Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Říjen 2005

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pondělí, 31.10.2005 ... Zvrácené pudy ...

Za posledních pět pracovních dní pět cest ráno po Kounicově ulici. Z toho třikrát ucpaná křižovatka ve směru do centra mezi "rohlíkem" a knihovnou, tam, co začíná moje lovecká stezka na právníky. Tedy třikrát najetý vozidlo v koloně uprostřed křižovatky. Z toho třikrát za volantem kunda s pražskou SPZ - tedy kunda za volantem, SPZ na vozidle, pochopitelně.

Vzal jsem kramle vo něco dřív z práce a vyrazil s máti na hřbitov. A zpátky.

Nejdřív jsem si dovolil ji upozornit, že skočit pod kola vozidlu přímo u hřbitova je docela úsporná metoda, ale jestli by nestálo za to příště ty tři metry k přechodu dojít? Ten maník tam stejně brzdil kvůli skupince lidí, nemůže očekávat, že se mu tam jedna zbrklá máti vrhne pod nárazník. To jsem si zase vyslech přednášku, jak jí furt jenom nadávám. No - nadávám. Se mi tak asi ukrutně chce ji kdesi seškrabovat z vozovky, nemám na pondělní večer nic lepšího na prácu.

Kolem krchova hustě zasekaný všechny cesty. Při výjezdu v Heršpicích z křižovatky (značka STOP vs. tříproudá silnice pro motorová vozidla) mi máti má potřebu sdělit, že cestovní pas bude mít vyřízenej za měsíc. Ovšem dle sdělení ouřednice u přepážky se může zeptat už tak po třech týdnech, že by to mohlo bejt.

Zavrčím, že momentálně se snažím nesrazit s jiným autem v některým z těch tří pruhů a co bude vona mít s pasem za měsíc, že to je mi v této chvíli naprosto egal.

Preventivně si dám nahlas rádio a zas su za nezdárnýho syna.

Na Vídeňské u nákupního komplexu Union je takovej taky tuze krásnej přechod pro chodce. Šaliny, dva nástupní ostrůvky, na jedné straně to nákupní středisko a na druhé domov důchodců, Údolí Dutých Hlav a kol dokola obytnejch budov jak sraček, z toho plynoucí prakticky nepřetržitej proud chodců.

Několik vesničanů si zavčasu nevšimlo, že se octli v odbočovacím pruhu, snažej se před přechodem natlačit do toho směřujícího rovně, kde jim pro zpestření ti chodci skáčou rovnou na kapoty. Do toho šero. Dopravní situace jako sviň.

Do toho máti zavětří a praví, že jestli teda může ještě něco říct, že kdyby si někdy chtěla v budoucnu kupovat koberec, tak tady je prodejna a mají tam údajně nějakou nakládací rampu. Z ní se dá koberec naložit dolů na auto. Nebo nahoru. Nebo prostě nějak jednoduše. Vona to teda neví, ale někdo jí to povídal. Jenom neví, kdo.

Odvětím, že, mám-li odpovědět přímo na otázku, tak to mi teda říct nemůže, jelikož mám dopravní situace plný brejle, voči vyvalený až na předním skle a v tento moment mne její možný budoucí koberec zajímá naprosto stejně mrzce jako její možný budoucí pas.

Tipuju, že tak tejden se mnou nebude máti zas mluvit.

Pokud si to tady přečte, tak asi rovnou dva tejdny.

To mám za to.

Ťapinka si usmyslela jet Harpagonovi Spojkovi opět opíchat zasvrabenou krysu. Že abych se svez s ní jakože na návštěvu.

Při té příležitosti se Harpagon nezapomněl pochlubit, že si konečně iniciativně a samostatně zařídil "lepší" připojení na internet, aby se pro čtení těchto mých zblebů furt nemusel připojovat přes modem.

Zařídil si lepší připojení ADSL. Zařídil si lepší připojení ADSL vod Českýho Telecomu. Zařídil si lepší připojení ADSL vod Českýho Telecomu, jmenovitě linku 128 kbps za pět stovek na měsíc (a devět kil za modem a smlouva na rok a vlastní montáž), přičemž mu do bytu vede šlauch vod UPC.

Prej na to přišel sám.

A teď mi někdo, probůh, řekněte, co ty lidi k takovejm věcem furt pudí a nutká?

Neděle, 30.10.2005 ... Podzim kdesi v lesi ...

Spaní: vod desíti večer do desíti ráno. Plus hodina na přechod času.

Ať počítám, jak počítám, vychází mi z toho třináct hodin. To už je skoro dostačující.

Vzal jsem dva foťáky, stativ, něco Tatranek a zásobu cigaret a šel si do lesa vyfotit podzim. Jen tak. Svítilo sluníčko, akorát většina toho listí mi za poslední dva dny vopadala.

Aj tak se mi to jako procházka kdesi kolem Dolních Louček líbilo.

Zajímalo by mne, kde skončil ten řepák z Kroměříža, co se mne z auta ptal u zastávky autobusu u královopolskýho nádraží na cestu. Konkrétně: Lesná, ulice Heleny Malířové.

Řek bych, že popis byl docela jednoznačnej a vyčerpávající: "Tady podjedete most, tam je jakejsi sjezd doprava, sice se šipkou Lesná, ale na ten se vyserte. Naopak, vy pojedete rovně a po třech stech metrech se tahle čtyřproudovka dělí, vy odbočíte doleva jakoby do kopce, šipka je tam, tuším, na Olomouc. Z té následné čtyřproudovky sjedete na druhým možným sjezdu doprava, těsně před tunelem, do toho už nesmíte vjet, to byste jel tak leda do prdele. Takže znova - rovně, po třech stech metrech doleva do kopce směr Olomouc. Následně druhým sjezdem doprava, před tunelem. Tam už se znova zeptejte, je to jedna z těch ulic tam poblíž."

Jak jsem ho pak moh vidět z autobusu u Královopolské zase ve směru ven z města (tedy jako na Svitavy), to mi není jasný. Pobíhal tam po liduprázdné tovární čtvrti a evidentně hledal nějakého zbloudilého chodce, aby mu zas poradil.

Tam se podle mé rady prostě nemohl dostat, aniž by projel několika ploty a zanedbatelnou továrnou, případně přeskočil dvojitý svodidla nebo betonovej zátaras.

Avšak když už to jaksi dokázal nepochopit (podle mne vodbočil navzdory mému zapřísahání hned za mostem doprava podle cedulí), kam pak vodjel? Vod té Královopolské se zas nemoh dostat smysluplně zpátky na Lesnou jinak, než otočit a projet tunýlkem. Taková trošku objevitelská cesta. Pokud by se vydal po hlavní na jakoukoliv stranu a tunýlek minul, skončí přinejlepším zase zpátky v Kéniku nebo v Řečkách. V horším případě ho čekaj tak Letovice, hehe.

Jelikož z tunýlku jsem ho vyjíždět následujících deset minut neviděl, buď tam ještě stojí a čeká na toho chodce-vševěda, nebo furt eště krouží kdesi po periférii a přilehlém okolí.

Komu není rady ...

Jo, ty slíbený kozy ...

Kdesi u vesničky Úsuší seděl děda v rádiovce a pásl kozy. Ochotně mi nechal kozy pózovat, sám se pak zapojil a snažil se mi je nahnat do nějaké formace.

Asi nechám vyrobit zvětšeninu některého snímku, na kterém figuruje i on, a ten mu při nějaké další výpravě zanesu. Dědka vypátrám, fotku mu předám. Třeba bude rád.

Sobota, 29.10.2005 ... Běžné a nezajímavé stěhování ...

Ťap - ťap - "Vstávej!" - dupdupdupdupdup ...

Divný tichý šourání, divnej mužskej hlas, divný vzdalující se poskakování. A znova:

Cupity - dupity - "Vstávej!" - dusdusdusdusdus ...

Kde su? Co tady dělám? Kolik je hodin? A co to kurva zas má bejt za bordel?

Musíme na to systematicky - su v posteli, a to ne ve svojí. Tudíž jsem se někde neprozřetelně zapomněl. Teď de vo to, jestli je to jako dobře nebo jako špatně? Vokno, židla, skříňka, z akvárka se zubí gekončík ... á jo, to budem u Allory, dál nevidím. Shodím z hlavy psa, ať s ní můžu pohnout. Jo, ten čokl je Alloří a Bobší pes Balin, to by vodpovídalo. Takže skříňka, gekončík, Baldopes, nohy ... kde by se u postele vzaly jenom tak mírnyx týrnyx nohy? To vona na těch nohách někde nahóře bude hlava a ta měla ty blbý kecy. To bude Bobeš. Dáme Bobešovi do držky.

Sakra, ale ten hlas je nějakej nepovedenej na Bobša. Počkat - co my sme to tady dělali? Stěhovali. Skříň montovali. Že by se při tem nějako nastyd. Radš dovotevřu voči a zavostřím ...

Omyl. U postele stojí pan Strakapoud, tedy přesněji řečeno osciluje - potichu se přišourá, zařve, ať vstávám, a oddusá mimo dosah do bezpečí. To von je, chudák, zblblej propagandou, že bych mu moh při budících pokusech ublížit. No jo, moh, ale to bysem nesměl bejt tak nevyspalej a rozlámanej, takdle sem se zmoh maximálně na: "Hele, vole, Strakouš, di do hajzlu."

Kupodivu šel, ale bylo jasné, že se nehodlá jen tak vzdát. Totálně zmagořenej jsem vstal a došoural se do vobejváku (či do toho, co z něj ještě zbylo) na kafe. Neuvěřitelné. Sobota - devět hodin.

Strakýš nebyl sám samička, kdo přichvátal na výpomoc při transportu Allořího a Bobšího herberku. Ještě dva místní - Libor a ten druhej, co už při vší úctě nevím, jak se menoval. Ti taky do toho byli nejvíc hrr.

Počkat, já jsem se chtěl na něco večer zeptat, že jo?

"Hele, Allora, kde je ta moja taška se svíčkama a fotorámečkama?"

"Huh?" Typické.

"Jak jsem si včera koupil v IKEA, dyž jsme tam byli pro ty skříně. Taška, hnědá papírová, v ní megabalík svíček a tři prdele klipů na fotky. Víš vo tom něco?"

"A jo, to bylo v Tygrovým pokojíčku, že?"

"Jo, pod mou cestovní taškou vedle mně dočasně přidělené Tygrovy postele."

"Hmm, to já myslela, že jsi si to pohodil jenom tak na Tygrovy věci. To bude někde zabalený, řekla bych tak v krabici s nápisem 'Tygr - svíčky a fotorámečky' bo tak něco."

Bezva. Proboha, kde by Tygr přišel k padesátikusovýmu balení svíček a dvaceti fotorámečkům? Že nepřibalila eště mou cestovní tašku. Tygr - taška cestovní. Třeba i po částech. Tygr - hromada oblečení velikosti XXL. Je jak za groš kudla, do mé bundy se vejdou tři takoví rachitičtí Tygři. Tygr - hygienické potřeby a prezervativy. V jeho třinácti letech je to na prokurátora. A to je eště štěstí, že poslední krabičku cigaret jsem měl v kapse, to si moh eště něco vykoledovat.

Rozbalilo se, našlo se.

Ale jo, jinak stěhování ušlo.

Pravda, Allora předvedla trochu komickou etudu poté, co zjistila, jak perfektně si vyměřili rozložení skříní. Žádný vánoční přežírání, sic se ani pro bombarďáky neprobojuje. Ovšem s čím se nepočítalo, jak krásně vlhko z čerstvých vysychajících omítek za zbytek noci dokáže takovou skříň zdeformovat. Po zbytek dne se každému na potkání chlubila, že má vlnitou skříň, do které se nejde dostat. Detailistka.

Byl mi svěřen důležitý úkol - po celou dobu Bobeš řídil vypůjčeného Transita, zatímco já na drobnější bordel vyfasoval jeho auto. No, auto ... jeho Citroën. Kajícně musím přiznat, že jsem byl nucen mírně poopravit svůj názor z obligátního: "Je to žabožrótské křáp" na přívětivější "Na to, že je to žabožrótské křáp, tak je to docela milej bastard."

Vopravdu. Sice trochu přetechnizovaný, ale to jsou ty dnešní šajsdreky asi všechny. Že mám votevřenej kufr, no to je toho. Dyk to víme, né? Dyk sme to gumicukama přivazovali, tak vo tem musíme mít ánung. Zajímavý, že si sviňa nevšimne, když na křižovatce kus skříně ztratíme. Ale jináč to unde.

Auto Bobeš měnit až tak urgentně nemusí. Spíš tak manželku ...

Po druhé jízdě jsem s Allorou kategoricky odmítl jet. Nejen, že mne navedla jinou (dvakrát delší) cestou s tím, že se vyhneme jedné stopce, abychom museli stát na dvou jinejch, mimo to ji popadla mávací mánie. Prej když se veze jako spolujezdkyň, je její povinností mávat kolemjdoucím. Běžnejm chodcům jsem ještě dokázal posunkama vysvětlit, ať si z ní nic nedělaj, že je jebnutá a akorát má na víkend vycházku z ústavu, ale vesele mávat i ve třicítkové zóně na policajta s radarem, to je vo hubu. A vo peněženku. Kdepak. Radš Strakapouda. Sedí, mlčí, nemává.

Odstěhovali jsme v zásadě všechno, co bylo připraveno.

Načež nám bylo kázáno jít do hospody.

Se Strakim jsme se mrzce vymluvili na hokej a zdejchli se. Přece jenom - pomoc kamarádům je pomoc kamarádům, ale čumět na ty ksichty eště i po práci, to už zase nemusí mít každej.

Z těch "VyValenejch" prej VyValili tu největší megapitchu, Redžínu (pověstná tak, že jsem ji znal i já). Prý na obrazovce jí bylo dost. Co si matně pamatuju, taky by mi připadla estetičtější v rozhlase. Diváci zvolili, že jí bude lépe zpátky v bordelu u tyče.

Soudě dle i normálních zpravodajskejch serverů událost dne.

Všici z teho auf. Óóó, jak je to možné? Kdo to dopustil? Kdo za tím stojí? Čí zájmy hájí?

To je toho.

Já zas na vlastní voči viděl vyhrát Kometu, což mi přijde jako daleko neuvěřitelnější záležitost. Sic to chvílema vypadalo jako desetiboj v bojovejch sportech - boxem počínaje, přes kendó až po wrestling, na trestnejch lavicách sedělo vobčas víc hráčů než na střídačce, ale oficiální výsledek byl jasnej - Brno natrhlo Prostějovu prdel 4:2.

Jak to trefně definoval pan Srakapoud: "Kometa utrpěla vítězství."

Pátek, 28.10.2005 ... Místo svátku galeje ...

Pozor - pro outlocitné: s blížícím se večerem tento zápisek překračuje i moji obvykle hodně vysokou koncentraci sprostých slov ...

To jsem takhle vo prázdninách skuhral, že jsem dlouho nestěhoval Bobeša. To mám z toho. Čeština má pro takovýto úvahy móc pěknej výraz: "koledovat si".

Pro neznalé - Bobeš jest fluktuant. Nejenom pracovně, to možná naopak ani tak ne, zato, co se místa trvalého pobytu týče, to široko daleko nemá konkurenci. Ani Cikáni nekočují tak, jak von. Zkráceně - za posledních tak deset let se stihl trhnout vod rodičů, přestěhovat k dědovi, oženit, rozvést, dočasně redislokovat a znova voženit.

Reálně to znamenalo pohyb:

• Líšeň - Konečník
• Konečník - Šanghaj
• Šanghaj - Kladno
• Kladno - Prágl
• Prágl - Prácov
• Prácov - Maloměsto

(poznámka pro mimobrněnské: Konečník rovná se Konečného náměstí, Šanghaj - Divišova kolonie, Kladno, to je taky takovej konečník, stejně tak Prágl, Prácov to je pak taková díra po granátu, kde Bobšova zatím poslední a současná manželka Allora pracuje, Maloměsto je jiná díra po granátu, kde Bobšova zatím poslední a současná manželka přebývá, teď už i s Bobšem)

Až na řídké výjimky jsem u všech těchto stěhování byl, v některých jsem hrál dokonce hlavní roli. Ano, u každého pořádného stěhování je potřeba blbec, kterej to všechno vodtahá. Navíc se intervaly zkracují. Příští kolo vidím tak něco po vánocích.

Tedy Bobšo oženil se na nějakou dobu s Allorou, naznali, že jest třeba jim většího bydlení a zakoupili sobě dům. Moc hezkej domeček. To by se mi taky líbilo. Za takovejch, soudím, pětadvacet třicet let ho budou mít splacenej. Možná. Pokud zase Bobš neodfluktuuje někam dál. Ale to je momentálně irelevatní.

Důležité na tom je, že se rozhodli shrnout Bobší krámy z Prácova a původního bytu na Maloměstě do domu, přidat k tomu Alloří herberk a ještě něco dokoupit. A aby to všechno odtahali čtyři dobrovolníci. A já blbec se ještě nabídl, že mám čas už v pátek ...

V pátek - státní svátek - vstávat už v deset kvůli dobrovolné práci, to může jenom idiot. Vůl. Nebo jiné hovado. Nebo já.

O jedenácté sraz s Bobešem před vobchoďákem IKEA. Bobeš se rozplýval, kterak do noci ještě propočítávali skříně, mají tam u ložnice takovou jako šatničku, tam se vejdou dvě skříně užší, dvě širší, ke každé širší jeden rohovej díl. Úchvatné to bude. Stoprocentní využití prostoru. Famózní. Takto se rozplývaje nahrnul na vozejk několik metráků (doslovně) takovejch těch prken, čili skříní v instantní podobě, jak je v IKEA zvykem. To je takovej moderní trend. Každý svého štěstí kutilem. Za chvílu vám za nehorázný prachy prodaj jenom sekérečku a ukážou vám v lese strom, ze kterýho si máte nábytek vykutat. Vlastně vono je to všecko z dřevotřísky, že? Tak vám prodaj kyblik lepidla a hromádku pilin. Ještě nižší náklady, chachá ... Ale né, zas nadávat na to nebudu, von se u toho člověk aspoň pobaví.

Bobeš mne nechal za odměnu ten několikametrákovej vozejk i tlačit a i velkomyslně mi dovolil, abych si též koupil fotorámečky a megabalík svíček. Sám si přibral navíc tři takový srandovní prkýnka a vesele pozoroval, jak tam při pokusu o zatočení toho kolosu bourám pokladny.

Odpoledne jsme věnovali demontáži jedné skříně a postele. Skříň vcelku nekladla odpor, jenom když jsem z toho potřeboval vykopnout tu zadní desku, s nelibostí jsem zjistil, že stárnu. Nebo lenivím. Nebo vobojí. Vopravdu mi dělá problémy pořádně kopnout do s bídou metr vosumdesát vejšky. Budu s tím muset něco dělat.

Postel byla jinší kumšt. Allora se tam stěhovala zhruba před rokem, netušila, že se za tak krátkou dobu bude vláčet zase kamsi jinam, pročež si nechala postel smontovat ukrutně pevně. Šroubky s imbusovým šlicem a dotažený jak bejk. To se povoluje hodně blbě, zvlášť bez imbusovejch klíčů. A ty už měli dávno někde zabalený. Bobšo aktivně sjel do jakýhosi krámu na Maloměstě a dovez aspoň levnej šroubovák s hvězdicovejma výměnnejma bitama. Taky levnejma. Tudíž nepřežily první votočení. Teď už chápu, proč mi všici říkali, že vercajk z hypermarketů je pěkně na hovno. To voni si asi koupili ňákej podobnej ze spodního regálu. Tím tak rejpat do plastelíny a né šroubovat. Mám takový podezření, že ten šajsdrek byl z Rostexu Vyškov, dřívější Sandrik. To bylo pověstný už za bolševika, že kudlou ze Sandriku ani vařený krumple nende krájet.

