Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Září 2011

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pátek, 30.09.2011

Pasoucí se čumítko.

Čtvrtek, 29.09.2011 ... Dárkové vykopávky ...

Kalendář tvrdí, že je svatýho Egiho.

Od tety PraPetry došel mi balíček s knihou k svátku plus třemi fotoaparáty různého stupně obstarožnosti. Připsala PraPetra, že asi nebudou všechny co k čemu. Taky nejsou. Ten poloautomatický polofixovaný Canon Prima Junior z půlky osmdesátých let (hádám) už je na mne moc moderna. Výslednejma fotkama je to taky takový "Lomo" (v dnešním slova smyslu), akorát vyrobený za kouskem vody od Kamčatky.

Zato ze Zenitu ES, osazenýho namísto tradičního Heliosu objektivem Flektogon 35 od pana Zeisse, z toho mám radost přenáramnou. Nic mi ji nepokazí, že jaksi snad chodí závěrka na takový ty časy 1/500, 1/250, šedesátina už zní jako třicetina, třicetina pak si podle nějakého nezdokumentovaného klíče volí, jestli problikne za čtvrt vteřiny, vteřinu, nebo zůstane otevřená jako "B"éčko. Prostě něco to v lepším světle udělá, v horším to bude takový, ehm, kreativní.

Na oba dojde.

Avšak poslední přírůstek byl famózní Agat-18K.

To je teprve ten správnej nářez. Sovětský half-frame, z Minska, tedy opět nikoli LOMO, nýbrž BelOMO (stejně jako Vilija, již mi věnovala redaktorka Věrka, Věrka ze Šumperka). Běloruskoje Optiko-Mechaničeskoje Objediněnije.

Oproti Canonu ze stejné doby (japonský low-end vs. sovětský low-end) má všechny fíčury, které berou zasvé u levnějších modelů. Manuální nastavování všeho, narozdíl od mrzké automatiky a expozimetru u Japonce. Mechanické převíjení oproti motorku. Manuální čas, clona, citlivost i vzdálenost. To ta japonská hračka má jen tu citlivost, expozici řídí automat a na vzdálenost je fix-fokus.

Má to několik drobných úskalí - citlivost nastavíte tak, že vychýlíte rysku oproti cloně a času. Jak máte exponovat, to už si potom zase musíte zjistit pohledem na oblohu. Clona a čas jdou nastavit ručně, ale obojí naráz, záhadným způsobem spřažené. A zhruba od šestého políčka mi to rozervalo perforaci na cucky, takže sice by se vlezlo ryze teoreticky až 72 snímků na kinofilm, ale to bych se s tím nesměl prát.

Masakr a hustohustý zařízení.

Ještě jednou Ď.

Kupodivu jsem z toho Agatu dostal i jeden trochu použitelný snímek.

Středa, 28.09.2011 ... O botách a tak ...

Došly mi včera kanady. Jupí, čerte, jdi radši dál.

Já už o tom tady asi jistě se rozhovořoval. Mám takový pocit, že ne jednou. Ale pro blbé (nebo proto, že jinou vatu nemám) to můžu ještě zopakovat. Ač dost možná, že takto souhrnně jsem si to nikdy nesepsal.

Kanady nosím. Už pekelně dlouho. Od základní školy, Pionýr a tak. Jasný, tenkrát to byly pracovní, který se dělaly i v takových malých velikostech - těžko chtít po armádě, byť by tisíckrát měla přívlastek "lidová", aby si nechala šít boty ve velikostech na dvanácti- nebo třináctiletýho piškota. Hele - dělaj se dneska ještě "pracáky"? Klasický kanady, trochu možná ojebaný, s manžetou na holeni se zapínáním na dírku a šulinka?

Později jsem přešel právě na armádní, vzor 60. Klasika - manžeta a provlíkací mechanismus. Jedny nebo dvoje jsem zlikvidoval.

Jedny policajtský, hnědý a s manžetou, taky provlíkací, ale přes dvě hranatý vočka. Ty stály pěkně za piču. Jednak podrážka neudejchala dlouhodobě obtížnej terén a rozložila se na vrstvy (byť jich tam zpočátku bylo asi šest), za druhý měly moc krátce (nízko) všitej jazyk, takže potok zvící hlubší kaluže znamenal jaro v botech. Kdepak po kotníky. Piču leda. Jo, jednu vlastnost měly zajímavou: ony měly takřka hladkou podrážku. Jenom takovej s bídou milimetr hlubokej rastr. To jsem si říkal, že bude kámen úrazu. Ale koupil jsem je levně na inzerát, jiný jsem momentálně neměl, tak jsem v nich ještě ten večer vyrazil na čundr. V zimě. Zamrzlá říčka, Oslavka, klasika. Dobře, když je to taková pakárenská podrážka, tak se aspoň hezky sklouznu. Udělal jsem na břehu, seč to dovolilo, ty dva tři rychlejší kroky a s mocným odrazem hópl na led ... kurva, jakou já hodil tlamu. Haksny se zarazily na fleku, tělo letělo dál. Ta mrcháreň byla protiskluzová a přilnavá jak bestie.

To byla epizoda asi mezi prvníma a druhejma "šedesátkama".

Pak přišla bída na Kozáka a armáda na Egiho. Nafasoval jsem kanady vz. 90 a zamiloval se. Celoživotní láska.

Šedesátky super, ale mne ta manžeta prostě imrvére srala. Já byl zvyklej z pracáků nebo z těch fízláckejch mít to utažený. Kalhoty frajersky hezky nacpaný vevnitř. A u šedesátek mi ta manžeta byla vždycky volná. Maskáče, taktéž vz. 60, měly u kotníku tkaničku, tak tam aspoň držely. Ono to stažený bejt nemusí, má to chránit jenom proti všelijakýmu ostružiní, trčícím klackům a podobnýmu neřádstvu. Ale mne to prostě sralo, jak mi tam vrchem padal bordel, občas mi tam zůstala větvička, no ble. Nedejbože sníh. Se prostě nepočítalo s možností, že voják bude mít nohu stran chodidla dlouhou, zato v lejtku hubenou.

Devadesátky, to je nářez. Kvalitou bych je k šedesátkám přirovnal, ale šněrovací až navrch. Přesně pro mne.

Bóže, jak já si jich užil. Já je měl rozchozený jak bačkůrky. Ba, bylo-li možno, jsem je nosil i v osobním volnu. Zatímco ostatní chodili v teplákách do army na kafe, já si radši vzal vycházkovou uniformu (za nás vycházkové byly maskáče vz. 95, flekatý, tohle taky muselo napadnout megaidiota) a k tomu kanady. Jo, to prej mohli nosit jenom mazáci, taková nenápadná výsada. Já jim na to sral. Těžko vandrovat do štábní krysy, notabene o pět let starší, když ke všemu jsou myši proti mazákům na rotě v poměru 2:1. Ještě se mne občas kdosi ptal, jestli to nepřeháním, jestli mi z toho nemrdá? Kurva, nosím to od dětskejch let ve volným čase, nevím, proč bych kvůli nějaké armádě měl měnit zvyky. (Naproti tomu i na rotě myšáci spali spořádaně v erárních "banánech", mazáci si ilegálně dotáhli civilní spací úbory, já chrápal v těch teplákách, páč na spaní byly velkolepý, nevím, nač jinýho bych je v tu dobu už ve skříňce měl. A spím v nich dodnes, když je chladno nebo su nachcípanej.)

Jo, ale zpět ke kanadám.

Ty jsem prostě ve výstrojáku nafasoval nový, obul, chodil (běhal, plazil atd.). Ty mi padly jak ulitý. Takže co? Kanady se (narozdíl od těch tepláků třeba) vracely. Vrátit a koupit pak nový? Třeba i levněji? Nasrat. Ztratit a zaplatit. A basta.

Jo, divně koukal výkonný rotmistr, když jsem mu přišel nahlásit ztrátu kanad cestou z ošetřovny do kasáren, když bylo po kotníky sněhu.

"Jiříku, já se musel stavit pro to lejstro doma, co jsem ho tam na vycházce zapomněl. Jak jsem ti říkal. Neříkal? Nevadí. Já si ty kanady nechal těch deset minut za dveřma, Jiříku, nebudeš mi to věřit, ale nějaká kurva ti mi je za tu chvílu ukradla."

"No, já ti to teda nevěřím, ale za šest set pade, jako bys našel."

"Jiříku, hrozně mne to mrzí. Nerad ti přidávám práci, ale piš mi škodní protokol ..."

Věděl jsem, kolik stojí, páč komusi je ukradli fakt a musel je platit. Už jsem měl ty prachy i v separé kapse nachystaný, hehe. Takzvaný systém win-win. Armáda měla zaplacený nový boty, já měl svoje rozchozený.

Ty mi pak vydržely strašnou dobu. No, minulej čas ... já se k tomu ještě vrátím.

Až byly ty z vojny ochozený do mrtě, koupil jsem si nový. Udělal jsem při zkoušení nějakou chybu. Místo čísla 30 (v armádních velikostech) jsem si koupil 31. Při zkoušení mi přišlo, že mi sedí dobře. Nebylo tomu tak. Jak jsem je rozchodil, lítala mi v nich noha. To byla ta tristní historka: pochod Malbork-Gdaňsk. V tak vaklavejch botách bych to neušel, dal jsem si do toho vyšší filcový vložky, jenže zas to chtělo trochu času a kilometrů na přizpůsobení noze. Ty jsem tomu nedal. To mi pěkně zrasovalo brumfetylky. Ajajaj. Jindy jsem žádnej významnější problém s "rozcházením" neměl. Až teď.

Ale jo, pak jsem v nich vydržel několik sezón, i když jsem se průběžně přece jenom pořád ještě vracel ke starejm z armády.

Když už byly na piču ty i ony, nemohl jsem sehnat nový devadesátky v tak velkým čísle. A i dneska je to průser jako svině. Že jako "dočasný" jsem si koupil novej typ: kanady vz. 2000 (já tomu furt říkám "kanady", ačkoli správně je to, pokud se nepletu, "obuv polní").

Hezký, taky šněrovací až navrch, ještě se změkčeným okrajem. Ale jsou takový lehčí. Nemají ten humpoláckej traktor na podrážce. A ještě mají podšívku, ne holou kůži. Hm. Tady jsem měl taky problém s rozchozením. Puchejř sem, puchejř tam. Nakonec jsem sáhl k drsňáckému kroku - litr vody do každé a ujít pět kilometrů. Od té doby bez problémů (jasný, může se stát, že v mokru se vám tam shrne ponožka, pak máte pakáreň v jakékoliv botě). Tři nebo kolik let dobrý, ale pořád to není to pravý. Devadesátky, já chcu, do piči, devadesátky. Velikost třicet.

Však jsem si mezitím nechal podrazit znova ty původní. Nový teď v dnešních cenách stojí o tisícovku víc, šest set je jenom repas podrážky. Ale i tak. A povedlo se.

Sice už je nosím jenom jako kostelový, po městě za mokra a tak, možná kratší výpravy za město, ale fungují pořád. Už ne s takovou zátěží, ale držej. Furt a furt a furt. Uvědomte si, že já je fasoval 01.10.1997. Jestli se dá něčemu říkat výdrž u bot, tak už nevím, co jinýho by to mělo bejt, než právě tohle.

A našel. Já, ačkoli jsem obrážel armyšopy, i v Ořechově v ArmyParkáckým šopu jsem byl osobně, všude, nikde velikost 30 (tzn. 45 v civilním číslování) neměli. Až ... až v Třebíči v éšopu.

Ještě snad nikdy jsem nekupoval boty bez vyzkoušení. Ale poučen zkušenostma jsem si to lajznul.

Včera mi došly.

Vybalil jsem z krabice, obul, chodil. A chodím aj dneska. (Byť už u druhých bot mám pocit, jako by byla pravá užší, nebo jako by se mi nějak hla pravá noha.)

Já su tak ščastné ...

Jenom teď přemítám - co budu dělat za dalších deset nebo patnáct let, až doslouží tyhle? Když už dneska je problém je sehnat? Jasný, někde se ještě musí válet pár desítek tisíc párů. Nebo ne? Svýho času to snad Slováci koupili, celou výrobu, a ještě notnou dobu tím zásobovali svoji armádu (jedna paní povídala, na Slovensku jsem nijak intenzivně nehledal). Ale i tak. Kde vezmu další devadesátky někdy kolem roku 2020?

Chvíli jsem koketoval i s myšlénkou koupit si ještě jedny. Jako uloženka by to mělo vydržet desítky let. Ještě promyslím ...

Aktuální farmička - zleva: vz. 2000 stále ještě v činné službě, zbrusu nové vz. 90 včera doručené,
úplně vpravo pak vz. 90, fasované 01.10.1997 (ztracené a zaplacené), s "civilní" podrážkou obměněnou panem ševcem,
co nedávno uhořel (nicméně provozovna stále funguje a provozují ji jeho kolegové).
Na obrázku chybí ty vz. 90 o číslo větší, ty jsem delegoval jako pracovní na chudou chaloupku.

Úterý, 27.09.2011

Repas školní tělocvičny. Jenom jsem si tak vzpomněl, jak to takhle vždycky zářilo do tmy,
přičemž my jsme tam jak kokoti před sedmou ráno chodili nacvičovat Spartakiádu.
Hnus. Hnus všech hnusů.

