Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Prosinec 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pátek, 31.12.2004 ... A dost ...

Jsem si trochu vorazil. Až tak do druhýho ledna. Mám pocit, že beztak toho bylo pro letošek až dost.

V pondělí se jde do práce, z čehož jsem pochopitelně nadšenej už teď. Jenom doufám, že se zasejc dostanu do tempa.

Středa, 29.12.2004 ... Bojkokot ...

Díky silničářům a rakouskejm mamrdům jsem dnes stáhl cestu z Plzňa do Brna na dvě a půl hodiny čistýho času (to dík těm silničářům) a dvě a třičtvrtě hodiny brutto (stupídci z ÖMV).

Ten první bod je prozaický - jak se můžou v létě všichni vzteknout, že je celá dálnic rozkopaná, teď nic. Nula bodov. Ani jedna uzavírka, ni cestou tam, ni cestou zpět. Fantazie. Sice to moc nechápu, přece v zimě by jim tuhnul asfalt líp, ale kdepak vyhnat manuály do takové sibérie, avšak tak jak tak, Správě dálnic budiž pro tentokráte dík.

Úhrnná doba čtvrt hodiny na dvě přestávky. A to jenom díky rozežranosti a frikulínství shorajmenované čerpačky.

Vždycky jsem se stavoval na trase Praha - Brno na Pávově na kafe. Přímo u benzínky, malej bar, nejlepší turek na tomhle tahu. Když říkám vždycky, myslím tím vždycky. I v tak vypjatých chvílích jak onehdá, kdy jsem si uprostřed pracovního poměru u "Kam se na nás hrabete?" z vůle Boží a Vojenské Správy šel na nějakej čas hrát na vojáky. Po rozkazu si mě "kamsenanáshrabeťáci" vyzvedli, odvezli mne do Práglu přeinstalovat server a pak mne na šestou ráno vrátili do kasáren na rozcvičku. I tehdy jsem seděl u baru na Pávově a lemtal kafe. V běžných, leč nejvypjatějších chvílích, jsem měl třeba pět otoček za pracovní tejden. Dokonce už když mne personál viděl u čerpacího stojanu, stála mi tam už kouřící sklenička. Měl jsem toho vobčas tak plný brejle, že jsem ani za celou dobu nepromluvil. Já přišel dovnitř, řek: "Hm," mančaftík za barem opáčil: "Hm," ukázal prstem na mou židličku. Po vypití a vykouření dvou cigaret jsem pravil: "Hm," pohodil na bar dvacku, pikolík pokejv hlavou se slovy: "Hm," a bylo odmluveno. Do druhýho dne.

Svýho času jsem se domníval, že jeden z těch maníků tam snad bydlí. To jsme měli jakožto firma ňákej velkej průser a já zase kmital, Prágl, Brno, Prágl, Brno, do zblbnutí, obden, denně. U Melikany, mé oblíbené zastávky směrem tam, byla dálniční uzavírka, hehe, to taky nasere, když si u dálnice postavíte motorest jak bejk a voni vám ji pak na tři metry odkloní, že jo? Ale jak se tam nedala dát pauza, řešil jsem to jednoduše, sjel jsem na Pávově, přejel dálnici, dal si kafe na brněnským směru. Tam, co vždycky. Vrátil jsem se toho půl kiláku k exitu, podjel dálnici a pokračoval vesele dál. Večer jsem se tam stavil už klasicky. Ráno tam ten člobrd byl, večer tam ten člobrd byl. Druhej den nanovo. V jednom kuse. To byl tuším přelom listopadu a prosince. Já nad tím chlapíkem málem brečel, že maká stejně jako já. Až v lednu jsem zjistil, že jsou dva. Fakt. Bráchové. Dvojčata. Jednou jsem je natrapíroval při předávání služby. Se nedivím, že jsem z toho byl makeš, dyť jsou fakt stejní. Jeden je asi o dva cenťáky menší a druhej má navíc pihu. Co je mi, sakra, u chlapa po tom, jestli má nebo nemá pihu, že jo? A voba mě znali stejně, vodtud ten vomyl.

Tedy jsem byl dřív hodně častým, teď už sporadickým návštěvníkem. Ale nikdy, aspoň co si pamatuju, nikdy jsem záměrně nevynechal. Snad jednou, když řídil kolega Emu a kvaltoval, já usnul, soudil, že když spím, nepotřebuju kafe proti spaní. Blbec. Však si to taky schytal.

Až teď. Začátkem roku se jim tam objevila cedule, že se u nich jako nekouří. Jako. Tedy cedule byla, pod ní popelník. Vlk se nažral, koza zůstala celá. Až jim asi přijela během roku ňáká inšpekce a prej s tou kozou a vlkem ať to skoulej navopak. Nekouřit. Vod podzimu. Je to moderní, zdravé, rakouské. Firemní politika. Vy do nás Temelínem, my vám zkurvíme kafe. Pche. Tak to teda tydýt.

A tak jsem ukul plán.

Dneska jsem se tam poprvé nezastavil. Místo toho jsem lemtal u Měřína hnusný kafe z automatu. Jelikož byla kosa, namísto pohodlného posezení mi to zas zabralo pouhejch deset minut, pět minut cígo na opuštěným parkovišti kdesi u Dubčeka. Budu se ještě muset rozhodnout, co dál. Možná U Vlka dělali tuším taky únosný. Nebo Roman mi doporučoval jakejsi Aral, teda né benzín, ale zase kafe u čerpačky, jenom si musím počkat, až mi zjistí, jestli se tam kouří. Nebo si holt něco najdu, však vesnic s hospodama je kolem dálnice dost a dost. Všichni na mě čekaj s otevřenou náručí.

Když to podtrhnu a sečtu - moje kafé obyč, Ťapina by si určo dala nějaký to kapučíno či jakej tlamolep, bůra dýško a suma sumárum - dneska jsem zmrdům od ÖMV nedal vydělat padesát korun. Dobře jim tak, hajzlům. Ať chcípnou. Přidejte se !!!

Úterý, 28.12.2004 ... Plzeňské buzení od slova budit ...

Kde jsem to včera skončil? A jo, dojeli jsme do Plzňa. Leh jsem na gauč a vytuhnul, byv nemilosrdně vzbuzen kolem čtvrté na pozdní oběd.

Povyměňovali jsme si nějaké ty vánoční dary, s Ťapinkou jsme vyfasovali především soustavu pičfuků o úhrnném objemu jedné železniční cisterny, zbytek nechť si za přiložený bakšiš koupíme sami, že se s tím jako Ťapouši nehodlaj moc zalamovat a pak poslouchat eště blbý remcy. Náhodou, kec, já ocením všechno, třeba ta minulá tepláková bunda byla na vodáckou výpravu jako dělaná, hezky večer, když se setmělo, ohromně mi slušela a komáří sosák ji neprokous.

Cvičně jsem zavolal Fabiákovi, kterak válčí s našima psama. Tss, prej jakýpak válčení? Broučínci to jsou, a to von, Fabiák, umí posoudit, sám psa kdysi po jistou omezenou dobu měl. Už byli třikrát venku a jsou to děsní mazlíčci, jenom jestli jsme jim nedali toho žrádla málo? Když je má z toho nakrmit třikrát denně a aby měli pořád něco v misce, to teda neví, jak mu to vyjde. Jen jsem vyvalil voči. Jak třikrát? Vodkdy se pětiletej pes krmí třikrát denně? Jestli von si to Fab neplete s tím venčením?

No a vyhrál jsem v kartách a šlo se spát.

Ráno zase - dus dus dus, skoky mi po zádech, řev, jekot, hýkání. Ťapinka naznala, že dost jsem spal. Zajímavé, vždycky to ví líp, než já. Jak já bych se jednou za rok chtěl vyspat tak, až se sám od sebe probudím, pod pojmem "Sám od sebe" si v tomto případě představuju opravdu sám, bez naklepávání řízků vedle, významných kopanců do dveří, rozdráždění kocoura a následného ježdění jeho drápy po hrbatém skle dveří nebo mém obličeji, doma bez vyluzování zvuků pomocí psů. Prostě si lehnu a budu chrápat. Kolem bude ticho. Vzbudím se sám, třeba v pět odpoledne. Ťapina nechápe. Teď o víkendu - je sobota, Vánoce, státní svátek, ke všemu mám dovolenou. Nenechá mne spát. V neděli totéž. Chronická únava.

"Vždyť už tě budím třeba ve dvě."

"Ano, zpravidla pokud jdu spát ve čtyři ráno. Abych byl konkrétní, dneska v jedenáct."

"Jindy třeba ve dvě. Kdy jdeš lehnout, to je tvůj problém. Do kolika bys chtěl chrápat? Pak se divíš, že obědváme v sobotu v pět."

"Divím, vždycky obědváme v sobotu v pět, proč mne kvůli tomu budíš už v jednu?"

"Tady seš na návštěvě a nemůžeš zabírat pokoj s televizí a rádiem a stromečkem a vůbec, co já se s tebou hádám, vypadni z postele, Ťapouši nakázali nakupovat, tak jedem. Já potřebuju hlavně ty gatě."

No jo, bych to i pochopil, ačkoli o nakupování ausgerechnet dneska v jedenáct dopoledne nebyla vůbec žádná řeč. Televize je druhá v kuchyni, rádio taky. Už su zticha, ty kalhoty jsou pádnej argument, zvlášť když poslední dvoje na Ťapince v krátkém sledu víceméně explodovaly. Tvrdí, že jde o únavu materiálu, kdepak obezita. No dobrá, co se budu hádat? Příčiny jsou různé, výsledek týž.

Zajeli jsme do místní plzeňské HyperStaré. Ťapina uchvátila první kalhoty z prvního regálu a zmizela v kabince.

"Mň mň mň iicet va mň mň ..."

"Co si to tam zas mekotáš?"

"Mň brbl dvaačtyřicet mň fň."

"Kurva, přestaň huhlat a artikuluj. Co dvaačtyřicet? Máš dvaačtyřicet? Potřebuješ dvaačtyřicet? Je to moc? Je to málo?"

"Hledám dvaačtyřicítky."

"A držíš co?"

"Čtyřicítky."

"A normálně nosíš dvaačtyřicítky?"

"Né, čtyřicítky, ale tydle jsou holt ňáký malý."

No sláva, konečně kloudná informace, neříkám, že uspokojivá, když mi dle mé logiky přítelkyně kyne o dvě čísla za rok od nákupu posledních riflí, ale aspoň informace, se kterou se dá pracovat. Chce jedny džíny, jedny manšestráky, k tomu domácí tepláky jako bonus. Vybral jsem z každého požadovaného regálu trio 38 - 40 - 42, ona pečlivě vyzkoušela, všechny dvaačtyřicítky vložila do vozejku, zbytek tam pověsila zpátky a bylo vyřešeno.

Já při té příležitosti objevil bundu. Fantastickou. Tak na časné jaro nebo pozdní podzim, konečně, léta to flikuju jakejmasi provizorkama od ping-pongů, takovouhle jsem dlouho hledal. Správná vágusácká, zelená, podšitá, s odepínacím límcem a kapsama, do kterejch se vejde středně velká taška s nářadím, celkově vypadá jako z vojenského výprodeje, což je přesně moje gusto. Obecně chodím voháklej jak vagabund, prapodivný džíny, vytahaný svetry, kostkovaný flanelový košile, ono to vždycky zhruba jednou za osm let přijde na dva roky do módy, ten zbytek holt je mi pohodlno, ač nejsu za manekýna. Zpět k bundě - fantazie, jedna báseň. Přemejšlel jsem, jestli by to nesneslo o krapet větší, ještě o fous strašákoidnější, jenže XXL bylo to nejmohutnější, co od tohoto typu měli, musel jsem se spokojit s přesně padnoucí. Ťapina to, pochopitelně, neopomněla později vydávat za svůj úspěch:

"Díky mně máš bundu."

"Jak - díky tobě?"

"No že jsem tě vzala s sebou."

"A jo, že jsi mne vzbudila, vytáhla z domu do auta, který jsem samozřejmě řídil já, nakázala mi kvůli tvejm prdlejm gatím jet do HyperStaré kamsi přes kotáry a Koterov, já si u toho mimochodem našel bundu a zaplatil z dárkovejch peněz od Ťapoušů, ačkoli bych ji koupil tak jak tak. Kde je ta tvá zásluha?"

Asi v tom buzení. Hmm. Prima. Chodil bych třeba nahej, jenom kdybych se jednou za rok moh dosyta vyspat. Pche.

Pak mne ještě sólo táhla pro novou kabelku do města, nutno uznat, že si koupila sice opět HoČiMinovu pomstu za dětěpaďěťat, ale krásnou, však na moji radu. Na první pohled připomíná žebradlo na plynovou masku (ta kabelka, nikoli Ťapina).

Cestou zpátky jsme se stavili za xchatovým kamarádem Joem. Ten povýšil, ze správce kuželek se vyšvihl až na správce bowlingu. Cvičně, aby řeč nestála a abychom u řeči nestáli my, dali jsme si dvě hry, přičemž k mému údivu Ťapina nade mnou jednou vyhrála. To bylo tím, že jsem byl nevyspanej.

A večer u karet jakbysmet. Teda né, že bych přímo prohrál, byl jsem druhej, ale dalo mi to hodně práce. Ťapina vyhrála. Prej to nesmím furt počítat, musím hrát víc intuitivně, jo, to zrovna, a dopad bych jak vona včera. To skončila na chvostu pelotonu s propastným rozdílem. Nepočítat, byl bych s těma kartama dneska pěkně v hajzlu.

Hrajem obvykle tzv. "Kočku", hra pro čtyři hráče, někdy zvaná též "Černá kočka", "Zelená kočka" případně poněkud atypicky "Srdce". To poslední je beztak dle mého soudu Micro$oftí propaganda.

V praxi jde o to, že se zamíchá klasický dvaatřicetilistový balíček karet, načež se rozdávají karty postupně shora, všem stejně, je jedno, jestli po jedné, po dvou nebo třeba po čtyřech, není to rozhodující jak u pokeru nebo u mariáše, zkrátka dokolečka dokola, až se rozdají všechny, z čehož plyne, že každý hráč jich má osm. Zpravidla. Pravda, pokud rozdávají rodičové - Ťapouši, vypadá to obvykle tak, že zamíchají, dávají shora, odspoda, z prostředka, tomu dala, tomu víc, na každého vyjde šest až jedenáct kousků, které si pak mezi sebou dotyční dle složitého algoritmu losují a přetahují, pro ozvláštnění, aby mezi sebou věděli, co má kdo za karty. Pak je konečně možno začít hrát, účelem je při systému "ctít barvu" a "vyšší bere" uhrát mírně atypicky co nejméně "štychů", co kdo pobere, počítá se dle jistého klíče jako trestné body. Takhle napsané to vypadá ohromně složitě, ale není to tak zlé, většina lidí nad pásmem lehké imbecility to pochopí během pěti minut, i Fabiák tomu přišel onehdá na kloub už po dvou dnech, což je opačný mezní případ.

No a já měl dneska esový poker, z králů a es fullhand, při každé partii to připomínalo spíš panoptikum nebo vorloj, postaviček jak na výplatu podpory, čísel poskrovnu, připomínám, že jde o to, mít karty co nejnižší. S druhým místem jsem byl tudíž spokojenej, ale Ťapina se naparovala, že mít na sobě ty nový kalhoty, mohli jsme jít na nákup zejtra zas.

Snad jen kontrolní telefonát Fabiákovi ohledně psů proběhl za dnešek uspokojivě. Psi se venčí a nejsou ani tak moc přecpáváni. Konkrétně chodí ven pětkrát za den a kromě loupáčků k snídani mají až regulérní večerní krmení. Fabiák je prostě chovatel s velkým CH. Budeme mu muset dávat psy na hlídání častěji.

Pondělí, 27.12.2004 ... Na Plzeň, Vávro, na Plzeň ...

Vstát, zabalit, vypít kafe. Sbalit psy a psí propriety, to vše odvézt Fabiákovi, nechť o to celé pečuje. Krmí. Venčí. Ty psy pochopitelně, krmit náhubek nemusí a vláčet za sebou na venčení misku taky ne. Komárov, dálniční nájezd, minout Bohunice a hnus všech hnusů před náma.

Jinej by řek - hnus. I já jsem to vlastně říkal. Snad jsem to v danou chvíli i myslel upřímně a proklínal všechny svatý, stranu, vládu, roční období, údržbu dálnic i ptakopysky a klokany, jež si válej prdele v Austrálii a je jim včíl hic jak u vopic. Deset hodin dopoledne, tma jak v ranci, déšť se sněhem, vlhkej vzduch a protivítr, auto nechce táhnout. Devadesát kilometrů v hodině a jsme suverénně nejrychlejší vozidlo na celé hajveji číslo jedna. Jenže nejrychlejší vozidla jezdí nezřídka v levým pruhu a v tom to začíná pěkně místama klouzat. Břečka. Zpomaluju a mrcasím se mezi kamiony. O kus dál sypač s radlicí, aspoň odhrnul část toho humusu, ovšem stejně to líp nejde, na viditelnosti nepřidá ani buldozer. Nevím, co dělá spolujezdkyně, nevím, co se děje v protisměru, co je za odstavným pruhem, to netuším ani matně. S vočima přilepenejma na předním skle jak šnek se snažím proniknout tou clonou, stěrače skřípou, cyklovač je málo, průběžný stírání je moc, támhle, zadní světla, třicet metrů před náma. Z toho plyne, že nejbližších třicet metrů mezi mnou a jím nic neleží, nestojí, není převráceno na bok ni na střechu, hmm, nijak extra závratná informace, ale v dané situaci dík aspoň za ni. Brr. Zrcátka zaliskaný tou břečkou, zadní stěrač se dávno přepnul do režimu roztěrač, pravou rukou místo po šaltrpáce lovím furt na palubní desce, podle toho, jak se průběžně mění podmínky, mlhovky zapnout, mlhovky vypnout, přední, zadní, z fleku bych moh nastoupit jako klavírista.