Část jsme povolili za součinnosti vožvejkanýho šroubováku a mejch vočkovejch klíčů (taky z hypermarketu, ale evidentně větší štěstí na výběr), na zbytek nám Allora posléze přivezla nefalšované imbusáky koupené cestou z Brna, sic opět z hypermarketu, avšak držící tvar. Asi v tom hraje roli ta obec, ve které se hypermarket nalézá.

Skříň jsme rozebrali, postel jsme rozebrali. Dovalila se ještě Alloří kumpánice Rosa, společně s Allorou že budou věci balit do krabic a připravovat na transport, my s Bobšem že odvezeme onu skříň rozebranou na prvočinitele na jejich novou haciendu, možná tak cvičně zkompletujem jednu z těch skříní novejch tam, abysme viděli, jak to bude vypadat.

Všichni svorně jsme se shodli, že to nebudem nějak extra přepínat, do půlnoci nejdýl, všici jsou vospalí jak sysli, potřebujem si vodpočnout.

V jedenáct večer jsme vybalili první skříň. Tu širokou. Hned ze startu nás pobavil manuál ke kompletaci:

"Čum na to, vole, na ten návod. To si dělaj prdel, né? Voni sou ti Švédi nějak jebnutí, voni postavěj spodek, jeden bok, pak si stoupnou na štafle, jeden tam jak idiot drží ten vršek a druhej k tomu mlátí tu druhou bočnicu. Se posrali nebo co?"

"Ser na ně, stlučem to tady na fleku naležato a pak to postavíme, dyť sou to fašisti, co bys po nich chtěl?"

S pílí sobě vlastní a upraveným postupem jsme se pustili do díla.

I terminologii jsme si stanovili vlastní - začalo to, tuším, "navrtat tam znova ty zpičený čuráky" - to když jsem potřetí přešroubovával soustavu dvakrát tří základních vrutů, na nichž celá konstrukce má držet a u nichž jsme se pořád nemohli dopočítat, v kolikátém otvoru odspoda mají být.

Pak taky hezký obrat pro nabouchání do desky takových samořezných průchodek se závitem uvnitř: "Namrdat tam ty kundy." Šroubovák Bobeš překřtil nízkoinvenčně na obyčejné "pičovinu", dále následovaly součástky jako "kunda z ryby", "šulinova voda" a "ty špidlatý jebáky".

No vybraný slovník. A to nepočítám nadávky prosté - při sem tam ob dvě minuty přiskřípnutí si ruky, upadnutí něčeho na nohu, připíchnutí si čehokoli hřebíkem nebo majznutí se kladivem do prstu. Takhle s chutí, intenzívně a vytrvale jsem si už dlouho nezanadával.

O půl jedné volala mírně rozmrzelá Allora, jak dlouho si s tím ještě hodláme hrát a co bude s oním proklamovaným půlnočním spaním?

"Ser na ňu, kurva, jí řekni, že tam musíš namrdat ty kundy ...," snažil jsem se Bobše odvést od novomanželského taktního vysvětlování.

"Neser, kurva, do piči, šak vím, ale to já na ňu takdle nemůžu," zakryl si mikrofon dlaní, "miláčku, já tam musím ještě nabouchat takový průchodky, ať tu jednu skříň aspoň doděláme, abysme věděli, jak to tady budeme mít krásný."

No mazec.

Skříň jsme zkompletovali a znova se lochčili tomu návodu s těma štaflama, a to přesně do chvíle, než jsme zjistili, že se skříňou neprojdem dveřma. Teda dveřma projdem, naštorc, ale už v tom mezidveří, v té jakoby komoře tu skříň skrz ty dveře nepostavíme. Metr širokou, dva čtyřicet vysokou skříň protáhnout bokem kus devadesát čísel futrama, couvnout a postavit ju v metr a vosum centimetrů širokým prostoru, to prostě nejde. Až jsme dostatečně vomlátili voboje nový zárubně, došlo nám to taky.

"Co teď, do piči?"

"No asi sme se neměli těm hitlerjugenďákům tak chlámat, vona je to sice kokotina, ale v tomdle konkrétním případě má cosi do sebe."

"Tak asi abysme tomu uvalili zas jeden bok a jednu stranu, to už s tím snad projdem, pak to uděláme podle toho návodu."

"Jako ze štaflí?"

"Jo. A chceš se zasmát? Tak štafle jsme právě před hodinou ve sklepě zaskládali tím harampádím, co jsme tam tahali."

No bezva. Bobeš se odebral do sklepa vykejvat vodtam zpod hromady prken štafle, já pomalu rozebíral částečně torzo skříně. V okamžiku, kdy se strhanej Bobeš se štaflama vrátil, všimli jsme si, že druhý štafle stojí pod voknem ve vedlejší místnosti, štyry metry vod nás, celou dobu na ně čumíme. To už jsme se nezmohli snad ani na smích.

Propasírovali jsme půlskříň skrz dveře, přirazili ke stěně. Já držel, páč jsem vyšší, Bobšo kmital po žebřu a bušil do toho z patřičnejch stran. Pat a Mat ze seriálu "A je to" jsou proti nám zruční řemeslničtí rutinéři. Paradoxně po nějaké době skříň znovu stála.

"Kurva."

"Co zas je? Dyk to drží, né?"

"To jo, ale co ten vypínač tady?"

"A co má bejt? Skříň je vedle."

"To jo, ale vedle má bejt eště ta zpičená úzká. To snad abych v ní vyříz díru a kvůli každýmu rožnutí lez do skříně? Ty vole, jak řeknu zedníkům a elektrikářovi, že ten vypínač maj předělat, tak mně nakopou prdel. Jedině snad tam nechat kus mezeru a dycky si tam takdle zalomit ruku a zašátrat ..."

"A že tě todle tak sere? Se podívej vedle, tady seš úplně v prdeli, protože tady sou ty zašoupávací dveře."

"A kurva. To nějak nehraje."

Vytáhl telefon, jímž vytáhl Alloru z postele. Zas takovej cukrblikovej hovor, načež:

"Jo, pičo, už je mi to jasný. My to, kurva, kokoti, máme u druhé zdi."

"Bezva, hlavně, že sis to na na tom zamrdaným webu celý vyměřil."

"No jo, kurva, ale nemůžu si, do piči, pamatovat všecko. Jenomže teď tady tu ludru nevotočíme, jak to tak vidim."

Neuvěřitelné. Otočili jsme. Sic na každé straně zbejval tak cenťák a půl, ale prošlo to, ani jsme moc vomítku nevodloubali. Nakonec to bylo i rozměřené dobře, dráty ze zdi připravený na světlo čučely nějakej ten centimetr vejš, jenom bych nechtěl bejt v kůži toho, kdo to tam bude montovat.

Přidělali jsme i rohový díl ke skříni (další hodina) a dveře (ještě půl). To bylo zas "namrdat kundy", "nasrat tam kundu z ryby" a "špidlatý jebáky".

Zadařilo se.

I dveře. Ani nevím, jak jsme titulovaly ty panty. Ale určitě nějak ukrutně sprostě. Zvlášť v jeden moment, kdy jsem si do jednoho pantu přiskříp kůži mezi dvouma prstama. A že to mělo extra silný péro.

Další půlhodina.

Když jsme pak ve dvě ráno zjistili, že votevřít dveře vod skříně je jedna věc, avšak dostat se škvírou mezi otevřenejma dveřma kolem zdi před tu skříň, to že je záležitost s Bobšovým pupkem neslučitelná, to už je na samostatnej román. Bobeš musí pootevřít, nadechnout se, stoupnout si na špičky, protáhnout se štěrbinou a dootevřít dveře nadoraz, aby se moh vůbec pohnout. Dle prvních odhadů Allora tam vleze, ta je vo něco hubenější, nesměj jí na starý kolena povyrůst kozy, ale dostat tam třeba silnej kabát nebo nedejbože péřovou bundu, to bude i nad její úsilí.

Budou si muset najmout sluhu. Nejlépe útlýho trpaslíka.

Čtvrtek, 27.10.2005 ... Nuda a pěkný počasí ...

Po obědě, notně přežrán a ještě tumpachovej, zabloudil jsem jaksi omylem na sextretariát.

I podivila se šéfová Tasemnice skutečnosti, že mne už týden neviděla.

Odvětil jsem, že jednak je to tím, že chodí moc brzo domů. Onehdá jsem ji ze slušnosti chtěl navštívit v pracovně v raný podvečer (řekněme kolem třetí) a kde nic, tu nic, Tasemnice v čudeli. Za druhé je to snad dobře, že mne až tak často nevidí, ne? Všechno funguje aspoň přibližně, jak má, nikde se nic za poslední dobu dramaticky nevysralo, prachy (myšleno na nákup techniky) nechcu, tak co jí zbytečně lozit na voči?

Tím by si jeden darmo koledoval o nějakou práci navíc. A ještě při mejch příchodech ...

Cvičně mi vlepila pohlavek. To vona už tak dělá.

Středa, 26.10.2005 ... S kým jsem pár tejdnů spával ...

... toho hned tak nezavrhnu. Byť jde vo chlapa.

Zas pohnutá historie dnešku předcházející - v neděli jsem volal Zuze čili v tomto případě SikoZ, neboť měla narozeniny. Že jako všechno nejlepčí a takový ty kecy vokolo, a jestli by neměla někdy v tejdnu čas, neboť jsem ju už dva tejdny neviděl a taky bych jí moh vnutit nějakej ten dárek. Na to ženský vobzvlášť slyšej, jak de vo dary. Se ví, že by mohla, avšak jenom na chvílu ve středu něco po druhé vodpoledne. To já mám sic ouřední den v práci, ale teď je chvílu volněji a vona má zas ty narozeniny, to nějak narafičím.

To znělo rozumně a tak mi ten plán vydržel přesně do pondělka, kdy se mi ozval četař GaPa v záloze, že jede na Invex, což už je pomalu tradiční schéma - GaPa přijede na Invex, pobude si tam tak dvě hodinky a jdem do hospody. To se musí.

Pročež jsem byl nucen opět zavolat Zuzi a omluvit se, že ač ji za opakované rušení či změny schůzek a srazů neustále kartáčuju, tentokrát jsem to já, kdo musí výjimečně udělat úpravu - ne zas tak drastickou, ale jak mluvila o té chvíli kolem druhé, tak že bych to viděl dovopravdy na chvilku. Tak na půl hodinky, sejdem se, vrazím jí dar a půjdem si po svejch.

To by mohla pochopit - sic mám pro ni třebas slabost, ale GaPa je GaPa. S tím jsem spával v jedné dvojposteli (a to prosím měsíc a půl, žádnej chvilkovej románek), s ní ještě ne. Buď se Zuza polepší, nebo se bude muset smířit s tím, že takovej četař GaPa v záloze bude mít přednost. Holt jak se říká - staré lásky nerezaví, a že to z mé strany musí bejt extra náchylnost, jak tomu jinak říct, než láska, když mi někdo může v noci ve společné posteli nablejt pod hlavu a já mu za to nezpřerážím žebra?

Navíc GaPa je z Vostravy a nadhání se na spicha eště vo něco blběji, než taková brněnská Zuza. A do třetice mu z letní expedice Ukrajina dlužím věnovat nějakou tu pozornost (jako že mu budu věnovat zvýšenou pozornost, nikoli že mu věnuji nějakou konkrétní pozornost) za evakuační misi - vida, k tomu jsem se tady na webu taky eště nedostal.

SikoZ se začla kroutit sama vod sebe, že ve dvě to s ňou vypadá beztak bledě, spíš tak ve čtyři, což jsem zas netušil já, jak na tom budem časově, když jsem to dneska zkoušel, už nemohla ani v ty čtyři. Preventivně. Osud.

Čili sumář dne:

Vstal jsem v sedm na Ťapinčino zavolání (ano, poslední dobou mi funguje jako buzení telefonem). Vopravdu jsem vstal, fakt až do koupelny jsem došel, s nesmírným úsilím jsem rozlepil voči, zavostřil na svůj vobraz v zrcadle a naznal, že s takhle nevyspalým a pomuchlaným ksichtem do práce nemůžu. Vony kolegyně státní ouřednice na tom zhusta nejsou vo moc líp, ať spí do syta nebo ne, ty maj takový vobličeje vod přirození, ovšem co kdybych v ouřední den vystrašil ňákého zbloudilého vobčana? A kdo by se tahal s těma pytlama pod vočima?

Kdepak. Po zralé úvaze jsem opět lehnul a chrápal do devíti. To už bylo vo něco lepší.

Před desátou jsem byl v práci, po jedenácté byl čas na oběd a po menším trávení kolem půl druhé už volal četař GaPa v záloze, že je na Invexu fertig a idě sa do baru.

Tedy jsme vymetli tři hospody - stavili jsme se k Šušňovi za Gazelou na kafe, k Fandovi do pičérie na něco vod jídla a pak eště za slepejšama do Eržiky.

Vcelku fajn den.

Úterý, 25.10.2005 ... Přílišná aktivita škodí ...

Měl jsem v plánu velkou věc, proto jsem se včera do večera tak honil, a sic že čímž pádem bysem dneska vodpoledne měl mít relativně kulový na prácu, moh bych zdrhnout z hokny v ňákej solidní brzce-poobědovej čas, vzít foťák a jet si někam do lesa něco vyfotit. Takovej podzim, romantika ...

Eště dyž sem šel včera s Évičkou na kafé, vypadalo to tak. Sluníčko, nádhera. Později už bylo podmračeno a já začínal tušit, že z toho bude zase pendrek.

A takyže jo.

Ráno hnus fialóvy, mlha, nic moc. Což vo to, von takovej podzimní les v mlze má taky něco do sebe, ale nebylo to přesně to, nač jsem měl náladu. Navíc jsem se včera dost začet, asi do půl třetí do rána, to už pak né ty služební časopejsky, ještě jsem kouk na cosik na webu a bejt to v létě, tak pomalu svítalo. Kdepak, procházku necháme na jindy.

Zas jsem si hezky vyplnil vodpoledne a podvečer, že si namakám něco do foroty - udělat ňákej návrh počítače pro kolegu Božského Šimího, spravit doma počítač kolegovi Liškovi Podšitýmu, vyzvednout máti ty fotky na tu vobčanku a ...

... a že večer jenom tak lážo plážo nahrubo poskládám taxikářovi Jižíčkovi počítač, co má u mne vobjednanej. Nehledě k tomu, že z toho budu mít ňáký drobný, vo to tentokrát nešlo, měl jsem to namyšlený tak, že dneska splácám dohromady to železo a jenom tak voživím, tak vo devíti pudu chrápat, zejtra večír to dorazím a vypiplám a ve čtvrtek mu to předám. Von bude mít hračku na víkend a já budu mít zas lébung. Se ví, co můžeš udělat dnes, odlož na pozítřek a hned máš dva dny volna. Ale mne chyt jakejsi záchvat pracovitosti a chtěl jsem to mít z krku. Dvě vodpoledne tím vyšetřím na příští tejden a všici budou mít radost.

Já, kokotí hlava, jsem se s tím zase najebal. To sem si, kurva drát, zas naběh.

Pro informaci pro znalé - napral jsem tam SATA/300 disk, původně jenom pro vodhad ceny, že ho pak při finální vobjednávce prohodím za klasickej, pro sichr. Avšak jsem na to obratem zapomněl. Ten čipset VIA KT800 co se SATA tejče dle deklarace šlape na sto padesáti, jak je to se zpětnou kompatibilitou, to bůh suď, moc bysem na to nesázel, vono to má eště druhej SATA řádič, Sil3512, ten by to moh pobrat, enemže k temu se mně zase nehlásily Wokna. Čili to chtělo drajvr na disketu, jináč to Micro$oftí bastard při instalaci sežrat nedovede, avšak Jižina už tam zas nechtěl floppynu. Takže vodkaďsi vypreparovat disketovou mechaniku a tak furt dokola. No mrdačka.

Pro informaci pro neznalé - jednoduše jak kokot jsem tam dal inej disk, než jsem původně chtěl, a pak jsem měl co dělat, abysem to vůbec rozdejchal.

Teď sice Jižíčkova mašina mi za zády tiše přede a vypadá to, že šlape jak švejcarský raky, ale vo půl dvanácté to néni žádný terno. Nasranej su jak čert. Na sebe - na kreténa.

A tak voptimisticky to eště kolem vosmé vypadalo ...

Konkrétně takdle voptimisticky to eště kolem vosmé vypadalo - že už to mám jako skoro hotový, akorát to nahážu do té bedny, připojím pár šlauchů, disk a dývídýromku a bude.

Né, to si nesvítím svíčkou, že by mi zas vodpojili elektriku jak vonehdá před pár rokama, to protože je venku sychravo a mně se nechce větrat, přece jenom néni doma nad triko a plážový kraťasy, tak abysem tady neměl moc nahuleno.

Mimochodem, dyž teď nad tím tak špekuluju, může mi někdo ze zde přítomnejch chemiků (Groulo? Romane?) vysvětlit, jakým způsobem ta svíčka eliminuje cigaretovej kouř? Ňáký dodatečný spalování bo jak?

Du rač spat. Beztak je skoro půlnoc a začíná mi z toho hrabat.

Pondělí, 24.10.2005 ... Pracovní doba s promlkou ...

Stih jsem spoustu nesourodých věcí.

Tak třeba práce: dokázal jsem repasovat jeden testovací počítač u sebe v pracovně, čímž jsem sice snížil jeho účetní hodnotu z cca 150.000 na - hrubým odhadem - tak 10.000 (ano, je v tom i nová DVD-ROM), ovšem zvedl jeho výkonnost takřka na magickou linii zvanou laicky "použitelné".

Osobně bych rád jednou na vlastní voči viděl toho imbecila, jenž dokázal koupit za stopadesát litrů "náhradní server". Nebo debila, kterej mu to nakázal či poradil. Do boha - na co? Ten střep tam stál celou dobu a používal se jako normální pracovní stanice, že prej co dyby náhodou server klek. Jo, voba moji poskoci, Petarda i Žufi, si na tom hráli a chatovali celou civilku. V okamžiku, kdy se mi fakt před nějakejma dvouma rokama složilo v serveru diskový pole, byl mi tento v danou chvíli už zastaralej krám leda tak ku hovnu.

Pročež jsem z něho dneska vyrval ty ukrutně drahý "serverový" střeva, dal tam vojetej (leč furt eště únosnej) pajšl z mé bejvalé mašiny a už se u toho snad nebudu ani tak vztekat.

Odpoledne jsem z hokny vzal kramle s obligátní učenou výmluvou: "Už mi tu z toho jebe. Beru kramle."

Pročež jsem stihnul kafe s bejvalou spolužačkou Évičkou.

Pročež jsem se stihnul opět spolužákovi Butrusovi porejpat v noutbuku.

Pročež jsem i v pozdní večer stihl máti udělat fotku na vobčanku a na pas.