Pondělí, 26.09.2011 ... Egi, Fritzl, Kvakin, Kalousek, Hitler a jiná vybraná společnost ...

Já udělám takový myšlénkový veletoč a odskok, abyste neřekli, že se pořád utápím v minulosti (ač vidíte, jak se snažím dopisovat a dopisovat občas, né?), pročež vám sem naseru jednu historku ryze aktuální, pak můžete zas bečet u prosincových zápisků, že nic novýho nemám.

Tak tedy vězte, že tento střípek pochází z rozmezí 07.-08.12.2011 ...

Nemám nijak extrémně ve zvyku hrabat se ve statistikách přístupů na web a nějak se jimi ukájet, občas nakouknu, spíš jako pro kontrolu funkčnosti. Teď jsem párkrát udělal výjimku po několika relativně zdařilejších sériích hokejových fotografií (že jsem se přechodně vyšplhal do první třicítky osobních zápisníčků, to je možná na takové malé ukojení). Když už se ale do toho kouknu, vždycky tam (a už jsem to tady i párkrát zmiňoval) najdu nějakou zajímavost.

Kupříkladu jsem znovu objevil, já už to jaksi jednou omylem zjistil, ale pak zas pustil z hlavy, že jsem uveden už asi ve třetí fotografické příčurce, tentokrát v kategorii "Ohňostroje", v kapitole "Až se to naučíte, možná to budete umět skoro takhle." Pan Zdeněk původem z Egeru to má vcelku solidně zpracované, ba se to dá použít jako návod pro opravdové začátečníky, s přehledem od stručného náhledu historie až po dobrý souhrn základních digifotografických postupů. Jste-li cvakači netrénovaní, můžu vřele doporučit ...

Onehdá jsem zase zjistil, že lze moje zvrácené stránky vyhledat z vyhledávače dotazem: Jak dopice poznam esli to kurva konverguje? Jak dopiče někoho napadne tohle zadat vyhledávači? A jak ten zmrd najde podle toho Egiho?

A tady se dostávám k podstatě věci ...

Včera jsem hledal jeden starej fotovtip (nakonec jsem ani nenašel, ale já to vlastně ani až tak nepotřeboval). Možná ho někteří znáte - pyrotechnik, který se hrabe v nějakém nástražném zařízení, a za ním druhý s nafouknutým papírovým sáčkem, jak mu ho chce bouchnout za hlavou. Bejval bych se byl vsadil, že minimálně v jedné mutaci to mělo nápis "Jak poznáš hajzla".

Zkusil jsem tím (bez uvozovek) pověřit strejdu Gůgla a projet si jím nalezené vobrázky. Hm, tak jsem se možná spletl. Nebo popisek tam takový byl, ale nikoho to nenapadlo dát i jako textový titulek. Čórty znájut. Tak tak zčásti mrzutě projíždím ty výsledky a tak si říkám, hm, co to může mít společnýho? Třeba todle, takovej hezkej pejsek, ono ho to najde jako hajzla. A zrovna takovej skoro jak ten jeden náš bejvalej ... a já se podívám ... a on je to ten jeden náš bejvalej ... Eh?

Nuž dobrá, tak Mášáček, on byl takovej trochu hajzlík ... nebo že o "poznání" vyrostl ...

Nicméně hned vedle je pan Pepé, jak řídí na okruhu auto ... Pepé hajzl? Nebo okruh hajzlovina? Jo, aha, Pepého "poznáte" podle lysé lebky.

A ještě pod tím moje zuby ... Jo, tenhle zub byl regulérní hajzl i bez Googlu.

Tak tohle mi můj požadovaný vtip nenašlo.

Aby se ovšem neřeklo, že se jen tak lehce vzdávám, vyzkoušel jsem to ještě jednou a zadal: "Hajzl pyrotechnik" (zase bez uvozovek). Hm, vtip nikde. Blbý. Ale ...

Kurva, to je jak dejá-vu. Zas čokl, zas zrzavej, zas můj, akorát tentokrát čubka Máša zamlada ...

A teď do toho teprv čumím jak bacil do lékárny, protože tady mám zastoupení poměrně význačné. Může to bejt tím, že jsem tam přihlášenej nevím do jaké služby? To je snad blbost. Zkoušel jsem to i z jiného prohlížeče, je to tam furt. Smutnější fakt je, že nevím, podle čeho si to Gůgl přerovnává, ale ještě včera jsem tam měl ještě mnohem hustější zastoupení. Jenže jsem šel nad ránem spát a do dneška mi část výsledků buď nějak expirovala, nebo si vybral dneska jiné z mojich webů.

Na každý pád vám "Hajzl pyrotechnik" vrátí jako ideálně vyhovující sem tam snímek z mojí dírkobedničky ...

... nebo přímo mne s panem Iliczem (ještě včera jsem tam měl svůj autoportrét na padáku) - který z nás je hajzl a který pyrotechnik? Já mám tričko s označením "Pyrotechnik".

Nicméně nejsem v tom sám. Svá zastoupení zde mají i kapacity, jako pánové:

Chocho ...	... Zeman a Havel ...	.. nebo aktuálně zamachlovaná modrá straka, bejvalej Velkej Šéf Kvakin, t.č. trestanec.

Dále pak bratr Kalousek na čestném prvním místě, celá plejáda asociálních demokradů, strýko Fritzl, již zmiňovaný zločinec Kvakin a ještě včera tam byl i Adolf Hitler.

Zajímavé, že když jsem tak projížděl obrázky typu: moje, moje, moje ..., hned asi druhá v závěsu co do četnosti byla dívčinka sebekriticky si přezdívající Trapka, tedy http://zivot-trapky.blog.cz (i se u ní najde sem tam zajímavej příspěvek, byť jsem to neštudoval do detailu.

Takže suma sumárum, zadáte-li do vyhledávače "Hajzl pyrotechnik" (bez tych uvozovek furt), vypadne vám v prvé řadě Egi, pak Trapka, trapák Chocho a plejáda zločinců. Vybraná společnost. A sem tam fekální snímek.

Jen pro dokreslení ... Tady mám celou půlstránku:

Jmenovitě už známá dírkokomorová Vaňkovka, hokej, opilecká historka z golfu, dva ohňostroje z golfu (ha? pyrotechnika? a hajzlové?), glejt z transfúzky i s věnováním:

Vedle glejtu je ještě kdesi po patnácti letech odhalená veteš po bábičce a plaketa toho s tou krvou (to už zas moje).

V Explodéru, který to zase jinak řadí oproti Firefoxu, jsou ještě fragmenty z Ořechova:

Zvláště urážlivé to musí být pro toto trio (vlastně už jen duo, protože jeden z nich je mrtvý, ačkoli na fotce je živý a mrtvý je na snímku zcela jiný):

kde pánové Kadel a Škaredák smýkají plápolajícího pana Majora, přičemž ani jeden z nich není pyrotechnik - Major je pijan (jak je ostatně vidno) a bývalý dělostřelec, Kadel je pijan a bývalý popelář, Škaredák je bývalý pijan a bývalý komunista, což sice ukazuje jeho mrzký charakter, leč o mrtvých jen dobře, pročež bych ani o něm neřekl, že by býval byl hajzl (řešením "mrtvý komunista - dobrý komunista" se vyjasňuje i ten můj předchozí protimluv, kde bych se jinak ohrazoval, že "bývalý komunista je něco jako bývalý černoch").

Pokud opravdu nemáte co na práci, tady máte ještě kompletní screenshot, můžete si třeba porovnat, co to zase udělá pár dní poté, co tenhle článek prdnu na web.

Ovšem berte to jako mentální cvičení - opět přešaltrujte zpět do konce září:

Asi nová zábava, telefonovat uprostřed strniště pod Žurání.

Santon.

Neděle, 25.09.2011 ... Bi ho do hlavy ...

Přerušuju nošení slámy a uklízím dřevo.

To je přesně moment, kdy jsem velmi intenzivně vypíčoval Marťana, jehož od včerejška již dávno opustil zápal pro jakoukoli práci. Nejde o to, aby mi pomáhal. Ostatně má svoji zábavu - má si připravovat výrobu chlastu. Nedělá, tradičně, ani to.

Rozumějte - každý má nějakou činnost. Ťapinka se zavřela do dílny a ztlouká si tam jakousi bedničku na geokrabičku. Z lajniček, které přežily Majorův minulotýdenní pogrom. Poděska se točí kolem grilu a připravuje jídlo (ostatně jsem jí včera zapomněl pochválit plněné papriky, díky, Poděs). Já tahám náruče a náruče dřeva. Lotus se tam sice motá jak špína v kyblu, ale tu odnese část dřeva se mnou, tu pomůže Poděsce přiložit nebo něco zaopatřit kolem roštu.

Jenom Tuk tam stojí jak váza uprostřed dvora, tupě zírá a ještě má stupidní připomínky.

A už to lítalo, to byl řev jak od pardála. Až se šel s kyblikem stydět pod jabloň. Byť tam přílišnou činnost taky nevykazoval, aspoň mne nesral na dvoře.

Jinak nic, jinak pohoda. Později všechno sežráno, Lotus nakonec vykejval Marťana na sběr švestek, což se mu nepěkně vymstilo (Lotusovi, pochopitelně), neboť prohrál nerovný boj o jednu švestku se zákeřnou vosou.

Poděs a Lotuska odjíždí dřív, ba i, pokud mne paměť neklame, odváží Ťapinku, poněvadž my s Marťanem pak pojedem na ten hokej.

Pravda, od oněch notoricky profláknutých tristních začátků Poděska učinila značné pokroky v řízení motorových vozidel. Nicméně je stále ještě vidět, že jezdí převážně dopředu.

Nyní je na ni nachystána past, kdy musí vycouvat z přední zahrady. Ono je to asi tak: je tam brána jak do pekla a ve svahu vyjeté koleje. V půlce svahu stojí Poděska v autě. Vpodstatě by se do té brány mohla trefit i tak, že prostě vyřadí rychlost a nechá to jet dolů, s drobným formálním přidržováním volantu, aby to někde neskočilo, by se kola ve vyjetých kolejích i udržela a do brány by ji to nasměrovalo (můžu i vyzkoušet). Ne tak Poděska. Zpátečku a volantem doleva, doprava, doleva, doprava. Až skončí v záhonku narcisů, popojede si tam, kde začala, a opakuje to až na druhou stranu do rybízu.

Po třech nebo čtyřech marných pokusech, kdy už mne nebaví stát tam jak surikata a od mávání bílým šátečkem už mne bolí ruka až po prdel, velím jí stáhnout okýnko, uchopuji volant, jemně koriguji směr a jdavše podél auta jenom velím: "Přibrzdi, povol, přibrzdi, povol." Tak je Poděska vyproštěna z vegetace a situována na pozemní komunikaci, dále do Brna už to zvládne.

Nijak neslynu přílišnou láskou k čemukoliv, co má v názvu Sparta Praha. Jsem ochoten akceptovat i zástupné názvy, dříve "Vládní mužstvo", "Husákovi otroci", dneska kupříkladu "Rudá chátra". Nemám rád davové skandování typu: "Bi* a bi a bi Sparťana do hlavy."

(* Bi ve smyslu Bij, poznámka.)

Obecně vlastně nemám poslední dobou rád davové věci. Jsem solitér. Vezmu-li si do hlavy hubit defraudanty a modré straky (oranžoví přizdisráči teprve přijdou na pořad), jdu na to sám. Pak jsem za osamělého hrdinu a zmrdobijce. Něco jako Zorro. Nebo Old Shatterhand poté, co mu odkráglovali Vinnetoua. Jestli si dobře vzpomínám, na poslední demonstraci jsem byl na té: "Přijďte vyjádřit svůj názor na válku v Iráku", přičemž PROválečnou sekci jsem tvořil hezky spokojeně sám. Co se bití týče, občas o tom teoretizuji třeba zde v zápiscích, že by si někdo zasloužil (adresný, jmenovitě ode mne), občas to někomu i barvitě popisuji do obličeje, co jej může čekat v případě, že mne bude ještě dále srát. Na reálný konflikt poměrně dlouhá léta nedošlo, čemuž jsem rád, neboť při mé vrozené empatii a konfiguraci obsahu mých opaskových pouzder bych pak mohl protistranu střetu dlouze litovat.

Ale tím vším chci říct, že vyhrožovat někomu bitím skrytý v tisícihlavém davu, to není přesně moje gusto. A může se jednat i o partu Spartu, jejíž zlotřilý útočník Petr Ton mne loni trefil pukem. Naštěstí jsem toho jakožto neutrál jednak ušetřen, druhak bych, kdybych byl tak hloupý a takové stupidní proslovy pěstoval, mohl nějakou velmi lehce schytat, jsavše opřen o střídačku těch, jež mají býti biti do hlavy.

Jsavše poté opřen o střídačku domácích, klábosím při už poměrně rozvleklých samostatných nájezdech s Tomášem Pospíšilem z domácího útoku, který tam stojí jako zevl, čumí do blba a nevypadá, že by měl co kloudného na práci:

"Ale jo, šak se znáte, na nájezdy je uděláte ...," povídám po druhé sérii tak mimoděk.