Velká Bíteš, Meziříčí, Jihlava, Humpolec. Melikana, motorest, kafe. Výprava Japonců fotících si občerstvovnu a parkoviště, bohužel ve vozovce pokryté rozježděným rozmoklým sněhem. Oni se furt usmívaj, páč maj tak narostlou hubu, dokonce i ve chvíli, kdy mi uskakují před předním nárazníkem. Brzdit? Tady? Jo, snažil jsem se, se žalostným výsledkem, dálnici prohrnuli, parkoviště ještě ne. Japonec zaraženej v kupě směsi bahna a sněhu, ale tlemí se pořád, je to asi nakažlivý, směju se už taky.

Výjezd z parkoviště, mírná zatáčka, Exit Koberovice. To je nějaká ta geoerotogenní zóna zas, zlomovej bod počasí, já nevím. Možná to má na starost jinej čert. Jednoduše to je jedno z míst, kde se dokáže počasí o sto osmdesát stupňů změnit. A je po vánici. Hnusno zůstalo, ale už prakticky nic nepadá. Uf, to bylo zase žrádlo. Jelikož já jsem celej, Ťapina je celá, vozidlo je taktéž celé, zpětně hodnotím, že jsem byl zas ve svém živlu.

Zbytek cesty byl oproti tomuto fádní až nudný.

Snad jenom těsně před Práglem ta píča ... No může mi bejt jasný, že jak se šine v pravým pruhu kamión a zuby nehty se drží předepsané minimální osmdesátky, vyřítí se z nájezdu taková ta zrzavá Fóbie a teď hned včíl ho potřebuje předjet. Osmdesát pět. Čili tříproudovka, kamion vpravo, já jdu na něj prostředkem sto třicet plus mínus fous, eště víc doleva nemám kam, páč tam mě drtí ňákej matlák dobrý kilo pade. Ani si nedokážu uvědomit, podle čeho poznám, že mi tam to prase vjede, snad nějaký bezděčný zavlnění, blinkr hezky dlouho dopředu, jo, teď čumí do zrcátka, jestli si to náhodou nehodlám rozmyslet, zkouším ještě zoufale zablikat dálkovejma, ať si těch vtípků nechá, ale to už stojím na brzdě a málem nechávám gumy na asfaltu. No jistě, že Fóbii mám před čumákem, skoro celý dva metry. A napadlo ji v dohledné době vrátit se zpátky doprava? Ani nápad, nač? Značka s výhrůžným a hrdým "S". Dokonce i na devadesát pět to vytáhla, no fíha.

Kus dál se uvolnil levej pruh.

"Miláčku, koukni se doprava, že je to ženská?"

"Hmm, no, je," docela neochotně přiznává Ťapinka.

No jasně. Fakt to vím. Vím, co mi udělá, vím, kdo to řídí. Neptejte se jak, ale vím to. Cejtím to. Vyčuchám klobouka, poznám píču, Prahajzla, ani se nemusím dívat na značku, všechny negativní řidičské skupiny i s jejich počínáním dva kroky dopředu. Zatím. Bohužel se děsím toho, že jenom zatím. Zrovna tohle bylo exemplární, kunda donedávna z nějakýho bezvýznamnýho okresu, podle cesty bych to tipoval tak na Benešov, to je příklad toho, kdo na změně okresních SPZ na krajské RZ vydělal. Donedávna křupka okresního formátu, buranka, vesničanka, vidlajda, dneska hrdá Středočeška. "S". Naštěstí inklinují k takovým jasně odlišitelným znakům jako ta rezatá Fóbie. Co je to vůbec za barvu? Je to vidět docela často, jenže já jako chlap poznám jenom základních šestnáct a neumím to pojmenovat. Ale kterej normální průměrnej heterosexuální běloch by si koupil zrzavý auto už z výroby?

Jo, a pak ten dědek ... Nerušenej plynulej průjezd Práglem, zastávka pro bagetu u benzínky a pak dědek. Dejte do ruky stoletýmu kmetovi fungl novou Koktávku a pak uvidíte. Dobrá, uznávám, v čistým zrcátku by měl míň, jak jsem ho tak letmo zahlíd z bočního vokýnka, tak tak kolem sedmdesáti. I tak. Předjede mne. A zpomalí na sto dvacet. Sto deset. A drží. Jak přibitej. Hledá kazetu? Vypad mu telefon z hendsfrí a spolujezdec mu šmátrá pod sedadlem? Nebo si ze mne, kurva, dělá prdel? Blinkr, doleva, přidat plyn. Dědek to zblejskl a naznal, že to je dobrej nápad. Přidal taky. Kokot. Až na sto padesát se držel, nebejt před ním kamion, vo kterej by se rozplác, nechal mne bejt, já zas vo kus dál přibrzdil na nějakou únosnou rychlost. Dědek číhal za bukem a vyrazil. Repete. A eště jednou. Napotřetí jsem to nevydržel a zbavil se ho, ale dalo to fušku. Musel jsem bejt lstivej jak liška a vyrazit ze Všiváčka, co to šlo. Tfuj. To se nemá dělat, takdle seniorům kazit celoživotní návyky a dávat jim nový auta. Zas - ve staré stodváce vím, čeho se od něj můžu nadát, v tomdle pekelným stroji je to nevyzpytatelnej člen.

Ale možná su moc přísnej. Třeba byl jenom krátkozrakej a zapomněl si brejle, prostě potřeboval někoho kolem sebe, koho by se držel. Do Plzně k Ťapoušům jsme dojeli bez dalších vážnějších událostí, já pad na gauč a usnul. Ale přičítal bych to spíš pěti hodinám spánku v noci. A zbytek už je zas jiná kapitola.

Neděle, 26.12.2004 ... Fabiák na psí hlídce ...

Stav nouze pokračuje. Venku prší, já ležím na gauči a omezuji se na základní životní funkce - žrát, kouřit a koukat na filmy. A semtam zajít s psama. Jo, copak pejsánci ...

Vono se to má tak - zejtra mi lébung končí, jede se do Plzňa. Za Ťapoušama. Ajajaj. Teda né jako ajajaj Ťapouši, ale jako ajajaj do Plzňa. Jet. Autem. Brm brm. Já za volantem. Hnus. Což vo to, válet se na gauči tady jako válet se na gauči tam, na tom mi až tak nesejde, sice tendlenc gauč mám takovej voleženej, ale to je drobnost. Su flexibilní. A tam s tím gaučem už mám taky nějakou tu zkušenost. I to vychrápávání do bůhvíkdy mi tam snad projde. Se ví, vodpoledne to nebude, ale tak nějak přiměřeně před dvanáctou snad taky ne. Furt tam eště figuruju za návštěvu, Ťapinka si před rodičma nedovolí bejt moc hustá, Ťapouši jsou zas pohostinní a k návštěvě zdvořilí, sice je tam eště ten malej černej parch..., ehm, kocourek, ale tomu pár dobře mířenejma ranama polštářem snad zas taky domluvím.

Jenže to je kámen úrazu. Kocourek. Kocourek divokej jak sviň a my máme dva psy, taky žádný andílky. Vražedná kombinace. Pokud chcem jet do Plzňa vobá, a jako že mi bylo důrazně vysvětleno, že chcem, nebo dostanu po hubě, je třeba psy někam uplacírovat (vono s tim chtěnim by to nebylo tak žhavý, jak řikám, válet se můžu tady aj tam, ke všemu by mi odpadlo třista kilometrů cesty tam a kupodivu stejnej flák zpátky, avšak pěst výhružně strčená pod čumák - můj - naposledy dneska ráno kolem jedné odpoledne zafungovala jako uspokojivé přesvědčovadlo). Hmm, všichni se k tomu mají tentokrát jak lačnej k sraní. Snad je to tím uspořádáním kalendáře, že je celej pracovní tejden, všichni naši běžní hlídači jsou buď na celej tejden někde v čudeli nebo jdou do práce, sami maj dost psů či rovnou nějakou nablblou kočku, Plešatej Vejťa a Žábina nic, Pepé a Jeho Stará Manželka Maruška mi pro sichr vůbec neberou telefóny, bodejť, každej má něco, my máme psy. Blbé. Tedy blbé, co se týče situace, nikoli blbé psy, ačkoli ..., ale o to nýčko nejde. Protelefonoval jsem kvůli tomu majlant a výsledek jedna velká nula. Nic. Už jenom tak ze zoufalství jsem zavolal Fabiákovi, původně jsem si mu snad chtěl jen postěžovat, ale zblblej z toho dokolečka dokola vopakování jsem se přec jen zeptal.

"Není problém, já su starej chovatel teoretik, chápeš," zahalasil Fabiák, "jsem na to viděl ohromně chytrej návod v Computeru."

"Eeh, já ti nechci tentokrát brát iluze a zase říkat, že čteš blbou literaturu ..."

"Nic mi nepovídej, to zmáknu. A čím je to napájený? A je to bezdrát? A co zálohování?"

No dobrá, tak jsem ho netrefil v extra příhodné chvíli, fajn, ale já si z toho, jak je mým dobrým zvykem, vypích dvě klíčové informace, a sice "Není problém ..." a "... to zmáknu". Jak myslí. Když se nad tím tak zamejšlím, na příště si ho asi můžu rovnou škrtnout, ale mně jde vo teď. Už je zaháčkovanej, už se nevykecá.

A zkoušel to, panáček, zkoušel. Večer mi přišla KTZ (někdy mylně nazývaná SMS): "Hele, pojd se ukázat na ICQ. Fab"

Nebudu sem ten rozhovor kopírovat zase celej, šlo o několik souběžných vláken hovoru, přičemž ani paměti SDRAM, ani proxy server nemají s tématem nic společného. Zkusím vybrat jenom to podstatné.

Fabiak:
Hele, pruser, nemam krabici.

Egi:
Co to meles?

Fabiak:
Krabici. Nemam.

Egi:
To jsem pochopil, nac ovsem potrebujes takovou krabici?

Fabiak:
No - na ty psy prece.

Egi:
Pockej, ty chces nase psy nekam posilat?

Fabiak:
Nee, ale kde budou spat?

Egi:
Nasi psi jsou skromni, bude jim stacit tva postel.

Fabiak:
A kde budu spat ja?

Egi:
To nevim, nemas nejakou krabici? Aha, nemas, mas koberec?

Fabiak:
Ale fakt se na ne tesim, a mam tady maminku, ta se na ne taky tesi. Budou mit diky tomu dokonce i varenou stravu.

Egi:
Neblbni, je to vod tebe mily, ale nemusis se namahat, vis, jak dlouho se musi takova maminka varit?

Fabiak:
Debile, maminka uvari jidlo, psum, mnam mnam.

Egi:
Proc ty rikas "mnam mnam", kdyz to bude pro psy? A mimochodem, vis, co udelaji po varenym jidle?

Fabiak:
Mnam mnam?

Egi:
Poserou ti kvartyr.

Fabiak:
Tomu se rika psi vdek?

Egi:
Tomu se rika stravovaci navyky, kdyz zerou obvykle granule a naraz jim das neco diametralne odlisnyho, jednoduse jim to pretoci pajsl a zeserou se jak psi. Asi jako ty vzdycky na dovolene v Egypte. Ale ma to jednu vyhodu.

Fabiak:
Haha, ohromne vtipny, jakou asi?

Egi:
No, jestli mas cistici prostredky v krabici a vypotrebujes je, budes mit kde spat :o))

Pak už následovalo jen pár nereprodukovatelných výrazů a nadávek a stesků, do čehože jsem ho já jej uvrtal. Hehe. Ale má to jednu nespornou výhodu - pořád ještě se domnívám, že aspoň v Plzni splácám pár řádek sem občas. Avšak i kdyby ne, u Fabiáka bude co číst dozajista.

Středa, 22.12.2004 ... Výmluvy ...

Jak tak na to koukám, vypadá to se mnou bledě. Včera mejdlo, dneska mejdan, zejtra hospoda. Štědrovečerní sejšn s rodinkou, případná expedice po nějakým tom povyražení. Následuje večírek. Pak možná konečně pauza.

Nechcu bejt skeptik, ale s toudle kulturní intenzitou to vidím tak, že ňák nestíhám a budu, ač nerad, dopisovat zpětně, už je to tak, teda né že jako nerad dopisovat, ale že jako nerad zpětně. Ať počítám, jak počítám. Zmáhá mne to, nejsu nejmladší, ha ha ha. Reálně to vidím tak na šestadvacátýho, možná semo tamo něco mezi, ale nechcu slibovat. Vlk taky sliboval, že jo, a jak dopad, krpatec?

Ale zas to musím ňáko skloubit, páč to rozhodně není eště všecko. Hmm hmm, se uvidí.

Snaha bude.

Užívejte Vánoc. Visjolyje vajnachten. Meri kristmes. Dobře vám tak.

Úterý, 21.12.2004 ... Game over ...

Poslal jsem všem svým drahým státním ouředníkům na sebe nezvykle obsáhlý mail:

Datum: Tue, 21 Dec 2004 13:34:33 +0100
Od: Eger Michal
Komu: Xzamestnanci

Vazene kolegyne, vazeni kolegove, drazi uzivatele,

jelikoz mam zitrkem pocinaje volno, chtel bych Vam poprat vesele Vanoce a takove ty kecy okolo.

Pochopitelne, jakozto sociopat bych Vam nepsal tento mail jenom kvuli tomu, navic, chran Vas ruka mailserverova, zkouset neco podobneho :o))

Ve skutecnosti jde o prozaictejsi vec:

V PONDELI 3. LEDNA od rana nepouzivat system Radni a ASPI, a to kvuli udrzbe a nastaveni ciselnych rad pro novy kalendarni rok !!!
Durazne varuju, muze vest k nemilym dusledkum. Predpokladana doba do 12:00, ukonceni sdelim opet mailem.

Mejte se tu krasne a doufam a verim, ze jste jakozto uzivatele sikovni a zdatni, ze nenastane zadna nemila situace, kvuli ktere bychom se museli slyset nebo snad dokonce videt :o))

Michal

Ehm, čímž vlastně považuju pracovní rok za ukončený.

Pondělí, 20.12.2004 ... Internetoví poskytovatelé ...

Někdy se pozoruju a fakt bych nechtěl bejt v kůži svejch dodavatelů. Já bejt dodavatel, to radš budu pískat kudlu a třít bídu s nouzí, než sám se sebou vobchodovat. Ale jenom někdy. Někdy je takovej zákazník jako já hotovej poklad. A to celý se může den ze dne měnit a proměňovat.

Začalo to tím, že ve čtvrtek na ouřadě byl ňákej zabržděnej intérnet. Copak o to, vcelku je to ouředníkům jenom ku prdu, ale já fakt potřeboval něco udělat. Zkouk jsem, kdo mi tam zas provádí jaká alotria, nic, nic, samá voda. Test dostupnosti - a vida, přes sedmdesát procent datovejch paketů končilo v nějaké datové žumpě. Není divu, že se to fakt vleče jak lemra a padá to uprostřed byť i nicotné činnosti. Tohle na to nezabere, takhle to nefunguje, nepíše, netahá. Ach tak. Eště že máme ty telefóny.

Na dohledovým centru mi plechová huba tvrdošíjně čtvrt hodiny opakovala, že operátoři obsluhují zákazníky, co se dovolali přede mnou. Teď jde jenom o to, zda má tak moc uživatelů problémy, nebo maj tak málo operátorů. Což mi mohlo bejt jedno, jelikož po patnácti minutách se hovor automaticky ukončil. A byl jsem tam, kde předtím.

Dobrá, další pán na holení, vobchodník Koloušek.

"Dobrej den, pane Koloušku," jsem si už stačil všimnout, že když oslovujete lidi pěkně v pátém pádě s dostatečným důrazem, děláte dojem pěkně nasranýho už vod začátku, "pane Koloušku, ten váš šajsdrek zase netanjahu. To už je podruhý nebo potřetí v krátké době. Sedmdesát procent dat v hajzlu a líný je to jak slimejš."

"Moment, koukám na to ... zkusil jste to rádio restartovat?"

"Ne. Nepřijde mi to jako dobrej nápad. Technik při výměně tvrdil, heprej nová technologie, kdepak restart, pokud to nezamrzne úplně, má to nějakej samoopravovací udělátor."

"Přeci jenom to zkuste."

"Jak myslíte."

"Nějaká změna?"

"Jo, je to v prdeli úplně, už se nechytá vůbec."

"Ajajaj, to je špatný, to je špatný, technik se k vám dostane tak nejdřív za dvě hodiny, ne-li až zejtra ráno. Ajajajajaj."

Byl jsem hodnej, nechtěl jsem ho honit, mimochodem nemínil jsem tvrdnout na ouřadě dýl, než by bylo nezbytné. Musel jsem na tu poštu. Však ať přijde ráno, v devět, ano, může bejt. Ale basama s fousama jak né.

V pátek ráno jsem zařídil několikero věcí z domu, co taky na ouřadě, kde nefunguje intérnet. Přišel jsem kolem půl jedenácté a co? A žádná změna. Tak další telefonát, další nářky. Ano ano, do dvanácti. Bude tam. Spolehněte se. Dvanáct třicet volá přímo pikolík a brečí jak želva, fakt mu to nevychází, problémů jak u blbejch, kdoví kdy, snad k večeru.

Klídek, šak sme lidi, ne? Tak když už to takdle dopadlo, tak to necháme na pondělí. Se s tím nebudeme rozčilovat na víkend. Vo půl osmé mi zavoláte, v osm jste tady, oukej, beru, třikrát běda vám, jak ne.

