Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Říjen 2006

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Úterý, 31.10.2006 ... Nepodstatné detaily ...

To je furt keců, že nemáme jakousi vládu, funkční prej, s důvěrou (jak kdyby někdy někdo nějaké důvěřoval), s mandátem a s jmenováním a dalšíma takovejma malichernostma. Pche ...

Začínám docházet k závěru - no tak nemáme, přinejmenším neškodí.

A všimli jste si, jaký bylo - díky tomu - letos krásný léto?

A když se Paroblbek s Tupolánkem a Klaunem nedomluvěj, bude letos aspoň sněžit? Vono zase vocaď pocaď, když už máme od loňska ty běžky ...

A viděli jste Ťapinku exhibicionistku poprvé v AZ kvízu?

Pondělí, 30.10.2006 ... Výťah opäť nechodí ...

"To už jako odcházíte?" napůl vyvaleně a napůl rádobyvtipně se kolem jedenácté táže mzdová účetní Hejkal. "A my, obyčejní pěšáci, tady musíme bejt do pěti. To bych si to s váma hnedka vyměnila."

"Není problém, mzdy bez nějakých velkých chytáků já zvládnu, vy si vypište příkaz k jízdě, vemte si klíče, vyzvedněte auto. Ve 12:30 se hlaste v hotelu Sigma v Olomouci na školení SS, teda jako Sociálních Služeb. Když tomu trochu šlápnete za krk, můžete se jako bonus někde v McDrivu naobědvat. Předpokládanej konec v 16:00, takže to vidím tak do pěti, pak sto kiláků zpátky, vy eště bydlíte v té vaší prdeli kdesi, tak do sedmi můžete bejt doma. Příjemnou zábavu, pak si vzájemně podáme referát."

A najednou bylo ticho.

Nicméně přiznávám, že takovej odpolední vejlet na školeníčko o už povětšinou předem známých věcech, z něhož mám úžasné čtyři řádky poznámek, s koncem opravdu v 16:00 a kdy jsem byl i se zastávkou v Prostějově před šestou doma, není to zase tak špatné zpestření úředního dne.

Jenom by se u nás na ulici mělo něco udělat s tím parkováním. Když si každá rodina zaparkuje před domem tři auta, není tady k hnutí.

S tím domem souvisí další věc - nejede výtah.

To se stát může, co si tak pamatuju, je to sice podruhé za posledního čtvrt roku, ale zároveň také podruhé za posledních deset let. Já bych z toho kovbojku až tak nedělal.

Nejede tedy už od včerejška, obzvláště ku velikému včerejšímu obveselení tety PraPetry, jíž chůze po schodech činí nemalé problémy. Paradoxně ani ne tak chůze nahoru, ač u toho se svojí mírně korpulentní postavou zrovna nehýří nadšením, ale především pak chůze dolů - kdy přes své mocné airbagy nevidí pod nohy, musí koukat tak tři schody dopředu a z takové výšky ji zas jímá závrať.

PraPetru sice už vzal čert, avšak stav nevýtahujícího výtahu přetrvává.

Dnes se na nástěnce objevilo (jak je v tomto baráku zvykem - anonymní) sdělení: "Závada výtahu je již nahlášena."

Jinak řečeno - zpráva z kategorie: "To jste nás ohromně uklidnili, zrovna tohle jsme si potřebovali přečíst a ukrutně to řeší náš problém."

Copak o to, párkrát se vydrápat do pátýho patra nebo seběhnout dolů mně, Ťapince ani psékům nečiní nějaký až tak extra problém, jen se trochu obávám při cestě s psama třeba takového setkání s Dědkem Zamykačem a jeho nerudným Jezevčíkem Šedivákem, což by kolem půl jedenácté večer mohlo být vskutku obveselení pro všechny nájemníky. On je to totiž už dost nerudný a nevrlý důchodce, který vehementně chňapá uslintanou mordou a až do ochraptění řve na všechno, co se hejbe rychleji než on. Přičemž všechno se hejbe rychleji než on. Řeč je, pochopitelně, o Jezevčíkovi Šedivákovi.

Avšak jak koukám na parkoviště, nikde tu nevidím Dědkův Zamykačův rumunsko-žabožroutský pekelný kočár, čili možná jsou i s Jezevčíkem Šedivákem někde na chatě. Nebo jinde v prdeli. Nebo zase prostě jenom parkují na druhým koncu ulice, kam nedohlídnu, poněvadž já tady mám tři auta? To jsou dilemata.

A ještě tak mimochodem - na jak dlouho můžou průměrnému oberlenému gerontovi ze sedmého patra vydržet zásoby základních potravin?

Neděle, 29.10.2006 ... Drakiáda ...

"Vytřem zrak harantovi s prefabrikovaným drakem?" táže se Ťapinka na Žuráni, kam jsme vyjeli popást draky.

Neprší, vítr fouká. Kde bude foukat nejlíp? Na kopečku mezi rovinama, zněl můj odhad. No, možná ne tak úplně správnej odhad. Vítr na Žuráni fouká, ale tak spíš jako menší vichřička. Si taky ten Napoleon musel vybrat takovej vídrholec?

Moc harantovi s prefabrikovaným drakem nevytíráme (ten zrak), drak sebou dycky škubne, udělá pár zoufalejch votoček a mrdne sebou do oraniště. Hmm - na takovej fukejř to má moc lehký vocasy - a jakejkoliv vocas lehčí než kovadlina by byl moc lehkej. Ač vysypávám všechny kapsy s vocasovejma náhradníma dílama, porád je to málo.

Smutné.

Ťapí drak má po chvíli přeražený žebro, PraPetřin eště uškubnutej potah. Ach jo. To jsem zas něco vymyslel ... Ale podle rosničkářů měl bejt vítr 5-10 m/s, snad nemůžu némlich já za to, že jsou poryvy a nárazy přes 20.

Jdu si do auta pro krabicovýho draka.

A vida - s tím je to lepší: navážu, pustím, prudce se vznese ... a vlascem (tedy silonem coby pouštěcí šňůrou) mi spálí napříč všechny prsty, že vyjeknu bolestí a pustím cívku. To mám ještě štěstí, že se drak nepouští třeba na ocelové struně, to už bych si na kytaru asi nezahrál a s tím psaním by to bylo taky špatnější. Drak letí do prdele, já peláším za ním, krabičák se těsně u silnice naštěstí snese níž a chytne do jakýhosi roští, přičemž se vtipně zamotám do zbytků vlasce a musím se z toho nožem vyřezávat. Podzimní romantika jak z praku.

Největší plezír je to pro psejky, ti jsou hrubo nadšení.

Takže znovu.

Vítr se uklidnil natolik, že si pracky už nepopálím, jen se mi mrcha dvakrát nebo třikrát vyškubne. Běhám po poli a honím cívku silonu jak kokot.

Až na poněkolikáté přijdu na grif. Vítr je tak slabší, že i PraPetra může pouštět svýho draka-mrzáka. Jen Ťapinka nemá nic. Mého šestihranného si vzít ale nechce, prý jí nafoukalo do uší a taky celkem se na nějaký draky může vysrat.

Volím kompromis, dožduchám svýho krabičáka do padesáti metrů nad zem a vrazím ho Ťapi do ruky, ať si taky má chvíli co pást. PraPetra je ze svýho prvního draka v životě ryze nadšená.

Jak říkám - vítr je slabší, ale zase je pořád ten vítr natolik silnej, že vlasec je našponovanej jak struna, z cívky v ruce je slyšet vítr nahoře na hranách draka. Fakt. Na tom principu, jak se podle návodů pro malý haranty dělaly takový ty jakožetelefony z kusu vlasce a dvou plechovek. Já to nikdy nezkoušel a teď to vidím a slyším poprvý. Zajímavé. Takovej dračí telefon. Drak dolů telefonuje, že je nahoře pěknej fukejř, hehe.

No jak malí Jardové ...

Počasí se nakonec změnilo - pochopitelně k horšímu: vítr nepolevil, avšak za silnicí nad vsí už evidentně lilo a kvapem se to blížilo díky větru k nám, i hřmění bylo slyšet. Pročež jsme zahájili ústup. Pouštět draka ve vichřici s bouřkou by už byla úplná kokotina.

Většinu doby lítám po poli jak kokot za ulítnuvším drakem ...	... vymotávám se a vyřezávám se ze silonového vlasce za velkého pobavení psů a soustrastného pohledu kolemjedoucích ...	... a tahám draka od silnice.
Avšak s trochou cviku drak krabičák nakonec i létá.	To je on, pravda, už po několika kolizích se zemí.	PraPetra a její první drak v životě.
Ťapinka venčí mého krabičáka a naslouchá telefonnímu hovoru přes vlasec.		A PraPetra si svého šestiboka fotí na památku. Bouřka je zhruba půl kilometru od nás. Navíjíme a pelášíme do prdele.

Sobota, 28.10.2006 ... Papír na draka ...

Vsadil jsem si na senátní volby. Nesázím často, spíš tak pro zajímavost a dobrou náladu, pár korun, ačkoli uznávám, že teď šly tři tikety řádově do stovek: jedny úplný tutovky, jedny celej zbytek podle mýho odhadu a do třetice podle bůkmejkrů.

Na druhý kolo, to se dá přece vykalkulovat podle výsledků prvního. Támhle vyhrál modrej, vo dvacet procent, sice druhýmu asociálnímu demokratovi daj hlasy komunisti, ale tomu ódéesákovi se zas šikne pár tisíc vod zelenejch a vod nezávislejch. A když připočítám každýmu půlku od lidovců, je to jasný. Aspoň si člověk pobystří mozek.

Většina ODS, černoprdelník ve Vsetíně byl taky jasnej, i rudý enklávy Břeclav, Prostějov i Karvinou jsem odhad.

No můžu já, kurva, za to, že v takové Mladé Boleslavi nebo Domažlicích přijdou k volbám v druhým kole jenom bolševici?

Takže jsem zas nevyhrál nic, Domažlice zpičený nebo Ostrava by mne až tak nesraly, ale ta Boleslav byla křivárna i na ty předem jasný "tutovky".

Sedíme, popíjíme čaje. A do pozdního odpoledne teoretizujeme o stavbě draka. Ťapinka nám k teoretizování ukuchtila skvělé křimické kuřecí řízky - vopravdu, žádnej "windsurfing" jak minule.

Čaj vynikajících vizuálních, čichových i chuťových kvalit ...

Příště, až budu chtít stavět draka, je dobrej nápad předzásobit se nejen špejlema (či modelářskými smrkovými nosníky jako v našem případě), ale třebas i papírem. Já žil v přesvědčení, že tady od loňska musí eště někde zbejvat, a von tady taky někde bude, ale k nalezení nebyl.

To by jeden nevěřil, jak je těžký ve státní svátek sehnat tenkej potahovej papír.

V Tesco-Kradefurtu nemaj vůbec nic. Ani v květinářství se z nich takovej ten tenkej šustivej nedá vyrazit. Sice by rádi vyšli vstříc, vnucují mi různý celofány, divný balicí papíry (zakoupený z druhé strany pokladen v tom Tescu), navrhují mi pečicí papír a kdesi a cosi. Vše nepoužitelné, s díky a s nepořízenou s PraPetrou odcházíme.

Blbert má od čtyř hodin zavřeno (stejně tak ve stejné budově integrované papírnictví a květinářství).

Já snad budu muset vykopat z postele místního velkopapírníka Dandejsa Jandejsa?

Nakonec se zadařilo v Bille - tam maj jakejsi "svačinový papír", roli 30 metrů, šířka 30 cm. Když se to uprostřed slepí, mohlo by to bejt vono - vypadá to dostatečně pevný, přičemž relativně lehký.

Jo, "když se to slepí" ... ona Ťapinka říkala, že se jí to lepidlo nějak nepozdává. Ale při troše síly z tuby neochotně šlo.

Takže večer sedíme u stolu, já předvádím, dámy následují příkladu.

To je to, o čem jsem mluvil nedávno, že by mohla bejt extra prdel - čistě teoreticky jsem měl přesně stejnou činnost předvádět, ovšem v televizi. V receptářu jakýmsi. To já mám totiž spolužačku, spolužačka má sestru. Sestra se zná s Ťapinkou a už několikrát s podobnejma trotlovinama takhle v TV exhibovala. Avšak na draka, aby před kamerou i lítal, si netroufala. Ale dočetla se o nás z loňska, tak že mne zkusí hodit na krk dramaturgyni, která ji neustále prudí ...

Ovšem dramaturgyň mezitím chytla malej kyblik, že s takovou by ukazovali pouštění draků někdy po Vánocích, na sestru od spolužákyně se vysrala a iniciativně si nalezla jiného nebožáka.

Nevadí. Mohla z toho bejt úderná historka, ale mně v zásadě stačí se ztrapňovat tady na webu, v malým takřka soukromým měřítku.

Chce-li někdo vidět v televizi naši "rodinku", ať sleduje příští tejden AZ Kvíz. To by vám mělo stačit.

Tedy jsem si zařídil netelevizní a soukromou manufakturu na výrobu draků doma, každej včetně PraPetry jsme postavili jednoho tradičního šesticípýho.

A já ve volných chvílích z nosníků 4x4 mm uplácal i draka "krabicovýho", skoro metr velkýho, s relativně slušným výhledem, že vůbec lítat nebude, páč je těžkej jako prase.

Pátek, 27.10.2006 ... Tři věci, dědku, tři věci ...

No vida, do práce jsem opravdu nešel, probudili mne telefonem jenom dva lidi, nic urgentního. Pročež jsem mohl polovinu dne odpočívat, pokud nepočítám vyprání dvou praček prádla, úklid všeho nádobí a dvouhodinový nákup.

Klíčová událost dne - má přijet PraPetra a přivézt mi čaj. TEN čaj, co jsem si onehdá vymrčel. Plus pár dalších. Já na ten nákup nahecoval nakonec právě PraPetru. PraPetra má totiž kamarádku Prdelku Adélku kdesi v jakési díře po granátu u Hollabrunnu. Prdelka Adélka má manžela Martínka, ten pracuje kdesi v St.Pölten. Tam má zase pobočku ta čajová prodejna. Martínek zakoupil, skrz Prdelku Adélku předal PraPetře, ta si odchytila laskavého čtenáře pana Wolfiho, aby ji i s čajem dovez z Práglu do Brna, alespoň měla záminku pozvat se na návštěvu. Prý si najde jinak vlastní program, ani o ní prakticky nebudeme vědět. Dobře. Pravda, moh jsem do toho zaordinovat ještě dva tři lidi, ale jako jeden z drobných organizačních pokusů je to docela úspěšné.

