Tímdlenc zpátky na titulní stranu.

EGIHO DENÍK Červenec 2004

Archiválie a jiné relikviózní kecy ...

*** Nezapomeňte obzvláště při prázdninovejch cestách: Pozor, tohle jsou placené stránky !!! ***
(Více informací zde ...)

Pátek až neděle, 30.07. - 01.08.2004

Byli jsme v Plzni. U Ťapoušů. Rodinná návštěva. Samý žraní, povalování, v sobotu večer zajít s Joem40 do hospody a tak. Původně jsem měl cukání vzít si s sebou pracovní počítač a trochu zahejbat s těma fotkama, případně si šluknout z práce noutbuka a trochu zahejbat s těma fotkama, nebo aspoň využít Ťapouší počítač a trochu zahejbat s těma fotkama. Nakonec jsem na to hodil kakáč a furt doufám, že to dodělám následující tejden, co bude Ťapinka pryč, kdesi v lesi u Lanškrouna ošetřovat jakousi havěť. Největší událostí tedy bylo, že jsem si zřídil kuřácké odpočívadlo na dvoře a tam si četl a u toho bafal jak sádrovej ježek (latinsky echinus gypsus) a že se mi potvrdilo, že všichni Plzeňácí jsou divní. To teda né na tom dvoře, nýbrž v hospodách. Za dvě návštěvy dvou různých náleven jsem si dvakrát objednal nealko pivo a k tomu půllitr, z toho dvakrát mi přinesli nealko pivo a třetinku. Jakmile jsem se ohradil, že půllitr nemá u kalibrační rysky zpravidla napsáno 0,3, v tom prvním případě jsem zjednal nápravu. Vlastně i v tom druhým, sice se ten melírovanej buzik chvílu kroutil jak žoužel, že to nejde, nealko pívo je Radegast, zatímco voni jsou vlajková loď Prazdroje, nejde a nejde a pak jsem na něj zavrčel a von fofrem navalil půllitr vod Kozla. Kokotek. Nejde. Nemůžeš? Tedy neumíš. Vzpomněl jsem si u toho opětovně na film "Volný pád", jak tam ten Michael Douglas v roli Billa Fostera alias D-Fense stojí v jakýmsi tom Ňamňamburgeru a pikolíkovi stejně stupidního vzezření vysvětluje: "Ricku, slyšel jsi už někdy, že zákazník má vždycky pravdu? Well, tak jsem tady. Já jsem ten zákazník." Načež Rick furt nechápe a přiblble čumí, tedy D-Fens vytáhne z tašky automat a musí mu to vysvětlit důrazněji. Vida, už vím, co si v tejdnu pustím za film.

Do Plzňa a zpět jsme jeli autem. A nevzali jsme žádného stopaře.

Zní to divně, že? Proč o tom píšu? Nějakej důvod to asi mít bude. Taky nepíšu, že "tento pátek nejdu na diskotéku", jelikož žádnej pátek nejdu na diskotéku. Ani se nechlubím tím, že "zrovna dnes jsem si nemíchal brzdovou kapalinu do kafe". Jednoduše proto, že si nikdy nemíchám brzdovou kapalinu do kafe. Vysvětluju to dost názorně? Asi jako v Hlavě XXII ta epizoda, jak poručík Scheisskopf nechal vyvěsit na tabuli jednotky oznámení, kde se pravilo, že "tuto neděli se nekoná slavnostní přehlídka mužstva". Všichni měli rázem téma na přemejšlení, co je to za habaďůru, jelikož slavnostní přehlídka mužstva se nekonala žádnou neděli. Tak co mělo bejt na této tak význačného?

Abych to pomalu začal vysvětlovat, že jo? Normálně beru stopaře v množství větším než malém. Odedávna. Nějak extra si nevybírám, ke kvalifikaci postačuje, když stojí přiměřeně na svejch a neskáčou z něho paraziti viditelně z dálky několika set metrů. Sám jsem projel stopem takřka onoho pověstného světa onen známý kraj, dodneška, ač už né tak intenzívně, přece jen se příležitostně semo tamo stopem svezu. Tedy vlastně oplácím. Nebudu se teď tady ňahňat v historkách, čím vším jsem jel, jak jsem bral jednoho stopýše třikrát v rozmezí tejdne, nejdelší trasy a tak, to si nechám na někdy zas v záloze, až bude nuda nejvyšší, kdyžtak mi to připomeňte. Spíš jenom tím chci naznačit, že stopaře zkrátka vozím, kdykoli to jenom trochu jde. Si vzpomínám, jak se vždycky šéf Mlhoš čílil a měl malej kyblik, když jsme se o tom s ostatníma servisákama u "Kam se na nás hrabete?" bavili. To békal cosik o služebních vozidlech a nebezpečí a průšvihu a bla bla bla, beztak to vždycky skončilo kategorickým prohlášením, že vozidlo je pojištěný včetně všech míst pro spolujezdce, tak ať platí benzín, povinný bručení, údržbu, diety a takovou tu kosmetiku vokolo a do zbytku ať se nesere. Realizace je na nás a basta. Z té doby mám teda jeden rekord - šestnáct stopařů za cestu do Ostravy a zpátky.

Jenomže co se to vyrojilo tento víkend za ichtyly, to jsem eště nežral. Naložit stopýše lze relativně kdekoli. Kdo chce, zastaví, kdo nechce, zdůvodní. Jasně, někdy je to víc a někdy míň "košer", jasně, na dálnici bych mu teoreticky vůbec zastavovat neměl. Jenomže zas on tam, pako, nemá vlastně co trajdat. A nač už je tam ten odstavnej pruh? Vlastně tím odstraním nelegálního chodce z rychlostní komunikace, což by mělo bejt spíš plus. Dokonce mi kdosi líčil, jak to takhle vysvětloval náhodně se nachomejtnuvším fízlům - a taky mu dali za pravdu.

Tak proč? Proč mi celej víkend zní v uších písnička: "Tak si tam stůj, já dál tě klidně na krajnici nechám ..." nebo: "Důvěřivý stopař na nás mává, jen se projdi, chůze je moc zdravá ..."?

Dobrá, ty tři partičky na kraji Plzně, to jednoduše nešlo, to zrovna řídila Ťapinka a ta byla ráda, když se jí podařilo uvést vozidlo do chodu a následně vytáhnout rychlost na 40 km/h, to je snad těsně nad hranicí přestupku "obtěžování ostatních účastníků bezdůvodně pomalou jízdou". Po nájezdu na dálnici se jí podařilo vyšplhat až na neuvěřitelných 90-100 km/h, čehož se urputně držela až k Berounu, kde mi předala řízení. To bylo taky těsně nad limitem povolené rychlosti. Minimální povolené rychlosti. A měla dost co dělat sama se sebou.

Já při řízení viděl mávajících postaviček taky dost. Ovšem zásadně v místech:

- na nájezdu v zatáčce, kde není odstavný pruh (3x)
- uprostřed dálnice, u exitu, mezi nájezdem a sjezdem (2x)
- za zatáčkou vprostřed připojovacího pruhu (též několik)

Ani jeden člobrd na nějakým normálním místě. Jsou snad debilové nebo co? Znovu - rád zastavím a rád svezu. Zastavím na mostě, na zákazu zastavení, na dálnici. Relativně kdekoli. Ale nenechám se při tom zramovat já. Nebo aby kvůli mně někdo napral do druhýho či do svodidel. A nebudu riskovat, že zašlajfuju vo kus dál, kde už je to možný, zatroubím na stopaře, tento se ke mně vydá a projíždějící kamión z něj udělá červenou horizontální zebru.

Kdo chcete popovézt, přečtěte si laskavě tento stručnej návod, kde máte snad dostatečně jasně řečeno, kdy, kde, co a jak.

He he, příští tejden máme jet s Robem na Slovensko. Tam, jak jsme loni tak děsně zmokli. Na východní Slovensko, abych byl přesnej. Pro sichr jsou tam prej povodně už teď.

Mimochodem, ten Pepé měl to těleso v noze prej fakt dřevěný.

Čtvrtek, 29.07.2004

Jsem měl strach, abych ráno nezaspal, když jsem slíbil babici z cizího ouřadu pomoc. Stejnej strach měli asi i zdejší zavšivení kosiči trávy. Co je to za blbý nápady, kosit trávu za panelákem v sedm ráno? Pročež když mi babic dle pokynu o půl osmé pro sichr volala, už jsem dávno byl vzhůru, lemtal ranní kávičku a dumal, kterým autobusem na ten Vystrkov pojedu. Nakonec jsem se našňup a šel si do garáže pro Všiváčka. Prozíravej tah.

Dojel jsem, viděl jsem. Nářez. Takovej ouřad, to jsem ještě nežral. Taková chajda drnová, prostá chýše, inu, zkrátka fakt Vystrkov. Babice se ukázala jako velmi milá babice, příjemná to paní N., furt se vomlouvala, pěla na mne ódy a dělá dobrý kafe. Von ten Vystrkov má asi čtyřicetkrát míň obyvatel, než má na starost náš domovskej ouřad, pročež má taktéž zhruba čtyřicetkrát míň zaměstnanců. Tedy jednoho. Jednu. Tu onu. Paní N. má úžasně kumulovanou funkci, když třeba potřebuje jakejsi oficiální papír, jakožto sekretářka si ho napíše, coby tajemnice si ho podepíše a pak se přepne do režimu matriky a ověří si svůj podpis, čímž získá napsanou, parafovanou a ověřenou listinu. K tomu všemu má jeden počítač. Jéje, to by se mi líbilo, takovej džob. K dovršení všeho tam jezděj ostatní, takový ty odbornější složky, jak komedoši, zajišťujou jim to odjinud, zkrátka na Vystrkově se neříká "přijel cirkus", nýbrž "přijel stavební ouřad". Grandiózní.

Navíc ji napadlo, že když jsem tak šikovnej a vochotnej a eště za nima jezdím vlastním autem, mohli by mi něco i zaplatit. No jestli jsem to neříkal? Jo, to mi taky přijde jako dobrej nápad. Budu se tam muset stavit eště příští tejden.