To máti zas byla zblblá televizní propagandou, kde prej řikali, že duchny nad sedmdesát jár si nemusej měnit tu trhací vobčanku. Tak zaplesala. Už tam zapomněli podotknout, že ovšem se na takovej ten bloček nedá jezdit po cizině. Kteroužto informací jsem máti notně rozesmutněl, jelikož hodlala rajzovat za brůdrem do Esterajchu. Navrhla, že má eště pas, sice teda asi dva roky prošlej, ale to by v té Úniji nemuselo vadit, né? Nebo kdyby si vzala voboje - prošlej pas a platnou, leč nepoužitelnou vobčanku? Tuze zklamaná byla, že jsem jí podobný experimenty zatrh. Se ví, nepovezu ju na hranice a pak zpátky bez výsledku, to by pak chtěla eště jednou, takovej mezikrok si můžem vodpustit.

Tedy máti navštívila fotografa, ten pořídil snímek a vylez z toho - Vietnamčík. Nějaký šejdrem ohnisko, moc zblízka řekl bych, měla tam takovej vypouklej ksicht (víc, než vobvykle), úsměv, kterej jí až vodtlačoval uši, a voči pod prapodivným úhlem došikma.

Nedala si vysvětlit, že to nejni na seznamovací inzerát, nýbrž na doklad totožnosti, tam každej vypadá jak zombie, ostatně odjakživa soudím, že všelicí orgánové kontrolní a jiní musej mít ukrutnou představivost.

Narafičil jsem ji před světlemodrej hadr, nadirigoval krok doleva, hlavu kousek doprava, nevyvalovat tak voči a zavřít hubu. Vyfotil z odstupu tří metrů a má snímky jak drak. Sic su zase za hnusáka, jak to mluvím s matkou, ale co už, jeden se holt nezavděčí.

Teď to eště upravit a poslat do ProDigi ke zpracování. Třiapůl krát čtyřiapůl centimetru, navrchu mezera aspoň dva milimetry, od kořene nosu po bradu třináct milimetrů. Budu muset trochu zaexperimentovat, máti má ty brady totiž taky tři, ale to už se ňák zafixluje.

Pro Mische:

Ty lulane, až budeš zas chtít měřit nějakej pokoj, prej "pro orientaci a porovnání" kdovíjakýho tvýho zvrhlýho a každopádně blbýho nápadu, laskavě si to nejlíp přijď změřit sám, případně si vyvzpomeň dřív, ať mám čas najít kdesi ukrytej metr sviňovací, ještě případněji mi zavčasu pošli prachy, já si metr sviňovací koupím přímo na ten účel.

Sviňa metr sviňovací se mi kdesi ukryl (nechcu zas vosočovat, ale Ťapinka vonehdá uklízela), z kteréhožto důvodu jsem tady poskakoval jak idiot s dřevěným hranoloidním krejčovským metrem, kterým snad eště před válkou dědek-buržoust měřil sukno na košile, než mu bolševici šlohli celou fabriku i se suknem. Nechali mu akorát ten metr, a i ten musel nechat doma, prej v pracovním lágru by mu u socialistické převýchovy darmo překážel.

Jak tady eště jednou budu v deset večer klopýtat s dřevěnou baldou a měřit plochu pokoja skrz harampádí, prokopnu ti prdel.

Teď k výsledkům:

- Ložnice (tedy náš menší pokoj) mi vychází na 3,4 x 3,6 metru, ale klidně to taky může bejt třiapůl na třiapůl

- Kuchyň je na přiloženým plánku. Ano, vím, někde mi tam lítá deset čísel, ale zkusils někdy, tupane, měřit metrovou dřevěnou tyčí kolem šporhéltu, fofrkonve a kafovaru?

Abych zachoval dekórum, jdu si doplnit pracovní dobu - jdu si číst do postele Chip a Computer. Jestliže se do té práce zaberu, začtu a zaspím, nic moc se neděje - budu mít vlastně nadpracováno.

Neděle, 23.10.2005 ... od slov "nic důležitého nedělat" ...

Ťapinka mne přišla vzbudit. Významně jsem kouknul na hodinky, kupodivu tentokrát správně až ve 12:06. Moudře jsem pokýval hlavou a Ťapinku objal - spíš tak jako přichytil a přimáčk k posteli. Chvilku se vrtěla a pokoušela se zpod ruky vyhrabat. Leč síly postupně docházely, poddávala se, umdlévala. Vzdala to a usnula taky. Vstávali jsme o půl třetí.

Když už vždycky myslím, že naše psiska znám jak svý boty, dokážou překvapit něčím novým.

Tak třeba v Anďákovi se dnes probudily stopařské pudy.

Na závěr odpolední procházky jsem si ho už mezi domama přicvak na vodítko, kolem bylo psů jako psů, Mášenu jsem nechal ťapkat volně, ta je trdlo a všechno je jí vcelku fuk. Andy zalez někam na kraj křoví, chvilku jsem tam trpně stál, jenom ať si tam počmuchá, však co ho budu honit, po nějaké té chvíli jsem zkusmo jemně popotáh za špagát, že by to jako mohlo už stačit, vynořil se z křoví a pokračovali jsme několik kroků dál.

Jak bylo po dešti, trochu si v té trávě omočil tlapky a na naopak pozvolna osychajícím asfaltu zanechával takový jako neostrý šlápoty.

Po oněch několika krocích ho kdesi cosi upoutalo, zastavil se, rozhlídl se doleva, doprava, otočil se, ale trochu to přehnal, otočil se o kolo a půl a hleděl na ty svoje stopy.

Vyvalil voči - kde se vzaly takový čerstvý stopy tak blízko něj? A odpovídající pes nikde? To už poznáte, jak mu to v té makovici šrotuje, naklání hlavu ze strany na stranu a usilovně přemejšlí, čuchne si, jo, přijde mu to děsně povědomý, ale vodkaď von toho psa, co tam zrovna prošel jenom zná?

Von fakt začal stopovat sám sebe a celej udivenej se hrnul zpátky k tomu roští.

Neuvěřitelnej čokl.

Recept na střídmou nedělní večeři:

Připravíte si dvě středně velké a správně rostlé vepřové kotlety, čerstvé houby, šťavnaté kapie, cibuli, česnek, rostlinný olej. Dále brambory jakožto přílohu, kmín, sůl a jiné koření dle chuti.

Po chvíli hodnocení a přemítání opustíte fantazii ...

Ohřejete si čtyři nožičky spišských párků, zhltnete to s rohlíkama, dorazíte se balíčkem Florentek a zajíte to půlkilovým jogurtem.

Jdete spát.

Amen.

Sobota, 22.10.2005 ... Minidrakiáda ...

Ráno - drze ještě před dvanáctou - mne Ťapinka budí s pokřikem: "Vstávej, musíme postavit vocas a jít na to."

Co to? Nějaká ranní sexuální rozcvička?

I kdepak, pod pojmem 'postavit vocas' rozumí se dokonstruovat ocas k drakovi létacímu, 'jít na to' pak znamená samotný akt, tedy pouštění draka.

Přibrali jsme kamaráda Tomína a jeho vodlitka Denise, Tomínovi jakožto rekreačnímu rybáři jsem včera volal a dotazoval se, kde jsou nejbližší rybářské potřeby, kde bych mohl zakoupit vlasec. Poté, co zjistil, oč se jedná, projevil přání zúčastnit se též, a sice s pitom..., ehm, s potomkem, šklebákovi že by to zajisté udělalo radost. Inu, proč ne?

Oproti včerejšku přestalo pršet. Sic byla slabá mlha, leč ta pouštění draků nijako nevadí. Horší to bylo s nedostatkem větru, pročež jsme zvolili hranu kopce za Vranovem směrem na Šebrov. Jestli někde v okolí bude únosně alespoň trochu foukat, pak asi právě tam. A takyže jo.

Drakům jsme museli trochu pokrátit naddimenzované ocasy, přeci jenom byly spíš na silnější vítr a i fakt, že chvilkou courání v mokré trávě navlhly, jim na kvalitě nepřidalo. Ale po odlehčení i za onoho slabšího větru přinejmenším naši dva draci začali šplhat nahoru, výš a výše, nedělalo problém dostat je na stometrovou hranici.

Kolemjedoucí auta přibržďovala, lidi koukali. Jakejsi vometák v ukrutně draze vypadající stříbrné Mercedes (ano, je to TA Mercedes, nikoli TEN Merceces) na nás zevloval dobrejch pět minut. Určitě teď někde zpytuje své zbohatlické svědomí, vybírá konto a jde kupovat špejle ...

Tomín a jeho piškot Denis, postrach ulice nebo kýho čerta.	A Ťapinka s drakem v plné zbroji.

Ťapince drak lítá jak drak (bodejť, je postaven pod mým metodickým vedením), Ťapinka je hepy ...

Tomín se mocným pobíháním snaží uvést do vzduchu svoji prefabrikovanou obludu.

Egi má draka. Egimu drak též lítá, Egi je též hepy ...

Přes tatínkovu snahu vodlitka ze všeho nejvíc zajímají psi. Psy vodlitek krmí Tatrankou.	Tomín se marně snaží zaujmout synátora drakem. Nedaří se, přestože Denisovi došly Tatranky a psi se od něj odvrací a jdou se opět věnovat norování.	Letí. Po několika naběhaných kilometrech dostal Tom draka do vzduchu na dobrých deset metrů.

Páření našich dvou draků na stometrovou vzdálenost.

Šťastní pséci, zaliskaní vod bahna až za ušima.

Ťapinka byla spokojená. Nadmíru. Drak jí lítal jako divej. Já taky, teda já jsem nelítal, já jsem byl taky spokojenej, jelikož mi drak lítal jako divej. Tomín se hezky proběh a piškot Denis získal iluzi, že si hrál s psama. Ti naopak byli též spokojení, jelikož většinu doby (vyjma Denis-Tatrankového intermezza) si ryli v zemi a nikdo je ani neokřikl - následné koupání se jim už až tolik nezamlouvalo, ale vzali to tentokrát kupodivu klidně - inu, nezbytná daň ...

Pátek, 21.10.2005 ... Materiál na draka ...

V rybářských potřebách:

"Co byste potřeboval?"

"Vlasec. Tenkej, dlouhej a pokud možno levnej."

"Jak moc tenkej? Co na něj budete chytat?"

"Chytat?"

"No jakou má mít nosnost? Na jaké ryby? Do jaké hmotnosti?"

"Pane, já na něj nehodlám nic chytat, tím méně pak ryby. Já budu pouštět, avšak nikoli ryby, nýbrž draka. Je podzim, všici mne akorát tak serou. Je čas vzít draka. Když né úplně vzít draka, tak aspoň toho papírovýho. Přivážu ho na vlasec a nechám ho plachtit. Vlastně takové venčení draka."

"Aha, tak to máte říct rovnou. Tak to bych vám dal tenhle obyčejnej levnej, nosnost sedm a půl kilo, délka sto metrů. Bude to stačit?"

"Se ví, zas ho musíme trochu podržet v rozletu, sto metrů a dost. Dejte mi dva. Možná budou dva draci, pokud se nám podařej splácat a nezasrat celej kvartýr vod lepidla."

"Jo, vy ho hodláte sám vyrábět?"

"A jak jinak?"

"Dneska se dá pane koupit draků a draků, to byste koukal. Ale máte úplnou pravdu, když si draka vlastnoručně vyrobíte, to je něco dočista jinýho. Děti z toho maj pak daleko větší radost."

"Šmarjá, jaký zas děti?"

"No - děti. Vyrobíte s dětma draky a půjdete je pouštět, nebo se pletu?"

"Kde vy, pane, na ty nápady chodíte? Chytat ryby, kupovat draky, teď eště jakýsi děti do toho? Zlé pryč a pánbůh s námi. Když říkám, že mi všichni pijou krev, eště nějaký děti do pouštění draků montovat. Z toho nebude nic. S přítelkyní a s psama, já draka, přítelkyně draka, pséci se vobejdou bez. Jak mne budou srát i ti tři, pudu sám."

"Aha, no dobrá, tak sedmdesát vosum korun a ať vám to pěkně lítá. Nashledanou."

Sedmdesát vosum korun. Za takovej špagátek. Za takovej špagátek na draka.

Dále zakoupil jsem v papírnictví tenkej velkej papír na potah, balík špejlí a tři krepový papíry na dračí vocas. Režnou niť a nůžky doma máme.

Když jsem se obratem vracel do krámku podruhý, asi za tři minuty, prodavačka už stála vopřená vo regál s lepidlama a děla, že tušila, že mi něco bude chybět.

Za posledních třicet let se změnilo hodně ... jenom to lepidlo Drago je furt stejná sračka. Zdemolujete tubu, dostanete z toho vší silou takovej hovňousek jak s bídou na špičku zubního kartáčku. Kupodivu dva papíry jakž takž přichytí k sobě. Sice pouze na několik dní, pak ztvrdne, rozdrolí se a opadá, ale pro moje momentální účely dostačuje.

Snad jen už to nevyrábí nějaká ta Tatrachema, n.p. (nebo co za podnik to tehdá dělal), ale jakási "BŠ Factory s.r.o., Slavkov u Brna". Týýý vole, ve Slavkově maj s ručením vomezeným Factory. Dokonce Bé-eŠ Factory. To by se jeden posral. Jenom to Drago je drek furt stejnej.

Lepidlo Drago. Asi netřeba představovat, takže jen klíčové vlastnosti: nejde z tuby a nelepí.

"Jsi mi nikdy neřekl, že umíš stavět draky," děla Ťapinka poté, co jsem ji seznámil se svou ústřední myšlenkou na víkend, odpočítal jí špejle a přidělil papírovou plachtu.

"Asi jsi mi kladla špatný votázky, hehe. Chlap, kterej neumí postavit draka je ... na draka."

"Ale já myslela, že se s tím nebudeme patlat teď, že takovej drak se ráno postaví a odpoledne se jde pouštět."

"Tak takovýdle pravidlo neznám. Ale jedno vím tutově: ráno, ráno se tady žádnej drak stavět nebude. Jak by řek Pepé - to vím na milijón procent. Kdepak, dost už jsem se s drakem nasral, eště kvůli němu vstávat o víkendu ráno. Nic takovýho. Draka přihotovíme teď, v poledne vstanu a pudem."

Tedy máme draky. Já mám draka, Ťapinka má draka.

Půjdem pouštět draky, chachá.

Jenom zrovna začalo venku chcát, tak doufám, že to zase přestane. Aby takový úsilí nepřišlo vniveč.

Čtvrtek, 20.10.2005 ... Útlum ...

"Z čeho sestává taková masová směs?"

"Především maso."

"Jaké?"

"Rozličné, vzájemně smísené."

Vida, pár let takřka každodenních obědových interakcí a servírka umí odpovídat skoro tak pitomě jako já. Ještě chvíli na mne zkoušela jet takový křivky, jakože extra brmboráčky néé, alébrž je má kuchař přesně na počet. I otázal jsem se, jaký je tedy zamýšelný počet jídel s brmboráčky? Pikolička nevěděla. Kuchař též nevěděl. Pročež jsem je připravil o mrzkou výmluvu a dostal brmboráčky navíc.

Čili jsem se spokojeně přežral jak to prase.

Po obědě jsem po dlouhé době zase jednou v práci usnul. Inu, skvěle ergonomické managerské kožené houpací křeslo. Probudilo mne až chrápání - moje.

Z čehož plyne, že:

a) su furt kurevsky unavenej
b) konečně to na nějakou dobu v práci vypadá na klidnější období, kdy budu moct dosytosti provádět "monitoring systémů" a i jinak lelkovat.

K tomu včerejšku - dva krátké články o "motorovém slepejši":

MF Dnes 20.10.2005	Rovnost 20.10.2005

Středa, 19.10.2005 ... Slepejš za volantem - telegraficky ...

Já nevím, co jste dělali celej den vy, ale já honil slepejše po vokruhu a jsem dočista vyřízenej.

Proto dnes jen telegraficky - fotograficky (pár snímků "těch mejch dárečků"), abych podal důkaz, že při troše šikovnosti se i slepej naučí řídit. Přinejmenším pokud se do toho vložím já.

Moji drazí pravidelní čtenářové už vědí, laskavý náhodný návštěvník nechť si uvědomí, že ti za volantem jsou skutečně nevidomí a slabozrací, zrakově postižení na celé škále - od "vidí docela dost prd" po "vidí ale fakt lautr hovno".

Roman. Nejen, že s námi loni absolvoval (a přežil, dokonce ve zdraví) vodu, teď ještě tohle.	Za volantem pověstná Tetka Králička, na zadním sedadle jenom jako kibic Její Poslední Manžel Jirka.
Pepé na závodní trati, tomu nemusíte vidět do obličeje, toho poznáte podle charakteristické lysiny ...	... a Pepého Stará Manželka MáHruška.
Bača ještě drze nutil instruktora, aby mu to celý filmoval.	A v neposlední řadě Marťan, organizátor i frekventant v jedné osobě, famózní výjezd ze šikany před boxy.

Zvláštní soukromé poděkování hned na tomto místě (dobrovolníci - spoluorganizátoři v popředí i pozadí):

• Fabiakovi za spoluorganizaci a řízení pohybu na dráze
• Ťapince, která kromě funkce zdravotnice (přeci jen je ta MVDr.) pořídila i většinu fotografií
• pánům Groulovi, Šedákovi a ex-spolužáku Marcelovi aka Heidelákovi za zapůjčení vysílaček

(Zbytek - obšírnější referát - buď dodělám později, nebo najdu někde už zpracovaný a doplním jenom další foto.)

Úterý, 18.10.2005 ... Ťapinka a Kravík ...

"Boha jeho, cos na tom zas nepochopila? Potřebujem s sebou žrádlo, protože tam nebude co si koupit. ... Ano, se salámem rohlíky. ... Co si tam zas mumláš? Do prdele, přestaň huhňat a, když už ke vší smůle cítíš potřebu mluvit, mluv aspoň směrem ke mně. ... Jo, ty rohlíky namažeš ty. Ano, i kafe ráno uvaříš. Abys neřekla, můžeš eště vyvenčit psy. ... Proč tady stojíš jak tvrdý Y? Proč čumíš do toho prázdnýho koše? Rohlíky jsou támhle. ... Tos mi nemohla říct, že kolem těch salámů už jsme dvakrát šli? ... Zas nákup, zas by se z tebe jeden posral. Koukej, už i lidi se za tebou votáčí, jak seš praštěná. ... Co zas eště k tomu potřebuješ dodat?"

"Mlíčko."

"Eeh? Co to?"

"Mlíčko."

"Jaký mlíčko? Co to, kurva, zase meleš?"

"Vochucený. Já bysem chtěla vochucený mlíčko."

Ne, opravdu to není odposlechnutý rozhovor zoufalého rodiče s retardovaným spratkem. Tradiční rozmluva nás s Ťapinkou na nákupu.

Mlíčko. Mlíčko podle vzoru "pitíčko". Takovej ten fujtajbl v krabičce se slámkou. Aby s tím šlo prudit (2 dcl) ještě čtvrt hodiny v autě a pak notnou dobu machrovat s prázdnou krabičkou (tudíž plnejma rukama) na parkovišťu.

Ťapinka dostala mlíčko Kravík. Kravík s příchutí. Karamelovou.

A todle mám furt. Já se z toho jednou vážně poseru. Ani mlíčko k tomu posrání potřebovat nebudu. Ani s příchutí, ani bez. Ani Kravíka ...

Pondělí, 17.10.2005 ... Slepejš za volantem - příprava ...

Už jsem to tady jednou nakous. Celý to jakž takž uceleně prásknul Fabiak s krátkým, ovšem jeho Fab'k'níček čte pouze omezený okruh omezených čtenářů, pročež se pokusím myšlenku rozvést, rozvézt, vyvést, vyvézt, rozdistribuovat a vůbec tak nějak zkrátka pustit si hubu (klávesnici) na špacír.

