed. Se ví, mast na syfilis se vždycky inzerovala na parkovišti.

Jenže já zas babu nechtěl úplně zapudit, třeba je z toho živa, já jen nechtěl, aby to rvala za vokýnko nemlich mně. Tak jí udělám reklamu aspoň tady ...

Takže, milí čtenáři - řidiči, pokud toužíte po masti na jebáky a hemeroidy, neváhejte babě zavolat.

Víkend, 28.-30.09.2007 ... Úlitba bohům - camera obscura ...

Dobrá, abych umlčel vlastní černé svědomí hryžící mne za moji vlastní shnilost, vyrobil jsem si alespoň novou další dírkobednu - paradoxně z krabice od digitálního fotoaparátu.

Dvojnásobná hloubka, tzn. vzdálenost fotocitlivého materiálu od dírky. Tím pádem úplně jiná perspektiva obrazu a hlavně dočista jiné časy expozice.

Po prvním laborování - konečně to zabírá celou plochu 13x18. Ona ta vinětace a vlastně jenom jakýsi "průkuk" má sice něco do sebe, ale tohle taky možná nebude k zahození. Částečně jsem tím přišel o perspektivu "rybího oka" (a ani jeden ze dvou povedených motivů se mi do záběru nevešel), ale zase je snímek o kus reálnější. Expozice za prudkého slunka 5 minut. Hmm, to nechci vidět, až se zatáhne. Touhle budu fotit jenom za pěknýho počasí, hehe.

Domovní vchod - ideální objekt pro první pokusy s každým novým fotoaparátem.

Kaple v obci Svatá Kateřina - tedy převážně její větší část (té kaple, ne celé obce). Já už chápal ten úbytek perspektivy, ale tady si nebylo kam víc poodejít, tohle byl nejzasší roh a pak už jen stěna a sráz dolů.

Víkend, 28.-30.09.2007 ... Snížený práh akčnosti ...

Původně jsem razil teorii, že by to chtělo o víkendu (notabene prodlouženým) někam jet. Aspoň v pátek, pokud se vyčasí. Nebo aspoň ze soboty na neděli. Ťapinka tvrdila, že ona vyrazí v pátek sama na houby. Tak jo. Já se v pátek dospím, ona půjde na houby, já pak třeba večer nebo v sobotu vypadnu na nějakej nenáročnej čundříček.

Pochopitelně, že jsem se pak už nevykopal nikam. Ach jo. Stárnu.

Ťapinka v pátek nasbírala během asi dvou hodin koš hub.

Ještě tak mne dokázala zaktivizovat na opakování v neděli. Chtěl jsem původně zavolat nebo napsat Chlastíkovi, aby šel na oplátku za minule taky, on mi cosi psal po ICQ, pak byl furt oflajn, eště jsem do toho chvíli brejlil, pak jsem na to zapomněl. Dík tomu i na ten telefon. Jsem totiž kokot.

Nicméně i v neděli jsme našli celej koš během dvou hodinek, pravda, většinou třeba babky, ale dobrá babka, ne?

A v sobotu jsem měl svátek, pročež jsem dostal od Ťapinky tu knihu, co o ní psali v Reflexu. Cvičně jsem si za první večer zhltnul 185 stránek, přičemž nevím, proč tady takhle večer, osel, spisuju jakýsi zvrácenosti, když mám ještě skoro 300 stran už kýmsi napsanejch. A lepších. Jenom k přečtení.

Čtvrtek, 27.09.2007 ... Ježíš tě miluje, vole, halelůja ...

K večeru se jdu na chvíli jen tak natáhnout na gauč. Moje oblíbená podvečerní činnost. Během chvíle (snad 20, snad 40 minut, nevím přesně) zvonek. Za dveřma dvě obstarožní ženštiny divného vzezření. Ne odpudivého, ne podezřelého, zkrátka divného. To je to správné slovo.

Jedna stojí bokem ke dveřím akorát tak na dosah zvonku, ale hlídá si ústupovou cestu, druhá se drží v pozadí. Asi zkušenosti a letitá praxe.

"Dobrý den, my jsme z ..." (teď kdybyste mne zabili, tak si nevzpomenu z jakého) "... centra a přišly jsme vám říct, že vás Bůh miluje a Pán Ježíš Kristus položil život za vykoupení všech - tedy i vašich - hříchů."

"Aha. Hmm. A?"

"No ... echm echm ..."

"Já vás nechtěl zaskočit, já jenom, že tohle už jsem sem tam párkrát slyšel, su rozespalej, tak mi to tak nemyslí. Tak čekám, jestli bude nějaký pokračování nebo tak něco?"

"Pokračování ... vy jste věřící?"

"Technicky vzato ano. Sice nijak nevyhledávám ty vaše masový happeningy, ale řekněme, že se ani kategoricky nevzpouzím."

"Takže to není náhoda, že jsme zazvonily u vás."

"Náhoda to asi nebude, jelikož jdete patro po patře a zvoníte na všechny. Nějaký zázraky a vnuknutí bych v tom zase nehledal. Co teda dál?"

"Dál? Nic. My jsme vám jenom přišly říct ..."

"Jo, že mne Bůh miluje a Ježíš Kristus zemřel i za moje hříchy. To jste mi už vyřídily. To je vod vás milý. A vod těch dvou ostatně taky. Včíl budete chtít jít dál a chvíli mne přesvědčovat, že ta vaše parta je ta jediná správná?"

"To ne, to nemáme v úmyslu."

"Žádný letáčky a pozvánky na společný bohoslužby? Divné. Prachy nic? Ani navopak žádná síra pekelná a taková ta kosmetika vokolo?"

"Ne, ne, ne. My jsme vám to opravdu přišly jenom vyřídit."

"Hmm, tak teda ... asi děkuju nebo co."

To je vod nich milé. Ani podepsat to nikde nechtěly. Každej pošťák nebo kurýr chce každej píčovskej vzkaz a balíček podepsat, tyhle přišly s docela zásadním sdělením a nic.

A žádný další promluvy, vobrázky genderově a rasově vyrovnanejch vylochčenejch rodinek v širejch lánech obilí pod Božím dohledem, žádný smysly života, žádný věčný zatracení, když se k jmenovitě jejich tlupě nepřidám.

Ty sekty už taky nejsou, co bejvaly.

Středa, 26.09.2007 ... Vítězství doma je doma ...

Kometa Brno slavně porazila na domácím ledě Sarezu Ostrava 3:1.

A já se aspoň seznámil s dosavadním hlavním fotografem Darkem. Neb tentokrát fotil on (a ve většině případů, zaplaťmutopánbůh, i nadále bude), neměl jsem žádnou povinnost. Nicméně jsem zevloval kolem ledu, abych to měl z první ruky, a - řekněme - cvičil. Nebo spíš experimentoval.

Ponaučení pro příště: Jakkoli jsou Ostravaci správní chachaři, po likvidačním zákroku na hráče domácích neleň a změň stanoviště. Tedy aspoň pokud prozatím setrváváš, fotíš a klábosíš na střídačce hostí.

Úterý, 25.09.2007 ... Expirovaná výjimka ...

Uplynula mi čtyřletá výjimka na vzdělání. Dle tabulek pro státní správu (ano, dodneška se všelijaké obskurní instituce takovou věcí řídí) mám mít pro svoje zařazení na dosavadní platovou třídu vzdělání VŠ, zatímco já jsem hrdým držitelem pouze ÚSV, a to ještě díky češtinářce soudružce Krškové tak tak.

Čtyři roky jsem měl na to, abych si vzdělání doplnil, případně s tím alespoň začal. Což se, pochopitelně, nestalo.

Pročež mi byla od příštího měsíce odpovídajícím způsobem snížena platová třída. Jak bylo ostatně řečeno už dopředu.

Zároveň mi bylo zvýšeno osobní ohodnocení. Jak bylo ostatně též řečeno dopředu.

Výsledkem čehož je, že počínaje říjnovou výplatou budu brát o 30,- Kč více. Hehe.

Pondělí, 24.09.2007 ... Extra velké kousky ovoce ...

... v extra malém jogurtu.

Mno, tak jsem si zase otevřel jogurt a, jak jsem nedávno předesílal, zase jsem se akorát nasral.

Zott Jogobella ... hmm ...

