Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Říjen 2007

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Úterý, 30.10.2007 ... Špatné načasování ...

Oprejskaly mi brejle. Ty nový, úžasný, akční (tedy koupený v cenové "akci"), pořízený někdy v červenci.

Tedy oprejskaly ...

To zas nebyly nějaký partiový a né, že by odešly nějak dramaticky. Sloupal se lak na takovým tom "můstku" mezi levým a pravým vokem, může to mít nějaký reálný název? Nánosník? A jenom nahoře, paradoxně právě v tom místě, kde nemám nejmenší důvod na to sahat a ani mne nenapadá způsob, jak to přímo na tomto místě podřít.

Možná vzduchová bublinka nebo tak něco. Zkrátka lokální kaz.

Proto jsem je minulej tejden zanesl k optikovi, ať se na to podívaj a zhodnotěj, jestli to je normální, případně ať s tím něco učiní.

Dnes jsem si vyzvednul brejle nový, teda obroučky nový, skla z těch původních samozřejmě.

Jsem zas fešák, hehe ...

V Tescu, kam jdu koupit cosi k večeři, nad schodama:

"Pane, máme tady reklamní akci, speciální čisticí prostředek na optiku, zdarma vám vyčistíme brýle ..."

"Hmm, děkuju, tyhle brejle nepotřebují čistit."

"Nepotřebují? Nechcete to vyzkoušet?"

"Ne. Nepotřebují, protože jsou nový. Osm minut z výroby. Čistější než nový nebudou, obávám se, ani s vaším přípravkem."

Pondělí, 29.10.2007 ... Chovatelský paradox ...

Když tak koukám večer na otravujícího a poslouchám kníkajícího psa, který se (dnes notně předčasně) dožaduje už už procházky, začínám přicházet na chuť chovatelství šneků.

Neděle, 28.10.2007 ... Změna času a senioři ...

Volá mi máti ...

"... se jaksi měnil ten čas a já teď nevím, jak to teda je a kolik je hodin."

"Za deset minut dvě."

"Aha, díky ... za - deset - minut - dvě ..."

"Mami?"

"Co je?"

"To si nepiš."

"Proč ne?"

"Protože za deset minut už to bude jinak."

"Aha. A to bude kolik?"

"Za deset minut budou dvě. Víš co, já ti to večer vysvětlím ..."

Čtvrtek až sobota, 25.-27.10.2007 ... Ťapinčina zvířecí diverze ...

Byl jsem se jenom tak na tři dny projít kdesi kolem Letovic.

Možná se mi podaří někdy stáhnout z foťáku i nějakou smysluplnou fotku. A nebo taky ne. Ostatně nebylo moc oč stát, aspoň ne pro nezasvěceného.

Než jsem se ovšem vrátil, Ťapinka kdesi už před časem vyhandlovala cosi jako malý terárium a po dobu mé nepřítomnosti do něj nasadila ...

... šneky.

Fakt - šneky. Slizouny. Hlemejždě řádu "potvora pažravá" nebo jak.

Takovej šnek je prej úžasný domácí zvířátko - nehlučí, nemusí se venčit, žere to, co se mu uškubne na trávníku před domem, případně odkrojky zeleniny do polívky. Jenom je potřeba párkrát denně jim udělat rozprašovačem rosu. Nuže, uvidíme, jak budou snášet období sucha a neúrody třeba o dovolené.

Tedy máme doma domácích zvířátek pět. Dva psy, tři šneky. Fajn.

Jak to jednou zapomene zavřít a šneky budu ráno lovit po stropě, půjdou do polívky.

Boudička a výběh pro šneky.	Zatímco jeden žere a jenom po mně přes "rameno" bojácně pokukuje ...	... druhej už hrdinně zkoumá strop, naštěstí zatím strop na svém vymezeném teritoriu.

Středa, 24.10.2007 ... Ťapinčin domnělý delikt ...

Veleaktivně se Ťapinka hned dneska, den po obdržení předvolání, vypravila na určenou policajtárnu, aby svojí výpovědí pomohla k objasnění přestupku spáchaného s jejím Modrým Skrčkem (vozidlo, nikoli milenec).

Tedy samozřejmě dle svého vědomí, svědomí, stavu peněženky a podle okolností a předložených důkazů. Především až bude jasné, o jaký konkrétní přestupek se jedná.

No, jedná ...

Dne 16.09.2007 v 17:10 byla s jejím vozidlem spáchána nehoda, konkrétně nabořeno jiné, zaparkované auto. Údajně na místě zajištěny stopy modrého laku a přesné znění Ťapinčiny RZ (dříve SPZ).

Pro úplnost - V BOSKOVICÍCH !!!

Opravdu - ať počítám, jak počítám (viz minulý zápisek), stále mi vychází, že v uvedenou dobu jsme při troše fantazie byli na cestě k Vlastíkovi či od Vlastíka, nejpravděpodobněji však přímo u Vlastíka. V kuchyni. Bez auta, pochopitelně. To si mělo dlít pod stromem v sousední ulici.

Jaké to zlovolné auto ...

Místo, aby spořádaně čekalo, sebere se, zajede si do Boskovic, křápne do jakéhosi cizího křápa, vrátí se, dotankuje, zakamufluje stav tachometru a ještě párkrát drze drncne do stromu, aby bylo adekvátně zablemtáno tou sračkou, co padá z listí.

Se vší pravděpodobností je Skrček asi nejinteligentnější (až nejprohnanější) Škoda Hovorit, jakou kdy Schade Automobilwerke Junge Boleslaf vyrobila.

Avšak Ťapinka se důsledně držela Plzákova "3x zatloukat", ve vší slušnosti naznačila policajtům, že asi spadli z jahody, preventivně jim dala číslo na mne, který jí může dosvědčit, že za žádných okolností nebyla toho dne v Boskovicích, tím méně dle našich informací její auto. V případě jejich hlubšího zájmu mohu ještě obdobným způsobem prásknout Vlastíka.

Hmm ... a nebo je pravdivá ta verze, jak se Ťapinka doslechla, že občas, není-li na prémie, si chrabří policemani a policemáničky z Příční nějaký ten případ vymyslí a na nějakého domnělého jelimánka (dost nelichotivé pro Ťapinku) zkusí, jestli by jim to třeba neprošlo. Inu, tentokrát každopádně neprošlo (dost lichotivé pro Ťapinku).

Poslední uvedené variantě by napovídal třeba i fakt, že:

1) nekonalo se ani v náznaku žádné poučování o právech (na něž byla Ťapinka po mojem PŠM obzvláště zvědava)
2) Ťapinka neobdržela žádný záznam o jednání
3) nikdo v této věci se mnou netouží nijak urgentně hovořit.

Jo, to je prostě tak ...

Úterý, 23.10.2007 ... Ťapinka delikventkou?

Ťapince přišel přípis od Policie. Já to bral ze schránky. Normální obálka, razítko "Dopravní inspektorát".

"Ale, ale, copak jsi provedla," vyzvídám, abych ji popíchl.

Co by provedla? Prý přestupek. Tedy přesněji ona je předvolána za účelem podání vysvětlení ve věci přestupku, který byl spáchán s jejím vozidlem - tzn. Skrčkem. A sice dne 16.09.2007 v 17:10 hodin.

Tak to pozor, to je právě den, kdy jsme byli s Vlastíkem na houbách a pak u něj doma na jeho domácí pizze.

A řídili jsme s Ťapinkou na střídačku.

Ťapinka minimálně do Litostrova (druhá vesnice za tou prohozenou v mapě od Šokartu), pokud vím, tak já pak zpátky do Maršova, na Prygl do hospody u dra. Loužičky a na Lesnou hodit pséky dom.

K Vlastíkovi a od něj znovu na Lesnou už nevím, ale cosi mi našeptává, že jsem to byl opět já.

Že by?

Že bych opravdu udělal sankcionovaný přestupek já? To se mi nechce věřit.

A co by to tak mohlo bejt? Dle mé chabé znalosti praxe se takto předvoláním řeší rychlost (plus mínus deset km/h snad po vychladnutí emocí už ne), dále pak parkování a snad nějaká jízda na červenou, pokud je semafor osazen příslušným automatem na snímání hříšníků. Ostatní se buď loví na místě, nebo maj fízlové Smolíka Pacholíka. Ale jistej si tím nejsem.

