Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Prosinec 2009

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Čtvrtek, 31.12.2009 ... Leica a Silvestr ...

Já bych se nejprve ještě vrátil ke včerejšku, schválně jsem si to nechal sem, ať to mám v uceleném balíčku.

Stavil jsem se ještě u Poděsky. Té totiž před časem (snad někdy v září?) umřel tatínek. A ona při dělání pořádku posbírala třeba po něm fotovybavení, dala do sólo bedničky, a ať prej si to vezmu. Prý jasně, je si vědomá toho, že kdyby to dala do bazáru (páč to nebyl žádný tuctový herberk), že by z toho vyrazila nějakou tu korunu jako příjemné vylepšení domácího rozpočtu. Jenomže to ona nechce. Ona to chce dát někomu, kdo z toho bude mít opravdickou a upřímnou radost. Třeba jako já.

Mno, v zásadě měla pravdu.

Takto mi tedy nabalila tři aparáty s měchem. Funkční. Jednu dvouokou zrcadlovku Yashica (Kefalín, prečo máte oný bazmek hen tuná na vajciach?), jednu jednookou Pentax, ten s několika objektivy. Jo, toho jsou bazary a aukce plné, nikdo to moc nekupuje. Občas se z rozmaru plácne přes kapsu sběratel. I tisícovka se tam mihne, ve výjimečných případech i dvě.

Ovšem až doma, když jsem to probíral podrobněji, sáhnul jsem po posledním pouzdru, které jsem už u Poděsky podle tvaru ohodnotil jako "hm, ňákej kinofilmovej kompakt, zkouknem později", ve kterém jsem po rozepnutí našel originální předválečnou Leicu !!

Tak z tohodle jsem si teprve sed na prdel.

Nejde ani tak o to, že takováhle hračka se prodává za 3-10 tisíc (tahle řekněme tak k těm pěti, za deset už jsou kusy ve špičkovém stavu, tahle je sice plně funkční, ale s markantními známkami běžného opotřebení, navíc je to relativně běžný kus z velké série). Hlavně ovšem - kdo z fotografů a vůbec nadšenců takovouhle hračku má, ten ji zkrátka nedá z ruky.

Kvůli tomu jsem málem nespal. A hned po ránu kolem poledního jsem radš Poděsce zavolal, jestli todlencto myslí vážně? Asi by mi přišlo nefér jí to neříct. Prej myslí. A údajně to i říkala, že je v tam někde zahrabaná nějaká Leica. Jsem možná zas neposlouchal. A právě tak to bylo myšleno - jestli já lapám po dechu ještě druhý den, tak to přesně takhle má bejt. Hmm.

Čili jsem ještě jednou poděkoval (mne má teď Poděska pěkně zavázanýho až zauzlovanýho) a šel hledat do šuplete kinofilm, kterej by tam ještě jeden měl bejt. No a tak mám Leicu IIIa z roku cca 1937 (přesně jsem to ještě nezjistil), pročež pro nejbližší dobu s sebou tahám foťáky už dva. A ještě po Poděsčiným tatínkovi expozimetr, pravda, trochu vyšeptanej, ale když se mu tam nastaví ISO 12, ukazuje přesně jak má bejt ISO 100 (kalibrováno podle digiťáku).

Leica IIIa, obrázek šlohnut ze stránky s podrobnějším popisem.

Takže jsme se sebrali s Ťapinkou, vzal jsem do kapsy tradiční kapesní digiťák a do žracáku Leicu a vyrazili jsme na silvestrovskou procházku - za Vranov, na Babí lom, Ťapinka že si sebéře cestou několik geopíčovin.

U geokačingu se dostanete na zajímavá místa, to se nedá upřít. Třeba jsem ani netušil, že u Vranova je seismická monitorovací stanice (a u ní pochopitelně geopíčovina). Vypadá to jak malá vodárnička, podle všeho pod tím je nějakej bunkr. V oplocené ohrádce, aby jim nikdo asi u toho nemoh skákat a rušit měření.

Hezky jsme se tam procourali mlhou a později až nad inverzí až do tmy.

Večer jsme se váleli doma a bylo nám líno.

To bysme teda ten letošek jakože měli.

Středa, 30.12.2009

Úterý, 29.12.2009

Těžké zranění - kapitán Pavel Zubíček špatně zalehl do střely svého bývalého spoluhráče Martina Hamrlíka (někteří tvrdili, že střílel Ivan Rachůnek), schytal ji přímo do obličeje a utrpěl tříštivou zlomeninu čelisti. Krajně nepříjemné - jak pro Zubíčka, tak pro Kometu. Ke konci zápasu přišla zpráva, že Pavel je už na operačním sále.

Tomáš "Divoch" Divíšek.

Ladislav Lubina.
Kometa poráží "Ševce" PSG Zlín 4:3. Více foto zde ...
(Ještě poznámka - nad ledem v Rondu je nová obrazová kostka.)

Pondělí, 28.12.2009

Neděle, 27.12.2009 ... Na Perníkhof, Vávro, na Perníkhof ...

Hokejový program extraligy pokračoval i mezi svátkama. A neboť jsem se už dva tejdny rekreoval, nazrál akorát tak čas jet se podívat "ven", tzn. na Perníkhof alias Pardubice.

Marťan už notnou dobu lobboval, že by chtěl taky na vejlet (jako vždy, když se může někam povozit), dále že se ke mně přidají z naší redakce Zajíc a Čé. A Zajda prý vezme ještě kamaráda. Jakéhosi Martina, prý bychom se měli i znát.

No richtik, já dycky říkám, že Brno je jedna velká dědina, není-li celá situace způsobena pouze mým seznamovacím obžerstvím. Zajíc praví, že vezme kamaráda, kterého bych mohl znát, načež přismýká na srazové parkoviště od šaliny maníka, bývalého příslušníka automobilní roty (zvané "blinkři") zabezpečovacího praporu Vojenské akademie. Já (a následně četař GaPa v záloze) mu tiskl jízdní rozkazy, na rotě byl s Pepou, mladším synem paní Božky z ouřadu Vystrkov, jako šedá eminence a pomocník výkonného praporčíka jim sloužil rotný Yankee v záloze. Fakt v piči todleto.