A je pomalu dneska. Sám jsem kvůli tomu přišel do práce už na osmou, skoro, v 8:03 jsem se potkal se šéfovou před budovou, ta civěla jak vyvoraná. Ale eště předtím jsem zjistil dvě věci - nikdo mi nezavolal a při letmém pohledu od autobusu jsem v 8:01 neviděl na střeše u antény žádnej pohyb. Tak moment, tady se bude nadávat.

"Milovaný, kdepak jsme?"

"Vždyť vám to funguje."

"Nepovídejte."

"Já tady na dohledu vidím, že to rádio se mnou komunikuje, přes víkend se probralo."

Jo komunikuje, chachá, zmetku, dobře, ještě jednou poslechnu a dám tomu poslední šanci posledním reštártem. Nic. Už prej nekomunikuje.

"A tak to teda pozor, tak takhle né. To jsme si nedomluvili. Ten křáp je tuhej jak biftek, mně je naprosto egal, co vy kde vidíte nebo nevidíte, ale mně tady výťah opet nechodí. Čili bacha - sociálně slabí nedostanou podporu. Proč? Nemáme o nich data. Jelikož nám nešlape ta vaše pitomost. I kdybysme data měli, nepůjde to do banky. Poněvadž nám, zcela netradičně, nefunguje ta vaše pitomost. Ale i to jsou detaily, data můžou ženský donést na papíře, druhý vytáhnout psací stroj a nadatlovat ten příkaz do baňky růčo. To všecko je eště psina, jenomže je 8:25, dle hrubého odhadu se během pěti minut zjeví náš Velkej Šéf Kvakin a zjistí, že stejně jako v pátek se nedostane na své ranní porno. A co vy na to? Jediný, co vám zbyde, je přijít ho uspokojit osobně."

Popravdě, s tím uspokojením jsem to rozvedl do trošku nereprodukovatelných podrobností, kterak budou muset bejt Kvakinovi po vůli.

"Rozumím, do pětačtyřiceti minut jsem tam."

Fajn, tak vobtáhnout Kvakinovi hůlku né? Něco přece jenom zabírá? Tss, tss.

Za další hodinu volá jinej šulda, že ten první nemůže, páč je kdesi zaseklej. Leč on, on toho původního zcela nahrazuje, do dvaceti minut se dostaví.

A opravdu, po slabé půlhodince mi už ťukal na vrátka. Zkonstatoval, že šajsdrek netanjahu, měnil, měnil, až vyměnil. Vraj to bude fungovat. Nová technologie. Jo, to už jsme slyšeli. Snad aspoň do úterního večera, pak mám volno a ať se ouřad třeba picne.

Na večer jsem si domluvil operativně návštěvu u Pindi a Jutřénky, tedy mýho bejvalýho divnýho vedoucího z oddílu a jeho eště divnější manželky. Nahonem, chvíle času, slíbil jsem, že při první příležitosti. Pročež jsem zavítal do obchodu při cestě. To jsem si zas podříz větev. Ale chtěl jsem koupit aspoň kafe, ňákej pišingr, bagetu na teď a cosi k večeři. Eště jsem měl v úmyslu cigára, ale ty jsem beztak zapomněl.

Přišpacíruju si tak s vozejkem k pokladně. Vyskládám zboží na pás. Svlečna pokladní to propípá. Sto dvacet jedna korun. Kartu. Zadejte PIN. Pět minut. Spojení nenavázáno.

"Prosím slečnu dohlížející pokladní, aby se dostavila k pokladně číslo osm."

Jasně. Poradila. Kartu. Zadejte PIN. Pět minut. Spojení nenavázáno.

"... slečnu hlavní pokladní ..."

S příručkou. Kartu. Zadejte PIN. Děda za mnou, chudák, nevydržel, tomu už se podlamovaly i berle, svůj kus sejra, rohlík a flašku vodky naházel zpět do vozejku a provázen mejma, ač neoprávněnejma, omluvama sunul se k vedlejší kase. Pět minut. Spojení nenavázáno.

"... slečnu asistentku vedoucí ..."

No, tak jsem si romanticky počkal, až se pipky nahřadují čtyři, vzdali to všichni ve frontě, začínalo mne to bavit. Za normálních okolností bych lapnul kartu, nechal tam vozejk a odkráčel. Jenže jsem měl fakt hlad a neměl jsem čas po té době už jít jinam. Mrzuté.

Dumaly. Ta poslední byla nejmoudřejší.

"Se vám to nespojilo."

"Mně? Vám se to nespojilo, pokud jsem si všim."

"Jako ta karta. Asi je poškozená."

"To bych neřek. Když po mně chce PIN, asi je čitelná. Moc tutově to nevím, delší dobu do karetních systémů nefušuju, ale tak nějak to odhadem bude, jak to sleduju."

"No, možná. Já nevím. Třeba jste přečerpal limit. Nebo není krytá."

"Mno, jak to tak rekapituluju, patnáct tisíc jsem za dnešek tutově nepřečerpal. A krytá je, bez obav. Mimochodem pokud tomu já rozumím, autentizace karta versus uživatel proběhla v pořádku, jak tak koukám na displej, tady slečně pod rukou, spíš se to nemůže připojit do banky."

"Ještě je možná expirovaná."

"Expirovaná? Jestliže je 'valid thru 07/06', neřek bych, že si zničehožnic expiruje némlich 20.12.2004."

"No zkrátka nám to nefunguje."

"Ano, zkrátka vám to nefunguje. Co dál?"

"Hmm, hotovost ... si ksi ... mhm ... mň."

"Nerozumím, každopádně mám, ale nedám. Sám mám málo."

"Bň bň ... blybly ... nákup nechat ... frfly huhň."

To si jenom tak mrmlala pro sebe, ale pochopil jsem záměr, že bych třeba moh odkráčet s prázdnou. Tak to teda tydýt. To jsem moh udělat hned. Kdepak. Co teď tak nahonem? Vohmataný rohlíky, co si tak ukousnout fofrem kus bagety a nasypat si trochu kafe z pytliku rovnou do chřtánu? Beztak to o moc víc zředěný nepiju.

Fakt bych je jindy nechal vydusit, i na to nakousnutí by snad došlo. Jenže skoro půl hodiny v trapu. Chvíli jsem ještě polelkoval, jestli je něco nenapadne, tak že já bych třeba měl ještě náhradní nápad. Tudle vám to nežere? Tak zkuste tudlenc. Ta první je sice tutová Visa Electron, ale nedávno vydaná embosovaná Master Card taky přijde k duhu. Tss. Na první pokus.

Pointa veškerá žádná.

Na návštěvě bylo fajn.

Zjistil jsem večer doma zajímavou věc - s vajglem v hubě se blbě kašle.

Sobota a neděle, 18.-19.12.2004 ... Víkend. Ach jo, to je zase kulišárna ...

Zas su nevyspanej, ačkoli je po víkendu.

Přijela Ťapina a budila mne. V jednom kuse. Vlastně v několika kusech, ale furt.

Leh jsem si chvílu na gauč v pátek odpoledne, to mne vytáhla, protože si usmyslela zrovna přihrčet. S vrčením jsem se odplazil do ložnice, za chvílu tam byla zas, že už se válím nějako dlouho.

V sobotu prej proto, že už se stmívá. No bodejť, to se tak stane kolem třetí odpoledne v prosinci.

V neděli kvůli tomu, jelikož si koupila novou hubici na vysavač, s kteroužto se vrátila z města o půl jedné. Také v časném odpoledni.

U obojího nechápu, proč bych kvůli tomu měl vstávat. Asi ta ženská logika.

A to s hubicí eště prudila dál. V sobotu tvrdila, že v neděli půjde venčit psy ona, zatímco "někdo jinej" vyluxuje. Avšak jakmile přinesla hubici, obrátila, ta hubice vysává prakticky sama, pročež s trotlopsama ať si táhnu já, ona jenom vysaje. No, nevím, proč se tak čílila, když já byl s čoklama venku přes půl hodiny, pak stihl prohodit disk v počítači, tedy naklonovat a fyzicky přemontovat, zadeklovat celej stroj, uklidit zbytek vobejváku, uvařit si kafe a hrát si s filmama, zatímco ona vysávala, vysávala a vysávala ...

Asi to s tou samosajkou nebude tak žhavý, hehe.

Pátek, 17.12.2004 ... Se Zuzama na výstavě vláčků ...

Pravila svýho času (tak ve středu) jedna Zuza, tedy ze středečního pohledu ta první, SikoZ, híml, to vypadá, jak kdybych je měl číslovaný, kdepak, to nee, třeba včera, to jsem ani nezmínil, jak jsem byl eště večír v hospodě, s "kamsenanáshrabeťákama", čili bejvalejma kolegama, no, vono jich tentokrát až tak moc nebylo, mám-li bejt přesnej, byl jsem tam já a Péťa Hromádkojc, Káča a Káča a až ty dvě vypadly, dones se Klustej Vašek, kterej už hodinu seděl ve stejné hospodě, jenom vo patro níž, a opíjel se sám, neboť myslel, že my jsme na to hodili vosram, kdežto my jsme, přiznávám, že atypicky, seděli hore, neboť, když jsme přišli, nebylo dole místo, taky Péťa psal, že von tam bude první a nezabrání mu v tom ani funebrák, kterej by ho třeba zrovna prohlašoval za mrtvýho, jenom, že nezamluvil stůl, páč se k tomu všici maj jak lačnej k sraní, tak ať si daj laskavě tu námahu, hospodu si projdou křížem krážem a nás si najdou, záměrně říkám nás, protože já byl shnilej a ponevadž, abych já se křížokrážování vyhnul, tak jsem si Péťu vyhmát eště předtim, než se do hospody vlastně šlo, tedy jenom Klustej Vašek to nepochopil, zatímco Káči & Káči to došlo, čiže Káči byly dvě a taky byla jedna první a jedna druhá, bráno podle příchodu, jedna byla taková ta, co nikdy neposlouchá, mele pátý přes devátý a nejlépe uprostřed věty se vás zeptá na něco úplně jinýho, což ostatně dělá většina ženskejch, je jim vlastně úplně jedno, co jim říkáte, i když to byl třebas jejich předchozí dotaz, jenž se jim právě úporně snažíte zodpovědět, až se z vás kouří, kdepak, těm je to absolutně egal, nemyslí vážně ani ten první ani ten druhej, melou jenom proto, aby řeč nestála, jak se říká, tak to byla ta první Káča a druhá Káča bylo všeobecně známé Kachně, ale zas to beru jenom podle času příchodu, jelikož o Kachněti bych si nikdy nedovolil říct, že je druhé, páč by mi nakopalo prdel, tak stejně je to s těma Zuzanama, jelikož jsem se se Zuzou aka Sikoz viděl ve středu dřív, mluvím o ní protentokrát jako o Zuze první, čímž chci říct, že příště to může bejt navopak nebo úplně jinak, neboť Zuzan znám eště několik, jo, a eště jsem chtěl říct, že vo té hospodě jsem ani nepsal, teda vo té včerejší, že ani nebylo moc nic vo čem, přišlo mi to takový nevýrazný, navíc Péťa Hromádkojc spal u nás, to byl taky princip, jak jsem si ho předtím zmák chytit, zaparkoval u nás před domem auto, nechal si tu věci a pak teprvá jsme šli společně do krčmy, vrátili se, von leh na gauč a usnul, dalo by se dokonce říct, že vytuhnul, jednoduše sklapnul jak kudla, tak jsem mu tady nechtěl dlouho čudlikat do klávesnice, zvlášť, když to byla taková vcelku nezajímavá akce, kromě snad toho, že jsem od Kachněte dostal čokoládu, tedy ta Zuza pravila, že ten její je děsně hamižnej a kolenovrt a vůbec lakomec, jenž ji nechce vzít ani na vláčky, anžto tam chtěj za vlezný čtyřicet korun, což je docela s podivem, teda to, že ji tam nechce vzít, jelikož mi to přijde levnější, než ji brát na vejlet vláčkem skutečným, to by se, chlapec, teprv nedoplatil, za čtyřicet korun nedojede ani do Třebíče, a to by ještě musela mít Kartu Z, nedej bože bez ní, to je pak čtyřicet korun s bídou do Rapotic, když eště kousek dojdou pěšky, což mi pro účely výletu vychází jako úplná pitomost, takže kolenovrt ji nechce vzíti na famózní výstavu vláčků, protože on, lakomec, už na ní byl, přičemž jí nic nedopřeje, a tak to já se zase nabíd, že já bych s ní šel na výstavu vláčků kdykoli, což jsem vůbec nekecal, já bych totiž fakt šel na výstavu vláčků relativně kdykoli, a to s ní či bez ní, avšak mluví-li člověk se ženskou, musí dodat svým slovům trochu dramatičnosti, aby vás vůbec poslouchala, to jednak, druhak taky to zní líp a lichotivě a já sám bych se k tomu beztak nedokopal, tedy to byla vítaná příležitost, aby mě k tomu dokopal někdo jinej, čím víc, tím líp, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic, preventivně jsem jí nakázal, aby vzala i tu druhou Zuzu, tedy Lioness, zase bráno jenom čistě podle pořadí, ve kterém to šlo, nejedná se o žádné preference, fakt ne, jenomže Lioness se zpočátku cukala, že ji drží jakási zlá choroba, nachlazení či kýho čerta, pak si však usmyslela, že přeci jenom půjde, jelikož je to dobrá záminka donutit nás vzít to přes náměstí Svobody, kde jsou vánoční trhy, tam jsou stánky a v nich horká medovina, kteroužto když do sebe naleje, simsalabim, horečka ustupuje, bacil prchá, dá rozum, že ve dvou se to lépe táhne, přece nebude nasávat sama, to by byl pokročilej stupeň alkoholismu, pročež se vobě hezky napařily dřív, než jsme vůbec na nějakou výstavu došli, už vesele brumlaly, jenom nedokážu posoudit, jestli to bylo dobře nebo špatně, poněvadž svým medov(inov)ým švitořením do toho vnesly takovýho toho správnýho dětskýho ducha, rozplývaly se úplně nad vším, zvláště pak nad postavičkou ajznboňáka močícího do křovíčka, hádajícíma se skinama a pankáčama a fízlama a stávkou a svatbou a vůbec všema troglodytovinama, přičemž mám takovej neblahej pocit, že ty samotný vláčky je z toho zajímaly asi tak nejmíň, ale to se není čemu divit, páč jsou to přeci jenom ženský, který kladou trochu jinej důraz na trochu jiný priority, ale aspoň to jejich pobíhání a volání a halekání: "Jé, hele, tady se normálně lidi vopalujou," a "Tady je snad nudapláž," a nebo "Jéžiš, voni tady maj i zahradní krb," hezky ilustuje, jak krásně to tam mají promakaný a do detailu propracovaný, no fakt, děcka by se tam tak nevyblbly, jak ty dvě, já jsem si dokonce říkal, než jsem se podíval na jejich kompletní stránky, jak to tam maj všecko hezky nafocený, že se tam budu muset stavit eště jednou, abych si to vyfotil, tam je takovej fousatej strejda, kterej všecko vodkejve, jasně, si to přijďte vyfotit, natočit, pro mě za mě třebas namalovat, ovšem když už to tam maj, tak tam holt nepudu, evidentně je rád, ten strejda, že mu tam lidi choděj a že je to baví, i když jsou to takoví staří volové, jako třeba my, nebo lépe řečeno jako třeba já, jelikož Zuza a Zuza nemůžou bejt staří volové, ani kdyby chtěly, ačkoli pokud se to vezme v přeneseným slova smyslu, tak extra daleko do toho taky nemaj, když dělaj takovýdle věci, jako že třeba choděj na výstavy vláčků nebo že se pak nechaj eště nalákat do hospody, ačkoli to mi taky nedalo až tak moc práce je přesvědčit, jenom venku Zuza SikoZ tvrdila, že prej: "Fuj, to je zima a větrno," a já z toho nebyl moudrej, proč, když jde někdo do města v prosinci, proč se třeba pořádně nevobleče, tak povídám: "Jak komu," a to zas nepochopila vona, "Co jak komu?" se ptala, jak kdyby na tom bylo něco k nepochopení, ale já su na takový votázky zvyklej vod uživatelů v práci: "Jak komu je zima a jak komu je větrno," načež povídá Zuza Lioness, že si to teda hezky rozdělíme, zima je jim voboum, pročež na mne zbylo větrno, ach jo ...

To je tak ve zkratce všechno.

Čtvrtek, 16.12.2004 ... Blondýna na silnici ...

Intervaly se zkracují, už jsem byl na poště ani ne po týdnu. Včera ve schránce lístek - zásilka, listovní, s dodejkou, vopruz. Podací pošta Brno 1. To je širokej pojem.

Soud? Nemám ponětí, že bych něco proved. Ouřad městské části, ten je taky poblíž, že by si vzpomněli, jak jsem jim nezaplatil výpalné za psa? Však ani nezaplatím, minimálně budu prudit a chvílu si s nima dopisovat, navíc voni až do konca roku doufaj, že ze mne něco vyrazí. Na ty je moc brzo. Vojenská správa mne už má vyškrtnutýho z evidence, navíc po profesionalizaci armády je to holá pitomost. Eliminační metodou mi vyšel dopravní inšpektorát. Jo, snažím se fakt jezdit dle předpisů, ač tím seru všecky okolo, ale čert a fízl nikdy nespí. Pokutu dostanu, nebudu mít na chleba. Tak to bude.

Nijak extra vodvázanej z pošty nejsu nikdy, ale když mne tam ještě čekaj jistojistě sankce, to je vyloženě nechutný. Jsem byl docela hezky vytočenej, se ví.