Nevím o tom, že bych někde viděl radar (ani o tom, že bych překročil rychlost), parkoval jsem výhradně na místě označeném jako parkoviště, na červenou jsem už vůbec nejel.

Vím natuty, že jsem nic neproved, ale furt ve mně hrká.

Taky by mohla pak ještě Ťapinka jet třeba pro něco na nákup nebo k nějakému pohotovostnímu případu, ačkoli zas v databázi nic takovýho nemá.

Konzultuju s Vlastíkem - podle něj jsme kolem té páté byli právě u něj.

Když počítám - v deset jsme měli sraz a mám napisané, že jsme byli čtyři hodiny na houbách (a houby našli). Není důvod zápisku nevěřit. I mi něco zase našeptává, že kolem půl třetí jsme byli u dra. Loužičky v putyce na Pryglu. Jestli je to tak, jak myslím, pak jsme Vlastíka cestou vysazovali před jeho domem ve čtyři a byli dohodnuti, že v 16:30 jsme zpátky bez psů a na pizzu.

Čili v inkriminovanou dobu jsme s největší pravděpodobností parkovali za rohem od Vlastíka. Opravdu na místě jasně označeném jako parkování na chodníku příčné.

Jedině ...

Vedle stálo auto už delší dobu, posraný od kondorů a zasraný od té lepkavé sračky ze stromu. Že ten hajzl měl za neprůhledným vokýnkem šmajdavca (tedy vobrázek s kriplkárou), vidět to nebylo, přičemž ten, kdo řídil (dost možná já), nedodržel metr dvacet boční odstup? To je fakt jediná věc, co mne napadá. Takovej poťouchlej vozejčkář si sedí, svině jedna, doma na kárce, autem by stejně nejel, plakátek za voknem mu vidět není, ale von, kurva jedna, šmíruje z vokna a bonzuje na bengárnu, kdykoli vedle něj někdo zastaví. Já je znám, hajzly ...

Sice by měl bejt lísteček za voknem, ale ten může vytáhnout nějakej parchant, těžko to připisovat invalidovi na kriplkáře, že?

Pro všechny případy učím Ťapinku jak papouška klíčovou větu: "Odmítám vypovídat s odvoláním na §12 zákona o Policii ČR." Moc jí to z huby neleze, to já znám, jak na ni houkne někdo v uniformě, ta hned stahuje kalhotky, ačkoli brod je ještě daleko.

Ale buď jí navalej jasnej důkaz, že způsobila přestupek ona, nebo ať je zákonným způsobem pošle do prdele. Hlavně ať jim v žádným případě hned nerve prachy. Pokud oni nedokáží, že to byla ona, ať si hledají správného pachatele (tedy opět s největší pravděpodobností mne), však jsou za to placení, no ne? Co by jim měla bonzovat?

Beztak to bude nějaká fligna.

Ale ona je pouhý provozovatel vozidla a to auto samo přestupek neudělá, jakkoli se nám to snaží často novináři namluvit ...

Pro ilustraci titulky ÝVčeraDnesAZítra z černé kroniky za poslední necelý měsíc:

• Řidič zemřel po srážce s dvěma kamiony (dva na jednoho, srabi)
• Srážka s autem stála život chodce v Praze-východ
• Náklaďák přejel na dálnici D5 údržbáře
• Kamion zabil v mlze cyklistku (zákeřná bestie, počíhal si)
• Nákladní auto srazilo na přechodu školáka
• Cyklista bez dokladů zemřel po srážce s autem (určitě je to tím, že neměl doklady)
• Vůz ostravských strážníků se srazil s trolejbusem (když je nechávaj bez dozoru)
• Favorit pokácel strom, u Humpolce zemřely tři ženy (ač se to nezdá, jde opravdu o jedinou zprávu)
• Auto srazilo pětiletou dívku, je ve vážném stavu (autíčko se rozbilo?)
• Linkový autobus se srazil s felicií, čtyři zranění (1+1=4)
• Mladík zemřel v protisměru po srážce s kamionem (tady už se ztrácím úplně - srazil se v protisměru a pak zemřel, nebo se srazil ve svém pruhu a zemřel až v protisměru? Byl kamion utracen?)
• Srážka auta s divočáky zkomplikovala výjezd z Prahy (auto nimrod)
• Houkající policejní auto srazilo motorkáře (i policejní auta si dneska dělaj, co chtěj)

Takže tak, dle novinářů jsou auta krvelačné bestie a, jakmile je necháte chvililinku bez dozoru, prostě si vyrazej na krvavej vejlet a vraždí, zabíjí a mrzačí.

V praxi to (zatím, zaplaťpánbůh) tak nefunguje.

Pondělí, 22.10.2007 ... Pouliční názvosloví ...

"Nikdy jsem nepochopila, a to od doby, co jsem se přistěhovala do Brna, jednu věc - jak tady můžou bejt ulice pojmenovaný podstatnejma jménama?" zamýšlí se Ťapinka. "To bude něco jako ten váš 'okurek'. 'Okurek salátovka' podle vzoru 'pryšec chvojka'."

"Co ti na tom konkrétně vadí?"

"Co mi na tom vadí? Že v Plzni jsou ulice pojmenovaný po někom nebo po něčem. Nějaká, některá, něčí. Přinejhorším někde nebo na něčem. Ale tady?"

"Myslíš jako Úvoz? Nebo Přívrat? Poříčí?"

"Úvoz, Poříčí nebo takovej Příkop ještě chápu. Přívrat už moc ne. Co je to Přívrat? Ale budiž. Cejl mi někdo vysvětloval, už jsem taky zapomněla, co to je. Dobře, má to nějaký odůvodnění. Ale co třeba Mozolky? Nebo Tábor? Proč je, proboha, v Brně ulice Tábor? Já pak můžu skřípat zubama na Táborské, když se mi zatoulá zákazník. A to už se vůbec nepídím po tom, co je to takovej Dornych."

Hmm, jiný kraj, jiný místopis. Štěstí, že Ťapince zatím zůstávají utajeny ulice typu Jircháře, Špitálka, Skořepka, Rumiště, Bešůvka ... hmm ... nebo třeba Rygle či Štompil.

Víkend, 19.-21.10.2007 ... Praha a okolní letiště - II ...

OK. Tak v Práglu bysem tedy byl. PraPetra si mne vyzvedla na nádraží v Holešovicích, návštěva, jídlo, ubytování, káva a tak. Do páteční půlnoci nic zajímavého.

Ráno po mně hépe PraPetra - "Vstávej, vstávej, je čas jet na letiště."

Kurva fix, to byl zase nápad, dyť je hluboká noc, teprve osm hodin ...

Od deváté PraPetra zkouší na letiště volat. Přeci jenom relativně nízká (ač ne fatálně nízká) oblačnost, nějaký vítr, kosa jak v ruským filmu a občas přeháňka. Telefon avšak nikdo nebéře. Nicméně PraPetra se chlácholí informací z agentůry, že v případě změny či zrušení letu by ji informovali sami. Teda tak bylo řečeno. Když slíbíš, vždycky potěšíš.

Jedeme na letiště Bubovice, to je známý mezinárodní uzel hned po Ruzyni, Tuřanech a Mošnovu.

"Můžu vám nějak pomoct? Spletli jste si cestu? Ztratili jste se?" táže se zvídavě zmrzlý maník, který se zachumlaný do vaťáku přišel podívat na parkoviště na osamocené vozidlo.

"E-éé-eeh, já tady mám dneska letět větroněm," nesměle se snaží uvést svoji mrzkou existenci na pravou míru PraPetra.

"Dneska? Dneska se nelítá, proč jste si nezavolala?"

Mno, jakmile jsme jej přestali bít (PraPetra, která si dvanáctkrát povídala s hlasovou schránkou, a já přinucený vstát málem za tmy) a přivedli jej k vědomí, zkusil bojácně objasnit: nelítá se, protože severní vítr je krutý. Jak je vidět z náčrtku nebo ortofotomapy, mají tam celou jednu "ranvej", a sice 10-28, tedy vpodstatě východozápadní. Fouká-li od severu, těžko se dá s větroněm odsud vzletět, v každém případě už vůbec ne přistát. Slovy milovaného parainstruktora Honzíka: "No jo, no, néni to halovej sport."

