Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Září 2012

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Neděle, 30.09.2012 ... Alfíkova geoadaptace ...

Slíbil jsem, že to tady ani tady, jakož ni v jiných kanálech (komunikačních) nezaseru megatunami hnusných fotek šklíbáka, byť by byl jakkoli sympatickej a modelovej a "taky náš".

A tuhle ideovou linii se snažím držet, to mi nikdo nemůže upřít.

Jak jsem vysvětloval již na FejcBůku: Jsem zaujatý proti každodenním trilogiím reportů na téma "harant ležící tu", "harant pohozený onde", "harant má sopel", to celé pseudofoceno jakýmsi telefonem nebo obdobnou všivárnou. U mých přátel a známých mne zajímají informace z jejich života, jejich myšlenky a postřehy. Chápu, že vodlitek je integrální součástí. Ale povýší-li jej někdo na jediný zájem, nemusím jeho postoj nezbytně sdílet a zpravodajství ze života takovéhoto případa (resp. jeho pitomka) klidně oželím.

Nicméně uznávám, že občas jest třeba pustit vobrázek vobrázka, udělat tak dobře a zacpat hubu zevlům a čumerákům, kteří, nemajivše materiál ke stalkování (narozdíl od včerejška jde o to stalkování v tom newspeakovém slova smyslu) cizích haranťat, píčují a mají veskrze blbé kecy. Kdo jich má, lulinů, furt taky poslouchat, že?

Snesitelné snímky Alfika dávkovat přiměřeně, ostatně je to můj deníček, né jeho. Až vyroste, klidně mu je všechny vypálím, ať si jima oblbuje nanynky v zelí (než zjistí, že to mu pak žádná nedá). Ale jo, je z našeho zvěřince, tak sem tam kousek, ale jednou po čase si můžu dovolit udělat takovejto sumář. Třeba dneska, z geovýpravy s geoŤapinkou a s postupným přivykáním Alfíka, že jest budoucím georobotkem, jakkoli vo tem ešče nemá ánung.

Sedím na konári a je mi dobre ...

Sobota, 29.09.2012 ... Egi stalkerem ...

Měl jsem takovej několikakávovej a napůl fotografickej den vycházkovej.

Vznikla mi tam neplánovaná hodinka pauzy.

Pročež jsem se zašel kouknout do areálu bejvalé Vlněny na Dornychu, parkoval jsem t.č. opodál. Už mne tam lákal kolega, že fotogenično, pyčo. Ostatně už i já jsem tam jednou nebo dvakrát zabloudil, ale vždycky jenom tak velice okrajově. Tentokrát jsem si to prošel trošičku víc. Zatím vcelku venkem.

On je to z větší části vyklizený areál, u půlky se furt roky uvažuje demolice/nedemolice, pár objektů tam ale mají v pracovní dny propachtovaný menší firmičky nebo třeba sanitní služba, takže je tam lidí takovej relativní habakuk. Ne tak v sobotu vpodvečer. To se tam až bojíte a připadáte si jak Stalker v Metru (ne takovej ten loudil, co chce vošukat nějakou nanynku z Fejcbůku, ale průzkumník; kdo neznáte, přečtěte si Metro 2033). Ticho, dráty čučící ze zdí, mrkající výbojky, trubky odnikud nikam, nad vámi zrezivělý jeřábní hák. Tmavý průchod a šipka "K lékaři" kamsi na rumiště. Tam už ani hašišáci a bezdéčka nelezou.

Zničehonic mezi dvěma dlouhými bloky se proti vám zjeví malý běžící Cikánek s takovým tím zátopkovským výrazem a mírně zvrácenou hlavou, s výrazem pěti kilometrů za sebou, zasípá: "Dobrý večer" a beze stopy zmizí. To nemohl stihnout doběhnout ke konci budovy, vchod tam není, díra ve zdi ani v zemi není, přesto je pryč a ztichly i jeho kroky. Paráda.

Já osobně našel jeden průnik dovnitř, po žebříku a přes traverzu, pravda, nepátral jsem dvakrát intenzivně. Kolega Kurvafix určitě bude znát i více.

Chce to ušpinitelné oblečení (já byl skoro v kostelovým), odzkoušel jsem jen do prvního patra, a slunečné tak sobotní či nedělní odpoledne. Takže úkol pro podzim a zimu: doprošmejďovat Šimice a Majlont seřazovací nádraží a prostalkovat Vlněnu. Jo.

Pátek, 28.09.2012

Štvrtek, 27.09.2012 ... Houmopice štvrtá ...

Získávám tuze volných dopolední, která bych sice normálně prospal, avšak svědomí a resty mne nutí sem tam občas proti svému přesvědčení vstát a zaobírat se některými dávnými sliby.

Kupříkladu jsem takto ve čtvrtek uzmul Ťapinčino dítě Alfíka a jel na ouřad na Bažiny ukázat starým dámám, hmm, to zní divně, starým kolegyním to taky není úplně přesně ono, jo, už vím ... jel jsem předvést starým dámám kolegyním, jak vypadá milý mladý muž. Prý mne dlouho neviděly. Přitom jsem tedy vyvenčil i toho Alfíka (v jejich případě šlo tedy o vyplnění polední pauzy, aby zase nějaká dlouholetá alkoholová abuzérka nechtěla rozjímat nad možností kupříkladu sankcí, ačkoli na Bažinách se i za polední pauzu dává výpověď).

Na snímku mi však Alfíka uzmula stará kolegyně Fišta a jala se telefonicky svolávat (mimochodem, ze stále ještě mého vlastního starého domácího telefonního přístroje) zbytek slepičárny v dostahu, kterýžto nebyl právě v režimu sypání zobu, nechť se přijdou podívat. Nikoli na mne, ale na děcko. Pch.

Středa, 26.09.2012 ... Houmopice třetí ...

Třetí výhodou a potenciální nevýhodou houmopice jest, že sice nemůžu ve středu do hospody, ale chodí k Mohamedovi hora.

Výhodou to je, dokud je hora převlečená kupříkladu za Vlastíka, chcoucího se pochlubit novým fotoaparátem. Já se mu sice (Chlastíkovi, ale vlastně ani aparátu) nemůžu věnovat moc, ale na odzkoušení a pochválení si čas najdu. Zbytek doby se zabaví s Ťapinkou.