Kelímek 8 cm na výšku. 12 mm odshora prázdný (a to jsem pečlivě oškrabal všechno z víčka a přikydl to k obsahu), 10 mm zezdola jakýsi naprosto nesmyslný podstaveček. A pak ještě konkávní (tedy dovnitř klenuté dno.

Jogurtu poskrovnu ...

Chápu, píšou 150 gramů a nezbejvá mi, než věřit, že tam 150 gramů fakt bylo. Váhu si tím svinit nebudu.

Avšak ...

Když vezmu kelímek po umytí a naplním ho do výšky, do jaké byl jogurt (tedy do půlky mezi spodním okrajem červeného písma ve žlutém pruhu a modrou oblastí), přeleju do kuchyňské odměrky, dojdu k objemu cca 140 ml.

Pak udělám druhej pokus, naleju plnej kelímek, přeleju do odměrky. Ale ...! Obrátím kelímek, naplním ten "marketingový prostor" v dutém dnu, přidám do odměrky. Ajta, 210 ml.

Poloprázdný - tedy ze třetiny prázdný - jogurt. Nezapomeňte na tu vroubkovanou část spodku, to je jenom šméčko na lidi. Pak teprv následuje dovnitř vtlačené dno. Vpravo hrubé znázornění reálného objemu vlastního jogurtu.

Tedy dedukce:

- pesimista by řekl, že jogurt je ze třetiny vizuální velikosti prázdný.
- optimista by řekl, že zaplaťpánbůj, je aspoň do dvou třetin plný.
- ekolog by řekl, že obal je o 50% větší, než by bylo potřeba.
- a Egi by řekl, že jsou to pěkný marketingový mrdky a jednou jim natrhnu hubu, jen co nějakýho dostanu do ruky.

Mimochodem - s těma obalama: pokud vím, zákon ukládá povinnost nevyrábět zbytečně naddimenzované obaly, neb z větších obalů logicky vzniká víc odpadů. U plastových obalů by za tím měl být ještě vykřičník. Navíc - prakticky každej třetí kamion s těmadle jogurtama jede prázdnej. Na to nemusí bejt člověk ekofanatik, aby se nasral.

Ať mi nikdo netvrdí, že v případě neprůhlednýho kelímku to není prachsprostá omrdávka na zákazníka.

Ano, slyšel jsem od jedné erudované praktičky v potravinách, že to dno je takto konstruovaný proto, aby neprasklo, když s tím někde při přepravě nějakej vohnout jebne. Hmm. Při pohledu do ledničky docházím k závěru, že pak musej výrobci jogurtů Yoplait, Revital, Hollandia i Florián zplakat nad vejdělkem, páč na tuhle konstrukční fíčuru eště nepřišli a musej jim popraskat dna u půlky produkce. Ano, všechny maj dno mírně vtlačený - asi milimetr. Jeden milimetr. A né, kurva, cenťák !!

Nebo další nápad - nemůže to bejt plný po vokraj, páč při drncání na výrobní lince by se potřísnil okraj kelímku, nepřichytlo by víčko a jogurt by se zkazil. To to musí drncat jako svině, když je potřeba nalejvat centimetr a čtvrt pod vrch, že?

A přece nápoje vám taky nenalejou až po špunt.

Jo, kurva, ale taky né do dvou třetin. Chtěl bych vidět rypák spotřebitele, kdyby mu do litr a půl velké PETky žoviálně šplouchli jenom litřík minerálky. Chachá. Každej by pro to měl pochopení. Výrobní postup.

Teď co s takovejma Zottama Jogobellovejma? Přemejšlím, že by mně soukromě možná stačilo dostat jednoho jejich vobalovýho dyzajnéra do ruky a vyliskat mu po čuni.

Nebo nějaké elegantnější řešení?

Neděle, 23.09.2007 ... Egi bufeťákem ...

"Vstávej. Vstávej. Vstávéééj !!! Kde jsou moje body?" takto na mne vyje Ťapinka v neděli brzo po ránu kolem půl jedné odpoledne.

"Mhhmm? Jaký body?"

"Řekni, kde ty body jsou, co se s nimi mohlo stát?"

Jak se postupně probouzím a systémem kvízových nápověd mámím z Ťapinky další a další podrobnosti, skládám zároveň jednotlivé střípky mozaiky:

- Ťapinka se účastní jakési spotřebitelské soutěže s Tatrankama. To jsem věděl.
- Ťapinka kvůli tomu vystřihuje z obalů od Tatranek jakési čtverečky a - pokud se (a mne) s tím vydrží srát dost dlouho, dostane za to (možná) jakousi hučku. To jsem taky věděl.
- Ťapinka si své body do spotřebitelské soutěže syslí v obálce. Kvůli tomu mne ještě pořád snad nemusí budit. To jsem ještě furt věděl.
- Obálka byla včera na technické skříňce vedle fotografické skříňky a teď tam není a Ťapinka si vystřihla další vikslajvantovej čtvereček a kde je? Aha, tak to jsem už nevěděl.

Až po ukázání prstem na inkriminované místo mi mírně svitlo: aha - úklid.

Obálka, hmm ...

Obálka od jakési veterinárně-farmaceutické firmy. Aha.

A já měl pocit, že jsem jednu takovou držel v ruce. A přišla mi prázdná, tedy neobsahující žádný dokument, letmo jsem do ní nakoukl, žádný papír jsem tam neviděl ... hmm, to vona bude asi v kontejneru.

To by taky blbýho nenapadlo - vzít velkou prázdnou bílou obálku formátu A5, do ní si skladovat mrňavé bílé výstřižky o velikosti cca 0.8x1.2 cm, a to celé mi diverzně strčit do několikaleté hromádky mojí korespondence.

Ovšem co už ...

Není pro perspektivního mladého muže lepší zábava na nedělní ráno nebo odpoledne (záleží na úhlu pohledu).

Naštěstí:

- se chovám ekologicky
- máme kontejner na papír přímo před domem
- byl plný takřka po okraj, takže jsem s tím nemusel nijak vážně zápasit a jen jsem to tam zlehka zasunul.

Pročež takhle v neděli, ať už ráno nebo odpoledne, každopádně ještě před obědem - stojím u otevřeného kontejneru na papír, z horní vrstvy beru menší štůsky volně ložených listů, důkladně je prohlížím a snažím se vyselektovat tu patřičnou obálku. Což vím já.

Pro ostatní vypadám jako excentrický vzdělanec v momentální materiální tísni, jenž prahne po informacích, avšak nemá na noviny. Možná. Nebo prostě jako bufeťák.

Sobota, 22.09.2007 ... Ťapinka v sáčku ...

... tedy ne v pytliku, ale v oděvním svršku.

Ještě k sobotě ...

Jak jsem už předeslal - záhodno nám bylo vypravit se v podvečer na nákup, neb tradičně v ledničce už byla akorát zima a ve špajzu pouze vzájemně méně kompatibilní potraviny. Nakládaný vokurky s marmeládou jsou jenom pro ryze specifický druh naprcaných gurmánek, večeře sestávající ze špaget s kolínky a bramborami mne také nijak libými hnutími mysli nenaplňuje.

Přibrali jsme máti, neb tato také ocenila možnost svézt se autem a učinit si nákup větší.

Ťapinka rozhodla, že je nám třeba dostavit se konkrétně do buzerantského Tesca-exKradefurtu pod Lesnou, neboť tam je rychločistírna ...

Tedy tak ...

Ťapinka sobě relativně nedávno zakoupila v second-hand sáčko. Neptejte se, jak se dostala Ťapinka do second-hand v momentě, kdy s mojí máti šla kupovat do jednoho obchodu pro máti nové kalhoty a do druhého obchodu pro máti nové boty. To jsou zase jakési ženské pochody. Důležité informace této pasáže: Ťapinka zakoupila sáčko v second-hand, vypadá přijatelně (sáčko, né Ťapinka, vlastně i Ťapinka, ale to též nehraje roli pro tuto historku), cena 20,- Kč.

Prý by bylo dobré sáčko vyčistit. Tedy ne, že by bylo zrovna od bláta, ale přeci jen jde o věc již minimálně jednou drženou neznámým pachatelem, za druhé neznámou dobu skladovanou v neznámých podmínkách.

Tričko (ano, dotáhla si i tričko) si Ťapinka vypere, sáčko třeba dát do čistírny. A to do rychločistírny, aby tam kvůli sáčku za 20,- Kč nemusela jet dvakrát a podvakráte pálit benzín. Tedy lépe - abych pálil benzín jenom já svůj při jedné cestě.