Hned první věc - asi stoletá babizna z kategorie "jápotřebujujenom". Přikolíbala se plouživým krokem, o berličce, hnáty křivé, pod špinavým havelokem osoba, no puch jak vod ropuch. Asi byla švihnutá a myslela si, že je bezúdržbová baterie nebo co. Zkrátka důchodka - vágusačka. Pozor - důchodců tam bylo jak psů, to je jejich, v dopravní špičce se vozit šalinou a na poštu zamířit až po celým proflákaným dnu, když jdou lidi na tipťop z práce, nad tím už se ani nepozastavuju. Ale žádnej nebyl takovej humusák jak tahle.

Shrbeně prošmatlala a proklopýtala mezi dvěma frontama, pomezi dvě přepážky. Ta diskrétní zóna fungovala asi jako nějakej zázračnej kořen, baba si nadhodila berlu mrazilku pod paži a jala se driblovat mezi vokýnkama. Já se do toho tentokrát nemontoval, hádám se tam s nějakým tupanem pokaždý, navíc tahle byla fakt kentus, eště nahluchlá, nahluchlej kentus, schválně, co na to vostatní? A to voni zase jo:

"Paní, tady je fronta."

"Jo, jo, já potřebuju jenom poslat tohle," vytáhla dvě ušmudlaný křivolace popsaný vobálky s patrně vánočníma přáníma.

"Všichni potřebujeme něco poslat."

"Jo, jo, já jenom tohle."

"A tady nemůžete stát, aspoň běžte za tu čáru."

"Jo, jo, já hned půjdu, jenom potřebuju poslat tohle."

Nikdo se s ní nechtěl hádat, ba naopak všichni spořádaně couvli, ani ne tak z úcty k věku či kvůli zónám, zkrátka kvůli tomu smradu. Babice se suverénně nacpala k vokýnku. Odtam ji poslali k druhýmu. Ti, co tam stáli doposud, začali se ovívat složenkama. Vedrem to, zase, nebylo. Pche, posílala přání za Masaryka, za Hitlera i za Gottwalda, teď na ni s takovejma nápadama ...

Baba hluchá jak peň, ta troglodytka za neprůstřelným sklem přepážky neslyší už z principu, zvuk od ní je taky nějak zabržděnej, domluva jak dvou debilů, a to vlastně není až tak docela pouhej příměr.

"Já potřebuju jenom ..."

"... vím ... dejte ..."

"Půjde to ještě dneska?"

"... dnešní ... odvoz ... mhumhumhum."

"Víte, já to mám napsaný fixkou. To nevadí, že ne?"

A tříminutové vyprávění o všech propiskách, o které kdy a kde přišla. To bylo zas dílo.

Byl jsem po chvíli na řadě. Tfuj, to jsem musel provést něco úplně hrozně strašnýho, že jsem si tohle zasloužil, jestli je to fakt ten dopravní inšpektorát, tak jsem přinejmenším přejel postiženého kojence volně ležícího na přechodu. A že to ani nedrnclo?

Lístek. Dopis. Razítko - Česká pošta. Tři razítka - Česká pošta. Podací pošta, dodací pošta a odesílatel taky pošta. A jo. Kurva. Dyk voni s tim průkazem zmocněnce vyhrožovali, že to donde tak do tejdna. Psza krew. No jestli mi nejebne? Tak nedost na tom, že si vyřizuju průkaz, abych musel kvůlivá Ťapince častějc na poštu, voni mi tu škartičku pošlou eště do vlastních ruk? Už za todle Ťapině nakopu prdel. Proč já si někde neseženu tu bedničku granátů a tu boudu nevyhodím do luftu? Pro moje duševní zdraví by to bylo tutáč prospěšnější.

"... mhum ... mhum ... tu máte dopis ...," vracím se duchem zpátky k přepážce a tlustostěnnýmu sklu.

"Ne, ten jste mi už dala."

"... mhum ... nemáte lístek ..."

"Počkat, lístek jsem vám dal, dopis už jste mi předala, hele, to je von, tady máte to podepsaný lejstro, co je za problém?"

"Žišmarjáááá, povidááám," to už dívčina má hubu nalepenou skoro na skle, vidím, jak se rosí (to sklo, ačkoli snad i dívčina), jak se jí třesou, tedy hlasivky, vidím jí až do krku, jak ječí, "žhééé tu máthééé eště jédén dópíííís."

Dobře, nejmenuju se Novák, tedy jestli to maj řazený podle abecedy, asi jí to nedalo tolik práce. PIČ z baňky. Ale po dlouhé době jsem na poště třikrát poděkoval a eště se dobrovolně usmál, namísto uchechtnutí. Mám dojem, že jsem jí i polibek poslal. Přece jenom přijít domů, najít další lísteček a muset celou anabázi absolvovat znova, to už by mne nasichr mrdlo.

Vyjíždím z parkoviště. Proti mně tři blondýny. Nekecám. Potíž je v tom, že já vyjíždím po silnici, tedy tři blondýny jdou taky po silnici. To je ani nenapadne, aby si přešly na chodník, kdepak, to by si tak tři metry zašly, hezky od auta po vozovce, však ostatní z nich padnou na prdel a klidně si počkaj, dá rozum. Dvě si pohopkávají hezky zvesela, ta třetí se ještě tlemí a mává. To ... to ... to snad ne? Vona si eště dovolí mávat - na mne? Zařadit jedničku a přejet. Rozmašírovat, však jestli se do Vánoc probudí silničáři, tak to seškrabou. Rozšmelcovat na kaši, pak zpátečku a do třetice se zataženou ruční brzdou, ať to má se vší parádou, maškara.

A jo.

Vona je to Kiki. Kikina, co ji už pěknejch pár let šuká Béďa, untršéf vod EFXka. Proto ten zájem.

Stahuju vokýnko: "A já furt, co za bl..., bl..., blondýnu se mi tu může motat po silnici před autem."

"Blondýnu, jo? Seš teda sprostej."

"Já vím, ty to máš ze Spolchemie, ale to se za šera přes špinavý přední sklo blbě poznává. A sprostej nejsem. To bych byl teprve, kdybych ti řek, co si fakt myslim."

Středa, 15.12.2004 ... Mnoho hospod, štamgastova smrt ...

Přišel jsem do hospody, byl jsem tam sám, tak jsem šel zas pryč ...

No, ono je to v zásadě pravda, ale trochu složitější. Tak předně jsem se přikolíbal do práce něco po půl jedenácté. 10:37, to vím přesně, 10:17 jsem vstával, takže jsem měl vcelku dobrej čas. Dal jsem si kafe s na návštěvu přišedším panem Howadoorem, an mi přinesl nějaký DVD s nějakýma kecama a odnesl si porno. Svoje teda. Jako co jsem měl půjčený.

Byla mi na sextretariátu krátce formálně vytknuta moje včerejší nepřítomnost na včerejším ouřednickým mejdanu, načež do mne byl narván pozůstalej šnycl s brzdou, bych si jako nemyslel, že to projde úplně mimo mne. Jako drobnou kompenzaci jsem vyrazil z finančky pár desítek tisíc peněz na nákup nejnutnějších hraček.

Nářez, co? Vypětí. Energie fuč. Se nedivím, že jsem toho měl ve čtyři hodiny právě tak dost a vzal kramle. Měl jsem totiž rande s jednou Zuzou (tedy SikoZ). Do hospody třeba nám jít. K Šušňovi, tedy tam, kde pracuje Gazela jakožto serevírka. Křižovatka Minská - Tábor. Stalož se.

Avšak všeho jenom do času. Ona taková Zuza aka SikoZ měla zase spicha s druhou Zuzou, tedy Lioness, kdežto já musel za slepejšama. Individuální srazy. Jo, tak. Inu, středa, slepejšpárty třeba, já s tím nic nenadělám.

Přesunul jsem se operativně do Eržiky, zabral volnej stůl a čekal. Před šestou jsem tam dokonce byl. Ještě nikde nikdo. Nalejval jsem se kofolou, četl si, odpálkovával místní boveráky, že tam fakt volno nejni, pikolík nám zas tam zapomněl dát rezervačku. Čtvrt na sedm. Skoro půl. Jednoho zkrachovalce jsem tam musel pustit sednout, už se hospoda slušně plnila, nemůžu tam bez rezervé syslit celej stůl. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, ať si sedne vedle váguse. Ale kde jsou všici? Třeba takovej Pepé, kterej to má prakticky přes ulicu? Je mezi šestou a sedmou? Je. Je středa? Taky je. Středa. A jo. A sakra. A vono to tentokrát výjimečně bylo přesunutý na úterý. To by moh bejt ten problém - čekám hezky, ale v blbej den. No to je dobrý.

Vo půl sedmé se přihnal uřícenej Misch, počkal, až se mu vodmlžej brejle, sundal si je, podíval se, jestli se mu fakt vodmlžily, eště jednou se rozhlíd a pravil: "No vás tady teda je." No, není, no.

Tak co teď? Přece nebudem ve dvou sedět v Eržice, v takovým pajzlu? Hodí se to jindy, protože vyjma Pepého to maj všichni stejně blbě daleko, ale takhle to mít nemusíme. Bysme mohli skočit k tomu Šušňovi, ne? Jo, už jsem tam jednou byl, Gazela se vyvrátí, nestavím se tam, jak je tejden dlouhej, a pak naráz dvakrát za jeden den.

Moment - nápad. Jak to bylo s těma Zuzanama? První Zuza šla za druhou Zuzou, přičemž tvrdila, že tak na hodinku. To už uplynulo. Tedy druhá Zuza by se měla flákat někde po městě, buď eště něco má, nebo je na cestě dom. Na cestě dom by se ji dalo zahaltovat a zatáhnout k Šušňovi, neboť její cesta dom vede cestou kolem Šušňa. Jak prosté, milý Watsone.

Od čeho už máme ty mobilní telefony?

"Hele, sluníčko, co děláš?"

"Su na kafi se Zuzi. Vlastně už bez ní, jelikož před chviličkou odešla, já pomalu mířím domů."

"A tam tě něco táhne, jako že tam musíš bejt, nebo nemáš nic lepšího na práci? Tedy máš čas?"

"Když já ještě něco mám. Musím se stavit na Minskou dát si raketu na výplet. Tam jsou do osmi. Proč?"

"Hehe, na Minskou? A pak už nic? Jenom domů? Na Minskou, jo? Chachá."

"Jo. Proč, ptám se?"

"Zanes raketu na výplet a poď k Šušňovi."

"Tak jo."

"Seš beruška."

Vida, chachá, když su vrták, tak to aspoň musím umět dovedně zakamuflovat. Sešli jsme se s Mišem u Šušňa s druhou Zuzi alias Lioness, dle předpokladu Gazela jenom koulela vočama, ale když jsem to tak už dovoslil, nakonec se z toho podařilo s trochou úsilí vykutat docela příjemnej večer.

Úterý, 14.12.2004 ... Alternativní telefonní operátoři ...

V práci byl odpoledne předvánoční mejdan. Dozvěděl jsem se to až dneska. Dík tomu jsem tam nešel. Jako ostatně vždy. Prý jak je možné, že se nejdu se všema ostatníma ouředníkama povinně veselit? A jak to, že o tom iniciativně nevím? Tss, proč bych měl? Jasně, většina ostatních lemplovských vohnoutů už se vo to zajímá tak vod února, kdy si zas bude moct za peníze zaměstnavatele, tedy za peníze daňových poplatníků, vožrat držku. Pro mne je to vítaná záminka se tomu vyhnout. Nebyl jsem tam ještě nikdy, jednou jsem nakoukl a vycouval, podruhý jsem nakoukl, sebral jakýsi žrádlo a vycouval taky. Tohle byla čtvrtá takováto akce, tu třetí jsem nějak ignoroval úplně. Nemám nejmenší zájem na některý kolegy koukat častěji, než je nezbytně nutno. Fuj. Začínat s tím nehodlám. Však jsem sociopat. A měl jsem na odpoledne lepší zábavu ...

Zmínil jsem před časem, zmínil jsem včera - máti před časem přestoupila s pevnou linkou k "alternativnímu operátorovi". No, přestoupila, dle jejího líčení se jí den po návratu z nemocnice a ze sanatoria nahrnula do bytu jakási fůrie, mluvila pořád o telefonech, mluvila, mluvila, mluvila, máti jí nakonec podepsala jakejsi papír, se kterým na oplátku nastoupila na mne.

"A to je co?"

"To je mami smlouva."

"Ježíš, a k čemu?"

"Neježím. Je to smlouva, kterou ses zavázala po dva roky využívat jejich služeb a pochopitelně jim za to platit."

"Dá se to nějak zrušit, když jsem to podepsala a pořádně si to nepřečetla? Víš, já jsem neměla brejle."

"Zrušit se to ovšemže dá, pakli zaplatíš 2500,- deaktivační poplatek. Na brejle se nevymluvíš. Tady máš jasně napsaný, že sis smlouvu prostudovala a byla s obsahem řádně seznámena. Brejle jsou tvůj problém. Leda bys byla mešuge, což ostatně seš, když děláš takový voloviny, ač o tom dennodenně čteš v novinách, ale jaksi ti na to chybí ten úřední glejt, ačkoli se tomu sám divím."

No jo, no jo. To by bylo. Ale jak z toho ven? Copak o to, vlastně se nic až tak dramatickýho neděje, koneckonců telefonovat bude, ceny maj nižší, tak co? Jenom se mi to prostě nelíbilo. Smlouva je od toho, aby se dala upravit ve prospěch zákazníka, že jo? Vyzbrojil jsem se od máti plnou mocí (nečetla, podepsala), domluvil si schůzku přímo se slečnou Kredencovou bo jak se jmenovala, a vydal se na jednání.

Obchodní zástupce mám rád, od telefonních společností obzvlášť. Rád si s nima popovídám, zvlášť, když vím víc, jak oni, je to velmi povznášející. Vlastně je vždycky rád vidím a vlídně přijímám. Vyhodil jsem napřímo snad jenom dva, vyvést z budovy jenom jednoho. A i ten, jakmile se před ním zhmotnil Tlustej Vratočuč Gauner, vyměk a šel radš sám, ani ho Gauner nemusel moc postrkovat obuškem.

Stěžejní je přijít důsledně připravenej a nastoupit rovnou do ofenzivy. V tom se dá od nich samotnejch leccos přiučit. Nepřipouštět pochybnosti, stroze oznamovat. Kdo do tebe kamenem, ty do něho holí. Potíž je v tom, že musíte bejt v právu a neudělat ze sebe blbce. Nejlépe na ně někde něco vyhrabat - rozpor, opomenutí. A už je dusit jak psy.

Našel jsem firmu, našel jsem slečnu Kredencovou. Mimochodem docela hezká. Lepší, než se handrkovat s nějakou přestárlou povadlou maškarou.

"Takže jsem tu kvůli té smlouvě, včera a dneska jsme spolu mluvili po telefonu. Čistě pro informaci jsem si na vás zjistil nějaké reference, možná vás bude zajímat, že vyznívají vcelku ve váš prospěch. Ale ...!" dramatické 'ale', nechat viset ve vzduchu, odrážet od stěn a vyšumět do hrobového ticha. Cukr a bič. Nalákat na kladný reference a včíl přejdem ke studené sprše: "Ale ta smlouva. To je kámen úrazu. V současné podobě, no, přinejmenším neplatná."

"Jak při nejmenším?" vida, zajímá ji to.

"Pak ještě existují žaloby a podobné kratochvíle, ale nejsme tu proto, abychom se hádali, vyhrožovali a handrkovali, nýbrž abychom to uvedli do nějakého přijatelného stavu."

"A co se vám vlastně na té smlouvě nelíbí?"

"Tak předně - nedílnou součástí smlouvy jsou všeobecné podmínky. Hen na druhé straně je z nich stručnej výtah. Na těch podmínkách vlastně celá smlouva stojí a padá. Problém je ten, že k dispozici je jenom takovej výcuc. Sic tu píšete, že plné znění je na vašich webových stránkách, ovšem ono tam není. To je základní zádrhel. Jestliže nejsou k dispozici kompletní podmínky, na nichž se smlouva zakládá, je to jenom takovej cár papíru, na vlaštovku tak dobrý, k ničemu jinýmu. Tak začnem od toho."

"A co tedy po mně chcete?" haha, už je tumpachová, už ji mám tam, kde jsem chtěl.

"Plné znění všeobecných podmínek."

"K čemu? To po mně ještě nikdo nežádal."

"Ale to je problém těch ostatních. O tom nebudeme diskutovat. Pokud byli tumpachoví z toho, kterak jste je taky přepadla podobným způsobem jak mou máti, ani se jim nedivím."

"Já je nepřepadám, já je kontaktuju, hihi."

"Čeština je ale bohatá a květnatá, že? Na výsledku to nic nemění. Na naší věci taky ne. Jestli maj bejt podmínky, pak potřebuju plný znění."

"Já tomu popravdě až zas tak nerozumím ..."

"Ale já ano. Já se na nic neptám, já vám to oznamuju. Mám co do činění s šesti nebo sedmi takovejmato společnostma a něco o tom vím. Na úřadě na to máme celé právní oddělení."

"Na úřadě?"

"Jo, jeden takovej nezajímavej státní úřad." Trochu tajemně. Pravda, může to vyvolat zdání, že jsem třeba od rozvědky, ale co je mi po tom? Já to neřek. No co, úřad městské části - taky úřad. Že právní oddělení sestává z jedné osoby, to je vedlejší. Existuje.

"Aha. Všeobecné podmínky, hmm, ta druhá strana, hm ..."

"Ano, to je výňatek. Já chci celé. Tady nejsou, na webu nejsou. Někde být musí."

"Ale stejně si myslím, že na tom webu jsou."

Polknul jsem své oblíbené teze o tom, kterak myslet znamená hovno vědět: "Vsadíte se?"

"No, to zrovna ne. Ale já ten náš web viděla." Ó, aspoň to.

"A viděla jste na něm i plné znění všeobecných podmínek? Web existuje, to vám nepopírám, ten dokument tam zkrátka není."