Fatální situace by nastala, kdyby totéž napadlo nějaké nežádoucí zevly.

Úterý, 25.09.2012 ... Houmopice druhá ...

Výhodou i nevýhodou houmopice je kupříkladu hokej. Kdybyste se posrali, nedostanete se na něj, aniž byste nějak šulili a podfukařili. Narozdíl od práce v opici (myšleno kancl, ne delírko) si avšak na svém počítači můžete pustit onlajn přenos i s krákoráním, máte-li půlhodinovou operaci a jen dozorujete stav věcí, aniž by to koho rušilo a přitahovalo to jeho, začasté nežádoucí, pozornost.

I tak se nevyvarujete drobných přehmatů, kdy přitáhnete nežádoucí pozornost manželky Ťapinky, která vám vrazí na hlídání děcko s tím, že: "Když tam máš takovou zašívku, že můžeš čučet na hokej, můžeš aj deset minut pohlídat Alfika."

A vysvětlujte, že případná kritická operace vyžaduje rychlý zásah myší, pročež vám na ruce nemůže sedět harantě.

Náhodou ani moc nezlobil. Paradoxně jsem mu nemohl vysvětlit, že má koukat na monitor s hokejem a ne mi civět do konzole s přesejpacíma hodinama. A spadnul mi taky jenom jednou, fakt, když jsem mu k tomu ještě blbnul s foťákem. Nemůžu přece za to, že zrovna v momentě, kdy Ťapinka přišla do dveří si ho zase převzít. Do té hlavičky se o opěradlo židle jenom klepnul.

Pro úplnost popis farmičky zleva doprava: práce, práce, kulisa. V popředí škodič.

Pondělí, 24.09.2012 ... Houmopice jedna ...

Výhodou odpolední a večerní práce typu "houmopice" jest to, že mi končí směna zpravidla úderem 22:00. Což jest čas, kdy udeřím deklem noutbuku. A shodou okolností také čas, kdy sebou Ťapinka udeří do postele.

A jelikož práce, která končí ve 22:00, ta začíná ve 13:30 ... to jeden může i v poledne vstávat ...

A když taková Ťapinka spí, nemůže se mejt, že?

A tak lze krásně přijít k celé noci ve fotokoupelně. Jo, tohle se mi jaksi trochu zamlouvá.

Neděle, 23.09.2012

Kometa vs. Slavia 3:1

(Více foto ze zápasu zde ...)

Sobota, 22.09.2012 ... Hašiší koťata a maďarština ...

Závody hašišů začínajíž již v naprosto nehorázných 9:00 hodin v nedaleké obci Pornice, kterýž název ovšem údajně nemá žádnou souvislost s pornem. Jsme tomuto začátku účastni, tedy až na některé Bajů, jež spí a účastny nejsou. Ale hlavní úderná jednotka ano. Což prudce kontrastuje s místní zažitou pověrou, že líní Brňáci chrápó do poledne (pro detailisty: chrápoucí Bajů není přímo z Brna), zatímco pilný Lhoťan již od půl sedmé prohání křovinořez či cirkulárku.

Avšak nedal bych ruku do ohně za to, že to byl nejlepší nápad. Možná bych i dal, ale to by musel nějaký oheň být. I udírna na cveky je zatím studená, vůkol kosa jak cyp a chvilkama i pár kapek spadne. Hašišům je hej, nejeden z nich bude za chvíli zlitý od hlavy k patě (po vnější straně), tak to mají jako rozcvičku. Nás s Majorem a Marťanem to pekelně sere. Kéž by se požárníci chtěli řídit heslem "Fofrem vystříkat a do piči". To "a" tam skutečně je a o dvojsmysl nejde, zvláště proto, že se jedná o monopohlavní družstva.

V kostce jde o to se nachystat, na "včíl" smontovat několik hadic, přeběhnout hřiště a vykropit jakýsi terč.

Mně jde především o focení, a to ještě ze všeho nejvíc o focení lhotských hašišských koťat. Jež se avšak vzhledem ku svému nízkému počtu spřáhla s hašišskými koťaty z Pornic, čímž se takto fikaně nejen rozrostla co do četnosti, ale účastní se i dvou rozběhů. Hloupějším aspektem je, že při sprintu za Pornice se jim daří, při běhu za Lhotu se jim někde zadrhne stříkání a pokus nedokončí. Důležité je zúčastnit se, ne? A prej flaška útěchy za poslední místo byla možná lepší než malej pohárek za první. To je ale jenom pomlouvačná kampaň poražených.

Ve volných chvílích po odpoledni pak Major zpátky na chajdě vytahuje naučnou literaturu, konkrétně maďarský slovník. Asi lingvistická záliba či čo.

Zrovna v tejdnu jsem si od něj půjčil taky slovník.

Pročež mohu svoje rumunské kolegy udivovat obraty. Jako kupříkladu vím, že spuštění jakékoliv kritické serverové operace lze nazývat coby "executa a foc de serii scurti", manuály a tištěné materiály vůbec pak kupříkladu souhrnně jako "registru de distribuire a armamentului si munitilor".

Zjevně jsou potěšeni, nakolik se snažím proniknout do jejich řeči, ačkoli mám jistý nejasný pocit, že jim není zcela důvtipno, proč jsem si za zástupné výrazy vybral zrovna "provádět palbu krátkými dávkami" a "kniha výdeje zbraní a střeliva".

Natolik zase rumunsky ještě neumím, abych jim vysvětlil, že Major pro tento účel disponoval pouze sedmijazyčným slovníkem pro ozbrojené sbory Varšavské smlouvy.

Tedy Major listuje maďarským slovníkem a občas konzultujeme. Pročež nezvratně vím, že východ se řekne "kijárat". Jasný, že "bejárat" a "kijárat" jsou vchod a východ, to jsem věděl furt. Ale furt to byly prostě dvéře bez rozlišení. Dyž to nende bejáratem, je vopodál kijárat. Nýčko mám jasno, vím, kterej je kterej. Stejně tak východ zeměpisně jest "kelet". Že maďarsky nádraží jest "pályaudvár", to ví každý děcko. Aj že v Budapešti jsou Budapest Keleti Pályaudvár a pak taky Budapest Nyugati Pályaudvár. Aj jsem svýho času tušil, že jde o světový strany. Ale jaký? Tož teda východní a západní nádraží.