A taková rychločistírna je pravě určitě pouze v buzerantském Tescu-exKradefurtu pod Lesnou. Přijdete, podáte, než si nakoupíte, máte vyčištěno.

Tedy - RYCHLOčistírna, no ... pod pojmem "rychlo" si určitě nepředstavuju hodinu a půl, tak dlouho přece nedokáže nakupovat nikdo. Plnej vozejk žrádla na tejden a půl, kolíbavým krokem na hranici usnutí, s rukama v kapsách a u pokladny s nejdelší frontou ... stejně jsme to nedokázali natáhnout na dýl, než čtyřicet minut.

Ťapinka však stále odmítala podruhé pálit (svůj) benzín, nedala ani na moji nabídku refundace cesty MěHroDem, ba nereflektovala ani na fakt, že tam jezdí autobus zcela zdarma.

Čekat padesát minut v kavárně kvůli službě deklarované jako "rychlo", to mi přijde taky jako docela solidní drzost.

Mimochodem - poznámka pro pány: až vám přijde ženská se sáčkem ze second-hand za 20,- Kč, nepokoušejte se jí do pořizovací ceny připočítávat 105,- Kč za "rychlo"čistírnu, ani 120,- Kč za tři kávy při čekání na "rychlo"čistírnu.

Sobota, 22.09.2007 ... Úklid ...

Neb jsem potřeboval cosi dořešit s družstvem ohledně bytu, dal jsem se do uklízení. Tedy né, že by hodlali přijít zrovna na besedu, ale potřeboval jsem k tomu finanční podklady z bankovních výpisů. A kde vzít? Letošní se mi válí na konferenčním stolku, předchozí rok a půl u fotoskříňky, zbytek v šupleti.

Zhusta neotevřené. Já to nějak nečtu. Tedy ne, že by mne nezajímalo, kolik jsem zas uvalil, ale vidím to na internetu, nemám potřebu se eště srát s vobálkama. Stejně tak třeba telefonní účty - v online bance vidím, kolik mi, nenažranci, zase strhli, dokud je to ve snesitelné míře, papírové fucktury ani neotevírám a jen to syslím. To spíš tak nějak právě pro podobné účely, kdy potřebuju něco dohledat pár měsíců či let zpětně. Jenže potom ...

Jak jsem předeslal - z různých částí bytu tahám různé obálky jak králíky z klóbrca, otvírám, třídím, skládám podle ročníků.

Béřu, co mi přijde pod ruku - bankovní výpisy běžného účtu na první hromádku, těma se budu eště zabejvat, pak výpisy ohledně kreditky, to jenom beru na vědomí, skládám na druhou hromádku k neutříděné archivaci, telefonní účty stále ani neotvírám a cpu na třetí hromádku, paragony a ostatní pozornostihodné elaboráty (vyúčtování plynu a elektřiny) na poslední hromádku. Co nesplňuje kritéria, odkládám na druhou stranu gauče, to poletí.

V každém druhém otevřeném přípisu je totiž ještě nějaká úžasná nabídka pojištění, hypotéky, úžasňáckých služeb kolem internetu, telefonu, dále starý kalendář, od do šanonu poskládaných výpisů obálky už nepotřebné, několik obálek prázdných záhadných ... zkrátka spam, a sice ve výhradně

Takto jsem se jednoduše za pouhé tři a půl hodiny zbavil vcelku solidního štosu papírů. A sice zmizely pouze asi tři hromádky papírů, avšak z mého úhlu pohledu živitele mi to přijde důležitější než tři luxování, mytí oken, zalívání muškátů i praní psích pelechů. Ať se Ťapinka třebas vztekne.

Při večerní cestě na nákup jsem to celé (tedy pouze to vytříděné, nepotřebné a nediskreditující) mrdnul do kontejneru na papír, neboť:

- se chovám ekologicky
- máme ho přímo před domem
- byl plný takřka po okraj, takže jsem s tím nemusel nijak vážně zápasit a jen jsem to tam zlehka zasunul.

Čtvrek a pátek, 20.-21.09.2007 ... Přeskočíme ...

Vomlouvám se.

Ze shora (tedy vlastně dole) uvedených faktů nicméně lze dedukovat - shon, frmol, bohužel asi nic, co by vás mohlo zajímat ... :o(

Napravím.

Středa, 19.09.2007 ... Se to zas kupí ...

Jo, říkal jsem si, jak mám poslední roky klidnej až ospalej život.

Unylá práce na státním ouřadě, občas si zajdu něco jen tak z plezíru vyfotit, třeba hokej ...

Čím to je, že už zas dělám paralelně pro ouřady tři (jeden hlavní a dva pohlavní)?

Když k tomu tiše připočtu fakt, že jsem počínaje dneškem oficiálním fotografem HC Kometa Brno ...

Kurva fix ...

Úterý, 18.09.2007 ... Programátoři pochopí ...

Odcházím dřív z práce, pročež se táži Ťapinky:

"Mám něco koupit?"

"Balík hajzlpapíru. A kdyby měli jogurty Revital, tak pět."

To by mne hrozně zajímalo, co budeme, když budou mít jogurty Revital, dělat s pěti balíkama hajzlpapíru.

Pondělí, 17.09.2007 ... Inu, pondělí ...

Mám moc práce.

Nejhorší na tom je, že si vůbec nepamatuju, co jsem dělal.

Neděle, 16.09.2007 ... Houby a kartografický kvíz ...

Kamarád/spolužák Chlastík rozhodl jít na houby. Teď prý určitě porostou. U vesnice Litostrov, tam on to zná ...

Ještě ráno na mne žoviálně hýkal v tomto smyslu soused Vyhlídka z balkónu. Oni tam byli v pátek, 47 hub donesli (by mne zajímalo, jestli to je jenom odhad, nebo jestli to fakt počítal).

Hmm, hmm ...

Jestli ono to nebude tím, že - jak ovšem Vlastík přiznal až v Litostrově - tam byl naposledy jako malej harant. Po hodině a půl zaplněný s bídou dno košíku, to není zrovna na kosu (ostatně i Vlastík sám kajícně odsouhlasil).

Dlužno podotknout, že jsme se operativně přesunuli ku Maršovu na osvědčené místo ... a nebylo to o nic lepší.

Čtyři hodiny a hub tak s bídou na chuť. Třetina košíku tak možná. Spíš ani ne.

Později v pondělí se kolegyně v práci trumfují, kterak byly dále na Vysočině a kdo tam nalezl větší úrodu. Kurva. V okolí Brna taková bída. Nebo to Vyhlídkovic famílije vybrala. Na okolí Brna bylo 47 hub a třetina košíku. 47 hub Vyhlídci, třetinku košíku my.

Nicméně Chlastík nakonec odmítá odsypat si z košíku svůj díl, ačkoli byl nálezcem dobré poloviny, ne-li většiny. S odůvodněním, že smaženici nežere, cokoliv jinýho připravit neumí a jeho Maryša je kdesi f prdeli, tudíž mu houby nikdo nepřihotoví. Taky zajímavej postoj.

Když k tomu připočtu tu pizzu, kterou Vlastík při následné krátké návštěvě vyprodukoval, jen se utvrzuji v (dvacetiletém) přesvědčení, že s Vlastíkem je dobře kamarádit.

A na závěr ještě malý kvíz z produkce oblíbené komediální kartografické firmy Šokart.

Již jsme přešli drobné legrácky, kdy jim chybí třeba betonárna, tedy v mapě jim chybí, v krajině před nebohým tůristou samozřejmě betonárna je.

Nyní postupme k dalšímu levelu ...

Vezměme (z Ťapinčina vozidla) autoatlas:

Nalistujme stranu 76 a vydejme se po staré silnici z Brna na Velkou Bíteš do vesničky Litostrov a okolí (Domašov, Rudka, Zbraslav).

Ukázka:

Mapa šlohnutá z www.mapy.cz, nebo prostě kterákoliv jiná.	Mapa ze Šokartu.

A teď k soutěžním otázkám:

1) Najdete rozdíl?

2) Která si myslíte, že odpovídá realitě?

3) Viděli jste už někdy něco takového?

Sobota, 15.09.2007 ... Jako ve školce ...