Celý to začal právě Fab, když mne svého času nahecoval na jakousi motošou pod taktovkou jeho tehdejšího chlebodárce. Ani už nevím, jestli jsem tehdy pro něj něco význačného udělal, či zda šlo o ojedinělý záchvat velkomyslnosti. Na výsledek to nemá vliv. Já se tam vyblbnul na závodním okruhu s různejma typama vozidel až na hranici snesitelnosti (= Fab coby spolujezdec se málem poblil), zákulisníma machinacema jsem nevyhrál soutěž ve střelbě, avšak o obém jsem večer barvitě obšírně referoval slepejšům na každotejdenním zasedání "ZetTéPáků" v hospodě. Jedna z mála historek, jež si ještě nemohli přečíst v deníčku.

Taktéž už ani netuším, kdo k tomu poznamenal onu památnou větu: "To by byla prdel, pustit tam našince."

To se ví, že by byla.

Pokud by se nepozabíjeli individuálně nebo pomocí aut nevyvraždili navzájem, aspoň by "viděli", kterak za volantem řidič tvrdej chleba má, jak se příhodně zpívá ve známém opečbuřtsongu (zdravím Arthura Denta a White Doga). Takovej slepejš se pohybuje v dopravním provozu zvyčejně v roli chodce. Vždycky tvrdím, že poznáte chodce-chodce od chodce-řidiče. Chodec-chodec, tedy neřidič, chová se zpravidla jak mameluk, zblblej propagandou o absolutní přednosti skáče vám na přechodu na kapotu, vrhá se pod kola v nejnemožnějších okamžicích a i jinak blokuje plynulost provozu na pozemních komunikacích. Z řad zrakáčů se pak právě nezřídka rekrutuje jakési hardcore oněch přechodových skokanů. Ve valné většině za volantem nikdy neseděli (ač existují výjimky, třeba ti, co přišli o zrak až po úrazu v pozdějším věku, dokonce maj někteří i schovanej řidičák, jenž jim Big Brother zapomněl sebrat), někteří, co jsou na tom líp, i třeba matně vidí přijíždějící vozidlo, ale je jim to tak jaksi fuk. Fyzikální zákony o setrvačnosti a neprostupnosti hmot se jim ze školních let dávno vykouřily z hlavy, tabulky o brzdné dráze v závislosti na hmotnosti do braillova písma nikdo nepřepsal, slepejš zkrátka ví, že má přednost a že na něj ostatní účastníci musej brát obzvláštní zřetel, nelení, napřáhne výhrůžně bílou baldu a sebevědomě se vrhne do nejhustší skrumáže. Posadit je za volant, to by poznali, že to není taková psina.

Škoda, že to nejde, že jo? Kdo to kdy viděl, aby slepej řídil auto? No, ovšem ...

Takhle jednorázově to vyzkoušet ... To by se snad dalo ...

A začali jsme myšlenku víceméně (spíš více, než méně) pod mojí taktovkou rozvíjet.

Nějakej trenažér? To není vono, to si můžou zkusit někde na počítaču, na takovým trenažéru mu při nějaké fatální chybě maximálně varovně zabliká obrazovka, případně reproduktor vyloudí jakejs takejs zvuk. Těžko při prudkým zabrždění překousne volant. To není reálná simulace. Jedině dovopravdický auta.

Ale jak?

Nejdřív by bylo potřeba zajistit, aby se nezasebevraždili hned z fleku. Aby je v přílišným rozmachu moh někdo obratem zarazit. Zkušenost vykoupená krví je sice účinná, ovšem v hrobě účastníkovi zkušenost ku hovnu dobrá jest. Rozsáhlým vlastním vozovým parkem slepejši taky příliš často nedisponují, tudíž je potřeba si káry půjčit. Těžko si je pak někdo nechá pro zrakáčí povyražení rozmlátit. Tedy snad jedině vozidla s dvojím ovládáním a s druhým nešťastníkem, jenž je zvyklej situace s podobnýma diletantama na místě řidičů řešit a případně ho na místě zašlajfovat - autoškoly.

Teď třeba kde? Vojenskej prostor? Velký parkoviště? Letiště? To je sice hezký, ploch by se našly tři prdele, jenže nezřídka by s tím byly spojený další a další organizační problémy, o papírování ani nemluvě. A nakonec - ruku na srdce - kličkování mezi kuželama, který nevidí, takovýmu šlepcovi taky pendrek řekne. To už je možný ho posadit na ten trenažér. Nebo rovnou doma na gauč, do ruky mu dát talíř na votáčení a do ucha dělat: "Brrrm, brrrrm." Ne, to by chtělo něco sofistikovanějšího. Právě třeba ten závodní okruh. Má to svoje výhody, míti chajdu u vody nebo třeba slepecký automobilistický rychlokurs na automotodromu. Tak za prvé - je to vlastně široká klikatá silnice včetně stoupání a klesání, kde je mimo jiné potřeba reálně zatáčet, přidávat, brzdit. Navíc je to jasně odlišený pruh šedého asfaltu proti zelené trávě, s jasně a řvavě červenobíle šrafovanejma zatáčkama - přinejmenším výhoda pro "pouze" slabozraké, ti maj jakous takous šanci tu trať reálně jakž takž vidět. Za další - předpisy. I do autoškoláckýho vozidla aby si směl člověk zasednout, musí bejt registrovaným žákem autoškoly. Za tím účelem musí absolvovat lékařskou prohlídku, z níž musí vyjít jako způsobilý. Jelikož prohlídka se zákeřně zaměřuje na zrak, většina zrakově postižených je v tomto bodě značně znevýhodněna. Avšak závodní okruh není pozemní komunikace. Je to komunikace speciální a ve své podstatě sportoviště, pročež tam - dá se zjednodušeně říci - neplatí dopravní předpisy. Pro náš záměr ideální.

Kdo? To je taky příhodná otázka. Dělat to pro tu naši pidipartičku, to nás každej tak leda pošle do prdele. Ale spřáhnout se s regulérní organizací zrakově postiženejch a udělat z toho jednorázovou dopravně-bezpečnostně-výchovnou akci, to by mohlo mít vert a nějakou váhu.

Jenže kde na to vzít? To je tak - SONS, čili ona šlepecká organizace, nemá taky prachů nazbyt. Žije taky z dotací a dokonce veřejných sbírek (zrovna dneska jedna taková celorepubliková proběhla), ruku na srdce - tohle je jistej nadstandard a rozhodně toto nepatří do základní sféry péče a vzdělávání zrakově postiženejch. Tedy - zájemci si budou nějakou rozumnou částku muset zaplatit sami. Trochou práce může přispět každej, já na tom třeba v současnejch dnech makám jak barevnej, Fabiak na tom maká jak krapet zabarvenej, celá brněnská teroristická buňka ze SONSu to má vlastně částečně v popisu práce, od polopolicajtů by se na dopravní osvětu moh taky někdo najít, když se slušně poprosej.

Jenom jak se k tomu postaví ty autoškoly a okruh?

Mno, všichni nad očekávání ...

Městská policie - hrdě a čelem. Newa-Kee, maník z XChatu a pracovně jeden z IT techniků MP mi vyvalil kontakt na jistého pána od dopravní jednotky, ten nás zase postoupil Odboru prevence. Výsledek? Odborná přednáška a beseda.

Automotodrom - Masarykův okruh - bez problému. Sic jsme se museli chvilku usnášet na vhodném termínu, ale jelikož z naší strany nebyl žádnej kvalt (ba naopak, čím později, tím víc času na přípravu), našel se devatenáctej říjen, ani to nebolelo. Původně jsme se chtěli vmáčknout do nějakýho volnýho odpoledne, tak, abychom nikomu nepřekáželi a nijak je neomezovali v ziskových aktivitách, spíš jako doplněk a využití hluchýho času, postupně nám byl přidělen celej den, boxy i s vybavením, traťoví komisaři, kamerovej dozor a vůbec celej související komfort - to vše z jejich vlastní iniciativy. A to vše za korunu - inu nějaká cifra prý ve smlouvě být musí. Běžné ceny jdou do deseti- až statisíců. A to jsem jim ještě při prvním rozhovoru málem v jednací místnosti zakrvácel stůl, jelikož jsem tam šel rovnou z transfúzky a ač po půlhodině, žíla se prostě rozhodla povolit. Suma sumárum - až pohádkově vstřícné jednání.

A autoškoly? Za částečnej příspěvek na benzín i modrý z nebe dovezou, zbytek (náklady na vozidlo a instruktora) ponesou ze svýho. Jelikož jsme opět nechtěli nikoho paralyzovat úplně, poskládali jsme to po částech z několika, jmenovitě autoškolníci Kubis, Pelikán, Navrátil a pan Suchý.

Podtrženo a sečteno:

Pozítří, tj. ve středu 19.10.2005 na Masarykově okruhu v Brně - šedesát šlepců bude kroužit (ne-li spíš ploužit) po závodní dráze a takto se dopravně výchovně vzdělávat. Jednak pro ně nevopakovatelnej zážitek, druhak - pokud to nějakej užitek přinese - snad dobrá věc.

Asi tak.

Mám takovej neblahej pocit, že to bude docela prdel. Jeden z mejch nejblbějších nápadů za poslední tak půlrok.

Logo akce s laskavým požehnáním Pavla Kantorka,
tedy odsouhlaseno k použití, nikoli šluknuto někde z webu, jak je mým dobrým zvykem.

Nechcu machrovat, kolik mne už výše uvedená akce stála na telefonech, benzínu a jiných výdajů. Však to dělám z dobré vůle.

Avšak nevím proč, ale dneska jsem na otázky dvojic nanynek: "Dobrý den, pane, nechtěl byste si koupit bílou pastelku a pomoct tak zrakově postiženým ..."

... odpovídal skřípěním zubů a se vším přemáháním z posledních zbytků slušnosti: "Tak to bych teda vopravdu nechtěl."

Ovlád jsem se, ač se mi votvírala kudla v kapse. Dyk vony nemůžou za to, že némlich já mám zrakáčů plný zuby expedicí Vltava počínaje a teď tímdle konče. Dyk to vlastně ani neví. A nemůžu za to, že se neumím tvářit eště víc sveřepě a odpudivě. Vony jsou to mladý kozenky a tak tuze věřej v dobročinnost, až by z toho jeden blil.

První dvojice, druhá, třetí.

Zkusit to na mne eště jednou, urazil bych jim ty jejich zavšivený palice.

Neděle, 16.10.2005 ... Servis, Kachně, veverka ...

Odpoledne jsme s Ťapinkou sjeli vobouma autama do AutoĎASu, tedy do servisu. Ať se podívaj, jak se maj po létě chladicí směsi, mně vyměnit skla na mlhovkách, Ťapince spravit kardinální závadu - nevracející se páčku od blinkru. A pár takovejch dalších.

Na Ťapinčina Skrčka neměli některý díly a ona s vozidlem potřebovala dnes večer odkvačit do LunchCrowna, na mojem toho skotačení bylo víc, tedy nechali jsme tam pro dnešek mojeho Všiváčka, do úterka, v úterý Ťapi zase přijede, vozidla prohodíme, ve středu vyzvedneme to její. To je vlastně momentálně nepodstatné, to jenom tak pro informaci.

Navrh jsem, že když se maj párat dva dny vpodstatě s kosmetikou, ať se taky už, k čertu, mrknou na motor - spotřeba a výkon. Celou dobu se mi to ňák nezdá. Jednak mi to přijde při rozjezdu o dost shnilejší, než ostatní Felicie. Není to až taková závada, když už se rozjede, drží rychlost pěkně. Ale není to vono. Chybí tomu takovej jako vodpich. A chlastá. Dalo by se říct, že jezdí úsporně, pokud by šlo o menší tank či BVP, což - k mé velké lítosti - Všiváček při vší fantazii není, ač je tak někdy používán. S obojím by mělo jít něco udělat, je-li dostatek času a je-li člověk třeba shodou okolností odborník.

Shodouokolnostíodborník otevřel kapotu a pravil, že dle všeho v prostoru pro motor svého času tábořily myši. Nebo kuna. Nebo ještě jiná havěť.

To nepopírám, ono to tak i vypadá - a vypadalo to tak už odjakživa, co já pamatuju. Nevím o tom, že by tam zvířectvo lágrovalo pod mojí taktovkou, spíš bych věřil tomu, že to bylo za éry předchozího majitele, kdesi v lesi u Vsetína.

Informace zajímavá, leč krapet ne úplně související. Pravda, přežranej jeden káblik vod čidla na brzdovou kapalinu, to je jistě regulérní závada, ale (i dle mého laického názoru) z jiné kategorie a s jinými symptomy a důsledky.

Dobrá, prej se na to podívají.

Voni, když jim člověk dostatečně důsledně skáče po krku, jsou kluci šikovní, vonehdá mi tak v dubnu provizorně spravili brzdy, tak na měsíc, mezitím jsem s nima dvakrát přejel Alpy a brzděj furt jak drak, pravda, už zase začínají při určitých podmínkách emulovat zvuk motorového vozu M-262, ale fungují. Jebat, jebat a ještě jednou důsledně jebat, pak se AutoĎASi dokáží vzepnout k heroickým výkonům.

Technik se odšoural začít na Všiváčkovi vyšívat.

Ještě, než jsme se zdekovali, dokázal znova přiběhnout a strkal mi pod nos vzduchovej filtr, že to by mohla bejt jedna z příčin neblahého stavu - z toho vyloženě padal bordel, kusy pampelišek, muchy a jiný drobný herberk. Jízlivě se klučina šklebil, že se ani nediví, s takovým filtrem by to zdechlo každýmu.

Tak aby se snad divit začal - to auto je po technické stránce výhradně v jejich péči. Jestli je tam filtr eště z výroby (mám pocit, že mi ukazoval vyražený datum 1995), kterej způsobuje problémy, to asi nebude moje chyba, ne?

Eště jeden křivej kukuč a roztrhnu ho jak hada.

Su ukrutně zvědavej na úterý.

Navečer jsme oblažili návštěvou Kachně a konečně zřeli naživo jejich famózní veverku Natynku. Zřeli, nikoli pozřeli.

Geniální zvíře. Nejenom, že pro ni nic není překážkou, a to včetně Kachněte stojícího uprostřed kuchyně - to se taková Natynka přiřítí odkudsi, vydrápe se Kachněti po nohavici, přes prdel a záda, přeběhne přes rameno, sešplhá přes kozy a břuch, odrazí se vod vopasku a je zas v prdeli, tedy myšleno jakože někde pryč. Avšak takovej kravál jak vona (tedy veverka, nikoli Kachně) při veletočích po kleci nenadělaj naši dva psi při rvačce.

Sobota, 15.10.2005 ... Kdě éta sabáka?

Přišel na návštěvu Fabiak s krátkým a přines mi dvě dvoulitrovky Kofoly, co jsem na něm za poslední nedlouhou dobu (cca rok) v sázkách vyhrál. Já mu taktéž delší chvíli ze stejného důvodu dlužím jednu - nikoli, nedá se to vzít z těch dvou, to nepodléhá krácení jak zlomky. Jednoduše já vyhrál dvě flašky, von jednu, von mi dvě dones, já jemu donesu jednu - každopádně jinou.

Abych mu aspoň dočasně zaplác hubu, věnoval jsem mu obojek. Na krk. Stahovací. Teda né přímo pro něho, pochopitelně ...

On totiž Fabiak si pořizuje psa. Už od jara, tedy teoreticky. Zlatýho retrívra, ukrutně čistokrevnýho a vyšlechtěnýho, to aby měla Ťapinka jako veterinářka jakejs takejs stabilní příjem. Osobně nechápu, proč si Fab nesežene někde z útulku vořecha a ty prachy nedá Ťapince jenom tak. Ale to von né, von musí mít psa přímo z jakési chovné stanice, to je děsně věhlasná chvovná stanice, slovutná chovná stanice, hypersuper chovná stanice. Dalo by se říct, že je to chovná stanice bez chyby, pokud se za chybu nedá považovat prostý fakt, že tam mají impotentního chovnýho psa. Nejsu kynolog, ale řekl bych, že pro chovnou stanici je to jistý šrám.

Ale Fabiak nejen teoretizuje, on už začíná připomínat takový ty vyšinutý neplodný ženský z filmů, co maj doma kompletní výbavičku pro dítě, postýlku, hračky, kočárek, pak se seberou, parchanta někde šluknou a od toho se obvykle odvíjí zápletka onoho kinematografického skvostu. Stejně tak Fabiak má doma pelech (nemyslím jeho, tím míním pelech pro psa), vodítko, soustavu misek. Bystřejší uhodnou, co tomu chybí.

I svého času Ťapinka zblblá jakousi falešnou propagandou zakoupila naší čubě Máši v internetovém obchodě novej vobojek. Krásnej vobojek, stahovací, pochromovanej, ukrutně parádní. Vloudila se nepatrná chybička - odhad délky. Přeci jenom vobojek, byť sebeparádnější, vo kterej se na sto metrech čuba třikrát přerazí, zapletou se jí do něho přední packy a vona padne na tlamu, to je pro volnej pohyb čuby vobojek nepoužitelnej. Čili usnesli jsme se, že uděláme z hovna bič a místo posílání tam a zpátky, reklamací nebo výměn, vrazíme ten šajsdrek Fabovi, čímž ho opět o krůček popudíme k obstarání čokla. Čubě, aby jí to nebylo líto, zakoupila Ťapinka stahovák novej, stejně krásnej, kratší.

"Tady máš ten vobojek. Kdy budeš mít toho psa?"

"A kdy budu mít vod tebe Kofolu?"

"Máš vobojek, ostatně já se ptal první. Nevodpovídej na votázku votázkou."

"Ty bys nemoh, vole, dělat do politiky."

"Odbočuješ od tématu - kdy budeš mít psa?"

"Až budu mít komentáře na webu."

Aha, to já jsem mu kdysi taky slíbil implementovat na web Howadooří komentářovej systém. Nuže dobrá, zasedli jsme k počítači, pár hodin nerovného souboje s molochem (a s Fabiačíma perverzníma barvičkama plus mírně zhovadilým, dosti s podivem funkčním HTML), komentáře ke 'kníčku jsou. Komentáře jsou, vobojek je.

Pročež se táži - tak kde je, híml, ten čokl?

Pátek, 14.10.2005 ... Nespravedlivej svět ...

Navečer přiřítila se z LunchCrowna po společenském vyžití bažící Ťapinka. První, co bylo, bylo, že mne zavlekla do hospody na golfík - Harpagon Spojka už beztak přetahuje sezónu, toho je prý třeba využít. A též má se s ním dohovořit na odborném zákroku proti svrabu, odsvrabit je však třeba nikoli Harpagon Spojka, nýbrž jeho krysa Jůlinka, a sice krysa záměrně pěstěná, čímž myslím domácího mazlíčka, nikoli třeba manželku.

Je to eště furt srozumitelný?

První, co jsme se na golfu dozvěděli, bylo, že Ivoš aka Berlioz je mrtvej. Ne však tak každodenně, jak ty ostatní mátohy tamtéž a i on sám nezřídka, nýbrž tentokrát komplet a dočista. Doslovně. Tak to je teda zpráva pěkně na hovno.