Čistě hypoteticky jsme měli jet s Kombajnem v sobotu zase na letiště hrát si na parašutisty. Instruktor Honzík nám prý dá zavčasu vědět - jestli bude počasí, letadlo a padáky. V začínajícím pátečním odpoledni mu píšu krátký mail, zda pomalu nenadchází ta doba, kdy by mělo být "zavčasu" i dle Honzíkových kritérií? Prý zatím 50:50 a ještě zavolá. Aha.

Při nákupu jsem si vytknul jeden z dílčích cílů - zakoupit novou konvičku na čaj, nějaké vhodné hrnéčky na čaj a sítko na čaj. Přeci jen jsem těm sypanejm za poslední dobu moc nedal a vybavení jest poskrovnu. Netřeba nic extra hustoalternativně stylového, spíš tak nějak normální, ryze funkční. Třeba v IKEA cosi takovýho maj. Opravdu stačí konvička obyč, hrnéčky obyč a sítko úplně dočista obyč.

A když jedu na ten nákup, nakoupím v tom velkokrámě vedle. Tak.

Hlavně si to zapamatovat - tři věci, dědku, tři věci: konev, hrnky, sítko.

Ještě mne večer požádala PraPetra, abych jí tam při té příležitosti koupil jeden přesně specifikovanej "Přehoz na dvojpostel 200x250 cm", což ona používá jako vzdušnou letní přikrývku, ani zpod toho moc PraPetry nečouhá. Pět metrů čtverečních je zhruba ideální výměra.

Hledal jsem tam ten inkriminovanej hadr jak idiot. Nakonec jsem nalezl. Takže mám tři věci - hadr, konev, hrníčky. Tři věci, dědku.

A pak se z parkoviště vracím jak kokot skrz celej obrovskej vobchoďák pro pidisítko za ňákejch dvacet korun. No nejsu já hňup?

Pan Wolfi přivezl navečer PraPetru přímo až jsem, tzn. i na kafe, pročež znám dalšího ze svých čtenářů. Taky zapadá do šablony, taky je přiměřeně divnej, hehe.

Ještě později večer volá Honzík, že ze skákání nebude bohužel nic - nejsou studentský padáky. Tedy na jaře. Svatosvatě slibuje a přísahá, že na jaře se do toho napřem vehementněji. Taky doufám. Nemusím tam šaškovat každej celej víkend, ale jeden (Kombajn) nebo dva (já) seskoky za rok, to znám i aktivnější sportovce. No ale co už? Půjdem pouštět draky.

PraPetra se usadila pro zbytek víkendu přes půl obýváku, ležérně zabrala trojsedačku a my o ní jakože nevíme.

Zas ještě doplnění pod čarou ... aneb co jsem zase eště nežral ...

Jdu večer venčit pséky. Za barákem máme ... no, máme ... dřív Dům Pionýrů a Mládeže, později Dům Dětí a Mládeže, dneska Bezbariérové Centrum Volného Času. Podle mne od desíti k pěti, ale to už začalo za mne odštěpením Stanice Mladých Techniků (a jejím následným zrušením). Dneska tam mají kroužky hopsání, sportování, plácání a hňácání kdečeho. Fotokroužek nic, elektrokroužek taky nic. Cokoli, u čeho by se muselo myslet - zkrátka jedna velká nula. Prostě nová doba.

A časy se asi fakt mění - jdu venčit ty pséky a vidím lucerničku. Petrolejku nebo něco takovýho. O kus dál další. Teď se tady buduje nové veřejné osvětlení, máme tady dvoje stožáry, v tom sektoru za BCVČ nesvítí ani jedny - ani starý, ani nový.

Pročež tam maj jacísi parchantíci "stezku odvahy" !!

Fakt, nekecám. Stojí tam s nima jakási vedoucí a posílá je po jednom po těch světýlkách kolem Rokle. A haranti se ustrašeně plíží tmou a přidušeným hláskem na sebe pokvikujou třeba: "Zuzko, Zuzko ..." a navzdory pravidlům se shlukují do hloučků. Já se jim snažil vyhejbat, myslet si svoje a nenarušovat jim průběh hry, stejně mi Mášena zpoza roští na jedno harantě blafla, šklebák z toho měl málem smrť.

Jo, za nás se posílali piškoti (ať už já jako šklebák nebo potom mně svěření) tři kilometry přes les na hřbitov. To mělo aspoň nějakej šmrnc. Jenže my jsme eště byli Pionýři (TOM nebo PTO) a snažili jsme se vybírat vedoucí, kterým to aspoň trochu myslelo. Tohle byly kdovíjaký dyliny. Tak pitomí a připosraní nemůžou bejt ani Skauti.

Lesná je jedno z nejbezpečnějších a nejklidnějších sídlišť snad vůbec - pravda, zrovna v Rokli se svýho času skrejval úchyl exhibicionista a scházeli feťáci, jenže ty doby jsou taky pryč, to bylo eště za bolševika, teď maj podobný existence daleko lepší zázemí a nemusej někde funět do lesa. Ale i tak by mne jako vedoucího nenapadlo pouštět haranty v noci po sídlišťu kolem neosvětlenýho lesoparku třeba zrovna v momentě, kdy zavíraj čtvrtý cenový.

Čtvrtek, 26.10.2006 ... Hráb, hráb ...

Abych to shrnul, doplnil a zodpověděl případné dotazy z minulých dní:

V úterý jsem dostal potvrzené přidělené prachy na nový pajšl do "mailserveru", tedy do té plečky, co (občas) funguje jako mailserver a internetová brána. Že tedy provizorně (podruhé) repasuju provizorní (5 let) mailserver.

Přesně v okamžiku, kdy jsem odcházel se sextretariátu, došlo k onomu zašaltrování s proudem.

Popadalo, co mohlo, protentokrát neshořelo nic. mailserver je na záložním napájecím zdroji, ten vyváz úplně bez úhony.

Půl dne jsem ještě včera dával do pořádku následky výpadku.

Dneska přes noc se odporoučel zdroj v mailserveru. Zjevná příčina veškerá žádná. Asi mu někdo prásknul, že ve stávající konfiguraci to má "za pár", tak si řek, že se na to taky může vysrat. Což se ovšem přepočítal, holoubek.

A tak jsem od čtvrt na deset, kdy jsem přišel s velkou slávou do práce, měnil zdroj. Rozběhnul server. Avšak jakmile ostatní stroje v internetu zjistily, že ten náš už zase žije, začaly mu pod tlakem hrnout maily jakož i jiné svinstvo nasbírané za celou noc. Server šel díky přetížení po čase opět do hajzlu, neboť prej "Out of memory". Ještě jsem kdesi vyhrabal nějakou tu paměť, přidal mu. Provizorně. Od té doby už jenom mírně potuhával. Hmm ...

Já vím, že už su s tím votravnej a nudnej, však mně samotnýmu z toho už taky mrdá. A to do mne pere eště jakýsi ministerstvo se svejma nesmyslnejma nápadama ohledně novýho megalomanskýho systému výplaty sociálních dávek. Odhlédnu-li i od faktu, že já bych většině těch sociálů a asociálů, tedy klientů sociálního odboru, jak je tam občas vidím, nedal nic, lepčí termín si ministerstvo přes vykrmování nemakačenků a příživníků nemohlo vymyslet.

Pročež si beru na zejtřek volno a můžu se na to taky krajc vajc.

Tedy pokud mi ráno zas nějakej ichtyl z ouřadu nezavolá, že je zase cosi klíčovýho v prdeli ...

Středa, 25.10.2006 ... Aspoň v tom nejsem sám ...

V telefonu kolegyně Číča:

"V jaké fázi dne se nacházíš?"

Pohled na budíka, 9:34.

"Ehm, řekněme, že už mám teda ráno ... když už jsi mne vzbudila. Oč kráčí?"

"Pan Velkej Šéf Kvakin tě urgentně shání, protože mu vůbec nejde zapnout počítač."

"Aha, no jo, tak já se nějak zkulturním, dám si malý kafe a do hodinky jsem tam. Abych stihl Kvakina a zavčasu i oběd."

Číčiny řeči o neuvěřitelnejch jedincích, o zjevech a jejich zabíjení velkoryse pro úsporu místa vynechávám.

Náhodou, byl jsem tam za chabou třičtvrtěhodinku. A ani pohlavek od Tasemnice - šéfové - jsem nedostal.

Pohroužil jsem se Velkýmu Šéfovi Kvakinovi pod stůl, vytáh z počítače napájecí kabel, strčil jej zpátky (ten kabel, nikoli Kvakina, ni stůl). Von byl včera zase nějakej kratičkej výpadek proudu, zas jenom takový to zašaltrování za stykač někde v elektrárně, a pár počítačů se tím dostalo do takovýho toho mešuge stavu, kdy je potřeba je na chvíli odpojit od šaliny, aby se vzpamatovaly. Jen jsem měl zato, že většina takto postiženejch (asi pět) se už ozvala hned včera.

Vytáh, zastrčil, stisknul tlačítko ... počítač vesele písk, zamrkal kontrolkama a začal nabíhat.

Na sextretariátu jsem ještě vysrk další malý kafe a šel si po svým. Ledva dojdu konečně k sobě do kanclu, zapálím si cigáro, Číča na drátě zas - Kvakin se prej může přeskočit, protože počítač sice svítí, ale nejde mu klávesnice. V klidu dokouřím a jdu se za ním podívat eště jednou.

Vlezu pod stůl, zaonanuju s konektorem od klávesnice, ta si pípne a funguje. Aha. To jsem se i omluvil za moji sporadickou chybu - jak jsem mu předtím casnoval tím prvním drátem, drb jsem asi i do toho druhýho. Jak s tím mistrem tesařem. Preventivně jsem ještě vyzkoušel i myš a síťovej kabel. Přeci tam nepudu potřetí.

Kdyby si Kvakin nehrál na ředitele zeměkoule a obtěžoval se mi zavolat sám, poslal bych ho pod ten stůl samotnýho. Mohlo mu to fungovat už v osum. Nebo teda v devět - ten vlastně chodí do práce skoro jako já.

Obratem volá další kolegyň z Odboru trávníků, nelegálních skládek a psích hovínek - nefunguje klávesnice. Fungovala, pak přestala. Dívala se na dráty a na pohled vedou odněkud někam. Hmm. Asi se na mne dneska domluvili.

Přijdu, ohnu se pod stůl, kabel od klávesnice dotlačím, klávesnice ... tramtadadá ... funguje.

Možná příště kromě vizuální kontroly nebát se a zkusit na to i šáhnout. Zvlášť, pokud má počítač pod stolem tak chytře, že ve všech těch šlauchách ginglá haksnama.

A tak prostě furt ...

O to víc mne pak těší uznání takové Al-Roury ... ehm, pardon, já se nechal zas unýst těma zprávama vo tych teroristách ... o to víc mne pak těší uznání takové tety Allory, která si mou práci a kontakt s prostou, duchaprostou a odolnou uživatelkou zkusila alespoň v omezené míře a na jeden (avšak ne poslední) den, už teď se jí ježí chlup (Alloře, pochopitelně, uživatelka je dle líčení zcela inertní).

A to tam má All takovou agentku všehovšudy jednu, v jedné místnosti, v jedné budově, ač - uznávám - jmenovaná vydá patrně za čtyři až pět kusů mých za léta zčásti vycepovaných úředníků.

Chtěl bych být škodolibý. Nějak mi to dnes nejde. Jádřím lítost nad Allorou nebohou. Ovšem v skrytu duše, to si nemůžu odpárat, cítím i tááákové zadostiučinění ... že snad udělám i emotikon ... :o)

Úterý, 24.10.2006 ... Ťapinka kulinářkou ...

Ťapinka se vzepjala k výkonu a po mocných tajuplných ksichtech a obstrukcích ohledně sdílení kuchyně a zapalovače připravila k večeři cosi pod názvem jako "Kuře windsurfing" nebo tak jaksi. Prej krapet ostřejší.

Hmm. Snahu nutno ocenit, ale ...

Sama tvrdila, kterak je to úžasně dobrý a chutný, přičemž to zobala po dvou zrníčkách rejže, slzela a kejchala. Já sice na férovku řek, že je to hnusný a na hranici žratelnosti (když to krom pálení nemá jinou chuť a už nepoznám, jestli je to kořením, nebo si pálím držku, protože je to horký), avšak hrdinně jsem spořádal drtivou většinu a do hajzlu jsem narozdíl od většiny její porce spláchnul jenom tak na dvě vidličky. Přece jenom kvůli tomu, že je to blaf, nechcípnu hlady.

A to za normálních okolností, když ostatním šlehaj vod hub plameny, já teprve začínám registrovat mírně kořeněnější chuť.

Pravda, oni prej uživatelé v komentáři k tomu recepisu psali cosi o doporučených polovičních dávkách koření a tak, ale Ťapinka se rozhodla neexperimentovat, narvat tam všechno a případně dávky snižovat příště. To ještě žila v domnění, že nějaké "příště" s "Kuřetem Windsurfing" bude. Ha ha.

Na každý pád už se ohromně těším, až si půjdu tak pozejtří sednout na hajzl eště s tou částí dnešní večeře, kterou se mi podařilo zkrmit.

Pondělí, 23.10.2006 ... Uvízlý Egi a Gauner u rumpálu ...

Ještě volební kostlivec ve skříni - výplatní listiny pro volební komise. Opět vytisknout, úžasně fundovaná práce přesně pro mne. Sice jsem tam odhalil důchodkám-brigádnicím několik zásadních chyb v osobních údajích komisařů, ale na jedno jsem nestačil: ouřední informační systém měl po nějaké nové verzi patrně nastaven tajný parametr:

SET JANOSIK = TRUE;

čili z něj lezly naprosto úchvatné cifry. Součet v pořádku, výčetka platidel naprosto smyšlená. Jak za jednotlivé okrsky, tak za celý obvod.

Představa, jak bude na dvěstě litrů pro dvěstěpadesát lidí Jaruš z pokladny smolit výčetku ručně, dělalo se mi šoufl za ni. Tak jsem se sebral a šel si to po telefonu vyříkat s dodavatelem systému.