Potřebuju si nastudovat jakési materiály a už předem vím, že mi to vzhledem ku rozsahu zabere jeden celý den z víkendu. Pročež žádám Ťapinku, aby mi sobotu vyhradila pro práci a snažila se mne neobtěžovat. Matně si při tom vzpomínám, jak v době, kdy se Ťapinka potřebovala učit na zkoušky, vypadl jsem z domu třeba na celý víkend.

Ťapinka se alespoň stáhla uklízet do ložnice.

V prvé řadě vysávat. S otevřenými dveřmi. Dobrá, zavřu prosklené od pokoje, hluk to alespoň utlumí. Psi zavření se mnou v pokoji to ale berou jako pokyn k předvádění se. Hryžou se vzájemně do hřbetů a na střídačku se sebou vymetají pod stolem.

Mezitím Ťapinka už chodí sprchovat květiny.

Pak mi šmatle za zády věšet prádlo.

Nastoupí dvouhodinovka dotazů - co pět minut.

Kdesi v sousedním bytě bába klimpruje na klavír.

Nad náma mají návštěvu patrně z Jedličkova ústavu - vzhledem k tomuto handicapu vtipně deponovanou na balkón. Návštěva hýká.

Na hajzlu si kdosi zpívá, falešné lidovky se linou stoupačkami.

Pod oknem řve jakejsi parchant.

Třeští mi hlava.

Ťapinka se mne třikrát přijde zeptat, jestli se mi líbí a jestli si všímám, jak mi dává pokoj.

Kdesi jsem slyšel dle mého soudu výstižné rčení, či lépe řečeno mi na situaci pasuje, aniž bych věděl přesně, na podkladě čeho vzniklo a jestli výstižnost je skutečná nebo jen domnělá, ale ...

... KURVA, TADY JE TO JAK V ŽIDOVSKÉ ŠKOLCE.

Pátek, 14.09.2007 ... Ještě spíš ke čtvrtku ...

V pátek se dělo lautr hovno zajímavýho, snad kromě faktu, že si díky mirrorování disků na serveru Novell 3.12 už tykám s Tasemníkem Žouželkou z ouřadu Brno-Aljaška.

Pročež přikládám jenom pro ilustraci poznámku o čtvrtku z dílny páně Denta ...

Mne se tam týká ta pasáž o té pistoli ráže 9 mm.

Čtvrtek, 13.09.2007 ... Zbohatlické příbuzenstvo ...

Eště, že nejsu jedinej, kdo má ty živý sny ...

PraPetra se mne ve středu tázala, zdali nemám české titulky k filmu Lolita. Uprostřed pracovní doby v největším shonu.

Nemám. Nicméně, abych měl pokoj, obratem jsem vyhledal. A ještě jsem se jízlivě zeptal, jestli by nebylo vhodné, aby se zkusila popídit sama, dřív, než svými problémy začne obtěžovat ostatní.

Jenže prý to ona zkoušela, když zadala do vyhledávače frázi Lolita Film, vrátilo jí to samé porno. Vida, já jsem zkusil Lolita 1997 Titulky a měl jsem to hned jako první výsledek.

Poslal jsem jí odkaz a poslal jsem ji do prdele, že mám práci, ať dá pokoj.

Pro středu dala.

Čtvrtek, dopoledne, ICQ:

PraPetraCZ (11:44) :

Tak já Ti dle svého slibu včera dala pokoj a Ty mi za to dneska vlezeš do snu. Že Ti není hanba. :o)))

PraPetraCZ (11:45) :

A celé své rozvětvené zbohatlické příbuzenstvo si i s výroční schůzí rodinných podniků nabouchej do špic. :o))

Jestli jsem to dobře pochopil, mj. ve snu figurovala jakási moje ukrutně prachatá tetička (podotýkám, že žádnou takovou nemám), která pořád mermomocí chtěla PraPetru finančně podporovat, prý, aby ukázala své sociální cítění, hehe ...

Zas jak námět na seriál.

Tak nevím - je to vůbec čest, když se mladé dámě zdají o mně sny? A takovéhle sny? A PraPetře? A nechtěla si tím jenom říct vo nějaký prachy?

Středa, 12.09.2007 ... Hovado vožralý ...

Pan Žouželka z Aljašky stále srší nadšením nad svým novým serverem se starým systémem. Prakticky se opakuje včerejší hlášení, však dnes již mnohem mravnější formou - kolem deváté mi přichází nenápadná KTZ (někdy mylně nazývaná SMS) o výsledku zálohování: že vše OK.

Neb jsem v dobrém rozmaru, právě jsem dopil ranní kávu a zvažuji, že bych se zašel podívat do práce, na KTZ i žoviálně odpovídám, že takto je to správné, jsem velmi potěšen formou, časem i obsahem a přeji příjemný den.

Další odpověď: "Vy mně taky. Žouželka."

Ale safra, ten se rychle učí ...

V deset hodin mi volá a lamentuje do telefonu, že jeho poslední zpráva měla (prý snad pochopitelně) znít: "Vám taky."

Ujišťuji ho, že správné vyznění je mi samozřejmě jasné a že on mi taky.

Hehe.

V hospodě na golfu večer Marťan machruje, jak mne porazil i on v minigolfu v sobotu v Badenu. Neb Ťapinka má s sebou ještě stále výsledkové kartičky, béřu pro sichr tužku a kalím Marťanovi radost, neb to byla pouze chybná Ťapinčí matematika. Ona samosebou vyhrála, ale Marťan né, že by byl o dva body lepší než já, nýbrž o tři horší. Nicméně u výsledků nad 60 už se to snad tak ani nebere. Tomu se říká - oba leví.

Nějak rozebíráme plány na příští den, trumfujem se, kdo co všechno musí učinit a stihnout ...

"Jo, já mám pak eště na chvílu sraz s Arthurem Dentem," informuju Ťapinku, když plánujeme odpolední péči o psy.

"Arthur Dent?" vstupuje do hovoru Marťan, "To mi něco říká, znám ho?"

"Jo, znáš, minimálně z hospody u kempu v Boršově."

"A jó, to hovado vožralý ..."

"Ehm? Až tak?"

"Nebo to nebyl ten vožralec na té motorce letos na Berounce?"

"Mno, nepleteš si to třeba s Groulou? Ten byl za náma na Berounce. Letos. Boršov je na Vltavě. Dent tam byl za náma loni."

"Jó, Groula, hovado vožralý, už vím. A kterej je ten Arthur Dent? Počkej, Boršov, na Vltavě, ha, jasně, Arthur Dent, to je ten s tím černým psem."

Hmm, takže u Grouly má Marťan vcelku jasno, u Denta je třeba ocenit, že aspoň poznal, že to černý metr veliký se čtyřma tlapama je pes. Pravda, těžko by s sebou Arthur vodil třeba ptakopyska, nicméně při Marťanových zrakových dispozicích a hlavně jeho tehdejším stavu jest třeba ocenit i toho. Hovado vožralý.

Úterý, 11.09.2007 ... Milá zpráva ...

V 7:12 mi volá Tasemník Žouželka z ouřadu Brno-Aljaška, neb prý zálohování funguje.

"Hmm, mhé, ublbhm ... a jako co? Je to pěkné a velmi jímavé, jenom snad - nejsu schopnej přijít na jedinou kloudnou věc, ku které by mi taková informace mohla bejt prospěšná v posteli?"

"Já vás snad tahám z postele? Já měl za to, že v sedm ráno už budete mít aspoň jedno voko votevřený."

"Jo, dík, teď už mám vobě. Chápu vaše nadšení, ale sdílet bych ho s vámi mohl příště i tak kolem desáté, ne?"

Ťapinka se jen tak znechuceně nadzvedla na polštáři:

"Kdo to byl?"

"Ále, pan Žouželka z Aljašky ..."

"Chápu to dobře, že ti volá v sedm ráno, aby ti řek, že všechno funguje a že se nic neděje?"

"Jo, tak. Omlouvá ho, že mne zná dost krátce."

"Hmm, ten je dobrej. Toho se drž."

Pondělí, 10.09.2007 ... Resty ...

Vzpamatovávám se z víkendovýho zápřahu. Nějak na mne dolehla únava nebo co.

Vůbec mám ve všem skluz a za svini to nemůžu dohnat.

A hlavně si nic nepamatuju - někdo zavolá, že potřebuje nějakou pitomost, já mu to slíbím, páč fakt o houby jde, že hned jak pudu vokolo ... do toho tři další hovory a už vím hovno. Ale né, že bych si vzpomněl, já to nevím jakože nafurt.

