Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Listopad 2007

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Sobota a neděle, 01.-02.12.2007 ... Vekslák ...

Onehdá, asi před měsícem, jsem se jakýmsi pomateným klikáním dostal až ke zprávě, že "Zemřel Pavel Frýbort, autor románu Vekslák".

Přičemž už toho času to byla půl roku stará zpráva.

Ale tak vám mne to nějak zaujalo ...

Frýbort, Frýbort, hmm ... říkáte Jouda, jo? Franta Jouda? Von, chudák, umřel a já ho ani neznal ... (jak by řekl Felix Holzmann)

Nevím už, co mne na tom tak zaujalo. Žádný humbuk, žádné kvílící davy zhrzených fanynek. Z toho by mohlo vyplývat, že šlo o docela solidního spisovatele. Vekslák, vekslák ...

Zase jsem se popídil a našel si první díl.

A jenom tak letmo nakoukl.

Abych obratem zjistil, že letmo ve dvě ráno nakukuju už na šedesátou stranu.

A to takhle teda ne. Já přece knihy z počítače čtu nerad.

Objednal jsem obratem všechny tři díly - zas už vím hovno, kde. V nějakým antikvariátu, na inzerát nebo zas obligátně na aukci? Vím já?

Každopádně tím chci říct - tenhle víkend jsem zaleh na gauč a (neboť první jsem zhltnul hned) uchopil díl druhý. Když jsem v neděli večer dočetl 475. (poslední) stranu, začal jsem trochu litovat, že už mi zbývá jen jeden.

Pátek, 30.11.2007 ... ISDN modem podruhé ...

Celé dopoledne se vzdělávám na školení o ukrutném a mocném projektu "Czech POINT". Nikoli, to není anglicismus, nýbrž zkratka. "Podací Ověřovací Informační Národní Terminál", to celé samozřejmě ryze Czech. Jakmile vyhraje volby bolševik, systém se plynule transformuje v novou verzi "Čéšskaja TÓČKA".

V zásadě jde o to, že v rámci přechodu od fyzických vládních a správních úřadů k "eGovernmentu" se zřídí detašovaná pracoviště, na nichž bude možno kout pikle: už od ledna si nechávat vyhotovovat ověřené výpisy z katastru nemovitostí, z obchodního a živnostenského rejstříku, od února pak z rejstříku trestů. Další agendy se budou v brzké budoucnosti nabalovat.

Detašovaná pracoviště budou na každém ouřadě a ouřadečku, na poštách a kdoví, kde ještě.

Přičemž, pochopitelně, instituce, jež tyto agendy zajišťovaly dodnes, zůstanou zachovány v plném osazení. Možná se ještě personálně rozšíří kvůli komunikaci s těmi pointy.

Nu což, ku občanu blíže ...

Z celodopoledního školení se mne konkrétně týkalo cca patnáct minut - instalace.

K jídlu tam měli jenom sušenky na platíčku a žetony do kafomatu na chodbě, což byla beztak kurva zlodějská.

Vyzvednul jsem si na nádraží ISDN modem.

Ne, opravdu mi ho neprodal nádražák ...

Neb šlo opravdu na pobočce Hadrnictví, s.r.o. o opravu urgentní (závada známá dva měsíce) a podařilo se mi vyhádat týden na přípravu, potřeboval jsem na aukci zakoupený modem dostat do Brna alespoň na pátek.

Celou tuto metodu včetně konkrétního typu a dokonce konkrétní aukce mi poradil maník od firmy, co nám na ouřadě zajišťuje správu telefonní ústředny. Nevypadalo by to dobře, kdybych oný bazmek nedostal ani v ten vyhádaný pátek, musel bych chlapíka asi poprosit o dočasné řešení v jeho režii, což by bylo nutno řešit oficiální cestou a stálo by to asi nemálo peněz za dva zásahy a zapůjčení, a to dost možná z hromádky na moji odměnu. Nežádoucí. A navíc by mi to lezlo zas do dalšího týdne, další telefonáty, další čas, to už bych se z toho vážně posral. Dostanu-li udělátor včas, vrazím mu pod rukou za konzultaci případně drobnou asistenci maximálně pětikilo ze zvláštního fondu na vánoční dárky a všichni budou spokojeni.

Dokázal jsem tedy cvičně (a zcela netradičně) vydivočit všechny okolo ...

Prodávající z Prahééé se dušoval, že veškeré obchody (ač to byl jeho první) provádí výhradně osobně nebo za využití služeb České Pošty. Navíc má pochroumanou nohu a vůbec s ním není jaksi žádná sranda. Maximálně tak na roh ulice by to mohl donést.

Teta PraPetra zase vůbec nemá čas, neboť má churavou mámu, práci, starost o několikero bytů, cvičení prosté prostné a akvaérobik.

Pročež chlap s pochroumanou nohou byl vytažen z pelechu kdesi v Letňanech a doličný telekomunikační vergl odvezl PraPetře takřka na Žižkov. Tato jej zabalila a ve volném čase (cca 15 minut) odvezla na nádraží, kde jej podala k přepravě službou ČD Kurýr.

Kupodivu se Českým Drahám povedlo zásilku neztratit a nerozbít, naopak mi již od sedmi hodin zkoušeli telefonovat, že ji mám připravenu k vyzvednutí na nádraží. Já v sedm ráno, zcela samozřejmě, spal. Při druhém pokusu k desáté jsem se školil. Velkoryse jsem jim před jedenáctou zavolal zpět, že vím, ať už se nenamáhaj.

A pak že to nejde, pche.

Přístroj jsem na provozovně vybalil.

A hned poté, co jsem zjistil, jak tam vlastně vedou dráty (cca hodina a půl), jsem jej i zapojil namísto porouchaných dvou. Přičemž mi zbyly ty dva vadné, napájecí zdroj, rozdvojka na 220 V, několik rozdvojek na telefonní dráty a dalších několik kabelů, které původně vedly odněkud nikam, odnikud někam, případně odnikud nikam.

Potřeboval jsem k tomu jenom jednu drobnou radu od mého "přítele na telefonu". Který sice dlel tou dobou ve Vídni, ale pokud je "přítel na telefonu" zároveň "přítelem na telefonu s roamingem", není žádný zádrhel neřešitelný.

Když jsem odcházel, fungoval stále, jakož i předtím, telefon i platební terminál na spodní části prodejny, ale teď nově už i telefon a platební terminál na horní části prodejny.

Trochu mne mrzí, že jako protislužbu po mně PraPetra požadovala, abych jí na jakési zas jiné zhovadilé aukci ohlídal batůžek. Batůžek, jaký by se jí přesně hodil. Manšestrový. Malý. Hnědý.

Což se nezdařilo.

Neboť jsem velkoryse odmítl její přihlašovací údaje, neb na tomto serveru jsem též registrovaným uživatelem. Jenom jsem si nějak nevšiml, že pro účast v této aukci musím být jakýmsi tím registrovaným a ověřeným uživatelem. Hmm. Jsem se přehlíd, no.

Být to naopak, vyslechl bych si lamentace až ofenzívní nadávky o nedostatku informací.

Já hrdě přiznám, že jsem kokot.

Což ovšem neřeší ten problém, že PraPetra málem vypustila duši, aby mi zajistila dopravu ISDN modemu, přičemž ona nemá batůžek.

Nemáte někdo doma manšestrový batůžek, malý, nejlépe hnědý (ale klidně i jiný)?

Nebo aspoň nevíte, kde se manšestrové batůžky, malé, nejlépe hnědé, prodávají?

Čtvrtek, 29.11.2007 ... Repas telefonního přístroje ...

Dorazil mi zakoupený nový starý mobil pro máti.

Ve stavu odpovídajícím deklaraci - tzn. mírně naprasklý (ovšem slepený) kryt, jinak funkční.

Pravda, ty alkoholické a pornografické výjevy jakožto loga operátora a symboly profilů si mohla prodávající taky nechat od cesty. Nebo aspoň přibalit návod, jak se takové trotloviny hubí. Já to nikdy nepoužíval. A to by se z těch výjevů mohla máti velmi lehce těžce vyjevit.

Po delším nerovném boji se mi podařilo za mrzkých dvacet penízů nahradit úvodní logo jakýmsi tupým veselým pejskem a ostatní alkoholické a pornografické výjevy odsunout někam do temných koutů paměti přístroje.

Nahradil jsem naprasklý kryt bezvadným krytem z máti "umřelého" telefonu a byl připraven takto repasovaný přístroj vydávat za ten původní.

Jen jsem ještě vyzkoušel v rámci cvičení z kombinatoriky osadit baterii z přišedšího přístroje do torza toho umrlého. Načež tento zablikal vesele integrovanými LED a měl se čile k světu.

Tedy prapůvodní příčina všech potíží byla asi ta, že máti v tom jejím chcípla baterie, avšak nikoli tak, jak je jejich dobrým zvykem, že jenom ztratí kapacitu a začne se samovolně vypínat a neudrží zátěž, nýbrž šlusnula celý aparát, který nefungoval ani na nabíječce.

Chvíli jsem zvažoval variantu, jak nakráčím do "autorizovaného servisu", kde to "orientačně testovali", a narváním vybraných komponent do jejich chřtánů a jiných tělesných otvorů je přinutím zpytovat svědomí.

Nakonec zvítězila flegmatická stránka mojí ctěné osobnosti. Nic za to nechtěli, času málo, benzín drahý ... se na to taky můžu vysrat.

Ještě chvíli jsem obě torza potrápil, načež jsem seskládal máti původní přístroj (pajšl + kryt) s novou starou baterií do funkčního celku.

Tím mám aspoň v rezervě další takřka kompletní kus, pouze bez baterie, s nakřápnutým a slepeným krytem a s pornografickými a alkoholickými výjevy.

Středa, 28.11.2007 ... Pakárna ...

Mám pakáreň tak nějak furt a v jednom kuse ...

Přinejmenším jsem však zas na další internetové aukci "vysoutěžil" ISDN modem.