"Hm, snad to vyjde," praví Pospec v odpověď, otevře si vrátka a ten rozhodující nájezd jde proměnit.

Ještě že uměj tak hezky poslouchat.

Na Fejcbůku se pozdě v noci chlubí náš mládežnický redaktór Kubikula, že má nového kamaráda, jmenuje se Yorick Treille, je francouzským hokejovým reprezentantem (nevím, jestli je to chvála nebo lítost), aktuálně hraje za Rudou Chátru a Kubikulu chválil za jeho francouzštinu.

Odpověď internetových siláků z fóra: "Bi ho do hlavy!"

(Více foto ze zápasu zde ...)

Sobota, 24.09.2011 ... Barterové kšefty a zimní příprava ...

Od včerejška jsme s Ťapinkou v Pičoslavi, dnes brzy po ránu doráží zbytek výpravy: nezbytný Marťan, tentokrát obohacený o Poděsku a Lotuse. Bylo zapotřebí vyčkat v Brně, až Lotusovi skončí noční šichta. Pracovní únavou Poděska zdůvodňuje i Lotusův uvítací proslov, kdy se vratkým krokem rozespalý a s kruhy pod očima vypotácí z auta a na půlku Lhoty zařve: "Kurva, do jaké prdele jste mne to zavezli?" Následně je uložen do druhého hostovského pokoje (ze čtyř) k vystříz..., ehm, k dospání.

Zmermomocnil mne včera v hospodě hašiš Fana, ten co chová henty ovéčky, abych mu přišel vyfotografovat dítě. S minulým dítětem byli u fotografa, tady že mají jednoho přímo při ruce. Chm. Což o to, zítra jdu na hokej, foťák velkej s sebou mám. Ne třeba světla ... ále, na světla sere pes. Když si trochu vyhraju, bude spokojenej aj tak. Tak proč ne? Když si za to zase odtahá iniciativně další várku slámy ...

Čili béřu Ťapinku a odcházíme na hodinkovou návštěvu k Frantovi, vyfotit dítě, dítě a tátu, dítě a mámu, dítě a minulé dítě, dítě a tátu a mámu, dítě a tátu a mámu a minulé dítě. Něco jako polskej zájezd u vodopádů ve Slovenským Ráji.

Domluvil jsem si dřevo na pile. Blbě jsem se ozval pozdě, já ale zase dřív nevěděl (byť tomu pevně věřil), jestli se mi ty komíny a kamna podaří zprovoznit. Takhle je momentálně k mání jenom smrk. Zase: co má jako bejt? Hoří to? Hoří. Hřeje to? Hřeje. Hoří to trochu rychleji a hřeje to trochu míň, tak se tam toho kurva narve víc. Zas je to levnější. Poseru se? Neposeru. Tak. Jo, a mimo jiné dovalil špalek ohromný, na kterém si to můžu naštípat (naštípání mi nabízel taky, ale tohle je zrovna práce, kterou si milerád udělám sám, to mne dokonce i baví).

Stréc z pily dovezl čtyři kubíky. Ba jsem se s ním domluvil už i na nařezání, za což pak večer ovšem dostávám pomrd v hospodě, páč mi výslovně přece říkali, že mi to klidně nařežou, hašiš Zdeněk a spol. Hoši, klídek, za nařezání kubíku si strejda řekl snad stovku, to mi nestojí za to stěhovat pilu, dělat tam s tím bordel a vyčerpávat si vaše předplacené služby. Nebojte se, dočkáte se.

A po zbytek dne tahám slámu z půdy. Výheň, teplo, peklo.

Objevil jsem pod další hromadou zase ložisko balíků, tak je kladu na okraj průlezu, Marťan se neuvěřitelně dokonce dobrovolně nabídl, že je bude snášet dolů. Jakž i činí. Rovná je v průjezdu (a jen jednou či dvakrát ho tato vratká konstrukce zavalí), večer Fanovi půjčím klíče, ať si to během tejdne odsmýká s traktórem.

Večer zahořujeme kamna v pokojích pro hosty, do jejichž komína jsem včera zazdil dvířka. Chá-chá.

Já si myslím, že na zimu tomu snad pomalu nic nechybí.

Pátek, 23.09.2011

Opět na chudé chaloupce, Egi zazdívá komínová dvířka u druhého komína, za "Marťanovnou".
Foto Ťapinka Egiho foťákem.

Čtvtek, 22.09.2011

Krchov, Centrálka ...
Konečně jsem drahé tetičce a drahému strýčkovi zařídil ten hrob, aby mohli umřít.
Teda ne, že bych je do toho honil, ale kdyby něco, tak aby se mi po smrti ještě nepohádali.

U známého na Voroněžské jsem se drápal v pičítači. Výhled na tunely Dobrovského.
Jedenáct let jsem otročil na Bažinách a na tuhle ďouru a kus asfaltu čekal jak na smilování Bóží.
Teď ať si to modrý straky i asociální demokradi strčí do prdele.
Ale na trasu třeba Lesná - Plzeň to bude dobrý, jestli to teda někdy bude hotový.

Středa, 21.09.2011 ... Ťapinčin nový koráb z Chrudimi ...

Ozvali se z bazáru, že teda spravili ten koráb, co si vyhlídla Ťapinka, jestli ho ještě pořád chce? A ona? Jistě, chce. Zase středa, zase tedy výprava ku Chrudimi.

Auto brzdí. Pozitivní zjištění.

Takže znovu do servisu, tentokrát i s kompletní diagnostikou. Ať to projdou durchmarš. Zjištění: už to, co minule. Tady to trochu netěsní, mělo by stačit očistit a dotáhnout. Tady taky. Rozvody raději udělat znova, ostatně jako u většiny ojetin. Tu servisní knížku to, pochopitelně, nemá. Omrdávka od bazaru, ale to jsme už věděli. Kdyby mělo, vědělo by se, jak to s nima je. Ono to má na tachometru snad 145 tkm, takže by se jeden sázel, že když se mají rozvody dělat zhruba ve 160, tak to mělo 157 a trochu tomu ubrali s vírou, že to snad vydrží. Tak to psali i na těch forďáckejch fórech - deset až patnáct tisíc, to je jejich. Ještě tomu dofoukli ušlý kola (podezřelé, později bylo potřeba vyměnit dva ventilky).

Při zkušební jízdě se to chovalo celkem mravně.

Dobrá, technický stav bych nehodnotil jako "perfektní", ale jako "velmi dobrý" bych to klidně nazval bez většího uzardívání.

Ojetina za padesátku ...

Na základě zjištěných skutečností se nám podařilo vyhádat ještě pár tisíc slevu.

"On prodávající ale dal zase dva tisíce za ty hadičky k těm brzdám ..."

"No jo, ale ty rezavý byly jeho. To není náš problém ..."

A tak furt dokola. Prodávající je, podle všeho, nějakej větší dovozce, kterej tahá z Němec ojetiny na prodej, přičemž ke každému kamionu dostane třeba i dvě takovýhle levný jako bonus, řekl bych. Jediný, co se mi nelíbilo, byl podpis obligátního technickýho předávacího protokolu, kde Ťapinka s klidem podepsala, že kupuje vlastně úplnej šrot, ať se pak nediví. Jasný, dělaj to skoro všechny bazary, nicméně určitě existuje páka, jak je donutit napsat tam to, co je skutečný stav. Ale u takovýho levnýho šajsdreku zas ...

Jediný, nad čím furt dumám, jaká je to obrovská letadlová loď. A to Ťapinka spílala i na moji štíhlou Astřičku. Jsem přeukrutně zvědav, jak s tímhle bude parkovat. Z Fáva přeskočila několik vývojových stupňů.

Avšak hrdě usedla do nového wágenu a žádný konvoj do Brna, vyklepaná, oči na předním skle. Seřídila si zrcátka a sedadlo, hodila kabelku za sebe a vyrazila do Pardubic za kámoškama na kafé. Kde jsou ty (zlé) časy, kdy dostávala husí kůži, jenom zahlídla klíčky od auta ...

A co já? Já teda do Brna, do hospody, na golf.

Chrudim dokáže uchystat ještě jinou variantu průjezdu obcí. Když vidíte, jak je to díky kruhovým objezdům na obchvatu zasekané (viz popis minulý týden), můžete to vzít skrz město. Jenom se nesmíte divit značce "Pozor, příčný práh - 17x".

Fakt tam jedete vpodstatě po schodišti. Do stoupáku po kočičích hlavách namlátili co deset metrů obrubník, aby řidiči frustrovaní jejich neprůjezdným obchvatem neprojížděli rychleji městem. Neprojíždí. Projíždí pomalu. Za doprovodu rytmického: "Bum-bum, bum-bum ...". A tak tam mají pomalo a bezpečno, do té doby, než z toho někoho mrdne, vezme si modrá sluchátka a postaví se na (v Chrudimi libovolnou) pozemní komunikaci se samopalem ...

Kdyby v Chrudimi člověk nemusel jezdit, bylo by tam skoro až i hezky.

Otřepaný motiv u Litomyšle, dělal jsem si tam jenom pokusy s klasickým foťákem (byť tohle je jen simulace z digiťáku).

Západ slunce u BTSky nad Březovou nad Svitavou.
Tam, co jsem si vlastně fotil ještě ten výhled, který jsem ale se zpětným dopisem dal jako ilustračku ke středě minulé.
Mimochodem, zrovna jsem vzpomínal na doby, kdy na tom kopci žádný zpičený stožár nebyl,
protože nebyly žádné zpičené mobily. Ještě jsem jel zrovna okolo pracovně, když ho stavěli (zpičený stožár, nikoli zpičený mobil).

Úterý, 20.09.2011 ... Modrý raketa ...

Už taky neví co by ...

Pivovar Starobrno vyprodukoval pár set beček modrýho piva. Že speciál Kometa. (Pro Allory, mimobrňáky, obecné sportovní analfabety, jakož i pro jiné ichtyly: HC Kometa Brno má klubové barvy modrou a bílou, nejčastěji se lze setkat s převahou modré.) Modrý pivo s bílou pěnou. Hm.

Onehdá měli zelenej špeciál. Velikonoce? Nějaká taková pičovina. Hádal jsem, že to udělali modrým potravinářským barvivem - a takyže jo. Snad jsem i nějakou drobnou symbolickou sázku tím vyhrál. Žlutý pivo + trocha modrýho barviva = zelený pivo. Jasný. Jak ale modrý? Jednoduše: prostě se tam té modré namrdá fest.

Jéžiš, potravinářský barvivo, to stávalo nějaký dvě tři koruny, s tím jsme se s parchantíkama v oddíle nablbli (nebo teda my se nablbli, parchantíci to žrali). Zelenej čaj (a ne, ne "ten" zelenej čaj) ...

Kýbl vanilkovýho pudinku rozdělíte na dvě části, půlku na růžovou, půlku na fialovou. A dáváte jim vybrat: jahodovej nebo borůvkovej? Největší filutové škemrali o míchanej, půlku vod každýho. A vochutnávali navzájem ... a stejně to sežrali i s navijákem (naše báchorky, pudink ovšem taky) ...

Kynutý knedlíky přibarvený dožluta ... tenisákový ...

Šedej nebo černej puding, taky úspěch ...

Vrcholem byly maskáčový nudle: nudle vařený na čtyři části, dva odstíny zelené, jeden kastról hnědou, část černejch ... a posypat mákem ...

Musíte si dávat akorát bacha, abyste tam toho nenarvali moc, jinak je to hořký.

Co ale nepřerazíte, to je chlorofyl. Zelenisko zelený. Zkoušeli jsme obarvit špenát právě na modrou. Dva pytliky jsme tam toho narvali. Modrý bylo všechno okolo, s čím pokrm přišel do styku. Modrý talíře, modrý brambory, modrý vajíčka. Modrý příbory a modrý držky. Hořký to bylo jak sviňa. Jenom ten kurva špenát byl furt zelenej ...

Tak tohle je asi to samý. Modrý držky, modrý všechno vokolo ... hořký to bejt má, tak co se s tím srát?

Ono to moc není vidět večer, leda to trochu prosvítit, třeba Děda čelovkou ...	... Marťanova snaha ...	... další Marťanova snaha.
Modrý držky - Marťan ...	... a Harpagonův synek Veleduch Otík.	Děda zkoumá, jestli to barví i zuby z huby.

Tohle je konečně fotka, kde je Marťan jak z reklamy. Akorát se neví, z jaké ... jestli Starobrno nebo Kometa?
Poctivě vychlastaná mikina (tzn. chlastat tak dlouho, až za to dostanete k cirhóze i mikinu) Starobrno.
Poctivě koupený půllitr Kometa (ne, to se opravdu nerozdává, u Komety fakt ne ...).
V půllitru Kometa Starobrno.
Veskrze by mohl být nejlépe reklamou na podporu alkoholismu a jiných toxikomanií.

Pondělí, 19.09.2011

Neděle, 18.09.2011 ... Bít to. Do hlavy ...

Tahám slámu. Do zblbnutí.

Marťan s Majorem si hrají s jabkama a švestkama. Aby je čert vzal.