Cesta tam i zpět bez závad.

Do Perníkhofu je třeba poslat předem žádost o akreditaci, načež člobrd se objeví na seznamu, dostane visačku na krk, oproti záloze buzivestičku s jejich číselnou řadou, milé hostesky, jenom ta slavobrána scházela. Ale péče vcelku pěkná.

Kometa dostala na prdel 2:1, ovšem už po mnohem veselejší vítězné šňůře čtyř zápasů.

Vcelku vzato příjemný vejlet.

Pardubice. Možná ještě lepší než "Možný výskyt mlhy" u chladicích agregátů tepelné elektrárny Prunéřov.

Nechci se dotknout těch dvou klučinů z Ronda, ale místní zametačky se mi líbily o poznání víc. V pozadí Dominik Hašek.

Sasu Hovi po inkasované brance. Celkový výsledek 2:1 pro Pardubky, více foto zde ...

Sobota, 26.12.2009 ... Dnes a taky před čtrnácti dněma ...

Hej, hej, já jsem to zase celý nějak dovoslil ...

To je z toho, jak to plácám zpětně a od některejch dní nemám ani poznámku, fotím čtyřma kmenovejma foťákama (když započítám jenom digitální), rozstrkaný mám všechno do desítek a stovek adresářů. Pak si říkám, kde já mám toho chlapa s tou udicou? A kde jsem, kurva, vzal tu Billu? To zas patřilo k něčemu jinýmu ...

Dobře. Popořadě.

Co se stalo toho 26.12.? Odjeli Ťapouši. Zašli jsme na oběd do Pičérie u Kalvodů do Lelkovic (a kde mám odtam snímek? he? v piči někde), sedli na bus a mazali. Dál nevím.

Pak tady mám ještě zpětně vyčenichanou složku, která mi v časovém kontinuu chyběla.

Můžu vám napsat, co se dělo v nedělu třináctýho. Chcete? No, chcete nebo nechcete, mně je to relativně dost jedno ...

Neděle, 13.12.2009

Ťapinka s Vlastíkem mne vytáhli zase na geovycházku jako geokibice. Abych furt nehnil doma a necejtil se vodstrčenej. No, když jde vo kosu, klidně bych se možná radš cejtil doma vodstrčenej, než nevodstrčenej v takové Sibérii. Ale co už ...

Sešli jsme se na parkovišťu na Pryglu u Přístaviště a šli po levém břehu (tedy vpravo) na Sokál a dál směrem ku Veverské Bítýšce. Ťapinka si cestou "dokosila" píčoviny, které Chlastík už měl vysbírané. Celé to, proč mne s sebou smýkali, bylo někde u té Bítýšky. Stromořadí, jakási šílená pověst, přičemž ve skutečnosti nic moc složitého. Ve skutečnosti si na většinu přišli i sami, pokud nepočítám jednu stage, jak odpočítávali navzdory nápovědě jakési jiné křáky, přičemž já se pohroužil pod mostek a krabičku jim na první hrábnutí zpod traverzy vyloupnul. Sic jsem to mohl vydávat za olbřímí zásluhu, ve skutečnosti však šlo o vcelku trivialitu.

Velký puzzle skládaný na velkým kopci ve velkým mrazu v tom poté ještě figurovalo. A pak už finální pixla. Nepřišlo mi to tak "nadupané", aby kvůlivá tomu museli nebohého kibice vláčet desítky kilometrů.

V půlce cesty po tomtéž břehu směrem zpět jsem byl oddělen a poslán zpátky k autu, jelikož prý "už jsem se zase tvářil". No, popravdě, chvílema cestou tam jsem mrmlal, páč oni pořád někam letěj s vidinou píčovinové sklizně, pak se někde rejpou v hlíně, já tam spořádaně čekám a stojím jak kokot. Ale když já chcu jít pomaleji, pozorně se rozhlížet a kochat, občas zastavit a něco vyfotit, to maj hnedle zase naspěch. Ale nepřišlo mi, že bych protestoval nějak nad míru obvyklou. Hlavně taky psi už toho měli dost, to byl možná ten hlavní důvod.

S těma jsem došel na Přístaviště až za tmy. Vtipně jsem se přesunul do teď už celoročně otevřeného velkopohostinství Dra Loužičky na Kozí Horku (né, že by na Přístavišťu nebylo hospod tři prdele, ale přece nebudu chodit k cizejm), tam jsem upíjel thé a kafé a čekal. Za necelé dvě hodinky se Ťapinka s Plastíkem, kteří původně přešli lávku u Veveří, aby to pak brali skrz různé lesy a žleby až na Rakovec, vyloupli z roští, já dopil, zaplatil, vyzvedl je cestou a rozvezl po domovech.

Čili vzato kolem a kolem, byla to i vydařená výprava.

Pátek, 25.12.2009 ... Přijel cirkus ...

K nám přijeli Ťapouši.

Vánoce holt.

Přivezli nám dary - něco do domácnosti, zásobu pičfuků pro regiment na dobu déletrvajícího ozbrojeného konfliktu a především pak knihy. Mnoho a kvalitních. Když připočtu i ty asi tři, co jsem si před svátkama koupil sám, dělá ryzí výtěžek Vánoc pěkných pár tisíc stran. Bezva.

My jim samozřejmě zase na oplátku vnutili nějaké zbytečnosti ku jejich potěše a užitku.

Mimochodem - byste neřekli, jak je dneska těžké sehnat mobilní telefon pro mírně hůře vidícího (typu - já nemám blbý voči, já mám krátký ruce), leč technicky poměrně zdatného doochodce. Buď to má všecko písmo maličkatý, aby se hodně zbytečných informací vešlo. Nebo jsou to úplně laciné šajsdreky s hrůzostrašně mizerným ovládáním a funkcemi leda na hovno. A pak jsou ty echt "mobily pro seniory" - funkcí raději nula, jednořádkový displej, obrovská tlačítka, do kteréžto kategorie tatík ještě jaksi nespadá.