Pak už zpátky do práce a samá nuda až do brzkého podvečera, kdy jsem šel s KamSeNaNásHrabeťákama do hospody, což taky jaksi postrádalo šmrnc. Paní oučetní se ani nenaprala a nebrblala, též Klustej Vašek přišel trapně střízlivej, za celou dobu stihl vypít maximálně takovejch deset piv, čili při jeho postavě byl furt trapně střízlivej a Péťa Hromádkojc, kterej to celý spískal, ten se vymluvil a nedorazil vůbec. To beztak okoukal ode mne, sezvat všechny lidi do hospody a pak jít jinam. Když to dělám já, přijde mi to jako dobrej trik, od něj to byla sprosťárna a netaktnost. Tak. Zkrátka dneska takový slušňácký posezeníčko, na druhou stranu musím ovšem uznat, že něco takovýho jsem za těch asi devět let od této partyje eště nežral.

Vyzvedla si mne tam Ťapinka a stavili jsme se ještě u máti, spravit jí tiskárnu a telefon. Inkoustová tiskárna netiskla z prostého důvodu, že neměla inkoust, kteroužto závadu překvapivě diagnostikovala i moje máma, telefon netelefonoval z neznámých příčin. Z máti neznámých příčin. Vždyť ona tam ještě tak hezky povytáhla dráty, aby za nima nebyl prach a byl k nim přístup. Vysvětlil jsem jí, že jestliže povytáhneme drát ze zásuvky, telefon zkrátka telefonovat nebude. Neobstojí ani argument, že se jedná o bezdrátový telefon. Ten šlauch do té krabičky jednoduše vést musí. Od toho je to vodič. Pevná linka. Dráty musej vést odněkud někam, to dá rozum, jak visí jeden konec v luftě, znamená to v drtivé většině případů zdroj problému. Co to tady vokecávám? Sehnul jsem se za skříňku, strčil koncovku do díry a telefon, jémine, telefonoval. Zajímavé, což?

A jdu s psama a chrápat, jelikož mne zítra čeká tuze moc úkolů.

Středa, 28.07.2004

Všichni po mně touží, všichni o mne mají zájem, všichni mě chtějí. A všichni mě tím pěkně serou, protože si všichni vyvzpomněli hezky v jeden čas. Tukani.

Přijdu si hezky ráno do práce, kolem půl desáté, a už po mně je žádán výkon. Hnus.

Hejkal, mzdová oučetní, ta prahne po jakémsi výkazu pro jakousi statistiku. Nevím o tom ani onoho pověstného zbla. Jenže vysvětlujte jí to. Když já (dle jejich mylného úsudku) těm počítačům tak rozumím. Sledování mzdových nákladů pracovníků ve státní správě. Pičovina. Byrokracie. Máme počítače, pročež je nutno z nich vypáčit kési informace, ty pak ručně přepsat jinam, zkontrolovat, opravit. Přepsat znovu. A tak furt dokola. Ministerstvo. Výstupy jsou standardizované. Čili z každýho dílčího programu leze něco úplně jiného. Tak já jí vždycky někde kliknu myší, vytisknu jí padesát stránek chyb a ať si hraje. Na to, že se tím nikdo nebude nikdy zabývat, docela monstrózní zábava.

Velkej Šéf Kvakin se zhlídl v e-podpisu. Další taková kulišárna. Chápu, nesmírný přínos pro vobčana, už nebude muset korespondovat stylem:

"Váženej vobčane, dite do prdele. Kvakin."

To si do mailu podle kodexu jednání státních ouředníků nemůže dovolit. Teď by měl psát:

"Váženej vobčane, dite do prdele. Kvakin. Digitální podpis."

Nikde to zatím pořádně nefunguje a s nehoráznejma cenama "První (a jediné) Certifikační Autority" se na to vobčani můžou taky pěkně krajc vajc, ale jest to tak, digitální věk na krku, Kvakin potřebuje e-podpis. Na to se rozjela jakási monstrakce, jezdí po republice jacísi komedoši a vystavujou e-podpisový certifikáty Velkejm Šéfům. Že dodneška neuměj používat ani blbej M$ Otlak Exprase, to tomu na kráse neubere.

Kvakin ke získání certifikátu potřebuje pochopitelně moji pomoc. Dlužno podotknout, že na stránkách MICR a ICA je na to podrobný návod i pro začínajícího uživatele. Mno, dobrá, pro mírně pokročilého uživatele. Ani ne tak mírně. Fajn, i já jsem se u toho zapotil.

A co teprv ostatní? O tom shodou okolností něco vím. Volala mi jakási babice z jinýho takovýho ouřadu, eště srandovnějšího, než je ten náš. A lkala. Jejich Velkej Šéf též zatoužil po e-podpisu. Kurva, kdyby se tak dali nahradit rovnou počítačem. Né, že by to nešlo. On na takovejchdle ouřadech je Velkej Šéf něco jako chytřejší kopírka, z jedné strany strkáte papíry, z druhé padaj podepsaný, jenom musí inteligentně vědět, kam ten podpis plácnout. Ale vysvětlujte jim to. Oni si myslí, že když se prolhali do přízně voličů v daném prdelákově až na nejvyšší místo, že taky budou něco řídit, hehe. Z toho důvodu je nutno jim občas vyjít vstříc a ponechat jim tuto iluzi, neboť jináč by se začli do všeho srát a to by bylo jenom ke škodě. Dobrá, babic má problém, oni tam nemaj ani vlastního vypočítavýho technika a z těch návodů, podle kterejch to šlo i mně jak tomu pověstnýmu psovi ta pověstná pastva, ona je dle nich úplně v řititi. Požádala o pomoc Magorát, Odpor Městské Informatiky, těch je tam asi pětatřicet, takovej dobrej socialismus, tak jestli by jí jako někdo nepomoh? Neporadil? A co se stalo? Poradili jí. Poradili jí: "Hele, brnknite si na támhleten ouřad Egimu, ten je na to machr, ten už to dělal, ten tomu rozumí." Až zjistím, kterýmu tomu všivákovi se to dovolala, a co to bylo za hajzla, kterej jí todle nakukal, je mrtvej už dopředu.

Jenže bába mi bečí do telefonu, až to ve sluchátku šplouše, co mám dělat? V rámci dobrejch vztahů jsem jí nakukal, ať mne ráno vzbudí, že se jí na to stavím mrknout. Třeba z nich vyrazím nějaký prachy. Není nad to, když něco děláte a zároveň vás platí dvě až tři firmy.

Původně jsem měl v plánu půjčit si ouřadový auto a otočit se tam ještě dneska, moh bych se zdejchnout a skáknout si za SikoZ, kámoškou, na kafe, který mi už notnou dobu slibuje. Jenže ...

Jenže to zas hráblo Kvakinovi, že to svoje chce vyřídit eště dneska.

Pak zas vod EFXka, untršéf Béďa, ten tuze akutně potřeboval připojit novej úžasnej obráběcí stroj, úžasných obrobků zdroj. Taky se to zajisté dozvěděl dneska, to tak bejvá, když kupujete na zakázku obráběcí stroj za několik melounů, že vám ho dovezou za dvě hodiny. Tůdle. Štěstí v neštěstí - untršéf Béďa výjimečně věděl, co chce. Chce připojit stroj do sítě. Šéf Bóďa, známý to mekota, tam vůbec nebyl. Zato se tam motal ten třetí matlák, óbršéf Boss, nadechoval se k jakémusi proslovu, povedlo se mi ho típnout jak vajgla hned po pozdravu a zdejchnout se před ním. Uf. To by bylo zas na dvě hodiny, takhle jsem byl za dvacet minut v čudu. Kouk jsem, přehodil dva šlauchy v rozvaděči. Pravil Béďovi, ať si zajde koupit propojovací kabel, jak má vypadat, kam má strčit jeden konec a kam druhej. A kdyby na tom něco nefungovalo, ať to zase vytáhne, uváže si na tom smyčku a rovnou se voběsí, jelikož já toho mám právě tak dost a jdu do hospody.

Do hospody. To taky nejni tak úplně přesné. Zas si vyvzpomněl Fanda z pičérie, že by cosik potřeboval. Chm, taky platící zákazník, mrzuté. Ale proved jsem bleskovou kombinaci, Zuzu aka SikoZku zatáhnu to pičérky, to tak akorát předtím stihnu tam ten počítač dát do rychtiku.

Přijdu do pizzerie, pozdravím. Dostanu čtyři odpovědi. Zajímavé. Zdraví mne barmanka, to bych pochopil. U vedlejšího stolu klábosí sám Franta s manžetkou, to je taky ještě normální. Ale kde se tam vzala Blanche alias Tleskačka, to už je mimo moje chápání. Sedí, tlemí se a cpe si do krku pizzu. S přítulem. Oba si cpou pizzu do krku. Každej do svýho teda. Kupodivu na pizzerii činost vcelku typická.

Udělal jsem, co jsem potřeboval, trochu jsem se u toho ušpinil. Ale jenom krapet. U EFXka maj všude černej grafit, tady zas bílou mouku, to jsou pracoviště, to by jeden zhebnul.

Sed jsem si ke stolu, počkal na Zuzanu. Přišla. Barmanka nám přinesla jídelní lístky a mně peníze. Dali jsme si něco k jídlu a k pití.

Odešla z hospody Blanche. Přišel Miminko od "Kam se na nás hrabete?" s přítulkyní Alénkou. Co na tom, že s těma máme jít do hospody zase zejtra? Já je musím potkat i dnes.

Teď tak přemejšlím, co kdybych se chtěl někde takhle zašít třeba s milenkou? Lákavá myšlenka. Leč utopická. Při mém kvantu známých a jejich zálibě ve žrádle a zevlování po hospodách je to vcelku nerealizovatelná věc.

Dojedli jsme, dopili, probrali, co jsme potřebovali. Já jsem svlečně serevírce zase pozvracel ty peníze a šli jsme. SikoZ šla chrápat pod průhlednou záminkou, že ráno vstává.