Major měl být ozvláštněním, abysme se s Marťanem furt nemuseli dívat jen na svoje ksichty navzájem. Bohužel velmi rychle zabředl do lenošného marastu. Když se teda hecnou, že udělají maso na grilu, desetkrát jim můžu říkat, ať k tomu udělají brambory, když už maj sračku v bečce hotovou a akorát si tam honěj čuráky. Ne. Prostě ne. Škopky ale vyžrat nezapomenou, to v žádném případě.

Proklínám je do pátého kolena. S Majorem jakožto elementem jsem si pomohl jenom do jisté míry.

Marťan tady má Majora.

Major tady má Marťana.

A já tady mám akorát na krku ty dva šašky.

Sobota, 17.09.2011 ... Egi zednářem a topenářem ...

Zazdít komínové zděře, to se lehko řekne ...

... a teď určitě čekáte, že začnu lamentovat nad nepřízní objektivních i subjektivních okolností, co? Cha.

Zazdít komínové zděře, to se lehko řekne ... a úplně stejně lehko udělá. A eště jsem si to minule očíhl se zedníkem, abych měl jistotu. Na dva kousky roury mi stačí půl kýbla a rozmíchat zednickou lžící (zakoupeno v OBI), tři lopatky písku žlutýho, lopatka cimentu, trocha vody ... namrdám to tam taky tou žlicou, případně dvouma dalšíma menšíma špachtlama (zakoupeno v OBI).

No, tady jsem se možná trochu netrefil, páč půl tam toho rvu radš nakonec rukama a špachtlou jenom pěchuju. Ale tohle jest to nejmenší. Za hodinku není co řešit.

Ještě ty komínový dvířka k těm druhejm, v "Marťanovně". Ale to jsme naznali, že počká do příště. Pro tento víkend postačí, když uvedeme do provozu a do žáru jedny. Já bych stihl v Morovicích ve stavebninách dopoledne dvířka koupit, ale to nestojí za to. Zima není, to udělám sám příště.

Po poledni dojel maník s kamnama, vysmýkali jsme je před barák a rozebrali (především pan Major) dřevěné obložení. Nastěhovali na patřičná místa.

Zkrátit jednu rouru, dobrá.

Do piči, u těch malejch mi zas roura nedošáhne. Nadstavit?

Voják se stará - voják má. Major se hluboce zamyslí, co kde viděl, načež dotáhne mramorový blok. Takové jsou tam asi tři nebo čtyři, v průjezdu, v dílně. Možná jako upgrade na gril nachystané. Nebo se prostě jenom tak někomu z bejvalejch majitelů "hodily". Ty asi 3 cm vejšky jsou už dostačující. Akorát s tím asi deset minut šoupem po cenťákách, aby to vypadalo.

Zatímco já se snažím poskládat to rourovnictví, Major se pouští do detailní rozborky lajsniček z obalů.

A já pak začnu nosit tu slámu od komína pryč, jak doporučil dobrovolný hašiš Zdeněk.

Jo, tak tohle je teprve vopruz. To jste nežrali.

Balíky jsme odvezli Fandovi pro ovéčky. Teď ten zbytek. Vylézt dva žebříky nahoru, nabrat do plachty. Kolik unesu, ale za druhé taky s kolika se procpu dírou u žebříku dolů. Přes dvůr, po schodech nahoru na zahradu, kus do kopce do horní části. Tam to prostě sypu, ať si to tam za rok dva zetleje. Původně tam byl jakejsi pooranej flák, tak na to se můžu vysrat. Já tam erteple sázet nebudu.

Takže nahoru, nabrat, odsmýkat, prolézt, slézt, odvláčet na zahradu, vysypat. Na půdě jak v peci. To je vždycky tak tři cesty (každá se rovná čtyřem vylezeným poschodím nahoru i dolů) a výdech. Jestli to za odpoledne zvládnu dvanáctkrát nebo šestnáctkrát. Zasranej su od toho prachu, co je tam za desítky let nasedanej, že smrkám černě. A je to tak ještě na dva víkendy zábavy. Zatím jsem udělal prostor pár metrů kolem komína. Kdo se bojí, sere v síni, můžem topit.

Topit můžem, neboť zatímco Marťan sbíral jabka na pálenku, Major ještě připravoval dřevo. Rozporcoval a popílil jednak ty laťky z obalu kamen, jedno prkno, které jsem mu dal, a několik prken dřevotřískových - je to takovej ten sajrajt lakovanej, ale pro jednou to holt životní prostředí (a sousedi v něm) bude muset vydržet. Ostatně, takovýho binčusu tam mám taky tři prdele. Co s tím? To budu muset prohnat beztak komínem. Jasný, až bude pořádný dřevo, tak v nějakém rozumném poměru to můžu postupně pálit, tak 4:1 dřevo versus ty piliny. Dvě pořádný polena, jedno prkýnko tohohle hajzlu. Protentokrát si musíme vystačit s poměrem 1:1. Však jde jenom o test.

No a večer? Zatopit a tradá, už to hoří.

Ale jak.

Dobrá, tyhle tam maj jakejsi těsnící čulibrk, kvůli kterýmu se to musí topit zezačátku s nedovřenejma dvířkama. Absolutně nevadí, že se vypaluje lak, že se vypalují trouby. Že je tam z toho dýmu a smradu jak v hradu. Však jsme v Hradu. Nevadí, že kvůli tomu nemůžu ani do hospody. A co?

Přitopit, vyvětrat, přitopit, vyvětrat. Pak už jenom topit a čučet. To je lepší, než televiza.

Tak, miláčci, a tohle, tohle je přesně to, co jsem celou dobu chtěl.

Ráno: Egi zdí zděř. Foceno panem Majorem, proto tam kupříkladu nemám nohy.

Odpoledne: rozborka transportního obalu kamen.
Major pracuje, Marťan "pomáhá". Nepřijde vám ten podtitulek už takovej povědomej?

Večer: Zatopit a tradá, už to hoří.

Pátek, 16.09.2011 ... Egi kominíkem ...

Řeším takovou zajímavou reklamaci ze včerejška. Slíbil jsem někomu fotky, vyfotil fotky, upravil fotky, dal vyvolat fotky. Dokonce i vyzvedl fotky a zaplatil fotky (dokonce správnou cenu). Kde je problém?

Ono to nebylo nic důležitého, pročež jsem to nekontroloval a nebyl tůze zvědavej, jak to vyšlo. Zkrátka jsem našel svůj pytlik (hovořím o zakázce ve fotosběrně), zaplatil, hodil na sedadlo v autě a odjel. A až jsem se nudil na semaforu kdesi na druhém konci Brna, čekal už na třetí semaforní cyklus a fronta pořád nebrala konce, podíval jsem se ... a zarazil se. Dobrá, může se stát, že digitální fotky vypadají na papíře jinak, než při rychloúpravě v počítači vidíte na monitoru. Jasný ...

Jsem ale si nezvratně jistej, že jsem tam měl mít lidi. Ne dům, ne děti, ne kozy. Cizí barák, cizí jakási ženština, cizí děti jedno až dvě na každý pátý snímek (kolik různých tam bylo v tom souboru celkem, to jsem nepočítal), dokonce jakési pokusy snad i o umění s ňadry. Takovou zvrácenost (jakési pseudokytičky a kozy ne dle mého preferovaného modelu) jsem tam sichr nedával.

Tak jsem zavolal na infolinku, prý o tom vědí, mám se spojit s vedoucí na prodejně, zaříděj, dodaj, vyměněj. Jenom by mne zajímalo, co dotyčná dáma od těch cecků (jsem taktní a jmenovku, která byla už správná uvnitř obálky, si nechám pro sebe), těšící se na obrázky rozjívených parchantů, říkala na nicneříkající snímky zadumaných lidí diskutujících o jakémsi zapeklitém problému u stolu, hehe.

V týdnu (zas mě zabte, ale nemám ánung, kdy to bylo, byl jsem tam beztak dvakrát) jsem učinil zásadní nákup v OBI: zakoupil jsem na chudou chaloupku zvanou místními "Hrad" dvoje kamna. Krbový. Takový ty s vokýnkem. Jedny pořádný velký a výkonný do "obejváku", druhý malý, ale na svoji malost snad relativně výhřevný, do jedné z návštěvních místností.

Čučel jsem do katalógu, furt z toho nebyl moudrej. Narozdíl od třeba zpíčeného Hrombachu, kde se před váma prodavači ukrejvaj a podplazují se pod regálama, aby vám unikli, tady mi vždycky poradili. S chlapem jsem tam coural snad třičtvrtě hodiny, až jsme zkombinovali snad všechno potřebné. Blbý je, že jeden ten komín je ve vinglu, takže by se víc hodil vejfuk do komína dozádu. Ale tím bych se připravil o kus prostoru, o kterej by musely bejt kamna odsazený od zdi. Takhle jsme zvolili komín nahoru a udělám tam esíčko z kolen. Až nakonec (ba dokonce po zaplacení) jsme zjistili, že jsme vybrali sice pečlivě, ale s o centimetr užší rourou. Ale co, stejně tam musím zazdít nový zděře, páč ty současný to maj už za sebou, tak tam holt namrdám o cenťák menší. To bude kvapík tak jak tak.

Dopravu jsem si taky objednal od nich. Zas do auta by se mi to o nějakejch pár centimetrů nevlezlo (nehledě k transportnímu laťovému obalu), vozejk vlastní nemám ještě, kdybych ho půjčoval, tak buď bych projel kvůli němu benzín, nebo bych zaplatil půjčovné ... s dodávkou taktéž ... za dvanáct kil jsem nad tím mávl rukou. Chci topit, chci topit už tento víkend.

A navíc: v katalogu, kterej jsem si zcela proti svým zvyklostem sehnal i v tištěné podobě, byl jakejsi kupón na slevu. Že snad 15 nebo 20%. A když chci kamna dvoje, tak mi dali ještě jeden katalóg ještě s jedním tupounem. Tak se poseru nad dopravou?

"No jo, pane, ale když my tady máme nejbližší volnej termín až ... v sobotu po poledni."

"Milá paní, su hrozně zkroušenej a smutnej, roním krokodýlí slzy, ale váš až nejbližší volnej termín je ten nejdokonalejší, jakej jsem si moh představit. Už mne tam pište."

Já mám pocit, že to byla ta středa, kdy jsem pak musel štandopéde dom a pak s Ťapinkou do Chrudimi. A že ve čtvrtek nebo v pátek jsem tam byl akorát pro růry, kolena, zděře a takovou tu kosmetiku vokolo.

Zkrátka je pátek, já mám celý potrubí, kamna budou zejtra, směle do toho ...

Jedem s Marťanem a Majorem. Major do Pičoslavi rád, on už tam byl jednou s Marťanem a ostatní partou bez mojí účasti, prý i kominické práce laické kdysi u babičky činíval. Já to nechápu, že se na to všichni vždycky tak těší, že pojedou někam makat. Ačkoli ... jakkoli to zní nepravděpodobně, mne to často baví už pomalu taky. Nechlámejte se, kokoti. Né dycky. (Né dycky baví, né né dycky se nechlámejte, kokoti.)

Prvotní věc - vyčistit opravené komíny. Od půdy vejš jsou v cajku. Jelikož jsme tam relativně ještě za šera, zkoušíme zrcátkem z dvířek na půdě - průhledný až hore. Gut.

Dole jsme od jednoho komína objevili minule dvířka umně skrytý za skříňkou a samolepicí tapetou. U druhýho komína (návštěvní místnost, tzv. Marťanovna) dvířka chybí. Tedy díra po nich tam je, dvířka nejsou. Je to jenom zaslepený papundeklem. Aha.

Tak z toho páčíme po lopatkách hromady bordelu. Furt ale málo. Ať tam šťárám, jak tam šťárám. Dokonce i kominickou štětku jsem v kůlně našel, ale přijde mi, že to spíš upěchováváme.

Takže pod Majorovým velením přistupujem k razantnímu kroku: dvoukilový závaží, dostatečně dlouhej naněkolikrát složenej cukršpagát - a mrd s tím do komína. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Vyvalily se saze zdola, objevila se díra holá. Vybrat po kýblech a dočistit štětkou. Super. To už průchodnost musíme ověřovat i za pomocí baterky - z těch dvířek na hůře Major svítí, já zespod kontroluju zrcátkem. Vidím světlo na konci tunelu. Cháchá.

Čtvrtek, 15.09.2011

Středa, 14.09.2011 ... Jak nekoupit nebrzdící krávu ...

Ťapince dosluhuje Skrček. Ohnívák. Tedy Škoda Hovorit. Dosti se s tím vyřádila a vyneřádila. Jistě, kdyby ho podrobovala větší údržbě, on by se takhle nerozpadal. Jenže znáte to: vyžaduje to čas a peníze. A čas jsou peníze. Takže to vyžaduje vlastně dvakrát moc peněz. Moc tomu fakt nedáváme a náš vozový park vzhledem k pořizovacím cenám udržujeme pouze ve stavu pojízdném, zatáčivém a brzdivém (všechny tři vlastnosti na požádání, nikoli samovolně). Člověk má víc zajímavějších činností, než píglovat a špíglovat starou ojetinu za pár (desítek tisíc) korun. Po těch letech Ťapinka naznala, že je na čase koupit opět novou starou ojetinu, opět za pár (desítek tisíc) korun.