Našlo se. Jeden známý z přesně té stejné kategorie zrovna asi před tejdnem a půl přišel s tím, že tohle mu koupila žena nebo kdo. Rozumný kompromis: přijatelná cena, zvětšovací písmenka, základní věci (myšleno v dnešním slova smyslu) to umí, ovládání snesitelné.

Zpráva z února: tatík chodí po Plzni jak puberťák, na uších sluchátka, a poslouchá z telefonu rádio.

Čtvrtek, 24.12.2009 ... Štěěědréééj večír nástál ...

Klasický Štědrý den bez nějakých vážnějších výkyvů od tradic. Postavit strom, zajít na hřbitov ...

Tyhle ryby neměly by tělo míti samou kost ... a býti polosyrové ... a cukroví a pohoda a dárky a tak.

Třeba já dostal od Ťapinky tu knihu, pro niž jsem ji jmenovitě vyslal ("Seržant z Bratrstva neohrožených" od Dona Malarkeyho) a především pak velkolepý stříbrný řetízek (taktéž naordinováno), neboť ten starý vzal jaksi průběhem let zasvé.

Jinak asi fakt nic, co by mohlo stát za extra zmínku. Což je asi hlavní účel celé té vánoční kulišárny.

Středa, 23.12.2009

Nový maskot brněnské Komety a jeho první krůčky na ledě. Vybraný na základě návrhů a ankety diváků.
Nějak jsme nikde nepostřehli jeho jméno. Pročež mu ve fotoreportážích pracovně říkáme Kraken.

Předvánoční utkání Kometa-Slavia 2:1 (na snímku za Kometu Jiří Dopita a Václav Varaďa, v brance hostí Milan Hnilička).
Více foto zde ...

Úterý, 22.12.2009

Pondělí, 21.12.2009 ... Kokocábova matematika ...

Zaujala mne historka v novinách, kterak ministr Kokocáb přišel s "Koncepcí integrace Romů na léta 2010 až 2013".

Dobře. Tak to jako do roku 2013 budou už všichni Cikáni integrovaní? To by se ty tři roky daly eště vydržet.

Ovšem a co když ne?

Co s nima, když se je nepodaří integrovat? Internovat? Nebo dezintegrovat?

A co s takovejma ministrama, co nedokážou integrovat? Derivovat Kokocába? K čemu je pak takovej lulan? No ale nepředbíhejme, však se léta Páně 2013 uvidí ...

Oni pověstní "Špatně vyřezaní svatí".
V pondělí snad ještě před polednem je možná snesitelné projít přes ony jebnuté vánoční trhy v Brně (stejně praštěné jako ve Vídni, jenom škaredější a s hnusnější atmosférou). Když jsem tudy potřeboval projít dva tejdny zpátky před večerem, mohli mně čerti zebrat. A to jsem musel jenom tam a zpátky skrz náměstí ku holiči. Hnus.

Neděle, 20.12.2009 ... Traumatizující historka z dětství ...

Máti vždycky vzpomínala, jak, když jsem byl malej, mne v tom předvánočním fofru jednou popadla s sebou na nákupy, mj. pro kapra.

Prej jeden z jejích nejgeniálnějších nápadů v historii, v jejím podání se vší sebeironií řečeno. Osobně se domnívám, že to mnoha a mnoha dalšími dokázala hravě trumfnout a tuhle epizodu si prakticky nepamatuju, nebejt jejího líčení.

Nicméně, jak jsme tak štrádovali ulicí od masny, máti v hlavě kalkulovala ještě potřebné balíčky ořechů, kokosu, vanilkového cukru a podobných poživatin, přičemž ze síťovky jí vpodstatě odkapávala krev, zatímco já posmrkoval a nabíral při pohledu na tu stopu k breku. Nakonec mne napadlo, jestli, kdybysme kaprovi dali flastr (pro neznalé - náplast čili leukoplast), jestli by se nedal třeba vykurýrovat? Flastr a Acylpyrin byly v tu dobu podle mne stěžejní pilíře medicíny.

Už chápu, čemu se říká ta traumatizující historka pro haranta - slíbit mu vánoční pohodu a vzít ho na nákup, když vám pak chčije z kabele krev.

Sobota, 19.12.2009 ... Vídeň sněžná ...

Zajeli jsme na hromadnou výpravu do Vídně. Tedy původně to měla být výprava komornější, až jednočlenná. Posléze dvoučlenná, nakonec čtyřčlenná.

Já potřeboval se stavit za brůdrem, abychom jako spolek velkomajitelů realit vyřídili pro náš rodinný kartel nějaké papírování. To byla vhodná příležitost vzít s sebou pana Ilicze a s bráchem je navzájem představit, stylem: tohle je tvůj novej domácí a tohle je zas tvůj novej nájemník. Copak o to, správcem jakožto čestnou funkcí zůstávám já a budu Ilicze pro bratrův profit dřít z kůže i nadále. Nicméně se ještě nikdy neviděli, mohli by se tak pro srandu králikům poznat. Nutné to samozřejmě není, možná tak zdvořilé. Na což si naše famílije hrozně potrpí, haha. Prostě nám to přišlo v jakousi dobu jako docela přijatelnej nápad. To je celý.

Myšlénky se chytla ještě Gazela, neboť již předlouho slýchala o předvánoční Vídni, pročež zatoužila zajet se tam podívat. A Marťan, ten se vám taky nacpe všude. Jak se může vozit autem a na cestách pochlastávat "býr" (dlužno podotknout, že tady učinil výjimku a přešel na punč a kafe s rumem), to je jeho.

Nu což, auto to uveze.

Dalo se do sněžení. Ale jakýho.