Já si hned pomyslel, že ten výtah je nějak šejdrem (když jsem málem hodil tlamu) a vo pět centimetrů se nestrefil do přízemí. Ale co, však přinejhorším sjede úplně dolů, rekalibruje se a odveze mne zas nahóru. To tak ty moderní automatický výtahy dělaj.

A takyže jo ... Chvíli na displeji svítila trojka (patro s mým kanclem a mým telefónem), nic se nedělo, pak si to výtah rozmyslel, významně na mne zamrkal mínus jedničkou a rozjel se dolů.

Jenže ho záhy přestalo bavit i to a v půlce cesty se na to vysral úplně. Zastavil. Zkusmo jsem projel klaviaturu čudlítek. Kdesi cosi zasršelo a luplo někde v jističi v šachtě, charakteristickej to zvuk, displej mrknul a zhasnul docela. Hmm.

Tlačítkem "Zvonek" přivolejte obsluhu výtahu ...

Přivolal jsem leda tak Tlustýho Vratočuče Gaunera. Ale lepší Gauner ve strojovně, nežli servis v Břeclavi.

Tak to bysme měli - přemejšlel jsem - vlastně třetí incident, pokud neuvažuju občasné konflikty s dozorčím na hlavní poště, kam jsme se do "oběžného výtahu" alias "pater-nosteru" chodili jako malí parchanti honit. Z vážnějších incidentů si vzpomínám, jak jsem dva roky zpátky páčil zaseklýho haranta z výtahu v domě a jak eště u blahé paměti "Kamsenanáshrabete" se ten bazmek jednou s náma utrh a na hodinku zůstal viset v brzdících lanech. Neměli jsme brát do výtahu tenkrát Klustýho Vaška.

Takže potřetí zaseklej vejtah, z toho já podruhý vevnitř. Moc prima bilance.

Aspoň světlo svítí.

A eště já kokot svýho času v letních hicech nahecoval techniky při revizi, že by bylo dobrý zprovoznit tam ten větrák, neboť smrdutí vobčani nedbající na svou osobní hygienu nezřídka nám lezou páchnout na ouřad. A po takovým zapařeným vobčanovi nastoupit do výtahu s nefunkčním větrákem, to je občas docela nářez pro nejednu čichovou buňku. Jenže by jeden neřek, jak toho jednoho zaseklýho takovej větrák po deseti minutách začne srát.

Tedy stojím ve výtahu šprajclej napůl mezi přízemím a suterénem, stojím pěkně spořádaně v rohu, abych nedržel stisknutej podlahovej spínač a z hučícího větráku mi nemrdlo.

Mezitím Tlustej Vratočuč Gauner chvílu zázračí s pojistkama, pak své elektrokutilství vzdává, chápe se kliky a jímá se mne pomalu spouštět manuálně dolů.

Neznám osobně nikoho, kdo by Tlustýho Vratočuče Gaunera viděl na vlastní voči pracovat. Ťapinka tvrdí, že funguje jako ten panďulák z barometru - maximálně tak vykoukne z doupěte a zase se sková. Dále jsem slyšel názory jako "kukačka" nebo "želva". Sedí na vrátnici a krmí se. To je jeho.

Tak teď bída přišla i na Gaunera ... škoda, že jsem u toho zase nebyl, neb jsem byl uvnitř výtahu. Ale zpoza zdi jsem zřetelně slyšel jeho funění a sakrování.

Horší bylo, že se nedokázal trefit do těch plus mínus pár centimetrů, kdy jdou dveře bez použití násilí jen s nouzovým klíčem otevřít. A já přesnou polohu zevnitř taky neodhad, ač podél dveří prosvítalo světlo. Zde zapracoval můj technický duch a prostrčil jsem škvírkou na kraji dveří papíry, co jsem měl s sebou - když jsem je dal souběžně s podlahou kabiny, plápolaly Gaunerovi venku dvacet čísel nad polobotkama. Vrátil se k rumpálu a párkrát mocně zahekal a patřičně zanadával. Výsledek - dvacet centimetrů pod terénem. Takže zase kus nahoru. Deset cm nad. Pak deset pod. Napopáté se strefil a "vyprostil" mne.

A až do hlubokého večera "výťah opet nechodí".

Škoda, že nejsem třebas klaustrofobik. Mohla bejt větší psina.

Tak jen poučení pro příště - brát si s sebou do výtahu nějaký záživnější čtení, než je (a ještě špatně spočítaná) výplatní listina pro okrskové volební komise.

Neděle, 22.10.2006 ... Golf over ...

Dospávám.

Maximálně jsme se vybičovali s Marťanem, Pepém a Jeho Starou Manželkou MáHruškou na golf.

Závěrečná. Harpagon Spojka už má v celé hospodě jenom dvě PET-ky Kofoly, zbytek kafe a flašku rumu. Na to, jak Marťan údajně rum nepije a nesnáší, se se čtyřma panákama popral docela statečně.

Do 19:00 do úplného závěru jsme vydrželi pouze já s Ťapinkou, Marťan a z místních ztroskotanců jenom Méďa Béďa a Šóší.

Pak jsem odvez Harpagona, znovu na dvě hodinky usnul.

Zas se najed, dopsal a jdu spát.

Sobota, 21.10.2006 ... Buchťa a jeho komunista ...

Ráno jsem si pěkně vstal kolem deváté, v teple domova si vyplnil volební lístek. Abych to trochu zpestřil okrskové komisi, vzal jsem to tím nejzodpovědnějším způsobem - proškrtal jsem křížky skrz naskrz přes celou plachtu: pár lidí, co znám, zbytek doplnit těma joudama z ODS, co se před volbama přiznali k té zkurvené křižovatce pod Lesnou a vydávaj to za svůj "úspěch". Piče. Ale furt je to to nejmenší zlo. A to eště ne, že bych je doškrtnul jako stranu, to jsem si pečlivě vybral ty, kteří nejsou až tak moc provaření jako nějací leváci a u kterejch je reálná naděje, že dodejchaj konce volebního období (tedy strop jsem měl 60 let). Moc pěknej lístek, hehe. Dlužno podotknout, že do městskýho zastupitelstva jsem zakřížkoval i svýho Velkýho Šéfa Kvakina, takže jsem na ty křiváky neměl zas tak přísný měřítka.

Přišel, předložil, obdržel úřední obálku, nakrmil urnu.

"Tak vám mírně ironicky přeju příjemnou zábavu. Jak si z vás normálně dělávám prdel, tak tentokrát vás s tím sčítáním upřímně lituju. Doufám, že máte s sebou spacáky," děl jsem na rozloučenou ku komisi.

"Mno, to je od vás milé. Že nám nepřijdete pomoct?" pravila jakási ženština.

"Počkejte," ozval se z našeho domu Dědek Zamykač, co taky zevloval v komisi, "tady soused dělá toho počítačovýho technika na jakýmsi jiným ouřadě, to von tam asi taky musí bejt."

"Opravdu?" chytila se toho pro změnu zapisovatelka. "Tak řekněte - kde může být problém? Na co můžem narazit? Nám nikdo nic neřekl ..."

"Jak, neřekl? Dyť, co vím, tam máte snad tři informatiky. Já jsem si každýho svýho ingósta vobšláp, každýmu jsem nainstaloval demoverzi na cvičení a po skupinkách s nima proved politické školení mužstva, u vás ne?"

"Cože? Vás si budem muset přetáhnout k nám. U nás ani náhodou."

Pěkné. Z přetahování nebude nic, mně stačí ti moji rypouši, na který už su zvyklej (plus ouřad na Vystrkově), ale vzal jsem si zapisovatelku stranou a vysypal jí pár triků pro usnadnění a navíc pár známejch záležitostí, který by jí při pořizování výsledků do programu mohly způsobit trable. A to jenom z osobních sympatií, jako bonus a zcela zdarma, ač jinak mne celej Brno-sever sere jak těžkej hřích.

Čímž všímž jsem se mírně pozdržel, ale zas z toho netřeba dělat nějaké drama, neboť Fabiak mi volal, že jde ještě máti pro léky, a taktéž Strakapoud, který zapomněl, že zvolená autobusová linka jezdí o víkendu kudysi přes Kotěhůlky. O čtvrt na jedenáct jsme se sešli všichni.

Po kafi jsme s dostatečným předstihem objeli všechny volební komise, vyměnili ten jeden vadný počítač, všude zkontrolovali datumy a časy a přidělili jim papíry na tisk zápisu a CD na export dat (to máme na starost my až chvíli před sčítáním, aby CD někde nepotratili a papíry nepočmárali).

To jsem viděl konečně jednu vycvičenou komisi - zcela v souladu s mejma pokynama:

"Dobrej den, jdu vám mrknout na počítač."

"Ale paní zapisovatelka říkala, že k tomu nesmíme nikoho pustit. Kdepak." ženský to vzaly radikálně.

"Mne můžete, já su taky náš," a strkám jim pod nos ksichtku připnutou na tričku.

Nakonec svolily, ale až poté, co si visačku důsledně prozkoumaly, porovnaly fotku se skutečným vzezřením, usnesly se na pravosti razítka a zapsaly si moje jméno, aby mne mohly paní zapisovatelce nahlásit. Tak takhle to má bejt.

V každé druhé komisi se nás ptali, co znamená "Typ zastupitelstva 1" a "Typ zastupitelstva 2", který je který. A jak mají postupovat? Jestli napřed zapsat data od obou a pak to všechno vyexportovat a vytisknout? Nebo pořídit jedno, vyexportovat a vytisknout a pak to celý zopakovat pro druhej typ? Na to sice měly několik školení (včetně mého), ale já se jim tentokrát opravdu nedivil. Vysvětlovali jsme a opravdu chlácholili.

U oběda mi pak volá Tasemnice (moje šéfová), jestli bychom se ještě mohli znovu otočit na jedné škole - že tam mají děvčata nějaký dotaz.

Otočili jsme se. Chtěly vědět ...

Ále, to už jsem vlastně říkal.

Odbila čtrnáctá. Volební místnosti se zavřely, komise začaly počítat. My zasedli ke kartám. Jo, takhle by se mi to líbilo.

Do pěti se s výsledkama na ouřadě neukázala ani čapa.

Ale s problémem volal jenom Buchťa - inžinýr architekt:

"Koukám na zelenou louku a vlajku. Co mám dělat?"

"Cože?"

"No čumím na tu zelenou louku a modrou voblohu. Mám zamávat tou vlajkou pod tím kopcem?"

Ehm? Mu hráblo? A už tak brzo? Tak pomalu - koukám na zelenou louku, kopec, modrá obloha, vlajka ... a jo, takže von čumí na defaultní plochu Windows XP s vyobrazením zeleného kopce a ptá se na ikonku (s vlaječkou) vyhodnocovacího programu ...

"Samozřejmě, tou tvou vlajkou spustíš okrskovej program, co je za problém?"

"Jenom ten tvůj šulda říkal, že tak to nende."

"Ale de, my sme ti to vopravili."

"Dík."

No jasně, Fabiak neuměl vytáhnout ikonku na plochu a vydivočil všecky komisaře, že musej přes menu "Start". Jenomže to voni zas neuměj, protože si to nacvičovali s ikonkou na ploše. Při kontrole jsme jim se Strakim ikonky na plochu nacpali. A podotýkám, že Buchťovi jsem to osobně říkal. Jenomže von je takovej mírně zabržděnej méďa. A inžinýr architekt. Člověk na něj nesmí bejt hned zlej.

Po páté se přiřítily s vyvalenejma vočama první komise. A zároveň volal jeden okrsek, že jim zamrz počítač. Vyrazil jsem tam pro sichr osobně, ač to byla původně "Fabiakova" škola (ta s tím Buchťou). Ale to je jedno, budu aspoň po ruce, kdyby to tamtěm po restartu nějak chtělo zlobit, prostě sbalím tuto školu, ostatní si rozeberou podle potřeby. Sice je tady nejvíc - sedm - okrsků (tzn. nejvíc práce), ale zas z prvních pěti byli tři odsud. A je na téhle škole automat na kafe.

Zamrzlej počítač se po restartu choval mravně. A automat na kafe byl odpojenej. Kurva.

Sbalil jsem první tři okrsky. Pak nastal zádrhel na ouřadě - Statistikům se zasekla disketa v počítaču (jak si to z těch kontrolních míst přenášeli na svejch disketách na to finální odesílací). Podotýkám - v jediným počítaču, kterej nespadal do mé jurisdikce. Hehehe.

Vrátil se mi další okrsek, ten s tím předtím zamrzlým PC. V pořádku, zabalil jsem. Buchťa mi volal už jenom dvakrát.

Jedna z komisí se zasekala už na sčítání, když jedna babice jim tam vytrvale nepozorovaně rvala už započítané lístky do hromady těch nesečtených. Prej aby byly pohromadě.

V osm hodin přišla jakási ženská volit a hrozně se divila, že už je zavříno. Prej jí ňákej známej nakukal, že je to v sobotu do večera. To je tak, když volička věří známýmu a nepřečte si třeba vyhlášku, hehe.

A nejtragičtěji dopad Buchťa, nikoli však svou vinou.

Komunista z jeho komise - vosumdesátiletej geront - prohlásil, že je mu tuze špatně a musí jít domů. A sebral se a šel do prdele. Držet ho tam nemůžou, že? Jenže už byl uvedenej v zápisu a chyběl jeho podpis. Avšak doma nebyl, aspoň nikdo neotvíral, že by jim to buď podepsal, nebo by ho dosmejkali zpátky a pak odvezli. A telefonní číslo jim dal falešný. Chvíli ho hledali s baterkou, jestli neleží někde v křoví. Pak se kdosi rozvzpomněl, že jim to ten samej už udělal jednou, taky mu bylo "špatně" a přitom posléze seděl v hospodě a tlačil škopky do hlavy. Tak ho ještě chvíli hledali po okolních putykách. Nakonec, při posledním pokusu se na něj dobouchat, jim pravil jeho soused, že bolševik přece před dvouma hodinama odjel na chatu. Inu, komunista.

Tedy Buchťa znovu pálil data na CD a znovu tisknul zápis. Tzn. do jedenácti do večera. Ale zas dobře jim tak, co maj co věřit komunistovi?

To je ten druhej důvod, proč já nemůžu bejt v komisi - mně tam bolševici nastčit takovýho agenta, já bych ho na fleku zabil.

No nic, hoši zatím přeskládali počítače v zasedačce, já se nudou před školou se zbytkem Buchťovy komise málem uhulil k smrti. Eště mi došly cigára a šofér Víťa mi musel pár půjčit.