"Třeba jste ho jenom nenašel."

"Chcete říct, že jako správce sítě neumím na webu hledat? Zvlášť, když má všehovšudy nějakejch pět podstránek? Schválně se běžte přesvědčit."

A to vona jo. Běžela. A vrátila se: "Když von počítač je zrovna vobsazenej, kolega tam něco dělá." Ach tak, maj jeden.

"Tak si můžete hledat večer. Fakt tam nejsou. Najděte je někde v tištěné podobě, musej se vám tady válet, tutově."

Vzdychla, odběhla. Našla. Ofotila. Tak, jedna nula pro mne.

Formálně jsem to prolistoval, bych projevil zájem: "Hmm, hmm, nic až tak závadného na tom neshledávám. Jo. Tak to bysme měli to první z krku. Jdeme dál. Jak je to s tím vaším účtováním po časových jednotkách?" To už na mne papouškovala do telefonu, jenomže špatně, je potřeba jí dát prostor, ať si myslí, že je na koni. Ať se chytne do své pastičky.

"Aha, tak samozřejmě u naší společnosti platíte jenom to, co skutečně provoláte. Třeba v případě místních hovorů, když mluvíte minutu a tři sekundy, zaplatíte jen a pouze minutu a tři sekundy ..."

"To mne překvapuje."

"Jak to? To je podle zákona. První minuta vcelku."

"Podle zákona jsou v případě místních hovorů první dvě minuty vcelku."

"Ne."

"Jo. Nejenom podle zákona, ale i podle vašeho tarifu BT2, vyčteno z onoho vašeho slavného webu. Chcete říct, že lžu já nebo váš web?"

"Eeh, my ..., my ..., my vlastně mluvíme o místních hovorech, že? Ano, promiňte, já jsem se spletla, pochopitelně to platí tak, jak jste říkal, dvě minuty a dál po vteřinách, u dálkových hovorů první minuta, dále taky po vteřinách. Omlouvám se."

"Omluvu přijímám, drobný, leč významný detail, hehe." Dva nula.

"Tak. Další nejasnost formulace o tom, kterak garantujete nejnižší ceny na trhu. Co si pod tím představíte?"

"Garantujeme. To znamená, že pokud byste dostali od konkurence nabídku ještě nižších cen při stejných parametrech služby, zašlete nám ji, ať je to leták, inzerát nebo cokoli, my vám zaručujeme, že vám stanovíme cenu ještě nižší."

A vida, tak nějak bych si garanci nejnižších cen představoval i já, pochopitelně bych to z nich v případě potřeby byl schopnej vymáhat. Skoro by se to dalo považovat za 2:1.

"Hmm, hmm, to zní přijatelně a logicky. Dobrá. Nuže a teď ten nejdůležitější bod. Jak je to s tou výpovědní lhůtou?"

"Vy tu smlouvu máte na dva roky, to je proto, aby paní dostávala zdarma výpisy, a k tomu se vážou úplně nejnižší ceny, je to pro ni nejvýhodnější. Výpovědní lhůta je pak tři měsíce."

"Zajímavý, já tady čtu třicet dní."

"No. A kde je problém?"

"Že třicet dní nejsou tři měsíce."

"Aha. Já řekla tři měsíce? To se zase omlouvám. Třicet dní, samozřejmě."

"Pokud vám máti zaplatí dva a půl tisíce."

"To ani nemusí být. Napíše výpovědní dopis, pošle, a po třiceti dnech je služba zrušena."

"Já tady zase vidím: 'Smlouva se sjednává na dobu 24 měsíců'. Teda v tomto případě, jak je u toho ten křížek. A dále tady vpravo nahoře: 'V případě výpovědi před uplynutím sjednané doby smlouvy, zavazuje se účastník zaplatit deaktivační poplatek ve výši 2.500,- Kč.' Tak jak?"

"To pochopitelně platit nebude."

"Vím, že to platit nebude. Proto s váma o tom mluvím."

"To je jako sankční poplatek, ale ve skutečnosti se nevybírá."

"Proč se tam o něm pak hovoří?"

"Počkejte, už tomu rozumím - to je tak, že normálně je těch třicet dní výpovědní lhůta. Těch třicet dní ještě musí zaplatit. Jen pokud by to chtěla zrušit ihned, ještě před tou výpovědní lhůtou, tak jenom v takovém případě se to platí."

"Ono se to neplatí. Platí to účastník. A rozumíte tomu špatně. Dle této formulace to je kdykoli před uplynutím dvou let."

"Opravdu?"

"Na to vemte jed. Pořád se nechcete vsadit?"

"Já se nerada sázím."

"Ostatně já taky, pokud vím, že prohraju. Tak jak?"

"Berte to takhle, nevím, že by se to platilo, to je snad i obecně nevymahatelný."

"To byste se divila. Vím z praxe a ze zkušenosti, kterak může taková drobnost vést až k vymahačům nebo exekutorům." Hehe, nebudu se chlubit, že to vím z vlastní zkušenosti.

"Jejda, to u naší společnosti rozhodně ne."

"To tvrdili ti ostatní taky. Chcete říct, že ono je to tam jenom tak napsaný, ale reálně je celý to ustanovení jenom čistě formální a neuplatňuje se?"

"Samozřejmě. To mi můžete věřit." Jo. Tak to máme doma. Ve smluvním vztahu musí existovat důvěra. Ale pořád bude lepší, když budou oni důvěřovat mně, že jim smlouvu obratem nevypovím, než abych musel důvěřovat já jim, že z máti nebudou vymáhat sankční poplatek. Hehe.

"Rád věřím. Ale pak tam ten bod ani nemusí být, rozumím tomu dobře?"

"No, hmm, ale co s tím? To jako chcete, abychom ho škrtli?"

"Přesně tak. Najděte si druhou kopii, škrtněte to na obou paré a je vyřešeno, no ne?"

"To je problém, hm, no, eh, ta druhá kopie už je v Praze."

"Vůbec nevadí, škrtněte to tady na té, dejte k tomu podpis, že je to vaše oprava."

"Aha."

"Co aha? Tužku chcete? Máte? Tak do toho."

Škrt.

"Podpis."

"Kam?"

"No sem, k tomu, jako značka, že jste to opravovala vy, pro případný rozpory. Fajn. Uf, tohle bychom měli teda z krku. Můžem dál?"

"Co ještě?"

"Počkejte, neděste se pořád, jde o pro vás příjemnější záležitost. Mám vám přece zaplatit aktivační poplatek, jestli si vzpomínáte, máti, když jste u ní byla, naříkala, že nemá peníze."

"Aha, vzpomínám."

"Taky to byla pravda, neměla ani floka. Jak se vrátila z toho špitálu. Tam žádný peníze nepotřebovala, jenom jsem jí vozil hrsti drobnejch do automatu na kafe. Tak vám to mám dát tady na fleku."

Slečna vytáhla stvrzenku, vypsala: "Třista korun."

"Moment, to je zase špatně." Tak zoufalej výraz jsem dlouho neviděl. "Tady máte napsaný tři stovky bez DPH, na smlouvě, vy píšete třista včetně DPH."

"To se tak dělá. Pokud je to na fakturu, platí se to tak, jak říkáte vy, pokud v hotovosti, jsou to tři sta rovný."

"No, myslíte? Já to slyším poprvé. Už jste to někdy konzultovala s účetní?"

"Uf, to naštěstí není moje práce, to já neřeším."

"Tak abyste snad začla, já cifršpióny znám, jenom počkejte, až vám ten notýsek budou kontrolovat, se vám protočej voči. Hele, dejte na mne, tady máte pěťo, vraťte mi kilo čtyřicet a basta, ať na tom nejste škodná vy osobně."

"To myslíte vážně?"

"Myslím. Od začátku myslím všechno vážně."

"Tak děkuju."

No, nevím. Její blbost by to byla, ale fakt mám pocit, že to mělo bejt 357,-, ať mi nikdo neříká, že v případě hotovostní platby se DPH odpouští nebo tak něco. Tři ká ať si nechá jako dýško, pro mne za mne. A i kdyby, za tu srandu mi to stálo. Bohatě.

Čili je to vyřešeno. Máti má smlouvu platnou, volání za nižší tarif, to celý na dvacet čtyři měsíců, ale může to ovšem vypovědět kdykoli dřív, bez poplatku. Když zas někomu něco jen tak podepíše. Což jsem jí ovšem důrazně a kategoricky zakázal. Obojí - podepisovat i vypovídat. Trochu etiky do toho, no ne?

Hehe, až doma jsem zjistil, že jsem u slečny Kredencové nechal jakýsi papíry. Pokud je nehodila do kýblu rovnou, ač by se až tak moc nestalo, budu mít aspoň důvod stavit se tam ještě jednou. Beztak mám ve čtvrtek cestu kolem. Su schválně zvědavej, jestli bude ráda.

Pondělí, 13.12.2004 ... Obchody a obchodníci, lupiči a loupežníci ...

To je porád ňákejch řečí vo výhodách práce ve státní správě, byrokracie, nabubřelý aparát, definitiva. Jedině tak ta definitiva. Jestli to chápu správně, pro mnohý je to definitivně poslední flek. Jinde už nezaměstnatelní. Nechávaj se tam doklepat do důchodu, aby neškodili jinde. Ve své podstatě svého druhu útulek. Zvlášť ty platy, no, nic moc. Já nemít to jako zašívárnu a zdroj studijního materiálu ...

Ale nejde vo mne. Třebas taková kolegyň Fišta. Ta už je na tom, prosím, tak mizerně, že si musí přivydělávat. Fišta je dýlerka. Ale né dle kriminologickejch představ. V každé správné dedektývce vystupuje dýler, to ano, obvykle prodává herojn, kokajn, v českejch pak pervitýn osobám pokud možno nezletilejm. Dle mínění autorů očividnej zápornej hrdina. Obvykle ho odprásknou - fízlové nebo kumpáni. Pro děj příběhu to nemá žádnej valnej význam, marginální postava. A Fišle stejně tak. Též zneužívá lidských slabostí a prodává nesvéprávnejm pičfuky. Jelikož to evidentně nenese natolik, aby ji někdo chtěl oddělat, přinejmenším ne kvůli tomu, alespoň doufá, že jí sem tam něco z toho zbyde za nehtama, pročež si tím bude moct popatlat obličej a i jiné partie. Většinou jí zůstane asi celkem dost. Fišta má u nás na ouřadě na starosti styk. Styk s veřejností. Na dýlink má čas, neboť se patrně veřejnost tuze nehrne. Akorát nevím, zda je to příčina nebo důsledek.

S Fištou jsem měl dnes ouřední popojížďku po městě. Požádala mne, zda bychom nemohli dát pauzu u velkoskladu, že by potřebovala vyzvednout vánoční kolekce právě oněch pičfuků, barviček na ksichty a popředí a pozadí, spodek, svršek, aplikace vnitřně i zevně, za což jí prý klienti utrhají ruce. Osobně jsem toho názoru, že nejlépe by klienti učinili, kdyby jí utrhli hlavu, ale budiž, není nad to, zneužít vozidlo služební pro záležitost soukromou. Ač takhle drobně, po cestě, pět Fištích minut, tedy ani ne půlhodinku. Každá rána pod pás socanům dobrá.

Tedy jsem konečně viděl velkosklad pičfuků. Po tom jsem toužil několik posledních let. Ratejna předělaná z bejvalé kotelny, tajnůstkářsky zatažené žaluzie a zástupy divných lidí. Valná většina by stála za samostatnej záznam na UglyPeople.com. Brr, eště, že jsme vodtam vypadli.

"Hele, Fišti, to fakt dělá s lidma tak strašný věci, ty sračky?"

"Seš blbej, to byli dýleři, jako já."

"Aha, promiň, ale to fakt dělá s lidma tak strašný věci, ty sračky?"

"Debile. Voni to prodávaj. Sou to vobchodní zástupci."

"Já vím, to na nich bylo poznat, až na tři snad relativně hezký dívčiny, ne, nepoposedávej, tebe nemyslím, to byli typičtí vobchodní zástupci. Strašnější sbírku vágusů už měli jenom vod Český TeleČum, když chtěli lidi nalákat na 'moderní' linky ISDN."

Fišta se zašpérovala a princip mi neprozradila. Asi obchodní tajemství, dle toho, jak se tvářila. Čili bohapustá teorie - je to něco jako se steroidama. V mládí to užíváte, pak vysadíte, stane se za vás dýler, načež se to na vás tak ošklivě podepíše.

S vobchodníma zástupcema je vůbec sranda. S jednou takovou od jedné podivuhodné firmy mám sraz zejtra. Kvůli máti. Ale to si taky na ten zejtřek nechám, čuchám čuchám, že bude eště veselo.

Maminka tomu teď vůbec dává na prdel. No jo, udělali z ní kyborga, namontovali jí pár nových součástek, načež ji vyexpedovali do domácí rekonvalescence. Takovej spící Terminátor.

Pročež máti sedí doma a spřádá plány. Kupříkladu včera si vymyslela, že by chtěla nakoupit. I předložila mi seznam zhruba tohoto znění:

- Pomazánkové máslo ... 11,50 ... Tesco
- Barva na vlasy ... 89,90 ... Meinl
- Lísková jádra ... 36,90 ... Globus

... atakdále, atakdále, formát A4, hustě popsanej. Chápu-li to dobře, co komodita, to jinej okraj Brna. Pro ilustraci - Brno má poloměr skoro deset kilometrů. Tak to teda tydýt. Odmítl jsem brát na to auto a projet půl nádrže benzínu kvůli celkové úspoře dvacet korun. Navrhl jsem řešení - seškrtat na nezbytné a ignorovat dva poslední sloupce. Co potřebuje, rád zařídím. Navštívím jeden obchod, tam to nakoupím. Zbytek je volovina.

Ale zvlášt mi kladla na srdce kuře. Kuře kdesi viděla za snad 35,- korun. Cože? Pětatřicet? To tak eště sejkorka nebo menší křeček, pravděpodobně scíplej, možná pětatřicet za kilo, to spíš. Usmlouval jsem cenovej rozpal mezi 35 až 45. Co kdyby tamto už neměli, že jo? Jsem nad tím meditoval eště doma.

"Nedělej, jak tě to žere, jak tě znám, koupíš prvního krákoša a nakukáš jí, že stál třeba dvacku," mínila Ťapina.

Mínila správně. Jenomže máti to ňák vycejtila či co, neváhala mne upozornit ještě jednou telefonem:

"Mišo, to kuře fakt nemůže stát víc, jak jednačtyřicet korun. Maximálně. Jo? Třicet pět až čtyřicet jedna. Jinak ho nekupuj."

"Fajn mami. Já to zařídím, spolehni se. Nad jednačtyřicet nejdu."

Mimochodem ten hovor stál 6,- Kč.

Koupil jsem máti všechno, krom teho ftáka, pochopitelně. A voplatky navíc, vode mne, kdyby strádala. Kuře je kuře, ale voplatek taky dobrej, když přijde hlad.

Sám jsem si koupil dvě kila kafe a mám zas na měsíc vystaráno.

Ach jo. A tohle byla jenom předehra. Už se těším na ten zejtřek.

Jenom se děsím toho, že to máti začne bavit, za tři metry vyfasuje důchodčí grátiskartu na MěHroD a bude se jako každej správnej choroš vozit celej den štatlem křížem krážem, zevlovat po vobchodech a pak halasně s vostatníma gerontama probírat v šalině nebo v busu svoje úlovky. No nazdar.

Neděle, 12.12.2004 ... Krátce a stručně ...

V kolika letech se teď odchází do důchodu? Jestli v dvaašedesáti, mám vyhráno. Už jsem v půlce.

Třikrát hurá.

Sobota, 11.12.2004 ... Pořádek musí být ...

Strávil jsem většinu dne neviditelným úklidem. To znamená vytahat ze skříně spoustu věcí, probrat, část vyházet. Tedy abych mohl v dohledné době přejít k úklidu reálnému a do vzniklého prostoru nacpat herberk, momentálně se povalující všude okolo. Jedna skříň v komoře byla obzvlášť taková tajemná, třináctá komnata, zkrátka indiferentní neidentifikovatelnej svinčík. To Ťapinka, když se u mne před lety ulágrovala, provedla cca po půl roce první fázi úklidu, po roce, když měli prvně přijet na návštěvu rodičové - Ťapouši, druhou etapu. Obě sestávaly ze stejného postupu: co kde leží, narve se do tašek a zašije do špatně přístupné skříně, aby to nebylo vidět. Poprvé, aby se tady dalo vůbec projít, podruhé, aby ten zbytek Ťapouši neviděli.

Pravda, většina těch krámů, zpravidla papírů, není vůbec potřeba, jenže je tam i ta menšina. Nechtělo se mi do toho, nechtělo. Ale muselo. Sejde z očí, sejde z mysli, pár let to tam polehávalo, ovšem teď jsem dospěl do stavu, že už není co kam dát. Tak probírka.

Ano, vyházel jsem z toho drtivou část. Papíry od několika firem, návody, účty, navštívenky, utěrku (vtipně zamíchanou mezi časopisy), a další a další a další. Ze čtyř tašek k prasknutí plných zbyla jedna s takovým srandovním štůskem, fotky, pár dopisů, pohlednice. Mezi tím vším jsem našel federální desetikorunu, zbytek "gríveň" z Ukrajiny, korunu platnou. Nechal jsem si i staré pracovní smlouvy a výplatní lístky. Jeden záručák, papíry od pračky a ledničky. To by bylo asi tak vše.