Už cestou tam před náma uzavřeli vprostřed Vídně most, přes kterej jsem plánoval projet. Jo, vypadalo to na kolonu, možná nehoda. Před nás si stouplo policejní auto naštorc tak, že jsem zůstal trčet v křižovatce, policajt přišel, něco povídal a ukazoval rukou na sjezd dolů k tranzitní dálnici podél Dunaje. Asi to bylo i dobře, bejt tam o minutu dřív, zůstali bysme tam trčet. Ukázal dolů, jeli jsme dolů. Nemám dálniční známku, která je ve Vídni potřeba i na dálnici v centru města? A co mám asi tak dělat? Příslušník nařídil. Pche. Přejeli jsme o most dál a vyřešeno.

Nebyla ani nijaká extrémní zima, jenom ta vánice. V mžiku všechno kolem bílý. Zaparkoval jsem u jižního nádraží mimo placenou nebo rezidenční zónu, odtam je to nějaký čtyři zastávky k Opeře. Stačilo dojít do půlky zahrady u zámečku Belvedere, už jsme byli jak sněhuláci.

Čili to bylo kavárna, chvilku ven, kavárna, zase chvilku ven. Z myšlenky, že bysme se rozdělili na skupinky courající se indi-vindi, z toho už sešlo úplně.

Zahřáli jsme se a nakafovali v kavárně jedné, počkali na Petra u Opery, córli se štatlem, zakoupili (bo byl ten weihnachtssamstag a měli i v Rakousku otevřeno i v sobotu do podvečera, což tam jinak nebejvá až tak zvykem) tradičně několikero vybraných čajů v kvelbu páně Demmera, okrajově prošli vánoční trh (tedy prošli středem, ale jenom tak nenáročně a pouze na jeden punč a pak fofrem pali), zapadli do kavárny druhé. Bratr se jako vždy projevil jako okouzlující kavárenský společník, pročež Gazela s Marťanem a s Iliczem už vymejšlej, kterak se za ním zastavit eště v létě a dovézt mu řízky. Nepátrejte, tak to prostě je. Za domácí šnycl a pekáč buchet dokáže uspořádat po Vídni aj exkurs (ačkoli jinak je zmíněných komodit Vídeň plná, což ovšem, jak labužník uzná, nejni vono).

Sníh mezitím připadl v řádu desítek centimetrů.

Šalina od Opery k Südbahnhofu stávkovala. Nejedem, nejedem, sebrali nám Rusi mlejn. Tak popojet metrem kamsi na vnější okruh, odkud se dá na to nádraží dojet i příměstským vláčkem (resp. tam má zastávku), pokud člověk vyleze z metra správným východem. Když ne, je tam ještě jiná šalina linky, tuším, "O". V protisměru jich jelo asi pět. V našem maximálně malej sněžnej pluh na terénním osobáku. Zato i po refýži. Kdo nebyl dostatečně hbitej, byl shrnut do jízdní dráhy.

Cesta domů byla už úplnej masakr. Jednak z centra, kdy přes sníh nebylo vidět na směrovky (přes sníh, kterej padal, jakožto i přes ten na směrovkách navátej), cestu sice lze odhadnout, nicméně je potřeba v takové situaci jet alespoň tamtudy, kudy už v posledním půldni někdo jel. Což nebyla zdaleka každá ulice. A pěkně to klouzalo. Moc pěkně. Jízda nám zabrala přes čtyři hodiny, místy jsem se odvažoval jít i na sedmdesátku, přičemž jsem si tradičně připadal jako Širón, který všechny předjíždí. Kecám. Asi čtyři byli ještě rychlejší, ani ve škarpě nebo v bříze jsme je později nepotkali.

Jenom Ilicz, který tradičně cestou tam machroval, jak mne, pokud bych potřeboval, vystřídá, jaksi povážlivě zmlknul.

Pátek, 18.12.2009 ... Ulhanci by design ...

Celej tejden jsem se přesvědčoval, že bych měl něco udělat. Třeba pohnout tady s deníčkem, nějaký fotky zpracovat, cosi pouklízet. Celej tejden. Fakt. Celej tejden marně.

Tak ještě jsem se po ránu (PO ránu, tedy k polednímu) sebral, vykejval se do města, zašel k Šušňovi na oběd, zakoupil někde nějaký ten namyšlený či předem vyhlídnutý dar, vrátil se k Šušňovi na kafe ... no a pomalu se blížil večer.

Ostatně od toho Vánoce jsou, ne? Rozjímání, piánko, klídek. Všici intelektuálové o tom dneska moralizujou - netřeba se pořád honit jak chrt, komerce, stres, negativní faktory. Já nejsu intelektuál, já su jenom shnilé. A pak taky mám dovolenou. Plným názvem "dovolená na zotavenou". Tak se otavuju.

Dneska jsem kupříkladu navštívil knihkupectví. Vybral několik regálů knih, aj pro sebe něco přidal. A poznamenal si jeden kousek, že pro ten si pošlu Ťapinku, ať mi jej přinese pod stromeček. Aby se jí nezkrátily šlachy.

U pokladny tak postávám, nebudu zezadu osouložovat tu či toho přede mnou, držím si takový ten dištanc, kdy je zřejmé a patrné, že k frontě patřím, avšak nemusím předstojícímu funět pod šálu, ne? Naráz rychlý průlet ze třetí hodiny ... slečna s hranatýma brejlema, v ruce skripta právnické fuckulty, šup hezky přede mne.

"Ehm ... chm, chm ... to bylo jako co?"

"Jé, já jsem vás neviděla."

Oni tam snad na fuckultě mají lhaní i za domácí úkol? Já sice vypadám hubenej, ale v zimní bundě jsem i na šířku prostorově rozložitej, že by mne taková ohava metr sedmdesát dokázala v řadě čtyř lidí přehlídnout? To se mi ještě nestalo.

Jo, vidíte, právníci a jiní sedmilháři ...