Ale i s dědkem zasraným bolševickým jsme byli hotoví v jedenáct večer. Na to, že šlo o komunální volby, mohlo to bejt horší.

Zásadní doplnění:

Dyť já, blbec, úplně zapomněl pochválit ty moje milovaný matláky, že - byť v součinnosti s mým famózním návodem - ale nikdo z nich vypálení exportovaných dat na CD nezmastil !!

A to to takový Buchťa díky organizačnímu zádrhelu - komunistovi - dělal aj dvakrát.

Tzn. v jednom zátahu 26 úspěšných vypálení dat, takový skóre neměli snad ani s disketama.

Pátek, 20.10.2006 ... Je to tu zas - volby ...

Jasně bylo na poradě zapisovatelek řečeno, ať nikdo není taková dylina, aby si nechal nějakou zásadní běžnou práci na den voleb - na pátek. Jmenovině je ze zkušenosti přede všemi zmiňována kolegyně Fišta.

Mám budíka na devátou hodinu, se svými poskoky mám sraz v deset.

V 8:42 mi volá kolegyně Fišta, že si nechala na den voleb - na pátek - nějakou zásadní běžnou práci a cosi jí nejde vytisknout. Vynadám jí takřka do bezvědomí, ale stejně už neusnu. Vylezu z postele, přijde mi od Fišty KTZ, že už je to v pořádku, už tiskne. Dělám jednu z řídkých výjimek a na KTZ jí odpovídám. V matematických operátorech. Menšítko, svislítko, většítko. Pro nematematiky - moje zpráva Fiště zněla přibližně takto: <|>

No nic, obleču se, dám si kafe a pomalu jdu na tu popravu.

Tentokrát mám skvostnej tým. Vypad mi tradiční Kovboj Lávička, novej kapitalista zaměstnavatel ho poslal na školení do Blavy. A vycukal se i Žufi, bo mu spadla střecha nebo co. Zůstal Fabiak s krátkým. Ten je dostatečně vlezlej, aby si podobnou šou nenechal ujít. Avšak Žufiho při výmluvách a omluvách napadlo, zda by nestálo za to optat se pana Strakapouda? Optal jsem se, Strakapoud kejv. To máme dva. A když už jsme u Strakiho, kdo s náma absolvoval letní vodní anabázi? Cane. Co budem chodit daleko?

Mno - Fabiak je ... co von vlastně je? Já ani nevím, čím se teď živí. On tvrdí, že pracuje. Kvalifikaci nějakou konkrétní nemá asi žádnou. Od všeho umí malej kousek, zato o všem barvitě hovoří. Ten se bude hodit. Ostatně zapojit počítač umí i debil, jenom se to nesmí říkat moc nahlas, protože pak by nám nikdo neplatil. Dále - Strakapoud jest magistr přes pitvání ryb. Přesně odborník, jakýho potřebuju. A Cane? Inžinýr z Fuckulty Informatiky VUT. To ho v očích skutečných techniků sice dostatečně diskvalifikuje, ale znovu - zapojit počítač svede každej exot, tedy i inžinýr Cane, když se mu to dvakrát vysvětlí.

Už když jsem tuhle sestavu tisknul na ksichtky, jímalo mne mdlo. Spolu se mnou jak do vobludária. A snad neprásknu nic až tak tajného, když prozradím, že dva z těch tří se ve skutečnosti jmenují Skřivánek a Papoušek. Příště sehnat eště bejvalýho kolegu Stehlíka a můžu mít celou letku. Už takhle to kolegové nazývali jako "Egi a ti jeho ptáci". Ačkoli nejsu si jistej, jestli to mělo co společnýho s občanskýma jménama.

Sešli jsme se relativně včas, dokonce ani Cane nezaspal (pravda, preventivně jsem mu cestou zavolal). Něco málo, opravdu málo smlsli, nalili se znovu kafem a dali se do práce. Já ještě vypálil poslední verzi instalaček okrskových programů a nachystal složky a obálky s papírama a cartridgema do tiskáren, chlapci dali dohromady podle pokynů tři pracoviště pro Statistiku a natahali především 25 počítačů, 25 monitorů a 25 tiskáren pod schody. Od toho je tam mám (chlapce, nikoli schody).

Zpestřila opět kolegyně Fišta, neb stále ještě měla práci v kanceláři, která měla být pro Statistiku, vyžádala si deset minut, následně uspokojeně dopracovala, zamknula kancl a odešla do prdele. Tedy jsme sháněli ještě náhradní klíč. Já ji prostě žeru. Fišta svým organizačním přístupem dokáže všechno uspořádat tak dokonale, že onehdá při jakejchsi volbách se jí i komise poprala.

Jakmile vypadly zapisovatelky, přišel náš čas - rozprch na školy s volebníma okrskama, navézt počítače, pochytat si členy komisí a nechat si od nich počítače nanosit do okrsků - tedy aspoň já už v tom mám nesmírnou organizační rutinu: mám školu s pěti okrsky, což znamená pochodový tvar deseti až patnácti dobrovolníků ("pudeš ty, ty a ty") vlekoucích počítače, monitory a tiskárny a za nima já se složkou papírů a instalačním CD.

A šetrně vybalovat, abychom co nejmíň zdecimovali obaly od zapůjčené techniky, zapojovat, instalovat. Nevím proč, ale tentokrát nám to šlo nějak ukrutně pomalu. Všem. Oproti ostatním volbám bylo potřeba na každé mašině odinstalovat jakýsi bazmek, ale to byla záležitost tak na pět minut, pročež nevím, proč jsme se s tím celým srali dobrý čtyři hodiny.

Jinak vcelku bez větších problémů - jeden počítač kladl odpor, Fabiak neuměl vytáhnout ikonku na plochu a zajistit si dostatečně dlouhou prodlužovačku, Cane se telefonicky pídil po tom, kam se do tiskárny strká napájecí kabel. Relativní detaily. Nejlépe to ovšem pojal pan Strakapoud - naložil si techniku do dodávky, zmizel a za tři a půl hodiny zavolal, že jest hotov, ať pro něj pošlu auto. Tak to má bejt.

Díky zmíněnejm prodlevám jsme měli zkrácenou etapu hraní karet. Chmurné. Ale zase jsou to volby komunálky, sčítání bude trvat pekelně dlouho, ještě něco nahrajem zítra.

V jedné komisi jsem měl známé - bejvalýho oddílovýho vedoucího Pinďu a jeho ženu Jutřénku. Jutřénka má cosi s nohou a blbě chodí, slíbil jsem jim, že je večer odvezu domů. Nechal jsem si přidělit za přední sklo cedulku pro vozidlo volebního štábu a málem jsem na chodníku přejel policajta. Zkrátka příjemnej den.

Čtvrtek, 19.10.2006 ... Pracovně ...

Finišuju před volbama, distribuuji své úžasné příručky na export dat na CD (6 stran, 17 textových bodů, 12 obrázků, nádhera).

Tužky, ksichtky, nůžky a poznámkový papíry pro moje poskoky.

Vytisknout jakýsi prezenční listiny volebních komisí, to je moc složitá operace (uložit soubor do RTF, otevřít v editoru, označit, dát tučné písmo, změnit nadpis a poslat na tiskárnu). To nikdo na ouřadě kromě mne neumí.

Dumám, na čem bych si ještě mohl natlouct hubu.

Ále co, vono to nějak dopadne.

Středa, 18.10.2006 ... Egi míní, dodavatel mění ...

Kromě jiných pikantností byla v 10:30 porada všech zapisovatelů a zapisovatelek volebních komisí. Znovu a znovu jsem jim kladl na srdce:

- ať nepouští žádného kokoťáka z komise k počítači
- ať je ani nenapadne sahat na krabice od počítačů a něco z nich vybalovat
- ať je ani nenapadne po skončení celé atrakce počítače zase balit zpátky
- ať v případě nutnosti volají nejdřív na tzv. "dispečerské číslo", že je to sice taky moje, ale nemusím ho mít vždycky u sebe
- že papíry pro tisk výsledků jim dodáme my, že mi nemají kvůli papírům volat ani na dispečerské ani na žádné jiné číslo.

A tak vůbec. Jsem zvědav, kolik lidí tentokrát tyto elementární pokyny zase nepochopí.

Každopádně jsem je zkoušel nakonec uchlácholit, hlavně ať postupují přesně podle pokynů a přesně podle toho, co se s pořizovacím programem naučili a co si nacvičili, je to legrační prográmek, z jedné diskety se nainstaluje, na tutéž disketu se vyexportují výsledky, vytiskne se pár papírů a hotovo. Že žádná změna nebude, ať se nenechaj ničím vyvést z rovnováhy.

Taky mi záhy dovezli počítače zapůjčené na volby. 25 komisí a od všeho 2 náhradní kusy, to máme 27 kompletů. Vlastně taky žádný zázraky, prostě aby to byl normální počítač kancelářskýho typu, aby měl předinstalovaný nějaký Windowsy, aby měl disketovou mechaniku. Nic víc.

To jsme se šéfem pobočky našeho dodavatele výpočetní techniky a ještě s jedním jejich poskokem ze skladu vysmýkali do zasedačky.

Až odjeli, v klidu jsem si to rekapituloval - seznamy jsem vytiskl, pár dalších papírů vyprodukoval, pro svoje chlapce mám všechno připravený kromě ksichtek, ty dodělám záhy, Co by nás eště mohlo zaskočit? Štítky mám, diskety mám, počítače maj disketový mechaniky, tady je výslovně napsáno "FDD - no" ... kurva ... cože?

Kde mám telefon?

"Ehm, pane kolego, jste si nezvratně jistej, že ty mašiny maj disketový mechaniky?"

"No samozřejmě, výslovně jsem to šéfovi výroby uváděl jako klíčovej požadavek, proč?"

"Já jenom, že tady čtu na krabici FDD - no, přičemž s mojí chabou znalostí angličtiny ..."

"Cože tam čtete?"

"FDD - no."

"Kde?"

"Na krabici. Neplašte se moc, já se teda eště nedíval dovnitř, mám?"

"Ježíši Kriste," no jo, nás si lidi často pletou, "rozbalte jeden ten křáp."

"Hmm, ehm, sakra práce, eště moment, jo, tak ne. Tedy nemá. Sice má čtečku paměťových karet, ale to je nám tak nějak, ehm, na hovno."

"To snad není pravda, to je ..." no a pan vedoucí se přepnul do oblasti anatomie. Je hezké, pokud zvím, že vedoucí výroby je zároveň čurák, piča a kokot, moji situaci to však nijak neřeší.

Co teď? 27 USB flašek nikdo nemá. 27 externích disketových mechanik taky ne. Že by se mi tam zítra producíroval jejich technik, postupně rozbaloval 27 počítačů a do nich montoval 27 normálních disketových mechanik, zkoušel to, zas to zašroubovával a balil, to asi z prostorovýho a organizačního hlediska nepřipadá v úvahu.

Mám nápad, který konzultuju se Statistiky - a jsem velmi zvědav.

Volá mi paní Božka z ouřadu Brno-Vystrkov. Že by potřebovala vytisknout volební seznamy či s tím přinejmenším poradit, jestli jsem na ni nezapomněl?

Nezapomněl, jenom jí zavolám za chvíli.

Po zbytek dne si po skupinkách zvu zapisovatele a zapisovatelky do zasedačky a upozorňuju je na drobnou změnu - program se instaluje z CD, exportuje se na CD a je tam jenom pár drobných změn. Hlavně, ať se nenechaj vyvést z míry.

Učím je vypalovat výsledky voleb na CD.

Až na tři pověstný jednooký, kteří mají rozumnej počítač (s vypalovačkou) doma a už to aspoň u dítěte někdy viděli, na mne všichni ostatní čumí jak telata. Naštěstí bych jich většinu přepral a nadávat umím taky líp, pročež se omezují jenom na tiché brblání a skřípění zubama.

Ale kdo neviděl státního úředníka poprvé vypalovat data na CD, neví, co je ta pravá komedaj.

V pět hodin to mám konečně z krku.

Zjišťuju, že jsem zapomněl na paní Božku.

Nejprve volám, následně, zatímco už mám bejt se slepejšama v hospodě, jedu na Vystrkov tisknout volební seznamy.

Se zpožděním stíhám i tu hospodu a následně do půl jedné do rána sepisuju metodické pokyny pro export volebních výsledků na CD. S vobrázkama. I idiot by to podle toho pochopil. Jsem zvědav, kolik mých ingóstů to zmastí.

Ale já jsem tak produktivní a flexibilní ...

Úterý, 17.10.2006 ... Tupé doktorky a státní úřednice ...

Máti jde na odběr krve. Mojí povinností, jako nezdárného syna, je ji na polikliniku odvézt. Je to asi čtyři ulice, ale poněvadž tam má být v šest ráno, je ještě tma, někdo ji určitě přepadne. V šest ráno totiž dle máti nikdo nechodí po ulicích (když teda nepočítám zástupy hejrupáků a manuálů do fabrik).

Proč že tam má být v šest ráno? Neví. Prý to musí do půl osmé bejt, doktorka povídala. Dobrá, znovu - proč v šest? Neví. Stejně velkoryse pomíjím i fakt, že neví ani, proč jde vlastně na ten odběr. Doktorka povídala.

V zásadě to chápu - mastičkářka nemůže dospat, zevluje na poliklinice od šesti, o půl osmé se pro vzorky stavuje čičmunda z laboratoře. Ovšem mně říct ňáká doktorka, že mám přijít s krví před devátou, zastaví se až vo ten plechovej šifonér s aspirínama. Tak to, kurva, ani omylem ... Buď ať si zařídí vyzvednutí vzorků později, nebo ať mne pošle někam, kde jsou to schopni později udělat. Zvlášť na mne, na takového vzorného pacienta by si to mohla zkusit. Jestli neumí doktorka, najdu si já doktorku, která umí. Ale máti jako vzorná důchodka poslouchá jak ovce a radš tam bude zevlovat za tmy. No, každému, co jeho jest ...

Takto se to ovšem s tou ordinační dobou pokouším politicky vysvětlit máti, ke konci už se tváří, že to chápe. Čas usmlouvám na 6:45 s tím, že mne, k mé velké radosti, máti telefonicky v 6:15 vzbudí.

Ve skutečnosti mne budí v 5:15. Prej, jak mi později vysvětluje, si to sice napsala, ale jak byla tma, tak ten papírek nemohla najít. A vůbec, taky nevidí na hodinky. Ani za světla. Ale má je ráda. No co už, logika ...

