Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Listopad 2012

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pátek, 30.11.2012

Stréc Fanóš, význačný náš poraděnko čiže konzultant při přípravě surovin pro výrobu lihu.

Stréca Fanóša stréc Jura, druhý význačný náš poraděnko čiže konzultant při přípravě surovin pro výrobu lihu.

Čtvtek, 29.11.2012 ... Žhavíme, teda pálíme ...

Opakování je prý matka moudrosti. Nuž, uvidíme ...

Víme, jak to bylo loni.

Zakoupil jsem chudou chaloupku na zašívání se před nepřízní světa (počasí, mafie ODS, nové manželky Ťapinky a chronické lenosti). Ku chudé chaloupce byla přibalena zahrada. Akce. Speciální balíček. Zahrada, stromy, ovoce, pod stromy tráva, všeky tydle fíkoviny vokolo. V zadání bylo, ačkoli až tak moc jsem to nedomyslel. Nicméně fajn - je to v ceně, nadávat nebudem. Zužitkujem, sichr. Přece se to nevyhodí.

Jak říkám - v původním zadání zahrádka (ač tak třetinová) byla. A sice, poněvadž na zahrádku sere pes. Psovi ku sraní jest třeba vytvořit komfort.

Podtrženo a sečteno - zrobili jsme dohodu: Marťan vezme si na starost sečení. Když třikrát za rok pokosí, může si zkapalnit takřka veškerou ovocnářskou produkci, pamatujete?

Netřeba rozvíjet, že z toho nakonec bylo pramálo. Kupříkladu jsem mu odmítl koupit traktůrek. S křovinořezem bída. Tady je na něj moc kopec, moc tma (ve stínu), moc světlo (mimo stín), hrbaté (preventivně si předem pořídil otevřenou zlomeninu), nebo je prostě vedro a von je klustej. Nechat ho bez dozoru taky nešlo, neb v takovém případku udělal sousedovi průsek do hloubi jeho džungle. Sekl jsem z drtivé většiny já. Tak že by si aspoň posbíral ty ovocný sračky na ten chlast?

"Už mám skoro plnej kýbl," hlásil Marťan, přičemž plnej kýbl jsem měl já, zatímco on třímal v ruce takovej srandovní pětilitrovej květináč. Kde bylo na dně s bídou patnáct čísel švestek.

"Když já už nic nevidím," kňourá Marťan.

"Musíš haptizovat," nabádám ho odbornou terminologií.

Nic naplat, kosím já, sbírám já.

Ale vypálení prej zařídí. Kamoš se vo to postará.

Bohužel v tomhle podání je "kamoš" každej, kdo se s Marťanem kdysi kdesi vožral. Pochopitelně z toho nebylo nic.

Tak Marťan poskytl aspoň know-how. Celou větou řečeno: Don't-know-how.

Švestek jsme dali dohromady s bídou tak na padesát litrů suroviny, dalších sto pak všelijakej mix. Jelikož nebyl ten virtuální "kamoš", vzali jsme zavděk oficiální palírnou. Tam se málem posrali, když slyšeli ten nápad: 50 l švestek extra? A hoši, kde jste na takové pičovině byli? Pročež strejda palič uchopil hadici švestkocucu a vyrobil Marťanovi kořalku zvanou "ovocný mix", případně též "Marťanoff tutti-frutti".

A to nejlepší nakonec: s bídou pět litrů.

Nekecám - ze sto padesáti litrů zdrojové suroviny pět litrů kořalky, a to ještě prý poměrně hnusné (ač některé zdroje tvrdily, že už pily i horší - nicméně některým zdrojům nutno připočíst k tíži, že to bylo o masopustu a náš Hrád byl poslední zastávka, většina už jich to měla za sebou).

Prej je kvalita až tak mrzká, že jest i Marťanovi žinantní prodávat to i Pražákom.