Klesl jsem tak hluboko, že jsem takhle v září vyhrabal diář vždycky s celou stránkou pro každej den, vyhradil jsem si jednu propisku a červenou fixku, propiskou si tyhle denní úkoly zapisuju a fixkou škrtám splněný. Pořadí podle momentální důležitosti a pocitu, jenom abych to nezasklil. Na konci tejdne musej bejt buď vyškrtaný všechny nebo přepsaný na novou stránku.

Su moc zvědavej, jak dlouho mi to vydrží.

Stavil jsem se ještě na ouřadu na Aljašce, abych tam donastavil zálohování inkriminovaného serveru.

Stavili jsme se jen tak na kávu u sestřenice Jardy, přičemž tato měla narozeniny, aniž bychom o nich věděli. Leč my byli prozíraví a vzali jsme jí bonboniéru a flašku jen tak, právě - aniž bychom o nich věděli. Pročež jsme za hvězdy, hehe.

Neděle, 09.09.2007 ... Na Aljašku ...

Neserte informatiky, já to říkal už ve čtvrtek ...

To jsem se zase k čemusi dostal jak ten pověstnej slepej k těm pověstnejm houslím.

Byl jednou takhle jeden ouřad. Né ten můj domovskej, kde vysedávám už pěknejch pár let. Ani třeba z kategorie Vystrkov, kam se občas odebéřu vypomoct. Byl to takovej ouřad stejnýho zaměření, ale eště vo něco větší. Zní mi takhle v hlavě furt jedna písnička ... říkejme našemu modelovému ouřadu Brno-Aljaška.

Vůbec k němu mám takovej nyvej citovej vztah. Ale to je momentálně irelevantní.

Ouřad Aljaška měl o poznání větší rozsah (zhruba dvakrát, co náš), o poznání víc ouředníků (zhruba dvakrát, co my), o poznání víc počítačů (zhruba dvakrát, co my). A též o poznání víc informatiků (zhruba třikrát, co my). Tedy tři, aby bylo jasno.

Leč jeden byl vyhodnocen jako nejslabší a dostal padáka - snižování stavů. Proč nesnížili nějakýho přiblblýho vobyčejnýho ingósta, to je sice zvláštní, ale budiž. Je to jejich věc. Porád by to bylo se skřípěním řezáků zvládnutelný.

Jenže to von se jeden z těch zbylejch - vlastně šéf té obskurní partičky - našňup, že takdle teda né, že von tam nebude makat jak barevnej, podal výpověď a po dobu výpovědní lhůty odešel dočasně nahradit manželku na mateřskou. Položil služební mobil a šel.

A třetí, aby držel basu, anžto měl také relativně zánovního spratka, nechal se slyšet něco ve smyslu, že je to tam (přinejmenším v této situaci a pro něj) píčou ke zdi, že von de taky na mateřskou. Že je mu to dle zákoníku práce povinna organizace umožnit v rozsahu podle jeho potřeb a on že má potřebu právě včíl. Odpoledne dostal potřebu, druhej den už nepřišel.

Ani jeden z nich žádným způsobem nekomunikuje, soukromé telefony nezvedají, poštu nepřebírají.

Já vlastně ani nevím, k čemu tam došlo předtím, přičemž je mi to docela i jedno, já znám pouze výsledek.

Výsledek jest, že tři informatici f prdeli, načež po tejdnu lehnul server s ouřadovým informačním systémem. A co jako teď?

Pochopitelně požádali o pomoc Magorát. Hahahááá, to byl zase vydařenej vtip, todlencto. Pětatřicet lemplů válejících si koule na Odporu Městské Informatiky, jeden větší debil jak druhej. Použitelní jsou tam s bídou tak tři nebo čtyři, z těch zas patřičnej serverovej systém nikdo nezná nebo co. Zrovna u jednoho - u Milana Databázového Drtiče - jsem seděl v průběhu tejdne v kanceláři, když se to tam řešilo. Kdepak z Magorátu, ale třeba by jim mohla pomoct ta externí firma, co se stará o Kokotovice. Milan je zná z doslechu - jednak jako kladný ohlasy z těch Kokotovic, druhak jednoho šéfa měl za spolužáka. No vida, zrovna toho, se kterým já jsem kdysi chodil do juda. Hmm ...

Ten teda taky patřičnej systém nezná, ale když bude mít trocha štěstí, třeba někoho najde ...

"Počkej, a co je tam za systém?"

"Ále, Novell 3.12, to nikdo neumí ..."

"Moment, jak neumí? Novell 3.12? V tom je nějakej problém? Na tom jde něco nechápat?"

V hrubých rysech si vzpomínám, jak jsem svýho času dokázal napsat instalační postup Novellu 3.12 z hlavy. Kompletní. Nebo jsem si na vojně nechal napsat vycházku přesnočku, hošani od "Kamsenanáshrabete" mne vyzvedli o půl čtvrté po rozkaze, odvezli do Prahééé, já tam sakumprásk zreinstaloval server Novell 3.12 plus devět pracovních stanic Windows 3.11 a v šest ráno jsem byl přistaven zpět do Brna do kasáren na rozcvičku.

Netuším, co by mělo činit problémy s Novellem 3.12 ...

... pravda, tedy kromě faktu, že čistě hypoteticky už od roku 2000 vůbec nemá fungovat a též by teoreticky neměl spolupracovat s novým hardwarem, ale to jsou jenom takové babské tlachy - šlapal tam doteď, musí šlapat dál.

A tak jsem se dostal k nedělní reinstalaci serveru Novell 3.12 na ouřadě Brno-Aljaška.

Tedy v době, kdy ouřad už tejden prakticky neouřadoval.

Což pochopitelně v praxi nikdo nijak extra nepoznal, ale to je vedlejší. Je jasné, že ouřad je tu od toho, aby ouřadoval, to dá rozum, ne? Kdyby neměl ouřadovat, to by tady taky nemusel bejt, že jo? Ale to, se mi zdá, zabředávám do dost nežádoucích směrů úvah.

Zkrátka - ve čtvrtek sbalili chlapci z firmy z Kokotovic milej vzpouzející se server, do pátku mu ladili střeva. Co se tejče železa.

Já jsem byl najat jako žoldák, buď ať zkusím ze zhrouceného systému zachránit, co se dá, nebo ať to nainstaluju znova. V neděli. Já, přítel judista Tom od firmy z Kokotovic a místní Tasemník Žouželka. Ano, to je ta nejvyšší funkce z výkonných pracovníků každýho ouřadu. Jenže koho měl pověřit, když mu všeci "ajťáci" právě zdrhli? A kdo zodpovídá za neouřadující ouřad? Tasemník. Tedy si to vzal za své osobně a poctivě tam s náma celou neděli odpoledne seděl.

A že se server cukal, svině jedna.

Pravda, naposled jsem tohle instaloval na stroj s procesorem Pentium I / 166 MHz, s pamětí 32 MB a snad 4 GB disky. Vůbec se systému nelíbila myšlenka několikagigahertzového procesoru, půl gigabajtu RAM, o discích vůbec nemluvě - nejmenší, co sehnali chlapci snad někde ve frcu, byly 80 GB, přičemž systém nad 8 GB teoreticky vůbec neměl pracovat.

Vzpouzel se, hošan, vzpouzel ... nechtěl ... ale musel.

Dobře, to jsem pět hodin čistýho času strávil zápasením s tím příliš moderním železem. A půlhodinku jsem si přidal sám díky zrcadlenejm diskům, protože ... ehm, jsem piča. Dál bych to snad rozebírat nemusel, ne?

Ještě v devět večer jsme vytáhli z postele Radka od veselé firmy, co dodává ten vlastní IS, ať to přijde prověřit a trochu proklepat. Ten byl taky ukrutně ščastné.

V deset nebylo co řešit.

Nejvíc hepy z toho byl Tasemník Žouželka.

Popravdě - byla to jedna z prvních prací za dlouhou dobu, kdy jsem se předem vůbec nezajímal o to, jestli z nich vůbec vyrazím nějaký prachy a kolik to bude. Možná se vracím do raného mládí, ale mne ta práce fakt těšila.

Sobota, 08.09.2007 ... Na šoukle ...