Vidíte.

Todle přesně vidím na výstavě. S nějakým duchaplným titulkem.
Třeba: "Nad maďarským slovníkem".

Pátek, 21.09.2012 ... Major učenlivý ...

S Marťanem, Majorem a Bajů v takto poměrně silnější sestavě máme jet navštívit Pičoslav. Podívat se na zoubky nějakému ovoci a já hlavně v sobotu fotit hasičské závody.

Při komunikaci zjišťuju, že Major si vzal k srdci můj rozklad o zbytečných pasážích v KTZ (někdy mylně nazývaných SMS) a v případě, kdy přece jen vyhodnotí, že KTZ potvrzení vyžaduje, omezuje se na mnohem stručnější: "OKM".

Pročež už mu přebývá pouze jeden znak. Z celkového počtu tří je to sice stále hrozivých 50%, avšak 50% ze 3 je razantně méně, než dřívějších 71% ze 7.

Čtvrtek, 20.09.2012

Středa, 19.09.2012

Takto se na stará kolena realizuje Harpagonův celoživotní sen mít vlastní hampýz.
Když ne hampýz, tak alespoň varieté.
Či jenom lucerničku hampýzně-šantánně-varietní.
S notně vychytralou doprovodnou elektronikou se dá hravě přepnout na uspávací režim pro vodlitka.

Úterý, 18.09.2012

Pondělí, 17.09.2012

Neděle, 16.09.2012

Sobota, 15.09.2012

Lhota, dar od přítele Jozífka.
Nic naplat, že už jeden FED-3 mám.
Výrobků závodu Felixe Edmundoviče Dzeržinského, zakladatele KGB, není nikdy dost.

Pátek, 14.09.2012 ... Návrat ztracených zkurvysynů ...

Zas mi Oslík jaksi chlašče volej, tak do něho leju takovou tu soplovitou sračku, která že to tak trochu zahustí, aby se to tomu motoru blbějc cucalo ...

Tak si tak stojím před prodejnou maziv, fotím si motor, abych si pamatoval, kdy jsem urobil dolej-olej, vida, já jsem měl dneska ještě jeden hovor vyřídit ... To je zase jedna taková dlouhotraťovka ...

Čtrnáct dní zpátky mi došel dopis. Od vymahačské firmy. Že jsem přeukrutným dlužníkem Vodofónu a jest mi třeba štandopéde zaplatit jim čtrnáct kil, sic se mnou bude zatočeno.

Až mne oblilo horko.

Ne, že bych se s takovýmato vyhryzama nedokázal vypořádat, ale jak slyším o Vodofónu (dříve Oskar, pakáž furt stejná), dělá se mi pomalu až fyzicky šoufl.

Retrospekce: Sežral jsem jim kdysi hada, asi v opilecké pýše nebo co, dal jsem se s nima do spolupráce. Že já telefonovat, oni poskytovat, já platit. Já bych kurva telefonoval, kdyby oni piče poskytovali. Jenže to furt nefungovalo, kde garantovali připojení, tam jsem se mohl tak anténkou drápat v prdeli (to už dnešní mladší ročníky nepamatují, tehdy měly mobilní telefony ještě anténku, byť už v tuto dobu třeba ne vytahovací). Navíc mi od nich chodily naprosto zcestné faktury. Tisícovka byla jednou třináct set, podruhý snad jedenáct kil pade, pokaždý jsem se s mamrdama musel handrkovat. Nasrat jim.

Pokusil jsem se telefon zrušit. Jde to telefonicky objednat, musí to jít i telefonicky zrušit. Prej ne. Ale poté, co jsme na sebe dostatečně dlouho křičeli s dostatečným počtem těch jejich nolastname buzerantů ("Dobrý den, vítejte u Oskara, u telefonu František."), došli jsme k jakémusi kompromisu: já jim dám výpověď faxem, oni mi daj pokoj. Já svoji část dohody splnil. Ne tak ludráci z Oskara. Faktury mi chodily pořád. Jestli ten fax někde prochlastali? To už ale není moje starost, ne? Ještě jsem je na to snad upozorňoval. Faktury se šplhaly až do nějakých mnohatisícových výšin. Pak se mi ozvali nějací dřívější jejich smluvní raketýři. Zavolal jsem jim, vysvětlil jsem jim. Už jsem o nich nikdy v životě neslyšel. Faktury od Oskara chodily pořád dál. Ale paradoxně začaly klesat. Já teď nechcu kecat, už si to prd pamatuju, ale mám pocit, že nejvyšší bod na křivce byl přes šest tisíc. Jakmile dospělo k nějakým dvoum a půl, měl jsem cestu kolem jejich kuleválošpobočky, tam jsem s nimi vedl několik nemilých řečí (14.04.2003). Rozešli jsme se vpodstatě v dobrém. Oni chtěli zaplatit ještě čtrnáct set, já jim ať si naserou.

Celé kouzlo tkví asi v tom, že já od nich měl nějaký "férový tarif" (oni tomu, čuráci, dodneška tak říkaj, ačkoli jsem svého času používal "seš férovej jak Oskarovy tarify" namísto dříve oblíbeného "seš férovej jak Džejár") za litr měsíčně, který jsem neměl šanci přelézt. A měli tam tisícovku zálohu. Že ať si ji schlamstnou a spánembohem. Jenže tím, jak někde prosouložili ten fax, naúčtovali mi ještě další měsíc, kdy už jsem s nima neměl nic společnýho. A ten zbytek ty čtyři kila jsou za několik let poštovnýho. Na to ať rovnou zapomenou.

A byl vod nich klid, vod pičusů.

Do předminulýho tejdne.

To si noví vymahači vzpomněli, jestli by ze mne nedostali ještě právě oněch čtrnáct kil. Že jako určitě dám přednost mimosoudnímu vyrovnání a takový ty formulace. No baže dám. Tak za prvé - takovej dluh je dávno promlčenej, i kdyby nakrásně bejval byl existoval a měl reálný základ (leda bych byl písemně uznal jakože dluh, to by pak promlčené nebylo, jenomže taková piča zas nejsu). Navíc je to jejich bordel, né můj. Nevím, proč bychom se měli kvůli tomu tahat po soudech. Mimosoudní řešení, jasně. Oni půjdou do prdele a já je nebudu žalovat třeba. To by byla nejlepší možná varianta.