PraPetra nakonec čičmundu vyžene aspoň pro klíče od hangáru a vyškemrá si exkurzi spojenou s testem PraPetřího usazení do větroně, teda esli to pude, či esli si má přinýst vlastní štafličky.

Šlo to. Prohlédli jsme si celou místní vzdušnou údernou sílu, PraPetra byla bez použití většího násilí usazena (opravdu usazena, nikoli naboxována) do kluzáku, na útěchu jí bylo předvedeno něco hejblat a udělátorů, dokonce si mohla zakvedlat jakousi pákou, prej řídící.

"A to se vám bude sedět ještě o něco pohodlněji, neboť budete mít na zádech padák."

"Padák?"

"Ano, padák pro případ katapultáže, ehm, tedy nouzového vyskočení."

"To jako že bych v případě ohrožení vyskočila na padáku?"

"No, to možná zase až tak ne, hlavně je to asi opravdu kvůli tomu lepšímu sezení."

Hehe. To zní docela pravdivě. Ano, PraPetra se do větroně bez použití násilí vejde, PraPetru větroň unese. Nicméně pro případ ohrožení si jaksi matně pamatuju, že běžné padáky jsou konstruovány do maximálního zatížení 100-110 kg. Ten větroň v turbulenci má přece ještě jakous takous šanci se z toho nějak vyhrabat ... Avšak zase - za cenu vyhlídkového letu s větroněm dostat i seskok s padákem ...

Na druhou stranu mi větroň díky informaci o padáku začíná být sympatičtější. Ještě motor kdyby mu přidělali ...

Máme zavolat zítra ...

Kvůli větru, ten motor, obávám se, nestihnou ...

PraPetra v Blaníku. Pravda, zatím v zaparkovaném, nicméně sama toto považuje za úspěch. A nějak se začít musí, ne?

Aspoň budeme mít šanci dopilovat týlové zabezpečení.

Ano, vzal jsem si na letiště i spodní prádlo značky Jäger.

Ale s takovým fukejřem jsem nepočítal.

Pročež v ArmyShopu zakupuju rukavice vševojskové, skvělé, kvalitní, pletené, olivové, nehorázně předražené (150,- Kč). A u Vietkongů kulicha levného a mimořádně skvostného (80,- Kč). Rukavice jsou prověřeny zkušeností, na kulichovi se při jeho jednoduchosti snad nedá nic pokazit.

PraPetra zakupuje též kulicha. Otřesného. Nicméně jí ho chválím a ona má radost.

Vpodvečer navštěvujeme bobovou dráhu na Proseku, jejíž existenci PraPetra právě před týdnem objevila. Zajímavé, já o ní (o bobové dráze, nikoli o PraPetře) vím už několik let.

Nicméně jsme tam oba poprvé, oba dáváme tři jízdy. Chabá náplast na zrušený dopolední let větroněm, avšak lepší, než drátem do voka.

Doporučuju vyzkoušet. Ze všeho nejlepší je výtah nahoru, hehe.

A ano, přiznávám, je to stejná idiotovina jako sjezdové lyžování.

Egi na bobové dráze. Sorry za nekvalitní fotky, ale byla už tma jak v prdeli.	PraPetra na výtahu na bobové dráze. Egiho nové rukavice, PraPetry nový kulich.

Ráno mne PraPetra budí. Už zas. Ku mé velké radosti.

Následně se dovolává na letiště. Severní vítr je krutý a nepolevil, nelítá se.

Po další telefonické konzultaci s pořádající agentůrou je PraPetře platnost poukazu prodloužena do půlky jara. Takže to ještě nějak dopadne.

Místo letiště jdeme na procházku starou Prahou, konkrétně na věž Staroměstské radnice, jež byla prý teprve nedávno zpřístupněna veřejnosti. Hádat se nebudu, ale mám pořád jakýsi tupý pocit, že v rámci gymnaziální exkurze do hl.m. jsem tam už byl.

Kladně hodnotím alespoň rukavice a PraPetra svého kulicha. Já toho mojeho nechal radši ve skříni, přeci jenom v Praze netáhne jak v Bubovicích.

PraPetra mi celý víkend živě vypráví, kolik různých pohybových aktivit do týdne má, jak hubne (dobrá, to je na ní opravdu i vidět), kterak ji pohyb baví a oproti očekávání ji ten pohyb začíná i těšit. Načež já jdu na vežu pěšky, PraPetra výtahem. Inu, prý má ještě večer akvaérobik.

Jeden z pohledů z veže.

A to by mohlo bejt asi tak všechno.

Holešovice, opět z piči vykurvený systém nasírání cestujících, vlak EC, německý vagón, opět velkokapacitní dobytčák, ačkoli o dobrých 20 cm místa víc pro nohy. Prostor kvituji s povděkem.

Příjezd do Brna o dvě minuty před termínem !! Tzn. součet zpoždění na dva vlaky za víkend pouhých 9 minut !!!

Víkend, 19.-21.10.2007 ... Praha a okolní letiště - I ...

Za účelem shlédnout PraPetry výlet (tedy přinejmenším počáteční a pokud možno i závěrečnou fázi jejího vyhlídkového letu větroněm L-13 Blaník) vybral jsem se na víkend do Prahééé.

Čili v prvé řadě jsem zakoupil lupeň eLiška na patřičnej šnelcuk, konkrétně na ÉCéčko Jaroslav Šašek, ehm, tedy Jaroslav Hašek v 17:50 z Brna.

Docela uhnanej jsem se odpoledne dořítil do města, posnídal v McDonaldu (podotýkám, že venku se pomalu šeřilo), a domazal na nádraží.

Abych vzápětí zjistil, že mrzké České Dráhy vydatně pokročily v metodickém odpuzování otravných cestujících zavedením nového způsobu vystavování jízdních dokladů.

U běžných pokladen jsou natahaný labyrinty z pásek jak na mezinárodním letišťu (tzv. "Základní odbavení"), tam, kde bylo už tehdy dost všivé "ČD Centrum" je nyní "Komplexní odbavení" a "Expresní odbavení". Přičemž zrušili dosavadní číslíčkovej vyvolávací systém. Celé to tedy vypadá tak, že "Expresní odbavení" je pouze pro vlaky třídy SC, pro naprcané ženské a pro účastníky železniční přepravy na kriplkárách, zatímco všichni ostatní, kterým nestačí "Základní odbavení" (jízdenka courákem do Rapotic), spadají pod "Komplexní odbavení". Metodou FIFO, alias běžná fronta. Stoupni a čekej na volnou přepážku. Což v praxi znamená, že si stoupnete a počkáte, až se u vokýnka dohandrkuje Belgičan cestující přes Poprad do Zakopanego. S proklamací o přednostním odbavení eLišek se můžete tak drápat v prdeli.

Možná jsem si měl odpustit tu snídani, však taky nemusím žrát každej den.

"Heleďte, lidi, mně jede ten křáp teď už asi za necelejch sedm minut, stíhá někdo z vás takovej termín? Nevadilo by vám, kdybych vás předběhl? U mne to bude jenom pípnutí kartou a tisk lístku, ani slovo navíc, slibuju."

Naštěstí polovina ze zde (šestnácti) přítomných rovnou pravila, ať si jdu (k pokladně, nikoli do prdele), ostatní se nevyjadřovali ani kladně ani záporně, prát se nechtěli a zas nijak extra sveřepě se taky netvářili.

Opravdu je vyzvednutí jízdenky eLiška dílem okamžiku - předložíte kartu "nechcislevuzadarmo", ženština pípne na snímač a z tiskárny vypadne lupeň. Deset vteřin, dýl jsem nezdržel.

Ještě jednou jsem poděkoval okolostojícím a poklusem pelášil k odjezdové tabuli.

Ale ...

Proč je ten můj vlak až v pravé části? A proč jsou tam ještě vlaky před pátou? A kolik je vlastně hodin? Kurva ...

Potupně jsem se vrátil do ČD Centra:

"Poslyšte, lidi, těm, co mne pustili, že mi jinak ujede vlak, potřetí děkuju. A zároveň se omlouvám. A jestli se chcete před úmornou cestou pobavit pohledem na debila, který je schopen přijít na nádraží o hodinu dřív a ještě vás tady takhle vydivočit, tady stojím ..."