Úterý, 27.11.2007 ... Musí se to koupit ...

V průběhu dne konzultuji včerejší problém s odborníky a zjišťuji, že ISDN modemy už opravdu nejsou v běžné nabídce přinejmenším u TeleKomárů. Ti sice jistě mají svoje zdroje na servis, ale tohle není jejich zařízení a s velkou pravděpodobností na mne udělaj leda tak dlouhej nos, byť bych i narazil na technika, který ví aspoň přibližně, o čem mluvím. Sami maj málo.

Sem tam je nějaká firma ještě dováží. Za patřičné ceny a s patřičnými dodacími lhůtami. To aby zákazník nabyl pocitu exkluzivity svých technických starožitností.

Mnohem lepší volbou jsou bazary, inzeráty a internetové aukce, je to sice na dlouhé lokte, ale jednak je to cenově mnohonásobně levnější, přičemž i tyto dlouhé lokte se mohou jevit jako velice krátké až zakrslé lokte v porovnání s dodacími lhůtami oněch sporadických polopartyzánských dovozců.

Sám můj "konzultant" mi jednu aukci našel, přesně na zařízení, které by mělo bez odporu a bez výhrad nahradit tamto kaputózní, aukce končí ve středu, plus něco na dopravu ...

... pravda, to už se nám z "urgentní výměny" stává pomalu týdenní sága, ale co naplat?

Zas naštěstí se tenhle problém trefil na pobočku, kde jsou dvě prodejny nad sebou v jednom místě, když chce někdo platit kartou a onen šajsdrek zrovna nechodí, holt může zaplatit u druhé pokladny o patro níž. Je to svéráz, ale funguje to. Nakupující to buď přejde mávnutím ruky, stejně těžko bude kupovat sako každý den, nebo to naopak může vzít jako plus, že mu prostě nesdělí, že: "Nám to nefunguje," nýbrž najdou řešení, ačkoli je to o pár schodů níže.

Jenom situaci objasnit osobě zodpovědné:

"Dobrý den, paní vedoucí, já vám volám kvůli tomu ISDN modemu, co jsem se na něj byl včera podívat a který mám měnit. Víte, ono to nebude tak dočista hned a obratem. Ony už se tyhle zařízení běžně neprodávají a já to musím sehnat někde v bazaru. Mám vyhlédnuté, ale v Brně ho budu mít nejdřív ve čtvrtek nebo v pátek."

"Prosím vás, mne to nezajímá, co mi to tu povídáte. Já tomu technicky nerozumím. Tak se zkrátka musí koupit nový."

"Aha. No ... hmm ... Já vám to nechci vysvětlovat nijak komplikovaně a zabíhat do nepodstatných detailů, ale věc se opravdu má tak, že nové se prostě - zjednodušeně řečeno - neprodávají. Nejrychlejší a jediné schůdné řešení ve vaší situaci je skutečně ten bazar a časový horizont konce týdne."

"Mně je to ale docela jedno. Tak je potřeba zavolat panu majiteli. Koupit se to musí, nebo my snad můžem být bez toho?"

"Nemůžete, samo sebou dlouhodobě nemůžete. Obávám se ale, že pan majitel na fakt, že se dané zařízení běžně neprodává, bude mít - při vší úctě k němu i k vám - pramalý vliv. Neprodává se to nikomu, ani mně, ani vám, ani panu majiteli."

"Počkejte, co mi to povídáte? To mi chcete říct, že se to jako neprodává nebo co?"

"Zjednodušeně by se to tak dalo charakterizovat."

"A co budeme jako dělat? My bez toho nemůžeme přece fungovat."

"To nemůžete, to dobře chápu a toho jsem si vědom. Proto vám to zařízení zajistím, sice použité, avšak na sto procent funkční a spolehlivé, jenom nejdřív ke konci týdne."

"Takže kdy to teda bude?"

"Já bych to viděl na čtvrtek nebo pátek, jak to stihnu."

"Aha, no dobře. To jste hodnej. Tak děkuju."

No vida, a hnedle mám i u této firmy svoji favoritku. Tahle zatím vede.

Pondělí, 26.11.2007 ... Prioritní úkol ...

Na jedné pobočce mého pohlavního zaměstnavatele - Hadrnictví, s.r.o. - odporoučel ISDN modem. Díky čemuž nefunguje jedna telefonní linka a k ní přidružený terminál na platební karty. Což se, jak i já nezúčastněně uznávám, může jevit obchodníkům před Vánoci jako docela smutný příběh.

Prý je třeba tento modem urgentně vyměnit.

Pro jistotu se pídím, kdo diagnostikoval závadu a určil právě ISDN modem? Prý technik od Telekomunistů. Přišel, změřil, zkontroloval linku a určil za původce závady modem.

Jinak řečeno - přišel 22.09. a ještě jednou 17.10., změřil, zkontroloval linku a určil za původce závady modem, pročež je třeba tento modem urgentně vyměnit 26.11.

Aha.

Vůbec se mi poslední dobou často vkrádají na mysl vzpomínky na EFXko, jedno z mých bývalých velkolepých působišť. Tam byli též všichni stiženi záchvaty takovéto logiky.

ISDN modem je bohužel ve vlastnictví zákazníka, čili "naší" firmy. Tím se z tohoto napohled jednoduchého úkolu stavají napohled jednoduché úkoly dva:

- zakoupit ISDN modem
- vyměnit ISDN modem

Jediná potíž, zdá se prozatím, tkví v tom, že pořádně nevím, o čem je řeč. Technologie ISDN byla zastaralá už v momentě, kdy ji tehdá ještě plnohodnotný Český Tele Čum nabízel coby "moderní" a zbytek světa už v tu dobu vesele skotačil na ADSL, pročež já nepodlehl panice a reklamní masáži a až na ojedinělé výstřelky (alias Pičerije u Fanóša) jsem s takovýmito zařízeními prakticky nepřišel do styku, nýbrž světácky přeskotačil od analogových modemů rovnou k ADSL a spřízněným ohavnostem.

No, všechno je jednou poprvé a machr je jen ten, kdo s grácií a bez píčování nad vykopávkoidností daného zařízení přijde, opraví a odkráčí hrdě středem.

Čili nákup ...

V Telekomunistické prodejně ve Špalíčku slečna mínila, že nic takového nemají. Na otázky, kdože tedy má, mne zkoušela odkazovat na "bezplatnou poradenskou linku". Po delší hádce v tom smyslu, že su, kurva, na autorizované prodejně, že, do piči, s jakýmsi nablblým automatem a plechovou držkou nebudu zas půl hodiny onanovat, abych se dozvěděl hovno, že se na takovou firmu můžu, kurva, taky vysrat, se slečna ukryla kdesi v zázemí prodejny, mám pocit, že jsem i slzu zahlédl. A to jsem chtěl být slušný. Nic naplat, odešel jsem za pobavených úsměvů ostatních prosebníků, ehm, zákazníků, avšak bez ISDN modemu.

Na druhé prodejně na České zrovna zavírali. Přinejmenším se o to pokoušeli. Stihl jsem mezi dveře strčit akorát nohu.

Abych skrze úzkou škvíru zvěděl, že: "To ani nevím, co je. Asi to nemáme. Ale když si zavoláte na bezplatnou linku, můžete si to objednat. Pak to přijde sem tak do týdne a vy si to vyzvednete."

Následně se prodavači podařilo soustavným tlakem na dveře moji nohu vytěsnit, zamknout na tři zámky, zhasnout v prodejně a ukrýt se v dřepu za pultem.

To to funguje jako jakési zaklínadlo.

Masarykova.

Poslední šance.

A zkusím na ně nejít tak zhurta. Shrbím hřbet a budu pokorně žádat jako správný zákazník (díky tomu taky odstranili v těch prodejnách narozdíl od dřívějšího EuroTelu židle, aby si zákazník připadal jako lůza), výjimečně to zkusím bez pičí a kurev, které si budu jenom myslet, přičemž mód upřímnosti se pokusím potlačit na později. A hlavně se musím dostat dovnitř prodejny dřív, než padne kouzelná formule "ISDN modem". Žádný mezi dveřma.

"Dobrý den, to je dneska venku chladno, že? Ale vy tady máte útulně. Těch zařízení krásných technických tady ..."

"Dobrý den. Čím vám můžeme pomoct?"

Vtipně jsem si vyčíhnul i moment, kdy odešel jakýsi jiný pán a zůstal jsem před pultíkem sám proti dvěma TeleKomikům v těch jejich frikulínských uniformičkách. Bohužel už při pohledu na jejich věk mne začínala hlodat pochybnost ...

"Mno, takovou maličkost, určitě to pro vás bude hračka, potřeboval bych ISDN modem."

Úsměv. Tedy ode mne. Tak líbezně jsem zuby necenil od poslední návštěvy zubaře.

"Modem?"

"Ano. ISDN modem."

"To nebude problém, víte, který konkrétní typ byste požadoval?"

"To ani ne, mně je to celkem jedno, jenom aby z toho lezly dvě analogové linky."

"Tak já bych vám doporučila tento ...," podává mi slečna krabici a evidentně se rychtuje začít mi jmenovat jeho přednosti.

"Mno, to je od vás milé, ale já bych radši ten ISDN modem. Toto je ADSL modem."

"Pak je ještě oblíbený tenhle typ, tady máte na ty dvě linky, jednu na USB ..."

"Mno, podle toho velkého ADSL tady na předním panelu bych soudil, že to bude opět ADSL modem. Přičemž já znovu opakuju, že chci ISDN modem."

"Tenhle můžete použít taky."

"Ano? A kam připojím ty dva analogové telefony?"

"Tady máte konektory, můžete si vybrat."

"Což o to, to já si vyberu, ale tohle jsou konektory RJ-45, přičemž analogový telefon, jak jistě víte, používá RJ-11."

"No ano, samozřejmě, víme, ale ten je stejný, taková průhledná kostička ..."