Ale když já chcu bejt dycky za hodnýho.

Zavolal jsem jim s tím, že se u Vodofónů stavím, jakkoli se mi z nich dělá blivno, jestli při nějakém reindexu mrdlo jejich systému, ať si to daj do cajku.

A tak jsem taky udělal. Tam stál takovej lojza, brejlil do počítača, telefónoval na nějakou centrálu, chtěl po nich heslo, mořil se s tím asi dvacet minut, nakonec na nic nepřišel.

"Já tady vidím tu zálohu, že byla použitá na úhradu."

"No tak vidíte."

"No, ale tady je ještě ta částka ..."

"A odkud se vzala?"

"To už se mi nezobrazí. Vždyť je to dvanáct let. A je to jiná firma. A ten inkasní servis by to měl mít. A vy byste musel zajít nebo zavolat ..."

"Nemusel. Jste autorizovaná pobočka? Jste. A otravují mne nějací vaši hulibrci a vy nedokážete zjistit proč? A já bych měl někam chodit nebo volat?"

A tak asi čtyřikrát dokola. Prý tam vidí z dubna 2003 neuznanou reklamaci. Já něco reklamoval? Možná to, že se do mne serou a já už s nima nechcu hrát. Oni mi, čuráci, za devět let řeknou, že tam namísto toho mám neuznanou reklamaci? Já už fakt nemůžu. Tenkrát v tom roce 2003 jsem tam těm pičám nabízel veškeré doklady. Nechtěly je. Loni jsem absolutně veškerou korespondenci, na které byla zmínka o Oskarovi, narval do kamen. Ku hovnu byli vždycky, teď z nich bylo aspoň teplo.

No nic, tak jsem za hodnýho zase nebyl. Jest třeba kontaktovat inkasní lulany a poslat je do hajzlu. Což jsem jim velkoryse slíbil. Teda ne to poslání do hajzlu, byť i to jim mohlo být jasné, ale to zavolání. Původně jsem se domníval, že zavolám a řeknu: "Hoďte se do klidu, Vodofóni si v tom udělali pořádek, nic jim nedlužím, namáháte se zbytečně ...". No tak ne, no.

A tak stojím před prodejnou maziv a lubrikantů (nechlamte se, to tak fakt je) a telefónuju si s raketýrama.

"Já tady vidím, že už jste k nám ale volal."

"Ano, proto vám taky volám dneska. Protože jsme se tak domluvili. Že se pokusíme u Oskarů najít, v čem mají zase zmatek. Což se nepovedlo, neboť tam mají takový bordel, že ani ten předchozí nejsou schopní identifikovat."

"Nás ale hlavně zajímá, kdy bude provedena úhrada."

"Počkejte, o tom nebyla řeč. To jsme si nějak nerozuměli. Ta provedena rozhodně a v žádném případě nebude."

"Moment, ale vy dlužíte ..."

"Ne. Nedlužím. Nikdy jsem těmhle nic nedlužil, vám nic nedlužil, ani jedněm z vás nic nedlužím ani teď. Chtěl jsem, aby se všechno vysvětlilo a nesrovnalosti se dohledaly. Když toho u Vodofónů nejsou schopní, je to problém, ale jejich problém. To byl zase můj záchvat velkorysosti, byť by mi to mohlo bejt ukradený, když takovej reálně neexistující dluh je beztak promlčenej, ale nechtěl jsem, aby to vypadalo, že jsem těm matlákům něco upřel."

"Promlčenej sice je, ale k úhradě nedošlo."

"Nedošlo a nedojde, protože k tomu neexistuje důvod."

"Dobrá, takže vymáhání pokračuje," zvolá teatrálně vyděračská operátorka (já si dost dobře nedokážu představit, jak může vypadat baba na takovým polomafiánským callcentru).

No tak ať si spánembohem pokračuje, ne? Ani nevím, jestli jsem ji aspoň pozdravil, nebo rovnou zavěsil. A je mi to tak nějak hluboce lidsky jedno. Ach jo. Voni ti Vodooskaři moc dobře vijou, proč maj základnu v nějakým Táboře nebo v jaké prdeli. Bo to je taková řiť světa, že tam jim to nikdo nepřijde celý sakumprásk podminovat. Nebo aspoň vystřílet.

Věc se má tedy asi tak, že Oskaři se s mým postojem nikdy nesmířili a neztotožnili. Nebo nebyli schopní si zúřadovat tři řádky excelovské tabulky. Nebo obojí. Prostě je to banda voklobáků, to už víme. Mně sice jakž takž přestali vobtěžovat, ale červík jim furt hlodal. Pročež prodali tento smyšlený dluh Českému inkasnímu servisu.

To je jedna z firem, který se zabývají výkupem tady těch bezcenných pohledávek za zlomkovou hodnotu a snaží se z nich něco vykutat. Takoví jako ti ptáčci, co vyškrabují ty semínka z těch medvědích hoven. Někdy najdou zrníčko, někdy se celej den snaží a maj furt akorát to hovno. Rozešlou výhrůžné dopisy na všechny strany. Někdo se třeba lekne a chytí. Nebo si není jistej, má v tom chaos a zaplatí. V dalším kole to celý dají soudu. Soudu je to jedno. Když říkaj, že jim někdo dluží, tak soud vydá prostě platební rozkaz a na dlužníkovi (skutečném nebo domnělém) je, aby s tím něco udělal. A to štandopéde do dvou tejdnů, jinak se bere, že jako má ta pičovina právní moc a člověk musí klopit, aj když předtím o nich nikdy třeba i neslyšel. Česká justice, známe to. Takže s tím bude ten vopruz, že pokud jima nezacloumá záchvat rozumu a nebudou chtít ušetřit nějakou tu kačku za námahu a za celý tohle vyřizování, když už ví, že si na ně dávám bacha a vyrazí ze mne akorát tak dech, že mi přijde El-Aborát od soudu a v tomhle momentě jim budu muset napsat, že na jejich smyšlené dluhy, promlčené, jim sere pes i já. Pak snad bude zase na pár let klid.