Pro informaci - to byl ten maník, co na Spojkýšovu oslavu minulej pátek přišel až někdy k půlnoci, trapně střízlivej, eště všechny opilce pomáhal tahat z putyky. To byl naprosto v ólrajtu. S nejskalnějšíma pak šel eště do nonstopu, ve dvě ráno dorazil domů, upad v koupelně a ... a to by bylo asi tak všecko. Nevím, mohlo to bejt alkoholem, jinou indispozicí, kombinací.

Tak jak tak je výsledek blbej.

V úterý má pohřeb.

Kdysi jsem si dělal prdel z toho, jak je koupelna nebezpečný místo, zvlášť pro sociální demokraty, na to, jaký jsou to zpiťaři, jsou eště zároveň ukrutně čistotní, kolik socanskejch politiků už si v opici v koupelně zmasilo hnáty? No, jak je vidět, při troše smůly to funguje i na nestraníky.

Když už chlastáte, tak se aspoň nemejte. Tím to nespravíte.

Ivoš vulgo Kuchťa aka Berlioz - jedna z posledních fotek z oslavy Spojkovejch čtyřicátin minulej pátek.
Jak poznamenal Fabiak - vybírat ze snímků narozeninové oslavy fotku na parte, to se může přihodit jenom mně.
Ach jo ...

Ťapinka počkala až Spojka zavře hospodu, odvezla ho domů a píchla mu krysu. Injekcí teda. Další dvě budou následovat. Krysa svrabatá se Spojkovi asi fest prodraží.

Nevím proč, ale když jsem byl mladej a blbej, měl jsem zato, že peníze se obvykle přesouvaj od hostů k hospodskejm.

U nás je to navopak. Teď už u vobou. Ťapinka má u Spojky už také pohledávky a u mne má Spojka zaťatou sekeru na půl příští sezóny. Na půl příští sezóny, kdyby po mně nic nepotřeboval přes zimu. Jediný prachy, který jsem mu letos dal, byla tisícovka, jež jsem si od něho v hotovosti den předtím půjčil.

Relativně nedávno, když jsem spravoval autoškolníkovi Pavlovi počítač, donesl mi tento v rámci platby cartridge cigaret a sedmičku vodky. Na můj argument, že to nepiju, odvětil prostě, že to je mu fuk, zpátky to nepotáhne, ať to nějak zužitkuju. Pro něj za něj si to můžu třeba nalejt do vostřikovačů. Autoškolník se nezapře.

Ťapinka pravila, že lejt vodku puškinovku do vostřikovačů je prasárna, že zná lepší využití, zvlášť, když pro dnešek má už vodježděno a vodvordinováno.

Pročež si začala lejt vodku zhusta do džusu. Do MOJEHO džusu.

Kurva, to je nespravedlivej svět ...

Čtvrtek, 13.10.2005 ... Co by kdo chtěl vod třináctýho?

Je v dnešní době prej těžký sehnat práci, pravila mi po ICQ kamarádka. Třeba její přítel - ten už shání jakou dobu a furt nic. Je několik věcí, který by dělat chtěl, což bohužel není až tak relevantní, neboť ve valné většině případů kolidují s erudicí, či ještě spíše její nedostatečností. Řidičské oprávnění skupiny "B" jako nejvyšší dosažená kvalifikační meta dnes asi těžko někoho ohromí.

Pravil jsem, že přítel je zralej tak na rekrutační středisko armády, vojsko odbornostní chabost doplní, fyzicky zdatnej vod pohledu vypadá, to by moh bejt džob pro něj, pokud by si umyl hlavu od toho lubrikantu, co si tam s oblibou patlá, aby dle článku 592 / Zákl.1 jeho účes "... nenarušoval vnější vzhled vojáků ve vojenském stejnokroji."

Kamarádka se se vší pravděpodobností našňupla, a to jsem ani pro srovnání nezmiňoval vojína D. a jeho šest tříd pomocné školy a jiné pologramoty.

Ach jo. To má člověk za upřímnost. Proč já vždycky místo prostého litování zkouším hledat řešení?

Manželovi od kolegyně Fišty kleknul počítač.

Pan Fišťák odebral se do nemocnice, by mu tam vyoperovali žlučník a zamezili tak jeho zhebnutí (pana Fišťáka, nikoli žlučníku). Dítě v jeho nepřítomnosti (stále pana Fišťáka, nikoli žlučníku) zapříčinilo zhebnutí počítače, což následně málem vedlo ke zhebnutí pana Fišťáka, žlučník sem, žlučník tam.

Když pan Fišťák uklidnil rozbouřené stehy a seřezal dítě jako psa, tedy obrazně, psa v daném období neseřezal, pes skotačil vesele okolo, protože v tom byl nevinně. Přinejmenším nedoznal spoluvinu. Někdy je ta němá tvář dost na hovno.

Pan Fišťák povolal mne, abych napsal:

cd ..
type autoexec.bat

pravil: "Hmm, hmm," (já, nikoli dítě, nikoli pes, nikoli pan Fišťák) a napsal ještě (stále pořád já):

exit

Pan Fišťák je - dle svých slov, jež jsem mu ostatně nijak intenzívně nevyvracel - mým velkým dlužníkem.

A kdo ostatně ne?

Vím, kdo ne. Soused Vyhlídka. Spravil jsem mu počítač. On mi spravil hajzl. Ano, je to bez čárky, nikoli tedy: "On mi spravil, hajzl," nýbrž skutečně: "On mi spravil hajzl."

Hajzlu odkapávala trubka, naštěstí přívodní, pomalu, nenápadně, zato furt. Zjistil jsem to až v okamžiku, kdy na koberci položená role hajzlpapíru absorbovala přes noc vodu až za hranici použitelnosti. Laicky řečeno - durch mokrým papírem si prdel neutřete, aspoň já tedy ne.

Souseda Vyhlídky jsem se zašel zeptat, zda i jeho role přičiněním mé roury neabsorbují vodu, či přinejmenším strop zda nějakou nevylučuje, jestli tedy Vyhlídkovi při sraní nekape na maják? Nebo aspoň ne doslovně?

Tentokrát ne. Kupodivu. Nebo to nepřiznal.

Zato nelenil a novodurovou trubku zaplátoval.

Večer jsem strávil u Mische a Žábi a televize, jak je jejich dobrým zvykem pro vypuzení návštěv.

Byl jsem odolný a díky své urputnosti jsem zhlédl celý jeden díl VyVoslených. Nekecám.

Místy to bylo i k pousmání, pokud někdo nezná většinu protagonistů, přijde mu to chvílema jako docela vtipná scénka. Že by mne to nějak obohatilo, to jsem nepocítil. Že bych zkušenost měl v blízké době opakovat, to taky ne. Ale dalších několik tejdnů o tom můžu zasvěceně hovořit.

Třeba ten, jak vyzval toho Emila na tamto ...

Vidíte? Všecko znám, schválně to nehledám zpětně ještě jednou na webu, ale ze čtyř věcí (kdo, co udělal, s kým udělal a za jakým účelem udělal) vím hned dvě (že vyzval a že Emila). Ohromující.

Pro říjen mám patrně odtelevizováno.

Středa, 12.10.2005 ... Den jak má bejt ...

Do práce jsem přišel přežranej jako sviň, jelikož jsem se cestou stavil na obědě. Něco po poledni.

Vypálil jsem Pepému několik DVD porna, většinu zbylé doby jsem prováděl "monitoring systémů". Přečet jsem díky tomu půl dedektývky.

Až mne ze čtení začaly bolet voči, vodešel jsem do hospody.

Toť asi tak vše.

Práce mne zase začíná bavit.

Úterý, 11.10.2005 ... Zločinecký gang v garáži a násilné scény ...

Eště jsem se včera jednou nakrk. To zas nějakýho ichtyla z ouřadu místně příslušného k bydlišti napadlo uspořádat tady v okolí "blokové čištění". V půlce října ohromně plodná věc, dyž padá listí. Dodneška mám v živé paměti, jak na vojně (říjnovej nástupní termín) jsme při ranních rajónech zametali buzerák vod teho svinstva, za sebou jsme slyšeli jenom takový: "Ck, ck, ck," a když se člověk vohlíd, moh rovnou hodit čelem vzad a vzít to zpátky. I jsme jednou zkoušeli těma snad stoletejma topolama třepat, jestli by to nevopadalo aspoň pro nejbližší půlhodinku jako hned včíl, abysme nedostali pojeb, že sme to ojebali.

Ale jo, tak blokový čištění, náš tady ouřad má asi moc lovů, tak ať si. Řek jsem si, že šoupnu Všiváčka do garáže, sic tady byl flek na parkovišťu, kterýho by se počišťování nemělo tejkat, ale čert, polopolicajt, magorátní ouřada a vodtahovák nikdy nespí, kdepak, nebudu zas lovit auto na druhé straně štatlu.

V garáži bylo vonehdá vo prázdninách veselo. Nějaká zločinecká banda (tentokrát doslovně) tam rotovala kradený vozidla. Měli jedno stání vod kohosi pronajatý a tam auta skrejvali. Jenže je vyhmátli fízlové, vcelku voprávněně s nima zacvičili a teď tam preventivně choděj na kontroly v předem vytipovaných časech (když meteorolozi hlásej zimu) nebo namátkově (když prší a rosničkáři to nevodhadli). Z toho důvodu na každým parkovacím boxu pro pořádek visí cedulka s eRZetkou (dříve eSPéZetkou), kerá jako kraksna tam domovsky patří. Samo si tam můžete šoupnout jiný, řeknete to vratočučovi, že třeba na čtrnáct dní tam bude todlencto, von si to zapíše a vyřešeno. Z toho důvodu museli všichni ty značky nahlásit, resp. aktualizovat. Nahlášený měly bejt vždycky, ale jednak to tam nebylo vylepený, tak se vo to nikdo nestaral, druhak na to všici beztak srali. Mám pocit, že si tam vrátnej u našeho místa významně škrkal BMC-14-70, což byl Ford Cortina prodanej ve vosumdesátým roce. Maximálně BMI-86-10, Drakouš blahé paměti, Žigulík dávno rozbrabčenej na náhradní díly. Deset let tomu.

Se mnou byl - tradičně problém. Vybalil jsem na vratočuča fakt - máme v současnosti dvě auta (Green Hornet Simsoun strčenej vzádu u zdi nikoho až tak dalece nezajímá), který tam parkovávaj naprosto rovnocenně. Všiváček při takovejchdle příležitostech nebo když vím, že se nikam nebudu pár dní s ním kodrcat, Ťapinčin Skrček v momentech, kdy se Všivejšem jedem třeba na víkend. Vopravdu plus mínus fous přesně napůl, přece to nebudu pokaždý někde meldovat. Beztak to jeden z těch dědků tlačí doma na koleně z obstarožního Wordu, tak tam prdne tabulky rovnou dvě na jeden papír a vyřešeno, co se s tím srát? Anebo dvě cedulky pod sebe. Tak nebo tak. Ale né jinak. Jednu dvojitou, dvě jednoduchý nebo žádnou. Však mně je po tom ostatně hovno, jaký tam maj pakty s četníkama a zlodějama. Prej to néni problém, tak co z toho dělat drama?

Jo, kurva, a včera se přiseru do garáže a koukám - nová cedulka. "2B7 ..." a nějaký drobný. Do piči, to néni moja značka přece? No richtik, to je přece Skrčkovo ajdý. Senilní dědek na to samozřejmě obratem zapomněl, evidentně rozluštit vlastní šifru - dvě značky na dvou řádkách pod sebou, u toho svorka a velkej nápis "OBĚ", to bylo asi nad jeho úsilí.

Ach jo.

A to tam teď jako můj vlastní Všiváček bude jako nelegál?

Tak to tydýt, už jsem prdůcha jebal ako sirotu. Jak do příště nebude náprava, tu jedinou zalaminovanou ceduli mu urvu a vyliskám ho s ní po čuni, aby si to zapamatoval.

Dík tomu jsem jel do práce MěHroDem.

Nikde doprava neklekla na několik bloků.

Divné. Moje fluidum přestává působit?

Uvidíme zejtra.

Jsem se u oběda zase chyt novin, blbec.

Seděl jsem opět se spolučtenářem Nickem u stolu, zrovna dojídal, dočítal a platil, počkal jsem si, až mi periodikum přepustí, zprávy už jsem měl sjetý z webu, tak jsem kouk na takový ty vostatní rubriky.

A dočet jsem se ...

Dle článku "dvě neznámé Britky" spáchaly jakejsi pamflet, kde popisujou škodlivost vlivu televize na parchantéros. Blá blá blá, stará známá věc, ausgerechnet mně to nemusíte vykládat, já se takovejchdle škodlivejch vlivů střežím ještě v kmetským věku.

Avšak neznámé Britky začaly tuze vandrovat do americkejch šklebáků (ač je jim po nich relativně hrubé hovno), že ti sou na tom jako nejhůř, "... průměrné americké dítě zhlédne týdně na 200 tisíc násilných scén ..." atakdále, atakdále.

Tak moment - co voni to v tej Emerice maj za televize? Nějakej špeciální kanál na horory, vraždy a ukrutnosti? Violence TV for children?

Ať počítám, jak počítám, takovej průměrnej americkej piškot teda zhltne:

- 28571 násilnejch scén denně
- 1190 násilnejch scén za hodinu
- 19 (skoro 20) násilnejch scén za minutu,

což mi furt vychází na násilnou scénu každý 3 (slovy tři) vteřiny.

Docela nářezová stanice. Nedá se to chytnout i u nás třebas přes satelit? To bych se i já občas rád podíval.

A to porád eště uvažuju, že takovej emerickej šklebák žere hamburgry a hranolky, zapíjí to koukakoulou a zírá na to nonstop v kuse. Dyž vemu v potaz, že by moh taky tak vosum hodin denně chrápat a vosum bejt ve škole, na TýVí koukat jenom v mezidobí, pak mi to dává eště okrouhlejší čísla, až po násilnou scénu co sekunda. Ani né. Vcelku slušnej masakr.

Pak se můžou divit, že takovýmu průměrnýmu americkýmu dítěti mrdne v kuli a vystřílí půl školy.

Nebo si to neznámé Britky blbě spočítaly a trochu to s těma odstrašujícíma příkladama přeťáply. Nebo je tady piča eště někdo jinej. Ale kdo?

Tisková oprava - náprava:

Dyk já, dylina, při líčení hrůzostrašnejch opileckejch historek z pátečních Spojkovejch přirozenin jsem dočista zapomněl na Harpagona Spojku samotnýho, na osla-vence:

Tak to je, prosím von, ten malej vlevo.
Ten vpravo s těma žlutejma zubama su při vší skromnosti já.

Pondělí, 10.10.2005 ... Čumím na drát ...

Tak mám teda nový připojení k intérnetu. Už nějaký čtyři hodiny to funguje, tak su zvědavej, jak dlouho to vydrží (kurva, teď jsem napsal "jak dlouho to vydrtí", hehe).

Vono asi tak - máme v baráku kabelovku, dneska je to UPC, předtím to vystřídalo tři prdele různejch názvů typu "Kabel něco" případně později "Cable něco". To jak se požírali navzájem.

UPC zavedlo po tem samým šlauchu jak televizu aj internet do domácností, ani nevím, jak je to dlouho. Tři roky? Čtyři? Vodsral to Prágl, tam jim to ze začátku šlapalo betelně, pak to začalo jaksi šmatlat, až se to sesypalo na tlamu komplet a museli to celý předělat. Prosíťování Brna už proběhlo relativně bez zádrhele. Holt, vyučili se. To se stává. Pak jsem byl jeden z prvních zákazníků, hlásil jsem se ještě za zkušebního provozu. Stálý připojení, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, dvaapadesát tejdnů do roka a do dne, Lomikare, Lomikare, nebo jak se to říká. Rychlost 320 kbps, na dnešek nic závratnýho, ale ruku na srdce - dostačující. I pro mne. Navíc jsem neměl pevnou linku a jejímu (znovu)zřízení bránily krapet pošramocené vztahy s Telekomunisty, patrně od dob, kdy jsem jednoho takovýho Telekominíka hnal vodsaď se železnou trubkou v ruce. Měl takovej kalup, že tady aj ten telefón zapomněl, dodneška ho mám ve skříni, ač pevnou linku (myšleno drát) už dávno vzal čas (a psi do zubů).

Čili jsem si vobjednal tehdá službu UPC Mistral a zdálo se na pár let vyřešeno. Vlastně i bylo. Zpočátku se jim to trocha zadejchávalo, ale mušky vyhubili a elektróni běhali kolem celýho světa jedna báseň. I jakýhosi zrychlení linka doznala, jednou, snad i dvakrát. Furt za dvanáct kil měsíčně.

Pak se zase spojily nějaké mafiánské klany a přišel přípis, že vodteďka se to bude menovat UPC Chello, pro uživatele se nic nemění, ba dokonce se rychlost i (už vohraná věc) zvýší, jenom je potřeba podepsat novou smlouvu. Teda tak nepatrně obsahuje nový podmínky. Ale ty jsou prakticky stejný. Snad jeden bod je tam navíc, nějaký omezení měsíčních přenosů dat, nic extra.

Když se vlastně nic nemění, nepovažoval jsem za nutné se tím dál zaobírat, papír jsem hodil do šuplete (kdyby se mi chtělo tím prohrabovat, určitě ho tam ještě najdu), dyby to někomu ňák moc chybělo, von by se vozval a přišel si pro to. Beztak takovejch lemplů sem furt lezlo s výhodnejma balíčkama (jako vnutit služby, né že by donesli štanglu poličanu, bonbošku a nějaký to šampíčko), nestačil jsem je vyhazovat, hehe, ten poslední byl vtipnej, ač jsem mu několikrát výslovně uvedl, že nemám televizi, čili pro mne není kabelovej signál nijakým přínosem, furt mlel dokola to svoje a divil se, proč že nechci všchny televizní programy, když by to bylo jenom o stopadesát korun dražší? No idiot. I za těma zabouchnutejma dveřma eště chvílu pro dekórum huhňal.

Vlastně se fakt nic nezměnilo - přesně do doby, než mi jednou přišel mail. V něm bylo kostrbatě napsáno, že jsem dosáhl jakýchsi ukrutně moc procent nějakýho běžnýho měsíčního limitu přenosu běžných dat či kýho čerta, že jim to, chudinkám, způsobuje technické problémy a jestli bysem nebyl tak laskav a nechtěl toho nechat, páč vyrovnat se můžou s technickejma problémama jenom tak, že mi zpomalí rychlost.

A kurva, a to zase né. Nelenil jsem a mile jízlivým tónem jim odepsal něco v tom smyslu, že ať si též laskavě hnípnou na prdel a přečtou si, co všechno jsem jim kdy podepsal. Že o žádnejch datovejch limitech nevím a jestli s tím maj technický problémy, tak to jsou výhradně jejich problémy a moje zbytečná starost. Třeba by možná pomohlo, kdyby si dotáhli sem na Větrnou Hůrku (dle starousedlíků zvanou Brno) dostatečnou konektivitu, né čtvrtinovou, která je pak zacpaná a voni to sváděj na uživatele. Já že si užívám intérnetu 24 / 7 / 365 dle smlouvy a zbytek je mi buřt. Někdá mám větší datové přenosy, jindy menší, nijak mne to neznepokojuje a nehodlám tomu věnovat další zřetel. Pokud nastala změna podmínek, o které nevím, zařídím se dle toho - mám tady mocné zařízení na demontáž obtížných kabelů (mačeta o délce ostří cca 80 cm), triviálně řečeno - naseru se a povalej z mýho kvartýru i s tím šlauchem.