Každopádně v 5:15 máti posílám dost nevybíravě do prdele, ať si dá za hodinu repete.

Pokouším se znova usnout, to už mi zas nejde. S klením se zas drápu z postele, piju kafe a čtu si zprávy.

V 6:22 máti volá zas, že čeká venku před domem, je tma a zima a kde jako jsem? Radš polknu další várku nadávek, vezmu bundu a klíče od auta a jedu ... Vysvětlovat, že křečuje sice hezky, ale 23 minut před termínem, to by tam mohla taky zmrznout.

Co teď? Jít zpátky domů už nemá cenu. To můžu udělat rovnou půl dne navopak.

Takovej Milan Databázový Drtič z Magorátu, ten je taky odkudsi z vesnice, zvyklej vstávat na kohouta, ten tam zevluje vždycky i v takovýdle hodiny. Zato hledat ho po půl třetí obvykle nemá valnej smysl. Ale pro tentokrát je to dobře, mám u něj mít nový data.

Ten málem překotil židli, když mne za deset minut sedm viděl ve dveřích. Popravdě se ani nedivím. Taky jsem si připadal jak blbec.

Nějakou minutku po sedmé jsem už byl na ouřadě i s datama a než se přiloudali ostatní ingósti, měl jsem daty už nakrmenej systém. Tím líp, to se bude odpoledne hodit.

Ouředníci z Magorátu si asi libují v tom, pokud můžou někomu působit problémy. Už nevím, jak si to jinak vysvětlit.

Léta baba tvrdošíjně posílá maily s modrým písmem na modrým obláčkovým pozadí. Jen aby to bylo nečitelný a netištitelný. Obrázky zásadně v nekomprimovaným TIFF nebo BMP formátu o velikosti mnoha MB a největší perly jsou dokumenty, stěžejní část korespondence ...

Takové úřednici nevysvětlíte, že na texty je textový editor a na tabulky tabulkový procesor.

Piča si sedne, otevře si textový editor a namrdá do něj osmistránkovou tabulku. Kunda.

Že je to v jiném programu prostě nečitelné, to jí, ludře škaredé, prostě nedojde a její krysí mozeček to ani v holých větách nepochopí. A eště si určitě do osobních materiálů, čubka prolhaná, uvádí znalost práce s PC, přičemž tato spočívá ve znalosti jen a výhradně T602, Wordu a Otlaku Exprase.

Zvlášť smutný je fakt, když je to referentka pro distribuci dokumentů na ostatní ouřady a přidružené organizace. Cosi mi říká, že tím vlastně neplní svoji funkci. Když její pracovní náplň spočívá v rozesílání dokumentů a dokumenty chodí nečitelné, to je jak kdyby žádné neposílala.

Nejenom, že mne o pokus o zásah už žádal svýho času Velkej Šéf Kvakin, neboť se čílil, že elaboráty jako různé pozvánky na zasedání řídících orgánů města nemůže přečíst, po tom je mi vcelku hovno, ale když další taková maškara takhle distribuuje i podklady k volbám, ve kterých mám jistým způsobem aspoň částečně prsty, koleduje si o opruzeninu ...

A začal jsem řvát a řvát a řvát.

Moje kolegyně se snažily mne uchlácholit, ať babě nedělám moc pakárnu, ona je prej taková hodná ...

A co je mi kurva po tom? Když je hodná, ale blbá, ať jde třeba prodávat do květinářství, na to by mohla stačit. Hodná a blbá a zašitá na Magorátě může bejt, dokud mi svou neschopností neztěžuje moji práci. Pak je potřeba jí jeden z atributů rozlousknout jak vořech. Hodná může zůstat, ale ať je buď štandopéde poučena a naučena, nebo ať táhne do hajzlu.

A tak jsem zvednul telefon a nejdřív vycinkal vedoucího Odporu Městské Informatiky, jestli by byl tak nesmírně laskav, do věci se vložil a začal to dupat po linii vedoucích odborů. Když on rozhejbe princip padajícího hovna a já jim ho budu matlat zvenčí po ksichtech, mohlo by to zabrat. Dyť si tam těch "informatiků" válí koule pětatřicet, tak vod čeho tam jsou a vod čeho tam mají vnitřní školicí středisko?

"No jo, možná vám to bude připadat jako výmluva, jenomže my je tady školíme od nevidím do nevidím, ale oni jsou takoví, no, ehm ..."

"Inertní?"

"Přesně. Inertní. Já jenom nemohl v té rychlosti najít slušný výraz."

Zopakoval jsem mu svůj názor na magorátní politiku zaměstnanosti, slíbil, že mu stručný výtah z mého projevu hodím do mailu a teď jenom čekám, jestli se něco bude dít. Nebo budu srát dál.

Jinak jsem po zbytek dne školil zase zapisovatelky volebních komisí, tisknul volební seznamy a zásoboval kafém paní inžinýrku Lososový Květ ze Statistiky při plošné zkoušce vyhodnocení výsledků voleb.

Večer jsem chcípnul v osm.

Pondělí, 16.10.2006 ... Škola základ života ...

Školím, tedy dělám chytrýho. Pokouším se dostat do svých úřednic-uživatelek vědomost ohledně používání programu na vyhodnocení výsledků voleb.

Program je jednoduchej a v zásadě celý léta stejnej. Proto jim to musím vždycky znova vysvětlit. A pokaždý to polovina z nich má za novinku.

Tentokrát má však program několikero stěžejních rozdílů, odlišností a vylepšení.

Drobná potíž tkví v tom, že některým nerozumím, jiné neznám a další v demoverzi nejsou.

Pročež můj projev sestává převážně z proklamací typu:

- "Tuhle metodiku byste měly už samozřejmě znát." (čili já vím hovno, zkuste se pro sichr poptat eště někde jinde)
- "Pokud se nepletu ..." nebo "Dle mých momentálních znalostí ..." (dlužno podotknout - dle mých momentálních nevalných znalostí)
- a především pak: "Živě si představte ..." (to pokud jim barvitě líčím něco, co běda-verze vůbec neobsahuje, ale pro vlastní výpočet je to obvykle klíčové)

Jsem za hvězdu, úřednice-uživatelky si dělají poznámky a jsou mi za dojemnou péči vděčny.

Neděle, 15.10.2006 ... Chci čaj, nejedete někdo do Vídně?

Vzbudila mne mlsná.

Ouha. Dostal jsem chuť na čaj.

Ne takhle po ránu, to si dám samozřejmě kafe, ale tak nějak v průběhu nejbližší doby bych si dal čaj. Ne však ledajaký čaj ...

Nejsem kdovíjaký čajový fanatik (ač uznávám, že tu mám "nasysleno", že to nedokážu vylemtat ani do příštího léta), už vůbec nejsem takový ten "hustě alternativní" intelektuál, pro nějž je největším potěšením povalovat se v čajovně hustě alternativně na zemi jak boverák a čuchat cizí nohy. Kdepak. Čaj si dávám občas, někdy třeba čtrnáct dní nic, jindy párkrát do tejdne, sem tam i několik za den. Obvykle mne uspokojí nějakej dobrej pytlikovanej, zas nijak extra se s tím neseru a do znalce a fajnšmekra mám daleko.

Jenomže dneska jsem dostal chuť na jeden konkrétní čaj "Sunny Island", kterej maj ovšem jenom v jednom konkrétním obchodě ve Vídni. Ouha ouha. Aspoň se mi nepodařilo nikde jinde najít něco byť jen podobného složení.

OK, dá se koupit onlajn. Minimální objednávka je sice asi deset ojro, ale to bych si eště i něco vybral, to by mi nečinilo problém. Další dva nebo tři favority jsem našel bez větší námahy. I jsem si už na onlajn platbu našel kreditku.

Avšak systém na mne drze vypláznul nikoli jazyk, nýbrž poštovné ...

Patnáct ojro ... Cože?!?

To mi to, do prdele, vod nich ponese kurýr vosobně? Pěšky? To by tak leda vodpovídalo.

I bych odhlédl od veskrze negativních zkušeností s Českou Poštou (s rakouskou mám zkušenosti minimální, tak kdysi čumkartu nebo dopis od brudera, ale to bude něco podobnýho). I pokud by mi to měli poslat spediční službou - tak doprava cennýho balíku z Francie až do domu je furt na desíti.

Patnást eurovočí za poslání tří nebo čtyř balíčků s čajem? Tak to, kurva, ani omylem ...

Diplomaticky řečeno - je v tom hrubá disproporce mezi vlastní hodnotou a cenou dopravy.

Nediplomatičtěji řečeno - to mi přijde v tomto případě leda tak k nasrání, když uvážím, že za tu cenu si tam pro to můžu zajet vosobně.

A taky, že to udělám, neboť jsem se ve své chuti nesmírně utvrdil a jak se znám, teď mne na ten jeden čaj bude honit mlsná furt. Jenomže k tomu se dostanu s bídou za čtrnáct dní, sakra, to do té doby asi chcípnu, pokáď nevymyslím ňákou lepčí metódu.

Co včíl?

Brudera (neboj se) s takovou prkotinou votravovat nebudu, mimo jiné by to ve finále bylo to samý - poštovním panáčkům už z principu nasrat.

Takže nezbývá než se obrátit na laskavé čtenáře - nemá někdo z vás cestu v tejdnu na otočku do Vídně (nejlépe z Brna nebo cestou zpátky přes Brno)? Nebo známý, kolega či jiný element? Von ten vobchod má filiálky v SCN (hned vedle Brünnerstrasse), pak v SCS na jihu u dálnice a v takové uličce přímo v centru kousek vod Rathausu. Konkretizovaný požadavek a prachy dodám. Mějte slitování, už jsem do sebe nalil zelenej Old England, Pickwick Earl Grey a jakousi ovocnou sračku a na přebití to nepomáhá ...

Sobota, 14.10.2006 ... Odpočinek a v klidu film ...

O půl druhé vstávám.

Ve tři tahám telefonem Marťana z postele, že ve čtyři se sejdem na golfu.

Ve čtyři se opravdu sejdem na golfu, přesněji něco po čtvrté, neboť Ťapinka se hodinu vypravuje do hospody, aby o třičtvrtě na čtyři zjistila, že si potřebuje dát před hospodou doma ještě kafe.

Zahrajem si golf. Však jsme sportovci. Co na závěr sezóny předvádíme, to nedělá nikdo. Ťapinka vyhrává se skóretem 42. Nechutné.

Pak jsme ještě museli na nákup, neboť k sedmé večer si Ťapinka vzpomněla, že v ledničce je akorát zima a ve špajzu už úplný hovno, všechno vyházela, když tam ráno hubila brablence.

Kolem desáté konečně Ťapinka přestává vopruzovat a zalejzá.

Něco dodělám, vyvenčím pséky a konečně se v jedenáct večer dostávám k tomu, abych se v klidu podíval na dvouapůlhodinovej korejskej válečnej film.

O půlnoci se Ťapinka sápe z ložnice se služebním telefonem a ruší poprvé - je volána k pohotovostnímu případu. Obléká se, odjíždí.

Koukám se dál.

Po jedné se Ťapinka vrací a vyrušuje zas. Skřípu zubama. Pséci to po včerejších zkušenostech berou jako fajn příležitost k další procházce. To jako budou chodit vodteď dvakrát za večer?

Vydejchávám vyrušení a hledím na dramatickej závěr filmu.

K jejímu jedinému štěstí se Ťapinka vrací s pesama až při závěrečnejch titulcích.

Pátek, 13.10.2006 ... Perestrojka ...

Co má kdo proti pátkům třináctýho?

Na ráno jsem si nahlásil návštěvu u dodavatele HW, stavit se tam musím pro diskety (nelochčite se, fakt je potřebuju), tam votvírají v devět, to si přispím.

Aspoň do osmi.

Přispal jsem si.

Do jedenácti.

Z návštěvy u dodavatele HW nebylo nic, neboť jsem považoval za slušnost bejt aspoň od dvanácti do půl druhé v práci.

K mojí cti budiž řečeno, že jsem se tam pak iniciativně vypravil na odpoledne. Krom disket pro ouřad jsem za mrzký soukromý peníz přibral do svého domácího počítače disk a DVD-RW vypalovačku. Přeci jenom - na starém 80 GB disku furt nebylo k hnutí, z mechanik už mi nečetla ani jedna (vždycky každé třetí DVD tak na pátý pokus), celej systém už byl takňák dejchavičnej.

Nuže mám novou vypalovačku, druhou mechaniku a jeden paměťový trámeček jsem tady měl připravené už notnou dobu, ale zas se mi v tom nechtělo kutat nadvakrát, no a ten disk - Seagate Barracuda 250 GB (proti stávajícím 80) se 16 MB vyrovnávací paměti (namísto původním dvěma) - ještě jsem tady kvůli tomu disku do půl druhé do rána flashoval BIOS, aby se základní deska z toho štěstí nevokotila.

Spustil jsem se do přestavby, že to udělám aspoň tak nahrubo, aby to bylo použitelné, abych se mohl konečně v klidu podívat na válečnej film, co se mi tu válí už dobrý dva tejdny a mechanika ho nečte a nečte.

To zas spustila ohromnej kvikot Ťapinka, že prej "žádný nahrubo", jak bych si to asi tak představoval, když máme doma jenom jeden pořádnej počítač, ona má přece PRÁVO v sobotu ráno, zatímco já budu chrápat, vykdákávat na ženě-in.

A tak nic. Dodělal jsem přestavbu do finální podoby, do půl třetí ráno jsem klonoval data tam a zpátky.

Psi, zpitomělí mým dlouhým ponocováním si ke druhé ranní vysomrovali ještě jednu vycházku, aspoň se nebudou ráno dožadovat moc brzo.

Z filmu nebylo, pochopitelně, ničevó.

Čtvrtek, 12.10.2006 ... Chápavost státních úředníků ...

Kolegyně Pišta mi donesla disketu. Do mé pracovny. Neváhala chvátat jedno poschodí vzhůru po schodech, aby mi ji mohla předat. Osobně. A při té příležitosti se držet za nos, hovořit o chemických útocích a vůbec mi jinak spílat, že mám v kanclu nahuleno. A dělat ze sebe piču.