Paradoxně další aktér víkendu, pan Major, ne vždy zavrhoval loňskou pálenku až tak kategoricky. Pamatuju zcela přesně, že si onehdá dal panáka na otrávení červa ráno v devět, na druhého červa v 9:15, načež tímto postupem v poledne sám sebe vyřadil z provozu pro zbytek dne a nemalou část dne následujícího. Netvářil se nijak zpruzeně. Na druhou stranu Major je bývalý major, dělostřelec, udatný bojovník, zvyklý potýkat se i s nápoji z divokého východu (Košice, Prešov, Kežmarok), jako kupříkladu bájná frndžalica (kde údajně dle receptury bylo všechno až po ostružiny).

Doteď tři litre stojej v Pičoslavi na lince, včera přelitý. Čistit motor v Ohnívákovi je pod moji úroveň, sušit v tom filmy a pak s nimi pracovat v temné komoře je o zdraví a poslední rada, nalejt to do ostřikovačů, jeví se jako ryze nevhodná též: vysvětlujte pak fízlovi při náhodné kontrole, proč máte interiér vozidla promořený špiritusem. Nutno zvážit, které návštěvy nemám rád a nalejt to do nich.

Takže takhle ne.

Nicméně mne problém zaujal. Přece není možný, aby se z toho nedala vyrobit kořalka alespoň snesitelné úrovně.

Marťana jeho neúspěch znechutil natolik, že se pro letošek zprvu odmítl na lihovarnických experimentech podílet - a to už je u něj co říci, když jde o ethanol.

Trávu jsem si posekal sám. Švestky letos vpodstatě nebyly.

Ale než tahat spadaný jabka na kompost, přece jenom jsem je začal rvát do beček. A i zakoupil jsem za tím účelem "S-sekáček", jímž jsem je našmelcoval na fajnovo.

Na poslední etapu se přidali i Marťan s Majorem, s nimiž jsme společně nasbírali a nadrtili asi sto litrů jablek - tedy hned po mých předchozích dvou stovkách. Sem tam hruška, sem tam něco drobnýho jinýho, možná broskev jakási a tak kyblik švestek. To v tom ani nebude patrný.

S mocným "Hubu drž" spojeným s diktátorským odmítavým gestem rukou jsem zaplašil Marťana od dalšího mudrování stran teorie kvašení. Nalil jsem do toho vodu a nasral patřičně hrubo cukru. A měsíc a půl počkal. Tak.

Dnes jsme byli objednaní do pálenice.

"Jenom abysme měli dost tych demižónů," strachoval se Marťan.

Pch. Jako by si nepamatoval loňský žalostný a tristní výsledek, ne? Jabka maj nižší výtěžnost, máme demižóny desítku, pětku, trojku, jo, kdyby se to nějak extra hlo, tak jednu dvě flašky snad někde seženem, ne?

Sedíme si takhle v pálenici a čekáme. Trochu se to protáhlo strejcům před náma, ti jedou na hektolitr, žádní troškaři.

Nicméně jak dojde na naše ... tak se to zase jaksi vleče. Nemám na to snad odhad nebo co, ale prostě mi to přijde poměrně dlouho, ne? Taková zas dvě vokurkový flašky, to by snad mělo bejt za chvílu?

Strejda palič palírenský chodí a brblá si pod fousy ... "deset, dvacet, třicet ..."

To znám, dál dramatická zápletka pokračuje, že: "... narodil se Fricek. Fricková šla pro vodu, táhla Fricka za nohu ...".

Nicméně, když magická třicítka zazní podruhé nebo potřetí, nedá mi to, abych se nezeptal.

A to jakože fakt. Po zředění na těch pade a neco třicet litrů. A kurva. Pročež jdeme ještě v Morovicích-Slizounech takhle ve čtvrtek odpoledne shánět další demižon. Přičemž je problém: desítka málo. Patnáctku mají jenom ultra drahou. Tak kupujeme (já kupuju, pochopitelně) dvacítku. Malý zbydou na transporty a tak.

Marťan, krysatec, měl pravdu.

Podle ochutnávky to prý nevypadá tak bídně, ba se to s trochou dobré vůle dá pít.

Dobrá, to máme 10 litrů kořalky na člověka, aniž by se u toho kdo jak významně zapotil. To už by šlo. Můžu to v Pičoslavi vesele ládovat do návštěv a sousedů.

Chemie je fajn hobby.

Na jaro na Marťana čeká v koutě křovinořez.

MPP - Major, panák, palírna.