Dál už jsem o datovejch limitech neslyšel. Buď na mne shodou okolností nepřišli, nebo měli u mojí přípojky červenou poznámku: "Neštengrovat - zuří". Tak já na partnerské firmy občas působím.

Furt to šlo. Furt za dvanáct kil. Jednou jsem se dokonce nechal převekslovat na nižší program - socani zvedli DéPéHá, čímž UPC logicky zdražilo, přece si nenechaj ukousnout kus svýho vejvaru. Tak co? I ten nižší byl furt několikrát rychlejší, než ten původní. Takže DéPéHá neDéPéHá, furt stejnejch 1200.

Teď si k nám do domu natahal dráty SmartComp aka NetBox. To je také brněnské špecifikům, další takový podloudníky nikde nemaj. Postup byl obdobnej jak u UPC, akorát v menším měřítku - Vinohrady a Líšeň. Fungovalo. Fungovalo víc, fungovalo míň, lehlo na tlamu celý. Překopali, vyučili. V dalších brněnskejch lokalitách už probíhalo připojení bez závad.

Já je znám z práce, tam má od nich ouřad taky nějaký ty vlny. Vono jim to obvykle funguje. Když né, je potřeba jim poskákat po hlavách a jinejch partiích, kucí jsou tam taková banda nazdárků, ale když je uživatel dostatečně dlouho prudí přes všechny různý oddělení a centra, daj to zase do kupy. Líní, ale šikovní. Docela si rozumíme.

Pro domácnosti maj jedno nesporný plus - dvojnásobnou rychlost za poloviční cenu oproti UPC.

Tak jsem si řek, že se zkusím s UPCákama domluvit. Napsal jsem jim mail - vlastně von to není až tak mail, tam se s nima mailem domluvit nedá, jedině přes jakejsi bukviční formulář - ale prostě jsem jim napsal, že je mám rád, su dlouholetej uživatel, s jejich službama su krajně spokojenej, tak jestli by nechtěli slevit?

Prej nechtěli. Takovým jízlivým a žoviálním tónem mi odepsali cosi o jednotnejch cenovejch politikách a že taky můžu přejít na ještě nižší tarif a co já jako na to?

Co já jako na to? Já na to jako že výpověď.

A v druhým vokně vobjednávku k NetBoxu.

Druhej den jsem je měl na drátě vobojí, vobojí začuli prachy. První, že by vo ně mohli štandopéde přijít, druzí, že by mohli nějaký trhnout. Na tom NetBoxu by nebylo nic tak zvláštního, taky volali o půl hodiny později, to už jsme se jenom domluvili na realizaci.

Dobrá byla ta mátoha vod UPC. Co se mi nelíbí?

Já povídám, že cena: "Helejte, paninko, potřebuju nějakej ten megabit rychlosti, je už mi vcelku jedno, esli jeden, dva nebo čtyři. Prostě semo tamo megabit a bez datovýho limitu a levně."

"U nás ale máte limit, fér user polici."

"Si myslíte vy, ale vo to konkrétně teď nejde. Dvanáct kil je moc. Nehodlám se handrkovat vo stovku, říkám, su s váma spokojenej, na sedmi bysme se mohli domluvit, i vosum bych skousnul. NetBox mi vnucuje čtyři mega za šest kil, já bych za šest kil bral i dva vod vás. Klíďo piánko individuální domluva s předepsanou mlčenlivostí, abych tím nenašňup další uživatele, to mě netrápí, na to já su svině dost."

"Měla bych tu pro vás možná výhodnej balíček."

"A jéje. Upozorňuju vás, že nemám televizi."

"To nevadí, dostal byste všechny programy televize a stávající internet na říjen za půlku ceny, na listopad úplně zdarma."

"A pak zas dvanáct set vočí na ruku, ne?"

"Ano, potom byste se vrátil na původní tarif, pokud byste o to požádal."

"A jo, eště požádat, jinak mne svlíknete i z trenclí, já zapomněl. Nemám televizi a dvouměsíční úlitba je mi na pendrek. Jinýho nic?"

"Pak ještě bych vám mohla nabídnout program Chello Easy, to je jen za pětsetpadesát korun. Dokonce ještě o padesát korun levnější."

"Aha. A kde je ta křivárna? Co takhle rychlost?"

"Dvěstěpadesátšest kilobitů za sekundu."

"Na limit se radši neptám. To si děláte prdel, ne? Esli tady někdo má Čelo Ízy, tak já to nejsu, já si můžu na čelo tak leda zaklepat. Víte, jak jsem mluvil o nějakým tom megabitu? Říkal jsem, že je mi jedno, jestli jeden, dva nebo čtyři. Ne čtvrt. To je zásadní rozdíl. A jak jsem vám tvrdil, že se nehodlám handrkovat o stovku? Tak to si tu stovku radši připlatím. Né vám, ale NetBoxu. Za šestnáctinásobek bez limitu a s vnitřním okruhem, to mi přijde fér. Kdy si to přijdete sbalit?"

A bylo.

Pff. To by se jeden picnul. Na těch nižších rychlostech je to v principu jedno, ale tady konkrétně na tomto pásmu už je dražší jenom ten praštěnej Karneval (zdravím Fabiaka s krátkým), když nepočítám kočovné tlupy typu "Český TeleČum sobě" nebo "Český TeleČum a přátelé". A baba prej s výhodnejma balíčkama. To mě poserte.

UPC dojelo na svou nenažranost. Asi je to nezruinuje. A uvidíme - nikdy neříkej nikdy, nikde není napsáno, že se nemůžu potupně časem vrátit.

Ale zatím mi to funguje ... vida, už šest hodin ...

Jenom eště učesat tady ten kabel volně loženej přes celej kvartýr, než se vrátí Ťapina z Lanškrouna. Podle toho, jak tu uklidila minulej víkend, to by ji asi mrdlo. Ale to počká do pátku, zatím tady vesele čumím na drát.

Neděle, 09.10.2005 ... Cesta z "města" ...

Tedy z LunchCrowna do Brna ...

V neděli nic zvláštního. Jen jsem si vzal po pátku s sebou foťák, abych si moh vyfotit ten kopec u Březové nad Svitavou. Ten se mi vždycky líbil, jak ten prudkej stoupák / padák na silnici - záleží na tom, z které strany jedete, tak pohled shora do údolí na vesnici. A ostatně i ta základnovka nahoře, vlastně pamatuju, jak ten stožár stavěli, jezdil jsem tama tehdy do Hradce.

Jo, bral jsem cestou domů toho stejnýho stopaře, co před dvouma tejdnama. Toho zadrhávajícího. Von je jinak docela sympatickej, dneska byl i s dívčinou, jestli jsem to správně pochopil, tak trávěj víkendy u Svitav, von pak jezdí až kamsi do Pohořelic, ji jsem vysazoval v Rozhrání.

Slíbil jsem jim, že za čtrnáct dní pojedu zas. Prej už bude brzo tma a dost možná pojedou vlakem, než někde postávat u silnice takhle pozdě v podvečer.

A tak jsem jim dal telefonní číslo, ať si zavolaj. Však můžou sedět v hospodě a domluvíme si přesnej sraz. Stopař jako stopař, mně je vcelku jedno, koho vezu, pokud aspoň zhruba vypadá, že stojí na svejch a nepobleje mi auto, ale při tom, jak jsou tam všichni jacísi jebnutí, tidle jsou aspoň chabá jistota, že nepovedou za jízdy nějaký extra zmaty.

A když už jsem s sebou ten foťák měl, tak ještě dva snímky.

Svýho času se se mnou Fabiak s krátkým hádal, že na státní silnici do Letovic jedu přes Svitávku. To když jsem líčil, jak jsem si dával oběd v motorestu v Sebranicích. Prej Svitávka je hned za tím, to ví každej a zvlášť Fabiak, jelikož tam měli kdysi chalupu. No - je, ale kus bokem vod silnice. Za Sebranicema je odbočka, u té je napsáno "Svitávka - 1 km", pak nějakej lalok zasahuje až k hlavní, ale obec tam značená není.

I vsadili jsme se, Fab chvílu pyskoval, ale nakonec velkodušně uznal, že prohrál, protože si to nepamatuje přesně. Jako ostatně vždy - ví všechno, ale blbě. De facto myslí. Což je volovina. A hádat se se mnou, kterej tam poslední dobou jezdí (ke své velké radosti) co druhej tejden, to je docela pech.

Tady je to, nač jsem upozorňoval - za silnicí je sice značka nějaké přidružené obce, "Svitávka - Sasina", ale ta opravdu začíná až za hlavní, až na odbočce nahoru ke kolejím (pohled směrem k Letovicím). Ač se tam nějaký chajdy plandají, vzato z dopravního hlediska - přes žádnou Svitávku nejedu.

Kde mám tu vyhranou Kofolu?

Sobota, 08.10.2005 ... Test komunikační techniky ...

Jak už nakous kdesi v komentářích a výlevech pan Groula, zakoupil jsem sobě relativně nedávno (přesně ve čtvrtek) nové hračky - vysílačky. Já vím, že tohle už tu bylo nedávno, ale před půl rokem to byla základnová CB - síbíčko, tentokrát ruční PMR, tedy konkrétně set Cobra MT 725.

Taková vysílačka se vždycky hodí, na čundru můžete poslat někam odloučenou skupinu, dát si s někým radiostanicí vybaveným sraz na ne úplně přesně specifikovaném místě, navigovat druhou osobu kvůli něčemu třeba po střeše, sousední místnosti, vedlejší budově a tak. Ostatně o koupi jsem uvažoval delší dobu, zrovna minulej tejden na paintballu jsem skuhral, že su línej je koupit a že je ještě nemám.

Tak teď už jo.

Trochu mne akcelerovala jedna připravovaná akce - proč to nepřiznat, už se to ví i v LunchCrowně, aniž by v tom měla prsty Ťapinka - posedl mne splín, že jsem dlouho neuspořádal žádnou záležitost dostatečně hodnou mého imbecilního ducha, i napadlo mne, že je škoda, že slepejší neumí a nemůžou řídit. Tak jim uspořádáme takovej malej kurs ...

Na toto potřebuju dané vysílačky minimálně čtyři, i oslovil jsem pana Groulu s tím, že pokud mi dvě zapůjčí a já budu mít dvě vlastní, bude vystaráno. Možná ještě dvě do foroty někde splašit - nemáte někdo nejlépe v Brně a okolí na půjčení dvě PMR?

Jo, to jsem se zas rozhovořil o účelu, nikoli o provedení, čert teď vem slepejše (ale kdybyste někdo ty dvě péemerka měli, dejte vědět, na tejden kolem devatenáctýho bych je potřeboval), zpátky k nákupu ...

Takový dvě Cobra MT 725 se daj pořídit ledaskde, na internetu se prodávají pod dva a půl tisíce i se stolní nabíječkou, obvykle 2300 plus mínus pár vočí, aby ta cena líp vypadala. Ve čtvrtek jsem měl beztak cestu prakticky kolem ElectroWorldu, tam takový serepetičky občas mívaj taky za rozumnou cenu, když potřebujou vypráskat sklad a tak. Též furt machrujou s nejnižšíma cenama a podobný peachoviny, kouknu tam.

Souregálí s komunikační technikou - telefony, telefony, telefony, eště víc telefonů, pak telefony, telefony a nakonec vysílačky. Aha. To je vono.

"Můžu vám nějak pomoct?" Co to je? A jo, pikolík se mi bude snažit něco prodat.

"No, teď už ne, už jsem to našel."

"Aha. A co konkrétně? Vysílačku?"

"Jo, konkrétně vysílačku, ještě konkrétněji Cobra MT 725. Tyhle."

Kouknul jsem se na visačku. Jejda, vono to s těma nejnižšíma cenama nebude asi tak žhavý. Jsem se taky hned čičmundy zeptal, zda se nedomnívá, že je mají mírně předražené (něco jako "S tou cenou vám asi jeblo, né?"). 2900 bez pár drobnejch, to spadli asi z jahody nebo vodkaď?

Chvilku dělal kožíšky, že nižší cenu jsem nikde vidět nemohl, pak to zkoušel tak, že internetový obchody jsou levnější, jelikož nemusí mít prodejnu (a po tom je mi co?), takový a makový výmluvy, nakonec vyměk a jakmile viděl, že se šteluju ke dveřím, nechal si ukázat webovou stránku pár obchodů s nižšíma cenama a vypadla z něj tři kila sleva. No dobrá, to už bylo zajímavější. Když připočtu poštovné a balné a cestu k mentálně postiženejm na poštu, dostávám se v internetovým vobchodě na skoro dva čtyři, tendle mi to nechá za dva šest. Možná jsem ho moh vydusit ještě trochu, ale čert vem dvě kila v tomto případě, budu mít hračky na víkend.

Sebral jsem slevovej papírek, vysílačky, zaplatil a šel.

A tím se dostávám k sobotě.

Dojel jsem do LunchCrowna za Ťapinkou, zašli jsme na nákup, to nás tak zmohlo, že jsme si museli dát šlofíčka. Pak by byl čas na jídlo, ale psové chtěli ven. Ideální příležitost otestovat komunikátory.

"Tady Egi, tady Egi, volám Ťapinku, jak to vypadá s těma karbošama? Příjem."

"To su já, to su já, karbenátky jsou hotový, brambory eště né, příjem."

"A kdy budou brambory? Příjem."

"Za chvilku, záleží na tom, kde jste, příjem."

"My jsme u kravína. Příjem."

"Tak když volným krokem vyrazíte, přijdete rovnou ke stolu, příjem."

"Rozumím. Konec."

Geniální. A to byl ještě spíš vynucený test.

Pátek, 07.10.2005 ... Spojkovy narozeniny ...

Harpagon Spojka na golfíku slavil narozeniny. Čtyřicátiny. Ty má sice až v prosinci, ale to - coby hospodskej - nemoh místním ztroskotancům a zkrachovalým existencím udělat, že by si slavil doma kdysi v zimě, po sezóně, se zavřenou putykou, čímž by je připravil o možnost relativně odůvodněné opice.

Myšlenku, že by oslavu uspořádal v prosicnci doma, tu zavrhl hned - nedivím se.

Tuze důstojná oslava to byla, o čemž snad vypovídá ohňostroj (obyvatelé okolních domů zblblí randálem tleskali z oken):

náhodně vybrané záběry z oslavy (skutečnost byla ještě horší):

Méďův Béďův pokus o hru na kytaru, Jaňulky a Komára pokus to hýkání přežít.	Dědkův pokus o zpěv - ještě horší level.	Pivoukův pokus o tanec s Pivetou.

a marné pokusy některých o odchod po vlastní ose:

Vzadu spící Šóší s jakousi hérečkou, Berlioz přišel naštěstí pozdě, tak relativně střízliv pomáhal na nohy Pivoukovi, jemuž upadlo tělo.	To není zkopání ubohého důchodce, ten Dědek už tam fakt ležel.	Pivouk se marně snaží zvednout a zároveň dopočítat svých zavazadel. Na to, že měl jednu igelitku ...

A to jsou jenom ty slušnější, kdo osazenstvo golfu zná, ví, o čem mluvím ...

Čtvrtek, 06.10.2005 ... Píčoviny, píčoviny a píčoviny ...

... aneb krátké zamyšlení nad statistikou, servisní zásah na gynekologii a školení uživatelek.

Kdesi jsem se dočetl, že prý "Podle zjištění holandských vědců jsou levoruké ženy 2,4x náchylnější na rakovinu prsu."

Nevím, kde na to holandští vědci (a "Gentleman" Straka) choděj, ale řek bych, že to maj z té legalizované trávy, takový myšky.

Ovšem pokud je to pravda ... pod pojmem "levoruké ženy" se patrně rozumí levačky, tak nějak bych se dovtípil. Co ovšem s těma, co maj ruce levý vobě?

Jsou náchylnější pořád jenom 2,4x, neboť postačuje pouhý výskyt levé ruky?

Nebo 4,8x, jelikož v takovém případě se pravděpodobnost sčítá?

Či se násobí? To snad ne, to by pak drtivá většina ženské populace byla rakovinou prsu ohrožena 5,76x více než ... než kdo potom?

Měl jsem takovej neblahej dojem, že všichni nelazaretní mastičkáři dneska stávkujou.

K mému údivu mne povolali z kundologie vedle z polikliniky, jestli bych se jim prej nemoh přijít podívat na počítač. Stávkovat prej nemůžou, protože maj piču co na práci - což paradoxně není paradox.

"Nefunguje nám sono."

"To je támdleto, co pro mne - laika - vypadá jako ultrazvuk?"

"Jo. To je vono. Nejdou z toho vobrázky."

"Dyk tam je ňákej vobrázek."

"Ano, ale když zmáčknu <Ctrl>+<G> a pak tady tu ikonku s televizórkem, má bejt vobrázek i tady, na monitóru, aby se dal sejmout a přiložit k elektronické kartě. Tentokrát tady nikdo neuklízel, nic nerozpojil, my fakt nevíme."

"Aha, a to si myslíte, že já tomu jako rozumím, ne? Tak počkejte, todle je herberk mezi těma udělátorama, vedou z toho všehovšudy dva dráty, todle je napájení a ten druhej koax, to bude asi právě vono, kam to vede? Hmm, hmm, když ten konektór tady visí v luftě, v tom bych spatřoval závadu."

"Tady ale opravdu nikdo nic ..."

"Já vím, Bohumile, já vím, tady nikdo nic neuklízel, podlahu nevytíral, kábly nerozpojoval. Ale šlauch visí v luftě, ne? Kam by moh patřit? Je žlutej, cinch, samec, logicky bych ho strčil tady do tej žlutej cinčovej samice, taky chudinky plonkovní, restartovat počítač ..."

No vida. A jelo to.

Že zrovna na té kundologii maj furt takový elementární nedostatky v chápání obecnejch jevů - dokud nestrčí šulinka do díry, z ultrazvuku nic nevypáčej, do piči.

Mastičkáři nestávkovali, aspoň né tak markantně. Ještě trable působili.

Jelikož jsem na chodbě potkal švestru vod zubologa, radš jsem se štandopéde zdejchnul do bezpečí svýho kanclu a telefon si pro sichr přesměroval kamsi do sklepa, aby si na mne ještě někdo netoužil vzpomenout.

Já, voják ozbrojených sil, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností ...

Ehm, blbost, chybnej citát ...

Já, informatik státního ouřadu, pamětliv klauzule v pracovní náplni, uspořádal jsem dnes pro část svých uživatelek školení.

Jelikož minimálně po jistou část dopoledne byl v práci klid, pomohl jsem zprovoznit dámám ze stavebního ouřadu z opravny vyzvednutý kávovar a při konzumaci testovací dávky naučil je na (jejich) stará kolena skládat parníčky:

Ťápina (neplést s Ťapinou) ...	... a Vimpi s Budulínkem.

Inu, dopoledne na státním ouřadě v neouřední den.

K jejich cti budiž řečeno, že princip na poněkolikáté pochopily, k preciznosti se však už přinutit nedaly. Pak se divte, že když slyším vo inžinýrech nebo právníkách, že mi naskakuje vyrážka:

Pro ilustraci - zleva: Egi - technik obyčajný, Ťápina (neplést s Ťapinou) - Ing., Vimpi - Ing., Budulínek - JUDr.

Doktoři stávkují. Rádi by pracovali, ale pojišťovny jim neplatěj.

Korejci hodlaj pracovat v Česku. Rádi by si tady na to postavili automobilku. Tedy z Koreje by tu pracoval pouze menežment, dále by tam pak taky pracovalo dvanáct tisíc Cajzlů. To se ovšem nelíbí tam jakémusi zelináři, ten už tam pracuje, ovšem bez té továrny. Má pole a pěstuje na něm zelí. Z myšlenky, že by měl přestat pracovat, ho jímá mdlo.