To celé jako reakce na moji žádost rozeslanou mailem:

Prosim vas,

komu se jeste nekde vali cvicne (ci nedejboze ostre) DISKETY z jakychkoli minulych voleb, NECHTE mi je, prosim OBRATEM NA VRATNICI.

Diky

Michal

Odesláno přesně takto, včetně kapitálkami zvýrazněných pasáží - především o té vrátnici, aby mi Pišty a jiní zhovadilí elementi nelezli ke mně - aby nerušili, aby se necourali s každou placičkou extra, aby se nemuseli drápat po schodech a v neposlední řadě aby nekuřáci nebyli vystaveni účinkům pasivního kouření.

Prostě a stručně ... státní úřednice opět nezklamala.

Já už fakt nevím, jak na ně. Já už se vyjadřuju prakticky v holých větách, stručných větách jednoduchých nebo tak nanejvýš nepříliš květnatých souvětích (to už pro jistotu třikrát zopakuji). Ať je to jakkoli triviální požadavek a ať je jekkoli vyloučena možnost dezinterpretace, vždycky se najde minimálně jedna dylina nebo lulan, co to zkrátka nepochopí nebo si z opaku udělá záměr.

Středa, 11.10.2006 ... Se na to taky ...

... dneska můžu ...

Zaspal, pracoval, vyhrál v golfíku (35, aspoň tak).

Kachně mi dovezla knihu až do hospody - jediný jakž takž atypický zážitek dne.

Ťapinka se trochu přidrndila, odvez jsem H. Spojku domů a to je fakt všecko.

Nuda.

Úterý, 10.10.2006 ... Bordel a Statistika ...

Je zas před volbama, když vynechám, jak jsou vybláznění všici ouředníci, začala už i šňůra testů a plošných zkoušek technického vyhodnocení. Konkrétně u nás na ouřadě sedí paní inžinýrka Lososový Květ ze Statistiky, moudře brejlí do počítače a kamsi se připojuje. Dle jejího zarputilého výrazu by neinformovaný pozorovatel mohl soudit, že právě hackuje Pentagon.

Jsem jí nápomocen, jak jenom můžu. Třeba dneska jsem přišel do práce už po deváté, abych se jí zeptal, jestli jí už někdo uvařil kafe? Uvařil. Tak nic, no. Ale kdyby měla technický problém, tak mne tam má k dispozici.

Teda kromě kusu odpoledne, kdy jsem si zase potřeboval odskočit na ouřad na Vystrkov, vytisknout jim volební seznamy. Ano, přesně totéž, co jsem dělal včera u nás, akorát na Vystrkově mne za to platěj extra.

"Vy jedete na Vystrkov?" táže se paní inžinýrka Lososový Květ. "Tam je taky někdo od nás ...," logické, když je to celorepubliková plošná zkouška, "... počkejte, tady mám seznam, kolegyně XY, taková mladá a štíhlá."

Pominu-li fakt, že to celé bylo přesně o jednu informaci víc, než jsem potřeboval slyšet, přece jenom mně k mému výkonu se seznamy stačila stabilní paní Božka, stále dumám nad tím, jaké má hodnocení "mladá a štíhlá" vliv na funkci statističky?

V bordelu bych to jako součást kvalifikace snad i pochopil, ale u Statistiky?

Nebo se mi snaží paní inžinýrka dopředu naznačit průběh zpracování?

Pondělí, 09.10.2006 ... Myslící úředník a jiné kuriozity ...

JoeHlavovi musím mimochodem poděkovat za ranní probuzení, o které jsem ho při včerejším půlnočním telefonátu požádal. Nevím nevím, jinak bych asi dneska do práce nedolez.

Zas - jako vždycky - mi spadl za krk tisk volebních seznamů. Jak už jsem říkal minule - už ani nepyskuju a prostě to udělám, furt lepší, než by mi to uživatelé zkurvili a já to pak musel beztak předělávat. Jenom stále DrDol a její parta nechápou princip, že potřebuju poskoka, který mi bude krmit tiskárnu papírama, hotové výtisky odebírat, skládat podle okrsků a kontrolovat. Já nemůžu (a ani nemám náladu, to už by bylo fakt moc) obsluhovat dvě zařízení naráz, běhat od počítače k tiskárně a soustředit se natolik, abych nikde neudělal botu.

To je prostě nad jejich možnosti, tohle pochopit, aby se to obešlo jednou bez problémů.

Tentokrát si zase vytáhnul pomyslnýho Černýho Petra kolega Jůhelák Junior.

Sedí, zírá, jak se ze zásobníku hotových výtisků sypou papíry na zem, mezitím ještě došel v tiskárně toner, neboť ho ale nenapadlo se občas na ty vytištěný papíry podívat, můžem dělat sto padesát stran znova.

Prej "myslel" - snad že ta tiskárna vždycky udělá pauzu, nebo co se mi to pokoušel namluvit. Normálně by tohle pochopil a zvládl i středně retardovanej mentál, ale státní ouředník "myslel".

Vrátil jsem JoeHlavovi jeho PoloVolksWagen a při té příležitosti vrazil náčelníkovi firmy zatím jenom tak nahrubo načmáranej výkaz práce.

Dlouho jsem nikoho neviděl si vyvalenejma vočima shodit brejle.

Joe mne ještě hodil domů, cestou jsem zmerčil Marťana, jak se šine pod Lesnou na zastávku autobusu - aha, to von de asi diverzně trénovat na golf. Pravda, původně jsem chtěl JoeHlava požádat, aby mu zastavil, ale přece jenom zastavovat na zastávce (ještě tuším obohacené o explicitní další zákaz zastavení) a před zraky opodál zevlujících polopolicajtů soukat Marťana s jeho kór pulentní postavou do PoloVolksWagenu, to je na průser. Sice by Joe mohl dostat kromě těch normálních ještě nějaký další extra body za uměleckej dojem, ale nejsu si jistej, jestli by to tak úplně ocenil.

Nechal jsem tedy Marťana jeho osudu, ať si užije s busem, seběhl jsem tam od domu pěšky, dal si s ním a s panem Lotusem jednu kofolu a šel jsem domů chrápat a dospávat - ve čtyři odpoledne.

Neděle, 08.10.2006 ... Instalace v Prdeli - II. ...

V deset sedám do "auta" a jedu znovu do Prdele nad Vltavou. Cestou mám jenom za úkol koupit zákazníkovi Lukymu jedny Camelky. Zjišťuju, jak fungují okřídlená rčení i z pohádek, stačí mi přijít u čerpací stanice k pultíku a říct: "S bembloudem."

12:30 - příjezd na místo, spuštění instalace, kafe, cigáro.

14:30 - doinstalováno, připojeno do stávající sítě. Testy. Kafe, cigáro, cigáro.

16:30 - překopírována nejdůležitější data a přístupová práva. Odpojení starého serveru. Cigáro.

18:30 - běží obnova zbytku dat ze záloh. Výprava pro pizzu. Kafe. Cigáro, cigáro.

20:30 - uvedení starého serveru do prozuschopného stavu jako záložního, jeho zaarchivování pod stůl. Po pátečním (sobotně ranním) přeadresování diskového pole a síťové karty začíná klást odpor pro změnu zálohovací mechanika. Kafe a cigára přestávám počítat.

22:30 - zlomen odpor zálohovačky a kupodivu i záložního napájecího zdroje, pohrobci starého serveru vypráskáni ze sítě, zahlazeny stopy. Dořešení jednotlivých špeků.

0:30 - prakticky hotovo. Takhle to mělo vypadat už od začátku.

"Hele, mám zavolat Hlavovi? Slíbil jsem mu to, ale zas je půl jedné. Bude chrápat nebo nebude?"

"Když zavoláš, tak už nebude. Ať z toho taky něco má."

"Máš pravdu, dyť je to gauner, teda, ehm, garant ..."

Volám Joeovi, jak jsem slíbil. V telefonu notně rozespalý a ukrutně vyděšený hlas, evidentně ho to už trápí i ze spaní. Podávám hlášení a snažím se ho v rámci mezí chlácholit, ale zas mi to na poslech nedá, abych u toho neprskal smíchy.

Zákazník Luky ještě vytahá několik kostlivců z různých skříní, často není patrné, jestli, když něco nefunguje, je to chyba jejich sítě nebo mojeho nového serveru, radši s ním postupně dopiluju i toto, než by to pak bylo na nás.

Konečně jsme o půl druhé ráno hotoví.

Kafe, cigáro, papírování. Ve třičtvrti na dvě odjíždím.

... spánek v očích mám, v kabině sedím sám, auťák se tmavou nocí prodírá, dvě šňůry světel září tmou, zdravím se s každou zatáčkou, noční jízda brány pekel otvírá ...

Ve dvě jsem ještě pod Prahou. Jede se dobře, vcelku prázdná dálnice.

... musím umět ztišit hlad, musím přemáhat touhu spát ...

Kafe na Pávově.

... oči svý si namáhám a všemi silami přemáhám únavu, která na mne dotírá, únava mohla by mě svést na tu poslední ze všech cest, noční jízda brány pekel otvírá ...

Ten bastart PoloVolksWagen nemá mlhovky.

... a přesto mám rád práci svou, někdo musí přece jezdit tmou, noční jízda brány pekel otvírá ... dál si zpívám, spánek zaháním a jenom trochu zívám, i když únavou se oči klíží, přiznávám, že jsem za volantem rád.

Počítal jsem to - za cestu z Prahy jsem krom všudypřítomných kamionů a sem tam nezbytné dodávky potkal všehovšudy čtyři osobní auta, z toho mám pocit, že jednoho jsem předjížděl dvakrát (hned za Práglem a pak po Jihlavě po kafi). Z toho plyne, sluší se mírně sebekriticky poznamenat, že po dálnici může v noci z neděle na pondělí jezdit akorát debil.

Na druhou stranu, není to horší než u blahé paměti bejvalé firmy "KamSeNaNásHrabete" - 1000 km týdně a pětadvacet hodin práce o víkendu. Když připočítám i jednání a jednu soukromou návštěvu u Ťapoušů v Plzni, jsem na svých oblíbených 2000 km za čtrnáct dní a 8x projetou dálnici D1, čtyři kafe na Melikaně a čtyři na Pávově.

O čtvrt na pět jsem doma. Bezvědomí.

Sobota, 07.10.2006 ... Sobotní intermezzo ...

Ačkoli jsem mu výslovně psal nad ránem z motorestu, že má volat nejdřív ve dvě, ve 13:55 mne páčí z postele ukrutně vyděšený JoeHlav:

"Co jste tam dělali? A jak to proboha dopadlo?"

Stručně ho seznamuju s průběhem a hlavně s faktem, že zejtra tam musím "na otočku" ještě jednou. K mé veliké radosti mi na to přiváží svůj služební PoloVolksWagen doplněný mj. o instalační CD a licenční diskety. Ale co už, však jsem to už zkoušel minule a co tě nezabije, to tě posílí. Jako bonus přidává na cestu karton nealko piv. Jo, takhle bych si už to týlové zabezpečení začínal přestavovat, hehe. Von se to eště naučí.

Mimo jiné mi Joe líčí, jak přestal nasávat hned po mém prvním telefonátu po osmé, o půlnoci by už mohl teoreticky řídit a proč jsem v ty dvě o to poslání disket nezavolal? Milé se to takhle o den později dozvědět.

Stejně by to bylo na draka, už jsme byli unavení, ještě bysme něco zpackali. Luky mi sice nabízel, že u nich můžu přespat, ale zas měl na sobotu domluvený instalatéry, to je lepší si odpočinout.

Což taky po zbytek dne v rámci možností dělám.

Mimo jiné máme na večer domluvenou rodinnou návštěvu - drahá po dvaceti letech znovunalezená sestřenice Jarda s jednou z dua skoroneteří M&M, ta druhá to má na návštěvu trochu z ruky, neboť dlí na rok na studijní pobyt kdesi v Kanadě.

Vopravdu příjemná návštěva, jenom škoda, že su celej den jak švihnutej po tlamě a mám problém ze sebe vypravit kloudnou a smysluplnou větu.

Před půlnocí je zas po mně jak po žabě.

Pátek, 06.10.2006 ... Instalace v Prdeli - I. ...

"Hlavně mi nezapomeň nabalit vopravdu všechno, tady vod toho stolu až po zeď, ať mi něco nechybí," nabádám ještě pana JoeHlava.

"Se ví, sbalím všechno, co do tédle kanceláře nepatří. Eště ti tam přidám nějakej předávací protokol."

Je skvělej. O půl druhé s páně JoeHlavovou pomocí nakládám zabalený server do Všiváčka a razím k zákazníkovi do Prdele nad Vltavou. Na tenhle transport jsem si výslovně vymrčel místo jejich služebního PoloVolksWagenu svojeho Všiváčka, ani ne tak kvůli cesťáku (ač to je taky nikoli nepříjemný atribut), ale hlavně su na něho zvyklej, mám tam svoje CD, je to takňák celý vo kousek větší. Jen ještě žádám Joea, ať je pokud možno na příjmu, po ruce a v nějakým použitelným stavu, kdybysem se dostal do ouzkejch, ať nejsu celé vopuščené kdesi v prdeli v Prdeli, týlové zabezpečení se tomu říkám.

Cesta skvěle ubíhá, rozmařile ještě béřu jednoho stopaře študenta na odbočku k Mirošovicům.

"Za tři a půl minuty motorest, nejlepší kafe na D1 ve směru na Prahu," hlásím rozverně u Humpolce. Řeč je pochopitelně o Melikaně.

"A to takhle znáte všude?"

Skromně přiznávám, že přiměřeně. Načež přijdem do motorestu, pozdravím a nemusím ani říkat, co chci. Klasika.

Jenom pak v posledním úseku dálnice mi začíná nějak trochu víc cukat řízení, víc, než by mohlo bejt od panelů na povrchu vozovky. Když zaparkuju u zákazníka a nechám vytočený kola, letmým pohledem zjistím, že mi chybí několik kusů svršku pneumatiky. Jó, to vobčas protektory dělávaj.

"Dobrý den," vítá mne správce LAN od zákazníka, "já bych tam ještě potřeboval dokopírovat chvíli pár set mega dat. Dáte si zatím kafe? A ke kafi by bodlo cigáro, ne?"

Tak se dozvídám, že místní správce LAN je nejen sympatickej na jednání a na spolupráci, takovej méďa, z té kategorie zákazníků, se kterejma je vopravdu radost vycházet, ale jednak vaří ohromně dobrýho turka, druhak tam maj i kuřárnu. Ta se bude ještě určitě hodit.