Já dočista zapomněl na historku z minulého víkendu, konkrétně z 12.12., kdy jsem měl narozeniny. Zhruba tam, jak je u dne Ťapinka na fotce, kde se chumlá do kapuce, že holomráz, tak jak jsme to u kurtů i s psékama otočili, po sto metrech mi zvoní telefon.

Strejček Nimra s tím šimlem z Kadaně, právník.

"Už od rána si prozpěvuju píseň 'Šestatřicátníci, hoši jako květ'."

"Neke. Tak zazpívej."

"Což o to, já zpívám rád, ale před lidma můžu zpívat jenom v sebeobraně."

"Nemel a spusť."

Spustil. Dobře, druhej "zpívající právník" jako Jahelka z něj už asi nebude, tedy přinejmenším ne takovej, co by lidi houfně kupovali jeho nahrávky, poněvadž natolik společnost masochisty promořena není a k plašení špačků můžete použít CD i mnohem levnější - nepřehrávat, zavěsit.

Ale Nimru pěti slyšeti, ta vzpomínka mi zvedá náladu ještě mnoho a mnoho dní poté.

Čtvrtek, 17.12.2009

Todle už musí taky jednoho bavit.
To je skoro jak v Opatově u LunchCrowna, kde místní na zimu schovali svoje Schade Hundertzwanzig do stodol a přesedlali na bicykly.
Ovšem ti jezdili zásadně v noci, v černé bundě, vaťáku nebo hubertusu, bez světla, ožralí. Po středové (vodicí) čáře. Drn model stealth. To by moh bejt možná ten zadní. Měl jsem počkat do večera, až pojede zpátky.

Středa, 16.12.2009

Úterý, 15.12.2009 ... Panoptikum ...

To je furt taky s tyma hokejistama cosi ...

Už před nějakým čáskem jsem měl vážný hovor s Veronique ze sekretariátu. Chtěla fotit zase nově příchozí hráče - přestoupivší Václav Varaďa a Tomáš "Divoch" Divíšek, pak nový triumvirát trenérů (nového hlavního, nového pohlavního a starého pohlavního, tedy Jeřábek, Lubina, Trličík). A když jsme byli domluvení, na poslední chvíli mne odvolala, že do toho cos přišlo. Ale že "oni by měli čas ...". Musel jsem ji drobet umravnit - ne, ani v ouřední den dopoledne, ani o víkendu v hlubokou noc (před polednem na rozbruslení). Aniž bych chtěl hrát pana důležitýho (nebo se včíl tady nějak holedbat), na tom, kdy mají čas ONI v tuhle průserovou dobu jaksi nezáleží. Mistr světa sem, mistr světa tam.

Až teď jsme se konečně sešli, neboť já jsem měl dovolenou.

Zrovna včera jsem ještě laboroval s webovejma stránkama Komety. Někde jsem to odkoukal - zkusil jsem na ně poslat překladač Googlu: do polštiny. Já pro ni mám prostě jakousi slabost.

Rozumím tomu, když je "Přemysl Sedlák" přeložen jako "Przemysław Sedlak" nebo "David Ludvík" coby "David Ludwig". To dá rozum. I "Pavel Mojžíš" jakožto "Paul Moses" možná. Proč je "Jan Novák" přeložen stále ještě do polštiny (!!) jako "John Smith", to už se vstřebává hůř. Ale furt to jde. Z "Tomáše Protivného" interpretovaného alias "Tomas Denerwujące" jsem málem spad ze židle.

Ale hergot, proč je "Václav Varaďa" pořád po polski uváděnej jako "Václav London Calling"? Tak to mi fakt hlava nějak nevstřebává.

Ani podle jeho slov na výslovný dotaz prý nikdy v britském vysílání BBC pro Československo prý nepracoval. Zajímavé.

Ještě zajímavější je, že jak Varaďa při herním nasazení a ve výstroji dělá dojem jak starej věčně nasranej dědek, dyž si sundá ten blembák a nehoní se přitom po ledě, tak vypadá dočista jako můj spolužák ze základky Butrus. Což taky není žádná až taková výhra, ale eště se dá říct, že relativně sympaticky.

Ladislav Lubina, ten se zase ptal, jestli se ta fotka nedá v tom PhotoShopu nějak to, no, šak víte ... načež vydal takovej ten typickej zvuk z kreslených grotesek, evokující zeštíhlení. Hm. Nevíte, jak zní typickej zvuk z kreslených grotesek, evokující zeštíhlení? Zhruba takhle .... Ono to teda může evokovat ledacos, uznávám, ale on to doplnil výmluvným gestem rukou, jako by ze stran lisoval meloun. Zase ví, že se fotky zpracovávaj v PhotoShopu. Možná se doslechl o odretušovaných krvavých šrámech, částečně srovnaném nosu Pavla Zubíčka a několikerých uších zčásti přiražených k lebce. Nicméně ani PhotoShop na Lubinu není všemocnej. Hlavu jsem mu mírně pootočil, aby nevypadal jako ten Velký Šéf (nemyslím Kvakina z ouřadu, myslím toho z toho filmu). A spravil oko, protože jsem nevěděl, jestli s ním něco má ve skutečnosti, nebo jde o špatnej odlesk či chybu v souboru. Pročež má teď na portrétce lepší oko než ve skutečnosti.

Nejvíc moji práci zkritizoval Vladimír Jeřábek ... prej že: "Ukažte to? No, pěkný. Hmm. To jsem zase dopad. To jsou furt nějaký foťáky lepší a lepší, moderní, hypersuper digitální ... a já na těch fotkách mám furt míň a míň vlasů. To takhle na fotkách ze starýho dobrýho Flexaretu, tam jsem měl vlasů plnou hlavu." (a zubů plnou hubu, já vím. mám mu něco vysvětlovat?)

Prostě fakt mám těžkej úděl s nima, s krasavcama.

Pondělí, 14.12.2009

Neděle, 13.12.2009

Sobota, 12.12.2009

Pátek, 11.12.2009 ... Odjebať sa ztadialto ...