MPP - Marťan, panák, parohy.

MPP - Morkovická pěstitelská pálenice.

Středa, 28.11.2012

Úterý, 27.11.2012

Pondělí, 26.11.2012

Neděle, 25.11.2012

Kometa - Liberec ... 7:3

Před zápasem. Kalhotky s kapsama (no, možná ojebávka bez kapes)
pro Alfíka, dar přítele Marťana.

Tak dlúho sa do Borisa píchá hokejkou, až sa Čejen nasere ...
(Více foto ze zápasu zde ...)

Sobota, 24.11.2012

Pátek, 23.11.2012

Čtvrtek, 22.11.2012

Středa, 21.11.2012

Úterý, 20.11.2012

Pondělí, 19.11.2012

Neděle, 18.11.2012

Sobota, 17.11.2012

Pátek, 16.11.2012

Čtvrtek, 15.11.2012

Středa, 14.11.2012

Úterý, 13.11.2012 ... Palba s Rumuny ...

V dnešním dni se zase osudově protnulo několik dříve opomíjených a nezaznamenáníhodných dějových linií. Znáte takový ten princip příběhů nebo knih, kdy listujete o desítky stránek (nebo obrazovek či přinejmenším odstavců), abyste si ujasnili, jak vono že to vlastně bylo? Tak směle do toho ...

Bylo nebylo, snad neprozradím nějaké státní tajemství, měl jsem u sousedního stolu oblíbeného rumunského kolegu. Jmenoval se Andrei. To je minulostí. Nyní mám u dvou sousedních stolů dva oblíbené rumunské kolegy. Jmenují se Andrei. Vobá. Ne, opravdu to není jediné a univerzální tamější mužské jméno. Sem tam se někdo jmenuje Alexandru. Ale ti (taky je jich nemálo) do této konkrétní historky nepatří. A to s těmi stoly taky neberte až tak doslova. Ani nepamatuju, kdy bychom se vzhledem ke střídání houmopic sešli všichni pracovně na jednym fleku. Ale tenkrát to tak párkrát bylo.

Co s Andreii? Podnikli jsme zkoumání. Většina Rumunů má druhá křestní jména. Andrei původní se tudíž dá zvát i Mihai. Nicméně to bysme byli v piči stejně jako teď, o jeden ten pomyslný stůl vedle. Nový Andrei se jmenuje taktéž Emil. Zavrhli jsme, ačkoli na to byl v zájmu kolektivu ochoten přistoupit a naučit se na to slyšet. Přece jenom říkat někomu v Česku Emile je mírně nemilé, za druhé vzhledem k obšírné elektronické komunikaci po něm požadovat "Ímajl, send mí ímejl", to bysme se z toho posrali. Padla i varianta, že bych já vyhrabal a oprášil druhé křestní jméno po kmocháčkovi. To se nějak moc neví, ale já su vlastně křtěnej jako Michal Pavel, jestli jsem to správně pochopil. Nicméně je tu ono "ale" ... a správně hádají ti, kdož si myslí, že čtvrtej z našeho nejužšího kolektivu jest ... tramtadá ... Pavol. Druhá jména jsou zkrátka slepá ulička.

Tak jim holt říkáme "Velkej" a "Malej". Přičemž "Velkej" je ten starší a služebně mladší, "Malej" mladší a služebně starší. Slyšej na to.

Svýho času jsme se tak s Velkým bavili o pičovinách. Klasika, znáte to: děvky, chlast a vojna (mimochodem, stran těch děvek a sexuálních zážitků vůbec - víte, jak bezvadně v angličtině zní okřídlené rčení "krtek v díře"? ale to zas odbočuju.) Prý ho na vojně bavilo střílet a byl v tom v rámci jednotky přiměřeně dobrý. Až později jsem zvěděl, že šlo o devět ran ostrých za celou vojenskou kariéru, což je zhruba stejné jak u nás. Nicméně všechny tři dny, kdy na každý dostali tři náboje, prý byl za ostrostřelce čety, tedy přinejmenším trefil panďuláka. Říkám mu, že to sce trénink, jenomže na to prý potřebuje zbraň, a já zas, že to je jasný, rozumná rodina pár pušek má ... oblažil jsem jej pár svými fotkami s miláššškem.