Někde jsem se ve zkušenostech s takovejmato podloudníkama dočetl vyjádření mluvčí jakési banky nebo čeho, že jednou zkusili nějakým těmto přizdisráčům část odepsaných pohledávek odprodat, aby z toho měli aspoň něco. Jenže díky nevábné píli oněch raketýrů z toho bylo akorát tak poškození dobrého jména společnosti, pročež to už nikdy neudělají.

Vodofón nikdy dobré jméno neměl, ani když se jmenoval Oskar. A nebude ho mít, ani kdyby ještě šestnáctkrát změnil název. Takže nedá pokoj a bude furt srát a furt srát a furt srát.

Ach jo.

Čtvrtek, 13.09.2012

Znovu pro malou večeři do Obzoru.
Jo, já ještě pamatuju, že to kulatý u té "skulptury" byla fontánka a do bazénku dole stříkal vodotrysk.
Později (furt eště za komoušů) už jenom ve svátky.
A pak se na to vysrali úplně.

Středa, 12.09.2012

Výhledy a panoramata z kuchyně.

Úterý, 11.09.2012

Pondělí, 10.09.2012

Neděle, 09.09.2012

Sobota, 08.09.2012

Pátek, 07.09.2012 ... Zavírat patřičné tělesné otvory ...

Ráno se moje budíková farmička trefí přesně do amplitudy, kdy má děcko Alfík jaksi slabší spaní, excituje ho a ten nazná, že je ta správná chvíle vyvzpomenout si, že má vlastně větry, a vyzkoušet, jestli ty budíky dokáže přeřvat, aby to zvěstoval. Minimálně remízu by s budíkama uhrál.

"Von je vzdutej ..." dí Ťapinka. A vemlouvavě podlézavě hovoří ku vzdutému Alfíkovi: "Ták, zalezem si pod peřinu, zavřem eště chvílu voči ..."

Poněkud zavádějící požadavek, zdá se mi ...

"Co voči? Hubu ať zavře ..."

Čtvrtek, 06.09.2012 ... Cos shnilého v lidosprávě - Soudy hly oudy ...

Tak nám soudy pohly oudy?

Že by jako prý podle nich byl tak akorát čas se zabývat mojí žalobou na neplatnost výpovědi. Great. Už po roce a čtvrt, rozkošné od nich. Pracovněprávní spory takovéto klíčové důležitosti řešeny předčasně, buehehéé. Ale tak po roce sucha se i to kapání cení, nemusí hned lejt, že?

Urobili jsme prezenčku a první dotaz zněl, jestli nějak nevykrystalizovalo smírné řešení?

No, byl jsem to já, kdo smír navrhoval několikrát. Za vcelku nenáročných podmínek - doplatit všechny resty, sankce, platy a prostě dorovnat do výše platového výměru od ledna, kdy Pyjavice s Irmou začaly kopat za defraudační tým a odpírat mi větší či menší části platu, a písemně negovat všechny jejich zvratkovité elaboráty, výtkou, že jsem drze a bez povolení šel místo oběda v polední pauze k zubaři, počínaje a výpovědí konče. Nic náročného a přemrštěného, předpokládám.

Ačkoli óřad dělal celou dobu leda tak mrtvého Broka, přece jen nám zkraje jednání byla poskytnuta pauza na to, abysme se na chodbě poradili, jestli se ještě nějak nedomluvíme.

Potíž je, že každý z nás si tu domluvu představuje krapet jinak.

Zatím já trvám na tom, že díky neplatnosti výpovědi jsem stále zaměstnancem ouřadu, děj se co děj, tudíž mi má náležet za celou dobu plat. Jestliže je výpověď neplatná, je smlouva platná. A to, že se ouřad prostřednictvím Pyjavice, Irmy a Šlapadla sám a dobrovolně vzdal a zamezil plnění jedné části smlouvy (že já mám odvádět práci), to ještě nezakládá důvod k neplnění ostatních ustanovení, jako třeba mi lepit každej metr krupicu. Smutný příběh na jejich straně. Ale hlavně požaduju jednu věc: mít černý na bílým, že všechny ty slinty zlodějky z Kobylince a jejích pomahačů jsou jedna velká pičovina. Na omluvě netrvám (a ani bych se jí od lidosprávy Bažin nedočkal), stačí mi prostá negace Pyjavičích a Irmičích smyšlének.

Naproti tomu paní JUDra najatá na mne Bažinami (tentokrát je to zase jiná, oni mají široký záběr v externích spolupracovnících) míní, že v rámci vstřícnosti by mi ouřad mohl zaplatit tak dva měsíce. Možná i tři, ale to už nemůže rozhodně slibovat. Poměrně vtipné, když v době, kdy jsem hledal práci se stále ještě od strýčka Googla na čelních pozicích skvěla odpověď: "Je to rebel !". Přes rok jsem se s tím sral. Že bych si to mohl sám taky zacálovat, ne? Jo, a taky s tou papírovou stránkou, že by hli: že by se mohl zpětně změnit důvod výpovědi ze "soustavného méně závažného porušování pracovních povinností" třeba na "nadbytečnost" nebo "dohodu". Pěkné, ty jejich padělatelské manýry se nezapřou. A k čemu by mi to konkrétně bylo? No na piču, Halík, na piču. Momentálně druhou práci mám, mne nezajímá, co mám od minulého zaměstnavatele napsáno v papírech. A s fakty by to bylo jako jak? Taky na piču.

A tak jsme se holt nesmířili.

Zbytek stání bylo vpodstatě jenom čtení spisu a jeho důležitých pasáží. Jako plus lze kvitovat, že když někde je mi vytýkáno jakési smyšlené a překonstruované porušení mojí vlastní směrnice, že si soudkyně všimne, že je v souladu moje tvrzení, že na dodržování směrnice dohlíží správce sítě, právě s tou směrnicí. Že těžko si může na to uplatňovat nějaké své vývody Pyjavice, byť třeba s funkcí a se svým fofrvzděláním na výchovu Cikánů. Tvrdit mi, že práva a povinnosti admina jsou pouze podmnožinou práv a povinností BFU (pro laiky "Běžný Franta Uživatel").