Už před notnou dobou Pyjavice píčovala, že nutno dovolenou dovybrati jest. Do konce roku. Převést lze maximálně tejden (tedy pět pracovních dní). Inu což? To já bych ostatně i docela rád.

Valím před sebou jak exkrementovál kuličku dovolené. Jaksi jsem měl za první kalendářní rok, co jsem nastoupil až v říjnu, tak asi tejden, ten jsem si stejně nestih vzít, další rok jsem umořil tenhle a spoustu náhradního volna. Jenže mi zbylo pětadvacet dní běžnýho nároku. A už to jelo.

Každej rok jsem to stáhl vo tejden. Asi třikrát po sobě. Pak byl nějakej průser a já byl zas už ve skluzu. Tuhle jsem si jednou pokusně napsal celou dovolenou, přičemž jsem chodil do práce. Jenom aby byla papírově vybraná. U tehdejší Tasemnice blahé paměti jsem si načárkoval takovou jakože účtenku a pak, když jsem si reálně bral volno, jsem ty čárky jenom škrtal. Kolem tehdejších Vánoc jsem si škrt poslední ... a tohoroční jsem měl zas celou na kontě. Letos na začátku roku i s letoškem mi to dělalo, tuším, nějakejch bratru 45 dní.

Píča, že prej vybrat, vybrat, vybrat. V listopadu, v největších sračkách s datovejma schránkama.

"Copak o to, pokud jde o mne, s největším nadšením. Já sem v tom prosinci nemusím. Není nijakou mojí obzvláštní touhou chodit v prosinci do práce."

"Cože? Kolik toho máte?"

"Měsíc. Plus mínus."

"Měsíc? Měsíc vám nedám."

"Pak si to asi těžko vyberu, že?"

"To vám to asi propadne."

Má smysl argumentovat zákoníkem práce? Já takovýhle kalibry používám nerad. Pročež jsem odvětil jen: "Jo jo, propadne. Chachá," a šel do prdele.

Nicméně ku výkonu jsem se vzepjal - sic mi zbyde sedm nebo osm dní a ať se piča třeba posere, ale co jsem mohl, to jsem dodělal, já mám vod včíl dovolenou, pročež děj se vůle Boží.

I rozeslal jsem drahým spolupracovníkům žoviální mail:

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
po následujících 12 pracovních dní čerpám dovolenou, pročež by se dalo říci, že, s trochou nadsázky, se na vás těším v příštím roce.
Asi chápete, že jako správný sociopat bych vám nepsal jen tak zbůhdarma, tedy tady mám důležité informace nebo pokyny ...

(Načež následovalo několik odstavců pokynů, příkazů, povelů a nakázání, co mají či nemají dělat resp. nedělat před Novým rokem a taky po něm).

Sbalil jsem fidlátka a několik v kanclu nasyslených vánočních darů, sebral se a šel do hajzlu s tím, že už je dost možná reálně fakt letos neuvidím.

Čtvrtek, 10.12.2009

Středa, 09.12.2009 ... Stěhujem s medvědem ...

A ještě na jednu inovaci přišla Pyjavice Džamila - jest mne třeba přestěhovat. Můj kutloch. Můj hadraplán. To ji zas ta pobóchaná právnička Irma navedla hned první den, kdy Pyjavici prováděla po budově a začínala zasouvat anální sondu. S velmi vysokou dávkou opatrnosti a s bezpečným odstupem ode dveří nakoukly ke mně do pracovny, přičemž Irma spustila litanie, že jsem tam uskřípnutej.

Dále v nedávné době byla vykousána paní Polohrubá, auditorka. Její místo bylo žádoucí pro Kvakinova kamarádíčka. Učitel, 50 let, svobodný, žijící s maminkou. Asi buzík, jak pravily kolegyně. Pročež Hrubka byla vyhodnocena jako nejslabší a dostala padáka. Jaksi vhodně zaobaleného. Rozhodně nikoli zlatého.

Džamila tedy naznala, že pro samotného auditora bude stačit můj kutloch, kdežto já dostanu Fiškuse, přičemž dosavadní auditorka Hrubka se rozvalovala v mnohem větší pracovně spolu s námi na patře. Ono na tom něco je a o tétéž rošádě se uvažovalo již jistého času. Tenkrát skončil na ouřadě Živnostenský Odpor, Harmony a Mrazivá Vášeň byly katapultovány pro omezené schopnosti na vyšší instituce. Tak nám bylo Tasemnicí navrhováno (tehdy já se Žufim, tuším, nebo možná ještě s Petardou), jestli se nechcem přestěhovat do toho většího. Auditorce že by, což je taky pravda, menší pracovna stačila. Obecně v téhle (větší) velikosti sedí buď vždycky dva, nebo jeden, ale takový, za kterým chodí celá procesí ovčanů. My byli tehdy shnilí a z našeho zakouřeného brlohu se nám prachhovno chtělo.

Tak teď to mám befelem. Paní Polohrubá ať si to ještě zobne a já ať su přes chodbu odstěhovanej, než přinde Fiškus s novým buz..., ehm, auditorem. Laťka bečí, že už si na to moje opiové doupě naproti svému kanclu zvykla, já budu mít zase společný dvouprostor s uřvanou Hejkalem. To abych si do práce trvale dislokoval střelecký sluchátka.

A že na to mám prej dva dny. Chachá.

Dva dny předem jsem rezignoval na většinu ostatní práce, ve finále jsem se stěhoval čtyři dny. Neboť bylo třeba smontovat regály a stěhovaný proviant důsledně probrat - se řekne, jakýsi blbý papíry, jenže v nich klidně může být nějaká licence k programu za x litrů. V chaosu jsem věděl alespoň přibližně, kde co mám volně loženého. A rád bych, aby to tak zůstalo i do budoucna.

Kdysi v úterý jsem byl zrovna rozložen od původní kanceláře přes chodbičku, část venku na chodbě, zpola obsazená i protější pracovna kolegyně Laťky. Všechny dveře dokořán, já si seděl na zemi a skládal si tam svoje síťové karty, paměťové moduly a pevné disky. Do komínků.