"Průhledná kostička, aha. Jenže poloviční, víme? Tady máte osm vodičů, u telefonu dva nebo čtyři. A podle toho je velká i ta vaše kostička. A ačkoli se může zdát, že menší kostičku do větší díry narvu, není to tak docela pravda. Navíc je tady opravdu napsáno ADSL a já požaduju ISDN. To je předchůdce ..."

"Předchůdce? Aha, to máte říct rovnou ..."

Nabídli mi analogový modem. Pak ještě splitter, neboť má koncovky RJ-11. Při pokusu vnutit mi wifi cosi, to už mi stačilo otočit oči v sloup, zalapat po dechu a beze sprostých slov (vlastně úplně beze slov) se raději odpotácet. Já bych je musel jinak zabít.

Měl bych takový nápad - opravdu by nešlo po prodavačích požadovat při nástupu do zaměstnání výuční list z učebního oboru přiznačne nazvaného "prodavač"? A jakési elementární zbožíznalství, nebo jak se to jmenovávalo? Třeba že by byl na provozovně jeden prodavač a tři takovíhle podavači?

Neděle, 25.11.2007 ... Zima na krku ...

... čas na první letošní ráchání v teplé vodě.

"Svlíkni mi ten zatracenej prezervativ," nakazuju v autě Poděsce.

"Prezervativ, no jo, tyhle prezervativy, to je pěkná pitomost," dí tato. "Já používám alobal."

Pravda, původně to byl dialog nad cestovním rohlíkem zabaleným do smršťovací potravinářské fólie, a to kdesi mezi Hegyeshalom a Mosonmagyaróvár.

Nicméně, pokud se Poděska k antikoncepci skutečně staví takto, mohlo by to v mnohém vysvětlovat přítomnost defektních jedno- nebo třínohých bytostí (lichokopytníků?) v jejím bytě, jak se nám posléze snažila vysvětlit, proč má nezřídka každou ponožku jinou.

Pepé se cestou raduje, že učiní něco pro své zdraví, neboť krom hotovosti na vstupné ho Jeho Stará Manželka MáHruška vybavila už pouze částkou 1200,- Ft, což mu vyjde na pouhá dvě piva.

Jeho plán utrží citelnou ránu v okamžiku, kdy zjistí, že tisícovka je neplatná.

Nikoli tedy falešná, pouze starý typ, maďarskou centrální bankou dva roky stažený z oběhu. Paradoxně ji s největší pravděpodobností obdrželi v těchtýž lázních v tomtéž Györu, a sice cca dva měsíce zpátky. Ale hádejte se, to je pak řeč jak s Maďarem.

Vůbec mám pocit, že to je takový jejich národní sport - kdysi v osmdesátých letech měli edice mincí snad maximálně na rok. Vrátíte se z Maďarska, sem tam vám nějaký ten jejich fufník zbyde. Jedete tam za půl roku s vědomím, že máte jakési drobné - na hajzl, na svačinu. Obsluha hajzlu nebo svačin vám však minci (jíž jste ve stejném kalendářním roce běžně platili) vrátí s odůvodněním: "Antika. Muzeum."

Nuže - Pepé bude zdravý jako řípa, neboť bude chlastat maximálně minerálku v autě. Až se k tomu autu navečer dostane.

Pravda, Poděska s Lotusem mají vroubek - půlhodinové zpoždění na sraz, za což si vykoledovali penále: zaplatit všem rundu. Právě ve chvíli, kdy dojde na splatnost, Pepé se odšourá kamsi do jiného bazénu. Pepé je na stará kolena docela smolař.

Avšak ostatním, tedy všem krom žíznivého Pepého (i to víte, že nakonec byl na pivo pozván) a zabržděných Lotuse s Poděskou, se výprava líbila, obzvláště pak - po překonání prvotní konsternace - serevírce Gazele a vobludě Šavle, které byly s touto společností někde poprvé. Přičemž to viděly pouze ještě ten snesitelnější vzorek.

A obzvláště Gazela už od neděle pořádá náborovou akci na sólo výjezd štamgastů z jejich putyky a veškeré finanční náležitosti přepočítává na měrné jednotky jako "jedna výprava do Györu", "jedno pivo v bazénovým baru" apod.

Sobota, 24.11.2007 ... Ležim ...

... spim.

Pátek, 23.11.2007 ... Oprava výměnou ...

Máti skapal telefon. Úžasný a jedinečný pěstní klín Nokia 3310. Pravda, svého času to byl takřka high-tech přístroj nazývaný obvykle ve zdrobnělinách, kdežto jeho předchůdci 5110 se výsměšně přezdívalo cihla. Stejně tak předtím ... Ále, to je vlastně jedno. Každopádně na dnešní dobu už je model 3310 mírně povětší. Což je avšak kupříkladu pro máti, jakož i pro ostatní důchodky, začasté klíčové. Miniaturizace je pěkná věc, ovšem nechte na to brejlit poloslepého choroše.

Z druhé strany vzato: pro účely máti občasného telefonování to byl skvělý aparát - velký displej, velká písmenka, velká tlačítka, solidní úchop, minimum zbytečných a matoucích funkcí. Čili se má učit něco nového? Zvlášť teď, když vesele zapomíná to staré (tedy všechno to nepodstatné, co se událo po válce, myslím tím samozřejmě II. světovou)? Blbost.

Telefon si ani neškyt. Na nabíječku nereagoval. Baterie tam byla nedávno nová. Hmm. V servisu koukali, koukali, zkusili zapnout, zkusili připojit na nabíječku, zase koukali, vzhledem k věku přejímajících techniků pochybuji, že vůbec někdy předtím viděli, pak doporučili ... vlastně nic nedoporučili. Nechali se slyšet, že oprava tohoto "mírně výběhového" (ve skutečnosti už několik let vyběhnutého) typu by stála cca dvojnásobek jeho pořizovací hodnoty. Tehdejší.

Nelenil jsem a na internetové aukci zakoupil nový telefon. Tedy nový starý. Nokia 3310. Prý zcela funkční, pouze s decentně nakřápnutým a lepeným krytem, tzn. nevhodné jako dárek. Za tři stofky i s poštovným.

A?

Hovno je mi po krytu. Vezmu nový starý telefon, kryt hodím do hajzlu. Ba naopak, nacvaknu tam ten kryt z toho původního, s krytem nic není, a přinejlepším to budu vydávat za ten samý. Tak.

Čtvrtek, 22.11.2007 ... Dobrý skutek a žádné protivenství ...

Vracím se z oběda, na parkovišti u ouřadu je plno, v přilehlé ulici pak potkám auto, které se jeho řidič marně snaží podélně zaparkovat do řady stojících vozidel. Přičemž tam má po metru místa vpředu i vzadu.

Popojetí dopředu, popojetí dozadu. Dopředu, dozadu. Opakovaně. Furt.

Evidentně příliš nechápe, co by měl v tu kterou chvíli činit s volantem.

Počkám si, až bude zase v zadní úvrati a bude možno ho objet, snad jsem na něj i krátce zatroubil, spíš přátelsky, jenom aby si mne všiml a nechal mne projet. Přitom vidím, že je to strejda v důchodovým věku, odhadem tak 65-70 let, podobná manželka (věkem i vzezřením) stojí na chodníku a mává na něj rukama, jako "toč, couvej, ještě toč, zase blbě, zkus to znova". Takovej ten typ notně starších manželů, co si na starý kolena udělali radost, koupili si fungl novou Fóbiji, ovšem děda je rád, že mu obvoďák eště nenechá sebrat řidičák, parkování už mu jde blbě (dědkovi, ne obvoďákovi). Což o to, zas tam bude jezdit klidně půl dne tři metry vpřed a tři metry vzad, nic neodře, do ničeho nežduchne, jenom prostě nezaparkuje.

Zajedu si na volnej flek asi o tři místa vepředějc, sice docela těsnej, ale i tak tam napoprvé zacouvám a jenom popojetím půl metru dopředu srovnám kola, načež se rychtuju k odchodu.

Hodím okem zpátky, tetka na mne čumí, netroufám si zrovna říct, že obdivně, zkrátka jenom se dívá mým směrem, já chvilku ještě pozoruju strejcovu snahu a když po mně babí loupne očima znovu, aby to nevypadalo trapně, že tam tak zírám, spíš v položertu prohodím první, co mne napadne: "Mám vám tam snad zaparkovat?"

Prý ne, že děkuje, ale to zvládnou.

Pokrčím rameny, pokejvnu hlavou a jdu si po svým ...

... načež za zády slyším: "A vy byste nám tam opravdu zajel? Manželovi už to v jeho věku nějak nejde."

Se ví. Ačkoli jsem to spíš jenom tak plácnul, aby řeč nestála, nevidím v tom vážnější problém. Když to tomu manželovi už v jeho věku nějak nejde ...

"Podržte," předám paní časopisy, CD a jakýsi drobný herberk, co mám naskládaný v rukách, převezmu klíčky od chlapíka, jenž se mezitím na ten "svůj věk" docela pohotově vysápal z auta, sednu, zkontroluju, jestli se vyznám v řazení, načež jim na první pokus zaparkuju. Ještě se stihnu omluvit, že to má moc citlivej plyn a jinak seřízenou spojku, že jsem to nechtěně trochu pošimral v otáčkách, rozhodně však nebylo mým úmyslem autíčko nějak zbytečně trápit. Předám zpátky klíčky, vezmu si svoji příruční knihovnu, oni poděkují, já popřeju pěkný den.

Všichni spokojení - oni mají zaparkováno tam, kde chtěli být, já mám políčko do modrýho života, hehe.

Ale hlavně - zaplať pánbůh, že jsem se mi to fakt povedlo na jeden ráz. Znáte snad všichni to, jak se i se svým autem, který znáte jak starý boty, jak se dokážete netrefit o 20 cm a pak tam předvádíte vyšší dívčí a načtyřikrát to rovnáte, ačkoli tam máte plac jak letadlovou loď. Nebo ne? Mně se to při vší znalosti a dovednosti i se Všiváčkem sem tam stane. A teď si představte, jako jakej idiot bych v takovým případě vypadal?