Několik se jich opravdu zasmálo. Tleskat nezačal naštěstí nikdo, jakkoli by měli nárok.

Znovu k odjezdové tabuli. Co teď? Hodinu tady čekat jak debil? Teď jsem jedl, na kafe z automatu se můžu taky vysrat.

Do třetice do ČD Centra a rovnou k expresní pokladně:

"Dostanu eště lístek na Pindu Línou, co jede teď v 17:07? Jízdenku eLišku mám, kolik chcete za příplatek?"

"Osmdesát šest korun a jedete."

"Dejte sem. Díky."

Ostatně to i s tou eLiškou vyjde dohromady na 226, když už jsem to takhle vyvoslil, stejně to furt není tak hrozný. A aspoň jsem zachoval dekórum a před zraky těch ochotných, co mne předtím pustili ve frontě, jsem dokázal snahu a spěch. Tak. Třeba budou příště stejně shovívaví na někoho, kdo bude zase spěchat a nebude jeliman jak já, kterej chodí na nádraží o hodinu jinak.

Tak jsem se konečně svezl Pinďulínem, je to až ostuda, jak já, masochistický milovník vláčků, tímhle drekem eště nejel.

Zkušenost?

Rychlost příjemná, klopení do zatáček příjemné.

Otravný amplión - furt nějaké vzletné, květnaté a obšírné řeči, trojjazyčně. Na dvě zastávky tím pádem cca 24 hlášení. Za ty prachy by taky mohli držet hubu.

Místa na nohy jsem viděl už taky víc. Lepší než autobus, ale třeba ten německej EC vagón cestou zpátky je zase rozhodně prostornější pro sezení.

Kdybych neseděl u automatických dveří, kterejma se někdo pořád toužil špacírovat na hajzl a kdovíkam, což bylo vždy doprovázeno pšouknutím (od těch dveří, ne těch špacíráků) pneumatického samočinného zavírání, možná by tam v pauze mezi hlášeníma byl i klid. To by jeden neřekl, kolikrát dokáže jít jeden cestující za dvě hodiny jízdy chcát.

A taky kdyby přes uličku neseděli nějací veleduši z kterési fuckulty, celou cestu rozprávějící navzájem přes opěradlo svoje moudra. Ovšem můžu být rád, že AŽ přes uličku, původně jeden z těchto polomozků seděl na sedadle před mým, odkud byl vyhozen držitelkou platné místenky, načež se pokusil zabrat místo moje. Ku svému štěstí reagoval na první: "A na tohle místo se taky ani nedívej." Omezil se jen na jakési orální, ehm, tedy verbální zvratky, které ve mně nezanechaly hlubší stopu.

Celkové zpoždění pouhých 11 minut. Inu což, co by jeden nechtěl za necelou stovku příplatku, že?

"Moje" Pinda Líná v cíli: Praha-Holešovice ...

Pátek, 19.10.2007 ... PraPetra vyletí ...

Tedy se o tom alespoň všeobecně hovoří mezi prostým lidem. Lze-li pak za prostý lid počítat tetu PraPetru a mne.

Obšírnější a nudné uvedení do zápletky:

PraPetra pracuje. Coby zaměstnankyně, tedy má kolem sebe hierarchii spolupracovníků a podobně postižených spoluzaměstnanců. Kolegové, nadřízení, možná i podřízení, co já vím? Korunováno ředitelem (mluvím stále o firemní hierarchii, neplést s tvrzením, že "ředitel je korunovanej").

On je to vůbec propletenec, jak to teď zpětně dešifruju - ta historka teda, né ten ředitel.

Jak jsem se vlastně seznámil s čímsi, jako je PraPetra? To přišel v dávných dobách ten její ředitel k firmě, u které jsem nepracoval, a uzavřel s ní kontrakt (s firmou, u které jsem nepracoval, nikoli s PraPetrou). Kontrakt na dodávku systému pro firmu, jejímž je ředitelem. Ředitel firmy, kde pracuje PraPetra, uzavřel kontrakt s ředitelem firmy, u které jsem nepracoval. Kontrakt na dodávku jakéhosi počítačového systému.

Počítačový systém byl firmě ředitele PraPetry dodán firmou, u které jsem nepracoval.

Tedy až do té doby.

Pak jsem tam řízením osudu pracovat začal. Ano, pověstné "KamSeNaNásHrabete?".

Čímž jsem se dostal do kontaktu i s firmou zaměstnávající PraPetru a jejího ředitele. Ostatně to bylo asi třetí den. "Tady máte klíčky a jeďte do Prahy, tam vás bude čekat kolega Miki. Toho jste ještě neviděl, ale bude se vám líbit. Je taky divnej. A do toho auta se leje Natural." Tož tak. Tak jsem se seznámil s PraPetrou a s tehdejším divným kolegou Mikim (ve stejný den, pořadí už neodhadnu), posléze i s PraPetřiným ředitelem.

Inu, zatímco já udělal několik kotrmelců a epizod a zaparkoval lážoplážo ve státní správě, PraPetra stále klepe (neplést se SE klepe) pod stejným ředitelem. Nebo lépe řečeno - už zas. Taky měla přetržku, kdy se vydala na zkušenou, jestli je fakt všude chleba o dvou kůrkách. Byl.

Onehdá měli jakousi firemní glgačku a při opileckých hovorech přišla řeč na "veselé historky" stran zavádění tehdejšího systému, ředitel si dobře pamatoval, že PraPetra byla už tehdy s náma jedna ruka, přičemž ho proti vší logice udivilo, že ještě žijeme. Zatímco Miki dělá mrtvého brouka (radši), se mnou je PraPetra pořád v čilém kontaktu, o čemž ředitele i neprodleně informovala.

Jak se občas pozve k nám na návštěvu. Jak s náma byla v Itálii. Jak nám dělá motospojku na vodáckých výpravách. Jak s náma a se slepejšama byla i na letišťu, bo my jsme úplně šílení, ale jak ona si při té příležitosti zaplatila aspoň vyhlídkovej let a jak se jí to tááák líbilo ...

Načež se ředitel hluboce zamyslel a posléze pravil, že má ve stole poukaz na vyhlídkovej let větroněm. Nechtěla by ho taková PraPetra? Beztak to platí jenom do konce října. Pro něj to prej není, možná hlavně proto, že kdysi coby mladík v učení tyhle větroně nýtoval. A co kdyby na něj vyšel zrovna nějakej jeho obstarožní (nebudem si ohledně ředitelova věku nic nalhávat) výtvor? To von prej do toho v životě nesedne. A to vona PraPetra zase jo.

Takto jednoduše PraPetra k poukazu na větroně přišla.

To bylo, tuším, nějak kolem pondělka.

V úterý měla na krku vydědění. Mimo to se pídila po technických parametrech větroňů, zejména pak ohledně nosnosti, co si budeme nalhávat, ačkoli shodila za poslední měsíce dvoucifernou sumu kilogramů, stále se pohybuje v tříciferném řádu.

Ve středu utichla epizoda s vyděděním a byl jí předběžně přislíben termín na tento víkend. Přičemž byla uchlácholena, že bezmotorový kluzák Blaník unese i menšího slona, tedy mohl by i ji. Při troše toho modlení.

Konečně pak ve čtvrtek jí byl potvrzen sobotní termín. A technické parametry. A zase problém - kabina 50 cm na šířku. A to je prej něco na její "prostorovou výraznost".

PraPetra počala se zajíkat, že s takovou poletí leda tak do prdele a né že do voblak, neb má kolem pasu 130 cm, kdežto do L-13 Blaníka se vejde jenom 100. 50 tam a 50 zpátky nebo tak něco.

Jako známý napravovatel inžinýrů jsem ji počal uklidňovat, že to nebude tak žhavý, že se nepočítá dvakrát jakási úsečka, nýbrž obvod kružnice je 2*pi*r alias pi*d, díky čemuž mi obráceným vzorečkem vychází PraPetří poloměr kolem 22 cm a hlavně průměr něco přes 44. Kdyby měla kruhovej průřez, tak se do letadýlka vende. A to z toho PraPetra loni maturovala, sám jsem to slyšel, přesně takový kejkle s kruhem a kružnicí (snad v rámci jehlanu) měla v zadání otázky z matematiky. No co, no. Takže 44 cm ideální průměr. Jasně, vona je trochu elipsoid (nikdo není ryzí váleček), ale stálo by to za přeměření.