Pro zbytek večera jsem tedy už musel jenom:

• Odnést Pepému a Marťanovi fotky z vody.
• Vyzvednout si tam Ťapinku, která tam s nima už notnou dobu skrz moje zpoždění nasávala.
• Ťapince vysvětlit, kde jsem tak dlouho, jak je možný, že chodím s cízíma ženskýma do pizzérie, ještě k tomu na pizzu, navíc bez ní a proč su, kurva, od toho na zádech bílej.

No jo. Fajn den.

Úterý, 27.07.2004

Zaspal jsem. Zaspal jsem ráno do práce. To by nebylo nic až tak divného. Beztak mi volali jenom dva kolegové, oba v soukromé záležitosti. Moh jsem si dneska vymyslet i zdůvodnění - vypnuli nám v noci proud. Nejen, že mi to přerušilo stahování několika downloadů na počítači, ale též mi to zresetovalo budíka. Chápu, jako výmluva dost chabé, když další tři budíky jsou na nepřetržitém napájení nezávislé. Na výmluvy jsem se vykašlal a nikomu nic neříkal. A vida, mazaně účinné.

Hoši z JME se s tím vůbec neserou. Ťapinku zase popad amok a počala vysávat, nikoli výjimečně mne nebo mé finanční zdroje, prachy, nýbrž prach prostý, na koberci našlapaný. Při tom jí vyletěly pojistky několikrát, až se nažhavily či co a vyrazily jistič na chodbě. A úúúž volala: "Šmankoté, pomóc, přijď brzo, já tu sedím potmě." To bylo kolem poledne. Po trošce úsilí se mi ji podařilo telefonicky nanavigovat ke skříňce s jističi, vysvětlit, jak se skříňka otvírá, kterej potvorák to je a co se s ním má dělat. Zúročení zkušeností nabytých technickou podporou.

Přesto jsem se vydal domů relativně brzo, zjistit rozsah škod, co zase napáchala. Ano, luxování je nanejvýš škodlivá a destruktivní činnost. K mému nemalému úžasu toho nebylo mnoho (škod, nikoli vyluxovaného). Vlastně nic. Vida, jaký jsem skvělý telefonický poradce.

Mohl jsem se tudíž na chvíli natáhnout a dát šlofíka, než bude večeře.

Ťap pravila, že zajisté mám málo železa, že o tom zrovna diskutovali na Ženě-in, a z tohoto důvodu mi předhodila játrovej špíz, v játrech je údajně (jestli to nejni jak se špenátem) železa habaděj. Ano, v kombinaci s játrovou paštikou ke svačině a játrovou omáčkou k obědu mám železa tolik, že můžu flusat rýsováčky.

S doplněným železem jsem si šel po jídle na chvíli schrupnout.

A zaspal jsem. Zaspal jsem večer do hospody.

To bude tou prací. Asi bych si zasloužil dovolenou.

Mimochodem, Ťapinka se vytáhla s velmi realistickým popisem Vltavské expedice a Bobeš už má napsanej druhej den Polska.

Pondělí, 26.07.2004

Pepému vyřezali těleso. Nikoli třeba ze dřeva, že by mu vyřezali těleso, třeba jako model do geometrie, jak je známe ze základní školy. Pepému vyřezali těleso z těla, přesněji cizí těleso z vlastního těla. Dočista cizí těleso z Pepého vlastního těla. Tak je to správně. Těleso dlelo v těle, a to tak, že dost dlouho, skoro tejden, od naší skvělé výpravy na vodu. Načez počlo se tlačit ven. Už vím, čemu se říká "nechat to vyhnít". Ale to bych předbíhal vlastní vyprávění o vodě a tamějších slastech a strastech a jiných zhovadilostech. Jasně, těleso do těla, stále naše staré známé cizí těleso do Pepého vlastního těla se může dostat různými způsoby. Kupříkladu jej může Pepé pozřít. V mnoha případech lze toto konání považovat za slast, když třeba v opici zhltne šutr a blaženě se tlemí, že dostal bonbón. Strast nastává po vystřízlivění. Ač toto je v Pepého případě velmi pravděpodobná varianta, nebylo tomu tak. Další možností, jak cizí těleso získat a do vlastního těla umístit, je zabodnutí, zadření a jiné veselé styly dobývání cizích těles z okolí a jejich ukrývání ve svých útrobách. To pak obvykle strastí počíná, strastí pokračuje a strastí také končí.

Takhle mi to bylo vyjeveno dnes, kdy jsem byl po dosti dlouhé době v práci. Nejen, že jsem byl nucen pracovat a žehlit všechny přehmaty, jež mí milovaní uživatelé - státní úředníci stihli za tejden napáchat, ještě tohle k tomu. Zrovna jsem se vyhroužil zpod stolu. "Vyhroužil", krásné slovo. To jsem právě vymyslel. Je to opak k "pohroužil". Pod stůl jsem se pohroužil hned po zběžné kontrole funkčnosti systémů, poněvadž jsem při této zjistil, že jeden ze systémů má funkčnost sníženou, anžto se mi po dobu mé nepřítomnosti zapek. Toť ten důvod, pro nějž jsem se hroužil. Popadl jsem trafopájku, cín a kalafunu, pár náhradních součástek a s tím vším herberkem si zalezl pod stůl. To má hned několik výhod a důvodů. Předně pod stolem dlel onen upečený počítač. Pravda, též jsem ho mohl vytáhnout ven, leč ničeho bych tím nezískal. Na zemi bych pracoval tak jako tak, protože všechny horizontální plochy jsou beze zbytku zaskládány bordelem. Za druhé jsme pod stolem ukryt před zraky zbloudilých kolegů, kteří se mi nemohou dovolat, jelikož jsem si vtipně nechal telefon přesměrovaný kamsi do Tramtárie, pokud by tedy se vydali mne proti všem svým zvykům a obavám hledat. Přijdou, já pod stolem. Pomyslí si: "Ejhle, odešel, zapomněl pouze zamknout, proto nám taky nebere telefon," a zase táhnou, odkud přišmatlali. A konečně su neskutečně shnilej, to radš se pod ten stůl pohroužím, než bych musel s čímkoli hýbat tam a následně pak zase zpátky. Ležel jsem tedy asi hodinu pod stolem a rejpal se v uvařeným počítači. Opravil. Kupodivu.

Právě jsem toho měl akorát tak dost a zrovna jsem se vyhroužil, jak jsem už předeslal. Bylo jedenáct hodin. Na to jsem se nemusel vyhružovat, to jsem věděl i pod stolem, jelikož mám své skvělé nové hodinky, o těch jsem už taky psal. Prostě se to tak přihodilo. Vylezu a vono jedenáct. Tři hodiny práce, to by na rozjezd po dovolené mohlo stačit. Mám jiné plány, jak trávit pracovní dobu. Dneska se mi zamanulo přihlásit se do videopůjčovny. A právě tím jsem se hodlal zabývat, když zvoní telefon, mobilní, nepřesměrovaný, po přijetí hovoru na mne z něj hovoří Pepé. Chce se mi pochlubit tím tělesem. Co ho už nemá. Nechal si těleso vyřezat z těla, cizí těleso ze svého těla, dohopkal do hospody vedle našeho ouřadu lemtat anestetika a vábil mne, ať se přijdu podívat, jak už žádného tělesa v těle nemá. Vida, já se támhle dušoval, že těleso nebylo ze dřeva a to se vlastně vůbec neví. Ono možná bylo. Ale dost pravděpodobně nebylo. Prý se Pepé u převazu zeptá.

No jo, Pepé na vodě utrpěl úraz, když už jsem to nakous. Ale neděste se, žádné velké drama, trocha řezání, nic moc horečka, ani ta otrava nebyla nijak extra silná. Zbylých šest a půl osob i všichni tři psi vyvázli víceméně (někteří více, někteří méně) bez zranění, nepočítám-li drobné modřiny velikosti od mexického půldolaru po střední lázeňskou oplatku či odřeniny povrchové, tedy ani ne na kost. Dokonce i já musel v práci na svoje dotlučené nohy (vzpomínka na jez v Herbertově) zřetelně poukázat, jinak by si jich nikdo ani nevšiml. Takže bilance veskrze kladná.

Což mi připomnělo - pánové Chocho s Howadoorem pějí hanlivé ódy na kempy, obzvláště pak vodácké. Prý vodáci chlastají a pak vyřvávají s kytarou zachumlaní do celty či co. Mohu zodpovědně prohlásit, že to není dočista žádná pravda. Naopak, takoví vodáci jako Pepé, Bača nebo Jola sic chlastají, vyřvávají s kytarou a Bača s Jolou i bez kytary, vlastně i bez chlastání, zjednodušeně furt, avšak do žádné celty se nechumlají, jelikož jsou to vodáci dnem i nocí. Pročež sobě zakoupili úžasné stany ve slevové akci hypersupermegagigamarketu Tesco, ve dne se máchají v řece a v noci po bouřce mají kvalitní bazének. Tesco stany mají velmi nepropustné podlážky, voda, která tam za deště volně nateče, ta tam taky zůstane. Toliko, co se celty týče.

Jinak vodácké kempy mohou sloužit jako velmi kvalitní výzkumné zařízení zhoubného vlivu sportu na zdravotní stav populace. Vezměte si modelovou řeku, třeba takovou Vltavu. Pod Lipnem, ve Vyšším Brodě, se sejde parta vodáků, zdravých, plných optimismu a elánu. Vydají se na plavbu. Lze ty stejné skupinky při běžné cestovní rychlosti pozorovat podél celého toku. Kemp od kempu přibývá postav zádumčivých, se zdrchanými výrazy, zafačované končetiny, brčálově zeleným Novikovem zapatlané odřeniny, sádry, berle, snad jenom kriplkáru jsem nikde neviděl. A pak, že jsou kempy neužitečné. Pche.