"A vůbec, není blbost si vykat? Já su nějakej Luky."

"Fajn, sice nevím, jestli nějaký vehementní bratření není taky zbytečný, já stále předpokládám, že za pět hodin nemáme do čeho píchnout a už se v životě neuvidíme, hehe. Jenže to je jenom taková teorie. Mně všichni říkaj Egi."

Tím máme přesně po čtrnácti minutách společné činnosti vyjasněnou komunikaci. Dál se při hovoru dovídám, že Luky je kromě správce sítě ještě zvukař od nějaké kapely, o asi pět let starší, dvě dcery, celou rodinnou anamnézu, ucpaný trubky od vodovodu a tak vůbec, dle předpokladu - žádný moderní "byznys", ale pohodová familierní součinnost.

Po šesté nás navštěvuje obchodník Kadel, co celou tu taškařici spískal, má chatu někde poblíž, ještě nás žoviálně nabádá, ať, kdybysme něco potřebovali, klidně zavoláme. Třeba kdyby nám došly cigára nebo jsme chtěli dovézt pizzu. Ale prej jenom tak do osmi, pak začíná chlastat.

Server nám stále v neočekávaných chvílích zamrzá. Chápal bych to předtím u té instalace, kdy jsem s ním tropil různá harakiri, moc jsem to nesledoval, ale při takových operacích má nárok si zedvakrát vytuhnout. Ne však při normální činnosti. To není normální, to není dobrý a ani to vod něj není pěkný. Testuju, co můžu, odpojuju, zapojuju, odinstalovávám, přiinstalovávám. Po osmé večer je už server rozdrbaný tak, že je zralý na kompletní přeinstalaci.

Přičemž zjišťuju, že sice mám předávací protokol, kterým se momentálně můžu tak vytřít, pokud bych se z toho posral, ale instalační CD a hlavně licenční diskety nikoli.

"Hele, Joe, kde jsou takový instalačky?"

"Aha? A kurva. Ty asi zůstaly na firmě." Pěkně řečeno - ony zůstaly.

"No a dokážeš mi aspoň licenční diskety nějak poslat?"

"Hmm, když já su ve Vyškově a právě jsem dopil druhou dvojku vína."

Taky fajn, obchodník nacucanej kdesi u Práglu, garant instalace nacucanej sice o poznání blíž ve Vyškově, ale i tak mi platnej jak mrtvýmu zimník. To si totiž to moje "na příjmu A po ruce A použitelnej" vyložil asi trochu svérázně jako "na příjmu NEBO po ruce NEBO použitelnej". Aspoň telefon mi zvedá.

No nic, naznávám, že se uvidí, když mi to celý nefunguje, zatím jsou mi licence ku hovnu, znovu si postupně z internetu stahujeme instalačky a bádáme.

K půlnoci nacházím řešení na nějakém fóru technické podpory ...

Pro mírně poučené laiky - takový server má dvě nejdůležitější součásti: disky nebo diskové pole, na nichž se ukládají data, a síťovou kartu, která ta data připouští jednotlivým uživatelům sítě. Nastavit obojímu stejné prostředky na ovládání, aby se o to obě zařízení musela boxovat, to může udělat piča, pan Hewlett nebo pan Packard. Nebo všichni tři dohromady.

Rozpojuju sdílená IRQ a vida, situace se začíná zlepšovat. Server přestává mrznout, ovšem bez licenčních disket taky přestává fungovat. Kdybych ho aspoň dokázal připojit do stávající sítě a ty licence snad nějak přetahat z toho původního, ale na licenční disketě je taktéž jakýsi kryptografický modul, bez toho to nevobčůrám, ač se snažím najít nějakou křivárnu už i na hackerských stránkách. Kdepak. Nevýhoda bezpečného systému Novell. A ve dvě ráno mi ani podnapilý JoeHlav kdesi ve Vyškově nepomůže. Docela mrzuté.

Máme hlad jak diverzanti, zavíračku pizzerie jsme nějako promeškali a není kde si sehnat žvanec.

O půl třetí dnešní pokus vzdáváme, uvádíme vše do původního stavu.

Před čtvrtou měním na parkovišti vadné kolo a odjíždím. Aspoň jsem Lukyho nechal podepsat převzetí nenainstalovaného serveru, samotného železa, abych ten šajsdrek nemusel vláčet zpátky a aby mne někdo nezprcal, že krám za čtvrt megakorun nechám kdesi v hajzlu.

Ačkoli normálně na mne řízení působí jako budící mechanismus, dneska mne to stojí hodně sil. Ač poslouchám cosi úplně jinýho, přesto mi přes to celou dobu zní v uších Taxmeni:

... spánek v očích mám, v kabině sedím sám, auťák se tmavou nocí prodírá, dvě šňůry světel září tmou, zdravím se s každou zatáčkou, noční jízda brány pekel otvírá ...

Ve vsi jménem Kocanda je bůhvíproč nonstop otevřená benzínka, hodlám tam prověřit ještě jednou nahuštění rezervní pneu. Ale taková divně nonstop otevřená - na dveřích cedule, že se platí předem, a jakýsi rozespalý strejda s od polštáře zmuchlaným ksichtem na mne mžourá skrz snad neprůstřelné okýnko, jak tam jak idiot hledám kompresor. Nakonec nacházím, vedle čehosi, co nápadně připomíná kurník nebo králíkárnu.

... musím umět ztišit hlad, musím přemáhat touhu spát ...

K šesté ráno se dostávám ke druhému jídlu za skoro čtyřiadvacet hodin na nohách - v McDrivu u VelMezu. Píšu informativní KTZ JoeHlavovi.

... oči svý si namáhám a všemi silami přemáhám únavu, která na mne dotírá, únava mohla by mě svést na tu poslední ze všech cest, noční jízda brány pekel otvírá ...

Po delším čase zase vidím svítání nad dálnicí. Řvu si s rádiem, abych neusnul.

... a přesto mám rád práci svou, někdo musí přece jezdit tmou, noční jízda brány pekel otvírá ... dál si zpívám, spánek zaháním a jenom trochu zívám, i když únavou se oči klíží, přiznávám, že jsem za volantem rád.

V sedm ráno jsem doma, lehám a prakticky okamžitě upadám do bezvědomí.

Čtvrtek, 05.10.2006 ... Relativita času ...

Večer jsem si nařídil budíka na osmou ranní, uložil Ťapinku a šel pracovat.

To mi vydrželo víc, jak do dvou do rána.

Pro sichr jsem ten budík posunul na devátou.

Vstal jsem v jedenáct.

V poledne jsem byl s přehledem v práci, abych mohl zkontrolovat nejnutnější, koupit Reflex, zajít na oběd a ve dvě bejt zas v prdeli.

Potud v pořádku.

Nad serverem stojí JoeHlav a škrábe se na hlavě: "Tak jsme ti tam dali ten druhej řadič." Dlužno podotknout, že server odmítá vůbec nastartovat.

Vyndáme řádič, zandáme řádič. Server funguje. Tím nechci nic říct, předtím jim to prej šlapalo i s řádičem. Zkrátka to má svoji hlavu. Desetkrát nastartuje a spolehlivě běží, pak zničehonic jednou zamrzne. Chm.

Střídavě žhavíme dvě telefonní linky a na přeskáčku jebeme hochy z technických podpor dvou firem, přičemž z nich několik hodin loudíme správné verze ovladačů a programů, které měly být součástí už dodávky vlastního serveru.

Krátce před desátou večer, která byla stanovena jako Alamo, zpátky ni krok, se mi daří zázračně rozdejchat aspoň zálohovací mechaniku, pročež je rozhodnuto, že zejtra béřu server a vezu ho do Prdele nad Vltavou k zákazníkovi.

Nefunguje jenom jedna věc, to by moh přežít, pokud se mi podaří alespoň přetahat mu tam většinu nepoškozených dat.

Nebejt těch občasných prapodivných stavů, cejtil bych se hned jistěji.

Kulantně řečeno - už jsem zažil práce, kdy jsem byl o výhledu na úspěšný výsledek přesvědčen daleko pevněji.

Středa, 04.10.2006 ... Tiché tleskání a umřelý generál ...

Už jsem taky zmínil to rozkopání chodníků na Lesné, že jo?

Čert ví, komu kde zas jeblo, ale celý Brno je rozrytý jak po celorepublikovým sjezdu zdivočelejch krtků, opravuje se (bohužel nebo bohudík?) naráz velkej, střední i malej okruh (nebo kolik jich vlastně je) a i ty chodníky na Lesné.

Původně to začalo novým veřejným osvětlením, Cikáni tady (vopravdu, nekecám) kopou jak barevní, následně přijely stroje a vymlátily prvně ty chodníky, kterejm nic nebylo. Předpokládal jsem ze zkušenosti, že tím to taky skončí - rozmrdáme to, co bylo funkční, uvedeme to buď skoro do původního stavu, nebo to za těžký prachy dokonale zkurvíme (viz křižovatka pod Lesnou). Každopádně to budem vydávat za dílo. Ale kdepak, skutečně práce pokročily vejš a vejš a kromě nepotřebné opravy a předělání několika set metrů chodníků dobrých a neporušených dostalo se i na ty dva asi padesátimetrový úseky, který to tady v okolí našeho domu zoufale vyžadovaly.

Mimo jiné ten pověstnej chodník za Domem Pionýrů a Mládeže, kterej už byl víceméně v instantní podobě, pokud jste chtěli pevnej asfalt pod nohama, museli jste si ho tam po kouskách nahrnout a botou udusat. A léta se nic nedělo, jen na zimu se vždy odkudsi objevily cedulky, že "v zimním období se cesta neudržuje". Jako by se na jaře, v létě nebo na podzim udržovala.

Tak fajn, udržuje se teď - po snad čtyřiceti letech.

Nechci to zakřiknout, ale jak stavební práce pokračují, chtělo by se organizátorovi (je to radnice Brno-severu?) tiše zatleskat (pokud velkoryse pominu velmi logické včerejší blokové čištění rozkopaných ulic). Že by se lulani probrali?

Jako realista si to tleskání ovšem nechám, až to uvidím na vlastní voči.

Schůdný to prozatím ovšem není, snad se dá hovořit o štěstí, že su tenhle tejden tak v prdeli, že mne chodit pěšky ani nenapadne. Venčení psů přetrpím. Vida, k čemu takový pracovní vytížení může bejt dobrý.

Podle zpravodajství dneska umřel generál ve výslužbě František Fajtl.

Ono se to ve čtyřiadevadesáti letech dá relativně předpokládat, že někdo může umřít, ale stejně je mi to líto. Na jeho knihách jsem vyrůstal a měl jsem ho za jedno z velkých morálních vodítek.

Smutné.

Ale je za dnešek ještě jedna věc, kterou ovšem neprozradím. Ani nijak konkrétně nenaznačím (a spoléhám na intelekt Marťana, Spojky a spol., jimž jsem to pro pobavení zatepla naprášil, že budou taky jako hroby).

Jenom můžu říct, že jsem se zase nechal bez většího odporu uvrtat do tak monstrózní kokotiny, že se v dohledné době laskaví čtenáři pravděpodobně poserou.

Úterý, 03.10.2006 ... Parkování, pedofob a renomovaný výrobce ...

Kolegyně Fišta zakoupila sobě nové auto. Není mi známo, zda už pana Fišťáka omrzelo se s ní donekonečna přetahovat o jedno, vozit ji a k tomu ji poslouchat, či stále platit lakovnu - že jela kolem ouřadu Fišta se totiž zpravidla pozná tak, že železnej štekl u vjezdu na parkoviště stojí zase pod jiným úhlem. Každopádně Fišta má jakousi vlastní malou potvoru, modrou, snad Fiat Uňo nebo něco takovýho, eště srandovnější než ten PoloVolksWagen, jak jsem s ním jel minulej tejden do Prdele nad Vltavou.

Byl jsem kdesi na okružní jízdě služebním Zeleným Drakem, přičemž při návratu jsem nemohl zaparkovat před ouřadem, ač na čtyřech vyhrazených parkovacích stáních dlely toliko tři vozidla.

Předal jsem klíče a doklady kolegyni Ťápině (neplést s Ťapinou) a šel se otázat Fišty:

"Hele, poslyš, Fišta, vopravdu máš za nutný, aby půlauto stálo přes dvě parkovací místa?"

Setkal jsem se jenom s nepříjemným pohledem a brbláním o jakejchsi "všech blbcích".

Ve dveřích jsem podával kliku Malýmu Šéfovi Ádovi, jen jsem za sebou zaslechl: "Paní kolegyně, viděla jste někdy takovou tu luxusní dlouhou osmimetrovou limuzínu? A nepřišla vám kapánek delší ..."

Víc nevím. Zato na mne před kukaní čekal Tlustej Vratočuč Gauner:

"Tys byl za Fištou? Kvůli tomu parkování?"

"Jo, ale jenom tak decentně jsem se jí to snažil naznačit. Proč?"

"No, já se jí ráno, když přijela, taky snažil decentně naznačit, vona se urazila a doteď se mnou nemluví."

"Co ste jí řek?"

"Že takhle dokáže zaparkovat jedině debil."

Spolužák a kamárád Chlastík tvrdí, že rozluštil moji psychickou poruchu - prý jsem pedofob.

To ovšem není žádná pravda. Možná ještě tak pedopat, to by se dalo uznat ... Ale ani to se mi nějak nepozdává.

Já s dětmi relativně vycházím, pravda, nejlépe když jsou jinde. Ale to nejde zařídit vždycky. Tak aspoň pokud si mne nevšímají. A chovají se přiměřeně klidně. Nebo mají aspoň snesitelně inteligentní rodiče. Rozhodně nemám z dětí nějaké fobické stavy, ačkoli, jak s oblibou vzletně říkám, já sám se necítím na rodičovství ještě dostatečně vyzrálý. Nedovedu si představit, že by mi tady nějakej piškot měl vřískat celý dny. Prozatím mi stačí ten cirkus, co tu už tak mám. Relativně bezproblémově jsem se ještě domluvil svýho času s děckama v oddíle, pravda, už v tom věku, kdy harant přiměřeně chápe, co se po něm vyžaduje, nebo ho případně jako pomoc v pochopení můžete načutnout, aniž by vám okamžitě pod okovanou botou dodejchal. Jo, vod takovejch dvanácti let se už s dětma dá vyjít.