PraPetra přeměřila. Na židli s roztečí područek 50 cm se vleze. Dyť říkám, že zhubla. Ještě jsem jí (jsem svině, vím) preventivně poradil, ať si odměří 50 cm od skříně, tam si postaví noční stolek a mezi to si zkusí sednout, jestli se vejde. Po cca čtvrt hodině hlásila výsledek - vejde.

Uf. To mi spad šutrák ze srdce. Já totiž už notnou dobu koketoval s myšlenkou, že se na tohle zajedu podívat. Což by až tak nevadilo, pokud by PraPetra nezačla vyšilovat a nechtěla rozvíjet teorie, že v jakémsi "nejhorším" prý poletím já a budu jí to vyprávět. To, kurva, ani omylem ... Nemám v nejbližším časovým horizontu v úmyslu lézt do letadla, který nemá motor. A tuplem né bez padáku. A už vůbec ne s tím přistávat. Z toho nebude nic. Ale podívat se na ten cirkus, to zase jo. Však PraPetra taky vočumovala nás, tak co. A smát se budu tentokrát já.

PraPetra vyletí ...

Čtvrtek, 18.10.2007 ... Kam se, ptáčku, kam schováš?

Je to tak, zima je za rohem.

Živočichové už to poznali.

Psi dostávají pomalu zimní srst. Veverky si zahrabávají ořechy Ťapince do truhlíků s muškátama a hážou do pytliku na kramlíky na prádlo. Sojka odlétá do teplých krajin ...

... a státní ouředníci se předzásobují cedulkami "Komunikace se v zimním období neudržuje".

Středa, 17.10.2007 ... Sto krát sto je inžinýrka ...

Je třeba našemu ouřadu provést inventarizaci zeleně.

Audit, pasport, evidenci. Jednak je na to ňákej předpis, druhak se přišlo na fakt, že už deset let ouřad nechává za svoje prachy kosit trávník před budovou, kterej ovšem ouřadu vůbec nepatří. Stát ho vrátil coby restituční nárok jakýmusi soukromýmu šuldovi coby náhradní plnění za nějakej dočista jinej pozemek. Ouřadu se to nikdo nenamáhal sdělit. Stejně tak dost pochybuju, že by o tom věděl onen "šťastný restituent" (co bude podnikat s kusem travnatýho svahu mezi ouřadem a šestiproudou silnicí, to jsem sám žádostiv). Dále mi není jasno, co se bude dít, pokud bude majitel zpraven o svém vlastnictví a na sečení se vysere. To abych si po prázdninách vzal meč a prosekal se do práce jak Bajaja?

Ale to všechno je vedlejší a jenom perlička. Skutečnost je taková, že se to musí udělat kvůli tomu předpisu. Taky hovno vím jakýmu.

Důležitý je ten samotný počin, který může mít několik variant.

Třeba budou ouředníci z RETPH (Referátu Evidence Trávníků a Psích Hoven) chodit po okolí a do bonzbločků si zakreslovat roští, toto následně pastelkama přemalovávat do mapy, jako svého času ex-kolega Hubátor. Tomu tato činnost vystačila na několik let.

Nebo se využije patřičný program. Zajde, okoukne, zaeviduje do už existující digitální mapy. Dál pak bude třeba jen čas od času zaznamenat přírůstky a úbytky. Mnohem výhodnější pro práci. Zas SW něco stojí. Licence placena od hektaru.

Kolegyně Kateřina Vykulená z RETPH tvrdí, že má ouřad ve správě 400 hektarů obecní zeleně. Tedy takřka čtyři sta, ve skutečnosti asi "jenom" 386. Z čehož ovšem vychází naprosto astronomická cifra pro zakoupení dotyčného programového vybavení. Na hektary si nedá šáhnout.

Tasemnice a finanční šéfová chvíli přemítají, jak rozložit platby do několika let. Pak zas si naporučí přísun katalogů kancelářských potřeb pro posouzení, jestli by ty pastelky i s dvouletým platem Vykulené nevyšly přeci jen levněji.

Kateřina Vykulená si stojí za svým - je to opravdu 386 ha, jinak prý řečeno 386.000 m^2.

Po upozornění na fakt, že jde o hektarů slabejch čtyřicet (přepočet dle učiva cca šesté třídy základní školy), se mnou polemizuje a je ochotna se hádat.

Inu, státní ouřednice.

Inžinýrka.

Úterý, 16.10.2007 ... Když říkám všichni, tak všichni ...

"Kurva, to je dneska den, to by se jeden posral," takto přátelsky dím na pozdrav ku cifršpiónovi Severákovi, známýmu a ex-kolegovi, se kterým se potkávám na obědech v hospodě. Von je na takový mý vítačky zvyklej. Né tak serevírka ...

"Co se vám stalo?"

"Všecko je na hovno, přece vám to nebudu vymenovávat. Vod Á do Zet. Vod chvíle, co jsem vstal z postele, za každým bukem číhá jedna piča lačná toho, aby mě mohla nasrat."

"Ale třeba já jsem vám ještě nic neudělala, ne?"

"Však váš čas teprve přijde, dávám vám tak pět minut, schválně ..."

"To ne. Já budu dneska jediná, která vás nenasere, vsadíte se?"

Načež mi jako první počin k minerálce přinesla nějakým manuálem oslintanou ušmudlanou skleničku ještě i se zbytkem Kofoly. No jo, no.

Pondělí, 15.10.2007 ... Nejdynamičtější banka roku ...

"Nadešel čas a voní galejemi ..", kterak zpíval svého času Karel Kryl.

Dál se ta písnička vůbec nehodí, ale nějak jsem si na ten jeden verš vzpomněl.

Nadešel čas na Finančním Odporu vyměnit jedno klíčové PC. Už notnou dobu si staví hlavu a začíná klást proti práci docela houževnatý vzdor. A to bez zjevné a objektivní příčiny. Mno, dlouho se mi do toho kurevsky nechtělo, protože to není takovej ten klasickej chytřejší psací stroj s přístupem na internet, do nějakejch databází a naopak výstupem na tiskárnu. Tady jsou jakýsi špeciální prográmky pro kryptování souborů o výplatách asociálních dávek a spol. A dvoje bankovnictví. A vůbec. Ale holt se osud naplnil ...

Je to mašina roky v permanenci, ta jede opravdu celou pracovní dobu, protože zase na ni se (třeba i kvůli tiskárně) připojují ostatní z té cifršpiónské tlupy. Tak má nárok. Prostě než nějaký trápení, který by hrozilo následným kleknutím celejch financů, to tam dám radš fungl novátora, tuhle proklepnu a buď ještě pošlu do oběhu pro nějakýho obyč ingósta, nebo z ní vykuchám pár použitelných dílů, na nichž není co pokazit, a zbytek prostě nechám sakumprásk sešrotovat, když se mi nepodaří najít reálnou závadu. Stroj, kterej funguje nebo nefunguje jenom podle své nálady, to je věc dost na piču. A svoje má vodsloužený. Tak.

Od části programů jsem našel instalační média, něco jsem si dožádal, dohledal dokumentaci pro postup převodu na nový stroj.

Jenom u jednoho toho klienta pro banku jsem se trochu zapíchnul. Konzultuju to s jejich technickou potvorou - ano, s reinstalací by problém být neměl, znova nainstaluju, vložím disketu s konfigurací, kterou si kdysi přinesla kolegyně Taška přímo z baňky, data dám obnovit ze zálohy ...

Jenom to instalační CD tam mám tak čtyři roky starý, verzi 5, teď je verze 8, to už by se, jak mi velí praktická zkušenost, mohlo trochu cukat, to by asi chtělo novější instalačku, míním já. Míní tak i operátor, prý to není žádný problém. Kde se dá stáhnout? Inu, nikde. Ale když se stavím na kteroukoliv - nejlépe domovskou - pobočku čili expozitůru, rádi mi tam novější instalační CD určitě navalej. Hmm.