Zpět tedy do pracovního dne. Místo do videopůjčovny jsem šel do hospody obdivovat Pepého zhnisanou a rozřezanou končetinu. Aspoň jsem si tam dal rovnou oběd, čímž jsem získal čas, náskok, abych si mohl následně naplánovat další pochůzku a s registrací do půjčovny ji spojit. I tak lze. A i tak jsem udělal. Zajímavé, dodnes jsem měl videopůjčovny za mrzká doupata plná slizké pornografie a neméně ohavných filmů z produkce české kinematografie. Z tohoto důvodu jsem byl mile překvapen, když jsem na jejich webu nalezl kupříkladu snímky "Butch Cassidy a Sundance Kid" nebo "Brutální Nikita" - ta původní, od žabožroutů, nikoli hnusný americký rymejk. Zapsal jsem se jako nový zákazník, tyto sobě zapůjčil, proklepal se zbytkem pracovního dne a večer čučel. Taky dobrý.

Neděle, 25.07.2004

Regenerujem se z dovolené a lížeme si rány. Sepsal jsem jenom význačné citáty, ty, které by si zasloužily do kamene vytesat, tak, jak jsme je zaznamenali na papír poslední den v hospodě.

Dal jsem si závazek - nejdřív dopíšu Malbork, pak teprve se vrhnu na Vltavu, abych neměl resty. A beztak sebou budu muset hodit, jelikož pak ještě mám dodělat Slovenskej Ráj z loňska, anžto tam za chvíli jedem zas. Ach jo.

Ale aby se neřeklo, napral jsem fofrem na web aspoň prozatímní fotogalerii, pokud to někomu něco řekne, později k tomu dopíšu vylíčení ...

Pondělí - Sobota, 19.-24.07.2004 - Vodácká výprava na Vltavu ...

Zlatá slova:

"Když já jsem se nechala unést romantikou ..." - Ťapinčino zdůvodnění nárazu do jediného šutru na několika kilometrech.

"Už umím držet směr ..." - Roman zabořený pod úhlem 30 stupňů do břehu, máchaje pádlem půl metru nad vodou.

Tři lodě v soulodí, vzadu Bača na singlu uvázanej ve vlečňáku na koňadře.
"Budou peřeje, Egi, co ti dělá Bača na špagátě?"
"Sedí v lodi, rozšroubovává barel a tahá suchý prádlo, asi mu to přijde jako nejvhodnější moment."

Rob pod šlajsnou: "Kde máš cigára?"
Bača: "Kde by? V kapse u košile, jako vždycky ..."
...
O pět minut později Bača: "To mě nasralo nejvíc, že mi uplavaly ty dusivky ..."
Egi: "A jo, to byly tvoje, ty Marsky, co pluly kolem?"

Ťapinka: "Bacha!! Šutry nalevo!!"
Jola: "Ticho, pes spí ..."

Rob: "Proč to, kurva, votáčíš, tu loď?"
Bača: "Já pádluju do foroty ..."

Rob na Pepého adresu: "Že nevidí, to by až tak nevadilo. Že neslyší, to je blbý. Ale že nepádluje, to mě fakt sere."

Roman pod šlajsnou poté, co chytli mocnou sprchu od zpětné vlny: "To jsme se už klidně mohli cvaknout, beztak su celej mokrej ..."
Rob po následném obrácení lodi bruchom hore při přistání: "Tak. Teď seš teprve mokrej ..."

Ťapinka při vzpomínce na první jez a šlajsnu: "Trošku jsem se bála, jaký to bude, pak jsem uviděla před sebou ten sešup a vlny, tak jsem začala ječet ..." (což byla ovšem jediná její momentální aktivita, vzápětí jsme se už plácali ve vodě).

Roman: "Tak vám nevím, vy vidíte, nebral jsem to pár kiláků po břehu?" (nutno podotknout, že bral).

Egi na kormidle k Ťapince ve špici: "Miláčku, příště si ušetři práci, řekni jenom: 'Najeď na největší šutr v řece', já už si nějakej adekvátní vyberu sám."

Zlatý hřeb:

Pepé nad jezem: "Tohle sjedem jak malinu, rozumíš, jenom si předtím namočím čepici ..."

Pepé pod jezem: "Boty, chytej boty ..."
Rob: "Nemůžu, chytám loď ..."

Sobota - Neděle, 17.-18.07.2004

Tak prd. Nic moc jsem neudělal. Teda jó, ale něco jinýho, než jsem měl v plánu původně. Sice jsem dopsal ten Malbork a dal tam fotky z dalších dvou dní (bez popisu zatím), ale tím plány zhasly. Změnily se plány. Ťapinka změnila plány. Moje plány.

S Ťapinkou cokoli organizovati, toť práce pro vraha. To neříkám nic novýho, že jo, ale až mne jednou zavřou, abyste věděli proč.

Jdem nakoupit jídlo na vodu. Nakoupíme a cestou vrazíme auto do garáže, ať tam má chládek.

"Co vezmem na jídlo na cestu?"

"Mňň mňň, brbly brbly."

"Co to meleš?"

"Mňň mňň, brbly brbly, mhummhum ... ýho."

"Kurva, mluv nahlas a artikuluj. Cos říkala?"

"Už jsem to řekla dvakrát."

"Otoč se ke mně a řekni to potřetí, udělej výjimku a prones to zřetelně a srozumitelně."

"Ty seš úplně blbej, něco sladkýho říkám."

"A co konkrétně?"

"Mňň mňň, brbly brbly. A ledňáčka na teď."

A tak furt dokola. Až k pokladně.

"Nestůj tady jak pika a běž dopředu."

Jde dopředu a stojí jak pika zas tam. Až pod pohrůžkou násilí ("... vlepím, že se zahryzneš do regálu.") spouští doteď založené ruce zkřížené na kozách a začíná vyskládávat zboží na pás. Pak zas stojí a zírá. Ach jo.

Na parkovišti: "Budeš žrát toho nanuka teď?"

"Jo. V autě."

"Tak 'jo' nebo 'v autě'? Pod pojmem 'jo' rozumím 'teď' a pod pojmem 'v autě' rozumím 'teď ne'. Teď a tady? Nebo tím hodláš zas zasrat celý vozidlo?"

"V autě."

Hodlá zasrat. Což se projevuje při prvním kousnutí. Už jí to padá všude okolo. Ach jo.

Dojedeme do garáže.

"Vem prosímtě ten nákup a vystup s ním ven, ať můžu zacouvat do boxu."

Vezme nákup, vystoupí s ním ven a stoupne si za auto. Asi aby se mi líp couvalo. A stojí a zírá.

Úplně nakonec se mi podaří namanévrovat Ťapinu dopředu, auto dozadu, každý vezmem jednu tašku a jdem z garáže pryč. Ťapinka si pořád přehazuje papírek od nanuka s taškou. Má jen dvě ruce. V jedné papírek, v druhé tašku. Zastaví se, položí tašku, přendá papírek, zvedne tašku, udělá tři kroky, položí tašku ...

"Potřebuješ nějak extra ten papírek? Do archivu nebo tak něco?"

"Né," a papírek mi podává, abych si měl taky s čím hrát.

"Já ho taky nepotřebuju. Co kdybys ho hodila do té popelnice?"

"Já mám tašku. Hoď ho tam ty."

Pracně vysvětluju, že taškou oplývám taktéž a jak se jednou rukou hází papírek do popelnice. To už je jak v mateřské školce.

A doma furt a furt a furt. Stojí. Hledí. Zírá. Překáží. Nejlépe mezi trojima dveřma naráz, abych to měl pestřejší.

Úplnej závěr ...

Balíme. Dva lidi maj mít dohromady padesát litrů proviantu, aby se to na lodi vešlo do barelu. Vezmu padesátilitrovej batoh. Ťapinka bere svůj zimní spacák. Vložím spacák do batohu, batoh je plnej. Aby se mi nerozbrečela, třikrát přehazuju věci tam a zpátky, pak ještě sháním další menší ruksak, nakonec jedem jako stěhováci. Štěstí, že jsem koupil zásobu stodvacetilitrových igelitových pytlů. Ťapinčina medvěda zaprezervativujeme a volně uložíme pod sedačku. Jinak nejen, že se to nevleze do barelu, ale nevleze se už nikdo ani do lodi. A mít v lodi spacák a sám jít po pás ve vodě pěšky, to je sice avantgardní a neotřelé, leč moc vhodné pro sjíždění jezů mi to nepřijde. Už to vidím v živejch barvách. Ach jo.

Pátek, 16.07.2004

"Dneska se na to vykašlem, je pátek, kdo by se namáhal, necháme to na pondělí," pravila mi šéfová. Též mne pochválila, jakej su skvělej, já a o půl deváté už v práci. Ovšem upoutala mne první část sdělení. Vykašlem, pátek, jo, na to já slyším velice dobře a jsem kdykoli hotov uposlechnout takovéhoto příkazu nadřízené. Vsigdá gotóv. Immer bereit.

Šlo sice jenom o jednu část mého dnešního pracovního plánu, ale nemusí pršet, stačí, když kape. Soustavným tréninkem možná tasemnici doženu do stavu, kdy přijdu v pondělí do rachoty, ona mne preventivně pošle do prdele a já se ukážu až za tejden. Očividně jsem na správné cestě. To, o čem byla řeč, byla taková maličkost - napsat spojenými silami asi půl stránky řídkého textu. Byl v tom zas jakejsi elaborát vod Velkýho Šéfa Kvakina a jejich teroristické buňky, to si, petrolíni, vždycky takhle sednou a vymyslej papír. A aby bylo jasný, že to všechny tuze zajímá, napíše se na to takovej vobal, se kterým se to celý předhodí zRadě a zaStupidelstvu, dvěma zločineckým sněmům, oni že to jako berou na vědomí se na to napíše. Oni mrknou na přebal, zvednou ruku, že to na vědomí fakt berou, a tím to zhasne, aniž by to někdo byl nucen vzít na vědomí. Princip demokracie. A jelikož v posledním pamfletu se to hemžilo slovy jako "internet", "počítač" a jinými navýsost odbornými termíny, požádala mne původně šéfová, zda bych jí neasistoval při popisování těch desek, by tam něco nezmastila. Jasná páka, služebníček. Poradíme, poslužíme, budem za chytrýho, řeknem si vo odměnu.