Sem tam jsem se nad něčím začal chlámat. To třeba když jsem vytasil zprávu ze služební cesty od "Kam se na nás hrabete?". Jak jsem byl poslán kamsi, zjistit, proč tam cosi furt nefunguje. "Prakticky šlo o to, že tam Vašek odvezl verzi, o níž jsem mu výslovně tvrdil, že není otestovaná. Miloš mu však dal pokyn, ať ji tam nasadí. Nechápu, proč Miloš, místo ředitelování a tichýho šoupání nohama, cpe se do verzí systému K4, kterým draka rozumí, a za druhé proč ho Vašek ve svým věku bezmezně poslouchá?" A tak.

Vzniklo i menší nedorozumění, to jakmile jsem se Ťapince pochlubil jedním papírem z vojenské správy. Prý celou dobu neznala můj reálný zdravotní stav. To ani tak nevadí, že jsem byl po půl roce služby seznán úředním magorem, příliš inteligentním na základní službu, a jako poddůstojník a velitel družstva ze zdravotních důvodů propuštěn po zbytek života z armády. To ne, to je zanedbatelná maličkost.

"Jak to, žes mi neřekl, že seš zdravotně nezpůsobilej k řízení tanku? To si tě nikdy nevezmu."

Vida, k čemu může bejt takovej starej přípis dobrej.

Pátek, 10.12.2004 ... Koukejte vycouvat ...

..., já před váma tu dávno byl, nechtějte, abych se na vás rozzlobil. Čekal jsem, až ten pán místo pro mne vytvoří, chtěl jsem tam zacouvat, vše pro mne hovoří.

Zas písnička, zas v hlavě, zas vod rána.

Vzal jsem si do práce Všiváčka, neboť vstávat v půl desáté a eště se táhnout šalinou, to už by šéfová po čase si mohla mejch příchodů opět povšimnout. Poslední dobou ji to nějak nezajímá, řek bych, že jí nestojím za ty nervy. Ale neradno dráždit chřestýše bosou nohou.

Před ouřadem nám uzavřeli parkoviště, nevím, jestli se bude spravovat nebo kýho čerta, jednoduše je tam zákaz vjezdu obohacenej o zákaz zastavení. Asi maj u dopravního značení přebytek plechu. Když tam nemůžu vjet, nebudu tam asi, logicky, ani zastavovat, ale třeba to ňáký vopodstatnění má. Jednoduše - parkoviště netanjahu.

Čili jsem zamířil do boční ulice. Tam ze začátku hned krásnej flek. Ale za mnou jakejsi stříbrnej sršeň nápadně podobnej "koktáfce f metle f kombíku f tédéíčku", jak by řek pan D-Fens, uhejbal jsem mu, aby moh projet, a von, zmrd, šup mi tam. Hajzl. Pravda, v tu ránu se mi rozezvučel v hlavě onen Mládkův song, kde lze na podobné jednání najít inspirující návody - destrukce laku, procházka po střeše, demontáž světlometů pomocí obuvi. Nazuté na noze, pochopitelně.

Ále, co to budu dramatizovat, vo kus vpředu jsem zahlíd další místo, sice trochu pracnější na zaparkování, ale zase blíž k ouřadu. Tak co. Jenže mi to nedalo, kouk jsem do špíglu, co se z toho vysápe za ksindla, že bych mu aspoň něco vošklivýho řek, abych mu zpříjemnil den, že by to jako měl za to. A von - kolega Buchtička. Cheche. Ten Buchtička, kterej chtěl vyměnit ventilátorek v PC, jelikož mu dělá kravál a bolí ho z toho hlava. Hehehe. Tak ať mu rupne (hlava, né počítač). Mám pocit, že tak do konce roku budu mít důležitější úkoly.

Měl jsem úkol na odpoledne - pozvat Ťapince donašeče. Z pošty. Jak tam má už vod minulýho tejdna tu ukrutně důležitou zásilku a minule to nestihla. Tentokrát to vykoumelila ještě fikaněji - mám jí zařídit donos kurýrem na sobotu, ale stejně se dneska s ní sejít u pošty (pokud to stihne), vyřídit průkaz zmocněnce, bych jí od příště pro to mohl běhat já. No radost.

Začalo to tím, že mi na té poště dali minulej tejden špatný telefonní číslo. Zvonilo, zvonilo. Vyzvánělo. Minutu, dvě minuty, tři. Jednou, dvakrát, třikrát. Že by to na poště nikdo nezvedal? Já je znám, kurvy líný, možný to i je, ale zároveň jsou to svině vychcaný, kouknem se hezky do seznamu poštovních poboček, jistota je kulomet. No richtik, samože, jedna číslice vo jedničku změněná. Pche, tak průhlednej trik, za koho mě maj?

Na správný číslo už jsem se dovolal. Jenže zas k telefónu posadili nějakou učnici nebo co, jéminkote, to byl zas hovor. Vony učnice jsou vcelku ochotný zvířátka, jen někdy tak trochu neodhadnou situaci a naslibujou vám úplný voloviny. Tahle měla za zádama nějakou poštmistrovou, která ju aspoň vopravovala, semo tamo do toho huhlaly vobě dvě.

"Hihihi, dobrý den, pošta Brno třicetvosum. Hihihi."

"Dobrý den, potřeboval bych na zítřek objednat dodání u vás uložené zásilky kurýrní službou. Zásilka je pro přítelkyni, není jindy doma. Je to možné?"

"Zítra je sobota. To bude stát sto korun."

"Moment, mně říkali minulej týden vosumdesát, to jste zdražili, nebo mi někdo lhal a je to v sobotu dražší?"

"... vosumdesát to stojí, vosumdesát ... Promiňte, já jsem se spletla, samozřejmě osmdesát korun, tak. Možné to je. Tedy, kolik je hodin?"

"Tvrdila mi kolegyně do čtyř, jsou dvě."

"... do štyř hodin, to je v pořádku, teda asi ... Samozřejmě, já to ještě ověřím, ale mělo by to jít. Tak jaké je číslo zásilky?"

"12345."

"A jmenujete se?"

"Eger. Což je vám na draka, boť je to pro přítelkyni, jak jsem říkal."

"... to je fuk, jak se jmenuje, to už najdem podle čísla, zeptej se ho, kam to je? ... A kam to potřebujete doručit?"

"Eh, jak - kam? Na Milénovu, máte to tam napsaný."

"Rozumím, ptám se, jestli to nechcete donést na jinou adresu?"

"Ne. Zásilka číslo 12345, na adresu uvedenou. V sobotu. To jest zítra."

"A kdy?"

"Podřídíme se, pokud znáte bližší čas, budu rád, pokud ne, nevadí."

"Aha, no, on chodí většinou tak kolem jedenácté. Takže vám to donese, to je všechno ... počkej, zeptej se ho na číslo, to musíš ověřit a zavolat mu zpátky, až to budeš vědět jistě ... jenom vás poprosím o telefonní číslo, dohodnu s hlavní poštou a zavolám vám zpátky, pro potvrzení."

No fajn. Zavolala, potvrdila. Kurýr objednán. V sobotu, mezi desátou a dvanáctou. Za osmdesát korun, no nekupte to.

Sešli jsme se večer u pošty. Teda já se sešel, Ťapinka se přiřítila s vyvalenejma vočima v 17:52. Už né kvůli té ukrutně důležité zásilce, tu už měl kurýr z hlavní pošty někde nasyslenou doma pod polštářem na ráno, teď šlo o ten "průkaz zmocněnce". Mně minule tvrdili, že podat si to musí Ťapinka. Nakukal jsem jí, že čistě teoreticky může být až jedno, kde to podá, ať to zkusí v Lanškrouně, však proč by tam nemohli vyřídit průkaz zmocněnce pro Brno? Beztak maj všechno propojený sítí a stejně se to posílá tutově někam na centrálu. Tak co? Zkusila. Jenomže jí řekli, že podat ano, kdekoli, jenomže musím tak učinit já, ač to vypadá nelogicky a taky je to holá píčovina. Chtěli ji mít z krku, tak je to. Lemplové shnilí.

Avšak dík tomu měla Ťapinka s sebou patřičné formuláře. Bohužel předem vypsané. Vůbec se jim nelíbilo, že se tam skví "V Lanškrouně dne ...", ačkoli je jim pendrek po tom, kde byl elaborát vypsán. Dylina za sklem byla ještě nahluchlá, abych tam nemusel řvát, vyfasovali jsme formuláře nové, už je správně vypsali, ačkoli tam bylo datum narození a datum vystavení a já do obou rval tvrdošíjně rok 1973, podařilo se mi to zakamuflovat tak, že nikdo nic nám neřekl. Našli jsme si slyšící babu u jiné přepážky, ta nás pochválila, že jsme přišli oba, ač stačila pouze Ťapinka. Prý to pošlou na centrálu a kartička mi dojde. Tak za týden. Ale u nich už to můžu vyzvedávat i dřív, neboť mne maj v análech. No nestrašte.

Zhruba ve stejnou dobu se tam přiřítil Roman, ten častý komentátor, pro dopis. Snad neprásknu nic tajného, když řeknu, že šlo o dávno zapomenutou pokutu 300,- Kč. Co dramatizovat, tak se projel, no. Z Mnichova. Hehe.

Čtvrtek, 09.12.2004 ... Asfaltový odvar a čaj z velblouda ...

Večer se stavil u mne doma Fabiák. Potřebovali jsme cosik udělat.

Nejdřív mi zpestřil svůj příchod, takové pompézní ántré, dodnes nepochopil, k čemu jsou na domě zvonky, tak mi volá, telefonem, že stojí před barákem. Inu, Fabiák. Tak jsem zkusil domovní telefon a bzučák, tedy automatický vrátnik, bylo pochopitelně zamčeno. S dostatečně výstižnejma nadávkama na adresu zamykajících spolubydlících jsem se mu vydal otevřít. Zrovna se rozjel výtah, přidal jsem na temperamentu výrazivu, kurva, nejenom, že furt zamykaj jak kokoti, aby se slušní lidi nebo třeba Fabiák nedostali dovnitř ani ven, eště se budou, zmrdi, vozit výtahem ausgerechnet teď.

Dole ani noha. Nejdřív my blesklo hlavou, že jde zas vo ňákej Fabiáčí fór, třeba mi volal z města, ale to né, pak jsem ho slyšel i na domácím mluvítku, nebo je schovanej někde za rohem za zídkou? To taky těžko, na to je moc shnilej. Jasně.

Nějaký zmrdi šli dovnitř, vodemčeli, pustili Fabiáka, pochopitelně zamčeli a šlukli mi všichni společně vejtah před nosem. A jo. Votlemenej Fabiák přede dveřma, prej jak jsem se proběh? Ach jo. Mi taky mohl zavolat, ať nikam nechodím, že už beztak jede.

"Chceš něco na pití? Žbluňu? Kafe? Čaj?"

"Né, né."

"Ale já si pudu uvařit čaj, fakt nechceš?"

"Fakt ne, dík. Vodkdy ty se nalejváš čajem? Jsem myslel, že lemtáš jenom kafe?"

"Myslet znamená hovno vědět, abych odpověděl na otázku - vodjakživa, ale jenom když mám chuť. Zrovna teď mi Ťapinka dala adventní čajovej kalendář (poznámka - ještě jsem tu nepěl ani ódy, takže: "Ó, děkuju, ó, děkuju."), na každej den jinej čaj, jeden pytlik."

"Zajímavý, jak to vypadá?"

Dones jsem ten zázrak.

"Jo, to je hezký, a taky ti ho dala až k Mikulášovi?"

"Né, proč?"

"No, mně jako malýmu dávali vždycky ten kalendář až k Mikulášovi, chápeš, šestýho ráno jsem mohl sežrat šest čokoládiček, to se mi líbilo nejvíc."

"Taky podle toho dneska vypadáš. Eště to tak, šest čajů, každej jinej, bych se asi zblil. Sic jsem to dostal od milované včas, ale beztak vždycky naberu skluz, hele, zrovna dneska su u sedmýho, co to tu máme?"

Jsem vytáh pytlik: "Asphaltus linearis? To jako vodvar z ňákýho rovnýho asfaltu?" Moc jsem z toho moudrej nebyl.

Fabiák je ku mému štěstí renesanční člověk vzdělanej ve všech oborech, pročež mi to vysvětlil:

"To blbě čteš, tam je Aspalathus linearis, to sice neznám, ale vzhledem k tomu, že jsou na tom velbloudi, tak to bude asi vodvar z velblouda."

A jo, že mne to hned nenapadlo. Když je na vobrázku šípek, je to čaj šípkovej, jahoda značí čaj jahodovej, a tohle, no ... to je zkrátka typickej velbloud ...

Středa, 08.12.2004 ... Pekelná křižovatka ...

Nedávno nám opravili jednu z hlavních křižovatek pod Lesnou. Když říkám "jednu z", myslím tím, že nejde o nějakou odbočku mezi domy nebo k benzínce. Jsou tam hlavní křižovatky v zásadě tři - k "tunýlku", ta je taková ještě vcelku zanedbatelná, pak taková ta zvláštní, co vypadá dočista jako kruhovej vobjezd, ale není to kruhovej vobjezd, na rozdíl od mnoha, jež sice jako kruhovej vobjezd nevypadají, zato kruhovým vobjezdem jsou. Tedy mluvím o křižovatce Seifertova - Okružní. Zvlášť vesničanům to tam dělá problémy. A ta, vo které je řeč, to je ta třetí, Okružní - Generála Píky. Prakticky je Okružní průběžná (severozápad - jihovýchod) a plus mínus do pravýho úhlu z ní odbočuje ten Píka (na jihozápad). Takdlenc:

Donedávna, čili ještě loni, to byla taková spleť ostrůvků. Ač na mapce je žlutá za roh, ve skutečnosti byla Okružní hlavní, jenom se tam musela dávat přednost šalině. Jo, sem tam to pod ni někdo napasoval, ačkoli tam byla značka jak bejk. Lidi sou blbí. Na ty ostrůvky každej vidlák poprvé valil voči, no co, aspoň ho to donutilo jet pomalu a dávat majzla, ale při bližším vohledání a častějších jízdách jste tomu přišli na chuť - stačilo jak v počítačové hře skákat vždy o jeden ostrůvek vpřed, pokaždý jste byli schovaní a dávali přednost maximálně jednomu pruhu. V drtivé většině případů se to dalo projet bez zastavení, v menšině jenom s přibržděním. Zastavovat jenom v úplně zanedbatelném procentu případů.

Letos v únoru se tam zjevil bagr, ukous kus širokýho dalekýho vokolí a bylo po ftákách. A po křižovatce. Prej rekonstrukce. Usilovně na tom makali, jelikož již koncem září byla opět v provozu. Ano, až tři lidi jsem tam viděl pracovat. Většinou dva nebo jednoho, jenom v necelé půlce času tam nebyla ani noha. Na to, že jde o jednu z hlavních tepen snad dvacetitisícového sídliště, to je takovej českej standard.

Citace z Magorátního webu:

2004. 09. 27. • Křižovatka Okružní – Generála Píky je nová a lepší

Její kompletní rekonstrukce je ukončena a od 23. září slouží křižovatka opět dopravnímu provozu. Během přestavby získala nové uspořádání: její plocha byla zmenšena a všechny směry mají plné světelné řízení.

Práce na úpravách dopravního uzlu začaly letos v únoru, po celou dobu byla přitom křižovatka průjezdná z důvodu potřeby dopravní obsluhy daného území a průjezdu veřejné dopravy. Výjimkou byla jen pokládka živičného krytu, která území na dva dny uzavřela. Kompletní rekonstrukce stála městskou pokladnu 33,6 mil. Kč.

Ze začátku jsem na to nestačil valit voči. To musel vymyslet nějakej inžinýr, takhle to dokurvit nemoh normální člověk. A to celý za třiatřicet melounů. No, jestli by dvě letecké pumy nebyly levnější, výsledek, co se průjezdnosti týče, by byl asi tak stejnej.

Vždycky jsem od toho září to viděl jenom z jednoho úhlu pohledu, buď jako řidič, pasažér MěHroDu nebo chodec. Až včera jsem měl tu úchvatnou příležitost projet a projít si to během jednoho dne:

• šalinou
• autobusem
• pěšky
• autem

Důkladnej komplexní průzkum. Závěr potvrdil očekávání. To by se z toho jeden posral.

Jak je vidět už na tom panorámatku (vlastně pohled ze SZ Okružní směrem na JV Okružní, to, co odbočuje doprava na JV je Generála Píky), udělali tam umělé zatáčky, za tou bílou dodávkou je předsazenej trávník, aby se to dalo považovat za zatáčku. Spleť čar a zase ostrůvků, dočista jinejch a zmatečnejch. Rébus. A semaforů jak ze skladu nadbytečných zásob. Použitelnost bídná. Zastavení nutné.

Dneska, ležérně se sunoucí kolem poledne do práce, dal jsem si tu námahu a vyfotil si to. Abych se tím mohl pochlubit.

Pohled od ulice Třískalovy (tedy ze SZ na JV):

Fantazie. To, co byl do nedávné minulosti rovnej směr, je odnynějška odbočování vlevo. Zatímco jelikož třída Generála Píky zahýbá víc jak 90° doprava, je to dle šipek směr přímý. Geometrie pro druhé třídy základní školy pláče někde v koutě. Však na tom prostředním snímku je to jasně vidět, podle detailu (zaplaťpánbůh za staré SPZ) je to venkovan, čiže okres Brno-venkov. Tentokrát to nemyslím nijak pejorativně, zkrátka není zdejší, tak dělá divy. Ano, vidí, že jede rovně, stoupne si do rovnýho pruhu, pak však zjistí, že to, co považuje za "rovně" on, to je ve skutečnosti doprava, a to, co by dle šipek mělo zahejbat vlevo kamsi po kolejích, to má bejt de facto rovně. Pak tam dělá takovýdle pitchoviny.