Shůry halas: "On se nám chlapec stěhuje, tak to my se musíme podívat, jak mu jde manuální práce, broučkovi." No jasně, Ťápina (neplést s Ťapinou), Budulínek a Simka ze Stavebního Ouřadu. Na oběd jdou, hovno na prácu maj, nasrat mě chcou.

"Mám na vás tak, do piči, náladu. Dite, kurva, do prdele," zvolal jsem mocným hlasem zpoza dvou rohů skrz dvoje dokořán otevřené dveře.

Aniž bych tedy věděl, že od výtahu se zároveň blíží Pyjavice s týmž úmyslem.

"Nessserrrte mě," zavrčel jsem ještě pro jistotu přesně ve chvíli, kdy se mi zastavily v té předsíňce - všechny čtyři.

Zajímavé, pochopily to všechny svorně a bez jediného hlesnutí se otočily a zase vypadly. Džamila možná mírně konsternovaně, zbylé tři proto, že neměly touhu pobývat v její blízkosti.

Ve středu dostěhováno.

Su moc zvědavej, jestli ještě někdy něco najdu.

Úterý, 08.12.2009

Pondělí, 07.12.2009

Definitivně čas zimní (serte na kalendář, prostě to tak je), čas čajů. Druhý z mých favorizovaných čajových hrnků, původem od brůdra z Esterajchu (hrnek z Esterajchu, brůdr původem z ČSSR).
Císař Franz Josef I. alias Starej Procházka (ten je na tom hrnku, né můj bratr).

Neděle, 06.12.2009

Nové trenérské duo Vladimír Jeřábek a Ladislav Lubina (+ druhý asistent Mojmír Trličík z minulé sestavy).
Výhra nad vysoko postaveným Třincem 4:2. A pak, že to nejde. Více foto zde ...

Sobota, 05.12.2009

Pátek, 04.12.2009 ... Kvakin píše do světa ...

Velkej Šéf Kvakin píše před Vánocema do ouředního obšťastníku občanům-sousedům zamyšlený úvodník.

On prý existuje jakýsi zvyk, to jsem taky doteď nevěděl, že na adventním věnci (představuju si takový kolečko z roští) se narazej čtyři svíčky a každou nedělu se jedna sfajruje. Že jako rozjímání, pyčo, rozjímání. Zajímavé. No, že jsem o tom neslyšel já, to ještě nic neznamená. Já byl začasté za ignoranta. Sice se tím, jako někteří, nepyšním, ale taky mi to nijak přeukrutně nevadí. Prostě to tak prý je.

Jakýsi kolo kolo jehličnatý, čtyři svíčky na něm. Berme jako dogma.

Všichni po nedělích ty svíčky zapalujou.

Jenom Kvakin přišel na inovaci.

Kvakin je zháší.

Čtvrtek, 03.12.2009 ... Šukáš?

Byl mi představen můj nový fiškus. Tedy nový kolega Martin, absolvent "Střední Školy Správců Sítě". Přivedla ho Pyjavice, bych se na něj podíval. Fiškus. Tak se říkalo jednomu takovému ještě pořád lepšímu podržtaškovi u EFXka (můj bývalý melouch neblahé paměti). Přesně tento výraz se mi vybavil.

"Co že to máš za tu školu?"

"Integrovaná střední škola ..."

"Nějaká blbšulka?"

"Né, to znamená jako soukromá ..."

Soukromé školičky. Pro blbé dětičky. Dyť to říkám. Na Lesné máme taky jednu "integrovanou" školu, přičemž to jsou myšáci. Miky-piky. No potěš.

"A co teda umíš?"

"Éééé ..."

"Tak cos dělal?"

"Éééé ..."

Zkusil jsem to konkrétněji. O polovině prý slyšel, tak čtvrtinu z té poloviny i viděl. Ukázali. Ve škole. Integrované. Někdy dokonce i v reálu.

"Tak jaks přišel, proboha, na to, že máš bejt informatik? Šukáš nekeho z jejich famílije?"

Chvíli lapal po dechu a polykal na prázdno a pak kníknul: "Nešukám."

Nevím, jestli z té famílije, nebo vůbec. Což je pro tento moment už irelevantní a vpodstatě na jednu úroveň postaveno. Dokud nebude chtít vyjebat se mnou ... Jestli má na mne chodit bonzovat, tak bude stačit tento rozhovor.

Prý jeho máti je kamarádka Pyjavice. Inu což, každá rodina má nějakou svoji třináctou komnatu a v každé je nějaký pokřivený charakter. Sice soukromě by to při pevných morálních zásadách mohlo diskvalifikovat celé pokolení do třetí větve, ale co už nařvu tady, ne? Pokud nepíchá nějaké ty její dcery s těma kobylíma hlavama a nepoleze mi taková pakáž do kanclu ...

Věc se má asi tak: jeho máti je kamarádka Pyjavice, navíc jsou taktéž z Kobylince (dokonce možná stejně jako Pyjavice z místní stranické buňky ODS). Oni jsou tam asi taková jedna velká rodina, známe tam to okolí, to je prolezlé incestním křížením. Několik exemplářů ze sousední vsi jsem měl možnost spatřit a bylo to docela zajímavé panoptikum. Možná jde jenom o prachy. Fiškus má o počítačích jakési mlhavé povědomí. Prý umí poskládat svépomocně běžné PC, neboť jeho nejvyšší a jediná praxe je prodej v elektro-velkokrámu, možná se i vyzná v posledních věcech na trhu. A snad možná umí třeba nakrimpovat konektor na síťový kabel. Tedy už to přinejmenším někdy viděl. Prý.