Za chytrýho jsem považovanej už tak dost. Například kolegyně mne mají za odborníka na všechna elektrická zařízení o dvou nebo více čudlíkách. Nezřídka je to dost otravné, jindy zase komické. Z první kategorie bych mohl jmenovat nákup nového faxu, z druhé pak historku ze kdysi, jak přišla kolegyň Milaska s prosbou, zda bych jí nespravil fén. Fén jsem spravil. Zbyla mi jen jedna závlačka a pár šroubků. Ale fénoval. Naprázdno rozhodně. Čert jí kázal mejt si vlasy po ránu a třepat s fénem nad palicí. Se pak nemůže divit, že to skončí sušením "... nad plaménem, nad plaménem".

Ale zpět ke dnešku - dvéře s automatickým votevíráním na dálkový vovládání. Vovládání dovovládalo, pročež votevírání dovotevíralo. Dle všech symptomů baterka v loji. Egi, zařiď. Vono i takový vovládání má totiž dva caplíky. A nebudu jim zbytečně prozrazovat, že zapojenej je jenom jeden - "Vrčet". Víc funkcí to nemá. Ale se mi to dneska hodilo.

Maličkost, nechte to na mně, říďa to zařídí. A když už jsme u toho řízení, sbalil jsem za tím účelem služební vozidlo a vydal se na cesty (to jsem odkoukal od pana Grouly, asi je to nakažlivý). Potřeboval jsem si cosik vyzvednout, koupit si nějaký média a zajít s pány Fabiákem a D.aemonem na "pracovní voběd". To se tak dělá, mezi náma odborníkama (mnou) a pracujícím lidem (jima).

Cestou na voběd jsem si vzpomněl na Kvakinův el Aborát. V pondělí, aha. No jo. V pondělí. Ale v pondělí už jsem dávno na Vltavě s Pepém a spol. Co teď? Zavolal jsem šéfové, jestli bude aspoň do jedné hodiny? Bude. Tak já že se těsně před třináctou přiřítím a spácháme to přece jenom ještě teď.

A takyže jo - 12:52 jsem s vočima vyvalenejma až na předním skle jak šnek zašlajfoval před ouřadem, jenže se mi zas připlet do cesty jakejsi revizní technik, kterej se motal po ouřadě celej tejden, rejpal se v rozvaděčích, sem tam něco šlusnul, někde vyrazil počítač za chodu z proudu a všelijak jinak nám sladil život, právě teď nejvíc ze všeho zatoužil měřit napětí a impedanci zásuvek v mým kanclu. Trotl. Jak se mu taková věc zas v té pomatené lebeni vylíhla, to netuším. Ale nechal jsem ho stát na chodbě, že jenom vyřídím tu tasemnici a hned může měřit, jen když ho pár let zas nikdo u nás v budově neuvidí, cypa.

Vrazil jsem šéfové do kanclu jak kulovej blesk a zahalekal:

"Jste připravena? Tak se posaďte, pište, budu diktovat ..."

"Ééé? Nepředstavuješ si to ňák navopak?"

"Kdepak, vy umíte psát, víte jak to má vypadat, já znám jenom obsah. Z nás dvou jsem já ten, kdo ví."

"Beztaktězabijubeztaktějednoumusímzabítzahubímtějakpotkana ..."

Posadila se a psala, co jsem jí diktoval. Tak nějak má vypadat spolupráce.

Odpoledne jsme s Ťapinou zašli se spolužákem Chlastíkem na Kofolu. Zkoušel jsem ho přemluvit, jestli by nejel s panem Howadoorem na hen ten festival. Chlastík je mocný cyklista, Howadoor taky, mohli by i na kolech jet. Nechtěl. Nehodí se mu to či kýho čerta. Nakonec jsem ho ukecal aspoň, aby někdy jel s Howadoorem na kolech jen tak. Prej jo. Možná. Pokáď se nikdo nepřihlásí. Aby Howa nebyl smutnej.

Na festival se nikdo moc nehrne, asi to s tou kultůrou nebude tak valný, podařilo se mi pro Howadoora získat jenom tři nabídky sexu a dvě týkající se manželství. Všechny jsem jeho jménem s díky odmítl. Nejde o mrzké pudy, nýbrž o festival. Se fakt nikdo nenajde?

Čtvrtek, 15.07.2004

"Dobrý den, co to bude tentokrát?" svlečna v prodejně map už mne zná. Opírá se o pultík s mapami, vlevo mapy, vpravo mapy, za ní tři regály map. Usmívá se. Její rety rudé připomínají turistickou značku. V mapě, pochopitelně.

Miluju takovéto nákresy a varování. Jak to vidím já, pojedeme beztak středem, nejdříve kýlem přes práh a pak hubou po šutrech.

"Nebudete mi to věřit, ale mapu."

"Chi chi, u vás snad dvě mapy, ne? A kam tentokrát?"

"Na Vltavu, johoho."

Snažím se naznačit, že odteď jsem námořník, nebo aspoň vodák. Říční vlk. Či aspoň vydra. Johoho. To se mi povedlo. Ale má pravdu, obvykle kupuju mapy dvě, nevím, jak to v kartografii odhadli, ale ať se vydám kamkoli, kdybych měl jít dva kilometry, jeden bude na jedné mapě a druhej na jiné.

Tentokrát je to zvláštní, mám na vybranou. Buď vodáckého průvodce, nebo mapu klasickou, turistickou. Chmm, co si vybrat? Ta velká má něco do sebe, pravda, uznávám, na řece se moc zkratek vydumat nedá, ale poskytuje takňák komplexnější pohled na věc. Třeba aspoň malou bojovku bych podle ní moh uspořádat. Vodáckej průvodec má ovšem taky svůj půvab, slovní komentář a popis jednotlivých úseků řeky - hesla jako "nebezpečný", "velmi nebezpečný" a "smrtelně nebezpečný". Na druhou stranu - co může být nebezpečnější než nevidomý kormidelník na vlastní lodi? To už stěží něco trumfne.

Mít mapu, to je jistota. Beztak Pepé už do toho vnesl dneska improvizační prvky:

• Nepojedem z Rožmberka, nýbrž z Vyššího Brodu
• Nepojedem do Budějic, nýbrž do Boršova
• Nepojedem na nafukovacích Pálavách, nýbrž na starejch dobrejch laminátkách

Inu což, abych nezboural tradici a nepokazil si "imáž", kupuju oboje. Jistota je kulomet, třeba Pepé vymyslí ještě nějakou úpravu, třeba že půjdem pěšky. To pak turistická mapa bodne. Budu za chytrýho. Nebo za debila. Ale genialitu od šílenství často odděluje jen tenoučká linie.

Tak honem honem, ještě koupit nepromokavý pouzdro na cigára, foťák a právě ty mapy, koupit u pingpongů levný plátěný gatě, rychle rychle, Ťapina se blíží.

Jo, to je taky kapitola sama pro sebe, jak mne někdo dokáže nasrat, ačkoli ještě není v Brně.

Měla přijet večer. Výborně, říkal jsem si, v klídečku si nakoupím ty krávoviny na vodu a lážo plážo doma aspoň trochu uklidím. Přece jenom některé relikvie, jako třeba předvčerejší tousty na stole, nemusí některé oči vidět. Po obědě KTZ (někdy mylně nazývaná SMS): "Prijedu uz v 16:35, muzes mne vyzvednout na nadrazi? Mam batoh a psy." Pravda, je v tom jakási otázka, ale nepřipadlo mi, že by se odpověď: "Ne" setkala s příliš příznivým ohlasem. Mno dobrá, chce vyzvednout, a pomoct s krámama, pak bude zticha a tiše šoupat nohama, na ten svinčík doma nebude moct ani hlesnout.

I lítám po městě jak trotl, abych to stihnul. Nápad sjet na Lesnou a následně pro Ťapinu autem jsem zavrhl, to bych prostě neměl nejmenší šanci. Uřícenej kmitám a kmitám, načež kolem třetí telefon: "Jéje, právě mi to ujelo. Tak to přijedu až 18:05." Zabil bych ji. Ale dává to možnost vzít to auto. Tak honem domů, zahodit věci, vzít klíče od Všiváčka a štandopéde na nádraží, převzít si celej ten zvěřinec a odvláčet ho domů.

Měl jsem právě tak dost: "Jdu se na hodinku natáhnout. Pak mne vzbuď, uvař kafe a zařiď něco k večeři."

"Cože? K večeři? Já jsem pracovala. A cestovala. A jaký kafe a jakou večeři? Ty tady naděláš takovej chlívek a ještě budeš chtít jíst?"

No na pár facek.

REKLAMA

Požádal mne pan Howadoor, zda bych nerozhodil sítě a nesehnal mu spolucestujícího na snad rockový festival DrátoFest či jak, a to konkrétně na 24.07.2004 - Haná u Oloumouce.

Neagituje na svém webu, poněvadž si též nechce pokazit pracně vybudovanou "imáž", konkrétně v tomto případě obraz Howadoora - hudbofoba, jak sám sebe s oblibou prezentuje: "Lidi se vždycky diví, když jim řeknu, že nemám rád hudbu, ale je to tak. Zejména mi na ní vadí ten hluk."

Pravda, konkrétně se shlédl či lépe řečeno sslechl v uskupení Horkýže Slíže, jejichž produkce hudbu příliš nepřipomíná, leč díky jakési mediální dezinformační kampani je snad za hudbu považováno, tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, jak praví staré moudro.

Samotnému by mu prý bylo smutno, na takovémto festivalu se udatně chlastá a chlastat sám, to by prý nebyla ta správná festivalová nálada.

Proto slyšte - kdo chcete jet s panem Howadoorem na Slíže a další takováto obskurní hudební tělesa, pište přímo jemu, případně podpořte jeho pídění uveřejněním agitačního banneru na svých stránkách: http://www.egicz.cz/denik/200407/howadoorbanner.gif (spolu s krátkým doprovodným textem). Tuze o spolusliža stojí.

Kritéria a nároky: vlastně žádná zvláštní nejsou. Spolusliž může chlastat, ba dokonce toto je i bráno jako jisté pozitivum, může prý dokonce i fetovat. Snad jen kdyby se nasral, neměl by pana Howadoora přeprat, pročež jsou vítáni především intelektuálně založení typové z řad blblogérů a jiná rachitická individua.