"Érsoft nebo reálná zbraň?"

"Samozřejmě pravá, jako u každýho normálního člověka."

Pár citoslovcí obdivu ... "Ale to není Kalašnikov."

"No to se ví, že to néni Kalašnikov. To je civilní verze české armádní Sa-58, československej patent, podobně vypadající, ale v porovnání s Kalašnikovem kvalitnější."

"Mihai, vem mne někdy na střelnici," zněla očekávatelná prosba.

Když to je těžký. Já sám střílení teď moc nedám. Ani si nejsu jistej, jestli bych eště trefil drbana na deset metrů dvěma výstřelama pod 1.6 sekundy i s tasením zbraně. Možná bych mu dopřál dlouhověkost. Aspoň o čtyři desetiny delší. Nicméně zas za život už mám něco nastříleno, tak občas tak formálně vymetu pavóky z laufů a spoléhám na dlouhodobě zafixovaný grif. Vím, su vostuda. Ale to časový hledisko ...

Slíbil jsem Velkýmu, že jó, že svatosvatě slibuju, že v průběhu zimy ho někdy vezmu. Jen ať se nebojí to sem tam nadhodit, ačkoli se kroutil jak žoužel, že je mu blbý mne urgovat a hónit. Nemá mu to bejt co blbý. Kdo neurguje, nestřílí. To bylo kdysi v říjnu.

Včíl se před pár dňama ozval plešatá inžinýrská hlava pan Groula, že je pracovně na totaleinsatz tady za rohem, v Bratislavě. Že by se stavil s kamarádem, kterej prej by si tuze rád vyzkoušel Tacticala či čo.

Tak hele, já to spláchnu všechno při jednom. Vyzkoušet pár kvérů, jak mi šlapou králící, urobím dobře Groulovi s tym druhým čičmundem a Velkýmu naráz. Tidle maj prachy, můžou si dovolit hejřit na drahým Triggeru.

"Mihai, tys slíbil Velkýmu vzít ho na střelnici?" táže se Malej po komunikátoru. "Kluci, vemte mne s sebou," dodává na moje přiznání, "matka patnáct let vyráběla Kalašnikovy, já jsem nikdy nedržel žádnej v ruce."

"Enomže to néni Kalašnikov. To je civilní verze české armádní Sa-58, československej patent, podobně vypadající, ale v porovnání s Kalašnikovem kvalitnější."

Ale to že je vlastně salám, buřt, čili egal, prostě jde o rýl qér a big gun. Neměl, neotlapkával. Nebohý.

No, proč ne? Tři nebo čtyři, to už je jedno, ne?

"Mihai, tys slíbil Malýmu, že ho vezmem s sebou?" táže se Velkej po komunikátoru. "Dyk von nás všecky zabije ..."

V klidu, panáčku. Já na vás budu dohlížet. Stojím vám za zády a dozírám. A v případě problémů si ho eliminuju sám. Dyk ty nevíš, kolik těch bouchaček vlastně mám, hehe.

Teď co ovšem třebas náboje? Já mám železnou rezervu, to jó, ale když maj přijít ty dny temnot a tak ... na to se nešahá. Ty jsou moje. Takže prikúpiť. Ale kolik? Otázka munice? Prý velice. Mega. Moc. Rambo hadr. Ratatatata - uráááá. Snažím se je klidnit. Groula se s tym popasuje, ale tidle dvá dyž to vezmou do svejch netrénovanejch technickejch tlapiček, po pár desítkách ran jim půjde přesnost kam? No, Halík, půjde do prdele. Nakonec dojdeme po konzultacích všichni ke kompromisu: každýmu padesát puškovejch a padesát do pistolí. Já jim sem tam kdyžtak zobnu po patrónce jen tak.

Takže sraz večer u střelnice. Vleču pušku ve futrálu, dvě pistole na opasku a neco přes 400 nábojů celkem. Laik by neřekl, jak se takovej arzenál a takový žebradlo pronesou.

Groula s tym druhým pacientem jsou někde zabrždění cestou z hornouherské rafinerie, volají, že mají zpoždění. Nu což, stejně tym svejm to musím trocha vysvětlit a tak. Holt dondou později.