Jinak mimochodem - Ťapinka má dneska narozeniny.

Kdo jste jí, kamarádíčkové, dary nedali, zapište si to laskavě pro příští ročníky.

Neděle až středa, 18.-21.11.2007 ... Nasazení ...

Vopravdu jsem v jednom kole. Chápu, to už jsem říkal několikrát, ale to jsem si jenom MYSLEL, že jsem tenkrát v jednom kole. Ve skutečnosti to byla tak s bídou kruhová výseč, možná jenom takovej zaoblenej úhlík. Kdepak, evidentně může bejt i hůř.

Dávaj mi zabrat ty moje butiky. Tfuj. A nějakou dobu to ještě lepší nebude, dokud si to nepřizpůsobím ku obrazu svému.

Viděl jsem počítač se stájí 240 trojských šemíků. Pustit se na internet bez antiviru, to v dnešní době vyžaduje notnou dávku hrdinství.

Viděl jsem mašinu, kde chytrej virus přesměroval všechny pokusy o přístup na stránky tvůrců antivirových programů kamsi do prdele do datové žumpy. A ještě zakázal spouštění všech jemu známých antivirů s odůvodněním, že prej "Security" počin, pyčo. Moc velkej miláček.

Též jsem v několikahodinových testovacích a odvirovávacích blocích, kdy jsem měl dostatek času zevlovat po okolí, zkouknul část nabízeného sortimentu. Že to nebude můj pověstný "šálek kávy", to jsem pochopil hned. Že prošívaná šusťáková bunda, o jaké jsem svého času jakési hypermoderní free-cool-in dívčině pravil "to znám, to jsme fasovali jako vložky do maskáčů na plazení po zmrzlým oraništi", že taková bunda stojí pět litrů (a někdo je to ochoten koupit), to mne fakt zaráží. Nicméně není mým úkolem hodnotit zboží ani zákazníky. Škoda.

Na dva dny se nám pozval na návštěvu věrný čtenář Těžký Paranoik. Další důvod, proč se večer nedostat k počítači.

Nicméně jako návštěva nás aspoň pozval na vcelku opulentní večeři, to se počítá do klasifikace návštěv vcelku kladně.

Soudruh podnikatel Harpagon Spojka se pozvracel z dovolené na Kubě.

Socialismus si v hotelích pro kapitalistické devizové cizince nemohl vynachválit.

Veskrze nejnegativnější zážitek pro něj uchystalo při přestupu letiště v Madridu, kde mu zabavili dva litry kubánského rumu volně ložené v igelitce, se kterou se drápal na palubu navazujícího letadla.

Ztroskotanci na golfíku budou chmuřit, neb takto přišli o suvenýr z velkorestauratérovy dovolené.

V Harpagonových očích je na vině EU. Takto vznikají euroskeptici.

Sobota, 17.11.2007 ... Velkolepá podívaná ...

HC Kometa Brno vs. BK Mladá Boleslav - 4:2.

Zde je vidět, proč je Vratislav Čech se svými skoro 190 cm a metrákem živé váhy zařazen jako obránce. Útočníka Míru Baruse si prý bít nedáme.

Pátek, 16.11.2007 ... Rozdělení návštěv podle jejich přínosu ...

... tedy konkrétně podle toho, co přinesou, přivlečou a přismýkají na návštěvu s sebou.

Existuje několik druhů návštěv podle této jejich přínosnosti.

1) Jsou to takoví, kteří přijdou takříkajíc "s prázdnou". Ruce (holé) v kapsách (prázdných a vysypaných). Docela běžný a normální jev na běžné, krátké, provozní návštěvy. Asi těžko vám někdo na s bídou hodinovou krátkou podvečerní kávu donese dárkový koš z Esa. Horší případ je extrémně výkonná návštěva s prázdnou, tzv. vyžírka. Přijde obden, vyplení měsíční zásoby a jde prudit jinam. Střezte se těchto extrémních.

2) Opakem návštěv "s prázdnou" jsou logicky návštěvy "s plnou". Nejlépe taškou. Nebo něčím jiným. Každopádně se taková návštěva, jak už jsem předeslal, vyznačuje tím, že něco nese, vleče, kutálí. A sice:

I. přínos dočasný - obvykle žrádlo. Proti tomu se nedá namítat taky nic. Slušnější návštěva přijde tu jenom pobejt, příště vezme paklík kafe, který beztak dostala někde jako úplatek. Idiotská slušnější návštěva přivleče alergikovi na rajčata kilo rajčat, cukrovkáři čokoládu a mně kávu instantní. Ale tak už to bejvá. Proti těmto typům se nedá namítat nic, předpokládám ostatně, že většina z vás je zná z obou stran - jak coby nosiče, tak jako výběrčího. Snad jenom - existuje typ, kdy je návštěva sice nepříjemná, avšak přinesla proviant dobře na týden. Tu nezbývá, než slušně poděkovat, žrádlo schovat do špajzu, nabídnout sklenici vody a pro jednou to přetrpět, oni už víckrát nepřijdou.

II. přínos trvalý - návštěva, která vám obvykle s náležitou pompou přiveze "něco úžasného" nebo "něco hehehe veselého" do bytu. Tímto syndromem trpí zvláště déledobější návštěvy, druhak především ty, které si tím kompenzují fakt, že se pozvaly tak nějak samy. Zde je potřeba trocha psychologie. Především odhadnout, jak dlouho předmětný předmět nechat na očích / v dosahu / někde aspoň v celistvém stavu, za jak dlouho a po kolika opakováních vizity je návštěvník schopen si na něj ještě vzpomenout. Než člověk tedy daný vergl hodí s ulehčením do popelnice. Zvláště bych na tomto místě chtěl pozdravit tetu PraPetru a Vávu.

III. přínos ukázkový - návštěvník vám sice nenasype do volátka, ale přinese vám aspoň něco ukázat, něco, o čem se zhusta mylně domnívá, že vás ukázkou potěší.

a) skutečně blbé předměty na ukázku - návštěva, která přijde k vám a dotáhne s sebou fotoalbum svých parchantů, přičemž má pocit, že proletíte radostí stropem z toho, jak se budete koukat na jejich mongoloida s nudlí u nosu. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil takovouto velkorysost (případně i s nosičem) taktně a zdvořile odmítat, tak, aby se dotyčný neurazil. Tedy vypilovanou formulkou: "S tím dite, kurva, do hajzlu a cestou si to strčte do prdele."

b) návštěvy, které sice nedonesou nic na žrádlo, ale aspoň vám nezaserou byt a přibalej něco, co by vás mohlo skutečně zajímat ... třeba zaloví v síťovce a vytáhnou třebas originál válečnej Walther P-38.

Jsem rád, že kromě krátkodobých občasných návštěv typu 1 se u mne za poslední čas vyskytují převážně druhy 2-I a (třeba dnes) 2-III/b.

Čtvrtek, 15.11.2007 ... Literární vokénko ...

Kniha. Kniha půjčená od PraPetry.

Začal jsem číst v neděli cestou z Berouna, skončil jsem dneska.

Po dlouhé době jsem si knihu zase šetřil a snažil se číst pomalu, pomaleji, nejpomaleji ...

Tedy asi tak - děj nikterak až tak převratný, námět žádná ultrarevoluce, děj by se dal dokonce poskládat z fragmentů asi tří filmů ... a podle toho i částečně předpovídat závěr (předpovídali tři, všichni ovšem trefili pouze na 50%).

Ale ten štýl, ten štýl a ten překlad, jak já to žral ...

Jestli jsem za poslední dobu z nějakého sci-fíčka uchcával, tak je to todle.

Tady máte třebas obsáhlé ukázky ...

Lze zakoupit od cca 40 (plus bohužel 80 poštovné) Káčé ... až po stovkový řády (u těch nenažranějších). Ale i tak to stojí za to.

Středa, 14.11.2007 ... Zdravíííme Hráádééc ...

Na jistém diskusním fóru jsem se v průběhu doby seznámil mj. s jistým panem Bobem z Hradce Králové. Tento hraje ve volném čase hokej. Ligová soutěž někde za číselnou i písmennou škálou. Takoví ti, co hokejky používají především coby třetí končetinu a snahu jí trefit puk mají jenom v momentě, kdy se nemusí opírat a drží se třeba mantinelu.

Bob po zjištění (ano, zase jsem machroval), že občas fotím pro Kometu, naznal, že až bude hrát Kometa v Hradci, nikoli samozřejmě proti panu Bobovi a jejich ochotnické kumpanii, nýbrž proti jejich městskému reprezentačnímu družstvu, že by se šel schválně podívat.

Což byla zase vítaná příležitost pro mne udělat si výlet a poskytnout mu k tomu zasvěcený komentář.

Přičemž se přidala ještě další členka onoho fóra, Slávka (typické ženské: "Já cu taky na vejlét za Bobéém.").

Natankoval jsem tedy PHM, pojal Slávku za spolujezdkyni a jeli jsme se podívat na ten cirkus. To podotýkám, že doposud jsem Slávku znal jenom velmi letmo od vidění a Boba nikdo z nás dvou nikdy neviděl.

Lepší věc už nás nemohla napadnout, vopravdu.

První sníh nedávno napadlej. Sračky na silnicích. Vánice. Mlha. Z Litomyšle až po Vysoký Mejto vobjížďka, a aby to nebylo zase jenom tak fádní, ještě nějakej mladej kokůtek v Schade Hundertzwanzig se napasuje v křižovatce pod kamion. Hned v Litomyšli. Čímž způsobí několikakilometrovou kolonu. Hmm, velmi moudré. Inu, kraj s registračními značkami "E".

Poslední část cesty neznat a jet tamtudy poprvé, asi by se mi to ukrutně nelíbilo.