Snad jen ke konci se trochu zaperlilo, když soud začal uvažovat, o čem si teda budeme povídat, až se sendem za dva měsíce zas na besedu. Že bysme teda mohli vyslechnout mne, jestli o to stojím. No baže stojím. A co takhle Pyjavici? Jak že to vůbec skončilo s tím trestním oznámením, které jsme před chvílí četli ze spisu?

Paní JUDra dotovaná Bažinami se jala nepříliš výrazně vysvětlovat, že: "Hmm ... nóó ... asi nijak, to bylo zastaveno, odloženo ... já vlastně ani nevím, protože úřad nebyl ani veden jako poškozený ...".

No kurva !!

Tak tady už jsme se museli trochu ohradit. Vyšetřování bylo podmínečně zastaveno, protože Pyjavice se ke své trestné činnosti doznala, škodu uhradila a pár desítek tisíc na sirotky jako pokutu zalepila. Takto hovořili před národem v masmédiích přímo mluvkové zdepřítomného oudu a ajn cvaj policaj, svorně si notovali, takže to snad lze bráti za závazné prohlášení. Jestli ouřad nebyl poškozený, komu by tak hradila škodu, ne? Mimochodem se Šlapadlo kdysi holedbalo, že jakožto zástupce poškozeného má celý spis k dispozici. Že by ho paní JUDře nedal? Že by paní JUDra nebyla připuštěna svým řídícím důstojníkem ke Šlapadlu? Nechci zatím tvrdit, že přímo u soudu lže, to by jako advokátka přeci jenom neměla asi. Ale tím se dostáváme k otázce: kdo ji vlastně úkoluje? Kdo jí filtruje informace a kdo jí zadává postup? Ví o tom vůbec Léňa, současná tajnůstkářka, takto personální a finanční ředitelka ouřadu? Je o tom postupu aspoň zpravena? Zajímavé otázky ...

Nicméně tribunál zavětřil a usoudil, že nejlépe bude se obrátit na interní oudní databázi, odkud si vylovit Pyjavice zlodějnou kauzu. Tomu jsem rád.

Čemu jsem rád už méně, že tedy nejsem moudrý z onoho: budu se na její zlodějský ksicht muset příště dívat nebo ne? Nedělám to běžně, ale pokud ano, to abych si vzal s sebou prášky na žaludek.

Odpoledne nicméně béřu pozitivnější náladu s pozitivnějším úkolem a jdu fotit bronzové olympijské čtyřkajakáře a bembintónistu vlajkonoša Petra Koukala.

To jsou příjemní maníci, je to kšeftík za příjemný příplatek, beseda v příjemné hospodě a vůbec samá pozitiva.

Jelikož jeden z kajakistů tvrdil, že by se v případě potřeby bránil samotnou medajlí, asi poprvé v životě jsem si potěžkal olympijskou medajli (nepůjčuju si to od sportovců, abych se fotil s nima a s jejich medajlou na krku jak pičus). No, dostat tím mrdu do palice bych nechtěl. Snad jenom tu pentli by to chtělo třeba proplést ocelovým lankem, pak by to byla zbraň šampiónů - doslova.

Středa, 05.09.2012 ... Upsaný Major ...

"Toníčku, kamaráde," lísám se do přízně příteli Belovi, takto velkoprodejci velkolepé fototechniky. "Pamatuješ, jak jsem ti tady loni o prázdninách nechal těch čtyřicet tisíc?"

Nemůžu totiž takhle narychlo najít záruční list od karty. Ani v systému firmy. To jsem totiž kupoval foťák, pak ještě foťák, pak jednu paměťovou kartu, sadu akumulátorů, druhou kartu ...

Však pan Belíno mi úslužně vytiskuje duplikát, se kterým hbitě mířím k vedlejšímu pultíku na reklamace.

Ne, zas taková krysa ocelová, abych mu neřekl, že to chci k reklamaci obratem, fakt nejsu. A ba dokonce jsem tak velkorysý, že jsem si při té příležitosti u něj koupil další paměťovou kartu, neboť jaksi nevěřím, že i u tak renomovaného prodejce by reklamace trvala v řádech desítek minut pouhých. Holt budu mít paměťové karty dvě.

Ještě je třeba se ubezpečit, že skutečně vše chodí tak, jak má. Spolehlivě mi to šlo do piči na třiceti fotkách, když tam narvu náhodných bratru sto dvacet, musí to bejt oukej.

Díky tomu ale hádám, že přijdu o něco později na tradiční středeční mejdan na golfik. Neplánovaně. Komu dát vědět? Marťan? Ten chodí poslední dobou pozdě, neboť vysledoval, že přijde-li až se soumrakem, stihne vypít maximálně jednociferný počet pivních půllitrů a ušetří. Cane? Ten chodí pozdě z podstaty svého arciinženýrského bytí. Ťapina smýká Alfika někde po práci a stachanovsky ještě kouká do psí držky a do kočičí prdele. A u takového Ilicze je jediná jistota - že si ho jednou vezme čert, ale to pranikterak neřeší jeho docházku do putyky.

Major. Strejda Major. Ten zcela jistě disciplinovaně sedí na PVS u Harpagona už s hodinovým předstihem.

Zevrubně jej pomocí KTZ (někdy mylně nazývané SMS) informuji o svém třiceti- až šedesátiminutovém skluzu.

Vzápětí mi dochází zpráva: "O.K. M."

On je tak ukecaný, nebo spíše v tomto případě upsaný ...

Teď pomíjím všechny svoje averze ke KTZ obecně. Někdy i já třeba potvrdím příjem nebo krátce odpovím, tím spíše, nejsem-li přímo tázán, pokud jde o nějaké upřesnění nebo tak (tázací KTZ zpravidla až na výjimky zahazuju rovnou).

Ale tak přemítám. "O.K. M." Hm. Že mi píše M., to přece vím. Vždyť jsem teď psal jemu, ze seznamu mi to přístroj loví a zobrazuje. Volně přeloženo: Máte novou zprávu od strejdy Majora. To je zbytečná námaha mi to tam přece čudlikat. Kdyby si odpustil "M.", mohl si odpustit i mezeru před tím. To už máme 3 ze 7 znaků zhola a zbůhdarma vyhozený. Načež, připočtu-li, že pouhé "O.K." lze stejně dobře použít bez teček jako "OK", odečtu-li tedy i tyto tečky, dostávám se ke krátké textové zcela stejně výstižné zprávě, která by ovšem Majora stála pouhých 29% námahy.