Původně jsem chtěl pro to vyhnat opět Tašku, nakonec jsem musel do města na školení na Magorát, tak jsem usoudil, že se tam stavím cestou sám.

Potřetí za sedm let se potřebuju dostat do této banky na Lidické. Potřetí je tam blokový čištění a já v přilehlejch uličkách kroužím jak Sputnik se scíplou Lajkou. Po nějaké době se mi daří zaparkovat kdesi veprostřed Lidické u hasičů, zbytek dojdu pěšky.

Přízemí baráku je vybouraný, tam, kde bejvaly přepážky, teď pobíhaj Cikáni s kyblíkama s maltou. Prej rekonstrukce. Ale na dveřích je cedule, že když projdete přes to staveniště do prvního patra, že tam normálně ouřadujou, tedy mimo vkladů a výběrů, což já ovšem stejně nechci, já chci jenom to CéDéčko. A taky jo, takovej mrňavej kanclík. V něm dvě ženštiny, hleděj na mne docela vyděšeně, evidentně se jim tam po dobu rekonstrukce budovy davy příliš nehrnou ...

"Dobrej den, nezlobte se, dóle bylo napsaný, že tady normálně ouřadujete jako banka ..."

"Ano, mimo vkladů a výběrů, to musíte na Kotlářskou."

"Jasně, to je v pohodě, nemusím, nejdu ani vkládat, ani vybírat. Potřeboval bych jenom nový instalační CD vašeho bankovního klienta."

"Instalační kdo, co?"

"CD. CéDéčko. Kompaktní disk. Instalačku."

"Koho, čeho?"

"Vašeho bankovního klienta. Program BankKlient se to jmenuje."

"Pane, takovýho nic my tady nemáme, to musíte na Kotlářskou."

"A někde v nějaké vedlejší kanceláři? To jste tady jediný? Navíc jste říkaly a dole bylo napsáno, že tady máte všechny služby ..."

"... mimo vkladů a výběrů."

"Jo. Mimo vkladů a výběrů. Takže nic? Takže vlastně všechny služby mimo vkladů, výběrů a BankKlienta. Dobře, na další se radši asi ptát ani nebudu."

Inu což, šel jsem na Kotlářskou. Hezky kolem auta a pár set metrů na druhou stranu. Taková ta výšková budova, už tam zkrachovala jedna banka, vím přesně, kde to je. Přijdu, posadím se, čekám na volnou přepážku. Tedy přepážku - oni tam maj jenom takový stoly, dva normální kancelářský, třetí vypadá, jako čistá improvizačka, jako by ho právě vytáhli z kuchyňky. Navíc mám pocit, že to je kmenová pobočka pro ichtylní klienty. Ale to je jedno, na každej stoleček vychází jeden debil, třeba opilá ženská, která neví, co je to převodní příkaz, kolik má peněz na účtě a komu co kdy a jak posílala, ale stačí jí to od slečny za stolkem vysvětlit asi osmkrát, nic, co by se nedalo zvládnout. Začíná mne to sledování i bavit. Už za půl hodiny jsem na řadě - samozřejmě u toho divnýho improvizovanýho pracoviště.

"Dobrej den. Vy jste normální pracoviště s bankovníma službama?"

"Samozřejmě. Proč bych neměla?"

"No, takovej evidentně dočasnej stolek, kdesi u hajzlu, navíc ty dvě tam mají napsaný 'Bankovní služby', vy ne. Tak se radš ptám, už mne u vás dneska jednou napálili."

"A co byste potřeboval?"

"Jednoduchý, jenom potřebuju nový instalační CD k vašemu programu BankKlient."

"Aha, tak to moment," jde děvče ke kolegyni, pak mi přijde zvěstovat, že "to by prej mohlo být někde vzadu ve skříni, já se tam zajdu podívat."

Velkorysé. Takže ano, je to stoleček s bankovníma službama, především vysvětlování íkvéčkům, kde prochlastaly love, ale zvládne i složitější úlohy, pokud se má koho zeptat. Ale zase je iniciativní.

Děva zmizela v útrobách budovy. Dvě minuty, tři minuty. Asi velká skříň. Pět minut. Nebo si někde stihla zašukat.

"Aha, tak my už to CD nemáme, nám nedošly."

"Spíš došly, ne?"

"No, došly, další nedošly. Ale volala jsem," vida - zas ta iniciativa, "volala jsem na Holandskou. Tam ještě mají. Čtyři."

"Moc fajn. Takže to je vaše představa, že povalím kamsi na třetí pobočku? To jste moc fajn banka. A taková Holandská, to je, kurva, kde?"

"No, Holandská, vy neznáte Holandskou?"

"Jo, výpadovka do Holandska podle vzoru Jihlavská a Vídeňská, ne? A Sibiřská je výpadovka na Sibiř."

"No, Holandská je na Špilberku."

"Cože? Hovno Holandská, tam je tak Pellicova a Gorazdova. Ani na jedné, co vím, není žádná banka."

"No - jak je Hornbach."

"Aha, Hrombach znám. Tam zas néni žádnej Špilberk. A na Špilberku néni Hrombach. Si ze mne děláte prdel? Špilberk je na kopcu, Hrombach za řekou. Dva kiláky přinejmenším."

"Je tam přece Špilberk. U Hornbacha. Taky je tam."

"To máme jako dva Špilberky?"

"Né, tenhle je ten novej."

"Novej Špilberk. Jasně."

"Špilberk Business Park se to tam jmenuje."

"Aha, takže ne Špilberk, ale Špilberk Business Park? Vlastně ne jedno slovo, ale tři, co? Takový ty buzerantský velkokapacitní kanceláře, už vím. Čili máte představu, že já se teď seberu a pojedu kamsi do prdele do těch velkokrálíkáren a zmrdí líhně, jenom abych sehnal jedno píčovský CD, jak mi nakukal šulin z vaší technické podpory, že to maj všude a nebude s tím problém? He? Slečno, já bych vás na fleku zabil, ale to by mne sebrali a já bych neviděl, jak tenhle cirkus dopadne, což by mi v této úrovni už přišlo snad i líto."

Ne, opravdu na šlaka. To už docela slušně vrcholila zácpa, přičemž ty buzikanclíky jsou přesně na druhé straně centra. Kurva práce.

"Dobrej den, potřebuju nový instalační CD BankKlienta."

"Aha, dobrý den, vím, kolega z Kotlářské mi volal."

"Ne."

"Ne?"

"Volala vám kolegyně, aspoň dle jejích slov, když mi vysvětlovala, proč byla pět minut v prdeli."

"Ne, opravdu mi volal kolega."

"Tak teda jo. Dneska je možný všechno. A proč by němoh mít váš kolega boty na šteklách, minisukni, dlouhý vlasy, rtěnku, řasy prodloužený o 148,3 procenta a hlavně prsa trojky. Je možný všechno a hlavně u vás je možný všecko. Třeba jít světa kraj kvůli téhle kokotině. Dejte to sem, já se budu tvářit, že děkuju a že su vám hrozně vděčnej, hlavně na mne už nemluvte a nechtějte znát můj názor."

Tož tak. Kvůli zpičenýmu instalačnímu CD jsem najel 21 kilometrů. Zkurvená tlupa.

A to tam měli na zdi hrdě napsaný, že získali 2. místo v jakési pičí soutěži o "Nejdynamičtější banku roku" nebo co.

Hmm, tohle. Druhá nejdynamičtější. Jo. A teď tu vo perníkové chaloupce. To bych nechtěl vidět ty zabržděný vostatní vod třetího místa dál.

Neděle, 14.10.2007 ... Dva proti Říši ...

Pořád čtu tu knihu o atentátu na Heydricha, co jsem od Ťapinky dostal k svátku.

Ano, je vynikajícím románovým způsobem napsaná, čtivá, kdykoli ji vezmu do ruky, přečtu sto až dvěstě stran. To je taky právě ta potíž - třeba dnes jsem se dostal k braní do ruky potřetí, díky čemuž mi ještě přes stovku stran zbývá.

Je to vlastně zajímavé ...

Nějak mi přitom vůbec nevadí, že už předem znám osoby, klaďasy, zloduchy, zápletku, průběh děje i konec.