Kolo. Dominanta. Klasická fotka. Ovšem na tom jsme, pochopitelně, MY nejeli, pche. Nuda.

Měli jsme ovšem ve Vídni a v Rakousku vůbec v plánu i jiné věci, než pouhou návštěvu hokejového utkání. Že spojíme příjemné ... s příjemným.

Čili:

- navštívíme Prater a okusíme některé z tamních vyšperkovaných adrenalinovějších atrakcí
- sjedeme do Badenu a tam zahrajem si minigolf (nikoli miniaturgolf)
- a v neposlední řadě přizvem mého starého bracha a s tím popijeme nějakou tu kávu.

Za tímto účelem jsme přenocovali ve Vídni v kempu Neue Donau. Jen ryze technicky: příjemnej kemp, slušně vybavenej, sice na kraji Vídně, ale stále v pohodlném dosahu jak auta, tak místního MěHroDu (včetně U-Bahnu), nocleh pro tři lidi ve dvou stanech s autem za necelejch 22 Eurofufníků. Což je na hlavní město, hádám, docela snesitelný. Snad jen ty, co maj slabší spaní, by mohla trochu rušit nedaleká dálnice a železnice, ale proti takovýmu kempu v Dobřichovicích u Berounky, kterej je přímo u kolejí, je tohle rajská oáza klidu. A přece jenom - uprostřed parků v Schönbrunnu vám kvůli tichu asi stanovat nepovolej. Takže tak.

Ten Prátr ...

Marťan měl ideu svézt se na horské dráze s loopingem. Že na té obyč už jel doma, pravda taky jsme si takovou tu normálnější zkusili - hned na úvod - a Ťapinka ji obratem prohlásila za svoji nejzasší mez, ale s výkrutem hlavou dolů, to že eště neměl tu příležitost.

Jenže zrovna tahle dráha otevírala v tu sobotu až někdy v jednu hodinu, pravda, bylo sychravo a asi dvakrát spadlo i pár kapek, ale tohle bylo až nepochopitelné.

Jedno takové intermezzo Ťapiny s Marťanem.

Nejprve jsme tedy já s Marťanem osedlali hen taký oný perpentykl. Kyvadlo. Prý snad padesát metrů vysoké, uprostřed ukotvené, na každém konci dvě dvojsedačky. To celé se začne otáčet, přičemž na obvodu (na sedačkách) to dosahuje rychlosti přes 100 km/h. A jak se to ještě pohybuje nepravidelně, začnou sedačky ještě rotovat kolem svojí osy, čili tu se řítíte do nebe a hned zas propadáte po zádech dolů prakticky ve stavu beztíže, chvíli nato se sedačka otočí a vy letíte stokilometrovou rychlostí obličejem proti zemi. Moc fajn. Naše hovory v chvilkových pauzách na výdech (při zastavení pochopitelně nahoře) jsou i pro tento veskrze vulgární deníček nereprodukovatelné. Za poslední rok a půl bych řekl, že šlo o druhou zkoušku nervů - hned za prvním vyskočením z letadla.

Ťapinka se pečlivě rozvážila a zvolila si řetízkový kolotoč. No jo, řeknete si, řetízkáč, a co? A vcelku nic, snad až na fakt, že celý řetízák je na takové zvedací noze, podle obsluhy i oficiálních stránek přes 70 metrů vysoké (ačkoli stránky jiných návštěvníků uvádí menší výšku). Ber jak ber - každopádně se točíte hodně vysoko nad úrovní okolních domů.

Chvíli jsem se rozkoukával, abych zjistil, co je v okolí, takže než jsem stihl se začít věnovat Ťapince, překvapila mne mírně otázkou:

"Hele, když ty voči budu mít zavřený celou dobu, to jsem asi vyhodila prachy za vlez, že?"

Posléze se tedy odhodlala oči otevřít, avšak odmítala byť jenom náznakem pohnout jakoukoli částí těla včetně hlavy, tedy se moje ukazování okolních krás dost míjelo účinkem. Naopak mi při pokusu o zakejvání nohama kategoricky zakázala se jakkoli hejbat, neboť prej "houpu tou sedačkou". Hmm, fakt, že přitom rotuje 70 m nad zemí obvodovou rychlostí 70 km/h, to jí vůbec nepřišlo divné.

A nakonec došlo i na tu Marťanovu dráhu s loopingem ...

"Nevím jak tobě, ale mně se to přestává líbit už teď," konstatuju, jakmile nás ve vozejku začne řetěz vytahovat na 45° šikmou a kurevsky vysokou rozjezdovou kolejnici.

"Bojiš se?" táže se shovívavě Marťan.

"Se ví, copak su rapl, abych se nebál? Ty snad ne?"

"Se právě taky bojim, jako prase," konstatuje uspokojeně, že v tom není sám.

Jo, moc prima, ten looping na tom byl totiž asi tak nejpříjemnější. Teda ten poprvé. Horší byly ty dva polo-loopingy, kdy tam člověk visí jenom za kolena ve vozejku, a pak to celý ještě jednou pozpátku.

Dobrá, tak máme - hádám - odkolotočováno pro několik dalších let.

Aspoň se nikdo nepoblil.

Dokonce jsem se následně na několika místech ve Vídni trefil tak úžasným způsobem, že jsme ani jednou nezakufrovali. Z Prátru na Ring, odtam skrz Prinz-Eugen-Strasse (zas ten název) na Gürtel, sjet na Triesterstrasse a směr Baden. Žádný špatný vodbočení nebo nic takovýho.

Tam jsme si zahráli ten vytoužený minigolf (což je ten větší z těch malejch).

Přesně u třetí dráhy (z obligátních osmnácti) začalo chcát a i na ty včera zakoupené deštníky došlo.

Ani bych se tak nedivil, že Ťapinka vyhrála, avšak velmi jsem se podivoval nad tím, že jsem hru prosral i s Marťanem. No co už.

S bráchou Petrem jsme si opravdu dali jenom malé kafé, neboť ten zase kamsi letěl - přesněji v neděli měl letět do Frankfurtu (?) na autosalon. Tak prej balí. Což mu jako starýmu ostřílenýmu harcovníkovi budu určitě tak věřit, cha. Beztak má milenku a jenom nám ji nechtěl ukázat. Ovšem i za tu krátkou dobu byl Marťanem vyhodnocen jako "správnej týpek", což je dozajista velmi relevantní tvrzení, neb hroši držej obvykle basu.

Cestou zpátky jsem si musel ve Vídni udělat dvakrát mazácký kolečko kolem bloku, protože jsem blbě vodbočil.

Pátek, 07.09.2007 ... Odveta ...

Na hokej do Vídně ... Jéžiš, to mne ale zase napadla kokotina.

Vypravili jsme se vcelku jednoduše. Ťapinka ráno přidělila pséky máti, já dojel odpoledne dom, naházel už připravený věci do auta, naložil cestou Marťana, Ťapinku jsme vyzvedli v ordinaci. Potud v pořádku.

Horší bylo, že jsme dva ze tří (tedy já a Marťan) zapomněli přibaliti sobě deštníky. A neboť oni dva ichtylové (Marťan a Ťapinka) vymysleli úžasný plán zůstat v Rakousku do sobotního večera a většinu doby mimo střechu nad hlavou, bylo třeba proti tomu něco podniknout. Cestu zpátky na Lesnou jsme zavrhli, Marťan napřed dělal machra, že on má pláštěnku, tak přece skrz jeden deštník nepojedem zas přes půl města. Stejně je třeba dokoupit ještě cosi k jídlu, pročež se podívám, jestli v superhypermegagigamarketu nebudou mít nějakej levnej deštník na jedno použití. No - neměli. Měli až v druhým (IKEA), přičemž se Marťan začal ošívat a nakonec si naporučil deštník radš taky. Tedy to už jsme měli zakoupené dva deštníky, čili to už by se nám asi bejvalo bylo vyplatilo jet i na tu Lesnou - třeba bysme mohli ku deštníkům z domova přibrat i ten perník (perník jako perník, né pervitin), co Ťapinka na cestu do Rakouska napekla a zapomněla v ledničce.