Začátek hokeje jsme stihli, dokonce jsme měli ještě chvíli fóra. S Bobem jsme se sešli. Potížista, který ví měsíc dopředu, že půjde na hokej, ale to von musí ještě odvážet manžetku a vodlitka kamsi do bazénu. Neuvěřitelné.

Nicméně jsme pana Boba přichýlili k nám do "kotle" do sektoru hostí s prohlášením pro okolí, že todle je sice maník z Hradca, ale jinak je "taky náš" a jako s takým treba s ním rátať.

Bob měl sice hloupé řeči, že stojíme špatně, že tady dneska zavládne smutek, ale to jsme měli jenom za nevhodné špičkování a mrzké holedbání, tedy až do konce první třetiny za stavu 4:1 pro Hradec. Ehm.

Utkání skončilo 5:2 vítězstvím domácích a, nebýt to zrovna Kometa, dalo by se tomu s trochou fantazie říct "debakl".

Jak správně podotkl člobrd stojící za mnou: "Vy naděláte. Je to sport. A že jsme tady za čuráky? Někdo to dycky dělat musí."

Na druhou stranu - takovou atmosféru jsem dlouho nezažil. Porád dokola vzájemné pozdravy mezi "ultras" Brna a Hradce, to bylo furt: "Zdravíííme Hráádééc" a "Hradec zdraví Kometu". Někteří mezi "nepřátelskými" sektory volně korzovali, vyměňovali si klubové šály a s přibývajícími promilemi v krvi se zdravili srdečněji a objímali jak bukvice, až to ke konci třetí třetiny s trochou fantazie připomínalo jakýsi gay festival. Žádné ninja-korytnačky, na to celé dohlíželo asi deset znuděných fízlů opírajících se o sloupy, které mnohem víc zajímal pro ně příznivý výsledek hokeje, než nějací fanoušci.

Otázka je, jak by to vypadalo při opačném výsledku, loni tam prý došlo i na pár šťouchanic.

Ale takhle to bylo jedním slovem perfektní. I sedící diváci kroutili hlavama a, jak jsem zaslechl, mezi sebou hovořili, že ani v nejmenším netušili, že Brno má takové slušné a sportovní fanoušky. Zajímavé.

Já si toho ještě o to víc užíval, že jsem pro tentokrát nefotil - pořád mi nedošla oficiální presskarta (a tentokrát bych to ani neházel na Českou Poštu). V Rondu už mne sice znají, ale venku se s nějakým pologramotem z ochranky hádat nebudu, to mi za to nestojí. Čili jsem vlastně po letech viděl celý zápas jenom tak, pokud nepočítám jeden případ loni, kdy mi chcípla paměťová karta.

Po zápase jsme dali na dvě hodinky kafe, Bob byl propuštěn a nám se Slávkou zbývala už jenom ta opruzoidní cesta zpátky.

Ale vydařený výlet, to zas jo.

Úterý, 13.11.2007 ... Zas fajn džob?

Jakýmsi řízením osudu jsem získal další fantastickej džob - melouch alias vedlejšák.

A sice správu počítačů a jakési sítě na centrále pro řetězec butiků.

Mhmm, moc fajn. Už jsem měl třeba nástrojárnu a brusírnu grafitu, tohle je zase novinka. Teď prodejny frikulínských hader ponejvíce situované v podobně zaměřených nákupních centrech (Vaňkovkýýý a Olympyje), ze kterých dostávám osypky už kvůli jejich existenci.

Zatím jsem se ještě nerozhodl, jestli to má bejt jako dobře nebo jako špatně, ač se tím už nějaký ten den, pravda, nepříliš intenzivně, zabývám.

Zatím jenom hrubá zjištění:

1) Ze zákazníků se mi dělá - dle předpokladu - regulérně šoufl a pevně věřím, že s nimi nebudu muset vcházet ve styk, ni pracovní, ni pohlavní.

2) Kladně hodnotím firemní přístup, kdy na tuto pozici najmou odborníka (ehm, tedy mne), který nejraději nakupuje svršky v armyshopu, případně u oblíbeného pana Ping Ponga. Především se za žádných okolností nebude řídit jejich ústrojním předpisem, pakliže by takový existoval. Jedno vím zcela jistě - tady si nikdy nekoupím ani ponožky.

3) Ano, již po letmé zkušenosti cítím, že veselo bude. "Nesedí mi uzávěrka o 53 kusů něčeho. Jenom nemůžu zjistit, čeho vlastně. Jestli je to 53 košil nebo 53 kožených bund po patnácti tisících." Už takovéto věty mne naplňují nadšením.

Pondělí, 12.11.2007 ... Mezisoučet ...

Lížu si rány a jiné tělesné defekty.

Nicméně nutno připustit, že výprava splnila ze zdravotního hlediska očekávání - nepomohla, neuškodila.

Nachlazení přetrvává, ale je slabší zhruba o dva denní přirozené úbytky. Z toho mi jasně vychází, že je úplně jedno, zda s nemocí ležíte v posteli nebo ve sněhu na kopcu nad Berónem.

Sobota a neděle, 10.-11.11.2007 ... Paradoxy Pochodu do Berouna ...

Na pochod do Berouna jsem vyrazil nemoc nenemoc. Jelikož jsem teplotu neměl, bral jsem to tak, že jde o nachlazení obyčajné, trochou pohybu na čerstvém vzduchu mu už neublížím, maximálně tak možná prospěju.

Do detailu a zcela precizně jistě popíše událost sám hlavní organizátor Groula, pročež se omezím pouze na svůj mrzký úhel pohledu a své dílčí zážitky.

Ještě v pátek posílá Groula hromadnou KTZ (někdy mylně nazývanou SMS), že sraz a odchod z Kladna se kvůli nespolehlivosti a pohodlnosti valné části účastníků posouvá z vágního "mezi osmou a devátou" na 9:30, přičemž příjezd této valné části nespolehlivých a zpohodlnělých je naplánován osobním vlakem z Prahééé v 9:24.

Píčuju, že to je tak na šlaka, s takovou, když vyrazím v 01:25 z domu, budu čekat:

- 5 minut na Lesné na noční autobus
- 25 minut na nádraží na Panonii
- 1,5 hodiny v Práglu na Hlaváku na následný rychlík
- a ještě 1,5 hodiny v Kladně na sraz ostatních a vlastní začátek výpravy.

Už tohle je při připočtení zdravotního stavu dost na to, abych se na to vysral.

Nakonec se zatvrdím a přece jenom jdu v noci na nádraží.

Panonia jede na čas, dokonce - stejně jako loni - příjemně vytopená. Tím myslím teplo, nikoli vodu.

Vyčíhnu si už zvenčí prázdné kupé, do kterého se sápe pouze jedna slečna, proběhnu vagónem a vlezu jí tam. Bez nějakých těch techtlemechtle úmyslů, nic takového mi zdravotní stav nedovoluje, pochopitelně. Ale jsme dva, nebudeme se bát vlka a vlakových zlodějů nic. Jen se ujišťuju, zda má slečna pro takový případ dostatečně lehké spaní.

Chvíli, tedy přesněji řečeno do Tišnova, si povídáme, jen tak než přijde průvodčí, aby nás pak nebudila. Tak zvím například, že slečna jede do Prahééé na letiště, neb odlétá do Norska, kde už několik let žije.

Zastávka v Tišnově má trvat přesně jednu minutu.

Když se ani po půl hodině nic neděje a vlak stále stojí, pokrčím rameny s tím, že to se ostatně dalo čekat, složím si kabát pod hlavu a usnu.

Z polospánku vnímám z chodbičky popis incidentu - praskla kolej. Před námi jel nákladní vlak, ten ještě projel, my už ne. Hodinu a čtvrt trvá, než někoho napadne na dvojkolejné trati řešení. Slečna chvíli škrtí průvodčí, která jí bezelstně vysvětluje, že "jó, milá zlatá, to musíte jet aspoň o vlak dřív". Na druhou stranu - díky přímé hrozbě dalšího fyzického násilí si průvodčí už nedovolí do našeho kupé strčit ani kleštičky.

V Praze jsme s takřka hodinu a půl zpožděním, pročež ze šnelcuku do Kladna vidím pouze koncová světla.

Nezbývá mi, než šoupat botky na Masaryčku a jet córákem - vláčkem Kladeňáčkem. A díky Bohu, ČD a páně Groulovi za něj. Tak se doslovně přidávám ke skupině nespolehlivých a zpohodlnělých. Z okýnka poznávám na perónu zevlujícího pana Kubátora a na něj vlídně kynu, ostatní poznávají buď Kubátora nebo mne (alias: "Tebe znám z internetu."). Takto se seznamuju mj. s panem Nimrou a několika dalšími samci a samicemi.

V Kladně se přidává (neboť my nespolehliví a zpohodlnělí jsme rázem ve většině) zbytek výpravy včetně Grouly, ženy Otylého Bratra Vojtyše Věrulili a pséka Pséka Rastyho, pochopitelně chybí Groulova virtuální přítelkyně Ivet. Vydáváme se na pochod skoro stejný jako loni - s tím rozdílem, že loni všichni chlastali a já si to alespoň fotil, letos chčije, pročež všichni chlastají a mně se to ani v tým dýšču fotit nechce. Seru na to. Jsem na léčebné procházce.

Před Nižborem nám v protisměru dochází vstříc pan arciinžinýr Voda (ráno vezl cosi, snad přítelkyni, na letiště, dojel do Berouna, šel nám v ústrety, půl trasy proti a pak totéž s náma zpět), další komická figurka, o níž jsem už hodně četl a chtěl vidět na vlastní oči. Což se mi tedy podařilo.

V Nižboře znám už dvě hospody: tu, co jsme tam byli s Groulou loni a která stála pěkně za piču, a potom tu, ve které jsme byli, když jsme byli na Berounce a jež byla perfektní, ovšem ta byla, když jsme tam byli s Groulou, zrovna zavřená. Jenomže letos není loni, pročež je otevřená ta, co byla zavřená, když jsme tam byli s Groulou, ovšem byla otevřená, když jsme byli na Berounce. A tak velkoryse míjíme tu, co stála za piču loni, když jsme tam byli s Groulou ...