Autobusová zastávka tam byla i dřív. Jenomže zapuštěná. Dobrá, sem tam musel autobus chvilinku počkat, když chtěl vyjet, sice ho řidič má pustit, jenomže né každej si to uvědomí hned napoprvé. Žádná tragédie, nikdo neměl důvod se tam zdržovat, no tak si autobusák přinejhorším jedno dvě auta počkal. Časy se mění. Nějakej dopravní vodbordelník to vymyslel tak, že autobusy stojí přímo na vozovce. Eště to tam maj vyšrafovaný. Pokud tam ovšem autobus zastaví a vy potřebujete jet "rovně" (tedy doprava), musíte ho objet. To vcelku není nic vyloučenýho. Jenomže před jeho čumákem máte asi tak dva metry, abyste se zařadili zpět do pravého pruhu, jelikož poté začíná plná čára. Trochu akrobacie nebo mírný porušení předpisů. I to by šlo ještě přejít.

Jenomže díky semaforům dochází zhruba co tři minuty k patové situaci. Jakmile se tam octne bus číslo 57 nebo 84, jenž pak potřebuje pokračovat rovně (v dnešním slova smyslu doleva), zatímco ho volně objíždí vozidla, směřující doprava (dle značení rovně). Ty jedou třeba tři za sebou a rozsvítí se jim červená. I když první strčí nos až za hranici křižovatky, aby se za něj vešel ten druhej, třetí už uvízne v levým pruhu, kam ovšem potřebuje zas najet ten autobus, leč nemůže, ač má třeba zelenou. Hezky si počká, až osobákům naskočí zelená, ty odjedou, jenomže to už má on sám zase červenou, čeká, čeká. Co to dělá s lidma ve vozidle, to je na zvláštní kapitolu. Jasně, řidiči jedoucí doprava alias rovně by mohli počkat spořádaně za autobusem, ale nic je k tomu nenutí, nehledě na to, že málokterej řidič se kouká po číslech autobusů, pokud už vůbec ví, kam jedou.

Tak to by byla první část.

Pohled od ulice Seifertovy (tedy z JV na SZ):

Odtud je to jasné, odbočování vlevo na Generála Píky, to je vcelku pochopitelné. Odbočování vpravo, to je zase vlastně dle lidské logiky rovně, ačkoli tam vyčnívá ten trávník. Přímo proti tomuto pohledu je ona zastávka z minulé série, dokonce tam zjevně stojí linka 84.

V praxi - odbočit doleva umí každej, v tom bych problém nehledal.

Zajímavej je ten druhej směr.

Jednak do protivky, tam, jak jede to modrý auto na prostředním snímku, tam je ještě jeden sólo semafor pro koleje a pro chodce. Dobrá, vypadá to divně, ale budiž. Bezpečnost je bezpečnost. Může bejt.

Ale vlastně teď od objektivu dopředu - to, co jsem už říkal, že (a je to i vidět) je vlastně rovně, ale označený doprava. Už jsem viděl i zmatence, kterej odbočil na ty glajze a pak odtam složitě vycouvával. Ale to je jeho problém. Za normálních okolností se alespoň většina vozidel drží silnice, což ovšem neznamená, že ví, jak si tam počínat. Pravda, má to vlastní odbočovací šipku, ale koho by napadlo, že se jí má řídit, když vlastně jede rovně, no ne? Kdepak, architekt řek, že tohle je doprava, tak je to doprava. Ten první v řadě to taky po několika zatroubeních pochopí. Pak je tam ten vystrčenej trávník, kromě zkreslení tvaru má ještě jeden efekt - je to blbě naklopený a hrozně ostrý, pročež tam nelze jet víc jak takovejch třicet. Zas to prospívá bezpečnosti, očividně. A hned za tím - srazíte chodce.

No fakt. Tam před tou zastávkou, u toho semaforu, tam je přechod. Světelnej. Kterej dává chodcům zelenou zároveň s autama. Jasně, ono to vypadá jako paradox, jenže není. Opravdu se musíte oprostit od toho, že jedete rovně. Já vím, vypadá to, že jedete rovně, ve skutečnosti až na ten trávníkovej výkus taky jedete rovně, ale podle šipek a semaforu se jedná o odbočování vpravo, takže když máte zelenou šipku, znamená to, že to, co je rovný, je ve skutečnosti roh a za rohem může bejt přechod a vy nesmíte přecházející chodce, jež maj zelenou ve stejnou chvíli, ohrozit. To je skutečně důmyslný.

Jo, ten přechod, to je kapitola sama pro sebe.

Pro orientaci - fotím od tramvajové zastávky. Ten žlutej barák byl už na předchozích snímcích. Stojím ksichtem na jihozápad a koukám vlastně souběžně s Generála Píky, ta vykukuje úplně vlevo. Vpravo je pak ta autobusová zastávka.

Tak, kupříkladu z autobusu vystoupí lidi a jdou k přechodu, na snímku ten vzdálenější konec. Sešikují se a stisknou tlačítko. Interval je tam dost dlouhej tak jako tak, ale bez tlačítka to prostě chodce nepustí. To pochopíte, až už maj auta ve všech směrech volno podruhý či potřetí. Ale on se nějakej hyperaktivec obvykle najde.

Vezměme tedy, že máte konečně zelenou. Vkročíte rozvážně do vozovky. A to je první chyba. Vy se musíte rozběhnout, seč vám síly stačí. I když pominu fakt, že vás beztak s největší pravděpodobností někdo sejme na druhé půlce (z tohoto pohledu blíž ke mně), s rozvážným vkročením tu vozovku jednoduše nepřejdete. Připomenu ustanovení z dopravních pravidel - chodec, když jednou vleze do silnice na zelenou a vzápětí se mu rozsvítí červená, má právo a povinnost urychleně dokončit přecházení, jenže pozor, po nejbližší chodník nebo ostrůvek. A tady je ta zelená pekelně krátká. Abyste dostáli pravidlům, musíte přinejmenším první půlku prosvištět jako blesk, chytnout ještě minimálně na zlomek sekundy zelené světlo při vkročení do druhé půli. Jinak jste vodpískaní. Po pravdě, oni na to chodci jako vždy serou a hrnou se tam hlava nehlava, což je také jejich jediná možnost. Většina méně pohyblivých občanů, zpravidla důchodců, také si z toho tentokrát nedělám až tak psinu, jednoduše nemá na to, aby to přeběhla celý na jeden cyklus. Pročež by tito choroši zpravidla zůstali uvěznění uprostřed. No co, jsou v důchodu, tak maj času dost, ale všimněte si, že tam není ani to mačkátko, takže by se jim mohlo tuze jednoduše stát, že by tam zůstali do smrti smrťoucí, což je sic nezřídka v jejich věku "za pár", ale z pohledu člověka stojícího na ostrůvku v křižovatce to může bejt docela dlouhá doba. Nepřijel-li by v dohledné době další autobus, zašli by tam, počínat si podle pravidel, jak psi.

Znova opakuju - grandiózní, famózní, velkolepé. Kam se hrabou přírodní pohromy. Tohle je lidskej výtvor, promyšlená a z peněz samotnejch lidí zaplacená věc. V tomhle ohledu je srovnatelná snad jenom nacistická vyvražďovací mašinérie za druhé světové.

Dlouho, předlouho jsem nad tím jenom kroutil hlavou a nechápal.

Zas - až do včerejška. Jak jsem byl u té kolegyně Laťky, s dcérou došla řeč na Terryho Pratchetta a jeho knihu Dobrá znamení (kdo nezná, doporučuju koupit v tištěné podobě s poznámkami autora a překladatele, mají ji třeba na Vltavě). Zvlášť jedna kapitola se mi vybavila, hned ze začátku, kterak se démon Crowley činil, to mi konečně spojilo, jak se věci mají:

Mnoho úkazů - války, morové pohromy, nečekané audity -, to vše bychom mohli použít jako nezvratné důkazy o tom, že na většině konání člověka se skrytě podílí ruka Satanova. Kdykoliv se však sejdou studenti démonologie, shodnou se na tom, že dílem, které aspiruje na nejvyšší ocenění v tomto oboru, je dálnice D25.

Většina z nich se mýlí v jedné věci - myslí si, že její největší zlo spočívá v neuvěřitelném zmatku a nervovém stresu, který D25 denně vyvolává mezi účastníky silničního provozu.

Ve skutečnosti jen velmi málo zasvěcených na Zemi ví, že tahle strašlivá silnice tvoří znak odegra, který pochází z jazyka Černých kněží zmizelého kontinentu Mu a znamená: “Pozdraven budiž Velká šelma, Ničitel světů.” Tisíce motoristů, kteří si denně razí cestu oblaky benzinových výparů, halících její křivolakou dráhu, mají stejný účinek jako voda, která dopadá na modlitební mlýnky, a svou přítomností vytvářejí obrovské množství nižšího zla, které znečišťuje metafyzickou atmosféru na celé kilometry kolem.

Je to jedno z nejdokonalejších Crowleyho děl. Trvalo celé roky, než se mu to podařilo a zahrnovalo to znásilnění tří počítačů, dvě vloupání, jednu menší vyděračskou aféru, a když pak něco nevyšlo, jednu mokrou a větrnou noc, v níž přesunoval značkovací kolíky zeměměřičů sice jen o několik, ale zato velmi významných metrů. Když pak Crowley prohlížel prvních padesát kilometrů dohotovené dálnice, prožíval ten hřejivý pocit dobře vykonané zlé práce.

Vysloužil si tak pochvalu.

Žil jsem v bludu, že záležitost byla obvyklá - blbečkům z Magorátu někdo proved oční výtěr, ono to na těch nákresech a hejbavejch animacích vypadá tuze mile a přítulně, pak si na tom namastil kapsu a vyprodukoval takovouto zkurvenost. Možná je to i pravda, ovšem jaksi taksi mimochodem. Skutečnost je daleko děsivější. Celá tato křižovatka je dílem zplozenců pekel.

Třeba já si to u dalších komunálních voleb budu pamatovat :o))

Úterý, 07.12.2004 ... Zlepšovací návrh pro mobilní operátory ...

Přišel jsem na myšlenku. Žádný "A jéje" nebo "Zachraň se, kdo můžeš." Jde o prozaickou věc.

Pro ilustraci krátká rekapitulace: šel jsem spát před půlnocí, vstal jsem nepochopitelně už před sedmou na teprve druhej nebo třetí budík, v práci jsem byl v neuvěřitelných 7:55. Čilej a plnej elánu. Vrh jsem se na dělání pořádku na disku, pálení starejch záloh a jiných zhovadilostí, neboť mít v diskovým prostoru z aktuálních 360 GB asi 3 GB volný, a to eště na čtyři kousky, to je na práci nic moc. Se ví, že na mne zas začlo jít spaní, po obědě tuplem.

Cestou domů jsem se musel stavit za máti, večer ke kolegyni Laťce domů, cosi s počítačem holotě povrtat, pak do hospody za Xkařema, zpátky domů, pustit film, dát na web ouřední vobšťastník a nýčko si napsat deníček. Je půl třetí ráno. 2:36. Včíl. Sic osobně mám zato, že ládování ouředního vobšťastníku pro vobčany na web je v zásadě házení oněch pověstných perel oněm pověstným sviním, beztak to nikdo nečte, i v tištěné podobě to rovnou rvou do kontejnerů, jak soudím dle sebe, ale su za to holt placenej, kolegyň Fišta připraví, já upravím, prdnu na web. A doma k tomu mám lepší prostředky a podmínky a líp se mi to dělá v noci a beztak si zítra můžu dík tomu přijít, až se do sytosti vychrápu. To si nijak nestěžuju, to je pouhopouhé konstatování faktů a stavu.

Tak. Mezi etapu "máti" a etapu "Laťka" se mi podařilo vpašovat asi hodinku bo hodinku a půl času. Ideální prostor na šlofíka, fakt mne to nějak zmohlo. Ve svým věku mám nárok. Eště jsem Laťku instruoval, ať mi pro sichr zavolá kolem sedmé, jestli nechrápu, dle priorit bych v případě zaspání vynechal pochopitelně návštěvu u nich, kdepak hospodu. Něco chce, tak ať se snaží, no ne?

No jo, průser. Ale to abych si nechal zaplej telefon. A kruci, to mi určitě bude volat někdo jinej. Když mu zatnu típec, to to nikoho ani nenapadne, ale jakmile hodím chrupec a telefón je zapnutej, v ten moment se mne jmou všichni vyvolávat jak ducha, to znám. Favoriti - duo Bóďa & Béďa vod EFXka, Fabiák, Ťapinka, máti. Top fajf. Tidle na to maj jakejsi čuch. Plus dalších dvacet potenciálních rozvratnejch elementů. Chmurné. Pro tentokrát jsem Laťce poslal KTZ (někdy mylně nazývanou SMS) z druhýho čísla, služebního, ať mi laskavě dělá kohútka jarabýho (to je ten, co obudí, obudí) na todlencto numero, používám ho převážně pro služební účely a hlavně jako odchozí, příchozích volání na něj je minimum, ten majoritní jsem zahlušil, natáh se a byl v limbu. Jenomže ta pravděpodobnost, že mi někdo bude vyzvánět u ucha, ta tu stejně je. Menší, ale je. Jak eliminovat? Dobrá, pro tyto případy bych moh zvolit ještě některou ze záložních SIM karet. Člověk tu a tam k novému přístroji dostane nějaký to Goučko bo adekvátní cypovinu od těch druhejch zlotřilců, mám tady permanentně asi tři, tahám je s sebou na cesty, ta čísla zná minimum lidí. Až začne bejt moc provařený, tedy minimum se postupně blíží maximu, provolám kredit, hodím kartu do hajzlu a šáhnu po další. Ale furt a furt a furt je tady ta možnost, že by mi někdo, byť třeba i omylem, zavolal.

Zkrátka chci spát, ale mít přitom zapnutej telefon. Tak, aby mne mohl vzbudit ten, komu jsem to nakázal, aby mi moh zavolat ten, komu jsem to výslovně dovolil, případně tedy někdo, kdo by měl moc velkej zádrhel či problém, kterej by nemoh počkat a vyžadoval moji pozornost, ač si dost dobře nedovedu představit doopravdy takovej problém, jenž by stál za vstávání.

Návrh řešení a zlepšovák pro mobilní operátory - podmíněné spojení. To jsou furt nějaké hlasové schránky, tři prdele melodií, eště teď po novu to hejkání při vyzvánění a jiné vymejšlenosti, člověka to dokáže akorát nasrat a k ničemu pořádnýmu to není. Kdepak. Vopruzák mi zavolá, zvedne mu to plechová držka a odrecituje vzkaz, případně ještě lépe ho předmluvím, pak to lze považovat za držku moji:

"Vážený volající, jakožto volaný účastník s vámi zrovna v tuto dobu nechci hovořit. Nyní máte několik možností - za prvé nejlépe zavěsit a zkusit štěstí později. Nebo stiskem kláves *12345 vstoupit do hlasové schránky, kde mi můžete zanechat vzkaz, tento si sice s velkou pravděpodobností neposlechnu, ale třeba vás to uspokojí. Až v nejhorším případě, pokud po mně toužíte moc, stiskněte *98765 a budete přes všechna protivenství spojen. Vězte však, že s největší pravděpodobností spím, tedy jestliže něco po mně chcete a není-li váš problém skutečně urgentní, jediný výsledek bude, že mne naserete a pošlu vás do prdele, ač za běžných okolností bych vám věnoval pozornost. Než se pustíte do další volby, ještě jednou si to rozmyslete ....... PÍP."

Kdyby se operátor moc v programování rozšoup, dalo by se to vyšperkovat ještě odhadem času do deaktivace tohoto režimu, šel bych na hoďku a půl hodit šlofíka, načudlikal bych na aparátu třebas *112233*90#, což by značilo, že po dobu devadesáti minut by to takhle tlamovalo. Po uplynutí doby by se otrapa dovolal, jelikož bych beztak vstával. Nebo by mi to už přinejmenším nevadilo.

No ať mi nikdo neříká, že by to bylo tak náročný.

Pondělí, 06.12.2004 ... Nebezpečné pečivo a jiné drobnosti ...

Volala mi sextretářka Milaska, že Velkej Šéf Kvakin má problém, prej mu zamrz počítač. Von na to má dobře promakanou strategii, to eště za Velkošéfování nynějšího Malýho Šéfa Jůheláka byla telefonní ústředna nastavená tak, že se Velkýmu Šéfovi nedá přímo dovolat. Všechny jeho hovory končej na sextretariátu, kde sedí filtr - tedy Milaska, a ta mu je buď přepojí nebo ne. A když už jo, tak on jí hovor může poslat zpátky. Copak Jůhelák, ten vždycky se aspoň namáhal hlásit závadu osobně. Kvakin se mylně považuje za ředitele zeměkoule, vždycky si sezve hafo lidí, pak vyleze, zakáže Milasce přepojovat jakýkoli telefonáty a pak jenom řve z votevřenejch dveří, koho mu ještě má sehnat.

Tak tedy prej mu zamrz počítač. Jo, ale zapomněl podotknout, že už v pátek. Blbec. Ví každý dítě, že Windows 98 dělaj občas při vypínání problémy, i Micro$oft se k tomu opatrně hlásí, zvlášť si to libuje v síťovém prostředí. Kvakin mne už dvakrát upozorňoval, že jemu to jeho počítač nedělá, nedá si asi vysvětlit, že ano, jeho počítač z roku 97 problémy s Windows 98 nemá, navíc ho nemá právě v síti a má ho jenom na brouzdání po pornu, se mu vždycky pod tíhou virů a dialerů sesype rychleji, než stihne začít dělat problémy.

Kvakina jsem po urputném boji presvědčil, že by bylo záhodno toho jeho střepa na ouřadě aspoň jednou za čas vypnout. Sem tam si na to vzpomene i některej pátek. Avšak když mu Wokna při vypínání zamrznou, nechá to tak a jde do hajzlu. Pán je inteligent.