Sobota, 13.10.2007 ... Každému, co jeho jest ...

Nechal jsem Ťapinku koukat doma na horror a já šel s panem Horácem na hokej. Nejen koukat, ale taky pracovat, neboť jsem byl "na řadě".

Horror to taky rozhodně nebyl. Spíš tak drama, řekl by filmový kritik.

Duel dvou historicky nejúspěšnějších klubů od dob Československa (Kometa Brno 11x titul mistra republiky, Dukla Jihlava 12x). Na tom nic nezmění ani mrzký fakt momentálního zařazení v té 1. lize, která je ve skutečnosti druhá.

První třetina - 0:1 pro Duklu.

Druhá třetina - nervák a brankostroj. Vyrovnání. Další náskok. Zase vyrovnání. A tak furt. Smutnej příběh prožil Horácův (nebo Newa-Keeho?) vedlesedící, který si na začátku třetiny jestě za stavu 0:1 odskočil na záchod s tím, že po přestávce budou hajzly volný. Po návratu za tři minuty nestačil zírat: "Jak, kurva, 2:2?" Během dalších dvou minut už to bylo 3:3. A ještě do konce třetiny to Kometa dotáhla na 4:3. Kvůli pár vcelku malicherným, ale přesto strkanicím se solidně zaplnily trestné lavice, kdy jihlavští se tam v pěti pomalu ani nemohli vejít. Asi nejlepší třetina, kterou jsem za dlouhou dobu sám viděl.

V poslední části už to byla jenom válka nervů. Kometa se snažila udržet náskok, Dukla chtěla vyrovnat. Což se Dukle ovšem nepovedlo. V 18. minutě stáhli brankáře na power-play, načež inkasovali bonusový bodík do prázdné králíkárny a bylo. 5:3, výsledný stav.

Osmá výhra v řadě, 6513 diváků. Velkolepé.

Poučení - ano, nepromokavá a odolná bunda leteckého typu MA-1 "Bomber" je ideální pracovní oděv pro fotografa, a to i v situaci, kdy mu záda v zápalu nadšení nějaký imbecil z nedaleké tribuny ohodí pivem.

P.S.: I tohle se jako upoutávka pro příště z fotek dá zpracovat, autor pan Lestad z FanClubu Komety (doporučuju zvuk):

Pátek, 12.10.2007 ... Golf over ...

Jako každým rokem i letos přišla ta nemilá chvíle, kdy dva tejdny po oficiálním konci sezóny Harpagon Spojka zrevidoval sudy a naznal, že jednak začíná bejt kosa, druhak dochází chlast a třeťak už má těch obejdů pro letošek plný zuby, hodil ručník do ringu, ehm, tedy na výčep a zavřel hospodu.

Avšak předtím ze zbytků uspořádal tradiční mocnou megapárty s ohňostrojem. Byl jsem s fotoaparátem přitom.

Jde o chladný kalkul - Spojka si odpustí pár piňakolád na Kubě, jeden večer tam holt zůstane střízlivej. Ušetřený peníze takto vyhodí do povětří, čímž místní ztroskotanci získají (veskrze mylný) pocit, že to dělá pro jejich obveselení. Na jaře přijdou zas a půl roku budou u Spojky prochlastávat celé sociální dávky. Tímto Harpagon získá další hotovost na příští dovolenou, jenom část odloží stranou a příští říjen za to udělá ohňostroj ... vlastně takové perpetuum mobile.

Harpagon za pípou ščastné, že už je to pro letošek naposledy ...	... a Slepéš Marťan před pípou ščastné, že to letos eště jednou stihl.

Ano, mám nafotografované celé panoptikum, ale nemůžu sem všechny ty zoufalce dát jako do obludária. To je dokumentace ryze pro Spojku na zimu. Když mu bude smutno, podívá se na fotky. Ono ho to zase přejde.

Navíc jsem byl nařčen z toho, že na mých fotkách vypadají všichni jako idioti a že to dělám záměrně. Což není žádná pravda.

Třeba takový Pivouk je ošklivý od přirození (to je ten vpravo, ten krásný psík je Fík z vedlejšího vchodu).	Paradoxně jsem byl nařčen Pivetou, která sice na snímcích nezřídka vypadá jako ichtyl, ale moje umění či neumění s tím nemá vůbec co do činění.

Avšak oslava proběhla důstojně a před půlnocí jsme se rozjeli (Spojka taxíkem), rozešli (většina po svých v různém stupni vrávorání) a byli rozneseni či rozvezeni do domovů.

Méďovi Béďovi upadla berla mrazilka a za ní i celé tělo.	Pan Škaredák Jirka s panem Kadlem táhnou pana Majora, jehož následně domů transportovala Ťapinka s Pivoukem a s Méďou Béďou, čímž se výsledek zvrhnul na bojovou hru "vymlať z lampasáka jméno a bydliště".

Středa a čtvrtek, 10.-11.10.2007 ... Literární úraz ...

Mám moc práce, nic zajímavého se neděje, beztak se mi nechce nad tím ani přemýšlet.

A i kdyby se mi chtělo, v úterý jsem to přehnal s tou kytarou, namoh jsem si prst, bolí mne bříško prostředníčku na levé ruce a stejnak nemůžu psát ...

Úterý, 09.10.2007 ... Reklamace kytary ...

Ano, může to znít divně - chodit reklamovat kytaru, že hraje falešně ...

Obzvláště pak Ťapinčinu kytaru ...

Ale když vono se to má tak ...

Ťapinka dostala před časem kytaru. K svátku. Ode mne. Neb mne předtím v opici obvinila, že já jsem ta svině, kvůli které se ona nikdy nenaučila hrát na kytaru, poněvadž jsem jí jednak nevěnoval dostatečné pedagogické vedení (jako bych to já sám uměl a uměl i učit), a hlavně jsem si koupil kytaru vobyč, tedy s normálním širokým krkem, přes kterej ovšem Ťapinka svejma mrňavejma pracičkama nedošáhne.

To byl ten hybatel - máš blbý kecy? A máš svátek? Tak tumáš tříčtvrtku, malou španělku, krk ouzkej, a uč se, maškaro.

Ano, kytara vydávala relativně často ne až tak úplně harmonické zvuky. Ale úspěšně jsem to ignoroval. Nejdřív jsem to přičítal novým strunám, později Ťapinčinu (dočasnému) neumětelství.

Později mi začalo být divné, že ať ladím, jak ladím, zní to divně furt. Na pátém pražci rozdíl až skoro o půl tónu.

Teda já nejsem jak bejvalej spolužák Filip alias Česílko aka Držka s jeho absolutním sluchem, kterej se zaposlouchal do zvuku dvanáctistrunné kytary a pravil dotyčnému: "Tenký 'G'éčko máš o čtvrt tónu níž."

Ale zas poznám, když by to mělo znít (skoro) stejně tahle struna s touhle strunou na tomto pražci a je to podobnější vo pražec zpátky.

Hmm, to jsou divný vysvětlení. Ale zkrátka to berte jako fakt - mrdal jsem se s ladičkou jak debil a furt divný.

Zavolal jsem před česem do prodejny, jestli nemají ponětí, čím by to mohlo bejt. Dle předpokladu - neměli. Ale prej ať to přinesu, že se na to podíváme. Během dvou měsíců jsem našel i paragon a mohl jsem se tam směle vypravit.

Pravda, maník se hned stavěl do obranné pozice, ač jsem na něj šel podle svých kritérií slušně a spíš tázací formou. Já ho musel málem chlácholit. Nakonec se tam s tím chudák dřel asi půl hodiny ...

Napadlo by někoho, že si může jedna kytara nerozumět s jedním typem elektronické ladičky? Ano, ta mne srala už delší dobu a občas to s ní byl dost nerovný souboj (s mojí velkou kytarou), ale že se podle této nebude prakticky dát naladit vůbec?

Dobrá, zakoupil jsem jinou ladičku, pravda, stav se citelně zlepšil.

A ta Ťapinka se na to, kurvadrát, hrát naučí i se svým hluchem, absencí hlasu, gramlavejma prstama a nesmyslem pro rytmus.

Pondělí, 08.10.2007 ... Kolizní situace ...