No není to fantastické, jak je tan Major pilný a pracovitý? Asi ho někdy zase budu muset vzít na galeje na Hrád.

Úterý, 04.09.2012 ... Padá mi karta ...

Zvažuju, zda jít provětrat čočky (myšleno fotoaparátu, nikoli brejle nebo ty integrované ve vočách) na hokej Kometa vs. Plzeň v rámci stále ještě letní přípravy a European Trophy. Ale Plzeň slibuje vždycky zábavu a podívanou, tak jdu ...

... abych vzápětí zjistil, že mi šmatlá paměťová karta ...

... a že novou nemám kde koupit, páč je 18:36. Poblíž je jen holota z Alzy, kde už mají tvrdou kliku, ostatní daleko, široko, no prostě jsem v piči.

Naštěstí fakt jenom větrám ty čočky, nefotím report, ostatně podívaná se dostavuje, pročež sice příjemný výsledek 7:5, ale navážno bych to zpracovávat nechtěl. Půjčuje mi jednu záložní kartu (asi půl giga? zapadenou v kabeli kdesi?) Dark, udělám si pár fotek jen tak pro radost (a Jožko Balejovi přestoupivšímu do Plzně na Fejcbůk, skorosousedovi), mám vystaraný.

Fotky ze sobotní svatby mám naštěstí stažený a ještě zazálohovaný, bo neni som kokot. Teď jen na čtvrtek sehnat kartu, bo budu potřebovat tuze moc.

Jožko Balej. Zdravíčko, sousede ...

(Více foto ze zápasu zde ...)

Pondělí, 03.09.2012

Neděle, 02.09.2012

Sobota, 01.09.2012 ... Mexická svatba právě tam byla ...

Přišel si na mne drak Dark s požadavkem - vyfotit svatbu. Jaj, moment, né jeho, jeho by nikdo nechtěl, jeho kamaráda. Svatbu. Jeho kamaráda. Jeho kamaráda s jeho kamarádkou ... No prostě z mýho úhlu pohledu (chtělo by se napsat "mojí optikou", ale to by zase mohlo bejt zavádějící) svatbu dvou dočista cizejch lidí.

To bloumám myšlénkama ovšem ještě někde v hluboké zimě, možná přinejlepším v hlubokém jaru. Vím to zcela přesně: s takovouhle peachovinou si vzpomněl na křižovatce Hybešky a Novejch Sadů, když jsem ho vez z hokeje. Důvod ryze praktický - Dark nechce fotit, neb si hodlá vožrat držku.

Za tu dobu situace značně pokročila, neboť jsem kupříkladu z hlavních účastníků už jednoho dvakrát a druhou jednou viděl. Polda a Betty. Potřebuju znát víc? A kupříkladu vím, jaká má být celková koncepce. Metal. To nemyslím sběrné suroviny, ale heavy metal, jakožto oblíbený hudební směr svatebčanů či koho. Znáte to, ne? Když k nám přijel heavy metal, kameny jsem po nich metal, s příznivcima dechovky pral jsem po nich plechovky. Do této osy musí zapadnout i ladění lokace, interiérů a exteriérů a intravilánů a extravilánů a všeckých tych pičovin vokolo. Pročež je svatba na Špéně. Všecko laděný v černým (vyjma toho hrádu, tak daleko zase vstřícnost ouřadu Brna-střed nesahá), ženich v černým a s rukama v kapsách, nevěsta v černým a ruky by měla v kapsách, kdyby nějaký měla. Kapsy, né ruky. Gotický sál, gotické nádvoří, gotickej kriminál. Všecko v černým a všude tma jak v piči. No super. Tak eště že jsem si koupil novej blesk. Kurva, to bylo zas peněz.

Dostavuju se na místa příprav neprodleně. Tzn. v sobotu ještě před polednem. No jestli mi to za to stojí ...

Fotím přípravy, kterak maminky a tetičky mají nerva, pánské osazenstvo se ještě k jedenácté fláká v domácích kraťasech. Ženich sedí v černé košili, kydne si na ni kus obloženého chlebíčku a volá: "Matko!!!"

Jdu se raději podívat na odloučenou lokalitu (přes silnici) na přípravu nevěsty. Jedenáct hodin (podotýkám, že obřad začíná v poledne na Špilasu), kraťasy, skákající pes. Svatební šaty visí na darmošlapu v ložnici. Zrovna ji dvě kumpánky budou špendlit do toho haveloku. No super. Jsem však nemilosrdně alespoň na úvodní fázi vyšoupnut za dveře, nic mi nepomůže karta "Press", páč takoví kamarádi prej zas eště nejsme. Pch.

No a tak se nějak přesouváme na čórtův hrád Špilberk.

Krásný nazdobený vchod do obřadního sálu, na rýně vedle dveří cedulka "Místo vyhrazené pro kouření". Půlka dvora s lešením, uprostřed jakási motorová korejská mrdka reklamní. Takže na tomto nádvoří nám skupinovky padají.

Můžete jim zlatosvatě vysvětlovat: "Pomalu, kurva, pomalu. Máš předat prsten? Vezmeš, zádumčivě potěžkáš, promneš v prstech. Chvíli se zamyslíš, jestli držíš správnej prst. Po článku. Poposunout, zastavit, poposunout, zastavit. Baba s medajlí počká, ta je vod toho placená."

No myslíte, že vás poslechnou?

Snad jenom tu pasáž: "U novomanželského polibku zakousnout a čekat, než potřetí blejskne blesk," jaksi vstřebali. Počkali i na víc blesků. Teď je potřeba vybrat ty snímky, kde nejsou vidět ty propletený jazyky, to už je na svatební fotku zase trochu přearanžovaný.

Z davu s rejžou nevyletěl ani varnej sáček, ani kilovka. Měl jsem metálisty za větší špásmachry.