Na druhou stranu ... Na to, že je to kůň z Pyjavice stáje, dělá překvapivě dobrej dojem. Aspoň nelže nebo nedělá machra. Dokáže na férovku říct, že ví hovno, že to zná tak nějak zčásti teoreticky, k praxi se nikde pořádně nedostal. Že prostě zkusí zabrat a přece to musí jít. Vcelku můžu snad říct, že mám na lidi odhad relativně dobrej a kór moc se seknu sporadicky. A tenhle je fakt asi vemeno, ale má vlohy, jakýsi obecný povědomí, bude snaživej a přičinlivej - možná, že je to taky jediná jeho možnost, jakou kdy dostal. Nedělám si iluze, že by to od Pyjavice bylo z nějakých filantropických pohnutek, ale mohlo by mu to být ku prospěchu. Nebude mít za úkol mne za půl roku vyštípat a s tím bonzováním a drbama bych to taky neviděl tak tragicky.

Jo, a ... vzato kolem a kolem, taky jsem byl kdysi v téhle pozici. Taky jsem jezdil jako něčí stín a dvojče a okukoval. Pravda, základ jsem měl už asi hlubší, ale i tak. Spíš si to může dovolit soukromá firma, za nižší plat sebrat čičmundu z ulice a něco z něj uhňácat, ale třeba si ho vychovám k obrazu svému. Představa byla jiná, ale zase, domyšleno do důsledků, to mohlo bejt horší. Jak jsem říkal - existuje prachmizerná maličká teoretická možnost, že Pyjavice kamarádíček nebude úplná piča. A tenhle se do té drobné skulinky možná trefil. Vím, že ve slově "výpověď" se píše "ď" a ne "ť", ale asi si tuhle znalost ponechám ještě nějakou dobu v záloze.

Středa, 02.12.2009 ... Vejbor ...

Operace "Škatule, škatule" se dostala pomalu do finální fáze. Já zdědil půl bytu po máti. Na základě brůdrovy plné moci jsem se jeho jménem vzdal jeho dědictví ve svůj prospěch, čímž jsem si připsal i tu půlku od předsíně po komoru. Aby zase čtenář nenabyl mylného přesvědčení, že ojebali stařenku, ehm, tedy bratra Petra, jemu jsem mimo toto řízení, avšak pod laskavou (a patřičně tučně ohodnocenou) péčí stejného notora, přepsal byt svůj původní o dvě ulice vejš.

I s nájemníkem. S Iliczem. Dalo by se říct, že je tam takový "vytapěč" (přičemž tím nemyslím historku s pračkou a výplachem souseda Vyhlídky, nýbrž fakt, že Ilicz byt v rodinném portfoliu nemovitostí momentálně nadpočetný vytápí a udržuje v chátrání).

Pročež se ze mne, coby z pana domácího, stal pouhý zprostředkovatel a mluvčí pana domácího nového.

Nechal jsem si vystavit plnou moc univerzální "na fšechno" a několik dalších plnejch mocí dílčích.

Neb se měl zrovna konat pouliční "summit", stavil jsem se napřed s předstihem za těma vejborama. Ano, ti z toho šli málem do kolen. Samozřejmě si před každým takovým celoblokovým mejdanem aspoň formálně sjedou změny ve vlastnických právech, pročež je vlastník s udanou adresou v Rakousku (navíc jiného jména) drobet vykolejil.

Na vlastním plénu ve školní jídelně potom dnes moudře hovořil pouliční důvěrník Hugo takto: "... je třeba informacemi obeslat některé takříkajíc odloučené členy společenství. Jak jistě víte, někteří vlastníci pobývají jinde, ať již pracovně, nebo trvale. Někteří mají byty třeba jen na pronájmy. S nimi je též potřeba komunikovat a v některých případech si třeba vyžádat jejich korespondenční souhlas. A ti bydlí tady od blízkého okolí až třeba po Ostravu, ba dokonce už tady máme i jednoho člena z Rakouska ..."

Mi to nedalo, abych nepodal protest: "Rakósko si neberte do huby, to si můžete škrtnót, páč Rakósko je vzorně tady na značce ...," a vlídně jsem na Huga zamával hlasovacím lístkem.

Jako vždy se nedomluvily nové balkóny. A vypadá to, že nebudou, dokud nezhyne Bába Trpaslice, Dědek Zamykač a další asi tři delikventi z ulice. Možná by pomohlo, kdyby se jim pomohlo. Případně, kdyby se s nimi utrh balkón starý. Rezavý je to dost, plátek do pilky na železo ...

Já nevím proč, ale dycky, když vidím takhle večerně nebo ranně (to, uznávám, dost málokdy) nasvícenou tělocvičnu v boudě, vzpomenu si na povinnej nácvik Spartakiády. To byla taky pakáreň.

Úterý, 01.12.2009 ... Asi mu klademe špatné otázky ...

"Rohlíků?"

Klasická otázka v samoobsluze. Jdete si pro pytlik kafe, pišingr, patnáct deka kočičího blití a pár rohlajzů na zakousnutí k tomu. Pokladní namarkuje pytlik, voplatek, ten salát, vezme sáček s pečivem a zeptá se zkráceně: "Rohlíků?"

Chápu.

Pravda, zpravidla vím a umím odpovědět konkrétně. Občas připojím doušku typu: "Osm. Předpokládám." Někdy trochu udivím, páč rohlíky jen tak nahrábnu a musím se uchýlit k nenucenému nucení, aby si to přepočítala sama: "Nevím přesně, přišlo mi to tak akorát k té tlačence." Nebo už pak rovnou: "Vím já?"

Pamatuju, že nejvíc jsme při jakémsi hromadném nákupu udivili prodavačku (v obsluhovaném úseku) požadavkem na 23 rohlíků. Aniž by jí po tom něco bylo (jak ostatně sama naznala), to číslo jí prostě nešlo na rozum. Nechali jsme ji vydusit notnou dobu s její zvědavou dušičkou. Než jsme jí prozradili, že dvacet máme přinýst a každej z nás tří nakupujících si dá jeden teď k čemusi.

Jo, ale k tomu samoobsluhovému: "Rohlíků?"

Ale co je to, kurva, za otázku, když jdu kupovat JENOM rohlíky?