Požadavky zněly jasně: aby to byl kombík, aby se do toho vlezlo do kufru nerozložený kolo. Teda jako bicykl. Aby to mělo centrál, když má plný ruce psů a jinejch zlotřilostí, aby nemusela všechno pokládat, manuálně psékom otvírat a tak. A aby to mělo posilovač řízení. Posilovat sama prý v dohledné době už zas nějakou chvíli nechce.

Ťapinka hledala, až jí z toho vykrystalizoval jeden vůz: Ford Mondeo, kombík. V bazáru. V bazáru kdesi u Chrudimi. Bazár specializující se mj. na dovozy Fordů z Němec a podobně. Bazár jsem si prošel na internetu a zjistil, že veskrze jsou s ním kupující Fordisté spokojení. Přístup snesitelný, na tachometru utočí trochu, aby mezi autobazarníma buznama nebyl za vola, nikdo nechápe, proč to dělá, ale asi si těch deset dvacet tisíc nemůže odpustit. Ruky by ho svrběly. Jinak žádná převeliká kritika. Tak se podíváme ...

Domluvil jsem se tam, že se stavíme dneska, jak Ťapinka skončí v práci, plus tak dvě nebo dvě a půl hodinky. A domluvil jsem si i Ford servis.

Taktak jsme se nedostali do skluzu, nechal jsem si tam chvíli rozpal, to by jeden neřekl, jak může bejt takový velkoměsto jako Chrudim zasekaný. Chrudim má takovej jako městskej okruh, nově si na snad všechny křižovatky na tom okruhu namrdali kruhový vobjezdy. Takže kolaps. Rondel asi zbezpečňuje křižovatku, ale až do té míry, že to vůbec nejede. Nejedoucí je úplně nejbezpečnější. Stojí celý kolo-kolo-Chrudimský, stojí všechny příjezdový cesty. Stupeň číslo 6. Z pěti možných. Já si to pamatuju, když jsem tam jezdil na servis k neplatičům do Transporty, ale pamatuju si to jinak trochu - přijel, projel, dojel, opravil, projel, odjel. No, bejvávalo. Teď mají pocit sucha a bezpečí a hodinový štrůdly. Piče blbý.

Tak bysme teda byli v té prdeli za Chrudimí.

Jo, že je Ford Mondeo velký auto, to víme. Ale až tomu stojíte tváří v tvář, zjistíte teprv, co je to za obrovskej koráb. Je to širší i delší než můj Oslík (Opel Astra Combi Caravan Jezevčík Bachratec Obrovský), vyčnívá to i z řady jinejch kombíků. Tohle myslí Ťapinka vážně? Jasný, už neměla problém trefit se při parkování do mezery namísto do auta či zábradlí, ale není to jako upgrade z malýho Fáva trochu moc? Prej není. Jo, myslí to vážně.

Hm, tak jo.

"Má to centrál, má to posilovač řízení, má to ..." ukazuje prodejce vpodstatě dle letáčku.

"A tady to má přelakovanej blatník. Proč, když je to nehavarovaný?" ptám se já. Aby si moc nemyslel.

Mrmlá si cosi o tom, že snad byly spravovaný akorát lemy. No, uvidíme, hlávko, uvidíme.

Dostaneme převozní značky a jiného čičmundu, který s námi zajede do teho servíza. Pokud by tomu nebylo nic zásadního, cestu zpátky můžeme využít jako zkušební jízdu. Tož to ja.

"Hmm, jsou nějaký asi trochu zavzdušněný brzdy," mrmlá si autobazarní poskok cestou a brzdí ruční brzdou. Ještě to na sebe takhle hezky napráská, hodnej kluk.

Brzdy nebyly trochu zavzdušněný. Brzdy byly hodně zavzdušněný. Nebo až do té míry, že v nich kromě vzduchu nebylo nic jinýho. Checht. Smutná historka. V servisu se sice s bazarníky znají, asi spolu mají nemálo kšeftů, ale zas si autorizovanej servíz nemůže dovolit nějakou přílišnou loajalitu ke kamarádíčkům, tak sype z rukávu a vesele práská všechna možná úskalí. Servisní knížku to samozřejmě žádnou nemá. Stane se, upsali se, no. Ten blatník asi fakt dobrý - když tam zkoumáme lak, je vidět, v jakým rozsahu to bylo spravovaný. Nějakej ťukanec to asi někdy dostalo, jeden úchyt nárazníku není úplně veselej, ale jinak žádný stopy po nějaké větší bouračce.

Taky mi potvrzuje náhledem do databáze moji domněnku - auto je o rok starší. Nebo o rok ... zas ne každej prodejce vám dá VIN přímo na web, že? To maj bod k dobru. Ale zas dělaj to, že auto bylo vyrobený snad v září 99, prodaný a uvedený do provozu v roce 2000, oni si to smíchají a vyjde jim rok výroby 2000. Hloupoučcí. Ale moc průhledná fligna.

Akorát je to orezlý zespodu, servisáček hejrupáček kouká, přemejšlí, jestli to stálo delší dobu někde na dvoře v trávě? Možná. A to je i ta příčina těch brzd - prorezlá hadička. Stane se. To bych nenasazoval bazaru hned psí hlavu. Jestli to rzí chycený bylo, vono to furt funguje, pak jednou dupnete na brzdu a hadička praskne. Ale to nemusíte ani zjistit. Domů (do bazáru) dojedete, furt to eště třeba brzdí, až to tam stojí dva měsíce na štěrku, tak kapalina vyteče. Zas takoví idioti, aby zvali zákazníka na nebrzdící auto a mysleli si, že si ho tento koupí, to asi nebudou.

Pro jistotu pro nás z bazáru posílají náhradní šajzevágen, abysme si v tom někde nerozbili čuňu.

"No, dobrá, chcete to furt prodat?"

"Rádi bychom, ale vidíte to ..."

"Dobře. Ale když na tom nic zásadního nenašli, tak spravte ty brzdy. Nám se ten střep za tu cenu líbí. My vám dáme šanci a stavíme se ještě jednou. Jednou, víckrát ne. Ale musí být tak, jak bylo v inzerátu - perfektní technický stav."

Domluvili jsme se. Zkusíme to ještě jednou.

Su nějakej ospalej jak kráva. Někde cestou v Litomyšli předávám řízení Ťapince a chrápu až do Brna.

Bacha, tohle je prosímvás šméčko a upoutávka na pokračování.
Tadydlenc Březovou nad Svitavou jsem si tuze chtěl vyfotit, ale chrněl jsem jak Baryn
(aspoň vidíte, jak už důvěřuju Ťapinčinu řidičskému umění).
Takže ilustračka pochází z příštího tejdne.

Na žal na golfu.

Úterý, 13.09.2011

Sluníčko ...

Taky sluníčko ... "Jen se s tím foťákem vyblbni ..." a drží jak ovéčka.

Měsíček ... jak sluníčko.

Pondělí, 12.09.2011 ... Cos shnilého v lidosprávě - To vím náhodou zcela přesně ...

Mám zase stání, čímž nemyslím erekci. Soudní stání. Dnes obzvláště výživná historka - výslech Irmy a Pyjavice. Je mi tak trochu ne zcela dobře už od rána. Ale co už, nemůžete se potkávat se samejma dobrejma lidma.

Jako vždy musím odevzdat kolty u vchodu. Před soudní síní už spořádaně čeká moje Pracička, kdesi se tam moce i Irma. Pyjavice není? Pak přichází jakási mladá ženština, veliká líbačka s Irmou, rodinné a rodné kamarádky ... a jo, ten ksicht znám, to je asi jedna ze zmnoženin Pyjavice, co jí snad dělá taxikářku (jako ostatně celý zbytek rodiny, služební řidič, zkrátka každej, kdo disponuje řidičákem). A jo, takže Pyjavice je ... zalezlá ve výklenku u kafomatu a odpadkového koše, aby ji nikdo neviděl. Buehehééé.

Připomínám, že jde pouze stále o úvodní kočkování o nějakých deset tisíc zadrženého osobního příplatku za loňský březen. Strejček právník Nimra se pokoušel vnutit soudu, že bysme s tím, abysme ušetřili práci, čas i kolkové filatelitárie, mohli spláchnout i těch dalších šedesát kousků, protože jde o stejný delikt ze strany zaměstnavatele, ale to bylo nad chápání soudružky soudkyně. Prý příliš složité dokazování či čo. Nechápu tak zcela - furt to samý: mám smlouvu, ve smlouvě částku, na výplatní listině jinou částku, změnu smlouvy žádnou. Ale to bysme si nemohli tak hezky popovídat o tom, jestli jsem hajzl nebo nejsem hajzl. Tak směle do toho ...

První paní na holení je Irma.

Osobní ohodnocení prý bylo odňato více pracovníkům, nejen žalobci (zajímavé - pro soud je to sice nedůležité, ale v novinovém rozhovoru se Pyjavice holedbala, že s jinými zaměstnanci rozpory nemá, udělila pouze jedinou důtku, což byla pravděpodobně ta moje). Odejímala paní Pyjavice. Pamatujete? "Simsalabim - odejímám."

Zcela jasně si však Irma uvědomuje, že bývala přivolávána jakožto snad jakýsi svědek při kontrolách přítomnosti zaměstnanců. Přesný důvod neví, proč tam měla jakože čičmundovat. Mimo jiné jednou byla zjistit i moji přítomnost či nepřítomnost. Žalobce (tedy já) se sice nemusel zdržovat celou dobu ve své kanceláři, ale musel být ráno zapsaný (směrnice, ač jsem s ní nebyl oficiálně obeznámen, tak podle mně dostupného šmíráku uvádí jasně "každý den", nikoli že bych se hned ráno musel jít dívat na jejich ksichty - což jsem tvrdošíjně dodržoval, abych je trochu nasral). Nedokáže s odstupem přesně říct kdy, ale bylo to v zimě 2010, v lednu nebo v únoru. Na dotaz Pracičky opakuje leden nebo únor, blíže si nepamatuje.

Bylo-li mi hypoteticky za vinu kladeno, že svými pozdními příchody v únoru a březnu jsem způsoboval problémy v chodu úřadu, co dělal onu dobu pučmidrát? Irma připouští, že jsem v danou dobu už asi problémy nezpůsoboval, pokud tedy pučmidrát Fiškus byl již v zaměstnaneckém poměru. Byl, to víte, že byl. Správce sítě s bohatou praxí podavače v elektroobchodě. Ale holt dle Pyjavice správce sítě. V den kontroly, kdy Irma byla s Pyjavicí zjistit, kde nejsem (nikoli kde jsem) asi žádný problém nevznikl. Ona neví. Kontrolovala, neví co, neví proč, neví kdy. Super.

Irma připouští, že směrnice o docházce je zcela samozřejmě rozvržení pracovní doby. Co by to mělo být jiného? Ještě se diví. Fajn, v tom případě jsem měl být se směrnicí nejen seznámen, ale měl jsem s ní být písemně seznámen. O tom mluvím celou dobu.

Na můj přímý dotaz, jestli si ani teď nevybaví, zda šlo o leden nebo únor, prý nevybaví. Což je smutné, protože ona vlastně tím pádem ani neví, zda tato zcela jistě nevymyšlená "kontrola" (sic od každého jiného prdu existuje lejstro, ale tady se jaksi přihodilo, že ne) probíhala v době, kdy mělo docházet k mému porušování povinností, jež je mi kladeno za vinu a na jehož základě mi byl "odňat" příplatek. Jestli to bylo v lednu, to ať si strčí do prdele. Dobrá, s tímhle taky asi neprorazí.

Nicméně Irma ví, že jsem chodil pozdě celé roky předtím (o což se nikdo nehádá, já se nasral a hecnul až od toho února, který je mi paradoxně kladen za vinu), což jsem odůvodňoval tím, že pracuju pro úřad někdy i v noci. Z pléna se ozve mocný kobylí řehot a Pyjavičí mládě málem vypadne z lavice. Ona bude asi za prvé tak trochu piča po mamince, za druhé asi (zaplaťpánbůh, co bych s takovou havětí v noci doma dělal?) nebyla u toho, kdy jsem se snažil do tří do rána zlomit do HTML ouřadní elaboráty na zákonem povinný web. Je holt z Kobylince.

Magistr právní zástupce ouřadu předkládá jeden ze zásadních důkazů, kterak jsem byl upozorněn na možné negativní důsledky svých pozdních příchodů. Existuje zápis podepsaný Pyjavicí a Irmou, kde bylo projednáno, že budu-li zlobit, budou mi činit takováto příkoří. Škoda, že to bylo projednáno beze mne, hehe.