Zkrátka a dobře - ta lepší se jmenuje U Lípy a je u mostu na pravým břehu řeky. Tak.

Tam také pochod vzdává část slabších kusů, někteří se uchylují na vlak, jiní si volají dokonce osobní dopravu. Tak poznávám otylého mužíka, o němž Groula tvrdí, že je to Otylý Bratr Vojtyš. Neboť mu nemohu dokázat opak, nezbývá, než mu pro tentokrát věřit.

Podlému nápadu se zbabělým ústupem se pokračující tvrdé jádro vysmívá ... až zhruba do půlky stoupání na Zdejcinu a na kopec Děd. Ono to od řeky, pravda, není daleko. Jak praví Groula - slabých 280 metrů. Bohužel výškových.

Zatímco mnoho ostatních z věčných občerstvovacích zastávek stihlo chytit poměrně slušnou opici, já chytil leda tak vlka. Vlka zvící tyranosaura rexe. Kurva.

Díky absenci opice, vlkovi a plnému batohu (narozdíl od ostatních, co už mají zavazadlo takřka vypité) v posledním dvěstěmetrovém 45° stoupáku málem vypouštím duši. Což jsem ovšem po loňské zkušenosti čekal a vtipně jsem se na tento kousek kopečka zařadil na samý konec skupiny, pročež mi nikdo nefuní na záda ani nespílá do lemry líné pomalé střízlivé. Opakování - matka moudrosti.

Na kopci Děd se po rozhlédnutí z rozhledny usadíme, jsou prakticky dopity zbytky proviantu a nastává čas loučení.

Všichni odcházejí do údolí a jedou domů. Tedy kromě mne. Nikdo jiný to totiž domů nemá ke třem stům kilometrů. A já se nehodlám rozhodně trmácet durch celou druhou noc vlakem.

"Děkuji, bylo mi s vámi dobře," srdečně si třesu rukou se zbytkem výpravy a s některými se dokonce líbám (konkrétně zbylé dvě ženské osoby Jitka a Veronika?, aby zase nedošlo k nějakým impertinentním poznámkám), "a teď už laskavě táhněte do prdele, ehm, tedy do Berouna, neb na mne jde nějaké spaní."

Tak táhli.

V přízemí rozhledny se ukládám ke spánku - opět stejně jako před rokem. Rozkládám karimatku, chumlu se do spacáku Husky Anapurna a prozíravě si navlékám ještě z celty přihotovený polní prezervativ.

Za celou noc se budím pouze jednou, když mi oknem (tedy dírou ve zdi) sneží do rypáku. To se musím otočit na druhý bok.

Ráno se probouzím s mírným údivem po pás zafoukaný sněhem ze dveří (tedy z druhé díry ve zdi). Primeros z celty se ukazuje jako velmi prozíravý tah. Se značnou nechutí se drápu ze spacáku, béřu fotoaparát a jdu si aspoň tohle vyfotit. Kdo to kdy, kurva, viděl - tolik sněhu už na Martina? To nikdy nebejvalo.

Ranní probuzení na Dědu aneb "Dobré ráno, Vietname", ehm, tedy "Dobré ráno, Grónsko" ...

Balím a po snídani peláším do Beróna na vlak.

Plán je jasný - dle jízdního neřádu 11:48 osobák do Prahééé, rychlík do Kolína a EC Vindobonou z Kolína do Brna.

Plán je jedna věc, zločinné spolčení České Dráhy druhá ...

CityElefant sice vrže, ale jede včas na příjezdu i odjezdu. A když si poposednu až do přední části vozu, to vrzání zezadu mne od čtení skoro už ani neruší. A je tam příjemně teplo, hodnotím kladně.

Rychlík Bečva sestává sice z notně omšelých vozů řady B, ale jede kupodivu také včas a celých zhruba 85 km/h. V kupé sedí mladší ženština na cestě z letiště, starší paní důchodka, která si čte historický román, a tři křupky kdesi o Holomóca, jež vyrazily ve větší loupežné skupině na nákupní výpravu do hlavního města, na zpáteční cestě se díky přemíře úlovků nevešly do auta, tedy se trmácí vlakem. O čemž musí telefonicky informovat celé široké příbuzenstvo. Každá. Postupně. A taky zavolat starýmu, ať nechlastá a vyzvedne je na nádraží. A že je kokot, když si ty pneumatiky nepřezul. Taky postupně - jedna křupka, jeden telefonát, jeden kokot, jedny gumy. Chm. Ale už jsem, popravdě, zažil i notně horší spolucestující.

V Kolíně mám mít půl hodinky pauzu před přestupem na Vindobonu.

Avšak na odjezdové tabuli je hned od začátku mého tamějšího pobytu u Vindobony zpoždění 35 minut. Loudím kafe z automatu a jdu ven kouřit. Skrz prosklené dveře vidím, jak se zpoždění mění nejprve na 40, posléze na 45 minut. Nad Vindobonou lámu hůl.

Naštěstí právě v tu dobu jede 120 minut (tzn. v dnešní době dvě hodiny) zpožděná EC Hungaria, pročež nasedám a se čtyřma uhihňanejma (1 male, 3 female) slovenskejma vysokoškolákama (vražedná kombinace) jedu dvě hodiny do Brna. Díky tomuto chytrému tahu jsem o dvě hodiny zpožděnou Hungárkou v Brně jen o pouhé dvě minuty později, než byl plánovaný příjezd Vindobony, která ovšem v tuto dobu s již takřka hodinovým zpožděním skotačí s bídou kdesi kolem České Třebové.

Suma sumárum - kdybych jel ryze naplánovanými vlaky, činilo by zpoždění zhruba pouhé dvě hodiny na cca osm hodin jízdy čistého času, což vlastně přece není zase až tak moc, že? A vlastně - když mi ujel ten rychlík tam a musel jsem se kodrcat osobákem, tak se mi to na ty dvě hodinky protáhlo taky. Ale chuj s tym, nějakých mrzkých 25% času navíc ... Takové marginální lapálie jistě odstraní "tarifní úprava" (rozuměj zdražení) od 09.12., ta bude fungovat jako čarovný proutek a zažene líné vlaky zpět do křivek grafikonu. Někdo tomu snad nevěří?

Teď pozor - celá akce byla perfektní a velmi skvostná. Jestli se vám doteď zdálo, že líčím prakticky samá negativa ... no, samotného mne zaráží, jak se z tolika záporů dá poskládat tak kvalitní výprava. Ale dá. Kdyby se člověk co půl dne třikrát nenasral, nemohl by pak obdivovat klady v oněch prodlevách.

A abych přidal alespoň jeden veskrze pozitivní zážitek a přímo s ČD - chtěl bych touto cestou pochválit ty dvě paní, jež měly službu v pokladně v Berouně v neděli zhruba o půl dvanácté. Příjemné, vstřícné, komunikativní, informované - včetně informace typu: "Ve kterým stánku maj nejlepší kafe?" Pravda, stálo za hovno, ale utěšuje mne, že v těch ostatních by bylo patrně ještě horší.

Systém jim chvíli tvrdil, že z důvodu technické chyby nelze vydat místenku na EC Vindobona. Což se mi zprvu nelíbilo, neb mám stále ještě v živé paměti incident "Místenka, Gertruda und mein Hubert", avšak nakonec jsem nad tím žoviálně mávnul rukou s podotekem, ať pozdravují onanisty z jejich IT oddělení.

Paní se však nedala odradit, celou dobu mne pozorovala u kávy před nádražím, jak jsem vlezl zpátky do budovy, šermovala rukou tak vehementně, že mne přivolala k okénku s tím, zda ještě mám přeci jenom zájem o tu místenku, že už to prý jde. Iniciativa až nevídaná.

Ano, že jsem se místenkou na Vindobonu mohl ve finále tak drápat v prdeli, to už je druhá strana mince a za to ochotná paní v pokladně nemůže. Nebo ... že by i to byl záměr?

Vlastně celej týden, 05.-09.11.2007 ... Furt ta marodka ...

Za celej tejden se nic zvláštního neudálo.

Ano, je to tak, že když se člověk zamyslí, vždycky něco zajímavého na dni najde. Ale mně bylo fakt blbě (inu, chlapská "rýmička") a zpětně se mi zamejšlet opravdu nechce.

Snad o jediné zpestření se postarala - jako už tolikrát - bezedná studnice stupidity: Česká Pošta.

Jakejsi chlapík mi má cosi poslat. V pondělí večer si s ním čile koresponduji a on mi sděluje, že už to zrovna v to pondělí z Litovle poslal.

V úterý mám ve schránce oznámení o uložení zásilky - potud v pořádku.

Ovšem také Ťapinka má ve schránce oznámení o uložení zásilky.

O uložení zásilky, která šla od MINULÉHO pondělka po republice a kterou si Ťapinka už minulý PÁTEK poté, co udělala na poště pořádný průvan, VYZVEDLA.

Pročež ve středu ráno béřu oba lístečky, na Ťapinku mám ještě z dob, kdy pracovala v LunchCrowně průkaz zmocněnce, že můžu přebírat její poštu, ležérně nechávám píču za přepážkou zásilku pět minut hledat, abych se jí pak zeptal, jestli to náááhodou není třeba ten v pátek vyzvednutý balík?

Načež jdu cvičně přiměřeně zjebat poštmistrovou.

Říkám přiměřeně, ale nebejt to moje spolužačka ze základky, roztrh bych ji jak hada.

Pondělí až čtvrtek, 05.-08.11.2007 ... Marodka ...

Poslóchéte, makám jak barevné a v mezičasech se léčím.

Vd úterka do středy mne bolelo v krku jako sviň, středó počínaje krk začal ustupovat, zato se přidala rýma, že sotva déchám. Je štvrtek večer.