Do toho ještě odbory, podpory, odpory, Škromach a kdovíjaký jiný hnusný elementi.

A to je jenom zlomek toho, co jsem pochyt při pročítání zpravodajství.

Všichni dělaj, jak dyby tá práce byla bůhvíjaký terno.

Možná su atyp, ale třeba dneska ráno, když jsem něco po půl jedenácté vstával do práce, byl jsem docela pěkně nasranej. Při představě, že bych tam čistě hypoteticky měl bejt vod vosmi, se mi dělá šoufl.

Trochu mi to připomíná ten vtip, jak před jakýmsi ministerstvem demonstrují nezaměstnaní: "Chceme práci, chceme práci ..."

Z vedlejší továrny vykoukne fabrikant, ukáže na jednoho takovýho čičmundu a povídá: "Tak pojď, třeba ty, budeš pracovat."

"A proč zrovna já ???"

Sháněl jsem knihu. Jednu. Starší, ojetou. Konkrétně od Antonína Lišky - "Jak se plaší smrt", kdyby to teda někoho zajímalo.

Nalezl jsem v dalším webovým antikvariátu s famózním jménem Počta, za asi třicet nebo padesát korun. Tak nějak.

Nebudu si přece vobjednávat jednu knihu za i dejme tomu těch padesát korun, abych zaplatil poště dalších šedesát za dobírku. Zkouk jsem ten seznam trochu důkladněji.

Ve čtvrtek v deset večer jsem mailnul objednávku, maník (tedy pan Počta) mi ještě v jedenáct v noci odpověděl, že zkontroluje, v pátek zabalí a pošle. Včera jsem měl ve schránce lístek o uložení zásilky.

Na počtě jsem si vyzved počtu od Počty. Vysolil jsem osum a půl kila, mám šestnáct knih. Kurva, to su zase spokojenej. To si zase počtu ...

Vedoucí z golfíku - Harpagon Spojka - usmyslel si, že bude v pátek slavit svoje čtyřicátiny. Má je sice až kdysi v prosincu, ale to si s velkou pravděpodobností dovolí se odebrat na dovolenou, pročež hodlá mocnou pitku uspořádat teď. Ostatně taky dělat v prosincu mejdan v zavřené vymrzlé hospodě, to by byla asi dost blbost.

Bohužel v tom mám figurovat i já. Mám mu tam fotit jeho, opilce, jeho opilce a jeho - opilce, dále pak hovňostroj a vůbec všechno, co se kde namane. V závěru jej mám odvézt domů, protože prý netuší, v jakém bude stavu. Má asi nějakou sníženou hladinu předvídavosti, já to například tuším docela přesně.

Dneska ještě cestou z hospody se slepejšama jsem se tam za ním stavil domluvit. Z hospody do hospody, tak nějak to má vypadat.

Hard core - Pivouk, Šóší a Méďa Béďa - už to mělo pro dnešek za sebou, i tak tam zbyla vybraná sestava: Škaredák, Piveta, Žábina a Plešatej Vejťa, ten už měl taky nakoupeno, že se rozmazával, po několika marných pokusech o jakousi artikulaci se zvedl a zmizel ve tmě.

Harpagon si vzpomněl, že když už jsem tam, moh bych ho zase hodit domů, dneska. Tak shnilýho člověka, aby jeden pohledal. A jelikož byl v dobrém rozmaru, napadlo ho, že bysme mohli cestou rozvézt i Vejťovu Žábinu a Pivetu.

Inu co? Harpýš to platí, rád udělám dobrej skutek. Pak bude zas brečet, že takovej zákazník jako já je na posrání, to se furt nechá někam vyvážet, vstupenky dělat, letáčky tisknout, pak se diví, že při mé spotřebě dvou kofol na tejden su furt na svým votevřeným účtě hrubo v plusu. Vopravdu - jediný prachy, co jsem mu letos dal, byla tisícovka, kterou jsem si od něj den předtím půjčil, abych se nemusel courat až kamsi k bankomatu. Sezóna v prdeli a Spojka mi pár kil ještě visí. Hmm, hmm.

Jo, ale s tím dnešním odvozem ...

Jsem si hodil jenom předtím věci domů, netrčel jsem tam v hospodě celo dobu, v mezičase jsem si udělal kus práce. Ještě jsem dumal, co budu pak asi tak dělat, pečivo jsem dneska nekupoval, mám tam s bídou čtyři krajíčky chleba, to si mám uvařit polívku? Nebo ten chleba se salámem a dorazit se zepár tatrankama, banánama a půlkilovým jogurtem? Mhm, dyž já mám chuť spíš na slaný, ale samotnýho sejra nebo párky, to zas není vono.

Cestou jsme vysadili Vejťovu Žábinu, ať si jde pohledat toho svého ztracence, následně pak Pivetu. Odvez jsem Spojku.

V autě mi po Pivetě zůstala igelitka. Cvičně jsem zkontroloval obsah, co by to tak mohlo bejt, jak moc o danou záležitost pečovat?

Óóó, ale to nemuselo bejt - deset měkkoučkejch rohlíčků a půlka čerstvýho chleba.

No nic, přece jí to v jedenáct v noci nebudu vozit kamsi do prdele, pokud v tom není nic cennějšího, nebude to až tak postrádat. Prostě to sežeru a v pátek jí to zaplatím. Přece nebudu trpět hlady a schovávat to, co by taky Piveta v pátek dělala s dva dny starejma rohlíkama a chlebem?

Docela jsem se poměl. Su zvědavej, jak se bude ráno tvářit její Kadel bez snídaně a co jí řeknou parchantéros, když jim místo svačinky do školy naordinuje dietku.

To už ovšem není valně můj problém.

Jdu ještě přece jen na ten jogurt.

Na rozdíl od včerejška jsem na dotaz servírky jídlo pochválil - kvantitu i kvalitu. Ovšem v mé tradiční obědové hospodě. Vůbec jsou tento tejden ty servírky nějaký zvědavý. Avšak poblífka 0,33 l krupicová s vejcetem, kuřecí stehno, nádivka a brmbory, to si vykoledovalo i kompliment šéfkuchaři.

Na rozdíl od pátku se mnou tramvajová doprava MěHroDu zkolabovala až odpoledne cestou z práce. To snad nasere ještě víc. Mám na ty šaliny nějakej neblahej vliv. Budu fakt muset přesedlat na auto asi trvale.

Na dveřích vod domu se po čase zase vobjevila cedulka, že dne tolikátýho a tolikátýho přijde plynoboy vodečíst stav na plynometru. V případě nepřítomnosti je možno opsat a zanechat na lístečku na dveřích od bytu, případně zavolat na uvedené telefonní číslo - 607 a nějaký drobný. To tam dřív tuším nebejvávalo, nebo jsem si toho nevšim. Vypadala ta cedulička předtím jinak, todle je nějakej novej vzor.

Tůůů, tůůů ... cvak, chrch ... "Vopičková, vodečty, prosím."

"Dobrej den, na baráku na dveřích máme napsáno, že hodláte snad šestýho v nějakou naprosto neuvěřitelnou dobu kolem poledne přijít na inšpekci plynoměrů, to já bohužel pracuju, tak vám volám ..."

"Ano, a vy nebudete doma. Ale kdybyste si to přečet pořádně, máte tam taky napsáno, že to můžete nechat na lístečku nebo nahlásit telefonicky."

"No dyť vám to povídám."

"Co to?"

"Vždyť říkám, nebudu doma, tak vám volám, jak tam bylo napsáno, tedy poté, co jsem si to pořádně přečet."

"Eh, promiňte, já myslela, že mi už zas někdo chce vynadat, jako dycky."

"Co se hned plašíte? Já se domníval, že největší paranoik v okolí su já. Tohle číslo tam bylo za tím účelem napsaný, eště vás chcu pochválit, jakej je to dobrej nápad. Doma nebudu a na nějakej pitomej lísteček bych zas tuty zapomněl, vy byste v tom měli bordel, já bych v tom měl bordel. Takhle jdu vokolo, přečtu si papírek, naťukám si číslo do telefonu, vyjedu výtahem, zajdu na hajzlík k plynoměru a vyřídím to s váma rovnou a eště s předstihem. To nesmíte hned ze startu jančit."

"Aha, voni většinou lidi si všimnou akorát toho čísla, zavolaj, seřvou mě, že jim ten termín nevyhovuje, bez brejlí to na tom plynoměru nepřečtou, tak to beztak napíšou na lístek za dveře."

"No vidíte. Tak já vám to kompenzuju a chválím vás, eště to moct poslat mailem, nechybělo by k dokonalosti nic. Snad abysme přikročili k plynoměru, teda já už su u něho přikročenej, co chcete všecko z toho vědět?"

"Číslo plynoměru, číslo domu a bytu a hodnotu v černejch políčkách před desetinnou čárkou ..."

Prosté, milý Watsone ...

Potřeboval jsem kolem poledne služební auto, abych si moh zajet na návštěvu do jedné z bejvalejch prací - do školy pro slepejše. Na kafe, za pár známejma, poklábosit. Mimochodem dát cosi do servisu, aby se to dalo považovat za služební jízdu.

Jelikož venku zas chcalo jak zjednaný, nikdo se nikam nehnal a auto od víkendu parkovalo na "píčovatelské službě", našem odloučeným pracovišťu, cca tři ulice vod ouřadu. Mrzce jsem si tam musel dojít.

Ale aspoň jsem si při tý příležitosti poblíž zašel na voběd do hospody, kde jsem ještě nikdy nebyl.

"Chutnalo vám? Všechno v pořádku?"

"Ušlo to."

"Ušlo?"

"Kvalita dobrá, kvantita pokulhávala, ale na to su zvyklej."

"Vám se to zdálo málo? Hmm, hmm, to je mi líto, ale ještě si snad nikdo nestěžoval."

"Já si taky nestěžuju, vy jste se ptala, tak vodpovídám. A výslovně říkám, že to není nic nevobvyklýho, já sežeru jak menší cirkus, tedy že si z toho neračte nic dělat."

"Vy že nějak víc jíte? Při vaší postavě?"

"Klamání tělem. To neznáte moje večeře - jak na tom není napsaný 'porce pro 2-3 osoby' nebo 'rodinné balení', ani se nenamáhám kvůli takové jenom chuťovce vohnout ve vobchodě k regálu."

"Ale víte, že vám to asi i věřím? Svýho času chodil sem jeden, takovej jak vy, delší, hubenej jak z Dachau, ten si taky nestěžoval. Ale dával si obědy rovnou dva."

"Však to někdy dělám taky. Tady jsem to neznal, tak jsem si to musel nejdřív vočíhnout. Dovopravdy nebuďte smutná, pro dnešek si dám za chvílu svačinku a příště to napravíme, platí?"

Musel jsem natankovat, přeci jenom výlet na "Kótu X" mi udělal trochu provětrání v nádrži a pomalu už jsem dneska jezdil tak na výpary v hadičkách.

Při té příležitosti že bych moh odstranit ten flek od té nálepky na kapotě. Lepidlo a barva ze samolepky, to by benzínem mělo jít, nejsu si jistej, jestli doma nějakej benzín mám, tak jestli pro něj mám jít kamsi do drogérie nebo si vodlejt přímo u pumpy? Zaplatit to musím tak jak tak, tady su přímo u zdroje.

Cákl jsem čtyřicet litrů do nádrže a trochu na hadr do hrsti. Sajrajt z haubny pustil.

Co jsem nedomyslel, byl fakt, že od té benzínky musím ještě dojet domů a ten intenzívní benzínovej puch, kerej se mi linul z ruk, ten rozhodně nebyl nějak povzbudivej. Aby to nakonec nebylo to "vovlivnění jinou těkavou návykovou látkou" nebo jak. Každopádně smrad, že by jeden pad.

Dotázal jsem se na toaletu, že si potřebuju vod toho benzínu vopláchnout pracky, slečna mne poslala kamsi do dveří. Kokosový mýdlo. Hmm.

"Tak co, pomohlo to?"

"Jo, smrdět benzínem Natural, to umí každej vořežprut. Ze mne teď táhne benzín Coconut, to je ukrutná vzácnost."

A přikoupil jsem do auta stromeček smraďáček. Beztak to tam chtělo trochu "osvěžit", ten luft tam byl už takovej hustší delší dobu.

Takže jo, kombinace smradů: benzín - kokos - zelené jablko, to je jenom pro fajnšmekry. Fetoše. Sebevrahy.

Vyvzpomněla si na mne Štrycla. Ta kámoška vod máti, ta druhá duchna, co s ní byla na jaře v lázních. Prej že když já "dělám do těch počítačů", tak jestli bych se u nich nestavil a nekouknul se na jejich počítací stroj, evidentně ku prudění okolí zdroj. Prej jim jejich mladí koupili nějakou ojetinu jenom tak na naučení, tak jestli ty jednotlivý díly k sobě pasují.

Aha. Na naučení. Zlatý voči, holoubkové, zabavit a zaměstnat vás chtěli, to já musím vědět nejlíp, já takhle máti nastěhoval počítač domů už před notnou dobou. Pro gerontíky je to skvělá věc, viz třeba máti nebo sósed Vyhlídka, dyž chcou napsat třířádkovej mail, maj hnedle celodenní bojovou hru. Jenom to musí mít člověk tak vykoumelený, jak ti mladí vod tej Štrycle - přijít, vyházet do pokoje a zas se zdejchnout sto kiláků mimo město, né jak já, ťulpas, že jsem nezdrh dostatečně daleko. Teď mám máti, ta má počítač, na krku mám voba. A včíl eště Štryclu. Radost jako sviň.

Inu, podívat se tam musím, máti jí to sice snad nijak extra neslíbila, ale zas co kdyby - aby nebyla za tu špatnou vona. Když su za špatnýho já, to mě pranic nehryže, to je můj denní chlebejček. Tedy podívat se a preventivně jim to rozmluvit pro příště.

Přišel, podíval, viděl. Abych zachoval dekórum, i jsem na stroj šáhnul a provedl zásadní opravu - zapojil kabel od klávesnice a kabel od myši.

"Vy jste zlatej, pro vás je to maličkost, to víte, my tomu tak nerozumíme ..."

To je pochopitelný, kdepak bez hlubší znalosti zastrčit kabel od klávesnice do díry s nakresleným vobrázkem klávesnice a kabel vod myši zastrčit do díry s nakresleným vobrázkem myši. Na to musí bejt člověk notně erudovanej.

"... eště jak nám měnili ten procesór, tak nám v tom nadělali zmatek, že se v tom teď nevyznáme."

"Měnili procesór?"

"Ano, ten předtím stál vedle monitóru, tendle leží pod ním."

A jo, procesór stál a teď leží, no jasně, baba rozezná jenom monitór, klávesór a myšór, někde pochytila něco vo procesóru, tak to muší bejt ten zbytek, dá rozum. Ale furt lepčí, než jedna kolegyň, ta temu 'zbytku' říká "motór".

Zapnul jsem, fungovalo. Šteloval jsem se ke dveřám.

"Děkujem moc, teď budem koukat do té knihy a uvidíme, jestli z toho něco pochopíme."

"Určitě pochopíte, základy podle rozumně napsané příručky pochopí opravdu každej." Kurva, po kom já su tak prolhanej? "Nebo teďka pro důchodce dokonce pořádaj kurzy, to by pro vás mohlo bejt jak dělaný, buď bezplatný nebo za nějakou úplně srandovní cenu, to se zeptejte mojí máti, ta už chodí do třetího ...," jo, do třetího opakování toho stejnýho a furt ví lautr hovno, hehe. No hlavně, ať nechcou nic už po mně.

"Tak ještě jednou díky, co jsme dlužní?"

"Dlužní? Už jste přece poděkovali, dokonce dvakrát, dlužní nejste nic, to byla skutečně prkotina, hlavně, jestli mám bejt upřímnej, tak si do budoucna na takový konzultace sežeňte někoho normálního. Víte, tohle byla blbost, i čas jsem si jaksi tentokrát dokázal přeorganizovat, ale jak by došlo na nějaký vysvětlování, to by bylo špatný, to mi prostě nejde, su u toho děsně nerudnej a vůbec je se mnou tuze špatná domluva."

Nahrála mi, tak jsem se jí to snažil podat co nejtaktněji. Teď jenom jestli to pochopila ... ?

To je taková jakási hloupá paintballová akce od party ze Zálesáka. Tedy především paintballová, hloupá proto, že mne vždycky zastřelili. Ani to by až tak nevadilo, ale kurva, proč zas tak pitomě?

Vstával jsem v šest ráno. No nekecám, v sobotu, v šest ráno a ještě dobrovolně. Pravda, s dopomocí (Ilicz coby přítel na telefonu), leč vstal jsem. Už to samo o sobě je dost divné, ne?

Pak už ráz na ráz - vyvenčit pséky, by si Ťapinka mohla přispat, vzít krosnu a tukem skrz naskrz promořené kanady, bojové vozidlo Všiváčka a hrr na ně. Prozatím hrr do klubovny, naložit půlku mančaftu, druhou půlku naboxovat do auta veliteli Jendovi a tentokrát bez nějakých okolků a zdržení přesun do "prostoru X" - v 9:45 u hospody v obci Leštinka, jak nám bylo sděleno. Načas. My načas. Jenda se svou bojovou Schade HundertFünf plus mínus fous. Žádný drama.

Obdrželi jsme:

- informaci, že jsme útočný tým U2
- mapu
- souřadnice našeho ležení, nepřátelské kóty a výřadiště mrtvejch.

To by v zásadě stačilo.

Jen ta vesnice mi byla nějak povědomá. A taky ta mapa. A souřadnice.

Šajze, dyk von je to ten samej barák, co loni. No tak to teda potěš klobás, to byl hnusnej masakr. Nedobytná pevnost, solidní sehraná obrana a útočníci jak na safari. Ó jéje, to je zase radosti. Ale zas aspoň známe terén, vono to nějako dopadne.

Zavezli jsme auta na lesní cestu k lomu. Vyhrabali jsme auta na lesní cestě u lomu z bahna, zaparkovali jsme přeci jenom o kus jinde, kde nebyl až takovej marast. Vozidla jsme si předpisově označili samolepkama jako "bojová", aby po nich obránci směli střílet, buď v akci, při průzkumu nebo pro povyražení. Veselá věc. Až v neděli jsem zjistil, že samolepka jde z kapoty dolů, ale jenom jako fólie, barvu a lepidlo nechá. Taky moc prima.

Zkoušel jsem ze své podřízené pozice navrhnout, ať si každý (stejně jako třeba já) vezme z vozidel to, co bude po následujících čtyřiadvacet hodin potřebovat, to lze zakutat v ležení a odtam čerpat zásoby. Velitel Jenda velkoryse zavrhl. Vezmeme to nejnutnější, pro zbytek se v případě potřeby vrátíme. Oblečení, jídlo, pití, spacáky, příslušenství ke zbraním a nadbytek munice je pro břídily.

Nalezli jsme naši pozici a utvořili ležení. Stanovili vnitřní komunikaci a zabezpečení - sčítání lidí, vzájemné krytí, hesla, operace se spojovací technikou - aby to zas nedopadlo jako loni, kdy se dokázali bavit vysílačkama o tom, že "Je únor v přístavu? Je únor v přístavu?" a "Krtek je v díře, opakuji, krtek je v díře" asi dvě hodiny, aniž by jeden nebo druhej pochopili, co tím chtěl básník říci. Dvě hodinky v noci ležet na průzkumu v metrové trávě v rose a čekat, až se velitel s radistou vypíčovinují a začnou se bavit normálně, aby se shodli, kde jsme vlastně my a kde je ležení, abysme teda těch sto metrů mohli dojít, to nebyl žádnej med. Tomu bylo pro letošek třeba předejít.