No a co s těma nějakejma skupinovejma fotkama? Nástup roty? To malý útulný nádvoříčko obstavěný lešením. Tak na velký je naskládat kolem kášně. Kášňa není vidět, lidi nejsou vidět, to je tak nějak na pytel. Fakt jak nástup brigády socialistické práce. Ale holt to je osud. Na zkoušku ještě na schodiště směrem ke vchodu do muzea, ale tam mi překáží ten reklamní šoukár. A z úhlu to je takový, hm, divný. Pak je tam ještě menší schodišťátko, vypadá to jak do popelárny, tak to je tak na ty menší skupinky s rodičmama a tak.

Propouštíme většinu zúčastněných dočasně. Tedy že je dočasně propouštíme, účastnit se budou pochopitelně později i nadále. I později, i nadále. Ále, kurva taky s formulacema ...

"Babičku, ztratili jsme babičku," lká jedna z matek a již dvacet minut čerstvě designovaná tchýně.

"Jestli vona nevyrazila po schodech nahoru do muzea," snažím se být radou nápomocný.

No, já vím, když v tom dvojsmysl hledat nebudete, tak tam taky není. Ale hnidopich by se mohl šťourat. A víte jak - zas takoví kamarádi eště nejsme. A přitom jsem to myslel dobře. Na schodech byla. Pod schodama už nebyla. Dolů tedy nespadla, stát tam nezůstala. Co zbejvá? Musela se vydat po schodech. Proč? To já už nemůžu vědět, co ji mezi fosilie táhne.

Zatímco pátrací skupina pročesává muzeum a zpřevrací exponáty, babička, jež byla nejhbitější a na parkovišti první, sedí v autě a dumá, kde je asi zbytek osádky vozu a co na tom himlhergot tak dlouho trvá.

S ženichem, nevěstou, lépe řečeno novomanželem a novomanželkou, plus jedním svědkem coby podržtaškou, podržbrašnou, podržbundou a podržbleskem (to je furt ten jeden svědek) máme vyjednaný svatební vstup do kasemat. Pro nebrněnské: to je takovej sklep kamennej, středověkej, s mřížema, žalář, mučírna a tak. Libé místo. Tam plus v příkopu pořizujeme gró svatebních párových fotografií. Pro zpestření do toho ještě prší. Milé. Když stojím na zídce nad nima a voni čučej do země, nemám tam ten jejich vizionářský pohled do budoucna. Když je donutím koukat nahoru a vono jim chčije do vočí, stejně tam nemám ten jejich vizionářský pohled do budoucna. Kurvadrát.

Přesouváme se do Žebětína na mejdan.

Ač odjíždím ze Špény poslední, jsem na místě první.

Poměrně hloupé je, že je tam jakási pouť, šouklaři, komedianti, hasiči a zákaz parkování. A bratru tři další svatby. A samý nepovědomý ksichty. Ne, že bych měl na obličeje extra paměť, ale na té naší veselce bylo pár relativně zapamatovatelných typů, které bych, ačkoli se jeli převléct z většiny, troufám si říct, že poznal. Tahle dáma s vepřovým obličejem v klobouku, hm, sakra, dáma v klobouku s vepřovým obličejem - no prostě tahle ovarová hlava s klóbrcem tam sichr nebyla.

"Svatba? Ta nahoře to není?" snaží se mi napovědět jakási slečna recepční či čo. "A tahle? Tady máte nevěstu ..."

"Né-é, ta naša byla," snažím se zachovat takt, "taková jiná."

Tady tahle je asi od paní v klobouku.

Víte, jak jsem ve třetím odstavci machroval, že krom dvou přezdívek nemusím vědět nic důležitějšího, že? Podaří se mi zkombinovat Poldovu přezdívku, Poldovu mailovou adresu a rozvzpomenout se, co bylo na zvonku, když jsem šel fotit nevěstku. A teď jenom doufat, že dedukce je správná a výsledek patří k Poldovi, nikoli k Bettyně za svobodna (tj. tři hodiny zpátky). Bingo. Mám správný sál i správného číšníka.

Může se obědvat, tedy hned po příjezdu ...

Oni si nepotrpí na ty svatební formality (jak už z dřívějšího popisu plyne asi), jako rozbitej talířek, krmení navzájem a takový ty pičičandy. Tak tam zevlím a strkám lidem objektiv do huby. Ale protože mne neznají, považují to za součást práce. Kamarádi a známí mne za to proklínají.

Jedna z teorií praví, že fotograf by měl být nenápadný, ba až neviditelný. Hm, tak to ale asi aby si našli jinýho ... nebo nebyli aspoň zvědaví nebo tak něco ...

"Hele, to mne vždycky zajímalo, proč tam máte na tom blesku tu bílou kartičku?" táže se mezi dvěma játrovými knedlíčky bratr sestřenice švagra.

Pokusím se o krátkou a lakonickou odpověď.

Druhý se zeptá na podrobnost ...

Uvědomte si - oni maj plný huby lokší, já tam pobíhám jedinej stojící jak učitel. A voni se ptaj a ptaj. A tak maj prostě čtvrthodinovou přednášku jakožto bonus k polívce.

U druhýho chodu přijde na řadu optika. A pak paměťový karty, neboť manžel sestry tchýně je distributor ...

Možná je to zčásti tím, že ta hudební aparatura stojí jaksi za piču? Vím já?

No, přinejmenším se mi podařilo nestát se integrální součástí až natolik, abych nemoh vzít roha. Chtěl jsem v šest. Na šestou se teprve začli slejzat ti Darci a jiní dárci, mísit se mezi rodinu a dělat výtržnosti (jako by jich nebylo dost doteď, ačkoli vlastně to byl jen ten jeden vyvrácený v křoví z lehké marihuany v množství menším než malém, ten se nedá počítat, ačkoli jeho máma spílala: "Já vám říkala, nedávejte mu ty drogy."). Takže do sedmi? Nakonec beru kramle před osmou a jsem rád, že jsem rád.

Mám se přes dva tejdny s čím mrdat. X set fotek digitálních, dva kinofilmy, ajajaj.

Pročež beru batoh a jedu sbírat jabka do Pičoslavi. Tak.

Exemplární svatební metálové foto, Polda a Betty (na prvním snímku ten černej vzadu je umělej zevl):