A ještě jeden takový stěžejní bod - když mám tu (už jsem to tady kdysi rozváděl) směrnici o počítačové síti, kde se říká, že mám pracovat mimo pracovní dobu ostatních, čili s časovým posunem oproti nim, jak to tedy jsem měl asi reálně dělat, Irmy patrně zásadní argument zní (těžko určit přesně, když už má zase pajtlováka, co z těch řečí je stěžejní): "Tu směrnici vytvářel sám žalobce." Pyjavičímu klonu to zase přijde k smíchu, Irma se málem uklání. Kdo to asi tak měl vytvářet? Řidič? Vratočuč? Nebóóó ... Pyjavice? Ta má vysokoškolské vzdělání, škoda, že na výchovu Cikánů, přikládat přílohy k mailům jsem ji musel ke konci první dekády jednadvacátého století učit já. No, prostě mám směrnici, kterou jsem někde obšlehl a přizpůsobil, platně podepsanou tehdejší Tasemnicí (tou jedinou a pravou), směrnice je bezvýhradně platná a já s ní byl řádně seznámen. Magistr oponuje, že pokud by měl zaměstnanec vykonávat práci po pracovní době, tak jedině se souhlasem zaměstnavatele. V opačném případě by nebylo nikdy možno evidovat pracovní dobu, přesčasy a každý by si dělal co chtěl. Asi soudí podle sebe nebo co. Souhlas (co souhlas, piču souhlas, přímo nařízení) mám ve směrnici. Evidovat můžu zcela s klidem. Ale to furt jenom teoretizujeme o jakýchsi dávných dobách. Pořád nebyli schopni smysluplně doložit, že bych se dopouštěl "opakovaných pozdních příchodů v měsících únoru a březnu 2010".

No nic, Irma je propuštěna třepat se jinam.

Máme na řadě Pyjavici. Nebudete mi to věřit, jakýho hraju furt tvrďáka, ale mně se z toho jejího zavilýho zlodějskýho ksichtu fakt zvedá kufr.

Magistr opět pro velký úspěch zkouší kouzlo se svým lejstrem, na němž je záznam, jak Pyjavice s Irmou projednávaly moje porušování pracovní kázně ve svém uzavřeném kroužku. Prý mne ústně upozornily a pak to šly sepsat. Nářez, fakt nářez.

Pyjavice se nějak motá do toho, do kdy jsem vůbec mohl být na pracovišti. Směrnice říká do 18 hodin, ona říká že sice jo, ale s jejím vědomím, pro což nemá podklad, ale ... já nevím, já ty její kecy v tom soudním zápise prostě nechápu. Pro účely hry nejsou ani důležité.

Na dotaz, zda tedy nastal problém s počítačovou sítí, způsobený mou nepřítomností, Pyjavice si nevzpomíná, je to dlouhá doba, ale i kdyby problém nenastal, ona poukazuje, že zaměstnanec je povinen býti na pracovišti. Druhá část odpovědi hezká, ale jaksi na jinou otázku. Zádrhel, o kterém by někdo něco věděl, neexistuje.

Na dotaz Pracičky, kde je uvedeno, že jsem se měl chodit zapisovat a koukat na jejich rypáky hned ráno, Pyjavice odpovídá, že zaměstnanec se zapisuje při příchodu a odchodu. (No, očividně asi ne, když na to má celý den, že?)

Na opakovaný dotaz Pracičky, zda je opravdu někde výslovně popsán postup, Pyjavice řkne, že pro ni je srozumitelné, pokud je napsáno, že se mají zapisovat při příchodu a odchodu. Blbý na tom je, že to nikde napsáno není, checht.

Jestli jsem byl seznámen se "Příkazem č. 100" (zkráceně, to je ta pičovina o té docházce), tady si zas Pyjavice pouští čuňu na expedici, že jó, a na poradách, tam bylo dycky říkáno, který směrnice jsou nový, že se s tím máme jako seznamovat iniciatívně. Smutný je, že například řetězec "100" nefiguruje v žádném z těch jejich "zápisů" z porad. Tristní.

Teď nevím, která to princezna tam matlala ještě jako pikantérii, že přece jsem ty jejich pičoviny sám nějakou dobu kopíroval do sdíleného adresáře na serveru, z čehož asi dedukují, že jsem byl první, který by si to přečetl. Hovno leda. Za prvé - kopíroval jsem průběžně na server celou databázi obyvatel statutárního města Šalingrad ... a taky všeckých tych 400.000 lemplů neumím vyjmenovat. Ani všechny parcely v Brně neznám. Když chce zkopírovat soubor XY.DOC vocamcáď semdlenc (což je nad úroveň znalostí Irmy i Pyjavice, ba i kdyby daly hlavy dohromady), tak jí ho tam zkopíruju a šulina starýho je mi po tom, co je to zas za kokotinu. Některý ty jejich poševní výrony jsem četl, DOC, šmírák, sračka. Co jsem pochopil, to jsem i dělal. Napsáno: "Zapsat každý den", znamená dle mého "Zapsat každý den". Jestli měly jiný výklad, měly se oficiálně podělit. Nasrat a rozmazat.

Ve finále Pyjavice přiznává, že nebyl ke smlouvě vypracován dodatek (tedy nový platový výměr), že rozhodla jednostranně a tento přípis mi založila do spisu. Simsalabim.

Je to prostě takovej vopruz.

Poprvé se ale zarážím nad tím, že ty tři maminy v talárech, mám ten pocit, víc, než zákony, smlouvy, judikáty Nejvyššího soudu a podobné nepotřebné pičoviny opravdu zajímá, jestli teda jsem vyvrhel nebo nejsem vyvrhel.

My se bavíme celou dobu o pracovní smlouvě, "výslechy" se celou dobu motají kolem toho, co znamená klustá čára v knize docházky.

Nepropadám malověrnosti, ale začínám mít takovej zčásti rozpačitej dojem. Jako by jim za ten chabý rok zatím nestihlo dojít, o čem je vlastně podstata sporu.

No uvidíme, za měsíc by to mělo bejt rozhodnutý, že jako endešlůs.

Ke svému překvapení zjišťuju, že Pracička zůstává v Brně přes noc, a to kdesi v penziónu. Se ptám, jestli jí trochu nešibe? Proč v penziónu? Proč nespí u nás?

Prý: "Nechci se klientům vtírat do soukromí."

Jéžiš, to jsem ještě nežral. Do jakýho soukromí, kurva? Strejček Nimra je můj "rodinný přítel a právník, v tomto pořadí důležitosti funkcí", jak vždycky uvádím. A Pracička je jeho kolegyně a snad kamarádka. Přátelé našich přátel jsou i naši přátelé, no ne? Zní to trochu jak z ODS, ale je to tak. Prej příště.

Tak ji aspoň popovezu k penziónu a snažím se vymyslet, co by tak mohla vidět a kde by co mohla podniknout, já se jí takhle narychlo věnovat asi nemůžu. Napadá mne tak Špéna, Prygl, přes Prygl loďó, a nebo "... jenom tak pošomtat po štatlu."

"Eh? Po...co? Po...čem?"

No jo, tak příště, když dá vědět téden předem, pošomtáme spolu.

Neděle, 11.09.2011 ... Mrtvolák půdní ...

Pokračujem ve vyklízení slámy z hůry. Především naložíme ještě tři přívěsné vozejky a odvezu to Fanóšovi. To je i se včerejškem dohromady 48 balíků. V bočním křídle za komínem se značně uvolnilo, na celkovém objemu to nějak ale není přespříliš vidět.

Řeknite mně, jak je, kurva, možný, že někdo najde na půdě třeba poklad? Někdo aspoň zbraně? (Ty zbraně bych možná bral spíš, než ten poklad.)

A já?

Zas jenom mrtvolu.

Kurva, kdyby aspoň nějakou solidní, třeba Maxmiliána Drápa, jak drží v ruce modrého Mauritia.

Ale já tam z mezi balíků vytáhnu mumii jakési potvory, co tam evidentně před kdovíkolika desítkama let chcípla.

Marťan se mi směje, že já nesnáším zasraný ruce a pokud možno všechno dělám v rukavicích (to mám asi po tatíkovi, ten na tom byl stejně tak). Marťan, kterej se snaží vyhnout se jakékoliv práci značným obloukem. Když ho přesvědčuju, ať si mumii vezme a odnese bez rukavic, nechce, sráč. Si ještě uvědomte, že jsem to tahal zpod střechy prakticky potmě. Humus.

A pak mějte teda chudou chaloupku s duchem a eště si tam k tomu na pokračování čtite Egypťana Sinuheta.

Jak si hezky hajinká, sviňa jakási ...

Sobota, 10.09.2011 ... Komínování ...

Ráno dovezu pana Zedníka i s jeho míchačkou (stroj, nástroj, nikoli manželka). Není to naštěstí (Karfíci nekecali) takovej ten Lórenc, co nejdřív potřebuje škopek (tak tři až pět), pak hodinu píčuje nad nepřízní okolností, všechno mu musíte nosit, udělat tři čtvrtiny práce vpodstatě za něj. Tenhle fakt zkoukne naveženej materiál, opáčí, že to je vono, co si naporučil, a kmitá jak motorová myš. Ba naopak - po tu dobu, co dělá vevnitř z podlahy, tak i neguje takřka všechny pokusy o asistenci (čumerákování se nebrání) a nabídky pochutin a nápojů (jestli si dal první pivo v poledne, kdy už byla na hůře výheň jako svině).

Po tu dobu se tedy možno věnovat slámě. To jsem se zase domluvil s Fanóšem, co má ty vovce, že aspoň to, co je v balíkách, to mu nějak přetransferuju. Sice je to stoletý, ale ležet se na tem dá (jste-li vovca). A když mám furt ten vozeyk, tak balíky snáším k žebříku (tzn. z druhého žebříku) a Marťan se hecnul k výkonu, že je skládá dolů na přívěs.

Potíž je jen ta, že Fanóš zpravidla nebere telefony. O tom jsme zpraveni. Proto mám číslo na jeho stréca Juru, který mi ovšem nadiktoval špatné, tedy nebere telefony ani on. A nevíme, kde Fanóš bévá. No nic, naložíme, zjistíme později.

Jakmile se dostaneme k opravě exteriérové části komína, to už pan Zedník nezhrdne přísunem materiálu - má solidní břuch a já mám široké latě na střeše (tzn. úzké průlezy mezi nima). Tam nemůže prolejzat furt, to by to dost možná nevydrželo. Tak mu nosím kýble malty, cihly a jiné příruční drobnosti. Ba jednou či dvakrát je mi i svěřena zodpovědnost namíchat novou dávku pojiva dle pokynů (což o to, já to kdysi na bejvalé chalupě i dělal, ale to je skoro třicet let). Pak zas takovou řidší sračku a tou to jenom tak formálně ohodit.

Marťan snesl dvanáct balíků slámy z půlky žebříku, zas tam sedí jak Ali Paša z Bagdádu a zírá. Měl by se starat o přípravu surovin na svůj chlast. Ani k tomu ho nelze donutit. Vymyslím mu bojovou hru - pošlu ho zjistit, kde bydlí Fana. Už jste někdy poslali slepýho na průzkum vesnice? Tím se zabaví na značnou dobu. Vrátí se za půl hodiny, nenašel. Motivuju ho k většímu úsilí a mám od něj zas třičtvtě hoďky klid - a nakonec, co šel dům od domu, i kontakt. Přitáh s sebou dva piškoty, že mne navedou. Takže můžem odvézt první vozejk slámy k Fanóšovi.

Kolem páté nebo šesté je hotovo. Komíny jak víno. Teda od půdy navrch.

Po menším úsilí se nám podaří i nalézt dvířka uvnitř baráku - dvoje ze tří vtipně schovaný za kuchyňským šifonérem a eště za samolepící tapetou. Tady by to mělo bejt? Ťuk ťuk, zní to dutě, šmiky šmik - ejhle dvířka. Taky mají nejlepší časy za sebou, stejně jako ty jedny od druhýho komína (co tam vlastně vůbec nejsou). Ale to už zvládnu udělat sám, o to strach nemám.

Takže fajn. V osm je pan Zedník doma a my máme komíny. To bude fajrák, žůžo. Chachá.

Pátek, 09.09.2011 ... Kolečka a žlutej písek ...

Proč že tedy trčím v Pičoslavi už od čtvrtka? Komíny. Oprava. Nejstěžejnější a nejzádadnější oprava domu za tento rok.

Pozvracím se v myšlénkách do rané historie mé realitní anabáze. Zakoupil jsem chudou chaloupku. Hotová chajda (ojetina) má vždycky nějakou vadu. Krom jiného (že jsem původně uvažoval o Vysočině, Allora mi podloudně vnutila Pičoslav a přesvědčila mne, že se mi tam vlastně líbí) jeden z hlavních požadavků byly klasický kamna. Dřevo, uhel, PePo a fajer jako svině. Tahle chudá chaloupka neměla klasický kamna. Měla elektrický. No, při vší úctě k prodávajícím, nejsu kokot. To pude. Teda z baráku. Trochu nadsazuju, ať si to tam je, možná v koupelně se tím může temperovat. Ale při normálním topení bych se jednak nedoplatil, druhak to néni ta správná romantika (kdy se musí člověk nadřít jak kokot se sekerou, aby si zatopil a mohl tupě zírat do kamen). Nicméně chajda oplývala komíny (mnoha, z nich ještě dodnes některý netuším, k čemu vlastně jsou). Sice vyžadujícími opravu, ale to jsem pořád vyhodnotil jako závadu nejmenší, oproti ostatním velkolepým nabídkám: hlavní tah na Hradec za barákem, červi padající ze stropu, případně skvostná zahrada o výměře 20 m² - tzn. zhruba jak naše předsíň. Rychlostní silnici nezrušíte a zahradu na sraní psů si z toho neuděláte. Komín opravíte relativně nenáročně (když umíte zorganizovat zedníka), přinejhorším zbouráte (zedník) a postavíte znova (taky zedník). Furt lepší, než červotočem durchmarš prožranej krov, ne? Tak.