Přišel čas "T" čili poledne čili zahájení operace.

Následujících šest hodin jsme místo průzkumu a případného boje vpodstatě strávili opakovanými cestami k bojovým vozidlům, kupříkladu pro oblečení, pro jídlo, pro pití, pro spacáky, pro příslušenství ke zbraním a pro munici. Obzvláště adrenalinovou patrolu k autům a nazpět dokázal zorganizovat třeba paranoik Šedák, jenž při své rozvinuté obezřetnosti svedl udělat z cesty necelých pětset metrů tam a necelých pětset zpátky víc jak hodinovou záležitost. Ostražitosti není nikdy dost.

Iniciativně si nás vyhledal třetí útok, kterým už bylo v jejich ležení smutno, bylo jich jak do mariáše, přidali se k nám, tedy už jsme se povalovali kolem našeho v palebné síle patnácti mužů plus válečná reportérka Lill, takto Iliczova pích..., ehm, přítulkyně. No, povalovali, to taky není až tak přesné, stále pokračovaly transporty k parkovišti a zpět a ostrůvkovité výpady proti narušitelům - houbařům, chatařům a rodinkám s kočárky. Rozbít ležení u turistické značky se jevilo z tohoto pohledu jako strategické oživení.

První incident nastal, jakmile se k večeru začala nudit i obrana. Když viděli (resp. neviděli), že útok se stále - eufemisticky řečeno - koncentruje, vydali se též na obhlídku, cílovou budovu nechali střeženou jen laxně dvěma nebo třema vobráncema (z jedenácti) a zbytek šel na špacír. Při té vzdálenosti a bordelu, co jsme dělali, nebyl až tak problém si nás najít.

"Kontakt, kontakt, zaujměte obrannou pozici," vydal Jenda striktní příkaz k zaujetí nacvičené formace, "vy dva tamhle, ty drž zadní stranu, Egi - ty s Fíďou támhle ...," ležérně máchnul rukou k nepřátelské rojnici. Jo jo, vodjakživa jsem byl nejspokojenější, když jsem byl někde první na ráně. V tomto případě i doslovně.

Každej si našel nějakej ten šutr nebo terénní vlnu a začalo vzájemný postřelování pozic, odbornou terminologií se tomu říká "vochcávání", nijak nebezpečné a mimo účinný dostřel a možnost míření, prostě jenom tak vesměs nazdařbůh pálit směrem na nepřítele s cílem udržet ho u země a dát možnost vlastním k nějaké rozhodnější akci. Nic extra nebezpečného, trefit vás může tak maximálně nějaká zbloudilá nahodilá kulka - jako třeba mne. Kurva. A eště tak blbě - do zásobníku, leč dle zdejších pravidel je to platný zásah. Vlastně jsem si toho ani nevšim, ještě jsem zepárkrát cvičně vystřelil, až jsem si všiml, že mi z toho kape barva na ruku. Tedy jsem se coby mrtvej sebral a šel pali. Ach jo.

Přestřelka se nakonec vyvrbila jako docela solidní, avšak relativně vyrovnaná, mrtvejch zhruba stejně na vobouch stranách, leč zapůsobila početní převaha, patrola obrany se musela stáhnout a útok pozici udržel.

Dík tomu randálu nás nakonec našel i útok číslo jedna. Fantastické, my se vlastně nehli z fleku, věnovali se jako mravenečci přenášení po troškách věcí z aut a naráz jsme byli spojení s ostatníma útokama a ve vší parádě.

Pročež se velitelé a jejich zástupci mohli sesednout a začít plánovat útok. Od šesti do sedmi mluvili ještě o podvečerním, až zjistili, že je tma, do osmi rokovali už o útoku ranním.

Zbytek podvečera jsme strávili vycházkově a vyjížďkově. Kdosi přišel s informací, že obrana je tutově v hospodě. Uspořádali jsme výpravu. Jedenáct ozbrojených maníků, že vtrhneme do hospody a chlastající obránce zaskočíme, buď budou grandi a uznají v tomto bodě prohru a ztrátu jednoho života pro každýho kontumačně, nebo je klidně vystřílíme přímo v té krčmě. Tak zněl plán. Drobný nedostatek byl, že informace se už nezmiňovala, ve které hospodě (a především vesnici) že to má bejt. Logicky se nabízela Leštinka, kam jsme se také přesunuli. Až za rohem od návsi velitel Jenda zarazil oba přepadové týmy a chvíli vážil, zda ještě počkat a obhlídnout to, nebo na to jít z voleje stylem S.W.A.T. Nakonec prozíravě dopředu vyslal jednoho průzkumníka s vysílačkou, čímž se sice následně akce vyjevila jako bezpředmětná, ale zabránil tak mocnému faux-pas. Pravda, ta svatba tam byla taková nudná a o zpestření si přímo říkala, leč ne všichni svatebčané jsou obvykle k takovým kratochvílím náchylní.

Ač se ještě chvíli rokovalo o možnosti alespoň tedy unést nevěstu a ženicha pumpnout o několikero kilogramů a litrů poživatin, však sehranost a vercajk bysme na to měli, Jenda chladně a moudře využil svého velitelského veta a podobné povyražení nám - k notné lítosti některých - zatrh.

Bojovým vozidlem jsme ještě propátrali několik okolních obcí - opět bez úspěchu.

Jelikož byla půlnoc, šli jsme spát a doufali, že podobně se zachová i obrana a - i když zná naši pozici - nepřijde nás ve tmě nějak bezhlavě vykosit. Přece jenom to už by nebyla hra nebo cvičení, to by bylo vo držku, a to i doslovně. Stejně tak padl plán chodit je v hlídkách naopak prudit, jednak ze stejného důvodu, druhak by to bylo plýtvání materiálem a silami, přeci jen ten ranní útok měl co možná rozhodnout ...

Podestlal jsem si kožu z ufona, zabalil se do spacáku (Husky-Exile, ukrutně dobrej pytlik) a polního prezervativu, boty a bundu jsem si tradičně složil pod hlavu, pušku na dosah (přeci jenom - jistota je kulomet), ochrannou masku vedle hlavy a pod ni baterku, cigára, zapalovač a pár dalších nezbytností. Ještě si pamatuju, že jsem si položil hlavu ...

Vstal jsem na první oslovení, tedy se tak domnívám, určitě první, jež jsem aspoň registroval. V pět ráno se po mně nemůže chtít nějak nic moc víc. Vopravdu - včera v šest, dneska v pět, to celý o víkendu a eště dobrovolně. Čumíte?

Každej maximálně něco málo zhltnul, trochu si porovnal ksicht, výstroj a výzbroj a bez většího lelkování a okounění jsme se dali na přesun, plán byl jasnej už od včerejška, šlo o čas.

Část prvního útoku nocovala ve svém ležení. To mělo svůj důvod. Ostatní na naší základně. Následovat mělo zhruba toto - U3 plus ten zbytek jedničky vyčistí skalky a pás lesa za domem, zneškodní pokud možno tiše případnou hlídku (ač na její existenci nikdo moc nevěřil), zaujme pozici a vyčká. Ta oddělená část prvního útoku podnikne klamný manévr - takovou kamikadze akci: půjčili si v noci Jendovu bojovou Schade, s ní najedou co nejblíž k domu. Dost lidí mělo v živé paměti, jak bojové vozidlo zatopilo jinak neprůstřelné obraně loni. Tentokrát mělo jít o odlákání pozornosti. Ano, auto patrně vyřadí z provozu (pravidla hovoří o deseti zásazích do čelního skla), posádka se bude krýt za "vrakem" a pokusí se neschytat to hned. I tak byli vybraní ti, co ještě měli oba "životy". V tu chvíli přijde čas pro druhý útok - náš. Ten to vezme ze strany, tam je taky les a pak taková škarpa, tou se pokusí granátometník Ilicz a ženista Fíďa dostat k budově a jebnout jim tam ňáký jednu dvě vojenský dýmovnice. A pak se uvidí, pak už musí přijít centrální invaze hlava nehlava.

Plán hezkej.

Zlínský třetí útok se odebral na čištění skalek a lesa, což byla poslední věc, kterou jsme o nich slyšeli, přinejmenším z vysílačky. Ta se jim odebrala do věčných lovišť, my netušili, jak to vypadá tam, voni nevěděli, co podnikáme my. Zato se ozvala detašovaná skupinka z U1, těm se slavné bojové vozidlo nepodařilo nastartovat. Pravda, ono kladlo odpor už dřív, ale většinou po úporném trápení aspoň chytlo. Takže to máme - bez krycího manévru a průzkumná četa kdesi v hajzlu. Bezva.

S tou trojkou šlo ještě něco dělat. Za nimi byl vyslán Šedák (byl na kraji a měl funkční vysílačku) plus jeden - ehm, tedy plus já. Stál jsem hned vedle.

Změna instrukcí - Brno začne se zadýmovacím útokem na vlastní pěst, jak uslyšíme první maglajs, máme jim z lesa přijít na pomoc. Odloučené družstvo jedničky prostě počká, jak se to vyvrbí, bez bojového vozidla měli blbou pozici - přímo přes louku jak na střelnici.

Jenom jsme tím prosrali takovou tu krásnou chvíli těsně před svítáním, kdy už je vidět, ale nejsou rozeznatelné barvy. Nejúčinnější. Ale to pro tento záměr nehrálo až tak roli.

Se Šedákem jsme se se skupinkou na skalkách opravdu spojili, tlumočili záměr a vyčkávali. Chvíli. Pak se ozvaly první salvy. Tak do toho ...

Já se snažil dostat z druhého boku kolem křoví, tam tu část už jsem znal, loni jsem tam absolvoval asi dva výpady, nějaký stromy, šutry, roští, tam se dá docela pohodlně vykukovat zpoza rohu a operativně se přizpůsobit situaci, odtam bych měl mít výhled na tu naši skupinu. Těm se zatím podařilo skutečně umístit dýmovnice, sice ne dovnitř, ale aspoň tak, že to šlo na dům a ne třeba na nás. Strhla se přestřelka. Ta ovšem probudila část obrany spící - trochu proti pravidlům, ale hlavně kurevsky proti předpokladům - v zaparkovaných neoznačených autech na kraji louky. To se jim, pochopitelně, ale vůbec nelíbilo, zvlášť ne to, co viděli. Pročež začali naši stranu kropit ze dvou automatů. Ještě jsem se domníval, že jde o nějakou zbloudilou "friendly fire - přátelskou palbu", že snad někdo z našich střílí přes nás na barák, otočil jsem se ... a chytil to přímo do ksichtu. Kurva.

Zas tak blbě. Pro tento den jsem ani neodjistil zbraň. Do prdele zasranýho ...

Jo, ta de-motorizovaná část prvního útoku to pozorovala z několika metrů, ale váhali a nevěděli, co si o tom zprvu myslet. Pak snad dva ze tří těch automobilních spáčů vystříleli, třetí zdrhul do lesa, kde ho beztak po chvíli sejmul někdo jinej, to by mohla bejt i útěcha, někdo to vodsrat musí, ale že bych z takové útěchy tančil hula-hula, to asi ani ne.

Čili já měl "game over", posléze se přidal náš ženista Fíďa, ti dva z obrany, co mne zastřelili, ti se sice ještě vrátili do hry, ale po chvíli byli zpátky taky už natrvalo a pak už to šlo jeden za druhým. Někdo holt bejvá první, buď jsem byl nešikovnej, nebo jsem měl pech, případně vobojí. Osud. Na druhou stranu jsem si zašel do ležení pro baťoh a jako první mrtvola jsem měl teplý kafe. To by taky šlo.

Útok obraně tentokrát slušně zatápěl. Obojí byli letos početně slabší, spodní patro bylo vcelku nehlídané, tam se probojovali, sem tam je někdo postřílel shora, jednou se omylem útočníci vyvraždili mezi sebou, jindy nalítli obránci, kterej jim nakukal, že je z útoku, aby je pak následně pokropil z automatu. Naopak to obraně dávali chvilkama docela sežrat vlastnoručně vyrobenejma granátama a jinejma lahůdkama.

Vlajka ovšem stejně nepadla. Ještě do toho začalo ošklivě chcát, obou skupin už bylo jak do mariáše, ne-li rovnou na pexeso, rozhodčí to radši odpískali. Ono dobývat barák, to je holá blbost. V reálné situaci se to řeší leteckou a dělostřeleckou podporou. Vykouřit od tam někoho zabarikádovanýho pozemním útokem, to může bejt docela oříšek. Nejsou-li na místě rukojmí a není-li třeba budovu zachovat pro budoucí generace, nikdo by se s tím takto ve skutečnosti nesral a rovnou to srovnal se zemí.

Na závěr ještě hlavní organizátor Rosťa vyvolal při zhodnocení asi hodinovou debatu o principu a pravidlech. Že vítá všechny připomínky například stran absence označení skupin, kdy se kdokoli může vydávat za kohokoli, což naposled ve větší míře používali hoši od SS-Standartenführera Otto Skorzenyho, ale jelikož je posedlej nějakýma zpravodajskýma hrátkama a diverzníma partyzánskýma akcema - je patrně jedinej, kdo se domnívá, že někdy někde bojují dvě neoznačené partyzánské skupiny proti sobě - připomínky bere, zůstane však po jeho. Zas to bylo k něčemu dobrý - při této plodné rozpravě přestal ten největší slejvák.

A jelo se domů a to je tak zhruba všechno.

(Teď jenom kdy z Ilicze a reportérky Lill nějaká ta fotka)

Jak mám poslední tejdny pakárnu jak zvon, furt se vyvážím autem, to chlastá benzín, znečišťuje ovzduší, potřebuje někde parkovat, člověk ho musí zamykat, nezapomenout zhasnout světla (na to mám naštěstí takovej ten hnusnej bzučák), zabrzdit a tak. Eště furt nějaký ty kolizní situace, kolem právnické fakulty už se zase vrbí lovná svoloč, no chtělo by to pauzu.

Dneska mělo bejt volněji, čistě teoreticky.

Rozhodl jsem se dát zase trochu pokóřit roční šalinkartě a vyrazit do práce MěHroDem.

Pětadvacetiminutové čekání na přestup, když zkolabovaly tramvaje v celým sektoru, mi bylo odměnou. Skoro hodina čistýho času. Na pět kilometrů - docela terno. A za to chtěj platit, haha. Eště nějaký repete a začnu chodit pěšky - vyjde mi to časově nastejno, levněji, když nepočítám amortizaci bot, vovzduší znečistím jenom v tom případě, že si do kroku zabzdím.

Pak jsem dík různejm peripetiím beztak trčel v práci do večera a podobnou anabází se musel kodrcat zase zpátky. Ble.

Pavlovi aka Aderovi se ve ve středu poskládaným počítaču vodporoučel disk, naštěstí eště bez nějakejch důležitejch dat. Půjčil jsem mu náhradní a tento budu muset reklamovat.

Ouřadovýmu dvornímu autoškolníkovi taktéž Pavlovi (co nám dycky každej rok dělá PŠM) se v ten samej den ve starým počítaču taktéž vodporoučel disk. Zálohovanýho neměl nic. Většinu dat jsem mu z toho vypáčil, menšinu bude muset oželet. K většině naštěstí snad patří například oučetnictví, což je dobře. Bude moct zaplatit daně, ze kterejch je financováno moje zaměstnanecké místo v byrokratickým státním aparátu, abych si v pracovní době mohl hrát s opravou jeho počítače. Skoro takový finanční perpetuum mobile.

Na večer se mi objednal na návštěvu pan RoboCop, ex-kolega od "KamSeNaNásHrabete?". Pravil, že potřebuje opíchat králíka a kočku. Zprvu mi bylo podezřelé, jakou roli mám v jeho zoofilních hrátkách plnit já, naštěstí posléze upřesnil, že píchat se bude s MVDr. Ťapinkou, ode mne potřebují jenom byt. No fajn, Robo s Ťapinkou budou píchat v mým bytě s králíkem a kočkou nebo tak nějak.

Realita byla prozaická, o to hrůznější.

Pan RoboCop svého času měl na návštěvě kýho pošukanýho rodinnýho příslušníka se zpovykaným šklebákem, harantě předvedlo Robovi v kvartýru menší tajfun, aby věděl, že na návštěvu zváti rodinky s parchantéros, že to je za trest. Přinejmenším, nemá-li hostitel tajnou zásobu hraček či lépe policejní pouta a roubík.

Při první následné pařbě kolega Robo zakoupil v opilecké pýše v non-stop zverimexu králíka. Při druhé odlovil toulavé kotě, by si měl králík s kým hrát. Je to rozumné, část doby se v mládí zabaví chovanci mezi sebou, v dospělosti se dají využít ke gladiátořím zápasům pro pobavení případných hostí (jestliže si to už po předchozích zkušenostech s návštěvama sakumprásk nerozmyslel).

Teprv po vystřízlivění zjistil, jak negativně působí alkohol - člověk se dá mrzce nachytat na nízkou pořizovací cenu, už nedohlédne na horizont - provozní náklady.

V jakém stavu pojmenoval kočku Lucinka a králíka Rex, to radši ani nehádám.

Avšak v Robovi se něco hnulo - tím myslím posun v psychice, nikoli pozůstatky divoké pitky. Když už na sebe upletl bič, jal se o svěřence pečovat s pílí nevšední a zaujatostí takřka svatou, při zmínce o ledvinovém pásu propadá zuřivým amokům a dík rozličným receptům na králíky na smetaně je ochoten hlasovat pro znovuzavedení cenzůry ve státě.

To byl i onen pravý důvod jeho návštěvy u nás (to hnutí, né ta cenzůra) - nechat cvičně kočku odsvrabit, odčervit a obé hovátka pak následně nechati Ťapinkou napumpovat několika injekcema, jednak aby zdrávi žili byli, druhak aby se jejich maso stalo pro běžného smrtelníka (kupříkladu mne) nepoživatelným. Hnusný úskok.

Podle zubů jsou jí tak tři měsíce, to musí bejt každýmu jasný na první pohled.	Robo i za tak krátkou dobu získal jasný chovatelský grif.
"Rexíčku, byl bys, prosím, tak laskav, ťuťu, vylezl bys zpod toho stolu a přestal strejdovi okusovat ty kabely od těch počítačů?"	Ale nutno přiznat, že pudy se opravdu hnuly a i v tak ošklivé plešaté hlavě dříme láska k němé tváři.
A už to do nich perou. Tedy pere Ťapinka, ostatní drží. Kočka hrdinně drží při očkování, Robo pro sichr drží kočku. Nerva má většího Robo.	Šup, a zajíc, ehm, tedy králík je v pytli. "Když von už jí asi chybí, oni už si na sebe zvykli a ona ho teď postrádá," konstatuje po chvíli pan Robo. Ano, asi opravdu kočce králík chybí, s takovýmto zaujetím jsem takto šmátrat packou viděl kočku maximálně tak v akváriu.

Mimochodem, jak to tak pozoruju, už se ohromně těším, až si bude Ťapinka nosit takhle práci domů. Ve skříňce morčata, na lustrech netopejři, ve dřezu ňáký ryby, na hajzlu hroch a ve vaně třebas anakonda. Bezva.