Středa, 14.07.2004

Neuvěřitelné. Tak nevzrušivý a až fádní den už dlouho nepamatuju.

Vzbudil jsem se, oblíkl a šel do práce.

Venku jak po vymření. Ani čapa. Jen o ulici níž jsem potkal pana "Jezevčičáka", postupně si mne přišel očuchat jeden jeho jezevec, druhej jeho jezevec, třetí jeho jezevec a čtvrtej jeho jezevec. Asi jsem pro ně byl taky jedinej možnej objekt zájmu široko daleko.

A přišel jsem do práce.

Trochu za zmínku by stálo, že to celé se odehrávalo kolem druhé odpolední. U Královopolské už do autobusu nastupovali hejrupáci z ranní směny, jeli domů. Jenže já to v práci předem nahlásil, tudíž jsem nikomu nechyběl, makal jsem v noci, doma.

Zkontroloval jsem poštu a chod všelijakejch systémů. Systémy chodily. Pročež jsem si uvařil kafe, vyvalil se do své skvělé kožené managerské houpací židle, pustil si Mozarta a četl si Marťanskou kroniku.

O půl páté mne to přestalo bavit. Vedle ouřadu jacísi hadrníci měli výprodej. Zašel jsem si tam koupit plátěný tenisky á 55,- Kč na vodu. Teda né jako pohon, jak je třeba auto na benzín, myslím na vodu, jak jedem příští tejden se slepejšama sjíždět Vltavu. Vlastně splouvat. Sjíždět můžete autem s kopce, sjíždět se můžou hosté zblízka i zdáli, sjíždět se můžou fetoši (dnes "drogově závislí"). Co se vody týče, tam jediné ježdění lze provozovat na vodních lyžích. Jenomže to je většinou na rybecu. My poplujem po řece. Budeme splouvat. Ale říká se tomu "sjíždět". A na to mám právě ty tenisky. Kanady jsou věc famózní, leč na lodi mírně nepraktické. Mimo loď úplně nepraktické.

Vrátil jsem se na ouřad, mezitím "do vrabců jako když střelilo", skončil ÚD a všici ouřadové se rozprchli do blízka i do dáli. Tedy jsem měl klid na síti, ještě hodinku jsem se tam s něčím šmudlal a táhnul taky.

Do jedné hospody s Pepém a Marťanem, pár věcí kolem vody probrat, posléze máti spravit mail, do druhé hospody a domů. A jdu chrápat.

Nuda. Ale to si ani v nejmenším nestěžuju.

Úterý, 13.07.2004

Tik tak, tik tak, tik tak ...

Čas se neuvěřitelně vleče. Nebo zase splašeně kvačí. Jak kdy. Mění se to každou chvíli. Vlastně nejsplašenější jsou ty změny mezi kvačením a loudáním.

Tik tak, tik tak, tik tak ...

Co jsem to dneska dělal? A jo, pracoval. Takovýho času. Ale co? Malicherné z hlediska věčnosti.

Tik tak, tik tak, tik tak ...

Porada. Taky část práce. Velkej vezír z Magorátu. Nové časy. Toho posledního vyhodnotili jako nejslabšího a dostal padáka. Vlastně to byl předposlední. Poslední byla ženská. Dočasná. Jakou bude mít tendle životnost? Už jich tam pamatuju aspoň pět. Jepice. Tváří se, jako by tam byl celou věčnost, mrknutí oka a je v propadlišti dějin. Nebo aspoň Magorátu. Je pryč. Třeba na Krajním Ouřadě, to je taková žumpa pro lidský odpad. Nepotřební a neupotřebitelní ouřadové. Kdo má rozum, zdrhne sám. Včas. Novej velkej vezír se nám představil a přednesl vize. Čímž zopakoval programové prohlášení z roku 1998. Chtěl dotazy. Měl jsem. Jestli se teda bude něco dít? Tohle už slyšíme dlouhej čas. Prej jo. Sice neví co ani kdy, ačkoli nám to právě říkal, ale jistojistě se cosi dít bude. Za nějakej čas. A bude. Já vím i co. Už aby šilhal po Krajním Ouřadu. A hodiny se vlečou ...

Tik tak, tik tak, tik tak ...

K holiči, nechat si ostříhat držku. Skutečně to nemá nic společného s tím připálením z předevčírka, opravdu to nebylo vidět. Jen mne to tak napadlo, když mi zbyla půlhodinka času. Čas. Deviza. Čas jsou peníze. Kdo má peníze, ten má časy.

Tik tak, tik tak, tik tak ...

Čas jít do hospody. Kdo má čas, ten má následně i peníze, kdo má peníze, zaslouží si jít do hospody. Čas jsem měl. Peníze taky. Čas jsem použil, peníze ne. Platila za mne Blanche alias Tleskačka. Byla na řadě. Časem se karta obrátí.

Tik tak, tik tak, tik tak ...

Čas jít do hospody. To už jsem říkal, ale taky je to už hospoda druhá. S Xkem. Kdo má čas, ten má následně i peníze, kdo má peníze, zaslouží si jít do hospody. Čas jsem měl. Peníze taky. Čas jsem použil, peníze ne. Časová spirála. To je tak, když Fabiákovi a D.aemonovi něco přinesete. Oni pak za vás zaplatěj. Možná. Záleží na tom, co jim přinesete. Kuhlymu jsem také něco přines. Nezaplatil za mne nic. Ač to bylo totéž, co pro Faba a Daemona. Ale to má čas. Prozaické - vychlemtat dneska ještě další kofolu, asi bych už rupl.

Tik tak, tik tak, tik tak ...

Zase doma pracovat. Dokonce pracovat do práce. V práci na to nebyl čas. Teď je sice pokročilej čas, ale to nevadí, nemusím ráno přijít včas.

Tik tak, tik tak, tik tak ...

To mám z toho. V noci pracuju. Přijde na mne hlad. Přežeru se jak to prase. Nastěhuju si do jedné místnosti troje kurevsky nahlas tikající hodiny. Moh bych se odvalit do ložnice, tam je úžasný ticho, a bodejť by ne, když jsem odtam odlifroval toho svinsky tikajícího Ťapinčinýho budíka. Teď mi tu mlátí za hlavou. Až skáče po stole. Jenže jsem línej. To je tím žrádlem. Tak pak vedu takovýdlenc řeči ...

Pondělí, 12.07.2004

Zažil jsem proměnu. Transformaci. Transmutaci. Morphing.

Né teda přímo já, že bych se změnil v zelenou slizkou příšeru se žlutejma vočima, to né. Jelikož já už jsem nazelenalá oslizlá příšera s nažloutlejma vočima, von by si toho nikdo ani nevšim. Ačkoliv, kdybych to tady barvitě popsal ... Hmm, ne, stejně na draka.

Šel jsem včera ještě večer venčit psy. Jenom tak kolem trávníčku, jako každej večer. A že si dám na cestu cigáro.

A vtom ...

Zapalovač mi transmutoval do aparatury pro podélné svařování, vyšleh z něho patnácticentimetrovej plamen a trochu mi připálil ksicht. Přinejmenším špičky fousů a dle toho smradu i chlupy v nose bo co. No děsnej rygol. Vidět to není, jenom špičičky to vodnesly, ale smrdí to jak bolavá noha, a vo tom já musím něco vědět.

Včerejší zážitek. A proč vo něm píšu až dneska?

Jelikož si celej den drhnu ksicht mejdlem a na závěr jsem si teď šel vypláchnout i ten rypák. Děsný labůžo, když se člověk snaží frkat do umejvadla a popotahovat nosem vodu tak, aby si nenabral až do útrob. Skoro vědeckej experiment.

Chvílu jsem frkal bublinky, pak to přešlo, mejdlo vyvanulo a vypadá to dobře.

V případě novejch poznatků podám další zprávu.

Sobota - Neděle, 10.-11.07.2004

Dělal jsem vcelku velké prrrrrd. V sobotu jsem měl několik ranďat s různejma váženejma a milejma lidmama, čímž jsem strávil celej den. Fakt. Přesouval jsem se jenom operativně mezi hospodama a lemtal kýble Kofoly. Přínosné.

Mimo jiné jsem se setkal s Arthurem Dentem a jeho žínkou, tedy né takovou tou zapošitou hadrou na umejvání pr..., eh, třeba pracek, nýbrž ženou, manžetkou či zkrátka Paní Dentovou. A taky s Čubou Dentovou. To není další název, to je další zúčastněná. Psice. Dobrmbrmbantice. A všici tři jsou takoví exoti (v tom pozitivním slova smyslu), jak jsem si je představoval.

Tetu Alloru a partu z Xka - jmenovitě SikoZ, Lioness, Holku Magorku, Ketu, Fabiáka, Dworkina, Kuhlyho a D.aemona rozmazávat nebudu. Se rozmazávali sami. Jsou to avšak také všechno miláčci. Já su dneska nějak naměkko, he he.

Ťapinku už vůbec rozmazávat nebudu. Také je miláček.

Božínku, já ten zápisek tak pěkně ojebal ...

V neděli to bylo horší, Ťapina zítra odjíždí na většinu tejdne na zkoušku do Lanškrouna, kde hodlá pracovati. Hodlá pracovati, pokud ji tamější zvířecí ranhojič zaměstná. A aby ji zaměstnal, musí si ji vyzkoušet. To je tedy ten důvod, proč se tam Ťap šine.

Pročež bylo nanejvýš nutné z Ťapinky vyrazit co nejvíce, dřív, než zahne kramle. Uvařit, vyprat, ostříhat mne a zase ze mne udělat ploskolebou opici, především pak nakoupit.

Splněno. Mám plnou ledničku žrádla a spoustu čistého prádla (hle, verš). Může si jet. Já si tu budu vesele vlčit.

Též jsem připravil část fotek z Malborku, bych je mohl zítra naprat na web, aspoň z prvních dvou dní.

Budou. Bude všechno.

     
Hrad bude ...

Nádraží bude ...

     

A Egiho zkratky také budou ...

Už se na tom pracuje ...