Ale je to tak - dítě (teď myslím malý) prostě třeba vobčas řve. Ať si řve, to je jeho problém. Jenom když nejsem nucen být tomu řvaní vystaven. Když začne kupříkladu v tramvaji, pak je na rodiči, aby ho uchlácholil, domluvil mu, naliskal mu, přiškrtil mu kyslík, nebo s ním, kurva, z té šaliny vypadl, dokud se spratek neuklidní. To přece není tak těžký pochopit?

Šel jsem dneska na oběd později, všechno jedlý mi v oblíbené putyce solviny už vyžraly, skočil jsem tedy naproti k pingpongům. Ani tam neměli oblíbené skunk-pao, prý za pár minut. Co už? Počkám.

Mezitím se přitrousilo pár lidí, kteří chtěli obvykle jiného Bóbika, sedím, čekám.

Mimo jiné se přiloudala taková peroxidová kunda mutter, v teplákové soupravě, s holčičkou. Odhadem tak tři až pět let (holčička, nikoli kunda mutter), já na to nemám až tak vodhad. Došáhlo to relativně vysoko, stálo to na svejch, ale eště to fest šišlalo a bylo temu hovno rozumět.

Než jí vietnamská paní za pultem připravila dvě nebo tři porce jídla s sebou, děcku byla dlouhá chvíle a začalo přeskládávat podnosy na jídlo ze stolečku do spodní přihrádky, tedy pod pultík, skoro na zem. Tak co, si hraje, to se dá furt eště pochopit.

Jenže kunda mutter sbalila žrádlo a měla se k odchodu.

"Madam, a co kdybyste laskavě uvedla ty tácy do původní podoby?" zkusil jsem jenom tak navrhnout.

"Proč? Vadí něčemu, že jsou dole?"

"Kdyby měly bejt dole, asi by je dolů rovnou dávali, ne?"

"Že by je tam někdo nenašel? Že by byl třeba slepej?"

"Když už jste to nakousla - tak ano, třeba kdyby byl slepej. Nebo se mu špatně vohejbalo."

"Mně se taky špatně ohýbá, když musím držet v jedné ruce jídlo a v druhé panenku," pravda, trochu se zadrhla, asi i jí samotné došlo, že to byl hodně blbej argument. "Bóže, to jsem ještě neviděla ..."

"Tak teď už to vidíte, tak přestaňte diskutovat a koukejte to narovnat zpátky nahoru," přidala se statná sympatická pětačtyřicátnice.

Kunda mutter odložila jídlo, leč panenku nepustila, jala se jednou rukou zvedat hromadu táců, kterou si obratem šikovně pustila hranou na nárt. Ještě chvíli píčovala, ale pak rezignovaně a zlomeně přeskládala jeden po druhém. Tak.

Chodím tam už nějakej pátek a troufám si říct, že se prodavačka uchechtávala o poznání víc, než má od přírody po vietnamsku rostlou hubu.

Mimochodem - to divný s tím spratkem se pak nasoukalo do pseudoofroutu BMW zaparkovaného na chodníku s ještě navíc vyznačeným zákazem zastavení. Dokonale typické a typizované.

"Poslouchej, nevíš, co se stalo Fiště?" ptala se mne ve výtahu kolegyně Ťápina (neplést s Ťapinou).

"Stalo? Nevím. Proč myslíš, že se jí něco stalo?"

"No, viděls, jak zaparkovala? Já jsem se tam nemohla s tím služebním vytočit, tak jsem jí jenom řekla, že musí bejt úplně vymaštěná. Dobře, tak jsem mohla bejt trochu slušnější, ale šak se známe nějakej pátek, ne? Že by zrovna kvůli takové drobnosti musela předvíst takovej hysterák?"

Mimochodem - Fištu do pozdního odpoledne nenapadlo tu obskurní pidikáru přeparkovat, tzn. odemknout, odbrzdit, žduchnout, zavřít.

Ještě odpoledne sedí Tasemnice před ouřadem na lavičce, listuje si třema různejma vydáníma Robinsona Crusoe a spiklenecky mi říká, že Fiště už služební auto nepůjčí, dokud si neabsolvuje kondiční jízdy v autoškole.

To jsou zase kšefty s panem JoeHlavem - ten server pro tu fabričku v Prdeli nad Vltavou.

JoeHlaví firma dodá server, zákazník si dodá systém, vlastně ten původní, protože za novej nechce zbytečně vyhazovat a ten stávající mu stačí. Jenom ten vlastní stroj potřebuje větší, lepší a rychlejší. A protože systém je starej dobrej Novell Netware 5.1, je k tomu třeba odborník, tedy já, kterej to celý nainstaluje.

V pohodě, vlastně maličkost, všechny komponenty podporují Novell, to JoeHlav výslovně kontroloval, vlastní server, zálohovací pásková mechanika, záložní zdroj UPS. Diskový pole mi rozchodí jejich vlastní technik, na mne zbude vopravdu čistá instalace.

O půl třetí buším na vrátka.

"Dobrý den, hledám pana JoeHlava, mám tady instalovat nějakej server."

"Aha, vy jste ten odborník na Novell?" mno, na to, že v ruce držím knihu "Novell Netware 5 - administrátorská příručka", má chlapec bystrej úsudek. "Tak pojďte, pan JoeHlav tady sice momentálně není, ale server máte k dispozici, dokonce už je tady vybalenej z krabice. Hned vám k němu přinesu klávesnici, myš a kabely."

Jo, rozumím, vybalenej z krabice, bez napájecího kabelu a klávesnice, to vono to s tím nakonfigurovaným diskovým polem nebude asi zas tak žhavý. A technik mimochodem taky momentálně není, přijde zhruba za dvě hodiny.

Zkonzultuju s technikem tedy po telefonu, bez větších obtíží jen za cenu nějakého času nakonfiguruju diskové pole. Technik si není jistý, znovu volá, připojí se k serveru odněkud zvenčí. Diskové pole zruší. A nakonfiguruje ho pro jistotu znovu - stejně.

Tak první krok bychom měli. Můžeme začít s instalací. Server se sám nabízí a dává mi vybrat, jaký systém požaduji instalovat? Má pestrý výběr, snad všechny představitelné, vyjma ovšem Novell Netware 5.1. Ten je výslovně "nepodporován" a jeho instalační CD fluše mechanika zarytě ven. Snad jedině kdybysme měli inovovanou verzi.

Vrací se pan JoeHlav, stahujeme inovovanou verzi. V šest hodin vyběhnu za roh pro pizzu, zároveň s pizzou máme i vypálené CD s inovovanou verzí.

Sním pizzu, udělám základní instalaci serveru.

Připojím zálohovací mechaniku. Server odmítne nastartovat.

To přece není možný, diví se pan JoeHlav, vždyť renomovaný výrobce jasně říká, že tahle mechanika s tímhle serverem je doporučená konfigurace.

Pravda, renomovaný výrobce říká. Jenom tedy v poznámce taktně uvádí, že nelze mechaniku připojit ke stávajícímu řadiči diskového pole a že je třeba dokoupit od renomovaného výrobce ještě nějaký speciální balíček se speciálními šlauchy. Trochu trapné je, že poznámku najdete až na CD dodaném s mechanikou, až když ji zaplatíte a máte ji v ruce.

No nic, tak ještě ten záložní zdroj aspoň.

Mechaniku odpojím, záložní zdroj připojím.

Funguje.

Jenom ještě ten komunikační program k tomu, však je tady na to CD. Pravda, bohužel pouze na verzi Novell Netware 6 a Novell Netware 6.5.

"Maličkost," dí JoeHlav. "Starší verzi stáhneme jako nic."

Stáhli jsme jako nic. Opravdu, starší verze funguje s verzemi Novell Netware 3.x, Novell Netware 4.x a dokonce i Novell Netware 5.0. Jediná, ke které se nezná, je Novell Netware 5.1, tedy bohužel ten náš.

Mírnou další čáru přes rozpočet nám dělá vrátná, která nás v deset večer nekompromisně vyhazuje z budovy.

Na to, že zákazník v pátek má vypnout celou fabriku a já mu mám během podvečera vyměnit starý server za nový, viděl jsem už i optimističtější vyhlídky.

Pondělí, 02.10.2006 ... Problémy, požadavky a Ťapinčin pytlik ...

Když už jsem tady zas hovořil o těch polopolicajtech, to jsem dneska zase cosi viděl ...

Jdu z voběda, čekám na šalinu. Na té ulici se parkuje tak jaksi všelijak. Říkal jsem už několikrát a trvám na tom, že by drtivá většina vozidel zasloužila odtah. Jedna odtahovka v permanenci by se tam spolehlivě uživila.

Po ulici se producíruje polopolicajtka. Taková naše maskotka - brejle teleskopky, ovarová hlava (a prázdno v ní), leč uniforma a pokutovej bloček.

Jedno auto stojí u přechodu pro chodce, kde běhaj haranti ze školy. Přímo u přechodu. Navíc metr od tramvajových kolejí namísto předepsaných tří. Opodál je improvizovaný dočasný přechod vyznačený jenom svislou přenosnou značkou. Přímo v tom prostoru parkují další dvě. Mimochodem zase těsně u kolejí. K dovršení přijede hustomanager s Lagunou, zastaví přímo před zraky inkriminované ozbrojené pěsti statutárního města, v prostoru zastávky, u kolejí. A jde si klidně na pišingr do cukrárny.

A naše polopolicajtka?

Vehementně drátuje jakýsi dva utřepaný důchodce, kteří spáchali hrdelní zločin tím, že se svou starou snad Schodofkou si dovolili zaparkovat na chodníku.

Drahá Dráha z podatelny mi odpoledne hlásí závadu. Program jí čas od času hlásí nějakou chybu. Už delší dobu, prý několik týdnů. A dělá to i ostatním. To je smutné, já to slyším poprvé. Jakou chybu? To Drahá Dráha neví. Prý nějakou.

Nakázal jsem jí, ať je tak laskava a přesné znění si opíše.

Za hodinu už mi lamentuje, že chyba se projevuje třikrát za minutu. Schválně se na to jdu podívat, nedokáže to předvést. Po třech minutách to vzdávám s tím, že má zase svoji čtrnáctidenní menstruační periodu, ať vychladne, beru si papírek s poznamenanou chybou a zadávám dodavateli k řešení.

Opravu mám obratem, neboť se s touto chybou už setkali.

Drahou Dráhu nechávám ovšem trochu vydusit, protože zase nechci ze systému vyhánět všechny v průběhu pracovní doby. Má malej kyblik.

Beztak jsem se trochu zdržel v práci (plánovaně). Musel jsem nějaké systémy nakrmit novými daty a nad rámec plánu tam šoupnout Drahé Dráze tu opravu, ale to byla záležitost cca na dvě minuty. Ta data zabrala víc. Jenže to muselo bejt takhle po dlouhém ÚD, neboť je to nutné k práci tento týden a já mám jiné melouchy na ostatní dny.

Vo třičtvrtě na vosum volám Tlustýho Vratočuče Gaunera, ať nemá nerva aspoň ten, že už pomalu končím a v těch vosum bude moct vyprejsknout, jak má stanovený.

"Aha? Sakra, dobře, že ses vozval. Na tebe sem dočista zapomněl."

"Vo nic nejde, fakt to bude za chvílu."

"Jo, ale já zrovna zapínal alarm a chtěl jsem vodejít. Tak sebou hoď, mně za pět minut jede šalina."

"Hmm, tak z toho nebude asi nic, to bych viděl reálněji tak, že si eště zapnete počítač a podíváte se na jízdní řád, kdy vám jede další."

Pche, aspoň tam byl jednou celou pracovní dobu. Nedělám mu to schválně, ale počítač nepopoženu, beztak jsem si málem připálil prsty na klávesnici, abych to i tak stih.

Eště na úplnej večer jsem měl právě kšeft - instalaci počítače.

To jak občas dělám pro ten ouřad Brno-Vystrkov, tady kdesi v lesi za městem, jak je tam taková ta sympatická paní Božka, co jsem s jejím synem Pepou byl na vojně (Pepa - automobilní rota - hnědá dodávka - rozvoz stravy do strážní služby), tak druhej syn potřeboval počítač. Počítač jsem mu vobjednal, nechal poslat až domů, zbejvalo zprovoznit.

Dojedu si na Vystrkov, zvoní mi telefon.

Půl deváté - volá mi Tasemnice. Šéfová.

Co to má bejt? Že by se zapomněl na ouřadě eště někdo a my sme ho tam s Gaunerem zamkli a zaalarmovali? Nebo to lehlo popelem? Nebo sakra co? Chce mi připomenout nějakou ukrutně důležitou schůzku na zejtřejší ráno? To mám jenom jednu a vo té jsem jí navopak já eště dneska říkal, všecko mám v merku, na nic jsem nezapomněl. To musí bejt ňákej ukrutnej průser, anžto todle vona nemá ve zvyku ...

"Egi, brej večír, poslouchám. Voč kráčí?"

"Hele, chlapče, nemáš doma knihu Robinson Crusoe? Ale přímo od Defoea, ne nějaký to od jakýhosi českýho autora zkrácený převyprávění. Vnouček by to potřeboval do školy, půjčit, nejlíp na zítřek. Ale pokud by to byl moc velkej problém, donese si ho až na příští hodinu."

Aha, tak to je ten urgentní průšvih. Knihu mám, ale u máti. Dostal bych se k tomu tak o půlnoci, což by se nelíbilo ani mně, ani máti. Zejtra leda. Šéfová i tak děkuje. Prej zaangažovala všechny příbuzný a známý, tak třeba někdo donese. Pokud ne, bude ráda, když se kouknu zejtra.

Z takovejch požadavků by se jeden posral.

Dle předpokladu - o čtvrt na jednu ráno jsem byl doma jak na šimlovi. Vyřízenej jak zamítnutá žádost.

Ještě štěstí, že mám doma milující Ťapinku, která mi koupila a nechala ve špajzu večeři,

Plnej pytlik.

Plnej pytlik mravenců.

Úplně přesně - plnej pytlik housek plnejch mravenců.

Ale to ne, že by nám brablenci okupovali celej špajz, to byla jen porce špeciálně připravená pro mne, v prakticky hermeticky zauzlovaným sáčku. Extra přinesení.

Nuž, jsem nevděčník, pohrdnul jsem, housky vyhodil.

Žvejkal jsem tři dny starej chleba. Brablenec ani jeden. Pro vyváženou stravu jsem k chlebu musel přibrat salám.