Jinak až do Vídně vcelku bez zvláštních událostí, snad jenom ta vyhlídnutá ulice k hokejové hale, kdyby nekončila po třech stech metrech kdesi v železničním náspu a ve spleti jednosměrek, že by to bylo tak jaksi milejší. Inu, spravilo to jedno mazácké kolečko. Jako poznámku bych uvedl, že nechápu, co Vídeňští mají za obsesi v pojmenovávání ulic podle Japonců, Maďarů, Islanďanů a všemožných feudálních aristokratů včetně jejich šlechtických titulů v plném znění. Ale když se to dobře čte a pamatuje jim, já to jednou dvakrát do roka taky přežiju, mně stačí to: "Cosi-vod-E-Kárl-štráse" nebo "Ulica-Japonca-na-M".

Nicméně taky dlužno podotknout, že jak pliju oheň a síru na rakouské globální dopravní značení, tak ulice (přímo na rozích, na jednotlivých domech a i na křižovatkách) maj popisované velmi svědomitě, dokonce snad líp, než v Brně, a to už je co říct.

Čili až na tu epizodu s problematickým pamatováním si celých názvů ulic našli jsme hokejovou halu celkem svižně a s naprosto zanedbatelnými obtížemi.

Dokonce jsme měli náskok, utkání mělo začínat v šest hodin, my v 17:15 stáli před stadionem.

U ulice parkoviště, u parkoviště hala, v hale bar, v baru fanoušci Komety. Plus obsluha teda. Jinak asi nikdo.

"Zdar. Nevíte nekdo, kde se tady prodávajó lupeně?"

"Zdar, ty seš Egi, že?"

Inu, moje skvostná podobenka na stránkách s fotkama sklízí svůj díl.

Pokladnu jsme našli a zjistili pravděpodobnou příčinu prozatím tak mrzce nízké účasti domácích fanoušků - kdo by tam taky lezl, když ve skutečnosti, jak jsme letmým pohledem na obratem zakoupené vstupenky zjistili, reálně začínal onen hokejový špíl až v 19:15. Na obou webech byl však ještě den předtím opravdu poctivě uváděn na 18:00. Inu, vot tak. Se zas neposerem.

Jenom co teď? Do báru se nám nechtělo, venku začalo ale pochcávat, ačkoli jsme měli v autě nové deštníky, procházet se v dešťu kdesi v okrajové části Vídně nám přišlo jako vcelku blbost.

Ťapinka navrhla: "A není tady někde nějakej obchoďák? Jenom tak se tam podívat?"

Což bych si za jiných okolností leda tak poklepal na čelo. Ale prostě pro tentokrát se to opravdu jevilo jako nejrozumnější varianta: do báru se nám nechce, venku hnusně, čekat na místě by bylo na dlouho. Někam odjíždět by zas byla píčovina. Takto jsme se šli córnót do nedalekýho obchodního komplexu - Donau...cosi. Ostatně v těch místech je všecko Donau. Možná částečně proto, že Donau teče vo dvě ulice dál, po vydatných deštích případně i blíž.

Chvályhodný výsledek byl ten, že jsme tam objevili minipobočku mé oblíbené firmy na čaje (dokonce i s česky mluvící prodavačkou původem z Vítkovic), čili jsem si operativně zakoupil zásobu čajů na nějakou dobu, čímž jsem vyřešil problém, kde bych to, kurva, měl zítra zase hledat.

Vynikající.

Něco před sedmou jsme se vrátili do hokejové haly. Pěkná hala. Malá, komorní, tak poloviční, jak Rondo. Obsazená zhruba ze třetiny, možná ani to ne. Jestli 1500 diváků, tak to je ještě nadsazený. Kolik tam bylo Brňáků, to si netroufám odhadnout - dva autobusy plus blíže nezjistitelný počet individualistů.

Ze začátku se (u pokladen i u vchodu) tradovalo, že je naprosto libovolnej výběr míst, kdo si kam sedne, tam si prostě bude. Fanoušci Komety se sice začali stahovat k sektoru původně určenýmu pro hosty, ale tak nějak vlažně a roztažitě. Sem tam i domácího přibrali, pokud tento projevil zájem o družbu. Do toho se ovšem později zamíchali sekuriťáci, kteří si zamanuli hosty do chlívku nahnat a oddělit od vídeňských hardcore fans (od všech asi deseti), což bylo ovšem nad jejich síly, neboť hostovský sektor evidentně nebyl dimenzován na návštěvu z Brna, pročež jim i při nejlepší snaze vzhledem ke svému množství vždy nějakou škvírou tito šikovaní padali ven. Nakonec se to roztáhlo o jedno pole tribuny dál, tam se ochranka pokoušela soustředit všelijaké zabloudilce, občas i nechtěně nějakého toho Rakušáka, který měl toho dne onen nešťastný nápad, že si vzal třeba bílo-modrý svetr.

Vzato z opačného konce - já se s foťákem, s Ťapinkou a s poloslepým Marťanem nebudu tlačit kdesi na kraji, my si hezky drze až vyzývavě sedli takřka doprostřed rakouskýho pole, na ochranáře se mile usmívali a dělali, jakoby nic. Však vono taky nic, tak co?

Já si navíc na vlastní hru stoupnul hezky dozadu až za sedačky, abych měl jó dobrej výhled přes (hovadsky vysoké) ochranné plexisklo. A jenom jsem pozoroval, jak při pokřiku: "Povstaň, jsi-li Komeťák ..." Marťan vždycky ponadskočí, aby si teprve pak uvědomil, že sedí v sektoru opačné strany, a radši se žuchnutím zas dosed zpátky na prdel.

Ale i tak by se houby stalo.

A i proto je škoda, že nemoh třeba můj drahý starý brach Peter, neb i kdyby začal plácat v nevhodný moment (řekněme například gól domácích), nijakých nepříjemných následků by se s velkou pravděpodobností nedočkal. Jo, to je prostě hokej a ne fotbal.

Co se týče vlastního hokeje ... Kometa se po tom úterním debaklu sebrala a předvedla mnohem lepší výkon. Rozhodně byli pro Vienna Capitals už aspoň rovnocenným soupeřem. V jednu chvíli Brno dokonce vedlo. Nakonec se Vídeň pochlapila a předvedla rozhodující strategii - dát aspoň o jeden gól víc, než soupeř, čímž si vysloužila opět vítězství v poměru 3:2, ale už to bylo aspoň koukatelné a nebylo to tak dramatické fiasko jak minule.

Čtvrtek, 06.09.2007 ... Poučení pro příště ...

Asi nějakej ten oný tlak a tak, venku chčije a kosa, vevnitř jenom kosa, to moje chronické nevyspání, až mne odpoledne trochu pobolívala hlava.

Teď mne už bolí pořádně.

Poučení - když tě trochu pobolívá hlava, nelez na střelnici, debile.

Z ostatních oblastí dnes jen telegraficky: prosím vás, vy, co pracujete jako ti uživatelé s těma počítačema, snažte se ve vlastním zájmu nenasrat svého správce sítě (ne, fakt nejde v tomto případě o mne).

Nemívá to dobré konce.

To máte jak se ženskou - s nima špatně, bez nich eště hůř.

Středa, 05.09.2007 ... Policejní včeličky ...

Už jsem na to přišel - českej policajt je jako včelka. Nikoli tak pilnej, avšak podobně inteligentní.

Pokud je mi známo, včely poznávají své úly podle barvy. Na víc jejich omezený "mozeček" (nervové zauzlení, nebo co to maj) nestačí.

Potřeboval jsem cosi vcelku rutinního vyřídit na fízlárně.

K onomu čemusi je zapotřebí formulář.

Formulář se dá obdržet buď na té fízlárně, nebo si jej - moderně - může občan vytisknout z webu.

Jako moderní občan jsem volil tu druhou variantu.

Ovšem pozor - formuláře jsou barevný a taktéž barevně musej bejt vytištěný. Výslovně na stránce napísané. Proč barevně? Spousta ouřadů má taky barevný formuláře, ale když si je člověk tiskne, jsou klidně černobílý. Nebo i fotokopie. Ale tohle jsou zase policajti, co když u třídění formulářů bude mít ten den službu zrovna ten, co jenom zná někoho, kdo umí telefonovat? Hehe.

Ne, to bude mít určitě jinej důvod, máme přece tu po mnohokráte modernizovanou policii, kdepak dělat z nich blbce. Sice onen důvod mne opravdu nenapadá, ale nějakej bude. Tuty.