Mám na to ešče zétřek.

V sobotu totiž chcu jít s Grólem do Beróna, chrápat kdesi v lesi a nechcu dopadnót jak jeho virtuálka, která (dle jeho obligátních výmluv) odpískala další ročník kvůli jakési rýmičce.

Sobota a neděle, 03.-04.11.2007 ... Inu, víkend ...

Byl jsem zase "na řadě" a mohl tak z první brázdy přihlížet, jak HC Kometa Brno vyklepla HC Vrchlabí 4:1.

Hráli dobře, Vrchlabané, ale "dobře" je za 3 a Kometa hrála výborně, tedy za 1. Pročež Vrchlabí dokázalo dát pouze 1 gól a Kometa o 3 víc, čímž v tabulce 1. ligy (která je vlastně druhá liga) získala taktéž 3 body. Vot matěmátika balšája ...

Pravda, nedalo mi to a musel jsem se předtím podívat do mapy, kde vlastně takový Vrchlabí leží, doposud jsem měl jen takové matné tušení, že to bude někde na vrchním Labi. Vida, jak třeba takový hokej dokáže rozšířit obzory.

Neděli jsme pak věnovali všelijakým účelným záležitostem, jako třeba ve třech venčení pséků (taky třech) i s Gazelou a jejím Badýskem, několika kávám, návštěvě máti nebo vaření zelné polívky dle vlastní invence.

Pátek, 02.11.2007 ... Lost in the dark forest ...

Večer venčím psy. Obejdu si s nima hezky trávníček, kolem plotu golfíku, pod stromy, až k lampě u Domu Pionýrů a Mládeže, ehm, pardon, k lampě u Bezbariérového Centra Volného Času.

Tam Mášena začne cosi vyštěkávat z křoví. A vyštěká ...

Z Rokle, z úzkého chodníčku zpod DPM alias BCVČ se drápe prakticky takřka z křoví chlapík. Stojí, kouká, poulí oči zpod větve ...

Ne, žádnej vágus nebo nějakej divnej jebnutej zjev. Naopak, takovej sice srandovní, malej a brejlatej, ale jinak úpravně a slušně oblečenej, delší černý kabát, aktovka (tedy brašna na dokumenty, nikoli školní taška) pod paží ... pes už je zticha, maník pořád zírá a vyplašeně se rozhlíží. Skoro je až roztomilej.

"Hledáte něco? Můžu vám nějak pomoct?"

"Éééé, nemufité tochů ánliskíí?"

"Yes, I do." Že taková sláva to nejni, ale jestli se jenom ztratil, že bych mu snad moh poradit. "What do you need? What are you looking for?"

Viditelně pookřál. Asi si všiml, že ho nehodlá sežrat ani čokl, ani já. Pravda, tady se možná částečně potvrdil fakt, že potkat sám sebe v noci v lese, položím peněženku na pařez a zdrhám. Ale copak půl jedenáctá je nějaká noc a Rokle nějakej les?

Prý hledá Lesnou.

Tak mu povídám, že už ji našel. Co dál? Tohle je Lesná, tady all ty buildings okolo, Lesná jak vyšitá exactly. To že mu in my humble opinion asi moc nepomůže, spíš jestli nezná třeba nějakou street adress a number?

Aha, von že má mapu. A tahá ve fóliové složce ofocenou mapu. Přijel tramvají číslo 9 a jenom netušil, že je tady takovej les, jakože forest, temnej hlubokej forest.

Chlapče, chlapče, to je hezký, že ti řekli - Lesná. Taky ti mohli říct, co to znamená, vysvětluju, Lesná, to je samostatná část města, přeložit by se to dalo jako Forest Town. Z čehož plyne, že to něco s forestem má, pár stromků že by se tady mělo dát najít. Ale žádnej moc forest to přece néni, spíš takovej jako park, parčík.

Ne, ne, trvá chlap na svém, forest, plnohodnotnej forest. Deep. Dark. Mezitím mi ukazuje na mapě, kde má zajištěnej nocleh nebo podnájem či co, u jakejchsi lidí - na druhé straně Rokle, tedy zpátky přes ten jeho forest. Ukazuju mu, kde stojíme, ale nemám moc ponětí, jak mu vysvětlit, kudy si to obejít. Příště by ti taky mohli vytisknout mapu barevně a né dát černobílou fotokopii, kurvafix.

Nakonec se rozhoduju - Ťapinka stejně říkala, že pejsky odpoledne trochu ojebala a vzali tu procházku moc zkrátka, tak aspoň jim to natáhnu.

"Come, follow me." Navrhuji zbloudilému, že půjdu s ním až na patřičnou crossroad a nasměruju ho z foresta ven. Přijímá s povděkem.

Sotva začneme sestupovat do Rokle, vítězoslavně ukazuje dolů, jestli jako vidím? To že je ta tma.

Sakra, chlape, dyť jsou tady lucerny, co třicet až padesát metrů. Světla jak kráva.

Ale von prej nebyl v noci nikdy sám v lese. Vůbec v žádným. Rezignovaně tu jeho hru na deep forest přijímám. Zároveň dodává, že je Angličan a že je novým lektorem jazykové školy ICL, just arrived. First night in Brno City.

"Hmm, taková kvalifikace je ti v této situaci dost na piču. Takhle boy-scout or army, to by nějaká zkušenost nebyla?"

"Army? Skrz takový jungle nechoděj ani jejich SAS."

A to von je eště hrdina, to von to zkoušel ještě dál, kde už veřejný osvětlení není vůbec. Tam prej bych neprošel ani já. Tam vůbec nebyly vidět nohy, natož pak cesta pod nima.

Matěj je to. Ale aspoň nám to vesele ubíhá, vysvětluju mu, že v takové situaci se musí koukat né pod nohy, kde beztak shit uvidí, nahóru musí čumět, na světlejší line between top of the trees.

Prej jestli to je tím, že já jsem v té army byl? Nějaká elitní jednotka? Vysvětluju, že byl. Jako bigoš polní vzduchem chlazený, zhruba půl roku, zařazen po většinu doby jako štábní krysa. Kdepak, to mám z toho, že su tůrista a jako dítě jsem byl ten boy-scout. U nás uměj chodit v noci lesem malý děcka. Pche. A ne z nutnosti, ale dobrovolně, pro zábavu. Aspoň moji haranti při nočních hrách pro moji zábavu dycky dobrovolně chodili, jináč bych jim nakopal prdel.

Tak když už nic, tak jsem prý přinejmenším dobrodruh.

Pan Angličan je unešenej a chvílema dokonce vypadá, že mu to přijde jako žůžo dobrodrůžo a snad se mu to i začíná líbit. Má z toho úplný adventure.

Dovedl jsem ho prakticky až zpátky ke konečné, vysvětlil mu, že je to sice dál, ale nemusí se drápat nikde skrz kře. Udělal jsem mu fixou náhodně zapomenutou v kapse (neměl ani tužku) dva pointy do té mapy.

"Here we are, right now. You must go this way up. There is a street - Arbesova street. Go there directly up to end of the street, you'll see Seifertova road. Main road with four stripes for cars. Turn to the left and go up. Your final target is on the opposite side of this main road, you must find it. Do you understand?"

Kejval jak houpací kůň a děkoval, jako bych mu právě zázračně vyléčil lepru.

Fakt správnej ťunťa. A to se musí stát zase mně. Nikdy jsem ještě neslyšel, že by někdo jinej v noci v Rokli zachraňoval zatoulaného Angličana.

Já se tomu hihňám celej víkend. Furt ho vidím pod tou větví, jak tam tiše zírá a vyplašeně se rozhlíží. A jenom si představuju, co by tak asi dělal, kdybych tamtudy nešel.

Čtvrtek, 01.11.2007 ... Zdražíme, ale dostanete nižší slevu. Halelůja ...

No jestli jsem to neprorokoval dva týdny zpátky - další úder je tu.

Zločinné spolčení zvané České Dráhy představilo s patřičným mediálním humbukem svoji novou vizi tarifních podmínek platných od 09.12.2007.

Vězte, že od prosince dojde ke:

- zjednodušení tarifních nabídek
- zvýšení rovnoprávnosti - každý zaplatí jen přesně ujetý počet kilometrů
- zrušení příplatků např. na EC/IC
- rozšíření výhod pro "zákazníky", tedy předplatitele slev

Jinak řečeno napřiklad - z dražších vlaků vyšší kvality se stanou vlaky nižší kvality, neboť přilákají nemálo sociálů, kteří dodnes s vidinou ušetřených 30,- Kč harcovali "rychlíky" s průměrnou rychlostí 50 km/h.

Nicméně tento negativní aspekt nebude snad tak dramatický, neboť ČD se ve své geniální marketingové strategii jakoby opomněly zmínit o jedné zanedbatelné drobnosti, a sice, že jde touto "úpravou" mimo jiné o razantní zdražení.

Ano, každý zaplatí přesně to, co ujede. Tedy ten, kdo dodnes cestoval za obyčejné jízdné třeba na vzdálenost 101-110 km za 130,- Kč, nově zaplatí v rozmezí 129 až 140,-. Přesně podle toho, co ujede.

Není však třeba zoufat, za nezměněnou cenu 600,- Kč na tři roky si může koupit tzv. "škrabku" alias kartu "nechcislevuzadarmo", odborně řečeno "In-Kartu s aplikací In-Zákazník", na niž může obdržet 25% slevu. Pravda, doteď to bylo 30% a v minulosti 40 až 45. Ale nekupte to ...

Ovšem pozor, je kupříkladu možno nově využít zpáteční slevu celých 10% (ehm, nově, neboť doposud to bylo 33%). Tedy nově pro zpáteční cesty dostanete nižší slevu z dražšího jízdného, a to se vyplatí.

A i tady může získat povoženíchtivý cestující se "škrabkou" slevu 25%. Pročež to bude mít jen o něco dražší.