Cestou na střelnici je na chodbě (už patřící střelnici) chlívek s označením "Bezpečný prostor" a vybíjecí box, aby jim lidi neběhali po recepci s plnejma pištolama.

"Hoši, moment, bezpečnostní zastávka," dím. Vytáhnu z pouzdra na opasku pistoli, vyndám zásobník, vyhodím náboj z komory.

Ty dva už zas tumlujou kamsi ke dveřím.

"Kurva, počkejte, říkám bezpečnostní zastávka," vytáhnu z druhého pouzdra na opasku druhou pistoli, vyndám zásobník, vyhodím náboj z komory.

"Mihai, jů ár krejzy." Pch.

Ale jo, jinak to pak už de.

Poté, co Malýmu třikrát vysvětlím a poopravím držení rukou na pistoli, stejně si ji dá po svém, pročež si závěrem při jeho zpětném pohybu nechá roztrhnout kůži na ruce.

"Víš, jak jsem říkal, že nás Malej všechny zabije?" šeptá mi spiklenecky Velkej pod sluchátka. "Tak už je to v pohodě, už se nebojím. Zabije sám sebe."

Zvlášť u pušky občas lítají zase jiskry ze země nebo ze stropu, ale nic strašného, co bysme už neviděli.

Doráží i Groula a jeho kumpán.

Tak postupem času zjišťuju, že už je jenom jedna lepší věc, než řídit dvě střelecká postavení naráz. A sice řídit dvě střelecká postavení naráz, každé v jiném jazyce. Pročež občas klukům rumunskejm velím: "Terč deset metrů, jednotlivejma ranama pal," načež Groulovýmu kamarádovi z Kladna kážu: "Unload the weapon and show me empty."

No, příjemný večer. Chlapci mají zase na pár dní o čem povídat, což samozřejmě činí (a zajímavé, že se mne hned druhý den ráno ptají sličné svlečny kolegyně, jak jsme se měli na střelnici), chlapci, až je trochu přestanou bolet ruce a Malej trochu sroste, určitě budou chtít někdy zas.

Pondělí, 12.11.2012

Kometa - Carovy Vary ... 4:0

(Více foto ze zápasu zde ...)

Neděle, 11.11.2012

Sobota, 10.11.2012

Pátek, 09.11.2012 ... Žádný tlukot srdce ...

Mám zas takové cukání na "midnight coffee". Co chcete dělat, když máte celej tejden odpolední? A přitom zrovna dneska to vypadá, že bych mohl o půl jedenácté to zahákovat. Mám tam jenom jeden cluster ...

Hele, cluster, cluster je když ... To jsou takový dva nebo více serverů, který se tváří jako jeden. Máte (nebo dneska v noci mám na práci já) server XY301 a XY302, přičemž zvenčí to celý dohromady vypadá jako jeden mocnej server XY300 a uživatelovi je piču po tym, že ve skutečnosti za tím tiká dva či více strojů. Když jeden uzel selže, převezme jeho činnost ten druhej, možná s chvilkou zadejchání. Často na tom běží třeba některý kritický bankovní aplikace (jako v tomto případě) a tak.

Su furt v časovým limitu. Pošimrám uzel 301, podrbu na ovárku uzel 302. Oba na všechny testy odpovídají OK a všechno se tváří tak, jak má.

Je 22:32, furt v toleranci, kdy se ptám maníka z dohledu, jak ty dva křápy jako vidí?

"Jo, dobrý, čisto, žádnej záznam," přičemž pod záznamem myslí hlášení o nějaké nepleše. "301 zticha, 302 zticha, akorát ohledně té 300 tady mám jednu hlášku ..."

"No, počky, jak vod 300? Já dělal node XY301 a XY302. Ty sou vobá v pohodě. Esli se jim nejak sere celá ta třístovka, je mně po tym neco? Já do žádnýho jejího nastavení nešahal. Vobě půlky šlapou tak, jak předtím, než jsem se do toho pouštěl. Schválně: co ti to říká?"

"No heartbeat ..."

A kurva.