Pátek, 09.07.2004

Zejtra hodlám kamsi jet. Nic moc převratnýho, takovej kousek, na malou vyjížďku. Za přáteli a nepřáteli poklábosit, v tomto případě nepřítel = někdo, koho ještě neznám, tudíž nemůžu moc sichr tvrdit, že jde o přítele. Hodinku vlakem. Proti Polsku zívačka.

Vlakem, proč vlakem? Jelikož su shnilej, nechce se mi řídit, je to možná i levnější a tak. Navíc je reálná šance, že s sebou budu brát Ťapinku, ta pochopitelně ještě neví, zda chce být se mnou brána a jak na tom bude s učením. To není žádnej div. Ťapinka obvykle nikdy nic neví. Ale v případě Ťapinkobraní je třeba přibalit i psy, by chudáčci neúpěli doma sami steskem po zbytku smečky. A to je další dobrej důvod, proč jet vlakem, jelikož sice už né vždycky, ale přesto mi občas minimálně 50 % psů v autě nebo busu bleje.

Už ondyno mne zaujala na stránkách ČD víkendová skupinová jízdenka SONE+. V kostce - za 130,- Kč si kópíte lupeň, na kterej můžete cestovat v sobotu nebo neděli celej den courákama, jak se vám zlíbí. A nejenom to, na jeden kus může jet až pět cestujících, z čehož maximálně dva mohou bejt starší patnácti let. Tedy obvykle rodinka s třema spratkama, jak je tam výslovně uvedeno jako příklad. Z hlediska cen na železnici je dítě totéž, co pes. Jenomže o kus dál v propozicích stojí, že "Jako spolucestujícího na síťovou jízdenku SONE+ nelze uznat psa."

Tak. A může mi někdo, kurva, říct - proč?

To je exemplární příklad diskriminace - diskriminace chovatelů psů oproti chovatelům dětí. Platí pes jízdné za normálních okolností? Platí. Stejně jako šklebák. Jenomže narozdíl od něj musí sedět potupně na zemi, ne-li naboxovanej dokonce pod sedadlem, to celý na špagátě přivázanej a s náhubkem na čumáku. Naproti tomu takovej parchant si volně pobíhá po soupravě a obtěžuje spolucestující, jak je mu ctěná libost. Dokonce pro cestující s dětmi jsou nezřídka vyhrazeny celé oddíly. Skutečnost, že tyto zhusta kvapně obsadí houmlesáci a geronti, pročež matky se svým nevítaným potomstvem se operativně přesunou do kuřáckých kupé, aby se mohly tvářit ukřivděně, případně rovnou (naštěstí obvykle neúspěšně) prudit u štíplístka, jakmile jim haranta začnou regulérní kuřáčtí cestující udit, to je druhá věc. Vagóny pro ně jsou a můžou si o ně bojovat. Existuje něco takového pro psy? Prd leda. Maximálně tak můžete podat psa v piksli jako spoluzavazadlo - živé zvíře. To je sice lákavá myšlenka zase ve spojitosti s dětma, ale pro mne, jako pro chovatele psů, je to jenom další známka útlaku. Svinstvo.

Nechci domyslet, jestli se z této líhně koloťuk Gross stane premiérem.

Když něco nevím, tak se zeptám, praví staré moudro. Nelenil jsem a napsal dotaz v tomto duchu na webu ČD. Pokusil jsem se odeslat. Systém mi napsal:

"Z textu byly odstraněny některé vulgarismy, opravte a odešlete znovu."

Famózní. Místo formulace o "zhovadilých skupinových jízdenkách" se mi objevily hvězdičky. No co, v tomto případě šlo nahradit "obskurními", ale zas si nedovedu představit, že bych přes ten samej systém chtěl propasírovat třeba stížnost na toho čulibrka z ČD centra z minulýho tejdne. Bych jim to asi zhroutil.

A vůbec. V dané situaci vážně uvažuju o tom, že pohodlí nepohodlí, psí blití neblití, vykašlu se na vlak a pojedeme nakonec autem. Vyjde to v takovýmto případě levněji. Moh jsem dát dráze peníze. Jenže kdo chce moc, nemá nic. Ještě si to promyslím.

Čtvrtek, 08.07.2004

Ani jsem se dneska nenasral, a že by při horším postavení hvězd důvodů bylo. Třeba už to, že jsem musel jít do práce. Jenomže jsem tam zas přišel, uvařil si kafe, vyřešil pár drobnejch problémů a bylo vystaráno. Kupříkladu jsem musel kolegyni, inžinýrce, vysvětlit, že když po ní požaduje počítač uživatelské jméno, bude řeč s velkou pravděpodobností o jejím uživatelském jméně, nikoli o cizím. Je jedno, kdo tam byl předtím přihlášenej a teď tam v rámečku jeho jméno pomrkává, ona si musí napsat svoje. To jsou pacienti, to by jeden zdechl.

Ale jak říkám - po chvíli byl klid a mohl jsem se čile věnovat "monitoringu systémů". Což o to, kdybych se moc snažil, nějakou práci bych si našel, leč jaksi na mne nutkavá potřeba moc snažení nepřišla a nepřišla. To zrovna, hic jak kráva, v práci tři a půl ouředníka a já se budu honit. Kdepak. Při monitorování stavu sítě jsem si vesele začal spisovat "akci Malbork".

Po obědě jsem sbalil ouřední vozidlo a vyrazil vyřizovat. Potřeboval jsem ukrutně mnoho soukromých věcí zařídit, takový hop sem - hop tam. Zas nejsu nějakej Groula, abych plejtval drahocenným benzínem daňových poplatníků jenom tak, ale když je člověk šikovnej, dokáže si naplánovat trasu tak, aby stihl všecko služební i svoje s minimálníma zajížďkama.

Stavil jsem se pro balíček na poště - nenakrknul jsem se. Už to by byl sám o sobě za jinejch okolností div.

Pak jsem si to taky namířil na nádraží, reklamovat tu místenku navíc, jak mne ten zločinnej vychrtlík minule natáh. Při prvním pokusu o reklamaci jeho kolegyň mi sdělila, že si mám vyčíhnout přímo jeho, že tam bude osmýho celej den. A to je právě dnes. Tak jsem si ho vyčíh.

Schválně jsem si stoupnul tak, aby mne přes ten herberk, co maj navěšenej na sklech kolem přepážek neviděl. Zmerčila mne ta druhá pizda, lejdy "To je podle tarifu", ta tam byla dneska taky, celé hvězdné duo, ta se radši zdekovala kamsi dozadu, ale o tu jsem zájem neměl. Hezky jsem si počkal, až pikolíček vyřídí dva lidi přede mnou a vlez jsem mu před kukaň. Vyvalil voči a chvílu měl takový to cukání vyskočit ze židle a zdrhnout. Jenom se chytal opěrek. Zavrtěl jsem skoro neznatelně hlavou. Asi jako ve filmu, určitě to znáte, když ten drsnej kladnej hrdina brzdí toho zbabělýho padoucha. Jenom pět stupňů hlavou vlevo a pět vpravo, hezky pomaličku. E-e, brácho, ty už nikam nepůjdeš. Rezignoval, vzdychnul a nešel.

"Dobrý den."

"Dobrej, jste rád, že mě vidíte?"

"No, hmm, tak ..."

"Ušetřme se trápení, určitě víte, proč jsem tady."

"No, vím, Polsko, místenka navíc. Ale já jsem si toho náhodou všimnul hned, jakmile jste odešel, okamžitě jsem kontaktoval bankovní centrum a zažádal o opravu. Jestli vám to už bylo odečteno, těch dvěstěosmdesátosm korun vám v krátké době přičtou zpátky."

"Ach tak."

"A jinak bylo vše vpořádku? Já už se lekl ..."

"Neříkejte, a proč?"

"... jestli jste třeba něco nedopláceli nebo tak? Všechno proběhlo dobře?"

"A máte důvod se domnívat, že bychom mohli něco doplácet? Co? To víte, že kamarádi něco málo dopláceli. A proč? Protože jste mi pro ně nevystavil jízdenky podle mých požadavků. Kupovali si je jinde, tam seděli jiní kabrňáci a ti jim vystavili každýmu úplně něco jinýho. Ale to nechte bejt, to už je jiná kapitola."

"Hmm, to je mi líto. Tak hlavně si, prosím, zkontrolujte ty pohyby na účtu, teď byly sice svátky, ale tak jak tak, v dohledné době by se vám tam peníze zpátky měly objevit."

"V pořádku, tak díky, pane !"

A ten jeho vyvalenej výraz na moje jednání, to bylo lepší než všechny stížnosti. Aspoň mám tady literárního hrdinu.

Koupil jsem si cestou ještě hodinky. Ty původní mě jaksi zlobily. Vlastně co - zlobily, zlobily tak před půl rokem, poslední dobou už mne akorát tak sraly. A to tak, že fest. Nejenom, že nesvítily, a to celou dobu, už z výroby, nejen, že digitální část se sama od sebe občas vynulovala, ale ještě si dělaly kejkle poslední dobou. Došla mi v nich baterka. Koupil jsem novou. Fungovaly. Ale jenom v teple. Jak jim byla trochu zima - zatuhly. A takový hodinky jsou na pendrek, máte vyhrnutý rukávy, foukne studenej větřík a hned jste o půl hodiny jinde.

Zůstal jsem věrnej své oblíbené značce Q & Q. Ty už jsem měl troje. Jedny byly bohužel málo nárazuvzdorný. Kdysi mi ujela noha na schodech a málem jsem nalít tlamou na ozdobný kování na dveřích. Málem. Stačil jsem si dát ruce před obličej. Jenže sklíčko hodinek nepřežilo střet v plné rychlosti se železným hrotem. Divné. Ani strojek nepřežil, mám-li bejt přesnej, hrot se zarazil až o zadní víčko, i to bylo prohnutý. Druhý kloky stejné značky mne diverzně a záhadně opustily beze slova rozloučení. Opravdu, měl jsem je pod zimní bundou, na konci rukávu byla ještě dokonce guma, díval jsem se na zastávce, nastoupil jsem do prázdné šaliny, o stanici dál vystoupil a už jsem nevěděl, kolik je hodin. Skutečně kolem mne nikdo nebyl a je mi dodneška utajeno, jak mi zmizely. A pak ty minulý, ale to byl spíš omyl. Sice většinu doby fungovaly perfektně, několik let, ale zkrátka mne štvaly jak těžkej hřích.