A v neposlední řadě bude mít nově držitel karty "In-Zákazník" možnost získat 25% slevu na síťové jízdenky Klasik (třeba týdenní pro všechny koleje v ČR), které však o 50% podraží. Našeho předplatitele a nosiče karty "nechcislevuzadarmo" to díky tomu vyjde dráže ne o celých 50, nýbrž jen o mrzkých 12,5%, což tento v tisícových částkách (tzn. pouhé stovky korun navíc) jistě ocení.

Já nevím, asi by mne prosté a průhledné zdražení až tak nenasralo, jako když to jejich postbolševické marketingové mrdky podávají tak, že vlastně máme bejt snad ještě rádi.

Pro zvídavé - plné znění tabulek nového tarifu zde ...

Abych jen nenadával - narazil jsem na jedno pozitivum.

Pes.

Po novu dojde opravdu k odstranění diskriminace chovatelů psů oproti chovatelům dětí.

Donedávna platil pes i harant stejné jízdné, tzn. 50%. V nynější nedlouhé době harant stále 50%, pes cca 30%. V jednom i v druhém případě jde o hrubý nepoměr, kdy pes musí sedět na tvrdé zemi, na vodítku a s náhubkem, zatímco parchant lítá po vagónu, vříská, skáče po sedadlech a vůbec vším svým snažením znepříjemňuje ostatním platícím cestujícím jízdu.

Od prosince se platí "dovozné za psa" 10,- Kč na vlak nebo 20,- Kč na den. Sice při cestách řekněme kolem 20 km to raději ani nechci znát v procentech, ale je to jasné, stručné, výstižné a podobné jako se zavazadlem. Zaplatím 10 vočí, nabouchám psa pod sedadlo a ať si jede. Nebo dvacku a můžu si ho s sebou tak vozit celý den.

Gratuluji a tleskám.

Nikde jsem se v rozpravách však nedočetl o mojí za poslední dobu oblíbené relační akviziční slevě eLiška.

Na prosinec (tedy od 09.12. dál) se objednat nedá. Ale to se nedá v drážním eshopu objednat nic. Prý úpravy systému, znovu poběží od 06.11.

Ovšem, měla-li by eLiška zůstat v nezměněné podobě, není důvod, aby nebylo možno zakoupit ani ji, ne? Leda by jejich IT byli kokoti v množství větším než malém.

Pro jistotu jsem položil dotaz do železničního fóra, jestli někdo z obvykle dobře informovaných ajznbón-fans nemá potuchy, jak to s tímto typem jízdenky bude. Přece jenom se mi pořád nechtělo věřit, že by ČD byly až taková banda pičí, že by zrušili i tuhle variantu. Jízdné Brno-Praha kupříkladu za plnotučných 314,- Kč už nemůže nikdo myslet vážně. Nebo ve dvou lidech Brno-Plzeň a zpět. Ale eLiška je bezkonkurenční, operativní (internet a kreditka) a veskrze jediná přijatelná alternativa k autu, přinejmenším pro moji postavu s pavoučíma nohama.

Dozvěděl jsem se kupříkladu, že:

- řešením by bylo pro znalé třeba SONE+, KMB, ČD-Net a jiné.
- eLiška je mimotarifní nabídka a jako taková může být ze dne na den vyhlášena či zrušena.
- že dočasným ztroskotáním plánů alternativních dopravců ztrácí opodstatnění své existence.

Ani na jedno z toho jsem se, pochopitelně, neptal.

Čili jsem zkusil paralelní dotaz na oficiální informační centrum ČD.

Obratem jsem obdržel odpověď:

Dobrý den.
Zrušení obchodní nabídky, jízdní doklad eLiška není k dnešnímu dni obsaženo v žádné tiskové zprávě, která byla GŘ ČD vydána.
Za Kontaktní centrum ČD a.s., Pavel Barda.

Pomalu jsem dostával pocit, že si ze mne opět dělají prdel. Já se neptal na tiskové zprávy, nýbrž na existenci/neexistenci(/změny) jízdenky typu eLiška po 09.12.2007. V tomto smyslu jsem urgoval svůj dotaz. Že objednat nejde, pročež chci vědět, jestli bude nebo nebude.

Prý:

Dobrý den,
v souvislosti s přechodem na nový jízdní řád není bohužel v eShopu dodržena doba předprodeje, která činí 60 dní. O tom, že by sleva eLiška měla být zrušena nám není nic známo.
Vít Calta, Kontaktní centrum ČD

Tak nevím, ale zase mi to připadá jako odpověď hezká, avšak na jinou otázku. Tu pasáž s objednáváním už chápu, ovšem na to, co je známo panu Caltovi, jsem se opravdu neptal. Bude nebo nebude?

Do třetice mi přišel mail na můj dotaz z fóra, ačkoliv od maníka z GŘ ČD:

Vážený pane,
jízdenka eLiška je a bude platná za stávajících podmínek (140 Kč, stejný počet pod heslem "víc než jeden autobus pro každou relaci a směr"). Již jednou jsem žádal zaměstnance dodavatele, ať prodej pustí, neb nemá žádného vztahu k rezervačnímu systému. Nechápu, jak vůbec mohl dodavatel bez objednávky prodej samovolně zastavit a poškodit tak naše obchodní zájmy i pohodlí našich zákazníků.

Pokusím se věc touto cestou urychleně urgovat u garanta eShop a IT.
S pozdravem

Tomáš Čech,
České dráhy, a.s.

Důležitá je tedy ta první věta až po závorku. Na dva dotazy a čtyři upřesnění konečně jasná odpověď. ELišky budou. Aspoň tak.

Přes všechna protivenství a ústrky ze strany ČD mám vláčky stejně furt z nostalgie rád a byla by škoda, kdyby mne nasrali definitivně. Pořád tajně doufám, že se to jednou zlepší, když už máme hned po Vatikánu nejhustší železniční síť v Evropě.

Středa, 31.10.2007 ... Přijde den, zúčtujem spolu ...

... jak říkával neúspěšný pošťák Vladimír Vašek aka soudruh Petr Bezruč (ač nevím, jestli ve skutečnosti bolševikem byl, z jeho literárních zvratků to vyjde nastejno).

Takto jsem dlouhá léta (dlouhá dvě léta) tlačil ku zúčtování Harpagona Spojku, velkorestauratéra a soudruha podnikatele.

Máme mezi sebou takový zvláštní systém popírající starou lidovou hloupost "Bez peněz do hospody nelez".

Neb Harpagon má hospodu prakticky za naším domem, nezřídka tam chodím ustrojen po domácku, sice slušně oděn, avšak s redukovaným obsahem kapes. Bez dokladů, bez peněženky, často mám jenom klíče. Ostatně i tak s sebou většinou nenosím přílišné obnosy v hotovosti.

Poněvadž mi činilo problémy myslet na to, že v hospodě se platí bezprostředně po konzumaci, zpočátku, tedy samozřejmě až po několika letech, kdy jsem nabyl jakéhos takéhos statutu stálého hosta, jsem vždycky dal Spojkovi třeba tisícovku, ať mi ji napíše na účet a řekne si, až dojde, že mu dám v dohledné době další. Vlastně opak pověstné hospodské sekery - kredit, konto aneb jednoduše "plus".

Během dalších let jsem pro něj začal dělat rozličné drobné práce - návrhy a tisky vstupenek, letáčků, webových stránek (pravda, ty by chtěly drsně inovovat, to bude zase další přínos), instalace a neustálou údržbu domácího počítače a jeho permanentní odvirovávání (vždy, když Harpagon k PC připustí synka Veleducha Otíka) a z posledních tří let bych mohl zmínit i taxislužbu. On Harpýš se obvykle vozí po práci domů taxíkem, což lze pochopit, neboť po celém dni na nohách mu MěHroD není po chuti a za střízliva se tam s těmi zjevy vydržet nedá, aby si koupil své vozidlo a dopravoval se domů po vlastní ose. A pokud nemůže jeho dvorní taxikář Jižíček Ovéčka, ti taxikáři jsou dneska hrozně líní, vozím čas od času Spojku já a on mi patřičný obolus připisuje na patřičnou stranu účtu.

Mé platby se postupem času snižovaly, až ustaly úplně.

Vůbec, když tak vzpomínám, poslední prachy jsem mu dal do ruky zhruba předloni, a to ještě ty, které jsem si den předtím od něj na hotovosti půjčil, neb jsem musel zaplatit v pneuservisu a byl jsem líný šoupat botky až k tankomatu. Vlastně ještě letos jsem mu předával sem tam pár set korun, ovšem za jednotlivé části jeho vyřazeného PC, jež se mi jakýmsi způsobem povedly zpeněžit.

Tak jak tak jsem předloni po sezóně končil s účtem v kladných číslech. Což jsem si vyslechl opět litanie o tom, že takových hostů víc ... Chápu, může to být pro hostinského zvláštní pocit někoho celý rok nalívat a na závěr mu ještě mít platit - což se, pochopitelně, nestalo, kredit byl převeden do dalšího účetního období.

Loni mi vyúčtování předloženo nebylo, až letos ...

A světe, div se, za dva roky jsem stihl v hospodě i s Ťapinkou, s občasným golfem a někdy i s objednáváním někomu něčeho na můj účet propít - 3200,- Kč.

No jo, teď nebylo tolik práce a inovací na vstupenkách apod., zdražila se Kofola, tedy spíše snížil se objem za stejnou cenu, s čímž jsem Harpagona poslal do prdele a místo do firemních 0,4 sklenic ho nutím čepovat mi stále do půllitru, navíc se on, svině, naučil spoustu věcí s počítačem dělat si sám, ke všemu ještě počítač, co jsem mu skládal já, není tak poruchový jako ten předtím.

Čili budu Spojku tak do prosince napájet po putykách na můj účet, vozit ho jak motorová myš a sám produkovat rozličné závady na jeho počítači, abych je mohl v dalších kolech odstraňovat.

Výhledově kolem Silvestra můžeme být na nule a pak už začneme zase budovat základ pro příští sezónu.