Zhruba před měsícem se stavil na čumendu dobrovolný hašiš Zdeněk, znaleckým okem se podíval, znaleckou rukou sáhl na dvířka (jež mu ve znalecké ruce zůstaly). A vydal resumé stylem: "Dvířka kup nový a zazdi, tady omítnout, tady omítnout, támhle tu díru spravit a tady zvýšit a dodělat novou hlavu. A hlavně se zbav té slámy." (o tom už byla řeč)

A tak mi sousedi Karfíci dohodili zedníka. Prej jim kdeco dělal, oni byli spokojení. Však mu zavolám. Zavolal jsem, domluvil jsem, zedníka dovezl jsem, on také obhlédnul, vydal pokyny, co zakoupit, přičemž na realizaci jsme se dohodli na tento víkend.

Proto jsem se vydal na cesty už ve čtvrtek - od Karfíků si půjčím vozejk (a ti jsou doma jen dopoledne), navozím materiál z Morovic, v sobotu možno dokoupit něco, kdyby byl s něčím problém či nedostatek.

Egi při nákupu stavebnin. Na to jsem byl (a oprávněně) žádostiv.

Cihly. To bych ještě i pochopil. Ciment (teda jakejsi Unisráč). Prej budou vědět. Komínový dvířka (údajně standardní rozměr). Ale furt jsem si, nevím proč, připadal jak idiot.

"Dál tady mám napsaný - písek. Žlutej. Deset koleček."

"Aha. A jakej?"

"Žlutej," trvám umíněně na svém, víc, než písemné zadání prostě nemám, musím se držet osy.

"Žlutejch je několik. Na co? Na omítky třeba?"

"Na omítky třeba. Nebo teda taky."

"To bude támhleten, počkejte chvíli na dvoře, jak uvidíte skladníka, tak on vám to naloží."

"Dobrá. Jak poznám, že vidím skladníka? Jak poznám vůbec skladníka?"

"Poznáte."

Nepoznal jsem. Nicméně na další žádost mi ho i ukázali, ba i odlovili a dovedli.

"Kolik toho písku?"

"Deset koleček."

"Hm, no, to může bejt tak ... to zhruba bude ... řekněme ..."

"Na mne se nedívejte. Nás taky učili na základní škole jednotky SI - metr krychlový, kilogram, tuna. Přijít na učitele s kolečkama, tak ho mrdne. Ale esi nevíte, tak já vám toho zedníka seženu - bydlí tady v Morovicách, prakticky sto metrů vocaď. Co vy na to?"

Netřeba prej. On si jen tak mumlal a v duchu poměřoval. Pak osedlal bagřík (nevím, co to je za stroj skutečně, prostě takovej bagřík, nebo možná spíš buldozeřík?), nabral takovej vehement, prdl to na vozeyk a odtušil, že to je deset koleček naprosto přesně (a kupodivu bylo, s přesností na dvoje nebo troje kolečka). Kurva, "kolečka" (bacha, to je jednotné číslo u nás, jinde mají "kolečko", sem tam se nářečně používá výraz, ze kterýho Ťapinka leze po zdi: "Kotóč"). Jo, a prej "kolečka" mají ještě dílčí jednotku: "lopata". Kolečka můžou bejt tak deset patnáct lopat, ale musí bejt ta lopata pořádná. Příležitostně se stavím na čumendu v Sévres u Parízu, eši tam na to nemaj nejakej etalon.

Dobrá. Že jsem z Morovic prohučel křižovatku rovně a pak se jako píč otáčel kdesi na kraju lesi, to už je detail.

Horší u baráku. Vzal jsem si do hlavy, že to vezmu průjezdem durch až na dvůr, kde to jenom ležérně vyhrnu lopatou z vozejka aus. Jo, chachá ...

Otevřu bránu, najedu do stoupáku k Hradu, v půlce mi na mokré trávě zatížený auto s těžkým vozejkem na prdelí začne prokluzovat. Docouvám dolů, zkusím ještě jednou, nemlich totéž. Takže? Vykládáme. Vytahám hezky pytle cimentu (jeden mi spadne, roztrhne se, zabetonuje kus trávníku a tak), donosím je do průjezdu. Cihly rovněž tak. Coufnu, rozjedu se ... a dojedu o tři čtyři metry dál. Fajn - tak ten kotóč a vyvozit tak troje kolečka růčo. Dalších pět metrů. Další troje kolečka. Pak už jsem teda dojel, mělo-li to ještě jakej smysl.

Večer dojel autobusem Marťan, že bude pomáhat.

Fajn, stavební materiál máme. Poučná epizoda, takový nákup ve stavebninách. Už přinejmenším vím, jak se cítí moji drazí uživatelé, když po mně chtějí něco od počítačů.

Jak si dává do nosa, kokosa, tralala ... co?

Čtvrtek, 08.09.2011 ... Dva postarší nanicovaté příběhy ...

Aha, vida, to už su v Pičoslavi, hezky ve čtvrtek, ale zapomněl jsem nakouknout do poznámek, dvě mrzké ploché historky mi vypadly ...

1) Mrzká plochá historka ze 04.09. z návratu z akce kačerů, paradoxně benzínka Kačerov ...

Cestou se skříní od PraPetry a Zemního Médi jsme potřebovali ještě natankovat. Zastavím, načerpám palivo, jdu platit ...

"Ještě něco? Nechcete to třeba umejt? Máme myčku."

"Ne, díky, jednak mám takovej pocit, že ta špína nezanedbatelně pomáhá integritě vozidla ..."

"Ale mohli bysme to umejt. Myčku máme."

"Jasný, fakt Ď. Ale dyť vidíte - tam mám nějaký skříně a kufr jenom na gumicuku ..."

"A co ještě něco? Třeba umejt? Myčka. Máme."

To už se zkoumavě dívám, jestli chlapovi fakt nemrdlo. Ale on ukazuje prstem na mne. Mrdlo. Nebo počkat - on mi ukazuje ... no jasný, zkrátka si budu pamatovat, že nechci-li absolvovat takovéto pohovory, nemám si k tankování brát mé oblíbené tričko: "Mně to stačí říct TŘIKRÁT".

2) Mrzká plochá historka ze 07.09., tedy včerejší, z ICQ ...

Hovořím s jedním starým brachem. On má jakýsi velkolepý plán na živobytí, související s chemickou výrobou ...

"... áha, takže návrat k chemii."

"Ty víš, že já chemik?"

"Jsme v časech kolem střední školy, sice okrajově, ale hráli si s tím. Nevzpomínáš?"

"Já vím fšecko. Nicméně, pokud nejsem tázán, nevím, proč o tom obsáhle hovořit. Někdy ani když tázán jsem ..."

"Neser, Majkle ... Řekni: Dělali jsme bomby?"

Hm, no, pokud vím, tak asi ani ne. Teda jo, ale ne spolu. Výbušné experimenty jsme jeli každý po svém, na svém písečku a polygonu. Pokud si dobře pamatuju, společně vyráběli a sdíleli jsme zápalné šnury k nim ...

Já posléze zběhl z této trasy. Nějaký ten napalm bych si ještě v hrnci umíchal, ale zbytek mám někde maximálně tak v poznámkách a se sklem a surovinami je to taky bída. Nicméně vzato kolem a kolem - zkušenosti a vybavení nejmenovaného starého bracha se mohou hodit, mám takový nejasný pocit, když tak koukám kolem sebe na společensko-politické dění. V případě potřeby on může klást bomby, já ho budu krejt.

A to už je fakt v té čtvrteční Pičoslavi.
Zátiší na rozmlouvání s duchem ...

Středa, 07.09.2011

Úterý, 06.09.2011

Příprava - přátelák, Kometa vs. HK 36 Skalica, 6:1

(Moc víc nemám, zašel jsem si jenom pro pár ilustraček.)

Pondělí, 05.09.2011 ... Ve své kůži, avšak cizích trenkách ...

Zase po čase jedna toulací výprava s Bajů. Tentokrát jsem si vzal do hlavy průzkum přilehlých krajů. Skoro se mi to i rýmuje. Škoda, že taková lyrická idylka nebyla i na místě ...

Napadlo mne projít se údolím z Radostic do Želešic. Nevím, proč zrovna sem, pích jsem prst do mapy. Je to poblíž, nikdy jsem tam nebyl. Důvod jasný: najít něco zajímavého, na čemž spotřebovat zbytek víkendového kinofilmu v Praktice. Mňo, jako záměr dobrý, to ne, že ne. Tak jsem nechal auto v Želešicích a hezky jsme si dojeli příměstským potupákem do Radostic. Koupil jsem si u obchodu něco ke snídani, však už bylo po třetí odpoledne, a na několikátý pokus jsme našli i tůristickou značku. To jsou ty vyvedenější části příběhu.

Hele, zrovna tuhle jsme diskutovali, jak lidstvo pod diktátem tychdlenctych médií a internetů blbne.

Svýho času dvacet let zpátky byla v televizi na jednom ze všech dvou kanálů vždycky předpověď počasí. Jedenkrát denně. Večer. Stál tam takovej lojza a dřevěným ukazovátkem vysvětloval izobary nad mapou Evropy. Moudrej z toho byl, pravděpodobně, on, dále pak jeho kolegové, co měli ten večer volno s sledovali zprávy. Na konci relace přihodili odhad teplot. Zpravidla kupříkladu pro jižní Moravu zcela na hovno. Kdo chtěl vědět, jak bude v Brně, podíval se raději na ORF na předpověď pro Niederösterreich. To bylo realitě mnohem blíž.

Ale lidi byli zvyklí trochu přemejšlet. Nikoho moc nepřekvapilo, když na jaře nastala obleva. Že po třech dnech veder přišla večer prudká bouřka. Nebo že po čtrnácti dnech mlh, mrholení a mrazů může přes noc vzniknout šlinda (dneska to má asi tři až pět různých názvů, ačkoli to klouže furt stejně jak sviňa).

Dneska, když vám na tyhle z dnešního hlediska nepochopitelné jevy nevydají meteorolózi výstrahu, je osm desetin republiky z toho na větvi.

Tady z mnou uvedených modelových alternativ přicházela na řadu ta prostřední - bouřka. Aj v předpovědi byla, prej večer. Ne, že by na to člověk spoléhal, ale ještě v Želešicích to vypadalo, že by to tak mohlo bejt. I ty Radostice se zdály, že dvě hoďky to počká. No, nepočkalo. Ušli jsme kilometr. Asi za čtvrt hodinky. Za tu dobu se prudce setmělo, spadly dvě kapky, zavětřil jsem problém a schoval veškerou techniku a elektroniku do soustavy igelitových obalů. Pak tři kapky. A během dvou minut jsme byli durch. Fakt až na kůži, v botách stojící voda. To už jsme byli na úprku zpátky, pak se u jakéhosi stavení chvíli schovávali pod okapem, než přejde asi za půl hodiny to nejhorší.

Dobře. Ale aspoň jsem se nedivil !! Jedině jsem si moh nadávat za svůj špatný odhad.

Fajn, otázka v daný moment zněla, co včíl? V menším lijáku jsme se vrátili na kraj vsi a zalezli do budníku autobusové zastávky (pokračovat deset kilometrů by byla pakárna). Copak vo to, já bych to přežil, byť naposledy jsem v takové průtrži a s plnejma kanadama vody šel loni na Stálkově, spal v mokrým spacáku a chodil v těch mokrejch botách (už po vylití) ještě dva dny. Ale Bessie se mi tam klepala jak drozd. Vychovat? Jo. Vycvičit? Jo. Ale pomaloučku, polehoučku. Není právě každej odchovanej tím Stálkovem a podobnejma sebevražednejma uskupeníma. Nemůžu ju po každém sebemenším výšlapu vrátit pokaženou. Á propos, to jsem říkal, že po maličkém čundříku na Oslavku se cpala tejden antibiotikama na boreliózu? Kdepak, to by mi ji maminka nechtěla půjčovat. Podtrženo a sečteno: mokří na kůži (aspoň já mám mokro i v trenkách), leje, zima, auto kdesi v Želešicích (a i kdybychom se tam dostali, furt nám to neusuší šaty), autobusy jedou kdovíkdy (i kdybychom se trochu vyždímali). Takže řešení?

Naposled jsem o evakuační misi žádal četaře GaPa v záloze asi před pěti nebo šesti lety cestou z Ukrajiny, kdy jsme vlivem neumětelství pana Pierce domluvit se se zločinnou železniční společností PKP zamrzli nejprve v Krakowě a posléze pak definitivně v Zebrzydowicích. Což je mimochodem asi nemlich stejná prdel, jako Radostice, akorát tam všichni eště mluvěj polsky. A to tam ani nepršelo. Tak jaký evakuační tým máme nejblíž?

Nepejš !! V Pršticích, tři kiláky vocaď, bydlí Nepejš. Libourek.