No heartbeat, žádný tlukot srdce. Kompletně mrtvý. Jo, tak to je chybička, kterou jsem dneska asi slyšet nepotřeboval. Jasně, já dělal 301 a 302, záplatoval, restartoval, skopičil. Kdyby nadřízenej celek jenom tak nad něčím popíčovával, asi bych to předal s pokrčením ramen dál, že to néni můj problém. Ale jestli po restartech od něj nepřichází ale vůbec žádná odezva, žádný heartbeat, tak dokážu zčásti akceptovat myšlénku, že to může mít jakousi okrajovou spojitost s mými restarty.

Pročež s velikou nelibostí odvolávám večerní akci a do jedné do rána tomu dáváme defibrilátorový šoky do křemíkovejch srdíček. Reálně to nebylo takový drámo, vlastně jsem ani nepochopil do detailu, proč tohle všechno, ale vleklo se to.

Ráno líčím Ťapince u kávy, jak jsem zase dopadl jak onen pověstný sedlák u onoho pověstného Chlumce.

"No jasný, to já moc dobře znám," dí tato lakonicky. Hm, toto? Co ta tak ví o clusterech?

"Já když mám 'no heartbeat'," pokračuje Ťapinka, "tak je to taky dycky průser. Akorát, že já někdy mám zásah, kdy je 'no heartbeat' přímo účelem, no."

Aha, vida, tak to jsem, pěkně prosím, třeba já ještě neměl. Já zas sice narozdíl od ní dokážu udělat z dvou mrtvejch jeden živej, ale zadání, kdy bych měl ze živýho udělat mrtvej, to si fakt nepamatuju.

Čtvrtek, 08.11.2012 ... Cos shnilého v lidosprávě - Ranní stání je horší, než ranní erekce ...

Na ranní erekci si nějak zvyknete, ale ranní trmácení se k oudu je mor. To bych zakázal aj s tyma internetama.

K čemuže stání? Žaloba o neplatnost výpovědi. Ano, správně, již druhé jednání za rok a půl.

Zásadní a prakticky jediná záležitost dneška: výslech Pyjavice, jakožo mé tehdejší nadřízené. Je mi z jejího ksichtu šoufl, jenom ho před jednací síní vidím.

Naštěstí soud opravdu nelenil a po našich poznámkách na minulém zasedání vyšťáral z análů (ne, opravdu ne z análu) trestní spis Pyjavice, pročež už se nebavíme s Pyjavicí jakožto bývalou řídící ouřadu, nýbrž jako s usvědčenou zlodějkou a defraudantkou. To dokáže změnit pohled na věc.

Víte jak to je: kdo lže, ten krade. Ale ne všem je zřejmé, že to funguje i naopak: kdo krade, ten lže.

Takto se dozvídáme, že vztah mezi Pyjavicí a práskačem pučmidrátem Fiškusem byl ryze pracovní. Nicméně na dotaz snad přímo od soudkyně musí Pyjavice připustit, že vlastně Fiškus bydlí ve stejné díře po granátu v Kobylnicích (jestli jsou nebo nejsou přízeň, to nevím jistě, ale soudě podle jedné sousední obce - tam jsou příbuzní všichni se všema a incestní křížení tam zásobuje pomocné školy v širokém okolí). Nebejt jí, rovnal by sluchátka do regálů v Electroworldu ještě dneska, správce sítě.

Vona si nedá pokoj a furt bude mlet zmaty a furt.

Hlavní věc je, že já jsem ten vyvrhel, který věděl o tom, že uživatelé v některých případech sdílí hesla mezi sebou. Což bylo přeukrutné bezpečnostní riziko - takhle se můžou dostat k utajovaným skutečnostem. Když někdo zná heslo (a asi je jedno jaké), fšecko zjistí. Pochopitelně, když taková jedna tam moja vopička zná heslo vopičky vod sousedního stolu, tak se dostane ke všemu ... zase v jejich společné agendě. Plus třeba do lokální pošty té druhé, která je dejme tomu marod. Čímž končí. Pyjavice tím chtěla naznačit, že když jedna stavebnice zná heslo druhé stavebnice, že by byla schopná lousknout třeba sociálku. Muehehé. Ona tomu totiž prý přesně nerozumí. Hm, nerozumí, ale chce mluvit. Takoví jsou nejhorší. Nebejt toho, že to tady sjíždí půl justice, řekl bych aj, že je tak trochu piča.