Dva pruhy v jednom směru. Padesát kilometrů v hodině. Všichni.

Jedu v pravém pruhu, načež auto vlevo šikmo přede mnou začne blikat doprava a prakticky hned svižně přejíždět do mé cesty tak, že mne tlačí na chodník.

Brzda, klakson, kvílení a dým od pneumatik.

Řidič si toho naštěstí všimne a mrskne sebou zpátky.

Kurva, jak já se lek.

O pár metrů dál musíme vedle sebe zastavit na světlech.

Chlap stáhne okýnko a omlouvá se, že mne měl v mrtvým úhlu a vůbec mne ve špíglu neviděl. Já na to zas, že jsem se sice málem posral, ale do smrti dobrý, hlavně, že se nic nestalo.

Jo, takhle se zachová chlap.

A né jak ta píča minulej tejden, co mi nedala přednost (já na hlavní, ona na vedlejší), kdy jsem stejným vizuálně a akusticky efektním způsobem zastavil necelýho půl metru od jejího boku, a vona, kunda škaredá, bude eště dělat pantomimický etudy, že jí snad způsobuju šoky do palice a nervový traumata.

Víkend, 06.-07.10.2007 ... Kachní latifundie ...

Na víkend jsme měli s Ťapinkou mírně oddělený program - já v Dolních Kounicích, ona ve Žďáru nad Sázavou.

Tedy Ťapinka jela na tradiční vobludí sraz spojený s kolaudací nového Šavly příbytku, nábytku i dobytku, kdežto já s pséky se odebral na nenáročnou povalovací sobotu a neděli na chatě, zahradě a vinohradu od Kachněte rodičů.

Intermezzo z tankování:

Na cestu je třeba auto a na jízdu autem je třeba benzín. Z tohoto důvodu jsem zamířil k čerpací stanici.

Přijedu, vylezu z auta, dojdu k nádrži, za mnou v tu chvíli zastaví další (další auto, né nádrž). Jelikož vím, že musím natankovat, zaplatit, pak bych si ještě rád umyl vokna, tak by ten druhej zbytečně dlouho čekal. Ob jedno místo vedle je volno, což on zase nemůže ze své pozice vidět, protože tam do meziprostoru naprosto nesmyslně postavil nějaký ichtyl dodávku.

Pročež se řidiči předkloním před okno, ukážu mu rukou a relativně hlasitě, tak, aby mne slyšel i přes zavřená okna, ho o volném stojanu informuji.

Ze zcela nepochopitelného důvodu se z místa spolujezdce vynoří jakýsi ožralý zjev a počne mi docela nevybíravým způsobem spílat, co že si to dovoluju na něj cosi ukazovat.

V tu chvíli vyletěl sám onen řidič, metrákové holohlavé hovado s výrazem masového vraha, pár dobře mířenými ranami namlátil svého spolujezdce do auta a otočil se ke mně s omluvným prohlášením:

"Nezlobte se na něho, on je debil."

Já na to, že se nic neděje, pokud to ví a pokud na něj má dostatečně pevný řetěz.

Mezitím se uvolnil stojan hned vedle, řidič si tam popojel, začal tankovat.

Namrdaný spolujezdec se zase drápal ven, opět byl (snad pěstí) usazen zpět do vozidla. Ven se mu podařilo proniknout až v momentě, kdy zmíněný jeho řidič odešel platit.

Pak štěstí, že se individuum nemohlo příliš pohybovat po vlastní ose a neustále se muselo přidržovat stojanu nebo jejich auta. I tak se mu podařilo zapálit si cigaretu, s ni se motat kolem hadic a pořvávat na všechny okolo, přičemž musím hrdě podotknout, že vzhledem k předešlé interakci si obzvláště oblíbil mne. Ale nejen já jsem byl čurák a kunda, i ostatní okolo byli bez jakéhokoliv rozumného důvodu pojednou piče, šulini a vůbec měl pán vybraný slovník.

Řidič se vrátil od pokladny. Tiše uchopil opilcovu cigaretu, opatrně ji zadusil, přesvědčil se, že je típnutá a hodil ji do vzdáleného koše. Vrátil se ke svému chráněnci a jednu mu látnul po tlamě.

"Ty když už nevíš co bys, tak si prostě musíš aspoň zapálit na benzínce, co? Ty zkrátka musíš za všech okolností a všem vždycky ukázat, jaká seš piča ..."

Dobře, když má takový odpudivý zjev aspoň svého drába.

Jo, ale ta Kachněcí farma ...

Mno, ono vlastně není tak moc co říct. Zkrátka Kachně se Zadkem zařídili dobré jídlo, dobré bydlo, mailem rozeslali (na druhý pokus i čitelnou) přeukrutně zpracovanou pozvánku s několika plánky a popisy cesty (několik dílčích, nikoli několik rozdílných). Takto sezvali všechny možné známé, se kterými se toužili vidět (nechápu kritéria výběru), tito se tam v různých časech trousili, přijížděli, odjížděli, sežrali, vypili.

Z těch, co by laskaví čtenáři mohli alespoň okrajově znát, bych zmínil Péťu Hromádkojc, Honzíka mého drahého parainstruktora, plus možná ještě tajemného VB Veruna s jakýmsi chlapem (manželem?) a vodlitkem Žofkou. Ostatní byli Kachněcí kamarádi z jiných větví a jejich jména jsem beztak už zapomněl. Ostatně obvykle hned, jakmile mi je řekli. Pokud vůbec řekli. Hmm.

Neb chajda je pěkná, ale na spaní poněkud malá, posloužila jako příjemná základna na pozdní večer a brzkou noc, avšak třeba já a Péťa Hromádkojc jsme si na spaní ustlali raději v jabloňovém sádku ve stanech a postele jsme přenechali změkčilým.

Poučení:

Když ráno pouštím psy ze stanu, je dobré se podívat, který zip u vchodu rozepínám. Taková moskytiéra sice poskytne čerstvý svěží vánek, ale pro psa, jenž se natěšeně odrazí, funguje jako vertikální trampolína.

A já se pak můžu divit, proč napřed chtěli ven, pak nikam nejdou a eště po mně furt hépou.

Středa, 03.10.2007 ... Vejlet do Třespíče ...

Nevím, co mne to zas napadlo vypravit se podívat na hokej "venku", tedy v tomto konkrétním případě do Třespíče. Jen jsem tak vzal auto, přítele Newa-Keeho plus dva do počtu na diskusním fóru sebrané přispěvatele na benzín a vyrazili jsme. Však je to za rohem a Brno-Třebíč je podle zasvěcených vždycky velké terno.

Asi ano, když brněnská výprava převyšovala domácí, už při příchodu kolem stadionu zevlovaly policejní ninja-korytnačky a vesměs celé město koncentrací ozbrojených složek připomínalo vojenský výcvikový prostor při manévrech.

Zato stadion je ukrutně prťavej, díky ještě teplému počasí bylo zamlženo (tedy uvnitř), solidní místo se najít nedalo, nakonec jsem byl odkázán na uzavřenou galerii pro kameramany, kde jsem si zabral jeden post, koukal na hokej a věnoval se svému, společně s kameramanem České Televize ve druhým vokně.

Brněnským fanouškům se podařilo (byť snad omylem) založit v hledišti menší požár. Jinak by snad i debil pochopil, že přikrývat nedostatečně vyhořelou světlici hromadou papírů je blbost. A pravda, při hašení došlo i na menší šarvátku pár opilců (nevím z kterého tábora, možná s obou) s těma obrněnejma policajtama. Dostali pár pendrekem (ti provokatéři, nikoli policajti) a byl klid.

Až dvě minuty před koncem třebíčští fans neunesli tíhu okamžiku, kdy dostali poslední gól na 1:3 do prázdné králíkárny, zahrnuli ledovou plochu hořící pyrotechnikou, čímž vyrobili ještě skvělejší mlhu do konce utkání. Tedy se pak dohrávalo vlastně takové stínové divadýlko.

Fotky stály pěkně za piču, páč na solidní práci to bylo daleko.

A až v první přestávce, kdy se zvednul od svého aparátu, zjistil jsem, že ten kameraman ČT je vlastně můj známý, manžel Jirka od ex-kolegyně Mlhuny. No asi tak.