Vyhrabat z ilegalitových saků-paků telefon a zkusit: pan Nepejš jest doma (tedy zrovna v té průtrži došel a právě taky okapal), auto jest doma, tatínek, coby vlastník a provozovatel auta jest též doma. Všichni tři mají čas a disponují potřebnou ochotou. Sic jim díky bouřce byla přerušena dodávka elektrického proudu, ale to už je kosmetická závada. Nebudem si pouštět diskotéku, v případě bažení po hudební produkci si zazpíváme. Sucho a teplo zcela postačují.

Mne láká velice, transport směrem Prštice. Libourek zaktivizoval tatíka a během asi čtvrthodinky dojeli pro nás, vystlali jsme auto montážní dekou, abychom nepromočili sededla docela, byli jsme odvezeni do Prštic.

Fakt bych nikdy neřekl, jak vděčnej může člověk bejt za půjčené cizí trenky.

Byli jsme vybaveni suchými ručníky, já probral šatník pana Nepejša, jenž je sice o něco menší a širší (Nepejš, ne šatník), nicméně to vše jde zkorigovat pomocí opasků a podobných regulačních opatření. Použitelnými se jevila i jeho trička, poté, co jsme si ujasnili, že tričko s označením "L" jest velikosti XXL a značka je pouhý rozlišovací znak, volačka, "L" jako "Libourek", aby mu trička nekřečkovali jiní členové domácnosti. Bajů byla vybavena ze zásob slečny sestry, přiléhavost (prádla, nikoli Bajů ani sestry) jsem blíže nezkoumal.

Jako bonus nám byla maminkou naservírována svačina, chlebíčky, dortíčky. Poté, co elektrárna zprovoznila rozvodnou trasu, pak i káva a čaj. Velkolepé.

Páně Nepejše pokoj se proměnil v takovou parní komoru, protože rozvěšené tři komplety oděvů (včetně toho Libourkova) vydají pěkných pár deci tekutin do ovzduší.

Za hodinku a půl jel autobus do těch Želešic, mezitím i takřka chcát přestalo. Rozloučili jsme se, poděkovali (děkuji ještě počtvrté, mezitím jsem děkoval ještě dvakrát) a táhli do prdele. Tedy do Želešic. A fakt jsem si v těch půjčených bombardier-underwear trenýrkách medil. Jak málo vám může stačit, když dojde bída na Kozáka.

Avšak celkově lze hodnotit jako úspěch. Sice jsme nikam nedošli a nic jsem s foťákem nevyexperimentoval, leč zase nebýt této trapné epizody, tuhle sezónu bychom se s Nepejšem asi nedoplácali spolu na golf - takto byla příležitost se závazně domluvit, že jakmile mu půjčené prádlo vypereme, zvu ho. Všechno zlé je k něčemu dobré.

No, neodhadoval jsem, že takováhle estráda se přižene během pár minut kolem čtvrté.

Neděle, 04.09.2011 ... Běž domů, Ivane, vem si na cestu skříň ...

Opět vyžereme Ťapouše plus několikero okolních hospod.

Cestou domů se stavujeme u PraPetry a Zemního Medvěda pro půl skříně. Tedy půl sestavy skříně. Stará stylová skříň na novou chudou chaloupku. Z půdy činžáku (kam ji vlastním přičiněním vysmýkali) před dům, naložit do auta. Druhou polovinu při nejbližší vhodné příležitosti.

Čtvrté kafe v Humpolci v průběhu týdne asi už nemusím ani zmiňovat. Zdraví mne tam už jako starého známého.

Kdyby to zase někdo nevěděl, tak tohle je na náměstí v Plzni.

Tohle taky.

Sobota, 03.09.2011 ... Kačeří rojení a německá Schwein ...

Plzeň, Plzeň, vidím tě dvojmo ... no dobře, tak né, no ...

Tentokrát jsme spojili příjemné s užitečným, vyberte si, co z toho je co. Rozdělili jsme svoji ctěnou přítomnost mezi Plzeň a Nebílovy. V Plzni jsme včera vyžrali Ťapouše, použili je jako suchou noclehárnu, ráno se sebrali a vypadli do vesničky, městečka, případně co je to za jinou díru, zkrátka do Nebílov. To byla Ťapinčina akce a s rodinnou návštěvou spřežka - sraz geokačerů.

Takový sraz geokačerů probíhá zhruba tak, že ráno vyjedete na sraz, cestou se zastavíte někde odlovit nějakou kešku, zaparkujete, odlovíte kešku, nahlásíte se, jdete odlovit několik kešek. Vrátíte se, zase jdete pro kešky. Z toho, že tam jste, máte taky zápis do tabulky, jako byste měli další kešku. A ve volných chvílích potkáváte podobné postižáky (třeba Darka a spol., jakož i jiné kačery napříč republikou, ba i Evropou) a bavíte se o tom, jak sbíráte kešky. Gut. Čímž to ovšem nikterak nehaním - když my máme sraz sportovních hokejových redakcí, vydržíme tři dny hovořit o hokeji a o redakci. K tomu srazy jsou. Sice nevím, proč tam mám jakožto pouhý geokibic čičmundovat a vobsírat já, když není potřeba žádná z mých odborností (lezec, radista, polní elektronik), ale moje nová manželka musí mít holt taky někdy pocit, že něčemu velí a něco řídí.

V tomto případě je třeba geokačerům projevit jisté uznání za organizaci, neboť zaorganizovali jak parkovací odstavná pole (teda fakt pole, na kterých se organizovaně parkovalo), tak zámek na vlastní sraz, jakousi výstavku geopičovin, doprovodný hudební program, stánky pivo-limo a tak. To jim šlo, kývu uznale hlavou.

No co? Taháme se kdesi po okolí a Ťapinka loví pičovinu zvanou "Wherigo", to znamená, že nejenom, že neví, kam jde, ještě jí do toho jakýsi zparchantělý program vnáší nápady, jako operativně: běž tam, běž zas támhle, teď běž rychle tuhle, teď si sedni na prdel a teď už zase upaluj tadyhle tuhle do hajzlu támhle. Vyšší level. Taky si furt říkám "where I go?" A hlavně proč tam go? No, kdo se moc ptá, moc se dozví. Tak šlapu a držím hubu. A když program dovolí, hraju si s foťákama.

Odpoledne v rámci kultůry příjemné vystoupení FT Primu a hlavně s velkými ovacemi jejich rodinné odnože zvané Bojánci (rodinná smečka frontmana Aleše "Agiho" Bojanovského) s jejich geokačerským songem "FTF".

Vy zas eště nekeří nevíte, co je to FTF? To je takovej Fučíkův odznak kačerů. Kačer, ktory eště nema splněny odznak Fučika, sbali sa uprostřed noci a pude plnit odznak Fučika.

Když kačer nande pičovinu, podepíše se tam zpravidla. Za tímto účelem tam bejvá třeba notýsek (u nich však zvaný lokbůk, pro větší přehlednost). Ti kačeři, jež neumějí psát, případně ti, co toho vyžerou moc za den (kešek, ne škopků), ti maj i razítka, aby jim ruka neupadla při tom podepisování megatun lokbůků. A nezřídka maj i razítko s vobrázkem, kdyby tam pak přišel kačer, co zas neumí číst. To je případ kupříkladu Ťapinky (to razítko s vobrázkem, ne to čtení).

Dyž někdo vytvoří novou píčovinu (tedy kešku), soutěžej kačeři vo to, kdo dřív. Taková jako píčoviny deflorace. Kdo je první, je king. Či kingyně. Vono se to často nepozná, páč maj divný přezdívkový jména. Ale to je fuk. První může bejt samozřejmě jenom jeden. Ten je pak z toho hepy, jinak samozřejmě lautr hovno. Ale takový to vnitřní uspokojení asi.

Drobný zádrhel jest, že nová píčovina prochází jistým kontrolním a schvalovacím procesem, má-li všechny náležitosti, na což dohlíží jakýsi ověřovatel. Ten to pochopitelně dělá po práci, čili ověřuje někdy večer až takřka v noci. Dokonce se zpravidla i ví, který den dojde na který kraj či okres kupříkladu. To pak Ťapinka už od půl sedmé poposedává nervózně po gauči a mumlá si: "Něco vyjde. Něco vyjde." A ona o třičtvrtě na jedenáct zapípá KTZ (někdy mylně nazývaná SMS), že vyšla píčovina. Nejnadšenější a nejzávislejší kačeři vyrazí a před půlnocí se jich pět až šest potká někde uprostřed lesů. Nejvychechtanější je ten, co tam byl pět minut před vostatníma.

Právě ten je totiž onen deflorátor (či paradoxně deflorátorka), ten je držitelem FTF, čili že to našel "Fakt Teda Fofrem".

Nářez, ne?

A právě o tom pojednává onen song FTF od Bojánků. Kdo tomu rozumí (zde jsem to čtenářské obci poměrně snad srozumitelnou formou vysvětlil) a tyto postižáky chápe, tomu se to může i líbit. Na každý pád to má přinejmenším chytlavý basový podtext, přesně ten typ, co si pustíte ráno a nezbavíte se toho do večera. Přeji příjemnou hudební vložku k ranní kávě:

No a pak si jdeme najít ještě jedno Wherigo a cestou ještě nějaký kešky a ...

... u požární nádrže stojí u německýho auta dvě Němkyně, jež se táží, zda neumíme anglicky. No, co byste holky rády? Na zaprášeným a blátem zacákaným zadním skle má prstem namalovanej vzkaz: "Umej si to auto, ty prase." Prej přeložit. Jo, tak to bych ještě mohl zvládnout, you pig. Hehe.

První Němkyně to ovšem zase překládá druhé Němkyni do němčiny. Si mohly říct rovnou, né? Vo Schweinech umíme barvitě hovořit už od základní školy.

Dále nesledujeme, zda přijímá nějakou nápravu ihned obratem.

A zatímco Ťapinka si pak jde povídat s dalšími kačery o tom, jak keškují a kačerují, já se vyvalím před zámek a v klidu si dávám voraz. Dlouho se mi nepodařilo vypít půllitr piva (byť nealko) na ex. A druhý natřikrát (proložený dvěma cigaretama) hned vzápětí. Jo, vedro je sviňa. Když není žádný Wherigo (nebo hlavně žádný go), je to ve stínu i skoro pohoda.

V pozdnějším odpoledni balíme, cestou sebereme ještě nějaký kešky a mažem zpátky za Ťapoušema do Pilsnu, aby neřekli.

Ještě nějaký fotobonus v rámci této větší akce:

Nebílovský pozdrav pro plastomily.	Nebílovy se zámkem.	FT Prim.

Jiní potřebují k černobílé fotce s jediným barevným motivem sáhodlouhopracné selektivní odbarvování, já to mám bez práce ... :D

Ťapinka ve svém živlu. Živel je ten kyblik.

Nebílovy pápá.

Pátek, 02.09.2011 ... Wieder auf der Autobahn ...

Auf der Autobahn, wir sind wieder auf der Autobahn ..., krásná zpěvná písnička na dálnici ...

Ne, ta fotka tady pod zápisem není omyl, není to ze včerejška, je to, jak vidno zříti z řiti, cesta na západ při západu. Podvečerní jízda po D1 ku Praze. Není to tedy ani z předevčírka, kde jsem za prudkého poledne už byl u Husáka na Zbraslavi.

Třetí den po sobě jdoucí, třetí cesta po D1 v pořadí, třetí zastávka v Humpolci na kafé, teprve podruhé ovšem v Mc bufiku na šestašedesátým pro sváču. Kam tentokrát? Tentokrát na Ťapinčin povel do Plzně.

A víte vy co? Kdyby tomu kokoti nechali udělat novej koberec a nebyla to taková žaluzie, co vám omlátí temeno o polstrování stropu auta, mně by se to aj líbilo. Jak už tam můžu jezdit zpaměti, jak to občas dokáže vykouzlit i echt hezký panorámata.

Čtvrtek, 01.09.2011 ... S cizí slečnou v cizím pokoji ...

Zase tedy dlím v Prdeli nad Vltavou, nocuji u místního mága Luckyho, v pokoji na zemi na takovém záhořáčku, ráno se snažím nevyděsit dcérenku, jež bivakovala v pokoji nade mnou a ráno se plouží poprvé do školy. To by byl dost pičovský začátek školního roku ...

V poklídku si vstanu, pokusím se vykouzlit na ksichtu nějaký lidský obličej, přerovnat záhyby probdělé noci, zamezit jozefčíkovi zdrhnout z baráku a sežrat na zápraží kocourovi žrádlo, chvíli jdu ještě za Luckym do fabriky, kde na něj dělám chytrýho a odborníka na fšecko ...

Fakt to tam mám rád a jezdím tam sice sporadicky, ale s nadšením. Lucky už umí vařit Egiho kafe.

No a zase jedu domů. Vejlet, no.

Humpolec, kafe. To ani nemusím asi opakovat. Z Humpolce znám asi čtyři lidi - od jednoho dodavatele tonerů a jinejch špinivejch sraček. No nepotkám jednoho jejich řidiče v té putyce? Pravda, trochu béžovýho už. Hrozně se ke mně hlásil. Vlastně už je to bejvalej řidič. Kde včíl pracuje? Hm, v Brně ... Tady je to prostě jedna velká dědina.