A pak má poradu a uprostřed porady mne přes Milasku shání a je děsně důležitej.

Pravda, mám pod palcem i ústřednu a moh bych si to přeprogramovat tak, abych si nastavil privilegia a Kvakinovi se dovolal. Tss, dokonce mu můžu promluvit z reproduktoru telefonu, aniž bych čekal, jestli se uráčí mi hovor přijmout nebo ne. Moc práce.

Beztak jsem měl namířeno na oběd, stavil jsem se, zarazil ruku, kterou jsem si už už chtěl poklepat na čelo, přece jen bych před ostatními lidmi vypadal jako idiot. Radš jsem mu tou rukou čapl ze stolu tužku, demonstrativně jí píchnul do tlačítka Reset, pravil "Hmm" a šel na ten gábl. Snad vypadal jako idiot on.

Moje milé kytovce Sóseda Luboša a jeho žínku Potůček Bublavý (pod pojmem "žínku" myslím knižní výraz pro "ženu", né ten hadr, co se s ním leští prdel) jsem minulej tejden učil zázračit se scannerem, by Potůček Bublavý mohla úchylnému spolužákovi do kanadských hvozdů posílat svoje ohav..., ehm, rodinné fotografie.

Potůček Bublavý naznala, že je to na ni opravdu příliš, nelenila a zakoupila sobě digitální fotoaparát, by mohla pořizovat snímky čerstvější a neměla s tím tolik práce.

Pročež jsem musel namakat a objasnit jí pár základních operací. Dostat fotky z foťáku do pičítače a odtam do Kanady. Teď bude pobíhat po okolí s dcérou Sisi a nechávat se fotografovat z různých úhlů a v rozličných situacích.

Fajn zdroj příjmů.

Další práci a s tím spojenou platbu očekávám vzápětí. To až Potůček zjistí, jak na čerstvějších snímcích vypadá a bude žádat kurs základů retuše.

Nevím, co kdo vidí na "křupavých houstičkách" a "rohlíčcích obzvláště vypečených".

Vodřel jsem si tím držku. Zevnitř.

Neděle, 05.12.2004 ... Memory error ...

Máti vzala moje výčitky na adresu své paměti vážně. Dokonce si to i asi zapsala, jelikož to má pořád v patrnosti. A usilovně usiluje o zlepšení.

"Ten papír mi přinese ta ... no ... jéžiš ..."

"Jéžiš ti ho, mami, nepřinese, nýbrž Vlasta."

"Jo, Vlasta. No, vidíte, jak je to s tou mou pamětí strašný? Teď jsem si aspoň koupila ty pilulky, co by měly pomáhat na tu, no, na paměť ... ty ... z toho ... no ... jak vony se jmenují?"

Sobota, 04.12.2004 ... Lžičky v ložnici a Slepejšpárty ...

V jednu ráno, tedy v jednu pro mne ráno, ačkoli přísně exaktně vzato se jedná o odpoledne, mne budí divný chřestění a výhrůžné mumlání:

"Seš úplně blbej?"

Fajn, bude stačit, když se přiznám? Nebudu muset kvůli tomu otvírat oči?

Chřest, cink, chřest, cink ...

"Takhle přece nemůžeš dávat ty žličky, dočista blbě, se pak nediv, že to ta myčka neumeje."

Chřest, cink, chřest, cink ...

Začínám nabejvat přesvědčení, že se musí jednat vo ňákej svinsky divnej sen. Možná čert s řeťazem, přenesenej z jinýho časovýho pásma? Teď někdy, plus mínus tejden, by měla zas přece bejt ta estráda s těma vožralejma Mikulášema. Jo, to by mohlo bejt vono.

Chřest, cink, chřest, cink ... "... ale fakt neskutečně blbej, kdes to simtě viděl?"

Vodevírám voči a koukám. Mnu si voči, protože koukám, ale nechce se mi věřit tomu, co vidím. Pak už jenom zírám.

Ve dveřích vod ložnice stojí Ťapinka, v ruce drží takovej ten košíček z myčky, do něhož se strkaj příbory, i s těma příborama, pochopitelně, třepe tím celým, odtud ty zvuky, a právě oblažuje smyšlené publikum delší přednáškou na téma "Egi - idiot, kterej do košíčku dal špatně lžičky".

Jasně, jenom mi každý ráno skákat po zádech nebo na mne pouštět psy, to by bylo příliš fádní.

Večer jsme měli v pácu zase jednu takovou famózní akci - Mikulášskou besídku organizace slepejšů. Zrakáči byli vytaženi ze svých brlohů a vrženi na večírek, aby si taky trochu trsli, najedli se a protáhli kostry. V neposlední řadě to pro mnohé z nich byla vítaná příležitost spařit si choboty. Tím ovšem nemyslím ten náš středeční ZTP-pseudoklub, ti tu posledně jmenovanou aktivitu uměj i bez Mikuláše a jinejch nadpřirozenejch elementů.

V zásadě to probíhalo dle očekávání - Bača jim vybral půlku tomboly, následovala hudba, tanec, ženy, víno, zpěv. Hlavně ta hudba a zpěv, to bylo zase kraválu. Pepé, organizátor a dřívější učitel hudby, se nám snažil namluvit, že to je úžasně vzácná věc, míti v hospodě živé trumpetisty. Kecal, jako vždy. Přinejmenším rozhodně jsem viděl v hospodách víc živejch trumpetistů, nežli trumpetistů mrtvejch.

Přínosné bylo, že v rámci kulturního vyžití byli se stoupající hladinou alkoholu ZetTéPáci více a více tancechtiví, čili jsem měl komu hodit na krk Ťapinu, která na tom po pár pivech byla podobně. Já si to moh v klidu fotit.

A že bylo co - Pepého a Marťana v kvádrech, to jsem eště nežral. Však se Pepa dušoval, že příště nejdřív na pohřbu. Na svým. A Marťan se nechal slyšet, že jak uvidí svou fotku v šolně na webu, rozbije mi držku. S jeho ostrozrakem si troufám směle do toho, když bude nejhůř, svedu to na to, že na Ťapinčiné promoci se smál zase on mně:

Marťan ...	... a Pepa ...
... sluší jim to, štramákům, co? :o))

Žduch večera:

Pepé: "S kýms tančil?"

Marťan: "Nevím, ale mám pocit, že chvilku i s tebou."

Obsáhlejší fotogalerie ze ZetTéPácké megaakce zde ...

Pátek, 03.12.2004 ... Pomóc, ta hrůza se stupňuje ...

Tak v prvé řadě jsem zaspal. Mno, to bych bral spíš jako pozitivum. Vono to na tem ouřadě už beztak nikoho nevzrušuje.

V hokně problém na problém. Jako včera - nic mi nejde, blbnu, nemyslí mi to. Přestalo samo vod sebe fungovat zálohování, který bezchybně makalo bez zásahu poslední rok. Žišmarjá, co eště přinde? Zálohování jsem horko těžko (s prázdnou hlavou jde všecko blbě) uved do jakž takž funkčního stavu a radš jsem vytáh dedektývku a četl si. Monitoring systému.

No richtik, že jsem knihu zapomněl na stole, když jsem šel na oběd. A to se ke mně cestou nahrnuly v šalině Laťka a Hejkal, drahé kolegyně, a jaly se mne oblažovat zvěstmi, že jedou sobě místo oběda zakoupiti podprsenky. Minimálně v případě Hejkala dost nechutné.

V hospodě nejdřív natrapíruju šéfa Bóďu, untršéfa Béďu a cifršpióna Severáka vod EFXka, kterak si pomlaskávají na řízku. Na posledních třech řízcích, jak mi vesele sdělili. Řízky došly. Tak nejenom, že tam trůní ti dva mantáci, nepočítám do toho Severáka, ten obvykle nic nechce, když už chce, tak na to nespěchá, a eště mi hlídá vyplácení lovů, ale šéfa Bóďu a untršéfa Béďu před jídlem viděti, míti po chuti, tak kromě své mrzké přítomnosti mi sežrali šnycle. Zbyl tam jakejsi guláš a fazole na kyselo, což by mi až tak nervalo žíly, kdybych se čočkou na kyselo za tenhle tejden už neživil asi tři dny. Suma sumárum, votočil jsem se na kramfleku a šel radš na Ho-Chi-Minovu pomstu - k pinpongům na nudle.

Jelikož EFXáci nic nechtěli u oběda, honem si museli vyrobit závadu a ještě mi s její pomocí zpříjemnit odpoledne. Závada se zatím rozdejchala sama. Čili jsem se projel, abych je jenom znova viděl. Kurva.

Následně jsem se musel zastavit u máti. To se řekne - chudinka nemocná, po operaci, úpí doma, dlouhá chvíle je jí. To aji jo - chudinka nemocná, po operaci, úpí doma, dlouhá chvíle jí fakt je. A tak z dlouhé chvíle vymejšlí nový a nový skopičiny, kterejma by mne mohla voblažit. Kupříkladu podepsat smlouvu s alternativním operátorem o poskytování telekomunikačních služeb na 24 měsíců. Jen tak. Z nudy. A prej si to rozmyslela a jak si vysvětluju ten článek o deaktivačním poplatku 2500,- při dřívější výpovědi? Jestli se to třeba nedá nějak zrušit? Či přesněji - jestli to já nedokážu nějak zrušit? Ach jo.

Spravit sousedovi počítač, další taková chuťovka. Dojebal si to sám, ale inu, je to platící zákazník. Dobře, jako plus bych moh uvést, že se mi to podařilo opravit přímo u něj a nemusel jsem jeho PC vláčet k sobě a rejpat se s tím doma, jak jsem měl původně v plánu. Jenomže vy nevíte, co to znamená hodinu ho poslouchat.

A závěr podvečera obzvláště vypečený. Ťapince došla zásilka. Tuze důležitá - ta zásilka, né ta Ťapinka. Doporučená, taky zásilka. Na poštu. Pochopitelně. Pošta je v Brně, kam se Ťapinka s velkou pompou onehdá přihlásila na trvalej pobyt, Ťapinka je v Lanškrouně, kde v onu dobu počala pracovat. Zásilku z Brna potřebuje v Lanškrouně k práci. Ťapinka, že přijede z Lanškrouna tipťop, pinktlich před tou šestou. Jenomže nemá ten bazmekoidní papírek. Papírek ze schránky mám já. I tedy - já se dostavím a postavím před poštu i s papírkem, Ťapinka se vozmo přiřítí, zásilku si vyřídí. Já se projdu, vozit se dvouma autama dvě ulice, to už by byla fakt prasárna. Cestou zpátky Ťapiautem se stavíme pro něco k jídlu. Tak. To byl záměr.

Stojím jak hydrant před budovou největšího zaměstnavatele mentálně postižených, zvoní mi telefon. 17:53. Ťapinka je kdesi v lesi u Tišnova, na trase je mocná bouračka, objížďka, průser jak sviňa, ona to nestihne a "... bůůůů, dělej něcóóó." Mám prej zkusit domluvit individuální donášku na sobotu nebo to prostě nějak zařídit. Praktické využití mobilního telefonu. Sic bych s tím v ten moment jebnul do křa, ale aspoň vím, na čem su.

Pošta na Lesné funguje pouze v pracovní dny, a to od osmi ráno do osmnácti večer. Pokusy o doručení zásilek činí výhradně mezi desátou a dvanáctou dopolední. Pro pracující nepoužitelné. Vím, dokola omílané téma. Ale když velkoryse přejdu fakta, že doručení dostali zaplaceno a jsou dotovaní z peněz právě těch pracujících, čili by se dle toho měli zařídit, co s tím, když člověk pracuje trvale mimo Brno a jednoduše se v pracovní dny vůbec v okruhu 100 km od pobočky nevyskytuje? Tak jsem s tím naběh na retardu za přepážkou.

Ano, doručení zvláštní kurýrní pochůzkou lze zařídit. Za vosumdesát vočí, pochopitelně. Po menším vykrucování přiznala, že i v sobotu, mezi osmou a čtrnáctou. Jenomže je třeba to domluvit dopředu, kdepak si vzpomenout až za pět šest, to voni musej za chvíli zavřít a po ftákách. To tak do čtyř, aby z hlavní pošty ještě poslali poštovského panáčka, který zásilku vezme, uschová a v sobotu přinese. Takže možná příští tejden. Úplně nejlepší by prej bylo vyřídit si "průkaz zmocněnce", abych Ťapině moh vyzvedávat poštu já (z čehož bych měl pochopitelně ohromnou radost). Není nic jednoduššího. Stačí, aby si Ťapinka přišla v pracovní den mezi osmou a osmnáctou na poštu ten průkaz zařídit. Na jedné straně přepážky je asi debil a mám takovej pocit, že já to zrovna nebudu.

Inu, úroveň poštovních služeb je místně nezávislá a časově konstantní (jinak řečeno - na hovno) už od dob, kdy Andrew Jackson slavně zvítězil v bitvě o New Orleans čtrnáct dní po skončení války, jelikož mu pošta nestačila doručit mírovou smlouvu.

Večer jsem šel na chvílu na sraz XChatu - sociopatů a deprivantů. Taky nějak nebylo oč stát, což zase přičítám na vrub mé celkově pochmurné náladě. Já těch novejch ksichtů už moc ani neznám a při mým pechu za posledních pár dní se mi ani s nikým nechtělo družit. Dal jsem pár slov s vybranejma lidma ze starší gardy a šel zas do hajzlu.

Eště se mi urval zip od bundy. Piča, to byl zas den.

Čtvrtek, 02.12.2004 ... Dneska ...

... to fakt nende.

Zpětně se pokusím vysvětlit.

Už je to několikadenní neustále se stupňující blbý vobdobí. Takový ani ryba, ani rak, mizérie všeho druhu, spojte se. Né, že by mi někdo zrovna ubližoval, bych mu rozbil hubu a byl by zápisek jedna báseň, spíš takový plíživý lemrovito. Venku hnusně, nic se mi nedaří. Po pravdě - ani nad tím moc nekoumám. Vím, že by se mi nic nedařilo, pročež na nic radš nešahám. V práci se zakutám do kutlochu, dýmím, lemtám kafe a do ničeho se neseru. To zrovna, já na něco šáhnu, vono se to hento, a pak to budu dávat tejden dohromady. Pche.

Navíc jsem měl večer sraz s Poděskou. No, než jsem se o tom zmínil, ani mi nepřipadlo, že by to patřilo do těch katastrof. I když ...

Né, dejme tomu, že to byla ta pozitivnější stránka věci. Jenomže se to krapet protáhlo. Od pěti hodin v hospodě. Tam je bezpečno, člověka nic extra mrzutého nepotká, snad tak ňáký ošizený pití bo tak něco, jenomže nejsu blbej, vybírám hospody známý, taková serevírka Gazela tuší, že v případě nesrovnalostí bych s ňou svinsky vyběh. Navíc chce pučit prachy, tak si dává majzla, hehe.

Jenom ještě včas vodejít.

"Hele, děvče, pamatuješ, jak jsem v sedm hodin říkal, že nikam nekvaltuju?"

"Mhum, no, jo, jinými slovy - jo."

"Tak vo půl jedenácté mě to tady už docela sere."

Su vodpornej. Ani jsem ji nenechal dorazit tu druhou sedmičku vajna. Abych si vylepšil kádrovej profil, když jsem viděl, v jakým je stavu, eště jsem ji úslužně vodvez dom. A dal si u nich eště jedno kafe a sám domů dorazil někdy v půl jedný. To se mi tak chtělo něco spisovat. Jo, zrovna.

Ale aby odčinila svoje hříchy, slíbila mi Poděska fantastickou věc - pozvala mne na jakejsi jejich firemní předvánoční mejdan. Vona si tam piánko spaří držku a já se jednak fest nažeru, což je ovšem zajímavější - budu mít příležitost poznat její excelentní kolegyně. O nich jsem již hodně slyšel. A za poslední dobu jsem naživo neviděl nikoho, koho by bavily rodinné seriály. Podám podrobný referát. To zas abych hříchy vůči deníčku trošku vodmazal já.

Středa, 01.12.2004 ... Divnej den a divní lidi ...

Beztak byl takovej divnej den, radš jsem na nic moc nešahal, abych eště něco nepomrvil. Spíš jsem tak vejral a snažil se přežít do večera bez vážnější úhony.

Mimo jiné jsem dostal nápad.

Svýho času jsem se zajímal, co tady lidi můžou tak hledat. Pak se tím začali mocně zabývat všelijací blblogéři, tak mne to přešlo. Ale po čase jsem se zase podíval a nestačil jsem se divit. Stručnej výtah:

• ivan vyskočil a jeho dílo
• site:egicz.cz spodní prádlo jäger
• praga v3s and užitečné zatížení
• sa 58
• hub tukan
• první použití bezpečnostních pásů
• sondy nebojte se účetnictví
• jebtišky
• pokoutník domácí
• mechanické košťátko
• uvaha na tema prislovi
• zajímavosti o pavoukovi pokoutník domácí
• cikáni a bílina
• vizír a bílina
• hospodář a vizír a bílina
• reklamace zlatých náušnic
• zajímavosti o tygrovy bílém
• žehlicí stanice
• lejzrova myš
• pijme kukle
• dědské stránky
• chorvatsko důchodky
• dej nám kyblík
• já chci palubní průvodčí
• egi
• on je fakt boží
• kulometčík
• mamrd
• soulož sestra a bratr
• srandovní chemické pokusy
• uříznutej kokot
• paměti gauče
• telefon bomber
• paklíče a šperháky
• práce s lupinkovou pilkou
• sádru berle
• jak se jmenuje psí potah ve hře járy cimrmana dobytí severního pólu čechem karlem němcem 5.dubna 1909?

Zvlášť ty návaznosti jsou někdy geniální. Už věřím naprosto všemu. V zásadě netuším, že bych byl býval o většině z těchto věcí psal.