Čili jsem si dneska koupil opět Q & Q Superior, za dvanáct kil, naprosto úžasné. Festovní, vodotěsné, celonerezové, s tmavým ciferníkem a svíťavejma ručičkama, bez všech pičičand vokolo. Tuze se mi líběj. Jenom jima nesmím bušit do ozdobnejch mříží, to by prej nepřežily taky. Mrzuté.

Poslední zastávku jsem si udělal na nákup vodoinstalačního materiálu.

Ona se věc má tak - po dobu mojí nepřítomnosti si Ťapinka nakvartýrovala k nám domů Jolu a spolu tady dělaly neplechy. Nevím přesně co, matně jsem se doslechl, že se Jola učila, Ťapina učila a občas zašly do hospody. Já to viděl až potom. Po návratu.

První věc - šel jsem se pořádně, hmm, no, tohle, ále, co si budu brát servítky, šel jsem se jednoduše vysrat. A málem jsem se odporoučel na zem. Urvaný prkýnko. Pak si jdu umejt ruce - strženej kohoutek. Úchvatné. Člověk vytáhne paty z domu a urvou mu z hajzlu prkýnko.

Zastavil jsem u Bauhausu a koupil:

• šroubovací sadu na připevnění WC prkýnka, co Ťapinka urvala
• dva náhradní kohoutky, co Ťapinka urvala
• takový to přepínací rozprašovátko na vodovod v kuchyni, co Ťapinka ... no dobře, tak to upadlo samo už před časem, ale tehdy umejvala nádobí ona. Než si teda vysoutěžila tu myčku.

"Jak sadu šroubků? Já myslela, že koupíme celý nový prkýnko, nějaký hezký."

"Myslela? Že koupíme?"

"Že ty koupíš. Já nemám peníze."

"A to je právě to. Já peníze mám a rád bych, aby to tak ještě nějakou dobu zůstalo. Tvoje okrasný prkýnko stojí třináct kil."

"Ne ne, tolik nestojí. Jsou i levnější. Takový obyčejný."

"Jo jo, tolik stojí, já tam dneska byl a samozřejmě jsem se na to podíval. Tolik stojí ty počmáraný, co se člověku na nich při sraní kouká do prdele MikyMauz. Pokud chceš obyčejný, tak takový stojí tři až pět set, což mi ale přijde stejně jako dost zbytečná investice, jelikož jedno takový máme na záchodě taky. Celý. Neporušený. Dobře se na něm sedí. Měla bys o tom něco vědět. Jenom ty šroubky za dvacet korun mu chyběly, tak tady jsou."

A Ťapinka se nakrkla, že jí Mikymauze do prdele čučícího upírám, sebrala se a šla s Jolou na koupaliště. Já si přišrouboval prkýnko a su taky spokojenej.

Středa, 07.07.2004

Chtěl jsem si napsat něco ohromně zajímavého o výpravě. Nenapsal. To se tak občas stane.

Vrátili jsme se pozdě. Tedy nebyli bysme se vrátili pozdě, kdybysme neměli doplňkový program. Třebas jít s Bobešem ještě do hospody. Zázračit s fotkama. Jíst. Umýt se (každej zvlášť, né navzájem). A jiné drobné detaily. Čili - byli jsme včera ve 21:37 na nádraží dle předpokladu, leč do postele jsem se dostal nějak kolem druhé ráno.

Nic nic, s tím jsem počítal, posichroval jsem se - napsal jsem v práci, že jdu ráno na Magorát a přijdu až někdy později. Potud vpořádku.

V nepořádku to začalo bejt až ráno kolem deváté.

Nejdřív mi volal Fiškus od EFXka, cosik mlel o chcíplým počítaču a nutné opravě, z mé rozespalosti a jeho nesouvislé řeči jsem vyrozuměl asi tolik, že to počká. Nebo jsem se mu to aspoň pokusil takhle vysvětlit.

Zaujal mne další hovor se sextretářkou Olouškem. Zvěděl jsem asi tolik - fax nefunguje. Na tom by nebylo nic divnýho, ten nefungoval už minulej tejden. A žádnej div. Né, nebyl to žádnej střep, to se zase nedá říct, naopak, tendle model získal dokonce jakýsi ocenění, snad "Výrobek roku" nebo co. Bohužel "Výrobek roku 1991". Já némlich stejnej pamatuju ve své první práci, ve škole pro slepejše, kam zrovínka tendle model věnovala na kancelářskou práci jakási štědrá firma coby výběhovej typ někdy na jaře 1993. Tak prostě ten náš na ouřadě už dodejchal. Což o to, on by ještě v zásadě i fungoval, pokud by se faxující vyjadřoval stručně. Třeba:

"Jděte do prdele."

Nebo obšírněji, avšak střídmě:

"Vážený ouřade,
jděte do prdele.
Občan."

Jednoduše tak, aby text nepřesáhl půl řádku. Tam totiž sdělení končilo v nenávratnu. Holt to tisklo jenom levou půlku stránky. Delší dobu to nikomu nevadilo, beztak na ouřady nepíše nikdo nic rozumnýho.

A dneska todlenc - Olouškovi tam lítá Velkej Šéf Kvakin po kanclu jak běsný hranostaj, mlátí do všeho kolem a řve jak postřelená krysa, v deset hodin chce mít novej fax a okamžitě a střelhbitě. Je mu naprosto fuk, jak to Olouš zařídí, ale ať už to kmitá. Sofort, štandopéde, metelesku blesku. Prej to ukecala přinejmenším na jedenáctou, leč i tak se hodina H neodvratně blíží. A jestli jsem teda už vzhůru?

No, teď už jo, ale furt nechápu, co s tím mám, hergot, společnýho? Já mám své práce dost a po Kvakinovi a jeho faxu je mi velký kulový. Chce fax? Tak ať si ho jde koupit. A už jsem se chystal přednést delší nesouvislou přednášku na toto téma. Telefony a jiné spřízněné nesmysly má na starost Jaruš z pokladny. Čili Olí brečí hezky, ale na špatným hrobě. Jenomže s Jaruš by to dopadlo lautr stejně. Kvakinovi rupne v bedně, vymyslí si pakáreň, von si fakt už představuje, že je prezident, pak tím vyprudí všecky vokolo a ti přijdou s prosíkem za mnou. A co já s nima mám dělat? Zvlášť pokud su tam jedinej, kterej aspoň krapet rozumí zařízením, co maj víc jak jedno tlačítko? Blbá věc. Kdyby nastoupil Kvakoš rovnou na mne, asi bych ho poslal k šípku či jiné lebedě, s Jaruš bych dělal preventivně nějakou chvílu vobštrukce, ale takhle je to jiná, Olouš mi vždycky vyjde vstříc a navíc je v práci chvílu po dlouhé nemoci, tak na ni musíme bejt hodní.

Dobře tedy. Vymínil jsem si podmínku - nevypíšu skrz to jedinej papír. Budu potřebovat prachy, Jaruš by zas dělala chytrou a strkala mi pod rypák ty svoje formuláře. Žádný takový. Však se ta pitomina jmenuje "Požadavkový list nákupu". Požaduju něco já? Nepožaduju. Tedy Olouš nechť nabrousí tužku, vyplní si trotloviny a nechá prázdnou kolonku jenom na cenu, tu jí sdělím posléze.

A pak jsem teda celej den lítal po městě jak kokot a kupoval fax. Když k tomu připočtu, že z Polska nemůžu pořádně chodit, byla to ukrutná zábava.

U EFXka jsem se stavil posléze, abych zjistil, co má Fiškus s tím počítačem. Né přímo Fiškus, ale ten novej, už zas ani nevím, jak se jmenuje. Počítač je kaput. Zase žádná novinka. Ten byl zheblej nedávno. Jenomže chtěli ušetřit a nechali si to spravit od kohosi jinýho. A už je zas po něm. Jako po tom počítaču, né po tom, co jim to opravoval. Čili jsem vzkázal untršéfovi Béďovi, ať si to u něho taky reklamují, že je to zas vyjde levněji. Uvidíme.

A pak už byl akorát tak čas stihnout televizi. Skutečně - jako zhruba každej měsíc jsem se díval na televizi, konkrétně na "Třicet zemanů majora Případa", úplně přesně na díl "Studna". Starej Brůna ...

To už jsem neviděl tak dvacet let, jako malej jsem z toho byl docela na větvi, nejlepší bolševickej horror.

Tedy není divu, že ze mne nevypadlo nic o Expedici. Však co? Z Roba taky ne. Jenom Káče se nám pochlapilo, udělalo stať. Jenže to se zase nedá číst, to je samá nepravda ...

Uvidíme. Fax je koupenej, třeba bych měl mít zítra chvílu času v práci.

Čtvrtek - Úterý, 01. - 06.07.2004

Byli jsme pryč, na ohromně zajímavé výpravě do Polska, podívat se na hrad v Malborku a podobně. Budu se tomu věnovati v obsáhlejší stati, to se ví, tentokrát se na to možná ani nevykašlu, ale na to musí bejt chvílu volna v práci, doma se k tomu ne a ne a nedostanu.

Pro začátek můžu říct, že výprava byla nadmíru poučná. Zjistili jsme ukrutně moc interesantních věcí. Třeba že do stanu pro dva se vejdou i tři a to i s jedním klusťochem. Že lézt po několikadenních deštích do bažin je blbost. Že cesta namalovaná na mapě může vypadat jako něco ukrutně jinýho, pokud vůbec vypadá nějak.

To by byly ony pověstné nálezy.

A nyní ke ztrátám - mám kategoricky zakázáno:

- chlámat se / lochčit se / hýkat - jako idiot / jako debil / jako osel (dle momentální situace)

- používat slova a větná spojení:

• "podle mapy"
• "támhle je cesta"
• "vezmem to zkratkou"
• "mám nápad"

Takže vlastně nic nového.