Vytisk jsem si formulář. Von byl takovej světle zelenej, ovšem v mým podání byl světlej až moc. To proto, že su svině lakotná a mám tiskárnu nastavenou na default co nejmíň barev. Tedy druhej pokus na kvalitu "Normal", to už by odpovídalo, ještě jsem to přikládal vedle monitóru a liboval si, jak se mi ta barvička hezky povedla.

Přijdu na policajtárnu, tam je u přepážky napsaný, že má člověk vyčkat. Tak vyčkávám, než tři policistky ve vedlejší místnosti udělají něco s počítačem ... tedy všechny tři s jedním dohromady.

Jedna umí číst, stojí, aby měla přehled, předčítá zobrazené texty a zjevně to diriguje. Taky má nejvíc hvězdiček. Druhá pozná obrázky, sedí na stole a verbálně popisuje ikonky. A ta třetí, no, hm, ta bude asi nová, ta umí jenom klikat myší, jak ji ty dvě řídí. Upřímně - zlatí moji ingósti.

Po pěti minutách se sice nedobraly kýženého výsledku, leč ta sedící na stole, ta, co jsem ji votypoval na ty vobrázky, se mi přišla na chvíli věnovat.

"Ale to máte na špatným formuláři."

"Jak - na špatným?"

"No ... aha ... on vypadá podobně, vy to máte odněkud vytištěný?"

"Ano."

"Odkud?"

"Z webu Ministerstva vnitra ČR."

"Aha, hmm ... ale my používáme trochu jiný ... vidíte?" Jo, vidím, co do obsahu je nemlich stejnej. "Takový ... krapet tmavší a trochu do modra ..."

Na to už není co říct, zakousl jsem se do rtu, abych nějak neranil její city, jelikož šlo asi o čtyři údaje, dvě zaškrtávací políčka a podpis, vzal jsem její "krapet tmavší a trochu do modra" plus svoji propisku a těch pár řádků jsem radši přepsal. Protože ještě slovo a potřeboval bych formuláře "krapet tmavší a trochu do modra" další dva a ještě pár oranžovejch, neb bych se asi na fleku posral.

Úterý, 04.09.2007 ... Hokej. Co už taky ...

Další hokejovej přípravnej zápas brněnské Komety, tentokrát proti Vienna Capitals.

Pěkné.

Pominu-li výkon rozhodčího, který - tradičně - pískal naprosté smyšlénky (avšak férově oběma stranám), chce to propříště dopilovat jenom pár ryzích drobností: třeba aby nahrávali žlutí žlutejm a modří modrejm, nikoli modří taky žlutejm. To je od nich sice šlechetné, avšak pro žádoucí taktiku (dát aspoň o jeden gól víc než soupeř) krajně nevhodné.

Takto dostala Kometa nakládačku 2:4 a byl ...

... no, málem byl normální konec.

Ovšem půl minuty před ním prohodil jeden Komeťák jakýhosi Rakušana skrz ochranné plexisklo. Ani faul to však nebyl, čistý zákrok, na vině byla pouze vetchá konstrukce obstarožní haly.

Rozhodčí chvíli sledovali dva vohnouty, jak se přikolíbali se šroubovákama a jali se do toho srandovně rýpat, nakonec raději naznali (rozhodčí, ne ti hej-rup jelimani), že o půl minuty se to už neposere a nikdo tam na půl minutu nebudě půl hodiny čekat, pročež to odpískali předčasně.

Jsem zvědav na páteční odvetu ...

Pondělí, 03.09.2007 ... Todlencto zrovna nemám rád ...

Novej školní rok - šklebáci jdou do školy, pod voknem řev jak ve vopičárně, všude lidí jako sraček, na ulici se už od neděle nedá zaparkovat. Hnus.

Původně jsem měl čistě teoretickou úvahu o tom, že bych aspoň v první školní den mohl přijít včas do práce, případně ještě ekologicky MěHroDem. Jenom tak vnitřně symbolicky.

Nápad vzal kolem deváté za své - vylezl jsem z postele a šel na ... na auto.

Víkend, 01.-02.09.2007 ... Úklid, legenda a marketingové mrdky ...

V sobotu ráno (tedy už cca kolem poledního, rozhodně v moje ráno a před obědem) Ťapinka naznala, že je třeba, by ona se pustila do inventury, úklidu a přerovnání svršků ve skříni.

Pravda, řeči o tom, jak "nemá co na sebe", jí už pár pátků nežeru, zvlášť poté, co opakovaně (ano, už zas) vyvalila přemírou ošacení skříni zadní překližkovou stěnu. Avšak občasný takovýto úklid je vhodnou příležitostí k cyklické obměně, čiže vylovení oděvů dávno pohřešených, zašantročení kusů doteď čile používaných, plus přeskládání celého obsahu (a objemu) skříně do podoby nejméně logické.

K tomu jsem Ťapince zapotřebí já jako konzultant:

"To už asi vyhodím, ne?"

"Ano, miláčku, to už vyhoď."

"Ale tohle vyhazovat nebudu, co?"

"Ne, miláčku, to nevyhazuj."

Mým vyhnáním z postele jen tak jako mimochodem získala další odkládací plochu.

A v neposlední řadě vypomáhám coby logistik, neb jsou mi jednotlivé kusy oblečení podávány a já je jako kybernetická myška rozvážím na patřičné hromádky:

- trička slušivá společenská
- trička horší domácí
- trička pracovní
- trička čundrovní
- trička teplejší - dát dopředu, bude zima
- trička stále ještě snesitelná, avšak letní - dát dozadu, bude zima.

Orientaci postupně ztrácím až u cca osmnácté hromádky:

- "trička pracovní - teplejší - dlouhorukává - toho času mimo službu".

Nedělám to často, že bych se rozněžňoval nad tím, co který kokot kde zas napsal, "tohle si musíte přečíst", "XY se ve skvělém článku zamýšlí nad ...", "děkuji AB za odkaz na perfektní spot" atd ...

Taková jednání ponechávám blblogérům, jejichž puzení napsat cokoli je často nad rámec jejich schopností napsat něco kloudného, pak se uchylují k takovýmto - podlým - praktikám.

Když chcete něco, co napsal někdo jinej a co nesouvisí se mnou, nejste snad jelimani a umíte si to najít, no ne?

Avšak čas od času - pokud mne něco opravdu zaujme - jest třeba výjimky z pravidla ...

Třeba taková jímavá fungl nová brněnská prvorepubliková legenda ...

Takhle spolu s kterousi večeří koupil jsem sušenky, že se třeba budou o víkendu hodit.

Přesně ty sušenky, kterejma jsem se už jako malej nacpával vždycky na chalupě u kamen při četbě Čtyřlístků, sušenky Koka (tedy nikoli z toho bejlí, co se z něho dělá kokain, nýbrž v komunistické hantýrce vznešený název pro cosi od kokosu).

Krabice asi poloviční, co za bolševika, ale i tak relativně úctyhodných rozměrů: 13 x 20 x 5.5 cm.

Smutné je, že v ní je pytlik o objemu tak třetiny (z čehož plyne, že ze 2/3 táhnete domů prázdnou pikslu), a v něm pak - hrdě na obalu napsáno - "Více než 60 ks".

Jo, kurva ... 62 ...

Mrdky marketingový ...

Pátek, 31.08.2007 ... Seru na to ...

Sice vždycky tvrdím, že dobrovolné dárcovství krve není žádné extra hrdinství, dobrá, tak medajli jsem hrdě nevyhodil do smetí, nýbrž ji mám kdesi v šuplíku, ale netřeba se neustále opěvovat a připisovat sobě horentní zásluhy, tedy pokud ...

... pokud nejde o ten den zákonného placeného volna, jenž je s každým úspěšným odběrem spojen.

To pak neznám bratra, sestru, ni jinou rodinnou či nepříbuznou havěť.

Pokud jako tentokrát zavolám ve středu na transfúzku, že jestli chtěj krev, maj ji mít, objednám se na čtvrtek, aby mi pak deset minut na to zavolala Tasemnice, že mi na čtvrtek na 10:00 domluvila jednání a prej jestli jsem rád, to pak se těžko vymlouvá, to se raději nechám podojit a jdu do práce.

Volno na zotavení po odběru si takto o den odsunu a můžu se vysrat na to, abych na ten jeblej ouřad onen nejbližší možný den - v tomto případě pátek - vůbec lezl.

To pak přicházejí na řadu právě i ony zásluhy coby zbraně těžkého kalibru, neboť pak to hrdě můžu prohlásit za zasloužené volno.