Nicméně i ve svých plamenných se do toho motá a motá a motá. Tady teskní, jak si od Vánoc s touto zapeklitou situací lámala hlavu a řešilo to celé vedení rathausu, jinde dříve píše, že tento zásadní prohřešek jí nabonzoval Zloděj pučmidrát v době mojí únorové dovolené. Pročež musela být v tom únoru provedena bezpečnostní prověrka od firmy se sídlem Na návsi v jakési prdeli za Brnem, kterou já jsem jim zhatil, páč jsem potřeboval zazálohovat kompromitující materiály na ni a všiml jsem si, jaké kejkle provádí mi tam Fiškus, který si s vesničany představoval, že bezpečnostní prověrka je změna hesla a odepření všech práv Egimu. Čili jsem si práva přidělil zpátky, Zlodějovi zakázal mi je znova sebrat a tím jsem se stal hackerem, který byl následně vyšetřován, poněvadž se vloupal do sítě ve vlastní správě. Masakr.

Ne, abyste se v tom neutopili, to všechno je už popsáno někde v historii. Nešlo o žádný prohřešek na žádné frontě, ve směrnici jsem měl schválně napsáno, že uživatel musí udržovat heslo v tajnosti a požádat o jeho změnu v případě nežádoucího odtajnění. Když ho dvě baby znají navzájem, dostávám osypky (nicméně někde to nešlo jinak ani technologicky díky velkolepému programovému vybavení vyvinutému na míru přímo pro lidosprávu), nejde to však nazvat nežádoucím. Protože co nežádoucí je a co není rozhoduje správce sítě, tedy já. Tolik ve směrnici.

Nuž, asi rozebereme Pyjavice lamenty příště.

Jo, s tím Zlodějem ...

Jsem rád, že explicitně u soudu zaznělo, že pučmidrát kradl spolu s Pyjavicí. Já to tak jako věděl a nevěděl. Bylo mi to jasné, ale neměl jsem to černý na bílým.

Skutečnost byla taková, že si tiskli letáky nejen pro modré straky, ale i pro jakýsi Nezávislý pro Kobylince nebo jakou pakáž, přičemž za tyto kandidoval kdo? Áno, Fiškus. Máte bod.

Třeba míň, třeba to nevymyslel, třeba to neorganizoval, neobjednal, nepřikázal a nepodepsal. Ale kradl jak zjednanej taky, ne, že by byl ta nevinňoučká oběť, které zlolajná Pyjavice prostě přikázala tisknout a von tiskl, páč byl blbej. Tiskl, páč je zloděj. Jelikož asi nebyl iniciátorem a hlavním organizátorem, nebyl ani trestně řešen. Ale víte jak - spolu kradli, spolu by měli viset. Jenomže to nende, páč pré zme ti humanisti. Kdyby se za zlodějinu sekaly ruky, v Kobylincu by si museli zřídit nejakej kriplhaus.

A už taky víme, odkud pak pramení jeho veškerá hyperaktivita, pokud šlo o vymýšlení skrček proti mně, že ano?

A von se pak eště diví, když ho na ouřadě potkám a zdravím ho jako: "Zdar Zloděju."

Takže pokračování ... ne neděste se, piánko po Novým roku. Leden, únor, možná ... V klídečku.

Středa, 07.11.2012

Úterý, 06.11.2012

Cestou ráno před odpolední šichtou přes město, na návštěvě na kávě u tety Aleny.
Alfík a jeho prateta. Kterej je kterej asi explicitně šipkama označovat nemusím, ne?

Pondělí, 05.11.2012

Neděle, 04.11.2012

Pačlavice.
Konečná stanice pro okres Kroměříž, konečná stanice pro okres Vyškov.
Hůř už bejt nemůže.

Sobota, 03.11.2012

Pátek, 02.11.2012

HC Kometa Brno - PSG Zlín 3:4sn

(Více foto ze zápasu zde ...)

Čtvrtek, 01.11.2012